Druhý Bioshock přinesl jen pramálo změn, za to však věrně pokračoval ve skvěle hratelné, relativně temné střílečce z podvodního světa. Bioshock Infinite oproti svým předchůdcům zachovává pouze herní principy a na změny se soustředí více. Ihned od počátku se na vás vyvalí vizuální orgie nebeského světa plného slunce, oblohy plné hvězd, ale také zlověstného mechanického strážce a bouřlivých zlostných mraků. Hra těží ze svého staršího grafického enginu maximum, vypadá docela pěkně, i když je fakt, že už se nepíše rok 2007, a tak by větší interaktivita (manipulovatelnost s) prostředí(m) určitě přišla vhod. Design je samozřejmě povedený, ale musím poznamenat, že první Bioshock byl krapet působivější. Jeho klaustrofobické chodby a síla vody mnohem více přispívaly k hutné atmosféře. Bioshock Infinite je v tomto více odlehčený, a proto atmosféru musí táhnout čistě jen příběh.
Příběh je tedy alfou i omegou celé hry, začnu od jeho konce. Závěr hry patří mezi to nejpůsobivější a nejpropracovanější, co jsme kdy na monitorech mohli spatřit a prožít. Vše do sebe krásně zapadne, nenápadným hintům a odkazům nacházejícím se v průběhu hry, se přiřadí význam. Vše je uzavřeno, a přesto je ponechán prostor pro vlastní interpretaci. Závěr je kompletní a nikoli svazujícím způsobem doslovný. Je to geniální a silně emocionálně podbarvené. Musím ale podotknout, že v průběhu hry jsem takto silný pocit z příběhu zdaleka neměl, Booker působil jako žoldák, kterému jde jen o to jedno a Elizabeth v sobě skrývala špetku nudného klišé zraněné holčičky…
Hratelnost je o procento jednodušší než u předešlých dílů série, což je překvapivé. Ocenil bych návrat hackovací mezihry, nějaké logické úkoly a/nebo zakomponování základních stealth prvků (setkal jsem se pouze s jednou situací se „spícími“ duchy/zombíky, kdy se mi vyplatilo nehrát po doomovsku). Což o to, hra se hraje naprosto úžasně a bezproblémově, ale nezaškodilo by věci trošku zkomplikovat. Např. dříve se běžně musel používat oheň a elektřina pro postup hrou, Bioshock Infinite vyžaduje zelektrizování páky jen v jedné části hry. Většinu plastidů (vigorů) jsem tedy nestihl ani vyzkoušet… Ale to jsou jen drobnosti, hra vás perfektně chytne, vtáhne dovnitř svého zvráceně božského světa a nepustí, dokud ji nedohrajete…
Příběh je tedy alfou i omegou celé hry, začnu od jeho konce. Závěr hry patří mezi to nejpůsobivější a nejpropracovanější, co jsme kdy na monitorech mohli spatřit a prožít. Vše do sebe krásně zapadne, nenápadným hintům a odkazům nacházejícím se v průběhu hry, se přiřadí význam. Vše je uzavřeno, a přesto je ponechán prostor pro vlastní interpretaci. Závěr je kompletní a nikoli svazujícím způsobem doslovný. Je to geniální a silně emocionálně podbarvené. Musím ale podotknout, že v průběhu hry jsem takto silný pocit z příběhu zdaleka neměl, Booker působil jako žoldák, kterému jde jen o to jedno a Elizabeth v sobě skrývala špetku nudného klišé zraněné holčičky…
Hratelnost je o procento jednodušší než u předešlých dílů série, což je překvapivé. Ocenil bych návrat hackovací mezihry, nějaké logické úkoly a/nebo zakomponování základních stealth prvků (setkal jsem se pouze s jednou situací se „spícími“ duchy/zombíky, kdy se mi vyplatilo nehrát po doomovsku). Což o to, hra se hraje naprosto úžasně a bezproblémově, ale nezaškodilo by věci trošku zkomplikovat. Např. dříve se běžně musel používat oheň a elektřina pro postup hrou, Bioshock Infinite vyžaduje zelektrizování páky jen v jedné části hry. Většinu plastidů (vigorů) jsem tedy nestihl ani vyzkoušet… Ale to jsou jen drobnosti, hra vás perfektně chytne, vtáhne dovnitř svého zvráceně božského světa a nepustí, dokud ji nedohrajete…
