Everybody's Gone to the Rapture je jedna z těch her, kde jsem už nejspíše minul její dobu. Walking sim je relativně mladý žánr, který však za pár let prošel tak velkým vývojem, že jeho první zástupci často z dnešního pohledu nemají kromě potenciálně zajímavého příběhu oproti svým nástupcům už moc co nabídnout. A to je hned dvojí problém této hry. Nejenže to je celkem unavující hra, ale on i ten příběh je tu vyprávěn dost nevýrazně a nudně.

A to říkám jako někdo, kdo má dobré walking simulatory fakt v oblibě. Už se asi budu opakovat, ale opravdu neznám ohranější prvek tohoto subžánru než když hráč chodí systematicky od jednoho aktivního místa k druhému a poslouchá jakési mlhavé duchy, ozvěny nebo hologramy. Jasně, má to ušetřit peníze a čas, ale je to prostě nuda. Druhý problém, a ten je za mě ještě významnější, je nezáživné podání děje skrze nevýrazné dialogy. Celá hratelnost stojí na tom, že hráč v mírně otevřeném leč statickém prostředí (zoufale pomalu) chodí za levitujícím orbem - od rádia k rádiu, od telefonu k telefonu, od světýlka ke světýlku a poslouchá dialogy o nezajímavých problémech nezajímavých postav. Je to k uzoufání pomalé a stereotypní. Na pozadí toho všeho se však odvíjí naopak velice zajímavá záhada a to jest, proč všichni z minuty na minutu zmizeli z povrchu zemského. Je totiž horký letní den. Na šňůrách visí čisté prádlo, v kostele stále hoří svíčky, na prostřených stolech stále ještě doutná žhavý oběd. A vzduchem se nesou tajemné ozvěny lidí, kteří tu ještě před chvílí byli a nyní už nejsou. A právě tahle atmosférická zápletka ve spojení s pěknou grafikou malebné britské vesničky, creepy nazvučením a krásnou hudbou Jessicy Curry je to, co mě u hry udrželo až do konce.

Konce, kde do sebe řada věcí nakonec dost slušně zapadla a konce, u kterého nakonec musím pokývat hlavou nad tím, že to měli tvůrci na papíře velice slušně vymýšlené. Pro podobné sci-fi zápletky s filozofickým přesahem mám slabost. Ale prostě... to podání.