Hned na úvod se musím omluvit Johnovi za zpochybňování jeho úsudku. Ve výsledku mám totiž ještě negativnější dojmy, jak je patrné z mého hodnocení. Žádný učený však z nebe nespadl a na hře je znát um tvůrců z Ninja Theory. V některých ohledech jde vidět, že studio mělo talentované lidi a již v době vzniku Heavenly Sword, jen ještě nejspíš nevěděli, co jim půjde nejlépe a výsledek je takový polovičatý mišmaš, který pořádně nedotahuje writing, ani filmové pojetí a už vůbec ne samotný gameplay. Ale popořadě.

Ninja Theory patří k mým oblíbeným studiům, to je asi zřejmé z hodnocení jejich her. Naprosto miluju Enslaved: Odyssey to the West. Je to jedna z mých nejoblíbenějších her, která perfektně vyvažovala jednoduchou lineární akční hratelnost s platformingem a výborným příběhem spolu se zábavnými postavami v lehce komediálně pojatém post-apokalyptického road-tripu. DmC zas byla skvělá rubačka s vyšperkovanou hratelností a považuju ji za jednu z nejlepších bojových akcí, co jsem měl tu čest hrát. Hellblade pak zas znovu potlačilo samotnou hratelnost a perfektně se věnovalo filmovému zážitku a vyprávění herně neobvyklého příběhu. No a před tím vším tu byl Heavenly Sword. Po hratelnostní stránce nedotažená konzoloidní zoufalost a filmově příběhová část se zas příliš věnovala práci s kamerou a animacemi včele s úžasným Andy Serkisem, že se úplně zapomnělo na zajímavý příběh jako takový.

Zmíněný Andy Serkis a vlastně postavy jako celek je jedno z mála, ovšem za to výrazných pozitiv celého díla. Nevím, jak dlouho jsem hru hrál, ale asi to nebylo víc jak 6 hodin, přičemž cutscény pocitově tvoří snad polovinu hry a nutno uznat, že jsem si je užíval. Příběh je sice jalové fantasy, které si moc nedokázalo získat mou pozornost a ve výsledku i působí jako pouhý prolog k něčemu, k čemu hráč nedostane dostatek kontextu, nicméně dialogy jsou napsané vtipně, především co se skupinky záporáků v čele se Serkisovým Bohanem týče, a hra přes svou vážnost dokáže překvapivě často rozesmát. Na rok 2007 pak ohromí i nevídaná detailnost motion-capture a mimiky postav. I dnes tak mohu říct, že hra téměř vůbec nezestárla a případné nové vydání by se klidně obešlo bez remasteru. Obzvlášť to člověk ocení pokud má dohrané zmíněné Hellblade a je tak hezké vidět, jak k tomu tvůrci směřovali už v počátcích. Tenhle pozitivní odstavec bych pak uzavřel výborným hudebním doprovodem a také poznámkou k technickému stavu, který JohnCZ i Terry.Cooper zmiňují. Na Slimkové PS3 a neupdatované krabicové verzi jsem nepozoroval žádné výrazné poklesy FPS, tudíž to zdá se není nevyhnutelný problém. Teď bych se však už přesunul k negativům.

Že hra nijak zvlášť nerozvíjí souboják by tolik nevadilo a to, co hráč dostane k dispozici, je vlastně dostačující. Tři druhy zbraní, několik možných komb a možnost využívat prostředí a předměty okolo vás k boji. Dobrý, super. Problém je, že nepřátel je zbytečně moc a postupně vám jdou pod čepel na zdlouhavou popravu, což nepůsobí vůbec uspokojivě. Naopak věčné špihlání řadových nepřátel začne být časem spíš únavné a zdržující. Hra se snaží o proměnlivý gameplay tím, že vás občas nechá hrát za jinou hrdinku, se kterou místo sekání meči střílíte a tvůrci očividně mířili na pohybové možnosti konzole, neboť značná část hry se věnuje ručnímu navádění šípů či dělových koulí na nepřátelské cíle. Nemusíte máchat ovladačem před obrazovkou jak pitomci, vše jde změnit na ovládání páčkami, nicméně co se na první pohled jeví jako cool mechanika, začne být brzy spíš zdlouhavá otrava. Vrchol je pak tohle střílení v momentě, kdy jsou cíle příliš blízko a vše se mění ve stupidní přebíhání sem a tam a snahy dostat si nepřítele co nejdál od těla a s velkou dávkou štěstí mu nějak trefit hlavu. Umělá inteligence člověku pak přijde na úrovni houpacího koně a inteligence vlastní jakbysmet.

Kapitola sama o sobě jsou pak boss-fighty. Stačilo jich odehrát pár a na mysli jsem měl pár otázek: Bavilo to tvůrce? Hráli vůbec svou hru? To jim testeři neřekli, že to je vopruz? Měli vůbec nějaké? A takhle pořád dokola. No usuďte sami. Přijde vám zábavné několik minut bojovat s bossem a v momentě, kdy tedy jeho HP bar snížíte na nulu, tak celý souboj rozhodne stupidní QTE, kde máte 1s na reakci? Garantuju vám, že dokud si nezapamatujete, co máte popořadě mačkat, tak nemáte šanci to odklikat správně. A že by byl autosave právě před QTE? Ale kdeže. Jedno špatně zmáčknuté tlačítko a celý bossfight odznova! Pochopil bych tuhle prasárnu u Arcade automatu, kde by zaručeně vytřískali z lidí drobáky navíc, ale takhle ne. Vůbec celkově hra při každém bossfightu neúměrně navýší obtížnost oproti primitivnímu zbytku.

Jak jsem zmíňil v úvodu, na Heavenly Sword jde vidět, že tvůrci ještě úplně nevěděli, co chtějí dělat. Po filmové stránce jde s ohledem na rok vzniku o úctyhodný počin, jen při tom všem zapomněli na zábavnou hratelnost a příběh samotný. Jsem rád, že u dalších titulů už všechno dokázali skloubit dohromady v zábavné formě. Ve výsledku hra za koupi bazarové PS3 po tolika letech úplně nestála, ale co už. Kung Fu Chaos nejspíš vynechám. :)

Hned na úvod se přiznám, že tvorba Kendži Mijazawy mi není příliš známá. Samozřejmě jsem věděl, co tak trochu očekávat, neb když se zajímáte o anime či česky vydanou japonskou literaturu, nemohlo se stát, že byste o nějaké jeho dílo alespoň nezavadili, nicméně nikdy jsem od něj nic nečetl a ani jsem neviděl žádné anime vytvořené na základě jeho tvorby. No vím jistě, že po dohrání Ihatovo Monogatari to brzy napravím.

Na poli SNES her jde jistě o poměrně nezvyklou záležitost. Ve hře nenajdete žádnou akci, žádné puzzly, žádné ohrožení života ani časové limity. Veškerá hratelnost se točí kolem procházení malých částí mapy a mluvení s NPC, přičemž jediná změna nastane při občasném hledání předmětů. Mohla by to vlastně být pouhá visual novela a zas tolik by se nestalo. Překvapivě to však stačí. Hra je rozdělena do devíti krátkých kapitol, přičemž každá z nich nějak zkratkovitě pojednává o hrdinech z Mijazawova díla. Co se na první pohled tváří jako pohádky pro děti, má místy poměrně překvapivý dějový vývoj a rozhodně si tak jednotlivé příběhy užijí i dospělí.

Krom poutavého vyprávění je jistě plusem i příjemná atmosféra městečka a přilehlého okolí a jeho postupná proměnlivost. Co však zamrzí, jsou interiéry. Ve všech domech to vypadá tak nějak stejně, všechny mají stejný nábytek, stejné knihovny a stejné podlahy a nejhorší je, že i v rámci jedné budovy se nábytek a jeho řazení stále recykluje dokola. Ještě horší to je pak s interaktivitou prostředí. Aktivní jsou bohužel jen příběhové předměty a cedule na budovách. Hrdina jinak nemá poznámky vůbec k ničemu, což zamrzí vzhledem k žánru.

Ihatovo Monogatari rozhodně není žádný must-play titul. Potěší jistě autorovy fandy, případně milovníky retro japonských podivností, ale pro ostatní asi nemá valnou hodnotu, která by nešla nahradit něčím lepším v podobném stylu (z moderních her třeba To the Moon). Rozhodně však hraní nebude litovat asi nikdo.

Tak dík Droline za doporučení.

Má pomalá cesta po X360 exkluzivních JRPG pokračuje, tentokrát s korejským titulem Magna Carta 2. Číslovka v názvu napovídá, že nejde o první titul v sérii, kterou na západě beztak téměř nikdo nezná a vydavatel s ní ani neměl asi velké plány, neboť krabice dnes seženete za dost vysoké ceny a na zpětnou kompatibilitu v digitální podobě můžete zapomenout. S vývojářským studiem se následně stalo kdo ví co a značka Magna Carta upadla v zapomnění.

Hra to však byla poměrně ambiciózní, řekl bych, jen na ni vývojáři buď neměli peníze a nebo zapomněli vymyslet, co v tom rozlehlém světě vlastně bude hráč dělat. Výsledek je, řekněme, MMOidní single-player RPG, kde chodíte od vykřičníku k vykřičníků rozlehlými pláněmi a krom vyblitých odstínů hnědé a šedé, jak bylo v době vzniku moderní, nevidíte vůbec nic interaktivního ani zajímavého na pohled. Samozřejmě každých pár kroků vás čeká nepřítel, přičemž i všechny hlavní a vedlejší úkoly jsou jen o zabíjení. A když nejsou o zabíjení, tak jsou o osvobození zajatců nebo nalezení určitých předmětů, nicméně tyhle úkoly splníte taky jen tak, že někoho zabijete. Hra ojediněle nabídne i nějaké mini-hry, které jsou také často o zabíjení. Nepochopitelné pak je, že všude rostou kytky nebo houby, ale abyste je mohli utrhnout, tak musíte mít aktivní úkol s nimi spojený, neb se při obyčejném trhání kytky také spouští otravná mini-hra. Budiž, tak je to prostě "dungeon crawler", dejme tomu. A je zábavný?

Nevím. Po 40 hodinách strávených bojem jsem se nedokázal rozhodnout, zda je soubojový systém dobrý, či nikoliv. Funguje poměrně zajímavě. V momentě, kdy vyčerpáte staminu a vejdete do overdrive módu je nutné provést speciální útok a následně přejít na ovládání jiného společníka, s kterým je potřeba udělat to samé, přičemž přechod na třetího společníka vám staminu vyresetuje a můžete tak pokračovat ve válečné vřavě bez přestávky. Pokud se vám to nepodaří, tak se postava dostane do overheat módu a není tak schopna útoku ani obrany. Nutno uznat, že pokud se vám daří, tak je vše příjemně svižné, na druhou stranu těch soubojů je tak velké množství, že to není zábavné dělat neustále dokola. Vrcholem pak je, že nepřátelé škálují spolu s vámi, tudíž ani nemáte pocit, že byste byli v průběhu hry lepší. Zmíněné velké množství nepřátel a nekonečné špihlání každého protivníka se pak násobí v poslední kapitole a je to jednoduše úmorné...

Nezachrání to ani početné boss fighty, na které většinou platí stejná taktika, a to vybavit svou postavu sekerou a provést tzv. armor break útok. Následně už bosse mydlíte co to jde. Pokud tahle taktika nefunguje, tak je nutné se prostě neustále léčit a čekat, až se vám nabijí speciální útoky. Tvůrci pak tuhle designerskou zoufalost završí tím, že proti některým bossům bojujete hned několikrát, jen v silnější podobě. Přijde mi, že se mohly mnohem víc využívat různá zaměření šestice hlavních postav a vhodně kombinovat jejich elementy, což se však prakticky neděje. Jediné, s čím vás tvůrci nechají se trochu vyhrát, jsou úpravy zbraní, kterým můžete vylepšovat statistiky pomocí různých gemů.

Když jsme u postav, tak ty jsou zoufale nudné. Hlavní hrdina je klasicky naivní a protivný idiot, doprovází jej rozmazlený fracek s božským komplexem, moudrý válečník, který je zároveň nejstarší postavou, tsundere slečna vypadající jako dítě a samozřejmě vůdčí ženská postava v podobě princezny, která je opět naprosto neutrální aby byla sympatická všem. Šestici pak uzavírá jediná dobrá postava jménem Celestine, která je dětinská členka lesních lidí, respektive nějakou zdejší alternativou elfů. Ta občas zaperlí nějakou vtipnou poznámkou, jinak je to však otřesná nuda plná klišé a nepřirozeně působících dialogů. Celestine je mimochodem 12 let, ale vypadá jako z pánského časopisu. Tvůrci to vysvětlují tak, že 12 let je u její rasy dospělý věk, neb se dožijí přibližně 40. Nemám slov... Ocenit však musím solidní a hlavně úplný anglický dabing. Naopak ani špetka snahy nejde vidět u příběhu jako takového, neboť jde o klasický střet dvou ideologii a s tím spojený zánik světa jak ho známe.

Jak jsem již zmínil, celou hru provází vyblité odstíny hnědé, šedé a zelené. Grafická stránka je i na dobu vzniku dost slabá a rozlehlým krajinám chybí jakýkoliv smysl pro detail. Vše se však mění u samotných postava a jejich design je vlastně dost dobrý a netradiční, ač je škoda, že se jejich oblečení nemění dle toho, co mají zrovna vybaveno. Stejně tak některá města a interiéry je i přes slabší detaily radost procházet, neb jim nápady nechybí. Grafické nedostatky ale vynahradí alespoň pěkný hudební doprovod.

Magna Carta 2 je vesměs průměrná hra, která krom soubojů nemá prakticky čím zaujmout. Jednotlivé úkoly nejsou moc variabilní, hra i přes svou rozlehlost působí prázdně a bez nápadů a generický příběh s plytkými postavami to nevynahradí. Poslední kapitola pak svou utahaností celé dílo sráží ještě o pořádný kus dolů a ve výsledku zbývá snad jen dobová exkurze do světa korejské single-player hry, neb k těm se člověk zrovna často nedostane. Pokud o tohle zrovna nestojíte, tak si běžte raději zahrát Kingdoms of Amalur: Reckoning. V rámci MMOidních singl RPG uděláte lépe. A nebo ještě líp, sáhněte po Xenoblade Chronicles X, nic lepšího pro sebe uděláte nemůžete.

Ještě než 3DS e-shop nadobro zavřel a spolu s nim zmizely stovky her bez portu na jakoukoliv moderní platformu, stihl jsem koupit svůj poslední digitální titul na tomhle handheldu, přičemž to byla právě tahle nenápadná malá adventura z dílny Millennium Kitchen, od nichž jsem si vždycky chtěl zahrát příbuznou sérii s chlapcem jménem Boku v hlavní roli. Ta se bohužel západu dlouhé roky vyhýbala, tak jsem sáhl alespoň po pátečních monstrech a hned na začátku mohu říct, že to mou chuť na další díla studia jen posílilo.

Attack of the Friday Monster je nejen výlet do japonského města 70. let, ale především výlet do dětství a nostalgie, která příjemně pohladí po duši nejspíš každého, kdo vyrůstal bez internetu. Zdejší karetní hru samozřejmě nikdo z nás nehrál, nicméně nějaká alternativa v podobě sbírání Pokémonů, hokejových kartiček nebo duhových kuliček nejspíš neminula žádné (devadesátkové) dítě a stejně tak nás neminulo ani běhání po venku a nadšení pro cokoliv, co naše fantazie dokázala vytvořit třeba i vlivem filmového průmyslu, stejně jako zdejšího hrdinu.

A o tom to celé je. Jen nostalgické běhání po městečku a okolí plné fantazie a dětské radosti. Doplněno o poutavé a občas vtipné dialogy, poměrně zábavnou karetní hru, krásnou hudbu a ještě krásnější kreslené 2D prostředí, kde 3D postavy zapadají až překvapivě dobře. Nečekejte tak žádné logické hádanky, hledání a kombinace předmětů nebo pixelhunting a další věci typické pro adventury. Tady najdete jen vyprávění milého příběhu jednoho malého chlapce, nic víc. Jedinou výtku mám snad jen k nedostatečné délce kolem čtyř hodin, kdy vyznění příběhu působí neuspokojivě a uspěchaně. Jde bohužel znát, že původně nešlo o plnohodnotný a samostatný titul.

Od studia Imageepoch jsem před pár lety hrál jejich labutí píseň Stella Glow, což byl velmi kvalitní mix vizuální novely a SRPG. Shodou náhod jsem se tentokrát dostal naopak k jejich prvotině, která právě se zmíněným titulem sdílí nejen žánry, ale také tematiku. Jen to všechno dělá mnohem hůř...

Začnu rovnou u toho nejhoršího, což je příběh, postavy, dialogy. Ani nepamatuju, kdy jsem naposledy ve hře viděl tak generickou nudu. Příběh se točí kolem mladých bojovníků vycvičených církví, jejichž posláním je boj s nebezpečnými čarodějnicemi. Jak už to tak v japonských hrách bývá, brzy se ukáže, že opravdové zlo je samotná církev a naše partička tak začne pomalu otáčet. Všechny postavy jsou napsány naprosto příšerně, dialogy jsou nepřirozené, veškeré snahy o vtip končí jen u té snahy a na vážné momenty se vyloženě hodí označení "cringe". Na osamocenou postavu například útočí boss, nicméně v tu ránu se objeví zbytek skupiny a začíná asi desetiminutový rozhovor, kde ani jedna z postav nemá v hlase emoci strachu nebo napětí. V klidu si prostě povídají, pomalu začíná skoro až romance a boss mezitím dělá kdoví co... Podobných blbostí jsou tam mraky. Tvůrci se za každou cenu snaží být emotivní, ale vůbec se jim to nedaří a vše působí jako laciné žvásty z té nejhorší telenovely.

Co celou hru zachraňuje, jsou souboje. Ty jsou sice úplně prosté, nicméně nemůžu říct, že bych se u nich nudil. Všechny postavy mají trochu jiný set útoků a hlavně jsou vybaveny různými zbraněmi či magií, přičemž stejně tak každá má svůj set skillů nebo kouzel a samozřejmě následně i své ultimátní schopnosti, které se odemykají v průběhu bitev. Lehké oživení jsou pak i synergické útoky, kde je zapotřebí mít na bojišti danou dvojici postav. Souboják tedy nenadchne, ale ani neurazí a především v pozdější fázi hry jsem se i poměrně bavil. Nabízí se zde však srovnání s již zmiňovaným Stella Glow, kde byly souboje podstatně komplexnější, zábavnější a navíc je doprovázel parádní soundtrack, což se zde neděje.

Žádný učený z nebe nespadl, jak se říká. Nevím, jak vypadala tvorba studia mezi jejich první a poslední hrou, nicméně vzhledem k tomu, jak moc si je jejich začátek a konec podobný, je potřeba uznat, že se tvůrci opravdu vypracovali a svůj počáteční koncept u Stella Glow dovedli téměř k dokonalosti. Velká škoda, že právě tenhle otřesně napsaný a herně průměrný titul dostal další tři pokračování, ale skvělé Stella Glow zapříčinilo konec studia. Hráči mají občas podivné chutě.

První hra, kterou jsem od studia Deconstructeam hrál a jsem velmi mile překvapen. O hře jsem věděl už nějaký ten pátek, nicméně koupě byla dost impulzivní. Dobré recenze, nízká cenovka a především vidina toho, že by mi The Cosmic Wheel Sisterhood mohlo zprostředkovat podobný zážitek, jako se to podařilo skvělému Citizen Sleeper před rokem. Ve výsledku hra není zas tak podobná, ale hned na úvod řeknu, že jsem si ji užil ještě o chlup víc.

Exil čarodějky Fortuny se minimálně v první polovině blíží spíše jiné pixel-artové VN hře, kterou jsem nedávno hrál, a tou je Coffee Talk. Hraní většinu času probíhá tak, že sedíte u stolu a čtete příběhy jiných čarodějek, přičemž občas vám hra předhodí nějaký ten flashback při kterém prožijete kousek minulosti pro lepší seznámení se s postavami. Tentokrát ale nikomu nevaříte kávu, nýbrž při tom povídání čarodějkám vyložíte budoucnost z karet. Ty jsou jakousi alternativou k tarotu a můžete si je sami tvořit jak po stránce vlastností, tak i po stránce designu. Hra v tomhle ohledu nabízí výborný plot twist, který celý zážitek značně táhne nahoru.

A právě v ten moment končí podobnost se zmíněným Coffee Talk a hra začíná dohánět také zmiňovaný Citizen Sleeper. Vaše karty a veškeré rozhodování hraje zásadní roli v příběhu a hra tak nabízí poměrně vysokou znovuhratelnost. Cokoliv, co uděláte, má totiž velmi znatelný dopad na vývoj příběhu, což jde nejvíce pozorovat v momentě, kdy se hra v druhé polovině přehoupne do jakéhosi politického simulátoru. Hra před vás také staví poměrně těžké morální rozhodnutí s každým dalším rozhovorem, přičemž krásné na tom všem je, že nic není černobílé a i když jste kovaní dobrodějové, tak pro vás téměř nikdy nebude existovat jen jedno "správné" rozhodnutí.

Výtku bych měl snad jen jednu jedinou a tou je romance. Jedna věc je, že nehraje příliš velkou roli, nicméně je přítomna, ale mnohem horší je, že mi ji hra vyloženě vnutila příliš uspěchaným způsobem bez nějaké citové gradace. Nemám tušení, zda se jí dalo nějak předejít či zda pro romanci byly i jiné volby, nicméně vývoj, který jsem měl v mém průchodu, byl rozhodně dost neuspokojivý a působil vyloženě random, aniž bych si byl vědom, že bych měl nějakou možnost do něj zasáhnout. Jak jsem ale řekl, romance nehraje v příběhu velkou roli, tudíž nejde o nic podstatného.

The Cosmic Wheel Sisterhood je příběhově velmi intenzivní a bohatá záležitost, kde přibližně osmihodinový průchod budete mít podpořený příjemným soundtrackem a pěkným pixel-artem, přičemž po dohrání je velká šance, že si to budete chtít zopakovat. Varuji však všechny případné konzervy a maskulinní lidi, že hra míří opačným směrem od vašeho vnímání světa, tudíž si můžete ušetřit čas a nervy, neb některé scény a celkový vibe se vám líbit opravdu nebude.

En Garde! na jednom z letošních indie showcase streamů rozhodně vyčnívala, tudíž jsem se začal docela těšit, neb komediálně pojatá third person rubačka, která hravě využívá prostředí a předměty na bojišti, zněla rozhodně zajímavě a reveal trailer dokázal navnadit. Když k tomu přičtu neokoukané prostředí Španělska 17. století a nostalgický nádech šermířských filmů, přičemž jsem si ze všeho nejvíce zavzpomínal na mé oblíbené Les Charlots, a hlavně nízkou cenovku, tak nebylo proč váhat s koupí. Vy však ale váhejte.

Začnu u faktu, že tvůrci mají ty koule (nebo drzost) nazvat hru komedií v každém propagačním materiálu. Bohužel nikdo ve Fireplace Games nejspíš nemá ani špetku ponětí, co je to humor a zasekli se někde na Disney animácích pro nejmenší. To by bylo naprosto v pořádku, kdyby hra cílila na mladší hráče, což svou náročností rozhodně necílí, ale k tomu později. Samotná zápletka sama o sobě je pak naprosto základní boj proti zlému vévodovi okrádajícím prostý lid na daních, přičemž naše hrdinka, ač potížistka, se pasuje do role Robina Hooda. V rámci možností to funguje, ale po dohrání vše zapomenete ještě během závěrečných titulek.

Tak pojďme k tomu lepšímu, což je samotný gameplay. Soubojový systém je poměrně prostý, založený na uhýbání a blokování jednotlivých druhů útoků od nepřátel, přičemž vy sami se víc než na prosté sekání zaměřujete na své okolí. Tudiž hledáte, kam byste mohli nepřítele skopnout, co mu švihnout po hlavě nebo jej navést přímo před dělo a následně jej odpálit a další srandy. Hra je poměrně krátká, tudíž možnosti hra dávkuje postupně tak, aby prostředí neustále nabízelo něco nového a zabavilo. Problém však přijde v momentě, kdy se na vás nahrne příliš mnoho silnějších nepřátel, ideálně v doprovodu s bossem a rázem celá zábava mizí. Neustále musíte uhýbat, blokovat útoky a občas máte příležitost zaútočit. Připravte se tak, že některé části budete na normal obtížnosti opakovat nebo zdlouhavě pobíhat po okolí a pomaličku nepřítele likvidovat, což negativně nabourává celé tempo hry.

Kvalita díla jako takového silně odpovídá cenovce, tudíž opravdu nečekejte žádnou profesionální záležitost. Animace občas trochu drhnou, nějaký ten grafický glitch nebo zaseknutí nepřítele v předmětu není výjimkou a co je nejhorší, tak postavy nemají žádnou mimiku či dokonce lipsync. Dabing samotný je pak sice kvalitní a dabéři poměrně dobře přehrávají, což se k tematice rozhodně hodí, nicméně kvalita jeho nahrávek působí, jak kdyby tvůrci použili nejlevnější mikrofony a nahráli to někde v kanclu. Smutné jsou i HW nároky, neb na nich jde vidět lajdácká optimalizace. Grafika je sice hezky stylizovaná a vypadá krásně, nicméně úroveň detailnosti působí jako něco, co by s přehledem měl rozjet třeba Switch nebo mobily, což podporují i malé lokace a časté loadingy, přitom z nesmyslných důvodů jsem si mohl PC zapnout místo topení.

Hra je poměrně krátká, tudíž to nezačne vyloženě nudit, ale třeba natahování v podobě výzev pro každou kapitolu, bonusové arény nebo achievementy za dohrání kapitol pod určitý čas mě rozhodně nedonutí ve hře trávit víc času, než jsem v rámci příběhu musel, neb zas tolik zdejší souboják rozhodně nenabízí. Ve výsledku je to dobrý koncept částečně zabitý špatným designerským rozhodováním a hlavně fádním humorem, nicméně na těch pár hodin jistě zabaví a zaujme i herně neokoukaným prostředím. Tvůrci mají rozhodně potenciál, tak snad to využijí v budoucnu.

Planet of Lana nejspíš s přehledem vyhraje pomyslný titul o nejzajímavější plošinovku tohoto roku a jakožto fanda téhle příběhově laděné žánrové odnože jsem si ji nemohl nechat ujít. A už vůbec jsem si ji nemohl nechat ujít jako fanda Ghibli filmů. Pokud jste na tom podobně, tak hned v úvodu mohu hru směle doporučit, určitě nesáhnete vedle. Zároveň však nutno dodat, že úplně nenaplnila má očekávání a oproti konkurenci zaostává.

Příběh sleduje dívku jménem Lana, která žije poklidný život v rybářské vesnici, když náhle její domovinu napadnou "mimozemské" stroje a pochytají veškeré obyvatelstvo. A jak asi správně čekáte, Lana se vydává na záchrannou misi, přičemž společnost jí bude dělat kočkoidní stvoření Mui. Tady je děsně důležitý fakt, že Mui můžete pohladit, což už samo o sobě táhne hru neskutečně nahoru. A taky je za hlazení achievement. No a to je jaksi celý příběh... Tvůrci se snaží o nějaké emotivní momenty, nicméně buď jsem nebyl ve správné náladě a nebo to jednoduše nefunguje a třeba oproti staršímu GRIS ve mě nevyvolali moc emocí.

Srovnání se nevyhnu i v dalším aspektu. Asi nikdo nebude namítat, že vlnu podobně laděných plošinovek ve velkém rozpoutalo před lety Limbo a v jistém ohledu zůstává zmíněný titul stále králem. Planet of Lana je krásně namalovaná pohádka s úchvatným uměleckým stylem, který evokuje tvorbu studia Ghibli, nicméně co vypadá dobře na screenshotech, to úplně ideálně nefunguje v pohybu a opět, buď je problém u mě, nebo tvůrci prostě nedokážou atmosférou hráče vtáhnout do děje. Zmíněné Limbo tak umí svým prostředím pohltit a ke srovnání se nabízí i pozdější INSIDE, které v tomhle ohledu také nabízí více.

Co však zaslouží pochvalu je zábavný gameplay, který tak nějak střídá filmové části s hádankami a ojedinělým fokusem na čistý platforming. Většina hratelnosti se točí kolem spolupráce naší hrdinky a Mui, přičemž Mui zadáváte rozkazy a vzájemně si pomáháte při průchodu dále. Jednoduché, zábavné, bez velkých zdržovaček a záseků. Nemám co vytknout. V tomhle ohledu jde o ukázkovou příběhovou plošinovku.

Zapomenout nelze ani na hudební doprovod. Ten má pár líbivých melodií, nicméně celé album si asi pouštět běžně nebudu. Tady se asi podstatně víc daří zmíněnému GRIS nebo i Ori and the Blind Forest, ač nutno uznat, že jediný herní moment, který ve mě vyvolal nějaké emoce, byl právě spojen s hudbou, respektive s jedinou písničkou, která začne hrát tak trochu nečekaně v poměrně hezkou scénu. Podobné herní momenty mám moc rád, takže mě to dost potěšilo.

Jak jste si mohli všimnout, zmínil jsem zde několik titulů, které mají s Planet of Lana společných několik prvků. Všechny jsou němé, všechny útočí na emoce a všechny se taky snaží zaujmout svou audiovizuální stránkou. Ačkoliv třeba Ori svou akční hratelností vyčnívá, stále jej doporučuju spolu s ostatními hrami jako lepší alternativu k Planet of Lana. A pokud jste je hráli a líbily se vám, tak není důvod Lanu nezkusit. Rozhodně budete spokojeni, jen raději neočekávejte titul stejných či vyšších kvalit.

Člověk by řekl, že pro našince zajímavý název bude přitahovat hráče jako magnet a ono ne! S Redem jsme hru hráli v podstatě ve stejnou dobu a jinak se zdá, že příliš zájmu nevzbuzuje. Stačí si vygooglit původ názvu Koudelka a tím to hasne nebo hra nabízí mnohem víc a zaslouží si tak vaši pozornost i nadále? Věřte, že druhá možnost je správně, ač je tu pár překážek, které pro moderního hráče nemusí být zrovna stravitelné.

Tak začneme rovnou u toho očividného. Tahle hra je na poměry jiných PS1 her opravdu ošklivá a nezestárla po stránce grafiky dobře. Ač se může zdát, že jde o 3D záležitost, tak drtivá většina hry jsou 2D obrázky, po které pobíhá 3D postava. I přes takové grafické ulehčení je to celé rozostřené, bez detailů a nepůsobí to příliš dobře. Kór když si hru srovnáte například s plně 3D konkurencí v podobě Vagrant Story. S tím spjatý problém je i praktická neviditelnost určitých předmětů. Některé prostě na jednotlivých obrazovkách nejsou vidět a skoro až podezřívám tvůrce, že jim ani nevytvořili texturu. Sám jsem však ale překvapen, jak dobře se s takovou změtí pixelů daří tvůrcům udržovat správně temnou atmosféru. Průchod celým klášterem i jeho podzemím a přilehlým okolím je lehce hororově laděný a dokáže budovat jakýsi uspokojivý pocit odkrývání místní záhady. Ve výsledku nejde o nic nesnesitelného a hráči raných 3D her jistě vizuál odpustí, nicméně ostatní se budou muset přemáhat.

Druhým a posledním problémem jsou pak animace v soubojích a vlastně souboje samotné. Všechno je tak šíleně pomalé! Hra je v soubojích klasickým tahovým JRPG na čtvercové síti a své partě tak zadáváte rozkazy. Jenže vykonání onoho rozkazu zabere půl dne a ještě déle to kolikrát trvá nepříteli, přičemž samozřejmě střet s nepřítelem je náhodný a klasicky velmi častý, tudíž vás tahle část hry fakt zdržuje. A to až v takovém měřítku, že asi po dvou hodinách hraní budete přexpení natolik, že nemá vůbec smysl řešit nějakou taktiku. Což je na druhou stranu vlastně dobře, protože tím naopak souboje urychlíte. A urychlíte je i tak, že ze soubojů utečete, což vyloženě doporučuju pokud chcete, aby to byla v pozdějších částech alespoň trochu výzva. Pochvalu zde jistě zaslouží alespoň design monster.

Hurá ale k tomu dobrému! Ač se hra může tvářit jako běžné JRPG, tak věřte, že jde spíše o Resident Evil s tahovými souboji. Hraní se soustředí především kolem sbírání potřebných předmětů a následnému řešení hádanek napříč celým klášterem. Nechybí tak ani častý backtracking, který, pokud tedy někde něco neminete, není vůbec otravný a celkový level design je vlastně dost dobrý. Tvůrci tak udělali poměrně neobvyklý koncept adventury s tahovými souboji, akorát zapomněli doladit onu soubojovou část. Jak už jsem zmínil, ona záhadně temná atmosféra je pak velkým tahounem a průzkum jednotlivých obrazovek tedy dost baví, což podporuje i dobrý writing.

Příběh sám o sobě možná neohromí, nicméně trojice zdejších postav má poutavě napsané dialogy a vše je podpořeno opravdu nevídaně kvalitním a úplným anglickým dabingem. Ač hra postrádá titulky, tak je dabing velmi přívětivý i po stránce výslovnosti a zvuku, což jde ruku v ruce s opravdu pěknými a poměrně častými filmečky (hra má kolem 12 hodin a je rozdělena na 4CD!). A ačkoliv jsem řekl, že příběh neohromí, tak stále dost baví a žene kupředu. Potěší však především milovníky komornějšího vyprávění, což je na JRPG poměry i příjemná změna, neb nezachraňujete svět v epické dobrodružné cestě napříč světem. Celé to pak táhne o level výš ještě opravdu krásný hudební doprovod.

Koudelka je špatné JRPG, ale dobrá adventura, tudíž pokud hledáte to první, ani se do hry nepouštějte, nemá to smysl. Pokud si však chcete zkusit trochu odlišně pojatý "Resident Evil", tak jde dle mě o skvělý hidden gem a od toho se odvíjí i mé hodnocení. Já se už teď těším na Shadow Hearts, tudíž i pokud máte třeba zájem o zmíněné pokračování, tak Koudelce zkuste dát šanci. Chce to jen trochu trpělivosti.

Závěrem ještě tipy, které vám snad hru usnadní:
- Pokud jste stejní hlupáci jak já, tak trojúhelníkem se běhá (ano, přišel jsem na to až po prvním CD)
- Pokud si chcete udělat souboje opravdu jednoduché, tak se mi osvědčilo z Edwarda udělat tanka s chladnou zbraní, poslat jej vždy dopředu a z Koudelky a Jamese spellcastery, kteří se drží vzadu.
- Kouzla jsou dost OP, pokud maxujete správně staty. Jednotlivé staty jsou na sobě závislé, tudíž si k nim čtěte popisky, hra vám sama poradí, jak je maxovat vyváženě.
- Střelné zbraně nepotřebujete, navíc se musí přebíjet, což děsně zdržuje
- Inventář je sice omezený, ale sbírejte úplně VŠE! Opravdu nechcete missnout důležitý předmět a pak se půl hodiny někam vracet. Věci si roztřídíte později.
- Léčivé předměty potřebujete jen na začátku, heal kouzlem je pak zcela nahradí.
- Zbraně se sice ničí, ale dropují často, nemusíte u sebe mít celou zbrojnici.
- Když zvednete předmět, tak na stejném místě zkuste mačkat křížek víckrát, často jsou na stejném místě i tři předměty i když nejdou vidět. Vůbec furt když chodíte, tak mačkejte křížek, protože skoro nic nejde vidět. :D
- Na konci druhého CD je bossfight, který prakticky nejde vyhrát. Prostě z něj utečte. Můžete se k němu vrátit později a nebo vůbec, není potřebný pro dohrání.

Nějak jsem ani neměl v plánu psát komentář, neb to je taková hra ne-hra, ke které by stačil krátký příspěvek v diskuzi, nicméně mě k tomu dokopal M.a.t.t. a taky mě mrzí zdejší hodnocení, tak se pokusím nalákat cílovku, pokud na DH nějaká existuje. Cofee Talk totiž není pro každého. Běžné hráče rozhodně neuspokojí, neb je to víc kniha než hra, a fanoušky vizuálních novel asi také příliš neohromí, neb příběh není větvený a nemáte možnost do něj příliš zasahovat. Pro koho je tedy tohle dílo určeno?

Pokud je žánr "slice of life" ve vašem hledáčku u libovolného zábavního média, tak právě pro vás. Bohužel dnes již zesnulý Mohammad Fahmi napsal velmi "heartwarming" příběhy z jedné noční kavárny, respektive ony příběhy se odehrávají většinou mimo kavárnu, ale zákazníci si s vámi, jako baristou, přichází večer povídat o svých strastech i radostech. Pokud vám to přijde jako dobrý námět, tak vás ujišťuji, že opravdu je a je radost se tím pročítat, nicméně případné konzervy varuji, že hra je plná smýšlení liberálních mileniálů, s čímž osobně nemám žádný problém, nicméně je mi jasné, že část hráčů jistě znaveně protočila oči a hru vypnula po pár řádcích. Zdejší svět má totiž například také své ekologické či rasové problémy, ale takové, že zde ve vzájemné (ne)symbióze žijí sukuby, upíři, elfové, lidé a další...

I přes lehce fantasy zasazení se však nemusíte obávat, že by na vás hra chrlila žánrově běžné nesmysly. Upíři zde sice řeší problém náhražek krve (čímž odkazují na vegetariánství) a třeba vlkodlaci zase jak přežít úplněk aniž by ublížili sobě nebo ostatním, ale veškeré tyhle fantasy prvky jsou dávkovány v hodně střídmé porci a všichni vlastně řeší dost civilní problémy, se kterými se může hráč někdy ztotožnit. A právě do těchhle problémů jim můžete zasahovat. Určitě tím, že jim dáte cenné rady, říkáte si, což? Nikoliv. Zasáhnete do nich tak, že jim uvaříte horký nápoj. Právě svou správnou prací baristy můžete ovlivňovat vývoj příběhu svých zákazníků, což zní to možná stupidně, ale je to jediný herní prvek ve hře a je mezi všechno to čtení našroubován velmi šetrně a nenáročně. Není si tak dle mě na co stěžovat.

Zapomenout však nesmím ani na audiovizuální stránku. Celou hrou vás doprovází velmi příjemný lo-fi soundtrack, který tam pasuje jak prdel na hrnec a grafická stránka má zas krásnou pixel-artovou stylizaci. Prostory kavárny se sice vůbec nemění, nicméně s každým zapnutím se jistě dostanete do velmi pohodové nálady a nějaká proměnlivost není vůbec třeba. Mimo veškeré to povídání hra pak nabízí i hezké bonusy v podobě komiksů pro každou z postav a během každého večera v kavárně si můžete přečíst krátký příběh v novinách od jedné pravidelné zákaznice. Tak malá a nenápadná hra vlastně ve výsledku nabízí dost pěkného obsahu a rozhodně nejde o jednohubku na jeden večer hraní.

Doporučuju si uvařit kávu, přečíst si u ní jeden či dva herní dny příběhů a další hraní nechat zas na příště. Nedostaví se tak stereotyp, všechno krásně vstřebáte a na zítřejší kávu se budete vždy těšit o to víc. :)

A pokud se vám hra líbila, tak Tošikazu Kawaguči napsal knihu Než vystydne káva. Mrkněte na ni.

Závěrem taky děkuji uživateli SilentWolf, že mi hru připomněl. Stálo to za to.

Hero of Sparta je v katalogu francouzského giganta Gameloft dozajista jeden z nejoriginálnějších počinů. Kdo jejich hry zná, tak ví, že pro každý žánr si vždy vytvořili nějakou šablonu, dle které nadále vyvíjeli hry různých značek. A právě tahle hra se tomuhle trendu tehdy vymykala. Na první pohled běžnou plošinovku totiž oživuje third-person rubačka po vzoru God of War. A nebo naopak? Ono to je vlastně jedno. Důležité je, že se tyhle dva herní styly přepínají v rámci jediného levelu a bez loadingu. Bavíme se o J2ME, takže whoa!

Vžijete se do role krále Argose, který se ocitá na ostrově a... eee, whatever, příběh je nuda. S Argem především zrubete několik druhů nepřátel z řecké mytologie, k čemuž slouží i několik druhů zbraní, které lze za získané body i vylepšovat a každá z nich nabízí unikátní speciální schopnost. Stejně tak nechybí i nějaká ta jednoduchá komba a nutno říct, že v rámci platformy asi nešel klon God of War udělat lépe. Dohrát ji lze přibližně do tří hodin, přičemž proměnlivost nepřátel a dávkování nových zbraní přichází vždy v intervalech dlouhých tak akorát, aby se hráč nenudil a pro další nálož si může skočit do nepovinné arény, kde lze získat bonusové předměty. Zde není na co si stěžovat.

Hra samozřejmě nestojí jen na boji, ale téměř každá úroveň nabízí i nějaké ty jednoduché hádanky a případně i zmíněný platforming. Ohledně hádanek si také není na co příliš stěžovat. Krásně vyvažují akční hratelnost, ač tedy mozek příliš nepotrápí, ale vzhledem k žánru by se to dle mě ani nehodilo. V momentě, kdy se hratelnost přepne do side-scrolling plošinovky nastane v původní verzi problém jen v jedné jediné věci, a to občas v poněkud chaotickém level designu. Úrovně jsou samozřejmě krátké a žádné zdlouhavé bloudění nehrozí, nicméně někdy je to opravdu jen náhodná změť plošinek, nad kterou nejspíš nikdo nepřemýšlel. Schválně zmiňuji jen původní verzi, neb v Android verzi nastává problém také v otravně citlivém a nepřesném ovládání. V podstatě za každou mou smrt mohlo jen ovládání. To vysvětluje můj rozdíl v hodnocení.

Nechci tvrdit, že jde z dnešního pohledu o nějaký must play titul. To jistě ne, ale rozhodně jde stále o velmi povedenou záležitost, která je vlastně tak jednoduchá, že dle mě nemůže nějakým nesnesitelným způsobem zestárnout, a to ani graficky. Jediným problémem tak může být ono ovládání na dotykovém displeji a možná i mizerná zvuková stránka. Jinak jde o fajn volbu při nahlédnutí do hraní na jedné ze zapomenutých platforem.

Wanted: Dead není hra pro každého. A rozhodně to není hra pro většinu recenzentů, jak jste si mohli všimnout. Nechci na nikoho z nich teď útočit, protože ona je to objektivně přinejlepším průměrná hra, co si budem. Ale subjektivně? Výborná. Zaměření na velmi úzkou skupinu hráčů je u 60€ hry na pováženou, nicméně stalo se. A za jakých okolností že se vám bude možná líbit? Viděli jste nějaké hongkongské akční filmy z minulého století? Nebo béčkové policejní akčňáky z ameriky? A bavily vás? Pokud ano, tak je velká šance, že vás bude bavit i tahle hra.

Jste v Hong Kongu. Ve fiktivním Hong Kongu od japonských vývojářů přesněji. Hrdinka je Švýcarka, Číňany zde v podstatě nenajdete. Zazní tu víc němčiny, než čínštiny nebo japonštiny. Vaši kolegové jsou běloši a černoši, vaši nepřátelé také. Hlavní záporák jakoby z béčkového filmu o nacistech vypadl, jeho side-kick je ruska. Mohl bych pokračovat. V téhle hře je prostě všechno tak prvoplánovaně stereotypní, že tvůrce reálně podezřívám z trollingu. Jen si představte ten shitstorm na internetech, kdyby tohle vytvořilo nějaké velké západní studio. Příběh pak nestojí za řeč, jen snůška rádoby drsných keců a sem tam nějaký povedený vtip uprostřed okoukaného námětu, přesně jako ve zmíněných filmech. A dabing stojí za vyliž. Přesně jako ve zmíněných filmech. Boží.

Překvapivě však hra boduje i v samotném gameplayi. Na první pohled jde o budgetovou produkci a oh boy... kamera je na facku, střelné zbraně jsou téměř nepoužitelné, všude blikají textury, bugují se nepřátelé, uprostřed větší vřavy dropnou fps nesnesitelným způsobem a hrát to na gamepadu je tak na prohození televizí. Jenže pak vemete do ruky katanu a jedete bez zastavení, tam uděláte nějaký slide po zemi se seknutím na závěr, tomuhle useknete ruku, tomu zas nohu, pak mu proženete kulku hlavou, rozpáráte břicho, nabodnete ke zdi, jste celí zacákaní od krve a je to děsná bžunda. Navíc jsou zde úplně parádní finishery, kterých je prej kolem padesátky a jdou stackovat! Takže to je bum bum a sek sek a bum a prostě... Ani nevím, kdy jsem se naposled u soubojáku v nějaké hře takhle bavil. Jenže problém je poměrně nevyvážená obtížnost. Většinu částí jde projít s prstem v nose, jiné je potřeba opakovat. Nemůžu ale říct, že by hra byla nefér a tím pádem frustrující, protože stačí jen trocha cviku a nastudovat si útoky daných jednotek. Je to jednoduše výzva v dobrém smyslu. Teda až na finálního bosse, který umí one-hit kill a stačí udělat jedinou chybu...

Mezi jednotlivými misemi máte možnost chodit po sídle místní policie, kde si lze poslechnout zbytečnosti od kolegů, posbírat nějaké collectibles, ale především hrát mini-hry. Výherní automat, karaoke, žraní ramenu, střelnice nebo si zahrát hru ve hře, tedy Space Runaway, která vyšla i samostatně. Případně si lze pustit nějakou hudbu v jukeboxu a tím se dostávám k největšímu problému. Ten soundtrack je naprosto, ale NAPROSTO skvělý!!! Akorát ho při hraní neuslyšíte. Wtf. Přijdete do klubu, hraje tam parádní cover skladby Maniac a v momentě, kdy začnete střílet, tak už nehraje. Proooč?! Tak promrhaná příležitost. Neskutečné. No a pak vás v bonusových materiálech Stefanie Joosten naučí uvařit nějakou tu šlichtu, za kterou by se ani Jyrka Babica nestyděl. Její postava ve hře je mimochodem trestuhodně upozaděna.

Nejsem si jistý, jak tahle hra mohla vůbec vzniknout a zajímalo by mě, na čem investor zrovna frčel, že mu přišlo jako dobrý nápad ji zafinancovat. Ale jsem za to neskutečně rád. Ono je to v jistých ohledech tak správně hloupé, ale zároveň se to netváří jako komedie, což úplně vystihuje staré béčkové filmy a jsem si jistý, že celý vývoj musel být děsná prdel jak pro tvůrce, tak hlavně pro herce. Rád bych vám řekl, ať počkáte na slevu, protože ta hra rozhodně nedosahuje kvalit ani 7. generace konzolí, natož 9. Jenže obávám se, že pokud nejste cílovka, tak vás to nebude bavit ani za dolar z bundlu. A pokud jste usoudili, že jste, tak šup, dejte jim své peníze. Nebudete toho litovat.

Jen víc takových her. Prosím.

Nedávno jsem v rámci Retro Klubu dohrál hru Onimusha: Warlords a měsíc na to jsem se pustil právě do prvního dílu Genji. Vůbec jsem netušil, o co přesně jde, ale sedělo mi to do výzvy, tudíž jsem hru vyzkoušel a hle, ono to je dost podobné právě zmíněné Onimushe. V jistých směrech dokonce lepší, v některých zas o něco horší, nicméně celkově jde o velmi podařený, ač dnes už bohužel zapadlý, počin. V mém hodnocení se tak nevyhnu srovnávání těchle dvou titulů.

Genji je příběhová lineární akce, která svým designem úrovní a celkovým feelingem nemá právě daleko od díla vývojářů z Capcomu. Samozřejmě příliš se neliší ani samotným zasazením, ale je to právě hratelnost, která by fanoušky Onimushy mohla zajímat. Jednotlivé obrazovky jsou stejně tak malé, nepřátelé se na nich respawnují s každým dalším průchodem a mapu procházíte neustále dokola, přičemž postupem příběhu se lehce mění její podoba. Stejně tak nechybí dva protagonisté, mezi kterými však zde lze (většinou) volně přepínat dle toho, který herní styl vám sedí více. Nečeká tu ale na vás krásná ninja Kaede, nýbrž hromotluk Benkei. Hra za hlavního hrdinu Yoshitsune je tak svižnější a můžete vyskákat na nedostupná místa, hra za Benkeie zase těžkopádná, ale s větší útočnou silou, přičemž lze rozbíjet překážky na mapách a dostat se k jinak nedostupným pokladům. Osobně mi víc seděl Yoshitsune.

Soubojový systém je poměrně prostý, k dispozici jsou dva druhy útoku (čtyři pokud počítáte útok s výskokem) a možnost krytí, přičemž hra ani nenabízí různorodé zbraně jako Onimusha. Vynahrazuje to však možností zpomalení času, což spolu se správným načasováním umožňuje zabít většinu nepřátel na jeden zásah. Přiznám se, že víc mi asi seděl souboják v Onimushe, neb vytvářel spolu s prostředím napínavější atmosféru, nicméně Genji se jeví více jako casual friendly, jelikož ač někteří nepřátelé dokážou zatopit, tak léčivých předmětů je neomezeně a když věnujete dostatek pozornosti průzkumu prostředí, tak si lze postavy vylepšit natolik, že budete prakticky neporazitelní. Další věcí je pak pozdější rok vzniku a podstatně přívětivější ovládání i kamera.

Pochválit musím vizuální stránku. Grafika postav sice příliš neoslní a celková kvalita je poplatná své době, ovšem samotný design obrazovek je prostě nádherný. Rozkvetlé stromy, jezírka, zasněžená obydlí, lesy, potůčky... všechny vypadá opravdu krásně a hra tak vytváří místy až "zenovou" atmosféru. Zamrzí však, že se tvůrci nesnažili prostředí využít i k nějakým jednoduchým hádankám místo neustálých soubojů. Ostudu pak neudělá ani hudební doprovod a především líbivá závěrečná písnička.

Příběhově jde o dost jednoduchý počin o souboji dvou klanů a snahy převzít nadvládu nad Japonskem, který mě však i přes svou předvídatelnost a strohost bavil podstatně víc, než Samanosukeho cesta hradem. Hra je hojně protkaná cutscénami, ve vesnicích jsou NPC se kterými lze hodit řeč a co víc, prostředí je založené na reálných místech, přičemž se podíváte především do dobového Kjóta. Zamrzí však, že kladné vedlejší postavy nedostávají více prostoru a na obrazovce tak máte převážně stále dokola ty stejné záporáky a dvojici hrdinů. Vůbec bych se nezlobil, kdyby se více objevovala Shizuka, která je údajně hratelnou postavou v pokračování. Tak snad někdy.

Rozhodně se nejedná o žádný must play titul, ale dodnes jde o velice kvalitní počin, který mi vážně sednul a určitě jej doporučuju všem, kdo mají rádi Japonsko, hratelnost Onimushy nebo prostě jen lineární third person rubačky. Pro všechny takové hráče jde o velmi dobrou volbu.

Na Soulstice jsem se poměrně těšil a i přes slabší recenze jsem hru natěšeně koupil, neb jsou mi jednak sympatické podobné "AA" hry, ale hlavně se mi líbí onen old-school přístup, který se dnes u větších produkcí moc nevidí. A vývojářům se i mohlo povést udělat dokonalého zástupce ambiciózní hry áčkových kvalit s menším budgetem, kdyby však jen věděli, kdy přestat... ale popořadě.

Tahle hra je v první řadě čistá zábava. Teda prvních asi 10 hodin. Objevíte se v jednom fantasy městě a rubete vše, co vám přijde do cesty. Žádné velké zdržovačky, side-questy, sběratelské předěmty nebo rozvětvené úrovně a podobné zbytečnosti, které jsou dnes téměř v každé nové hře. Lineárně se prosekáte hordou nepřátel vždy do konce úrovně, zmydlíte nějakého bosse a v další úrovni si to zopakujete. Jenže hru jsem hrál 19 hodin a ona už to v těch zbylých devíti hodinách moc zábava není. A ani nikdy v tomhle žánru nebyla, proto se většina podobných her drží s herní dobou někde kolem 10 hodin. Tvůrci tak úplně zbytečně honí herní dobu naprostými nesmysly, které přímo bijí do očí a křičí, že jsou tam navíc. Poznáte to úplně na všem. Level design je uměle natažený aby se v něm mohly dávkovat zbytečné souboje navíc, "puzzle" části jsou jen otravným zdržením, aby jste v úrovni čuměli o 20 minut déle, než bylo nutné, a někteří nepřátele mají uměle navýšený healthbar jakýmsi štítem, který je vlastně jen nějakým počtem hp navíc a souboje to nijak neoživuje. To samé platí i některých boss fightů, kde místo zajímavých mechanik a proměnlivých útoků často opakujete to samé několikrát dokola.

A jakkoliv jsou samotné souboje vlastně fajn a zprvu vážně baví, neb připomínají éru her z druhého a třetího PlayStationu s fixní kamerou, tak mě na nich trochu mrzí jakési omezování samotného hráče v preferovaném herním stylu. Zbraní je totiž k dispozici poměrně velké množství, což vynahrazuje nižší množství komb, nicméně hra vás je jaksi nutí střídat a tím pádem i všechny vylepšovat. Neříkám, že to nejde nějak ušpihlat se základním mečem, ale jednotlivé zbraně jsou vždy účinné proti určitému typu nepřátel. Největší pruda je to pak u nepřátel, na které lze útočit jen v barevném poli, což jsou od poloviny hry prakticky všichni a nějak mě to spíš otravovalo neustále přepínat než že by mi to přišlo jako dobrá herní fíčura. To samé platí u oněch hádanek, které jsou taky často závislé na téhle barevné auře, či jak se to ve hře nazývá. Nejvíc mě pobavila část, kdy vám hra znemožní používat určitou barvu dokud nezničíte zdroj jejího rušení, nicméně v tenhle moment na vás žádní nepřátelé oné barvy neútočí, tak jaký to vlastně mělo smysl? Natažení herní doby, chápu.

Abych si však jen nestěžoval, tak musí pochválit přítomný příběh, který sice nepřekypuje originalitou, ale docela se mi líbil způsob vyprávění a jakési lehké adventurní prvky, které občas střídají akci. Stejně tak pěkně zpracované cutscény a především dvojici hlavních hrdinek. Uznávám, že pokud vám Briar a Lute nesedne, tak možná příběhové části příliš neoceníte, ale mně osobně přišly sympatické a zajímavé, tudíž rozkrývání jejich minulosti mě dost bavilo. Zamrzí však trochu slabší anglický dabing a nedokonalá grafika postav, i když prostředí hry je graficky vlastně hodně pěkně zpracované a především umělecký směr ponurého města zaslouží pochvalu. Co však pochvalu nezaslouží, je následkem roztahané herní doby stereotyp vycházející z ne příliš proměnlivého prostředí.

Soulstice je rozhodně fajn hra, jen ji je třeba dávkovat po menších částech, neb se s přehnanou délkou stupňuje stereotyp. Potěší však především staromilce a a možná i všechny, kterým v západních hrách chybí špetka té nekorektní odvahy vývojářů. Soulstice má totiž nějaké ty kozaté postavy, špetku lehké nahoty a nezalekne se ani nějakého toho sprostého slova. Stejně tak se nebojí zabrousit do dob minulých v samotném gameplayi a spolu s nižší cenovkou tak dostanete hru áčkových kvalit, na jaké jste byli zvyklí někdy před patnácti lety. Vzhledem k potitulkové scéně mají tvůrci zdá se v plánu dělat pokračování, tak pokud na něj někdy dojde, přeju jim, aby jim někdo vysvětlit, že delší herní doba nedělá hru nutně lepší.

Kolegové a kolegyně přede mnou zde napsali už výborné komentáře, za což jim děkuji. Normálně bych tedy své zkušenosti se hrou nesepisoval, ale asi by bylo vhodné, abych to kvůli Retro klubu učinil. Přeci jen, jak by to vypadalo, kdyby pořadatel vynechal hned první hru, že ano. Ovšem hned začátkem za sebe mohu říct, že jsme vybrali sakra dobře a Onimusha se dodnes drží na hratelné úrovni, ač jisté výhrady jistě mít budu.

V první řadě bych chtěl všechny případné hráče odradit od původní Xbox verze. Je to jakási "definitive" edice, tzn. má všechno, co měla PS2 verze, ale ještě kupu obsahu navíc, kterou v novém remasteru nenajdete, neb vychází právě z PS2 verze. Pokud však nepatříte k těm, kteří se rádi dobrovolně trápí u nejvyšších obtížností, tak o ní vůbec neuvažujte. Jak zde totiž jvempire už poznamenal, obtížnost je výrazně vyšší. Už od samého začátku na vás totiž chrlí schopnější nepřátele a ony zelené duše se sice na pohled zdají jako výhoda pro vás, neb jste díky ní nesmrtelní, ale skutečnost je taková, že je mnohem častěji než vy využijí vaši nepřátelé a hra se rázem stává ještě těžší. Nechci nutně tvrdit, že se jedná o nějaký "souls" zážitek, to ne, ale z pohledu dnešního casuala jde o zbytečnou frustraci navíc, které se můžete v ostatních verzích vyhnout.

Jak již bylo několikrát řečeno, jde o poměrně krátkou hru a je vcelku až s podivem, jak málo obsahu vlastně dokázali tvůrci roztahat na nějaké směšné čtyři hodiny. Reálně totiž kdyby po vás hra nevyžadovala backtracking a co víc, dokonce backtracking s dvěma postavami zároveň, tak do hodiny nemáte co dělat. Herní mapa je totiž neskutečně malá, jen vás ji tvůrci nechávají procházet pořád dokola, přičemž vám při každém průchodu někde otevřou dveře abyste se cítili, že děláte pokroky. Co je na tom všem však nejlepší, tak se minimálně u mě vůbec nedostavil stereotyp a nebyl jsem ze stejných lokací vůbec otrávený. Design úrovní tak nemá vlastně chybu.

Pochvalu jistě zaslouží také grafická stránka. Jistě, nejde o vrchol konzole, ale obličeje postav rozhodně nepůsobí odpudivě zastaralým dojmem, ba naopak. Postavě Kaede se dokonce při běhu pohybují prsa! Na takové detaily mohli tehdy myslet opravdu jen Japonci. Jednotlivé obrazovky jsou pak tak malé, že je i spousta prostoru (výkonu) pro různé detaily dotvářející atmosféru a ta je přímo výborná. Nejen díky ponuře vypadajícím tmavým prostorům, ale i díky skvělému hudebnímu doprovodu. Ten sice není vyloženě na běžný poslech, ale ve hře funguje na jedničku. Jediný problém zde tak vidím v různých předmětech, které můžete sebrat. Na některých obrazovkách je téměř nereálné je vidět a vše šíleně splývá.

Soubojový systém je pak docela jednoduchý, ale zábavný. Nedostatek útočných pohybů vynahrazuje množství různých zbraní a jejich schopností, což vzhledem ke krátké herní době bohatě stačí. Pro někoho otravný respawn nepřátel hraje ve hře svou roli, neb bez něj nemáte šanci jednotlivé zbraně a orby vylepšit na maximum. Navíc velkou část obrazovek lze proběhnout bez boje a příliš se nezdržovat. Boss-fighty pak trpí kvůli kameře a jak zmiňovala raisen, boss kolikrát útočí na jiné obrazovce, než kterou vidíte, což není moc fér. Zabrat mi však dal pouhý jeden a překvapivě ten závěrečný byl velmi jednoduchý. Nebo jsem měl možná štěstí na jeho typy útoků.

Mnohem horší je to však s možnostmi ukládání. Hra není příliš těžká, ale kvůli rozmístění save pointů dokáže trochu naštvat. Hlavně když řešíte nějaké hádanky na víc částí a v půlce umřete a zas musíte vše opakovat znovu. Samotné hádanky jsou však příjemným zpestřením, která dává trochu odpočinout od neustálého zabíjení. Stejně tak hra za Kaede mohla být klidně přítomna častěji, neb má díky její slabosti trochu větší spád a před nepřítelem je lepší neustále utíkat.

Onimusha je skvělá hra a pokud vás baví série Resident Evil, tak máte o důvod víc ji vyzkoušet. Kvůli příběhu ji sice nemá cenu hrát, neb ten je i na svou dobu vyloženě průměrný, ale zároveň ani neurazí, nicméně hratelností obstojí i na moderních platformách. Svou délkou sice působí trochu jako demo k něčemu většímu, ale o to větší důvod pro vyzkoušení to je, neb vás neokrade o moc času.

Sérii Megami Tensei jsem nikdy nevěnoval příliš pozornosti. Dokonce ani Persona mě zatím neoslovila tolik, jak se to překvapivě stalo u části zdejších uživatel (jednou to napravím, fakt!) a může za to hlavně fakt, že všechny ty hry jsou šíleně dlouhé. Proto když jsem při brouzdání Game Gear knihovnou narazil na tenhle spin-off, který je svou délkou přeci jen přístupnější, řekl jsem si proč ne, třeba to nebude úplná trága, jakkoliv rozporuplně je Last Bible přijato.

Příběhově jde o těžce plytký počin, kde ony biblické souvislosti ve výsledku nehrají vlastně velkou roli a vše směřuje ke generickému fantasy, kde se jako hrdina postavíte zlu. Nelze tak očekávat filosofický přesah nebo zaměření na postavy a jejich životy, ale překvapivě se najde i nějaký ten dějový zvrat pro lehké oživení. Je mi zcela jasné, že raná éra handheldových konzolí není zrovna známá svými geniálně napsanými příběhy a tahle stránka her se začala více rozvíjet až s příchodem GBA, případně Wonderswanu, tudíž to vyloženě neberu jako mínus, nicméně i tak trochu zamrzí nevyužitý potenciál.

Na druhou stranu soubojový systém tenhle nedostatek docela vynahrazuje. Jasně, ve svém jádru je to obyčejné tahové RPG, kde krom útoků s chladnými zbraněmi můžete využívat i magii, ale především do party lze nabírat vaše protivníky a případně je i vzájemně kombinovat a tvořit tak nová a silnější monstra. Mimo možnosti útoku tak hra nabízí i možnost promluvit si s protivníkem a dostat jej na svou stranu. Jakkoliv mi dialogy a jejich výsledek přišel občas trochu podivný, což může být i chyba překladu. Zatím co v jiných JRPG ale pijete různé lektvary abyste se vyhnuli soubojům, zde stačí mít v partě monstrum stejného druhu jako nepřítel a boji se můžete vyhnout. Docela příjemné zpestření, které fanoušci série samozřejmě znají, nicméně já něco podobného viděl prvně.

Zamrzí však četnost soubojů, což je snad prokletí téměř každého staršího JRPG. Ceny vybavení jsou občas nastaveny hodně vysoko, tudíž soubojů budete muset podstoupit hodně. Naopak kapacita inventáře je nastavena zas příliš nízko a když vám rázem dropuje dost předmětů, tak na nějaké delší výpravě na ně prostě není místo, kór když chcete mít v partě všechny tři lidské bojovníky a tudíž každému nést i vybavení a zbraně. Pravděpodobně tím chtěli tvůrci nutit hráče k častějším fúzím monster (a že těch kombinací je fakt požehnaně), ale trochu to nabourává hráčovu svobodu.

Graficky hra příliš neoslní. Ani na poměry Game Gear her není o co stát. Hra postrádá jakýkoliv umělecký směr a nápad, neb všechna města vypadají tak nějak stejně nudně a dungeony to zrovna taky nezachraňují. Pochvalu ale jistě zaslouží design monster. Aby taky ne, když na nich stojí celá hra. Hudební doprovod pak nestojí ani za komentář.

Stejně jako u nedávno komentovaného Defenders of Oasis jde i tady o zcela typické handheldové JRPG své doby. Minimálně však svou celkovou generičnost vynahrazuje svými soubojovými mechanikami, respektive přítomností monster a interakcí s nimi, což dělá hru rázem o něco zábavnější. Pokud vás baví grind, tak si hru pravděpodobně užijete a na fúzích monster se vyřádíte, ale jinak nejde o nic, co by vás nesmělo minout. A to ani pokud jste fandové série.

Když mrknete na západní obal, tak pravděpodobně nabydete dojmu, že půjde o hru ve stylu Herkula nebo něčeho takového. Můžete se však podívat na artwork originálu, který vám nelže a zjistíte, že jde o pohádku inspirovanou arabskou mytologií. Proto pokud jste si někdy říkali, že Aladin by byl super JRPG (vím, neříkali), tak jste tu správně! Teda... skoro.

Krom zajímavého zasazení totiž nemají tvůrci příliš čím zaujmout. Příběhově jde o naprosto typické fantasy RPG o souboji dobra a zla, kde zachraňujete princeznu a následně celé království, což se dá vzhledem k roku vzniku a s přihlédnutím na handheldové zaměření ještě pochopit. Co se však pochopit nedá je, že ačkoliv se hra snaží o trochu odlehčenou atmosféru a dialogy se místy neberou moc vážně, tak tvůrci se ani trochu neobtěžovali rozvíjet osobnosti postav a vše je zbytečně uspěchané a bez hloubky. Přitom styl narativu přímo vybízí k nějakým lehce kousavým konverzacím.

Budiž, tak to vynahradí soubojový systém, že ano? Ne. Ten je naprosto strohý, bez sebemenší taktiky a ke zdolání silnějších nepřátel vám vždy stačí jen trocha grindu. Ten je navíc přímo na facku, neb náhodné spouštění soubojů je občas tak šíleně otravné, že jsem něco podobného ještě nezažil. Souboje se kolikrát spustí vyloženě po dvou krocích od toho posledního a nedokážu si představit, že bych hru hrál bez fast forward tlačítka. Tvůrci se však snažili vše oživit postavou Džina, který má magickou moc a oproti ostatním členům party používá kouzla a neexpí. Jenže co zní jako oživení na papíře, je ve skutečnosti jen schovaný mág a vylepšování místo zkušeností probíhá pomocí užití permanentních předmětů. Ve výsledku tak nic originálního, což?

Graficky hra odpovídá svému původu a nelze si asi příliš na co stěžovat. Pochválit musím obrázkové cutscény, které jsou provedeny opravdu hezky, včetně závěrečných titulků. Plusové body zaslouží i hudba, která nabízí někdy líbivé melodie a klidně bych si je dokázal představit znovu nahrané orchestrem. Co však nepotěší, je občas design některých dungeonů. Tvůrci jako by se za každou cenu snažili hráče zmást a udělali tak docela nepřehledné labyrinty plné schodů a stejných textur. Nejde však o nic, z čeho by se hráč po chvíli nevymotal.

Nemůžu vyloženě hru shodit kvůli stáří a původní konzoli a také nemůžu říct, že bych se vyloženě nudil nebo že by mě napadlo hru někdy vzdát. Není totiž příliš dlouhá a do 10 hodin byste měli mít hotovo. Zamrzí však, že tvůrci neměli ani špetku ambicí a výsledek je prostě typický dobový zástupce svého žánru bez čehokoliv navíc. Schválně jsem se totiž před hodnocením pustil ještě do jiného JRPG z Game Gearu, abych se přesvědčil, zda to šlo tehdá udělat i lépe a věřte, že šlo.

Čas od času mám na tyhle freeware interaktivní příběhy docela chuť, neb na rozdíl od placených her zde tvůrci často řeší různá úzce zaměřená témata, které v komerčním prostředí nemá moc vývojářů odvahu zpracovávat. Tentokrát je to melancholický příběh o dvou kamarádkách, přičemž jedna z nich je zaslepená nenávistí ke svému rodnému městu a jeho obyvatelům, kteří jí často křivdili, a ta druhá je... no, mrtvá.

Ti empatičtější z vás určitě vědí, jak bolestivé je, když k někomu přilnete a dotyčný vás časem začne opouštět, hledět si přímočaře svých zájmů, nových lidí a hledat neustále výmluvy, proč zrovna nemají čas. Tvůrci How We Know We're Alive se tak snaží hráčům otevřít oči, donutit je zamyslet se nad svým chováním, připomenout, že lidé by neměli být jen "spotřební zboží" a že váš pohled na věc nemusí být vždy ten jediný správný. Vždy jsou lidi, kteří vás mají rádi ať se děje cokoliv a myslí na vás, i když vy jste na ně už zapomněli, což by nebylo na škodu změnit dřív, než bude pozdě.

Z herního hlediska je však závěrečné rozuzlení příběhu na můj vkus poněkud uspěchané, což u freeware hry chápu, nicméně výsledek na mě neudělal takový dojem, jaký udělat nejspíš měl. Tenhle nedostatek ovšem vynahrazuje krásná pixelartová grafika a ještě krásnější hudební doprovod, což dohromady tvoří ideální atmosféru pro danou tematiku. Udělat hru o hodinku delší, tak za ni s radostí zaplatím.

Rozhodně doporučuju vyzkoušet.

Při hraní jsem si několikrát vzpomněl na Pyre. Nenápadná hra plná textu a krásného audiovizuálu, která mě ve výsledku naprosto uchvátila. Citizen Sleeper sice není tak originální záležitostí, jako právě zmíněné Pyre, neboť prezentuje poměrně typický cyberpunkový námět o boji proti korporaci, ale příběhy jednotlivých občanů Erlin’s Eye jsou napsané dostatečně poutavě na to, abych je vydržel číst i čtyři hodiny v kuse, což se mi nestává příliš často.

Tudíž zatím co máte na obrazovce vesmírnou stanici a váš problém s lovcem odměn, který vám jde po krku, za jednotlivými ikonkami napříč stanicí se skrývají soukromé příběhy místních obyvatel a právě ti jsou klíčem k vašemu vysvobození. A nebo vy jste klíčem k jejich vysvobození. Vývojáři se totiž snaží hráči podsouvat otázky, co je v životě důležité a nelze si nevšimnout kritiky kapitalismu, což se dá od cyberpunkové tematiky nejspíš i očekávat, ovšem zde se to daří opravdu výborně a někdy i na příbězích, které chytnou za srdce. Prožijete tak třeba strastiplnou cestu chlápka starajícího se o sirotka, kterému chce zajistit lepší život nebo procitnutí jedné ztracené žoldačky a mnoho dalších.

Hraní tak sestává v podstatě jen z klikání na ikonky a následné čtení a rozhodování se v dialozích. Hra však dokáže na hráče vytvořit i jistý nátlak a nechat jej v napětí, neboť jej tlačí časový limit do jistých událostí znamenající nevratný zlom v příběhu. Dopomáhá k tomu i systém cyklů a kostek určující počet a úspěšnost vašich akcí, který v počátku může být i poměrně drsný, nicméně čím dál ve hře jste, tím víc odpouštějící začíná být, což není nutně špatně v příběhovém kontextu, ale postupně může být až zdržující či zbytečný.

Své řádky si rozhodně zaslouží i audiovizuální stránka. Stanice a uživatelské rozhraní je sice vyobrazeno ve velmi zjednodušené a ne příliš detailní podobě, ovšem samotné postavy to skvěle vynahrazují, neb jsou nakresleny opravdu originálně a líbivě. Nezaostává ani hudební doprovod, což se dalo po skvělém soundtrack k In Other Waters očekávat. Pokud vás samotná hra nezaujme, tak rozhodně doporučuju si jej poslechnout. Nádherný ambient.

Podobných her jsem ještě moc nehrál, tudíž ani nevím, komu ji vlastně doporučit. Pokud máte rádi příběhy ve sci-fi/cyberpunkovém zasazení a chce se vám hlavně číst místo hraní, tak jste tu správně. Pokud se vám líbilo zmíněné Pyre, ať už po stránce narativu nebo vizuální stránky, tak by vás Citizen Sleeper mohl také oslovit. A nebo to prostě zkuste bez ohledu na preference, když už je to v Game Passu. Třeba vás to osloví stejně jako mě.

A opět vítězí forma nad obsahem. Kdo by to byl řekl, u černobilé hry, že ano. Snaha napodobit Kurosawu a přinést hráči filmový zážitek spojený s bojovou hrou však minimálně z části vychází a Trek to Yomi rozhodně není hra, které byste se měli obloukem vyhýbat. Na rovinu však nutno říct, že si to užijí především milovníci Japonska. Ostatní mohou přestat číst a hru neřešit, o nic nepřijdete.

Co se vývojářům rozhodně povedlo je vizuální stránka. Jakkoliv grafika nedosahuje žádné zázračné úrovně, tak právě barevná paleta vše dokonale maskuje a hra vypadá prostě krásně. Ať už jste ve vesnici, lesích, interiérech nebo právě v Yomi, vše je nádherně detailní a oku lahodící. Atmosféře pomáhá i výborný hudební doprovod, ale především kamera. Ta se snaží být opravdu filmová a jednotlivé úhly záběru jsou často vyloženě umělecké dílo. A zde je občas kámen úrazu. Boje na některých obrazovkách jsou tak nepřehledné, že to začíná být lehce frustrující, neb nevidím, kdy nepřítel útočí a kdy se krýt. Případně je kamera tak daleko od postavy, že nevidím vůbec nic.

Soubojový systém je však poměrně jednoduchý. Stačí se ve správný moment krýt a následně zasadit ránu, případně nějaké to jednoduché kombo. Slabší protivníci padnou na dvě rány, tudíž je lze v rychlosti porubat nebo použít některou ze čtveřic speciálních ranged zbraní a nezdržovat se s nimi. Proto je zde tak obtížnost řešena množstvím nepřátel. Když vás z každé strany obklopí nepřátele a k nim se přidávají kouzla speciálů, tak hra začíná být opět frustrující. Ne, že by se to nedalo zvládnout na druhý nebo třetí pokus, smutné však je, že s bossem je pak podstatně méně práce, protože je sám. To se však mění u toho závěrečného, na kterého jsem vážně už neměl náladu a po pár neúspěšných pokusech jsem obtížnost shodil na easy a porazil jej do deseti sekund. Odstupňování obtížnosti se tak zdá se moc nepovedlo.

Nelze ale tvrdit, že je to přímo marné. Musím uznat, že minimálně první dvě kapitoly jsem byl opravdu nadšený a hraní jsem si vyloženě užíval. Problém však je, že i přes herní dobu něco kolem pěti hodin se dostavuje stereotyp a vůbec by zde neuškodilo mít to o hodinku nebo klidně dvě kratší. Pokud totiž nějakým zázrakem nebudete souboják milovat, tak ho jaksi nemá co vynahradit. Příběh stojí za starou belu a ona filmovost to nezachrání. Na druhou stranu to byl zajímavý a vlastně i jedinečný zážitek, který jsem si i přes stereotyp užil víc, než kdejakou áčkovou akci.

A Memoir Blue ja asi hodinový interaktivní film, který vypráví jednoduchý příběh o vztahu matky s dcerou, což je dle mého na herní poměry vcelku ojedinělé. Nutno podotknout, že je to celé odvyprávěno bez použití slov a jediné lidské hlasy, které uslyšíte, jsou pouze v doprovodných písničkách. Za mě naprosto v pořádku, ovšem stejně bych vám asi pro lepší pochopení doporučoval před/po hraní přečíst tenhle blog od vývojářky, kde vysvětluje svou životní zkušenost, kterou se rozhodla přenést do hry.

Beru tedy příběhovou stránku jako plus a co dále beru jako plus je rozhodně umělecký směr. Samozřejmě nejde o žádný vrchol 3D grafiky, ale i tak jde o zcela dostačující záležitost, která je svým stylem poměrně líbivá, což následně ještě podtrhují i 2D vsuvky vyvedené možná ještě lépe. Vše pak krásně doplňuje i poklidný soundtrack včetně písniček s příjemným vokálem.

Proč však jdu s hodnocením jen lehce nad průměr? Nejsem si totiž úplně jistý, jak mám tohle dílo hodnotit. Walking simulátorům se často vytýká, že nejsou hrami, nicméně alespoň v nich chodíte. Tady polovinu času koukáte na animace a druhou polovinu času děláte naprosto banální úkoly. Vše se ovládá pouze myší a celá interakce se omezuje na posouvání předmětů a.... no, v podstatě jen na tohle. Abych to tedy moc nezjednušoval, tak třeba i setřete páru z obrazovky. Myší. Nebo plavete. Tak, že držíte myšítko. A možná si řeknete, že tohle přece v jiných hrách občas funguje a ano, máte pravdu, ale tady mi to přišlo spíš jako rušivý element zbytečně natahující her- filmovou stopáž.

Kdyby šlo o krátkometrážní animovaný film, tak se mi pravděpodobně bude líbit a dám o pár procent víc. Z herního hlediska však nejde o žádný zázrak a tvůrci si imo špatně zvolili médium, ač chápu, že dělat hru je finančně výhodnější, než dělat film. Neříkám tím však ale, že A Memoir Blue je dílo, které si nezaslouží vaši pozornost. Pokud se vám líbí minimalistické vyprávění a audiovizuální zážitky, tak směle do toho. Především fanouškům Florence se to určitě bude líbit.

Pokud si říkáte, že nebudete platit takové peníze za pouhé DLC, protože to je určitě jen zbytečná recyklace na podojení fanoušků, tak vás s radostí vyvedu z omylu. Měl jsem však přesně taková očekávání a proto jsem dost překvapen, jaké úsilí do toho tvůrci vložili. Ukázkový příklad, jak tyhle přídavky dělat.

Hrdinka Steph je zavřená ve známém obchodě s vinyly, který zároveň funguje jako rádiová stanice a celé cca čtyři hodiny herní doby se budou odehrávat pouze zde. Na začátek je potřeba uvést, že krom Steph zde žádnou jinou postavu neuvidíte a prožijete tak osamělé svátky během jednoho roku. Mezi těmi je Pride Month, Halloween a závěr roku. Jeden svátek tak znamená vždycky jednu kapitolu, ve které máte seznam úkolů jak co se rádia týče, tak i povinností v obchodě. A zde je trochu kámen úrazu. Úkoly jsou vždy naprosto stejné. V rádiu přečtete reklamy a vyřídíte telefonáty, v obchodě pak většinou uklízíte, případně děláte trochu zajímavější činnosti jako hledání stop k vyřešení hádanky od vašich kamarádů, procházíte předměty představující různé vzpomínky nebo dokonce skládáte vlastní písničku. Problém je, že to začne být trochu stereotypní už v polovině hry.

Na druhou stranu je potřeba uznat, že celé tohle čtyřhodinové sólo překvapivě funguje. Zmíněné telefonáty jsou většinou docela zajímavé, dávají vám možnost volby a poslechnete si různé příběhy ze života. Vzpomínky Steph se točí kolem prvního dílu a Before the Storm, tudíž se zde reflektuje i váš konec v Arcadia Bay a hra dokáže být jak vtipná, tak často i smutná až depresivní. Tvůrci totiž zpracovávají různá psychologická témata a i když na ně není příliš času, většinou je zpracování dostatečně úderné. Příjemnou novinkou je i variace na Tinder a následné chatování, kde se vývoj konverzace vyvíjí dle vašich rozhodnutí a co víc, v dalších kapitolách se jejich výsledek projevuje. Tohle mi osobně přišlo jako fajn fíčura navíc, která mohla být klidně i v základní hře.

Ale abych se dostal k tomu hlavnímu, což není nic jiného, než hudba. Samozřejmě. Pokud sérii Life is Strange milujete právě kvůli hudebnímu doprovodu, tak tohle je DLC přímo pro vás. V pouhých čtyř hodinách je tu snad víc skladeb, než ve všech hlavních dílech dohromady a milovníci indie soundtracku si zde přijdou na své. Vrací se třeba Foals, Local Natives nebo Alt-J, poslechnete si třeba i Maribou State, Sigur Rós nebo Agnes Obel. Zároveň ale i spoustu písniček od méně známých autorů. Do vysílání rádia navíc můžete v tomhle ohledu i lehce zasahovat a pouštět tak hudbu dle vlastního výběru. Pokud po odehrání někdo bude tvrdit, že nechce takovou práci i ve skutečnosti, tak lže!

Wavelengths je výborný koncept, který by nebylo vůbec špatné trochu rozvést do samostatné hry, protože příběhově zaměřené moderování rádiové stanice nebo správa obchodu s nahrávkami není něco, co herně vidíme běžně. Jediný problém jde zde malá variabilita úkolů a tím pádem následný stereotyp. Určitě z toho šlo vytřískat víc, ale i tak jde na poměry DLC o nadprůměrný kousek, kterému byla očividně věnována nadstandardní péče.

Začátkem bych na rovinu uvedl, že jsem fanboy série, takže mé téměř plné hodnocení berte lehce s rezervou. Jsem však fanboyem právě proto, že tahle série tak nějak plní skoro všechna má přání ohledně her a jejich příběhů. V první řadě to jsou "mileniálské" problémy, které hojně vyhledávám jak ve filmech, knihách, tak v poslední době díky indie vývojářům i ve hrách. Pak to je rozhodně feeling jistého indie dramatu či slice of life námětů, ač zde je vše lehce okořeněno nadpřirozenými jevy. No a v neposlední řadě je to indie soundtrack, který byl v předešlém díle bohužel těžce upozaděn, ale zde se vrací v plné parádě. Není překvapením, že True Colors tohle všechno plní do puntíku a v jistých směrech ještě lépe, než předchůdci.

Hře bych v podstatě vytkl jednu jedinou věc, tak s ní rovnou začnu. Je to námět samotného jádra příběhu, který působí jako kdyby tvůrci moc koukali na americké westerny. Nechci spoilovat, ale je to děsné klišé. Naštěstí je dobře podaný a jakkoliv se jednotlivé kapitoly vždy snaží posouvat ve svém hlavním příběhovém cíli, z naprosté většiny svého obsahu jsou vyplněny osobnějšími příběhy obyvatel městečka Haven, s nimiž se naše hrdinka jako nováček seznamuje. A jestli patříte k těm, co ani po třech předešlých hrách nepochopili, že tahle série se fakt nesnaží být klasickou adventurou a "málo hraní" je zde překvapivě cíleně, tak vás možná lehce, ale fakt jen lehce, potěším, protože True Colors nabízí rozhodně nejvíce interakce a hádanek z celé série. Jednotlivým obyvatelům tak můžete různě pomáhat i při naprostých banalitách a dokonce i těm, kteří v příběhu nehrají žádnou roli. Konečně totiž lze často volně procházet část městečka aniž byste byli omezeni na jednu malou lokaci či místnost jako tomu bylo dříve.

Zmínění obyvatelé jsou rozhodně dobře napsaní. Osobně mi na některých z nich v průběhu příběhu začalo i záležet či jsem s nimi soucítil, k těm zápornějším jsem si vytvořil dostatečný odpor a ty nejbližší jsem začal mít i rád. Jasně, Steph a Ryan, což jsou zdejší největší sidekickové, asi nenahradí Chloe nebo Rachel, ale co je překvapivé, samotná hrdinka Alex bez problému nahradí Max. Jakkoliv mám první díl ze všech nejraději, tak s klidným srdcem prohlásím, že Alex je nejlepší hrdinka z celé série. Samozřejmě sympatie bude mít každý individuální, ale u mě se tvůrci trefili přesně. Nemohou si zde tentokrát stěžovat ani odpůrci teen středoškolských příběhů, protože Alex je dospělá a pracující dívka a rozhodně celé pojetí tentokrát působí nejdospěleji.

Velké plus za mě mají Deck Nine i za to, že sci-fi prvky na rozdíl od Dontnod drží trochu na uzdě a zdejší empatická schopnost ani nepůsobí nadpřirozeně. Jestli něco dle mě herní průmysl potřebuje, tak jsou to příběhy ze života bez sci-fi a fantasy kravin a to se vývojářům poměrně daří, což dokázali i u skvělého Before the Storm. Navíc je zde i snaha o jakousi osvětu, neb, co si budem, lidem často empatie vážně chybí. Jsem opravdu rád, že značka skončila v jejich rukou, neboť Dontnod po slabší dvojce a řadě dalších průměrných či lehce nadprůměrných her působí jako trochu one-hit wonder studio.

True Colors není emocionální roller coaster jako jednička a není ani dobrodružná dvojka. Je to spíš takový indie film z jednoho krásného městečka v Coloradu, který plyne velmi poklidným tempem. A ono to vlastně vůbec nevadí. Bohatě stačí si sednout na nějaké hezké místo, vychutnat si zdejší atmosféru se skvělým soundtrackem na pozadí a mezi tím prožít pár lidských příběhů, poznat sám sebe (nejen herně) a mimo to i vyřešit jeden kriminální případ. Za mě naprostá spokojenost.

PS: Uvidíte zde Steph bez čepice. Na to určitě všichni čekáte.

„You can have the most delicious food on earth that you can't enjoy if the time, place, people and everything else are not right.“ 

Dalo by se říct, že tahle hra je šitá na míru všem, kdo se cítí zbyteční a jako přítěž svému okolí. Respektive těm, kdo v životě nenacházejí smysl a nemají dostatek sebelásky stejně, jako zdejší hrdinka. Nečekejte však, že někomu tvůrci prostřednictvím pár krátkých rozhovorů s fiktivními charaktery dokážou vyléčit depresi nebo vás donutí začít se mít rádi. Co však možná dokážou, je přehodnotit životní priority, zastavit se, zamyslet se a možná, ale fakt možná, zažehnout malý plamínek naděje.

Z herního hlediska to vlastně ani není hra, je to jen procházka po vlaku s pár hezkými větami, které člověka při troše štěstí zahřejou u srdce a vykouzlí úsměv na tváři. A víte, že to vlastně bohatě stačí? Jediná věc, co mě zamrzela, je slabý hudební doprovod, přičemž tematika a stylizace přímo prosí o lofi soundtrack. Ač samotná závěrečná skladba je moc povedená, při většině hry budete pročítat rozhovory za doprovodu zvuků jedoucího vlaku.

Víc není moc o čem. Pokud chcete zvednout náladu a máte volnou hodinku a půl, tak příjemné čtení. Myslím, že je téměř jisté, že vám aspoň na chvíli bude líp. Minimálně u mě to fungovalo a jsem moc rád, že podobné projekty vznikají. Navíc pokud máte rádi kočky, tak je tu další důvod, proč se do What Comes After pustit.

Hned na úvod se přiznám, že jsem nikdy nehrál jakoukoliv hru z Xeno série a vrhl jsem se rovnou na tu nejvíce opomíjenou, což asi většinou není ideální start. Může za to jednak Charllize, který tady už nějaký ten pátek o Chronicles X básní jako o nejlepší open-world hře, a pak taky Drolin, který mě dokopal k Neon Genesis Evangelion. Stále si pamatuju, jak jsem na DH v minulosti prezentoval názor, že mechové jsou generické téma a nechápu, co na tom ti Japonci vidí. Ehm... jen idiot nemění názory, ne?

Za ty roky hraní jsem si tak nějak našel ve hrách to, co mám rád a naopak věci, které mě unavují. Ta první a nejdůležitější věc je příběh, potažmo kvalitní vyprávění. Díky dobře vyprávěnému příběhu dokážu odpustit mnoho a považuji jej za zásadní herní prvek. A přesně tohle Chronicles X nemá. Naopak pokud jsem z něčeho unaven, je to hlavně mapa posetá otazníky nebo jinými značkami, což většinou jen zbytečně natahuje herní dobu a hráči to vesměs nic nedá. A přesně tohle Chronicles X má. Proč mě to tedy tak bavilo? Nevím. Asi proto, že je zde nejlepší open-world co jsem ve hrách kdy viděl a nic víc jsem nepotřeboval.

Příběh tedy stojí za starou belu. Lidé se po zničení Země během války s mimozemskou rasou přesunou na novou planetu a plánují zde začít znovu, nicméně nepřítel jim je v patách a nedá pokoj, dokud nevyhubí posledního člověka ve vesmíru. Před lidstvem tak stojí nejen neznámá planeta plná neobjevené fauny a flóry, ale také neustálé nebezpečí. Hlavní mise tak prakticky vždy sestávají z krátkého brífinku, kde se dozvíte, co máte najít a prozkoumat nebo koho zabít nebo zachránit. A takhle je to stále dokola, přičemž občas se v mezičase dozvíte nějaké zajímavější informace o fungování lidstva na téhle planetě a postupem času se rozkrývá jedno velké tajemství. Nutno uznat, že jakkoliv mě příběh moc nebral, samotný závěr je poměrně překvapivý a uspokojivý.

Tenhle nedostatek se však asi měl řešit vedlejšími úkoly, které hráče často seznamují s jednotlivými postavami, nicméně mi jednotlivé příběhy nepřišly moc dobře napsané a všechno jsem tak nějak pouštěl jedním uchem tam, druhým ven a příběhové pozadí či osudy postav mi byly časem víceméně ukradené. Výjimkou je samozřejmě velitelka Elma a parťačka Lin. Ač zde najdete opravdu velké množství různých postav, které lze naverbovat i do party, tak příběh věnuje největší pozornost právě zmíněné dvojici a je téměř vyloučené, že byste hru dohráli a svou velitelku si nezamilovali. Co zaslouží v tomhle ohledu však pochvalu, je vyobrazení soužití lidí a mimozemských ras v jednom městě. Paranoia, stravovací návyky, vkus či celkové kulturní nepochopení a nedůvěra. Na vše tvůrci mysleli a nechají vás řešit vzniklé problémy.

Tohle všechno však je ve výsledku uplně jedno, protože hlavní náplň je objevovat, bojovat a zase objevovat. Vertikální svět je výborný nápad a v momentě, kdy dostanete mecha, zde tedy zvaný skell, začne ta pravá zábava, neboť můžete lítat bez omezení a vše, co vidíte v dálce, nad vámi i pod vámi, je opravdu dostupné. Svět je navíc obrovský a variabilní. Travnaté pláně, hory, jezera, džungli i poušť brázdí různá monstra a na každém kroku čeká něco k objevení. Vše navíc umocňuje dostupná Collectopedia, kde si zaznamenáváte nalezené předměty a dostáváte za to odměny. Při přebíhání od značky ke značce jsem se takhle nebavil ani nepamatuji.

Souboje jsou pak po vzoru MMO her, tudíž máte několik aktivních útoků, na které během boje klikáte, zatím co kroužíte kolem nepřítele a zadáváte jednoduché rozkazy svému týmu. Pokud předpokládáte, že víc než o skill zde jde o statistiky, tak předpokládáte správně. S tímhle je tak spojený i grind a zatím co jsem při cestě k poměrně nutnému 50. levelu byl už lehce otrávený, tak po dosažení téhle mety a koupi nového skella jsem paradoxně ještě dobrovolně grindil dál, protože si najednou můžete dovolit zaútočit na větší a silnější monstra. Každých pár levelů a nové vybavení se prostě odráží na bojišti a souboje i přes svou jednoduchost prostě baví. Navíc v momentě, kdy zaútočíte na nepřítele a začne Show us light, for now..., tak prostě chcete bojovat!

Když si vezmete, že tenhle zapadlý zázrak vyšel na WiiU, tak je um vývojářů z Monolithu naprosto obdivuhodný. Celý svět je k dispozici bez loadingů, vše je krásně detailní a živé a graficky jde pravděpodobně o jeden z vrcholů konzole. Ha je navíc napěchována obsahem a při příchodu do New LA (jediné lidské město na planetě) nebudete vědět, co dřív a téměř s každou další splněnou kapitolou se pak odemykají neustále nové možnosti. Celkový zážitek pak ještě umocňuje již zmíněný soundtrack. Hiroyuki Sawano je mi znám už z anime, nicméně tady předvedl pozoruhodnou práci.

Nechápu, proč na tom Nintendo sedí již tolik let a nezaplatili port pro Switch. Je až trestuhodné nechat tenhle klenot umřít na jedné z nejzbytečnějších konzolí ever a zcela ideální by bylo, kdyby Monolith nevlastnilo Nintendo a ti měli tak možnost podobnou hru vytvořit pro normální konzole a PC. O tom si však můžeme nechat jen zdát. Pokud však máte rádi objevování cizích planet a mimozemských civilizací nebo jste fanoušci mecha her, tak není nad čím přemýšlet. Objevování herního světa nebylo nikdy zábavnější!

Představte si, že hrajete Dear Esther a při poslouchání příběhu a kochání se okolím střílíte potvory na potkání. Nějak takhle jsem se cítil u hraní Haven. Ne, samozřejmě přeháním, ale nemůžu se zbavit pocitu, že Haven by mnohem lépe fungovalo jako walking simulátor zaměřený na příběh a exploraci, protože celá akční stránka hru poněkud ničí. Ale popořadě...

Začnu s tím nejlepším a tím, na čem celá hra vlastně stojí, tedy příběhovou stránkou. Tvůrci přišli s poměrně originálním nápadem, ale především taky napsali poutavé a zábavné dialogy, které působí naprosto přirozeně bez jakýchkoliv cringe momentů. Ústřední pár bych možná i zařadil mezi nejsympatičtější herní postavy vůbec a velkou zásluhu na tom jistě má i dvojice dabérů velmi příjemných na poslech. V příběhové části tedy tvůrci odvedli úžasnou práci a celou hru tím výrazně táhnou nahoru. To však nejde říct o zbytku hry...

Druhou nejvýraznější částí hned po konverzacích je průzkum prostředí. Ten bohužel doplácí na velmi nízkou variabilitu a několik dlouhých hodin lítáte po nudných pláních bez špetky nápadu. Občas změní barvu, nicméně pocitově to ve výsledku nic nemění. Spolu s přehnanou délkou okolo 10 hodin se tak po pár hodinách dostaví stereotyp a vůbec tomu nepomáhají ani lehké survival prvky a s tím spojená potřeba jíst a léčit se, což však jde jen na určitých stanovištích. Ty jsou poněkud nešťastně rozmístěny a zapříčiňují zbytečné přelétávání z jednoho kousku planety na druhý, což herní dobu ještě nesmyslně natahuje. Samotná explorace pak ani nenabízí příliš zajímavých předmětů, tudíž uspokojivý pocit z objevování nového také nečekejte.

To by ještě nebylo tak hrozné nebýt soubojů, čímž se dostáváme k největší vadě hry. Ty na první pohled připomínají tahový systém známý z JRPG, nicméně probíhají v reálném čase a útoky se musí nabíjet. Možná to zní zajímavě, ale ve skutečnosti je to asi ten nejhorší souboják, co jsem kdy ve hrách viděl. Při útoku si nelze vybrat, na koho vlastně budete útočit, což zapříčiní, že jednotka schopná oživit padlé nepřátele nejde sejmou jako první a útok přesměrovaný na ni je pouhé štěstí, respektive jsem nepřišel na to, jakým způsobem to funguje. Dále potřeba mít neustále na jedné postavě aktivní štít souboje zbytečně zdržuje, jelikož máte pouhou jednu útočící postavu a co víc, v útocích nepřátel jsem nevypozoroval žádnou smyčku a frekvence jejich útoků je čistě náhodná, tudíž se ani nejde trpělivě bránit a útočit ve správný moment. Nejvíc frustrující se však nemožnost útočit, dokud nepříteli neproběhne animace útoku, což mi v real-time soubojáku nějak nedává smysl.

Game Bakers udělali zajímavou hru, které by moc slušela nenásilná forma hratelnosti, protože celé to hraní prakticky člověka jen vytrhává ze skvěle napsaného příběhu ve formě vizualní novely. I v tom případě by jí však neuškodilo podstatně více péče po stránce herního světa, aby se měl člověk čím kochat a co objevovat. Nicméně minimálně kvůli tomu příběhu a taky skvělému soundtracku to určitě stojí za zahraní.

Určitě to znáte. Čas od času se objeví herní klenot, který je v určitém aspektu velmi originální a naprosto vás tím pohltí. O to zajímavější je vidět, jak je herní medium originálně využíváno pro vyprávění příběhů. V minulosti mě uchvátilo Life is Strange svým překvapivě emotivním příběhem středoškolaček, do nějž mohl hráč zasahovat. Pokračovalo to třeba jedinečným Hellblade a jeho nahlédnutím do hlavy psychicky narušeného člověka nebo nevídaně dospělým podáním příběhu se značným přesahem v druhém Last of Us. Čím to, že 13 Sentinels se u mě nesmazatelně zapíše mezi tyhle hry?

Všechny zmíněné hry nabízejí lidem blízká témata, které ač jsou herně obohaceny o různé sci-fi/fantasy prvky, tak se stále snaží neztrácet původní myšlenku a útočit na emoce především díky tomu, že řeší reálné problémy, které rezonují naší společností. 13 Sentinels tohle nenabízí a jde o čistokrevné sci-fi. Jeho síla však tkví ve způsobu vyprávění. To je totiž nelineární a nabízí tak v podstatě každému unikátní průchod. Ve zkratce to znamená, že osudy jednotlivých postav můžete vidět v téměř libovolném pořadí a volně mezi nimi přeskakovat dle potřeby. V dějové lince jednoho však vidíte i postavy další a pro souvislosti je potřeba prožít děj i z jejich strany, případně ze strany několika dalších. Zajímavý je však také fakt, že jednotlivých 13 příběhů v jistém smyslu funguje i samo o sobě a autoři tak v každém lehce mění jakýsi pocitový přístup, ač hratelnost je vlastně stále stejná.

Zlé jazyky by mohly říct, že zde forma vítězí nad obsahem, nicméně jsem toho názoru, že i kdyby byly jednotlivé kapitoly seřazeny chronologicky, tak jde stále o jeden z nejlepších a nejpromyšlenějších herních příběhů. Ten na první pohled vykrádá vše, co vás napadne, a co víc, některé kapitoly jsou vyloženě kopie různých děl, což sám autor přiznává. Poznáte tak třeba Válku světů, Terminátora, E.T., Zdrojový kód a spoustu anime či mangy, které jste nejspíš neviděli a nečetli. Můžete tak usoudit, že to je ve výsledku slepenec cizích nápadů, což je samozřejmě pravda, ale je to poslepované zatraceně dobře. Tím, že má hra 13 protagonistů, je neustále postaráno o nové zvraty a napětí vás tak bude hnát stále kupředu.

Nicméně nebyli by to Japonci, kdyby se to celé bralo čistě vážně, tudíž nemusíte mít strach o nějaké odlehčenější momenty. Podstatná část hry se odehrává v roce 1985, tudíž hra často působí až nostalgicky pohodovým dojmem (Ano, často cítím nostalgii k době, kterou jsem nezažil) a protagonisté jsou středoškoláci, což znamená, že je prostor i pro skvěle podané vtípky s občasnými sexuálními narážkami. Jednotlivé postavy jsou samozřejmě napsány unikátně a neměl jsem pocit, že by tam některá z nich byla navíc nebo se tvůrci opakovali, ač je jistě nevyhnutelné, že si každý najde ty oblíbené a naopak méně oblíbené. U některých za to může povaha, u některých zas zábavnost jejich dějové linky, některé však značně vyčnívají celkově (Natsuno a její "E.T." příběh).

Slušilo by se možná říct, že ve své příběhové lince není 13 Sentinels úplně tak adventura, jakou si nejspíš představujete. V podstatě je to několik desítek hodin koukání na konverzace a od žánru visual novel ji dělí jen možnost pohybovat s postavou po obrazovkách a občas spustit interakci s předměty. Žádné hádanky však nečekejte. Hraní vypadá většinu času tak, že sedíte a mačkáte X, nic víc. Od toho tu však je strategická linka, což je velmi zábavná minimalistická RTS mini-hra proložená krátkými konverzacemi našich hrdinů. Jsem asi jeden z mála, komu přišla zábavná a klidně by ji v příběhové formě ještě o pár úrovní rozšířil, nicméně v opačném případě se není čeho obávat, protože na normal obtížnost je velmi jednoduchá a nezabere příliš času.

13 Sentinels má už teď svou budoucnost jistou, tedy minimálně v našich končinách. Exkluzivita na jednu platformu a anime stylizace z ní udělá hidden gem a i milovníci dobrých herních příběhů budou o tenhle skvost často ochuzeni. Osobně mám jednu jedinou výtku a to tu, že i přes krásnou 2D grafickou stránku bych spíš uvítal filmovější pojetí ve 3D. Nicméně něco takového je nejspíš finančně neúnosné, kor pro japonské studio. Budu tedy rád, pokud někoho z vás tenhle komentář přesvědčí ke koupi a hra hned nezapadne. Stojí to za to.

A Yuki je best grill.

Jak někteří víte, nejsem moc velký fanoušek původní Mafie. Je to dobrá hra, řadím ji mezi to lepší, co jsem v životě hrál, jenže toho lepšího, co jsem v životě hrál, je už několik desítek, takže ve výsledku to není nic významného. Na remake jsem se ale docela těšil, protože druhý díl už řadím do užší skupiny velmi dobrých her, které jsem hrál, a jsem přesvědčený, že jestli něco původní Mafii scházelo, tak to bylo trochu "západnější" pojetí, či jak to říct. Jednoduše první Mafia má stále feeling východoevropské hry, zatím co dvojka se toho úspěšně zbavila. A teď se toho s remakem zbavila i jednička.

Začnu u příběhu. Kdysi jsem tu pořádal anketu o nejlepší herní příběhy a zcela nečekaně to vyhrála původní Mafia. Nebudu předstírat, že jsem z toho byl překvapen, ale osobně jsem to nikdy moc nechápal, neboť ač je ten scénář na herní poměry nadprůměrný, tak jsem z toho nikdy odvařený nebyl. A světe div se, nejsem z toho odvařený ani teď. Na jednu stranu je blbé tvůrcům v tomhle ohledu něco vyčítat, protože zrovna příběh je tak citlivá část, že bylo odvážné do něj zasahovat byť jen trochu, a že malinko tedy zasáhli, nicméně na stranu druhou jim to vyčítat budu, protože měli šanci trochu rozvíjet vztahy mezi postavami a jít lehce do hloubky. Například když dostanete zadání nějaké mise, tak v čase, než nasednete do auta, můžete projít bar, garáže apod a výjimečně s někým prohodit jednu dvě zbytečné věty. Když už vztahy nejdou prohlubovat cutscénami navíc nebo doprovodnými misemi, tak by mi nevadilo vést v těchhle momentech nějaké větší rozhovory. Myslím, že by to byl příjemný a nepovinný bonus. A vůbec celkově je vše stále zbytečně uspěchané a ne moc dobře vygradované.

Tak teda hurá do města. Kdo se tu se mnou kdy o Mafii bavil, tak určitě na něj zná můj nepopulární názor. Já si prostě myslím, že si ty přejezdy z bodu A do bodu B mohli klidně odpustit, protože hra vás stejně v příběhovém režimu nenechá vystoupit z auta a trochu se vzdálit. A i kdyby nechala, tak co? Není v něm co dělat. Ale dobře, že tam to město je, není rozhodně mínus, takže je to spíš jen taková poznámka. Město je graficky krásné, detailní, líbily se mi hlavně části v noci a v dešti, především v Chinatown, kde to má opravdu výbornou atmosféru. Co mě ale občas vytáčelo, byli lidi, kteří se náhodně rozhodnou přecházet ulici ač nikde nevidím přechod. Když na ně zatroubím, tak buď nereagují a nebo stojí uprostřed silnice a řvou po mě rádoby vtipné poznámky.

No a k městu patří i doprava. Někde jsem tu četl, že tam chybí nadzemka či co, což by mě ani nenapadlo kdybyste mi o tom neřekli. Pak jsem taky četl, že chybí blinkry. Nevím, já si tu hru koupil abych hrál, ne abych na ní dělal autoškolu. Tím se dostávám k casual režimu řízení a policie. Celou hru jsem jezdil jak prase a policajti mě ani jednou nezastavili. A víte co? Byla to sranda. Všechna auta se jinak řídí trochu odlišně, motorky jsou fajn bonus, ač jsem na ni za celou dobu nasedl asi dvakrát, a celkově jízdní model je dobře zvládnutý tak, aby bavil. Doprava ve městě je hustá tak akorát, abyste se příliš nezdržovali, ale zároveň abyste nebyli sami. V tomhle ohledu za mě naprosto v pořádku.

Mé další výtky budu však mířit na soubojový systém, který je až směšně primitivní vzhledem k tomu, ke kolika potyčkám bez zbraní ve hře dojde. Nikdo po nich nechtěl další Sleeping Dogs, ale jako tohle je na dnešní dobu až moc odfláklé. No a o moc líp na tom není ani pocit ze střelby, který je takový nijaký, bez imerze, ač tomu občas pomůže nějaký ten vybuchující barel. Ovšem trochu přidat by také zasloužil. A taky bych třeba místo sbírání komiksů, plakátů, časopisů, karet a kdoví jakých zdržovaček ještě uvítal spíš větší variabilitu zbraní. Spolu se střelbou mi taky dost vadí i výdrž nepřátel, kteří když netrefíte hlavu, tak padnou až na čtvrtou nebo pátou ránu, zatím co Tommy se proti nim jeví jako křehotinka.

Škoda toho hektického scénáře a špatné gradace, protože Mafia je hlavně příběhová lineární hra. Vše jednoduše zůstalo stejné jako v předloze a tvůrci tak promarnili příležitost udělat výraznější změny, ač samozřejmě dostupné změny ve scénáři jsou dle mě ku prospěchu, ale je jich málo. Po stránce hratelnosti jde však o příjemnější zážitek a třešničkou je pak i překvapivě kvalitní český dabing. Po delší době u nás zas vznikla AAA hra světových kvalit a ač s pomocí zahraničích týmů, tak se stále, dle rozhovoru na ČT, 80-90% hry udělalo tady. V tomhle ohledu si hlavně myslím, že by bylo fajn, kdybyste si remake prostě pořídili a zkusili ho, protože tohle bychom měli podporovat.

Dystopická budoucnost na sto způsobů. Jedno z nejnadužívanějších zasazení v herním průmyslu, tentokrát jako japonský brawler. Na první pohled naprosto nezajímavá rubačka minulé generace, která je o to nezajímavější, že ji tvůrci prezentovali především multiplayerem. Výsledek? Prázdné servery chvíli po vydání a velký Sega omyl. Jeden důvod proč Anarchy Reigns hrát tu však je. Logo PlatinumGames na obalu.

Pokud stejně jako já patříte k fanouškům studia, pak by vás tahle hra i mohla zajímat. Ale zcela na rovinu říkám, že nikoho jiného asi neosloví, jelikož na trhu je spousta lepších bojových her. Nečekejte však souboják po vzoru Bayonetty nebo epické a těžké boss fighty na úrovni Metal Gear Rising. Anarchy Reigns je rychlá, stylová a uh... generická rubanice, která od hráče neočekává víc, než bezhlavé drcení tlačítek. A to všechno vinou multiplayeru. Celá singleplayer kampaň totiž působí jako nějaká příprava na online bitvy.

O příběhu se tím pádem nemá ani cenu rozepisovat. Je strašný. Během cesty, teda, cest dvou protagonistů, narazíte na všechny postavy použitelné v multiplayeru a člověk se nevyhne otrávenému protočení panenek když si uvědomí, jakým násilným a nesmyslným způsobem tam polovina z nich byla našroubována čistě proto, aby tam byla. Všem jim teda nakopete zadek a občas si za ně dokonce můžete zahrát, což je ta nejhorší věc! Protagonisté jsou děsně nudní týpci dle klasických stereotypů zatím co vedlejší postavy, které dostanete do ruky jednou či dvakrát, jsou podstatně zajímavější jak charakterem, tak i na samotném bojišti. Dokonce dvojice holčin, disponující tou nejlepší bojovou skladbou, se ve hře objeví na jeden jediný souboj a už je víckrát nevidíte. Jaká škoda...

Mimo souboje jste vhozeni do otevřené oblasti, ve které můžete dělat co chcete. Třeba bojovat nebo bojovat. Naprosto nepochopitelné je rozdělení misí, kdy abyste odemkli příběhovou část, musíte nasbírat určitý počet bodů. Mimo misi je budete sbírat hodinu, tudíž musíte do nepovinných misí, což z nich rázem dělá povinné, že jo. Jejich náplň je samozřejmě boj. Boj s hordou tupých týpků, boj s mutanty či boj s roboty. Neustále dokola. Občas se objeví oživeni v podobě závoděni, při kterém stejně masakrujete nepřátele a nebo variace na fotbal, kde, opět, zároveň i bojujete. Také nepochopím rozhodnutí "oživovat" hru náhodnými eventy jako tornádo nebo bombardování. Fakt není zábava s někým bojovat a najednou se vyhýbat padajícím bombám. No a v příběhových misích pak překvapivě bojujete, jen s o něco těžšími cíli a někdy i s krakenem.

Anarchy Reigns nemá krom boje příliš co nabídnout. Příběh je generický, postavy převážně nudně napsané a nějaké vtípky, o které hra vyloženě prosí, zaslechnete zřídkakdy. Přesto jsou však samotné souboje solidní zábavou podpořenou výborným soundtrackem a díky své krátkosti hra ani nezačne příliš nudit. Zaměření na multiplayer tak spíše škodí, ač si dokážu představit, že by mě chvíli zabavil. Osud podobných online brawlerů bývá ovšem často stejný a obávám se, že tak dopadne i blížící se Bleeding Edge od Ninja Theory. Platinum fanoušci se rozhodně nudit nebudou, ostatní však ruce pryč.

O žádné jiné hře v českých končinách nejspíš nemůžete říct, že ji každý zná, ale téměř nikdo ji nehrál. Můžete polemizovat proč tomu asi tak je, nicméně mezi hráči najdete jen minimum jedinců, kterým nic neříká jméno Jessica Nigri nebo kteří minimálně neviděli její cosplay Juliet Starling. Tehdejší mizivá popularita konzolí však ze hry udělala v podstatě nedostupnou záležitost a upadla v zapomnění, což ostatně můžete vidět i zde, na DH.

Herní legenda Goichi Suda byl pro mě do téhle zkušenosti velkou neznámou. Pár jeho her sice vlastním, ovšem nikdy jsem žádnou nezapl až do Lollipop Chainsaw a řeknu vám, že to je pro mě obrovské překvapení. Hra, která v recenzích sbírala vesměs průměrná čísla a zdálo se, že jediná její přednost je sexy roztleskávačka v čele, ve mě nevzbuzovala příliš velká očekávání. Stranou nechme zombíky, kteří mnohým z vás jistě lezou krkem, ač já se jich nemůžu nabažit, neboť „Killing people is fun when they're zombies!“ Tohle dílo je totiž přes veškerý ten masakr bravurně nahláškovaná komedie plná popkulturních referencí, sexuálních narážek a originálních nápadů.

Pravda, ve svém základu je hra velmi prostá a skoro by se dalo říct, že jen držíte páčku dopředu a drtíte tlačítka. Ač soubojový systém nabízí spoustu vylepšení a učení se novým útokům, jde stále jen o stereotypní řežbu v úzkých koridorech. Tvůrci se to však snaží vynahradit různými mini-hrami, které ve velké míře přerušují tu stereotypní hratelnost a neustále vás zásobují něčím novým, co vás zabaví. Jednou je to basketball s lidskými hlavami, jindy zase jízda v kombajnu, roztleskávání nebo parodování retro herních klasik a spousta dalších. Ve výsledku je tak hra nabitá něčím zajímavým na každém kroku.

Ta pravá zábava však začíná u jednotlivých postav a především u hrdinky Juliet. Musím se přiznat, že jsem zpočátku očekával hloupou roztleskávačku, která mi spíše poleze na nervy než že bude bavit. No, co si budem, občas něco hloupého fakt řekne, ale jinak je to moc sympatická slečna která pro nějakou tu cringe vtipnou hlášku nejde daleko. Zdatně jí sekunduje i její přítel Nick, respektive jeho hlava visící na Julietině sukni. Pobaví pak i vedlejší postavy a její rodina, především její drsňácký otec při konfrontaci s Nickem. „Son, if you don't quit acting like a fruit, I'm gonna stick you in the juicer.“ Vytknout zde však musím to, že postavy často mluví při akci a já moc multitaskingem neoplývám, tudíž jsem kolikrát nevěděl, na co se soustředit.

Velkou předností je i hudební doprovod, o jehož důležitosti svědčí i hudebně orientované boss fighty. Ty tvoří vždy zombie stylizovaný do nějakého žánru a hudebními nástroji často i bojují. Energický soundtrack je však přítomen po většinu hry a tvůrci se tak neustále snaží držet rychlejší tempo hry. I z toho důvodu tvoří většinu doprovodu spíše rockovější či metalové skladby, ač jiné žánry zazní též. Musí se však nechat, že tvůrci vybrali zatraceně dobře. Doporučuju poslechnout!

Lollipop Chainsaw je klenot minulé generace konzolí, který baví téměř v každém aspektu. Vytknout určitě lze lehkou zastaralost, přílišnou linearitu a možná někdy zbytečné QTE, jinak jde však o královskou zábavu a je až trestuhodné, že hra nedostala port na nové generace konzolí, remaster a nebo rovnou pokračování.