Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
 

Komentáře

« Novější Starší »

Sunset Overdrive

  • PC 90
„I got guns too“
„But how do I know you can use 'em?“
„I am an American!“


Jste unavení z kapitalismu? Nebo jste jen obyčejné milenialské nuly bez životního cíle? Sere vás práce a vlastně celý život? A nebo všechno dohromady jako já? Tak od toho je tu Sunset Overdrive a jeho apokalypsa! Teda pardon, Awesomekalypsa!

Asi každý z nás někdy snil, že svět zaplaví zombíci, my budem ti neohrožení Darylové a nandáme to všem těm otravným blbečkům co jsme kdy v životě poznali, u sousedů počínaje. No realita by byla jistě tvrdší a já osobně bych byl spíš v roli toho blbečka, kterému někdo rozfláká hlavu baseballkou, ale co na tom sejde, sny jsou to krásné. Vývojáři z Insomniac Games vás pustí do města plného zábavy a mutantů a z lidské trosky se můžete stát hrdinou. A to opravdu stylově. Pokud vás bavila série Saints Row nebo svižná hratelnost Crackdownu, tak jste tu správně.

Sunset City je jedno rozlehlé hřiště plné úkolů, sběratelských předmětů a hlavně mutantů a lidí k zabíjení, což je největší přednost hry. Není to typ open worldu, kde běháte od otazníku k otazníku v mrtvém světě. Zde jste totiž neustále v bojovém režimu. I když se přesunujete z bodu A do bodu B, všude jsou nepřátelé a střelba je hlavní náplní. Po cestě posbíráte desítky sběratelských předmětů, rozflákáte pár automatů nebo zachráníte nějaké přeživší. Celé město je navrženo tak, aby hráče nezdržovalo. Tudíž téměř vše funguje jako trampolína, ať už to jsou auta, okna nebo keře, po krajích střech či zábradlí se dá slidovat, stejně jako po drátech natažených všude po městě a když nic z toho není v dosahu, tak můžete běžet po zdi. Dokonce ani voda není překážka.

Celkové šílenosti v hratelnosti pak napomáhá i příběh, který sám o sobě klasicky není žádná hitparáda, ale tvůrci to celé pojali jako parodii na hry a jednotlivé questy se tak svou vtipností s klidem mohou rovnat zmíněnému Saints Row. Zde si ale tvůrci dělají srandu z různých stereotypů jako jsou larpisté, nerdi, zelené mozky nebo herní klišé a další. Celé je to tak napěchované popkulturními a herními referencemi. Někomu podobný styl humoru sedět nemusí, no já se bavil královsky a rozhodně řadím mezi ty nejvtipnější hry.

Zpočátku mi moc neseděla hlavní postava, za což nejspíš může dabérka. Čím dál jsem se ve hře ale posouval, tím víc se mi začala zamlouvat. Je vtipnější a celkově dostává víc prostoru než v začátcích. Na dabing jsem si taky zvykl, ač druhá Laura Bailey to není. Hry, které nabízejí editor postav, většinou na silný charakter rezignují, ale pokud jste byli spokojeni s hlavní postavou v Saints Row, zejména ve trojce a čtverce, kterou osobně považuji za jednu z top protagonistek ever, tak zde budete ve výsledku nejspíš také spokojeni. Vedlejší postavy jsou pak na podobné úrovni a téměř všechny mají čím pobavit, ač některé jsou lehce upozadněné nebo jim dochází dech. Krásně to jde vidět na jednotlivých frakcích ve městě, kdy jedni výrazně vynikají nad druhými, ale to je dost možná na vašem smyslu pro humor. Za mě byla nejzábavnější sada misí s larpisty.

A to hlavní? No přece soundtrack!

Insomniac mají krásně nakročeno k tomu, stát se dalšími vývojáři, od kterých budu žrát cokoliv, protože po výborném Ratchetovi a solidním Spider-manovi je tohle další kousek, ze kterého jsem nadšený a chci víc! Už teď Phil ftw za to, že tohle pustil na PC, teď zaplať dvojku, prosím.
+18

A Plague Tale: Innocence

  • PC 90
Pokud bych to chtěl zkrátit, tak jednoduše řeknu, že Plague Tale je takové historické The Last of Us. Vážně. Pokud se vám tahle hra líbila, tak s výletem do Francie 14. století budete nejspíše nadmíru spokojeni. Ovšem trochu to rozeberu a hned zpočátku se omlouvám, že dílo od vývojářů z Naughty Dog budu používat opakovaně jako srovnání. Podobnější hra mě totiž nenapadá.

A v čem že si jsou podobné? No... ve všem. Téměř. Samotná struktura hratelnosti je nejspíše nejvýraznějším prvkem. Plague Tale totiž není pouhou stealth záležitostí, ale k mému překvapení jde také hrát dosti akčním stylem. Jistě, pravděpodobnost, že dospělého chlapa na místě zabije rána kamínkem z praku, je nízká, ovšem herně to funguje dobře a vůbec bych se nedivil, kdyby prak teď začal hromadně nahrazovat populární luk. Tyhle stealth/akční pasáže se pak nepravidelně střídají s průzkumem prostředí, sbíráním materiálů a rozmluvou s vašimi parťáky či malým bráškou. A pamatujete, jak Joel neustále tahal nějaké kontejnery? Amicia má bedny na kolečkách podobně v oblibě. Hádankám ale nelze upřít jistý nápad a proměnlivost, tudíž rozhodně nenudí. A stejně je na tom i akce, která díky získaným alchymistickým schopnostem a dějovým zvratům prochází neustálou proměnou. Stereotyp tak není to, čeho byste se zde měli obávat.

Příběh pak sleduje velkou ségru ochraňující malého bratra, který je svým způsobem vyjímečný a pro inkvizici má obrovskou hodnotu. A tak jsou tihle dva na cestě za lepšími zítřky, potkávají různé lidi a upevňují svůj vztah. Vidíte tu podobnost? Nečekejte od Huga další Ellie nebo dokonce Clementine z Walking Dead. Je to pětileté dítě a taky se tak chová. Kvákání žabiček, poletující motýli nebo krmení prasátka. Zdroje radosti uprostřed zoufalství. I jakožto bezdětný člověk s klidným srdcem přiznávám, že jsem měl místy slzy v očích a to čistě z Hugovy reakce na danou situaci. Zdejší svět zahlcený krysami a hrůzami inkvizice dokáže být totiž krutý nad očekávání. Dvojici pak v průběhu hry dělají společnost i další postavy, které sice přímo nepřilnou k srdci, ale rozhodně jsou kvalitně napsané a starají se jak o dramatické, tak i o odlehčující momenty.

Nemůžu ale hře odpustit pár drobností. Tou první je linearita. Nechápejte mě špatně, miluju lineární příběhovky a Plague Tale rozhodně není jen přímý tunel. Jednotlivé lokace bývají mnohdy otevřené tak akorát, aby šlo promyslet taktiku a často zvolit několik různých způsobů jak se dostat do cíle. Problém ale nastává v případě, kdy vyberete příběhovou cestu a nemáte možnost se vrátit. Hra nabízí spoustu detailů a situací, které se spustí jen v případě, že projdete kolem určitého bodu, tudíž pak zamrzí, že jste něco minuli jen kvůli nezvratitelné cutscéně nebo zavřeným dveřím. Stejně tak se lehce míjí collectibles, což zas úplně nezamrzí, ovšem koukat na Huga, jak dává květiny do vlasů své sestřičce s pár hezkými slovy k tomu, je rozhodně příjemným zpestřením.

To vše je ale spíše nepodstatnou vadou na kráse a samotnou hratelnost a požitek to nijak zvlášť neovlivňuje. Co ale sráží hru trochu dolů, je samotné zakončení spojené s krysami. Krysy samy o sobě fungují dost dobře a jsou využity často kreativním způsobem, což umocňuje i závěrečná schopnost, o niž se nebudu rozepisovat kvůli spoilerům. Faktem ale je, že konec překvapí a to jak v dobrém, tak špatném. Špatná je náhlá změna, kdy se začnou vyskytovat boss fighty, hra nabere na akci a celkově mi závěr přišel trochu přehnaný vzhledem ke komornímu pojetí zbytku. Netvrdím ale nutně, že je to nudné nebo přímo špatné, to ne. Jen se to příliš nehodí.

S audiovizuálem pak hra rozhodně nezaostává. Grafika je opravdu špica, tvůrci si vyhráli hlavně se světly, které hrají i značnou roli v samotné hratelnosti, ale celkem dobře se jim daří udržovat pochmurnou atmosféru podpořenou podzimem a následujícím přechodem do zimy. Malinkou výtku možná budou mít třeba rozmlsaní hráči staršího Hellblade, protože úroveň detailů a mimiky postav zde na takové výši bohužel není. Jestli ale rádi típáte screenshoty, s Plague Tale budete mít žně. Olivier Deriviere se pak postaral i o krásný hudební doprovod. Že je to skladatel vysokých kvalit dokázal již několikrát, ale tohle se mu nadmíru povedlo. Krásně se to poslouchá i mimo hru, tudíž vřele doporučuji. V tomhle ohledu tak nejvíce pokulhává anglický dabing a nebál bych se ho označit za vyloženě špatný. Naštěstí šetrné řešení přichází v podobě dabingu francouzského. Ten je naopak výborný a dost možná i původní.

Jsem si docela jistý, že Plague Tale i přes své pozitivní ohlasy tak trochu zapadne. Vydat lineární příběhovou akci v době open worldů a metroidvanií rozhodně nebyla sázka na jistotu, ale ujišťuji vás, že i přes nižší cenovku, menšího vydavatele a téměř neznámý vývojářský tým, jde o hru áčkových kvalit a může se s klidem rovnat singleplayerovým velikánům jako jsou exkluzivity od Sony.
+43

Dragon Age II

  • PC 85
Obvykle nemám nutkání psát jen tak komentáře k takhle provařeným hrám, ovšem Dragon Age II je po delší době docela podhodnocená hra, která mě nadchla. Netvrdím nutně, že se jedná o nějaký klenot nebo že by se řadila ke špičce žánru. To vůbec ne. Má ale své kouzlo a v určitých ohledech dodnes exceluje. Ale popořadě...

Zpočátku se nelze nepozastavit nad velmi zastaralou grafickou stránkou. Vedle druhého Zaklínače je to skoro až vtip a téměř nulový posun oproti předchůdci. I s grafickým modem hra stále vypadá na podstatně starší kousek a celkový design světa tomu rozhodně nepomáhá. Šedá a hnědá přebírá nadvládu kam se podíváte a vyblité odstíny občasné zeleně zrovna nezazáří. Ruku v ruce s tím jdou animace a otřesná mimika, která v cutscénách často působí vyloženě směšně, což občas navíc podpoří dabing s nevhodně zbarveným tónem hlasu. Nelze ale říct, že by tenhle fakt výrazně škodil a rozhodně se už našly i novější hry, kde mi tyhle nedostatky vadily podstatně více.

I think this might not be the nicest part of Kirkwall...

Jistě, Merrill, tohle platí o každé části Kirkwallu. Grafika a zvolené barvy ale nejsou jediným problémem. Ať jdete kamkoliv, nikde se nenaskytne jediná příležitost, kde byste si chtěli stoupnout, rozhlédnout se kolem sebe a případně natípat nějaké ty screenshoty. Se vzhledem města si nikdo nepohrál, stavby působí nudně a života v ulicích také moc nenajdete. Ač chápu, že ponurá atmosféra byla bezesporu zvolena kvůli tématice hry a škaredé město má tuhle atmosféru ještě podpořit, tak to nedokážu omluvit, protože se to dá udělat i lépe. Podobně otravné je i neustálé opakování stejně navržených dungeonů. Bez dlouhého přemýšlení jde určitě najít viníky toho všeho v nedostatečném výkonu konzolí a také v uspěchaném vývoji, který se podepisuje i na samotných soubojích, kdy se nepřátelé spawnují přímo před očima, zatím co padlá těla mizí.

Dost ale kritiky. Nelze říct, že by příběh byl originální nebo nějaké mistrovské dílo. Sám o sobě není příliš zajímavý, místy je děravý a nelogický a spousta věcí mi přišla přehnaných či nedostatečně vysvětlených. Na poměry RPG jednoduše průměrné fantasy. Celé je to ale zatraceně dobře napsané. Jednotlivé questy jsou po většinou zajímavé, včetně těch vedlejších, rozhovory nenudí a výběr dialogů dává pocit, že opravdu o něčem rozhodujete a děj se podřizuje vašim volbám. Ano, v určitých momentech se můžete rozhodnout jakkoliv a nic se nemění, ale často to je právě naopak a následky jsou zcela zřetelné. Kapitola sama o sobě jsou pak vaši společníci.

You're leaving? Just like that? What about sex?

Klasicky v party-based RPG člověk chce mít co nejschopnější partu bojovníků, kteří se vzájemně doplňují. No to není můj případ. Chtěl jsem mít v partě Merrill, Isabelu a Varrica a jestli to je dobré složení mě vůbec nezajímalo. Čekání na vtipné rozhovory a reakce mých společníků se stalo mou prioritou stejně jako jejich soukromé příběhy, které naprosto předčily všechno ostatní. Sarkastické poznámky a pošťuchování se v rámci party pak jen umocňuje pocit, že to nejsou jen tak nějací panáci co by vám dělali ocásek, ale postavy s osobností. Celé to nabírá na kráse i tím, že nic nepůsobí vynuceně a třeba u roztomilé naivity Merrill nebo u historek z Isabelina života jsem se několikrát skutečně zasmál.

Jistě jste si všimli, že jsem se ani nijak nerozepisoval o soubojovém systému. Ten je jednoduše ok a rozhodně ničím nenadchne, ale také neurazí. Hlavní síla Dragon Age II tkví v dialozích, komorně pojatém příběhu a hlavně ve společnících, díky kterým mám teď opravdu vysoká očekávání od dalšího dílu. A právě tyhle stránky hry převyšují jinak průměrný zbytek natolik, že musím hodnotit tak vysoko.
+22

The Invisible Hours

  • PC 85
Poměrně nenápadná hra, která prošla mezi hráči téměř bez povšimnutí. Samozřejmě je na vině původní zaměření na VR a také vysoká cena hodna skoro až áčkového titulu a ne interaktivního filmu o nějakých pěti hodinách.

Pokud máte rádi detektivky z minulého století, obdivujete vynálezce a zajímá vás souboj Tesly a Edisona nebo prostě jen máte rádi kvalitně napsané herní příběhy, tak jste tu správně. Díky hlavní mechanice hry, tedy manipulaci s časem, máte možnost sledovat veškeré dění v domě ze všech úhlů a v každý čas. Zatímco aktéři znají jen část pravdy, vy můžete znát veškerou pravdu a tvořit si tak vlastní teorii. Samozřejmě vás tvůrci nenechají vidět vše hned od začátku a mají nachystaných několik skvělých zvratů, které jsou promyšlené do poslední maličkosti a dokáží opravdu překvapit. Stejně tak se jim daří krásně držet tempo a neustále "diváka" zásobovat něčím zajímavým. Poutavé vyprávění pak podtrhuje velmi dobrý dabing a slušná grafická stránka, ač u ní jde vidět omezení kvůli VR.

Dalo by se zde vytknout samozřejmě nedostatek opravdové hratelnosti a když už, tak dostupných předmětů s nějakým smyslem není velké množství. Výsledek je pak často takový, že berete do ruky zbytečné knihy, sklenice a vázy v domnění, že se na nich snad mohou skrývat nějaké stopy. Není tomu tak a brzy jde jen o nezajímavou výplň, s níž si autoři ani nedali práci aby byla vizuálně různorodější. Nepotěší pak ani fakt, že některé židle nebo třeba lampu můžete projít jako duch, ale následně se zarazíte o stůl či postel. Ve výsledku ale tyhle grafické nedokonalosti nehraji příliš velkou roli a vzhledem k samotné hratelnosti jde o nepodstatné vady na kráse.

V závěru nemůžu jinak, než doporučit a doufat, že se hře dostane větší pozornosti, jelikož si to opravdu zaslouží. The Invisible Hours je totiž vcelku originální titul, který by neměl minout žádného fanouška adventur.
+19

GRIS

  • PC 90
Vyrovnávat se s psychickými problémy, osobní ztrátou či onemocněním není nikdy lehké. Nezávislí filmaři se temnotě lidské mysli s velkou oblibou věnují již pár let a herní vývojáři nejsou pozadu, jelikož poslední roky si lze vyzkoušet hned několik titulů především na indie scéně a zde máme další přírůstek do rodiny.

GRIS je bezesporu letos jedna z nejvýraznějších plošinovek a velkou zásluhu na tom jistě má grafická stránka hry. Způsob, kterým si tvůrci hrají s barvami je místy opravdu nádherný a ne jednou jsem se přistihl při sledování detailů a barevných fleků rozpíjejících se na obrazovce jako na mokrém papíru. Spolu s krásně plynulou animací pak svět působí až snovým dojmem. A on to možná i je sen. Reálný svět to rozhodně není a hrdinka si ve své mysli vytváří nádherný svět plný bizarních stvoření, podivné architektury a v neposlední řadě i melancholie, nebezpečí či naopak radosti. Všechna ta nádhera je pak podtržena výborným hudebním doprovodem.

Nebyla by to ale hra, kdyby se člověk kochal jen malůvkami. Jistě, nejedná se o vrcholnou výzvu jak po stránce platformingu, tak ani co se logických hádanek týče. Hratelnost je totiž velmi nenáročná a tak nějak sama plyne. Ale to vůbec nevadí, jelikož jde především o pocitový zážitek a s tím by do hry každý z vás měl jít, neb se vyhnete zklamání. Tvůrci ale dokáží překvapit i v tomhle směru. Na herní dobu něco přes tři hodiny nabízejí až neuvěřitelně časté novinky v hratelnosti. Chvíli bouráte rozpadající se podlahy, poté testujete rychlost na měnících se plošinkách, načež si trochu zalítáte, zaplavete nebo dokonce zazpíváte a tím nekončíte. Kadence nových možností je tak vysoká, že většina děl v žánru se nyní krčí v koutě.

Letos pro mě jeden z nejsilnějších zážitků, který sice člověka úplně nerozloží, ale místy nažene husinu, občas lehce dojme či vykouzlí úsměv na tváři, ale především zahřeje u srdce. Když se hry dělají s láskou, tak to nejspíš vypadá nějak takhle.
+21

Spider-Man

  • PS4 80
Já a superhero komiksy. To je něco, co nejde moc dohromady. Veškeré mé pokusy se do toho dostat selhaly po jednom čísle, Marvel filmy jsou fajn nenáročná zábava, která má většinou kvality vysoko, ale nikdy jsem v tom neviděl extra velké umění a zapomněl jsem o čem byly sotva jsem vyšel z kina. Jenže hry tohoto typu stojí především na hratelnosti, takže by to mohlo být tentokrát jiné. A bylo.

Nutno říct, že jsem od Spider-Mana nic neočekával. Po představení na E3 mi to přišlo takové nemastné, neslané a čekal jsem, že to bude sbírat vesměs solidní sedmičky. Nestalo se tak, hodnocení bylo nad má očekávání a po jedné recenzi, kde chválili příběh, mě to začalo i docela zajímat. No, příběh je úplně obyčejné komiksové klišé, trapné a nelogické momenty nejsou výjimkou a z úžasných akčních cutscén jsem se na zadek taky neposadil. Ta pravá síla tkví v postavách. Nejlepší příběhové části se odehrávají v civilu, bohužel jich ale není tolik, kolik bych si přál a jednotlivé vztahy nejdou příliš do hloubky. Ovšem některé momenty pobaví, některé napumpují trochu adrenalinu do žil a jiné zas dokáží dojmout. Jako celek vesměs průměrné. Fanoušci to nejspíš ocení více.

Hratelnost je docela zábavná, podobná třeba Batman sérii, s čímž osobně nemám problém. Krásně jde řetězit komba, odemykat si nové útoky a pohyby, vylepšovat gadgety. Souboje jednoduše baví po celou dobu hry. Co mě osobně ale nebavilo, jsou boss fighty. Tvůrci neměli ani špetku představivosti a výsledek je taková stereotypní rubanice, kterou občas ještě podělají QTE, což jsem jako PC hráč myslel, že vymizelo z her někdy s koncem minulé generace. Mimo souboje má ale překvapivě zábavné sbírání collectibles a dělání vedlejších úkolů, ač i u těch se dostavuje stereotyp. Dá se to ale omluvit, jelikož jich je fakt šílená spousta. Chytání holubů, vědecké výzkumy, sbírání batohů či focení budov a spousta dalších věcí. Nejlepší je fakt, že Peter má ke všemu co říct a téměř nic není jen bodík na seznamu. Tenhle fakt nejspíš ocení nejvíce znalí universa. Ze všeho nejlepší jsou ale části, kde hrajete za MJ a Milese. Je to sice šíleně casual stealth, ale jako oživení to funguje výborně.

Kus pozornosti si zaslouží i samotné město New York. Od krásného Hong Kongu ze Sleeping Dogs jsem ještě neviděl tak propracované město a přes fakt, že se většinou pohybujete ve vzduchu a vše pod vámi je spíš taková kulisa, je až překvapivě detailní. Ulice jsou krásně zalidněné, s lidmi je možná interakce, lze i mrknout na nejnovější noviny a byl jsem i poměrně překvapený, jakou práci si tvůrci dali třeba s modelováním zahrádek za domy a podobnými detaily. Až jsem si říkal, že takové město by mohlo být v GTA. Ač pravda, město se nedá příliš zapamatovat a jako celek trochu splývá a nenabízí moc unikátních bodů, což hře samozřejmě nezazlívám, jelikož se soustředí spíše na střechy.

Spider-Man není ničím výjimečná hra a ani se nejedná o nějaký must play titul. Je to ale hra poctivá a s velkou pravděpodobností i to nejlepší, co Marvel hry momentálně nabízí, tudíž by si ji fanoušci neměli nechat ujít. Pro všechny ostatní je to skvělá zábava, která jistě neurazí a pokračování bych si rozhodně nenechal ujít.
+15

Gravity Rush

  • Vita 75
Gravity Rush je originální a dodnes poměrně ojedinělá série. Hrátky s gravitací zkoušelo už více vývojářů, ale nenapadá mě žádná hra, která by je umožňovala v takové svobodné formě jako právě tohle japonské dílo v otevřeném světě. A věřte, že to není jen gravitace, která z něj dělá tak poutavou záležitost.

Na první pohled dozajista zaujme celkový umělecký směr, jenž se v mnohém inspiruje ve francouzské kultuře. Přes svou zjevnou steampunkovou stránku, kdy se městem Heksenville prohání lítající pevnosti a většina strojů úplně nezapadá do období silně připomínající první polovinu 20. století, si totiž nelze nevšimnou nápadně evropské architektury a smyšleného jazyka vycházejícího z francouzštiny. Tenhle dojem pak krásně doplňuje výborný a skvěle se hodící soundtrack.

Příběh je pak vyprávěn komiksovou formou, která, opět, vychází z evropského stylu. Líbivou kresbu tak sráží dolů možná jen nepřítomnost dabingu, na což jsou hráči japonských her jistě zvyklí, ale mě osobně to vždy trochu zamrzí. Spokojit se tak musíte jen s výkřiky jmen či jednoduchých zvuků, popřípadě s velmi vzácnými momenty, kdy jsou dabovány celé věty. Fantasy příběh protkaný prolínáním dimenzí, přátelstvím, zradou a celkovým bojem dobra proti zlu je pak na herní poměry spíše nadprůměrný, na zadek se z něj ale jistě nikdo neposadí. Všechno to ale vynahrazují postavy v čele s hlavní hrdinkou Kat. Ta je úžasně roztomilá jak svou naivně dobráckou a místy stydlivou povahou, tak i svým vzhledem, který je spolu se svým outfitem jasný cosplay materiál a naprosto nechápu, že se to mezi cosplayerkami neuchytilo ve velkém.

Čas, který tvůrci věnovali tvorbě světa a příběhu jako by ukousli z tvorby hratelnosti. Ano, hrátky s gravitací jsou zábavné a lítat si městem je vyloženě radost, ale to vše pomine při soubojích. Je sice možno se naučit nějaké nové útoky a poté si je vylepšovat, ale na zábavnosti to příliš nepřidává. Slabí nepřátelé působí jako zbytečná výplň a ti silní zas často spíše frustrují, než baví. Z nepochopitelných důvodů vás pak hra nutí bojovat až nadměrně často a když už si říkáte, že je konečně po všem, tak si dáte ještě nášup. Přitom jednotlivé mise občas nabízí i zajímavý a zábavný obsah třeba po vzoru 3D plošinovek. Celková frustrace pak nejvíce graduje v momentech, kdy musíte bojovat ve vzduchu a protivník se pohybuje příliš rychle. Kat se sice umí zaměřit na daný cíl, ale to neznamená, že jej zasáhne a kolikrát tak protivníkovi prostě nestačí. Navíc všichni jsou zranitelní jen v určitém bodě.

Frustraci pak ještě posílíte, pokud budete hrát Vita verzi jako já. Opravdu nejsem velký fanoušek všech handheldových "vychytávek" jako pohybové ovládání a dotykové displeje, jelikož drtivá většina vývojářů to využívá spíše z nutnosti. Teď si možná říkáte, že Gravity Rush je přece pro tyhle možnosti jak stvořené, ale opak je pravdou. Celou dobu jsem si říkal jak by bylo fajn tohle hrát na gamepadu. Některé pohyby je totiž nutno provádět na dotykové obrazovce a věřte, že to fakt nechcete, kór když se vám potí ruce. Navíc hra někdy sama otáčí kamerou, což je děsně otravné hlavně když na něco míříte. Přirozený reflex mě pak donutil otočit konzolí samotnou nebo trhnout přecitlivělou páčkou a prostě... argh, těch nervů.

V popisu si lze přečíst, že hra nebyla plánovaná pro handheld a jde to dle mě poznat. Pokud máte možnost si hru zahrát na PS4, tak si k mému hodnocení přidejte 10% navíc a udělejte to, pokud máte jen Vitu, tak si ji nenechte ujít také, i přes ty problémy za to stojí a když je překousnete, tak dostanete v určitém směru originální hratelnost doplněnou o poutavě odvyprávěný příběh se sympatickými postavami. Přesně na tom si hra zakládá nejvíce a zatraceně se jí to daří.

Pro: Hlavní hrdinka, stylizace, soundtrack, příběh, originalita

Proti: Ovládání Vita verze, časté a nudné souboje, chybí dabing

+12

Tearaway

  • Vita 90
Říká se, že 3D plošinovky jsou mrtvý žánr. Nebo aspoň přizabitý. To je částečně pravda a v době vydání Tearaway tohle tvrzení mělo jistě větší váhu než dnes, kdy tenhle žánr tak trochu zažívá renesanci. Humble překvapili s vydáním A Hat in Time, příjemnou zábavou bylo i opomíjené Super Lucky's Tale a devadesátkové děti zalil příjemný pocit nostalgie u remaku slavného Crashe. Pár let před nimi ale stačil vyjít možná jeden z nejlepších zástupců žánru vůbec a jak už to tak bývá, nikdo mu moc nevěnoval pozornost.

Pravda, PlayStation Vita byl propadák a udělat s exkluzivní hrou pro tuhle konzoli díru do světa je velmi nepravděpodobné. Co ovšem tvůrci tratí na prodejích a popularitě, to přidávají na hratelnosti, která je perfektně přizpůsobena ovládacím možnostem handheldu. Ne, ono to skoro vypadá, že Media Molecule vyvinuli i samotnou Vitu čistě pro potřeby téhle hry. Není samozřejmě nic překvapivého, že tvůrci se snaží vždy využít všechny možnosti, které na dané platformě mají, ale pokud jste někdy hráli třeba na DS, 3DS nebo klidně nějakou jinou hru na Vitě, tak víte, že to často nedopadá zrovna šťastně. Jako kdyby nevyužití všech možností dělalo ze hry podřadnou záležitost. Výsledek je pak frustrující, nelogické a šíleně otravné ovládání, které mohlo být nadesignované na klasická tlačítka a páčky a člověk akorát proklíná tvůrce a modlí se, aby daný kousek vyšel i na PC či domácí konzoli bez všech těchhle rádoby vychytávek. To ale není případ Tearaway. Během hry využijete kameru, mikrofon, dotykovou plochu na zádech i samotný displej či gyroskop. A to velmi často. Vše působí naprosto přirozeně a plynule. Zázrak.

Čím ale hra boduje nejvíce, je variabilita jednotlivých úrovní. Nikdy se nestane, že by některé dvě byly stejné. Všechny mají ojedinělou stylizaci a vždy příjdou s novým prvkem v hratelnosti. Jednou skáčete bubnováním na záda konzole, ve druhé nakláníte konzoli pro pohyb plošinek, dále zas chodíte po zdech pomocí lepidla nebo protrháváte svými prsty kusy virtuálního papíru. Mezi tím stíháte fotit, kreslit, házet míč na koš, jezdit na praseti a spoustu dalších aktivit jak během příběhu, tak i ve vedlejších úkolech, rozmístěných po lehce otevřených úrovních. Samozřejmě každý gimmick se opakuje občas i v dalších úrovních, ale nehraje již prim a přenechává více prostoru něčemu novému. Nelze se tak obávat stereotypu. Vášniví fanoušci sběratelských předmětů si příjdou na své také a hra pobaví jak dospělé, tak ty nejmenší, neb obtížnost je nastavena poměrně nízko. Ti nejmenší ocení i sbírání papírových modelů ve hře, které lze pak složit i reálně. Hezký bonus.

A nezůstanem jen u papírových modelů. Papírový je totiž celý svět a stylizace působí jako od tuzemských Amanita Design. Spousta bizarních a originálních nápadů, které je radost zkoumat. Nezaostává ani hudební doprovod, který vždy perfektně sedí k dané situaci a prostředí. Nechybí tak ambientní skladby, tvořící skvěle atmosféru, ani veselejší a rychlejší kousky, přidávající na zábavnosti dané situace. Navíc vše s velmi širokou škálou hudebních nástrojů.

Pokud máte možnost si tenhle kousek zahrát, tak neváhejte. PlayStation 4 verze zdá se není tak dobrá, neboť hra hodně stojí na ovládání, ale věřím, že tvůrci vymysleli něco zajímaveho i pro klasický gamepad. Pro mě asi nejlepší hra ve svém žánru a to jsem hrál i všemi miliované klasiky jako Crash či Spyro. Vážně krásná hra.
+13

ReCore

  • PC 70
Jsem na tom jako BINGMAN. První trailer na E3 mě vážně zaujal, koho taky ne, vypadalo to dost originálně a mělo to robotického pejska. Akorát narozdíl od něj většinou počkám na první ohlasy a nepouštím se do průměrných či špatných her hned po vydání. Inu uběhly téměř dva roky a hře přibylo za název "Definitive Edition". Je teď větší a příjemnější pro hráče, dostala spoustu oprav a vylepšení. Pokud ji máte v plánu hrát, tak s největší pravděpodobností už to nebude ta stejná verze, kterou tu kolega předemnou popsal. Rád bych tu tedy vyvrátil nebo naopak potvrdil pár věcí.

Stojím na skále, předemnou tuny písku, šutrů a různého šrotu. Hned jsem si vzpomněl na skvělý film Hunter Prey. Na to, že se nejedná o tříačkovou hru, to vypadá všechno moc krásně. Zdání ale klame. Že jsou pouště mé nejméně oblíbené herní prostředí je čistě moje "chyba", vývojářům to samozřejmě vytýkat nebudu. Problém ale je, že ať jste na mapě kdekoliv, všude to vypadá stále tak nějak stejně, nudně, bez nápadu. Far Eden je posetá bedýnkama, materiály, audiology a dalšíma věcma, které čekají na sebrání. Co ale na téhle planetě nečeká, je jednoduše něco zajímavého. Jsem na nové planetě, jsou tu semnou inteligentní roboti a stala se tu spousta věcí. Co takhle nějaké tajemno, náznaky dávných civilizací, stopy událostí, o kterých slýchám z audiologů? Nic. Písek, šrot, nuda.

Tak hurá do dungeonu, třeba to tam bude zajímavější. Není. Ale začíná tu zábava! ReCore je vlastně takový Metroid, popřípadě Zelda, chcete-li. Běháte po světě, chodíte do dungu, získáte tam předměty, se kterými se lze hnout dál, popřípadě najedete další robotické kamarády, kteří vám umožní více interakce s prostředím. Prostě typické prvky zmíněných sérií. Znáte to. ReCore je ale zaměřené hlavně na skákání a to je zatraceně zábavné. Nápad s robotickými kamarády je fajn, oživuje to krásně hratelnost a hlavně jsou vážně potřeba téměř u každé činnosti. Při vstupu do dungu dají dokonce vývojáři vědět, kteří roboti budou potřeba a vyměnit se dají na každém fast travel stanovišti, které jsou v každém dungu. Tohle je předpokládám novinka Definitive edice.

A proč tam vlastně chodím? Ve hře hrají prim takzvané "Prismatic Cores". To jsou jádra, rozeseta po dungeonech a planetě, která uvádí stroje do pohybu, otevírají dveře a hlavně dokáží opět spustit věže na terraformaci planety. Tím se dostáváme k příběhu. Na první pohled působí vážně dobře. Umělá inteligence, terraformace nové planety a šílený robot, který chce naší hrdince ve všem zabránit. Jasně, nic originálního, ale jde to. Jak ale BINGMAN poznamenal, příběh se vleze na dvě A4 a občas prostě jen tupě jdete za ukazatelem. Chybí tam víc zvratů, víc cutscén... prostě víc mluvení. Tvůrci to vynahrazují desítkami audiologů různých lidí či dokonce robotů, což lehce vyjasní okolnosti, nic to ale nemění na faktu, že tohle je děsně lajdácká forma vyprávění. Vytvořili navíc dost sympatickou hrdinku, která silně připomíná Laru Croft a její chování ke svým robotickým mazlíčkům je tak hezky milé, že jsem si ji dost oblíbil. Takhle ale přichází celý její charakter vniveč.

Pokud se jedná o respawn nepřátel, tak není tak otravný, jak se může zdát. Joule je poměrně hbitá holčina, všem nepřátelům se dá lehce uniknout, v pozdější fází hra nabídne i robůtka, na kterém lze jezdit, což hru značně urychluje. Stejně tak bych rád vyvrátil ono natahování herní doby děláním dobrovolných věcí nedobrovolně. K dohrání je potřeba 30 prismatic cores, což není ani třetina z celkového počtu. Během příběhu jich nasbíráte zhruba polovinu a jinak se doslova válí na každém kroku. Případným hráčům radím: Když na zemi uvidíte tmavší kolečko, tak ho vyhrabte. Když uvidíte plechovou kouli v písku, tak k ní jdětě a aktivujte ji. Činnosti na pár minut, nasbíráte tam počet, který potřebujete a nemusíte se trápit dungeony, pokud vás příliš nebaví. Jednoduchý způsob, jak se vyhnout nějaké frustraci.

Závěr je teprv něco. Jsem si jistý, že pokud nehrajete plošinovky běžně, tak zapláčete a naprosto tedy chápu kritiku. Osobně jsem u toho ale nijak zvlášť netrpěl. Místy mě to i bavilo, ale je to prostě zatraceně dlouhé finále plné stereotypního skákání a střílení bez přestávky. Takže jo, tady vývojáři udělali vážně velkou chybu, až to vypadá, že to po sobě ani nehráli.

Bugů nejspíš výrazně ubylo nebo jsem měl fakt štěstí. Krom občasného probliknutí textury nebo zaseknutí řadového nepřítele jsem v podstatě měl jeden jediný problém. U bossfightů mi opakovaně naskakoval kurzor myši do hry, což totálně rozbilo kameru samozřejmě. Hra jednou i následkem toho spadla.

ReCore si zcela určitě zaslouží váš čas a pozornost. Zapadlá hra, která (nejspíš) časem prošla změnami, které ji povyšují na fajn originální kousek. Pokud netrpíte OCD a nemusíte za každou cenu čistit mapu na 100%, tak se lze lehce vyhnout stereotypu a za nějakých 10 hodin vesele doskákat do konce. Škoda jen toho prázdného světa a laciného příběhu.

A chci vědět, co našel...
+18

State of Decay 2

  • PC 55
Jak už jsem několikrát zmiňoval, zombíci mě nepřestanou nikdy bavit. První State of Decay byla vcelku solidní hra a rozhodně jedna z mála Microsoft exkluzivit, která si zasloužila pokračování. Tudíž jsem se na dvojku dost těšil a netrpělivě čekal na vydání. Jak ale vidíte na hodnocení, jsem poměrně dost zklamaný.

Hezky od začátku. Zapínám hru, koukám asi na 4 loga různých firem, zběsile u nich mačkám enter, space či esc aby konečně zmizely a já mohl hrát. Neděje se tak. Na ona loga musíte koukat při každém zapnutí hry. Na menu obrazovce bliká nápis "Press any key". Tak teda mačkám any key, ale nic se neděje. Hra jakoby zamrzá, ale skutečnost je taková, že ještě půl minuty ověřuje váš profil ve Windows Store. První pokus vyústí v pád celé hry. Bravo, fakt pokrok od slavného Games for Windows Live.

Dostávám se tedy po nějaké době do samotné hry, vyberu si postavy, hra vypadá poměrně dobře, graficky je to dozajista pokrok od prvního dílu. První den se skvěle bavím, svět působí velmi bohatě na průzkum, ze zombíků jde respekt a když ve hře nastane noc, tak začíná ten pravý survival a strach o život. Nepotkávají mě ani žádné bugy, ve kterých jsou vývojáři mistry a dumám jestli mám jen štěstí nebo si to tvůrci nechali jako překvapení do budoucna. Nechali.

Jedu autem po louce, najednou bam! Rozletí se okna, z auta se kouří, spolujezdec se válí venku na zemi. Co to? Nic. Neviditelné něco nebo nic. Nevím. Přijíždím domů, blížím se k parkovacímu místu, spolujezdec za jízdy vyskakuje z auta a zas se válí po zemi. Proč? Tak zas jedu někam dělat misi, mám v autě 4 lidi, na pravé straně silnice je zombík, tak všichni jak magoři otevírají dveře, i ti nalevo. Kousek dál jde po silnici bloater. Když ho sejmete, auto je nasákne nějakym zabijáckým smradem a všichni musí ven nebo zemřou. Ti 4 blbci samozřejmě zas otevírají dveře aby ho srazili.... Po nějaké době koukám okolo a můj parťak je pryč. Asi byl unavený, tak šel domů. Doma s ním mluvim ale nejde ani rozpustit ani najmout. Stejně tak nefunkční to je u všech ostatních. Další den hru zapínám znovu a zas to nefunguje. Po dvou hodinách hraní už to funguje, ale za par hodin se to stane znovu.

A kde je vlastně příběh? Volá mi týpek, že by rád bágl stavebního materiálu. Je na druhé straně města, tak tam teda jedu, říkám mu, že tašku s materialem nemám, ale že po ni mrknu. Kouknu do skříně vedle něj a nacházím tašku s materiálem. Předávám mu ji, poděkuje a odchází. Já projel dva kanystry benzinu abych kouknul do skříně u které stál. Takhle se udržují přátelské vztahy. Mezitím mi ještě volá Josefina, že se nudila a koukla po nějakých zásobách. Přinesla 3 pixly léků, kterých mám ve skříni 40. Dík, teď zas běž být neužitečná jako celou hru. Do auta dolívám třetí kanystr benzinu, což by byl děsně cool survival prvek kdyby auta neměly takovou spotřebu a nepřecházelo to časem do silně otravné povinnosti. Jo a ten příběh... no, tohle je vše. Příběhové mise se skládají prostě z dojeď tam a znič tamto, dojeď tam a promluv s tím a dojeď tam a seber to. Ne, že by jednička měla extra zajímavý příběh, ale aspoň působila uceleně. Dvojka je primárně survival sandbox, což není nutně špatně. Jedu tedy domů, po vystoupení z auta se propadnu do země, pak vyskočím, jdu do ukrytu, teleportuju se k autu a 3x to zopakuju.

Josefína je tentokrát nakažená. Jde si lehnout a zachránit ji může vakcína, kterou dokážu v okolí vytvořit jen já. Už jsem s tou vakcínou vyléčil asi 20 lidí. Josefína ale stejně chce raději zemřít a starchuje se, zda to pomůže. Mezi těma 20 lidma před ní byla i ona. Možná i 3x. Pak Josefína vstane, projde zavřenýma dveřma a sedne si do vzduchu. Silné nohy především. Zatímco Josefína sedí ve vzduchu, tak nacházím přeživšího, který vypadá uplně stejně jako můj vůdce, dokonce je i stejně oblečen, akorát má jiné jméno. Nabídnu mu místo v naší komunitě a jde si spokojeně sednout vedle Josefíny. Do vzduchu.

Postava, ze které jsem udělal vůdce, je šerif. Ten má za úkol chránit město a jeho obyvatele. To dělám celou hru. Hlavní úkol mám hotový a několik hodin mi nenaskakuje další. Dle rad jiných hráčů stěhuju úkryt na jiné místo. Nefunguje. Dle dalších rad tedy posílám šerifa do prdele a dělám část příběhové linky znovu se stavitelem. Ten má za úkol stavit. Překvapivě. Tak teda stavím věž pro odstřelovače. Trvá to 45 minut! Realných 45 minut! Hru vypínám, zapnu ji ráno, že to bude už postavené... není, ještě 44 minut. Bug? Nebo zrušili tu fíčuru z jedničky, že čas plyne i při vypnuté hře? Těžko říct. Tak to teda postavím, zabiju pár najezdníků a koukám na titulky. Pecka.

Jestli jste si mysleli, že dvojka bude dělat vše, co dělala jednička, jen lépe a opraví všechny chyby, tak jste stejně na omylu jako já. Důraz na survival je možná lehce větší, což může fanoušky žánru potěšit, ale bugy jsou ještě horší než v jedničce, kde aspoň nezabraňovaly dohrání. Ve výsledku ale musím uznat, že jsem se ze začátku fakt dost bavil. Škoda, že hru trápí technické nedostatky nesnesitelným způsobem a hra přechází velmi brzy do stereotypu plného nesmyslných činností.

A stejně jako u jedničky prohlašuji, že Jesper Kyd je frajer.

Pro: Atmosféra, noc, pocit nebezpečí a napětí, soundtrack

Proti: Stereotyp, příběh nepříběh, nesmyslnost některých činností, bugy, bugy a bugy

+16

The Last Story

  • Wii 80
The Last Story je přesně ten typ hry, kterou dohrajete, přepadne vás smutek protože her, které kladou důraz především na příběh, je málo a děsíte se, kde teď budete hledat něco stejně poutavého. Najednou se přistihnete, že už týden ležíte v posteli s depresí, čučíte do stropu a přemýšlíte, co se svým nicotným životem a proč taky nemůžete zachránit princeznu a stát se hrdinou království a prostě proč jste takové nuly a.... Dělám to jen já? Ok, sorry.

Tak rovnou tam, kde jsem začal. Příběh je klasická pohádka o dobru a zlu. Je tu princezna, která se proti své vůli řítí do sňatku. Jste tu vy, hrdina outsider a odpad společnosti, který se do ní zamiluje. Jsou tu lidé, kteří vám stojí v cestě, je tu hrozba pro království, je tu vaše touha stát se rytířem a také vzniklá naděje jak si splnit sny. Je tu taky nějaká ta zrada, nečekané zvraty, únosy, magie, morální ponaučení a především - láska. Prostě všechno, co správná pohádka má mít. Nic originálního, což? Jo, ale je to zatraceně dobře napsané a jednoduše to žene kupředu. Mám zde ale také určité výhrady. Jako každé správné RPG zde máte možnost rozhodovat se v určitých momentech. No faktem je, že téměř žádné rozhodnutí nic neovlivňuje a co víc, tvůrci někdy dají na výběr dvě možnosti a jedna z nich prostě nejde vybrat. Hrdina po výběru té "nesprávné" odpovědi řekne poznámku typu "To přece nemůžu udělat!" a nezbyde vám nic jiného, než vybrat tu druhou. Proč mi teda dávali na výběr?

Jak jste si mohli všimnou, jde o party-based RPG. Vaši společníci jsou sice různorodí, ale vlastně vcelku typicky složení. Což není úplně špatně, já s tímhle problém zatím nemám. Vůdcem party je Dagran, na první pohled takový charismatický týpek, který nic moc zajímavého neřekne, ale všichni ho respektují. O zábavu se postará dvojice Lowell a Syrenne, jejichž vtipné slovní přestřelky odlehčují atmosféru. Nechybí ani šedá myš Mirania, která je prostě roztomilá a hodná a všichni ji mají rádi, či nevýrazný klučina Yurick, ve kterém dřímá překvapení. No a pak je tu vaše láska Calista, která je prostě hezká a úplný prototyp romantické postavy, která je správně neutrální, aby si ji každý oblíbil. Na hráče pak zbyde takový průměrný blbeček Zael, který se občas chová dětinsky, někdy vyloženě na facku, ale ve výsledku je vlastně fajn. Do seznamu top herních protagonistů se ovšem nedostane.

Díky obrovské linearitě se plynule dostáváte příběhem a cutscény či volné zkoumání města střídají souboje, které jsou obyčejné sekání a uhýbání, ale mají taky pár zajímavých nápadů. Zbytku týmu zadáváte rozkazy a občas je dokonce můžete i sami ovládat. Zajímavé je využití mágů. Ti dokáží tvořit aktivní kruhy na zemi a vy vaším útokem na blízko můžete zvýšit tak způsobenou dmg nebo je různě takticky využívat na dané typy nepřátel. Souboje jsou hojně protkané boss fighty, které vyžadují často různé způsoby k jejich zabití. Ve výsledku mě tak souboje nikdy nepřestaly bavit. Výhodou je i fakt, že vám hra dá na výběr. Pokud těch soubojů nemáte dost a baví vás grind, tak je jen na vás, jestli si je chcete zopakovat s možností získat vzácnější předměty či naexpit.

Graficky hra jistě nepřekvapí, na poměry Wii je to vcelku normální. Stylizace postav je po vzoru her jako třeba Final Fantasy, s čímž osobně nemám problém. Celkový umělecký směr je poměrně hezký, místy docela originální a zajímavý. Stejně tak můžu mluvit o hudbě, která je jednoduše nádherná a postará se o několik krásných momentů.

Last Story možná trochu doplácí na to, že vyšla na pouhé jedné platformě a to ještě ne úplně vhodné pro hru tohoto typu. Kupovat kvůli ní Wii asi není nutné, ale pokud už máte tu možnost, tak by vás neměla minout. Navíc jen v málo které hře můžete střílet místo šípů slupky od banánů a sledovat jak se nevinné oběti řítí k zemi. A to už je důvod proč o hře uvažovat.
+12

Chuchel

  • PC 80
Amanita Design už tentokrát opravdu cílí na děti nebo starší, kteří by potřebovali dospět. Jsem rád, že stále patřím mezi tu druhou skupinu a ještě mám v sobě trochu radosti z dětinských věcí, protože Chuchel je přesně takový. Řada ztřeštěných gagů s vtipným ozvučením a grafikou.

Pokud vám Botanicula přišla málo jako hra a postrádali jste nějaké výraznější adventurní prvky, tak Chuchel jde do extrému. Sice stále musíte vyřešit jakým způsobem se dostat na další obrazovku, ale řešení je zjednodušené natolik, aby nejvíc prostoru dostalo zkoušení klikat, kombinovat... prostě sledovat, jak to Chuchel zase podělá a do jaké vtipné situace se dostane. Mimo to také příjde řada na spoustu mini her, které jsou variacemi na známé legendy jako Arkanoid nebo Tetris. Hraní se nese v pobavené atmosféře, ale vyloženě jsem se zasmál jen párkrát. Nemůžu to hře mít za zlé, protože malé caparty to jistě rozesměje více.

Graficky samozřejmě také nejvíce připomene Botaniculu a je fakt, že na pohled může působit neoriginálně. To se ale mění až ve chvíli, kdy koukáte na všechna ta bizarní stvoření. Neskutečné kolik maj kluci z Amanity v hlavách nápadů.

Soundtrack a ozvučení ve hře je přesně takové, jaké byste od DVA čekali. Spousta kraťoučkých úryvků, řvaní, podivné řeči a ještě podivnějších zvuků. Ovšem je to asi to nejvtipnější na celé hře. Jsem zvědavý, jestli ony úryvky tvoří celé skladby až někde zpřístupní stream vydaného soundtracku, protože ve hře na celou skladbu téměř nejde narazit. Což je možná trochu škoda.

Chuchel tak nejvíce doplácí na svou krátkost, jelikož dvě hodiny herní doby jsou málo i vzhledem k výši základní ceny. Dalším problémem může pro někoho být i přílišná jednoduchost a infantilnost. Pokud v sobě nemáte furt trochu dětského ducha, tak se hře vyhněte obloukem. Pokud ano, pak směle do toho.
+35

Capsized

  • PC 90
Vždycky, když si otevřu profil téhle hry, tak mě přepadne nehorázný smutek a zoufalost. Nikdo ji nezná, nikdo ji nehraje a ten, kdo ji hrál, tak jí dává vesměs průmerná hodnocení. A já vlastně ani nevím, proč tu hru mám tak moc rád. Není v ničem revoluční, není to vrchol žánru... ta hra je prostě jenom něco, na co dle mě krásně sedí označení "hidden gem".

Herně si mimo klasické plošinovky bere dost i z žánru metroidvania. Jde sice o několik jednotlivých úrovní, ale ty jsou většinou velmi rozlehlé a nevyhnou se backtrackingu. Vyzývá k tomu i design úrovní. Zapomeňte na běžnou chůzi zleva doprava. Tady jdete prostě do všech směrů. K tomu dopomáhá jetpack, hák a zbraně, se kterými lze mimo zabíjení i vystřelit sám sebe do protisměru. Tohle spolu s fyzikou je na hře vůbec to nejzábavnější. Dá se s tím krásně vyhrát a hraní se tak může proměnit v dosti divoké poletování a odpalování všeho okolo, včetně nepřátel.

Většinu musí zaujmout nádherná, ručně kreslená grafika. Věnujte trochu pozornosti těm detailům. Každý kamínek či lísteček tvoří naprosto skvělou atmosféru neznámé planety. Tvůrci dle mě vytvořili jeden z nejkrásnějších a nejzapamatovatelnějších herních světů. Jasně, je to jen pár 2D map, ale fakt všudypřítomného nebezpečí a krásně žíjící fauny a flory je prostě na poli plošinovek trochu nezvyklá věc.

Magnus Birgersson, či jeho pseudonym Solar Fields, je určitě drtivé většině hráčů dobře znám díky Mirror's Edge. Jsem ovšem toho názoru, že soundtrack pro Capsized je jeho doposud nejlepší dílo. Relaxačním podkresem krásně vyrovnává to nebezpečí, co na hráče číhá na každé plošince a vytváří tak poměrně netradiční a možná i ojedinělé spojení.

Hře dle mě nelze nic vytknout. Je dokonalá ve všem, co nabízí. Těžko jí vrazit stovku, ač bych to rád udělal, ale nebyl bych tak fér vůči jiným kouskům v žánru. Topit se v oranžové barvě si taky nezaslouží a důvodem mého komentáře po tolika letech od prvního dohrání je jen snaha připomenout vám jednu z mých srdcovek.

Snad jí dáte ještě někdo šanci.
+24

Naval Warfare

  • PC 10
Existují tři důvody, proč byste chtěli Naval Warfare hrát.

Tím prvním je steampunková stylizace. Moc takových her neexistuje, takže věřím, že fanoušci tohoto podžánru jsou vděční za cokoliv. Ovšem i ty Naval Warfare dozajista zklame, jelikož to steampunk připomíná jen místy a jinak je to taková patlanice něčeho a ničeho. Bez duše. Jediné plus zde vidím ve vcelku pěkně nakreslených cutscénách, u kterých si ale také lze všimnout, že detailnosti se dostalo pouze postavám a blízkým předmětům, zatímco pozadí je hnusně odfláklé a rozostřené.

Druhým důvodem by mohla být láska k twin-stick shooterům. Já tenhle žánr mám vcelku rád, ale nemyslím si, že trpí zrovna nedostatkem kvalitních her. Pokud jste opravdu hráli všechny kousky a už vám zbývají jen takové, jak právě Naval Warfare, tak upřímnou soustrast. Gameplay je naprosto bez nápadu, vývojáři vám dají k dispozici tři lodě, které se liší jen minimálně, k tomu nějaké možnosti úpravy, které jsou někde na úrovni mobilní hry. Prostě aby se neřeklo, že je to prázdné. No a pak hurá na bojiště držet myšítko a zběsile spamovat miny. I přes herní dobu, něco přes tři hodiny, to dokáže nudit uplně neskutečně, protože hra je v poslední kapitole stejná jako v první.

Třetím a zároveň i mým důvodem, proč jsem se do hry pustil, je zdejší výzva. Jedná se totiž o slovenskou hru od vývojářů, které později spíše "proslavil" paskvil jménem Citadels. S klidem vám tedy můžu říct, že kluci to měli solidně v paži už dávno předtím. Tahle sranda měla být zdarma jako flash hra v prohlížeči. Chtít za tohle peníze je zvěrstvo a jde z toho cítit ta rychlokvaška dělaná pro pár drobáků navíc.

Nejenže hra nudí, ale hned po zapnutí si pravděpodobně většina z vás všimne problikávajících textur, což je hromadný problém dle steam fora. Takže se připravte na tu krásnou grafiku po celou hru. Do toho otřesný dabing a hudbu, doporučuju tedy rovnou vypnout zvuky. A inteligence nepřátelé také moc nepobrali, věčně se někde zasekávají a plují do zdi, je jich tam hromada uplně k ničemu jen abyste je pokosili ani ne za půl sekundy a všechny lodě vypadaji téměř stejně genericky. Vrcholem je pak závěrečný boss, který je buglý celý a hra padá, protože útočíte na něco, na co útočit nemáte, ale nikdo se neobtěžoval vám zakázat na to útočit.

Neztrácejte s tímhle čas prosím.

Proti: Všechno

+13

Grand Theft Auto V

  • PC 95
Ač jsem vyrůstal na Vice City a San Andreas, tak nemůžu říct, že by GTA série byla mou oblíbenou. Čtverce jsem se nějak vyhnul a zatím mě neláká to měnit a u pětky jsem si furt říkal, že to počká na slevu. Počkalo, ale víc jak dva roky. Rockstar si tohoto díla cení natolik, že stále nebyli ochotni dát výrazně větší slevu, ovšem já byl ochotný už konečně zaplatit. Nelituju toho.

Obrovské. Tak by se dal pátý díl jednoduše shrnout. Ne světem, ale obsahem. Konečně postavy nepůsobí jen jako pouhé terče pro mé zvrácené nápady. Vykonávají různé práce, nestává se, že na nejvyšší hoře potkáte babičku o berlích nebo borce v obleku který nemá cíl. Turisté mají batohy, u vody jsou rybáři, na stezkách cyklisté a tak dále a tak dále. Sice je to všechno jen na oko a postavy fungují v nějaké smyčce, ale konečně to všechno působí přirozeně. Celkově množství detailů na které tvůrci mysleli je někdy až překvapivé. Stejně tak přítomnost zvířat je plus, teď ještě děti prosím.

Samozřejmostí je i množství vedlejších aktivit, kterých je tentokrát vážně požehnaně. Náhodní lidé, kteří vyžadují vaši pomoc a často to vyústi v docela vtipné situace či dialogy, je skvělé oživení. Kolotoče, tenis, golf a jiné činnosti už pak jenom potěší, protože já osobně jsem si všechno zkusil jednou a neměl potřebu to opakovat. V konečném výsledku je to takové nic, u kterého si člověk řekne jednou „Wau, ono to jde..“ a už se nikdy nevrátí. Aktivit ale bylo i ubráno. Když jsem na pláži narazil na posilovnu, tak jsem byl při vzpomínce na San Andreas pouze zklamán, že nefunguje interakce.

Největší vadu vidím ve stupidním chování policie a často i obyčejných lidí. Když někomu řeknu něco sprostého, tak bere do ruky mobil a volá policii. Když kopnu do popelnice, někdo okolo volá policii, když na křižovatce zatroubím a ukážu na někoho fakače, tak jeho reakce je dupnout na plyn, přejet všechny chodce v okolí, nabourat pár aut a pak se někde vysekat a třeba se i zabít. Stejně tak retardovaně se chová i policie, která když vjedu do pěši zony a následně mé stíhání přestane, tak policie si jede po chodníku zpátky na silnici a při tom přejede všechny chodce. Také neváhá střílet kvuli každé kravině, ať jste kdekoliv. Civily zastřelí, v autě je přejede. Při spáchání nějakého činu policie jede na ono místo, ale pak automaticky ví, kudy jste šli, i když vás nikdo nevidí. Dokonce i nepozorovaná výměna auta nepomáhá, vždycky vědí kde jste. Už jsem z toho neustáleho stíhání kvůli každé kravině byl občas na nervy.

Graficky hra dle mě poněkud pokulhává. Jako celek vypadá přijatelně, pravda. Největším problémem jsou ale světla. V tomhle ohledu ztráci na třeba o rok starší (Na mou PC verzi dokonce o 3 roky) Sleeping Dogs, které přes slabší grafiku jako takovou dokázalo vytvořit mnohem líbivější momenty. Ač přiznávám, západy slunce někdy byly opravdu hezké a několikrát jsem se přistihl, že nic nedělam, jen jedu bez cíle, poslouchám rádio a koukám na slunce.

Nakonec ale k tomu hlavnímu, příběh! Ten sice v jádru nehýří originalitou, ale je zatraceně dobře napsaný. Tak poutavé vyprávění plné dramatických, ale mnohem častěji vtipných momentů se jen tak nevidí. Ač svou vtipností možná nedosahuje série Saints Row, tak každou chvili je z toho cítit parodie a popkulturní reference. No a kapitola sama o sobě je Trevor...

You can jerk me off if I get bored. I'm kidding.... You can suck me off.

Tahle hra by vážně neměla žádného hráče minout.

+23

Hellblade: Senua's Sacrifice

  • PC 95
Hellblade sleduju od prvního teaseru na E3 někdy před třemi lety, pokud se nepletu. Tou dobou se ještě zdálo, že to má něco společného s Heavenly Sword a nikdo vlastně ještě donedávna netušil, jak se to bude hrát. Hry od Ninja Theory ale zbožňuju, tak jsem neměl obavy, že by se něco podělalo. Očekávanou third person akci jsem sice dostal, ale dosti atypickou.

Na hře je opravdu vidět, že byla dělaná s láskou, aniž by jim do toho kecal vydavatel či je nějak tlačil čas a peníze. Vývojáři si, řekl bych, splnili sen a při hraní je to dosti znát, protože věřte nebo ne, nic podobného jste s největší pravděpodobností nehráli. Podstatná část gameplaye je chůze a naslouchání hlasům, nabízí se zde tak označení walking simulator, řízlý akční rubačkou se Souls-like nádechem. Souboje jsou tak sice rychlé, ale zráveň jsou vlastně vcelku tuhé.

Atmosféra je pravděpodobně to nejlepší na celé hře. Zpočátku vás vyděsí s jistou formou permadeath Jak to s tím ale je, jste si určitě stihli někde přečíst a následně vás děsí na každém kroku. Nepoužívá k tomu laciný jump scare či jiné hororové klišé. Jedna z hlavních featur je zde frustrace, ač to může znít divně. Je to ale tak, nevím zda to funguje u každého, ale já měl po celou dobu hry strach, nervy v kýblu a gamepad se topil v potu. Je to strach z neznáma, ze selhání, z temnoty. Tomu všemu dopomáhá bezchybné ozvučení v čele s hlasy a tím, co říkají, jelikož vám neustále podrývají sebevědomí. „She's lightning the torch to keep the darkness away. It's not gonna help her.“

Čeho si jistě jedno bystré oko všimne, je nepřítomnost HUD. Hlasy zde totiž obstarávají všechno. V soubojích užitečně pomáhají místo nějakych ukazatel, health baru apod. Když je nepřítel skoro vyřízený, tak to poznáte jednak na jeho vzhledu a chůzi, ale hlasy vám taky řeknou věci typu „Finish him“ nebo „He's behind you“ pokud zrovna útočí nepřítel, kterého nevidíte. Stejně tak to platí u vás a své zdraví tak poznáte při pohledu na Senuu či zbarvení obrazu. Pokud bloudíte i přes velkou linearitu, tak se o navedení na správnou cestu opět postarají hlasy a zvuky. Geniální řešení a využití velké přednosti hry, řekl bych.

Druhé bystré oko se všimne zase hlavní hrdinky, která je výborně animovaná a ještě lépe vypadá. Nemám na mysli nějaký sexy vzhled, což samozřejmě nepopírám, ale ta pravá krása Senuy spočívá v detailech a mimice. Je mi jasné, že se nelze takhle drbat s každou postavou ve velkých hrách, ale doufam, že tohle bude v budoucnu samozřejmost.

Hudba, na které se podílel i Andy LaPlegua je samozřejmě výborná, což každý, kdo hrál DmC asi tušil. Většina skladeb sice není zrovna uzpůsobena na klasický poslech, ale ve hře funguje na jedničku. Především u soubojů a výborných bossfightů, které sice nejsou nikterak promyšlené jako právě ve zmíněném DmC, ale styl a atmosféra jim opravdu neschází. A samozřejmě nechybí aní krásná závěrečná písnička, která mi teď nějaký týden bude hrát dokola.

Na gamebreaking bug, který se po vydání řešil, jsem nenarazil, ale pár záseků v kamenech, které vyústily ve smrt či opakované loadovaní, jsem zažil. Hra mi běžela na nejvyšší nastavení na vesměs stabilních 60FPS, s malými propady především u skrytých loadingů.

Závěrem nesmím zapomenout na příběh. Ten si každý prožijte sami. Řeknu jen jediné. Hellblade dokazuje, že hry jsou pro vyprávění příběhů mnohem lepší medium než knihy či filmy, jen si toho společnost ještě není uplně vědoma a vývojáři toho málo kdy využijí. Jsem tedy rád za každou vlaštovku a lidem z Ninja Theory děkuji za tenhle skvělý zážitek.


+34

Rogue Warrior

  • PC 15
Fuck...

Říkal jsem si, že zas taková katastrofa to nebude. Pár budgetových stříleček jsem už dohrál a vždycky se to dalo nějak přežít nebo aspoň člověk nepřicházel o rozum. Ale... Fucking piece of shit.

Ona trapnost přichází už u výběru obtížnosti, protože you think you are fucking special huh? Následuje cutscena ze které pochytavám něco z příběhu, který je předemnou. V podstatě jde o fucking fuck North Korean goat fuckers fuck them assholes.

Snaha o stealth končí někde u třetího nepřítele protože fucking take that you fucking pussies. Dále zjišťuji že nejde skákat, což ani nevím proč mě vlastně překvapuje. Míření je nabindované na mezerník a granát na pravé myšítko. Ne že by to nešlo změnit, ale fucking proč?

Za samotnou hratelnost by se styděli i City Interactive. Údržbář vydrží stejně jako perfektně vyzbrojený voják s neprůstřelnou vestou. Do všech musíte vysypat celý zásobník a na nějaké headshoty z větší dálky než dva metry zapomeňte a lick my hairy balls, fucking big balls.

A celá ta trapárna, se kterou tady šaškuju v komentáři, mi tu hru naprosto znechutila. Ač je mi jasné že to není myšleno vážně a má to vypadat jako béčkový akční film pro bezmozky, tak to působí tak přehnaně vynuceně, že to není vůbec vtipné a zasměje se tomu leda dítě.

Ale jedna věc mě pobavila, to uznávám...
+17

BioShock Infinite

  • PC 90
Před nějakou dobou jsem dohrál F.E.A.R. a zoufale jsem si zde povzdechl, jak si tak zábavnou FPS asi dlouho nezahraju, jelikož se novodobé FPS ubírají špatným směrem. Bioshock Infinite nemá zrovna s F.E.A.R. moc společného. Boduje totiž především po umělecké a příběhové stránce, nikoliv v zábavnosti střílení. Ale boduje, to je hlavní.

Columbia je krásné umělecké dílo. Jedno z nejkrásnějších herních měst, nádherně detailní po všech směrech. Hned v úvodu mě zcela pohltila atmosféra, život v ulicích, nádherná hudba všechny ty barvy a pocit dokonalé utopie. Nic ovšem není tak, jak se zprvu zdá a nebyla by to hra, kdyby se počáteční dokonalost nezačala měnit v katastrofu. Ovšem ani přes tuhle "maličkost" to městu neubírá na zajímavosti a drží si tyhle kvality po celou dobu hry.

Příběh je, nejen na poměry FPS, ale celkově herní poměry, opravdu špica. Takhle komplexní, ale hlavně působivé vyprávění, které dokáže udržet pozornost ve všem tom střílení, se vidí opravdu málo kdy a jsem vděčný za každou takovou hru. Protože jestli s něčím hry pracují málo, tak jsou to právě příběhy, které člověk nesrovnává s béčkovými filmy.

Vůbec nejzajímavější je samozřejmě postava Elizabeth. Nejen její velmi zajímavý vzhled, ale také charakter, se vymyká klasickým stereotypům ženských vedlejších postav ve hrách a především chování k Bookerovi dokazuje, že se lze vyhnout love story a přesto vytvořit poutavý vztah mezi hrdinou a vedlejší postavou. Skvěle funguje i po herní stránce a řadím ji mezi nejlepší parťáky ve hrách, jelikož nezavazí a dokáže být užitečná aniž by vystřelila. Jestli ne úplně nejlepší, protože tohle je naprosto geniální využití vedlejší postavy a jejich schopností ve váš prospěch.

Samotná herní náplň, tedy střílení, je řekl bych na nadprůměrné úrovni. Díky Vigorům je celá hratelnost obzvláštněna, tvoří totiž spoustu způsobů, jak zlikvidovat protivníka a dokonce i samotné zbraně netrpí typickým "Tahle mi vyhovuje, tak s ní odehraju celou hru". Díky částečně otevřenému prostředí se tak nabízí i spousta cest a určitá volnost, což přidává na zábavnosti především v soubojích.

Ke hře jsem byl roky spíše skeptický a vůbec se mi do ní nechtělo a možná proto jsem z ní tolik nadšený. Víc takových her, prosím.
+30

The Witcher 2: Assassins of Kings

  • PC 90
S blížícím se koncem jsem tak nějak začal přemýšlet jak vlastně napíšu komentář, protože jsem se rozhodl hru zařadit do letošní výzvy. Začít větou "První Zaklínač mě nebavil, ale..." je zde asi sebevražda a možná jsem to podělal už jen tou zmínkou, ale... ale jsem prostě casual, který není na starší hry zvyklý a ruku na srdce, první Zaklínač není zrovna casual friendly, ač je to určitě dobrá hra a že já se fakt snažil aby se mi líbila. Každopádně dvojka je něco jiného a po delší době zase dlouhá hra, kterou jsem zfoukl za necelé dva týdny.

Komentářů je tu už víc než dost a o kvalitách bylo řečeno asi všechno, takže přeskočím mou (ne)spokojenost se základy hry a přejdu spíše k detailům, které se mi fakt líbily a bohužel ani dnes, v roce 2017, nejsou u většiny her samozřejmostí.

Krev, násilí a brutalita. Je to smutné, ale dodnes tyhle tři věci nejsou moc k vidění i když v každé druhé hře zabíjíte stovky lidí. Krev stříká vcelku běžně, stejně tak běžná je všudypřítomná smrt a pohroma. Když někdo vypadá na zmetka a zmetek to fakt je, tak vás prostě napadne, kde kdo vám chce dát po tlamě ať už proto, že je na vás vypsaná odměna nebo proto, že jste ho zrovna urazili. Jednoduše autoři se oprostili od přehnané romantizace minulosti, která provází velkou spoustu děl, včetně těch fantasy.

Rasismus? Ne že bych se v tomhle vyžíval, ale je hezké vidět hru, kde všechno není sluníčkové a každé vaše rozhodnutí nevede k dobru a hrdina nenastolí po každém questu takový malý, soukromý mír jednoho obyvatele městečka a časem to přejde v mír v království a bla bla. Ne, elfové, trpaslíci i lidé, všichni jsou to zmrdi co se nemají rádi, dávají si to patřičně najevo a ani jejich vzájemná spolupráce neni uplně bez předsudků. Protože jestli jsem z něčeho v takových hrách unaven, tak je to generické západní fantasy a tohle byla vítaná změna.

Sexualní scény nepůsobí trapně a samoučelně. Zde mám akorát jednu výtku a to k tomu, že se mužete vyspat s kdejakou kurvou a Triss to nevadí, i když zde asi sedí "Co oči nevidí..."

Vedlejších questů je sice poskrovnu a druhý Zaklínač tak spolu s "linearitou" připomíná spíše akční adventuru než opravdové RPG, ale výhodou je, že ony vedlejšaky mají často svůj příběh, někdy mají fajn hádanky a někdy jsou vtipné. Dnes už klasické "vyčisti sklep od krys" se zde tak moc nenajde.

A nakonec rozhodnutí, která mají smysl a mění hru, k tomu netřeba víc dodávat.

Závěrem si ovšem neodpustím zmínit dvě naprosto konzoloidní věci, co mi pily krev. Tou první jsou dveře. Proč sakra musím koukat na loading nebo animaci jak prochází dveřma a nejdou projít normálně bez zastavení? Žeby to minulá generace nezvládala? Se mi nezdá. A druhá věc je nemožnost skákat. Zase. Koukat na animaci jak někam šplhá je neskutečně únavné.

Jako celek ale téměř bezchybná hra a těším se až se mi dostane do rukou trojka.
+26

Men of Valor

  • PC 35
Miluju hru Vietcong, vážně moc. Je to pro mě vůbec nejlepší hra, fps která svou detailností dodnes nemá konkurenci v tomhle žánru. Bylo to mé první, trochu hlubší setkání s válkou ve vietnamu a důvod, proč jsem si tenhle konflikt tak oblíbil (Vím, zní to blbě, ale snad chápete). Problém je, že narozdíl od jiných válek trpí zrovna tahle šíleným nedostatkem celkově v zábavním průmyslu a především ve hrách. Men of Valor působí na pohled asi "nejáčkověji" ze singleplayerových her z Vietnamu. Vietcong je tedy důvodem, proč jsem se do tohodle vůbec pustil.

První dojem je vesměs dobrý. Opravdu to vypadá jako akčová hra tehdejší doby, hrajete za černocha a příběh je tak nějak protkaný neustálými narážky na rasismus, místy se snaží být dojemný i díky dopisům od rodiny, které si můžete číst mezi misema, občas nějaké epické momenty, které jsou asi ok, to se těžko posuzuje dneska. Celkově ale zívačka o ničem. Nejhorší je fakt, že hra nemá titulky v misích, což mně třeba dělá problém stíhat anglicky mluvené slovo, kor ve válečné vřavě. Ale fajn, je to tupá fps, stejně příběh nikoho nezajímá.

Mise jsou povětšinou šíleně lineární, ale vážně dost přehnaným způsobem. Pokud vám dají trochu prostoru, tak je to stejně jedno, protože všude jsou neviditelné zdi a nebo selže mise když se vzdálíte z předem dané trasy. A pokud mise neselže, tak vám hra naháže klacky pod nohy. Příkladem budiž kulometné hnízdo přímo před vámi, které máte za úkol zničit. Nalevo je prostor, kde se dá krýt a hnízdo tak obejít, napravo je situace naprosto stejná. Řešení úkolu? Jít přímo naproti hnízdu, protože jinak ze zdi začnou vylítavat nekonečné zástupy nepřátel, klidně metr vedle vás, za vámi... všude. A pokud nevylítne nepřítel, tak jenom kulka z džungle.

Nepřátelé celkově na mě působili děsně random. Že se spawnují ve zdech, či džungli, která je vesměs taky zdí té cesty o šírce dva metry, je už tak postavené na hlavu a nechápu že vývojáři neviděli jak směšně to vypadá. O nějakém vystřílení nepřátel v okolí si nechte jen zdát, pokud nepokračujete kupředu dle úkolu, tak je nepřátel nekonečno. Další věc je jejich muška. Kolikrát vás netrefí ani kdyby jste stáli hodinu na místě, ale pak jsou případy kdy začne mise a nějaký zmetek vás má ihned na mušce a střílí přesně. Smrtí je tedy hodně, ale ne kvuli obtížnosti, ale kvuli bugům a nehorazné nespravedlnosti, kdy nejde prostřelit bambus ani chata ze slámy, ale pak příjdou mise kde nepřítel prostřelí kamenný sloup či dokonce celý dům.

Kapitola sama o sobě jsou pak vaši parťáci a ač jsme všichni na jejich zbytečnost zvyklí, tak tady je to uplně jiný level. Je jim úplně jedno jestli je vedle nich nepřítel, prostě jdou kam chtějí, vám v žádném případě nikdy nepomůžou. Můžete za sebou mít 4 chlapy a oni vás nechají umřít když vám dojdou náboje a před váma ze zdi vyleze Charlie. Kryjí se za překážky, ale je uplně jedno z jaké strany, klidně se kryjí vedle nepřítele, před kulometným hnízdem, jehož obsluhu se neobtěžují zlikvidovat... prostě všude, kde je něco pevného. Stejně jste jediní, kdo může umřít, takže proč by se obtěžovali.

Jak už jsem říkal, VC byl úžasný svou detailností, v každé chatce bylo něco zajímavého, na stolech se válely fotky a spousta věciček. Prohledávat nepřátele se vyplatilo kvuli zajímavým předmětům atd. Zde na stole stojí ty stejné tři věci dokola jen aby nebyl prázdný, u nepřátel najedete lékárničku a náboje a vůbec nejhorší je, že NIC nejde rozbít. Skleněná láhev, keramická váza, či dokonce okno. Pokud je okno prosklené a je za ním střílna, tak ji nezlikvidujete, protože jak všichni víme, sklo je nerozbitné a neprůstřelné.

Graficky je to na rok vydání slušné, pochválit musím jedinou věc a to hustotu džungle, kde vážně nejde vidět kdo se skrývá v trávě, noční mise v bažinách má pak něco do sebe, ale to jsou jediná pozitiva. Soundtrack pak obsahuje pár známých a dobrých songů, ale ve hře jsem některé z nich ani nepostřehl.

Nechápu jak za tímhle mohou stát vývojáři MoH:AA. Nejsem sice velký fanoušek, ale ta hra byla aspoň funkční a hratelná, zatímco tohle je jeden velký brajgl. A už vůbec nechápu dobové recenze, které tomu dávaly vesměs pozitivní čísla. Že by schválně takhle podělali jenom novou steam verzi je nepravděpodobné.

Pokud máte v plánu hrát steam verzi:
Čeština má problém s diakritikou a nezobrazuje některá písmena.
ZDE návod jak opravit mírné lagy
+13