Dlouho plánovaný datadisk k AoE II se při příležitosti vydání remake AoE II HD konečně dostal ke slovu, aneb „potřebujeme přimět lidi, aby více kupovali nijaké AoE II HD za plnou cenu.“ :) První, co každý správný pařan se zálibou v historii (lol) vyzkouší, bude dozajista kampaň. Máme zde 4 a kromě toho, že každá vypráví (asi) o nějaké světové události, začínáte v každé bez města jen s hrstkou vojáčků a nějakým hrdinou. Musím říct, že mě dost zklamalo, že všechny scénáře jsou vytvořeny v klasickém a pro všechny dostupném mapeditoru za použítí scriptování z roku 1999. Žádný z textů není namluvený, hloupě probli(n)kávají vlevo nahoře a hra samozřejmě neobsahuje žádnou speciální animaci/video. Nechci říct, že něco takového by dokázal v editoru vytvořit každý, to ne, jednotlivé scénáře mají na poměry AoE II opravdu vynikající a do detailů propracovaný design (přirozené rozmístění stromů, skal, vody, bohatě vystavěná města atd.), ale čekal jsem víc. Osobně mě to po pár hodinách přestalo bavit. Některé mapy zabraly (na nejtěžší obtížnost) dost času, přičemž nepřinášely žádné nové herní elementy – nejen oproti původnímu AoE II, ale ani oproti volně dostupným fanouškovsým kampaním na netu.

Co se týče dalších novinek, čeká nás 5 ras a dlužno dodat, že jsou opravdu zajímavé. Mají zbrusu nový design staveb, který se navíc samozřejmě mění s každou další dosaženou dobou po době temna. Osobně mi nejvíc přišlo sympatické dřevěné provedení doby feudální, to bylo moc pěkné… Mezi speciálními jednotkami nás překvapí zajímavé kombinace jako je lučištník na slonu, či silnější obdoba lehké jízdy, popř. všestranný pěšák s bonusem do kavalerie. Co se týče progamingu, nejzajímavější budou asi Maďarové, protože scouti na haras v době feudální stojí o 10% méně, pak možná Indiálni s levnějšími vesničany. Bohužel žáden z těchto bonusů se z pohledu profesionálního hraní nevyrovná Hunům, kteří nepotřebují k uvolnění populace domky...

Vzkřísit Age of Empires II byl výborný nápad. Nejen, že AoE II mělo (a do jisté míry stále má) širokou fanouškovskou základu mezi příležitostnými hráči, ale má také slušný progamingový potenciál. V tom je právě ten velký rozdíl mezi sérií AoE a např. C&C. V AoE mohou pokročilí hráči lépe využívat svou rychlost, bystrost, správnost okamžitého rozhodování i kvalitu dlouhodobého strategického myšlení. AoE II je více než kterákoli jiná progamingová RTS postavená na ekonomii. V počáteční fázi jen těžíte suroviny, ve střední fázi hry se mnohem více oplatí soupeře harasovat (zabíjet mu vesničany), než bojovat přímo s jeho armádou a do pozdní fáze hry se většinou ani nedostanete. :) Tyto herní elementy tedy vytvářejí velký prostor pro zlepšení vaší hry a tím pádem i rozdíly mezi jednotlivými třídami hráčů. Ovšem zpět k věci – AoE II bylo vzkříšeno kvůli multiplayeru. Zatímco dříve jste se museli se soupeři domlouvat individuálně, pak zapnout nějaké hamachi, přičemž i po něm hra občas lagovala, nyní máte k dispozici Steam a jednoduchý matchmaking… A to je super.

Resp. bylo by to super, kdyby se hra prodávala za symbolickou cenu a nebyla honosně označována jako HD. Jelikož modifikace umožňující spustit původní hru ve full HD jsou už dávno venku a zdarma, pak se dá říct, že jedinou novinkou ve vzhledu AoE II HD je trošku pěknější voda a to je dost fail. Vydávat tohle za „novou hru“ a chtít za to bezmála 20 éček je zlodějna. Nová hra to není ani náhodou, např. některé zastaralé herní principy, jako je nemožnost poslat armádu přes attack move stále do hry nebyly přidány. Jistě, i v tom spočívá kouzlo AoE, že musíte minimálně první jednotku focusnout ručně (nebo armádu stopnout v dosahu soupeřovy armády) a teprv potom začnou vaše jednotky samovolně útočit, ale co třeba nechat ve hře obě varianty ovládání jako možnost v nastavení? A co takhle trošku vybalancovat rasy? Nechci tím, řict, že by původní AoE II nebylo vybalancováno, ale je fakt, že na profesionální úrovni jsou hunové zkrátka nejlepší, protože nepotřebujou stavět domy… Za hodně peněz málo muziky.

Znáte ty klasické 3D akce, které vám na první pohled představí široký svět a přitom vám dovolí v něm postupovat jen jednou uzounkou cestičkou? Znáte ty epické příběhy o neohrožených vojácích, vědcích ve zbrani, náhodných hrdinech a charismatických psancích, kteří loví psance? Myslíte si, jak neodhalujete něco nového, prožíváte přátelství i zrady herních protagonistů, pociťujete, jak ve vás sílí pocity spojení, sepjetí, identifikace… A přitom vaše emoce nemají originální kořeny, stáváte se jen loutkou herních designerů, kteří dávno předpověděli a nalajnovali všechno, co si myslíte, že je pro vás unikátní. Stáváte se bezmyšlenkovitým objektem, spotřebitelem, který si od ostatních nechá diktovat své prožívání. Jste jako ubohý Stanley Parable – prostý úředníček mačkající klávesy na vyžádání počítačového programu…

Počítačová hra Stanley Parable vám zprostředkuje náhled mimo klasický, zažitý rámec uvažování v počítačových hrách. Svým způsobem vás ponižuje, ale stejně tak vám otvírá oči a s humornou nadsázkou ukazuje, jak probíhají zautomatizované činnosti, jaké to je, když někdo nepoužívá vlastní rozum a jen následuje ostatní, jaké to je, když se někdo bojí být kreativní a hlavně utahuje si z iluze možnosti volby a iluze kontroly. Právě tyty iluze se již několikrát staly rozebíraným tématem psychologie. Spousta z nás si namlouvá, že má určité věci pod kontrolou, i když skutečnost může být opačná. Přeci již moudrý Morpheus v Matrixu dobře věděl, že je rozdíl mezi tím znát cestu a jít po ní. Spousta životních situací nám předkládá iluzi volby, ale charakteristika naší osobnosti, potažmo celá charakteristika dnešního člověka přitom dávno předurčila řadu našich budoucích rozhodnutí.

Stanley Parable pracuje s konceptem nesvobodného člověka v zdánlivě svobodném světě a je jen na vás, jak se s tím vypořádáte. Jste zbabělec? Experimentátor? Obcházíte pravidla? Nebo se chcete od mačkání čudlíků osvobodit zmáčknutím čudlíku, který vám slíbí, že vás od mačkání čudlíků osvobodí? Hra vám ve svých 13 pěkně vypointovaných koncích objasní důsledky vašich rozhodnutí. Je to velice pěkné a vtipné. Je pravda, že když půjdete těmi samými chodbami už po páté, šesté a více, začne vás to otravovat, ale za odhalení dalšího konce to stojí. Vypravěč působí sympaticky a zejména Confusion ending, či Serious room jsou vážně legrační. Osobně bych přivítal nějaké drobné zpestření při opakovaném procházení počátečních místností, např. nějaký logický úkol, či více možností, jak hru „přechytračit“, viz výskok z okna, seskok z rampy apod. Celkově je Stanley Parable nesmírně osvěžující jednohubka, kterou by si měla každá kancelářská krysa vyzkoušet. :)

Do málokteré hry se dokážete skutečně zažrat, abyste na chvíli zapomněli na okolní svět. Pamatuju, že Phobia II tu schopnost maximálního pohlcení měla, a proto byla vlastně mojí nejoblíbenější freewarovkou. Nutno však podotknout, že mluvím pouze o multiplayeru 2 hráčů na 1 PC. V jednom hráči to není ono, mariňáků proti vetřelcům musí být vždy víc, potřebujete někoho, kdo vám bude krýt záda a na koho budete řvát, ať vám sundá tu potvoru z nohy, zatímco si přebijete vaši mužou pulsní pušku…

Jednoduchý pohled shora, prostí dva panáčci na zeleném poli a ze všech stran hemžící se potvory. S kámošem jsme to pařili hodně a vždycky jsme totálně zapomněli na okolní svět. Řežba v Phobii II vám totiž nedá ani vteřinu na odpočinek. Díky tomu, že potvory nabíhají rovnoměrně ze všech stran, se musíte pořád ohánět. Je to vážně chytlavé! Paradoxně z této hry vám i velice rychle zčervenají oči, protože máte tendenci méně mrkat, abyste nepřišli o cenné zlomky vteřin, ve kterých musíte plnit svou morální povinnost – rozmrdat, co nejvíc vetřelčích hlav!

Na tuto odpadní předělávku playstationové závodní hry narazil až překvapivě vysoký počet hráčů díky distribuci časopisu Score. Nebýt toho, hra by dozajista shnila v odpadišti dějin (právem).

K dispozici je doslova neuvěřitelné množství tratí… Vážně, opravdu jsem nemohl uvěřit, že hraji plnou hru a ne jen obsáhlejší demoverzi, neboť tratí je ve hře 6. K tomu přidejte 6 verzí trucků, které se od sebe liší maximálně v barevných proužcích po stranách a máme tady Hard Core 6x6! Problém však nespočívá jen v kvantitě, ale hlavně v kvalitě. Tratí zde chápejte poměrně krátký, zelenohnědý koridor, kolem něhož není skoro nic. Ojediněle narazíte na hranatý strom, v tom lepším případě projedete přes most, či skrz mini-tunel. Tratě jsou tak nenápadité a vypadají všude stejně, že se poměrně snadno při bouračce otočíte do protisměru a úctyhodnou chvíli vám bude trvat, než si to uvědomíte.

Ovládání mocných jeepů funguje relativně ok, akorát je problém, že obrazovka šíleně skáče při přejíždění kopců, což může slabším povahám způsobit nevolnost. Občas se stane, že samým skákáním udělá nesmyslný kotrmelec i váš badass motofokin truck, což vyústí ve stav absolutní dezorientace… Nicméně zpříjemnit jízdu dokáže fajnový rockový soundtrack.

Jediným důvodem, proč jsem u této abysmality strávil několik hodin, byl multiplayer ve split-screenu, takže jsme si doma aspoň trochu zajezdili…

V roce 1990 ještě neexistovaly žádné 3D akce, ani Mortal Kombat, nicméně existovala akční mlátička Golden Axe! „Zlatá sekera“ byla jedna z mála her, která se dala smažit ve dvou lidech na jednom PC a která běžela bez problémů na všech strojích, ke kterým jsem se jako kluk dostal.

K dispozici byly tři postavy, z nichž každý chtěl hrát za trpaslíka proto, že ten jako jediný svým sekáním zasáhl i malý prostor za sebou, takže odpadl nejčastější problém úmrtí ve hře – že vás nepřátelé obklíčili a umlátili ze všech stran. K mému překvapení dnes najdete na netu řadu videí, která ukazují, jak snadné je ve hře manévrovat a projít jí hladce jako trpasličí sekerka máslem. Mé vzpomínky jsou dost odlišné, hra nám přišla poměrně tuhá. Pamatuju, jak jeden můj kamarád uměl jako první zabít dva stříbrné rytíře úplně sám a bez použití draka! Hned jsme pro něj měli větší respekt… Draci byli jinak ve hře klíčoví, tedy hlavně ten který střílel letící ohnivé koule, kterými se dali nepřátelé likvidovat z bezpečné vzdálenosti. Druhý drak chrlící oheň pod sebe už vyžadoval pečlivou kontrolu, protože jedna chybka a nepřítel vás z něj nemilosrdně zkosil. Podobně důležité bylo v bonusových nočních částech pořádně nakopat zadečky malým skřítkům, z kterých padaly flašky magie :)

Až po desítkách hodin se mi podařilo dohrát hru samostatně až do konce. Zklamal pak možná skromnější počet druhů nepřátel, ale nebylo to nic zásadního. Naopak pochválit musím na svou dobu hodně pěknou grafiku a dokonce i animace, s jakými vaše postavičky zasazovaly údery!

Devastation mám zafixovanou jako velmi rozporuplnou hru. Dělala si ambice na prvotřídní grafiku, atmosferické procházení depresivními prostory (věznice) po vzoru System Shocku 2, představení ve své době neobvyklého týmového gameplaye s ucházející umělou inteligencí… Jenže, jak se říká, skutek utek.

Devastation byla jedna z prvních her, která se chopila tehdy nového Unreal 2 grafického enginu, ale paradoxně z něj nedokázala vymáčknout ani to, co samotný Unreal II (resp. UT2003). Interiéry vypadaly poměrně pěkně, byť bylo skoro všechno šedé. Na designu levelů si dokonce dali programátoři záležet, jenže venkovní prostory byly příšerné. Jakési umělé, nepřirozené uličky mezi hranatými, ohyzdnými domy – vyjít ven bylo vždy za trest... Za grafiku bych však hru ještě tolik nepranýřoval, horší byl jakýsi nepříjemný feeling z celkového hraní. Postavy se pohybovaly trošku divně, zbraní bylo spoustu, ale stejnak byla většina z nich v ruce cítit jako nedomrle ozvučená bambitka.

Hra vás nedokázala pořádně vtáhnout, atmosféra fungovala jen ve věznici, ale i tak byla doplňována o naprosto nevhodnou hudbu, která dokázala ze zážitku vytrhnout ještě víc než otravné zčernání obrazovky při každém splněném úkolu. Měl jsem pocit, že levely jsou jaksi prázdné – nenarážím na design, ale na náplň misí. Málo se toho děje, samotné chození je nuda, občas si trochu vystřelíte, ale v podání Devastation to není žádný pořádný zážitek. Zdá se mi, že autoři vymysleli jen začátek a konec mise a spoléhali na to, že se zabavíte cestou… Pocit z procházení misí Devastation bych přirovnal k tomu pocitu, když musíte otráveně přejít celé nástupiště Pražského metra, protože stanice, kde jste nastoupili měla schody na opačném konci než ta, kde vystupujete… Proto jsem hru do konce ani nedohrál.

Dobré poledne a dobrou chuť, pokud právě obědváte, dám vám jednu hádanku. Co je to – vypadá to jako Battlefield 3, zní to jako Battlefield 3, je z toho cítit Battlefield 3, hraje se to jako Battlefield 3… Nevíte? No, přeci Battlefield 4!

Kluci v DICE si hodili kostkou a padla jim dvojka, takže do dvou let museli sesmolit pokračování zaslouženě úspěšného Battlefieldu 3. Dva roky ale nestačí, rozhodně ne pro hranaté mozky v DICE. Urputně jsem se snažil v Battlefieldu 4 nalézt nějaká citelná vylepšení oproti svému předchůdci, jenže marně, ba naopak některé věci se mi zdály ještě horší, ale všechno popořádku…

Grafika nedoznala žádných změn, jenž by dokázalo zaregistrovat oko běžného smrtelníka, stále však vypadá velice k světu. Zejména exteriéry působí příjemně, do jisté míry i realisticky. Pochválit musím zejména ztvárnění počasí, ať už jde o ostré Slunce, déšť, zimu, mlhu a hlavně vítr, který běžně ve hrách není tak výrazný. Design prostředí je taktéž ucházející, prostory jsou plné různých drobností, ve vzduchu často něco poletuje, to je pěkné. Není však náhoda, že vše zatímco vše se na povrchu pěkně leskne, po bližším prozkoumání můžete narazit na nejeden kaz. Zatímco z jedné, dvou problikávajících textur, či modelů ojediněle se vykreslujících s malinkým zpožděním bych mohl vinit svůj hardware, z neviditelných zdí a otřesného scriptování už mohu směle vinit herní designéry. V roce 2013 už opravdu neodpouštím situace, kdy nemohu někam projít, protože programátor nepočítal s tím, že tam budu chtít jít, popř. počítal s tím, že přijdu odjinud. Hra obsahuje poměrně dost momentů, kdy vybočení z naplánované cesty znamená selhání scriptu. Někdy se to projeví tím, že se musíte vrátit a projít určitým místem znova, někdy musíte v dané lokaci všechny zabít, aby se aktivoval spouštěč. Co je ale horší, že dvakrát během 7 hodinové kampaně se mi neuložil checkpoint, protože jsem nejspíš prošel jinudy a dvakrát jsem musel dokonce checkpoint restartovat, neboť jednou se pomrdal script a jednou jsem se propadl podlahou mimo level.

Z technické stránky musím ještě vytknout podivný, neautentický pocit při řízení auta, jehož zvuky nebyly dokonale sladěny s jízdou a dementní umělou inteligenci.

Co se týče hratelnosti, ta je vedena ve stylu BF3, resp. spíš horší. Občas si připadáte jako na „bojišti“ – jste v realistickém prostředí, máte rozhled, postupujete si dopředu střední rychlostí (hra je pomalejší než Modern Warfare), jenže v místech, kde by měly mise vrcholit, či přinést něco nového, se nestane nic. Nejlepší je rozhodně třetí mise na lodi, zbytek je poměrně triviální, nejsou zde žádné silnější momenty. Příběh totiž postrádá nápad, je obyčejný, téměř nijaký, charaktery mdlé – kampaň v BF3 s civilní zápletkou (výslech) a nechronologickým vyprávěním byla nesrovnatelně intenzivnější.

Celkově nemyslím, že by BF4 byl vyloženě špatný, jenže k jeho smůle zde existuje hra, která se jmenuje Battlefield 3 a ta je zkrátka lepší – nehledě na to, že má za sebou už dva roky. BF4 bych přirovnal spíše k datadisku – nová kampaň v tom samém herním systému, bohužel více odbytá. K tomu možná pár vychytávek do multiplayeru, ale to mi pro fungl novou hru jaksi nestačí… Dobrou noc a hodně štěstí u Battlefieldu 5!

Série Mortal Kombat si svůj vrchol prožila v roce 1995, MK Trilogy představoval spíše laciný krok, jak z dobré značky ještě něco vytřískat, a tak bylo na čase, aby se kluci v Midway pokusili znovu pochlapit. Doba byla neúprosná, konzole chrlily kvalitní mlátičky typu Tekken, které svou propracovaností MK trošku zahanbovaly, jenže „naštěstí“ žádná z nich nevyšla pro PC, takže vzhledem k nulové konkurenci (ano, obludný Virtua Fighter 2 označení nulové konkurence nijak nepřekračuje) mělo MK4 poměrně volné pole působnosti.

Jako první udeří do očí (kromě pořádné kopačky) převedení do 3D, což má své výhody i nevýhody. Nespornou výhodou je fajnovější orientace v prostoru, můžete uhnout „do strany“ a můžete si charaktery prohlédnout z více úhlů, což působí rázem živěji. Bohužel kvalita 3D v roce 1998 nebyla na kdovíjaké úrovni, navíc na pozadí MK4 žádný John Carmack nefiguroval, takže všechno se skládá z podivných hranolů, které mezi sebou často mají malé štěrbinky vzduchu, a zejména krev nevypadá moc vábně.

Celkově herní engine je ale perfektně svižný, hra má obrovskou dynamiku. Mezi údery, kombinacemi a specialitami jsou jen minimální prodlevy, takže bitky jsou skutečně intenzivní. Řekl bych, že rychlost akce v MK4 patří do hodně solidního nadprůměru, zkrátka se zažerete a jedete jednu ránu za druhou... Paráda! Díky tomu si v mnoha situacích vystačíte i s obyčejnými údery. Je důležitější něco dělat než přemýšlet nad přesným kombíčkem 6 kláves z MK3. Komba v MK4 sice samozřejmě existují, ale jsou o něco prostší. MK4 je ve své rychlosti a brutalitě i dost jednoduchá a arkádová hra. Postavy mají cca 4 speciality, tzn. podobně jako v MKII, k tomu dva druhy fatalit, stage fatalitu a… zbraň! Vytáhnout ji v souboji je sice mnohdy problém, ale když už se vám to podaří, výsledek stojí za to. Třemi perfektně natimovanými seky uděláte maximum damage, tedy 60%. Již z toho cítite, že hra favorizuje prostší herní styl…

Na závěr musím zmínit velký vroubek v tom, že hra neumožňuje hraní přes LAN, popř. online :/

Ke „čtvrtému“ dílu Mortal Kombatu zvanému „Trilogy“ jen krátce, protože pro znalce předchozích dílů v podstatě není, co dodat. MK Trilogy si vzal grafiku a herní systém z MK3, k tomu doplnil smáznuté a skryté charaktery, včetně bossů, z předchozích dílů a voilá, další díl je na světě! Celkově rozdíl oproti MK3 je snad ještě menší než rozdíly mezi jednotlivými díly NHL a FIFY. Několika málo postavám byly upraveny speciality (resp. jedna), aby to bylo jakš takš vyvážené, byly přidány brutality, což je neúměrně náročný druh fatalit, který ale vypadá vždy stejně a nakonec přibyl Aggressor bar, aneb určitý druh energie, který když se vám naplní, stanete se trošku rychlejší a silnější.

Verdikt se bude odvíjet z toho, zda jste předchozí díly hráli a čekali jste od Trilogy něco nového, nebo naopak chcete mít jen vše pohromadě – tedy parádní, funkční mlátičku se všemi možnými specialitkami, fatalitami, kombinacemi a podporou legendárních Windows. :) Z hlediska herní historie jde bohužel o poněkud bezvýznamnou hru.

Mortal Kombat 3 je obecně považován za nejvyspělejší a tedy asi „nejlepší“ díl série. Rozdíl oproti MKII je opravdu znatelný, graficky hra ždíme MS-DOS na maximum (úsměvná fráze), takže dárci krve budou mít opět radost.

Počet postav se zvětšil jen malinko, kupodivu oblíbený Scorpion dostal padáka, ale žádný strach, hlavní vylepšení čekají v samotném systému souboje. Jedním slovem: „combo“! Zpropadená kombíčka mi dělala velký problém, již nestačilo zapamatovat si prosté „dvakrát od něj, nízký box“, komba byla tvořena sekvencí 5-7 kláves, které bylo třeba namačkat ultra rychle a naprosto přesně, aby váš charakter udělal devastující kombinaci pěstí a kopů, které byly schopny nepříteli vzít 20-30% života, aniž by s tím mohl cokoli udělat. Myslím, že MK3 kvůli tomuhle začal opravdu separovat zkušené a kvalitní hráče od těch příležitostných. Na jednu stranu to dalo smysl trénování proti PC, abyste pak kamarádovi mohli pořádně vyprášit kožich, ale na stranu druhou pak vznikaly mezi klukama nežádoucí hořké situace, kdy někdo byl prostě o třídu výše a jiní s ním už nechtěli hrát. I po letech se mi na kombách nejvíc líbí to, že vypadají opravdu skvěle, už i stará DOSovská hra dokáže v několika málo momentech připomínat stylový akční film.

Mezi další inovace v hratelnosti patří ještě pár dalších drobností, jako jsou např. animality, jinak ale nejde už o nic světoborného. Co hodnotím jako obrovský přínos, který jsem však ve své době nemohl využít, je možnost hry po síti. Když si představím, že již v roce 1995 se Mortal Kombat dal pařit po LANu, říkám si, zda jsem o něco nepřišel. Hodilo by se to zejména proto, že MK3 měl poměrně komplikované specialitky a komba, které vyžadovaly držení např. i 3 kláves zároveň. Pokud jste takto drželi klávesy dva na jednom PC, výsledkem bylo akorát pípnutí speakeru, přičemž na obrazovce se odehrálo velké kulové a to jste ani nemuseli mít Raidena…

K Mortal Kombatu II jsem přišel jako slepý k houslím, tak urputně jsem sháněl pro svoji novou 486 Mortal Kombat 1, až se ke mně dostalo 7 disket s druhým dílem. Nadšení bylo tedy dvojnásobné a důvodů, proč k sobě zvát kamarády bylo taky rázem víc.

Charakterů bylo rovnou 12, počet jejich specialit se v podstatě zdvojnásobil, takže před tehdejším hráčem se rozprostíral celý bojový svět plný různorodých možností, jak vybarvit monitor zevnitř načerveno. Kombinace úderů jsem si poctivě zapisoval, a i když hra stále nepodporovala comba, dalo se již v základu taktizovat jaký sled úderů a specialit je asi nejlepší. Celkově hra mi přišla krapet svižnější než její předchůdce, takže bitky začínaly občas i docela cool vypadat.

Mortal Kombatem II jsem z celé série strávil asi nejvíc času, hratelnostní pokrok od jedničky byl znatelný a jelikož MK3 jsem dlouhou dobu na své 486 nějak nemohl rozchodit, byla MKII jedna z mála her, kterou jsem z disku nikdy nesmazal a ke které jsem se vždy po čase vrátil…

PS: Až po letech jsem se dozvěděl, že hra vlastně měla i něco jako babality. :) Pamatuju, že jednou se mi chaoticky podařilo namačkat friendship, což mě spíše zklamalo, protože jsem se těšil na nějakou pořádně brutální fatalitku. Např. Reptile měl „lahůdku“, kterou 10 letý kluk z hlavy jen tak nevymaže…

Živě pamatuju dny, kdy maminka cca mé 8 leté já přihlásila do kroužku výpočetní techniky v místním domu dětí a mládeže, abych se trochu technicky vzdělal a naučil se s počítačem, než si jeden takový pořídíme domů. Kdyby tušila, že jedna z prvních věcí, ve které se spolu s ostatními dětmi vzděláme, bude Mortal Kombat, nejspíš by mi zvolila nějaký jiný koníček, třeba chlapecké mažoretky…

V roce 1996 bylo hraní po síti pro běžné smrtelníky stále utopií, proto u nás suverénně vítězily hry, které se daly hrát ve více lidech na jednom PC. Když k tomu připočtete pro 8 leté hochy pořádné virtuální rvačky a krev stříkající z obrazovky na všechny strany, bylo hraní Mortal Kombatu jasná volba! Nezáleželo na tom, že charakterů bylo jen 7, stejně jsem hrál většinou jen Scorpiona a zkoušel různé kombinace kláves, abych objevil skryté specialitky. Ano, absence „moves listu“ a internetu pro jeho vyhledání měla své nezapomenutelné kouzlo. Člověk něco chaoticky pomačkal a ono to vystřelilo kopí, nebo fireball, načež se další půlhodina strávila odhalováním toho, jaká kombinace kláves to vlastně byla. A co teprve fatality – ty si svou tajemnou auru udržely několik let… Kvůli prvním třem dílům Mortal Kombatu jsem dokonce založil speciální sešit, kde jsem si odhalené kombinace úderů psal, a to je co říct. :)

První Mortal Kombat je skutečně legenda, i když charaktery měly jen dvě specialitky, jednu fatalitu a žádné comba, nikomu to nevadilo, tehdy to stačilo. Grafika byla koukatelná a zvukovku jsme neměli. Snad jen to hraní proti PC nebylo v porovnání s multiplayerem tolik zábavné…

Jakožto hráč odkojený počítačem a časopisem Score mám v sobě zakořeněný odpor ke konzolím (je to z větší části póza). Konzolistům jsem vždycky záviděl jen dvě věci: 1) dřívější release her 2) Mortal Kombat. Nyní, po 15 letech čekání konečně můj druhý problém odpadá, neboť nový Mortal Kombat dorazil i na PC!

Na první pohled svižný a pohledný Unreal 3 engine, v menu spousta možností a dokonce story mode, hah! Singleplayerová kampaň vychází z filmů Mortal Kombat 1 a 2, ctí jejich příběhový rámec a načrtnuté vztahy mezi postavami. Je velice příjemné, když ve hře procházíte částmi, jež si vybavujete z filmů a potkáváte známé postavy. Aby však nebylo dění předvídatelné, kopíruje kampaň filmy jen zhruba do poloviny, pak se příběh odchyluje a souběžně s tím jeho úroveň zhoršuje. Postavy se recyklují, některé musíte porazit i 4x, takže jejich „nesmrtelnost“ začíná být malinko otravná. V průběhu cca 6-8 hodinové kampaně (což už samo o sobě je wow!) narazíte na překvapivé množství in-game animací, které slepují váš pochod od jedné bitky ke druhé. Je to příjemně stupidní. :)

Charaktery jsou posbírány ze všech předchozích Mortal Kombatů, mají i staré známé specialitky a kouzlíčka, ovšem to zdaleka není vše! Přibylo obrovské množství „kombíček“ – pro každou postavu existuje cca 20 různých sekvencí a kombinací úderů, které soupeře donutí vymalovat podlahu červenou a litovat, že se radši nedal na vyšívání. Když pak zkombinujete některá komba s dalšími specialitami/spelly, můžete soupeři vzít třeba 20% života, aniž by to mohl vykrýt… Pokud tedy nepoužije breaker, což je nová věc stejně jako brutálně efektní brutalita, kterou můžete použít, když se vám v souboji nabije příslušný ukazatel. Hratelnost tedy patří ke špičce svého žánru, nedovedu si ani moc představit, že by to šlo udělat lépe…

Tato fúze starého, známého konceptu se spoustou nových inovací a vylepšení utváří vskutku kvalitní, chytlavý a až nečekaně zábavný herní zážitek. Když si k tomu připočtu, že všechnu tu nádheru můžete konečně hrát s kamarády v multiplayeru online, nelze než prohlásit: „bravo“ a tím nemyslím ten časopis…

Parádní „doomovka“ těžící z osvědčených postupů přímočaré, relativně rychlé a svěží akce. Heretic kopíruje hráčsky atraktivní jádro Dooma a obaluje jej do nového gothic kabátku, což je velice sympatické. Tehdy nikdo neřešil, že krystal je vlastně pistolka, kuš brokovnice, rukavička rotační kulomet a jakýsi okřídlený kyj představuje raketomet. Vypadalo to originálně a pocit z hraní byl rázem jiný, resp. nový. Také příšery se ve své podstatě od Dooma tolik nelišily, a přesto by se nikdo neodvážil Heretica nařknout z plagiátorství…

Design prostředí působil skvěle, středověké, vyzdobené chodby i potemnělé komnaty se základními světelnými efekty byly ve své době originální. Doom (2) se snažil v mnohém evokovat realitu, ale Heretic byl skutečná fantasy – tedy alespoň pro nezkušené hráče, kteří nedokázali vydržet u Dungeon Mastera déle než 5 minut.

Vzpomínám, že i Heretic si na mě připravil nejeden strašidelný moment, což je zpětně trochu absurdní, protože Heretic byl přeci jen malinko odlehčenější než Doom. Určitě by hře prospělo, kdyby obsahovala nějaký epický souboj s nekonečnými hordami mumií, či megalomanského bosse. Sečteno a podtrženo pro mě jedna z (nej)lepších pařeb na 486 a chytlavější hra než Hexen.

Tak podobná a přesto zbrusu nová! Metro: Last Light nepřináší téměř žádné inovace a nové herní prvky oproti svému předchůdci, a přesto předkládá hráči unikátní herní zážitek, který rozhodně nepůsobí jako (s)prostá kopie!

Jednoznačně nejlepším aspektem hry je atmosféra, ta vás bude provázet od začátku do konce a povýší veškeré vaše počínání ve hře na zcela novou úroveň. Již intro působí velice pěkně, vnoření do hry tak proběhne rychle a bezbolestně. Obtížnost Ranger je nutností pro každého muže s penisem nad 5 centimetrů. Její nevýhoda sice spočívá v tom, že hra nepomyslela na to, jak checknout zásobu munice, ale to nevadí. Prozradím vám totiž rovnou, že ji bude vždy nedostatek, což je z hlediska hratelnosti ideální stav. Žádný hud a žádný crosshair, toť budoucnost realistických FPS! Pomalé plížení se v chodbách, vynikající zvuková stránka hry, úzkostná a znepokojivá hudba – atmosféra Metra je něco dokonalého. Samozřejmě tady nemluvím o další Amnesii, ta stojí bokem v jiné kategorii i jiném herním žánru…

Perfektní atmosféru ze značné části utváří i design prostředí. Ať už jde o opuštěné tunely metra naplněné zlověstnými zvuky, přítmí uliček nepřátelských základen, démonické bažiny, nebo o apokalyptický, vyprahlý zemský povrch s šedivým sluncem a depresivním deštěm, vypadá to skvěle. Navíc se všude něco válí, zbořené budovy, proražené zdi, trosky a špetka naděje v podobě nově vyrostlé trávy. Zkrátka svět okolo vás věrně odpovídá představě postapokalyptické Země, byť se vlastně jedná jen o koridor světa, v němž nejde vybočit z cesty načrtnuté herními designéry. Příběh tvoří pro atmosféru kvalitní základ, nelíbila se mi jen spolupráce s Dark one v pozdější fázi hry, neboť nadpřirozený pomocník značně ubírá z pocitů nebezpečí, strachu a osamělosti, jež jsou pro Metro esenciální.

Hratelnost nemůže být za výše zmíněných podmínek zklamáním. Každé procházení lokací a očekávání nebezpečí, je požitek, přestřelky jsou také ok, nicméně velkou výhradu mám ke stealth prvkům. Jistě, Metro nemá před názvem „Tom Clancy's”, jenže tohle je primitivní až moc. Nemyslím, že by bylo třeba přepracovávat levely, dělat cestu pro hráče složitější, umísťovat na stropy kamery nebo cokoli v tomto duchu. Do nebe volající demence spočívá v umělé inteligenci, přesněji ve zrakových a sluchových (ne)schopnostech vojáků. Pokud zrovna nestojíte u zdroje světla nebo pokud nejste dementní a vypnete ho, voják vás zkrátka nevidí, ani když jste metr před ním a cpete mu do nosní dírky hlaveň kalašnikova. Voják je zhruba jako tank, má před sebou úzkou štěrbinu, v níž je schopen vás zaznamenat (a i tak se nejprve ozve varovný signál a vy máte dost času na útěk), ale jinak můžete kolem něj tancovat kozáčka a s ním to ani nehne. Kdyby se tento nedostatek znatelně vylepšil, přičemž obtížnost by se zpět vyvážila např. snížením počtu vojáků, hovořil bych zde o pokořiteli Dishonored a nejlepší hře za poslední rok(y)…

Druhý Bioshock přinesl jen pramálo změn, za to však věrně pokračoval ve skvěle hratelné, relativně temné střílečce z podvodního světa. Bioshock Infinite oproti svým předchůdcům zachovává pouze herní principy a na změny se soustředí více. Ihned od počátku se na vás vyvalí vizuální orgie nebeského světa plného slunce, oblohy plné hvězd, ale také zlověstného mechanického strážce a bouřlivých zlostných mraků. Hra těží ze svého staršího grafického enginu maximum, vypadá docela pěkně, i když je fakt, že už se nepíše rok 2007, a tak by větší interaktivita (manipulovatelnost s) prostředí(m) určitě přišla vhod. Design je samozřejmě povedený, ale musím poznamenat, že první Bioshock byl krapet působivější. Jeho klaustrofobické chodby a síla vody mnohem více přispívaly k hutné atmosféře. Bioshock Infinite je v tomto více odlehčený, a proto atmosféru musí táhnout čistě jen příběh.

Příběh je tedy alfou i omegou celé hry, začnu od jeho konce. Závěr hry patří mezi to nejpůsobivější a nejpropracovanější, co jsme kdy na monitorech mohli spatřit a prožít. Vše do sebe krásně zapadne, nenápadným hintům a odkazům nacházejícím se v průběhu hry, se přiřadí význam. Vše je uzavřeno, a přesto je ponechán prostor pro vlastní interpretaci. Závěr je kompletní a nikoli svazujícím způsobem doslovný. Je to geniální a silně emocionálně podbarvené. Musím ale podotknout, že v průběhu hry jsem takto silný pocit z příběhu zdaleka neměl, Booker působil jako žoldák, kterému jde jen o to jedno a Elizabeth v sobě skrývala špetku nudného klišé zraněné holčičky…

Hratelnost je o procento jednodušší než u předešlých dílů série, což je překvapivé. Ocenil bych návrat hackovací mezihry, nějaké logické úkoly a/nebo zakomponování základních stealth prvků (setkal jsem se pouze s jednou situací se „spícími“ duchy/zombíky, kdy se mi vyplatilo nehrát po doomovsku). Což o to, hra se hraje naprosto úžasně a bezproblémově, ale nezaškodilo by věci trošku zkomplikovat. Např. dříve se běžně musel používat oheň a elektřina pro postup hrou, Bioshock Infinite vyžaduje zelektrizování páky jen v jedné části hry. Většinu plastidů (vigorů) jsem tedy nestihl ani vyzkoušet… Ale to jsou jen drobnosti, hra vás perfektně chytne, vtáhne dovnitř svého zvráceně božského světa a nepustí, dokud ji nedohrajete…

Ona je roj! Slečna Kerriganová, objekt mokrých snů mnoha geeků, moc dlouho v lidské formě nevydržela, vzhledem k nepříznivým okolnostem a nedůvěře lidské rasy se opět obrátila ke zlu a rozhodla se plenit! Kampaň přímo navazuje na Wings of Liberty, akorát se nyní nevypráví očima Jima Raynora, nýbrž zmíněné Kerriganové. Filmová videjka jsou neskutečně působivá a vypadají jako ty nejdražší a nejepičtější sci-fi filmy, možná ještě líp, ovšem mám pocit, že in-game animací krapet ubylo. Ten pocit byl možná navozen tím, že příběh je jednodušší, kratší a přímočařejší. Zatímco Wings of Liberty bylo nehledě na propuknuvší apokalypsu laděno do pohody westernového stylu Firefly, Heart of the Swarm je poněkud „obyčejnější“ honba za jediným cílem – pomstou. Příběh je na žánrové poměry stále vysoce nadprůměrný, nicméně nemohu se ubránit pocitu, že jsem čekal něco alespoň o pár procent sofistikovanějšího.

Náplň misí nepřináší mnoho nového, opět máte nejčastěji před sebou prostý úkol – dobít nepřátelskou základnu, jen zřídka něco ubránit, udržet a výjimečně se dostane i na „Diablo-like“ mise, kde nemáte bázi a máte uklikat nepřátelskou přesilou pomocí schopností a kouzel Kerrigenové. Trošku mi zde chybí inovace, vzpomínám třeba na misi z WoL, kde se mělo zabránit v průjezdu vlaku, nebo kde se dělalo něco aspoň trochu vybočujícího z konceptu RTS. Taktéž mi HotS nepřijde tak dobře vygradované, mise nenabírají takové epičnosti jako WoL, např. že jsem dohrál hru jsem poznal až podle závěrečného videa, poslední mise rozhodně nedosahovala rozměrů finální mise WoL, obtížnost byla nepříjemně zjednodušena… Co se týče singleplayeru, musím podotknout, že jak Brood War, tak The Frozen Throne byly lepšími datadisky.

Naštěstí hlavní devizou Starcraftu II je multiplayer, HotS mělo několik měsíců vypuštěnou betu, kde hráči pomáhali testovat balanci a připravovat nové jednotky do oběhu. Necítím, že by hra doznala takových změn, jako bylo v dobách Brood Waru a Frozen Throne, kdy datadisky některé strategie komplet překopaly. Avšak to, co není radikální, ještě neznamená, že je špatné. Změny jsou méně výrazné, za to však vymezují větší prostor pro hlubší strategické přemýšlení. Starcraft II je hra hodně závislá na timingu, ne náhodou by každý hráč měl mít zapnutý u mini mapy herní čas! Nové jednotky umožňují nové timing útoky, alternace starých strategií a build orderů. Je třeba se skutečně zamyslet a pak člověk může přijít s kupou nových věcí. Obecně nové jednotky posilují harras a obranu proti němu, tzn. velké epické bitvy drahých jednotek zůstanou téměř beze změny, ovšem cesta k vysokému techu bude trnitější, těžbu vám může narušit více věcí, zpozdit rozvoj vašeho města je jednodušší. Hra sice myslela i na obranu proti těmto novým možnostem, nicméně ta není automatická a vyžaduje vstup hráče, tzn. pro to, abyste něco ubránili, musíte bedlivě sledovat mini mapu, mít rychlé reakce a patřičné jednotky k dispozici. Starcraft II tedy úspěšně rozvíjí progaming tím, že přidává možnosti a komplikuje ovládání. Ohledně toho chválím, protože to je ta správná cesta!

Celkově, jako u každé hry od Blizzardu, nelze být nespokojen, ale přiznám se, že jsem čekal o něco málo víc, jsem hodně zvědav, co přinese Legacy of the Void, kampaň má nakročeno k epickému finále, ale v multiplayeru se budou muset hlavičky pořádně zamyslet, aby dokázali hru inovovat a pořádně nakopnout, protože HotS nevydrží svěží více než 2-3 roky…

Konečně hra pro dospělé, resp. vyspělé hráče – gurmány schopné ocenit skutečnou kvalitu nad povrchnostmi, ohlušujícími „wow“ momenty a lacinými efekty zastírajícími nepropracovanost. Dishonored přistupuje k hráči s respektem, nepodceňuje jeho inteligenci a snaží se mu poskytnout prvotřídní a ojedinělý zážitek, pro který však i samotný hráč musí něco udělat. Ještě pár takových počinů a snad si ze zhýčkané Call of Duty generace vychováme přemýšlející hráče, jako jsme byli my – muži s obřími penisy – generace vychovaná hrami jako Thief, Half-Life a Deus Ex…

Dishonored představuje perfektní kompromis mezi otevřeným světem a uvolněnější koridorovou „chodičkou“. Příběh vás uvede do uceleného herního světa, ve kterém navštívíte krysami prolezlé město, morem nasáklé stoky, ale i bohaté (polo)katedrály a honosné věže. Některá místa navštívíte i opakovaně a budete moci zpozorovat, jak je vaše předchozí počínání ovlivnilo. Jak jistě tušíte, genialita hry spočívá v tom, že si nejen můžete vybrat postup, jakým budete hru procházet (střílení vs stealth), ale také, že k vašemu cíli většinou vede více cest. I v otevřeném prostoru máte však vždy jasný úkol a k němu vám bude dopomáhat navigační šipečka (která je zde vítaná ala Bioshock), proto nehrozí, že byste v záplavě možností zabloudili. Mimo hlavní úkoly vás čeká i spousta volitelných odboček, průzkum koutů a hledání magických run, odposlouchávání rozhovorů mezi vojáky obyvateli města, popř. také slídění ve starých knihách a skládání si útržkovitých textů dohromady. Herní svět Dishonored umírá na mor a přesto žije!

Asi nemá cenu zdůrazňovat, že ten pravý požitek ze hry se skrývá pouze ve stealth postupu na (dvě) nejvyšší obtížnost(i). Hratelnost je skvělá, díky magii (blink + bend time) by možnost projít celou hru bez jediné zbytečné vraždy neměla být tabu ani pro méně zběhlé hráče. Nehledejte v tom vědu, jen zapojte mozek a půjde to samo! Ačkoliv grafický engine už má za sebou celých 5 let, v podání Dishonored nepůsobí jeho vrásky nikterak rušivě, je to také proto, že design prostředí vypadá skvěle, propracovaně, ladně a přirozeně.

V konečném zamyšlení není Dishonored tak originální hrou, ona si z ostatních her jen vypůjčuje to nejlepší a dokáže to skvostně skloubit v kompaktní a dokonale funkční celek. Mimo Deus Ex a Thief prvky bych si nějak takhle představoval pokračování Dark Messiah of Might and Magic…

Datadisky bývaly odjakživa povinností u her od Blizzardu, neboť jen oni byli schopni datadiskem natolik vylepšit, zvelebit a rozšířit původní hru, že si hráč najednou nebyl schopen představit život bez datadisku… The Conqurerors od Ensemble Studios je přesně ten samý případ. The Conquerors patřilo mezi mé nejočekávanější hry, těch 999 Kč mi nebylo v mých 13 letech ani trochu líto a pamatuju, že už demo jsem měl najeté skrz naskrz (dodnes si vybavuji přibližné rozložení té jedné dostupné mapy v trial verzi).

The Conquerors vylepšuje některé herní mechanismy, z nichž nejvíce oceníme možnost přidat více jednotek do výběru a automatické obnovy farem. Nové národy zpestřují už tak jejich širokou škálu, pokouší se dokonce odhalit celou novou „kulturu“ (aztékové, mayové…), do technologického stromu přibyl každé rase unikátní výzkum – herní princip a strategie se v letmém náhledu sice nezměnily, ale možnosti se rozšířily a zpestřily. K dispozici je více možností náhodných map a ty jsou opravdu perfektní. Generátor náhodných map odjakživa představoval obtížný úkol pro programátory videoher, nicméně v Age of Empires II jej kluci dokázali dotáhnout k dokonalosti – mapy jsou vždy skvěle hratelné, férové, příjemné na pohled a bez sebemenších bugů (na rozdíl od Heroes III: Shadow of Death). Drobných změn dostála také vizuální stránka, samozřejmě grafický engine je stejný, ale nyní můžeme hrát na sněhu, na pouštní oáze, místo ovcí můžeme zabíjet krocany a místo průzkumné jízdy vysílat orlí válečníky…

Ačkoli v komentáři k Age of Kings jsem se primárně věnoval multiplayeru (což analogicky platí i pro hru proti počítači), nelze opomenout, že prvotní zábava hry pramení z kampaní! Ty oplývají dobyvatelskými příběhy s pevnými historickými kořeny, mapy kampaně jsou pestré, propracované, zábavné a samozřejmě i nascriptované. Čekají vás tedy i výpravy bez měst, nečekané události, spojenectví s osamělými vesničkami i obrovská obléhání. Zmínit bych chtěl také velké množství amatérských map a kampaní válejících se po všemožných koutech internetu. Map editor v AoE II je uživatelsky přístupný, intuitivní a tak není divu, že fanouškovská základna vytvořila spoustu až překvapivě kvalitních a zábavných map zajišťujících desítky i stovky hodin zábavy.

Již nikdy více Age of Empires II bez The Conquerors!