Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

The Neverhood

31.10.1996
23.04.1998
86
292 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

Hned na první pohled si všimnete jedné maličkosti - vše je z plastelíny. Každá scéna v této hře byla ručně vymodelována a nasnímána. Právě kvůli své roztomilosti a barevnosti by se mohlo zdát, že hra je určena primárně pro děti, opak je pravdou, doporučený věk je 17+. Navíc po celou dobu musíte řešit různé zapeklité logické hádanky.

Jednoho dne si stvoření zvané Hoborg vytvořilo svůj svět pomocí zvláštní koruny propůjčující prakticky neomezenou moc. Dotvořil svět do takové dokonalosti, jak si jen mohl přát, ale zjistil že mu tam přece jen něco schází - přátelé. A tak vytvořil prvního mužíčka a pojmenoval ho Klogg. Ten ale chtěl získat moc z koruny a tak korunu ukradl. To způsobilo, že zmutoval na ohavné stvoření a Hoborg upadl do nekonečného spánku. Z Hoborgovy ruky ale vypadne jakási fazole, stejná jako ta, ze které byl stvořen Klogg. Tuto fazoli zachrání Willy a hodí ji do jedné opuštěné místnůstky. Vylíhne se z ní další mužík pojmenovaný Klaymen. A tady začíná hráčovo dobrodružství za záchranou Hoborga a celého světa, na konci kterého se bude muset rozhodnout pro dobrý, nebo zlý konec.

Důležitou charakteristikou tohoto originálního počinu je také netradiční hudba, jejíž fanoušky nalezneme jistě i dnes.

Téměř o 20 let později vyšel Armikrog, duchovní nástupce The Neverhood od původních tvůrců.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 100
Snad nejšílenější hra, kterou jsem kdy hrál. Ale právě v tom je kouzlo téhle hry. A pravděpodobně navždy zůstane, protože se odvážím tvrdit, že nic takového už nikdy nevznikne.

Už je to dost dlouho, co jsem se náhodou k Neverhoodu dostal. Ale to by bylo na delší povídání, ale stačí říct, že "grafika" hry se mi nesmazatelně vryla do paměti. Celý svět vytvořený z mnoha kyblíků plastelíny? Proč ne. Neverhood navíc dostal snad jednoho z nejlepších hrdinů všech dob, Klaymena, postavičku, která by svý reperotárem vtipných scének s přehledem překonala kdejakého komediální herce. A na podobné vlně se nese celá hra.

I po deseti letech jsem schopný si vzpomenout na plno zajímavostí z Neverhoodu, které rozhodně nevytvořil střízlivý člověk. Od "krkací houby", nekonečnou chodbu, přes zelenou hrací skřínku, až po robota Willyho a jeho medvídka... a to je sotva třetina.

Vývojáři většinu těhle srandiček zabalili do hry s dobrým příběhem a vytvořili jednu z nejtěžších her, se kterou jsem měl tu čest. Vývojářům bych akorát vytknul nelogičnost některých akcí. Ale on celý svět je dost nelogický.

A obtížnost ještě vyzdvihly minihry, skládačky a další zákeřnosti. Až na dvě se většina ale dala zvládnout a vývojáři si rozhodně mohou připsat plus za nápaditost (obzvlášť těch dvou).

No a pokud bych zapomněl na šílený soundtrack od Terryho Taylora, tak by tenhle komentář nebyl úplný. Nic podobného jsem dodnes neslyšel a to už něco znamená. Ne náhodou kolovala "pověst" o tom, že Taylor sám jedl plastelínu, aby vyloudil podobné zvuky.

Ve výsledku je pro mě Neverhood jedna z nejlepších her všech dob a svojí originalitou a odvážností si u mě připisuje ještě body navíc. Ale hlavně se vývojářům podařilo vytvořit vtipnou a zábavnou hru, která zakryje i takový nedostatek jako nelogičnost některých akcí.
+47 +49 −2
  • PC 80
The Neverhood aneb jak udělat z vysoce originálního, a do určité míry ojedinělého, titulu všeobecně oblíbený titul.

Hře jako takvé nelze takřka nic vytknout. Hraje se výborně, nabízí nevšední a přesto stravitelný a příjemný zážitek a především jedno z nejinovativnějších audiovizuálních zpracování, jaké můžete u videoher nalézt.

V příběhu Klaymana nejde tak o samotný děj, ale o zážitek, který si po absolování hliněného díla odnesete. Ostatně některé segementy hry si občas pustím či zahraji jen pro zlepšení nálady - díky všudypřítomnému humoru a geniální hudbě, která se prakticky nedá oposlouchat, pokud si ji oblíbíte.

Když si k tomu připočtete ideální délku okolo deseti hodin a zajímavé a odlišné puzzly a (ne)logické problémy, vyjde vám titul, který se právem stal i přes počáteční nepříznivé prodeje adventurní klasikou a prakticky jedním z nejoblíbenějších počinů v žánru.

Pro: audiovizuální zpracování, humor a především samotný soundtrack

Proti: x

+34
  • PC 95
Poprvé mi jí otec ukázal, když mi bylo nějakých šest, možná sedm let. Byla jsem ochotná u toho prosedět celý víkend, abych to dohrála. Pak, s pravidelností asi každé dva roky, jsem ji vytahovala znovu a znovu, pořád stejně nadšená plastelínovostí, pořád stejně nas*aná zdlouhavostí bílé chodby, pořád stejně pobavená úvodním videem, dopisy od Willyho a krkáním z muchomůrky. Některý hry jsou zkrátka nikdy nestárnoucí klasiky, a pro mě je Neverhood rozhodně jedna z nich.
A ten soundtrack! Zkrátka jen boží tečka za božím námětem, božím zpracováním a víceméně doslova i boží hrou.

Proti: Absolutně nic.

+30
  • PC 100
Teď zrovna koukám - tahle hra vyšla roku 1996? Jako fakt? A já si myslel, že zlatá éra her byla až na konci devadesátek a začátku dvoutisícovky. Kloubouk dolů. Ještě víc dolů, než byl předtím, a to věru snad ani nejde, neboť by se už zavrtával do země!

Snad mi dáte za pravdu když řeknu, že kdybyste Neverhooda poslali k Vánocům Timu Burtonovi, udělali byste mu tím na výsost velkou radost, neboť celá hra taktrochu vyzařuje duchem, který je jeho stylu podobný. Nejedná se ale o žádnou vykrádačku, to vůbec ne. Celý Neverhood je jen a jen svůj, má vlastní pravidla, vlastní historii, o kterou se s vámi hra velice mile podělí v podobě zatraceně dlouhé chodby, na jejíž zdech je popsána podrobná historie a jejíž projetí trvá takřka deset minut, ovšem je to nutné pro dokončení hry, takže se připravte, že po dobu dvaceti minut uslyšíte jen Klaymenovo chodidla, jak dělají: "klapy" "klap", "klapy" "klap". Dále jsou zde vlastní originální charaktery a nakonec – vlastní charakteristická mega parádní hudba.

Už i samotný začátek do toho jde zcela svérázně. Počáteční intro, které slouží pouze pro manifestaci názvu hry a uvítání hráče se slovy: ,,Nazdar, zachvilku zahraješ Neverhooda. Čum co bude!", bude už samo stačit na to, abyste pozvedli obočí a skromně se na obrazovku usmáli. A stejně tak to bude na konci při závěrečných titulkách. Manifest. Pozvednuté obočí. Úsměv. Poté bez jakéhokoliv dalšího vysvětlování vás hra hodí do Klaymenova baráku s prvními dvěma úkoly: Probudit ho a tlačítkem spustit mega kladivo, které rozdrí dveře dál (Že by do obýváku? Má tam ložnici a záchod, tak by to bylo jen logické, ne?). A to je, samo sebou, pouhý začátek věcí mnohem zábavnějších a šílenějších, které mají teprve přijít. V každé adventůře je prioritou, abyste měli rádi svého hlavního hrdinu. A Neverhood tohle splňuje na jedničku. Klaymen je sympaťák. Jeho tupý výraz, retardovaný postoj a rozvleklá pohodová chůze, při kterém se mu na hlavě drkotá jediný dredový vlas, jsou věci, které na něm prostě nejde nemilovat. I když promluví jen zřídka kdy (možná snad jen jednou či dvakrát), přesto to na jeho postavě nezanechává nějaký pocit nedodělanosti, ba naopak ono to k němu prostě patří. Stejně tak ostatní postavy jsou bizarně úžasní, a to opravdu všechny. Klamenovo podobně naladění spojenci i divní a pitoreskní záporáci.

Modelínový svět, který se nehnutě vznáší v limbu, v sobě má tolik různorodostí a dadaistické atmosféry, že je jen radost jej prozkoumávat. Ať už se jedná o zmíněnou dlouhou chodbu, krkající muchomůrce či podivného něčeho v televizi, všechno je prostě tak božsky bizarní, že se vám to musí líbit.Ve většině exteriérech se přepnete do first-person pohledu, přičemž si lze okolní prostředí pořádně prohlédnout, k tomu posloucháte od někud se beroucí podivné, nezvyklé a občas strašidelné zvuky, o kterých nemáte ani šajna, co je jen může vydávat. A jakmile vlezete do interiéru – Buala! Začne zase hrát hudba!

Je to samozřejmě hodně o hádankách a puzzlech, které jsou parádní. A není to žadná klasika, to vůbec ne! Tyhle hádanky bude radost dělat, protože svou originalitou a vtipem přímo bijí do očí. Navíc některé z nich jsou vcelku těžké, což hře jen a jen přispěje. Příběh je jednoduchý, a v tomhle případě to je jen dobře, protože nějaký hluboký a promyšlený zde opravdu vůbec není třeba. Možná by mu to dokonce i uškodilo. Neverhood je totiž hlavně o světě, jeho projetím a přemýšlení. A to opravu bohatě stačí. No a hudba je prostě fantastická. Celý soundtrack mám v em pé trojce, a dodnes mě baví ty pohodové tóny kytary, doprovázející hroudou citoslovcí a zvuků, které pan Taylor vytvořil. A přiznejme si – žádná hra by tolik neztratila své jméno, kdyby mu byla odebrána původní muzika. Bez ní by to Neverhood prostě nebyl.

Zápory: ...

Neverhood je zatím jediná hra, které dávám plný počet, tedy 100%, neboť na ní opravdu nevidím jakékoliv zápory, které by mi nějak vážně vadily či mě otravovaly. Rozhodně si myslím, že existují lepší adventury (třeba The Longest Journey či Grim Fandango), ale ty mají zas nějaké ty hrubky, díky kterým ode mě plné hodnocení nedostaly. Celý je to o tom, že Neverhood je opravdu velice skromně udělanej, což mu jen dodává na sympatii. Navíc se do něho velice rád vracím, už jen proto, abych se díval na Klaymenovo výrazy, když najde hrací skříňku, když se mu rozbije a kdy podnikne zběsilý utěk před tím... asi krabým stvořením. Protože stojí za to. Stejně tak celá hra.

Pro: Hudba, dada svět, vtip a originalita, skvělý hlavní hrdina, promyšlené hádanky a puzzly

Proti: hele asi fakt nic

+27
  • PC 90
Víte co je na The Neverhood nejvíce fascinující? Jak přirozeně dovede kombinovat žánry. Od horroru po komedii přes všechno mezitím. Je to tak trochu výhoda pre-2000 her. V tom krátkém období, kdy jsme se už dostali z období Atari ale stále to bylo velmi experimentální období, kde vývojáři zkoušeli různé možnosti video herního světa. Nenechme se zas zmást, mnoho her na to doplatilo, ale pár her se chytlo a staly se z nich kultovky, jako například z The Neverhood.

Jako příklad si vezměme už jen rozdíl mezi první budovou, a první procházkou po vnějším prostředí. V jednu chvíli slyšíte vtipnou hudbu, skáčete po provazech, pohybujete podivnou tlamou která vás může spolknout a vyplivnout... a střih, pozorujete svět z vlastního pohledu, vidíte temnotu na nebi a slyšíte velmi děsivou hudbu v pozadí která ve vás budí nejistotu. Je to zkrátka fascinující. Je fascinující, že z toho světa máme strach - zvlášť jako dítě - a zároveň se dovede skvěle bavit. To jen k té comedy-horror dichotomii.

Hra však má i překvapivý world-building, což je speciálně u tak - do jisté míry - minimalistické hry neméně fascinující. Ano, nekonečná bíla stěna nás vždy štvala, ale dnes už také vím, že skrývá neuvěřitelně fascinující ságu za které by se nemusela stydět kdejaká mytologie našeho světa. Tato stěna vlastně vysvětluje otázku "proč". Ale nevysvětluje "jak". Od toho tu jsou kazety, kde přítel který je dítětem jiného boha, vysvětluje jak se svět tak pokazil. Je to celé nesmírně přirozené a zábavné. A samozřejmě je třeba ocenit, že jsme si to dovedli užít i v době, kdy jsme anglicky vůbec neuměli.

A v neposlední řadě zábavné, a přes to velice složité, hádanky. Zpětně tu najdeme pár frustrujících zákysů, proto taky nedávám 100%, ale celkově to je na 90. léta poměrně v pohodě a hlavně originální.

Některé scény budu mít v hlavě do smrti. Některé vtipné, jako krkání nebo slavná scéna s dynamitem. Některé mysteriózní, jako třeba to nastavování a střílení z přístroje nebo nalezení pokoje v kterém žil kdo ví kdo. A hlavně jak svět reagoval na to, co jste v něm udělali. To už z hlavy dohromady nedám, ale zkrátka svět se měnil podle některých vašich akcích, třeba po tom vypuštění vody, a bylo to super.

The Neverhood je kultovní klasika. A tahle status tomu nikdo vzít nemůže.
+26