Mladý Hiroki přísahal ochránit své město a jeho lid, ale selhal. Trek to Yomi, brutální řež v kulisách feudálního Japonska, vás zavede na cestu osamělého samuraje za vykoupením. Utkáte se s krvežíznivými bojovníky i nadpřirozenými bytostmi.
Hru má na svědomí italský vývojář Leonard Menchiari, který má na kontě jak zkušenost kameramana z Valve Corporation, tak své vlastní hry jako The Eternal Castle [REMASTERED] (2019) či RIOT: Civil Unrest (2019). Trek to Yomi slibuje filmový zážitek po vzoru klasické samurajské kinematografie jako té od Akiry Kurosawy.
Fritol
A opět vítězí forma nad obsahem. Kdo by to byl řekl, u černobilé hry, že ano. Snaha napodobit Kurosawu a přinést hráči filmový zážitek spojený s bojovou hrou však minimálně z části vychází a Trek to Yomi rozhodně není hra, které byste se měli obloukem vyhýbat. Na rovinu však nutno říct, že si to užijí především milovníci Japonska. Ostatní mohou přestat číst a hru neřešit, o nic nepřijdete.
Co se vývojářům rozhodně povedlo je vizuální stránka. Jakkoliv grafika nedosahuje žádné zázračné úrovně, tak právě barevná paleta vše dokonale maskuje a hra vypadá prostě krásně. Ať už jste ve vesnici, lesích, interiérech nebo právě v Yomi, vše je nádherně detailní a oku lahodící. Atmosféře pomáhá i výborný hudební doprovod, ale především kamera. Ta se snaží být opravdu filmová a jednotlivé úhly záběru jsou často vyloženě umělecké dílo. A zde je občas kámen úrazu. Boje na některých obrazovkách jsou tak nepřehledné, že to začíná být lehce frustrující, neb nevidím, kdy nepřítel útočí a kdy se krýt. Případně je kamera tak daleko od postavy, že nevidím vůbec nic.
Soubojový systém je však poměrně jednoduchý. Stačí se ve správný moment krýt a následně zasadit ránu, případně nějaké to jednoduché kombo. Slabší protivníci padnou na dvě rány, tudíž je lze v rychlosti porubat nebo použít některou ze čtveřic speciálních ranged zbraní a nezdržovat se s nimi. Proto je zde tak obtížnost řešena množstvím nepřátel. Když vás z každé strany obklopí nepřátele a k nim se přidávají kouzla speciálů, tak hra začíná být opět frustrující. Ne, že by se to nedalo zvládnout na druhý nebo třetí pokus, smutné však je, že s bossem je pak podstatně méně práce, protože je sám. To se však mění u toho závěrečného, na kterého jsem vážně už neměl náladu a po pár neúspěšných pokusech jsem obtížnost shodil na easy a porazil jej do deseti sekund. Odstupňování obtížnosti se tak zdá se moc nepovedlo.
Nelze ale tvrdit, že je to přímo marné. Musím uznat, že minimálně první dvě kapitoly jsem byl opravdu nadšený a hraní jsem si vyloženě užíval. Problém však je, že i přes herní dobu něco kolem pěti hodin se dostavuje stereotyp a vůbec by zde neuškodilo mít to o hodinku nebo klidně dvě kratší. Pokud totiž nějakým zázrakem nebudete souboják milovat, tak ho jaksi nemá co vynahradit. Příběh stojí za starou belu a ona filmovost to nezachrání. Na druhou stranu to byl zajímavý a vlastně i jedinečný zážitek, který jsem si i přes stereotyp užil víc, než kdejakou áčkovou akci.
Co se vývojářům rozhodně povedlo je vizuální stránka. Jakkoliv grafika nedosahuje žádné zázračné úrovně, tak právě barevná paleta vše dokonale maskuje a hra vypadá prostě krásně. Ať už jste ve vesnici, lesích, interiérech nebo právě v Yomi, vše je nádherně detailní a oku lahodící. Atmosféře pomáhá i výborný hudební doprovod, ale především kamera. Ta se snaží být opravdu filmová a jednotlivé úhly záběru jsou často vyloženě umělecké dílo. A zde je občas kámen úrazu. Boje na některých obrazovkách jsou tak nepřehledné, že to začíná být lehce frustrující, neb nevidím, kdy nepřítel útočí a kdy se krýt. Případně je kamera tak daleko od postavy, že nevidím vůbec nic.
Soubojový systém je však poměrně jednoduchý. Stačí se ve správný moment krýt a následně zasadit ránu, případně nějaké to jednoduché kombo. Slabší protivníci padnou na dvě rány, tudíž je lze v rychlosti porubat nebo použít některou ze čtveřic speciálních ranged zbraní a nezdržovat se s nimi. Proto je zde tak obtížnost řešena množstvím nepřátel. Když vás z každé strany obklopí nepřátele a k nim se přidávají kouzla speciálů, tak hra začíná být opět frustrující. Ne, že by se to nedalo zvládnout na druhý nebo třetí pokus, smutné však je, že s bossem je pak podstatně méně práce, protože je sám. To se však mění u toho závěrečného, na kterého jsem vážně už neměl náladu a po pár neúspěšných pokusech jsem obtížnost shodil na easy a porazil jej do deseti sekund. Odstupňování obtížnosti se tak zdá se moc nepovedlo.
Nelze ale tvrdit, že je to přímo marné. Musím uznat, že minimálně první dvě kapitoly jsem byl opravdu nadšený a hraní jsem si vyloženě užíval. Problém však je, že i přes herní dobu něco kolem pěti hodin se dostavuje stereotyp a vůbec by zde neuškodilo mít to o hodinku nebo klidně dvě kratší. Pokud totiž nějakým zázrakem nebudete souboják milovat, tak ho jaksi nemá co vynahradit. Příběh stojí za starou belu a ona filmovost to nezachrání. Na druhou stranu to byl zajímavý a vlastně i jedinečný zážitek, který jsem si i přes stereotyp užil víc, než kdejakou áčkovou akci.
Garret
Rujha
Avathar
AZbest
Metuzalém Zimolez
Mr. Delicious
Pro: audiovizuální stránka
Proti: boj s ovládáním a kamerou