Assassin’s Creed Valhalla - Wrath of the Druids

Tak co říct o datadisku ke hře, kde je nejzábavnější činností skládání kamínků, a tou nejotravnější činností chytání poletujících papírků? Co o tom říct, než to, že to je vlastně to samé jako ta hra s kamínkama a papírkama.

Ubisoft se prostě ne a ne poučit, a tak nám opět servírujou obří svět se spoustou možností, plného bezduchých, opakujících se aktivit. Na pohled krásné zelené Irsko skrývá potenciál stejně jako to bylo u Anglie, ale pak se dozvíte, že vlastně chodíte sem a tam, a děláte dokola ty stejné věci jako: "běž a zabij, běž a vezmi", a bez špetky koření, bez příběhu. I DLCéčkový svět tvůrci naplní aktivitami, ale vzápětí zjistíte, že je to víceméně to stejné, že třeba jako vedlejší aktivita je místo aspoň trochu příběhových úkolů od random lidí na mapě, tady boj v aréně s druidími nepřáteli. Jakoby těch bojů tady nebylo málo. Tvůrci si jedou furt to svoje. Opět mi to přijde, že celý datadisk je postavený vlastně na tom Irsku, a na druidech, jakožto nových nepřátelích. A vlkodlaci, nezapomeňme na vlkodlaky! Další mýtické zvíře tu muselo být nějak vloženo, doufaje, že hračka bude zábavnější. V náplni úkolů tady taky už asi někdo neměl nápady, tak tam prostě naplácal kontrakty. "Jednoduše běž někam, tam zabij tohohle a tohohle, nebo něco ukradni, a pak uteč. Za odměnu dostaneš nějaké zásoby. Pak za ty zásoby renovuješ Dublin." Jak se to celé liší od už asi tisíckrát vyzkoušeného raidování, to je mi záhadou. "Ale kdyby to bylo málo, raidovat samozřejmě můžeš i v Irsku! Furt přece hraješ vikingskou hru!"

Stejně jako původní hru, jsem tohle hrál kvůli příběhu. Ne kvůli tomu, že se ze série stává čím dál tím víc RPG. Abychom si to vyjasnili. :D
No, ale zatímco mě v původní hře aspoň trochu toho příběhu zajímalo, pod nánosem vší té nudy a politických úkolů, tak tady v datadisku ejhle!, celý příběh je víceméně jeden velký politický úkol. Furt kecy o zradách, spojenectvích, králech, pohanech a křesťanech. Koho to zajímá? Mě určitě ne. Vůbec nehraje roli to, že se to odehrává po celém tom hlavním příběhu z původní hry. Že Eivor už má za sebou nějaký charakterový progres. Jako třeba její neustálá víra v Odina a Valhallu, kdy asi zapomněla, že to je celé tak trošku jinak. A utvrdila se mi tady ta prázdnota její povahy. Kdy její hlavní charakteristiku tvůrci nechají na hráčově rozhodnutí, které samozřejmě nemá vliv na její pozdější chování. Viz rozhodnutí toho, jestli je pro druidí inkvizici nebo ne, nebo jestli zabije či nezabije Ciaru, přičemž její a Eivořin románek byl v závěru hry taky úplně opomenut.

Prostě nezájem. Nebaví mě to, nuda je to, furt dokolečka dokolečka dokolečka, až hráčovi fakt asi jebne. A pak mu možná dojde, že je tou hrou zhypnotizovaný, a že celou dobu byl jak zelenina a žádnou zábavu vlastně nezažil.