JohnCZ
Vsadil bych se, že kdyby The Last Story vyšlo na normální platformy pod značkou Final Fantasy, nebyla by tahle hra dnes tak zapomenutá. Protože si to vskutku nezaslouží. Nebýt doporučení, sám bych o ni asi ani nikdy nezavadil, protože do žánru JRPG zatím spíše jen pomalu pronikám skrze známější a modernější tituly.
A byla by to fakt škoda, protože pro žánrového začátečníka je tahle hra velmi dobrým vstupním bodem. Co do rozsahu je kratší, zahuštěná, plná dialogů a příběhových cutscén. Tahle linearita mi po celou dobu hraní velmi vyhovovala. Příběh samotný není vyloženě objevný, obsahuje řadu klišé a takového toho japonského patosu, ale je podaný svižně a příjemně. Navíc mám slabost pro love story, kterých je ve hrách jako šafránu.
Při hraní jsem zavzpomínal Dragon Age II, který je svou zápletkou a rozsahem podobně komorní. Jedno město, parta přátel. Nic velkého. The Last Story v pozdější fázi sice nakonec spadne do klišé o záchraně světa a zejména vyvrcholení je pak typicky japonsky přepálené, ale dá se to snést - i proto, že překvapivě rozsáhlý následovný epilog se poté opět navrací k původní atmosféře.
Soubojový systém na to, jak je clunky, je překvapivě chytlavý. Obtížnost není příliš vysoká, takže má hráč dostatek času naučit se všechny mechaniky. Ty navíc hra odemyká postupně. Není jich moc, takže se dají poměrně rychle ovládnout. A je to i potřeba, protože v závěru hry slušně přituhne a hra je nutí opravdu využívat a kombinovat. Hodně mě potěšilo, že The Last Story obsahuje minimum nutného grindu. Dohrát to lze i bez něj. Hráč má ale v různých oblastech hry možnost si některé souboje zopakovat. Výhodou je, že jsou rychlé, takže je možné naboostit postavu o dobrých 10 levelů třeba za 10 minut. A doporučuju to i sem tam dělat, následující bossfighty to často velmi usnadní. Nevím, jestli je herně ten design z pohledu JRPG matadorů úplně dobrý, ale rozhodně si tím může méně zkušený hráč poměrně rychle korigovat obtížnost.
Největší koulí na noze je platforma, pro kterou byla hra vytvořena. Hrál jsem sice přes emulátor Dolphin v nativním 4K rozlišení (30 fps), ale technická stránka rozhodně moc dobrá není. Lokace jsou často titěrné, bez detailů, s přepálenými efekty a neustálým doskakováním všeho. V ústředním městském hubu před očima často doskakovaly i celé bloky. Občas to působilo jako mix PS1 a PS3 hry. Jestli by si nějaká hra zasloužila remaster (nebo ještě lépe remake), tak The Last Story.
Hodně to nicméně zachraňovala umělecká stránka hry, která je vlastně dost v pohodě. Co zprvu působilo jako generická fantasy se postupně překlopilo v trochu odlišný hybridnější setting, který mi ve finále přišel vlastně docela originální. Alespoň tedy z pohledu západního hráče. Škoda jen, že tvůrci z toho světa nedokázali vytěžit více a většina lokací mimo ústřední Lazulis City a Lazulis Castle působí dost stroze a nevýrazně. Naopak výrazná je hudební složka, která velice příjemně dokresluje mnohé scény.
Až na občasné zasekávání o společníky je hra ale bez bugů. Přes emulátor běží naprosto stabilně a co do výkonu relativně v pohodě, byť částicové efekty hru občas výrazně zpomalují. Otrava, ale dá se to snést.
Ve hře jsem strávil něco málo přes 30 hodin a je to tak akorát. Zejména na poslední čtvrtině hry jsou docela znát škrty a cesta k závěrečnému bossovi byla paradoxně zkratkovitá i natahovaná zároveň. Zkratkovitá, protože se tam hodně skákalo v čase a prostoru a natahovaná, že se tam rozpadal samotný příběh a oddaloval konec. Ale žádné velké drama. Dojemný epilog celý dojem zase rychle zachránil. Hezká pohádka. Hidden gem game.
A byla by to fakt škoda, protože pro žánrového začátečníka je tahle hra velmi dobrým vstupním bodem. Co do rozsahu je kratší, zahuštěná, plná dialogů a příběhových cutscén. Tahle linearita mi po celou dobu hraní velmi vyhovovala. Příběh samotný není vyloženě objevný, obsahuje řadu klišé a takového toho japonského patosu, ale je podaný svižně a příjemně. Navíc mám slabost pro love story, kterých je ve hrách jako šafránu.
Při hraní jsem zavzpomínal Dragon Age II, který je svou zápletkou a rozsahem podobně komorní. Jedno město, parta přátel. Nic velkého. The Last Story v pozdější fázi sice nakonec spadne do klišé o záchraně světa a zejména vyvrcholení je pak typicky japonsky přepálené, ale dá se to snést - i proto, že překvapivě rozsáhlý následovný epilog se poté opět navrací k původní atmosféře.
Soubojový systém na to, jak je clunky, je překvapivě chytlavý. Obtížnost není příliš vysoká, takže má hráč dostatek času naučit se všechny mechaniky. Ty navíc hra odemyká postupně. Není jich moc, takže se dají poměrně rychle ovládnout. A je to i potřeba, protože v závěru hry slušně přituhne a hra je nutí opravdu využívat a kombinovat. Hodně mě potěšilo, že The Last Story obsahuje minimum nutného grindu. Dohrát to lze i bez něj. Hráč má ale v různých oblastech hry možnost si některé souboje zopakovat. Výhodou je, že jsou rychlé, takže je možné naboostit postavu o dobrých 10 levelů třeba za 10 minut. A doporučuju to i sem tam dělat, následující bossfighty to často velmi usnadní. Nevím, jestli je herně ten design z pohledu JRPG matadorů úplně dobrý, ale rozhodně si tím může méně zkušený hráč poměrně rychle korigovat obtížnost.
Největší koulí na noze je platforma, pro kterou byla hra vytvořena. Hrál jsem sice přes emulátor Dolphin v nativním 4K rozlišení (30 fps), ale technická stránka rozhodně moc dobrá není. Lokace jsou často titěrné, bez detailů, s přepálenými efekty a neustálým doskakováním všeho. V ústředním městském hubu před očima často doskakovaly i celé bloky. Občas to působilo jako mix PS1 a PS3 hry. Jestli by si nějaká hra zasloužila remaster (nebo ještě lépe remake), tak The Last Story.
Hodně to nicméně zachraňovala umělecká stránka hry, která je vlastně dost v pohodě. Co zprvu působilo jako generická fantasy se postupně překlopilo v trochu odlišný hybridnější setting, který mi ve finále přišel vlastně docela originální. Alespoň tedy z pohledu západního hráče. Škoda jen, že tvůrci z toho světa nedokázali vytěžit více a většina lokací mimo ústřední Lazulis City a Lazulis Castle působí dost stroze a nevýrazně. Naopak výrazná je hudební složka, která velice příjemně dokresluje mnohé scény.
Až na občasné zasekávání o společníky je hra ale bez bugů. Přes emulátor běží naprosto stabilně a co do výkonu relativně v pohodě, byť částicové efekty hru občas výrazně zpomalují. Otrava, ale dá se to snést.
Ve hře jsem strávil něco málo přes 30 hodin a je to tak akorát. Zejména na poslední čtvrtině hry jsou docela znát škrty a cesta k závěrečnému bossovi byla paradoxně zkratkovitá i natahovaná zároveň. Zkratkovitá, protože se tam hodně skákalo v čase a prostoru a natahovaná, že se tam rozpadal samotný příběh a oddaloval konec. Ale žádné velké drama. Dojemný epilog celý dojem zase rychle zachránil. Hezká pohádka. Hidden gem game.
Jumas
RomcaT
borac555
SweetL.c.
FrankHorigan
Tainaru
Hergi
Drolin
Pro: pohodově vyprávěný příběh, rozumný rozsah a svižné tempo, chytlavé souboje, setting a art design, hudba, bez bugů
Proti: Wii a tudíž znatelně omezená technická stránka, zbytečná bojová aréna a nic moc fetch questy, na některých místech je znát, že se škrtalo