Everybody's Gone to the Rapture jsem začal očekávat od prvního publikovaného artworku ze hry a prvním kusým informacím o titulu. Nebudu přehánět, když z osobního hlediska označím Dear Esther ze jednu ze zlomových her, které mi ukázaly další možné směřování již tak rozvětveného média videoher. Od té doby vznikla řada her kopírujících daný formát (stavějící spíš na specifické naraci, než na absenci interaktivity) a ještě více bylo řečeno v tom smyslu, do jaké míry jde vlastně o hraní. Toto zanechám stranou, jelikož pro ocenění zážitku z Everybody's Gone to the Rapture není třeba ověřovat samotný smysl využití média, ale získat jen určitou impresi z díla.
Everybody's Gone to the Rapture pokračuje tam, kde byl zanechán odkaz Dear Esther. I přes první ambicióznější prohlášení o větším dopadu hráče na zobrazenou výseč světa jde znovu o prakticky nečinnou povídku, nerušenou právě interaktivitou. Je mi jasné, že tvůrci chtěli v určitých fázích koncept trochu posunout či rozšířit, ale tato forma mi přijde plně soběstačná. Zvláště, když samotné podání obsahu je zde znovu tak přesvědčivé. I jako u jiných her mi tu při hraní vyvstala otázka, zda bych si toto vše dokázal funkčně v jiném médiu. A výsledná odpověď je záporná, v omezení média a žánru jde o vystihnutí toho co funguje, a jak působit na hráče i při absenci konání mimo poslechů záznamů a výběru trasy. Jako film či jako psaná povídka by postrádal výsledek značnou část kouzla.
Mé první pocity po zapnutí směřovali k tomu, zda budu v prostoru poměrně malého městečka pouze "chytat" záznamy událostí z minulosti, a v nějaké fázi se mi malé příběhy spojí a uvidím vše v plném kontextu. Také bych měl zmínit, že mě grafická stránka přišla méně detailní než právě u Dear Esther a A Machine for Pigs, což mě začínalo překvapovat při použitím CryEnginu. Ovšem nyní mluvím o prvních pár desítkách minut. Po nějaké chvilce jsem již pochopil, že půjde znovu o kapitoly a jejich lokační dělení, a tedy že se nebudu pohybovat jen v rámci malé vísky. Od této chvíle už následují jen pozitiva, a EGttR začínalo plnit vložené předpoklady a působilo tak, jak jsem doufal. Příběh na silném pozadí, znovu zčásti zahaleném mystériem, směřující k silnému závěru je něco, co The Chinese Room ve svých třech dokončených titulech bezezbytku plní. Toto je u videoher poměrně unikátní, proto lze sledovat takový úspěch, především u profesionálních kritik.
Nicméně to vše by nefungovalo, pokud by nebylo doplněno perfektním zpracováním. Dabing (i japonský :) je výborný a funguje při předávání událostí hráči perfektně. Vizuální stránka, především ke konci hry, je nádherná a hudební složka v podání J. Curry je přímo jako stvořená ke scenériím a příběhu Everybody's Gone to the Rapture.
Znovu tak platí, že pokud se hráč nechá pohltit, nabídne titul více než by se zprvu mohlo zdát. Toto u The Chinese Room umí, a zde se to znovu potvrzuje. Už se těším na další titul.
Everybody's Gone to the Rapture pokračuje tam, kde byl zanechán odkaz Dear Esther. I přes první ambicióznější prohlášení o větším dopadu hráče na zobrazenou výseč světa jde znovu o prakticky nečinnou povídku, nerušenou právě interaktivitou. Je mi jasné, že tvůrci chtěli v určitých fázích koncept trochu posunout či rozšířit, ale tato forma mi přijde plně soběstačná. Zvláště, když samotné podání obsahu je zde znovu tak přesvědčivé. I jako u jiných her mi tu při hraní vyvstala otázka, zda bych si toto vše dokázal funkčně v jiném médiu. A výsledná odpověď je záporná, v omezení média a žánru jde o vystihnutí toho co funguje, a jak působit na hráče i při absenci konání mimo poslechů záznamů a výběru trasy. Jako film či jako psaná povídka by postrádal výsledek značnou část kouzla.
Mé první pocity po zapnutí směřovali k tomu, zda budu v prostoru poměrně malého městečka pouze "chytat" záznamy událostí z minulosti, a v nějaké fázi se mi malé příběhy spojí a uvidím vše v plném kontextu. Také bych měl zmínit, že mě grafická stránka přišla méně detailní než právě u Dear Esther a A Machine for Pigs, což mě začínalo překvapovat při použitím CryEnginu. Ovšem nyní mluvím o prvních pár desítkách minut. Po nějaké chvilce jsem již pochopil, že půjde znovu o kapitoly a jejich lokační dělení, a tedy že se nebudu pohybovat jen v rámci malé vísky. Od této chvíle už následují jen pozitiva, a EGttR začínalo plnit vložené předpoklady a působilo tak, jak jsem doufal. Příběh na silném pozadí, znovu zčásti zahaleném mystériem, směřující k silnému závěru je něco, co The Chinese Room ve svých třech dokončených titulech bezezbytku plní. Toto je u videoher poměrně unikátní, proto lze sledovat takový úspěch, především u profesionálních kritik.
Nicméně to vše by nefungovalo, pokud by nebylo doplněno perfektním zpracováním. Dabing (i japonský :) je výborný a funguje při předávání událostí hráči perfektně. Vizuální stránka, především ke konci hry, je nádherná a hudební složka v podání J. Curry je přímo jako stvořená ke scenériím a příběhu Everybody's Gone to the Rapture.
Znovu tak platí, že pokud se hráč nechá pohltit, nabídne titul více než by se zprvu mohlo zdát. Toto u The Chinese Room umí, a zde se to znovu potvrzuje. Už se těším na další titul.
Pro: zpracování (hudba, vizuální stránka, dabing), délka, příběh
Proti: x