Na Soulstice jsem se poměrně těšil a i přes slabší recenze jsem hru natěšeně koupil, neb jsou mi jednak sympatické podobné "AA" hry, ale hlavně se mi líbí onen old-school přístup, který se dnes u větších produkcí moc nevidí. A vývojářům se i mohlo povést udělat dokonalého zástupce ambiciózní hry áčkových kvalit s menším budgetem, kdyby však jen věděli, kdy přestat... ale popořadě.
Tahle hra je v první řadě čistá zábava. Teda prvních asi 10 hodin. Objevíte se v jednom fantasy městě a rubete vše, co vám přijde do cesty. Žádné velké zdržovačky, side-questy, sběratelské předěmty nebo rozvětvené úrovně a podobné zbytečnosti, které jsou dnes téměř v každé nové hře. Lineárně se prosekáte hordou nepřátel vždy do konce úrovně, zmydlíte nějakého bosse a v další úrovni si to zopakujete. Jenže hru jsem hrál 19 hodin a ona už to v těch zbylých devíti hodinách moc zábava není. A ani nikdy v tomhle žánru nebyla, proto se většina podobných her drží s herní dobou někde kolem 10 hodin. Tvůrci tak úplně zbytečně honí herní dobu naprostými nesmysly, které přímo bijí do očí a křičí, že jsou tam navíc. Poznáte to úplně na všem. Level design je uměle natažený aby se v něm mohly dávkovat zbytečné souboje navíc, "puzzle" části jsou jen otravným zdržením, aby jste v úrovni čuměli o 20 minut déle, než bylo nutné, a někteří nepřátele mají uměle navýšený healthbar jakýmsi štítem, který je vlastně jen nějakým počtem hp navíc a souboje to nijak neoživuje. To samé platí i některých boss fightů, kde místo zajímavých mechanik a proměnlivých útoků často opakujete to samé několikrát dokola.
A jakkoliv jsou samotné souboje vlastně fajn a zprvu vážně baví, neb připomínají éru her z druhého a třetího PlayStationu s fixní kamerou, tak mě na nich trochu mrzí jakési omezování samotného hráče v preferovaném herním stylu. Zbraní je totiž k dispozici poměrně velké množství, což vynahrazuje nižší množství komb, nicméně hra vás je jaksi nutí střídat a tím pádem i všechny vylepšovat. Neříkám, že to nejde nějak ušpihlat se základním mečem, ale jednotlivé zbraně jsou vždy účinné proti určitému typu nepřátel. Největší pruda je to pak u nepřátel, na které lze útočit jen v barevném poli, což jsou od poloviny hry prakticky všichni a nějak mě to spíš otravovalo neustále přepínat než že by mi to přišlo jako dobrá herní fíčura. To samé platí u oněch hádanek, které jsou taky často závislé na téhle barevné auře, či jak se to ve hře nazývá. Nejvíc mě pobavila část, kdy vám hra znemožní používat určitou barvu dokud nezničíte zdroj jejího rušení, nicméně v tenhle moment na vás žádní nepřátelé oné barvy neútočí, tak jaký to vlastně mělo smysl? Natažení herní doby, chápu.
Abych si však jen nestěžoval, tak musí pochválit přítomný příběh, který sice nepřekypuje originalitou, ale docela se mi líbil způsob vyprávění a jakési lehké adventurní prvky, které občas střídají akci. Stejně tak pěkně zpracované cutscény a především dvojici hlavních hrdinek. Uznávám, že pokud vám Briar a Lute nesedne, tak možná příběhové části příliš neoceníte, ale mně osobně přišly sympatické a zajímavé, tudíž rozkrývání jejich minulosti mě dost bavilo. Zamrzí však trochu slabší anglický dabing a nedokonalá grafika postav, i když prostředí hry je graficky vlastně hodně pěkně zpracované a především umělecký směr ponurého města zaslouží pochvalu. Co však pochvalu nezaslouží, je následkem roztahané herní doby stereotyp vycházející z ne příliš proměnlivého prostředí.
Soulstice je rozhodně fajn hra, jen ji je třeba dávkovat po menších částech, neb se s přehnanou délkou stupňuje stereotyp. Potěší však především staromilce a a možná i všechny, kterým v západních hrách chybí špetka té nekorektní odvahy vývojářů. Soulstice má totiž nějaké ty kozaté postavy, špetku lehké nahoty a nezalekne se ani nějakého toho sprostého slova. Stejně tak se nebojí zabrousit do dob minulých v samotném gameplayi a spolu s nižší cenovkou tak dostanete hru áčkových kvalit, na jaké jste byli zvyklí někdy před patnácti lety. Vzhledem k potitulkové scéně mají tvůrci zdá se v plánu dělat pokračování, tak pokud na něj někdy dojde, přeju jim, aby jim někdo vysvětlit, že delší herní doba nedělá hru nutně lepší.
Tahle hra je v první řadě čistá zábava. Teda prvních asi 10 hodin. Objevíte se v jednom fantasy městě a rubete vše, co vám přijde do cesty. Žádné velké zdržovačky, side-questy, sběratelské předěmty nebo rozvětvené úrovně a podobné zbytečnosti, které jsou dnes téměř v každé nové hře. Lineárně se prosekáte hordou nepřátel vždy do konce úrovně, zmydlíte nějakého bosse a v další úrovni si to zopakujete. Jenže hru jsem hrál 19 hodin a ona už to v těch zbylých devíti hodinách moc zábava není. A ani nikdy v tomhle žánru nebyla, proto se většina podobných her drží s herní dobou někde kolem 10 hodin. Tvůrci tak úplně zbytečně honí herní dobu naprostými nesmysly, které přímo bijí do očí a křičí, že jsou tam navíc. Poznáte to úplně na všem. Level design je uměle natažený aby se v něm mohly dávkovat zbytečné souboje navíc, "puzzle" části jsou jen otravným zdržením, aby jste v úrovni čuměli o 20 minut déle, než bylo nutné, a někteří nepřátele mají uměle navýšený healthbar jakýmsi štítem, který je vlastně jen nějakým počtem hp navíc a souboje to nijak neoživuje. To samé platí i některých boss fightů, kde místo zajímavých mechanik a proměnlivých útoků často opakujete to samé několikrát dokola.
A jakkoliv jsou samotné souboje vlastně fajn a zprvu vážně baví, neb připomínají éru her z druhého a třetího PlayStationu s fixní kamerou, tak mě na nich trochu mrzí jakési omezování samotného hráče v preferovaném herním stylu. Zbraní je totiž k dispozici poměrně velké množství, což vynahrazuje nižší množství komb, nicméně hra vás je jaksi nutí střídat a tím pádem i všechny vylepšovat. Neříkám, že to nejde nějak ušpihlat se základním mečem, ale jednotlivé zbraně jsou vždy účinné proti určitému typu nepřátel. Největší pruda je to pak u nepřátel, na které lze útočit jen v barevném poli, což jsou od poloviny hry prakticky všichni a nějak mě to spíš otravovalo neustále přepínat než že by mi to přišlo jako dobrá herní fíčura. To samé platí u oněch hádanek, které jsou taky často závislé na téhle barevné auře, či jak se to ve hře nazývá. Nejvíc mě pobavila část, kdy vám hra znemožní používat určitou barvu dokud nezničíte zdroj jejího rušení, nicméně v tenhle moment na vás žádní nepřátelé oné barvy neútočí, tak jaký to vlastně mělo smysl? Natažení herní doby, chápu.
Abych si však jen nestěžoval, tak musí pochválit přítomný příběh, který sice nepřekypuje originalitou, ale docela se mi líbil způsob vyprávění a jakési lehké adventurní prvky, které občas střídají akci. Stejně tak pěkně zpracované cutscény a především dvojici hlavních hrdinek. Uznávám, že pokud vám Briar a Lute nesedne, tak možná příběhové části příliš neoceníte, ale mně osobně přišly sympatické a zajímavé, tudíž rozkrývání jejich minulosti mě dost bavilo. Zamrzí však trochu slabší anglický dabing a nedokonalá grafika postav, i když prostředí hry je graficky vlastně hodně pěkně zpracované a především umělecký směr ponurého města zaslouží pochvalu. Co však pochvalu nezaslouží, je následkem roztahané herní doby stereotyp vycházející z ne příliš proměnlivého prostředí.
Soulstice je rozhodně fajn hra, jen ji je třeba dávkovat po menších částech, neb se s přehnanou délkou stupňuje stereotyp. Potěší však především staromilce a a možná i všechny, kterým v západních hrách chybí špetka té nekorektní odvahy vývojářů. Soulstice má totiž nějaké ty kozaté postavy, špetku lehké nahoty a nezalekne se ani nějakého toho sprostého slova. Stejně tak se nebojí zabrousit do dob minulých v samotném gameplayi a spolu s nižší cenovkou tak dostanete hru áčkových kvalit, na jaké jste byli zvyklí někdy před patnácti lety. Vzhledem k potitulkové scéně mají tvůrci zdá se v plánu dělat pokračování, tak pokud na něj někdy dojde, přeju jim, aby jim někdo vysvětlit, že delší herní doba nedělá hru nutně lepší.
