Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 95
Stejně jako podobně laděný Dear Esther je Everybody´s Gone to the Rapture hra, kterou hráči za herní titul často považovat nebudou. Opět se zde neplní žádné konkrétní úkoly, neluští puzzle, ani nesbírají důležité předměty, bez jejichž pomoci by další průchod hrou nebyl možný. Tady je to zkrátka celé trochu jinak.

Zajímavě pojatá zápletka hráče i přes pomalejší chůzi pohání vpřed a vy tak máte téměř horlivou touhu přijít na to, proč jinak poutavá anglická vesnice Yaughton nemá jediného lidského obyvatele. Všechno vypadá naprosto spořádaně, všude se nacházejí pečlivě udržované zahrádky, je slyšet bzukot hmyzu, zpěv ptactva, ve vzduchu je cítit konec jara či začátek léta a kromě těchto ročních období i určitý optimismus a naděje. Ačkoliv jsou téměř u každého domu venkovní terasy s posezením, ten, kterého byste tu čekali, aby si tuto atmosféru v klidu a nejvíce vychutnával, tu není a působí to dojmem, že to není tak dávno, co člověk tyto příbytky narychlo opustil. Proč tomu tak je, je právě podstatou příběhu a na hráčovi je, aby procházením prakticky všech domů a míst, kam lze vkročit, zjistil tuto záhadnou příčinu. Činí tak nejčastěji poslechem rádia, která se na některých místech nachází, a má tak možnost se zaposlouchávat do rozhovorů několika neznámých obyvatel vesnice. Dále se tak děje vstupem do náhodných míst, kde se podobně laděné rozhovory spustí formou určitých ozvěn minulosti.

Je tedy téměř patrné, že atmosféra je tím největším chapadlem hratelnosti, kterou navíc umocňuje výborná grafika a přímo královskou korunu hře s noblesou nasadí vynikající hudební doprovod.

Co dodat? Stejně jako Dear Esther jsem si maximálně vychutnával relativně pomalý průchod hrou, kde opět největší slovo sehrála atmosféra. A stejně tak jsem se zamyslel nad tím, zda-li by tvůrci her neměli takovýchto titulů vytvořit více. U těchto titulů si totiž hráč neskutečně odpočine a po dohrání odchází s pocitem, který se slovy téměř nedá popsat.
+33
  • PS4 100
Nepamatuji si, kdy naposledy mě něco takovým způsobem uchvátilo. A ještě k tomu hra. Upřímně. Myslel jsem, že takový moment už nenastane. Otupělost a únava herním průmyslem, už mě takřka dostala.

Everybody’s Gone to the Rapture je však hned od svých prvních minut působivě melancholické putování. Pokud mu podlehnete, až do konce se neodtrhnete. Hra je defakto vysokorozpočtově zdramatizovanou povídkou z nějaké dvacet let staré Ikárie či ještě o dvacet let starší rozhlasové hry. Výborně napsanou retro sci-fi povídkou, v retro kulisách 80. let, v zapadlé retro anglické vesničce. Nádhera. Každý pomalý krok stojí za to.

Kromě fascinující audiovizuální prezentace, kdy opravdu důrazně doporučuji sluchátka, hra přináší i několik zajímavých prvků. Třeba takové provedení rozhovorů. Nejednoho z počátku zmate, ale rychle se ukáže, jak poeticky krásné takové zpracování je. V kombinaci s civilními osudy osob a vynikajícím dabingem vytváří na herní poměry unikátní zážitek. A už v závěru první části dokáže naprosto ohromit. K čemuž napomáhá i okouzlující hudba se sborem, navozující přesně ty správné emoce.

Ano, je to stále walking simulátor v jeho nejkrystaličtější podobě. Ne, neděláte ve hře vůbec nic. A ano, ani trochu to nevadí. Rapture je pomalá a rozvážná hra pro ty, co se rádi kochají a poklidně rozjímají nad nesmrtelností brouka. Jako taková tvoří umělecký zážitek, jaký tu v tak blyštivé podobě ještě nebyl. A také zřejmě nejlidštější hru, jakou jsem kdy hrál.
+29
  • PC 70
Everybody's Gone to the Rapture jsem začal očekávat od prvního publikovaného artworku ze hry a prvním kusým informacím o titulu. Nebudu přehánět, když z osobního hlediska označím Dear Esther ze jednu ze zlomových her, které mi ukázaly další možné směřování již tak rozvětveného média videoher. Od té doby vznikla řada her kopírujících daný formát (stavějící spíš na specifické naraci, než na absenci interaktivity) a ještě více bylo řečeno v tom smyslu, do jaké míry jde vlastně o hraní. Toto zanechám stranou, jelikož pro ocenění zážitku z Everybody's Gone to the Rapture není třeba ověřovat samotný smysl využití média, ale získat jen určitou impresi z díla.

Everybody's Gone to the Rapture pokračuje tam, kde byl zanechán odkaz Dear Esther. I přes první ambicióznější prohlášení o větším dopadu hráče na zobrazenou výseč světa jde znovu o prakticky nečinnou povídku, nerušenou právě interaktivitou. Je mi jasné, že tvůrci chtěli v určitých fázích koncept trochu posunout či rozšířit, ale tato forma mi přijde plně soběstačná. Zvláště, když samotné podání obsahu je zde znovu tak přesvědčivé. I jako u jiných her mi tu při hraní vyvstala otázka, zda bych si toto vše dokázal funkčně v jiném médiu. A výsledná odpověď je záporná, v omezení média a žánru jde o vystihnutí toho co funguje, a jak působit na hráče i při absenci konání mimo poslechů záznamů a výběru trasy. Jako film či jako psaná povídka by postrádal výsledek značnou část kouzla.

Mé první pocity po zapnutí směřovali k tomu, zda budu v prostoru poměrně malého městečka pouze "chytat" záznamy událostí z minulosti, a v nějaké fázi se mi malé příběhy spojí a uvidím vše v plném kontextu. Také bych měl zmínit, že mě grafická stránka přišla méně detailní než právě u Dear Esther a A Machine for Pigs, což mě začínalo překvapovat při použitím CryEnginu. Ovšem nyní mluvím o prvních pár desítkách minut. Po nějaké chvilce jsem již pochopil, že půjde znovu o kapitoly a jejich lokační dělení, a tedy že se nebudu pohybovat jen v rámci malé vísky. Od této chvíle už následují jen pozitiva, a EGttR začínalo plnit vložené předpoklady a působilo tak, jak jsem doufal. Příběh na silném pozadí, znovu zčásti zahaleném mystériem, směřující k silnému závěru je něco, co The Chinese Room ve svých třech dokončených titulech bezezbytku plní. Toto je u videoher poměrně unikátní, proto lze sledovat takový úspěch, především u profesionálních kritik.

Nicméně to vše by nefungovalo, pokud by nebylo doplněno perfektním zpracováním. Dabing (i japonský :) je výborný a funguje při předávání událostí hráči perfektně. Vizuální stránka, především ke konci hry, je nádherná a hudební složka v podání J. Curry je přímo jako stvořená ke scenériím a příběhu Everybody's Gone to the Rapture.

Znovu tak platí, že pokud se hráč nechá pohltit, nabídne titul více než by se zprvu mohlo zdát. Toto u The Chinese Room umí, a zde se to znovu potvrzuje. Už se těším na další titul.

Pro: zpracování (hudba, vizuální stránka, dabing), délka, příběh

Proti: x

+25
  • PC 85
Jako hráč procházecích simulátorů a jim podobných explorativních her se málokdy setkávám s pocitem nebo zážitkem, že mi taková hra přinese něco nového, dosud nepoznaného. Takové případy jsou, ale bývají spíše vzácné. Tato hra mezi ně patří.

Spousta her může vycházet z obdobných konceptů (opuštěný ostrov, "náhlé" zmizení lidí, odhalování těch či oněch záhadných okolností), kdekdo může namítat že ten či onen koncept už někde v jiné formě představen byl a dost možná bude mít pravdu. Tahle hra je ale v mnoha ohledech jiná.

Anglický venkov dvacátého století, karanténa. Opuštěná dětská hřiště, prádlo sušící se na šňůrách, které plápolá pod poryvem větru. Kam se podíváte, tak vše napovídá tomu, že ještě před pěti minutami zde probíhal zcela obyčejný život anglického venkova. Vše vypadá úplně normálně s tím rozdílem, že tu nikdo není. Všechny prostory zejí prázdnotou navzdory tomu, že očividně před pár okamžiky zde panoval naprosto normální a běžný život. Co se tedy stalo?

To už je otázka pro hráče, který se chopí roli pozorovatele, který prozkoumává okolí a snaží se sestavit příčiny a okolnosti, které předcházely tomuto podivnému stavu. Ne, nejedná se o žádné podivné ani zvláštní postapokalyptické scénáře, kterých najdete v jiných obdobných hrách přehršel. Prostě jen procházíte malebnou krajinou a snažíte se dát smysl zmizení všech lidí, které muselo nastat očividně náhle. Hráč tedy prochází poměrně rozlehlou mapou a z různých prostředků (rádia, telefonáty) sestavuje letmé kousky toho, co se tu před tímto stavem odehrávalo.

Kouzlo hry tkví v tom, že krom hlavního děje se tu hráč potýká se zcela normálními osudy obyčejných lidí. Lidí, kteří se mají rádi, lidí, kteří se hádají či nesnášejí a vůbec vše vypadá docela přirozeně. Když za odpoledního slunce procházíte dům od domu, vaše procházky střídá průzkum rozsáhlých exteriérů i různých typů stavení, dostávají se vám různé informace. Takové, které s příběhem souvisí a stejně tak i takové, které jsou pouze obyčejným vylíčením života běžných venkovanů. Kde začíná a končí vlastní koncept toho, co už souvisí se zmizením lidí, to je na posouzení hráče.

Everybody's Gone to the Rapture nabízí vizuálně nádhernou procházku v poměrně rozsáhlém prostředí, která vás však nebude nudit. Není to jen taková slaboduchá procházka, snažíte se přeci jen objasnit stav a příčiny zdejších událostí. K tomu všemu hráči napomohou hlasové flashbacky, které poodhalují rozhovory mezi místními před jejich zmizením. Hráče tak čeká průzkum několika rozličných lokací, které jsou mezi sebou přímo propojené a současně skládáte podstatné i nepodstatné aspekty toho, co se tu událo. Propracovaný venkovský vizuál doplňuje melancholická hudba, pod kterou se podepsala Jessica Curry (Dear Esther, Amnesia: A Machine For Pigs).

Kombinace vizuálu, atmosféry, na míru šité hudby a samotného porcování stěžejního ale i méně podstatného děje pasuje hru na trochu jinou úroveň, než lze u klasického procházecího simulátoru očekávat. Pokud někdo nemá rád tento typ her, zřejmě jeho preferenci nezmění ani tato hra, nicméně pokud hledáte nenáročnou hru s určitým poselstvím, sondou do lidských životů s melancholií anglického venkova, pak jste tu správně. Na první pohled možná obyčejné a nezáživné hraní hra posléze odmění pěkným vizuálně-hudebním zážitkem, který vám ještě nějakou dobu zůstane rezonovat v paměti.
+23
  • PC 60
Postapokalyptické rozjímání mezi nebem a zemí. Zvizualizovaný román. Procházka malebnou vesničkou s temnou minulostí. Tak nějak by se dalo popsat Everybody's Gone to the Rapture.

Anglická vesnička, ve které se příběh místních obyvatel odehrává, je vskutku moc hezká. Až mě zamrzelo, že je kulisou pro tak málo interaktivní hru. Opravdu tady jen chodíte, kocháte se a posloucháte příběhy zdejších usedlíků. Příběh je vyprávěn útržkovitě a jediný skutečně hmatatelný vizuální zážitek je ze samotného prostředí venkova. Všechno ostatní je ponecháno na divákově představivosti. Takže to celé připomíná tak trochu čtení knížky nebo spíš poslouchání audioknihy doplněné o ilustrace.

Celé to plyne velmi pomalu. Do teď si nejsem jistý, jestli urputné držení klávesy SHIFT skutečně zrychluje chůzi nebo šlo jen o placebo. Tak jako tak jsem hru zvládnul za cca 4,5 hodiny, což je tak akorát.

Příběh se postupně vyjasňoval a gradoval, a závěr byl až magický. Hra jako celek dokáže být okouzlující, ale není úplně pro každého.

Pro: Krásné prostředí, rozjímací atmosféra a soundtrack

Proti: Jen chodíte a chodíte

+21
  • PC 90
I passed the day at the mourning tree,
Where the river's sorrows run deep
And all at once a host of birds
Did settle and nest around me

 Herní výzva 2022 - 7. Hippokratova přísaha.

 
Everybody’s Gone to the Rapture jsem si chtěl zahrát tak dlouho. Tak strašlivě dlouho, až to začalo téměř bolet. Ta hra nebyla celé roky na Steamu ve slevě a já si jí prostě nemohl dovolit. Nejhorší však bylo, když před týdnem ve slevě byla, ale já si uvědomil, že nemám doslova ani vindru. Nebylo zkrátka možné, aby si tu hru koupil a přísahám, že to bylo jako kopanec do tváře. Můj kamarád ale poznal, jak jsem z toho špatný, a hru mi koupil jako dárek. Tenhle komentář je pro tebe. Moc děkuju.

Rapture je naprosto nádherná hra. Tak nádherná, až je to obtížné jí popsat. Je to jedna z oněch her, které ve vás probudí emoce, o kterých ani nevíte, že jste jich schopní. Tento dojem jsem neměl od začátku, to se mohu přiznat. Hra na mě působila poněkud surovým dojmem, ale tento pocit začal mizet už během první kapitoly a po jejím finále – kdy ukáplo prvních pár slz – zmizeli úplně a já si uvědomil, že mám v rukou další walking simulátor, který se mě snaží emociálně zničit. 

Hra pracuje s principem zpráv. Pomocí něčeho, co by se dalo nazvat „ozvěnou minulosti“ odhalujete, co se ve městě stalo. Kromě toho lze také najít záznamy telefonních hovorů a různé nahrávky. Kromě toho hra moc jiných interaktivit neumožnuje. Kdo by to však potřeboval, když máme k dispozici nesmírně nádherné lokace fiktivního britského venkova a především zcela unikátní soundtrack. Přísahám, že jsem už dlouho neslyšel OST, které by bylo tak neuvěřitelně propletené s hrou. Jako by každá jednotlivá nota byla stejně podstatná jako jakýkoliv text či vzpomínka ve hře. Fantastické. 

In their song, I heard your song
I heard the bomber's drone
beneath those birds and the swaying wheat
I heard you coming home 

O příběhu je obtížné psát... Je to proto, že každý drobný detail tvoří mozaiku celkového zážitku, a i nevinný spoiler je velký spoiler. Přesto se tomu vyhnout nelze, protože část mého ocenění musí být tomuto věnována. Zbytek toho odstavce je tedy plný drobných spoilerů. Musím ocenit, že hra dává od začátku důraz na něco důležitého – lidskost. A to je neuvěřitelně důležité pro celý příběhový oblouk hry. Lidé jsou krutí i laskaví, sobečtí i obětaví, a nikdo se nepopíše deseti slovy. Je třeba ocenit, že zde máme hru, která ukázala duchovního jako velmi laskavého člověka. Starou hrubou dámu, která má nakonec citlivé srdce. Obětavou ženu, která se však rozhodne zradit ty kteří jí věřili. Mladé rodiče, co opustí dítě, protože mají strach. Muž, který obětuje to, co je pro něj nejdůležitější, protože není jiná možnost. Udělá to z lásky. Té nejhlubší možné lásky.  Everybody’s Gone to the Rapture je příběh o lidskosti. O kráse toho být člověk ale i o tom, jak strašlivě to bolí. A ono by to stačilo ale tvůrci to vynesli s hlavní pointou hry na skutečné umění.

Nyní už velké spoilery. Zbožňoval jsem bludičky, které nás provázeli každou kapitolou. Každá představovala jednoho rezidenta a podle toho byla také jejich osobnost. Bludička Lizzie je například oblétává dalším drobným světélkem, které symbolizuje její těhotenství. Skvělý byl i přechod mezi kapitolami kde byla nová bludička odhalena a často byl odhalen hudební motiv dané postavy v podobě krásného chóru. Nyní primární spoiler, vážně neotvírat. Je zajímavé, že samotný příběh je o nanebevzetí v naprosto nenáboženském kontextu. Naopak, je to kontext vědecky. A je to něco nádherně neuchopitelného. Nádherně transcendentního, protože je to paradox. Myslím, že je to jedna z krás Rapture. Ono to zcela naruby obrací určité očekávání a tropy, což v nás probouzí neklid, který je v našem kategorizovaném světe až nečekaný.  

Asi se zaslouží zmínit pár technických věcí. Grafika je poměrně průměrná, jak by řekl současný zhýčkaný hráč, ale miloval jsem nebe a jeho proměny mezi lokacemi. Snad jediné, co lze zkritizovat je běhání. Co jsem pochopil, tak bylo do hry přidáno až pozdě, a to navíc poněkud nepříjemně. Je třeba držet shift a běh začne postupně. To ale není vysvětleno a já si – stejně jako mnoho lidí – myslel, že je to zabugované. A ačkoliv je hra nádherná, ona běžná chůze je fakt až moc pomalá.

Ale ona je to vážně maličkost. Rapture je nádherná hra. Je to umění. Videoherní umění. A to si zaslouží ty nejvyšší pocty. 

Oh my love where did you fly?
After you came home to me
Like the nightjar you left me here
To nest in the mourning tree.
+21
  • PC --
Na hře mě hned ze začátku zaujaly dvě věci - za prvé je to slovo Rapture v názvu a za druhé, Cryengine. Prvně, s Bioshockem nemá hra nic společného. Druhně, Cryengine sice vypadá dobře, ale je tak špatně optimalizovaný, že poklesy framerate jsou docela časté a drastické, to především při výhledech do rozlehlých míst s hustou flórou. Pokles fps by v takové hře nemusel zase až tak vadit, ale je potřeba vypíchnout, že pokud klesá fps, klesá i rychlost už tak pomalé chůze. A to dost razantně.

V interiérech je pohyb ještě pomalejší, nemůžu ale říct, že by mě to nějak otravovalo. Je pravda, že relativně nelinární pohyb na herní mapě může znamenat únavné vracečky do míst, které jsem přehlídl, pokud ale člověk postupuje tak nějak systematicky, většinou ho hra navede do ideální stopy s minimem bloudění.

Nejdůležitější aspekt hry ale funguje velmi dobře. Příběh je uchopitelný, místy dojemný. Odehrává se ve dvou rovinách, kdy v té první se soustředí na strasti zmizelých residentů ještě před samotným vypuknutím karantény, v té druhé se točí okolo uvědomělého fireballu, který záhadně pluje po okolí a doprovází hráče celou hrou. Detaily se hráč dozvídá formou rozhovorů mezi postavami a je nutné se soustředit na jednotlivé hlasy, protože postavy jsou neviditelné. Rozhovory jsou zprostředkovávány jakousi světelnou entitou (resp. již zmíněným fireballem) a pokud člověk nemá zapnuté titulky, je často problém určit, která postava zrovna mluví a s kým. Stejně důležité jsou audio záznamy v rádiu nebo telefonech. Záleží pouze na hráči, kolik indícií k ději objeví, právě díky nelineárnímu postupu a možnosti jednoduše přehlédnout důležitý útržek příběhu.

Yaughton a jeho okolí je dimenzováno pro potřeby hry, takže nepůsobí příliš realisticky, přesto vypadá velice malebně, až pohádkově. Některé výhledy mimo herní mapu nejsou příjemné pro nedostatek detailů, celkově to ale nevypadá vůbec špatně. Ethan Carter je samozřejmě technicky úplně jiná liga, ale Rapture se zase odehrává na větší mapě, s větší volností.

Ukládání je docela opruz, ale na rozdíl od původního systému Ethana, nejsou jednotlivé checkpointy tak daleko od sebe a hra při ukončování řekne hráči, kdy naposledy se uložila. Hudba je místy uchvacující, ale rozezní se velice zřídka.

EGttR rozhodně má co nabídnout. Herní doba kolem 5ti hodin, relativně velká volnost a zajímavý retro sci-fi příběh jsou věci, které potěší. Je potřeba počítat s pomalejším tempem a s faktem, že adventuření tady prakticky žádné není.

Hodnocení: ✰✰✰
+16
  • PS4 55
Takže ty jsi to světýlko?
Ne, já za ním jenom chodím.
Takže tam chodíš a mluvíš s lidma?
Ne, tam žádný lidi už nejsou.
A nechceš radši zase něco střílet?

Everybody's Gone to the Rapture sice není nejzáživnější hra roku, zvlášť ne pro ty, co jí jen přihlížejí, ale i tak má co nabídnout těm, kteří ve hrách rádi chodí. A to tak, že opravdu chodí, nějaké malé zrychlení tu sice je, ale ani tak nebudete svištět z jednoho konce vesnice na druhý. Je to takový simulátor "mušky na zdi," která odposlouchává všechna dramata, hádky, strasti a radosti vašich sousedů, ovšem s tím háčkem, že všichni tito sousedi jsou již kdesi na pravdě boží. Mezi všemi těmi drby, kdo, s kým a proč se tak čím dál časteji přimíchávají zmínky o krvácení z nosu a co asi znamenají ta přilétávající letadla.

Anglická vesnička z 80. let minulého století vypadá pěkně, až hyper-realisticky, takže je fajn si hru pustit, když jste nemocní nebo venku zuří další z meteorologických výstřelků naší oteplující se planety --- protože jinak je možná lepší a zdravější jít se doopravdy projít. Určité poetické kouzlo hra má, ano, ale člověk na ni musí být správně naladěn a tak trochu obrněn trpělivostí. Postupně všechny ty útržkovité konverzace začnou dávat smysl a ani se nanadějete a je tu rychlý, mystický a transcendentální konec, který na mě osobně nefungoval. Je to otázka vkusu, preferuji totiž takříkajíc přízemnější, osobnější příběhy bez nějakého velkého mimozemského přesahu.

Pro: extrémně detailně a malebně zpracované lokace

Proti: žádá si specifické rozpoložení, nelze hrát netrpělivě

+11
  • PS4 100
Nejsem si jist, zda-li toto byl můj první vstup do žánrů Walking Simulátoru, ale oh můj bože...pokud byl tak byl ten nejlepší co mohl být.
Než jsem hrál tento titul byla pro mne nejlepší hra druhý díl série Mass Effect a to z důvodu postav. Rapture jde v tomhle ohledu ještě o kousek dál. V žádném případě interakcí s nimi, nýbrž však uvěřitelností.

Začněme tedy charaktery. Hra se odehrává v 80. letech v malebném městečku kdesi v Británii. Máme tady kostel se svým farářem, místní kliniku s doktorem, zapšklou babču atd...nejsou to však pouze běžné karikatury, které už tak dobře všichni známe. V Rapture je to jiné...nějak to těm postavám věříte, jsou to skutečné charaktery. Vztahy mezi postavami se různě prolínají a né každý se má rád s každým. Někdo se v určité situaci zachová hloupě, ale je to špatně? Mohlo by být. Né však v Rapture, jelikož hra zpracovává postavy tak uvěřitelně uvěřitelné, že mi z toho spadla huba. Vždyť my všichni se občas zachováme hloupě. Je to lidské. Důležité je, to té hře uvěřit. A to splňuje hra skvěle. Hra skvěle pracuje se zasazením běžných, všedních lidí a jak se zachovají v nevšední situaci. Další skvělé plus co hra dělá výborně je, že postavy nikdy neuvidíme. Posloucháme jejich příběhy formou flashbacků, které nejdou chronologicky a odehrávají se v různých časových dobách. Což může být pro někoho matoucí a může chvíli trvat, než si dá 1 + 1 dohromady. Co tedy dělá Rapture tak dobře, že i s absencí fyzických postav si vede tak skvěle? Je to dabing. Postavy jsou neuvěřitelně dobře nadabované. Cítíte v jejich hlase bezmoc, štěstí, lásku i smutek. Slyšet kněze, který je psychicky zlomen a nadává Bohu...Ten jeho chvějící se hlas nikdy nezapomenu. Nebo farmář, který trpí výčitkami, že byl zbabělec a od umírající ženy utekl do hospody, protože neměl koule na to, u ní sedět a koukat na ní. Jsou to tyhle lidské okamžiky co hru a její postavy neuvěřitelně vyzdvihují. A ještě jednou to zopakuji...nikdy se s postavami fyzicky nesetkáte. Slyšíte pouze jejich hlasy.

O příběhu se tady nebudu obšírněji rozepisovat, byla by to kapitola sama pro sebe. A nechci ani nic prozrazovat. Stačí vám pouze vědět, že Stephen (jedna z hlavních postav) nyní již astrolog, či jak se tomu říká, se vrací do svého rodného města se svou ženou studovat hvězdy. Přitom se však stane jakási anomálie a lidé se z ničeho nic začnou ztrácet a nikdo neví co za tímhle fenoménem stojí. V té době přicházíte na řadu vy...(kdo nebo co jste vy jako hráč, na to si musíte odpovědět sami.) Procházíte touhle "nádhernou" apokalypsou, posloucháte a sledujete flashbacky obyvatel městečka a snažíte se rozluštit záhadu, která se zde stala.

O grafiku se stará Cry Engine, takže o zpracování téhle nevšední apokalypsy je postaráno dobře.. Je nutno říct, že kromě pár cákanců krve, které hra vysvětlí, se zdá být vše nedotčené. Nedopalky v popelnících stále kouří, v hospodě jsou nedopité piva. Zdá se jakoby se lidé opravdu vypařili. To vše pak nádherně dokresluje hudba Jessicy Curry se svými až andělskými chorály, které řadím mezi skvosty herní hudby. Třešničkou je pak již jen délka, která se od ostatních Walking Simulátorů liší a představuje plnohodnotný příběhový zážitek, který vám zabere kolem 10h.

Nutno však podotknout, že pokud na hru nemáte trpělivost a nejste typ co proleze každý kout, tak hra není pro vás. Ochudíte se jak o kouzlo samotné hry, tak o střípky příběhů díky kterým byste pak zápletku s velkou pravděpodobností nepochopili. Hru je třeba hrát ve správné melancholické náladě, s klidem a pomalu. Jedinou výtku bych měl k absenci sprintu, který při druhém průchodu znatelně chybí.

Pro: Hudba, grafika, dabing a uvěřitelnost postav obecně.

Proti: Chybí plnohodnotný běh.

+11
  • PC --
Ještě nikdy se mi u hry nevnucovalo tak vtíravě, jako by mi někdo močil do ksichtu a vydával to za zlatý déšť.

Zásadní problém: tahle hra měla autory vyvést z jejich jednostranného zaměření: chtěla předvést svět v jeho živoucnosti, která se stává intenzivnější vstříc jeho nevyhnutelnému konci. Nezvládli to, a tak zkusili nabudit dojem, že ten život je jakoby vetkán do jeho absence, v tom statickém prostředí lidské pospolitosti, do něhož je pohřben a z něhož vychází prostřednictvím promluvy. Je to pouhé fiasko. Tvrdím, že dosáhli opaku: života je tu ještě mnohem méně, zato jeho nabalzámovaná náhražka a mrtvolný jas umělého slunce blýští jak nikdy předtím. Zase to samé, co předvedli minule, jen ještě přepálenější, tentokrát už působí jako bezradnost.

Ostatní je z nouze ctnost, kterou se snaží prodat fotorealismus. Takže ano, procházka je to tuze krásná, bezbolestná a zasněná. Jako každé šálení.

Z původních slibů mnoho nezbylo. Hrubý náčrt dynamického světa, jímž se hodinu před jeho koncem pohybujeme a ovlivňujeme osudy těch, již v něm mají strávit své poslední okamžiky, byl potichu opuštěn. Proklamované zaměření se na interakci, které mělo zajistit, že si budeme připadat jako součást usedlosti, kde se komorní apokalypsa odehraje, zpětně vyznívá jako zle míněný vtip.

Moje dlouhodobé podezření, že Chinese Room jsou zruční šejdíři a penězokazci, se tu víceméně potvrdilo. Everybody's Gone to the Rapture je pro mě dokladem, že jejich sen o Gesamtkunstwerk ztroskotal. Nepomůžou tomu ani artistní dovednosti, v jejichž čele stanula velebená Jessica Curry. Absence modelů postav vydávaná za spiritualitu, pokus o tklivé lidské příběhy a do toho se rozezvučí orchestr… Bylo to hezké, ale třikrát je víc než dost. A zjevně to nedošlo jenom mně.
+5