Wanted: Dead není hra pro každého. A rozhodně to není hra pro většinu recenzentů, jak jste si mohli všimnout. Nechci na nikoho z nich teď útočit, protože ona je to objektivně přinejlepším průměrná hra, co si budem. Ale subjektivně? Výborná. Zaměření na velmi úzkou skupinu hráčů je u 60€ hry na pováženou, nicméně stalo se. A za jakých okolností že se vám bude možná líbit? Viděli jste nějaké hongkongské akční filmy z minulého století? Nebo béčkové policejní akčňáky z ameriky? A bavily vás? Pokud ano, tak je velká šance, že vás bude bavit i tahle hra.

Jste v Hong Kongu. Ve fiktivním Hong Kongu od japonských vývojářů přesněji. Hrdinka je Švýcarka, Číňany zde v podstatě nenajdete. Zazní tu víc němčiny, než čínštiny nebo japonštiny. Vaši kolegové jsou běloši a černoši, vaši nepřátelé také. Hlavní záporák jakoby z béčkového filmu o nacistech vypadl, jeho side-kick je ruska. Mohl bych pokračovat. V téhle hře je prostě všechno tak prvoplánovaně stereotypní, že tvůrce reálně podezřívám z trollingu. Jen si představte ten shitstorm na internetech, kdyby tohle vytvořilo nějaké velké západní studio. Příběh pak nestojí za řeč, jen snůška rádoby drsných keců a sem tam nějaký povedený vtip uprostřed okoukaného námětu, přesně jako ve zmíněných filmech. A dabing stojí za vyliž. Přesně jako ve zmíněných filmech. Boží.

Překvapivě však hra boduje i v samotném gameplayi. Na první pohled jde o budgetovou produkci a oh boy... kamera je na facku, střelné zbraně jsou téměř nepoužitelné, všude blikají textury, bugují se nepřátelé, uprostřed větší vřavy dropnou fps nesnesitelným způsobem a hrát to na gamepadu je tak na prohození televizí. Jenže pak vemete do ruky katanu a jedete bez zastavení, tam uděláte nějaký slide po zemi se seknutím na závěr, tomuhle useknete ruku, tomu zas nohu, pak mu proženete kulku hlavou, rozpáráte břicho, nabodnete ke zdi, jste celí zacákaní od krve a je to děsná bžunda. Navíc jsou zde úplně parádní finishery, kterých je prej kolem padesátky a jdou stackovat! Takže to je bum bum a sek sek a bum a prostě... Ani nevím, kdy jsem se naposled u soubojáku v nějaké hře takhle bavil. Jenže problém je poměrně nevyvážená obtížnost. Většinu částí jde projít s prstem v nose, jiné je potřeba opakovat. Nemůžu ale říct, že by hra byla nefér a tím pádem frustrující, protože stačí jen trocha cviku a nastudovat si útoky daných jednotek. Je to jednoduše výzva v dobrém smyslu. Teda až na finálního bosse, který umí one-hit kill a stačí udělat jedinou chybu...

Mezi jednotlivými misemi máte možnost chodit po sídle místní policie, kde si lze poslechnout zbytečnosti od kolegů, posbírat nějaké collectibles, ale především hrát mini-hry. Výherní automat, karaoke, žraní ramenu, střelnice nebo si zahrát hru ve hře, tedy Space Runaway, která vyšla i samostatně. Případně si lze pustit nějakou hudbu v jukeboxu a tím se dostávám k největšímu problému. Ten soundtrack je naprosto, ale NAPROSTO skvělý!!! Akorát ho při hraní neuslyšíte. Wtf. Přijdete do klubu, hraje tam parádní cover skladby Maniac a v momentě, kdy začnete střílet, tak už nehraje. Proooč?! Tak promrhaná příležitost. Neskutečné. No a pak vás v bonusových materiálech Stefanie Joosten naučí uvařit nějakou tu šlichtu, za kterou by se ani Jyrka Babica nestyděl. Její postava ve hře je mimochodem trestuhodně upozaděna.

Nejsem si jistý, jak tahle hra mohla vůbec vzniknout a zajímalo by mě, na čem investor zrovna frčel, že mu přišlo jako dobrý nápad ji zafinancovat. Ale jsem za to neskutečně rád. Ono je to v jistých ohledech tak správně hloupé, ale zároveň se to netváří jako komedie, což úplně vystihuje staré béčkové filmy a jsem si jistý, že celý vývoj musel být děsná prdel jak pro tvůrce, tak hlavně pro herce. Rád bych vám řekl, ať počkáte na slevu, protože ta hra rozhodně nedosahuje kvalit ani 7. generace konzolí, natož 9. Jenže obávám se, že pokud nejste cílovka, tak vás to nebude bavit ani za dolar z bundlu. A pokud jste usoudili, že jste, tak šup, dejte jim své peníze. Nebudete toho litovat.

Jen víc takových her. Prosím.

Nedávno jsem v rámci Retro Klubu dohrál hru Onimusha: Warlords a měsíc na to jsem se pustil právě do prvního dílu Genji. Vůbec jsem netušil, o co přesně jde, ale sedělo mi to do výzvy, tudíž jsem hru vyzkoušel a hle, ono to je dost podobné právě zmíněné Onimushe. V jistých směrech dokonce lepší, v některých zas o něco horší, nicméně celkově jde o velmi podařený, ač dnes už bohužel zapadlý, počin. V mém hodnocení se tak nevyhnu srovnávání těchle dvou titulů.

Genji je příběhová lineární akce, která svým designem úrovní a celkovým feelingem nemá právě daleko od díla vývojářů z Capcomu. Samozřejmě příliš se neliší ani samotným zasazením, ale je to právě hratelnost, která by fanoušky Onimushy mohla zajímat. Jednotlivé obrazovky jsou stejně tak malé, nepřátelé se na nich respawnují s každým dalším průchodem a mapu procházíte neustále dokola, přičemž postupem příběhu se lehce mění její podoba. Stejně tak nechybí dva protagonisté, mezi kterými však zde lze (většinou) volně přepínat dle toho, který herní styl vám sedí více. Nečeká tu ale na vás krásná ninja Kaede, nýbrž hromotluk Benkei. Hra za hlavního hrdinu Yoshitsune je tak svižnější a můžete vyskákat na nedostupná místa, hra za Benkeie zase těžkopádná, ale s větší útočnou silou, přičemž lze rozbíjet překážky na mapách a dostat se k jinak nedostupným pokladům. Osobně mi víc seděl Yoshitsune.

Soubojový systém je poměrně prostý, k dispozici jsou dva druhy útoku (čtyři pokud počítáte útok s výskokem) a možnost krytí, přičemž hra ani nenabízí různorodé zbraně jako Onimusha. Vynahrazuje to však možností zpomalení času, což spolu se správným načasováním umožňuje zabít většinu nepřátel na jeden zásah. Přiznám se, že víc mi asi seděl souboják v Onimushe, neb vytvářel spolu s prostředím napínavější atmosféru, nicméně Genji se jeví více jako casual friendly, jelikož ač někteří nepřátelé dokážou zatopit, tak léčivých předmětů je neomezeně a když věnujete dostatek pozornosti průzkumu prostředí, tak si lze postavy vylepšit natolik, že budete prakticky neporazitelní. Další věcí je pak pozdější rok vzniku a podstatně přívětivější ovládání i kamera.

Pochválit musím vizuální stránku. Grafika postav sice příliš neoslní a celková kvalita je poplatná své době, ovšem samotný design obrazovek je prostě nádherný. Rozkvetlé stromy, jezírka, zasněžená obydlí, lesy, potůčky... všechny vypadá opravdu krásně a hra tak vytváří místy až "zenovou" atmosféru. Zamrzí však, že se tvůrci nesnažili prostředí využít i k nějakým jednoduchým hádankám místo neustálých soubojů. Ostudu pak neudělá ani hudební doprovod a především líbivá závěrečná písnička.

Příběhově jde o dost jednoduchý počin o souboji dvou klanů a snahy převzít nadvládu nad Japonskem, který mě však i přes svou předvídatelnost a strohost bavil podstatně víc, než Samanosukeho cesta hradem. Hra je hojně protkaná cutscénami, ve vesnicích jsou NPC se kterými lze hodit řeč a co víc, prostředí je založené na reálných místech, přičemž se podíváte především do dobového Kjóta. Zamrzí však, že kladné vedlejší postavy nedostávají více prostoru a na obrazovce tak máte převážně stále dokola ty stejné záporáky a dvojici hrdinů. Vůbec bych se nezlobil, kdyby se více objevovala Shizuka, která je údajně hratelnou postavou v pokračování. Tak snad někdy.

Rozhodně se nejedná o žádný must play titul, ale dodnes jde o velice kvalitní počin, který mi vážně sednul a určitě jej doporučuju všem, kdo mají rádi Japonsko, hratelnost Onimushy nebo prostě jen lineární third person rubačky. Pro všechny takové hráče jde o velmi dobrou volbu.

Na Soulstice jsem se poměrně těšil a i přes slabší recenze jsem hru natěšeně koupil, neb jsou mi jednak sympatické podobné "AA" hry, ale hlavně se mi líbí onen old-school přístup, který se dnes u větších produkcí moc nevidí. A vývojářům se i mohlo povést udělat dokonalého zástupce ambiciózní hry áčkových kvalit s menším budgetem, kdyby však jen věděli, kdy přestat... ale popořadě.

Tahle hra je v první řadě čistá zábava. Teda prvních asi 10 hodin. Objevíte se v jednom fantasy městě a rubete vše, co vám přijde do cesty. Žádné velké zdržovačky, side-questy, sběratelské předěmty nebo rozvětvené úrovně a podobné zbytečnosti, které jsou dnes téměř v každé nové hře. Lineárně se prosekáte hordou nepřátel vždy do konce úrovně, zmydlíte nějakého bosse a v další úrovni si to zopakujete. Jenže hru jsem hrál 19 hodin a ona už to v těch zbylých devíti hodinách moc zábava není. A ani nikdy v tomhle žánru nebyla, proto se většina podobných her drží s herní dobou někde kolem 10 hodin. Tvůrci tak úplně zbytečně honí herní dobu naprostými nesmysly, které přímo bijí do očí a křičí, že jsou tam navíc. Poznáte to úplně na všem. Level design je uměle natažený aby se v něm mohly dávkovat zbytečné souboje navíc, "puzzle" části jsou jen otravným zdržením, aby jste v úrovni čuměli o 20 minut déle, než bylo nutné, a někteří nepřátele mají uměle navýšený healthbar jakýmsi štítem, který je vlastně jen nějakým počtem hp navíc a souboje to nijak neoživuje. To samé platí i některých boss fightů, kde místo zajímavých mechanik a proměnlivých útoků často opakujete to samé několikrát dokola.

A jakkoliv jsou samotné souboje vlastně fajn a zprvu vážně baví, neb připomínají éru her z druhého a třetího PlayStationu s fixní kamerou, tak mě na nich trochu mrzí jakési omezování samotného hráče v preferovaném herním stylu. Zbraní je totiž k dispozici poměrně velké množství, což vynahrazuje nižší množství komb, nicméně hra vás je jaksi nutí střídat a tím pádem i všechny vylepšovat. Neříkám, že to nejde nějak ušpihlat se základním mečem, ale jednotlivé zbraně jsou vždy účinné proti určitému typu nepřátel. Největší pruda je to pak u nepřátel, na které lze útočit jen v barevném poli, což jsou od poloviny hry prakticky všichni a nějak mě to spíš otravovalo neustále přepínat než že by mi to přišlo jako dobrá herní fíčura. To samé platí u oněch hádanek, které jsou taky často závislé na téhle barevné auře, či jak se to ve hře nazývá. Nejvíc mě pobavila část, kdy vám hra znemožní používat určitou barvu dokud nezničíte zdroj jejího rušení, nicméně v tenhle moment na vás žádní nepřátelé oné barvy neútočí, tak jaký to vlastně mělo smysl? Natažení herní doby, chápu.

Abych si však jen nestěžoval, tak musí pochválit přítomný příběh, který sice nepřekypuje originalitou, ale docela se mi líbil způsob vyprávění a jakési lehké adventurní prvky, které občas střídají akci. Stejně tak pěkně zpracované cutscény a především dvojici hlavních hrdinek. Uznávám, že pokud vám Briar a Lute nesedne, tak možná příběhové části příliš neoceníte, ale mně osobně přišly sympatické a zajímavé, tudíž rozkrývání jejich minulosti mě dost bavilo. Zamrzí však trochu slabší anglický dabing a nedokonalá grafika postav, i když prostředí hry je graficky vlastně hodně pěkně zpracované a především umělecký směr ponurého města zaslouží pochvalu. Co však pochvalu nezaslouží, je následkem roztahané herní doby stereotyp vycházející z ne příliš proměnlivého prostředí.

Soulstice je rozhodně fajn hra, jen ji je třeba dávkovat po menších částech, neb se s přehnanou délkou stupňuje stereotyp. Potěší však především staromilce a a možná i všechny, kterým v západních hrách chybí špetka té nekorektní odvahy vývojářů. Soulstice má totiž nějaké ty kozaté postavy, špetku lehké nahoty a nezalekne se ani nějakého toho sprostého slova. Stejně tak se nebojí zabrousit do dob minulých v samotném gameplayi a spolu s nižší cenovkou tak dostanete hru áčkových kvalit, na jaké jste byli zvyklí někdy před patnácti lety. Vzhledem k potitulkové scéně mají tvůrci zdá se v plánu dělat pokračování, tak pokud na něj někdy dojde, přeju jim, aby jim někdo vysvětlit, že delší herní doba nedělá hru nutně lepší.

Kolegové a kolegyně přede mnou zde napsali už výborné komentáře, za což jim děkuji. Normálně bych tedy své zkušenosti se hrou nesepisoval, ale asi by bylo vhodné, abych to kvůli Retro klubu učinil. Přeci jen, jak by to vypadalo, kdyby pořadatel vynechal hned první hru, že ano. Ovšem hned začátkem za sebe mohu říct, že jsme vybrali sakra dobře a Onimusha se dodnes drží na hratelné úrovni, ač jisté výhrady jistě mít budu.

V první řadě bych chtěl všechny případné hráče odradit od původní Xbox verze. Je to jakási "definitive" edice, tzn. má všechno, co měla PS2 verze, ale ještě kupu obsahu navíc, kterou v novém remasteru nenajdete, neb vychází právě z PS2 verze. Pokud však nepatříte k těm, kteří se rádi dobrovolně trápí u nejvyšších obtížností, tak o ní vůbec neuvažujte. Jak zde totiž jvempire už poznamenal, obtížnost je výrazně vyšší. Už od samého začátku na vás totiž chrlí schopnější nepřátele a ony zelené duše se sice na pohled zdají jako výhoda pro vás, neb jste díky ní nesmrtelní, ale skutečnost je taková, že je mnohem častěji než vy využijí vaši nepřátelé a hra se rázem stává ještě těžší. Nechci nutně tvrdit, že se jedná o nějaký "souls" zážitek, to ne, ale z pohledu dnešního casuala jde o zbytečnou frustraci navíc, které se můžete v ostatních verzích vyhnout.

Jak již bylo několikrát řečeno, jde o poměrně krátkou hru a je vcelku až s podivem, jak málo obsahu vlastně dokázali tvůrci roztahat na nějaké směšné čtyři hodiny. Reálně totiž kdyby po vás hra nevyžadovala backtracking a co víc, dokonce backtracking s dvěma postavami zároveň, tak do hodiny nemáte co dělat. Herní mapa je totiž neskutečně malá, jen vás ji tvůrci nechávají procházet pořád dokola, přičemž vám při každém průchodu někde otevřou dveře abyste se cítili, že děláte pokroky. Co je na tom všem však nejlepší, tak se minimálně u mě vůbec nedostavil stereotyp a nebyl jsem ze stejných lokací vůbec otrávený. Design úrovní tak nemá vlastně chybu.

Pochvalu jistě zaslouží také grafická stránka. Jistě, nejde o vrchol konzole, ale obličeje postav rozhodně nepůsobí odpudivě zastaralým dojmem, ba naopak. Postavě Kaede se dokonce při běhu pohybují prsa! Na takové detaily mohli tehdy myslet opravdu jen Japonci. Jednotlivé obrazovky jsou pak tak malé, že je i spousta prostoru (výkonu) pro různé detaily dotvářející atmosféru a ta je přímo výborná. Nejen díky ponuře vypadajícím tmavým prostorům, ale i díky skvělému hudebnímu doprovodu. Ten sice není vyloženě na běžný poslech, ale ve hře funguje na jedničku. Jediný problém zde tak vidím v různých předmětech, které můžete sebrat. Na některých obrazovkách je téměř nereálné je vidět a vše šíleně splývá.

Soubojový systém je pak docela jednoduchý, ale zábavný. Nedostatek útočných pohybů vynahrazuje množství různých zbraní a jejich schopností, což vzhledem ke krátké herní době bohatě stačí. Pro někoho otravný respawn nepřátel hraje ve hře svou roli, neb bez něj nemáte šanci jednotlivé zbraně a orby vylepšit na maximum. Navíc velkou část obrazovek lze proběhnout bez boje a příliš se nezdržovat. Boss-fighty pak trpí kvůli kameře a jak zmiňovala raisen, boss kolikrát útočí na jiné obrazovce, než kterou vidíte, což není moc fér. Zabrat mi však dal pouhý jeden a překvapivě ten závěrečný byl velmi jednoduchý. Nebo jsem měl možná štěstí na jeho typy útoků.

Mnohem horší je to však s možnostmi ukládání. Hra není příliš těžká, ale kvůli rozmístění save pointů dokáže trochu naštvat. Hlavně když řešíte nějaké hádanky na víc částí a v půlce umřete a zas musíte vše opakovat znovu. Samotné hádanky jsou však příjemným zpestřením, která dává trochu odpočinout od neustálého zabíjení. Stejně tak hra za Kaede mohla být klidně přítomna častěji, neb má díky její slabosti trochu větší spád a před nepřítelem je lepší neustále utíkat.

Onimusha je skvělá hra a pokud vás baví série Resident Evil, tak máte o důvod víc ji vyzkoušet. Kvůli příběhu ji sice nemá cenu hrát, neb ten je i na svou dobu vyloženě průměrný, ale zároveň ani neurazí, nicméně hratelností obstojí i na moderních platformách. Svou délkou sice působí trochu jako demo k něčemu většímu, ale o to větší důvod pro vyzkoušení to je, neb vás neokrade o moc času.

Sérii Megami Tensei jsem nikdy nevěnoval příliš pozornosti. Dokonce ani Persona mě zatím neoslovila tolik, jak se to překvapivě stalo u části zdejších uživatel (jednou to napravím, fakt!) a může za to hlavně fakt, že všechny ty hry jsou šíleně dlouhé. Proto když jsem při brouzdání Game Gear knihovnou narazil na tenhle spin-off, který je svou délkou přeci jen přístupnější, řekl jsem si proč ne, třeba to nebude úplná trága, jakkoliv rozporuplně je Last Bible přijato.

Příběhově jde o těžce plytký počin, kde ony biblické souvislosti ve výsledku nehrají vlastně velkou roli a vše směřuje ke generickému fantasy, kde se jako hrdina postavíte zlu. Nelze tak očekávat filosofický přesah nebo zaměření na postavy a jejich životy, ale překvapivě se najde i nějaký ten dějový zvrat pro lehké oživení. Je mi zcela jasné, že raná éra handheldových konzolí není zrovna známá svými geniálně napsanými příběhy a tahle stránka her se začala více rozvíjet až s příchodem GBA, případně Wonderswanu, tudíž to vyloženě neberu jako mínus, nicméně i tak trochu zamrzí nevyužitý potenciál.

Na druhou stranu soubojový systém tenhle nedostatek docela vynahrazuje. Jasně, ve svém jádru je to obyčejné tahové RPG, kde krom útoků s chladnými zbraněmi můžete využívat i magii, ale především do party lze nabírat vaše protivníky a případně je i vzájemně kombinovat a tvořit tak nová a silnější monstra. Mimo možnosti útoku tak hra nabízí i možnost promluvit si s protivníkem a dostat jej na svou stranu. Jakkoliv mi dialogy a jejich výsledek přišel občas trochu podivný, což může být i chyba překladu. Zatím co v jiných JRPG ale pijete různé lektvary abyste se vyhnuli soubojům, zde stačí mít v partě monstrum stejného druhu jako nepřítel a boji se můžete vyhnout. Docela příjemné zpestření, které fanoušci série samozřejmě znají, nicméně já něco podobného viděl prvně.

Zamrzí však četnost soubojů, což je snad prokletí téměř každého staršího JRPG. Ceny vybavení jsou občas nastaveny hodně vysoko, tudíž soubojů budete muset podstoupit hodně. Naopak kapacita inventáře je nastavena zas příliš nízko a když vám rázem dropuje dost předmětů, tak na nějaké delší výpravě na ně prostě není místo, kór když chcete mít v partě všechny tři lidské bojovníky a tudíž každému nést i vybavení a zbraně. Pravděpodobně tím chtěli tvůrci nutit hráče k častějším fúzím monster (a že těch kombinací je fakt požehnaně), ale trochu to nabourává hráčovu svobodu.

Graficky hra příliš neoslní. Ani na poměry Game Gear her není o co stát. Hra postrádá jakýkoliv umělecký směr a nápad, neb všechna města vypadají tak nějak stejně nudně a dungeony to zrovna taky nezachraňují. Pochvalu ale jistě zaslouží design monster. Aby taky ne, když na nich stojí celá hra. Hudební doprovod pak nestojí ani za komentář.

Stejně jako u nedávno komentovaného Defenders of Oasis jde i tady o zcela typické handheldové JRPG své doby. Minimálně však svou celkovou generičnost vynahrazuje svými soubojovými mechanikami, respektive přítomností monster a interakcí s nimi, což dělá hru rázem o něco zábavnější. Pokud vás baví grind, tak si hru pravděpodobně užijete a na fúzích monster se vyřádíte, ale jinak nejde o nic, co by vás nesmělo minout. A to ani pokud jste fandové série.

Když mrknete na západní obal, tak pravděpodobně nabydete dojmu, že půjde o hru ve stylu Herkula nebo něčeho takového. Můžete se však podívat na artwork originálu, který vám nelže a zjistíte, že jde o pohádku inspirovanou arabskou mytologií. Proto pokud jste si někdy říkali, že Aladin by byl super JRPG (vím, neříkali), tak jste tu správně! Teda... skoro.

Krom zajímavého zasazení totiž nemají tvůrci příliš čím zaujmout. Příběhově jde o naprosto typické fantasy RPG o souboji dobra a zla, kde zachraňujete princeznu a následně celé království, což se dá vzhledem k roku vzniku a s přihlédnutím na handheldové zaměření ještě pochopit. Co se však pochopit nedá je, že ačkoliv se hra snaží o trochu odlehčenou atmosféru a dialogy se místy neberou moc vážně, tak tvůrci se ani trochu neobtěžovali rozvíjet osobnosti postav a vše je zbytečně uspěchané a bez hloubky. Přitom styl narativu přímo vybízí k nějakým lehce kousavým konverzacím.

Budiž, tak to vynahradí soubojový systém, že ano? Ne. Ten je naprosto strohý, bez sebemenší taktiky a ke zdolání silnějších nepřátel vám vždy stačí jen trocha grindu. Ten je navíc přímo na facku, neb náhodné spouštění soubojů je občas tak šíleně otravné, že jsem něco podobného ještě nezažil. Souboje se kolikrát spustí vyloženě po dvou krocích od toho posledního a nedokážu si představit, že bych hru hrál bez fast forward tlačítka. Tvůrci se však snažili vše oživit postavou Džina, který má magickou moc a oproti ostatním členům party používá kouzla a neexpí. Jenže co zní jako oživení na papíře, je ve skutečnosti jen schovaný mág a vylepšování místo zkušeností probíhá pomocí užití permanentních předmětů. Ve výsledku tak nic originálního, což?

Graficky hra odpovídá svému původu a nelze si asi příliš na co stěžovat. Pochválit musím obrázkové cutscény, které jsou provedeny opravdu hezky, včetně závěrečných titulků. Plusové body zaslouží i hudba, která nabízí někdy líbivé melodie a klidně bych si je dokázal představit znovu nahrané orchestrem. Co však nepotěší, je občas design některých dungeonů. Tvůrci jako by se za každou cenu snažili hráče zmást a udělali tak docela nepřehledné labyrinty plné schodů a stejných textur. Nejde však o nic, z čeho by se hráč po chvíli nevymotal.

Nemůžu vyloženě hru shodit kvůli stáří a původní konzoli a také nemůžu říct, že bych se vyloženě nudil nebo že by mě napadlo hru někdy vzdát. Není totiž příliš dlouhá a do 10 hodin byste měli mít hotovo. Zamrzí však, že tvůrci neměli ani špetku ambicí a výsledek je prostě typický dobový zástupce svého žánru bez čehokoliv navíc. Schválně jsem se totiž před hodnocením pustil ještě do jiného JRPG z Game Gearu, abych se přesvědčil, zda to šlo tehdá udělat i lépe a věřte, že šlo.

Čas od času mám na tyhle freeware interaktivní příběhy docela chuť, neb na rozdíl od placených her zde tvůrci často řeší různá úzce zaměřená témata, které v komerčním prostředí nemá moc vývojářů odvahu zpracovávat. Tentokrát je to melancholický příběh o dvou kamarádkách, přičemž jedna z nich je zaslepená nenávistí ke svému rodnému městu a jeho obyvatelům, kteří jí často křivdili, a ta druhá je... no, mrtvá.

Ti empatičtější z vás určitě vědí, jak bolestivé je, když k někomu přilnete a dotyčný vás časem začne opouštět, hledět si přímočaře svých zájmů, nových lidí a hledat neustále výmluvy, proč zrovna nemají čas. Tvůrci How We Know We're Alive se tak snaží hráčům otevřít oči, donutit je zamyslet se nad svým chováním, připomenout, že lidé by neměli být jen "spotřební zboží" a že váš pohled na věc nemusí být vždy ten jediný správný. Vždy jsou lidi, kteří vás mají rádi ať se děje cokoliv a myslí na vás, i když vy jste na ně už zapomněli, což by nebylo na škodu změnit dřív, než bude pozdě.

Z herního hlediska je však závěrečné rozuzlení příběhu na můj vkus poněkud uspěchané, což u freeware hry chápu, nicméně výsledek na mě neudělal takový dojem, jaký udělat nejspíš měl. Tenhle nedostatek ovšem vynahrazuje krásná pixelartová grafika a ještě krásnější hudební doprovod, což dohromady tvoří ideální atmosféru pro danou tematiku. Udělat hru o hodinku delší, tak za ni s radostí zaplatím.

Rozhodně doporučuju vyzkoušet.

Při hraní jsem si několikrát vzpomněl na Pyre. Nenápadná hra plná textu a krásného audiovizuálu, která mě ve výsledku naprosto uchvátila. Citizen Sleeper sice není tak originální záležitostí, jako právě zmíněné Pyre, neboť prezentuje poměrně typický cyberpunkový námět o boji proti korporaci, ale příběhy jednotlivých občanů Erlin’s Eye jsou napsané dostatečně poutavě na to, abych je vydržel číst i čtyři hodiny v kuse, což se mi nestává příliš často.

Tudíž zatím co máte na obrazovce vesmírnou stanici a váš problém s lovcem odměn, který vám jde po krku, za jednotlivými ikonkami napříč stanicí se skrývají soukromé příběhy místních obyvatel a právě ti jsou klíčem k vašemu vysvobození. A nebo vy jste klíčem k jejich vysvobození. Vývojáři se totiž snaží hráči podsouvat otázky, co je v životě důležité a nelze si nevšimnout kritiky kapitalismu, což se dá od cyberpunkové tematiky nejspíš i očekávat, ovšem zde se to daří opravdu výborně a někdy i na příbězích, které chytnou za srdce. Prožijete tak třeba strastiplnou cestu chlápka starajícího se o sirotka, kterému chce zajistit lepší život nebo procitnutí jedné ztracené žoldačky a mnoho dalších.

Hraní tak sestává v podstatě jen z klikání na ikonky a následné čtení a rozhodování se v dialozích. Hra však dokáže na hráče vytvořit i jistý nátlak a nechat jej v napětí, neboť jej tlačí časový limit do jistých událostí znamenající nevratný zlom v příběhu. Dopomáhá k tomu i systém cyklů a kostek určující počet a úspěšnost vašich akcí, který v počátku může být i poměrně drsný, nicméně čím dál ve hře jste, tím víc odpouštějící začíná být, což není nutně špatně v příběhovém kontextu, ale postupně může být až zdržující či zbytečný.

Své řádky si rozhodně zaslouží i audiovizuální stránka. Stanice a uživatelské rozhraní je sice vyobrazeno ve velmi zjednodušené a ne příliš detailní podobě, ovšem samotné postavy to skvěle vynahrazují, neb jsou nakresleny opravdu originálně a líbivě. Nezaostává ani hudební doprovod, což se dalo po skvělém soundtrack k In Other Waters očekávat. Pokud vás samotná hra nezaujme, tak rozhodně doporučuju si jej poslechnout. Nádherný ambient.

Podobných her jsem ještě moc nehrál, tudíž ani nevím, komu ji vlastně doporučit. Pokud máte rádi příběhy ve sci-fi/cyberpunkovém zasazení a chce se vám hlavně číst místo hraní, tak jste tu správně. Pokud se vám líbilo zmíněné Pyre, ať už po stránce narativu nebo vizuální stránky, tak by vás Citizen Sleeper mohl také oslovit. A nebo to prostě zkuste bez ohledu na preference, když už je to v Game Passu. Třeba vás to osloví stejně jako mě.

A opět vítězí forma nad obsahem. Kdo by to byl řekl, u černobilé hry, že ano. Snaha napodobit Kurosawu a přinést hráči filmový zážitek spojený s bojovou hrou však minimálně z části vychází a Trek to Yomi rozhodně není hra, které byste se měli obloukem vyhýbat. Na rovinu však nutno říct, že si to užijí především milovníci Japonska. Ostatní mohou přestat číst a hru neřešit, o nic nepřijdete.

Co se vývojářům rozhodně povedlo je vizuální stránka. Jakkoliv grafika nedosahuje žádné zázračné úrovně, tak právě barevná paleta vše dokonale maskuje a hra vypadá prostě krásně. Ať už jste ve vesnici, lesích, interiérech nebo právě v Yomi, vše je nádherně detailní a oku lahodící. Atmosféře pomáhá i výborný hudební doprovod, ale především kamera. Ta se snaží být opravdu filmová a jednotlivé úhly záběru jsou často vyloženě umělecké dílo. A zde je občas kámen úrazu. Boje na některých obrazovkách jsou tak nepřehledné, že to začíná být lehce frustrující, neb nevidím, kdy nepřítel útočí a kdy se krýt. Případně je kamera tak daleko od postavy, že nevidím vůbec nic.

Soubojový systém je však poměrně jednoduchý. Stačí se ve správný moment krýt a následně zasadit ránu, případně nějaké to jednoduché kombo. Slabší protivníci padnou na dvě rány, tudíž je lze v rychlosti porubat nebo použít některou ze čtveřic speciálních ranged zbraní a nezdržovat se s nimi. Proto je zde tak obtížnost řešena množstvím nepřátel. Když vás z každé strany obklopí nepřátele a k nim se přidávají kouzla speciálů, tak hra začíná být opět frustrující. Ne, že by se to nedalo zvládnout na druhý nebo třetí pokus, smutné však je, že s bossem je pak podstatně méně práce, protože je sám. To se však mění u toho závěrečného, na kterého jsem vážně už neměl náladu a po pár neúspěšných pokusech jsem obtížnost shodil na easy a porazil jej do deseti sekund. Odstupňování obtížnosti se tak zdá se moc nepovedlo.

Nelze ale tvrdit, že je to přímo marné. Musím uznat, že minimálně první dvě kapitoly jsem byl opravdu nadšený a hraní jsem si vyloženě užíval. Problém však je, že i přes herní dobu něco kolem pěti hodin se dostavuje stereotyp a vůbec by zde neuškodilo mít to o hodinku nebo klidně dvě kratší. Pokud totiž nějakým zázrakem nebudete souboják milovat, tak ho jaksi nemá co vynahradit. Příběh stojí za starou belu a ona filmovost to nezachrání. Na druhou stranu to byl zajímavý a vlastně i jedinečný zážitek, který jsem si i přes stereotyp užil víc, než kdejakou áčkovou akci.

A Memoir Blue ja asi hodinový interaktivní film, který vypráví jednoduchý příběh o vztahu matky s dcerou, což je dle mého na herní poměry vcelku ojedinělé. Nutno podotknout, že je to celé odvyprávěno bez použití slov a jediné lidské hlasy, které uslyšíte, jsou pouze v doprovodných písničkách. Za mě naprosto v pořádku, ovšem stejně bych vám asi pro lepší pochopení doporučoval před/po hraní přečíst tenhle blog od vývojářky, kde vysvětluje svou životní zkušenost, kterou se rozhodla přenést do hry.

Beru tedy příběhovou stránku jako plus a co dále beru jako plus je rozhodně umělecký směr. Samozřejmě nejde o žádný vrchol 3D grafiky, ale i tak jde o zcela dostačující záležitost, která je svým stylem poměrně líbivá, což následně ještě podtrhují i 2D vsuvky vyvedené možná ještě lépe. Vše pak krásně doplňuje i poklidný soundtrack včetně písniček s příjemným vokálem.

Proč však jdu s hodnocením jen lehce nad průměr? Nejsem si totiž úplně jistý, jak mám tohle dílo hodnotit. Walking simulátorům se často vytýká, že nejsou hrami, nicméně alespoň v nich chodíte. Tady polovinu času koukáte na animace a druhou polovinu času děláte naprosto banální úkoly. Vše se ovládá pouze myší a celá interakce se omezuje na posouvání předmětů a.... no, v podstatě jen na tohle. Abych to tedy moc nezjednušoval, tak třeba i setřete páru z obrazovky. Myší. Nebo plavete. Tak, že držíte myšítko. A možná si řeknete, že tohle přece v jiných hrách občas funguje a ano, máte pravdu, ale tady mi to přišlo spíš jako rušivý element zbytečně natahující her- filmovou stopáž.

Kdyby šlo o krátkometrážní animovaný film, tak se mi pravděpodobně bude líbit a dám o pár procent víc. Z herního hlediska však nejde o žádný zázrak a tvůrci si imo špatně zvolili médium, ač chápu, že dělat hru je finančně výhodnější, než dělat film. Neříkám tím však ale, že A Memoir Blue je dílo, které si nezaslouží vaši pozornost. Pokud se vám líbí minimalistické vyprávění a audiovizuální zážitky, tak směle do toho. Především fanouškům Florence se to určitě bude líbit.

Pokud si říkáte, že nebudete platit takové peníze za pouhé DLC, protože to je určitě jen zbytečná recyklace na podojení fanoušků, tak vás s radostí vyvedu z omylu. Měl jsem však přesně taková očekávání a proto jsem dost překvapen, jaké úsilí do toho tvůrci vložili. Ukázkový příklad, jak tyhle přídavky dělat.

Hrdinka Steph je zavřená ve známém obchodě s vinyly, který zároveň funguje jako rádiová stanice a celé cca čtyři hodiny herní doby se budou odehrávat pouze zde. Na začátek je potřeba uvést, že krom Steph zde žádnou jinou postavu neuvidíte a prožijete tak osamělé svátky během jednoho roku. Mezi těmi je Pride Month, Halloween a závěr roku. Jeden svátek tak znamená vždycky jednu kapitolu, ve které máte seznam úkolů jak co se rádia týče, tak i povinností v obchodě. A zde je trochu kámen úrazu. Úkoly jsou vždy naprosto stejné. V rádiu přečtete reklamy a vyřídíte telefonáty, v obchodě pak většinou uklízíte, případně děláte trochu zajímavější činnosti jako hledání stop k vyřešení hádanky od vašich kamarádů, procházíte předměty představující různé vzpomínky nebo dokonce skládáte vlastní písničku. Problém je, že to začne být trochu stereotypní už v polovině hry.

Na druhou stranu je potřeba uznat, že celé tohle čtyřhodinové sólo překvapivě funguje. Zmíněné telefonáty jsou většinou docela zajímavé, dávají vám možnost volby a poslechnete si různé příběhy ze života. Vzpomínky Steph se točí kolem prvního dílu a Before the Storm, tudíž se zde reflektuje i váš konec v Arcadia Bay a hra dokáže být jak vtipná, tak často i smutná až depresivní. Tvůrci totiž zpracovávají různá psychologická témata a i když na ně není příliš času, většinou je zpracování dostatečně úderné. Příjemnou novinkou je i variace na Tinder a následné chatování, kde se vývoj konverzace vyvíjí dle vašich rozhodnutí a co víc, v dalších kapitolách se jejich výsledek projevuje. Tohle mi osobně přišlo jako fajn fíčura navíc, která mohla být klidně i v základní hře.

Ale abych se dostal k tomu hlavnímu, což není nic jiného, než hudba. Samozřejmě. Pokud sérii Life is Strange milujete právě kvůli hudebnímu doprovodu, tak tohle je DLC přímo pro vás. V pouhých čtyř hodinách je tu snad víc skladeb, než ve všech hlavních dílech dohromady a milovníci indie soundtracku si zde přijdou na své. Vrací se třeba Foals, Local Natives nebo Alt-J, poslechnete si třeba i Maribou State, Sigur Rós nebo Agnes Obel. Zároveň ale i spoustu písniček od méně známých autorů. Do vysílání rádia navíc můžete v tomhle ohledu i lehce zasahovat a pouštět tak hudbu dle vlastního výběru. Pokud po odehrání někdo bude tvrdit, že nechce takovou práci i ve skutečnosti, tak lže!

Wavelengths je výborný koncept, který by nebylo vůbec špatné trochu rozvést do samostatné hry, protože příběhově zaměřené moderování rádiové stanice nebo správa obchodu s nahrávkami není něco, co herně vidíme běžně. Jediný problém jde zde malá variabilita úkolů a tím pádem následný stereotyp. Určitě z toho šlo vytřískat víc, ale i tak jde na poměry DLC o nadprůměrný kousek, kterému byla očividně věnována nadstandardní péče.

Začátkem bych na rovinu uvedl, že jsem fanboy série, takže mé téměř plné hodnocení berte lehce s rezervou. Jsem však fanboyem právě proto, že tahle série tak nějak plní skoro všechna má přání ohledně her a jejich příběhů. V první řadě to jsou "mileniálské" problémy, které hojně vyhledávám jak ve filmech, knihách, tak v poslední době díky indie vývojářům i ve hrách. Pak to je rozhodně feeling jistého indie dramatu či slice of life námětů, ač zde je vše lehce okořeněno nadpřirozenými jevy. No a v neposlední řadě je to indie soundtrack, který byl v předešlém díle bohužel těžce upozaděn, ale zde se vrací v plné parádě. Není překvapením, že True Colors tohle všechno plní do puntíku a v jistých směrech ještě lépe, než předchůdci.

Hře bych v podstatě vytkl jednu jedinou věc, tak s ní rovnou začnu. Je to námět samotného jádra příběhu, který působí jako kdyby tvůrci moc koukali na americké westerny. Nechci spoilovat, ale je to děsné klišé. Naštěstí je dobře podaný a jakkoliv se jednotlivé kapitoly vždy snaží posouvat ve svém hlavním příběhovém cíli, z naprosté většiny svého obsahu jsou vyplněny osobnějšími příběhy obyvatel městečka Haven, s nimiž se naše hrdinka jako nováček seznamuje. A jestli patříte k těm, co ani po třech předešlých hrách nepochopili, že tahle série se fakt nesnaží být klasickou adventurou a "málo hraní" je zde překvapivě cíleně, tak vás možná lehce, ale fakt jen lehce, potěším, protože True Colors nabízí rozhodně nejvíce interakce a hádanek z celé série. Jednotlivým obyvatelům tak můžete různě pomáhat i při naprostých banalitách a dokonce i těm, kteří v příběhu nehrají žádnou roli. Konečně totiž lze často volně procházet část městečka aniž byste byli omezeni na jednu malou lokaci či místnost jako tomu bylo dříve.

Zmínění obyvatelé jsou rozhodně dobře napsaní. Osobně mi na některých z nich v průběhu příběhu začalo i záležet či jsem s nimi soucítil, k těm zápornějším jsem si vytvořil dostatečný odpor a ty nejbližší jsem začal mít i rád. Jasně, Steph a Ryan, což jsou zdejší největší sidekickové, asi nenahradí Chloe nebo Rachel, ale co je překvapivé, samotná hrdinka Alex bez problému nahradí Max. Jakkoliv mám první díl ze všech nejraději, tak s klidným srdcem prohlásím, že Alex je nejlepší hrdinka z celé série. Samozřejmě sympatie bude mít každý individuální, ale u mě se tvůrci trefili přesně. Nemohou si zde tentokrát stěžovat ani odpůrci teen středoškolských příběhů, protože Alex je dospělá a pracující dívka a rozhodně celé pojetí tentokrát působí nejdospěleji.

Velké plus za mě mají Deck Nine i za to, že sci-fi prvky na rozdíl od Dontnod drží trochu na uzdě a zdejší empatická schopnost ani nepůsobí nadpřirozeně. Jestli něco dle mě herní průmysl potřebuje, tak jsou to příběhy ze života bez sci-fi a fantasy kravin a to se vývojářům poměrně daří, což dokázali i u skvělého Before the Storm. Navíc je zde i snaha o jakousi osvětu, neb, co si budem, lidem často empatie vážně chybí. Jsem opravdu rád, že značka skončila v jejich rukou, neboť Dontnod po slabší dvojce a řadě dalších průměrných či lehce nadprůměrných her působí jako trochu one-hit wonder studio.

True Colors není emocionální roller coaster jako jednička a není ani dobrodružná dvojka. Je to spíš takový indie film z jednoho krásného městečka v Coloradu, který plyne velmi poklidným tempem. A ono to vlastně vůbec nevadí. Bohatě stačí si sednout na nějaké hezké místo, vychutnat si zdejší atmosféru se skvělým soundtrackem na pozadí a mezi tím prožít pár lidských příběhů, poznat sám sebe (nejen herně) a mimo to i vyřešit jeden kriminální případ. Za mě naprostá spokojenost.

PS: Uvidíte zde Steph bez čepice. Na to určitě všichni čekáte.

„You can have the most delicious food on earth that you can't enjoy if the time, place, people and everything else are not right.“ 

Dalo by se říct, že tahle hra je šitá na míru všem, kdo se cítí zbyteční a jako přítěž svému okolí. Respektive těm, kdo v životě nenacházejí smysl a nemají dostatek sebelásky stejně, jako zdejší hrdinka. Nečekejte však, že někomu tvůrci prostřednictvím pár krátkých rozhovorů s fiktivními charaktery dokážou vyléčit depresi nebo vás donutí začít se mít rádi. Co však možná dokážou, je přehodnotit životní priority, zastavit se, zamyslet se a možná, ale fakt možná, zažehnout malý plamínek naděje.

Z herního hlediska to vlastně ani není hra, je to jen procházka po vlaku s pár hezkými větami, které člověka při troše štěstí zahřejou u srdce a vykouzlí úsměv na tváři. A víte, že to vlastně bohatě stačí? Jediná věc, co mě zamrzela, je slabý hudební doprovod, přičemž tematika a stylizace přímo prosí o lofi soundtrack. Ač samotná závěrečná skladba je moc povedená, při většině hry budete pročítat rozhovory za doprovodu zvuků jedoucího vlaku.

Víc není moc o čem. Pokud chcete zvednout náladu a máte volnou hodinku a půl, tak příjemné čtení. Myslím, že je téměř jisté, že vám aspoň na chvíli bude líp. Minimálně u mě to fungovalo a jsem moc rád, že podobné projekty vznikají. Navíc pokud máte rádi kočky, tak je tu další důvod, proč se do What Comes After pustit.

Hned na úvod se přiznám, že jsem nikdy nehrál jakoukoliv hru z Xeno série a vrhl jsem se rovnou na tu nejvíce opomíjenou, což asi většinou není ideální start. Může za to jednak Charllize, který tady už nějaký ten pátek o Chronicles X básní jako o nejlepší open-world hře, a pak taky Drolin, který mě dokopal k Neon Genesis Evangelion. Stále si pamatuju, jak jsem na DH v minulosti prezentoval názor, že mechové jsou generické téma a nechápu, co na tom ti Japonci vidí. Ehm... jen idiot nemění názory, ne?

Za ty roky hraní jsem si tak nějak našel ve hrách to, co mám rád a naopak věci, které mě unavují. Ta první a nejdůležitější věc je příběh, potažmo kvalitní vyprávění. Díky dobře vyprávěnému příběhu dokážu odpustit mnoho a považuji jej za zásadní herní prvek. A přesně tohle Chronicles X nemá. Naopak pokud jsem z něčeho unaven, je to hlavně mapa posetá otazníky nebo jinými značkami, což většinou jen zbytečně natahuje herní dobu a hráči to vesměs nic nedá. A přesně tohle Chronicles X má. Proč mě to tedy tak bavilo? Nevím. Asi proto, že je zde nejlepší open-world co jsem ve hrách kdy viděl a nic víc jsem nepotřeboval.

Příběh tedy stojí za starou belu. Lidé se po zničení Země během války s mimozemskou rasou přesunou na novou planetu a plánují zde začít znovu, nicméně nepřítel jim je v patách a nedá pokoj, dokud nevyhubí posledního člověka ve vesmíru. Před lidstvem tak stojí nejen neznámá planeta plná neobjevené fauny a flóry, ale také neustálé nebezpečí. Hlavní mise tak prakticky vždy sestávají z krátkého brífinku, kde se dozvíte, co máte najít a prozkoumat nebo koho zabít nebo zachránit. A takhle je to stále dokola, přičemž občas se v mezičase dozvíte nějaké zajímavější informace o fungování lidstva na téhle planetě a postupem času se rozkrývá jedno velké tajemství. Nutno uznat, že jakkoliv mě příběh moc nebral, samotný závěr je poměrně překvapivý a uspokojivý.

Tenhle nedostatek se však asi měl řešit vedlejšími úkoly, které hráče často seznamují s jednotlivými postavami, nicméně mi jednotlivé příběhy nepřišly moc dobře napsané a všechno jsem tak nějak pouštěl jedním uchem tam, druhým ven a příběhové pozadí či osudy postav mi byly časem víceméně ukradené. Výjimkou je samozřejmě velitelka Elma a parťačka Lin. Ač zde najdete opravdu velké množství různých postav, které lze naverbovat i do party, tak příběh věnuje největší pozornost právě zmíněné dvojici a je téměř vyloučené, že byste hru dohráli a svou velitelku si nezamilovali. Co zaslouží v tomhle ohledu však pochvalu, je vyobrazení soužití lidí a mimozemských ras v jednom městě. Paranoia, stravovací návyky, vkus či celkové kulturní nepochopení a nedůvěra. Na vše tvůrci mysleli a nechají vás řešit vzniklé problémy.

Tohle všechno však je ve výsledku uplně jedno, protože hlavní náplň je objevovat, bojovat a zase objevovat. Vertikální svět je výborný nápad a v momentě, kdy dostanete mecha, zde tedy zvaný skell, začne ta pravá zábava, neboť můžete lítat bez omezení a vše, co vidíte v dálce, nad vámi i pod vámi, je opravdu dostupné. Svět je navíc obrovský a variabilní. Travnaté pláně, hory, jezera, džungli i poušť brázdí různá monstra a na každém kroku čeká něco k objevení. Vše navíc umocňuje dostupná Collectopedia, kde si zaznamenáváte nalezené předměty a dostáváte za to odměny. Při přebíhání od značky ke značce jsem se takhle nebavil ani nepamatuji.

Souboje jsou pak po vzoru MMO her, tudíž máte několik aktivních útoků, na které během boje klikáte, zatím co kroužíte kolem nepřítele a zadáváte jednoduché rozkazy svému týmu. Pokud předpokládáte, že víc než o skill zde jde o statistiky, tak předpokládáte správně. S tímhle je tak spojený i grind a zatím co jsem při cestě k poměrně nutnému 50. levelu byl už lehce otrávený, tak po dosažení téhle mety a koupi nového skella jsem paradoxně ještě dobrovolně grindil dál, protože si najednou můžete dovolit zaútočit na větší a silnější monstra. Každých pár levelů a nové vybavení se prostě odráží na bojišti a souboje i přes svou jednoduchost prostě baví. Navíc v momentě, kdy zaútočíte na nepřítele a začne Show us light, for now..., tak prostě chcete bojovat!

Když si vezmete, že tenhle zapadlý zázrak vyšel na WiiU, tak je um vývojářů z Monolithu naprosto obdivuhodný. Celý svět je k dispozici bez loadingů, vše je krásně detailní a živé a graficky jde pravděpodobně o jeden z vrcholů konzole. Ha je navíc napěchována obsahem a při příchodu do New LA (jediné lidské město na planetě) nebudete vědět, co dřív a téměř s každou další splněnou kapitolou se pak odemykají neustále nové možnosti. Celkový zážitek pak ještě umocňuje již zmíněný soundtrack. Hiroyuki Sawano je mi znám už z anime, nicméně tady předvedl pozoruhodnou práci.

Nechápu, proč na tom Nintendo sedí již tolik let a nezaplatili port pro Switch. Je až trestuhodné nechat tenhle klenot umřít na jedné z nejzbytečnějších konzolí ever a zcela ideální by bylo, kdyby Monolith nevlastnilo Nintendo a ti měli tak možnost podobnou hru vytvořit pro normální konzole a PC. O tom si však můžeme nechat jen zdát. Pokud však máte rádi objevování cizích planet a mimozemských civilizací nebo jste fanoušci mecha her, tak není nad čím přemýšlet. Objevování herního světa nebylo nikdy zábavnější!

Představte si, že hrajete Dear Esther a při poslouchání příběhu a kochání se okolím střílíte potvory na potkání. Nějak takhle jsem se cítil u hraní Haven. Ne, samozřejmě přeháním, ale nemůžu se zbavit pocitu, že Haven by mnohem lépe fungovalo jako walking simulátor zaměřený na příběh a exploraci, protože celá akční stránka hru poněkud ničí. Ale popořadě...

Začnu s tím nejlepším a tím, na čem celá hra vlastně stojí, tedy příběhovou stránkou. Tvůrci přišli s poměrně originálním nápadem, ale především taky napsali poutavé a zábavné dialogy, které působí naprosto přirozeně bez jakýchkoliv cringe momentů. Ústřední pár bych možná i zařadil mezi nejsympatičtější herní postavy vůbec a velkou zásluhu na tom jistě má i dvojice dabérů velmi příjemných na poslech. V příběhové části tedy tvůrci odvedli úžasnou práci a celou hru tím výrazně táhnou nahoru. To však nejde říct o zbytku hry...

Druhou nejvýraznější částí hned po konverzacích je průzkum prostředí. Ten bohužel doplácí na velmi nízkou variabilitu a několik dlouhých hodin lítáte po nudných pláních bez špetky nápadu. Občas změní barvu, nicméně pocitově to ve výsledku nic nemění. Spolu s přehnanou délkou okolo 10 hodin se tak po pár hodinách dostaví stereotyp a vůbec tomu nepomáhají ani lehké survival prvky a s tím spojená potřeba jíst a léčit se, což však jde jen na určitých stanovištích. Ty jsou poněkud nešťastně rozmístěny a zapříčiňují zbytečné přelétávání z jednoho kousku planety na druhý, což herní dobu ještě nesmyslně natahuje. Samotná explorace pak ani nenabízí příliš zajímavých předmětů, tudíž uspokojivý pocit z objevování nového také nečekejte.

To by ještě nebylo tak hrozné nebýt soubojů, čímž se dostáváme k největší vadě hry. Ty na první pohled připomínají tahový systém známý z JRPG, nicméně probíhají v reálném čase a útoky se musí nabíjet. Možná to zní zajímavě, ale ve skutečnosti je to asi ten nejhorší souboják, co jsem kdy ve hrách viděl. Při útoku si nelze vybrat, na koho vlastně budete útočit, což zapříčiní, že jednotka schopná oživit padlé nepřátele nejde sejmou jako první a útok přesměrovaný na ni je pouhé štěstí, respektive jsem nepřišel na to, jakým způsobem to funguje. Dále potřeba mít neustále na jedné postavě aktivní štít souboje zbytečně zdržuje, jelikož máte pouhou jednu útočící postavu a co víc, v útocích nepřátel jsem nevypozoroval žádnou smyčku a frekvence jejich útoků je čistě náhodná, tudíž se ani nejde trpělivě bránit a útočit ve správný moment. Nejvíc frustrující se však nemožnost útočit, dokud nepříteli neproběhne animace útoku, což mi v real-time soubojáku nějak nedává smysl.

Game Bakers udělali zajímavou hru, které by moc slušela nenásilná forma hratelnosti, protože celé to hraní prakticky člověka jen vytrhává ze skvěle napsaného příběhu ve formě vizualní novely. I v tom případě by jí však neuškodilo podstatně více péče po stránce herního světa, aby se měl člověk čím kochat a co objevovat. Nicméně minimálně kvůli tomu příběhu a taky skvělému soundtracku to určitě stojí za zahraní.

Určitě to znáte. Čas od času se objeví herní klenot, který je v určitém aspektu velmi originální a naprosto vás tím pohltí. O to zajímavější je vidět, jak je herní medium originálně využíváno pro vyprávění příběhů. V minulosti mě uchvátilo Life is Strange svým překvapivě emotivním příběhem středoškolaček, do nějž mohl hráč zasahovat. Pokračovalo to třeba jedinečným Hellblade a jeho nahlédnutím do hlavy psychicky narušeného člověka nebo nevídaně dospělým podáním příběhu se značným přesahem v druhém Last of Us. Čím to, že 13 Sentinels se u mě nesmazatelně zapíše mezi tyhle hry?

Všechny zmíněné hry nabízejí lidem blízká témata, které ač jsou herně obohaceny o různé sci-fi/fantasy prvky, tak se stále snaží neztrácet původní myšlenku a útočit na emoce především díky tomu, že řeší reálné problémy, které rezonují naší společností. 13 Sentinels tohle nenabízí a jde o čistokrevné sci-fi. Jeho síla však tkví ve způsobu vyprávění. To je totiž nelineární a nabízí tak v podstatě každému unikátní průchod. Ve zkratce to znamená, že osudy jednotlivých postav můžete vidět v téměř libovolném pořadí a volně mezi nimi přeskakovat dle potřeby. V dějové lince jednoho však vidíte i postavy další a pro souvislosti je potřeba prožít děj i z jejich strany, případně ze strany několika dalších. Zajímavý je však také fakt, že jednotlivých 13 příběhů v jistém smyslu funguje i samo o sobě a autoři tak v každém lehce mění jakýsi pocitový přístup, ač hratelnost je vlastně stále stejná.

Zlé jazyky by mohly říct, že zde forma vítězí nad obsahem, nicméně jsem toho názoru, že i kdyby byly jednotlivé kapitoly seřazeny chronologicky, tak jde stále o jeden z nejlepších a nejpromyšlenějších herních příběhů. Ten na první pohled vykrádá vše, co vás napadne, a co víc, některé kapitoly jsou vyloženě kopie různých děl, což sám autor přiznává. Poznáte tak třeba Válku světů, Terminátora, E.T., Zdrojový kód a spoustu anime či mangy, které jste nejspíš neviděli a nečetli. Můžete tak usoudit, že to je ve výsledku slepenec cizích nápadů, což je samozřejmě pravda, ale je to poslepované zatraceně dobře. Tím, že má hra 13 protagonistů, je neustále postaráno o nové zvraty a napětí vás tak bude hnát stále kupředu.

Nicméně nebyli by to Japonci, kdyby se to celé bralo čistě vážně, tudíž nemusíte mít strach o nějaké odlehčenější momenty. Podstatná část hry se odehrává v roce 1985, tudíž hra často působí až nostalgicky pohodovým dojmem (Ano, často cítím nostalgii k době, kterou jsem nezažil) a protagonisté jsou středoškoláci, což znamená, že je prostor i pro skvěle podané vtípky s občasnými sexuálními narážkami. Jednotlivé postavy jsou samozřejmě napsány unikátně a neměl jsem pocit, že by tam některá z nich byla navíc nebo se tvůrci opakovali, ač je jistě nevyhnutelné, že si každý najde ty oblíbené a naopak méně oblíbené. U některých za to může povaha, u některých zas zábavnost jejich dějové linky, některé však značně vyčnívají celkově (Natsuno a její "E.T." příběh).

Slušilo by se možná říct, že ve své příběhové lince není 13 Sentinels úplně tak adventura, jakou si nejspíš představujete. V podstatě je to několik desítek hodin koukání na konverzace a od žánru visual novel ji dělí jen možnost pohybovat s postavou po obrazovkách a občas spustit interakci s předměty. Žádné hádanky však nečekejte. Hraní vypadá většinu času tak, že sedíte a mačkáte X, nic víc. Od toho tu však je strategická linka, což je velmi zábavná minimalistická RTS mini-hra proložená krátkými konverzacemi našich hrdinů. Jsem asi jeden z mála, komu přišla zábavná a klidně by ji v příběhové formě ještě o pár úrovní rozšířil, nicméně v opačném případě se není čeho obávat, protože na normal obtížnost je velmi jednoduchá a nezabere příliš času.

13 Sentinels má už teď svou budoucnost jistou, tedy minimálně v našich končinách. Exkluzivita na jednu platformu a anime stylizace z ní udělá hidden gem a i milovníci dobrých herních příběhů budou o tenhle skvost často ochuzeni. Osobně mám jednu jedinou výtku a to tu, že i přes krásnou 2D grafickou stránku bych spíš uvítal filmovější pojetí ve 3D. Nicméně něco takového je nejspíš finančně neúnosné, kor pro japonské studio. Budu tedy rád, pokud někoho z vás tenhle komentář přesvědčí ke koupi a hra hned nezapadne. Stojí to za to.

A Yuki je best grill.

Jak někteří víte, nejsem moc velký fanoušek původní Mafie. Je to dobrá hra, řadím ji mezi to lepší, co jsem v životě hrál, jenže toho lepšího, co jsem v životě hrál, je už několik desítek, takže ve výsledku to není nic významného. Na remake jsem se ale docela těšil, protože druhý díl už řadím do užší skupiny velmi dobrých her, které jsem hrál, a jsem přesvědčený, že jestli něco původní Mafii scházelo, tak to bylo trochu "západnější" pojetí, či jak to říct. Jednoduše první Mafia má stále feeling východoevropské hry, zatím co dvojka se toho úspěšně zbavila. A teď se toho s remakem zbavila i jednička.

Začnu u příběhu. Kdysi jsem tu pořádal anketu o nejlepší herní příběhy a zcela nečekaně to vyhrála původní Mafia. Nebudu předstírat, že jsem z toho byl překvapen, ale osobně jsem to nikdy moc nechápal, neboť ač je ten scénář na herní poměry nadprůměrný, tak jsem z toho nikdy odvařený nebyl. A světe div se, nejsem z toho odvařený ani teď. Na jednu stranu je blbé tvůrcům v tomhle ohledu něco vyčítat, protože zrovna příběh je tak citlivá část, že bylo odvážné do něj zasahovat byť jen trochu, a že malinko tedy zasáhli, nicméně na stranu druhou jim to vyčítat budu, protože měli šanci trochu rozvíjet vztahy mezi postavami a jít lehce do hloubky. Například když dostanete zadání nějaké mise, tak v čase, než nasednete do auta, můžete projít bar, garáže apod a výjimečně s někým prohodit jednu dvě zbytečné věty. Když už vztahy nejdou prohlubovat cutscénami navíc nebo doprovodnými misemi, tak by mi nevadilo vést v těchhle momentech nějaké větší rozhovory. Myslím, že by to byl příjemný a nepovinný bonus. A vůbec celkově je vše stále zbytečně uspěchané a ne moc dobře vygradované.

Tak teda hurá do města. Kdo se tu se mnou kdy o Mafii bavil, tak určitě na něj zná můj nepopulární názor. Já si prostě myslím, že si ty přejezdy z bodu A do bodu B mohli klidně odpustit, protože hra vás stejně v příběhovém režimu nenechá vystoupit z auta a trochu se vzdálit. A i kdyby nechala, tak co? Není v něm co dělat. Ale dobře, že tam to město je, není rozhodně mínus, takže je to spíš jen taková poznámka. Město je graficky krásné, detailní, líbily se mi hlavně části v noci a v dešti, především v Chinatown, kde to má opravdu výbornou atmosféru. Co mě ale občas vytáčelo, byli lidi, kteří se náhodně rozhodnou přecházet ulici ač nikde nevidím přechod. Když na ně zatroubím, tak buď nereagují a nebo stojí uprostřed silnice a řvou po mě rádoby vtipné poznámky.

No a k městu patří i doprava. Někde jsem tu četl, že tam chybí nadzemka či co, což by mě ani nenapadlo kdybyste mi o tom neřekli. Pak jsem taky četl, že chybí blinkry. Nevím, já si tu hru koupil abych hrál, ne abych na ní dělal autoškolu. Tím se dostávám k casual režimu řízení a policie. Celou hru jsem jezdil jak prase a policajti mě ani jednou nezastavili. A víte co? Byla to sranda. Všechna auta se jinak řídí trochu odlišně, motorky jsou fajn bonus, ač jsem na ni za celou dobu nasedl asi dvakrát, a celkově jízdní model je dobře zvládnutý tak, aby bavil. Doprava ve městě je hustá tak akorát, abyste se příliš nezdržovali, ale zároveň abyste nebyli sami. V tomhle ohledu za mě naprosto v pořádku.

Mé další výtky budu však mířit na soubojový systém, který je až směšně primitivní vzhledem k tomu, ke kolika potyčkám bez zbraní ve hře dojde. Nikdo po nich nechtěl další Sleeping Dogs, ale jako tohle je na dnešní dobu až moc odfláklé. No a o moc líp na tom není ani pocit ze střelby, který je takový nijaký, bez imerze, ač tomu občas pomůže nějaký ten vybuchující barel. Ovšem trochu přidat by také zasloužil. A taky bych třeba místo sbírání komiksů, plakátů, časopisů, karet a kdoví jakých zdržovaček ještě uvítal spíš větší variabilitu zbraní. Spolu se střelbou mi taky dost vadí i výdrž nepřátel, kteří když netrefíte hlavu, tak padnou až na čtvrtou nebo pátou ránu, zatím co Tommy se proti nim jeví jako křehotinka.

Škoda toho hektického scénáře a špatné gradace, protože Mafia je hlavně příběhová lineární hra. Vše jednoduše zůstalo stejné jako v předloze a tvůrci tak promarnili příležitost udělat výraznější změny, ač samozřejmě dostupné změny ve scénáři jsou dle mě ku prospěchu, ale je jich málo. Po stránce hratelnosti jde však o příjemnější zážitek a třešničkou je pak i překvapivě kvalitní český dabing. Po delší době u nás zas vznikla AAA hra světových kvalit a ač s pomocí zahraničích týmů, tak se stále, dle rozhovoru na ČT, 80-90% hry udělalo tady. V tomhle ohledu si hlavně myslím, že by bylo fajn, kdybyste si remake prostě pořídili a zkusili ho, protože tohle bychom měli podporovat.

Dystopická budoucnost na sto způsobů. Jedno z nejnadužívanějších zasazení v herním průmyslu, tentokrát jako japonský brawler. Na první pohled naprosto nezajímavá rubačka minulé generace, která je o to nezajímavější, že ji tvůrci prezentovali především multiplayerem. Výsledek? Prázdné servery chvíli po vydání a velký Sega omyl. Jeden důvod proč Anarchy Reigns hrát tu však je. Logo PlatinumGames na obalu.

Pokud stejně jako já patříte k fanouškům studia, pak by vás tahle hra i mohla zajímat. Ale zcela na rovinu říkám, že nikoho jiného asi neosloví, jelikož na trhu je spousta lepších bojových her. Nečekejte však souboják po vzoru Bayonetty nebo epické a těžké boss fighty na úrovni Metal Gear Rising. Anarchy Reigns je rychlá, stylová a uh... generická rubanice, která od hráče neočekává víc, než bezhlavé drcení tlačítek. A to všechno vinou multiplayeru. Celá singleplayer kampaň totiž působí jako nějaká příprava na online bitvy.

O příběhu se tím pádem nemá ani cenu rozepisovat. Je strašný. Během cesty, teda, cest dvou protagonistů, narazíte na všechny postavy použitelné v multiplayeru a člověk se nevyhne otrávenému protočení panenek když si uvědomí, jakým násilným a nesmyslným způsobem tam polovina z nich byla našroubována čistě proto, aby tam byla. Všem jim teda nakopete zadek a občas si za ně dokonce můžete zahrát, což je ta nejhorší věc! Protagonisté jsou děsně nudní týpci dle klasických stereotypů zatím co vedlejší postavy, které dostanete do ruky jednou či dvakrát, jsou podstatně zajímavější jak charakterem, tak i na samotném bojišti. Dokonce dvojice holčin, disponující tou nejlepší bojovou skladbou, se ve hře objeví na jeden jediný souboj a už je víckrát nevidíte. Jaká škoda...

Mimo souboje jste vhozeni do otevřené oblasti, ve které můžete dělat co chcete. Třeba bojovat nebo bojovat. Naprosto nepochopitelné je rozdělení misí, kdy abyste odemkli příběhovou část, musíte nasbírat určitý počet bodů. Mimo misi je budete sbírat hodinu, tudíž musíte do nepovinných misí, což z nich rázem dělá povinné, že jo. Jejich náplň je samozřejmě boj. Boj s hordou tupých týpků, boj s mutanty či boj s roboty. Neustále dokola. Občas se objeví oživeni v podobě závoděni, při kterém stejně masakrujete nepřátele a nebo variace na fotbal, kde, opět, zároveň i bojujete. Také nepochopím rozhodnutí "oživovat" hru náhodnými eventy jako tornádo nebo bombardování. Fakt není zábava s někým bojovat a najednou se vyhýbat padajícím bombám. No a v příběhových misích pak překvapivě bojujete, jen s o něco těžšími cíli a někdy i s krakenem.

Anarchy Reigns nemá krom boje příliš co nabídnout. Příběh je generický, postavy převážně nudně napsané a nějaké vtípky, o které hra vyloženě prosí, zaslechnete zřídkakdy. Přesto jsou však samotné souboje solidní zábavou podpořenou výborným soundtrackem a díky své krátkosti hra ani nezačne příliš nudit. Zaměření na multiplayer tak spíše škodí, ač si dokážu představit, že by mě chvíli zabavil. Osud podobných online brawlerů bývá ovšem často stejný a obávám se, že tak dopadne i blížící se Bleeding Edge od Ninja Theory. Platinum fanoušci se rozhodně nudit nebudou, ostatní však ruce pryč.

O žádné jiné hře v českých končinách nejspíš nemůžete říct, že ji každý zná, ale téměř nikdo ji nehrál. Můžete polemizovat proč tomu asi tak je, nicméně mezi hráči najdete jen minimum jedinců, kterým nic neříká jméno Jessica Nigri nebo kteří minimálně neviděli její cosplay Juliet Starling. Tehdejší mizivá popularita konzolí však ze hry udělala v podstatě nedostupnou záležitost a upadla v zapomnění, což ostatně můžete vidět i zde, na DH.

Herní legenda Goichi Suda byl pro mě do téhle zkušenosti velkou neznámou. Pár jeho her sice vlastním, ovšem nikdy jsem žádnou nezapl až do Lollipop Chainsaw a řeknu vám, že to je pro mě obrovské překvapení. Hra, která v recenzích sbírala vesměs průměrná čísla a zdálo se, že jediná její přednost je sexy roztleskávačka v čele, ve mě nevzbuzovala příliš velká očekávání. Stranou nechme zombíky, kteří mnohým z vás jistě lezou krkem, ač já se jich nemůžu nabažit, neboť „Killing people is fun when they're zombies!“ Tohle dílo je totiž přes veškerý ten masakr bravurně nahláškovaná komedie plná popkulturních referencí, sexuálních narážek a originálních nápadů.

Pravda, ve svém základu je hra velmi prostá a skoro by se dalo říct, že jen držíte páčku dopředu a drtíte tlačítka. Ač soubojový systém nabízí spoustu vylepšení a učení se novým útokům, jde stále jen o stereotypní řežbu v úzkých koridorech. Tvůrci se to však snaží vynahradit různými mini-hrami, které ve velké míře přerušují tu stereotypní hratelnost a neustále vás zásobují něčím novým, co vás zabaví. Jednou je to basketball s lidskými hlavami, jindy zase jízda v kombajnu, roztleskávání nebo parodování retro herních klasik a spousta dalších. Ve výsledku je tak hra nabitá něčím zajímavým na každém kroku.

Ta pravá zábava však začíná u jednotlivých postav a především u hrdinky Juliet. Musím se přiznat, že jsem zpočátku očekával hloupou roztleskávačku, která mi spíše poleze na nervy než že bude bavit. No, co si budem, občas něco hloupého fakt řekne, ale jinak je to moc sympatická slečna která pro nějakou tu cringe vtipnou hlášku nejde daleko. Zdatně jí sekunduje i její přítel Nick, respektive jeho hlava visící na Julietině sukni. Pobaví pak i vedlejší postavy a její rodina, především její drsňácký otec při konfrontaci s Nickem. „Son, if you don't quit acting like a fruit, I'm gonna stick you in the juicer.“ Vytknout zde však musím to, že postavy často mluví při akci a já moc multitaskingem neoplývám, tudíž jsem kolikrát nevěděl, na co se soustředit.

Velkou předností je i hudební doprovod, o jehož důležitosti svědčí i hudebně orientované boss fighty. Ty tvoří vždy zombie stylizovaný do nějakého žánru a hudebními nástroji často i bojují. Energický soundtrack je však přítomen po většinu hry a tvůrci se tak neustále snaží držet rychlejší tempo hry. I z toho důvodu tvoří většinu doprovodu spíše rockovější či metalové skladby, ač jiné žánry zazní též. Musí se však nechat, že tvůrci vybrali zatraceně dobře. Doporučuju poslechnout!

Lollipop Chainsaw je klenot minulé generace konzolí, který baví téměř v každém aspektu. Vytknout určitě lze lehkou zastaralost, přílišnou linearitu a možná někdy zbytečné QTE, jinak jde však o královskou zábavu a je až trestuhodné, že hra nedostala port na nové generace konzolí, remaster a nebo rovnou pokračování.

Asura's Wrath je jedna z nejzvláštnějších her, co jsem doposud hrál a docela mě i mrzí, jak nízké hodnocení jí dávám. Podobné experimenty jsou v herním průmyslu potřeba a byl bych docela rád, kdyby se tenhle koncept uchytil. Bohužel se tak úplně nestalo ani po letech od vydání a Asura stále zůstává vcelku ojedinělým počinem. Když se mi vlastně koncept hry líbil, tak proč to průměrné hodnocení?

Problém spočívá nečekaně v tom, že tvůrci nevěděli, co z toho vlastně chtějí mít. Respektive herní stránka je příliš rušící vůči té filmové a naopak. Sotva se vám dostane do rukou trocha svobody v ovládání, ihned jste přerušeni dalšími filmečky. Délka jednotlivých epizod je v průměru patnáct minut a do bojové části se v každé z nich dostanete většinou přibližně na pět minut dohromady. Tyhle části, pokud se nejedná o boss fight, působí spíše jako zbytečná výplň na prodloužení herní doby, přičemž jsem někde v polovině usoudil, že ač není hra příliš těžká, bude lepší shodit obtížnost na easy abych to urychlil.

Než se dostanete k nějaké pořádné akci, předchází ji tedy často únavné filmečky s neustále opakujícími se stereotypy. Beru, že žánr akčních fantasy anime je nejspíš velmi populární, jinak by ho nevznikalo tolik, v mých očích je to však nehorázná generická nuda. Na monstrech masakrujících lidstvo a na záchraně planety opravdu není nic originálního a na rádoby drsňáckých řečích každého záporáka, který si neodpustí hodinový proslov předtím, než vám zasadí smrtelnou ránu, jakbysmet. Na druhou stranu z tohodle si tvůrci udělali povedeným způsobem srandu, tudíž nechápu, proč opakovali stereotypy jinde. Ve výsledku tak jde o velmi plytký a nudný příběh, který, krom pár ojedinělých momentů, ani nepobaví, navzdory zvyklostem u japonských her.

Abych však jen nekritizoval, musím vyzdvihnout QTE části, jenž jsou v první řadě vtipné tím, že vlastně nějaké QTE můžete většinou ignorovat a hra, respektive film, pokračuje dál aniž by vás nějak trestal. Pravděpodobně tvůrci jednoduše udělali jednotlivé filmečky a mačkání tlačítek je tam pak jen dodatečně přidáno kvůli zvedání výsledného score či proto, aby hráč při tom sledování vypadal, že něco dělá. Nenávidím QTE, tudíž za mě zcela v pořádku. V druhé řadě však neskutečně baví svým over the top podáním. Asura vztekle hází zmutovaným slonem nebo přerostlou želvou a stylově vymlátí duši ze všeho a všech, kdo mu stojí v cestě. Vrcholem jsou pak naprosto přehnané boss fighty, kdy třeba za doprovodu Dvořákovy symfonie svádíte boj s polobohem jak na zemi, tak ve vesmíru a přemýšlíte, jestli je to ta nejepičtější nebo ta nejbizarnější věc, kterou jste kdy viděli.

Kdyby Asura's Wrath byl čistě filmem s interaktivními souboji v podobě QTE, na hru bych rázem pohlížel jinak. Že tenhle koncept může fungovat ostatně dokazují i některé Telltale hry, kde je dobře napsaný příběh střídmě dávkovaný QTE akcí. I zdejší kombinace klasické akce a filmu může fungovat, chtělo by to však poněkud rozumnější dávkování obou částí a hlavně buď máknout na soubojovém systému, aby nebyl jen jednoduchou výplní v mezičase, a nebo naopak sehnat lepší scénáristy.

Po více jak čtyřech letech na mém profilu přibývá další stovka v hodnocení. Dalo se to tak nějak očekávat. V posledních letech jsem se stal fanouškem filmů studia Ghibli, kterými se údajně vývojáři z Moon Studios inspirovali, žánr plošinovek mě hojně provází mým herním životem již od dětství a také jsem si dost oblíbil environmentální tematiku. V neposlední řadě pak, samozřejmě, i předchůdce ode mě dostal stovku. Vše tak nahrávalo tomu, že tohle bude neskutečná zábava. A byla.

Co vlastně od druhého Oriho můžete čekat? Vše, na co jste zvyklí z jedničky a porce vylepšení k tomu. Koncept hry zůstal nepozměněn, vizuál jakbysmet a hudební doprovod se drží známých melodií s lehkými úpravami. Patrnou změnou prošly souboje, které nyní nabízí podstatně více možností a jsou jaksi komplexnější i díky Oriho schopnostem a prostředí, které se vás snaží zaměstnat na maximum. Jak je však u metroidvanií zvykem, počáteční trable přechází do velmi uspokojivého pocitu čím více je Ori vylepšen a s blížícím se koncem je tak vyloženě slast probíhat svižně a neohroženě mapou.

Zatím co jednička šla zvládnout na stoprocentní kompletaci za nějakých deset hodin, u Will of the Wisps počítejte minimálně s pěti hodinami navíc. Herní dobu natahuje především množství vedlejších úkolů a aktivit, které se sice převážně zaměřují na přines a najdi, popřípadě na několik závodů s časem, ale rozhodně nijak při hraní neobtěžují. Vše je ve hře tak plynulé a propojené, že většinu úkolů uděláte, aniž byste jim cíleně věnovali pozornost. Třešničkou na dortu je pak vylepšování jedné lokace díky nalezeným předmětům a řeknu vám, že ze sledování proměny lesa a jeho roztomilých obyvatel za doprovodu příjemné hudby, jsem se rozplýval blahem a těšil jsem se na každé další semínko k zasazení, či dostupné vylepšení.

Ti z vás, kteří si stěžovali, že je jednička příliš těžká, se připravte, že dvojka vám také nic nedaruje. Díky zmíněné komplexnosti a množství schopností a tlačítek k používání je občas poměrně namáhavé stíhat vše, co se děje na obrazovce. Především to pak jde znát u proslulých částí, kde jste před něčím na útěku. Přesně tak, ani dvojce se nevyhnuly a pokud jste je nesnášeli v jedničce, zde to nebude lepší. Na druhou stranu mi však přišlo, že hra již tolik nestojí na precizním platformingu, ale tohle se mi jako uživateli gamepadu těžko soudí, neb jde o problém spíše klávesnice a myši. Celkově vzato však nejde o žádnou hardcore výzvu a na trhu je řada těžších záležitostí.

Ori and the Will of the Wisps je ukázková 2D plošinovka áčkových kvalit. Špičkové animce a krásnou stylizaci s detailním prostředím sráží dolů v podstatě jen trochu graficky nedokonalé cutscény, za což dost možná může i užití Unity. Pochvalu však zaslouží bezproblémový chod hry hned po vydání, kde jen občas lehce hapruje zvuk. Krásné zakončení vám pak už jen zanechá nějakou tu slzu v očích a spokojený pocit z dohrání kusu opravdového umění.