Blasphemous

Cvstodia - krajina poznamenaná zjevením fantasmagorického Zázraku, který pervertoval katolické rity do groteskních apokalyptických podob. Poznamenaní, kteří se chtěli Zázraku přiblížit, zmutovali do bizarních monster připomínající religiózní noční můry, které jakoby utekly z nikdy nerealizovaných hororových vizí Francisca Goyi nebo El Grecka (Goyův obraz Průvod kajícníků vtiskl konečně i podobu hlavnímu hrdinovi). Silný příklon ke kulturně zakotvené vizualitě (ale i stylizace textů) je průvodním jevem Blasphemous a představuje originální přínos do žánru metroidvanie. Vynikající pixealart přímo vybízí k častému snímání atmosférických obrazovek, do nichž se promítají uvědoměle uchopená staletí španělské kultury s jejím příklonem k tíživé, ale zároveň i extatické mystice. Ne náhodou se mi při hraní vybavovaly filmy jako Svatá hora od Alejandra Jodorowského nebo Buñuelova Mléčná dráha.

Umělecké uchopení Blasphemous je ovšem jen výchozí bod a bez dobře navržené hratelnosti by hra byla jen kuriozní poznámkou pod čarou. Tady se názory trochu různí, ale za sebe mohu říci, že po všech updatech a DLC patří Blasphemous ke špičce žánru. Ano, hra může být někdy frustrující, ale pokud to tak je, tak je to zkrátka díky otevřenému světu, který vás pustí do míst, jež jsou bez patřičných power-upů náročnější, než by mohly být. To je ale za mne typickým rysem dobré metroidvanie, která nevede hráče za ručičku, ale nechává mu jistou svobodu. Stejně tak mi nevadila ani menší topornost při ovládání postavy Kajícníka (nemáte např. k dispozici double jump), která je odrazem toho, že se přeci jen jedná spíše o bojovníka s mečem a jeho akrobatické schopnosti jsou tudíž až na druhém místě. Což vsak neznamená, že by byly nulové, takže jsem si i tak užíval plošinkovací pasáže a to včetně těch nejnáročnějších, časově omezených Miriaminých výzev, které doplňuje DLC Strife and Ruin a kde musíte perfektně zvládnout skákání na lampách (ve hře není bohužel nikde řečeno, že při výskoku kromě výchozího a nemotorného hit+down lze realizovat tzv. "hit jump" i pomocí kombinace hit+dash, což doporučuji natrénovat, protože vám to výrazně usnadní některé bossy). Na konci mi ovládání přišlo zkrátka zcela přirozené.

Nedílnou součástí metroidvanií bývají i souboje s bossy a nejinak je tomu i v Blasphemous. Jejich obtížnost se může zprvu zdát vysoká (obzvláště Lady of the Charred Visage), ale je to především tím, že hráč nemá jednak ještě plně zažité ovládání, či, jak jsem psal výše, tím, že neobjevil vhodnou kombinaci vylepšení postavy Kajícníka. To je realizováno jednak formou vylepšování meče Mea culpa u oltářů (jeho síly i Kajícníkových komb) a vkládáním tzv. srdcí, potom nacházením kuliček růžence, a dále modliteb (kouzel). Nakonec můžete objevit i určité speciální schopnosti, díky kterým se, jak už to bývá obvyklé, dostanete do jinak nepřístupných míst. Souboje jsou tedy náročné jen zprvu a pokud neusiluje o true ending, tak i relativně snadno zvládnutelné. Teprve v true endingu totiž budete muset porazit dva opravdu brutálně náročné bossy (Isidoru a druhou podobu Crisanty). True ending nicméně opravdu stojí za to a nejedná se v žádném případě jen o přílepek. Ostatně z něj vychází i chystaný druhý díl.

Abych to shrnul, pokud vás ve hrách oslovuje osobitá stylizace a pokud se nezaleknete zprvu vyšší obtížnosti, patří první díl Blasphemous k tomu nejlepšímu, co lze v daném žánru nalézt. Jisté obavy, které jsem měl po čtení některých komentářů, se ukázaly jako liché, a pokud pominu historické kousky jako Super Metroid sdílí v mém panteonu Kajícníkův boj se Zázrakem společně s Hollow Knightem tu nejvyšší příčku moderních otevřených plošinkovek.

Dohráno na 100%, vč. splnění všech Miriaminých výzev.

TIP: Pokud v chrámu v Alberu darujete 20.000 Slz, pak se budete moci teleportovat mezi jednotlivými oltáři Prie Dieu. Za trochu toho grindu to opravdu stojí.