Everybody's Gone to the Rapture

Žánr:: adventura > 3D adventura

Forma:: placená hra
Rozsah:: samostatná hra
Multiplayer:: ne

Datum vydání:: 11.08.2015 PS4; 14.04.2016 PC

Vývojáři:: The Chinese Room
Oficiální stránky:: http://www.thechineseroom.co.uk/

Nacházíte se v anglické vesnici Yaughton, která na první pohled vypadá zcela normálně. Včely přelétají z květu na květ, na hřišti se povalují dětské hračky a na prádelních šňůrách se suší prádlo. Stalo se zde však něco podivného: ze dne na den zmizeli všichni lidé! Vaším úkolem je tak zjistit okolnosti tohoto podivného úkazu.

Netradiční post-apokalyptická hra od tvůrců Dear Esther a Amnesia: A Machine for Pigs, která se stejně jako předchozí hry, spíše než na hratelnost, zaměřuje na vyprávění vlastního příběhu. Kromě řešení záhady stojící za zmizením lidí je možné také odhalovat střípky minulosti obyvatel vesnice, které vám dají širší obraz toho, co se vlastně stalo.

O grafický kabát hry se postaral CryEngine a hudbu složila Jessica Curry, která pracovala již na minulých projektech studia.

Poslední diskuzní příspěvek

ugraugra

11394

02.06.2018 23:32

Laurona: viz vysvětlení příběhu v Odkazech.

Diskuze ke hře

montana

6164

14.04.2016 08:59 (poslední úprava 07.11.2017 10:53)

Dohráno

PS4 100

Nepamatuji si, kdy naposledy mě něco takovým způsobem uchvátilo. A ještě k tomu hra. Upřímně. Myslel jsem, že takový moment už nenastane. Otupělost a únava herním průmyslem, už mě takřka dostala.

Everybody’s Gone to the Rapture je však hned od svých prvních minut působivě melancholické putování. Pokud mu podlehnete, až do konce se neodtrhnete. Hra je defakto vysokorozpočtově zdramatizovanou povídkou z nějaké dvacet let staré Ikárie či ještě o dvacet let starší rozhlasové hry. Výborně napsanou retro sci-fi povídkou, v retro kulisách 80. let, v zapadlé retro anglické vesničce. Nádhera. Každý pomalý krok stojí za to.

Kromě fascinující audiovizuální prezentace, kdy opravdu důrazně doporučuji sluchátka, hra přináší i několik zajímavých prvků. Třeba takové provedení rozhovorů. Nejednoho z počátku zmate, ale rychle se ukáže, jak poeticky krásné takové zpracování je. V kombinaci s civilními osudy osob a vynikajícím dabingem vytváří na herní poměry unikátní zážitek. A už v závěru první části dokáže naprosto ohromit. K čemuž napomáhá i okouzlující hudba se sborem, navozující přesně ty správné emoce.

Ano, je to stále walking simulátor v jeho nejkrystaličtější podobě. Ne, neděláte ve hře vůbec nic. A ano, ani trochu to nevadí. Rapture je pomalá a rozvážná hra pro ty, co se rádi kochají a poklidně rozjímají nad nesmrtelností brouka. Jako taková tvoří umělecký zážitek, jaký tu v tak blyštivé podobě ještě nebyl. A také zřejmě nejlidštější hru, jakou jsem kdy hrál.

+23

Drolin

12388

23.04.2016 08:32

Dohráno

PC 80

Everybody's Gone to the Rapture jsem začal očekávat od prvního publikovaného artworku ze hry a prvním kusým informacím o titulu. Nebudu přehánět, když z osobního hlediska označím Dear Esther ze jednu ze zlomových her, které mi ukázaly další možné směřování již tak rozvětveného média videoher. Od té doby vznikla řada her kopírujících daný formát (stavějící spíš na specifické naraci, než na absenci interaktivity) a ještě více bylo řečeno v tom smyslu, do jaké míry jde vlastně o hraní. Toto zanechám stranou, jelikož pro ocenění zážitku z Everybody's Gone to the Rapture není třeba ověřovat samotný smysl využití média, ale získat jen určitou impresi z díla.

Everybody's Gone to the Rapture pokračuje tam, kde byl zanechán odkaz Dear Esther. I přes první ambicióznější prohlášení o větším dopadu hráče na zobrazenou výseč světa jde znovu o prakticky nečinnou povídku, nerušenou právě interaktivitou. Je mi jasné, že tvůrci chtěli v určitých fázích koncept trochu posunout či rozšířit, ale tato forma mi přijde plně soběstačná. Zvláště, když samotné podání obsahu je zde znovu tak přesvědčivé. I jako u jiných her mi tu při hraní vyvstala otázka, zda bych si toto vše dokázal funkčně v jiném médiu. A výsledná odpověď je záporná, v omezení média a žánru jde o vystihnutí toho co funguje, a jak působit na hráče i při absenci konání mimo poslechů záznamů a výběru trasy. Jako film či jako psaná povídka by postrádal výsledek značnou část kouzla.

Mé první pocity po zapnutí směřovali k tomu, zda budu v prostoru poměrně malého městečka pouze "chytat" záznamy událostí z minulosti, a v nějaké fázi se mi malé příběhy spojí a uvidím vše v plném kontextu. Také bych měl zmínit, že mě grafická stránka přišla méně detailní než právě u Dear Esther a A Machine for Pigs, což mě začínalo překvapovat při použitím CryEnginu. Ovšem nyní mluvím o prvních pár desítkách minut. Po nějaké chvilce jsem již pochopil, že půjde znovu o kapitoly a jejich lokační dělení, a tedy že se nebudu pohybovat jen v rámci malé vísky. Od této chvíle už následují jen pozitiva, a EGttR začínalo plnit vložené předpoklady a působilo tak, jak jsem doufal. Příběh na silném pozadí, znovu zčásti zahaleném mystériem, směřující k silnému závěru je něco, co The Chinese Room ve svých třech dokončených titulech bezezbytku plní. Toto je u videoher poměrně unikátní, proto lze sledovat takový úspěch, především u profesionálních kritik.

Nicméně to vše by nefungovalo, pokud by nebylo doplněno perfektním zpracováním. Dabing (i japonský :) je výborný a funguje při předávání událostí hráči perfektně. Vizuální stránka, především ke konci hry, je nádherná a hudební složka v podání J. Curry je přímo jako stvořená ke scenériím a příběhu Everybody's Gone to the Rapture.

Znovu tak platí, že pokud se hráč nechá pohltit, nabídne titul více než by se zprvu mohlo zdát. Toto u The Chinese Room umí, a zde se to znovu potvrzuje. Už se těším na další titul.

Pro: zpracování (hudba, vizuální stránka, dabing), délka, příběh

Proti: x

+22

TRIAn29

4232

15.12.2016 23:32 (poslední úprava 16.12.2016 00:33)

Dohráno

PC 85

Jako hráč procházecích simulátorů a jim podobných explorativních her se málokdy setkávám s pocitem nebo zážitkem, že mi taková hra přinese něco nového, dosud nepoznaného. Takové případy jsou, ale bývají spíše vzácné. Tato hra mezi ně patří.

Spousta her může vycházet z obdobných konceptů (opuštěný ostrov, "náhlé" zmizení lidí, odhalování těch či oněch záhadných okolností), kdekdo může namítat že ten či onen koncept už někde v jiné formě představen byl a dost možná bude mít pravdu. Tahle hra je ale v mnoha ohledech jiná.

Anglický venkov dvacátého století, karanténa. Opuštěná dětská hřiště, prádlo sušící se na šňůrách, které plápolá pod poryvem větru. Kam se podíváte, tak vše napovídá tomu, že ještě před pěti minutami zde probíhal zcela obyčejný život anglického venkova. Vše vypadá úplně normálně s tím rozdílem, že tu nikdo není. Všechny prostory zejí prázdnotou navzdory tomu, že očividně před pár okamžiky zde panoval naprosto normální a běžný život. Co se tedy stalo?

To už je otázka pro hráče, který se chopí roli pozorovatele, který prozkoumává okolí a snaží se sestavit příčiny a okolnosti, které předcházely tomuto podivnému stavu. Ne, nejedná se o žádné podivné ani zvláštní postapokalyptické scénáře, kterých najdete v jiných obdobných hrách přehršel. Prostě jen procházíte malebnou krajinou a snažíte se dát smysl zmizení všech lidí, které muselo nastat očividně náhle. Hráč tedy prochází poměrně rozlehlou mapou a z různých prostředků (rádia, telefonáty) sestavuje letmé kousky toho, co se tu před tímto stavem odehrávalo.

Kouzlo hry tkví v tom, že krom hlavního děje se tu hráč potýká se zcela normálními osudy obyčejných lidí. Lidí, kteří se mají rádi, lidí, kteří se hádají či nesnášejí a vůbec vše vypadá docela přirozeně. Když za odpoledního slunce procházíte dům od domu, vaše procházky střídá průzkum rozsáhlých exteriérů i různých typů stavení, dostávají se vám různé informace. Takové, které s příběhem souvisí a stejně tak i takové, které jsou pouze obyčejným vylíčením života běžných venkovanů. Kde začíná a končí vlastní koncept toho, co už souvisí se zmizením lidí, to je na posouzení hráče.

Everybody's Gone to the Rapture nabízí vizuálně nádhernou procházku v poměrně rozsáhlém prostředí, která vás však nebude nudit. Není to jen taková slaboduchá procházka, snažíte se přeci jen objasnit stav a příčiny zdejších událostí. K tomu všemu hráči napomohou hlasové flashbacky, které poodhalují rozhovory mezi místními před jejich zmizením. Hráče tak čeká průzkum několika rozličných lokací, které jsou mezi sebou přímo propojené a současně skládáte podstatné i nepodstatné aspekty toho, co se tu událo. Propracovaný venkovský vizuál doplňuje melancholická hudba, pod kterou se podepsala Jessica Curry (Dear Esther, Amnesia: A Machine For Pigs).

Kombinace vizuálu, atmosféry, na míru šité hudby a samotného porcování stěžejního ale i méně podstatného děje pasuje hru na trochu jinou úroveň, než lze u klasického procházecího simulátoru očekávat. Pokud někdo nemá rád tento typ her, zřejmě jeho preferenci nezmění ani tato hra, nicméně pokud hledáte nenáročnou hru s určitým poselstvím, sondou do lidských životů s melancholií anglického venkova, pak jste tu správně. Na první pohled možná obyčejné a nezáživné hraní hra posléze odmění pěkným vizuálně-hudebním zážitkem, který vám ještě nějakou dobu zůstane rezonovat v paměti.

+21

Zbyisek

2983

16.12.2017 10:35

Dohráno

PC 60

Postapokalyptické rozjímání mezi nebem a zemí. Zvizualizovaný román. Procházka malebnou vesničkou s temnou minulostí. Tak nějak by se dalo popsat Everybody's Gone to the Rapture.

Anglická vesnička, ve které se příběh místních obyvatel odehrává, je vskutku moc hezká. Až mě zamrzelo, že je kulisou pro tak málo interaktivní hru. Opravdu tady jen chodíte, kocháte se a posloucháte příběhy zdejších usedlíků. Příběh je vyprávěn útržkovitě a jediný skutečně hmatatelný vizuální zážitek je ze samotného prostředí venkova. Všechno ostatní je ponecháno na divákově představivosti. Takže to celé připomíná tak trochu čtení knížky nebo spíš poslouchání audioknihy doplněné o ilustrace.

Celé to plyne velmi pomalu. Do teď si nejsem jistý, jestli urputné držení klávesy SHIFT skutečně zrychluje chůzi nebo šlo jen o placebo. Tak jako tak jsem hru zvládnul za cca 4,5 hodiny, což je tak akorát.

Příběh se postupně vyjasňoval a gradoval, a závěr byl až magický. Hra jako celek dokáže být okouzlující, ale není úplně pro každého.

Pro: Krásné prostředí, rozjímací atmosféra a soundtrack

Proti: Jen chodíte a chodíte

+16

Garret

7385

16.05.2016 13:47 (poslední úprava 16.05.2016 13:49)

Dohráno

PC --

Na hře mě hned ze začátku zaujaly dvě věci - za prvé je to slovo Rapture v názvu a za druhé, Cryengine. Prvně, s Bioshockem nemá hra nic společného. Druhně, Cryengine sice vypadá dobře, ale je tak špatně optimalizovaný, že poklesy framerate jsou docela časté a drastické, to především při výhledech do rozlehlých míst s hustou flórou. Pokles fps by v takové hře nemusel zase až tak vadit, ale je potřeba vypíchnout, že pokud klesá fps, klesá i rychlost už tak pomalé chůze. A to dost razantně.

V interiérech je pohyb ještě pomalejší, nemůžu ale říct, že by mě to nějak otravovalo. Je pravda, že relativně nelinární pohyb na herní mapě může znamenat únavné vracečky do míst, které jsem přehlídl, pokud ale člověk postupuje tak nějak systematicky, většinou ho hra navede do ideální stopy s minimem bloudění.

Nejdůležitější aspekt hry ale funguje velmi dobře. Příběh je uchopitelný, místy dojemný. Odehrává se ve dvou rovinách, kdy v té první se soustředí na strasti zmizelých residentů ještě před samotným vypuknutím karantény, v té druhé se točí okolo uvědomělého fireballu, který záhadně pluje po okolí a doprovází hráče celou hrou. Detaily se hráč dozvídá formou rozhovorů mezi postavami a je nutné se soustředit na jednotlivé hlasy, protože postavy jsou neviditelné. Rozhovory jsou zprostředkovávány jakousi světelnou entitou (resp. již zmíněným fireballem) a pokud člověk nemá zapnuté titulky, je často problém určit, která postava zrovna mluví a s kým. Stejně důležité jsou audio záznamy v rádiu nebo telefonech. Záleží pouze na hráči, kolik indícií k ději objeví, právě díky nelineárnímu postupu a možnosti jednoduše přehlédnout důležitý útržek příběhu.

Yaughton a jeho okolí je dimenzováno pro potřeby hry, takže nepůsobí příliš realisticky, přesto vypadá velice malebně, až pohádkově. Některé výhledy mimo herní mapu nejsou příjemné pro nedostatek detailů, celkově to ale nevypadá vůbec špatně. Ethan Carter je samozřejmě technicky úplně jiná liga, ale Rapture se zase odehrává na větší mapě, s větší volností.

Ukládání je docela opruz, ale na rozdíl od původního systému Ethana, nejsou jednotlivé checkpointy tak daleko od sebe a hra při ukončování řekne hráči, kdy naposledy se uložila. Hudba je místy uchvacující, ale rozezní se velice zřídka.

EGttR rozhodně má co nabídnout. Herní doba kolem 5ti hodin, relativně velká volnost a zajímavý retro sci-fi příběh jsou věci, které potěší. Je potřeba počítat s pomalejším tempem a s faktem, že adventuření tady prakticky žádné není.

Hodnocení: ✰✰✰

+14

Všechny komentáře

Hodnotit, napsat komentář, diskutovat…

Jako zaregistrovaný a přihlášený uživatel můžete tuto hru nejen ohodnotit, ale také k ní případně napsat komentář, diskutovat o ní či ji zařadit do některého ze seznamů (vlastním, chci atd.).