Černobílým zrnitým filtrem překrytá krátká (cca 5-6 hodin trvající) bojovka v prostředí feudálního Japonska za samuraje, který v sedmi kapitolách prožívá jednu dlouhou noční můru. Nejdříve v mladém věku ztratí při nájezdu banditů mistra, pak o mnoho let později své přátele, vesnici a město, které se zavázal chránit, a svou milovanou. Poté na konci třetí kapitoly umírá sám, aby v dalších třech kapitolách kráčel do Yomi – země mrtvých, kde hledá svou milovanou, znovu poráží již poražené nepřátele (i přátele) v démonických podobách a nakonec se domůže dočasné milosti - posledního nádechu k tomu, aby se probral tam, kde byl na konci třetí kapitoly poražen, a v sedmé kapitole prošel zbytky vyplněného města a mohl porazit démonického mstícího se banditu, který předtím zničil a vyvraždil vše, co měl náš samuraj chránit.
Podotýkám, že hry tohoto typu hraji zřídka, takže následující řádky je potřeba brát s rezervou.
Jelikož jde o bojovku, nejdůležitější by měl být dojem z boje. Ten má své kouzlo, to ale postupně vyprchává a občas přechází do frustrace, a to i na normální úroveň obtížnosti.
Hned na začátku se naučíte krýt a využívat protiútok, ale reálně v průběhu hry můžete kryt účinně použít pouze ve vzácných momentech, kdy proti sobě máte jednoho nepřítele, který navíc musí používat útoky, které lze vykrýt. Jinak je použití krytu v podstatě sebevražda, protože jednak nechrání proti kombinaci útoků více nepřátel útočících navíc ze dvou stran, jednak někteří nepřátelé provádějí útoky, které vůbec vykrýt nelze, a ty, kterým zabrání, vyčerpají postavu natolik, že se brzy stane neovladatelnou a jednoduše zranitelnou.
V jednotlivých kapitolách jsou někdy přímo po cestě, někdy schované v krátké odbočce, příležitosti se učit novým věcem. Náš samuraj se tak může naučit například efektivněji skladovat munici do střelných zbraní, ale zejména může pochytit snad i desítky různých bojových pohybů a komb, které se nenaučil během minimálně desetiletého období mezi první a druhou kapitolou, ale je schopen se je naučit během několika hodin mezi začátkem druhé kapitoly a koncem hry. Uvedené množství je sice pěkné, ale vzhledem k celkové krátkosti hry podle mě není možné většinu z nich v chaotických bojích reálně použít. Navíc vyžadují přesné načasování a pořadí určených pohybů a seků. Zamýšlenou kombinaci ale snadno přeruší například nečekaný útok či pohyb nepřítele, kterého nemáte šanci ani vidět za jiným nepřítelem, nebo prostě hra vyhodnotí, že klikáte moc rychle nebo moc pomalu, nebo co já vím, ale některá komba se mi opakovaně nedařilo vůbec použít.
Někdy poměrně pozdě v průběhu hry se zpřístupnilo první kombo, které mi reálně umožnilo využívat fatality, ale vyžadovalo provedení útoku z otočky, jinak ho nebylo možné provést. Takže abych v závěrečných částech hry mohl efektivně zlikvidovat nepřítele a ještě si fatalitou (při jejímž provedení je navíc samuraj nezranitelný, takže je to efektivnější obrana, než kryt) dobít trochu zdraví a výdrže, neustále jsem se ke každému nepříteli otáčel zády, což mi přišlo poměrně absurdní.
V rámci ovládání na PC jsem po celou hru zaměňoval shift a mezerník (resp. jim přiřazené akce) a dost se navztekal u myslím dvou bossů, u kterých bylo celkem nezbytné používat kotouly. Ty se mi totiž s vyžadovanou kombinací kláves dařilo provést zhruba tak na každý třetí pokus.
Když odhlédnu od čistě hratelnostní stránky, Trek to Yomi má údajně působit jako film od Akiry Kurosawy. Tomu krom zmíněného černobílého zrnitého překryvu napomáhá audio - zvuky, hudba a japonský dabing - a práce s kamerou a scénou. Děj (krom toho akčního) ale žádný moc nečekejte a práce s kamerou a scénou je občas zajímavá, ale zároveň ztěžuje orientaci hráče.
Hra nabízí tři různé konce - cestu lásky, povinnosti nebo msty - ze kterých si vybíráte až ke konci (a jeden skrytý), což má zřejmě hráče motivovat k víceru zahrání. Hra nemá klasické ukládací sloty a nelze tedy načíst pozici dle libovůle hráče. Pokud hru dohrajete, nemáte k dispozici vlastně žádnou uloženou pozici, do které byste se mohli vrátit. Takže abyste zakusili vše, co hra nabízí a příp. posbírali všechny achievementy, museli byste hru dohrát minimálně třikrát a mít při tom dostatečné štěstí. Vyhodnotil jsem, že mně jedno zahrání stačilo, ale nutno říci, že jsem si ho až na občasné mlácení pěstí do stolu vlastně docela užil.
(Hráno v rámci Herní výzvy 2023.)
Podotýkám, že hry tohoto typu hraji zřídka, takže následující řádky je potřeba brát s rezervou.
Jelikož jde o bojovku, nejdůležitější by měl být dojem z boje. Ten má své kouzlo, to ale postupně vyprchává a občas přechází do frustrace, a to i na normální úroveň obtížnosti.
Hned na začátku se naučíte krýt a využívat protiútok, ale reálně v průběhu hry můžete kryt účinně použít pouze ve vzácných momentech, kdy proti sobě máte jednoho nepřítele, který navíc musí používat útoky, které lze vykrýt. Jinak je použití krytu v podstatě sebevražda, protože jednak nechrání proti kombinaci útoků více nepřátel útočících navíc ze dvou stran, jednak někteří nepřátelé provádějí útoky, které vůbec vykrýt nelze, a ty, kterým zabrání, vyčerpají postavu natolik, že se brzy stane neovladatelnou a jednoduše zranitelnou.
V jednotlivých kapitolách jsou někdy přímo po cestě, někdy schované v krátké odbočce, příležitosti se učit novým věcem. Náš samuraj se tak může naučit například efektivněji skladovat munici do střelných zbraní, ale zejména může pochytit snad i desítky různých bojových pohybů a komb, které se nenaučil během minimálně desetiletého období mezi první a druhou kapitolou, ale je schopen se je naučit během několika hodin mezi začátkem druhé kapitoly a koncem hry. Uvedené množství je sice pěkné, ale vzhledem k celkové krátkosti hry podle mě není možné většinu z nich v chaotických bojích reálně použít. Navíc vyžadují přesné načasování a pořadí určených pohybů a seků. Zamýšlenou kombinaci ale snadno přeruší například nečekaný útok či pohyb nepřítele, kterého nemáte šanci ani vidět za jiným nepřítelem, nebo prostě hra vyhodnotí, že klikáte moc rychle nebo moc pomalu, nebo co já vím, ale některá komba se mi opakovaně nedařilo vůbec použít.
Někdy poměrně pozdě v průběhu hry se zpřístupnilo první kombo, které mi reálně umožnilo využívat fatality, ale vyžadovalo provedení útoku z otočky, jinak ho nebylo možné provést. Takže abych v závěrečných částech hry mohl efektivně zlikvidovat nepřítele a ještě si fatalitou (při jejímž provedení je navíc samuraj nezranitelný, takže je to efektivnější obrana, než kryt) dobít trochu zdraví a výdrže, neustále jsem se ke každému nepříteli otáčel zády, což mi přišlo poměrně absurdní.
V rámci ovládání na PC jsem po celou hru zaměňoval shift a mezerník (resp. jim přiřazené akce) a dost se navztekal u myslím dvou bossů, u kterých bylo celkem nezbytné používat kotouly. Ty se mi totiž s vyžadovanou kombinací kláves dařilo provést zhruba tak na každý třetí pokus.
Když odhlédnu od čistě hratelnostní stránky, Trek to Yomi má údajně působit jako film od Akiry Kurosawy. Tomu krom zmíněného černobílého zrnitého překryvu napomáhá audio - zvuky, hudba a japonský dabing - a práce s kamerou a scénou. Děj (krom toho akčního) ale žádný moc nečekejte a práce s kamerou a scénou je občas zajímavá, ale zároveň ztěžuje orientaci hráče.
Hra nabízí tři různé konce - cestu lásky, povinnosti nebo msty - ze kterých si vybíráte až ke konci (a jeden skrytý), což má zřejmě hráče motivovat k víceru zahrání. Hra nemá klasické ukládací sloty a nelze tedy načíst pozici dle libovůle hráče. Pokud hru dohrajete, nemáte k dispozici vlastně žádnou uloženou pozici, do které byste se mohli vrátit. Takže abyste zakusili vše, co hra nabízí a příp. posbírali všechny achievementy, museli byste hru dohrát minimálně třikrát a mít při tom dostatečné štěstí. Vyhodnotil jsem, že mně jedno zahrání stačilo, ale nutno říci, že jsem si ho až na občasné mlácení pěstí do stolu vlastně docela užil.
(Hráno v rámci Herní výzvy 2023.)
The Odyssey of the Mammoth
Pro: audiovizuální stránka
Proti: boj s ovládáním a kamerou