Druhý díl je po několika hodinách za mnou a je to jak jsem očekával. Ve hře se nezměnilo vůbec nic. Titulní obrazovka, grafika, menu, mapa, žvýkačky, ovládání, nachlup stejně vypadající lokace, i postavy sedí tam kde v prvním díle. Zachována zůstala i hratelnost kombinující cestování po mapě a výslechy lidí se spoustou puzzlů, které jsou hodnoceny úplně stejně jako v jedničce. Evidentně byl celý Puzzle Agent jednou normální hrou rozpůlenou na dvě poměrně krátké, aby Telltale vydělalo více penízků.

Přibylo jen pár nových lokací, puzzlů je 30 + 3 po dokončení hry + 1 bonusový když nasbíráte perfect ve všech předchozích puzzlech. Přes konzultaci s návodem se mi to tentokrát nepovedlo, zvoral jsem jedno skládání hvězdiček skoro na konci a hrát se mi to znovu nechtělo (ano i nemožnost ukládat zůstala); tak jsem se na ten bonus podíval na youtube. V puzzlech se nově objevuje pár variací na Sokoban, jinak je to jako v jedničce. Něco jsem zvládl raz dva s údivem jak je to triviální, na něco jsem dokázal přijít a u něčeho jsem si rovnou řekl na tohle nemám, případně jsem to nepochopil ani s návodem. Třeba skládání amerických mincí, znalosti čísla Pí nebo naprosto šílený matematický vzorec. A jeden quicktime event na konci, který naštěstí mění jen jednu animaci.

A příběh? Obsahuje SPOILERY, protože předpokládám že to čte někdo kdo aspoň hrál první díl. Na konci jedničky jsme viděli únos předák gnómy do lesa; FBI případ uzavřela, ale Nelson se vrací pátrat na vlastní pěst. Stejně jako v první díle ho tu nikdo nevítá, všichni něco tají, navíc v okolí zmizeli další lidé, je tu pár šílených vědců, fanynka puzzlů a sněžných mužů. a taky návrat děsivého astronauta z intra jedničky.

V průběhu pátrání se příběh vydá naplno směrem Akta X, takže se dočkáte vesmíru, vládní konspirace ohledně tajného projektu "paprsku šílenství" a objeví se i muži v černém, kteří obsadí celé městečko. Zkrátka příšerný maglajz, který samozřejmě scénárista na konci nezvládl, takže se vyřeší jedna věc paprsek šílenství, něco zůstane naznačeno gnónové alias mimozemšťani z Měsíce? a většina bez odpovědi kdo stál za únosy lidí a co se s nimi stalo, kam zmizela dvojice šílených astronautů, co měla za lubem Bjornova lóže, šerif atd...

Takže podruhé 60%. Hratelnost je celkem fajn jako v jedničce, ale příběh marně balancuje mezi odlehčeným a mysteriozním, na konci se mění v příšernou slátaninu a na většinu věcí neodpoví. Ostatně jako kdysi postupem času Akta X.

Protože se epizodním adventurám vyhýbám jak čert kříži, od Telltale jsem ještě nic nehrál. Ale na dvojici Puzzle Agentů jsem se už nějaký pátek koukal, protože vypadaly jako tradiční adventury zaměřené spíše na puzzle a tak jsem se do prvního dílu pustil.

Grafika vypadá jak z freeware hry, což mě vzhledem k tomu, že už jsem různých freeware a indie adventur už pár dohrál rozhodit nemůže. Ale o vytvoření nějaké atmosféry nemůže být ani řeč.

Hratelnost? Tak adventura to v podstatě není. Je tu sice mapa s cca pěti lokacemi v jejichž rámci se můžete pohybovat více obrazovkami a komunikovat s lidmi, ale nemáte inventář, nic nesbíráte a nepoužíváte. Jediné co se dá najít je občas nějaký stopa, kterou hrdina okomentuje do diktafonu, žvýkačky pro řešení puzzlů a samotné puzzle, jejichž řešení tvoří 99% složky hry.

Puzzlů je celkem 37 a jsou všude - u hledání cesty dál, otevírání dveří, opravování předmětů i u rozhovorů s lidmi. Několik z nich je nepovinných a je potřeba je najít zkoumáním něčeho co zkoumat nemusíte nebo opakovanými rozhovory s lidmi. Puzzle jsou originální i stokrát použité, až na pár opakování tu najdete od všeho něco - skládačky, kreslení čar mezi objekty, vytváření cesty, rotování dílků i nejrůznější logické, početní či výrokové úlohy. Obtížnost je různá, na něco jsem přišel hned, na něco bych nepřišel ani za milion let... nebudu lhát na určitý typy puzzlů jsem prostě blbej a celkově mě adventura postavená pouze na nich příliš nebere.

K řešení můžete použít neomezeně pokusů a hinty založené na sesbíraných žvýkačkách ale má to háček. Pokud si necháte napovědět, nebo puzzle poserete, můžete se rozloučit s hodnocením Top Agent. Navíc je tu zrada od autorů - hra se nedá ukládat! Ukládá se automaticky, takže jinak relativně krátkou hru jsem rozjížděl kvůli top agent čtyřikrát a počtvrté už jsem podle návodu kontroloval i to, na co jsem přišel sám a byl si tím na 100% jistý. Výsledek? Za Top Agent není naprosto žádná odměna, čili zbytečná práce.

A příběh? Zde autoři pokukovali po Akta X. Agent FBI Nelson Tethers přijíždí do malého městečka vyšetřit explozi továrny na gumu a zmizení předáka. A je to opravdu jak v seriálu. Hrdina vyslýchá podivně se chovající lidi, kteří skrývají tajemství, šerif nespolupracuje, kromě mrazivé pustiny je zde i nějaký kult a občas udeří nadpřirozeno. Bohužel příběh se moc nehýbe z místa, je to odlehčené, takže to není ani vtipné, ani extra napínavé. Puzzle děj spíše zdržují než že by ho posouvaly a v okamžiku, kdy splníte cíl (dostat se do továrny), tak hra končí v nejlepším aniž by se cokoliv vyřešilo... no úplně jak v Akta X. Rozuzlení se asi dočkám zítra v druhém dílu, ale i tak mě to nepotěšilo.

Následující příběhová výtka radši do spoilerů. Nadpřirozeným elementem ve hře jsou gnómové; česky skřítkové. Mrňaví, červení se špičatými čepičkami... což je podle mě epic fail. Skřítkové prostě nejsou tajemní, děsiví, strašidelní ale spíše infantilní a ze zajímavého hororu tlačí hru někam do pohádky.

Suma sumárum je Puzzle Agent celkem pohodová záležitost na které mě nic extra neštvalo, ale ani nic nenadchlo. Průměr na 60%.

Tak druhý díl jsem za mnou s velice smíšenými pocity. Jedničku táhla ústřední dvojice, humor spolu s s nekonečnými možnostmi v kombinacích a na konci i brutálně vygradovaný temný příběh, ale srážela ji grafika a až příliš hardcore hratelnost, dvojka to má přesně obráceně.

Grafika je stále dětinská, karikovaná, ale mnohem profesionálnější, propracovanější a až na hlavní hrdinku uvěřitelnější.

Hratelnost je otázkou vkusu, ale pro mě šla jednoznačně nahoru. Moderní ovládání - levé tlačítko používá, pravé zkoumá, aktivních míst není tolik a ty nepotřebné brzy mizí. Hra je rozdělená na tři kapitoly (klášterní škola, divočina/městečko, blázinec z prvního dílu), v nichž je relativně přímočarý postup, snad s výjimkou té první nikdy nejste zahlceni milionem místností. Ve většině případů tušíte kam směřujete, co máte udělat a i když kombinace jsou stále šílené, s trochou štěstí se dá na všechno přijít. Zmizely (aspoň v GOG verzi) otravné achievementy, přibylo pár moc pěkných puzzlů - například skládání vzpomínek ze tří sad po třech předmětech, výroba pizzy a na konci Vás čeká nefalšovaný RPG souboj na šachovnici se spoustou schopností a kouzel.

Moc se mi líbilo odemykání schopností - hrdinka má po hypnóze zablokované určité věci a aby je mohla znovu dělat, musí ve snovém světě většinou porazit Harveyho a znovu je získat; přičemž snové světy jsou laděny třeba do westernu či fantasy.

Co šlo do háje? Bohužel humor. Zapomeňte na šílené kombinace patřičně jadrně okomentované, na prolamování čtvrtého rozměru, na tisíc a jednu slovní narážku a vtipnou hříčku. O humor se tu stará lehce ironický a místy relativně vtipný vypravěč, ale je to tak desetkrát slabší než první díl.

No a příběh je tak trošku podvod na hráče a hlavně jedna velká šílenost. Edna je totiž jen vedlejší postava, které hrdinka pomáhá, Harvey se tu vyskytuje pouze jako hypnotizační loutka. Hrdinkou je kýčovitě roztomilá Lili. Sukýnka, blonďaté vlásky v culíčkách, obrovská mašle, poslušná, stydlivá tak že celou hru nepromluví, jen začne slovo a vše za ni dokončují ostatní. Lili žije v klášterní škole s matkou představenou, která nenávidí děti a která ji zahrnula tisícem zákazů a ponížení. Navíc na scénu přichází i dr. Marcell, který chce udělat přítrž zlobení dětí pomocí hypnózy. Marcellovi po událostech z prvního dílu (navazuje na konec kdy ho Edna shodila ze schodů) pořádně hráblo, ještě mnohem více než matce představené, ovšem zdaleka nemá na hlavní hrdinku.

Lili totiž pod maskou nevinného dítěte skrývá sériovou vražedkyni. Když spadne spolužák do studny, shodí mu hlavu vosí hnízdo, vyplaví ho ven a pak na něj naláká termity. A následně během adventuření plníte různé úkoly, jejichž vedlejším efektem je vždy brutální smrt některé z postav. Bodycount se zastaví v první kapitole na devíti, za což by se nemusel stydět ani Jason Vorhees nebo Michael Myers... navíc Lili to nevnímá, protože vidí bramborové skřítky, kteří před ní místa činu doslova "lakují na růžovo".... no řeknu Vám, že něco tak pošahaného jsem dlouho nehrál.

Většina těch úmrtí jsou sice "nešťastné náhody" při plnění úkolů pro Ednu či tajného poldu Gerreta, v dalších kapitolách se tvůci uklidní a zemře už jen jeden člověk... ale stejně jsem si u toho říkal, že autoři nemohli být normální a trošku se styděl za to co vlastně hraju. Konec navíc přijde s pointou MEGASPOILER že Edna a Gerret byly pouhým výplodem fantazie Lili. Ovšem díky pointě přestal zpětně děj i drtivá většina úkolů (a vlastně i název) dávat jakýkoliv smysl, takže následné tři konce už mě nechaly absolutně chladným.

Tak co s tím? Hratelnost solidní, grafika taky, ale příběh naprosto ujetý velice špatným způsobem... já nemusím hrát vždy za hrdinu co zahraňuje svět, ale taky nemusím hrát za dětského sériového vraha... tohle se mi zkrátka nelíbí, proto jen 50%.

PS: V titulkách na začátku/konci snad ta nejutahanější a nejnudnější indie folková písnička, jakou jsem kdy slyšel.

Daedalic mě zatím kromě New Beginning nezklamal a tak jsem zkusil Ednu a Harveyho. A když mě štvalo, že v Next Big Thing byla hlavní hrdinka regulérní blázen, tady je na tom postavená celá hra.

Hrdinkou je Edna, šílená holka neurčitého věku, která celou hrou prochází v nemocniční košili se skoro holým zadkem, ozbrojená dětinským humorem a neutuchající chutí k destrukci. V ruce drží hadrového modrého králíka Harveyho, který není skutečně živý, ale přesto se mu huba nezastaví a s Ednou si vyměňují tisíc a jednu vtipných poznámek. Místo děje? Blázinec s pěti patry a sklepem a spoustou místností.

Na tuhle hru si musíte zvyknout. Už ta grafika vypadá jak ze špatného tripu, na půli cestě mezi profi hrou a freewarovkou, hrdinka je nakreslená jak od pětiletého dítěte a to platí pro všechny postavy. Zvyknout se na to nakonec dá, ale ona je jiná i celková hratelnost.

Probouzíte se v cele a poté co se Vám podaří utéct a zbavit se dvou neschopných stráží, máte na průzkum obrovský liduprázdný blázinec; v druhé půlce potom co se dostanete dál přibydou i další blázni. U kamer sedí strážný, který všechno ignoruje, doktor je pryč a blázni mají pré. Ovládání je mix moderny - zobrazování aktivních míst, dvojklik na opuštění místnosti a tradiční adventury, kde přes levé myšítko máte příkazy - prohlédnout, promluvit, sebrat, použít a použít aktivní předmět. Totéž pak i v inventáři s poněkud krkolomným kombinováním předmětů (jeden musíte označit a na další použít přes podmenu). Přidejte tunu aktivních míst, předměty k ničemu a nelogické kombinace a je jasné, že se metodě "všechno na všechno" nevyhnete.

A vyhnout se ji chtít nebudete, protože je na ní postavená celá hratelnost. Tvůrci pamatovali doslova na každou možnost, vše je okomentováno nějakou vtipnou hláškou, střípkem z minulosti, destrukcí nebo achievementem. Můžete hru zkusit prolétnout s nějakými logickými postupy, popř. návodem, pak ale přijdete o 90% pozadí, rozhovorů a dalších věcí. Muselo to dát naprosto šílenou práci, humor je prostě nepopsatelný od naprostých dětinskostí přes milion slovních hříček a odkazů až po nejčernější humor.

Hra prolamuje čtvrtý rozměr, komentuje autora hry i adventurní postupy, celou hrou provází komix Captain Useless, sbíráte achievementy za největší šílenosti (kupř. zapálení měsíce);, občas se vrátíte ve vzpomínkách v čase, abyste objevili nějakou důležitou schopnost a pak je tu destrukce. Edna postupem času získává neskutečný arzenál (kečup, hořčice, hlína, tři propisky, vidličku, nůžky, nůž) a kam přijde tam to promění doslova v chlívek... obzvlášť kancelář doktora je výživná. Velká část aktivních míst je tu jen proto, aby se dala zdevastovat :)

Tohle všechno má pochopitelné mínus - postup je totiž i na adventuru až mrtvolně pomalý. Hodiny a hodiny se motáte v blázinci, lovíte achievementy a tempo je tak úmorně mrtvolné, až Vás nakonec ty srandičky přestanou bavit i číst, natož zkoušet. Strávil jsem u toho dva dlouhé dny a jsem vyčerpaný jak kdybych běžel maratón. Nejhorší na tom, že podobně nehybný je i příběh, který hra nastřelí na začátku, pak se mu 90% hry nevěnuje aby na konci udeřil s plnou razancí.

Edna není v blázinci jen tak. Kromě sklonů k destrukci a vymyšleného kamaráda má částečnou amnézii a jediné vzpomínky jsou na dětství a na "kamaráda" (kterého spíše terorizovala). Toho měl zabít její otec, za vraždu byl popraven, a kamarádův otec, ředitel blázince ji deset let drží po zámkem a elektrošoky ji zkouší vymazat paměť. Tohle se dovíte na začátku, pak se tomu hra vůbec nevěnuje, řešíte vtipné blázniviny typu strážný kterému se chce na záchod nebo ramínkový výtah... no a najednou utíkáte z blázince s cílem dostat se domů, odhalit co se stalo a roztomilá pohodovka se mění v temný thriller. Potemní lokace, příběh i události (dvě nečekaná úmrtí) a v poslední kapitole ze hry teče deprese a beznaděj takovým proudem, že jsem si mimoděk vzpomněl na dvojici Daedalic her Dark Eye.

Díky spoustě náznaků a oblíbených šokujících point jsem začal mít neblahé tušení jak to v minulosti bylo, které se na konci potvrdilo. Načež Vám hra nabídne výběr ze dvou konců, přičemž oba jsou špatné - v jednom skončí Edna s vymazanou pamětí jako někdo jiný, v druhý jako čerstvá vražedkyně na útěku asi umírá.

Shrnutí? Na grafiku se dá zvyknout, humor i temné finále jsou super, ale postup hrou a odvíjení příběhu jsou tak pomalé, že jen 70%, ale pro někoho podobně pomalé tempo může být i plus.

Skočil jsem po šanci dojet si desátý adventurní kousek za rok 2000, dle popisu krátkou záležitost ideální na mezipracovní večer. Nebylo to lehké sehnat (webshare) ani spustit - hra na spuštění jednoduše nereagovala, ale stačilo nastavit kompatibilitu na Win 98 a jela jako po másle.

Po spuštění jsem se zděsil - primitivní dětinská grafika a v hlavní roli plešatý a pupkatý trouba, který se stal novodobým Robinsonem. Zkrátka ruská obdoba českých her, či spíše českých freewarovek.

Hrdina se tedy ocitl na pustém ostrově, kde je asi 10 obrazovek, nikdo na pokec, jen pár předmětů a za dvě hoďky bylo hotovo i s pár nakouknutími do návodu (hudební hádanka, překlad jazyka). Na ostrově se občas objevovaly nové předměty, závěrečná hádanka byla zabugovaná (poslední kousek mapy je na místě už sebraného kousku, jen je neviditelný) a logika některých postupů mi unikala.  

Ale budu fér, hrál jsem mnohem mnohem horší poloamatérské pokusy a tohle nebylo zas tak špatné. Hrdina na ostrově plní celkem reálné úkoly (získat jídlo, pití, obydlí, zbavit se vos či vyrobit obyčejnou misku) a prostě improvizuje. Je tu pěkně zamotaná loď, parádní skládání domu, celkem originální skládání věcí na zemi a nemůžete nic pokazit - hrdina kupříkladu zahodí kameny do vody či spálí rybu, ale má šanci najít další kámen či ulovit další rybu. Je tu i mapa a na jednom místě dokonce spolupráce dvou postav. A hlediska věrnosti legendárnímu románu se tu objeví Pátek, kanibalové i piráti.

Nakonec jsem se po prvotní intenzivní chuti to vypnout celkem bavil i ta grafika nebyla zas tak špatná. Na konci se tedy objevila hrůzostrašná disko častuška :) a naprosto nejstrašnější klišé všech dob všechno byl jen sen. Ale těch 60% si to zaslouží.

PS: Díky hře jsem si snad po sto letech znovu zahrál klasickou dámu :)

Absolutně nic jsem nečekal, jen dětinskou "vtipnou" adventuru s dementními ufouny v zastaralé grafice. A Stupid Invaders mě podobně jako nedávno So Blonde velice příjmeně překvapilo.

Ne snad že by ufouni nebyli dementní, grafika dětinská a karikovaná a příběh byl propracovaný. Pětice legračních mimozemšťanů (oranžový přiblbý zubatec Bud, červený dvouhlavý Stereo, modrý žrout Gorgious, fialový vědec Ento a zelená velkohlavá transka Candy) havaruje na Zemi s tím že opravy budou do pár minut. Po několika letech je loď skoro opravená, ale právě v tu chvíli posílá mrňavý německý vědec Saccharin hitmana Boloka do jejich domečku, aby je chytil nebo zlikvidoval. V první ze tří kapitol se s ním naháníte v domě, v dalších dvou sháníte palivo v továrně na sračky a utíkáte z Oblasti 52. Toť vše.

Ani hratelnost nijak extra nevybočuje. Občas si pobloudíte (milion místností v domě), někdy je to až otravné (zahradní bludiště, poušť), ale většinu času máte celkem přímočarý postup, pár předmětů v inventáři a celkem jasnou představu co a jak udělat. Je tu pár puzzlů, na jednom místě pixelhunting (vypínač a díra v roletě), ale jinak je většina aktivních míst a věcí k sebrání jasně vidět. Trošku nešťastná je kombinace v inventáři (kliknout a táhnout na druhý předmět) a přepínání činností v kurzoru pravým tlačítkem. Ne že by se na to nedalo zvyknout, ale oboje uděláte tak 1-2* za celou hru a proto Vás to v tu chvíli nenapadne. S blouděním v místnostech a měněním úhlů kamery jsem problém neměl. Jinak je hratelnost pohodová, v průběhu hry vystřídáte všechny ufouny za které se hraje stejně, jen mají svá specifika. Třeba Glorious půlku věcí co najde sežere :)

Prvním překvapením je grafika - ano dětinská, ale nečekaně kvalitní, do posledního detailu vypiplaná a hlavně plná úžasných nápadů. Zejména Oblast 52 co obrazovka to perla ve stylu retro sci-fi nebo nějakého bizarního úletu. K tomu trhlá hudba, spousta nadupaných animací a výsledek připomíná spíše animák než hru. Ovšem animák, který rozhodně není pro děti.

To hlavní proč dávám 80% je humor, už dlouho jsem se tak od srdce nezasmál. V prvních pěti vteřinách jsem byl mrtvej, protože jsem vlezl kam jsem neměl, v prvních pěti minutách přišla brutální likvidace Santy v komíně a upíra ve sklepě a tak to pokračuje celou hru. Ufouni neznají morálku a tak to chtěně či nechtěně, brutálně ale vždy vtipně odnášejí lidi, jiní mimozemšťani i roboti. Zároveň autoři nakládají i jim a tak když vlezete někam kam nemáte, někoho naserete, něco zmáčknete, tak chcíp. Načež se Vám postavičky vysmějí a vy se smějete s nimi. Časem mě začalo vyloženě bavit hledat různé možnosti jak chcípnout, zejména při hře za Candy to stojí za to :)

Humor je animákovitej, občas s ním hra i počítá (nechat se slisovat a prolézt pod roletou). Na každém kroku je něco brutálního, třetí kapitola je plná zbytků mimozemšťanů, nechutností a fekálního humor si užijete v kapitole dva. Kromě tuny hoven je tu záchodový transport či bludiště, na své si přijde i Candy které autoři pošlou do cesty růžového plyšového úchyla :) Pobavily mě kuřátka vs. megakuře, kapky co dostává Bolok a totální destrukce která za mimozemšťany zůstává. Až jsem si vzpomněl na podobně destrukční Normality :)

Takže i když to je kravina, je to kravina krásně vypadající, která se příjemně hraje a baví od začátku do konce. A zrovna když jsem si říkal, že něčemu podobnému přece nemůžu dát 80%, přišel konec (výbuch Země i s Měsícem) a já si řekl a proč ne :)

PS: Hru doprovázely technické problémy při animacích často zamrzla a pomohl jen Alt+Ctrl+Del. Evidentně nebyla stavěná na jakýkoliv novější počítač či operační systém a zázrak byl že jsem ji neoptimalizovanou vůbec rozjel.

Next Big Thing jsem si chtěl zahrát už před mnoha lety, ale vždycky mě trošku odrazovaly recenze i námět. Ale zároveň jsem měl chuť na nějakou modernější adventuru. Na GOGu byla tak lacino (0,82 euro), že to rozhodlo. Natěšený jsem ji zapnul a strávil u ní večer a noc... no a z hodnocení je jasné, že to trefa do černého moc nebyla.

Grafika je sice profi, ale zároveň komediálně karikovaná a snad s výjimkou egyptské pyramidy nenabízí žádné nezapomenutelné lokace. Animace tu sice jsou, ale nic moc zajímavého se v nich neděje. Hudba je celkem pěkná, ale bohužel ji nejde vypnout/zmírnit a občas přeřvává rozhovory.

Hra je rozdělená do 6 kapitol, ve kterých plníte dílčí úkoly vedoucí k nějakému hlavnímu, což je fajn. Méně fajn je hovadské ukládání, kdy každé uložení vytvoří novou pozici, v adventuře zbytečné nastavování obtížnosti a především omezené zobrazování aktivních míst. Jeho používáním mizí status bar, takže jsem musel uložit, zobrazit a zapamatovat co kde je a nahrát. Jinak se to ale hraje příjemně. Levé tlačítko na používání, pravé mění prohlídnout/použít, inventář je přehledný a předměty v něm lze prohlížet, na dvojklik se postava rychle přesune. Lokací v kapitole není moc, předmětů a aktivních míst taky ne, takže i když se zaseknete na zhusta nelogických kombinacích, dá se z toho vybruslit. Návod jsem potřeboval jen na jednu hudební hádanku, která byla spíše o rytmu (u mě nulový) a rozpoznání které nástroje hrají tango.

Příběh je zasazený do Hollywoodu 50. let, kde v monster filmech hrají skutečná monstra; to vše pod záštitou "monster" majitele studia Fitzrandolpha. A právě vloupání do jeho kanceláře vyšetřuje dvojice novinářů Dan Murray a Liz Allaire. A úplně jsem si u toho vzpomněl na dvojku a trojku Runaway - děj se táhne, negraduje, nějaká zápletka se objeví a rovnou vyjasní až před koncem. A když už se to rozjede (kontrola monster čipy a kandidatura záporáka do politiky), tvůrci to zazdí cestou do Liziny hlavy. Děj navíc stejně jako u Runaway 2-3 skáče z místa na místo bez větší návaznosti lokací (pyramida/vzducholoď).

Herně i dějově se mi moc líbila pasáž v pyramidě s egyptskou čarodějkou, k tomu originální úkony pro zprovoznění teleportu a potěšil mě pěkný dovětek na konci. K tomu pár humorných situací (demolice auta, monstrum básník co čerpá inspiraci z bolesti). Jinak mě to ale moc nesedlo. Námět je celkem originální (jen jemně připomíná film Falešná hra s králíkem Rogerem), ale tvůrci s ním nijak extra nepracují. Monstra nejsou extra zajímavá a zapomeňte na nějaké vtipné či geniální odkazy na 50s Hollywood a Hammer / Universal / mutant monster filmy té doby.

No a postavy jsou úplná hrůza. Dan je namachrovaný frajírek, kterého mají všichni bůhvíproč rádi. A Liz? Holka magor, která v jednom kuse mele naprostoé kraviny na/za hranou psychické poruchy a brzy mě začala lézt příšerně na nervy. Až tak, že jsem si říkal jaktože není někde v blázinci a pracuje jako novinářka?

Celkově mě humor moc nesedl, příběh jsem ani po vyjasnění taky na zadek neposadil, ale nehodnotím film nýbrž hru. A herně to byla celkem příjemně hratelná a ovladatelná adventura bez bez větších otravností, co by mě výrazně štvaly a se slušnou herní dobou. Takže 60%.

Díky uživateli Malignus jsem se dověděl o pokračování So Blonde, které uvízlo pod mým radarem. Grafika vypadala pěkně, So Blonde se mi opravdu moc líbilo, takže proč ne? Grafika byla vskutku příjemná, sice jsem z roku 2012 moc adventur neodehrál, ale tak nějak to odpovídá těm hezčím, co v tom roce vznikly.

Samotná hratelnost se dočkala razantního zjednodušení. Hra se odehrává na pěti ostrovech, ale ty postupně odemykáte v rámci deseti kapitol a v drtivé většině z nich se stačí držet na ostrově, kde máte svůj úkol. Razantně ubylo obrazovek k řešení a také aktivních míst v nich; dokonce se dá říct, že většina z nich má nyní nějaký smysl. Totéž platí pro předměty; ty schované řeší tlačítko na jejich zobrazení. Kombinace jsou místy hodně zběsilé a to i v rámci inventáře, ale nic co by se nedalo vyřešit, takže jsem zas po delší době zvládl nějakou adventuru bez jediného nakouknutí do návodu. 

Stejně jako v So Blonde se vyplatí spíš obíhat postavy a poslouchat co Vám říkají; hratelnost zjednodušuje i seznam úkolů, který se postupně aktualizuje a navíc je tu i teleportovací mapa, který omezí nekonečné běhání. Pěkným nápadem je i používání posádky jako předmětu v inventáři; není nic uspokojivějšího než si na dvojici arogantních strážných povolat obra Diega a koukat jak se klidí z cesty :)

Abych jen nechválil, pár věcí se nepovedlo. Inventář a ukládání probíhá přes pravé tlačítko (ukládání do jediné pozice), texty a předměty jsou nepřirozeně velké, používání věcí z inventáře je za trest. Na předmět musíte kliknout, držet tlačítko a přetáhnout ho na obrazovku/jiný předmět, po špatné kombinaci předmět zmizí z kurzoru, což docela stěžuje "všechno na všechno" v případě zákysu. Ne že by jich bylo tolik. Docela otravné jsou i animace postav při rozhovorech, kdy dialog čeká až postava zamává, zatleská, otočí se atd... Na všechno z toho se dá ale celkem snadno zvyknout.

No a příběh? Bohužel tady to šlo celkem dolů. Je to prequel o kapitánce Morgane, která v So Blonde byla nepříjemná cynická mrcha. Tady je to ještě hodná náctiletá budoucí kapitánka se srdcem ze zlata. Tatínek ji nechá trénovat na kapitánku a tak Morgane shání posádku (známou z jedničky) a vydává se přes pět ostrovů pátrat po pokladu Zlaté želvy. Je to přímočaré dobrodružství bez čehokoliv navíc s klišovitým morálním koncem poklad je vlastně záchrana dobrého ducha ostrova.

Humoru je pomálu, jakákoliv hloubka či zvraty chybí... největší zvrat a joke zároveň je ztracený strýček Eduardo, ze kterého se vyklube papoušek :D Vrací se staří známí z jedničky, včetně nečekané návratu Diabla, který je na straně dobra a samozřejmě nechybí One-Eye ještě pod civilním jménem Hilary. Pokud ale čekáte, že se dovíte něco o původu kletby ze So Blonde či jak Morgane potkala Juana, tak čekáte marně.  

Příběh je zkrátka stravitelné dobrodružné béčko, které na těch 10 hodin hratelnosti zabaví, ale nic co by jakkoliv strhlo. Zároveň mě ale nic herně extra neštvalo, hrálo se to příjemně, takže 70%.

PS: Čeština byla většinou fajn, ale přeložit grocery store jako Grocerův obchod mě připomnělo ty největší perly z pionýrské éry překladů titulků k filmům/seriálům. Něco jako pojď zavírači (come closer), kokot Cheney nebo generál Attorney :)

V roce 2008 mám už dohraných 15 adventur, tak proč ne šestnáctou? So Blonde jsem totiž kdysi zkoušel, ale nebavilo mě to. Pitomá blondýna mě lezla na nervy, přišlo mě to o ničem a nevtipné. Moc jsem od toho napodruhé nečekal... a po dvou nonstop propařených dnech se moje hodnocení zastavilo až na nečekaných 80%.

V karikovaném obrázkovém intru vidíte sedmnáctiletou blondýnu Sunny, která spadne z výletní lodi a probouzí se na ostrově jak z Monkey Islandu (který je tu ostatně i zmíněn). Tropický ráj, pirátská loď, malé městečko, džungle, domorodci, voodoo, plejáda postaviček a v pozadí další pirát One-Eye. Sunny nic z toho nechápe, věří že je v nějaké tématickém zábavním letovisku, neustále se dožaduje hotelu, obchoďáku, telefonu a dalších vymožeností. A i když ji dojde, že je na ostrově, kde se zastavil čas někde v 17. století, s úžasnou naivitou poučuje místní o technice a starostovi Juanovi nasazuje do hlavy brouka v podobě moderního letoviska.

Sunny je zkrátka na ránu, je to povrchní, rozmazlená, zbohatlická pipka, která spoustu věcí neví... ovšem rozhodně není blbá. A je ji jen 17. Co mě příjemně překvapilo, že se v průběhu hry mění - nesobecky zařizuje svatbu, začne ji záležet na ostrově i lidech a uvědomuje si, že turistické středisko není až tak dobrý nápad. Mění se i ostatní, zhruba v půlce hry se ji dosud přátelští lidé pokusí obětovat, vývoj má ke konci třeba i pomocník hlavního záporáka. A z vtipné adventury se stává nečekaně solidní příběh se spoustou otázek - proč se na ostrově zastavil čas? Proč One-Eye všechny ovládá a kdo je tajemný strážce ostrova?

Grafika je celkem příjemná, hraje pohodová a humor? Kromě "blond" reakcí hází Sunny filmové narážky, občas přijde překrásně absurdní scéna (Titanic), nečekaný odkaz na film (Ni!) nebo na hru (pastička z Prince of Persia písečná trilogie).

A i herně je to nečekaně hutná adventura. Hned od začátku se Vám otevře spousta lokací na ostrově, které hra postupně doplňuje o další předtím nepřístupná místa. Každá lokace je po okraj zaplněná aktivními místy a díky bohu je tu moderní tlačítko na jejich zobrazování. A je to taková pastička na hráče, protože 99% těch míst je k ničemu; stejně jako pár předmětů v inventáři. Namísto bezhlavného zkoušení se vyplatí spíše poslouchat komentáře Sunny nebo oběhnout lidi/lokace co je kde nového. Hra Vás docela vede, ale ke konci to začíná být poměrně brutál a návodu jsem se nevyhnul.

Je tu pár rozsáhlých úkolů na jednom místě či shánění ingrediencí... většinou s vtipným výsledkem. Opravu potrubí děláte aby se hrdinka vykoupala, v jiné fázi sháníte po všech čertech ingredience na přípravu kapučína :) Zahrajete si za další postavu a nebo příšerku Maxe, plníte 4 vedlejší úkoly pro tajný konec. A namísto puzzlů je tu obrovské množství poměrně jednoduchých leč zábavných miniher.

Co je otravné? Nekonečné běhání přes milion obrazovek... hra má sice mapu, ale ta není interaktivní. Mezi lokacemi jsou navíc nahrávací obrazovky, které to ještě více zdržují. Postavy si žijí vlastním životem, což je logické, ale neustále sháníte kde kdo zrovna je (a běháte a čekáte na load).

Za to obrovské množství práce vás hra odmění několikrát větveným koncem, který závisí na několika rozhodnutích a také na tom zda jste našli 4 tajné předměty. Přičemž konec kdy se vrátíte domů je jen jeden a má nečekanou pointu - vše byl jen sen v komatu.

Co dodat? Čekal jsem nevtipnou hovadinu a dočkal se nečekaně dlouhé, hutné, poctivé adventury s místy parádním humorem a na podobný styl solidním příběhem. Proto 80%.

Cestu do středu Země jsem koupil na GOG za necelé euro v dobré víře, že se dočkám klasické 2D adventury s relativně moderní grafikou, ovládáním a navíc dobrodružným příběhem podle Verneovy klasiky. Po spuštění se objevilo pěkné menu v podobě retro-futuristické ponorky, následovalo celkem povedené intro, krásná hudba a relativně příjemná grafika; kterou v průběhu hry provázely opravdu nádherné animace.

Do rukou jsem dostal moderní a sympatickou novinářku Arianu s foťákem a laptopem na sbírání a analýzu dokumentů, fotek a emailů, která ve vrtulníku zkoumá krajinu na Islandu. Po přistání je ale vrtulník zavalen balvany, Ariana po krátkém bloumání zahučí do nitra sopky a probouzí se ve známého Verneovském podzemním světě.

A příběh nezklamal ani v nejmenším. Ariana zjišťuje, že pár dobrodruhů následovalo knižní výpravu do nitra země, objevili že byla postavená na skutečné události a založili zde rostoucí kolonii. Lidi se snaží svůj svět utajit před tím venku, kromě nich jsou tu obří houby, stále přežívající dinosauři nebo třeba moudří obři, kteří ovládají něco jako magii. Proč je ale v podzemí jiný rok? Proč se lidi bojí invaze z vnějšího světa a tvrdí, že na povrchu zuří válka? A co s tím má společného rostoucí těžba diamantů? Ariana se snaží jen dostat domů, ostatně je to první otázka na kterou se ptá všech a dostává všude stejnou odpověď - cestu ven nikdo nezná. Přitom ale odhaluje obrovské spiknutí, které dokazuje spoustou dokumentů... a nebo třeba magickým orbem.

Zkrátka příběh je moc fajn sequel klasického románu. V šesti obrovských kapitolách se ženete dopředu, debatujete, sbíráte důkazy a hledáte cestu domů. Jsou tu i dva konce - na konci čtvrté kapitoly se můžete rozhodnout vrátit domů a nebo vše poctivě dořešit. Spolu s příjemnou grafikou je to ale jediný důvod proč 60%, hratelnost je doslova za trest.

Hned po spuštění a pobrání pár věcí jsem se zasekl na tunelu, kam hrdinka odmítala vejít se slovy "ještě nemůžu odejít". Prohledal jsem okolí, vzal zapomenuté dráty, zkusil všechno na tunel a nic... takže návod a ahá zapalovač se musí aktivovat. Během prvních pár obrazovek jsem se zasekl na vodě, která se dala nabrat jen na jednom pixelu, jednopixelový písek se objevil na místě kde nic předtím nebylo, na haluz jsem našel jednopixelové dláto. Dva předměty šly zkombinovat až po určitém triggeru, na jednom místě musíte něco použít na věc, která se nijak nehlásí. Hrdinka si neustále sundává rukavice, předměty v inventáři mění pozici při pokusu o kombinaci a vrchol bylo zjištění, že hra sama přeskočila puzzle. Následoval rage uninstall a ke hře jsem se vrátil až za 3 dny.

A tak to pokračuje celou hru. Pixelhunting v kombinaci s objevujícími se místy, které předtím nebyly aktivní, občas logické, občas šílené kombinace doplněné několika puzzly. Původně přímočarý postup se mění ke konci v šílený backtracking a vracení se do několikrát projitých míst, kde se neustále objevují nové věci... a tak běháte sem a tam desítkami prázdných obrazovek.

A pohyb je nakonec ten největší průser. Cesty (kurzor měnící se na stopy) jsou důmyslně schované, tak důmyslně že i když je najdete, tak z určitých úhlů na ně odmítá Ariana reagovat. V jiných případech jsou schovány ještě důmyslněji a kurzor se vůbec nezmění, takových cest je zhruba třetina. Naprosto neskutečné jsou v tomhle doly, které jsou jednoduchou chodbou ve tvaru písmene L, ale dostat se dál je doslova utrpení. Občas přijde pochod na místě, točení se dokola nebo tam a zpět a v několika případech jsem Arianu totálně zasekl tak, že musel pomoc load. S něčím podobným jsem se naposledy setkal v Lure of the Temptress, ale to byla hra z roku 92.

Frogwares nepotěšili, chtěl jsem se někdy pustit do série Sherlock Holmes, ale po tomhle se mi vůbec nechce. Pěkný příběh v pěkné grafice, ale hratelnost absolutně neodladěná.

Na Amerzone jsem se chystal už dlouho hlavně kvůli adventurní legendě Sokalovi, ale odrazovalo mě 3D zpracování a absence titulků. Na druhou stranu, hra byla za pakatel na GOGu, čímž odpadlo laborování s nastavením. Tak jsem si řekl, že to zkusím... no a za 4 hodiny dohráno.

Amerzone je složitá na hodnocení. Hned od začátku se mě snažila všemožně odradit - hrůzostrašně rozkostičkované animace, tmavý vizuál ve kterým jsem marně lovil jak cestu, tak skryté věci. Mizerně srozumitelné dialogy bez titulků, k tomu mizerně čitelné ručně psané texty. V první ze sedmi kapitol jsem se ztrácel vlastní nepozorností (heslo k počítači, kód do hydrofloatu, výtah)... takže jsem si říkal, že jsem na 3D adventury prostě blbej a neumím je hrát a hodnocení nebude nic moc.

Nevím jak to, ale začalo mě to bavit. Možná proto že hra se zjednodušila/začalo mi to jít, možná pro zvláštní Sokalův talent vtáhnout mě do svého světa.

Alexandre Valembois byl někde v 30. letech na výpravě do fiktivní, polofantasy země Amerzone, spolu s ním cestovali nadšenec Alvarez a misionář Mackowski. Usídlili se mezi domorodci, Valembois se zamiloval do Yékoumani a žil v idylce. Když se ale dověděl o posvátném vejci bájných bílých ptáků, přemohla ho touha po slávě, na svou lásku se vykašlal, posvátné vejce ukradl a vrátil se do Evropy. Namísto slávy přišel výsměch, výčitky svědomí a také marná touha se vrátit se a vše napravit. Z Alvareze se stal banánový diktátor, který ho zpět nepustil. Před svou smrtí vypoví svůj příběh novináři, který se rozhodne s upraveným obojživelným plavidlem jeho pouť dokončit.

Hraje se to podobně jako Atlantis - plně 3D prostředí s předpočítanými skoky a na každém z nich naprosto volné rozhlížení s pevným kurzorem uprostřed, kterým se snažíte ulovit občas dobře skryté předměty. A k tomu řešení spíše nenáročných a logických úkolů a puzzlů, většinou s cílem dostat se někam dál. Sokal už tady použil "automaton" ze Syberie - mnohoživelný hydrofloat, něco mezi plachetnicí, ponorkou, člunem, letadlem a vrtulníkem :) Do něj musíte shánět palivo, diskety a také souřadnice pro další cestu, tedy něco jak když jste v Syberii natahovali vlak. A cesta Vás vede stále hlouběji do divočiny a do nereálna. Hratelnost nabízí pár parádních zážitků - procházku po mořském dně či naprosto úžasný přesun člunu pomocí harpuny.

Ale tohle není o příběhu ani o hratelnosti. Je to o zvláštní atmosféře, kterou Sokal dotáhl na 100%. Retro-futuristická technika, úžasné krajiny (močál, vodní kanály), scény s podivnými tvory, přes nízkou technickou kvalitu občas strhující animace. Je to o zvláštním mixu pohádky a reality, o pocitu smutku, nostalgie, o místech kde se zastavil čas, o úžasu z objevování. Nečekaně mě zasáhlo objevení hrobu Yékoumani, která se v 21 letech utrápila žalem z odchodu své lásky. Závěrečná scéna je překrásnou tečkou za touto výpravou.

Je to prostě umělecko-pohádkový zážitek a dá se říct, že spousta z toho, co jsem miloval v Syberiích je už v Amerzone. Samozřejmě že Syberie byly herně i příběhově trošku jinde a tohle si objektivně zaslouží méně, ale k čertu s tím. Když vidím to nízké hodnocení tady, tak si nadhodnotím a trošku to pozvednu :)

PS: Trošku morbidní je, že skoro každý s kým promluvím do pár sekund poté zemře.

Rok 2001 podruhé, tentokrát s Mystery of Druids. Navzdory zdejšímu malému počtu hodnocení si pamatuju recenze, pobavila mě diskuze, kde tomu někdo na základě youtube videa vyčítá bizár, aniž by hru hrál. A pak je to od House of Tales, autorů nadprůměrných Moment of Silence a Overclocked. A druidi mě dali fakt zabrat! Moc často se nestává, abych adventuru hrál tři dny... sice v sobotu jsem to jen chvíli rozjížděl a dneska zhruba po hodině a půl dojel, ale neděle komplet zabitá. Mystery of Druids je obrovská, hutná a pekelně těžká adventura, až se mi nechce věřit, že je to prvotina stejných tvůrců, kteří v 15 Days prakticky rezignovali na jakékoliv hraní.

V Londýně řádí vrah, který za sebou nechává jen hromádku vyčištěných kostí a žádné stopy. Poté co případ katastrofálně zbabrá jeden rádoby detektiv přidělí šéf Scotland Yardu úkol Brentu Halliganovi, mírně šupáckému a neprůbojnému detektivovi. Po pár výsleších a konzultaci stop se rozplývá iluze thrilleru se sériovým vrahem a stopa vede ke kultu neo-druidů, kteří chtějí vzkřísit dávnou slávu a pomocí temných rituálů znovu vládnout světu. Jakkoliv to zní a v detailech působí béčkově, je to po většinu času příběh jak řemen. Pátrání je to pomalé, velice popisné a plné sáhodlouhých rozhovorů. Ty se sice větví poněkud nešťastným způsobem jak už zmiňují kolegové, ale s trochou trpělivosti se dají proklikat všechny možnosti... a musím říct, že mě v téhle hře většinou bavilo si s lidma povídat.

Pátrání vedete v archivech, knihovnách a rozhovorech se starými profesory; k ruce brzy dostanete atraktivní antropoložku Melanii Turnerovou, za kterou si pár pasáží i zahrajete. Neo-druidi nejsou žádní nazdárci, ale nejmocnější lidi z Anglie na které je zákon krátký, neštítí se magie ani kanibalismu a hra k dokreslení toho používá občas nepovedené, občas naopak hrůzostrašné animace (ta noha brrr!!!). Ve SPOILERECH odstavec o pasáži, která přijde za zásadním zvratem.

Do té doby víceméně v realitě ukotvený příběh dostává v půlce šokující zvrat - Brent usoudí, že v současnosti nemá šanci druidy zastavit a je potřeba zastavit původní rituál před 1000 lety... a tak se vracíme časem do středověku. A ten se tvůrcům opravdu podařil - hned po příchodu dostane Brent pěstí a skončí jako špeh v base, zatímco Melanie je jako ženská uklizená do kuchyně :) Všude je špína, bordel, burani, arogance moci a jediný rozumný člověk nosí druidské roucho. 

Zkrátka mě to moc bavilo už od prvních dialogů - takový ten pocit, když hrajete pořádně hutný, mysteriozně hororový příběh rozebraný ze všech stran. Pár zvratů, šokujících scén, přesahy do historie, detaily typu že druidi nebyli všichni zlí. Troška romantiky, troška ňoumovství hrdiny - s tím si totiž kdekdo vytře zadek a z jeho placky si nic nedělá... nejhorší v tomhle je knihovnice, která svoji "ochotou" jako by vypadla z libovolného českého úřadu. Žádný bizár se nekoná, v tomhle souhlasím s kolegy... těch pár ujetých kombinací či hajzlovinek co hrdina udělá najdete prakticky v každé adventuře. OK, sůl co rozpustí hrobku je už trochu moc :)

Grafika je sice mírně zubatá, ale plně profi, občas působivá (ruiny hradu a hřbitov). Ve verzi z GOG se nekonaly žádné pády do Windows ani žádní levitující kolegové :)

Hratelnost je ovšem tak tuhá, že to zabíjí i jinak velice zajímavý příběh. Kromě mapy a pohodově řešeného inventáře a používání předmětů je to stará škola se vším všudy. Tuna balastu všude kolem, který nemá reálné využití, předměty které z inventáře nemizí do konce hry a z 99% je už nebudete potřebovat (ovšem pak přijde to 1%), nepostřehnutelné a schované cesty, puzzly s nulovou či falešnou nápovědou, falešné stopy (tohle možná vezmu později). A PIXELHUNTING! Aktivní místa schovaná tam, kde kliknete jen omylem (vršek skla auta), aktivní místa schovaná v jiných/poblíž jiných aktivních míst (spodní část lodi). To vše umocněné tím, že místa se nehlásí a kurzor jen velice nenápadně mění tvar. V knihovně jsem tvůrce proklínal (zapomenutý drátek). Pak přišel klášter s asi 30 obrazovkami po okraj narvaný zbytečnostma, pár důmyslnými schovávačkami a šílenými kombinacemi. Když jsem tam hodiny bloudil, přemýšlel a pak už jen tupě zkoušel všechno na všechno, došlo mi, že dva dny na dohrání stačit nebudou... a můj zájem o příběh se vytrácel.

I přes hodinové snahy vyřešit zákys jsem do návodu jsem koukal častěji než obvykle, některé věci jsem ani nezkoušel zvládnout sám (labyrint vchodů). A nakonec přišlo finále, které v tolika ohledech nedává smysl (slib, návrat v čase, zmizení druidů), že ho nemá ani cenu rozebírat. Navíc je tu jedna tentokrát oprávněně zmiňovaná bizarní scéna (nůžky), která může dávat smysl tak maximálně psychopatovi.

Každopádně až na mizerný konec a až otravně tuhou hratelnost opravdu nadprůměrná adventura s parádně vymyšleným příběhem, který stojí za zahrání.

PS: Hrdina má v knihovničce knížku o lovci duchů Johnu Sinclairovi! Tím mě autoři udělali obrovskou radost, protože jsem si vzpomněl na ty desítky hodin co jsem strávil ve škole čtením těchto hororových paperbacků :)

Jazz and Faust jsem si sehnal hlavně proto, že za rok 2001 mám dohrané jen 4 adventury, z toho dvě české freewarovky a Runaway, který mimo Španělsko vyšel až o dva roky později. A nezdálo se mi to tak strašné, jak popisují musa a Pavloun. První pokus s českou verzí z Game 4U dopadl tedy přímo katastrofálně. Hra neustále padala, sekala se, v půlce hraní za první postavu se rozbila definitivně a po sebrání džbánu s hadem a pokusu odejít z obrazovky spadla, stejně skončily i pokusy nahrát starší pozici. Takže uninstall, jenže druhý den mi to vrtalo hlavou, zkusil jsem anglickou verzi z LegendsWorld, nainstaloval jsem oba patche, spustil dle instrukcí v kompatibilitě pro Windows 98 a hra šlapala jak hodinky.

Hra je zasazena někde do minulosti na blízký východ a v jejím centru jsou dva kapitáni. Poctivý Faust pátrá po krásné dívce, nepoctivého Jazze zajímá poklad. Na začátku si vyberete jednoho z nich a procházíte pět lokací, na jejich konci je jak poklad, tak dívka. A při prvním hraní taky deus ex machina v podobě ducha co Vás vrátí v čase, která Vás donutí Vás zahrát si ještě za druhou z postav. Obě postavy prochází stejná místa, ale úkoly mají jiné - třeba Faust úvodním městem jen tak prolétne, zatímco Jazz se zaplete do vyšetřování vraždy a celkově je hra za něj náročnější. Jazz a Faust se párkrát setkají, jejich příběhy se mírně doplňují, ale klíčové události jsou vyprávěny jinak. Opět - nezdálo se mi to tak zlé, jak popisují kolegové, mě podobné střídání postav na stejných místech docela baví. K tomu trocha magie, trocha násilí, občas někdo zařve. Co je špatné jsou detaily - naprosto sucharské, nevýrazné postavy, fádní dialogy, hře chybí jak humor, tak dobrodružný šmrnc či epičnost, které mám na podobných příbězích rád.

Hratelnost je tak napůl. Práce s inventářem rozhodně špatná není - prostě vidíte jen jeden předmět, ale vzhledem k tomu, že jich máte vždy jen pár to ničemu nevadí. I u používání na okolí je celkem jasné co bude aktivní místo a co slouží jen jako dekorace k dokreslení okolí. Nejste zahlceni krámama, ani nic nedělajícími aktivními místy, oceňuji rovněž běhání pomocí dvojkliku a celkem logické kombinace.

Co je mimořádně otravné? Spousta a spousta pixelhuntingu v tom se autoři přímo vyžívají. Spousta předmětů se navíc objevuje až potom, co s někým promluvíte... v půlce případů se něco stane aktivním, v té druhé se na tvrďáka objeví něco, co tam předtím nebylo; jedna z postav to dokonce ironicky okomentuje. Ty objevené předměty bývají dost často na pár pixelů a v lokacích, kde není vidět na krok (dělové koule a klec v přístavu, dlaždice ve vězení atd... ). Za Fausta hra ubíhá celkem svižně a ani si toho nevšimnete, ale za Jazze se těchto prasárniček drží po celou hru, takže po příchodu do nové lokace rutinně prozkoumáváte milimetr za milimetrem vše co jde... a pak znova a znova.

No a grafika, tady musím souhlasit s ostatními. Grafika je vskutku odporná. Rozplizlá, fádní, ošklivě nakreslená, utopená v temnotě. Ještě pozadí se zavřením očí dejme tomu, ale postavy a animace jsou hrůzostrašné... člověk by u hry z roku 2001 už čekal nějaký lepší standard. A to hraju na starém 19palcovém monitoru, neumím si představit jak by to vypadalo na něčem větším; navíc soudě dle obrázků to nevypadlo nic moc ani v té době.

Výsledek? Hnusně vypadající, příběhově průměrná a slušně hratelná adventura s pár zajímavými principy a pár otravnostmi, které v té době ale byly docela běžné. 60%.

Chata kocoura Leopolda byla od stejných tvůrců jako Clay Agent, tak jsem ji zkusil a navzdory pouhým sedmi obrazovkám mě nakonec zabrala přes tři a půl hodiny, tři nakouknutí do návodu a pocit ztráty času.

Je to prostě pro úplně nejmenší... v některých adventurách máte epické příběhy... tady pomáháte dvěma myškám stavět past na kocoura. Já zkousnu ledaco, ale tohle už bylo moc, navíc pointa byla jak z Warners Bros animáků. To vše v relativně laciné grafice... ale tak dobře, byl to amatérský pokus jednoho člověka, takže grafiku nechám grafikou.

Navzdory zaměření na nejmenší je hratelnost čiré 90s peklíčko.

Už ovládání je podivné - přepínáte z jedné myšky na druhou a dotyčná myš pochoduje pouhým pohybem kurzoru. Což je nepříjemné, když potřebujete zkoumat okolí a myš Vám překáží ve výhledu. Když kliknete ke kraji obrazovky, obraz se otočí a myši přejdou do další obrazovky; totéž se děje uvnitř pokojů, které tak můžete vidět ze čtyř pohledů. Neobvyklé, ale relativně originální ovládání to uznávám. Pochválit se dá i jedna arkádová minihra, sbírání papírů s plánem a vzpomínka na Tamagotchi (kterou jsem nechal klidně spát). 

Ten zbytek je ale ještě šílenější. Pod kurzorem se vůbec nic nehlásí, takže pixelhunting má pré a i když proklikáte každý milimetr obrazovky, všechno najdete a zázrakem vyřešíte většinu hádanek, stejně zakysnete. Jsou tu opakované činnosti, každá myška totiž umí něco jiného a když i tohle zvládnete, čeká vás ještě spolupráce. Spousta věcí jde udělat jen tak, že myši nastavíte na milimetr přesně a něco uděláte. Třikrát se mi podobný zákys podařilo vyřešit, poprvé úplně na haluz, ale nakonec musel pomoc dvakrát návod (šňůra, kolíček). To třetí nakouknutí se týkalo pušky s náboji, které musíte zkombinovat na přesně určeném místě, aby se něco stalo.

Je to něco jako Goblins, ale tam ta spolupráce byla zábavná a humor vtipný, tady je to spíše otravné, infantilní a tuhé na ovládání. Spolu s nulovou motivací to dohrávat do konce jsem se moc nebavil. Chtěl jsem dát 50% a nekazit rating, ale víc než na 40% to pro mě nebylo.

A ještě jednou rok 2002, tentokrát s Agentem Hlínou. Ten na mě vyskočil, když jsem za daný rok koukal na dohrané/nedohrané adventury a připadal mi jako poměrně bezproblémová záležitost pro rozehrání.

Hned na začátku jsem ale měl chuť to vypnout. Intro se trhá, je ohyzdné a sledujeme v něm nějakého ruského mužika, který odpálí kulečníkovou kouli na planetu a vyšle pro ni hliněného vojáka, aby ji přinesl. Po spuštění hry na mě vybafla ošklivá hliněná grafika a snad nejhnusnější titulní hrdina, za jakého jsem kdy hrál. A aby toho nebylo málo, tak hned v první obrazovce jsem se dvakrát zasekl a musel koukat do návodu, protože pixelhunting. Musíte objevit přesné místečko na zemi kde postavit "skokánek" a ještě trefit přesné místo na provazu pro přerušení; navíc aktivní místa se hlásí jen změnou kurzoru.

Jakoby chtěl autor hráče začátkem hry odradit, protože potom to jde už jen nahoru. Příběh sice neexistuje, ale na grafiku jsem si zvykl a nakonec mě připadala celkem zajímavá a relativně originální. Relativně proto, že si to půjčuje od mnohem hezčího Neverhoodu, ale i tak mě některé obrazovky přišly celkem fajn.

A nahoru jde i hratelnost, která si zase půjčuje ze série Gobliiins. 32 kratičkých obrazovek, kde musíte vyřešit většinou jednoduchý úkol a otevřít si cestu dál. Když jsem pochopil, že musím pomalu prošmejdit myší i stěny a podlahy se z toho stala jednoduchoučká pohodička, která se obtížnosti Goblinů ani neblížila. Max dva až tři předměty v inventáři, které se dají používat na sebe i na hrdinu a většinou max 1-2 úkoly. Občas jsem se trošku zasekl, ale obrazovky ubíhaly jedna za druhou a jediné další nakouknutí do návodu byl šachový kódový zámek.

Humor je takový dětinský, ale obrazovky jsou poměrně originální. Čeká Vás třeba střílečka na vyskakující panáky, nastavování sprchy, něco ve stylu "vlk chytá vajíčka" nebo volba ze tří cesty (projít musíte stejně všechny). Nejvíce mě pobavila klávesnice počítače s DOS promptem, kde jsem byl jako retro hráč a pamětník jako doma :)

Každopádně byla to kravinka pro děti, spíše sbírka logických miniher než pořádná adventura, ale ničím neurážející. Jediné další mínus - obrazovky ubíhaly tak rychle, že za necelé 2 hodiny bylo hotovo. Nu aspoň jsem u toho zas nestrávil celou noc. 60%

Tony Vočko je taková česky působící hra, ať už namluvením, grafikou nebo humorem, která ale mate tělem, protože je ve skutečnosti z Itálie. Pustil jsem se do ní, protože slibovala naprosto tradiční adventuru bez jakýchkoliv experimentů se zobrazením či ovládáním... a dala mi zabrat. Tak moc, že jsem ji pustil někdo v neděli kolem poledne... a skončil v pondělí o půl šesté ráno, tři a půl hodiny před vstáváním do práce :)

Tony Vočko je opravdu stará škola se vším všudy, tak moc že jsem si vzpomněl na na své adventurní začátky a Koutek zoufalců ve Score v devadesátkách. Po úvodním rozkoukávání Vás vykopne do megalomanského zábavního parku, kde je snad 30 obrazovek a na každé z nich 5-10 aktivních míst. Po úvodním prolezení a prozkoumání všeho všemi možnými způsoby (prohlédni, mluv, použij, seber), prokecání všech ujetých postaviček jsem měl v inventáři cca 20 krámů bez sebemenšího ponětí co s nimi dělat... a nastalo klasické zkoušení všeho na všechno, občas proložené tím že jsem v záchvatu škodolibosti na něco přišel (skejt na rohožce, toast se žvýkačkou vs. otravný papoušek).  

Hra nehází žádné zásadní klacky pod nohy (mimo jedné neviditelné cesty), dokonce tu skoro není ani pixel hunting, ale jinak je to typická 90s šílenost. Všechno to oblékání psů a používání opic na pumpy najdete i tady (např. použití lasa na trs trávy). Drtivá většina aktivních míst je k ničemu, totéž i spousta předmětů a snad 99% kombinací se dočká výsměchu v podání titulní postavy. V bloudění Vám naštěstí pomůže solidní automapa s možností teleportace. Podobný styl adventuření mě jednou za čas docela baví, ale bohužel podobně retro je i zbytek hry.

Grafika je čistá, barvitá, karikovaná, ale těžce devadesátková a příběh totéž. Tony Vočko je soukromý detektiv, kterému unesou jeho růžového psa/tapíra a toť z příběhu vše. Na konci přijde celkem vtipné odhalení motivace padoucha, ale jinak příběh prakticky neexistuje, vše je podřízeno humoru. Hrdina je ohyzdný, mrňavý skřet s ukňouraným hlasem a mimořádným sklonem k trapnosti a otravnosti. Něco jako ošklivější brácha Larry Laffera, který má navíc také sklony k intelektuálním přednáškám a moralizování... zvířátkům se neubližuje, násilí a vandalismus jsou špatné, maso se nejí, v jedné chvíli přijde přednáška k hráči o škodlivosti kouření. Až jsem si musel u toho zapálit :) V kontrastu s tím působí pár věcí, kdy se naopak někomu ublíží velice brutálně (benzín do studny přání, gargoyl na šaška). Ostatní postavy jsou galerie exotů, kteří využijí každou možnost Tonyho ponížit, což ho ovšem ani na chvíli neodradí.

Místy je to vtipné, celkem jsem se i bavil, ale časem začnou být ty hlášky a komentáře neúspěšných pokusů spíše otravné. A ač mě to herně bavilo a oceňuji tu rozsah hry, motivace k dohrání kvůli otravnému hrdinovi a nulovém příběhu byla minimální, proto 65%.

Argo jsem si chtěl zahrát prakticky hned, když jsem poprvé četl recenzi ve Score - česká profesionální 3D adventura plná filmečků, navíc hard sci-fi odehrávající se na vesmírné stanici, kde se všechno posralo. Takové náměty jsem zbožňoval, třeba System Shock 1-2 jsou dodnes určitě v mé TOP 20. Jenže hra byla nesehnatelná, léta běžela, 3D adventury co jsem zkoušel mě příliš nebavily a i když jsem hru nakonec sehnal a dokonce i spustil, zase mě odrazovaly ty survival prvky.

Pustil jsem se do Arga až když zůstal poslední známější nedohranou českou adventurou z 90. let (Edna je opravdu spíše "Dizzy" arkáda).

Na první pohled hra nabízí všechno co jsem si vysnil. V hlubokém vesmíru zůstává Dan Lewis na orbitě jako záloha výsadku na těžební stanicí na planetě Argo. Jenže výsadek je sestřelen a tak se hrdina vydává na rozkaz korporace IDC zjistit co se stalo. Na stanici nic nefunguje, reaktor se přehřívá, kyslík a energie jsou v trapu, do půlky místností se nedostane a hráče čeká zprovozňování spousty systémů.

Po renderovaném intru se ocitáte v FPS pohledu v 3D prostředích, kterým se pohybujete pomocí animací (dají se přeskočit) v rámci pevných bodů, kde se můžete rozhlížet; orientaci vám usnadňuje mapa s šipkou označující Vaši polohu i směr, vlevo máte inventář, vpravo jsou nejrůznější ukazatele a brzy se pustíte do sběru poměrně logických předmětů (nejrůznější nástroje) a plnění relativně logických úkolů.

Jenže ono to všechno trochu skřípe. Filmečků není moc a jsou stejně jako samotná hra v malém okně uprostřed. Obojí je relativně pěkné, ale nic z čeho by si člověk sedl na zadek. Ono sice co vymýšlet na vesmírné stanici... jenže třeba podobný Mission Critical ukázal že to jde. Hra Vás honí z místa na místo po šesti patrech (4 patra stanice, 2 patra rafinérie) plnit úkoly, které jsou sice logické, ale jejich provedení je brutálně neintuitivní. Ve spoustě případů lovíte aktivní místa na obrazovce, přístroji, hledáte skryté cesty a občas se zaseknete i s návodem (anténa). Do toho sbíráte milion krámů, ale jen než začne být hrdina přetížený a víc nepobere... předměty se dají ale odložit jen na určitých místech a hodně štěstí, až budete hledat třeba autogen jako já. Je hezké, že si zvyšujete úroveň přístup a opravujete systémy stanice - jenže navzdory zprovoznění energie i kyslíku mě obojí nadále ubývalo. Ale k tomu se ještě dostanu.

Navíc ani příběhově to není zas ta super. O hrdinovi a okolí se nic nedovíte, nepotkáte ani živáčka, logy/emaily na čtení tu prakticky nejsou, nepřijdou žádné zvraty. Nakonec se z toho vyklube úplně jednoduchý příběh o sabotáži pro konkurenční společnost s jedním zrádcem. Vše završí kratičké outro s odletem hrdiny.

Hlavní problém je, že hra je pro běžného hráče ne(vy)hratelná kvůli výše zmíněným survival prvkům. V podobné hře potřebujete pomalu zkoumat, přemýšlet nad řešením problémů, hledat často velice dobře skryté aktivní body a cesty, prozkoumávat nově otevřené místnosti a sebrat vše co jde. Jenže hra Vás za takový postup trestá. Omezeným inventářem, brutálními časovými limity - na odstavení reaktoru, zprovoznění antény atd.. A hlavně máte ukazatele zdraví, hladu, energie a především kyslíku, které ubývají a když se dostanou na nulu tak game over. Autoři se s tím nepárali a tak doplnění jídla jsem našel 2* a doplnění kyslíku dokonce jen 1*.

Přiznávám, že jsem se ani nepokoušel to dohrát poctivě a hrál jsem s návodem. I ním byl některé úkoly matoucí, nevyhnul jsem se bloudění a hledání odložených věcí a na konci jsem přemýšlel zda se dočkám dříve zprovoznění evakuační lodě, nebo mě dojde kyslík (zbylo mě 11%).

Argo byl na české poměry a 90. léta neskutečně ambiciozní a profesionální pokus, relativně úplně jinde než Poldové či Horké léta. Jenže natolik náročný že se nedivím že ho prakticky nikdo nehrál, protože ve výsledku jsou výše zmíněné hry zábavnější. Z podobného ranku je určitě lepší legenďácký Mission Critical.

Tak ještě jedna freewarovka před odchodem z práce domů :) Pokračování Bez peněz do hospody nelez, které jsem doma nerozjel ale v práci ano.

No a je to totéž co jednička - v celkem pěkné, leč absolutně tmavé grafice jedna adventurní místnost s pár lehoučkými kombinacemi a jedním (a půl) primitivním puzzlem. Tentokrát to není o zaplacení v hospodě, je to něco jako film Saw - zraněný připoutaný muž v místnosti se musí osvobodit a utéct únosci. Je to zasazením o fous zajímavější než první díl, ale nijak to neskončí a i komentář smolím dýl, než jsem to hrál. Takové jednohubce fakt víc než 20% nedám.

Loni jsem dohrával české freeware adventury z nulté dekády, včetně Becher soutěží. Padla jich absolutní většina, ale několik kousků se mi doma nepodařilo rozjet, včetně broučího Little Worldu. Nu v práci nuda, nedávno jsem dohrál Hovnivály a tak jsem si na to vzpomněl, zkusil to na firemním počítači :) a světe div se, ono to šlo rozjet i dojet :)

Little World je celkem typický případ tehdejších freewarovek. Tři brouci (moucha Zach, komár Alvin a motýl Raphael) ztratili láhev becherovky a mafián Scott jim dá 24 hodin na její nalezení, jinak je předhodí jakési neidentifikovatelné obludě. Zach se vydá na průzkum domu, Alvin se chystá do garáže a na Raphaela zbude zahrada a okolí domu.

Čili typická freeware záležitost té doby - děsivě infantilní, nedá se brát ani na chvíli vážně a jako u všech Becher her je tam ten motiv becherovky namontován dost na sílu. Tak proč 65%?

Inu ono to bylo celkem fajn. Po 90s hrách s pekelnou obtížností to bylo až primitivně jednoduché, v inventáři máte vždy max 3 předměty u kterých víte kde je použít, nic se nikde neschovává, ovládání je fajn, je tu mapa na rychlý přesun. Ve 3 kapitolách si zkusíte pokaždé jiného hrdinu a poslední je takový krátký dovětek. Příjemně se to hraje a i ty akční mezihry jsou celkem jednoduché a pohodové.

Grafika je sice jednoduchoučká, ale čistá, poměrně hezky barevná a správně praštěná.

A na adventuru pro nejmenší je to i celkem zábava. Vtipné dialogy, (po)tvorové ve hře jsou neskutečné karikatury - od krtka se slepeckou holí přes žížalu s rozdvojenou osobností či soudruha švába až po naprosto nechutného pavouka. Občas přijde nějaká brutalitka nebo zábavný odkaz - Jabba Hutt nebo hudba z Kmotra při mafiánské scéně,

Je to kravinka, ale příjemně se to hraje, poslouchá i sleduje. Mínusem je otravná elektronická hudba v kratičkých smyčkách, která se nedá vypnout. A i přes plnění pracovních povinností byla hra za 2 hodiny dohraná, což je i na freeware dost málo. Ale minimálně těch 65% si to zaslouží.

Já věděl, proč se mi k Hovniválům nechtělo vracet. Mám s tou hrou dva zážitky - první bylo demo v roce 1998, které pokrývá titulní segment. A já z něj byl tehdy naprosto unešenej, hrozně se mi líbilo slunce se slunečními brýlemi, rodinka hovniválů, hromada hovnivých koulí, úkol uříznout střevlíkovi hlavu motorovkou a dialogy typu "Dobrý den Done Hovno" "Zdravím tě Hovníku". Bylo mi 16-17, byl jsem blbej puberťák a ke štěstí mi stačilo málo.

O nějakých 5-10 let později jsem si sehnal originálku, dohrál jsem ji a v paměti mi z ní nezůstalo nic, jen že to bylo poměrně "meh".

Nu a dneska? Hru odpálí odporně rozplizlé intro naprosto o ničem - cesta ze školy, převlékání, skejt, kde je podstatných asi 10 sekund, kdy Jerry propadne do starého komixu. Ve stejném duchu se na konci nese outro - naprosto nic neříkající "vtipné" záběry z natáčení. Stejně odpudivá je i grafika - vyblité, tmavé, šedivé barvy, ošklivý a zoufale neinspirativní styl a kresba lokací, což nejvíce odnáší poslední sci-fi segment.

Ovládání je tak první půlka devadesátek - osm příkazů, mezi kterými sice lze rolovat pravým tlačítkem, ale autoři důsledně využívají všech, díky čemuž je základní průzkum lokací či předmětů v inventáři neskutečně pomalý a celá hratelnost se táhne jak smrad. A dále to pokračuje jako výčet všeho, proč adventury koncem devadesátek začaly mizet z výsluní. Do zblbnutí opakované prohledávání již prohledaných míst, na něž plynule navazují poloviční dead endy, kdy něco nevezmete v návalu adrenalinu a na konci Vám to chybí. Např. krabice s roztokem na uskladnění oka... ono se k ní dá vrátit, ale pokud už se Vám roztečou obě oči, máte smůlu a končíte těsně před cílovou čárou.  

Několikrát je tu časový limit, včetně celé druhé části, samozřejmě nechybí lovení milimetrových pixelů a naprosto šílené kombinace. Pak jsou tu střílecí pasáže s naprosto šíleně klepajícím se kurzorem, takže si "párkrát" vztekle zaloadujete. Korunu tomu dávají tři automatovky s nutností překonat šílené high score, což by natáhlo hratelnost ještě o pár hodin. Díky bohu za cheat na přeskočení. Ve hře jsou dvě obtížnosti, přičemž tu těžkou jsem po pár hodinách musel vzdát, protože IMHO nejde dohrát. Hned v 1. kapitole se musíte dostat na záchytku, na což stačí normálně jedno pivo, ale na hard potřebujete dvě, ale nemáte na ně peníze.  

Příběh tvoří 4 segmenty, které k sobě naprosto ničím nepasují.
- první segment je pokus o retro gangsterku s tvrdým detektivem a mafií. Namísto Ameriky 30. let to ale naprosto vším (postavy, lokace, dialogy) připomíná Česko 90. let.
- druhý segment je hrůzostrašná infantilita o plyšovém medvídkovi, který zachraňuje plyšovou opičku, navíc příšerně krátká infantilita.
- třetí segment tvoří titulní problémy rodinky Hovniválů. I když jsem žasnul nad tím, čemu jsem se kdysi smál, pořád je to asi nejzábavnější, roztomile nostalgické dobrodružství. S pořádnou porcí nechutností a kratičkou délkou.
- čtvrtý segment pak tvoří futuristické sci-fi, které je donekonečna natahované, dojíždí na mizernou grafiku a nezajímavý příběh o dvou korporacích a drogách. A upřímně řečeno je to zbytečně nechutné a kravavé.

Na Hovniválech je vidět určitá profesionální práce a není to úplný průšvih, ale absolutně mě to nebavilo hrát.

Přítmí vyšlo v době, kdy jsem naprosto nekriticky hltal časopis Score, jeho redaktory a cokoliv s nimi spojeného. Takže adventura, ve které účinkují Rybka, Rohlík či Chlumský mě opravdu fascinovala. Ale v té době jsem ji nedokázal sehnat a hlavně neměl jsem ji na čem rozjet. A později mě zas odrazoval styl jakým byla vytvořená, takže jsem se k ní dostal až po čtvrt století.

Přítmí je na malý český projekt z velké části provedený lidmi motajícími se okolo Score nečekaně ambiciózní a povedený. Je to 3D adventura ve které se pohybujete mezi černobílými zdigitalizovanými fotkami, přičemž je to snad první podobný "fotoromán", který vypadá opravdu dobře... žádný rozplizlý hnus, ale čisté, krásné fotografie, které umí i docela navodit atmosféru. Pohybujete se šipkami a z větší části trávíte hru lovením aktivní míst v místnostech plných krámů, v temných prostorách, popřípadě i hledáním často skrytých šipek s cestami. Na kombinace se zde moc nehraje, většinou najdete nějakou stopu a jdete ji někam s někým ověřit, případně prošmejdit novou lokaci na stylově nakreslené mapě. Ta se objevuje od 2. kapitoly; kapitoly jsou čtyři a ta poslední už je jen takový dojezd. Celé mě stylem vyprávění, hraní a pohledem z vlastních očí asi nejvíce připomínalo sérii Tex Murphy mínus sci-fi nádech "Murphyovek".

Pixelhunting je zde opravdu vražedný, například v temném sklepě a nebo třeba ve třetí kapitole, který mě stál jediný pohled do návodu. Tam jsem věděl, že se musím dostat do auta, jako pamětník devadesátek jsem si pamatoval zvěsti o otevírání zámků pomocí tenisáku, ale ten proklatý zámek jsem nenašel. Kromě toho je zde jedna puzzlo-hádanka a nebo třeba vyvolávání filmu, což bylo dost retro i na mě. A když jsem u retra, přidaná hodnota Přítmí jsou české 90s reálie. Dobová technika, nábytek a další zapomenuté věci. Nebo šílená móda včetně tehdy módních bíbrů a příšerně zmalovaných holek :)

Příběh je takový detektivní noir jemně hozený do hororu. Fotograf při focení zachytí detaily z brutální vraždy pana Liebermana a pouští se do pátrání. Je to sice plné klišé (dementní tlustý polda co nic nedělá), legračně zahrané a bohužel konec jde do ztracena. Ale jinak na poloamatérský pokus je to povedené, lokace jsou atmosférické a minimálně u scény s obětováním dítě sektou zamrazí. Na to co u nás v té době vznikalo klobouk dolů.

A tak jediné opravdové mínus je délka. 13:20 jsem k tomu sedl, 15:40 dohráno i přes zuřivé prohledávání obrazovek milimetr po milimetru a občasný zásek kvůli pixelhuntingu. I tak jsem rád, že jsem si to mohl zahrát.

PS: Ať vás ani nenapadne v pokojíčku klikat na šňůru v zásuvce!!! Vypadne Vám proud a následně strávíte dlouhé minuty hledáním šňůry a zásuvky v totální temnotě.

Z 90. let bych chtěl ještě dohrát 4 české adventury (Argo, Hovniválové, Přítmí, Edna), ale do ani jedné se mě z různých důvodů moc nechtělo. A tak jsem si zkusil jediný slovenský rest z té doby, tady poměrně neznámé Next Space, které si ale pamatuji z recenze ve Score.

Narozdíl od mnoha našich pokusů se do toho bratia pustili s velkými ambicemi. Vesmírné sci-fi rozdělené na 5 kapitol, kde se řeší dílčí zápletky a vše spojuje jeden větší příběh, renderovaná grafika, spousta filmečků s vesmírnými loděmi. Ty se sice v DosBoxu sekaly i při maximálních cyklech, ale samotná hra běžela v pohodě. Technická stránka haprovala i v jiných ohledech - grafika sice vypadá slušně, ale postavy při animacích při animacích křepčí a hází rukama jak při epileptickém záchvatu. A jak zmiňuje Jvempire, hudba i na nejnižší hlasitost přehlušovala dialogy, které jsou utopené na pozadí. Esc shodí celou hru, což taky nepotěší.

Setting mě bavil. Hrdina je vesmírný popelář Frank, který po brutálním kartáči od šéfa (3 dny absence z důvodu chlastu) dostává za úkol převézt jednoho hlavouna. Namísto toho se červí dírou dostane do předaleké galaxie a co čert nechtěl rovnou do baru :) Ten slouží jako základna pro různě uhozené sci-fi příběhy - ať už sklad odpadu s rozbitými teleporty a bleptajícími příšerkami (přátelskými) nebo třeba únos dvojicí nadržených androidek. Samotný hlavní příběh s béčkovým záporákem včetně rozuzlení je ale dost průměrný.

Hrdina povoláním odkazuje někde k Rogeru Wilcovi, ale je to spíše takový Dave Lister. Pohodář, v podstatě slušňák, ale nezodpovědný hovado co má vše na háku a trochu dement co nepozná 90% věcí v okolí. Což mu ovšem nebrání je velice barvitě okomentovat. Hra je dost sprostá, ovšem díky slovenštině velice expresivně a originálně sprostá a některé komentáře či popisky stojí opravdu za to. Včetně finálního "já se na to můžu vysrat" :D

Ovládání je pohodě (levé tlačítko používá, pravé mění akce), ovšem s obtížností nemůžu souhlasit s kolegou, ta je podle mě místy až pekelná. Obrazovek je sice pokaždé jen pár, ale naprostá většina aktivních míst v nich je k ničemu. Předměty často zůstanou v inventáři ač nemají žádné využití. Ve většině kapitol se mi podařilo pár jasných věcí, načež jsem brutálně a na dlouho zakysl a nepomohlo ani všechno na všechno. Důvodem jsou jednak nelogické kombinace např: Vezmete sklo, obalíte ho kaučukem a namočíte do kyseliny a máte meč, kterým zaženete chapadlo. Jak dorazit chapadlové monstrum? Přece tak, že po něm hodíte zlatý nuget, vylovený naslepo z jezírka :)

Hlavně je tu absolutně šílený pixelhunting, kdy se aktivní místa schovávají v třeba ve velkém aktivním bodě, jednopixelové nebo naprosto neviditelné předměty.

Teď pár největších chuťovek, které ušetří retro hráčům největší nervy:
- rám dveří skrývá místo na bombu
- kraj dveří výtahu se hlásí samostatně, další výtahy mají neviditelné senzory
- ve výtahu je neviditelná jednopixelová žvýkačka
- toolkit se dá přepnout na další funkce dvojklikem v inventáři, ovšem nefunguje to pokaždé (kdyby na to někdo náhodou přišel omylem)
- a jeden BUG: pokud si v první kapitole prohlédnete v baru léky, hrdina ve čtvrté kapitole prohlásí že už má v inventáři (i když nemá), odmítne je vzít a hru si můžete dát znovu od začátku.

Takže ze začátku bylo Next Space moc fajn, ale díky těm mnohahodinovým zásekům a neustálé nutnosti zkoušet všechno na všechno mě to nakonec začalo otravovat. Ten postup je tak pomalý a úmorný (zabil jsem tím celý den), že to zabíjí veškerou zábavnost.

Nibiru mě před pár lety úplně nenadchlo, ale minimálně grafika byla parádní a hratelnost slušná. Posla bohů jsem se párkrát marně snažil rozjet a když jsme narazil na balení s emulovanými Win 98, neváhal jsem. Moje dýchavičná kraksna sice protestovala, škubala se a repráky vyluzovaly místy opravdu odporné zvuky, ale hra se dala spustit, hrát a dohrát.

Očekával jsem o dvě třídy horší hru než Nibiru a dá se říct, že mě Posel bohů příjemně překvapil a místy bavil i více než remake. Příjemná neurážející grafika, slušná hudba, profesionální dabing, přičemž díky Pavlu Soukupovi působil i ten sucharský hrdina relativně zajímavě. Líbilo se mi netradiční ovládání - hru sledujete z pohledu vlastních očí, ale prostředí je čistě 2D, ovládáte se to jednoduchým šipkovým menu a v každé kapitole máte pár lokací, takže nehrozí bloudění. Levé tlačítko je akční, pravé mění možnosti (oko, ruka, pusa). Jednoduché a přitom originální. Aby ale nepřechválil, musel jsem si vygooglit kde schovali autoři přístup do menu (skryté tlačítko v pravém horním rohu).

Hra se většinou vyhýbá nelogickým kravinám (až na krysí bombu) či lovení neviditelných předmětů, přičemž si to vynahrazuje spoustou zbytečných aktivních míst a občas brutálními puzzly. Mayská matematika mě dala zabrat a jsem na sebe pyšný, že jsem to vyřešil bez návodu. Myslím teda ten puzzle, samotná hra se bez pár nakouknutí neobešla... na vině jsou některé kombinační zámky, které jsou nastaveny buď na bruteforce (šachta), nebo jsem nepochopil ani s návodem kde jsem ten kód měl vzít (kufr).

A nakonec příběh s mírnými spoilery. Jako úředník památkového úřadu se pokoušíte zastavit stavební práce, aby bylo možno prozkoumat starou nacistickou štolu, přičemž to vede k nálezu mayské sošky a pátrání po původu mayských bohů. Stejně jako v remaku se nevyhnete rozjedu kde se dohadujete s dělníky, lítáte v Praze po úřadech a sháníte stanoviska památkového a stavebního úřadu. Není to ale zdaleka takový opruz jako v remaku, je tu pár vtipných, typicky českých situací... třeba když vedoucí dělníků řekne, že na stavební rozhodnutí sere a jak přijedou bagry tak vše srovná se zemí :)

Za tento rozjezd Vás hra odmění parádní štolou ve stylu starých dungeonů a výborně gradujícím finále v Mexiku, které se může směle koukat zahraničním kousků zpříma do očí. Jenže na konci přijde naprosto příšerné, odfláknuté, useknuté a nic neříkající rozuzlení cca na 10 sekund (světlo, ufoun, létající talíř a titulky) a rázem jsem si vzpomněl proč mě kdysi nestrhlo ani Nibiru.

Každopádně na české devadesátky to byl nečekaně solidní pokus o vážnou adventuru, kde většina složek byla mírně nadprůměrných a až na ten nudný rozjezd a příšerný konec se autoři neměli za co stydět.

Ramonovo kouzlo jsem si pustil s tím, že to bude sračka a ona to nepřekvapivě taky sračka byla. Tím bych mohl skončit, protože jsem byl hrou tak znechucenej a otrávenej, že jsem si zapomněl dělat výpisky, takže tenhle komentář bude vykrádat ostatní komentáře, bude plný SPOILERů (na 30 let starou hru) a nebude stát za nic.

Po chvíli laborování s nastavením se mi navzdory tipům tady nepodařilo spustit zvuk, po ošklivém intru na mě hra vypustila ještě ošklivější zdigitalizované fotky Nového Města nad Metují 20. století. A zcela nepochopitelně do naší doby zasadila zlého čaroděje, zkamenělé skřítky, duchy, lesní bandity a hrdinu, který někde za půlkou rozpoutá novoměstský masakr (ne)motorovou kuší... není nad to pokecat s chlápkem, zeptat se ho na odjezd vlaku a pak ho odprásknout... co na to policie? Hrdina je jakýsi bezejmenný trouba ve fráčku s motýlkem, který se na konci rozvaluje na lavičce v parku jak poslední bezďák. Záporák vypadá jako rozplizlá textura (duch?).

A tak se potulujete rozplizlými fotkami ve vlastním pohledu po mapě, která nedává smysl. Jděte doprava ale na mapě se posunete doleva... sakra každej hráč co v té době hrál třeba dungeony si uměl udělat mapku, aby odpovídala prostředí, dokonce i ti co jejich "painting level" zůstal někde u nuly... ať už byli tvůrci jakkoliv amatéři, udělat funkční mapu snad zvládnout mohli ne? Na fotkách rejdíte lupou a zkoumáte, přičemž 99% toho co objevíte k ničemu není. A jak tak zkoumáte, tak zjistíte, že celý ten systém je naprosto příšerný. Vlevo dole se šklebí trouba, vpravo nahoře máte předměty ke sběru, kterých si občas nevšimnete, protože lovíte lupou pixely. Vlevo nahoře jsou předměty k použití a mezi tím vším se různě povalují adventurní příkazy (prozkoumej, použij, vezmi, polož atd...).

Vůbec jsem nechápal co kde jde použít, protože předmět na obrazovce nemění nijak popis z "kde?", díky nejasnosti aktivních míst, moři obrazovek a nepoužitelným krámům nešlo ani všechno na všechno. Nic tu nedává smysl... jak psal Londo Molari měníte zlaté prsteny za melouny, zlaté mince za posraté plinky, odpovídáte nádražákovi na to kdy jede vlak, lovíte neexistující ptáky, odpovídáte lidem, duchům i záporákům na otázky... ovšem jednomu z nich fikaně odpovědět nemáte a máte ho majznout kouzelnou hůlkou.

Při tom bloudění mě jedna špatná odpověď stála život a neuloženou hru. Pak jsem se zamotal v lesním bludišti a nemohl ven, pak jsem zas nevrátil kladivo, což nějak zjistil duch a nevrátil mi meč, který jsem potřeboval (což mě stálo další savy). Nakonec jsem se naštval, spustil hru od začátku, otevřel návod... a za necelých 30 minut bylo hotovo.

Pár plusů by tu bylo - cestování po mapě funguje, pravým tlačítkem si označujete východy a celé to hledání předmětů podle povolání soch pro zrušení kletby by bylo fajn... neodehrávat se to v současnosti. A v kronice zámku si můžete přečíst pár historických informací.

Zkrátka, Ramonovo kouzlo je opravdu tak na úrovni Mise Quadam ze stejného roku a nemá smysl se k němu vracet.

Chtěl jsem si zahrát nějakou opravdu retro adventurku a tak jsem si u Příhod z Galské země řekl proč ne? Je to skoro český (polský), z dětství si ten název pamatuji a nikdy jsem to nehrál.

Není to úplně příšerná hra jak některé české záležitosti z té doby. Je tu jeden kurzor na všechno, předměty se pod ním hlásí, většina hry se vyhýbá dead endům, nejde tu umřít a chybí tu i spousta prasáren, které měly adventury té doby. Oproti třeba Tajemství Oslího ostrova či Misi Quadam je to koukatelný, hratelný a dohratelný. A třeba třetí kapitola s pomáháním lesním tvorům proti jednomu tyranovi mě i docela slušně bavila. Tolik k plusům a teď můžu začít kritizovat.

Tak třeba příběh. Mírumilovná galská vesnička čelí obklíčení banditů, kteří jsou po zuby ozbrojení, dokonce jim vysuší studnu a tak jsou jedinou šanci na záchranu dva hrdinové. Jeden mrňavý a bystrý, druhý tlustý a trošku pomalejší. Kdepak jsem to viděl? Že by u Asterixe a Obelixe? Hra si sice graficky i stylově jde vlastní cestou, ale pár náznaků ve vizáži postav tam je. Příběh je jinak nijaký, podaný naprosto suše, humor neexistuje ani ten pitomý, nebo jsem si ho nevšiml. Konec je odbytý jednou obrazovkou.

Grafika vypadá docela slušně na screenshotech, ale je rozplizlá a zoufale neinspirativní, bez jediné skutečně pěkné/zajímavé lokace. Hudba a dialogy jsem v "nalezné" verzi neměl, hra se sekala! což vyřešilo navýšení cyklů v DosBoxu.

No a hratelnost. Jak jsem psal výše, ovládání není špatné. Že tu bude pixelhunting, plno krámů k ničemu a nesmyslné kombinace jsem tak nějak čekal (to jistí systém všechno na všechno a nakonec návod). I přes absenci nějakých větších zákeřností si tvůrci neodpustili jeden dead end (nedávejte medvědovi med bez "dochucení").

Ovšem inventář stojí za to! Že zabírá třetinu obrazovky a předměty se do něj musí dávat ručně bych pochopil. To že je omezený a předměty z něj musíte vyskládávat na zemi už jsem taky viděl. To že Vám země zahlásí, že už je na ní moc předmětů už je trošku moc. Ovšem nad čím zůstává rozum stát je kombinace - ta probíhá tak, že předmět položíte na zem a tam na něj něco použijete!!! A protože to po Vás hra chce asi jen 2-3*, tak Vás něco takového vůbec nenapadne.

Díky čachrům s inventářem jsem hru málem nedohrál - to když jsem mezi asi 20 vyskládanými rostlinami, ovocem a houbami marně hledal hříbek do lektvaru těsně před koncem. Prošmejdil jsem celý les, hra mi odmítala uznat hřib máslák... nakonec chtěla úplně jinou houbu.

Dohráno asi za 4 hodiny s pár nakouknutími do návodu a dopadlo to víceméně podle toho, jak je to hodnocené tady, nebo v prastaré recenzi ve Score.

Když jsem si dohrál Neverhood, tak jsem si vzpomněl na Bad Mojo, další kdysi dohranou "adventuru" ze stejného roku, ke které jsem se nikdy nevrátil.

Bad Mojo se vezlo na vlně FMV úchylností typu Hell, Harvester či obě Phantasmagorie a snažilo je překonat mírou hnusu a nechutností. Zaplivaná barabizna plná odpadků, bordelu, špíny, smradu, nedojedeného jídla a hlavně havěti. Leklý ryby, krysy prošpikované žiletkami či pastičkami na myši a armáda brouků na každém kroku. K tomu dvě opravdu "pomilováníhodné" postavy - nájemník ujetě působící zlodějíček a pan domácí - starý, olysalý, humusácký hovado, které má na svědomí drtivou většinou výše zmíněné špíny.

Všechno tohle vypadá (aspoň v Redux verzi z GOG) opravdu hnusně, ve fotorealistické grafice plné nechutných FMV scén (různé detaily na brouky) a kdo tuhle havěť moc nemusí, určitě se při nějaké scéně otřese odporem.

Příběh je v podstatě fajn. Hrdina se díky medailonu od matky promění ve švába a zatímco se snaží přežít v domě, ve spoustě scén vidíme jeho minulosti i minulost pana domácího, přičemž zejména to druhé je celkem slušně napsané drama jak se z milujícího manžela stala totální troska. Klacky tomu pod nohy hází příšerní "herci", absence jakéhokoliv vysvětlení oné magie a scénáristické berličky otec a syn se náhodou střetnou v jednom domě. Také titulky by bodly, ale celkově vzato je to fajn, dokonce jsou tu čtyři různé konce.

Adventura je to ale opravdu jen v uvozovkách. Šváb logicky moc nezmůže, nemá inventář a tak ho ovládáte pomocí WASD z pohledu shora, bloudíte a občas něco malého posunete, otočíte či aktivujete. Autoři se chlubí 800 obrazovkami, což znamená většinou probíhání nekonečně prázdnými místy, občas kličkování mezi různými "invisible walls" v podobě různých rozlitých sajrajtů a většinou marné přemýšlení co se po mě vlastně chce.

A popravdě mě to moc nebavilo. Ani dnes, ani kdysi. Ve většině případů jsem netušil kam můžu a nemůžu vylézt (většinou kolmé stěny, různé přechody), nápovědy při komunikaci s brouky jsou mysticko-kryptické, místa jsou obrovská a nepamatoval jsem si kudy a kam jít. Čas od času mě něco zabilo/sežralo a já neměl uloženo. Posunování/otáčení věcí je občas za trest, na konci se objeví i trigger z jiné místnosti a časový limit.

Navíc i GOG verze má bugy (aspoň pod Win 7) - loader se nechtěl spustit, odmítá se to ukládat (musíte smazat předpřipravenou příponu), po nahrání se šváb objeví jinde, občas i za "invisible wall", v jednom případě mě hra po uložení odjela s loďkou a já nemohl zpět, před finále se po nahrání nespustila příběhová animace.

Od půlky jsem hrál s návodem, jinak bych se v tom plácal ještě teď. Dobré spíše jako vzpomínka co všechno mohlo v devadesátkách vzniknout, než jako hra, ke které jsem se musel vracet.

Po hrozně dlouhé době jsem zas sedl k počítači s touhou si něco zahrát. A tak jsem se podíval na ty tuny nedohraných adventur a mezi nimi objevil Neverhood, druhou nejvíce hodnocenou z roku 96, kterou jsem navíc kdysi hrál. Popravdě řečeno mě tehdy Neverhood moc nesedl a před pár lety mě odradil začátek.

Intro žádné, titulky žádné, po první místnosti se objeví FPS prostředí ve kterém jsem se ztrácel a v jedné z prvních místností do kterých zavítáte Vás čeká naprosto šílených 38 místností popsaných historií světa a vůbec všehomíra. Roky běží, absence titulů už není problém, 3D adventur už jsem taky pár dohrál a na čtení jsem se vyprdl... pro pochopení příběhu bohatě postačí nasbírat 20 disketek s jednoduše nakreslenou zápletkou, kterou si můžete pustit na jednom z terminálů.

Grafika je opravdu šílená. Komplet všechno je z plastelíny včetně monster, robotů, hrdinů nebo i tekutin... když něco náhodou zařve jako jedna "ovečka" zbude po ní jen hromádka slizké hmoty. Upřimně řečeno mě tenhle styl úplně nesedí, mám radši tradičnější grafiku, nicméně originální to určitě je, řemeslná práce na tom musela dát zabrat a technická kvalita 2D pasáží je parádní i dnes. 3D pasáže či animace jsou bohužel poněkud rozplizlé. Celý ten svět působí naprosto mimozemsky, animace jsou ulítlé, stejně jako naprosto šílená (folková?) muzika.

Vtipný je i celý svět okolo od robotů sbírajících medvídky přes brkací houby až po různé pastičky či držkopády ze schodů. Jak už to u vtipných adventur chodí, příběh není úplně strhující - jste plastelínový nýmand Klayman, který se snaží zastavit zlého krále a dosadit zpět hodného krále... ovšem na konci si můžete zvolit dva konce a outro je překvapivě dlouhé a neodfláknuté.

Nevím jestli je to tím, že jsem dlouho nic nehrál, ale pod tou šílenou grafikou a humorem se skrývala překvapivě výborná hratelnost. Pohybujete se v 3D prostředí po předpočítaných trasách, otevíráte nové lokace a když se někam dostanete, pohled se změní na 2D a řešíte problémy. Nejsou zde skoro žádné rozhovory, žádný inventář - těch cca 5 předmětů si Klayman prostě strčí do hrudníku, díky bohu ani žádný pixelhunting a vše se ovládá pohodlně jedním tlačítkem myši. Podstatou hry jsou puzzle, některé složitější, někde jednodušší, většina z nich má nápovědy někde ve hře, kterou ale musíte objevit.

Kromě toho se budete vracet na známá místa koukat co se změnilo, ovládat dělo, aktivovat systém teleportů, jezdit v bludišti skalních cest vozíkem a sbírat 20 destiček s příběhem. Pokud se člověk zasekne, v poště doma se občas objeví nějaký tip. Obtížnost je tak akorát - nic jednoduchého, ale ani žádné vražedné hádanky. Vypisoval jsem do sešitu řešení, snažil se na vše přijít sám a do návodu nakonec koukl jen 2* - jednou protože puzzle nefungoval jak jsem myslel a podruhé pro hudební hádanku na což prostě nemám sluch.

Zabralo to pěkných pár hodin solidní hratelnosti (+krátké nastavování kompatibility ve Windows) a přestože mi chyběl nějaký pořádný příběh, jsem spokojený.

Krávovinka z devadesátek, kterou v té době znal a pařil asi každý, povětšinou ve škole. I já ji pařil v hodinách informatiky, tak jak píše Marty McFly, zatímco se nám typicky devadesátková učitelka pokoušela vysvětlit jak otevřít internetový prohlížeč a najít v něm Václava Klause... no kdo by ho hledal že? Namísto toho jsme hledali hry ke stažení a nějakým zázrakem jsme dokázali najít Othello/Hexagon?, Dyna Blaster a tohle.

Variace na hada, kterého jsem v té době znal jen jako vedlejší hru z polského handheld Tetrisu, GameBoye pro chudé. Variace pěkně barevná, roztomilá, jednoduchá na pochopení a (tehdy) i na ovládání. Tak si člověk jezdil mašinkou, nabíral všechno možné od lidí přes ovoce, slony až po diamanty a za každou nabranou věc přibyl jeden vagón v ocase. Zpočátku jednoduchá kola přituhovala, měnila se v bludiště s na vteřinu přesně vypočítanými pohyby, kde člověk musel nejen do puntíku naplánoval kudy pojede, ale ještě to zrealizovat bez jediné chybičky.

Nikdy jsem podobné krávovinky nepovažoval za plnohodnotné hry, ale dohrával jsem vše co mi přišlo pod ruku a Vlak se dohrát dal (narozdíl od podobného ale už tehdy nelidského Supaplexu). V té době jsem pařil ultratuhé NES hry na Vietnamských konzolích a Vlak oproti tomu byl až dětsky lehký.

No dekády plynuly, Vlak jsem objevil v nudnějších chvílích v práci na jedné stránce, kde se dá hrát online, pustil se do něj a za dva dny ho dohrál. Jednoduché to už v žádném případě nebylo :) Kola jsem opakoval do zblbnutí protože reflexy slábnou a ruka už není tak rychlá jako dříve. U 48 kola jsem se musel kouknout na youtube protože zhruba jsem věděl, ale chyběl mi nějaký detail. Párkrát jsem si zanadával, jednou vzteky praštil do stolu :)

Je to jedna z těch her, které se Vám vysmívají když zařvete. S odstupem je to vtipný, ale po desátém nárazu do zdi/ocasu opravdu ne. Pár hlášek k dobru:
- takhle to asi nemělo být
- a zase vedle
- na tohle jsem se těšil
- tak kolik bylo dneska rumíků
- a co jinak doma všichni zdrávi
- netlučte počítač nemůže za to
- pozor na krevní tlak
- přiznejte si že na to již nemáte

Zejména poslední dvě hlášky jsou trefné :) Každopádně pěkný návrat za střízlivých 60% (víc to nebylo ani tenkrát, natož dnes).

PS: Druhá nejhodnocenější hra PC na databázi v roce 1993 hned za Doomem... kdo by to byl řek?

Ač RPGčka už nějaký čas nehraju, neodolal jsem vábení anglického překladu nové obrovské modifikace mého nejoblíbenějšího herního světa a pustil se statečně do ní. A bylo to jako vždycky - totální pohlcení, desítky hodin prosezené u počítače, vše ostatní šlo stranou. Doma bordel, na tváří solidní plnovous, v práci těšení se domů, zazděná oslava bratrových narozenin a poslední týden i tak 3-4 hodiny spánku denně :) Já vím proč se těmhle hrám vyhýbám, protože tenhle styl hraní po čtyřicítce je tak na infarkt :)

A to jsem si hru ještě nedobrovolně zahrál dvakrát - při prvotní instalaci jsem nevědomky následoval link z diskuze, stáhl si Foxxův repack (Sonora+DLC+sfall) a na něj naplácl angličtinu, která ovšem nebyla potřeba. Hra se hrát a dohráta dala, ale neustále naskakovaly erory, pár questů nedošlo dodělat, při vstupu do jedné lokace ve Phoenixu hra padala a jako bonus se neobjevila postava, která mě měla odvést do DLC Dayglow. Druhé hraní tak následovalo s ženskou postavou (zcela překvapivě tu není naprosto žádný rozdíl kromě oslovování!), mírně nacheatovanou tak abych ze hry urval a viděl co nejvíce (namaxované základní vlastnosti + důležité nebojové vlastnosti) a úkoly jsem kontroloval dle Sonora wiki. Čili doporučení - stáhnout repack od Foxxe (poslední je tuším 1.14) a na něj nic jiného nenahrávat! Instalátor je rusky, ale dá se vybrat angličtina a ta je naprosto v pořádku.

Jaká tedy je Sonora? Klasická ve stylu Fallout 1+2, čili nemá smysl popisovat detaily z hratelnosti. Ti co nehráli originály se do Sonory nepustí a ti co hráli vědí. Sonora je megalomanská, mírně mexická, mírně vidlácká a držící se při zemi.

Odehrává se v Arizoně pár let o událostech z jedničky. Ty se stalo v podstatě v sousedství, takže do krajiny probleskne pár zpráv, občas i nějaká vedlejší postavička. Během svého putování narazíte na španělsky jmenující se osady, postavy mluvící španělsky a dokonce můžete zabrousit až za hranici k mexické armádě. Vřele tedy doporučuji na začátku perk Hot Blooded který funguje jako známý Krvák, ale taky vás naučí španělsky. Díky mexickým podtónům je tu pár nových skinů postav i budov, ale nic z čeho byste si sedli na zadek nebo co by nějak extra rušilo.

Držení se při zemi znamená, že celkový setting se drží spíše lidí. Nenajde tu moc supermutantů, ghoulů (s výjimkou čistě ghoulského datadisku), genetických pokusů, monster. Samozřejmě v poušti jsou radškorpioni, mravenci, obří krysy. Je tu i pár pojmenovaných páračů, ale jinak příběh se točí spíše okolo lidství. Překvapivě podobně při zemi se drží i special encounters - žádní ufouni, cestování časem, hvězdné války, spíše jen odkazy na staré Twilight Zone/Krajní mezi.

Kromě special encounters můžete sbírat i prastaré relikvie, které se dají střelit vždy konkrétní osobě za nějakou tu výhodu. A za půlkou hry se dostanete k motorce, kterou můžete opět na asi 10 místech vytunit. Co se týče vybavení, není to takový brutál jako český Resurection, ale náročné to je. Plazmovou pušku jsem získal skoro až na konci, větší část hry jsem si vystačil z rázovou puškou z jednoho náhodného střetnutí. S brněními hra taky šetří... a když se dostanete k power armor, řádně vám ho osladí. Pohyb v něm je totiž pomalý, nedá se v něm krást a půlka lidí se s Vámi v "plechovce" odmítá bavit... nakonec power armor putovalo do koše motorky. Poslední novinkou je opravdu vytuněný sneak, se kterým můžete probíhat nepřátelům doslova před čumákem a oni Vás nevidí. Při kradení bohužel nefunguje, takže když Vás chytí útoku se nevyhnete.

6 odstavců a ještě jsem se nedostal k příběhu a základu.. čili hrdina pochází tradičně z nějaké vesničky, o světě (navzdory skillům) ví úplný hovno, protože vesnička s názvem Villa odmítala veškeré technologie i okolní svět. Jednoho dne Villu přepadnou nájezdníci, odvedou do otroctví spoustu lidí včetně Vašich rodičů a tak se vydáváte je najít. Před Vámi se otevře mapa Arizony s dle wiki 21 lokacemi! Wiki přehání... je jich jen 18; tři lokace jsou v podstatě krátké bez questové.

Ale těch 18 stojí za to! Ať už jsou to malá městečka nebo velkoměsto Phoenix, jsou až po okraj naplněné obsahem. Velké questy v PipBoyi, malé neoznačené questy, události, spousta drobných oprav věcí, hackování či brakování přístrojů, léčení lidí. Často se s Vámi někdo nebaví a když mu dáte přes inventář peníze nebo jídlo rozváže. Zkrátka z hlediska hratelnosti je to nabité na maximum přesně tím, co na Falloutu miluju. Samozřejmě ke všem questům jsou pěkné mikropříběhy, dialogy, lidské osudy... můžete být za svině nebo za matku Terezu (já končil s karmou přes 3 tisíce :D). A tak chodíte, pomáháte, získáváte karmu i reputaci, komu se to zdá málo tak je tu ještě obrovitánské DLC město Dayglow (bývalé San Diego) s ghouly, radiací a 22 obrazovkami! Když jsem u toho drobného obsahu tak i pár zklamání. Kromě nulového rozdílu mezi hraním za chlapa/ženskou tu absentuje i sex a ani humoru tu moc nenajdete.

A co velké questy, hlavní příběh? No to je hlavní důvod proč jen 80% - mírně SPOILERY! Města jsou krásná, ale všechno už jste někde viděli. Brahminí farmáři, sběrači šrotu, gauneři s otroky/vězni, vodní kupci, rybářská vesnička, šílené rostlinné pokusy, radioaktivní ghoulí peklo. V jedné vesničce Vás přivítají festivatelm kde se volí dětská královna s obrovskými poctami... a já neomylně odhadl kam to bude směřovat. Ve Phoenixu vedle sebe existuje mafiánské kasino jak z New Rena z kultem Uctívačů ohně jak z Katedrály. Něco opravdu originálního přináší tak akorát Two Sun s Tinsmithy.

Zatímco malé questy fungují, můžete se domluvit s každým gaunerem a dokonce i s dvěma gangy, ty velké jsou občas podivně nedořešené. Tak třeba Dayglow: Na konci se rozhodujete mezi dvěma komunitami, jejich vůdcové ovšem po skončení někam zmizí, Nebo už zmiňovaný Phoenix: Ve Phoenixu můžete pomoc svrhnout řád Uctívačů. Pokud pomůžete odboji, jejich vůdce zmizí a lidi se dále chovají jako by se nic nezměnilo. Pokud katedrálu odpálíte (atomovou bombou), lidi si všimnou, ale to že jim ve vedlejší čtvrti vybuchla atomovka je nijak netrápí (a města se to nijak nedotkne).

Tím největším zklamáním byl nakonec hlavní příběh: Hrdina sleduje a zachraňuje unesené vesničany... což se táhne většinou hry... a no to je v podstatě skoro celé. Zbytek už do spoilerů:

Na konci si vybíráte mezi dvěma tradičními silami dobra - Rangers a Bratrstvem. Rangers jsou dobří i tady až na pár prohřešků... zato Bratrstvo se chová... inu jak Rusko (že by nějaká sebereflexe tvůrců?). Instaluje stínové vlády, loutkové kulty nebo polocyborgy a generál chce vše ovládnout. Vy můžete jako hráč splnit skoro všechno pro obě frakce, ale na konci si musíte vybrat ke komu se přidáte... a musíte zničit základnu druhé frakce jinak hra neskončí. Což v případě že zvolíte dobro znamená zničení lodě Bratrstva, kde je ovšem 99% slušných lidí - poctiví veteráni bojující se zlem, moudří písaři, jeden sluha, malé dítě. To je dost kontrast ke zbytku hry kde prakticky každého lumpa můžete vyřešit mírově. A výběrem odsoudíte k záhubě podstatnou část komunit závislou na zvolené frakci.

Zkrátka ty Fallout modifikace ty velké questy a konce neumí... monumentální výpravu na plošinu Enklávy z Fallout 2 už asi nic nepřekoná. Jinak samozřejmě pokud se Vám líbily klasické Fallouty, není nad čím přemýšlet, stahujte a hrajte :)

Marně přemýšlím co napsat o Botanicule, jak vůbec začít. Možná trošku zeširoka. Machinarium byla úžasná, dospělá hra se solidním sci-fi příběhem, Samorost 1-2 byly hříčky a trojka sice infantilní, ale v podstatě epická, vtipná a roztomilá hra, také laděná do sci-fi. Botanicula je infantilní... a to je všechno.

Ocitáte se někde v nějakém ekosystému s pěticí hrdinů. Pan pírko, větvička, žalud, houba a makovice prochází 6 různých úrovní bludišťoidního typu, kde plní milion různých nepodstatných úkolů, které zastřešuje vždy potřeba něco sesbírat, aby mohli dál. Modrá semínka, ptáky atd... Celé to zastřešuje nějaký příběh o odporných pavoucích, kteří vysávají z ekosystému energii a hrdinové je musí zastavit... no přiznávám že jsem to moc nepochopil a ani jsem se moc nesnažil. Laťka toho co jsem schopný a ochotný brát vážně je velká, ale tahle hra ji prostě nepřeskočila.

Grafika je samozřejmě roztomilá a pěkná, i když prostředí se skoro nemění. I tak musím tvůrcům nechat, že se vytáhli v množství různých kreatur a občas to ovzláštnili - třeba epizodou plnou domečků, kde v každém musíte něco splnit.

Pětice hrdinů by sváděla k tomu, že to bude těžká kombinatorika, ale je to v podstatě totéž co Samorost. Většinu časů jen klikáte po obrazovce, občas něco potáhnete a hrdinové všechno obstarají sami. Případů, kdy musíte použít nějakou konkrétní postavičku je minimum. Totéž platí i předmětech, většinou nesete jeden, max dva a víte přesně kde je použít. Hratelnosti se jinak nedá vytknout nic, úkoly jsou rozličné, originální, nechybí podmořské pasáže s ponorkou, závody, variace na volejbal, Arkanoid či Asteroids.

A tady přijde přiznání, proč je můj komentář takový neutrální - tu hru jsem si zkazil návodem. Na vině je moje posedlost sbíráním secretů a taky autoři, kteří tyhle prasárny musí cpát do každé novější adventury. Na achievementy už jsem se naučil kašlat, ale tady mi tvůrci hodili do cesty 123 sběratelských karet, které jsem prostě MUSEL najít všechny. Jsem idiot já vím... ale nemůžu si pomoc. Takže jsem jel podle návodu a v podstatě jsem z hratelnosti nic neměl. Po třech dílech Book of Unwritten Tales bez jediného nakouknutí do návodu jsem si připadal, jak hrát 3D akci s cheatem na nesmrtelnost. Takže od teď se podobných adventurám se sbíráním bodů, achievementů, kartiček a podobných nesmyslů vyhýbám... já si chci užít adventuření a ne přemýšlet co jsem kde nevzal.

Těch 80% odpovídá tedy tomu, kdybych hrál bez návodu, protože spousta úkolů je originálních a věřím že bych si je užil. A odměna za 123 kartiček? Tři kratičká, rádoby vtipná, infantilní videa... no nestálo to za to.

Book of Unwritten Tales mě i mému počítači dala zabrat. 10 let stará hra s do detailů vypiplanou, velkolepou a překrásnou grafikou na můj stroj byla trošku moc, v některých místech se to i na střední detaily měnilo na slideshow. I tak jsem si všiml věcí, které s mým hardwarem neměly nic společného - podivné rozpadlé animace tekutin, občas utopený nebo chybějící zvuk, rozpadající se textury v pyramidě nebo pochodování na místě. Na jednom místě se NPC zastavilo a začalo se točit dokola... to jsou věci, které bych od hry z roku 2015 nečekal. Dost často se mi stávalo že na první klik na něco postava nereagovala a zareagovala až napodruhé.

Hratelnost se nezměnila v nejmenším, ale oproti prvnímu dílu ještě řádně nabobtnala. Je tu pět naprosto megalomanských kapitol, které většinou začínají nevinně. Pár lokací, pár postav, spousta aktivních míst, které rychle mizí. Jenže stejně jak v prvním díle se situace začne komplikovat, občas se někde něco objeví, přibude pár lokací, NPC mají nové věci co musí říct a řešení všeho je šíleně na dlouho. Není to složité, nelogické, většinou nehrozí dlouhé záseky... jenže docílit nějakého postupu je šíleně zdlouhavé. Jasně k adventurám to patří, tvůrci si z toho sami dělají srandu prostřednictvím hrdinů i různých postav, ale občas by neškodil o vous přímočařejší postup a soustředění se na příběh.

I přes jistou zdlouhavost mě hratelnost v podstatě bavila, hodiny ubíhaly a řekl bych, že jsem u toho strávil dobrých 20-25 hodin solidní zábavy. Tu zpestřují ještě "subquesty", většinou nějaký nepovinný úkol jehož odměnou je nějaký obleček. Od slušivých pirátských šatů pro Ivo, přes dementnosti typu papírová čepice či falešné brýle s nosem až ho úchylný obleček harémové tanečnice pro Nata! Samotná hra je sice opět epická fantasy jako byl první díl, ale plná humoru, narážek a odkazů. Je tu opět jedná zásadní Star Wars scéna (duch Obi-Wana), nečekané kulturní odkazy (andělské sochy z Dr. Who, herci z černobílých Universal/Hammer hororů). Naprosto skvostný nápad je cestování časem do minulosti, kde se grafika mění na staré více pixelovatou, mizí dabing a nakonec se z toho stává textovka.

A co příběh? Hrdinové se vrací všichni a každý řeší to své.
- Ivo je držena svou panovačnou matkou v nudném elfím ráji a řeší nečekané těhotenství (hlavně proto, že vůbec neví co je sex) a to že ji Nate po roce vztahu opustil.
- Wilbur byl jmenován profesorem magie, ale naprosto nic nezvládá, jeho dobré úmysly vedou k jedné katastrofě za druhou.
- Nate se věnuje opět kradení, dostává se do křížku s Rudým Pirátem, který na něj vypsal odměnu a je zahořklý (a s neslušivými vousy). Nechybí ani Critter, který dělá opět psí kusy a žvatlá.
A postupně všichni čelí katastrofám. Munkus je stále kolem, jsou tu zvěsti o prastarém zlu a do toho tu řádí příšerná radní a ještě příšernější dcerou, která mění krajinu na hrůzostrašný růžový kýč. Vrací se i další - krysy, zombie, dvouhlavý ogre, každý má nějakou důležitou dějovou linii.

Takže se to příjemně hraje, grafika je krásná, fantasy hudba burácí, hrdinové řeší zapeklité problémy... a na jednu věc co vyřeší se x dalších posere. Tvůrci zvládají humor, dialogy, detaily, mikropříběhy... na konci 4. kapitoly přijde třeba krásná romantická scéna, která opravdu zahřeje u srdce. Všechno funguje, kromě hlavního příběhu. Ten se potácí na místě, zamotává, tvůrci do něj cpou naprosto hrůzostrašné deus ex machiny, nesmyslné zvraty, nic neřeší... a někde v páté kapitole mě došlo že ani nic nevyřeší. A já u toho měl stejné pocity, jako u moderních TV seriálů, které do diváka naperou 20 postav, 40 dějových linií, ideálně všechny najednou a vy marně doufáte, že na konci se z toho nějak vymotají.

Konec tu sice je ale... Nate zůstává zkamenělý, Alastair mrtvý, Ivo těhotná, Wilbur stále není mág, malá van Burenová má stále všemocnou hůlku. A co bude se všemi zkamenělými, co s růžovou krajinou? Co se stalo s Timmym, Remim, Red Piratem. Jak dopadl příběh upíra, co se stalo s s gnómskou lovkyní odměn... co s Nameless One? Potitulková scéna vezme i radost z toho, že Munkus je vyřešený. V lepším případě tvůrci nasázeli x dějových linií aniž by tušili jak je vyřeší, v tom horším cílili na pokračování, které nikdy nepřišlo. No a to je důvod proč jen 70%... nevím co je špatného na hře, co má jasný začátek, prostředek a konec, udělat otevřený nic neřešící konec je zkrátka prasárna.

Namísto pokračování Unwritten Tales jsem se pustil do prequelu, který mě nějak uvízl "pod čarou" a neměl jsem o něm ani tušení. Ten vychází z původního dílu, co se týče hratelnosti, ovládání, grafiky tak se v něm nezměnilo vůbec nic, což ze hry dělá spíše takový datadisk. Grafika je opět krásná, roztomilá, stejně jako v původním díle funguje zobrazování aktivních míst a postupné ubývání těch co nejsou potřeba.

Změnil se ale tón hry a z víceméně klasického fantasy se spoustou humoru se definitivně stala komediální adventura. Tomu odpovídá i hratelnost, která sází naprosto šílené kombinace... vůbec nemá cenu na něco zkoušet přijít sám. Je to zbytečné. Jednak aktivních míst na obrazovce moc není (a ani těch obrazovek), ty nepotřebné mizí a není moc ani předmětů. Takže ideální postup je projít celou obrazovku, na vše 1-2* kliknout, co jde sebrat vzít a rovnou vyzkoušet na vše co máte v inventáři a zbytek random použít na okolí. Je to v podstatě všechno na všechno, ale hra s tím počítá a já se docela bavil nad šílenými výtvory, postupy a řešeními.

Humor je o něco dětinštější, ale stále jsem se bavil různými odkazy, narážkami a hrdinovým jemným cynismem. Opět tu nechybí 1:1 scéna ze Star Wars (Luke v jeskyni s monstrem), pobavily mě odkazy na Portal (zde dokonce zásadní část hry), Boratovy plavky nebo Purple Tentacly pro adventuristy co vyrůstaly na hrách z 90. let :) Naprosto ultimátní byla vypatlaná, agresivní a odpudivá ekoteroristka Petra, která jakoby z oka vypadla Grétě, jen pár let předtím... že by tvůrci měli věšteckou kouli?

Hratelnost ale kulhá v tom, že s výjimkou jedné kapitoly ve výborné magické věži (nesmyslné schody, živoucí obrazy, vznášející se kytky atd...) se prakticky celá odehrává na jedné ledové planině s pár obrazovkami, což epice příliš nepřidá. Přesto byla hra poměrně dlouhá a přišla i s jedním puzzlem na který jsem musel kouknout do návodu (svoji blbostí).

A příběh? Inu šlo to. Tvůrci vzali potenciálně vtipné postavy z původního dílu a zbytek zahodili. Takže hrdinou je cynický zloděj Nate, opět na útěku před nasranou lovkyní Ma´Zaz. Záporákem je mnohem komičtější Munkus a děj se točí kolem rasy Crittera, který s Natem byl v původní hře. Dovíme se o jejich původu, inteligenci, že náš Critter je tak trošku výjimka a hlavně jak se s Natem seznámili. Zhruba od půlky oba fungují spolu a přepínáte se, občas je potřeba i koordinovaná akce. Finále je výborné... mno a tvůrci se i tak nějak zhruba trefili s návazností (i když z Munkuse se stalo mimino a Critter musel kvůli návaznosti nechat plavat svoji Laylu).

Celkově žádný zázrak, opravdu spíše "datadisk", ale bavil jsem se, příběh ušel, hratelnost byla pořád fajn a zabralo mě to většinu soboty... takže 70%.

Book of Unwritten Tales jsem si stáhl hlavně kvůli překrásné grafice, protože jsem si chtěl zase jednou něco, u čeho bych se mohl kochat. A grafika ani všechno ostatní mě rozhodně nezklamalo. Je to adventura z přelomu dekád přesně v té podobě jaké se mi nejvíce líbí.

Překrásné lokace, fantasy svět, klasické 2D zobrazení, 4 kapitoly nabité dějem i kombinacemi. Hru sice od začátku do konce provází jedno klišé za druhým - ostatně hned první postava kterou potkáme se jmenuje MacGuffin, ale autoři ten příběh odlehčují humorem jak se dá. A přes ten humor to není úplná šaškárna, ale pořád to funguje jako poměrně epické vyprávění.

V klasickém fantasy světě plném čarodějů, elfů, trpaslíků, gnómů, orků či trollů zuří mnohaletá válka bez konce. A zmíněný MacGuffin objeví stopu na artefakt nevídané moci, který by svému držiteli splnil všechna přání. O arfekt i MacGuffina proto projeví zájem trošku směšný záporák Munkus, který se bojí jen své matky (nedivím se) a z příběhu se postupně vynořuje trojice hrdinů.

1. Elfka Ivo trošku snobská profesionální hrdinka, která je sexy... no a dál už nic moc.
2. Malý gnóm Wilbur, který ač vyrůstá mezi spoustou úžasných vynálezů touží po tom stát se mágem a jehož pozitivní přístup a boj s vlastním strachem z něj dělá nejsympatičtější postavu.
3. Pašerák Nate, který myslí jen na sebe a až v průběhu příběhu se mění na klaďáka, ale ne zas moc a jeho cesta k hrdinství je plná podvádění a občasného škodění.
+ ještě si zahrajeme za jakousi bleptající příšerku, která toho moc nesvede, ale snaží se.
+ plus ještě jako doprovod je tu malinký ptáček Tschiep Tschiep

Příběh Vás provede všemi možnými i nemožnými fantasy lokacemi, nechybí působivá duchařská scéna, monumentální sídlo záporáka či městečko kde cestu dál blokuje otravný strážný a Wilbur se tak musí opravdu stát mágem. Na konci nechybí ani cestování časem a příběh je víceméně uzavřený, ale zároveň nechávající možnost pro pokračování. Humoru je tu taky dost, ze všeho nejvíce mě dostala dvojice postav hrajících RPG z našeho světa a admin-opičák či jedna doslovně převyprávěná scéna ze Star Wars. A samozřejmě pár ulítlých postav, kterým vévodí smrťák v depresi z toho, že v adventurách nikdo neumírá :)

Hraje se to opravdu báječně a zpočátku i jednoduše. Jeden kurzor na všechno, tlačítko na zobrazování aktivních míst, nepotřebné aktivní místa mizí, hlásí se jen použitelné kombinace. Autoři hru zpestřují tu minihrou (míchání lektvaru, lukostřelba) tu stealth dungeonem ve stylu izomerických RPG. A funguje i více hrdinů. Občas máte k dispozici jednoho, občas dva podle vývoje příběhu, v jednom výborném prostorovém puzzlu dokonce tři, ale vždy to parádně vyplývá ze hry, příběhy navazují, neruší se. Hrdinové si vyměňují předměty, občas musí něco synchronizovat, ale většinu hry hrajete za jednoho, protože to je princip klasické adventury.

Jak jsem psal, zpočátku je to jednoduché - pár obrazovek, rychlý postup. Už v druhé kapitole přituhne (tuna provázaných úkolů) a na konci se tvůrci utrhnou ze řetězu a Natův quest stát se válečníkem se táhne hodiny. Book of Unwritten Tales je opravdu megalomanský dlouhá a ke konci až příliš natahovaná, ale není to tím, že byste měli moc aktivních míst, zasekávali jste se, nevěděli jak dál. Na všechno se dá přijít, ale těch úkolů je tolik, že nevíte kde vám hlava stojí.

Book of Unwritten Tales je opravdu výborná hra která vydrží spoustu hodin. Jediné co bych vytknul je poměrně klišovitý svět a příběh a že to v podstatě není výzva. A třeba takový Chains of Satinav/Memoria nebo Whispered World z podobného žánru mě dostaly více. Proto 80%.

Vampyre Story jsem zkusil abych tak nějak navázal tématicky na všechny ty Drákulovské hry a také proto, že to byla poměrně známá adventura v roce 2008. Dopředu jsem si přečetl, že hra nemá konec, což je pro mě sice naprosto zásadní mínus, ale v podstatě jediný.

Vampyre Story má sice hororový námět, ale je to ryze komediální adventura. Odpovídá tomu sice temná, ale barevná, pohádková a karikovaná grafika i styl hraní, který se zaměřuje na spoustu naprosto šílených kombinací jak z devadesátek. Hra ale nehraje nefér - nejsou zde žádné časované akce, nečekané triggery nebo objevující se aktivní místa. Co jde použít nebo zkombinovat, to hrdinka buď udělá, nebo řekne že teď nevidí důvod, možná později. Naprosto výborný nápad je ukládání obrazů věcí do inventáře. Mona je chytrá (no i když...), netahá sebou všechno, ale poznačí si, že tohle by se ji mohlo hodit a případě nutnosti se pro věc vrátí. V inventáři (stylovém ve tvaru rakve) tak máte kromě klasických předmětů i obrazy, ale všechno můžete kombinovat, zkoumat či používat na okolí, jak kdybyste to měli u sebe. Parádní nápad.

Co dál? Funguje tu Tab na zobrazování aktivních míst, mezerníkem přeskakujete dialogy či chůzi a pravou myší skočíte rovnou do další obrazovky. Hra neobsahuje žádné puzzle, složité hádanky, ale náročná je v tom, že podobně jak ve starých adventurách máte třeba 15 obrazovek (2. kapitola) a ve většině z nich je 10-20 aktivních míst. 95% z nich je k ničemu, ale to netušíte. A aby toho nebylo málo, tak všechno zkoumáte čtyřmi způsoby - prohlédnout, promluvit, vzít/použít a doletět. Ve výsledku tak trávíte desítky minut zkoumáním všech nelogických možností a následně i používáním všeho na všechno, protože kombinace jsou naprosto šílené. A vůbec to nevadí - protože je to prostě sranda. Každá i nesmyslná akce vyvolá nějakou hlášku či jiskrný dialog.

Čímž se dostávám k tomu hlavnímu - settingu a humoru. Mona de Lafite byla operní zpěvačka z Paříže konce 19. století, kterou na hrad unesl upír Shrowdy, proměnil ji v upírku a pár let ji držel. Shrowdy v intru natáhne bačkory, ale zbyde po něm nasraný duch a kletba, která Moně brání opustit hrad. V první kapitole se tak dostáváte z hradu, v té druhé bloudíte městečkem a sháníte věci na cestu dál, ideálně zpět do Paříže. Mona na to není sama, celou dobu má na ramenou mluvícího netopýra Frodericka, který slouží jako pomocník, rádce, předmět v inventáři a nekonečný zdroj vtipů, narážek a srandiček.

Mona je dámička, v některých věcech mírně nablblá, odmítá přijmout že je upírka (pije slaný Merlot :D) a je schopná si povídat se vším včetně 90% neživých objektů. Froderick je chytrák, trošku zmetek a čuně a má na všechno komentář. Oba se hádají, uráží, zesměšňují, ale nehnou se od sebe na krok - mezitím hážou tuny a tuny hlášek, odkazů, slovních hříček. Nechybí tu různé přesmyčky, prolamování čtvrtého rozměru, odkazy na hry, moderní věci (I Like Windows But I´m Not Too Fond of Gates), popkulturu. Spoustu věcí jsem nepochytil ale i tak toho bylo dost. Užíval jsem si filmové odkazy (Hitchcockovy filmy, Drsný Harry) a u písničky Who Let The Dogs (pardon Wolfs) Out jsem šel do kolen. Vtipné jsou i postavičky kolem (snobský gargoyl, myši mafiáni), Shrowdy pitomec, kterého všichni pomlouvají. Jako zázrakem se hra vyhýbá veškeré trapnosti, vulgaritám i pitvoření a výsledkem je inteligentní (nikoliv intelektuální) humor, kde jsem každou chvíli vybuchl smíchy. Výborné je, že hra dodržuje všechna upírská pravidla, Mona se tak umí proměnit (nerada) v netopýra, na pár míst nemůže protože kříž, česnek atd a párkrát se musí "najíst". 

Každopádně Vampyre Story navzdory mému suchému komentáři opravdu vtipná adventura, Nemá úžasný příběh, rychlý postup ani výborné hádanky, ale bavila mě od začátku do konce. A konec, který bohužel není je jedinou vadou na kráse.

Pátý a poslední díl je za mnou a naprosto dokonale mě otrávil. Jestliže čtverka byla prakticky bez příběhu, bez upírů a bez konce, pětka tohle všechno má, jenže to stojí ve výsledku ještě víc za hovno.

Hra se ovládá a vypadá úplně stejně, jako předchozí díl včetně sbírání bodů, achievementů a nemožnosti ukládání. Grafika nabízí i pár pěkných lokací (turecké vodní muzeum, finální věž). Pár věcí se změnilo... k horšímu. Zmizel casual mód, takže si všechno musíte najít sami, což by zas tak nevadilo, kdyby na to byl čas. Obtížnost puzzlů přitvrdila až skoro k delirické trojce... jenže opět, nemáte čas řešit puzzle. Ellen je na tom tudiž čím dál hůř a léky za celou hru prakticky nenajdete!

Takže jsem poslední kapitolu byl na suchu, namísto příjemné grafiky jsem měl rudo před očima a všechny puzzly jel podle návodu, abych to stihl vůbec dohrát a nemusel začínat znovu. Přitom jsem se předtím nikde moc neflákal, netápal, nebloudil. Veškeré sbírání bodů přišlo vniveč, protože zhroucení na konci mě stálo 50 bodů... ze zbytečné featury čtverky se stal totální opruz, přesně jak jsem se toho bál. Proč měl někdo potřebu podobnou hovadinu nacpat do jinak tradiční adventury nechápu!

A pak je tu ještě příběh. Ellen se konečně dostává na stopu upírů, dojde konečně i na Drákulu a také jeho bratra Radu a jeho kult. A něco tak mizerného už jsem dlouho neviděl. Odkazy na předchozí děj jsou mizerné, jedna věc popírá docela zásadní věc ze trojky (Drákula stvořený Lilith). Ellen přijímá upíry s naprostým klidem, tupě pokračuje v cestě aniž by tušila co bude s Drákulou na konci dělat. Adamovu motivaci jako člena Raduovy sekty jsem nepochopil vůbec. Konce jsou dva, oboje na ranu - v jednom konci se Ellen stane upírkou, v druhém odmítne a Drákula ji zabije.

Ztráta času, věděl jsem že to nemám hrát.

Rád dohrávám herní série komplet, pokud je na svém počítači rozjedu, ale do čtverky a pětky Drákuly se mi moc nechtělo. Podle toho, že to tu nemá ani 10 hodnocení a procent jsem měl pocit, že to nebude stát za to... ale takový sešup jsem nečekal.

Tvůrci přesunuli příběh z přelomu/počátku 20. století do současnosti a z brutálně obtížných, občas neférových, obrovských a epických her udělali kratičkou casual hříčku na 2-3 hodiny. Namísto 12 kapitol v posledním díle jsou tu dvě kratičké a prolog, namísto rozlehlého města, hradů a kobek jsou tu dvě mrňavé lokace. Deník, zapisování stop a úkolů zůstalo, ale je totálně zbytečné, protože se nemáte kde ztratit, nebo zakysnout. Postavy potkáte za celou hru asi dvě důležité (+ jedna na telefonu).

Hratelnost jinak v podstatě zůstala - 3D pohled, pohyb po skocích a volné rozhlížení okolo s braním/používáním věcí. To hlavní ve hře jsou puzzle, které jsou celkem pěkné i když spíše na úrovní hidden object her... ale to mi zas tak nevadí. Zbytek je otázka zkombinování pár jasných věcí a jejich použití na jasných místech. Druhé a poslední plus je možnost vybrat si mezi casual a adventure módem, přičemž v casual se zobrazují aktivní místa. Vzhledem k tomu, že pixelhunting nenávidím jsem si vybral casual a byl tvůrcům vděčný, že tu agónii neprodlužovali.

Hra bůhví proč obsahuje sbírání bodů jak z přelomů 80-90. let. Nechybí ani achievementy, které se posbírat nedají, protože jeden se vůbec neaktivuje, několik dalších je závislých na bezchybném provedení puzzlu. Což třeba u vyřezávání loutky u mě nehrozí. Co mi brání si hru uložit a zkusit to znovu? No třeba takový detail, že hra se manuálně nedá ukládat! Ukládá se sama, takže smůla. Další naprosto nepochopitelnou hovadinou je, že hrdinka je nemocná, musí brát léky, přičemž je tu milion kombinací léků, ovoce a vitamínů, každá jinak bodově hodnocená. Potenciální opruz který v adventuře nemá co dělat, jenže on se ten survival ani pořádně nestihne rozjet, léky jsem bral asi 3*.

Ke grafice není co psát, protože z těch dvou interiérů toho moc nevykoukáte, atmosféra, nedejbože hororovost je na nule.

A totéž příběh. Expertka na obrazy Ellen umírá na nějakou vzácnou nemoc, na kterou navíc nejsou léky. Její šéf ji přesto posílá na honbu za zmizelým obrazem jednoho profesora, který se utopil i s celou svoji sbírkou. O tom je celá hra, bez upírů, bez Drákuly... jo profesor byl upíry posedlý a jsou tu asi dva odkazy na třetí díl (fonografový záznam Hartnela, zmínka o Cestě draka). Nejhorší na té bídě je, že to končí uprostřed bez jakéhokoliv outra, vysvětlení, prostě hrdinka najde obraz, něco ji vyděsí a šlus jste v menu.

Takže šlus a 40%.