V zemích Shtraberl vládne nábožensky orientovaný Luminous Church, který uctívá boha Zehaala a snaží se ochránit smrtelníky před vlivem mocichtivých čarodějek, které v minulosti bojovaly o moc s dračí rasou. Hráč se zde ujímá role sirotka Alpha a jeho společníků, kteří byli od dětství vychovávání církví pro boj s čarodějkami ve skupině zvané Garden Children. Když ale děti dospějí do věku, kdy se vydají na bojiště, tak začnou zjišťovat, že věci nemusí být nutně tak, jak jim církev celý život tvrdila...
Luminous Arc je prvotina od japonského studia Imageepoch. Jedná se o klasické strategické RPG, kde se tahové boje odehrávají v izometrickém pohledu na čtvercové síti. Mezi jednotlivými bitvami pak může hráč nakupovat nové vybavení, mluvit s členy skupiny nebo se dozvědět něco víc o světě Shtraberl v knihovnách jednotlivých měst. Po každé bitvě lze navíc upevňovat pouto s jednotlivými postavami dle hráčova výběru, z čehož plynou výhody na bojišti. Každá z postav samozřejmě disponuje unikátními schopnostmi a bojovým stylem a jejich nasazení na bojišti si může hráč také určit sám. Nechybí ani multiplayer pro dva hráče.
Hra se dočkala několika pokračování, přičemž druhý díl následoval rok poté a nesl prostý název Luminous Arc 2.
Fritol
Od studia Imageepoch jsem před pár lety hrál jejich labutí píseň Stella Glow, což byl velmi kvalitní mix vizuální novely a SRPG. Shodou náhod jsem se tentokrát dostal naopak k jejich prvotině, která právě se zmíněným titulem sdílí nejen žánry, ale také tematiku. Jen to všechno dělá mnohem hůř...
Začnu rovnou u toho nejhoršího, což je příběh, postavy, dialogy. Ani nepamatuju, kdy jsem naposledy ve hře viděl tak generickou nudu. Příběh se točí kolem mladých bojovníků vycvičených církví, jejichž posláním je boj s nebezpečnými čarodějnicemi. Jak už to tak v japonských hrách bývá, brzy se ukáže, že opravdové zlo je samotná církev a naše partička tak začne pomalu otáčet. Všechny postavy jsou napsány naprosto příšerně, dialogy jsou nepřirozené, veškeré snahy o vtip končí jen u té snahy a na vážné momenty se vyloženě hodí označení "cringe". Na osamocenou postavu například útočí boss, nicméně v tu ránu se objeví zbytek skupiny a začíná asi desetiminutový rozhovor, kde ani jedna z postav nemá v hlase emoci strachu nebo napětí. V klidu si prostě povídají, pomalu začíná skoro až romance a boss mezitím dělá kdoví co... Podobných blbostí jsou tam mraky. Tvůrci se za každou cenu snaží být emotivní, ale vůbec se jim to nedaří a vše působí jako laciné žvásty z té nejhorší telenovely.
Co celou hru zachraňuje, jsou souboje. Ty jsou sice úplně prosté, nicméně nemůžu říct, že bych se u nich nudil. Všechny postavy mají trochu jiný set útoků a hlavně jsou vybaveny různými zbraněmi či magií, přičemž stejně tak každá má svůj set skillů nebo kouzel a samozřejmě následně i své ultimátní schopnosti, které se odemykají v průběhu bitev. Lehké oživení jsou pak i synergické útoky, kde je zapotřebí mít na bojišti danou dvojici postav. Souboják tedy nenadchne, ale ani neurazí a především v pozdější fázi hry jsem se i poměrně bavil. Nabízí se zde však srovnání s již zmiňovaným Stella Glow, kde byly souboje podstatně komplexnější, zábavnější a navíc je doprovázel parádní soundtrack, což se zde neděje.
Žádný učený z nebe nespadl, jak se říká. Nevím, jak vypadala tvorba studia mezi jejich první a poslední hrou, nicméně vzhledem k tomu, jak moc si je jejich začátek a konec podobný, je potřeba uznat, že se tvůrci opravdu vypracovali a svůj počáteční koncept u Stella Glow dovedli téměř k dokonalosti. Velká škoda, že právě tenhle otřesně napsaný a herně průměrný titul dostal další tři pokračování, ale skvělé Stella Glow zapříčinilo konec studia. Hráči mají občas podivné chutě.
Začnu rovnou u toho nejhoršího, což je příběh, postavy, dialogy. Ani nepamatuju, kdy jsem naposledy ve hře viděl tak generickou nudu. Příběh se točí kolem mladých bojovníků vycvičených církví, jejichž posláním je boj s nebezpečnými čarodějnicemi. Jak už to tak v japonských hrách bývá, brzy se ukáže, že opravdové zlo je samotná církev a naše partička tak začne pomalu otáčet. Všechny postavy jsou napsány naprosto příšerně, dialogy jsou nepřirozené, veškeré snahy o vtip končí jen u té snahy a na vážné momenty se vyloženě hodí označení "cringe". Na osamocenou postavu například útočí boss, nicméně v tu ránu se objeví zbytek skupiny a začíná asi desetiminutový rozhovor, kde ani jedna z postav nemá v hlase emoci strachu nebo napětí. V klidu si prostě povídají, pomalu začíná skoro až romance a boss mezitím dělá kdoví co... Podobných blbostí jsou tam mraky. Tvůrci se za každou cenu snaží být emotivní, ale vůbec se jim to nedaří a vše působí jako laciné žvásty z té nejhorší telenovely.
Co celou hru zachraňuje, jsou souboje. Ty jsou sice úplně prosté, nicméně nemůžu říct, že bych se u nich nudil. Všechny postavy mají trochu jiný set útoků a hlavně jsou vybaveny různými zbraněmi či magií, přičemž stejně tak každá má svůj set skillů nebo kouzel a samozřejmě následně i své ultimátní schopnosti, které se odemykají v průběhu bitev. Lehké oživení jsou pak i synergické útoky, kde je zapotřebí mít na bojišti danou dvojici postav. Souboják tedy nenadchne, ale ani neurazí a především v pozdější fázi hry jsem se i poměrně bavil. Nabízí se zde však srovnání s již zmiňovaným Stella Glow, kde byly souboje podstatně komplexnější, zábavnější a navíc je doprovázel parádní soundtrack, což se zde neděje.
Žádný učený z nebe nespadl, jak se říká. Nevím, jak vypadala tvorba studia mezi jejich první a poslední hrou, nicméně vzhledem k tomu, jak moc si je jejich začátek a konec podobný, je potřeba uznat, že se tvůrci opravdu vypracovali a svůj počáteční koncept u Stella Glow dovedli téměř k dokonalosti. Velká škoda, že právě tenhle otřesně napsaný a herně průměrný titul dostal další tři pokračování, ale skvělé Stella Glow zapříčinilo konec studia. Hráči mají občas podivné chutě.
