Hned na úvod se musím omluvit Johnovi za zpochybňování jeho úsudku. Ve výsledku mám totiž ještě negativnější dojmy, jak je patrné z mého hodnocení. Žádný učený však z nebe nespadl a na hře je znát um tvůrců z Ninja Theory. V některých ohledech jde vidět, že studio mělo talentované lidi a již v době vzniku Heavenly Sword, jen ještě nejspíš nevěděli, co jim půjde nejlépe a výsledek je takový polovičatý mišmaš, který pořádně nedotahuje writing, ani filmové pojetí a už vůbec ne samotný gameplay. Ale popořadě.
Ninja Theory patří k mým oblíbeným studiům, to je asi zřejmé z hodnocení jejich her. Naprosto miluju Enslaved: Odyssey to the West. Je to jedna z mých nejoblíbenějších her, která perfektně vyvažovala jednoduchou lineární akční hratelnost s platformingem a výborným příběhem spolu se zábavnými postavami v lehce komediálně pojatém post-apokalyptického road-tripu. DmC zas byla skvělá rubačka s vyšperkovanou hratelností a považuju ji za jednu z nejlepších bojových akcí, co jsem měl tu čest hrát. Hellblade pak zas znovu potlačilo samotnou hratelnost a perfektně se věnovalo filmovému zážitku a vyprávění herně neobvyklého příběhu. No a před tím vším tu byl Heavenly Sword. Po hratelnostní stránce nedotažená konzoloidní zoufalost a filmově příběhová část se zas příliš věnovala práci s kamerou a animacemi včele s úžasným Andy Serkisem, že se úplně zapomnělo na zajímavý příběh jako takový.
Zmíněný Andy Serkis a vlastně postavy jako celek je jedno z mála, ovšem za to výrazných pozitiv celého díla. Nevím, jak dlouho jsem hru hrál, ale asi to nebylo víc jak 6 hodin, přičemž cutscény pocitově tvoří snad polovinu hry a nutno uznat, že jsem si je užíval. Příběh je sice jalové fantasy, které si moc nedokázalo získat mou pozornost a ve výsledku i působí jako pouhý prolog k něčemu, k čemu hráč nedostane dostatek kontextu, nicméně dialogy jsou napsané vtipně, především co se skupinky záporáků v čele se Serkisovým Bohanem týče, a hra přes svou vážnost dokáže překvapivě často rozesmát. Na rok 2007 pak ohromí i nevídaná detailnost motion-capture a mimiky postav. I dnes tak mohu říct, že hra téměř vůbec nezestárla a případné nové vydání by se klidně obešlo bez remasteru. Obzvlášť to člověk ocení pokud má dohrané zmíněné Hellblade a je tak hezké vidět, jak k tomu tvůrci směřovali už v počátcích. Tenhle pozitivní odstavec bych pak uzavřel výborným hudebním doprovodem a také poznámkou k technickému stavu, který JohnCZ i Terry.Cooper zmiňují. Na Slimkové PS3 a neupdatované krabicové verzi jsem nepozoroval žádné výrazné poklesy FPS, tudíž to zdá se není nevyhnutelný problém. Teď bych se však už přesunul k negativům.
Že hra nijak zvlášť nerozvíjí souboják by tolik nevadilo a to, co hráč dostane k dispozici, je vlastně dostačující. Tři druhy zbraní, několik možných komb a možnost využívat prostředí a předměty okolo vás k boji. Dobrý, super. Problém je, že nepřátel je zbytečně moc a postupně vám jdou pod čepel na zdlouhavou popravu, což nepůsobí vůbec uspokojivě. Naopak věčné špihlání řadových nepřátel začne být časem spíš únavné a zdržující. Hra se snaží o proměnlivý gameplay tím, že vás občas nechá hrát za jinou hrdinku, se kterou místo sekání meči střílíte a tvůrci očividně mířili na pohybové možnosti konzole, neboť značná část hry se věnuje ručnímu navádění šípů či dělových koulí na nepřátelské cíle. Nemusíte máchat ovladačem před obrazovkou jak pitomci, vše jde změnit na ovládání páčkami, nicméně co se na první pohled jeví jako cool mechanika, začne být brzy spíš zdlouhavá otrava. Vrchol je pak tohle střílení v momentě, kdy jsou cíle příliš blízko a vše se mění ve stupidní přebíhání sem a tam a snahy dostat si nepřítele co nejdál od těla a s velkou dávkou štěstí mu nějak trefit hlavu. Umělá inteligence člověku pak přijde na úrovni houpacího koně a inteligence vlastní jakbysmet.
Kapitola sama o sobě jsou pak boss-fighty. Stačilo jich odehrát pár a na mysli jsem měl pár otázek: Bavilo to tvůrce? Hráli vůbec svou hru? To jim testeři neřekli, že to je vopruz? Měli vůbec nějaké? A takhle pořád dokola. No usuďte sami. Přijde vám zábavné několik minut bojovat s bossem a v momentě, kdy tedy jeho HP bar snížíte na nulu, tak celý souboj rozhodne stupidní QTE, kde máte 1s na reakci? Garantuju vám, že dokud si nezapamatujete, co máte popořadě mačkat, tak nemáte šanci to odklikat správně. A že by byl autosave právě před QTE? Ale kdeže. Jedno špatně zmáčknuté tlačítko a celý bossfight odznova! Pochopil bych tuhle prasárnu u Arcade automatu, kde by zaručeně vytřískali z lidí drobáky navíc, ale takhle ne. Vůbec celkově hra při každém bossfightu neúměrně navýší obtížnost oproti primitivnímu zbytku.
Jak jsem zmíňil v úvodu, na Heavenly Sword jde vidět, že tvůrci ještě úplně nevěděli, co chtějí dělat. Po filmové stránce jde s ohledem na rok vzniku o úctyhodný počin, jen při tom všem zapomněli na zábavnou hratelnost a příběh samotný. Jsem rád, že u dalších titulů už všechno dokázali skloubit dohromady v zábavné formě. Ve výsledku hra za koupi bazarové PS3 po tolika letech úplně nestála, ale co už. Kung Fu Chaos nejspíš vynechám. :)
Ninja Theory patří k mým oblíbeným studiům, to je asi zřejmé z hodnocení jejich her. Naprosto miluju Enslaved: Odyssey to the West. Je to jedna z mých nejoblíbenějších her, která perfektně vyvažovala jednoduchou lineární akční hratelnost s platformingem a výborným příběhem spolu se zábavnými postavami v lehce komediálně pojatém post-apokalyptického road-tripu. DmC zas byla skvělá rubačka s vyšperkovanou hratelností a považuju ji za jednu z nejlepších bojových akcí, co jsem měl tu čest hrát. Hellblade pak zas znovu potlačilo samotnou hratelnost a perfektně se věnovalo filmovému zážitku a vyprávění herně neobvyklého příběhu. No a před tím vším tu byl Heavenly Sword. Po hratelnostní stránce nedotažená konzoloidní zoufalost a filmově příběhová část se zas příliš věnovala práci s kamerou a animacemi včele s úžasným Andy Serkisem, že se úplně zapomnělo na zajímavý příběh jako takový.
Zmíněný Andy Serkis a vlastně postavy jako celek je jedno z mála, ovšem za to výrazných pozitiv celého díla. Nevím, jak dlouho jsem hru hrál, ale asi to nebylo víc jak 6 hodin, přičemž cutscény pocitově tvoří snad polovinu hry a nutno uznat, že jsem si je užíval. Příběh je sice jalové fantasy, které si moc nedokázalo získat mou pozornost a ve výsledku i působí jako pouhý prolog k něčemu, k čemu hráč nedostane dostatek kontextu, nicméně dialogy jsou napsané vtipně, především co se skupinky záporáků v čele se Serkisovým Bohanem týče, a hra přes svou vážnost dokáže překvapivě často rozesmát. Na rok 2007 pak ohromí i nevídaná detailnost motion-capture a mimiky postav. I dnes tak mohu říct, že hra téměř vůbec nezestárla a případné nové vydání by se klidně obešlo bez remasteru. Obzvlášť to člověk ocení pokud má dohrané zmíněné Hellblade a je tak hezké vidět, jak k tomu tvůrci směřovali už v počátcích. Tenhle pozitivní odstavec bych pak uzavřel výborným hudebním doprovodem a také poznámkou k technickému stavu, který JohnCZ i Terry.Cooper zmiňují. Na Slimkové PS3 a neupdatované krabicové verzi jsem nepozoroval žádné výrazné poklesy FPS, tudíž to zdá se není nevyhnutelný problém. Teď bych se však už přesunul k negativům.
Že hra nijak zvlášť nerozvíjí souboják by tolik nevadilo a to, co hráč dostane k dispozici, je vlastně dostačující. Tři druhy zbraní, několik možných komb a možnost využívat prostředí a předměty okolo vás k boji. Dobrý, super. Problém je, že nepřátel je zbytečně moc a postupně vám jdou pod čepel na zdlouhavou popravu, což nepůsobí vůbec uspokojivě. Naopak věčné špihlání řadových nepřátel začne být časem spíš únavné a zdržující. Hra se snaží o proměnlivý gameplay tím, že vás občas nechá hrát za jinou hrdinku, se kterou místo sekání meči střílíte a tvůrci očividně mířili na pohybové možnosti konzole, neboť značná část hry se věnuje ručnímu navádění šípů či dělových koulí na nepřátelské cíle. Nemusíte máchat ovladačem před obrazovkou jak pitomci, vše jde změnit na ovládání páčkami, nicméně co se na první pohled jeví jako cool mechanika, začne být brzy spíš zdlouhavá otrava. Vrchol je pak tohle střílení v momentě, kdy jsou cíle příliš blízko a vše se mění ve stupidní přebíhání sem a tam a snahy dostat si nepřítele co nejdál od těla a s velkou dávkou štěstí mu nějak trefit hlavu. Umělá inteligence člověku pak přijde na úrovni houpacího koně a inteligence vlastní jakbysmet.
Kapitola sama o sobě jsou pak boss-fighty. Stačilo jich odehrát pár a na mysli jsem měl pár otázek: Bavilo to tvůrce? Hráli vůbec svou hru? To jim testeři neřekli, že to je vopruz? Měli vůbec nějaké? A takhle pořád dokola. No usuďte sami. Přijde vám zábavné několik minut bojovat s bossem a v momentě, kdy tedy jeho HP bar snížíte na nulu, tak celý souboj rozhodne stupidní QTE, kde máte 1s na reakci? Garantuju vám, že dokud si nezapamatujete, co máte popořadě mačkat, tak nemáte šanci to odklikat správně. A že by byl autosave právě před QTE? Ale kdeže. Jedno špatně zmáčknuté tlačítko a celý bossfight odznova! Pochopil bych tuhle prasárnu u Arcade automatu, kde by zaručeně vytřískali z lidí drobáky navíc, ale takhle ne. Vůbec celkově hra při každém bossfightu neúměrně navýší obtížnost oproti primitivnímu zbytku.
Jak jsem zmíňil v úvodu, na Heavenly Sword jde vidět, že tvůrci ještě úplně nevěděli, co chtějí dělat. Po filmové stránce jde s ohledem na rok vzniku o úctyhodný počin, jen při tom všem zapomněli na zábavnou hratelnost a příběh samotný. Jsem rád, že u dalších titulů už všechno dokázali skloubit dohromady v zábavné formě. Ve výsledku hra za koupi bazarové PS3 po tolika letech úplně nestála, ale co už. Kung Fu Chaos nejspíš vynechám. :)
Pro: Výborné záporné postavy, motion-capture a mimika, často vtipné dialogy, audiovizuál jako celek
Proti: Frustrující QTE, výkyvy v obtížnosti, příliš řadových nepřátel, zdlouhavost i přes krátkou herní dobu