Nibiru mě před pár lety úplně nenadchlo, ale minimálně grafika byla parádní a hratelnost slušná. Posla bohů jsem se párkrát marně snažil rozjet a když jsme narazil na balení s emulovanými Win 98, neváhal jsem. Moje dýchavičná kraksna sice protestovala, škubala se a repráky vyluzovaly místy opravdu odporné zvuky, ale hra se dala spustit, hrát a dohrát.

Očekával jsem o dvě třídy horší hru než Nibiru a dá se říct, že mě Posel bohů příjemně překvapil a místy bavil i více než remake. Příjemná neurážející grafika, slušná hudba, profesionální dabing, přičemž díky Pavlu Soukupovi působil i ten sucharský hrdina relativně zajímavě. Líbilo se mi netradiční ovládání - hru sledujete z pohledu vlastních očí, ale prostředí je čistě 2D, ovládáte se to jednoduchým šipkovým menu a v každé kapitole máte pár lokací, takže nehrozí bloudění. Levé tlačítko je akční, pravé mění možnosti (oko, ruka, pusa). Jednoduché a přitom originální. Aby ale nepřechválil, musel jsem si vygooglit kde schovali autoři přístup do menu (skryté tlačítko v pravém horním rohu).

Hra se většinou vyhýbá nelogickým kravinám (až na krysí bombu) či lovení neviditelných předmětů, přičemž si to vynahrazuje spoustou zbytečných aktivních míst a občas brutálními puzzly. Mayská matematika mě dala zabrat a jsem na sebe pyšný, že jsem to vyřešil bez návodu. Myslím teda ten puzzle, samotná hra se bez pár nakouknutí neobešla... na vině jsou některé kombinační zámky, které jsou nastaveny buď na bruteforce (šachta), nebo jsem nepochopil ani s návodem kde jsem ten kód měl vzít (kufr).

A nakonec příběh s mírnými spoilery. Jako úředník památkového úřadu se pokoušíte zastavit stavební práce, aby bylo možno prozkoumat starou nacistickou štolu, přičemž to vede k nálezu mayské sošky a pátrání po původu mayských bohů. Stejně jako v remaku se nevyhnete rozjedu kde se dohadujete s dělníky, lítáte v Praze po úřadech a sháníte stanoviska památkového a stavebního úřadu. Není to ale zdaleka takový opruz jako v remaku, je tu pár vtipných, typicky českých situací... třeba když vedoucí dělníků řekne, že na stavební rozhodnutí sere a jak přijedou bagry tak vše srovná se zemí :)

Za tento rozjezd Vás hra odmění parádní štolou ve stylu starých dungeonů a výborně gradujícím finále v Mexiku, které se může směle koukat zahraničním kousků zpříma do očí. Jenže na konci přijde naprosto příšerné, odfláknuté, useknuté a nic neříkající rozuzlení cca na 10 sekund (světlo, ufoun, létající talíř a titulky) a rázem jsem si vzpomněl proč mě kdysi nestrhlo ani Nibiru.

Každopádně na české devadesátky to byl nečekaně solidní pokus o vážnou adventuru, kde většina složek byla mírně nadprůměrných a až na ten nudný rozjezd a příšerný konec se autoři neměli za co stydět.

Ramonovo kouzlo jsem si pustil s tím, že to bude sračka a ona to nepřekvapivě taky sračka byla. Tím bych mohl skončit, protože jsem byl hrou tak znechucenej a otrávenej, že jsem si zapomněl dělat výpisky, takže tenhle komentář bude vykrádat ostatní komentáře, bude plný SPOILERů (na 30 let starou hru) a nebude stát za nic.

Po chvíli laborování s nastavením se mi navzdory tipům tady nepodařilo spustit zvuk, po ošklivém intru na mě hra vypustila ještě ošklivější zdigitalizované fotky Nového Města nad Metují 20. století. A zcela nepochopitelně do naší doby zasadila zlého čaroděje, zkamenělé skřítky, duchy, lesní bandity a hrdinu, který někde za půlkou rozpoutá novoměstský masakr (ne)motorovou kuší... není nad to pokecat s chlápkem, zeptat se ho na odjezd vlaku a pak ho odprásknout... co na to policie? Hrdina je jakýsi bezejmenný trouba ve fráčku s motýlkem, který se na konci rozvaluje na lavičce v parku jak poslední bezďák. Záporák vypadá jako rozplizlá textura (duch?).

A tak se potulujete rozplizlými fotkami ve vlastním pohledu po mapě, která nedává smysl. Jděte doprava ale na mapě se posunete doleva... sakra každej hráč co v té době hrál třeba dungeony si uměl udělat mapku, aby odpovídala prostředí, dokonce i ti co jejich "painting level" zůstal někde u nuly... ať už byli tvůrci jakkoliv amatéři, udělat funkční mapu snad zvládnout mohli ne? Na fotkách rejdíte lupou a zkoumáte, přičemž 99% toho co objevíte k ničemu není. A jak tak zkoumáte, tak zjistíte, že celý ten systém je naprosto příšerný. Vlevo dole se šklebí trouba, vpravo nahoře máte předměty ke sběru, kterých si občas nevšimnete, protože lovíte lupou pixely. Vlevo nahoře jsou předměty k použití a mezi tím vším se různě povalují adventurní příkazy (prozkoumej, použij, vezmi, polož atd...).

Vůbec jsem nechápal co kde jde použít, protože předmět na obrazovce nemění nijak popis z "kde?", díky nejasnosti aktivních míst, moři obrazovek a nepoužitelným krámům nešlo ani všechno na všechno. Nic tu nedává smysl... jak psal Londo Molari měníte zlaté prsteny za melouny, zlaté mince za posraté plinky, odpovídáte nádražákovi na to kdy jede vlak, lovíte neexistující ptáky, odpovídáte lidem, duchům i záporákům na otázky... ovšem jednomu z nich fikaně odpovědět nemáte a máte ho majznout kouzelnou hůlkou.

Při tom bloudění mě jedna špatná odpověď stála život a neuloženou hru. Pak jsem se zamotal v lesním bludišti a nemohl ven, pak jsem zas nevrátil kladivo, což nějak zjistil duch a nevrátil mi meč, který jsem potřeboval (což mě stálo další savy). Nakonec jsem se naštval, spustil hru od začátku, otevřel návod... a za necelých 30 minut bylo hotovo.

Pár plusů by tu bylo - cestování po mapě funguje, pravým tlačítkem si označujete východy a celé to hledání předmětů podle povolání soch pro zrušení kletby by bylo fajn... neodehrávat se to v současnosti. A v kronice zámku si můžete přečíst pár historických informací.

Zkrátka, Ramonovo kouzlo je opravdu tak na úrovni Mise Quadam ze stejného roku a nemá smysl se k němu vracet.

Chtěl jsem si zahrát nějakou opravdu retro adventurku a tak jsem si u Příhod z Galské země řekl proč ne? Je to skoro český (polský), z dětství si ten název pamatuji a nikdy jsem to nehrál.

Není to úplně příšerná hra jak některé české záležitosti z té doby. Je tu jeden kurzor na všechno, předměty se pod ním hlásí, většina hry se vyhýbá dead endům, nejde tu umřít a chybí tu i spousta prasáren, které měly adventury té doby. Oproti třeba Tajemství Oslího ostrova či Misi Quadam je to koukatelný, hratelný a dohratelný. A třeba třetí kapitola s pomáháním lesním tvorům proti jednomu tyranovi mě i docela slušně bavila. Tolik k plusům a teď můžu začít kritizovat.

Tak třeba příběh. Mírumilovná galská vesnička čelí obklíčení banditů, kteří jsou po zuby ozbrojení, dokonce jim vysuší studnu a tak jsou jedinou šanci na záchranu dva hrdinové. Jeden mrňavý a bystrý, druhý tlustý a trošku pomalejší. Kdepak jsem to viděl? Že by u Asterixe a Obelixe? Hra si sice graficky i stylově jde vlastní cestou, ale pár náznaků ve vizáži postav tam je. Příběh je jinak nijaký, podaný naprosto suše, humor neexistuje ani ten pitomý, nebo jsem si ho nevšiml. Konec je odbytý jednou obrazovkou.

Grafika vypadá docela slušně na screenshotech, ale je rozplizlá a zoufale neinspirativní, bez jediné skutečně pěkné/zajímavé lokace. Hudba a dialogy jsem v "nalezné" verzi neměl, hra se sekala! což vyřešilo navýšení cyklů v DosBoxu.

No a hratelnost. Jak jsem psal výše, ovládání není špatné. Že tu bude pixelhunting, plno krámů k ničemu a nesmyslné kombinace jsem tak nějak čekal (to jistí systém všechno na všechno a nakonec návod). I přes absenci nějakých větších zákeřností si tvůrci neodpustili jeden dead end (nedávejte medvědovi med bez "dochucení").

Ovšem inventář stojí za to! Že zabírá třetinu obrazovky a předměty se do něj musí dávat ručně bych pochopil. To že je omezený a předměty z něj musíte vyskládávat na zemi už jsem taky viděl. To že Vám země zahlásí, že už je na ní moc předmětů už je trošku moc. Ovšem nad čím zůstává rozum stát je kombinace - ta probíhá tak, že předmět položíte na zem a tam na něj něco použijete!!! A protože to po Vás hra chce asi jen 2-3*, tak Vás něco takového vůbec nenapadne.

Díky čachrům s inventářem jsem hru málem nedohrál - to když jsem mezi asi 20 vyskládanými rostlinami, ovocem a houbami marně hledal hříbek do lektvaru těsně před koncem. Prošmejdil jsem celý les, hra mi odmítala uznat hřib máslák... nakonec chtěla úplně jinou houbu.

Dohráno asi za 4 hodiny s pár nakouknutími do návodu a dopadlo to víceméně podle toho, jak je to hodnocené tady, nebo v prastaré recenzi ve Score.

Když jsem si dohrál Neverhood, tak jsem si vzpomněl na Bad Mojo, další kdysi dohranou "adventuru" ze stejného roku, ke které jsem se nikdy nevrátil.

Bad Mojo se vezlo na vlně FMV úchylností typu Hell, Harvester či obě Phantasmagorie a snažilo je překonat mírou hnusu a nechutností. Zaplivaná barabizna plná odpadků, bordelu, špíny, smradu, nedojedeného jídla a hlavně havěti. Leklý ryby, krysy prošpikované žiletkami či pastičkami na myši a armáda brouků na každém kroku. K tomu dvě opravdu "pomilováníhodné" postavy - nájemník ujetě působící zlodějíček a pan domácí - starý, olysalý, humusácký hovado, které má na svědomí drtivou většinou výše zmíněné špíny.

Všechno tohle vypadá (aspoň v Redux verzi z GOG) opravdu hnusně, ve fotorealistické grafice plné nechutných FMV scén (různé detaily na brouky) a kdo tuhle havěť moc nemusí, určitě se při nějaké scéně otřese odporem.

Příběh je v podstatě fajn. Hrdina se díky medailonu od matky promění ve švába a zatímco se snaží přežít v domě, ve spoustě scén vidíme jeho minulosti i minulost pana domácího, přičemž zejména to druhé je celkem slušně napsané drama jak se z milujícího manžela stala totální troska. Klacky tomu pod nohy hází příšerní "herci", absence jakéhokoliv vysvětlení oné magie a scénáristické berličky otec a syn se náhodou střetnou v jednom domě. Také titulky by bodly, ale celkově vzato je to fajn, dokonce jsou tu čtyři různé konce.

Adventura je to ale opravdu jen v uvozovkách. Šváb logicky moc nezmůže, nemá inventář a tak ho ovládáte pomocí WASD z pohledu shora, bloudíte a občas něco malého posunete, otočíte či aktivujete. Autoři se chlubí 800 obrazovkami, což znamená většinou probíhání nekonečně prázdnými místy, občas kličkování mezi různými "invisible walls" v podobě různých rozlitých sajrajtů a většinou marné přemýšlení co se po mě vlastně chce.

A popravdě mě to moc nebavilo. Ani dnes, ani kdysi. Ve většině případů jsem netušil kam můžu a nemůžu vylézt (většinou kolmé stěny, různé přechody), nápovědy při komunikaci s brouky jsou mysticko-kryptické, místa jsou obrovská a nepamatoval jsem si kudy a kam jít. Čas od času mě něco zabilo/sežralo a já neměl uloženo. Posunování/otáčení věcí je občas za trest, na konci se objeví i trigger z jiné místnosti a časový limit.

Navíc i GOG verze má bugy (aspoň pod Win 7) - loader se nechtěl spustit, odmítá se to ukládat (musíte smazat předpřipravenou příponu), po nahrání se šváb objeví jinde, občas i za "invisible wall", v jednom případě mě hra po uložení odjela s loďkou a já nemohl zpět, před finále se po nahrání nespustila příběhová animace.

Od půlky jsem hrál s návodem, jinak bych se v tom plácal ještě teď. Dobré spíše jako vzpomínka co všechno mohlo v devadesátkách vzniknout, než jako hra, ke které jsem se musel vracet.

Po hrozně dlouhé době jsem zas sedl k počítači s touhou si něco zahrát. A tak jsem se podíval na ty tuny nedohraných adventur a mezi nimi objevil Neverhood, druhou nejvíce hodnocenou z roku 96, kterou jsem navíc kdysi hrál. Popravdě řečeno mě tehdy Neverhood moc nesedl a před pár lety mě odradil začátek.

Intro žádné, titulky žádné, po první místnosti se objeví FPS prostředí ve kterém jsem se ztrácel a v jedné z prvních místností do kterých zavítáte Vás čeká naprosto šílených 38 místností popsaných historií světa a vůbec všehomíra. Roky běží, absence titulů už není problém, 3D adventur už jsem taky pár dohrál a na čtení jsem se vyprdl... pro pochopení příběhu bohatě postačí nasbírat 20 disketek s jednoduše nakreslenou zápletkou, kterou si můžete pustit na jednom z terminálů.

Grafika je opravdu šílená. Komplet všechno je z plastelíny včetně monster, robotů, hrdinů nebo i tekutin... když něco náhodou zařve jako jedna "ovečka" zbude po ní jen hromádka slizké hmoty. Upřimně řečeno mě tenhle styl úplně nesedí, mám radši tradičnější grafiku, nicméně originální to určitě je, řemeslná práce na tom musela dát zabrat a technická kvalita 2D pasáží je parádní i dnes. 3D pasáže či animace jsou bohužel poněkud rozplizlé. Celý ten svět působí naprosto mimozemsky, animace jsou ulítlé, stejně jako naprosto šílená (folková?) muzika.

Vtipný je i celý svět okolo od robotů sbírajících medvídky přes brkací houby až po různé pastičky či držkopády ze schodů. Jak už to u vtipných adventur chodí, příběh není úplně strhující - jste plastelínový nýmand Klayman, který se snaží zastavit zlého krále a dosadit zpět hodného krále... ovšem na konci si můžete zvolit dva konce a outro je překvapivě dlouhé a neodfláknuté.

Nevím jestli je to tím, že jsem dlouho nic nehrál, ale pod tou šílenou grafikou a humorem se skrývala překvapivě výborná hratelnost. Pohybujete se v 3D prostředí po předpočítaných trasách, otevíráte nové lokace a když se někam dostanete, pohled se změní na 2D a řešíte problémy. Nejsou zde skoro žádné rozhovory, žádný inventář - těch cca 5 předmětů si Klayman prostě strčí do hrudníku, díky bohu ani žádný pixelhunting a vše se ovládá pohodlně jedním tlačítkem myši. Podstatou hry jsou puzzle, některé složitější, někde jednodušší, většina z nich má nápovědy někde ve hře, kterou ale musíte objevit.

Kromě toho se budete vracet na známá místa koukat co se změnilo, ovládat dělo, aktivovat systém teleportů, jezdit v bludišti skalních cest vozíkem a sbírat 20 destiček s příběhem. Pokud se člověk zasekne, v poště doma se občas objeví nějaký tip. Obtížnost je tak akorát - nic jednoduchého, ale ani žádné vražedné hádanky. Vypisoval jsem do sešitu řešení, snažil se na vše přijít sám a do návodu nakonec koukl jen 2* - jednou protože puzzle nefungoval jak jsem myslel a podruhé pro hudební hádanku na což prostě nemám sluch.

Zabralo to pěkných pár hodin solidní hratelnosti (+krátké nastavování kompatibility ve Windows) a přestože mi chyběl nějaký pořádný příběh, jsem spokojený.

Krávovinka z devadesátek, kterou v té době znal a pařil asi každý, povětšinou ve škole. I já ji pařil v hodinách informatiky, tak jak píše Marty McFly, zatímco se nám typicky devadesátková učitelka pokoušela vysvětlit jak otevřít internetový prohlížeč a najít v něm Václava Klause... no kdo by ho hledal že? Namísto toho jsme hledali hry ke stažení a nějakým zázrakem jsme dokázali najít Othello/Hexagon?, Dyna Blaster a tohle.

Variace na hada, kterého jsem v té době znal jen jako vedlejší hru z polského handheld Tetrisu, GameBoye pro chudé. Variace pěkně barevná, roztomilá, jednoduchá na pochopení a (tehdy) i na ovládání. Tak si člověk jezdil mašinkou, nabíral všechno možné od lidí přes ovoce, slony až po diamanty a za každou nabranou věc přibyl jeden vagón v ocase. Zpočátku jednoduchá kola přituhovala, měnila se v bludiště s na vteřinu přesně vypočítanými pohyby, kde člověk musel nejen do puntíku naplánoval kudy pojede, ale ještě to zrealizovat bez jediné chybičky.

Nikdy jsem podobné krávovinky nepovažoval za plnohodnotné hry, ale dohrával jsem vše co mi přišlo pod ruku a Vlak se dohrát dal (narozdíl od podobného ale už tehdy nelidského Supaplexu). V té době jsem pařil ultratuhé NES hry na Vietnamských konzolích a Vlak oproti tomu byl až dětsky lehký.

No dekády plynuly, Vlak jsem objevil v nudnějších chvílích v práci na jedné stránce, kde se dá hrát online, pustil se do něj a za dva dny ho dohrál. Jednoduché to už v žádném případě nebylo :) Kola jsem opakoval do zblbnutí protože reflexy slábnou a ruka už není tak rychlá jako dříve. U 48 kola jsem se musel kouknout na youtube protože zhruba jsem věděl, ale chyběl mi nějaký detail. Párkrát jsem si zanadával, jednou vzteky praštil do stolu :)

Je to jedna z těch her, které se Vám vysmívají když zařvete. S odstupem je to vtipný, ale po desátém nárazu do zdi/ocasu opravdu ne. Pár hlášek k dobru:
- takhle to asi nemělo být
- a zase vedle
- na tohle jsem se těšil
- tak kolik bylo dneska rumíků
- a co jinak doma všichni zdrávi
- netlučte počítač nemůže za to
- pozor na krevní tlak
- přiznejte si že na to již nemáte

Zejména poslední dvě hlášky jsou trefné :) Každopádně pěkný návrat za střízlivých 60% (víc to nebylo ani tenkrát, natož dnes).

PS: Druhá nejhodnocenější hra PC na databázi v roce 1993 hned za Doomem... kdo by to byl řek?

Ač RPGčka už nějaký čas nehraju, neodolal jsem vábení anglického překladu nové obrovské modifikace mého nejoblíbenějšího herního světa a pustil se statečně do ní. A bylo to jako vždycky - totální pohlcení, desítky hodin prosezené u počítače, vše ostatní šlo stranou. Doma bordel, na tváří solidní plnovous, v práci těšení se domů, zazděná oslava bratrových narozenin a poslední týden i tak 3-4 hodiny spánku denně :) Já vím proč se těmhle hrám vyhýbám, protože tenhle styl hraní po čtyřicítce je tak na infarkt :)

A to jsem si hru ještě nedobrovolně zahrál dvakrát - při prvotní instalaci jsem nevědomky následoval link z diskuze, stáhl si Foxxův repack (Sonora+DLC+sfall) a na něj naplácl angličtinu, která ovšem nebyla potřeba. Hra se hrát a dohráta dala, ale neustále naskakovaly erory, pár questů nedošlo dodělat, při vstupu do jedné lokace ve Phoenixu hra padala a jako bonus se neobjevila postava, která mě měla odvést do DLC Dayglow. Druhé hraní tak následovalo s ženskou postavou (zcela překvapivě tu není naprosto žádný rozdíl kromě oslovování!), mírně nacheatovanou tak abych ze hry urval a viděl co nejvíce (namaxované základní vlastnosti + důležité nebojové vlastnosti) a úkoly jsem kontroloval dle Sonora wiki. Čili doporučení - stáhnout repack od Foxxe (poslední je tuším 1.14) a na něj nic jiného nenahrávat! Instalátor je rusky, ale dá se vybrat angličtina a ta je naprosto v pořádku.

Jaká tedy je Sonora? Klasická ve stylu Fallout 1+2, čili nemá smysl popisovat detaily z hratelnosti. Ti co nehráli originály se do Sonory nepustí a ti co hráli vědí. Sonora je megalomanská, mírně mexická, mírně vidlácká a držící se při zemi.

Odehrává se v Arizoně pár let o událostech z jedničky. Ty se stalo v podstatě v sousedství, takže do krajiny probleskne pár zpráv, občas i nějaká vedlejší postavička. Během svého putování narazíte na španělsky jmenující se osady, postavy mluvící španělsky a dokonce můžete zabrousit až za hranici k mexické armádě. Vřele tedy doporučuji na začátku perk Hot Blooded který funguje jako známý Krvák, ale taky vás naučí španělsky. Díky mexickým podtónům je tu pár nových skinů postav i budov, ale nic z čeho byste si sedli na zadek nebo co by nějak extra rušilo.

Držení se při zemi znamená, že celkový setting se drží spíše lidí. Nenajde tu moc supermutantů, ghoulů (s výjimkou čistě ghoulského datadisku), genetických pokusů, monster. Samozřejmě v poušti jsou radškorpioni, mravenci, obří krysy. Je tu i pár pojmenovaných páračů, ale jinak příběh se točí spíše okolo lidství. Překvapivě podobně při zemi se drží i special encounters - žádní ufouni, cestování časem, hvězdné války, spíše jen odkazy na staré Twilight Zone/Krajní mezi.

Kromě special encounters můžete sbírat i prastaré relikvie, které se dají střelit vždy konkrétní osobě za nějakou tu výhodu. A za půlkou hry se dostanete k motorce, kterou můžete opět na asi 10 místech vytunit. Co se týče vybavení, není to takový brutál jako český Resurection, ale náročné to je. Plazmovou pušku jsem získal skoro až na konci, větší část hry jsem si vystačil z rázovou puškou z jednoho náhodného střetnutí. S brněními hra taky šetří... a když se dostanete k power armor, řádně vám ho osladí. Pohyb v něm je totiž pomalý, nedá se v něm krást a půlka lidí se s Vámi v "plechovce" odmítá bavit... nakonec power armor putovalo do koše motorky. Poslední novinkou je opravdu vytuněný sneak, se kterým můžete probíhat nepřátelům doslova před čumákem a oni Vás nevidí. Při kradení bohužel nefunguje, takže když Vás chytí útoku se nevyhnete.

6 odstavců a ještě jsem se nedostal k příběhu a základu.. čili hrdina pochází tradičně z nějaké vesničky, o světě (navzdory skillům) ví úplný hovno, protože vesnička s názvem Villa odmítala veškeré technologie i okolní svět. Jednoho dne Villu přepadnou nájezdníci, odvedou do otroctví spoustu lidí včetně Vašich rodičů a tak se vydáváte je najít. Před Vámi se otevře mapa Arizony s dle wiki 21 lokacemi! Wiki přehání... je jich jen 18; tři lokace jsou v podstatě krátké bez questové.

Ale těch 18 stojí za to! Ať už jsou to malá městečka nebo velkoměsto Phoenix, jsou až po okraj naplněné obsahem. Velké questy v PipBoyi, malé neoznačené questy, události, spousta drobných oprav věcí, hackování či brakování přístrojů, léčení lidí. Často se s Vámi někdo nebaví a když mu dáte přes inventář peníze nebo jídlo rozváže. Zkrátka z hlediska hratelnosti je to nabité na maximum přesně tím, co na Falloutu miluju. Samozřejmě ke všem questům jsou pěkné mikropříběhy, dialogy, lidské osudy... můžete být za svině nebo za matku Terezu (já končil s karmou přes 3 tisíce :D). A tak chodíte, pomáháte, získáváte karmu i reputaci, komu se to zdá málo tak je tu ještě obrovitánské DLC město Dayglow (bývalé San Diego) s ghouly, radiací a 22 obrazovkami! Když jsem u toho drobného obsahu tak i pár zklamání. Kromě nulového rozdílu mezi hraním za chlapa/ženskou tu absentuje i sex a ani humoru tu moc nenajdete.

A co velké questy, hlavní příběh? No to je hlavní důvod proč jen 80% - mírně SPOILERY! Města jsou krásná, ale všechno už jste někde viděli. Brahminí farmáři, sběrači šrotu, gauneři s otroky/vězni, vodní kupci, rybářská vesnička, šílené rostlinné pokusy, radioaktivní ghoulí peklo. V jedné vesničce Vás přivítají festivatelm kde se volí dětská královna s obrovskými poctami... a já neomylně odhadl kam to bude směřovat. Ve Phoenixu vedle sebe existuje mafiánské kasino jak z New Rena z kultem Uctívačů ohně jak z Katedrály. Něco opravdu originálního přináší tak akorát Two Sun s Tinsmithy.

Zatímco malé questy fungují, můžete se domluvit s každým gaunerem a dokonce i s dvěma gangy, ty velké jsou občas podivně nedořešené. Tak třeba Dayglow: Na konci se rozhodujete mezi dvěma komunitami, jejich vůdcové ovšem po skončení někam zmizí, Nebo už zmiňovaný Phoenix: Ve Phoenixu můžete pomoc svrhnout řád Uctívačů. Pokud pomůžete odboji, jejich vůdce zmizí a lidi se dále chovají jako by se nic nezměnilo. Pokud katedrálu odpálíte (atomovou bombou), lidi si všimnou, ale to že jim ve vedlejší čtvrti vybuchla atomovka je nijak netrápí (a města se to nijak nedotkne).

Tím největším zklamáním byl nakonec hlavní příběh: Hrdina sleduje a zachraňuje unesené vesničany... což se táhne většinou hry... a no to je v podstatě skoro celé. Zbytek už do spoilerů:

Na konci si vybíráte mezi dvěma tradičními silami dobra - Rangers a Bratrstvem. Rangers jsou dobří i tady až na pár prohřešků... zato Bratrstvo se chová... inu jak Rusko (že by nějaká sebereflexe tvůrců?). Instaluje stínové vlády, loutkové kulty nebo polocyborgy a generál chce vše ovládnout. Vy můžete jako hráč splnit skoro všechno pro obě frakce, ale na konci si musíte vybrat ke komu se přidáte... a musíte zničit základnu druhé frakce jinak hra neskončí. Což v případě že zvolíte dobro znamená zničení lodě Bratrstva, kde je ovšem 99% slušných lidí - poctiví veteráni bojující se zlem, moudří písaři, jeden sluha, malé dítě. To je dost kontrast ke zbytku hry kde prakticky každého lumpa můžete vyřešit mírově. A výběrem odsoudíte k záhubě podstatnou část komunit závislou na zvolené frakci.

Zkrátka ty Fallout modifikace ty velké questy a konce neumí... monumentální výpravu na plošinu Enklávy z Fallout 2 už asi nic nepřekoná. Jinak samozřejmě pokud se Vám líbily klasické Fallouty, není nad čím přemýšlet, stahujte a hrajte :)

Marně přemýšlím co napsat o Botanicule, jak vůbec začít. Možná trošku zeširoka. Machinarium byla úžasná, dospělá hra se solidním sci-fi příběhem, Samorost 1-2 byly hříčky a trojka sice infantilní, ale v podstatě epická, vtipná a roztomilá hra, také laděná do sci-fi. Botanicula je infantilní... a to je všechno.

Ocitáte se někde v nějakém ekosystému s pěticí hrdinů. Pan pírko, větvička, žalud, houba a makovice prochází 6 různých úrovní bludišťoidního typu, kde plní milion různých nepodstatných úkolů, které zastřešuje vždy potřeba něco sesbírat, aby mohli dál. Modrá semínka, ptáky atd... Celé to zastřešuje nějaký příběh o odporných pavoucích, kteří vysávají z ekosystému energii a hrdinové je musí zastavit... no přiznávám že jsem to moc nepochopil a ani jsem se moc nesnažil. Laťka toho co jsem schopný a ochotný brát vážně je velká, ale tahle hra ji prostě nepřeskočila.

Grafika je samozřejmě roztomilá a pěkná, i když prostředí se skoro nemění. I tak musím tvůrcům nechat, že se vytáhli v množství různých kreatur a občas to ovzláštnili - třeba epizodou plnou domečků, kde v každém musíte něco splnit.

Pětice hrdinů by sváděla k tomu, že to bude těžká kombinatorika, ale je to v podstatě totéž co Samorost. Většinu časů jen klikáte po obrazovce, občas něco potáhnete a hrdinové všechno obstarají sami. Případů, kdy musíte použít nějakou konkrétní postavičku je minimum. Totéž platí i předmětech, většinou nesete jeden, max dva a víte přesně kde je použít. Hratelnosti se jinak nedá vytknout nic, úkoly jsou rozličné, originální, nechybí podmořské pasáže s ponorkou, závody, variace na volejbal, Arkanoid či Asteroids.

A tady přijde přiznání, proč je můj komentář takový neutrální - tu hru jsem si zkazil návodem. Na vině je moje posedlost sbíráním secretů a taky autoři, kteří tyhle prasárny musí cpát do každé novější adventury. Na achievementy už jsem se naučil kašlat, ale tady mi tvůrci hodili do cesty 123 sběratelských karet, které jsem prostě MUSEL najít všechny. Jsem idiot já vím... ale nemůžu si pomoc. Takže jsem jel podle návodu a v podstatě jsem z hratelnosti nic neměl. Po třech dílech Book of Unwritten Tales bez jediného nakouknutí do návodu jsem si připadal, jak hrát 3D akci s cheatem na nesmrtelnost. Takže od teď se podobných adventurám se sbíráním bodů, achievementů, kartiček a podobných nesmyslů vyhýbám... já si chci užít adventuření a ne přemýšlet co jsem kde nevzal.

Těch 80% odpovídá tedy tomu, kdybych hrál bez návodu, protože spousta úkolů je originálních a věřím že bych si je užil. A odměna za 123 kartiček? Tři kratičká, rádoby vtipná, infantilní videa... no nestálo to za to.

Book of Unwritten Tales mě i mému počítači dala zabrat. 10 let stará hra s do detailů vypiplanou, velkolepou a překrásnou grafikou na můj stroj byla trošku moc, v některých místech se to i na střední detaily měnilo na slideshow. I tak jsem si všiml věcí, které s mým hardwarem neměly nic společného - podivné rozpadlé animace tekutin, občas utopený nebo chybějící zvuk, rozpadající se textury v pyramidě nebo pochodování na místě. Na jednom místě se NPC zastavilo a začalo se točit dokola... to jsou věci, které bych od hry z roku 2015 nečekal. Dost často se mi stávalo že na první klik na něco postava nereagovala a zareagovala až napodruhé.

Hratelnost se nezměnila v nejmenším, ale oproti prvnímu dílu ještě řádně nabobtnala. Je tu pět naprosto megalomanských kapitol, které většinou začínají nevinně. Pár lokací, pár postav, spousta aktivních míst, které rychle mizí. Jenže stejně jak v prvním díle se situace začne komplikovat, občas se někde něco objeví, přibude pár lokací, NPC mají nové věci co musí říct a řešení všeho je šíleně na dlouho. Není to složité, nelogické, většinou nehrozí dlouhé záseky... jenže docílit nějakého postupu je šíleně zdlouhavé. Jasně k adventurám to patří, tvůrci si z toho sami dělají srandu prostřednictvím hrdinů i různých postav, ale občas by neškodil o vous přímočařejší postup a soustředění se na příběh.

I přes jistou zdlouhavost mě hratelnost v podstatě bavila, hodiny ubíhaly a řekl bych, že jsem u toho strávil dobrých 20-25 hodin solidní zábavy. Tu zpestřují ještě "subquesty", většinou nějaký nepovinný úkol jehož odměnou je nějaký obleček. Od slušivých pirátských šatů pro Ivo, přes dementnosti typu papírová čepice či falešné brýle s nosem až ho úchylný obleček harémové tanečnice pro Nata! Samotná hra je sice opět epická fantasy jako byl první díl, ale plná humoru, narážek a odkazů. Je tu opět jedná zásadní Star Wars scéna (duch Obi-Wana), nečekané kulturní odkazy (andělské sochy z Dr. Who, herci z černobílých Universal/Hammer hororů). Naprosto skvostný nápad je cestování časem do minulosti, kde se grafika mění na staré více pixelovatou, mizí dabing a nakonec se z toho stává textovka.

A co příběh? Hrdinové se vrací všichni a každý řeší to své.
- Ivo je držena svou panovačnou matkou v nudném elfím ráji a řeší nečekané těhotenství (hlavně proto, že vůbec neví co je sex) a to že ji Nate po roce vztahu opustil.
- Wilbur byl jmenován profesorem magie, ale naprosto nic nezvládá, jeho dobré úmysly vedou k jedné katastrofě za druhou.
- Nate se věnuje opět kradení, dostává se do křížku s Rudým Pirátem, který na něj vypsal odměnu a je zahořklý (a s neslušivými vousy). Nechybí ani Critter, který dělá opět psí kusy a žvatlá.
A postupně všichni čelí katastrofám. Munkus je stále kolem, jsou tu zvěsti o prastarém zlu a do toho tu řádí příšerná radní a ještě příšernější dcerou, která mění krajinu na hrůzostrašný růžový kýč. Vrací se i další - krysy, zombie, dvouhlavý ogre, každý má nějakou důležitou dějovou linii.

Takže se to příjemně hraje, grafika je krásná, fantasy hudba burácí, hrdinové řeší zapeklité problémy... a na jednu věc co vyřeší se x dalších posere. Tvůrci zvládají humor, dialogy, detaily, mikropříběhy... na konci 4. kapitoly přijde třeba krásná romantická scéna, která opravdu zahřeje u srdce. Všechno funguje, kromě hlavního příběhu. Ten se potácí na místě, zamotává, tvůrci do něj cpou naprosto hrůzostrašné deus ex machiny, nesmyslné zvraty, nic neřeší... a někde v páté kapitole mě došlo že ani nic nevyřeší. A já u toho měl stejné pocity, jako u moderních TV seriálů, které do diváka naperou 20 postav, 40 dějových linií, ideálně všechny najednou a vy marně doufáte, že na konci se z toho nějak vymotají.

Konec tu sice je ale... Nate zůstává zkamenělý, Alastair mrtvý, Ivo těhotná, Wilbur stále není mág, malá van Burenová má stále všemocnou hůlku. A co bude se všemi zkamenělými, co s růžovou krajinou? Co se stalo s Timmym, Remim, Red Piratem. Jak dopadl příběh upíra, co se stalo s s gnómskou lovkyní odměn... co s Nameless One? Potitulková scéna vezme i radost z toho, že Munkus je vyřešený. V lepším případě tvůrci nasázeli x dějových linií aniž by tušili jak je vyřeší, v tom horším cílili na pokračování, které nikdy nepřišlo. No a to je důvod proč jen 70%... nevím co je špatného na hře, co má jasný začátek, prostředek a konec, udělat otevřený nic neřešící konec je zkrátka prasárna.

Namísto pokračování Unwritten Tales jsem se pustil do prequelu, který mě nějak uvízl "pod čarou" a neměl jsem o něm ani tušení. Ten vychází z původního dílu, co se týče hratelnosti, ovládání, grafiky tak se v něm nezměnilo vůbec nic, což ze hry dělá spíše takový datadisk. Grafika je opět krásná, roztomilá, stejně jako v původním díle funguje zobrazování aktivních míst a postupné ubývání těch co nejsou potřeba.

Změnil se ale tón hry a z víceméně klasického fantasy se spoustou humoru se definitivně stala komediální adventura. Tomu odpovídá i hratelnost, která sází naprosto šílené kombinace... vůbec nemá cenu na něco zkoušet přijít sám. Je to zbytečné. Jednak aktivních míst na obrazovce moc není (a ani těch obrazovek), ty nepotřebné mizí a není moc ani předmětů. Takže ideální postup je projít celou obrazovku, na vše 1-2* kliknout, co jde sebrat vzít a rovnou vyzkoušet na vše co máte v inventáři a zbytek random použít na okolí. Je to v podstatě všechno na všechno, ale hra s tím počítá a já se docela bavil nad šílenými výtvory, postupy a řešeními.

Humor je o něco dětinštější, ale stále jsem se bavil různými odkazy, narážkami a hrdinovým jemným cynismem. Opět tu nechybí 1:1 scéna ze Star Wars (Luke v jeskyni s monstrem), pobavily mě odkazy na Portal (zde dokonce zásadní část hry), Boratovy plavky nebo Purple Tentacly pro adventuristy co vyrůstaly na hrách z 90. let :) Naprosto ultimátní byla vypatlaná, agresivní a odpudivá ekoteroristka Petra, která jakoby z oka vypadla Grétě, jen pár let předtím... že by tvůrci měli věšteckou kouli?

Hratelnost ale kulhá v tom, že s výjimkou jedné kapitoly ve výborné magické věži (nesmyslné schody, živoucí obrazy, vznášející se kytky atd...) se prakticky celá odehrává na jedné ledové planině s pár obrazovkami, což epice příliš nepřidá. Přesto byla hra poměrně dlouhá a přišla i s jedním puzzlem na který jsem musel kouknout do návodu (svoji blbostí).

A příběh? Inu šlo to. Tvůrci vzali potenciálně vtipné postavy z původního dílu a zbytek zahodili. Takže hrdinou je cynický zloděj Nate, opět na útěku před nasranou lovkyní Ma´Zaz. Záporákem je mnohem komičtější Munkus a děj se točí kolem rasy Crittera, který s Natem byl v původní hře. Dovíme se o jejich původu, inteligenci, že náš Critter je tak trošku výjimka a hlavně jak se s Natem seznámili. Zhruba od půlky oba fungují spolu a přepínáte se, občas je potřeba i koordinovaná akce. Finále je výborné... mno a tvůrci se i tak nějak zhruba trefili s návazností (i když z Munkuse se stalo mimino a Critter musel kvůli návaznosti nechat plavat svoji Laylu).

Celkově žádný zázrak, opravdu spíše "datadisk", ale bavil jsem se, příběh ušel, hratelnost byla pořád fajn a zabralo mě to většinu soboty... takže 70%.

Book of Unwritten Tales jsem si stáhl hlavně kvůli překrásné grafice, protože jsem si chtěl zase jednou něco, u čeho bych se mohl kochat. A grafika ani všechno ostatní mě rozhodně nezklamalo. Je to adventura z přelomu dekád přesně v té podobě jaké se mi nejvíce líbí.

Překrásné lokace, fantasy svět, klasické 2D zobrazení, 4 kapitoly nabité dějem i kombinacemi. Hru sice od začátku do konce provází jedno klišé za druhým - ostatně hned první postava kterou potkáme se jmenuje MacGuffin, ale autoři ten příběh odlehčují humorem jak se dá. A přes ten humor to není úplná šaškárna, ale pořád to funguje jako poměrně epické vyprávění.

V klasickém fantasy světě plném čarodějů, elfů, trpaslíků, gnómů, orků či trollů zuří mnohaletá válka bez konce. A zmíněný MacGuffin objeví stopu na artefakt nevídané moci, který by svému držiteli splnil všechna přání. O arfekt i MacGuffina proto projeví zájem trošku směšný záporák Munkus, který se bojí jen své matky (nedivím se) a z příběhu se postupně vynořuje trojice hrdinů.

1. Elfka Ivo trošku snobská profesionální hrdinka, která je sexy... no a dál už nic moc.
2. Malý gnóm Wilbur, který ač vyrůstá mezi spoustou úžasných vynálezů touží po tom stát se mágem a jehož pozitivní přístup a boj s vlastním strachem z něj dělá nejsympatičtější postavu.
3. Pašerák Nate, který myslí jen na sebe a až v průběhu příběhu se mění na klaďáka, ale ne zas moc a jeho cesta k hrdinství je plná podvádění a občasného škodění.
+ ještě si zahrajeme za jakousi bleptající příšerku, která toho moc nesvede, ale snaží se.
+ plus ještě jako doprovod je tu malinký ptáček Tschiep Tschiep

Příběh Vás provede všemi možnými i nemožnými fantasy lokacemi, nechybí působivá duchařská scéna, monumentální sídlo záporáka či městečko kde cestu dál blokuje otravný strážný a Wilbur se tak musí opravdu stát mágem. Na konci nechybí ani cestování časem a příběh je víceméně uzavřený, ale zároveň nechávající možnost pro pokračování. Humoru je tu taky dost, ze všeho nejvíce mě dostala dvojice postav hrajících RPG z našeho světa a admin-opičák či jedna doslovně převyprávěná scéna ze Star Wars. A samozřejmě pár ulítlých postav, kterým vévodí smrťák v depresi z toho, že v adventurách nikdo neumírá :)

Hraje se to opravdu báječně a zpočátku i jednoduše. Jeden kurzor na všechno, tlačítko na zobrazování aktivních míst, nepotřebné aktivní místa mizí, hlásí se jen použitelné kombinace. Autoři hru zpestřují tu minihrou (míchání lektvaru, lukostřelba) tu stealth dungeonem ve stylu izomerických RPG. A funguje i více hrdinů. Občas máte k dispozici jednoho, občas dva podle vývoje příběhu, v jednom výborném prostorovém puzzlu dokonce tři, ale vždy to parádně vyplývá ze hry, příběhy navazují, neruší se. Hrdinové si vyměňují předměty, občas musí něco synchronizovat, ale většinu hry hrajete za jednoho, protože to je princip klasické adventury.

Jak jsem psal, zpočátku je to jednoduché - pár obrazovek, rychlý postup. Už v druhé kapitole přituhne (tuna provázaných úkolů) a na konci se tvůrci utrhnou ze řetězu a Natův quest stát se válečníkem se táhne hodiny. Book of Unwritten Tales je opravdu megalomanský dlouhá a ke konci až příliš natahovaná, ale není to tím, že byste měli moc aktivních míst, zasekávali jste se, nevěděli jak dál. Na všechno se dá přijít, ale těch úkolů je tolik, že nevíte kde vám hlava stojí.

Book of Unwritten Tales je opravdu výborná hra která vydrží spoustu hodin. Jediné co bych vytknul je poměrně klišovitý svět a příběh a že to v podstatě není výzva. A třeba takový Chains of Satinav/Memoria nebo Whispered World z podobného žánru mě dostaly více. Proto 80%.

Vampyre Story jsem zkusil abych tak nějak navázal tématicky na všechny ty Drákulovské hry a také proto, že to byla poměrně známá adventura v roce 2008. Dopředu jsem si přečetl, že hra nemá konec, což je pro mě sice naprosto zásadní mínus, ale v podstatě jediný.

Vampyre Story má sice hororový námět, ale je to ryze komediální adventura. Odpovídá tomu sice temná, ale barevná, pohádková a karikovaná grafika i styl hraní, který se zaměřuje na spoustu naprosto šílených kombinací jak z devadesátek. Hra ale nehraje nefér - nejsou zde žádné časované akce, nečekané triggery nebo objevující se aktivní místa. Co jde použít nebo zkombinovat, to hrdinka buď udělá, nebo řekne že teď nevidí důvod, možná později. Naprosto výborný nápad je ukládání obrazů věcí do inventáře. Mona je chytrá (no i když...), netahá sebou všechno, ale poznačí si, že tohle by se ji mohlo hodit a případě nutnosti se pro věc vrátí. V inventáři (stylovém ve tvaru rakve) tak máte kromě klasických předmětů i obrazy, ale všechno můžete kombinovat, zkoumat či používat na okolí, jak kdybyste to měli u sebe. Parádní nápad.

Co dál? Funguje tu Tab na zobrazování aktivních míst, mezerníkem přeskakujete dialogy či chůzi a pravou myší skočíte rovnou do další obrazovky. Hra neobsahuje žádné puzzle, složité hádanky, ale náročná je v tom, že podobně jak ve starých adventurách máte třeba 15 obrazovek (2. kapitola) a ve většině z nich je 10-20 aktivních míst. 95% z nich je k ničemu, ale to netušíte. A aby toho nebylo málo, tak všechno zkoumáte čtyřmi způsoby - prohlédnout, promluvit, vzít/použít a doletět. Ve výsledku tak trávíte desítky minut zkoumáním všech nelogických možností a následně i používáním všeho na všechno, protože kombinace jsou naprosto šílené. A vůbec to nevadí - protože je to prostě sranda. Každá i nesmyslná akce vyvolá nějakou hlášku či jiskrný dialog.

Čímž se dostávám k tomu hlavnímu - settingu a humoru. Mona de Lafite byla operní zpěvačka z Paříže konce 19. století, kterou na hrad unesl upír Shrowdy, proměnil ji v upírku a pár let ji držel. Shrowdy v intru natáhne bačkory, ale zbyde po něm nasraný duch a kletba, která Moně brání opustit hrad. V první kapitole se tak dostáváte z hradu, v té druhé bloudíte městečkem a sháníte věci na cestu dál, ideálně zpět do Paříže. Mona na to není sama, celou dobu má na ramenou mluvícího netopýra Frodericka, který slouží jako pomocník, rádce, předmět v inventáři a nekonečný zdroj vtipů, narážek a srandiček.

Mona je dámička, v některých věcech mírně nablblá, odmítá přijmout že je upírka (pije slaný Merlot :D) a je schopná si povídat se vším včetně 90% neživých objektů. Froderick je chytrák, trošku zmetek a čuně a má na všechno komentář. Oba se hádají, uráží, zesměšňují, ale nehnou se od sebe na krok - mezitím hážou tuny a tuny hlášek, odkazů, slovních hříček. Nechybí tu různé přesmyčky, prolamování čtvrtého rozměru, odkazy na hry, moderní věci (I Like Windows But I´m Not Too Fond of Gates), popkulturu. Spoustu věcí jsem nepochytil ale i tak toho bylo dost. Užíval jsem si filmové odkazy (Hitchcockovy filmy, Drsný Harry) a u písničky Who Let The Dogs (pardon Wolfs) Out jsem šel do kolen. Vtipné jsou i postavičky kolem (snobský gargoyl, myši mafiáni), Shrowdy pitomec, kterého všichni pomlouvají. Jako zázrakem se hra vyhýbá veškeré trapnosti, vulgaritám i pitvoření a výsledkem je inteligentní (nikoliv intelektuální) humor, kde jsem každou chvíli vybuchl smíchy. Výborné je, že hra dodržuje všechna upírská pravidla, Mona se tak umí proměnit (nerada) v netopýra, na pár míst nemůže protože kříž, česnek atd a párkrát se musí "najíst". 

Každopádně Vampyre Story navzdory mému suchému komentáři opravdu vtipná adventura, Nemá úžasný příběh, rychlý postup ani výborné hádanky, ale bavila mě od začátku do konce. A konec, který bohužel není je jedinou vadou na kráse.

Pátý a poslední díl je za mnou a naprosto dokonale mě otrávil. Jestliže čtverka byla prakticky bez příběhu, bez upírů a bez konce, pětka tohle všechno má, jenže to stojí ve výsledku ještě víc za hovno.

Hra se ovládá a vypadá úplně stejně, jako předchozí díl včetně sbírání bodů, achievementů a nemožnosti ukládání. Grafika nabízí i pár pěkných lokací (turecké vodní muzeum, finální věž). Pár věcí se změnilo... k horšímu. Zmizel casual mód, takže si všechno musíte najít sami, což by zas tak nevadilo, kdyby na to byl čas. Obtížnost puzzlů přitvrdila až skoro k delirické trojce... jenže opět, nemáte čas řešit puzzle. Ellen je na tom tudiž čím dál hůř a léky za celou hru prakticky nenajdete!

Takže jsem poslední kapitolu byl na suchu, namísto příjemné grafiky jsem měl rudo před očima a všechny puzzly jel podle návodu, abych to stihl vůbec dohrát a nemusel začínat znovu. Přitom jsem se předtím nikde moc neflákal, netápal, nebloudil. Veškeré sbírání bodů přišlo vniveč, protože zhroucení na konci mě stálo 50 bodů... ze zbytečné featury čtverky se stal totální opruz, přesně jak jsem se toho bál. Proč měl někdo potřebu podobnou hovadinu nacpat do jinak tradiční adventury nechápu!

A pak je tu ještě příběh. Ellen se konečně dostává na stopu upírů, dojde konečně i na Drákulu a také jeho bratra Radu a jeho kult. A něco tak mizerného už jsem dlouho neviděl. Odkazy na předchozí děj jsou mizerné, jedna věc popírá docela zásadní věc ze trojky (Drákula stvořený Lilith). Ellen přijímá upíry s naprostým klidem, tupě pokračuje v cestě aniž by tušila co bude s Drákulou na konci dělat. Adamovu motivaci jako člena Raduovy sekty jsem nepochopil vůbec. Konce jsou dva, oboje na ranu - v jednom konci se Ellen stane upírkou, v druhém odmítne a Drákula ji zabije.

Ztráta času, věděl jsem že to nemám hrát.

Rád dohrávám herní série komplet, pokud je na svém počítači rozjedu, ale do čtverky a pětky Drákuly se mi moc nechtělo. Podle toho, že to tu nemá ani 10 hodnocení a procent jsem měl pocit, že to nebude stát za to... ale takový sešup jsem nečekal.

Tvůrci přesunuli příběh z přelomu/počátku 20. století do současnosti a z brutálně obtížných, občas neférových, obrovských a epických her udělali kratičkou casual hříčku na 2-3 hodiny. Namísto 12 kapitol v posledním díle jsou tu dvě kratičké a prolog, namísto rozlehlého města, hradů a kobek jsou tu dvě mrňavé lokace. Deník, zapisování stop a úkolů zůstalo, ale je totálně zbytečné, protože se nemáte kde ztratit, nebo zakysnout. Postavy potkáte za celou hru asi dvě důležité (+ jedna na telefonu).

Hratelnost jinak v podstatě zůstala - 3D pohled, pohyb po skocích a volné rozhlížení okolo s braním/používáním věcí. To hlavní ve hře jsou puzzle, které jsou celkem pěkné i když spíše na úrovní hidden object her... ale to mi zas tak nevadí. Zbytek je otázka zkombinování pár jasných věcí a jejich použití na jasných místech. Druhé a poslední plus je možnost vybrat si mezi casual a adventure módem, přičemž v casual se zobrazují aktivní místa. Vzhledem k tomu, že pixelhunting nenávidím jsem si vybral casual a byl tvůrcům vděčný, že tu agónii neprodlužovali.

Hra bůhví proč obsahuje sbírání bodů jak z přelomů 80-90. let. Nechybí ani achievementy, které se posbírat nedají, protože jeden se vůbec neaktivuje, několik dalších je závislých na bezchybném provedení puzzlu. Což třeba u vyřezávání loutky u mě nehrozí. Co mi brání si hru uložit a zkusit to znovu? No třeba takový detail, že hra se manuálně nedá ukládat! Ukládá se sama, takže smůla. Další naprosto nepochopitelnou hovadinou je, že hrdinka je nemocná, musí brát léky, přičemž je tu milion kombinací léků, ovoce a vitamínů, každá jinak bodově hodnocená. Potenciální opruz který v adventuře nemá co dělat, jenže on se ten survival ani pořádně nestihne rozjet, léky jsem bral asi 3*.

Ke grafice není co psát, protože z těch dvou interiérů toho moc nevykoukáte, atmosféra, nedejbože hororovost je na nule.

A totéž příběh. Expertka na obrazy Ellen umírá na nějakou vzácnou nemoc, na kterou navíc nejsou léky. Její šéf ji přesto posílá na honbu za zmizelým obrazem jednoho profesora, který se utopil i s celou svoji sbírkou. O tom je celá hra, bez upírů, bez Drákuly... jo profesor byl upíry posedlý a jsou tu asi dva odkazy na třetí díl (fonografový záznam Hartnela, zmínka o Cestě draka). Nejhorší na té bídě je, že to končí uprostřed bez jakéhokoliv outra, vysvětlení, prostě hrdinka najde obraz, něco ji vyděsí a šlus jste v menu.

Takže šlus a 40%.

Pro svůj jubilejní pětistý komentář jsem si chtěl vybrat něco speciálního. Zvolil jsem Fahrenheit, jedinou adventuru z období 1984-2009, která tu za daný rok (2005) má nejvíce hodnocení a nemám ji dohranou. Samozřejmě jsem Fahrenheit znal, ale vyhýbal jsem se mu jak čert kříži. Kdysi jsem nedokázal vyřešit ani první kapitolu (z 44!). Odrazovala mě šílená nelinearita (hraní za vraha i poldy), konzolové ovládání, podivné pohyby myší, akční mezihry i rozptyl hodnocení zde a spousta kritiky.

Fahrenheit není rozhodně typická adventura, vlastně se žánru dotýká jen zlehka a není podobný ničemu co jsem kdy hrál. Ve chvílích největší frustrace jsem hru nazýval simulátor "šipkované", hra Vás nenechá chvíli v klidu a je to opravdu akční, nervydrásající, nelineární interaktivní film s obrovským důrazem na to interaktivní.

Jak začít? Asi příběhem. Na ten tu všichni nadávají, jak se ke konci příšerně zkazí, jak to nedává smysl atd... no já si nemůžu stěžovat. Příběh (možná i díky stylu hraní) mě strhnul jako už dlouho nic ne a mám přesně opačný názor než většina lidí zde. První půlka je totiž trošku nuda. Hrdinou je Lucas Kane, obyčejný chlápek co pracuje v bance, jeho brácha je kněz, před nedávnem ho opustila přítelkyně. No a Lucas je v kavárně posednutý, v tomto stavu si vyryje do rukou podivné symboly a následně ubodá náhodného muže. Co teď? Uklidit stopy a zmizet. Jako Lucas se schováváte, snažíte se zjistit co a proč se stalo, lidi kolem Vás začnou umírat. Jedna smrt ke konci je opravdu srdcervoucí, jiné můžete zabránit. Přichází podivné vize, schopnosti... 

Druhá část hry je práce dvou detektivů, tak trošku chodících klišé policajtských filmů. Carla Valenti je osamělá dívka s kamarádem gayem, která nemá na vztahy čas. Tyler Miles vypadá a mluví jako černošský gangsta (minulost v gangu), má přítelkyni co chce aby s prácí skončil protože o něj má strach. Nad sebou mají uřvaného tlustého kapitána. A ti dva sbírají stopy, porovnávají důkazy a stahují smyčku, která má vyvrcholit zatčením jako z učebnice... jenže nestane se. Lucas prokáže neskutečné schopnosti a uniká.   

A zatímco všichni nadávají, já si přerod poměrně tradiční kriminálky v mysteriozní/sci-fi thriller neskutečně užil. Ano určitě to má spoustu logických děr, nesmyslů, dost se to inspiruje vizuálně Matrixem - všichni umí karate a tak je tu několik bojových scén. A dál už asi nebudu ani naznačovat. I když mě hra místy příšerně štvala, ten příběh a jak to bude dal mě nedovolil přestat. Zaprvé tomu pomáhají osobní životy hrdinů, které klišoidní postavy příjemně mění a jak se blíží konec dojde k několika nečekaným rozhodnutím (Tyler opouští policii aby byl se svou láskou, Carla a Lucas se nečekaně sblíží). Nechybí ani deprese či třeba přirozený sex.

A zadruhé jsou tu opravdu dechberoucí akční scény - za mě bortící se dům, andělé či street akce s policií. Ve finále se z hrdiny stává další Neo a je to úchvatné. V rámci příběhů je spousta věcí, které můžete udělat tak či onak, ale v zásadě rozhodnutí příběhu závisí až na finálním souboji, kde jsem si pochopitelně šel pro ten nejlepší ze tří konců.

Hratelnost je... originální. Některé věci mě štvaly od začátku do konce, některé byla v pohodě, některé jsem se naučil a s tím jak se blížil konec příběhu a zároveň jsem si byl jistější rostlo i moje hodnocení. Ovládání je z konzolí a je na ránu. V 3D prostoru se pohybujete šipkami s pevnou kamerou. Jedno tlačítko slouží na měnění kamer, druhé na rozhlížení, třetí na rozhlížení z vlastního pohledu a přesto občas něco nefunguje, občas bloudíte a do konce si to nesedlo.

Pokud se něco dá použít, hra po Vás chce specifické pohyby myší (většinou nahoru/dolů/vlevo/vpravo), ale dojde i na čtvrt, půl obloučky či kombinace. Většinou v šibeničním časovém limitu (když například šplháte); totéž platí v rámci akčnosti i v rozhovorech (včetně časového limitu). V rozhovorech se taky nikdy nemůžete zeptat na vše, což mě taky štvalo.

Základ hry je pak moje nenáviděné šipkování. V akčních sekvencích blikají ne jedna, ale hned dvě sady šipek (doporučení č. 1: WASD a kurzorové šipky), někdy je to lehčí, někdy brutální. Kupodivu jsem se v průběhu hraní tohle peklíčko naučil a většinou procházel. Ale tohle šipkování je prostě u všeho - u akčních scén, ze kterých díky tomu nic nemáte, u tance, hraní na kytaru, basketu, tréninku, dokonce i u pitvy nebo rozhovorů kde nemáte šanci číst titulky. Vřele doporučuji hrát na easy, kde hra toleruje občasný přehmat. Kromě toho je tu časté drcení tlačítek (vlevo/vpravo) na zničení klávesnice, ideálně v kombinaci s předchozím takže přehmatáváte.

Co dál? Je tu centrování kurzoru (u dýchání ve stresu) které se dá. Střílečka na střelnici v pohodě díky tréninku z FPS. Pak jsou tu dvě naprosto mimořádně otravné stealth akce. Doporučení č. 2: Hra se nedá ukládat, ale ukládá sama formou checkpointů i v rámci kapitol. Takže pokud něco poserete, ideálně je dát Stop a z menu Continue a zkusit to znovu.

No a pak je tu průzkum. Ale ani tady Vás hra nenechá v klidu. Jednak musíte vše potřebné stihnout, než někdo zavolá/přijde/dojde Vám časový limit. Pak jsou tu rozeseté bonusové kartičky, životy velmi umně skryté, v rámci limitů většinou nemáte šanci vše prozkoumat. A to hlavní - hrdinové mají psychický stav. Kdejaká hovadina (stará fotka, telefonát, zprávy, špatná volba v rozhovoru) je rozhodí; některé ty věci jsou nevyhnutelné v rámci příběhu. Takže nikdy netušíte při takovém průzkumu jak se sníží/zvýší psychický stav, po pár kapitolách můžete mít psychickou trosku, která si to hodí/udá se/vzdá to.

Takže (ne)doporučení č. 3: Zahrajte si to s návodem. Já si našel jeden na gamefaqs s lokacemi kartiček a životů, s doporučením co udělat a čemu se vyhnout, abych ze hry měl co nejvíce, dověděl se co nejvíce z příběhu a vyhnul se tomu stát se psychickou troskou. Samozřejmě spousta lidí to odsoudí, ale já si tak užil příběh na maximum bez frustrace z toho že netuším co a jak, bez děr v příběhu... a stejně to vše ostatní jsem si musel ušipkovat, umačkat, udýchat, proplížit, prošplhat a prosprintovat. A díky tomu je to u mě krásných 80%.

Po dohrání Drákulovské trilogie jsem neměl chuť na nějaké volné a mizerně hodnocené pokračování a tak jsem radši sáhnul po Origin ze stejného roku jako Dracula 3. Origin je na rozdíl od zmiňované trilogie klasická 2D adventura, která se hraje naprosto tradičně jako spousta moderních adventur té doby.

Příjemná moderní grafika, pěkná hudba (která ovšem nejde vypnout a po čase leze na nervy), dabing. Nechybí tu označování předmětů pomocí mezerníku, které funguje na 100% včetně východů. Hra Vám ukáže co můžete vzít/použít a co pouze prohlédnout, přičemž na věci co jdou pouze prohlédnout nemá smysl nic zkoušet používat. Ovládání je dokonce pouze jedním tlačítkem, rozdělení je na cca pět kapitol (Londýn, Egypt, Vídeň, Transylvánie a Drákulův hrad) a mezi nimi jsou nějaké animace (povětšinou nudné).

Z herního hlediska není moc co vytknout. Origin je opravdu tradiční adventurou zaměřenou na používání předmětů a hádanky. Postavy na pokec tu sice jsou, dialogy jsou povětšinou dlouhé (a nudné), ale jádrem je vždy série uzavřených místností kde nikdo není. Zde prošmejdíte všechny kouty, posbíráte co se dá, prohlédnete co se může hodit, zkusíte pár šílených kombinací v inventáři a vydáte se zjistit co se kde dát použít a co musíte vyluštit. Po vzoru konkurenční série tu nechybí sběr dokumentů a puzzly, ale ty jsou díky bohu klasické. Líbilo se mě spojování mapy, andělé na hřbitově, brutálně našlapaná egyptská hrobka, hudebně-chemická hádanka kdy jsem popsal půl stránky sešitu výpočty :). Nedá se říct že je to úplně lehké, ale dá se na to přijít a zase jsem si trošku zvedl adventurní sebevědomí. Dohrál jsem pouze s jedním nakouknutím do návodu (luštění hieroglyfů). Jediná herní výtka je pár dementních kombinací ke konci (preclíky, veverka).

Bohužel po stránce děje to působí jako chudý příbuzný. Autoři mazaně využili postavu Van Helsinga, který se u konkurence nevyskytoval, zatímco Harker zdánlivě zahynul (a ve finále ho jen osvobodíte z upírského prokletí) a tak je záchrana Míny na něm. Nápad dobrý, ale van Helsing je nudný kožený panák komentující vše okolí s nezájmem či kněžským fanatismem. Stejně nudný je Dracula jako romantický hezounek, který se stal upírem jen kvůli odmítnutí od své lásky a teď ji chce oživit (a klidně při tom vypustit armádu duchů). Během hry hrdinu nijak neohrožuje a i ta konfrontace s ním je... inu nudná. Hrdina cestuje po světě, přičemž občas je to super (Egypt s prastarým zlem), jindy to zas tak super není - Vídeň kde hrdina nechá být satanistickou sektu i s uvězněným mužem a klidně odejde. Celé je to zkrátka takové suché, až na pár scén vůbec ne hororové a hloubce či děsivosti konkurenční série se to nemůže vůbec rovnat. Když si vzpomenu jak jsem v Path of the Dragon s těžce vydřenými předměty aktivoval sloupy s posvátnou úctou a hrůzou co mě dole čeká, tak tady si Drákula vyvolává armádu duchů a vy si v klidu šoupete s knihovnou. Korunu tomu dává konec napřesdržku kdy střelíte Drákulu správnou zbraní, ale ten bez problémů na konci ožívá.

Origin je příjemně hratelná adventura, které ale dějově jen prošumí na vlně stokrát viděných klišé.

Hned na začátku musím napsat - Dracula 3 je monumentální a úžasná adventura, možná zatím za rok 2008 nejlepší. Tam kde první díl bylo přímočaré dobrodružství a druhý totéž jen s brutální neférovou obtížností se třetí díl vydává úplně jinam - někde ke stopám hlubokých, epických, zeširoka pojatých bojů se zlem jako byl třeba Gabriel Knight 2. Většinu adventur dohraju za pár hodin, některé ty freeware pokusy se vejdou do jedné, dvou hodin, nu u třetího Drákuly jsem strávil tři dny s nuceným odpočinkem, protože mě to všechno už hlava nebrala.

Hned na začátku si odbudu technickou stránku - grafika udělala obrovský skok, lokace jsou nádherné - pokud se tedy zatuchlým kobkám či ponurému městečku dá říkat nádherné. Postavy jsou plně animované, kromě creepy hudby nechybí i titulky a také možnost nastavit si jas. Ale ani to není potřeba, tvůrci chápou že hráč potřebuje něco vidět a pokud už máte temnou lokaci, tak většinou máte po ruce baterku, pochodeň nebo na konci fikaně vysvětlené noční vidění.

Příběh je co to celé táhne. Píše se rok 1920 a hráč se ujímá mladého kněze Arna Morianiho, který přijíždí do zapadlé vesničky v Transylvánii vyšetřit zázraky zesnulé doktorky Marthy Calugarl. Ta byla světicí už za života, za Velké války pomáhala pacientům obou stran a po její nenadálé smrti její hrob údajně léčí. Arno se potkává s místními - pověrčivými a ovlivnitelnými obyčejnými lidmi, byrokratickými policisty, ryzími vědci i historiky ochotnými věřit legendám. A brzy zjišťuje, že Martha se snažila bojovat s upírskou nákazou. Církev je rozhořčena, chce aby Arno vyvrátila kořeny vampýrismu jednou provždy a Arno se noří do knih, zápisků, kódovaných zpráv, deníků, historických legend, obrazů a zjišťuje, že upíři nejsou žádnou legendou, že Drákula byl velmi skutečný a cesta k upírství a k němu je postoupit monumentální Cestu draka složenou ze sedmi činů.

Autoři se do tématu opřeli ze všech stran. Základem je samozřejmě historická postava Vlada Tepese, jeho skutky i legendy. Nechybí ovšem vědecké pokusy vysvětlit vampýrismus, odkud vzal Bram Stoker námět na román (dávná skutečná událost a varování lidí), je tu tajná společnost Thule, proroctví do daleké budoucnosti. Nechybí tu ani ryze civilní věci - životy obyčejných lidí, krajina vzpamatovávající se z války a připojení k Rumunsku, pozvolný nástup nacismu v Německu,

Postavy jsou na začátku nějaké a na konci se změní tak jak by Vás to v průběhu hry ani nenapadlo, největší šok mě přivodil předfinální zvrat, který je sice naznačován ale... Událost z prvních dvou dílů hra ignoruje, navazuje spíše na knížku. A samotný Drákula? Ten se objeví až na konci jako všemocné, naprosto nezastavitelné, vševědoucí zlo tahající celou dobu za nitky.

Obrovským vývojem prochází i hrdina, který je na začátku pevný ve víře, věrný církvi a nevěří pověrám. Během hry se mění nejen jeho postoj, ale dopustí se i několika svinstev (z hlediska kněze) a dokonce zcela nekněžsky zatouží po místní andělské doktorce Marii. Zároveň se ho lidi, kterým pátrání vadí pokouší zbavit, proběhne pár pokusů o jeho život a kolem umírají první lidé...

Hratelnost? Brutální, až pekelně obtížná, ale tentokrát ne nefér způsobem. Ovládání (skokový pohyb ve 3D a volný průzkum kurzorem uprostřed) zůstalo, ale změnil se princip celé hry. Zmizelo pátrání v temnotě i lov centimetrových aktivních míst. Hra má 12 kapitol, ve většině z nich se probouzíte v městečku (hospoda, hřbitov, nemocnice, nádraží, rozbitý hrad), pročtete si co máte udělat a vydáte se prokecávat postavy. Některé jsou poblíž, některé na telefonu, se všemi je potřeba mluvit a konzultovat stopy. Párkrát se vydáte na výlet (Budapešť, Turecko), předmětů tu moc není a kombinace jsou většinou jasné.

To hlavní je jinde. Jednak sbíráte tuny dokumentů, hledáte v nich stopy (často s lupou v ruce), porovnáváte obrazy, zjišťujete kryptické informace. Tady to není jak třeba v sérii Blackwell zkombinovat dvě stopy, ne tady si na vše musíte přijít sami. Kromě desítek různých spisů a obrazů (na konci jsem nesl 71 dokumentů) je tu kompletní Bible, která Vás občas citátem upozorní na něco co Vás může napadnout a kompletní román Drákula.

A pak jsou tu puzzle/hádanky/úkoly a ty jsou brutální. Skládání metaforických run, luštění německého kódového zápisu, kompletní vyvolávání fotek, základní a pokročilé testování krve či obrovská knihovna se stovkami popsaných a klikatelných svazků, která je jedno velké puzzle atd... Také třeba kreslení (to je něco na mě!). Snažil jsem se, luštil, vypisoval stopy až se mi z hlavy kouřilo, ale bez mučení přiznám, že spoustu času jsem trávil s návodem... i s jemným či brutálním naťuknutím jsou některé hádanky obtížné a daleko přesahující mé schopnosti.

Opět jsem si připadal jak blbec, ale tentokrát ne proto, že ho ze mě autoři dělají jak ve dvojce. Prostě jsou chytřejší než já, není se za co stydět, i tak jsem se perfektně bavil jako už dlouho ne. Dal bych možná i 100%, ale přece jen konec mě příšerně naštval (zlo které se jeví jako neporazitelné neporazitelným i je a hrdina se obětuje zbytečně) a ignorace předešlých dílů taky. Takže silných 90%.

Druhý díl Draculy navazuje na jedničku - Harker uniká z Minou z Transylvánie do Londýna, ale nemá vyhráno. Mina je duchem nepřítomná, doktor Seward se marně snaží ji vyléčit a Drákula v Londýně stahuje sítě plné lidských sluhů i monster.

Druhý díl je přesně takový jaký má být. Grafika se sice nezměnila, ale příběh a vše kolem je větší, monumentálnější, epičtější. Harker se probíjí (občas doslova) šťavnatými lokacemi v Londýně jako hřbitov, kanály, blázinec, panství Carfax nebo jednoho kino, hledá prastaré legendy, recepty, návody k hádankám. Příběh se vrací do 14. století k Drákulovu bratrovi, dotýká se legendy o svatém Jiřím, je nabitý dějem i lokacemi. Hrdina ničí sídla Drákulovy moci v Londýně, čeká ho pár návratů včetně Drákulova hradu, jeho přátelé postupně umírají, ale i nepřátelé dostanou co si zaslouží (dělová koule!!!). Jde tady mnohem více o život, protože Drákula ač se vysmívá nesedí jen s rukama v klíně a na hrdinu posílá nejrůznější monstra, takže Vás čekají likvidace nepřátel vším co je po ruce (světlo, protivampíří pistole, kuše) občas i s šibeničním časovým limitem. Vytknout by se dalo jen to, že hrdina je místy dement a vzdá se tu ochranného náramku, tu pistole s protiupířími kulkami, ale jinak je to příběhově paráda a děj je přesně takový jaký mám v adventurách rád. Včetně perfektních videosekvencí a finále.

Proč tedy jen 70? Inu protože se to nedá hrát! Musím naprosto souhlasit s uživatelem Martinelk, protože ta hra je pekelně těžká, neférová a s hádankami pro génie. Nemyslím si, že jsem úplně hloupý, spoustu adventur jsem pokořil i bez návodu, ale tady jsem si po dlouhé době připadal jako totální debil.

Hra je opět šíleně tmavá a autoři s chutí schovávají v naprosté tmě zásadní věci (východ z lanovky). Na jiných místech je to třeba centimetr podlahy (nádvoří hradu, Raduova hrobka), jindy jen kousíček lupou zvětšené oblasti (puzzle za rezavou deskou). Aktivní místa mají tendenci se objevovat kde předtím nebyly, ani zběsilé projíždění kurzorem obrazu Vám často nepomůže. K tomu máte tajné brýle na čtení upířích šifer či skrytých znamení, ale návody jsou často fikaně "mírně" nepřesné, matoucí nebo nepochopitelné. Některé puzzle jsou pekelně složité (rotující krabička/klič), jiné jsem ani nezkoušel (šachy prostě neumím).

Hraní tak funguje následujícím stylem. Přijdete do lokace, poberete co vidíte, prozkoumáte co vidíte a nejde použít. Následně strávíte pár (desítek) minut usilovným pixelhuntingem a zjistíte, že se nehnete a musíte se podívat do návodu (a zjistíte, že jste neprozkoumali zeď, podlahu atd...) Občas se mi to i povedlo - třeba sestavení nálože v jeskyních jsem dal sám a radoval se jak z porážky těžkého bosse. Jindy vůbec - zde pár příkladů největších prasáren (SPOILERY!)

- v kině jsem se dostal na lávku, byly tu jen dvě místa. Poté co jsem čtvrt hodiny projížděl kurzorem naprosto všechno co šlo mi návod řekl, že řešením je jedno z desítek lan, konkrétně jeho asi 1cm část.
- některé zámky odpovídají kódům v knize podle fáze měsíce, ale ať jsem hledal jak jsem hledal, měsíc jsem na zámku neviděl.
- vyrábíte podle receptu protiupírský lektvar, který se má zahřát na 30 stupňů. Nic se neděje... on se totiž fikaně musí zahřát na 35 stupňů a pak zmírnit.
- hledání pár pixelových nehlásících se hlav v absolutní temnotě na hřbitově tady jsem měl co dělat i s návodem.
- na jiném hřbitově beznadějný zákys asi na 3 obrazovkách... řešení bylo prozkoumat s pomocí brýlí vzduch!!! A to pouze z konkrétního místa.

Finální bludiště, kde jsem bez důvodu umíral jsem vzdal a dojel podle návodu, už jsem na to po 2 dnech neměl nervy. Uvažoval jsem i o nižším hodnocením, ale těch 70% nakonec dám, protože se mi to moc líbilo dějově a vším okolo. Jen obtížnost sahá někam k devadesátkovým adventurám a to značně nefér způsobem.

Drákulovskou trilogii jsem si vždycky chtěl zkusit, ale odrazovala mě absence titulků a fakt, že jde o 3D adventury, které prostě neumím. Jenže na GOG ji měli za 27 korun v přepočtu... no nekupte to. Tak jsem koupil, chvíli ji doma "sušil", no ale co je lepšího na Štědrý den než pořádný upírský horor :)

První díl začíná tam kde končila knížka (a částečně film z roku 1992). Píše se rok 1897, Drákula je přepaden na cestě domů a po krátké bitce zlikvidován. Jonathan Harker se raduje z vítězství, jeho milá Mina se zotaví z upírské nákazy, ale oba mají strach, že se jednou vrátí. A za 7 let se tak skutečně stane - Mína podléhá vábení, odjíždí na Drákulův hrad a Harker se vydává za ní do Transylvánie. Toť v podstatě celý příběh, ale vůbec to nevadí. Atmosféra je famózní i přes lehce obstarožní 3D grafiku. Přestože se píše rok 1904, v malé hospůdce a okolí to vypadá jak ve středověku, lidí se křižují, rozvěšují česnek a bojí démonů - to ti slušní. Grázlové naopak terorizují okolí ve jménu Drákuly.

Hra má tři kapitoly, v té první prozkoumáváte okolí, kecáte se starým ožralou a hospodskou a snažíte se vyzrát na bandu gaunerů. V té druhé jste zavaleni v dolech a snažíte se uniknout a ve třetí prozkoumáváte Drákulův hrad plný skrytých místností, prapodivných mechanismů a hejblat, kde Vám pomáhá jedna čarodějka. Atmosféra je ve všech lokacích parádní, líbila se mi představa Drákuly fascinovaného moderními mechanismy i jako tajemného muže v pozadí (v celé hře se s ním nesetkáte a objeví se jen v jedné videosekvenci). Protože hra je z roku 2000, obsahuje spoustu filmového pozlátka a videosekvence stojí za to - zejména famózní cesta na důlním vozíku nebo i finální útěk. Titulky nakonec problém nebyly, všemu bylo perfektně rozumět.

Moje dvě čistě subjektivní výtky - zaprvé je to šíleně tmavé, ale tak že jsem neviděl kolikrát vůbec nic. Na vině je spíše než hra můj dosluhující monitor, ale i tak bych bral nějaké tlačítko Brightness.

A zadruhé - já jsem na tyhle 3D adventury prostě blbej a slepej :) Ve hře se pohybujete podobně jako v Atlantis - když se kurzor změní na šipku, skočíte do další části místnosti a tam se volně rozhlížíte s kurzorem uprostřed a hledáte aktivní místa. A zatímco první kapitolu jsem zvládl s vypětím sil a druhá byla i celkem lehká, na hradě jsem byl beznadějně ztracen. Aktivní místa jsem prostě neviděl, nebo mě ani nenapadly (část zdi, plíšek nad jednou z mnoha polic v knihovně, horní část dvířek na puzzle). Nebo třeba truhla, co se otevírá jen na jednom místě, či puzzle co se musí použít dvakrát s dvěma různými předměty. Není to otázka toho co kde použít - spoustu věcí řeší dračí náramek a další jsou intuitivní, ale spíše abyste ty aktivní místa vůbec našli. V jednu chvíli jsem měl asi 8 předmětů a naprosto žádnou představu kde je použít, takže návod jsem bohužel konzultoval dost často.

I tak jsem se ale výborně bavil a moje subjektivní výtky do hodnocení nepromítám. Drákulu mám rád a tohle bylo dobré zpracování. A už se těším na další díl.

White Chamber jsem měl v předlouhém seznamu jednou si chci zahrát, ale na doporučení uživatele Red jsem tomu dal šanci hned. Grafika mě na obrázcích odrazovala, ale ve hře byla vlastně docela fajn, takový v dobrém smyslu návrat do devadesátek.

Hlavní devizou hry je příběh. Je to klasický survival horor na vesmírné lodi/stanici. Všichni jsou mrtví, vědec ze záznamů popisuje paranoiu, mrtvé a záhadný artefakt, který zkoumali. Hrdinka se probouzí se ztrátou paměti na stanici, kde nic nefunguje. A zatímco se pokouší zprovoznit některé systémy, stanice si žije vlastním život. Části se mění na pekelné výjevy plné krve, rozsekaných těl a příšerná zvěrstva
. Jsou tu halucinace, hrdinka v určitých situacích na vlastní kůži zažívá co sleduje na videu nebo za sklem. Kromě klasických věcí sbírá i části těl, v některých místech může zařvat a vy se dočkat jednoho z předčasných konců. A na konci přichází pěkný zvrat. Estetika toho všeho odkazuje někam ke krvavé psychedelii Harvesteru či Hell z devadesátek. Je tu ale pár mínusů.

1. Hrdinka a další postavy vypadají jak z anime, což se k námětu a grafickému ladění hry hodí jak pěst na oko.

2. Je to krátké, rychlé a hlavně příšerně neoriginální. Já podobné náměty nám rád, ale v podstatě totéž byl System Shock, nebo třeba Statsis o pár let později který ač mě herně štval z podobného námětu vydupal příběhově, atmosférou, zvraty a postavami maximum. Tohle jen tak rychle proklouzne po povrchu.

3. Samotná hratelnost. Hra se ovládá slušně, plníte celkem logické úkoly až na pár prasáren typu zrcadlo na monitor. Místnosti jsou sice bludištěm, než Vám dojde, že jich zas tolik není. Problém je pro mě nelinearita spojená se sbíráním karmy. Nikdo Vám neřekne, že tu něco jako karma je, nebýt návodu, tak tu černou tabuli vůbec nepochopím. A ty věci pro karmu, které jste splnili se také ve hře nedovíte; přičemž některé nedávají moc smysl (snížení karmy za přeseknutí drátu?). Díky jsem nakonec konzultoval návod víc než bych v podobné hře chtěl a musel - a bylo mi to houby platný. Ono totiž maximum karmy vede k "vtipnému" (čti dementnímu) konci, takže jsem si to zahrál ještě jednou... pro nejlepší konec vám stačí 3-5 bodů ze šesti. Nebýt návodu, tak by mě nějaké různé konce a nelinearita vůbec nenapadly a pravděpodobně bych se divil co je to za pitomý konec.

Každopádně celkem slušná hra, na freeware rozhodně stojí za vyzkoušení. Jen pokus chcete skutečný konec, tak doporučím návod zkonzultovat aspoň co se týče karma bodů.

Dirty Split mě doporučil uživatel Red v jedné z diskuzí a byla to přesně hra do vrcholícího předvánočního úklidu, shánění a balení dárků :) Krátká, jednoduchá, pohodová, nenáročná.

Hned na začátku Vás přivítá jednoduchá, ale příjemná a neurážející karikovaná grafika doprovázaná retro hudbou a vzápětí se ocitáme L.A. přelomu 50-60. let.

Soukromý detektiv Sam Baxter je najet nóbl paničkou, aby odhalil vraždu snoubence její dcery, plastického chirurga Bedforda. Ona dámička ho sice nemohla vystát, ale za vraždu sedí ve vězení její stejně nóbl syn což je neslýchaná drzost. A tak se Baxter ke zlosti policejního šéfa a svého bývalého nadřízeného pouští do pátrání, které ho vede do Las Vegas nebo New Yorku a odhaluje, že Bedford vedl dvojí život. Nebo ne? Závěr přinese několik zvratů, překvapení a dá se říct že je to vše slušně vymyšlené. Jenže Dirty Split není noir, thriller, nebo temné krimi. Je to jen nenáročná detektivka, kde se všichni chovají přesně tak jak byste čekali. Bohatá dámička je snobka, kapitán je uřvaný idiot, exparťák je žoviální kámoš, recepční je přihřátý (o druhém recepčním zvaném Či-Či ani nemluvím), slavná tanečnice rozšafná. A hrdina je prostě ryze profesionální škrobený panák. Být to film tak mě napadá - německá televizní kriminálka (ostatně autoři jsou z Německa).

Totéž v podstatě hratelnost. Postupujete logicky dopředu jako nůž máslem, v podstatě jen mluvíte s lidmi a občas jim něco ukážete. Ani nemusíte nijak startovat mozek, protože těch pár věcí, kde se můžete zaseknout Vás napadne raz dva. Za celou hru jsem v podstatě nezkoušel použít něco na okolí, max jsem vše prozkoumal (oko, ruka, pusa). Až ve finále na horách se dostaví konečně nějaké skutečné adventuření a řešení problémů... ovšem teda ta krávovina co hrdina vymyslí na konci to je těžký návrat do devadesátek :)

Každopádně Dirty Split není špatná hra, v podstatě ji nemám co vytknout. Ani není úplně krátká (cca dvě hodiny). Jen mě ani na chvíli nestrhla příběhově, herně nebo aspoň graficky. Zkrátka nenáročná oddechovka na 65%.

Nu, tak po Eternally Us druhý mini adventurní pokus z roku 2010 a myslím že stačilo. Podobné hry opravdu nejsou nic pro mě. Je to ještě kratší, bez příběhovější a víc indie než výše zmíněná hra a prostě se mi to nelíbilo.

V 3D pohledu procházíte černobílý dvoupatrový dům, najdete pár klíčů a narážíte na ducha? ženské bez hlavy a bez srdce. Ve finále si vybíráte jestli otevřete dveře se srdcem nebo s hlavou a co z toho si veme zpátky. Na základě toho Vás čekají dva konce - brutální a nijaký.

Co to mělo znamenat netuším, strach v podobné ohyzdném prostředí na mě fakt nefunguje. Místo toho jsem bojoval s pomalým nepřesným ovládáním (naštěstí WASD a myš) a hledal titěrné poschovávané klíče. Abych zmínil nějaké pozitiva - ten brutální konec je celkem slušný, ale jinak nic pro mě.

Jedna z těch kratičkých adventurních jednohubek, kterých mám v seznamu ještě pár a které se dají rychle odškrtnout jako dohrané. Což je fajn jen z pohledu, že si můžu říct, že z 18 adventur co mám zapsané v roce 2010 už jich mám dohraných 8 a ne 7. Jinak to z herního hlediska nemá moc smysl. Pár minut hraní, celkem atmosferický pixelart (hlavně les s padajícím listím se povedl), pár jednoduchých úkonů (nejvíce mě daly zabrat ti úvodní holubi).

Příběh? Amber se ztratila kamarádka Fio a tak ji hledá v abstraktních obrazech a vede existenciální a filozofické debaty s chrliči a bažinnými stromy... nic pro mě ani ve filmech, natož ve hrách. Pointa napadne každého, kdo někdy viděl nějaký anthology seriál typu Twilight Zone/Příběhy ze záhrobí/Neuvěřitelné příběhy. Emoce... hmm smutné, ale má mě dostat pixelovatá postavička se kterou jsem strávil necelých 20 minut?

Tak co s tím? Bylo to krátké, pěkné a nic extra pro mě, tak neutrálních 60%.

Kulivočko je další z českých freeware pokusů v mém seznamu, u kterého byl hlavní problém hru vůbec sehnat. I mé oblíbené stránky zklamaly, nakonec pomohlo w*e*b*s*h*a*r*e*. Kupodivu jsem ke hře nenašel ani žádný návod, ale nakonec nebyl ani potřeba.

Kulivočko je adventura pohádková, jednoduchá, kratičká a bohužel neukončená, ke které není moc co psát. Příjemná pohádková grafika, klasické ovládání (levá myš použij, pravá prozkoumej, space zobrazování aktivní míst), jednoduché řešení problémů, pár lokací a postav. Žádný pixelhunting, žádné zkoušení všechno na všechno, co by fungovat mělo funguje. Hratelnost zpestří jedno kurzorové vyhýbání se překážkám s klíčem, detektor tajných míst a něco jako hidden object game v jedné z lokací.

Příběh je klasická pohádka - klučina ze sirotčince se vydá zastavit zlého čaroděje Rasputina a zachránit princeznu. Potkává kouzelného dědečka, draka, trpaslíka, vědmu. Je tu nějaký ten neurážející humor (help linka, sněhuláci stávkující za zimu, drak co by rád vrátil neužitečnou princeznu), nechybí povinný odkaz na Harry Pottera a zhruba v půlce příběhu hra končí.

Je to pěkná adventura pro nejmenší, kteří se zabaví a nebudou frustrovaní klasickou adventurní obtížností. Já k tomu sedl 10:40 a přesně 11:40 jsem měl dohráno i s titulky, což je zkrátka málo. Proto i přes samé klady jen 60%.

Axel & Pixel jsem měl v seznamu českých amatérských freewarovek a ona to nakonec freewarovka nebyla. Enteroni si vzali na paškál Samorosta, obšlehli co se dalo a výsledek vypustili do světa. Vadí to něčemu? V podstatě ani ne, protože Samorost 1-2 byly krátké hříčky a plnohodnotná trojka vznikla až dlouho poté. A Axel & Pixel je plnohodnotnou hrou na celo odpoledne.

Hrdinou je malíř Axel, kterému jakási zlomyslná rudá obluda ukradne klíč od jeho světa a tak se vydává se stativem, štětcem, barvami a věrným pejskem Aidem za ním. Cesta vede čtvero ročními obdobími a 24 úrovněmi, přičemž zde platí jedna úroveň = jedna obrazovka. Pokud jste hráli Samorosta budete hned doma. Na každé obrazovce je východ, ke kterému se musíte proklikat. K tomu Vám pomáhá magický kurzor, kde se zasvítí, dá se něco udělat. Občas se kurzor změní v kroky a někam dojdete, občas se objeví tlapka a něco zvládne pejsek. Většinou se to odehrává v přírodě, občas se dostanete do podzemí s nějakými mašinkami. Věci se používají automaticky, úkoly na obrazovkách jsou vesměs pohodové, nebo se na ně dá přijít, občas je zpestří nějaké tradiční puzzle (skládání tetris kostek, stavění potrubí, spojování drátů), občas taky nějaký pixelhunting. Kromě řešení úkolů ještě sbíráte 20 kostí pro pejska, malířské barvy (8*) a kreslíte skeče (taky 8*).

Zkrátka dění na obrazovkách je celkem zábavné herně i dějově - občas někdo někam spadne, něco se nepovede, někdo chce někoho sežrat, pes dělá psí kusy, Axel se raduje z úspěchů. Není to sice tak k sežrání roztomilé, vtipné nebo graficky povedené jako Samorost, ale v podstatě jde o slušnou variaci.

Autoři to bohužel zpestřili minihrama, kdy se pro mě zábava mění ve frustraci. Lítání balónem, kde musíte přidávat/ubírat plyn, hlídat si abyste nenabourali do stropu či podlahy a ještě se snažit sebrat všechny kosti je menší peklíčko. Ještě o něco víc mě štvalo autíčko co šplhá po skalách, skáče a neustále se převrací na hřbet... poslední lodě s podivným ovládáním (pro cestu nahoru klikáte dolů pod loď a naopak) byly asi nejlehčí. A ještě aby toho nebylo málo, tak spousta akcí probíhá ve formě QTE neboli šipkované, na což prostě nemám reflexy, takže jsem si pěkně zanadával :)

Nicméně pominu-li tyhle zbytečné akční vložky, celkem jsem se bavil - zhruba na úrovni podobných Goblins 4 ze stejného roku. Hrdina mě za poctivé sbírání na konci odměnil krásný obrázkem :) a já hru odměním slušnými 70%.

Tak jsem po Gemini Rue vrátil k další kdysi dohrané adventuře. Alternativu jsem měl zaškatulkovanou jako těžký průser, proto se mě do ni tak dlouho nechtělo. Po znovu dohrání musím říct, že až na jednu podstatnou věc to tak hrozný nebylo.

Alternativa je pro mě po všech těch pixel art a freeware pokusech zas jednou moderně vypadající adventura. Celkem pěkná 2D/3D grafika zobrazující futuristickou Prahu, pár slušných animací jako bonbonek. Androidi se zeleně zářícím pendrekem jsou super, zbytek je celkem neurážející průměr.

Hratelnost je taky tradiční. 5 dnů na řešení problémů, mapa lokací kde lítáte od čerta k ďáblu a řešíte co jde. V jednotlivých lokacích se na lehčí obtížnost dají zobrazit pomocí "Tab" aktivní místa, kterých není zas tolik a v případě zákysu se dá použít oblíbená metoda "všechno na všechno". Je tu občas nějaké puzzle, občas záleží na prokecu postav či na kontrole PDAčka. V tom máte nejen databázi informací, ale i osobní poznámky a asi dvakrát jsem zakysl na tom, že jako hráč jsem věděl co chci, ale postava to nevěděla a akci odmítala provést dokud jsem neklikl na PDA a nepřečetl určitou věc. Většinu času ale trávíte tradičním sbíráním, kombinováním a používáním předmětů, moderní výslechovku nečekejte.

Jinak co se týče hratelnosti, první den je náročný kdy fakt běháte mezi x lokacemi a hledáte co a kde, další dny už jsou sevřenější a většinou se týkají dostávání se do konkrétního objektu. Hra opravdu hodně využívá objevující se aktivní místa, případně aktivní body které nešly použít a po nějaké akci jdou, ale vzhledem k možnosti označit si je to není takový problém. Horší je zadávání a lovení přístupových hesel, to je občas práce pro jasnovidce - třeba Petrenko má pro vstup do Theolexu jiné heslo než pro počítač, ale zjistit to nemáte jak, jiné hesla (letištní sklad, sejf na stavbě) zadáváte úplně random. Tady jsem se neobešel bez návodu.

Největším lákadlem i slabinou je příběh. Jsem v roce 2045, kdy je Praha rozdělená na tři části, všude jsou androidi a vše ovládá všemocný Stát. Jen kromě něj jsou tu ještě stejně všemocné korporace Endora (zabývající se stavbami!?) a Theloex (výroba androidů) - jak to jde dohromady netuším. Richarda Ročka vyhodí z práce, androidi mu zabaví občanku i šalinkartu/lítačku a uvrhnou ho do chudinské čtvrtě. Což ho naštve a rozhodne se přidat k Odboji.

A celé je to takové povrchní a pitomé. Odboj najdete přes prvního ožralu v hospodě (sice falešný, ale budiž), skutečný Odboj v podstatě nic nedělá vše za ně uděláte Vy. Hrdina se bez problémů vloupává na přísně střežená místa.. ale OK jsme v adventuře tak to prostě chodí v rámci spádu hry. Ale podobných pitomostí je ve hře spousta - policajtka Vás pošle vyšetřovat vraždu na základě pětiminutové debaty u dveří, profesor se nechá zabít aby jeho výzkum nepadl do špatných rukou.

Největším a nechvalně známým průserem je konec, který prostě není. Richard se vydává vloupat do centrály Endory, kde zjistí že Endora plánuje cestovat časem a vymazat Stát z historie. Informaci donese šéfovi odboje, který zavelí stop, tohle je na nás moc, dáváme od toho ruce pryč. Linie s agentem NoName se nedořeší, Richard je štvanec ale moc ho to netrápí a odchází do slunce... a ať se s tím piplá někdo jiný. Nevím jestli tvůrcům došli prachy a producent zavelel taky stop, tady to ukončíme, nebo chtěli udělat cliffhanger a nalákat na pokračování. Před léty mě to příšerně nasralo, teď jsem s tím už počítal, navíc mě ten příběh nijak extra nevtáhl, aby mě ten konec rozčílil.

Každopádně Alternativa je slušná, graficky, hratelností i délkou lehce nadprůměrná adventura, která ovšem nijak neskončí, takže víc jak 60% to nebude.

Gemini Rue byla jednou z posledních tří adventur po roce 2000, které jsem kdysi dohrál, ale nikdy se k nim nevrátil (ty zbylé dvě v PS). Pamatoval jsem si úžasný konec a ošklivou grafiku; ta mě ostatně odradila od znovu hraní cca před rokem. Když jsem nedávno dojel jiné pixel adventury, řekl jsem si že to zkusím znovu.

Nu - ta grafika je prostě odporná. Rozplizlé textury v hnusném prostředí a nízkém rozlíšení, kdy pomalu ani nevidíte jak ty postavy vypadají. Je to ošklivé i na poměry jiných pseudo-retro her a bylo by to ošklivé i na počátku devadesátek. Kupodivu je tu i pár moc hezkých vesmírných scén/animací, které aspoň částečně zlepšují vizuální dojem. A když už kritizuju, tak jsou tu opět moje "milované" achievementy. V nejnovější (3.2) GOG verzi sice vyskočí okno o získání, ale v seznamu se neobjevují jako splněné, google mlčí, takže chyba bude nejspíše někde na mém počítači s Win 7. Nakonec jsem i přes snahu hledat a konzultaci návodu všechny nezískal, protože jeden Cowboy Bebop se prostě neobjevil a vyhledání všech témat se také nezaregistrovalo.

Jedno se ale musí nechat. Pokud to překousnete, Gemini Rue je adventura jako řemen. Poctivá, dlouhá, zabrala mi s přestávkama na praní celý den. Není to úplně klasická výslechovka, nebo kombinace, ale spíše od každého něco. Vyslýcháte postavy, hledáte lidi, události či telefonní čísla na síti (ovšem musíte k ní získat přístup). Prohrabáváte skládky, odpady, lžete, vyhrožujete, páčíte dveře (a paklíč si taky musíte opravit). Řešíte fyzické problémy - jak se dostanu támhle k žebříku... že by přisunutí bedničky? Protože tu kromě klasické retro kombinace oko/ruka/pusa máte i nohu, občas něco vykopnete, nakopnete nebo nohou odsunete.

A také střílíte. Ano vím, že to v tradiční adventuře nemá co dělat, ale tady se to docela hodí a některé situace dostávají neskutečné grády. Přestřelek je jen 6 za celou hru, ale je tu na ně poměrně komplexní systém krytí, vyklánění, nabíjení, tajení dechu a headshotů. Není to úplně snadné, ale dá se to zvládnout a ten pocit když to nandáte pár šmejdům a celé město si o tom povídá je k nezaplacení.

Samozřejmě tím hlavním je příběh, rozdělený na dvě části. První část je klasická sci-fi dystopie ala Blade Runner. Ošklivé, upršené mimozemské kolonie pár let po válce, všude je špína, bordel, feťáci lítající na "šťávě". Na jedné takové planetce Barracus hledá klasický noirový polda Azriel Odin svého ztraceného bratra. Z vesmíru ho jistí parťák Kane, ale ani parťák, ani to že je polda mu nepomůže, protože město ovládá mafie Boryokudan, ke které ostatně Azriel svého času patřil. Mafie má lidi všude, takže se nevyhnate utíkání, schovávání i střílení, ale kousek po kousku, od člověka ke člověka se blížíte k odhalení Centra 7, kde by bratr mohl být.

Centrum 7 je nápravné supertajné zařízení, které rehabilituje vězně tím že jim maže paměť a mění je na nové lidi. Myšlenka děsivá, provedení ještě horší - Boryokudan dávno všechno zkorumpovalo a tak Centrum 7 slouží k výcviku vrahů. A právě zde se odehrává druhá fáze. Jako Delta Six se navzdory několika výmazům s pomocí pár lidí pokoušíte utéct. Jenže jak utéct z místa ovládaného všemocným Ředitelem, kde jsou všude kamery, 99% dveří je zavřených na sken sítnice, otisk nebo kartu? Musím říct, že takové pašování pistole je naprosto úžasné.

Samozřejmě, že ve finále se vše propojí a musím říct, že obě finále (útěk a návrat) jsou kulervoucí, plné adrenalinu (i díky střílečkám), zvratů a odhalení. Ten hlavní zvrat jsem si bohužel pamatoval, ale i tak to stále za to. Konec je sice dobrý, ale pořádně hořký. Vlastně ve světě nic nezměníte, nic nezískáte, naopak ztratíte... ale aspoň Ředitel dostane co mu patří a celá ta odporná díra vyletí do vzduchu.

Na konci jsem na ošklivou grafiku a místy krkolomné ovládání ani nevzpomněl a jen hltal. Protože hratelnost i příběh stojí fakt za to.

PS: Dvě hry ke kterým jsem se nevrátil je česká Alternativa (pamatuju si ji jako srágoru bez konce) a Moebius: Empire Rising (hraní na body a nikde nemůžu najít full point list, bez kterého to pro mě nemá cenu :D)

Po dohrání série Blackwell jsem se kouknul na další hry Wadjet Eye Games co bych si zahrál. Shardlight a Unawoved jsou na mě moc nové, ale debut Shivah zapadá do období které procházím, takže proč ne.

Pokud jste hráli sérii Blackwell, tak v Shivah budete hned doma. Pixelová grafika kterou nemá cenu ani hodnotit, New York, táhlá hudba, depresivní atmosféra. Hratelnost je nachlup stejná. Čili máte pár lokací, obíháte lidi a vyslýcháte je, získané stopy kombinujete a hledáte nové stopy (a hesla) na internetu či na emailu. Kdo čeká puzzly, předměty či kombinace, bude zklamán, tady nic podobného nenajde. Namísto toho řešíte slovní souboje a můžete v nich zařvat. Každopádně dostal jsem co jsem čekal, takže bych byl spokojený, jenže je tu pár ale.

1. Opět otravné achievmenty, opět jsem se nechal nachytat na jejich lovení a opět jsem na konci zjistil, že je všechny získat nemůžu, protože bych hru musel dohrávat víckrát.

2. Délka. 10:20 jsem zapnul, 11:40 byl konec. To je zkrátka příliš krátké i na poměry tohoto studia a to jsem si hratelnost ještě natáhnul zkoušením různých odpovědí. Ten případ co tu řešíte odpovídá v podstatě jednomu z mini příběhů v sérii Blackwell a to ještě rozsahem a délkou, nikoliv hloubkou, čímž se dostává k tomu hlavnímu.

3. Příběh. Nezačíná špatně - zdeptaný rabín Stone slouží v zadlužené synagoze, lidi přestávají chodit a jednoho dne to chce vzdát, když zjistí, že muž kterého před lety vyhodil (protože si chtěl vzít nežidovku) byl zavražděn a odkázal mu 10 tisíc dolarů. S pocitem viny a nepochopení se Stone pouští do pátrání. Židovský námět je super (včetně pár židovských vtipů či výrazů), nechybí tu odkazy na Blackwell (detektiv Durkin, Rosa v baru). Jenže v té krátkosti je to banální až běda - cca 4 postavy, 4-5 lokací, v podstatě se přes 2-3 stopy dostanete hned k záporákovi, jehož (béčkové) chování není ani pořádně vysvětleno. Ani nemá smysl to spoilovat, tady se na nějakou kvalitní kriminálku nebo nečekané zvraty fakt nehraje. Jediné co tu má jakžtakž hloubku je samotný hrdina.

Každopádně průměrná adventura, pokud se Vám líbila série Blackwell, můžete zkusit, ale tou banálností budete nejspíše zklamaní.

PS: Rabbi Zelig opravdu? Že by někdo chtěl říct - áno, koukám na filmy Woody Allena?

Blackwell Epiphany přichází s finále, které je přesně takové, jaké jsem očekával. Uzavírá příběh, odpovídá na většinu otázek, boří pravidla a přichází s epickým vyvrcholením a hořkým koncem. Nejdříve si odbudu pár výtek a technických věcí a pak už budu (skoro) jen chválit.

Grafika mě přišla podivně rozplizlá. A opět nechybí achievmenty, které jsou tentokrát opravdu k vzteku, protože nejdou posbírat za jednu hru a hlavně jsou naprosto debilní. Kráčet po sněhu sem a tam, počítání kroků ve hře, lhaní lidem.... Opravdu jsem na to neměl náladu kazit si finále série takovýma kravinama, tak jsem se na to vyprdl.

Jinak ovládání zůstalo stejné jako v předchozím díle, hratelnost je mnohem hutnější a delší. Stejně jako ve čtverce tu je jeden prologový případ, následovaný třemi standartními a to vše zastřešuje hlavní příběh, který vrcholí v ono epické finále. Nemám tady co vytknout - případy jsou dlouhatánské, hra plně využívá všech principů z předchozích dílů - spolupráce, výslechy, kombinace stop hádanky, testuje Vaši pozornost při tom jak dobře posloucháte, čtete a umíte si dát věci dohromady, nechybí tu pátrání po heslech, kódech i hackování online hry. Vzhledem k tomu, že je to popáté to stejné a principy jsem už měl v malíčku, tak 95% věcí jsem vyřešil sám... no ale na těch zbývajících 5% jsem do toho návodu kouknout musel. Oproti kratičkým prvním dílům se tady délka vyšplhala na 8 hodin a to jsem se opravdu nikde neflákal, ani dlouho nekysnul, jen jsem poctivě obíhal postavy a hltal každou novou informaci a stopu.

SPOILERY!!! A příběh a vše kolem? Parádní. Je tu spousta vedlejších věcí - Rose se zaplete s policií, které pomáhá i čelí z pozice zatčené. Ve flashbacích uvidíte mladou Kometesu ještě pod jménem Jocelyn a proč odvrhla Madeline. Dočkáte se i dalších odpovědí - proč se zbláznila babička a teta Lauren a co se s ní poté stalo. A konečně se dočkáte odpovědí ohledně Joeyho - co se mu stalo, proč zemřel a proč se stal průvodem.

Hlavní příběh lemuje šest lidí, kteří před 20 lety byli členy sekty, která jim změnila životy k lepšímu. Po letech je ale někdo zabíjí a co hůř - trhá jejich duše na kusy! Joey je v šoku, stejně jako Rose a musím říct, že jsem na ty nečekané zvraty a šokující scény koukal s otevřenou pusou. Příběh odkazuje na sektu z předchozího dílu, ale hlavní zlo leží někde úplně jinde.

Jednotlivé případy jsou podobně jako ve čtverce. Prolog je o nešťastné herečce co umřela v rozpadlém feťáckém baráku. A první větší případ je absolutní emocionální masakr. Muž je zabit přímo před Rose a vzápětí je jeho duše roztrhána na kusy. Jeho přítelkyně zmizela, jeho malá nevlastní dcera straší v domě (zde i Joeymu dochází cynické hlášky) a někde poblíž je ještě otec šílený hrůzou co se stalo. Rozuzlení příběhu je brutální, šokující a to je jen začátek. Rose snaží vyřešit další dva případy a zachránit duše, což je takový průměr - sportovec který se srovnává s tyranským otcem z dětství a kromě toho je tu celebrita a prostitutka s nečekaným twistem.

Na konci přijde další brutální zvrat a finále se rozjede naplno. Nečekaný záporák (tohle se mě osobně nelíbilo - ale vysvětleno je to perfektně), ohrožení celého města, Rose v blázinci a Joey který se ji zoufale snaží pomoc a přitom se nemůže ničeho dotknout. Konec? Nečekané vítězství, nečekaný osud jedné z postav a přesmutný konec jiné postavy. Nelíbilo se mi jak to dopadlo, holt v každé podobné sérii musí někdo umřít. Nicméně z hlediska emocí, dialogů, epičnosti a uzavření všeho to funguje na 100%.

Zkrátka výborné finále. Ze zhruba třicítky adventur v roce 2014 mám i s tímto okomentované dvě (ještě Polda 6) a dohrané tři (ještě Moebius), ale věřím že Blackwell Epiphany by byla určitě na jednom z předních míst pomyslného žebříčku.

Čtvrtý díl Blackwellu je vyladěný k dokonalosti tak jak je to u podobné série možné. Autor ví přesně co chce vyprávět, jakým způsobem, jakou použít grafiku a jak doladit hratelnost k dokonalosti, jinak moc novinek nepřináší.

Technická stránka se příliš nezměnila, přestože se píše rok 2011 (nemám moc s čím srovnávat), tak to prostě vypadá jak ze začátku 90. let s tím že jazzík překvapivě doplňuje výborná taneční muzika v klubu (která se pochopitelně Joeymu nelíbí).

Hratelnost se rovněž ustálila. Pár přibývajících/mizejících lokací v New Yorku, menší případy které spojuje jeden větší, vyslýchání, googlení a kombinace informací. Na googlení, kombinování a emaily díky bohu slouží smarthpone, takže nemusíte s každou stopou domů. Zbytek tvoří špetka používání předmětů a trocha spolupráce postav. Joey se naučil používat foukání do menších předmětů, což slouží párkrát jako řešení problému. Nic co by se s trochou namáhání mozku nedalo vyřešit i bez návodu. Jen je to tentokrát o trošku delší, zabralo mě cca 5,5 hodiny. Vrátily se naprosto zbytečné achievmenty (18), které tentokrát ani nic neodemykají.

Mírně výtky tak mám pouze k příběhu. Hrajete počtvrté totéž a je to trošku hra na jistotu. Prolog (hozený do humorna) na duchařské lodi, tři menší případy s jedním větším v pozadí. Joey sice cynicky komentuje vše kolem, ale na Rosu je většinou hodný a Rosa začíná být ostřílená lovkyně a umí ho usadit. Dialogům, popisům i jistým tématům se nedá vytknout nic. Ztráta životní cesty a zneužití bolesti falešnými spiritisty, kteří lidi směřují k vlastní záhubě, pochybnosti o vlastní identitě a smyslu života, hledání/nenacházení odpovědí, výčitky z minulosti, smutek... to vše funguje. Nechybí ani špetka humoru (Joeyho vidí i mimina a skoro zaskóruje :D)

Konkrétněji s mírnými SPOILERY! Rosa a Joey řeší trojici lidí, kteří podlehli tajemnému prorokovi Gavinovi a zemřeli. Novinář, kterého Rosa znala a který i po smrti pokračuje v pátrání, aniž by věděl že je mrtvý je emocionální pecka. Brigádnice nešťastně zamilovaná do šéfa je ale jak z červené knihovny a šprtka, který se změní na pařmenku je jak z pitomého teen filmu. Záporák se objeví až na konci a přes výborné finále (cesta do světla ho opravdu nečeká) byl spíše zklamáním (vysávání energie z lidí a pátrání po médiích jako lahodných zákuscích). Nemůžu říct, že by mě jeho organizace nějak extra zajímala, Komtesa byla úplně někde jinde.

Co dál? Objevuje se vyšetřující polda Durkin, který se jako mladík mihnul ve dvojce, na moment se vrací průvodkyně Komtesy Madeline. A Joey konečně potká někoho z minulosti... jenže kromě pár náznaků z toho zas nic není.

Každopádně to jsou spíše moje osobní pocity, jinak si i čtvrtý Blackwell drží vysokou úroveň a jsem zvědavý, jestli se v posledním díle dovím nějaké odpovědi a přijdou nějaká pořádná řešení.

Jak píše JohnCZ, Blackwell je opravdu jako dobrý seriál, na který se těšíte celý den v práci, abyste večer zkoukli pár dílů a posunuli se dále v příběhu. Třetí díl se mi zdál celkově zatím nejlepší, i když z herního hlediska tu bylo pár kroků zpátky. Ale popořadě.

Ve trojce se ocitáme zpátky v současnosti u Rosy a Joeyho. Uplynulo 6 měsíců, Rosa si stále na duchy úplně nezvykla, ale s Joeym už víceméně fungují normálně. Hned na začátku jsou vrženi do případu - duch zkrachovalého bankéře chce skočit z římsy a netuší, že už skočil. Následuje pomoc herci, který dostal infarkt a přehrává si poslední scénu z posledního filmu. Hra je rozdělena do 4 dnů, přičemž v půlce přijde zvrat - herec nezemřel na infarkt, ale byl zavražděn.

A tentokrát bez bez SPOILERů k předchozím dílům neobejdu, ale předpokládám, že ti co hrají třetí díl, hráli i ty předcházející a vědí kdo je Komtesa. Šílená žena-médium bez duchovního průvodce "pomáhající" živým na druhou stranu, která na konci dvojky zemřela se vrací ještě šílenější a vraždí koho může. Stále odhodlanější Rosa tak stojí prvně proti vraždícímu duchovi, Joeymu přes sarkastické hlášky probleskuje strach o svoji kamarádku. A to není všechno - v druhé rovině se Rosa snaží odhalit zcela přízemní motivy komu jednotlivé smrti prospěly. A pak je tu ještě pár střípků z minulosti samotné Komtesy a její duchovní průvodkyně, které sice neřeknou skoro nic, ale nahodí udičku a navnadí k tomu, abyste se těšili na další díl. Já se teda těším určitě a nebýt vstávání do práce, nejspíše bych si ho zapnul hned teď a šel spát zas někde ve tři ráno :) Krásné zakončení s dvěma možnými konci, humor, emoce... zkrátka příběh je tady opravdu úžasný. Tvůrci do něj zakomponovaly i skutečné postavy jednoho novináře a jednoho hospodského pábitele a jediné co mě štve, že ani po třech dílech nevím o Joeym skoro nic.

Grafika je zas o něco hezčí, je tu pár atmosférických scén a naprosto úchvatná kavárna na půli cesty. Nechybí opět skvělý dabing, jazzová hudba a jedna písnička na konci.

Hratelnost udělala bohužel pár kroků zpět, jinak by to bylo i za 85-90%. Ooglení (bez G) s nutností ručně vypisovat příkazy je otravné, používání předmětů je omezeno na minimum a celkově hratelnost opravdu už spočívá jen v procházení cca 6 lokací, prokecávání postav a pár rychlých akcích spočívajících ve spolupráci postav (kočka, finále). Kladně hodnotím hackování emailů a páčení zámků (oboje je ale jen cca 2*). Bohužel v rámci zlehčování zmizelo i kombinování záznamů z deníčku, což na prvních dvou dílech bylo jednoznačně to nejlepší. A herní doba je opět tak na 3-4 hodiny max.

A ještě jedna věc, která mě štve napříč díly. Achievmenty. Psal jsem to už u několika her, ale nechápu proč je něco takového v adventuře. Tentokrát jsem je zkusil najít, ale bez návodu se při pátrání neobejdete a návod na ně vyspoilí podstatnou část hádanek. Tak jsem si hru zbytečně zkazil, všechny stejně nenašel protože jeden spočívá v tom mít zapnutý komentář tvůrců, na který s prominutím nejsem zvědavý, protože si chci užít příběh bez nějakých řečí kolem. Takže v dalších dílech achievmenty ignoruju a nebudu si kazit pátrání.

Přes pár výtek a pěknou, leč stále prastarou grafiku opět jedna z nejlepších adventur v roce 2009.

Neodolal jsem a pustil se i do druhého dílu, který je o fous kratší než ten první. Blackwell Unbound těží z pevně nastavených pravidel v jedničce, takže princip hry je jasný - živý člověk a duchovní průvodce pomáhají duchům na druhou stranu a odhalují jejich osudy.

Autoři ale pár věcí přece jen změnili. Grafika je o něco hezčí a především přechod do světla je tentokrát opravdu nadpozemský a stylový. K povedenému dabingu přibyla táhlá jazzová hudba včetně jedné písničky.

Hlavní změnou je doba děje. Namísto "současnosti" se ocitáme v New Yorku roku 1973, namísto začínajícího média hrajeme za zesnulou tetičku Lauren. Joeymu zůstalo něco z cynizmu a ironických hlášek, ale tvůrci poněkud utlumili jeho bezohlednost. Lauren naopak není vyplašená stydlivka, ale ostřílená "lovkyně" duchů, hulící jedno cígo za druhým a trousící cynické hlášky. Takže se ona a Joey výborně doplňují.

Změnily se i případy. V jedničce to byla hororová klasika s tabulkou Ouija, ve dvojce na to tvůrci šli civilněji a nabízí v nočním, liduprázdném New Yorku dva případy plné emocí, rodinných tragédií a nešťastných lidí.
Ten první je o smutném jazzmanovi hrajícím na saxík na jednom z mostů a dotýká se jeho sestry a jejího milého.
Druhý je o mírně bláznivé paní, který 15 let neopustila svůj dům a nedokázala se smířit s jeho stržením a vystěhováním.
Spojujícím článkem je potom žena jménem Komtesa, která je oba zabila. Hrdinové odhalují proč, co se stane s médiem bez duchovního průvodce a jemně naznačují neradostnou budoucnost Lauren.

Z příběhového hlediska mě moc nenadchlo, že hned druhý díl série je "prequel", který navíc nic moc neřeší a ani razantní konec (nedalo se s Komtesou promluvit?). Jinak je to moc pěkně a dá se říct smutně napsané.

Hratelnost - oba případy můžete řešit najednou, nebo každý zvlášť. Je tu mírný příklon ke klasické adventuře - máte tu pár předmětů, které musíte použít, občas si musíte něčeho všimnout, abyste získali stopu - jediný můj zásek s návodem bylo tričko na obrázku. Jinak ale v zásadě funguje vše jako v prvním díle. Na mapě města se objevují a opět mizí lokace, kde vyslýcháte často nespolupracující lidi, získáváte stopy, porovnáváte je a snažíte se odhalit osudu duchů a dovést je do světla. Menší novinka vychází z roku 1973, takže namísto internetu a mobilu používáte diktafon, polaroid a telefonní seznam. Tou větší novinkou je možnost ovládat Joeyho, který se dostane i za zavřené dveře (i když procházení nesnáší). Joey sice nic nevezme ani neovlivní, ale může pozorovat, informovat a hlavně mluvit s jedním z duchů za kterým se Lauren nedostane.

A je to vše. Komorní retro adventura nasáklá jazzem, noirem a nešťastnými osudy, u které mě sice pořád něco chybí, ale v zásadě se mi líbí.

EDIT: Opraveny hrubky a nesmyslný slovosled. Musím přestat psát komentáře na pokraji spánku ve 2 ráno :)

Série Blackwell je poměrně známá, má tu i dost hodnocení, ale vždycky mě odrazovala retro grafika. Po dohrání spousty českých freewarovek a jiné duchařské AGS série "x Days of..." a zjištění, že na GOG je to za pár kaček padly poslední zábrany a já se pustil do prvního dílu. Ne všechno bylo úplně super, ale nakonec se mi to poměrně dost líbilo.

Vzhledem k tomu, že jsem teď dohrál Trilbyho tetralogii, tak jsem s potěšením koukal, že Blackwell vypadá přece jen o něco líp. Něco na úrovni čtvrtého King Questu, kdy grafika už neuráží. Navíc je tu solidní dabing, hudba a náladová poslední scéna.

Blackwell Legacy je stejně jako naposledy zmíněná Trilbyho série duchařina, ale trošku jiná. Namísto hororu, gore a pekelných sil (i když...) jede v komorním duchu, sází na dialogy, postavy, pomalejší tempo a především detektivní pátrání netradičního páru.

Rosangela (neboli Rosa) Blackwell je uťáplá kritička kolem třiceti, která nezná ani své sousedy (čímž mi byla hned sympatická :D). Právě pohřbila svoji tetu, která strávila poslední 24 let v polokomatu/pološílenství, ve kterém stejně jako její babička mluvila o nějakém Joeym, psychiatr ji varuje že ten stav je dědičný a šéf ji namísto recenzí posílá napsat o studentce, co skočila ze střechy.

A co čert nechtěl, Joey Mallone je skutečný. Je tu duch z 30. let, sarkastický, cynický drsňák který má spoustu tajemství, spoustu zákonitostí nechápe a občas se chová spíše jako bezohledný kretén, kterému je celkem jedno, že Rose nic z toho nechápe a ani nechce.

Autoři si dají práci s představením hrdinky i Joeyho a nastolí pevné pravidla. Joey je navázáný na rodinu Blackwellů, nemůže se od Rose vzdálit více než 15 metrů, nemůže na druhou stranu a moc toho ve skutečném světě neovlivní. Rose může pomáhat duchům do světla, ale musí zjistit co se jim vlastně stalo, dostat je ze "smyčky popírání" (přesvědčit že jsou mrtví) a pomoci jim dál. To se mi moc líbilo, jasně vysvětlená a nastolená pravidla jak ze starých filmů, kdy se scénáristi obtěžovali vymyslet nejen monstrum, ale i zákonitosti jak může fungovat a co s ním.

S těmito zákonitostmi a po troše hysterie a odmítání se Rose a Joey pouští do pátrání, které je v podstatě klasické (tři holky něco vyvolaly pomocí Ouija a to je dohnalo k šílenství a pokusu se zabít). Přes tradiční námět se autorům podařilo, že mě zajímalo co se stalo, postav mi bylo líto a na konci mě i zatrnulo z logického odhalení (ne každý duch směřuje do nebe). Konec ale můžete mírně ovlivnit.

Jak se to hraje? Inu z 90% jednoduše. Z adventur to moc nepobralo, číli předměty skoro žádné nemáte, ani je pomalu nemůžete používat. Jsou tu dva herní dny, čtyři krátké lokace a ovládání jedním kurzorem. Namísto kombinací máte deník se stopami, které získáváte výslechem svědků, dohledáváním na internetu, konzultacemi s Joeym a hlavně jejich kombinováním, což mi přijde jako skvělý nápad. V rozhovorech můžete volit u styl konverzace, ale výsledek se nemění (pozor na konci to neplatí!). Zbylých 10% jsou chytáky typu někam se rychle schovat nebo zdrogovat psa, párkrát jsem díky tomu i zatuhl, ale nakonec za 3 hodiny dohráno bez jediného nakouknutí do návodu.

Výsledek? Inteligentní duchařina/detektivka zaměřená na výslechy s jasnými pravidly a konverzační hratelností. Přišlo mi to spíše jako rozjezd, štvalo mě že na některé otázky místy nesympatický Joey odmítal odpovědět, ale určitě jsem zvědavý na další díly.

Poslední díl je za mnou a zůstal tak na půli cesty mezi perfektní jedničkou a dvojkou a slabší trojkou. Autor tentokrát vyždímal z grafiky maximum a tak tu máme kromě obligátního gore ještě i třesoucí se, vlníci a prolínající reality a jednu opravdu kulervoucí animaci.

Hratelnost se díky bohu vrátila od parseru a nelogičností k prvním dvěma dílům. Ovládání je z druhého dílu, postup je podobný prvním dvěma dílům. Čili hrdina uzavřený v v nějakém komplexu (laboratoře), řešící poměrně logicky úkoly, otevírající si postupně dveře do nepřístupných místností (čili dohratelné bez návodu). Opět se to odehrává během několika dnů, opět je tu pár vedlejších postav, které v průběhu děje umírají. Nechybí ani noční můry, ani naháněčky s vrahem. Z trojky zůstalo přecházení mezi realitami, snové sekvence, cestování časem a vůbec absolutní chaos.

A příběh? Píše se rok 2189, tedy přesně mezi událostmi jedničky a dvojky. Inspektor Dacabe se vydá prověřit budovu sekty Optimology, která slouží jako zástěrka kultu bolesti. Kultisti se s ním nepářou, hodí ho do výtahové šachty a těžce zraněný spolu s pár lidmi se pokouší dostat ven z podzemních laboratoří. Ze začátku, jak se příběh rozjíždí to ještě jakžtakž funguje. Pak ale nastoupí klonovaní Trilbyové, sídlo DeFoe z 20. století, podivný ochránce (ve skutečnosti hrdina dvojky), nepochopitelně vraždící Tall Man.

Ke konci přichází absolutní míchanice časových linií, snů a reality, jiných dimenzí a přiznávám, že jsem to moc nechápal. Pochopil jsem už z předchozích dílů, že bůh bolesti Chzo potřebuje zničit tři části DeFoa, aby otevřel most mezi realitami, ale ten konec je silně o ničem Chzo by v našem světě nepřežil a vlastně mu o to ani nešlo, chtěl jen k sobě dostat hrdinu čtverky. Mnohem víc by se mi líbilo buď zničení démona nebo nějaký krásný špatný konec ve stylu démon se prodírá bránou a nastává peklo na Zemi.

Každopádně pěkná hororová série, poslední díl je solidně uzavřený i když bych si to představoval jinak a jsem rád, že jsem si to zahrál. A škoda přeškoda, že to nevyšlo jako tradiční adventura s moderní grafikou a filmečky, mohlo to být mnohem lepší.