Prince of Persia: Warrior Within

Film Star Wars: Impérium vrací úder s sebou přinesl novodobý hit, který se usadil jak ve filmech, tak i v PC hrách. Tedy ten fakt, že druhý sequel, který je stylem o něco jinačí než díl první, se rázem stane mnohem lepším. A je tomu tak i zde. Z mladičkého prince se nám stál vlasatej badass, který se musí potýkat z hrozivými následky, které způsobil v Sands of Time.

Píseň ,,I stand Alone", jenž byla použita v mnoha trailerech, a zároveň hraje při zběsilých a nervujících honičkách s Dahakou dokonale podtrhuje to, co se má od hry očekávat. Princ je tentokrát zcela sám. Není zde žádná pěkňoučká princezna nebo náhodní chudáci vojáci. On sám proti všemu, co se hýbe a dýchá. Dokonce i proti vránám! Princ mimo jiné vypadá mnohem líp, než v předchozím díle a i následném sequelu. To asi ty vousy. Zároveň sympaticky zdrsněl, což nám dokazuje spousta jeho zesměšňujících a výhružných komentářů, které (pokud to zrovna není meč či sekyra) vrhá na své protivníky. A furt se mračí... furt.

Soubojový systém je stále skvělý. I přestože jsem nebyl schopen si zapamatovat natož provést všechny ty parádní komba, přesto jsem měl v malíčku těch několik pár, který mi bohatě stačily, protože to vždycky vypadalo hrozně cool. A jak víme, mnohdy to není pouze o zbraních. Nepřátelé se dají skopávat do propastí či jim můžete prošpikovat chodidla bodcovou pastí. A pokud zrovna nemáte málo životů, jste vždy velice rádi, když na vás neútočí jeden, ale hned několik nepřátel, protože o to víc si užijete dokonalý tanec komb a úderů, které s prince vytvoříte. Byť jsou ve hře mimo prince pouze tři důležité charaktery, ještě k tomu záporně naladěné, nijak zvlášť to nevadí. Mrzí mě ale, že jedné z nich nebylo dáno tolik prostoru do hry pořádně zasáhnout, protože vlohy k tomu rozhodně měla. A Kaileena... uuu, až jsme mnohdy cítil, jak se rozkrokem dotýkám stolu.

A hudba. TO JE NÁŘEZ!! Klasické mezopotámské tóny zde téměř nejsou, teď do toho hrají tvrdé struny elektrických kytar. Změna? Ano. K lepšímu? Samozřejmě! Když při souboji posloucháte, jak do toho kytaristé řežou, tak vám přijde princ absolutně neporazitelný a stylový jak prase. Já měl při těchto situacích zamračené obočí a dlouhý protáhlý úsměv. Jakmile sejmete jednu skupinku, hned vyhledáváte další, aby ten slastný pocit drsňácké euforie přetrval, a aby prostě ta hudba neskončila. Akrobatická interakce s prostředím je zde také skvělá. Občas se zastavíte s nevědomostí, jak vlastně máte dále postupovat, ale vždy na to vcelku rychle přijdete. Problém jsem ale měl s úhlem kamery. Mnohdy mi nevyhovovalo, jak je momentálně postavená, protože jsem nevěděl, do čeho jdu nebo hůř, do čeho skáču. Navíc mi mnohdy princ skončil na úplně jinou stranu, než jsem původně zamýšlel, čímž jsem se zbytečně připravil o jeden slot písku. Cestování v čase byl pro příběh jeden z nejdůležitějších aspektů, protože mu dodával na zajímavosti a stylu. Příběh sám byl jednoduchý, ale přesto velice dobrý. Už jen z toho důvodu, že byl zasazen na jednom velkém místě, což mnohdy úplně jednoduché není.

Nicméně úplně největší problém mám s koncem. Nebo respektive s konci. Ve hře jsou totiž dva. Ten klasický, který vám hra předá, pokud budete normálně postupovat, a skrytý, který se vám odemkne, pokud v průběhu hry najdete všechna skrytá místa se zvýšením životů. Problém je ten, že onen skrytý konec je ten pravý, na který také navazuje pokrčování Two Thrones. Když jsem to hrál poprvé, tak samozřejmě jsem odehrál klasický konec s vědomím, že takhle to má být. A následně v pokračování jsem byl na výsost zmaten, protože začátek absolutně neodpovídal konci, který jsem já odehrál. Pro boha živýho, UbiSofte! To jako mám koukat na lets playe a zjistit, kde všechny ty skrytý oblasti jsou, abych měl pravý konec? To jděte do háje, teda!

Warrior Within je ale i přesto úžasná pecka, kterou považuji za nejlepší z celé trilogie. Hudba tomu samozřejmě kraluje, následně drsná atmosféra Ostrova času a souboje jsou k popukání. Po celou tu dobu psaní tohohle komentáře mi v hlavě zněly ty drsné struny kytar, takže až dopíšu, pustím si OST ze hry a se svými zahnutými plastovými meči si budu pobíhat po pokoji. A neříkejte, že jste to taky nedělali, když jste tohle hráli! Ne, že ne!