Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
 

Komentáře

« Novější Starší »

God of War: Ascension

  • PS3 75
Finální díl série God of War z předchozí generace konzolí s podtitulem Ascension mě překvapil v tom ohledu, že se vlastně tak úplně nejedná o plnohodnotné pokračování. Plnohodnotná hra to bezesporu je, ale Ascension je jakýmsi prequelem, který osvětluje pouto, které Kratos choval k Bohu války. Příběh je bezesporu nejslabším článkem Ascension a dost možná i ten nejméně zajímavý v sérii. Zejména asi proto, že ve hře nefigurují známá místa a mytologické postavy, ale hra se zabývá méně profláklými částmi mytologie. Poprvé jsem tu již pociťoval jistou únavu materiálem a i když jsem se během hraní stále bavil náramně, měl jsem pocit, že série na tomto místě hodně vaří z vody. A nejspíše to cítili i tvůrci a proto se díky bohům rozhodli pro restart.

Souboják je stále super. Tvůrci se konečně vykašlali na množství přebytečných zbraní a namísto toho dali čepelím chaosu možnost přepínat mezi elementy. Ale stejně bych kecal, kdybych říkal, že jsem po 90 % hry nevyužíval pouze klasickou ohnivou variantu. Nechybí ani nějaké speciální schopnosti potřebné pro postup prostředím a kouzla, která jsou tentokrát specifická pro každý element.

Vizuálně je hra vytuněná úplně do mrtě a je to určitě jedna z nejlépe vypadajících her na PS3. Oproti trojce tvůrci mákli především na pozadí, která již nejsou 2D, ale většinou plně 3D, což dodává prostředí hloubku a ještě větší monumentálnost. S level designem je to už ale horší. Tvůrci hodně ustoupili modernímu publiku a hra je ještě lineárnější, než kdy dřív. Ascension hodně cílí na vizuální wow efekt hry jako celku, ale samotný gameplay je velmi zjednodušený. K mému potěšení přibyly hopsací pasáže, které již nejsou jen čutáním čepelemi po zdi, ale Kratos se po vzoru Uncharted nebo Tomb Raidera zachytává za konkrétní plošinky. Tvůrci i zároveň hru naředili množstvím puzzlů, což je určitě fajn a oživuje to hratelnost, ale jak řiká PanMrkvička pode mnou, jejich design je občas docela nešťastný a párkrát jsem vůbec netušil, která bije a co se po mě vůbec chce.

Ve finále je to solidní přídavek do série, ale jsem rád, že Kratos udělal v dalším pokračování tak velký krok kupředu. Bylo to už potřeba.

Pro: hratelnost, vizuál, kamera, stabilní vysoký framerate, hopsací pasáže, některé puzzly, vyvážená obtížnost

Proti: příběh už hodně vaří z vody, některé puzzly, někdy až příliš oddálený pohled a určitá nepřehlednost dění,

+8

God of War III

  • PS4 85
Pokud budeme počítat i tituly z handheldů, tak je God of War III již pátým pokračováním Kratova eposu. Poté, co Kratos na své cestě za pomstou po vzoru SG-1 vymýtil polovinu antického božstva... inu... pokračuje dále ve svém tažení na vrchol Olympu, aby dorubal zbytek. Jeho seznam totiž stále ještě není ani zdaleka prázdný a samotný král Olympu – Zeus – mu vítězství rozhodně nedá zadarmo.

Od začátku je jasné, že jsme o generaci dále a je to vidět jak na vizuálu, tak na dynamice vyprávění. Příběh je pořád takový tupoučký, ale jeho podání skrze řadu pěkně vypadajících animací – jak komiksových, tak v enginu hry – je chytlavé. Vizuálně je to žranice, která sérii posouvá v epičnosti ještě o fous dále. Zároveň však jakoby se hra bála příliš experimentovat a pořád dostáváme v základu to stejné God of War. Což ale není nutně špatně.

Je až neuvěřitelné, že to říkám, ale souboje jsou zase o kousek lepší. Ladné, plynulé, hravé. U málokteré série mě baví soubojový systém tak jako tady. Všemožných komb je hromada a hráč se je po čas hry naučí velmi intuitivně a efektivně využívat. S magií a dodatečnými zbraněmi je to o něco horší. Ovládání je i v určitých ohledech kvůli ohromným možnostem dost překombinované a na první run určitě není možné naučit se všechna komba u všech zbraní. Ty jsou samosebou čtyři, přičemž dvě z nich jsou variacemi na blades of chaos, ale přesto s dost odlišnými komby a využitím. Osobně mi však k plnému zážitku stačily ony základní ohnivé čepele, případně ocelové pěsti na rozbíjení štítů silnějších nepřátel. Kromě kouzel specifických pro každou zbraň je tu i čtveřice speciálních schopností, které Kratos využije v postupu prostředím a které mi oproti magii přišly o něco užitečnější. Je toho fakt hromada a hračička se slabostí pro hack’n’slash tituly se určitě vyřádí. Pro obyčejného hráče je toho však na tak relativně krátký titul možná až zbytečně moc.

Jak už jsem zmiňoval výše, hra vypadá skvěle. Remasterovaná verze pro čtvrtého plecha navíc disponuje full HD rozlišením, ostřejšími texturami, vylepšenými světelnými efekty a stabilním frameratem při 60 snímcích, který celou nádheru podtrhuje. Prostředí jsou stále nápaditá, na oko moc pěkná, ovšem design udělal řadu ústupků modernímu hráči a dost věci mu servíruje prakticky až pod nos. Taková ta radost z objevování a překonávání překážek mi tady trochu chyběla, i když některé puzzly stále dokáží trochu potrápit. Na střední úroveň je obtížnost stále spíše nižší a trochu stoupne až v závěru. Samotnej závěr musím pochválit, protože tak dlouhý, uspokojující, ale zároveň nepříliš frustrující bossfight jsem už dlouho neviděl. Příběhově to sice neohromí, ale gradací je to výborné a, i přes zbytečně polopatickou dlouhou vysvětlovačku, to má fajn pointu.

Za mě spokojenost a i když se série tímto dílem nikam výrazněji neposouvá, stále je to po stránce gameplaye prakticky bezchybná a svižná akční hra.

Pro: hratelnost, grafika, hudba (Pandora theme zejména), design, vyvážená obtížnost, rozmanitost a plynulost combatu, dynamický design a epické bossfighty

Proti: stále trochu tupý příběh, místy přehnaně samoúčelná brutalita, zbytečnost dodatečných zbraní

+15

Turok

  • PC 65
Na Turoka jsem si dělal zálusk dlouhých 10 let a ač mě původní série minula a nejspíš navždy i mine, svět pravěkých ještěrů mě láká vždy a na herní scéně je dinosauřích her jako šafránu.

Turok bych se dal shrnout jako jakýsi hybrid původního Far Cry či béčkového Vivisectoru, přičemž nutno brát v potaz, že Turok je o něco přímočařejší a v konečném důsledku asi i blbější. Od vesmírných mariňáků sice moc velké mozky neočekávám, ale to co žvatlali tady dosáhlo nové úrovně debility (rly, fakt jsem úplně cejtil vzadu v hlavě šumění, jak mi to rozpouštělo mozek). Pravděpodobně za to může i dost tragická česká lokalizace (k mému nemilému překvapení) ve formě českého dabingu. Ani by mi až tak nevadily mizerné herecké výkony, které nelze vždy vzhledem ke způsobu překládání ovlivnit (viz třeba dokument k dabingu Zaklínače), ale pod stůl mě pravidelně posílal i samotný, často vyloženě doslovný a strojový, překlad a naprostá neznalost některých základních anglických frází. Perly "oheň v díře" jsem se sice nedočkal, ale dialogy často vůbec neodpovídají situaci nebo působí velmi nepřirozeně. Např. takové "fire in the hole" je tu sice překládáno jako "bacha, granát," ale už je úplně jedno v jaké situaci. V praxi na mě letěl granát kdykoli něco vybouchlo nebo třeba když člen týmu odpaloval dveře. "Friendly-fire" překládáno opakovaně jako "přátelská střelba" je taky gól. Naštěstí příběh je tak nezajímavý, že je to vlastně úplně buřt a aspoň to čas od času pobavilo.

Tím zásadním jsou pro každou akční hru přestřelky. Ty tady ze začátku působí poněkud toporně, ale s příchodem lepších zbraní jsou každou misí o něco zajímavější. Kupodivu mě v pozdějších fázích hra bavila víc, než ze začátku. Nicméně nemohl jsem se zbavit určitého budgetového feelu, který vynikl nejvíc v bojích s bossy a většími dinosaury. Pohyb těchto potvor je zvládnutý na jedničku, ale jen za předpokladu, že nemají v cestě žádnou překážku. AI je dost blbá a zatímco u lidí, kteří stojí a střílí, to funguje dostatečně, u objemných ještěrů, jejichž jediná forma útoku je chňapnout Turoka mezi zubiska, je to už o poznání horší.

Co se týče prostředí, potěšilo mě, že ač je hra vesměs lineární, jednotlivé lokace jsou docela prostorné a určitě to není přeskriptovaný dvoumetrový koridor. Hra tak trochu působí jako hybrid mezi moderní (grafika, mechanismy, autoheal) a oldschool FPS (styl designu, méně skriptů a animací) a musím říct, že to na mě působí dost osvěžujícím dojmem. Prostředí mimozemského pralesa mě bavilo velmi, podzemní lokace a základny o poznání méně a to i díky své repetitivnosti a strohosti prostředí.

Turok i přes svůj konzolový původ dokáže nabídnout solidně rozlehlé lokace, které na jeden loading zaberou i pár desítek minut. Hra je rozkouskována checkpointy a obsahuje i jakýsi quicksave, který byl však zřejmě do hry přidán později a působí to spíš jako nějaký amatérský mód, protože funguje tak... že vůbec nefunguje. A důrazně radím ho příliš nevyužívat, rozhodně ne v přestřelkách a ideálně vůbec, protože rozbíjí hru (nepřátele a objekty mizí, skripty nesepínají, rozbíjí to i cutscény apod.).

No musím říct, že mě ve finále Turok docela zklamal. Dělal jsem si na něj zálusk dlouhá léta, ale kvůli jeho absenci prodeje skrze digitální distribuci na něj došla řada až teď. Je to slušná střílečka, která zabaví a místy i oko potěší, zejména fandy Jurského parku, ale zároveň nedokáže úplně pohltit ani příběhem, ani samotnou hratelností, která je taková dost basic a bez něčeho ani zbla originálního.

Velký dík patří Charllizemu za krabku! :)

Pro: mix moderní a oldschool akce, dinosauři, hudba, hezké a rozlehlé exteriéry, občas závan atmosféry Jurského parku

Proti: nudné a nenápadité interiéry, příběh, dlouhé loadingy, nefunkční quicksave, nenaplněný potenciál, příšerná česká lokalizace

+21

Killzone 3

  • PS3 90
Finální díl trilogie Killzone na sebe po dohrání dvojky nenechal dlouho čekat. A ač byl druhý díl krokem kupředu a předvedl pár moc pěkných sekvencí, ve třetím díle se vývojáři vyloženě utrhli ze řetězu.

Je to zakončení ve velkém stylu. Relativně komorní přestřelky v ponurých ulicích Pyrrhu jsou tatam. Tvůrci se k mé radosti vykašlali na těžkopádně ovládání, ale zároveň nezapomněli, že zbraně nejsou plastové pistolky. Imo tady konečně našli ten správný kompromis mezi těžkopádnou dvojkou a rozlítaným pohybem v moderních střílečkách (např. Call of Duty). Míření je příjemné, relativně přesné, ale zbraně zároveň dostatečně kopou a mířidlo se kolébá, takže opět není žádná sranda něco trefit. Ale je to zábava a s jistotu můžu říct, že Killzone 3 je co se týče gunplaye nejlepší FPS, co jsem na konzoli doposud hrál a obecně jedna z nejlepších celkově.

Tvůrci zároveň dupli na plyn i v příběhové rovině. Už u dvojky se snažili něco odvyprávět, ale příběh byl poměrně prostý a vzhledem k jinak rozsáhlému lore ve výsledku trochu... ne vyloženě neuspokojivý, ale nevyužíval úplně svého potenciálu. To se v trojce daří o něco lépe. A hlavně, i když se jedná o klasický příběh vesmírných mariňáků, neměl jsem z jejich chování cringe pocity. Samozřejmě dojde i na nějaké macho hlášky, ale debiloviny většinou nežvatlají a jako charaktery působí uvěřitelně (a ne jen jako nakorbené karikatury). Celkově jsem si to fakt užil a bral to jako kvalitní hollywoodský sci-fi blockbuster.

Co ohromí je určitě vizuální stránka. Ač ani dvojka nevypadala vůbec špatně, tak trpěla místy na monotónní lokace. Ve třetím dílu production values vystřelily strmě nahoru. Prostředí jsou nádherná, bohatá na detail a neustále se střídají. Zároveň si však zachovávají i přes veškerou tu barvitost určitou ponurost a punc sci-fi jedinečnosti, tedy vlastnost pro Killzone sérii vlastní. Pro sci-fi geeka se slabostí pro akční hry určitě must play titul.

Pro: gunplay, rozmanitá hratelnost, grafika, ozvučení, příběh, epické scenérie, výborný bossfight, celkové tempo hry

Proti: až příliš useknutý konec, 720p a framerate

+15

Killzone 2

  • PS3 80
Začínám se už normálně těch pé-es-trojkových her bát. FPS zejména, protože po tom martýriu v podobě obtížnosti u třetího Resistance a čtení Crocových nočních můr jsem se Killzone 2 opravdu docela obával. Jednička byla fajn old-schoolová střílečka, která sice nedávala nic zadarmo, ale ani nebyla nijak přehnaně těžká. Proto mě těší, že v porovnání s třetím Resistance je tady obtížnost velmi přijatelná a jakmile jsem si zvykl na poněkud tuhé ovládání, bavil jsem se u Killzone 2 náramně.

Ač je hra mnohými přezdívána jako "Halo-killer," spíše to na mě působí jako "Gears of War-killer," jen s tím rozdílem, že GeoW je cover-based third person akce, kdežto Killzone klasická FPS. Abych si ozvěžil lore, před spuštěním hry jsem si zběžně projel wiki a pustil si jedno fajne videjko a nutno podotknout, že jsem udělal dobře (i když bacha na spoilery). Hra se totiž nezdráhá ohledně lore nic moc vysvětlovat a rovnou hráče hodí do akce. Na hře je hodně vidět, že je to titul o generaci mladší, než byl první díl a tudíž se hraje víc jako moderní hra. Auto-heal, pouze 1 slot na zbraň (+ revolver s neomezenou municí) a daleko sevřenější a skriptovanější level design. To celé zabalené do velmi atraktivního filmového vizuálu s hromadou animací.

K tomu vizuálu bych se ještě vrátil. Killzone 2 působí hodně nadčasovým dojmem a nebýt občasného nízkého rozlišení textur, 720p obrazu a mizerného framerate, vůbec bych se nezdráhal ho označit graficky za prakticky moderní hru. Parádní animace, částicové i světelné efekty, luxusní ozvučení i dabing. Oproti sérii Resistance je to o úroveň vejš.

Příběh se v druhém díle přesouvá o několik let dopředu a hráč se stává součástí invaze na domovskou planetu Helghastů. Oproti Vektě je Helghan snad ještě větší díra, navíc sužovaná nekončícími elektrickými bouřemi a zaskočené spojenecké síly ISA tu dostávají solidně na frak. Hráč se jakožto součást týmu Alpha vydává obsadit Helghan a sesadit samozvaného vládce, autarchu Visariho. Příběh hry jednoduchý stejně tak, jak ho popisuji. Tvůrci se nezdráhají nic moc vysvětlovat a je to škoda, protože lore si v ničem nezadá třeba s Mass Effectem, který ho však uměl i díky odlišnému žánru hry zužitkovat. A osobně mi nějaké takové propracované špinavé techno sci-fi ve vesmíru a zároveň bez emzáků a mimozemských technologií dost chybí.

Hra je ale v první řadě střílečka a to zvládá výborně. Hraje se to trochu ztuha, ale zbraně luxusně kopou a hráč cítí jejich hmotnost. Pocit ze střelby je díky tomu velmi uspokojivý, stejně jako pocit ze zásahu nepřítele. Na střední obtížnost jsem nenarazil na výraznější problémy a jakmile jsem si zvykl na herní mechaniky, hrou jsem proplul a příběh si užil. Tvůrci si samozřejmě neodpustili úchylárničku na závěr v podobě dost šíleného finálního bossfightu, ale i ten se dá díky průběžnému ukládání v jednotlivých fázích boje po troše tréninku zvládnout. Nicméně byl bych radši, kdyby si tohle prostě odpustili. Jeden by mohl vzteky aj cédéčko rozlámat. :)

Po slabším třetím Resistance 3 mi druhý Killzone rozhodně zlepšil náladu. Příběhově hra sice moc neohromí, ale core hratelností zabaví. Osobně bych příště snad akorát ocenil méně bloumání stereotypními interiéry a více se podíval na povrch planety. Těch pár misí mimo městskou zástavbu bylo vyloženě parádních, ten zbytek "jen" solidní atmosférický nadstandard.

Pro: gunplay, nadčasová grafika, ozvučení, filmové vyprávění, je to válečné technologické vesmírné sci-fi bez emzáků

Proti: finální bossfight, hra nevyužívá lore a prakticky nic nevysvětluje, místy optimalizace

+14

Hitman: Absolution

  • PC 70
Hitman Absolution je pro mě tak trochu prokletá hra. Ač jsem minulé díly s agentem 47 v hlavní roli dohrál křížem krážem, některé i vícekrát, do rebootu s přízviskem Absolution jsem se nemohl vůbec dostat. Co za to může?

V první řadě překopaný stealth systém, který využívá nových a dle mého názoru až příliš arkádových mechanismů. Když jsem zkoušel hrát na nižší obtížnost, vadil mi až příliš výrazný HUD, všemožné ukazatele a především nutnost tu a tam využít instinktu, který je vlastně takový až příliš mocný cheat, který lacinou metodou hráče skryje před nepřáteli. Na těžší obtížnost mi hra naopak přišla kvůli ne zcela perfektní znalosti mechanismů až příliš frustrující. S tím se pojí ještě jeden a pro mě naprosto zásadní nedostatek, kvůli kterému jsem raději sklopil uši a hrál na obtížnost normal: save systém.

Upřímně, kdo o tomhle systému ukládání rozhodl a usoudil, že je to dobrej nápad, měl by dostal na holou. Už předchozí díly měly omezené ukládání, ale pouze na počet uložených pozic na misi. Hráč si alespoň mohl hru sejvnout kdy chtěl, kde chtěl a co je nejdůležitější - natrvalo. Tady jsou pouze po lokacích tu a tam schované checkpointy, které nejenže fungují jen pro právě běžící relaci (tzn. po vypnutí hry se uložená pozice smaže), ale hlavně se po loadnutí hra podivně resetuje včetně pozic nepřátel a nikdy jsem netušil, co mě přesně po loadu čeká - co se mi uloží a co ne a jestli mi třeba náhodou něco nezmizí z inventáře. A tohle je důvod, kvůli kterému jsem hru v minulosti několikrát rozehrál a už se k ní po pár misích nevrátil. Hitman byla vždycky hra o blbnutí a o experimentování a tenhle save systém mě od experimentování vyloženě odrazoval a kolikrát jsem raději volil cestu nejmenšího odporu. A to je imo špatně.

Postupně jsem zjistil, že jsou lokace malé a na nižší obtížnost se jimi dá i poměrně lehko a efektivně proběhnout. Konečně jsem se zbavil té počáteční nechutí, začal si hru užívat a nakonec ji během několika dní dohrál. Můžou za to i v pozdějších částech hry daleko zajímavější prostředí a příběh, který docela táhne. Hra vypadá stále naprosto skvěle, je výborně optimalizovaná a ani jednou mi nespadla. Lokace jsou dostatečně rozmanité a často docela nápadité - např. likvidaci speciální jednotky svatých sester v kukuřičném poli v outfitu strašáka jen tak nezapomenu. Podobných momentů má ovšem Hitman Absolution několik a ve výsledku jsem rád, že jsem hře dal další šanci a nakonec ji zdárně dokončil.

Hra mění svobodu za filmovější pojetí, což je trochu dvousečná zbraň. Z dnešního pohledu jsou starší díly již poměrně nepřístupné hardcore kousky a omlazení v podobě určitého zjednodušení a s důrazem na příběh určitě vítám. Jen si říkám, jestli toho zjednodušení není až moc a občas jsem si posteskl, že mi chybí pořádná komplexní lokace, která by v kombinaci s uvěřitelnějšími mechanismy a normálním ukládáním byla zajisté na tomto enginu naprostou bombou. Tak snad příště a vypadá to, že reboot z roku 2016 v tomhle ohledu nezklame.

Pro: prostředí, do určité míry hratelnost, grafika a optimalizace, solidní příběh, uspokojení ze speciálních killů, zábavné dialogy stráží, Ave Maria

Proti: SYSTÉM UKLÁDÁNÍ výrazně nabourává hratelnost, nepřející systém bodování, svérázné stealth mechanismy, čárovej kod přelepenej náplastí

+21

Heavenly Sword

  • PS3 60
Enslaved od pro mě poměrně neznámých Ninja Theory byl pro mě nečekanou peckou, která mě zasáhla velmi nepřipraveného. V momentě, kdy jsem nic moc nečekal, jsem dostal nesmírně zábavný a poměrně originální titul s pohodovou akční hratelností, napínavým popcornovým příběhem a nenuceným humorem. Od jejího duchovního, byť komerčně nepříliš úspěšného, předchůdce jsem tedy nečekal nic moc horšího.

I tady se jedné z hlavních rolí chopil oskarový Andy Serkis a tenhle sympatický odborník na motion-capture na co sáhne, to promění ve zlato. Ať už v roli Gluma z trilogie Lord of the Rings nebo opičáka Caesara z novodobého remako-prequelu Planety opic. V Heavenly Sword si střihnul vyšinutého záporáka, vládce Bohana a rovnou řeknu, že ten jeho gumovej xicht je tím nejlepším na celé hře. Obecně nejsilnější stránkou Heavenly Sword jsou cut-scény. Po technické stránce sice už trochu strádají, ale je to jedna z prvních her, co si pamatuju, která využívala takhle detailní motion-capture technologii. Příběh samotný sice moc neohromí a přišel mi takový mdlý a bez většího kontextu v rámci fiktivního světa, ale animace samotné jsou nad poměry dlouhé a dialogy šílené a vtipné.

S hratelností je to už o mnoho horší a upřímně, dlouho jsem nehrál tak frustrující hru. Ne přímo těžkou (i když lehká určitě není), ale co se ovládání a designu týče, tak neskutečně nemotornou. Hráč se chopí dvou sester – Nariko a Kai. Zatímco Nariko, jakožto hlavní hrdinka celého příběhu, vládne silou nebeského meče a tedy bojem nablízko, její mladší sestra bojuje na dálku. Hra ovšem trpí všemi neduhy launch titulů tehdejší generace konzolí. Po stránce optimalizace je hra tragická, místy se vyloženě seká, což je v případě hry, kde je potřeba časovat komba či přesně mířit kuší poměrně zásadní problém. Ovládání je navíc dost toporné. V boji na blízko je potřeba kombinovat slabší a silné útoky, do toho neustále uskakovat a zejména precizně útoky odrážet, jinak si hráč proti silnějším nepřátelům neškrtne. Plynulost boje je však v porovnání s God of War úplně někde jinde a upřímně mě dost otravovalo pižlat každého dementa několik desítek sekund. A s bojem na dálku je to ještě horší. Míření s roztěkanou kuší je nepříjemné, prvních pár misí jsem nebyl schopný prakticky nic trefit a navádění letícího šípu za pomocí pohybového siaxis senzoru je čiré zlo, které však jde naštěstí přepnout na analogové páčky.

S původními God of War se nedá neporovnávat ani design misí. Heavenly Sword se zaměřuje čistě a jen na boj. Drtivá většina hry se odehrává v malých arénách s respawnujícími se nepřáteli a vrchol interakce je vylezení po žebříku či střelení do gongu. Hopsací sekvence a ani žádné puzzly raději nečekejte. Osobně mě design prostředí bavil pouze po vizuální stránce – zejména některé výhledy stojí za to. Po té hratelnostní je to bohužel většinou jen plochý a nenápaditý koridor.

Naštěstí hra není moc dlouhá, a když jsem byl pocitově skoro v polovině, najednou přišla závěrečná bitva a finální bossfight. Tady se něco zlomilo a začalo mě to najednou bavit a říkal jsem si, proč takhle dynamická nebyla i celá hra. Celkový dojem to trochu napravilo, ale přesto převládá spíše pocit zklamání. V dobových recenzích je často zmiňován ohromující, takřka revoluční vizuál, ale už se přes opojení barvičkama zapomíná, že se to vlastně dost mizerně hraje.

Pro: využítí motion-capture a cut-scény obecně, vizuál, humor, Andy Serkis a jeho Bohan, hudba

Proti: tragická optimalizace, toporné ovládání, často frustrující hratelnost, primitivní design

+14

Resistance 3

  • PS3 65
Na završení trilogie o invazi chimérského šmejdu jsem se upřímně těšil. Hra se v druhém dílu posunula správným směrem a závěrečný cliffhanger velmi navnadil na možné epické vyústění v dílu třetím. A asi i právě proto mě Resistance 3 do určité míry docela dost zklamal.

Tentokrát už není hlavní postavou Nathan Hale, ale hrajeme za jeho bývalého spolubojovníka Josepha Capelliho. Populace pozemšťanů je prakticky vyhlazená, nad New Yorkem zeje ohromná červí díra, a hráč jen očekává příchod tajemných původních chimér. Zatímco dvojka jakoby prvnímu dílu z oka vypadla, třetí díl působí hodně jako jiná hra. Prostředí, kterými Joe prochází, jsou ryze postapokalyptická a zatímco první díly byly intezivní válečné hry, ve trojce je hráč na většinu věcí sám. A tedy v momentech, kdy hra měla dle mého spíše vrcholit a přinášet epickou poslední bitvu, se hráč plahočí v nekonečných podzemních tunelech a temných sutinách a celá hra je nepochopitelně spíše komorního rázu. Chiméry navíc vypadají docela jinak, mimozemské technologie úplně jinak a zbraně jakbysmet.

Podivné zásahy provedli tvůrci i do gameplaye. Vrátili do hry nošení všech zbraní, lékárničky a absenci auto-healu. Plynulost z hraní je rázem tatam a kvůli nízké výdrži hlavního hrdiny (na normální obtížnost) se ze hry stává poměrně frustrující záležitost. Lékárniček je málo, munice je málo a na některých místech se na hráče valí naprosto absurdní množství a oproti předchozím dílům o dost odolnějších nepřátel. Často mi ani nezbylo nic jiného, než zavřít oči a lokací prostě sprintem proběhnout. Kdo chce hrát obecně run'n'gun stylem, tak na to může rovnou zapomenout. A opatrný styl se také moc nenosí, protože jednak jsou nepřátelé až nechutně přesní, takže nějaké krytí za překážkami až tak dokonale nefunguje a jednak jich hodně nosí zbraně, se schopností prostřelit pevný povrch, takže chtě nechtě je potřeba být neustále v pohybu a být vystaven smršti kulek. Možná, že su prostě lama, ale takhle si zábavnou a férovou akci moc nepředstavuju.

A ve finále mě zklamal i samotný příběh, který to, co tvůrci nakousli finálním cliffhangerem ve dvojce, nakonec nestihli vůbec řešit. Namísto toho se snaží vydírat rodinným patosem, hráči se neustále předhazuje Capelliho ohavně vymodelovaná rodina (zejména Jack vypadá jak malej hitler) a tak celkově to na mě po emoční stránce vůbec nefungovalo a působilo jako nepochopitelný kvalitativní krok zpátky.

Nemůžu říct, že by Resistance 3 byl špatná hra. Pořád je to docela zábavná střílečka se snahou vyprávět i nějaký ten příběh. Problém vidím především v nevhodně nastavené obtížnosti, která mi bránila si akci užít a v nedůstojném dějovém zakončení téhle do poslední chvíle poměrně zajímavé mimozemské invaze.

Pro: grafika, místy prostředí, místy hratelnost, slušná délka, hudba

Proti: nevyvážená, často frustrující obtížnost; absurdní respawn, podivný příběh, nehezké modely postav, nekonzistence a nevyužití lore, fps dropy

+12

For Honor

  • PC 50
For Honor je v portfóliu současných ubisoftích her poměrně zajímavý a skromně vyhlížející titul. Ve smršti ohromných open-worldových kolosů jde o žánrově velmi odlišný kousek, který přináší nové herní mechaniky a na první pohled vypadá jako něco, co by mohlo mít šanci zaujmout něčím originálním. Ale věřte, že For Honor je všechno, jen ne skromný...

For Honor na mě působí jako prototyp potenciálně velmi zajímavého titulu, kterému však zoufale chybí obsah a v této podobě je vydaný především pro hamty hamty účely. Jelikož jsem člověk, který ve hrách hledá především single-playerový zážitek, vrhnul jsem se rovnou příběhový mód. Na první pohled plnohodnotná kampaň plná pěkných animací se záhy mění na rychlokvašku, kde příběhové mise působí spíš jako arény s boty a pár aktivními místy a s předělovými animačkami, ač na pohled pěknými, které jim ve studiu genericky vyjel nejspíš nějaký automat. Tak mdlý příběh a nicneříkající rádoby vážné kecy jsem snad u hry podobného typu ještě neviděl. Je to škoda, protože dějové pozadí představuje jakousi alternativní historii, kde na Zemi proběhla blíže neurčitá kataklyzmatická událost, která změnila podmínky na planetě a donutila tři frakce - rytíře, vikingy a samuraje - bojovat o společné území.

Hra cílí především na multiplayer, avšak kampaň má být jakýmsi prequelem a vysvětlovat události, které k válce frakcí vedly. Problém je, že kampaň nevysvětluje prakticky nic a jak dějově tak náplní je plytká až běda a nepomáhá tomu ani možnost kooperace. Ta totiž nefunguje nijak slavně a proto jsme s parťákem nakonec hráli raději odděleně. Čekat od multiplayerové hry kvalitní kampaň, kterou stejně bude málokdo hrát, je možná bláhové, ale když už se rozhodli ji do hry dát, tak bych beztak od tříáčkového studia čekal méně trapný výsledek.

Problém ale je, že on vlastně ani ten multiplayer není žádná sláva. Rubání se navzájem v duelech velmi rychle omrzí, mód brawl zase není kdovíjak vyvážený, protože onu "čest" aby u hráčů člověk pohledal. Poslední a nejspíš ten nejvíc hlavní mód je "válka frakcí," tedy jakési multiplayerové tažení, kde se hráči přetahují o území. Osobně jsem tenhle mód jen vyzkoušel a krom přetahování se o body na mapě jde o nemlich to samé v bledě modrém. A víc toho hra nenabízí, což je o to smutnější, když je For Honor vyloženě natřískaný velmi drahými mikrotransakcemi a season passy (navíc srandovně rozdělenými na každý rok), které se tváří jako podpora budoucího obsahu. Jenže koho zajímají lootboxy, zbytečné skiny na všechno možné a předražené season passy, když v té hře vlastně není pořádně co dělat a omrzí po pár hodinách?

Je to škoda, protože core hratelnost je dost chytlavá a zejména v duelech musí hráč alespoň tušit, proti jaké postavě bojuje a jak nad ní takticky vyzrát. Každá hra trvá pár minut a osobně jsem v lobby a při loadingu strávil daleko víc času, než při samotném hraní. Nehledě na časté vykopávání hráčů ze hry, které spolehlivě zničí každý zápas. Ne, For Honor není hra, ale vojebávka smrdící P2W mechanikami cílící především na tahání peněz z hráče. Na vyzkoušení zadarmo asi ok, ale koupit tohle v době vydání za plnou cenu, tak jsem regulérně nasranej.

Pro: core hratelnost a výborně zpracovaný pocit hmotnosti u zbraní, grafika a ozvučení, animace po vizuální stránce, dějové pozadí

Proti: obsahově naprosto bídné; trapná kampaň, která moc nefunguje ani jako tutoriál; writing, úchylně předražené mikrotransakce, časté vykopávání ze hry

+20

Resistance 2

  • PS3 80
Ač se to zdá k neuvěření, už je to rok, co jsem dohrál první Resistance od nyní dost populárních Insomniac Games. Jeden z launchových titulů, který hrál dost na jistotu a k mému překvapení se jednalo o dost tuhou, ale zároveň zábavnou a dlouhou klasickou FPS.

Dvojka přišla po dvou letech a přinesla pár tehdy dost populárních novinek - především auto-heal a omezenou nosnost zbraní. To první spíše vítám, to druhé už méně, ale pravdou je, že se tu člověk ještě více soustředí na samotnou akci. Design je sevřenější, herní doba kratší, ale hra zároveň není rozsekaná loadingy na malé mapky, takže mise pocitově působí rozsáhle. Tvůrci se více zaměřili na epické scenérie a dynamičtější akci. Lokace jsou hezky barevné a rozmanité, šeď z jedničky se nekoná. Zároveň se dvojka snaží být příběhovější a ve výsledku mě mrzelo, že dějově to moc tvůrci nezvládli. I přes zajímavé pozadí okolo Chimér je to prostě generická macho mariňácká báchorka o boji proti šmejdu z vesmíru. To nejzajímavější se dá potom dohledat na wiki.

Hratelnost je velice podobná svému předchůdci. Vrací se tradiční zbraně od samopalu, přes brokovnici až po mimozemské kousky, kde bych vypíchl především zbraň schopnou střílet skrz zeď. V rukou hráče ohromný pomocník, v drápech mimozemšťánů neskutečná otrava. Tvůrci se vykašlali na natahování herní doby a recyklování assetů a víc se zaměřili na wow momenty, ve kterých druhý díl Resistance exceluje. Až mě opravdu mrzelo rozlišení 720p, které táhne vizuál zbytečně dolů a určitě bych si dokázal představit remaster pro novější generaci konzolí. Už jenom kvůli obloze poseté desítkami mimozemských lodí stojí za to hru vyzkoušet. Škoda, že ale všechny tyhle momenty jsou čistě jen kulisy pro potěchu oka. Jinak je to vesměs standardní, ale po všech směrech vyladěná a chytlavá koridorová střílečka.

Potěší i dobrá optimalizace, kdy ani při ohromné bitevní vřavě framerate neklesá. Až na občasné zasekávání spolubojovníků (a těm prostě stačí jen fláknout pažbou), jsem nenarazil na žádné výraznější glitche. Vytknul bych uměle zvýšenou obtížnost (i na normal) v posledních dvou misích. A hlavně finální bossfight, který sice není kdovíjak těžký, ale je prostě jen dementní. Stejně jako samotné finále, které celý druhý díl uzavírá. Možná nečekaně, avšak velmi neuspokojivě.

Pro: hratelnost, vizuál, tempo, rozmanité lokace, wow momenty, dějové pozadí, optimalizace

Proti: podání příběhu, neviditelné insta-killující potvory, občas je to dost zkratkovité -> hlavně finále, slabej bossfight

+11

Robert Ludlum's The Bourne Conspiracy

  • PS3 40
Hry podle filmů z předchozí dekády nemají zrovna dobrou pověst. V drtivé většině jsou to horkou jehlou spíchnuté rychlokvašky, které nejenže nevypadají moc dobře, ale hlavně se moc dobře nehrají. The Bourne Conspiracy sice nevypadá na první pohled vůbec špatně, ale jinak splňuje vše výše zmiňované.

Čím hra mile překvapí je množství animací, které jako by z oka vypadly filmové trilogii. Roztřesená kamera, dynamický střih a orchestrální hudba slibují možná lineární, ale zato velmi svižnou akční jednohubku, jakou je třeba Wanted. Jenže v případě The Bourne Conspiracy nefunguje prakticky nic. Hra kombinuje žánr cover-based střílečky, mlátičky a okrajově i primitivní stealth akce. Zatímco ale animačky jsou svižné a hráče napumpují adrenalinem, samotná hra je zoufale pomalá. I přes citlivost nastavenou na maximum je otáčení a pohyb hlavního hrdiny úúúú-táááá-hááá-néééé jako Jabbův ranní sopel a naprosto otřesná optimalizace tomu rozhodně nepomáhá. Cover-based systém je nedomrlý, nelze tu přeskakovat mezi překážkami, ani střílet naslepo a Bourne zjevně nikdy neslyšel o granátu. Sice je to tajný agent, ale tajný tu stejně moc není a přestřelky v takhle osekané podobě rozhodně kdovíjaká zábava fakt nejsou. Kór když je headshotování prakticky nutnost vzhledem k tomu, že jsou nepřátelé jinak úplně absurdně odolní a snesou do hrudi klidně i celý zásobník.

Druhým prvkem jsou pěstní souboje, které jsou také strašně prkenné a celkovým zpracováním působí spíše jako minihra na oživení stereotypního gameplaye. Bohužel - je na nich postavená dobrá polovina celé hry. Postupem času navíc začne přituhovat a postupně mě hra začala frustrovat natolik, že jsem ze střední obtížnosti musel snížit na lehkou a i tehdy jsem se vztekal nad neplynulostí komb a neférovým jednáním nepřátel. A ne, tohle zábava taky není. Utíkací sekvence a automobilová honička jsou zpracováním přinejlepším průměrné, často navíc rozmělněné quick-time eventy, ale v zásadě hratelnost příjemně oživující. A nakonec nechybí ani trocha plížení, které jsem si užíval asi nejvíc, protože jsem mohl nepřátele take-downovat jedním stiskem tlačítka.

The Bourne Conspiracy je hra složená z prvků různých žánrů, ale ani jeden není dotažen do uspokojivé podoby. I přes snahu o rozmanitost se to nehraje dobře a hra velmi brzy začne nudit a to i navzdory své krátké herní době.

Pro: neokoukané prostředí evropských měst, dynamické animace, obstojná grafika

Proti: celková hratelnost, tuhost a nepřesnost ovládání, tragický framerate, absurdní odolnost nepřátel jak při přestřelkách, tak v některých soubojích

+13

God of War: Ghost of Sparta

  • PS3 85
Proaktivní ateista Kratos je zpět, tentokrát již ve druhém handheldovém spin-offu. Zatímco u Chains of Olympus se nováčci Ready at Dawn spíše zahřívali a nekonfliktně mixovali především již dobře zaběhnuté principy, u Ghost of Sparta se utrhli ze řetězu a nepřináší jen chutný vedlejšák, ale plnohodnotný díl, který v určitých ohledech překonává i všechny své předchůdce.

Co Ghosts of Sparta ztrácí na příběhu; který je, podobně jako u všech God of War her, spíše do počtu a tady navíc neposunuje děj dopředu, nýbrž pouze doplňuje konzolové díly o další dějovou linku; to dohání hratelností, jež se zbavuje všech neduhů, které předchozí díly tu a tam potrápily a přináší naprosto perfektní a vyvážený mix akce a... vlastně hlavně té akce. Kratos pokračuje ve svém krvavém tažení mytologickým Řeckem, řeže lidi, potvory a polobohy hlava nehlava. Nechybí šplhání, hopsání. Tady se nic nemění. Hádanky a pasti jsou osekány na nutné minimum, což mě na jednu stranu trochu mrzelo, na tu druhou hru zbytečně nebrzdily. Lokace se střídají, nepřátelé se neustále tematicky mění a s nimi i hratelnost. Potěšilo mě, že tvůrci konečně více využili vodu. Potopená Atlantida si o to vyloženě říkala.

Graficky je Ghost of Sparta zase o stupínek dál a mnohé scenérie jsou vskutku dechberoucí. I na handheld to muselo být opravdu něco a HDčková PS3 verze je zremasterovaná s pečlivostí a vypadá i přes starší engine opravdu moc moc dobře. Obtížnost je na normal nastavena poměrně nízko a z drtivé většiny situací jsem vyvázl na první dobrou, včetně finálního bossfightu. Ten určitě nebyl ani zdaleka tak obtížný, jak pověstný Ares v jedničce, ale designově a po stránce gradace naprosto bez chybičky. Kratší herní doba je určitě ku prospěchu věci, hra nevypadává z tempa, neustále hráče žene vpřed, nezačne nudit a díky absenci skoku v obtížnosti ani frustrovat.

Nebudu skrývat nadšení. Ghost of Sparta je výborná akční hra, kterou už snad ani neberu jako handheldový spin-off. Naopak nemám problém ji uznat jako plnohodnotné pokračování. Minimálně je to velmi návyková záležitost, která mě upoutala především svou odladěnou hratelností a béčkovým, leč svižně podaným, příběhem.

Pro: hratelnost, tempo hry, scenérie, hudba, využití vody, Deimos, absence frustrujících pastí, grafika upgradnutá o lepší světelné efekty a hrátky s hloubkou pole

Proti: tradičně poměrně zbytečná sekundární zbraň, někdy kamera

+17

God of War: Chains of Olympus

  • PS3 80
Od handheldového vedlejšáku, byť v podobě HD remasteru pro PS3, jsem neměl nikterak velká očekávání. Počítal jsem s tím, že bude hra notně osekaná a zjednodušená, že bude mít nijaký příběh a možná dokonce, že se při hraní nebudu moc bavit a všímat si omezení letité platformy. K mé radosti jsem se spletl a Chains of Olympus si v ničem nezadá s prvními dvěma hrami.

Jasně, jedná se o prequel, který má doplnit (nikoli posunout) děj původních dvou her, takže se nejedná o žádné příběhové orgie. Ve zkratce jde o to, že než Kratos začal vyvražďovat bohy, tak vyvražďoval jiné bohy. Do toho nějaké to PTSD okolo Kratovy rodinné tragédie a to pro další cestu za pomstou úplně stačí.

Chains of Olympus se v ničem výrazně neliší od prvních dvou her. Místy je co do detailů prostředí a ostrosti textur skromnější, ale nehrát ho takhle brzy po dohrání dvojky, tak si asi ničeho nevšimnu. Pořád se na to dobře kouká, stále se to parádně hraje a již zajeté herní mechaniky se tu a tam i příjemně rozšiřují. Tvůrci nepředvádí po stránce designu nic extra originálního a spíš recyklují to, co zavedli v Santa Monica Studio, ale prostředí se rychle střídají a hledání skrytých truhliček, řešení jednoduchých puzzlů a rubání rozmanitých nepřátel i tady nadmíru baví. Osobně bych ocenil více epických momentů, avšak nemůžu říct, že bych trpěl nedostatkem bossů. Je jich dost a jsou parádní. Postupně příjemně přituhovalo, byť se tentokrát ani jednou nestala hra vyloženě frustrující. Otravné časované puzzly tu nejsou, souboje jsou na normal obtížnost tak akorát těžké aby šly projít na jeden, maximálně dva pokusy - bossfighty nevyjímaje.

Co mi až tak nevonělo byly striktně vyhrazené koridory ohraničené neviditelnými stěnami a to i v místech, kde zdánlivě Kratovi nic v pohybu nebránilo. Hádám, že to mělo nějaký důvod u handheldové verze, ale u PS3 to působí divně, obzvlášť proto, že původní dvojice her to měla ošetřena daleko citlivěji. Stejně tak bych se nebránil přemapování kláves. Docela mě štve, že každý díl má jinak rozložené ovládání, na které je potřeba si určitou chvíli zvykat. Když už to takhle hezky vydali ve zremasterované kolekci, mohli to sjednotit. Hoši z Ready at Dawn rovněž nezvládají kameru, která často při soubojích nezabírá, to co by měla, a stává se z toho nepřehledný maglajz - zejména v užších koridorech, kdy jsem se poměrně často zasekával o nepřátele a neviditelné stěny a dostával se do nepříjemných řetězců útoků, ze kterých bylo těžko úniku.

Jinak ale vesměs nemám větších výtek. Chains of Olympus pokračuje v nastoleném trendu série. Je to kvalitní a velmi zábavná rubačka, která sice sérii nikam neposouvá (logicky), ale fandy, kteří chtějí prostě jen další nášup (s cca poloviční herní dobou), bezesporu uspokojí.

A ta hudba panečku, místy úplný Battlestar Galactica vibe.

Pro: chytlavá hratelnost, grafika, kvalitně navržené bossfighty, design prostředí, hudba

Proti: neviditelné stěny, místy nezvládnutá kamera, zase jinak namapované ovládání

+11

InFamous 2

  • PS3 70
Na pokračování inFamous jsem se i přes rozporuplné pocity z jedničky těšil. Možná hlavně proto, že New Marais, inspirované městem New Orleans a přilehlými bažinami, mě lákalo jako lokace daleko víc, než sterilní šedivé Empire City z jedničky. A vskutku, New Marais je daleko barevnější a živější místo, které už na první pohled dalo vědět, že tentokrát se budu bavit o něco více.

A inu, více jsem se bavil. A to nejen díky hezčímu prostředí, ale také díky příběhu a postavám, které již nejsou tak anonymní, jako v případě prvního dílu. Hra je protkaná daleko propracovanějšími ingame animacemi a celkově jsem měl pocit, že hraju o třídu lepší kousek. Naneštěstí je po stránce hratelnosti inFamous 2 spíše jen mírně vylepšenou jedničkou, než vyloženě pokračováním a neoplývá novými stavebními prvky. Vlastně jen pokračujeme přesně tam, kde první díl skončil. Cole MacGrath dostává nové město na hraní, stávající schopnosti se posouvají kupředu, postupně přibývají nějaké nové a třeba v závěru jsem už po městě lítal jako vítr sem a tam. Osobně se mi postupné urychlení pohybu velmi zamlouvalo a ve výsledku mě mrzelo, že jsem některé hračky jako přitahovací hák nebo svižnější plachtění neměl už od začátku. Hratelnosti to totiž jen přispělo.

S novým prostředím se dostávají na scénu i noví nepřátelé v podobě zdejší milice. Oproti reaperům a dalším anonymním potvorám z jedničky určitě krok správným směrem. Tvůrci se nebáli obohatit hratelnost o řadu různých bossů a polo-bossů, se kterými mám jen jeden jediný problém a to, že je v posledních misích tvůrci cpali úplně všude a spíše mě jejich likvidace zdržovala a nudila, než abych se bavil. Ono popadesáté sundávat tu samou nechutně odolnou horu kamenů není už takové terno. Přesto jejich výskyt beru spíše jako plus. Hra se tak nesla v daleko epičtějším duchu a to i díky docela slušné destrukci okolního prostředí.

Na hráče čeká čtyřicítka hlavních misí, jenž zaberou zhruba 14 hodin a minimálně šedesátka misí vedlejších, které se k mé radosti vyvarovaly otravných sledovacích a eskortovacích hovadin. Po čase se jejich náplň začne mírně opakovat, ale podobně jako u jedničky, každá mise je malinko odlišná, takže jsem si je s chutí dal téměř všechny. Nejde však o žádné designérské exhibice a to platí i o misích hlavních. inFamous 2 je opět spíše jen takový povrchní akční open-worldový zážitek, který pobaví, ale že by mě posadil na zadek, to se úplně říct nedá. Finále ve mě však vyvolalo slušný pocit zadostiučinění a příběh hlavního superhrdiny docela pěkně zakončil. Na budoucí druhý run to sice nevidím, ale odcházím s pocitem, že jsem si to vlastně docela rád zahrál.

Pro: akční hratelnost, řada různých vylepšení, hezčí město, konečně zábavné melee, o fous lepší příběh

Proti: spíše jen povrchní hratelnost, overused polo-bossové, do děje to zase úplně nevtáhne a po čase to upadá do stereotypu

+10

God of War II

  • PS3 85
Na první pohled vypadá dvojka úplně stejně. Stejný engine, obdobná grafika, stejné animace, truhly i podobná komba. A přesto, dvojka je ještě výrazně lepší. Proč?

Tempo. Kde byla jednička ještě relativně komorní rubačka v nepříliš se měnícím prostředí, tam dvojka dupe na plyn co to jde a střídá jednu lokaci za druhou. I přes stejný engine je druhý díl výrazně hezčí a designově bohatší a to nejhlavnější, je hravější a dynamičtější. Prostředí jsou více proměnlivá, Kratos každou chvíli někam padá, po něčem skáče, někde se něco bortí. Je tam hromada velmi zábavných a tak akorát náročných bossů, více typu řadových nepřátel, k něčí nelibosti možná i více hádanek, přičemž ke konci se vrací šibeniční časové limity a absurdní pasti, byť již v ne tak ohromně frustrujícím měřítku. U žádného z bossů, včetně toho závěrečného, jsem se na normal výrazněji nezasekl, zato finální klesání ke Clothovi (ve hře prezentovaný jako ceckatý špekoun) a likvidování nekončících hord spawnujících se nepřátel byla i díky smrtícím medúzám disponujícím insta-killem opravdu nervydrásající výzva.

Jako celek se to hraje ještě o něco lépe, možná i díky tolerantnější obtížnosti. Hra stále vypadá moc pěkně (chvílemi jsem až díky stylizaci a bohaté barevné paletě zapomínal, že hraju hru původně portovanou z PS2). Tentokrát si dali tvůrci více záležet na příběhu, takže je hra prošpikovaná množstvím animací a to jak v enginu hry, tak předrenderovanými filmečky.

God of War 2 je prostě poctivé pokračování. Nepřináší moc zásadních novinek, ale vše stávající vylepšuje a v rámci enginu dotahuje zase o kus blíže k dokonalosti. Revoluce v sérii se nekoná, ale v zásadě je to vyladěný titul se vším všudy, ke kterému nemám výraznějších výtek.

Pro: hratelnost, grafika, o fous lepší příběh, zábavné bossfighty, dynamičtější leveldesign, barevná paleta a proměnlivost lokací, hudba

Proti: zase trochu zbytečné doplňkové zbraně, pár otravných časovaných pastí

+16

God of War

  • PS3 80
Když jsem před pár měsíci dokončil příběh Krata a Atrea v aktuálním God of War, zařekl jsem se, že po tom, čím jsem si prošel při likvidaci královny Valkýr, se už nechci do ničeho podobného pěknou chvíli pouštět. Inu, netrvalo to ani moc dlouho a Kratos si mě zavolal zpátky a já se vrhnul na titul, který tuhle sérii začal.

První God of War jsem před pár minutami dohrál poprvé v životě, takže hodnotím čistě z aktuálního pohledu a bez nostalgie. A nevyšel z toho vůbec špatně. Na hře mě ohromně překvapilo, jako málo se na ní podepsal zub času. Jasně, tatam je silný příběh a důraz na filmovost. To se v roce 2005 ještě moc nenosilo. Ale třeba graficky. Na PS3 hra běží v HD rozlišení, ale samotná grafika mi oproti PS2 verzi moc odlišná nepřijde. Je nenáročná, mírně stylizovaná, ale dokáže vykreslit epické scenérie (dokážu si představit, že v roce 2005 padala hráčům huba na zem) a neměl jsem vůbec pocit, že hraju takřka 15 let starý titul.

Tím zubem času jsem ale nemyslel ani tak grafiku, jako hratelnost. God of War má ukázkově zábavný combat, který kombinuje boj s čepelemi chaosu a 4 druhy kouzel. K tomu ještě dostane Kratos časem další zbraň, jakýsi ohromný pomalý meč, ale ten jsem za celou hru nepoužil ani jednou. Boj s čepelemi chaosu je tak svižný, ladný a příjemný, že jsem neměl potřebu. Kromě rubání nepřátel hra obsahuje i pár jednoduchých hádanek a nějaké to šplhání. Vesměs klasický mix, který nepřináší nic moc nového (alespoň z dnešního pohledu), ale jde o koktejl vyvážený a prakticky všechno hra dělá dobře. S jedním drobným ale.

Tím je poslední třetina, kde měli tvůrci tradičně pocit, že znásilnit hru uměle vyhnanou obtížností je strašná prdel. Paradoxně se to netýká náročnosti soubojů, která roste vcelku plynule a je úměrná skillu hráče a odemknutým schopnostem, ale především hopsacích sekvencí a hádanek, které mají často buďto absurdní časové limity (přesně ta místnost s bodáky, jak zmiňuje Všivák) a nebo kameru schválně nastavenou tak, aby hráč 10x chcípnul, než odhadne kam skočit. Obecně God of War zvládá po technické stránce kameru úplně bravurně. Pevně nastavené úhly fungují všude, kamera nijak nezmatkuje a vždy pevně zabírá, to co má a co tvůrci chtěli. Problém je právě v těch tvůrčích rozhodnutích kameru na některých místech až příliš přizoomovat nebo napevno natočit jiným směrem, než kterým je potřeba jít a tudíž jsem často netušil, kam vlastně skáču (týká se především té pekelné bodákové sekvence v podsvětí). Naštěstí je hra hojně prošpikovaná checkpointy, takže jsem nemusel nikdy opakovat příliš velký úsek. Přesto mě tahle frustrace s blížícím se závěrem spíše od hraní odrazovala a úroveň zábavy díky tomu klesala.

Čím více jsem se blížil ke konci, tím větší obavy jsem měl ze závěrečného bossfightu. Obavy se naštěstí nenaplnily. Na normal padl bůh války na pár pokusů. Další královna valkýr to, díky bohům, nebyla. Ačkoli jednoduchý fight to rozhodně nebyl, spamování kouzel velice pomáhalo - zejména v druhé fázi boje.

I přes několik záměrně nasrávacích pasáží jsem si to užil více, než jsem očekal. Na PS3 to při 60 snímcích běží jako po másle, ani na grafice, ani na hratelnosti se stáří hry nijak zvlášť nepodepsalo. Vůbec se tedy nedivím, že se God of War stal takovou konzolovou kultovkou. Stal se jí zaslouženě.

Pro: vyvážená hratelnost, lokace, stále pohledná grafika, combat, hudba

Proti: nevýrazný příběh, pár absurdních pastí a frustrujících momentů v poslední třetině hry

+18

Infamous

  • PS3 60
inFamous je další z řady her, po kterých jsem svého času poslintával a v herních médiích se psalo cosi o "must play" titulu. Psala se léta páně 2009, studoval jsem střední a filmové komiksárny zrovna začínaly frčet. Tehdá jsem byl majitelem pouze dýchavičného PC a na konzoli jsem si mohl nechat zajít chuť. Po deseti letech, kdy doháním resty v plném proudu, se konečně dostalo na kdysi opěvované inFamous. A jak hra působí podle dnešních měřítek?

Inu, nic moc. Faktem je, že inFamous poměrně hodně zastaral. Je to znát především na nehezké animaci a divných zvucích při běhu. Stylem hra připomíná jakýsi klon Assassin's Creed či Sabouteur, tentokrát však v komiksovém hávu se superhrdiny a superschopnostmi. Hra je zasazená do fiktivního Empire City, města zasaženého katastrofickým výbuchem, díky kterému řada místních obdržela zvláštní schopnosti. Zápletka je samozřejmě složitější a ve finále dojde i na nějaké ty zvraty, ale jako celek mě nedokázala výrazněji vtáhnout. To je první problém, který se hrou mám.

Ten druhý je samotný openworld. Město, dělící se na 3 samostatné ostrovy, není moc velké. Přeběhnout se dá během několika minut, což je určitě plus, protože hlavní hrdina Cole MacGrath vozidla neřídí. Co už mi ale tolik nevoní je fakt, že celé město je vlastně šedivá díra ala Liberty City. Základním kamenem her v otevřeném světě je pro mě především prostředí, které je radost prozkoumávat. To se tady nekoná a po pár hodinách hraní začne naopak docela výrazně nudit.

Jinak je na tom už samotná hratelnost, která je poměrně rozmanitá a s každou odemčenou schopností mě hra bavila o něco víc. Ze začátku je Cole takový jantar, co nic pořádně neumí, furt někam padá a jakmile se na něj sesype víc nepřátel, tak to znamená zpravidla konečnou. Obecně nemám rád hry, kde se okolo avatara spawnují enemáci, jen aby se něco dělo a nenechají mě ani pořádně se projít. Tohohle jsem si tady užil do sytosti. Jakmile jsem se však naučil mechanismy - být neustále v pohybu, hodně lítat po střechách a vysávat elektřinu kde to jen jde - tak jsem se začal solidně bavit.

Hlavní příběhová linka čítá okolo 40 misí, misí vedlejších je možná dobrá stovka. Zatímco ty hlavní jsou docela ok a jsou prošpikovány komiksovými animacemi, ty vedlejší slouží ke klasickému dobývání území města. Ač jsou vedlejší questy po čase docela monotónní a až příliš se opakují, nelze mluvit vyloženě o klasickém copy paste designu. Žádná mise není zcela stejná a většinou rychle odsýpají (až na na klasicky otravné sledovací/eskortovací mise), takže jsem se na málokteré zasekl na více jak pár minut. Nicméně kdyby jich nebylo tolik, asi bych byl radši. A nebylo to jen moje completionist OCD, co mě nutilo je plnit. Jakmile hráč totiž určité území obsadil, počty nepřátel se snížily na nutné minimum, což mj. dost ulehčovalo i mise hlavní.

V úvodu jsem zmiňoval Assassin's Creed. Důvodem jsou samozřejmě hrdinovy akrobatické kreace. Cole nezískal jen schopnosti ovládat elektřinu, ale také mu exploze navýšila sílu, takže dokáže vyhopkat na jakoukoli budovu s prstem v nose. Na jednu stranu mě tu potěšilo, že šplhání není oproti AC žádná sranda a hráč se musí snažit, aby neustále někam nepadal. Na druhou stranu ono šplhání působí dost budgetovým dojmem. Ovládání je nepřesné, Cole se neustále o něco zasekává nebo po něčem "plave." Nejvíc je to znát v troskách historické čtvrti, kde jsem se co chvíli propadl do textur nebo se v úzkých prostorách mezi troskami zasekl. Stručně řečeno tedy fajn, že na mě tvůrci kladou nějaké nároky a šplh není ryze automatický, ale zároveň by si zasloužil rozsáhlý polish.

Profilování postavy na dobro/zlo je docela fajn, ale rozdíly jsou prý také spíše kosmetické. Strom dovedností je skromný a přesto, ač jsem vybílil celou mapu, jsem si ani zdaleka neodemkl všechno. Ve finále jsem byl ale solidní tank, kterej si razil cestu městem hlava nehlava, civilové necivilové, a upřímně, přes všechny ty nedostatky, které zmiňuji výše, jsem se vlastně docela slušně bavil. inFamous je nicméně titul čistě na vyblbnutí. Takové to ponoření do hry na dlouhé hodiny jsem tu nenalezl.

Pro: postupně čím dál tím více zábavnější řežba, poměrně originální superschopnosti a jejich mechaniky, rozmanité mise, komiksové animace

Proti: generické a nezáživné město, zastaralá grafika, fps dropy, ingame animace, budgetově působící pohyb, nezáživný příběh

+14

The Royal Marines Commando

  • PC 30
Druhá z dvojice stříleček od nechvalně proslulých City Interactive, která se dá aktuálně koupit na Steamu za cenu jednoho pivka. The Royal Marines Commando má možná o něco zajímavější tématiku, zpracováním ale značně zaostává. V 5 misích se hráč podívá do různých míst po Evropě, ale podobně jako v Operation Thunderstorm, i tady jsou lokace vyloženě koridorové a prázdné. K mému překvapení jsem se však tentokrát podíval dokonce i ven. Zde je to ale bohužel ještě o třídu horší. Použitý LithTech Jupiter EX engine se opravdu hodí pouze na vykreslení temných prostor. Jakmile se tvůrci snaží o větší venkovní lokace a ještě k tomu za bílého dne, je to rozmazaný hnus bez jakékoli snahy o kreativitu. Nehledě na to, že framerate ve větších prostorách jde razantně dolů.

Jinak je to ale úplně to samé. Recyklát zvuků a dalších assetů - kluci dokonce bez skrupulí vzali a nakopčili jednu celou lokaci použitou již v předchozí hře. Naštěstí je to krátké, za hoďku a půl jsem to měl za sebou, a teď si můžu dát od City Interactive zase na dlouhou dobu pauzu.

Pro: gunplay, oddychová hratelnost, obal hry

Proti: je to samozřejmě špatná hra, takže skoro všechno, recyklace předchozí hry

+6

Operation Thunderstorm

  • PC 35
Čas od času mě popadne chuť pustit si čistě na odreagování nějaký naprostý trash. Dělám to tak u filmů, u her méně, jelikož ty vyžadují více času a není to vždycky taková zábava, ale když jsem na Steamu objevil 2 tituly z dílny City Interactive, řekl jsem si, why the f*** not. Nějaké tupé béčkové postříleníčko čas od času bodne - tak proč ne od mistrů v oboru. Ačkoli se Operation Thunderstorm tváří jako pokračování série Mortyr, tak nějak jsem během hraní pochopil, že je to tah čistě marketingový. S touto nelegendárně legendární retro střílečkou to nemá nic společného.

Cíl je prostý: zlikvidovat 3 velké osobnosti Třetí říše, občas něco vyhodit do luftu a retardovaně u toho hláškovat. Hrou provází voice-over při načítacích obrazovkách a 3 kraťoučké předrenderované animace. Toť vše. Hra neobsahuje ani animačku na závěr, jen jednoduchý nenadabovaný text shrnující předchozí dění. Ale ne že bych od hry od City Interactive čekal víc.

Jejich tituly se ani tak nedělí na hry dobré a na hry špatné. Jejich hry se dělí na ty hratelné a nehratelné, kde více záleží na použitém enginu, než na umu vývojářů. A tady jsem měl jakožto hráč štěstí, že kluci použili LithTech ve verzi Jupiter EX, známý ze hry F.E.A.R.. Takže to zásadní, tedy gunplay, tady funguje výborně a kdo hledá nedlouhou tupou střílečku na odreagování, najde si tu své. Ale není všechno zlato, co se třpytí. Díky použitému enginu jsou mise šedé, prostředí nezáživná - čistě interiérová - prostě jakoby z oka vypadla prvnímu F.E.A.R.u. Akorát tu a tam visí na zdi zcenzurovaný hakenkreuz nebo dobový obraz. Nepřátele jsou tupí, jejich reakce zoufale pomalé a ani jich moc není, takže se to dá projet za dvě hodiny a je vymalováno. Pokud to budu brát jako čistě spotřební kousek, tak za cenu ani ne jednoho pivka je to snesitelný deal.

Pro: gunplay, oddychová hratelnost, obal hry

Proti: je to samozřejmě špatná hra, takže skoro všechno

+9

Ico

  • PS3 70
Ico je zajímavá hříčka už na první pohled a i přes jisté stáří si stále drží specifickou mysteriozní atmosféru, která se hrou táhla až do samotného závěru. Zároveň se ale ono stáří velmi projevuje zejména na technické stránce a ta mi do jisté míry celé hraní nehezky kazila. Ale začněme od začátku...

Ico je mladý chlapec, kterému narostly rohy. Naštěstí ho za to soukmenovci neupálili, dokonce ani neskopli z hradeb, ale zato byl hoch určen do role jakési obětiny a uložen do krypty v obří pevnosti na útesu daleko, předaleko od civilizace. Ico je ale vynalézavý, z krypty se vyhrabe a nedlouho poté nalézá tajemnou dívku v bílém, po které baží zlá na onom hradu dlící entita. No a jako správný chlap si Ico k dívce vytvoří silné citové pouto a snaží se ji za každou cenu ochránit.

Ico je spojením akční adventury a plošinovky, přičemž logické a plošinovkové sekvence převažují. Osobně jsem za to byl rád. Ač je soubojový systém primitivní, bojování je v první fázi hry nepříjemně tuhé. Tak tuhé, že jsem si k němu vytvořil odpor. Paradoxní je, že Ico je nesmrtelný a nepřítel ho může maximálně na pár sekund omráčit. Stínová monstra lezoucí z černých děr v zemi totiž nejdou po krku hlavnímu hrdinovi, ale snaží se unést jeho chráněnku a že hošík ze začátku drží v rukou maximálně tak klacek (bez dvojsmyslu), tak je pižlání monster neskutečná otrava. Do toho musí běhat od jedné díry k druhé a tahat z ní topící se Yordu, onu dívku v bílém, a doufat, že ho mezitím někdo nebací po hlavě, což v praxi znamená ztrátu dívky a nevyhnutelný reload. Vše se láme v momentě, kdy nalézá první pořádnou zbraň. Ze zdlouhavého pižlání se najednou stává poklidná rutina a já se tak mohl naplno věnovat tomu hlavnímu, hledání cesty dál, hopsání a hádankám.

A tohle ani po letech neztrácí nic ze svého kouzla. I přes krkolomnou ovladatelnost a pochybnou (ne)responzivnost hlavního hrdiny je šplhání po všech těch zdech a plošinkách zábava. Občas je něco špatně viditelné, občas vyloženě schované (hlavně díky často úplně debilní kameře), ale jinak jsem nenarazil na vyloženě neřešitelné problémy. V hopsacích sekvencích je potřeba se soustředit, jediná chyba znamená smrt (tohle jsem zažil naposled u princovské trilogie) a celkově mi fakt, že mi hra nepomáhá, nevede za ruku a nechá mě spadnout vlastní neschopností či zbrklostí na jednom místě i několikrát za sebou, přišel velmi svěží.

Dalším prvkem je kooperace s Yordou, která sice neoplývá bojovými schopnostmi, ani neumí šplhat například po laně, ale zase má jiné přednosti (bez dvojsmyslu). Například umí otevřít magické dveře nebo... jo to vlastně všechno. AI je bohužel poplatná době vzniku a po soubojích dalším zdrojem časté frustrace. Je pomalá, zasekává se, např. u říms vždycky trvá, než se správně natočí. K mé úlevě nedělá žádné gamebreaking vylomeniny, ovšem případný hráč musí počítat s tím, že se bude potřeba obrnit trpělivostí.

S blížícím se koncem hry i rostla má chuť pokračovat a zejména finální šplhání a bossfight patří mezi to nejlepší, co mi tahle hra nabídla. Výsledný dojem dobrý, byť Ico je určitě titul, jenž by si zasloužil podobně poctivý remake, jako dostal jeho mladší bratříček. Graficky to neohromí, hra na PS3 v podstatě vypadá jako na PS2, akorát je v HD a je na tom plácnutý nějaký přepálený bloom, HDR nebo nějaká podobná srajda. Omlazení by si ale zasloužil hlavně po technické stránce - zejména ta výše vytýkaná AI, krkolomná ovladatelnost hlavní postavy a v neposlední řadě psí kusy dělající kamera.

Pro: celkový námět, hopsací sekvence, hádanky, mysteriozní atmosféra, pěkné finále

Proti: zabržděná AI, ze začátku mega frustrující souboje, občas šílená kamera, až na začátek a konec prakticky bezpříběhové

+15

Dante's Inferno

  • PS3 70
Předlohu v podobě Božské komedie jsem nečetl a asi nikdy číst nebudu, ale právě inspirace dílem Dante Alieghieriho je něco, co mě na hře zaujalo a přitáhlo si mou pozornost. Po dohrání musím konstatovat, že si to pravděpodobně opravdu vzalo jen ten námět, možná i kostru děje, ale nějakého chytrého poetického příběhu plného skrytých významů jsem se nedočkal. Působí to naopak docela béčkově, avšak musím vypíchnout naprosto parádní animace prolínající se celou hrou - někdy komiksového rázu, někdy jako předrenderované CGI ne nepodobné filmečkům z blizzardích her. Obojí vypadá skvěle a na každou příběhovou sekvenci jsem se díky tomu fakt těšil.

A jak je na tom samotná hra? Inu, je to klasická hack'n'slash záležitost se vším, co tenhle žánr nabízí. Rubání řadových nepřátel, rubání bossů, hopsací sekvence, QTE a nějaké ty jednoduché hádanky. Ačkoli jsem ze začátku docela umíral, ve výsledku mě příjemně překvapila férově nastavená obtížnost (střední), která sice nedává nic zadarmo, ale ani jsem nezažíval, až na pár výjimek, pocity frustrace a s každou další lokací a získanými dušemi jsem se cítil silnější a zručnější. A to, že jsem u finálního bosse (v druhé fázi fightu) snížil obtížnost ze střední na lehkou, byla již spíše má tradiční netrpělivost (nemám rád, když celý upocený a vynervovaný toho posraného bossáka konečně dám, otvírám vítězoslavně šampaňské, oslavuji s ženami lehčích mravů a následně zjišťuju, že mě čeká další a ještě těžší fáze boje).

Hráč se tedy podívá do kruhů pekelných, přičemž každý kruh se týká tematicky jiného lidského hříchu. Je to slizké, ponuré, ze všech koutů se ozývá křik a sténání na věky věků trýzněných duší a není to na psychiku úplně jednoduchá záležitost. Tvůrci Dead Space se nezapřou. Hra vyrovnaně dávkuje jednotlivé herní prvky, snad jen v druhé polovině hry výrazně ubylo větších bossfightů. Hopsání je chytlavé, hádanky hodně basic a je jich malinko, takže nezdržují a to hlavní, tedy boj tu má hlavní slovo. Nemám za sebou až tak velké množství podobných rubaček, abych mohl více porovnávat, ale boj přišel mi zábavný, svižný a že hra jede při stabilních 60 snímcích, tak i příjemně plynulý. Prostředí je po čase trochu repetitivní, ale je to prostě peklo a v rámci tématu se tam toho tvůrci snažili nasypat co nejvíc. Přesto mě v poslední třetině hry začal trochu zmáhat stereotyp, což může být dáno jednak poměrně malým počtem rozdílných nepřátel, kteří se zhruba v půlce hry začali v pravidelných intervalech opakovat, a jednak mírně šablonovitým designem.

Ale jinak teda dobrý. Není to nijak zbytečně natahované, ani zbytečně těžké. Vizuálně to jako celek vypadá slušně - až na některé textury v hodně nízkém rozlišení. Hlavně to ale hezky plynule běží a je to technicky naprosto bezproblémové.

Pro: námět, rozmanitá prostředí pekla, tempo hratelnosti, skvělé doplňkové animace, 60 fps

Proti: béčkový příběh, ke konci to už ztrácí dech, občas vyblité textury

+15

Army of Two: The Devil's Cartel

  • PS3 80
A je tu fajnová střílečka potřetí! Tentokrát však už převážně od jiných tvůrců, na jiném enginu a s řadou změn, které mi někdy byly a někdy spíš nebyly moc po chuti.

Na začátek je potřeba říct, že hraní za anonymní postavy je ta největší pitomost, kterou tvůrci do svých her poslední roky neustále tlačí. Salem a Rios sice nebyli nějaké velké osobnosti, ale jejich rozdílné charaktery a špičkování bylo pro mě daleko zajímavější, než poměrně sterilní Alpha a Bravo. Budiž jim ke cti, že alespoň mluví a k jistému profilování postav dojde i tady. Jenže o nich hráč neví zhola nic a ukázat mi je někdo na fotce, tak už ani teď nejspíš nepoznám kdo je kdo. Samotný příběh je ale fajn. Sice se nevymanil z béčkových vod, ale celé jeho pojetí je z celé série jednoznačně nejfilmovější a nejvýbušnější.

Díky tomu, že hra jede na Frostbite enginu, tak si může dovolit vykreslit solidní scenérie a rozhodně je po celou dobu na co koukat. I ten framerate se drží v poměrně únosných mezích a to i za velmi intenzivních přestřelek či v rychlých animacích. Lokace vypadají solidně, jsou plné detailů a i když se za celou hru nedostaneme pryč z Mexika, prostředí jsou dostatečně variabilní. Navštívíme nebo resp. rozstřílíme mexické vesnice, drogová doupata, slumy či dokonce bohatší čtvrti středoamerických měst. A když říkám rozstřílíme, tak skutečně rozstřílíme. Kdo zná Battlefield, tak ví, že Frostbite umí simulovat neskriptovanou destrukci a hra už tedy není tak statická, jako její starší bratříčci.

Samotná hratelnost už je značně přímočařejší. Tvůrci vyškrtli veškeré vedlejší činnosti, takže se po celou dobu prakticky jenom střílí. Což mi ale osobně ani tak nevadilo, protože gunplay je stále parádní. Více mě mrzelo osekání taktických možností, k čemuž je přizpůsoben i design, který na nějaké obcházení nepřátel už moc nehraje. AI je tu výrazně stupidnější, často prostě jen čumí a střílí, občas rushne B, ale nějaký koordinovaný postup jsem nevypozoroval. To bohužel platí i o parťákovi, který tu a tam úplně vypne svůj syntetický mozek a ani se mě nesnaží oživit. Bohužel výpadky skriptů mě párkrát skutečně potrápily a minimálně 4x, možná 5x, jsem musel restartovat checkpoint jen proto, že se mi někde můj compañero tonto zasekl nebo se neotevřely potřebné dveře. Další pro mě nevítaná věc je výměna dynamického krycího systému za ten klasický "tvrdý" ve stylu GeoW, který mi osobně vyhovoval o něco méně.

Ale jinak stále fajn střílečka, která sice opět nepřináší v rámci žánru nic nového, ale pořád se příjemně hraje a nenudí. Je to akční, rychle to odsejpá, má to nečekaně dost detailní animace a solidní béčkový příběh, který i díky několika překvapivým twistům docela táhne. A až na nějaké drobné zasekávání skriptů je to i technicky prakticky bezchybné.

Pro: hratelnost, destrukce prostředí, tempo hry, solidní béčkový příběh, vizuál a animace, solidní délka

Proti: občas zlobící skripty, oproti předchozím dílům tupější AI, omezené možnosti kooperace, anonymní hlavní hrdinové

+10

Army of Two: The 40th Day

  • PS3 80
Fajnová střílečka podruhé. Už první díl mě velice příjemně překvapil, protože předvedl pár jednoduchých, ale díky dobré AI velmi funkčních mechanismů. A dvojka v tom pokračuje a něco trochu i vylepšuje...

Zatímco v jedničce jsme jako nakorbené žoldácké duo trousící jednu debilní hlášku za druhou procestovali celý svět a vymanili se ze spárů ne příliš spolehlivého zaměstnavatele, ve dvojce se vydáváme na vlastní misi do Šanghaje. Vše se samozřejmě velmi záhy posere, město podlehne masivní destrukci a na hlavní dvojici je, aby zjistili, kdo vlastně za útokem stojí a co je důležitější, jak ho sejmout. Příběh je jednoduchý, klasicky béčkově nablblý, ale podávaný skrze zábavné animace a docela to i stačí. Proto zamrzí nepochopitelná absence doprovodných (anglických) titulků k dialogům, které by se především při intenzivních přestřelkách dost hodily.

Atmosférou tu ale tvůrci přitvrdili, je to více story-driven a proto je poměrně logickým krokem celou hru zasadit na jedno místo. A i přestože jsem v prvním díle procestoval celý svět, tady jsem si prostředí barvité Šanghaje užil o něco víc. Ta je o něco rozsáhlejší, detailnější a především designově nápaditější. Grafika vypadá v rámci možností (720p na 4K telce) hodně slušně, ale to si také bere svou daň na výkonu. Především hojně využívané částicové efekty z toho dělají občas solidní slideshow.

K samotné hratelnosti ale nemám výhrad. Opět se jedná o velmi chytlavou cover-based střílečku s dynamickým využíváním krytí. Žádné mačkání tlačítek aby se postava přilepila k překážce, ale avatar hezky a automaticky reaguje na okolní prostředí. Ovládá se to plynule, přesně a příjemně. I pocit ze střelby je parádní, nepřátele vydrží pár zásahů a když už tvůrci na hráče vyšlou nějakého otravného obrněnce, tak i ten jde logickou cestou zlikvidovat a není jen klasickou bullet sponge.

Podobně jako v jedničce i tady moc nechápu ta nepřeberná množství customizace zbraní. Vzhledem ke krátké herní době jsem skoro po celou dobu hraní držel v prackách P90 s tlumičem a neměl potřebu něco měnit (plus navíc to šíleně dlouhé načítání v menu). Tvůrci se tentokrát vyhnuli vedlejším úkolům a místo toho přidali do hry rozhodnutí (většinou typu zabít/nezabít), možnost některé situace řešit non-lethal stylem nebo opatrným a přesným zásahem zachraňovat zajaté přeživší, za což hráč sbírá jakési morality points. Co jsem pochopil, tak by to mělo nějak ovlivnit děj, ale upřímně jsem do konce hry nepostřehl jak a jestli vůbec. Pro oživení frenetických přestřelek ale fajn.

Za mě tedy spokojenost. The 40th Day je fajnový sequel, který do světa díru neudělá, ale v rámci žánru je to odladěná a zábavná záležitost, kterou by si příznivec akčních her neměl nechat ujít. Klidně i sólo.

Pro: hratelnost, grafika, parádní AI jak protivníků, tak především parťáka. rozsáhlé možnosti customizace zbraní

Proti: otravné fps dropy, absence titulků, mohlo to být i delší

+11

Bully

  • PC 70
Her ze školního prostředí moc není. Alespoň těch západních ne. Krom Life Is Strange (který je však žánrově úplně někde jinde) jsem žádnou takovou nehrál, i když jsem si v mládí podobnou hru mnohokrát přál. Kdo by nechtěl narvat otravného šprta do skříně, políbit nejhezčí holku na škole nebo vymlátit duši z agresivního šikanujícího zmetka? Tohle všechno hráč může v kůži Jimmyho Hopkinse zažít a ze začátku je to opravdu zábava...

Zatímco v první kapitole (z celkových 5) se hráč potlouká po skromných pozemcích Bullworth Academy, později se podívá i do přilehlého městečka. Jimmy kromě svého věrného prkna, kola či v pozdější fázi například skútru, nemá k dispozici moc dopravních prostředků a většinou se po mapě pohybuje pěšky. Ačkoli šikovně celá mapa není příliš velká, i tak mi některé oblasti přišly poněkud zbytečné - zejména poslední dvě odemknutelné části města - jakési ghetto a industriální čtvrť. V téhle fázi už bylo vidět, že tvůrcům dochází dech - a to jak po stránce (opakujících se) misí, tak především příběhově, kde se zacházelo do čím dál větších extrémů a až příliš se hra odkláněla od svého základního tématu - školy.

Co se herní náplně týče, ta je pestrá. Především ze začátku jsem nevěděl kam dřív skočit, užíval si jednotlivé předměty (formou různých miniher) a různorodé mise. Čím déle jsem ale Bully hrál, tím více jsem si všímal, jak jsou jednotlivé mise krátké a primitivní, což se mi ke konci začalo už dost zajídat. Celá hra je vlastně snůška všemožných miniher. Krom klasických lehčích i těžších QTE sekvencí jsem si vyzkoušel počítání jednoduchých matematických příkladů, přiřazování států na slepé mapě či skládání anglických slovíček z omezeného počtu písmenek (což mi dělalo jako non-native speakerovi asi největší problém).

Jakmile hráč splní všechny předměty, které se v pravidelných intervalech spouští v herním čase ráno a odpoledne, tak se může plně a nerušeně soustředit na hlavní příběhovou linku. V tenhle moment jsem ale zjistil, že na celé mapě krom nějakého závodění a obligátního sbírání collectibles není moc co dělat. A to, co se zpočátku jevilo jako rozmanitá náplň, se začalo jednoduše neustále opakovat.

Bully je ale každopádně klasická Rockstar hra. Má přesně ty samé chyby jako všechny rockstáří hry předchozí generace - od absence checkpointů v misích, přes stupidní příběh, slabší grafickou prezentaci, hojné časově omezené mise až po jejich jednoduchý design. Pořád je to ale dost chytlavý titul, kde se člověk solidně vyblbne, jen musí přistoupit na jisté kompromisy a nehledat v tom nějakou hloubku.

Do případné dvojky bych si určitě dokázal představit mnohonásobně rozmanitější možnosti socializace mezi spolužáky (než jen kytka a pusa či naopak jedno tlačítko pro šikanu) s tím, že by si třeba postavy i pamatovaly hráčovo chování. Co se příběhu týče, tak určitě i větší focus na jednotlivé charaktery a jejich problémy. O nějaká vážná témata si tohle zasazení vyloženě říká. Se současným perfekcionismem, který Rockstar předvádí, by to mohla být skutečná pecka. Škoda, že toho se kvůli finančně nepříliš úspěšné jedničce a současné hyperkorektní době už asi nikdy nedočkáme.

Pro: zpočátku hratelnost a rozmanitost, nepříliš velká mapa, kvalitní animace, humor, bez výraznějších bugů

Proti: v pozdější fázi stereotypní, příběh moc netáhne a ani negraduje, až moc postavené na stále se opakujících minihrách, nevýrazná hudba

+20

The Invisible Hours

  • PC 85
Naprosto neznámá hra a přitom úžasné překvápko s jednoduchým, avšak vlastně naprosto skvělým dosud neviděným konceptem jako dělaným pro VR. The Invisible Hours není hra v pravém smyslu, ale ani klasický interaktivní film s fixní kamerou a volbami. Celé to je vlastně jedno komplexní "divadelní" představení, natvrdo naskriptovaná sekvence, kde hráč figuruje pouze v roli pozorovatele. A pokud nepočítám čtení těch několika dopisů a novinových výstřižků poházených po celé lokaci, žádné jiné interaktivní prvky hratelnosti The Invisible Hours nenabízí. Kdo chce hrát hru, tak raději ruce pryč.

Proč ale stojí The Invisible Hours za to, je určitě onen zmiňovaný koncept a na to, že se jedná o první titul svého druhu, je překvapivě dotažen do velmi atraktivní a kvalitní podoby. Celá hra se odehrává na soukromém ostrůvku, který tvoří malý pozemek a obytná vila. Graficky to i přes svá omezení nevypadá vůbec špatně, má to styl i atmošku, rozpohybované je to též skvěle, ale hlavně - je to parádně napsané a nadabované. V tomhle ohledu (myšlen writing) si The Invisible Hours vytírá podlahu i s většinovou současnou tříáčkovou produkcí.

I když jsem vlastně nehrál a ani o ničem nerozhodoval, stejně mě pozorování celého příběhu neskutečně bavilo a s každou kapitolou (celkem 4) jsem chtěl vědět víc a víc. Každou scénu trvající v reálném čase od 10 do 20 minut určitě nelze pobrat naráz a řadu twistů a podzápletek hráč na první dobrou neodhalí. Užitečná je tedy funkce převíjení času, díky které může hráč sledovat celou scénu z různých úhlů a být na více místech naráz. Hlavní zábava tkví ve spojování si souvislostí a skládaní střípku tím, jak hráč sleduje jednotlivé postavy, jejich chování a interakce mezi sebou. A jsou to vskutku bohaté a komplexní sekvence s mnoha většími i menšími detaily. Díky tomu hra i přes místy pomalejší tempo a nijakou "hratelnou" náplň nedokáže nudit.

Atmosférou to připomíná staré detektivky a díky zasazení a mírné stylizaci jsem si také jsem vzpomněl na adventure kousky jako Sinking Island či Syberia, byť to bude spíš jen můj osobní dojem. Ve skutečnosti je to dostatečně odlišné. Z čeho může plynout zklamání je ovšem závěr, který jednak využívá deus ex machina, což mi osobně žíly zas až tak netrhalo. Co mi ale vadilo byl nedotažený konec, jenž sice po stránce scénáře dopointovaný je, ale technicky končí poněkud useknutě. Alespoň krátkou zakončující cutscénu by si to určitě zasloužilo. Hra obsahuje i jakýsi skrytý ending, ale k němu se stejně většina hráčů nedostane vzhledem k poměrně složitému způsobu, jak ho aktivovat.

Jinak ale za mě dobrý. Fandům interaktivních kousků a walking simulatorů můžu jednoznačně doporučit. A sám bych určitě nepohrdnul i případnými dalšími tituly podobného ražení. Možností a témat by bylo nepřeberné množství.

Pro: koncept, komplexní příběh a napínavé dialogy, kvalitní dabing, vizuální zpracování - animace i grafika jako taková

Proti: nedotažený konec, pro někoho asi i deus ex machina pointa

+16

ABZU

  • PC 90
Journey byl titul, který mě svého času ohromil. A to nejen překrásným audiovizuálem, ale taky duchovně-fantastickým příběhem, který do her přinesl zase trochu něco nového. Abzu jde už od prvních chvil viditelně ve šlépějích svého předchůdce, ale přesto přináší zase trochu odlišný zážitek.

Je to především dechberoucí podmořský svět, který mě ohromil hned v prvních minutách. A samozřejmě také hudební magie Austina Wintoryho. S držkou dokořan jsem byl donucen vstát z gauče, vohulit volume doprava, čapnout židlu a dřepnout si 2 metry před obrazovku. A takhle to vydržet až do konce. A stálo to za to.

Vypadá to fakt skvěle. Na screenech to paradoxně není vidět, ale v pohybu, na velké obrazovce a s kvalitním ozvučením je to jedná velká vícesmyslová kochačka. Po obrazovce se míhají stovky rybek, do toho se vlní řasy, poletují bublinky, Až jsem se načápnul, že vlastně jen tak bezcílně plávu a plávu a jediným mým cílem je čumenda po okolí...

Dávkování klidných a intenzivních pasáží je podobné tomu z Journey - snad až na poslední třetinu hry, kde se mi zdálo, že hra trochu zbytečně zpomalila. Také jsem si v téhle fázi čím dál tím více všímal opakujících se herních mechanismů, což je při 2,5hodinové délce trochu škoda. Ale o tom Abzu není. Abzu je o zážitku. O vizuálu. O hudbě. O celkové umělecké stránce. Velice tu záleží, jak tohle cílový hráč vnímá a hlavně, jestli tohle od Abzu čeká a chce. Pokud chce hrát hru, tak ano, je tu nějaká explorace, nějaké náznaky hádanek, dokonce i nějaké collectibles, ale to vše je především podřízeno uměleckému zážitku ždímajícímu emoce. A že mi v některých dechberoucích momentech v kombinaci s velmi krásnou a intenzivní hudbou vhrkly až slzy do očí (velryby jednoznačně).

A že tu není příběh? Hah, tady toho (a kvalitního) příběhu je naopak tolik jako málokde. Jenže podobně jako v Journey je velmi nejasný a řada věcí je hráči podávána nepřímo, v náznacích. A v tom je to kouzlo. Každý si jeho význam může interpretovat po svém (a že si ho někteří skutečně interpretují po svém) a co je důležité, že hráči, pokud nad ním alespoň trochu přemýšlí, v hlavě zůstane. Osobně mě tahle míra abstrakce bavila, stejně jako celková mysteriozní atmosféra, která celou zápletku zahaluje.

Nebudu skrývat nadšení. Abzu jsem si užil a ačkoli Journey v mých očích nepřekonal, vidím v něm rovnocenného duchovního nástupce. A hlavně - je to titul, který mi připomněl, proč vlastně rád hraju hry.

Pro: celkový umělecký dojem - příběh, hudba, vizuál; pocit z pohybu a reakce prostředí na hráče

Proti: někomu by snad mohlo vadit, že se to vlastně moc nehraje

+25

Far Cry 3: Blood Dragon

  • PC 60
Když jsem se před lety do Blood Dragon pustil okamžitě po dohrání Far Cry 3, tak jsem se s tímhle DLC po první misi seknul. Je to nemlich to samé - úplně klasický Ubisofťácký reskin. Poslední měsíce jsem ale dohnal řadu 80's filmů a možná i díky moderní retro tvorbě jsem se zamiloval do synthwave hudby. Dlouho jsem žádné Far Cry nehrál a tak jsem si řekl, že bych mohl dát Blood Dragon druhou šanci.

Po dohrání ale musím konstatovat, že tohle DLC bylo takové... zbytečné. Až jsem si říkal, že kdyby tvůrci zůstali u vtipného "aprílovského" traileru, vůbec nic by se nestalo. Že je Blood Dragon přeskinovaná rychlokvaška je cítit z každého momentu a trochu mě mrzelo, že tím nejvtipnějším na celé hře je paradoxně její mnohými zmiňovaný tutoriál. Celá hra jakási parodie na osmdesátková filmová béčka a popkulturu. Čekal jsem ale asi trochu víc - víc toho humoru, víc odkazů. Ta hrstka osmi nepříliš nápaditých misí zabere zhruba 2-3 hodinky hraní a zbytek hry je jen nenápaditá openworld vata (lovení zvířat si tu naštěstí tvůrci odpustili). Core gameplay je chytlavý, ale celá hra je natolik osekaná a arkádová, že jsem z toho neměl kdovíjaký hlubší požitek. Ve výsledku by nejspíš hře prospělo, kdyby z toho udělali lineární střílečku.

A i to prostředí se velmi rychle okouká. Ostrov je ještě nudnější a generičtější jak ty ve FC3. Naštěstí není příliš velký a aktivit tam není zas tak moc, aby to začalo nudit. S interiéry je to podobné. Stále ty samé assety dokola bez nějakých zapamatováníhodných momentů. Ono i to, že je celá hra ponořená do neonového oparu či jak to nazvat je sice na první pohled originální, ale rychle to začne spíš nudit, protože všechno vypadá tak nějak stejně a není pořádně nic vidět.

Gunplay je ze začátku takový podivně tuhý a nepřátele jsou strašní bullet sponges, ale jakmile hráč vylepší zbraně - zejména jakmile dostane laserový upgrade na útočnou pušku, začne to být konečně zábava. Narozdíl od FC3 je zde levelování automatické a za každou další úroveň (1-30) dostane hráč fixně danou odměnu - od navýšení zdraví až po nové schopnosti.

A to by bylo tak nějak všechno. Hra toho moc nenabízí. Pár hodin pohodového střílení, béčkový příběh, troška humoru a hlavně obligátní dobývání pevností a sbírání collectibles. Je to docela stylové a hlavní mise mají fajnový hudební podkres. Základ slušný, nicméně nemůžu se zbavit pocitu, že to mohlo být s trochou tvůrčí snahy sakra zábavnější a osobitější.

Pro: parodie na 80. léta, hudba, humor, komiksové animace, F

Proti: pouhopouhý reskin, brzy stereotypní, obsahově, co se openworld prvků týče, poněkud prázdné

+18

God of War

  • PS4 85
Původní God of War jsem nehrál. Nejsem moc příznivec tradičních obtížných rubaček z dob PS2 a vzhledem k tomu, že je nový GoW částečný reboot, tak jsem se pustil rovnou do něj. Během hraní jsem zpozoroval pár odkazů na předchozí dění, ale nic, u čeho bych vyloženě tápal nebo měl pocit, že by mi chybí něco k pochopení souvislostí. Vzhledem k tomu, že Kratos začíná v tomto díle nanovo, v novém prostředí a s novými protivníky, není znalost předchozího dění potřeba a novému hráči tak nějak stačí fakt, že je Kratos bůh s "problematickou minulostí."

Na co jsem se těšil určitě nejvíc byl příběh. Rodinné drama otce a syna, kteří zpočátku nenalézají společné slovo, ale postupně se spolu učí komunikovat je určitě atraktivní nápad. Nicméně jeho provedení se mi zdálo tak nějak na půli cesty. Asi jsem prostě čekal víc. Víc toho dramatu, víc nezapomenutelných momentů a větší emoční dopad. Ale nenechte se mýlit. Na poměry akčních rubaček to má určitě nadprůměrný příběh a především jeho filmové podání, jakoby ruční kamera a detailní animace - od pohybu až k mimice - to vše je na špičkové úrovni. Nehledě na parádní dabing s hromadou doplňkových dialogů, které při svém putování hlavní postavy mezi sebou pronáší.

Vizuálně je hra opravdu krásná a putování Midgardem či dalšími světy určitě jen tak neomrzí. Prostředí jsou zprvu hodně rozmanitá, v pozdější fázi již trochu monotónní a trochu mě mrzelo, že mě hra neustále žene někam do podzemí a do různých pevností. Ale opět, nenechte se mýlit. Tvůrci celý herní svět zpracovali skutečně poctivě a každá i ta nejschovanější jeskyně je čistá, detailní ruční práce stvořená především za účelem potěšit oko hráčovo. Ale když ono je to venku tak boží...

Designově je to takový semi-openworld kladoucí důraz jak na příběh, tak na backtracking s postupným odemykáním lokací a sbírání collectibles. Hlavně ta poslední dvě zmiňovaná sprostá slova osobně bytostně nesnáším a většinou mi dokáží hru řádně zprotivit. Tady jsou ale všechny tyhle věci udělány přesně tak, jak si představuju, že se mají správně dělat. Veškeré nepovinné collectibles mají svůj účel. V každé truhle se skrývá užitečný upgrade a aby se k němu hráč dostal, musí vyřešit - tu jednodušší, tu složitější - hádanku, každá uzavřená trhlina skrývá poměrně náročný zápas, za který hráč dostane užitečné věci pro crafting, každý nalezený runový nápis zase obsahuje nějaký ten zajímavý příběh do deníku (často i během cestování dále rozpitvaný skrze rozhovory Krata a Atrea) a nic tam není jen proto, aby se to bezmyšlenkovitě sbíralo. A hlavně, není tam toho tolik, aby to stihlo hráče otrávit. A stejně to funguje i s vedlejšími questy, kterých je nějakých 15 a každý má svůj příběh a svou specifickou originální lokaci. Tenhle přístup ke kvalitě (nad kvantitou) je fajn a rád bych ho viděl jako standard. S radostí jsem to vysbíral úplně všechno krom Niflheimu, jehož jakési rogue-like grindovací pojetí s měnícím se časově omezeným bludištěm mi nesedlo.

Kapitola sama o sobě je soubojový systém. Hands down, dost možná jsem nehrál hru se zábavnějším, komplexnějším a přesto tak přístupným soubojákem. Ze začátku jsem dostával těžce na prdel (ani na normal není hra zrovna jednoduchá), postupně se ale učil nová a nová komba a nakonec jsem ještě před závěrem příběhové linky pokořil všech 8 valkýr i s tou jejich čubčí královnou v čele (ta mi bez legendárního brnění zabrala více jak 3 hodiny, snad 30 pokusů a hromadu nadávek, slz, krve a potu). Za mě dost možná nejtěžší bossfight, který jsem zmáknul a nevzdal - naštěstí volitelný.

Přesto, něco mi tu chybělo. God of War je opravdu "jen" špičkově provedená rubačka. Nemělo to hluchá místa, příběhově to táhne a gameplayem mě to bavilo konstatně po celých cca 40 hodin. Ale ať jsem dělal, co jsem dělal, nedokázal jsem se do toho úplně vyloženě ponořit a příběh, ač pěkný, mě nakonec nechal spíše chladným.

Pro: hratelnost, užitečný Atreus a jeho AI, nadprůměrný příběh i když s trochu nevyváženým tempem, kvalitně napsané dialogy a parádní dabing, krásný vizuál a i ve 4k to běží skvěle, práce s kamerou v cutscénách, i na normal solidní a férová výzva, Freya, OST

Proti: Niflheim, výkyv v Atreově chování v poslední třetině hry, málo rozmanité šplhání, emocionálně se mě to příliš nedotklo

+17

What Never Was

  • PC 80
Pohodová krátká 3D adventurka, která zabere tak půl hodiny. Hráč se vydává na průzkum podkroví, které krom nějakých starých knih a zaprášených artefaktů z dalekých cest již zesnulého příbuzného skrývá i nějaké to tajemství. Hra složená z průzkumu prostředí, několika puzzlů a zajímavého námětu, podpořena profesionálním (tedy snad až na ten výhled z okna) grafickým ztvárněním a kvalitním dabingem. Jako bezplatná jednohubka prakticky od jednoho člověka hodně fajn, dal bych si klidně i komerční nášup.

Pro: příběh, grafické ztvárnění, kvalitní dabing, vyvážená obtížnost, je to free

Proti: krátké, výhled z okna

+11

Outcast - Second Contact

  • PC 80
Na rozdíl od Paula to řeknu hned na úvod: jsem rád, že tenhle remake vznikl. A to hlavně proto, že by mě Outcast jinak úplně minul. Voxelová grafika je sice zajímavá raritka, ale dneska už vypadá natolik hnusně, že moderního hráče jen těžko zaujme. Proto remake vítám a jsem rád, že jsem si takto mohl doplnit hráčské vzdělání. Vezměme to ale postupně.

To, co se ze začátku jeví jako RPG, se nakonec ukáže spíše jako akční adventura. Určitý progress tam sice cítit je, ale to, jakým způsobem hráč postupuje herním světem či v jakém pořadí se do jednotlivých oblastí vydá, je čistě na něm. Všechny lokace jsou příjemně odlišné a když už mě jedna začala pomalu unavovat, byl konec a pustil jsem se na další. Paradoxně jako ta nejhorší se mi jevila hned ta úplně první. Shamazaar je region inspirovaný stupňovitými rýžovými poli typickými pro asijské země. Na oko super, ale velmi brzy hráč poznává, že je hra co do ovladatelnosti postavy hodně krkolomná a to neustále drápání se po jednotlivých stupních brzy unaví (hezky jsem si připomněl zdolávání hor ve Skyrimu). Zároveň je to lokace v celé hře nejroztahanější. Zbylé regiony jsou naopak dost malé, což jsem především v pozdějších fázích hry už určitě uvítal.

Postupně jsem tedy navštívil bažinatý Okasankaar (který byl boží jak po stránce hratelnosti, tak graficky), džunglovitý Okaar (vizuálně krásný, hádanky na na pěst a nejvíc je tu vidět zastaralý design) a lávou a popelem pokrytý Montazaar (vizuálně ok a svižná lokace). Nesmím zapomenout na pouštní město Okriana v regionu Talanzaar, které funguje jako sídlo hlavního záporáka a také jako centrální hub s obchodníky a questy směřujícími hráče skrze daoky (nebo chaapa´ai chcete-li) do ostatních regionů.

Všechny lokace jsou po stránce vizuální zremakovány parádně, byť že je to jinak 1:1 předělávka, tak jsem odpozoroval jisté přežitky v designu. Povrch je málo členitý, je tu minimum cut-scén, munice a loot často narvaný do okrajů místností jak v Doomu mě drtil, design lokací je často čistě účelný pro puzzly a rozhodně to ne vždycky působí jako uvěřitelný svět - např. některé do určité doby uzavřené lokace kvádrovitě ohraničené kolem dokola horami. S tím se ale dalo počítat. Co mě ovšem příjemně překvapilo jsou questy. Vesměs jde pořád o klasiku - dones, přines, sejmi - ale všechno to je orámcováno příběhem a na rok 1999 je to fakt dobrý. Dnešní standardy jsou samozřejmě už někde jinde (nebo resp. měly by být, žejo Ubisofte), ale že je to takové nenáročné mi tady ani moc nevadilo. Příběh je jednoduchoučký, možná až trochu schematický. Dialogy se ale vezou spíše na vlně humoru a funguje to dobře. Hra ovšem není úplně mělká. Kultura Talanů a jejich strasti a příběhy mě poslouchat bavilo a je za tím vidět tvůrčí práce a představivost. Jednoho dne bych se určitě na Adelphu rád vrátil a užil si ji i jako moderní dobrodružství ve formě plnohodnotného pokračování, které celý svět rozvine.

Vrátil bych se ještě k technické stránce. Vzhledem k tomu, že to dělalo studio o pár lidech, je pochopitelně nedomrlá. Samotná grafika je super a jen tak se neokouká, ale hráč chtě nechtě narazí na zabugované animace a další technické ústupky. Občas kvůli tomu hra vypadá jako v alpha verzi, což je trochu škoda. Potěšilo upravené chování zbraní, které v původní hře vypadá dost komicky. Technicky nejsou souboje nic moc, AI je stupidní a hráč - stejně jako protivník - běhá akorát sem a tam, střílí a doufá, že mu nedojde munice. Naštěstí akce je spíše okrajového rázu, nepřátel je po mapě rozeseto relativně málo a tak se mi střílení zprotivit nestihlo. Optimalizace je také mizerná, hra se často potrhává a takový Okaar mi třeba často běžel sotva při 40 snímcích.

Soundtrack je super, ale je ho trochu málo a po 30h se ta smyčka několika epických tracků už docela ohraje a osobně bych ocenil spíše nějaké poklidné brnkání a onen intenzivní orchestr si nechal na nějaké vyhrocenější chvíle. Ale to také přičítám spíše na vrub věku původní hry.

K Outcast musí hráč přistupovat s určitými očekáváními. Původní hra musela být ve své době fakt něco a tvůrci to poctivě vizuálně omladili. Nic víc, nic míň. Vypadá to zas dobře, hraje se to pořád docela dobře, ale jako celek je to už tak trochu relikt minulosti. Ale jsem rád, že jsem si to v téhle podobě mohl zahrát.

Pro: chytlavá hratelnost, originální svět, různorodé lokace, hromada solidních questů, humor, hezká grafika, poctivý remaster

Proti: technická stránka a optimalizace, určité dnes již zastaralé mechanismy a designérské postupy, např. příšerně pomalé nakupování munice s nutností pár minut čekat, než ji obchodník vyrobí, nevyužité portály

+14

Wanted: Weapons of Fate

  • PC 60
Poměrně zvládnutá akční hra podle filmu, který jsem už viděl dokonce několikrát, ale za chvíli vždycky nevím, o čem to bylo. Je to od pohledu budgetovka a je to znát jak na prkenných animacích, tak na celkovém level designu. Wanted by se mohl také chlubit nejtitěrnějšími levely v historii akčních her. Drtivá většina hry vypadá tak, že proběhne cutscéna (jakože loading), objevím se v chodbě, vyběhnu do místnosti, tu vystřílím, doběhnu chodbou do další místnosti, tu po vzoru té první vystřílím, cutscéna (zas loading?), objevím se venku, sejmu pár nepřátel, dokonce nemusím ani nikam běžet, cutscéna (tyvole už zas?), 30s QTE, cutscéna (lol),... Některé lokace jsou dlouhé vyloženě jen pár metrů. Nemůžu říct, že by mi to vadilo. Prostředí se díky tomu střídají docela rychle a jelikož hra prý navazuje na film (kterej jsem naposled viděl dokonce loni, ale už si ho zas nepamatuju), tak se tam docela i vypráví. Je to ale klasické akční béčko, lepší očekávat jen to, že tam hlavní hrdina hláškuje a rychle to odsejpá..

Hratelnost postavená na tradičním cover-based střílení u mě nikdy nepohoří a v tomhle ohledu Wanted funguje dobře. Specialitky jako ovlivňování dráhy kulek nebo prostě bullet-time jsou příjemným zpestřením. Škoda, že je hra tak lehoučká a do jejich používání jsem se ani moc nehrnul. Naplno využívat se dají (a musí) vlastně až v závěrečných dvou a podstatně delších kapitolách.

Wanted: Weapons of Fate není hra na dlouhé hodiny. Jak trefně poznamenal Jack_Dark, je to relaxační oddychovka na jedno dohrání a zapomenutí. Filmu hra ostudu rozhodně nedělá, za 4 až 5 hodin je hotovo a hádám, že za týden to vypustím stejně, jako ono kinematografické veledílo.

Pro: svižné a nenáročné a chytlavé, cutscénami prošpikované, mise v letadle

Proti: odfláknutá grafika, primitivní leveldesign, animace pohybu, bez větších ambicí

+17

Army of Two

  • PS3 80
Fajnová střílečka, která svého času musela být v mulťáku ještě fajnovější. Servery jsou ded a já stejně nemám žádné kamarády a tak mi ani nebylo líto, že jsem to sjel sólo. Protože ani sólo to nebylo vůbec špatné!

Po delší době jsem zase hrál akční hru, kde AI jak nepřátel, tak především parťáka nestojí úplně za starou belu. Vlastně naopak. AI je tu je docela dost schopná. Nepřátele se kryjí, opatrně postupují, občas provedou výpad a vypozoroval jsem i jakousi koordinaci a pokusy o flank. Parťák je také užitečný, obzvlášť když si ho hráč za pomocí rozkazů šikovně řídí. Ne že by byla Army of Two hardcore hra, ale přímý útok tu moc nefunguje. Celé to stojí a padá na spolupráci obou postav. V zásadě to pracuje na principu, že jeden na sebe přitáhne horlivým střílením pozornost a druhý se nepřítele snaží obejít. Hra obsahuje pár jednoduchých leč šikovně funkčních taktických příkazů, díky kterým je ono ojebávání nepřátel královská zábava. Nic mega složitého, ale přesto je to dostatečně challenging (na vyšší obtížnost samozřejmě).

Kromě toho hra využívá starého známého cover-based systému, jen v poměrně odlišné podobě, než jsem byl doposud zvyklý. Postava se při krytí nepřimkne natvrdo k překážce (stiskem klávesy), ale dynamicky se za ní skrývá a reaguje na ni zatímco hráč normálně běhá po bojišti, střílí a z toho skáče z krytu do krytu. A je to super! Je to svižnější, příjemnější a dynamičtější, byť k dokonalosti to má pořád trochu daleko. I samotné střílení je hodně zábavné a vlastně ani nemám samotnému core gameplayi moc co vytknout.

Co už trochu zamrzí je poměrně nezajímavý level design plný klišé lokací (samé základny, industriální čtvrti, letiště apod.). Ač hráč v šesti misích procestuje údajně celý svět, mapy působí spíš účelně než uvěřitelně a dost se svým specifickým designem poddávají cílením na coop zážitek. Stejně tak příběh je spíše do počtu. Většinou jsem ani neměl tušení, kde vlastně jsem a proč po všech střílím (zdravím tvůrce Spec Ops: The Line), ale to je vlastně úplně fuk, protože i tak jsem si to parádně užíval.

Pro: chytlavý gameplay, dobrá AI, dynamický cover-based systém, přiměřené taktické možnosti, vyvážená obtížnost, vtipně trapný humor, solidní grafika a ozvučení

Proti: nevýrazný level design a ještě nevýraznější příběh

+10

Amy

  • PS3 40
Amy na mě působila díky kooperaci 2 věkově rozdílných postav jako budgetová variace na The Last of Us a že je to na PSN jen za pár kaček, tak jsem sebral odvahu a po všech těch průměrně hodnocených konzolových střílečkách se vrhl na mizerně hodnocený survival horor. Yay!

Ten největší horor je u téhle hry rozhodně framerate. To už se nedá nazývat lehkými dropy, ale regulérním sekáním, které mi ztěžovalo už tak obtížnou hru. Amy obsahuje mnoho zajímavých nápadů, ale tvůrci zřejmě neměli prachy a možná ani talent to dotáhnout do nějaké hratelné podoby. Úvodní animace totiž navnadí na lineární příběhový thriller, ale velmi záhy jsem zjistil, že design je lehce Resident Evilovský - tedy nějaký ten backtracking - jen s tím rozdílem, že tady jsou všechny lokace malé a jednoduché. A přesto... ztrácel jsem se. V pozdější fázi jsem už hrál podle walkthrough na Youtube, protože hra je po designové stránce tak neskutečně neintuitivní a hledání cesty dál tak zdlouhavé, že hrát to bez návodu, tak to mačkám ještě teď. Ale dokud jde o hádanky, tak to ještě jde...

Horší to je, když přijdou na řadu souboje. Kdo chce Amy dohrát do konce, musí si připravit opravdu mimořádnou dávku trpělivosti. I souboje jsou tak trochu hádanky, jen při nich chyba znamená smrt a opakování. Mnohé lokace se dají řešit jen metodou pokus-omyl. AI nepřátel si často dělá co chce a díky tragickému soubojovému systému dokáží šarvátky s nimi, byť v zásadě naprosto primitivní, pěkně potrápit. Obzvláště s větším počtem oponentů, kterým je lepším prostě se vyhnout. Je tu jakýsi stealth, ale ten je velmi nespolehlivý, takže se to někdy povede... a někdy prostě ne. Nevadí, poslední čtvrthodinu můžu přeci sjet znova. Třikrát, čtyřikrát... Nepomáhá tomu ani checkpointový systém, který tvořil tradičně někdo, kdo neměl v hlavě mozek. A o závěrečném bossfightu ani nemluvím, to je kapitola sama pro sebe. Naštěstí není úplně přehnaně těžký, pouze debilní.

Amy je špatná hra. Má zajímavý námět, pár fajn hádanek, nějaké originální prvky, ale jako celek nedrží pohromadě. A co hůř, hraní není zábava ale spíše frustrace. Tvůrcům evidentně došly prachy. Golem, co v druhém chapteru prorazil dveře, se už do konce hry ani neobjevil. Amy má celý HUD snad s 12 položkami věnovaný schopnostem, ale za celou hru se naučí jen dvě, přičemž aktivní má vždy jen a pouze jednu. Jo a nemá to konec. Tvůrcům prostě došlo, že si ukousli velké sousto a že to nedaj a tak to nějak doplácali do dohratelné podoby a vydali. Škoda, určitý potenciál tam byl.

Pro: atmosféra, spolupráce s Amy, zajímavý námět, solidní grafika

Proti: viditelně jen delší demo původně větší a ambicioznější hry, frustrující a neintuitivní hratelnost, děsivě pomalééé animace, rozmístění checkpointů, hra se na PS3 často vyloženě seká

+10

Fracture

  • PS3 40
Fracture je jedna z prvních, chtěl jsem říct exkluzivit na PS3, ale hra vyšla i na Xbox 360, takže se tak úplně o exkluzivitu nejedná. Každopádně je to hra, která se nedostala na PC a svého času mě docela zaujala zajímavým mechanismem formování terénu. Jak to dopadlo?

V mých očích tedy nijak valně. PS3 měla opravdu slabý start a rané hry na tuto konzoli ve mně vzbuzují spíše jakousi hořkou pachuť. Už dlouho, jsem nehrál generičtější a otravnější střílečku, jako je právě Fracture. Onen mechanismus formování terénu je tu spíše na efekt a krom několika jednoduchých a ne moc dobře podaných hádanek jsem ho až tak účelově nevyužíval. Ono totiž není na nějaké taktizování vlastně pořádně čas. Tvůrcům jeblo v palici a posílají na hráče nepřátele po desítkách. Problémem je, že oni nepřátele jsou docela nechutně tuzí, takže se každá přestřelka zvrhává v úmornou a systematickou bitvu, kde se hráč pomalu posunuje mezi sutinami a opatrně likviduje jednoho nepřítele za druhým.

Ačkoli hlavní postava vydrží slušnou dávku zásahů, jakmile se na něj sesype desítka protivníků, není vůbec složité v okamžiku zhebnout. Nepřátelé jsou navíc velmi odolní, dotěrní, zasypávají hráče střelbou, vrhají po něm granáty, střílí rakety hlava nehlava a přežití je často dílem náhody. Umírá se tady lehko a často i dost neférově. Vlastně je tady přítomno všechno, co mě na third person střílečkách jako žánru sere. Pocit ze střelby je dost tuhý a pocitově takový nijaký, střílení jsem si vlastně vůbec neužíval a vždy, když se mi na radaru rozsvítily desítky dalších červených teček, jen jsem si otráveně povzdychl. Občas se objevil nějaký tankující semi-boss nebo poskakující zmrd (omlouvám se za nevhodný výraz, ale výstižnější označení jsem nevymyslel) pálící po hráči rakety.

Proč jsem tedy vlastně hru dohrál? Krom toho, že jsem autistický pošuk co se dohrávání týče, tak mě i docela zajímalo, co bude dál. Onen námět dvou znesvářených stran bývalých Spojených států zprvu působil zajímavě. Po čase mi ale došlo, že příběh prakticky neexistuje a v poslední třetině jsem to vlastně dohrával opravdu spíše jen pro odškrtnutí hry. Potěšila obligátní mise ve vozidle, které se ale ovládalo dost příšerně. I přesto tradičně fajn oživení. Pohyb postavy je také dost nemotorný a i když se mi líbila kinetika pohybu, ovladatelnost, nepřesnost a neustálé zasekávání o objekty mě též spíše otrávilo.

Level design je vyloženě mdlý a ačkoli nemůžu říct, že by hra vypadala hnusně, o žádnou kochačku rozhodně nejde. Lokace jsou nenápadité (až na obřího pochodujícího robota), plné stále těch samých sci-fi objektů. Nějaké pěkné krajinky nebo zapamatování hodné momenty úplně chybí. Hráč hrou propluje a všechno vypadá tak nějak stejně, nudně a neambiciozně.

Je tu vlastně něco, co bych pochválil? Ani ne. Fracture není vyloženě špatná hra, ale působilo to na mě po všech směrech tak strašně průměrně, až to byla více otrava, než zábava. Pár světlých momentů se našlo, díky kterým jsem se hrou nesekl, ale za mě je to tedy určitě nejslabší kousek, co jsem doposud na PS3 dohrál (Bodycount nepočítám, to byla nehratelná sračka).

Pro: zajímavý námět, hrátky s prostředím a jeho destrukce, hudba (trochu ve stylu Star Wars)

Proti: úmorné a zdlouhavé přestřelky, frustrace z nevyvážené a občas neférové obtížnosti, generický level i art design, prakticky bezpříběhové

+7

Haze

  • PS3 50
"For Merino!"

Ou, tak tohle bolelo. I přes nepříznivé ohlasy jsem čekal solidní akci. V jádru to není úplně zlé postříleníčko. Dobrý pocit ze střelby, solidní zvuky, kvalitní fyzika. Až do konce mě střílení bavilo, možná víc jak u leckteré jiné střílečky. Ale tady klady končej, protože to ostatní je přinejlepším průměrné.

"As Merino says, Mantel will fall today!"

Začněme ale příběhem, který v prvních několika misích působí dost zajímavě. Konečně střílečka s přesahem, říkal jsem si, a zavzpomínal se slzou v oku na parádní Spec Ops: The Line. Jenže s oním velkým zvratem (který tvůrci nepochopitelně sami vykecali půl roku před vydáním) a následně suprovou haluz misí v bažinách jakoby úplně došly nápady (a asi i prachy). Přitom příběhem vysvětlené prvky jako je mizení nepřátel hned po skácení se k zemi (což je btw dobrej trigger na nic netušícího hráče, který nemá páru, že se jedná o záměrný designový prvek a ne jen trapný technický přežitek z dob minulých - minimálně jeden český "profi" recenzent to nepochopil) nebo podivné křiky a záblesky jsou super. Dokonce jsme myslel, že i to megatrapné silácké kecání "nektarem" vychlastaných mozků je záměr, ale snad ještě trapnější rebelové mě později vyvedli z omylu.

"The Promised Hand fights for Merino!"

Celá hra je fakt špatně napsaná. A když říkám špatně, tak opravdu tragicky. Tvůrce napadl parádní námět, který sice není úplně zcela originální, ale má potenciál. Nedokázali s ním ale ani trošku naložit. Všechny postavy bez rozdílu melou nehorázné sračky.

"We are ready for you Merino! Ready to finish you!"

Haze je i po stránce level designu snůškou těch největších klišé. Každá lokace vypadá jako nějaký základní návrh, kam chtěli tvůrci postupně zapracovávat detaily. Všechno je děsně basic - holé, prázdné, potažené ohyzdnými texturami a jako hra z roku 2002 to nevypadá jen díky moderním světelným a fyzikálním efektům. A ty zas způsobují, že je všechno plasticky nablýskané a zářivé. Tak jako moje případná budoucnost, kdybych víkendy netrávil hraním her jako je Haze...

"For Merino!"

Když jsem teda zjistil, že se tady zrovna moc nepokochám, začal jsem se soustředit na core gameplay. Ten v zásadě není špatný, ale jakoby se tam tvůrci snažili narvat co nejvíc absurdních debilovin, jen aby mě během hraní co nejvíc vysírali. AI nepřátel je fakt špatná. Nepřátelé neustále rushují. A když nerushují, tak prostě jen tupě čumí a nereagují. Na nějaké logické přesuny, důmyslnější krytí či nedejbohům taktickou spolupráci tady hráč nenarazí. AI spolubojovníků je snad ještě horší. Šulini běhají po bojišti jak nakopnuté slepice, motají se pod hlaveň a hlavně: pokřikují NEUSTÁLE ty SAMÉ cringe hlášky POŘÁD dokola s kadencí jedna megatrapná hláška za 5 sekund. 5 SEKUND!. CoD hadr. Jako chápu, jsou to vymleté zelené mozky and shit, ale opravdu je potřeba velitele týmu každých pár sekund informovat o tom, že bojuje za pána, co se shodou okolností jmenuje stejně, jako takové ty chlupaté deky z oveček (kdyby to náhodou někdo ještě nepostřehl, ten pán se jmenuje Merino), co mi babička pořídila do výbavy, až se jednoho dne ožením?

"Remember your promise to Merino!"

A co by to bylo za střílečku, pokud by nemohl hráč usednout do nějakého toho vozidla? Takové pasáže jsou vždycky docela fajn oživením a nejinak je tomu tady, ale proč sakra vojenský džíp musí znít jako Ford Mustang s rozmrdaným vejfukem? A proč se musí ovládat jak kamion v Euro Truck Simulator? A proč není plyn na analogových tlačítkách, aby se s tím těžkopádným krámem dalo alespoň plynule rozjet?

"Merino is depending on us!"

Kdybych měl něco pochválit, tak je to určitě optimalizace. Tu pánové z radikálního designu zvládli obstojně a propady snímků jsou minimální. Jo a taky hudba v menu je fajne. Samotné střílení jsem si docela užil, ale já si užil i pár her od City Interactive, kterým se Haze jen tak btw místy vizuálně docela podobá.

Na závěr bych snad jen dodal: "FOR MERINO!!§§"

Pro: core gameplay, pocit ze střelby, optimalizace, hudba, námět příběhu, pár atmosférických momentů (když zrovna nikdo nemluví)

Proti: postupně naprostá scenáristická bezradnost, trapné dialogy, rozplizlá grafika plná glitchů, stupidní AI, podprůměrný design levelů; sorry, babi, béčkové konzolové střílečky zatím vyhrávaj

+13

Call of Duty 3

  • PS3 70
Tehdá po dohrání Call of Duty 2 jsem s nadšením vyhlížel vydání třetího dílu. Jaké bylo mé zklamání, když trojka vyšla pouze na konzole a tak jsem jen slastně pokoukával a na svou vysněnou hru si mohl nechat zajít chuť. Naštěstí vydání Modern Warfare na sebe nenechalo dlouho čekat a série dostala tehdy svěží vítr v podobě moderního konfliktu.

Třetí díl mělo však na starost studio Treyarch a jeho rukopis je tu velmi znatelný. Trojka vlastně není ani tak trojka, jako spíš rozsáhlý datadisk. Stejná grafika, stejné assety, stejné zvuky i řev vojáků. Je to vlastně úplně obyčejný mission pack, který nepřináší nic nového. Navíc se ta hrstka misí odehrává pouze v jednom klimatu a to jest už notně ohraná Normandie. Pro hráče to znamená plížení se zákopy, přepadávání nácků z křovisek, čištění francouzských vesniček, dobývání kopců apod. Nic co bychom už předtím neviděli, avšak v podání fušérů z Treayarchu to je o dost průměrnější zážitek, než je u této série zvykem.

Na hratelnost jako takovou si stěžovat nemůžu. Koho CoD 2 bavila, bude se mu líbit i trojka. Jen je tu všechno takové generičtější, tupější a celkově průměrnější. Zapamatováníhodné momenty bych spočítal na prstech jedné ruky. Celá hra je spíše komornějšího rázu. Hráč běhá od domu k domu, čistí stále stejné místnosti, občas se tvůrci snaží oživit hraní využitím pohybového ovládání, ale to mě spíš sralo (snad až na melee útok vyvolaný švihnutím, ten byl cool), protože jediné, co se po hráči vyžaduje, je zuřivé máchání ovladačem hlava nehlava.

Potěšila mě možnost usednout do džípu a zajezdit si v lehce otevřené mapě. Stejně tak bitva o Hill 262 byla fajn. Zbytek je klasická vata, která zabaví, ale nenadchne. Když už tvůrci chtěli být takto komorní, mohli klást větší důraz na příběh týmu, ubrat na počtech nepřátel a přitlačit na atmosféře. Žel, o tomto tahle série není.

Grafika jako by z oka vypadla 2. Určitých úprav doznala fyzika, kdy panďuláci po zásahu granátu nebo pažbou létají jako balónky naplněné vzduchem a nekácejí se jen ve strnulých animacích k zemi. Fyzika je ale jen částečná. Většinu animací hra přejímá ze dvojky. A víme, jaké byly animace ve dvojce - kostrbaté a trhané.

Herní doba je v porovnání s novějšími díly docela dlouhá. Tipoval bych to na něco okolo 8 hodin, což je tak akorát. Ovladatelnost je poměrně mizerná. CoD 3 je rychlá hra (obzvlášť v porovnání třeba s naposledy dohraným Killzone) a na hraní na ovladači se moc nehodí. Po troše tréninku se na to dá zvyknout, ale na myši a klávesnici bych si to jistě užil o dost více. Klasicky za to může částečně i optimalizace. Na tak starý engine je poměrně slabá a v hektičtějších momentech framerate citelně padá dolů. Nehledě na řadu technických bugů - od levitujících a zasekávajících se vojáků, přes nepřátele střílející skrz zavřené dveře, až po bugnutý kolizní systém, který rád hráče při zalehnutí odpinkne kamsi na opačnou stranu prostranství. Jsou to vesměs blbosti, ale jsou to věci, kterých se Infinity Ward většinou vyvaruje.

Abych to shrnul. Call of Duty 3 je fajn mission pack, který fandy série určitě potěší. Je ale zároveň třeba od toho nečekat pokračování, které sérii někam posouvá. Tím trojka určitě není. Trochu mě mrzela absence něčeho více wow a hlavně faktu, že se hráč nepodívá nikam jinam, než do Francie. Díky tomu trojku působí tak trochu jako chudý příbuzný.

Pro: klasická CoD oddychová hratelnost se vším všudy, hektické tempo, slušná herní doba, fajn soundtrack

Proti: absence opravdové válečné atmosféry, bugovost, stereotyp, minimum inovací, používání assetů z dvojky

+13

Killzone

  • PS3 70
Při hraní první mise jsem si nemohl nevzpomenout na Shellshock: Nam '67. Hra běží na stejném enginu a i ten pocit ze střelby je prakticky totožný. Jedná se o solidní retro a donutilo mě to zavzpomínat si na staré časy strávené u kamaráda při paření her na PS2.

Ale nechme nostalgie. Hrál jsem HD verzi, tedy remaster do 720p. Původní Killzone jsem v minulosti nezkoušel, ale Killzone HD vypadá velice solidně i dnes. Nemile mě však překvapily časté propady snímků (např. při pohledu na oheň, ale často i bezdůvodně). Ukazuje to na velice lajdáckou optimalizaci, obzvlášť když víme, co všechno stará PS3 dovede. U hry stavící na precizním ovládání je tohle problém.

Hra se skládá z 11 misí, navíc ještě rozkouskovaných do několika sekvencí rozdělených loadovacími obrazovkami. Zatímco v první polovině jsou tyto sekvence kratší, některé trvají dokonce okolo 5 minut, v pozdější fázi jsou o mnoho delší. Obtížnost je zprvu velice nízká a asi i díky naprosto vypatlané AI jde likvidace Helghastů jedna radost. Někde zhruba v polovině hry ale velmi přituhne. Základní bojovníky nahradí obrněnci, kteří vydrží klidně i celý zásobník z kulometu a zmrdi s granátomety, které jsem až do finální cutscény proklínal. Obtížnost je navíc zvýšena delšími misemi, přičemž některé jsou naprosto bez checkpointu a při neopatrném hraní není problém přijít třeba i o půlhodinový postup. Největší krize přišla v misi v bažinách, kde je obtížnost navíc zvýšena klasickým neduhem, který se objevuje u některých starších 3D her: mlha. Hráč totiž nevidí v mlze nic, AI vidí všechno. Přiletivší granát kdesi z dáli a jistý instakill tak mnohdy opravdu nepotěší.

Kdo čeká bezmyšlenkovitou rychlou FPS, tak bude nejspíš zklamán. Killzone je pomalá hra, kde nebezpečí představuje každý nepřítel, obzvlášť v pokročilých částech hry. Hráč je tlačen do opatrného postupu a preciznosti, což může být někdy u hraní s ovladačem problém. Nehledě na otravně nepřesné zbraně a již zmiňovanou optimalizaci. Naštěstí AI je natolik debilní (srsly, horší AI jsem v akční hře snad neviděl), že se i ty nejtužší situace dají nějakým způsobem zvládnout. Chce to ale určitou trpělivost. Hra se pak odmění parádním pocitem ze střelby (i animace zbraní jsou lahůdkové a nemohl jsem si nevzpomenout na Chasera) a syrovou atmosférou válečného konfliktu, který chvíli připomíná 2. světovou válku, chvíli zase Vietnam a přesto se odehrává na cizí planetě v daleké budoucnosti. Hra se ale velmi drží při zemi a kromě několika výsadkových lodí a zlovolného looku nepřátelských Helghastů to moc sci-fi hru nepřipomíná. Tím je ovšem paradoxně Killzone dost originální.

Potěší proměnné prostředí. Hráč navštíví jak ruiny města, tak třeba lesy, pustiny, polní tábory, džungli, ledové pláně a na závěr mají tvůrci připravené i malé překvapení. Design je zajímavý, občas málo členitý a neinteraktivní, ale to se dá od hry z roku 2004 očekávat. Herní náplň je prakticky jen o střílení, ale při správném dávkování nuda moc nehrozí. Příběh je velmi zapomenutelný a přišel mi i trochu nevyužitý. První Killzone působí spíš jako menší a komornější ochutnávka něčeho většího. Lore má rozhodně na víc.

Abych to shrnul. Chápu ony rozpačité recenze, které hra obdržela. Killzone má skutečně dost nedostatků. Od clunky ovládání a pohybu, určité pomalosti až po vypatlanou AI. Má ale i svá pozitiva. Takhle syrovou válečnou atmosféru hráč ve sci-fi střílečce jen tak nezažije a takhle poctivou a uspokojující střelbu jakbysmet. Kdo se obrní určitou trpělivostí, tak se mu hra odmění velmi dobrým 12h zážitkem ze staré školy.

Pro: syrová atmosféra, pocit ze střelby, hratelnost, solidní délka, vylepšená grafika, rozmanité prostředí

Proti: optimalizace, pitomá AI, občas uměle a neférově zvyšovaná obtížnost (mlha, granátomety, absence checkpointů)

+9

Resistance: Fall of Man

  • PS3 70
Po Resistance, jednomu z launch titulů na PS3, jsem dlouhá léta pokukoval a po zakoupení konzole dal spíše přednost novějším exkluzivitám. Po jejich dohrání ale nastal čas dohnat i ty starší. Začal jsem survival hororem Condemned 2 a teď navázal střílečkou Resistance: Fall of Man.

Inu, nevím jestli je jako launch titul pro konzoli tehdejší nové generace vhodná úplně klasická střílečka. Jelikož to je moje první FPS odehraná na konzoli (v Condemned 2 se moc nestřílí), na ovládání jsem si musel dost zvykat. A ne, na ovladači se mi FPS prostě pohodlně nehrají. Na ovládání jsem si časem ale přeci jen navykl, naučil se nějaké tríčky, odpozoroval chování nepřátel a začal se solidně bavit.

Kolega Frit by tuhle hru určitě k smrti nenáviděl. Je to typická hra vydaná v počátcích předchozí generace. Mrňavé levely, šedivé a hnědé barvy, neostré textury. Při delším hraní je to vlastně docela stereotypní a ještě k tomu tvůrci vypráví ryze béčkový příběh skrze statické artworkové cutscény.

A přesto, nehraje se to špatně. Hra ničím vyloženě nevyčnívá a ani nic nedělá vyloženě blbě. Je to vlastně docela sázka na jistotu. Resistance opravdu ničím nepřekvapí, ale velice solidně si tam člověk zastřílí. No-brain akci mi trochu kazila nevyrovnaná obtížnost, obzvláště v poslední třetině hry, kdy začalo řádně přituhovat díky menšímu počtu lékárniček (resp. léčivého gelu?), otravným hojně se vyskytujícím nepřátelům střílejícím skrze zdi a především kvůli delším intervalům mezi checkpointy. Na střední obtížnost jsem na zásekové místo vyloženě nenarazil, ale naumíral jsem se opravdu hodně. Nutno dodat, že ale většinou vlastní neschopností něco trefit.

Zbraní je tuším něco okolo osmi, hráč využije všechny, ale na takové to řadové kosení jsem používal hlavně 2 základní a sniperku. V těch ostatních se buď rychle vystřílí munice a je záhodno si je šetřit na bossfighty nebo jsou nepřesné. To se ale bohužel týká i jedné z hlavních zbraní. Díky tomu jsou šarvátky s větším počtem nepřátel trochu únavné. Hráč se musí hodně krýt a zároveň být neustále v pohybu, jinak zhebne hodně rychle, kdežto i řadový emzák vydrží o dost víc jak hráč. Blízká setkání třetího druhu doporučuji raději nepraktikovat. Nejvíce se to projevilo klasicky v závěru hry, kdy už tvůrcům docházel dech jak po stránce dějové, tak po stránce hratelnosti. Hra je na poměry FPS fakt dlouhá a s blížícím se koncem jsem si čím dál tím více všímal až příliš primitivního designu a opakujících se asssetů (a to třeba i celých místností).

Hraní Resistance jsem si docela střídmě dávkoval a vydrželo mi skoro na měsíc. Herní dobu bych tipoval i k 15 hodinám (kdo není konzo-lama odkojená PC master race, tak možná k 12). Za ty prachy, co to dneska stojí, velmi solidní porce.

Pro: zasazení do alternativní historie po 1. světové válce, dlouhá herní doba, řemeslně dobře odvedená akce, ozvučení

Proti: po všech směrech až příliš generické a neinovativní, nevyvážená obtížnost, laciné cutscény, délka může být i zápor

+10