Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 100
Snad nejšílenější hra, kterou jsem kdy hrál. Ale právě v tom je kouzlo téhle hry. A pravděpodobně navždy zůstane, protože se odvážím tvrdit, že nic takového už nikdy nevznikne.

Už je to dost dlouho, co jsem se náhodou k Neverhoodu dostal. Ale to by bylo na delší povídání, ale stačí říct, že "grafika" hry se mi nesmazatelně vryla do paměti. Celý svět vytvořený z mnoha kyblíků plastelíny? Proč ne. Neverhood navíc dostal snad jednoho z nejlepších hrdinů všech dob, Klaymena, postavičku, která by svý reperotárem vtipných scének s přehledem překonala kdejakého komediální herce. A na podobné vlně se nese celá hra.

I po deseti letech jsem schopný si vzpomenout na plno zajímavostí z Neverhoodu, které rozhodně nevytvořil střízlivý člověk. Od "krkací houby", nekonečnou chodbu, přes zelenou hrací skřínku, až po robota Willyho a jeho medvídka... a to je sotva třetina.

Vývojáři většinu těhle srandiček zabalili do hry s dobrým příběhem a vytvořili jednu z nejtěžších her, se kterou jsem měl tu čest. Vývojářům bych akorát vytknul nelogičnost některých akcí. Ale on celý svět je dost nelogický.

A obtížnost ještě vyzdvihly minihry, skládačky a další zákeřnosti. Až na dvě se většina ale dala zvládnout a vývojáři si rozhodně mohou připsat plus za nápaditost (obzvlášť těch dvou).

No a pokud bych zapomněl na šílený soundtrack od Terryho Taylora, tak by tenhle komentář nebyl úplný. Nic podobného jsem dodnes neslyšel a to už něco znamená. Ne náhodou kolovala "pověst" o tom, že Taylor sám jedl plastelínu, aby vyloudil podobné zvuky.

Ve výsledku je pro mě Neverhood jedna z nejlepších her všech dob a svojí originalitou a odvážností si u mě připisuje ještě body navíc. Ale hlavně se vývojářům podařilo vytvořit vtipnou a zábavnou hru, která zakryje i takový nedostatek jako nelogičnost některých akcí.
+47 +49 −2
  • PC 80
The Neverhood aneb jak udělat z vysoce originálního, a do určité míry ojedinělého, titulu všeobecně oblíbený titul.

Hře jako takvé nelze takřka nic vytknout. Hraje se výborně, nabízí nevšední a přesto stravitelný a příjemný zážitek a především jedno z nejinovativnějších audiovizuálních zpracování, jaké můžete u videoher nalézt.

V příběhu Klaymana nejde tak o samotný děj, ale o zážitek, který si po absolování hliněného díla odnesete. Ostatně některé segementy hry si občas pustím či zahraji jen pro zlepšení nálady - díky všudypřítomnému humoru a geniální hudbě, která se prakticky nedá oposlouchat, pokud si ji oblíbíte.

Když si k tomu připočtete ideální délku okolo deseti hodin a zajímavé a odlišné puzzly a (ne)logické problémy, vyjde vám titul, který se právem stal i přes počáteční nepříznivé prodeje adventurní klasikou a prakticky jedním z nejoblíbenějších počinů v žánru.

Pro: audiovizuální zpracování, humor a především samotný soundtrack

Proti: x

+34
  • PC 95
Poprvé mi jí otec ukázal, když mi bylo nějakých šest, možná sedm let. Byla jsem ochotná u toho prosedět celý víkend, abych to dohrála. Pak, s pravidelností asi každé dva roky, jsem ji vytahovala znovu a znovu, pořád stejně nadšená plastelínovostí, pořád stejně nas*aná zdlouhavostí bílé chodby, pořád stejně pobavená úvodním videem, dopisy od Willyho a krkáním z muchomůrky. Některý hry jsou zkrátka nikdy nestárnoucí klasiky, a pro mě je Neverhood rozhodně jedna z nich.
A ten soundtrack! Zkrátka jen boží tečka za božím námětem, božím zpracováním a víceméně doslova i boží hrou.

Proti: Absolutně nic.

+30
  • PC 100
Teď zrovna koukám - tahle hra vyšla roku 1996? Jako fakt? A já si myslel, že zlatá éra her byla až na konci devadesátek a začátku dvoutisícovky. Kloubouk dolů. Ještě víc dolů, než byl předtím, a to věru snad ani nejde, neboť by se už zavrtával do země!

Snad mi dáte za pravdu když řeknu, že kdybyste Neverhooda poslali k Vánocům Timu Burtonovi, udělali byste mu tím na výsost velkou radost, neboť celá hra taktrochu vyzařuje duchem, který je jeho stylu podobný. Nejedná se ale o žádnou vykrádačku, to vůbec ne. Celý Neverhood je jen a jen svůj, má vlastní pravidla, vlastní historii, o kterou se s vámi hra velice mile podělí v podobě zatraceně dlouhé chodby, na jejíž zdech je popsána podrobná historie a jejíž projetí trvá takřka deset minut, ovšem je to nutné pro dokončení hry, takže se připravte, že po dobu dvaceti minut uslyšíte jen Klaymenovo chodidla, jak dělají: "klapy" "klap", "klapy" "klap". Dále jsou zde vlastní originální charaktery a nakonec – vlastní charakteristická mega parádní hudba.

Už i samotný začátek do toho jde zcela svérázně. Počáteční intro, které slouží pouze pro manifestaci názvu hry a uvítání hráče se slovy: ,,Nazdar, zachvilku zahraješ Neverhooda. Čum co bude!", bude už samo stačit na to, abyste pozvedli obočí a skromně se na obrazovku usmáli. A stejně tak to bude na konci při závěrečných titulkách. Manifest. Pozvednuté obočí. Úsměv. Poté bez jakéhokoliv dalšího vysvětlování vás hra hodí do Klaymenova baráku s prvními dvěma úkoly: Probudit ho a tlačítkem spustit mega kladivo, které rozdrí dveře dál (Že by do obýváku? Má tam ložnici a záchod, tak by to bylo jen logické, ne?). A to je, samo sebou, pouhý začátek věcí mnohem zábavnějších a šílenějších, které mají teprve přijít. V každé adventůře je prioritou, abyste měli rádi svého hlavního hrdinu. A Neverhood tohle splňuje na jedničku. Klaymen je sympaťák. Jeho tupý výraz, retardovaný postoj a rozvleklá pohodová chůze, při kterém se mu na hlavě drkotá jediný dredový vlas, jsou věci, které na něm prostě nejde nemilovat. I když promluví jen zřídka kdy (možná snad jen jednou či dvakrát), přesto to na jeho postavě nezanechává nějaký pocit nedodělanosti, ba naopak ono to k němu prostě patří. Stejně tak ostatní postavy jsou bizarně úžasní, a to opravdu všechny. Klamenovo podobně naladění spojenci i divní a pitoreskní záporáci.

Modelínový svět, který se nehnutě vznáší v limbu, v sobě má tolik různorodostí a dadaistické atmosféry, že je jen radost jej prozkoumávat. Ať už se jedná o zmíněnou dlouhou chodbu, krkající muchomůrce či podivného něčeho v televizi, všechno je prostě tak božsky bizarní, že se vám to musí líbit.Ve většině exteriérech se přepnete do first-person pohledu, přičemž si lze okolní prostředí pořádně prohlédnout, k tomu posloucháte od někud se beroucí podivné, nezvyklé a občas strašidelné zvuky, o kterých nemáte ani šajna, co je jen může vydávat. A jakmile vlezete do interiéru – Buala! Začne zase hrát hudba!

Je to samozřejmě hodně o hádankách a puzzlech, které jsou parádní. A není to žadná klasika, to vůbec ne! Tyhle hádanky bude radost dělat, protože svou originalitou a vtipem přímo bijí do očí. Navíc některé z nich jsou vcelku těžké, což hře jen a jen přispěje. Příběh je jednoduchý, a v tomhle případě to je jen dobře, protože nějaký hluboký a promyšlený zde opravdu vůbec není třeba. Možná by mu to dokonce i uškodilo. Neverhood je totiž hlavně o světě, jeho projetím a přemýšlení. A to opravu bohatě stačí. No a hudba je prostě fantastická. Celý soundtrack mám v em pé trojce, a dodnes mě baví ty pohodové tóny kytary, doprovázející hroudou citoslovcí a zvuků, které pan Taylor vytvořil. A přiznejme si – žádná hra by tolik neztratila své jméno, kdyby mu byla odebrána původní muzika. Bez ní by to Neverhood prostě nebyl.

Zápory: ...

Neverhood je zatím jediná hra, které dávám plný počet, tedy 100%, neboť na ní opravdu nevidím jakékoliv zápory, které by mi nějak vážně vadily či mě otravovaly. Rozhodně si myslím, že existují lepší adventury (třeba The Longest Journey či Grim Fandango), ale ty mají zas nějaké ty hrubky, díky kterým ode mě plné hodnocení nedostaly. Celý je to o tom, že Neverhood je opravdu velice skromně udělanej, což mu jen dodává na sympatii. Navíc se do něho velice rád vracím, už jen proto, abych se díval na Klaymenovo výrazy, když najde hrací skříňku, když se mu rozbije a kdy podnikne zběsilý utěk před tím... asi krabým stvořením. Protože stojí za to. Stejně tak celá hra.

Pro: Hudba, dada svět, vtip a originalita, skvělý hlavní hrdina, promyšlené hádanky a puzzly

Proti: hele asi fakt nic

+27
  • PC 90
Víte co je na The Neverhood nejvíce fascinující? Jak přirozeně dovede kombinovat žánry. Od horroru po komedii přes všechno mezitím. Je to tak trochu výhoda pre-2000 her. V tom krátkém období, kdy jsme se už dostali z období Atari ale stále to bylo velmi experimentální období, kde vývojáři zkoušeli různé možnosti video herního světa. Nenechme se zas zmást, mnoho her na to doplatilo, ale pár her se chytlo a staly se z nich kultovky, jako například z The Neverhood.

Jako příklad si vezměme už jen rozdíl mezi první budovou, a první procházkou po vnějším prostředí. V jednu chvíli slyšíte vtipnou hudbu, skáčete po provazech, pohybujete podivnou tlamou která vás může spolknout a vyplivnout... a střih, pozorujete svět z vlastního pohledu, vidíte temnotu na nebi a slyšíte velmi děsivou hudbu v pozadí která ve vás budí nejistotu. Je to zkrátka fascinující. Je fascinující, že z toho světa máme strach - zvlášť jako dítě - a zároveň se dovede skvěle bavit. To jen k té comedy-horror dichotomii.

Hra však má i překvapivý world-building, což je speciálně u tak - do jisté míry - minimalistické hry neméně fascinující. Ano, nekonečná bíla stěna nás vždy štvala, ale dnes už také vím, že skrývá neuvěřitelně fascinující ságu za které by se nemusela stydět kdejaká mytologie našeho světa. Tato stěna vlastně vysvětluje otázku "proč". Ale nevysvětluje "jak". Od toho tu jsou kazety, kde přítel který je dítětem jiného boha, vysvětluje jak se svět tak pokazil. Je to celé nesmírně přirozené a zábavné. A samozřejmě je třeba ocenit, že jsme si to dovedli užít i v době, kdy jsme anglicky vůbec neuměli.

A v neposlední řadě zábavné, a přes to velice složité, hádanky. Zpětně tu najdeme pár frustrujících zákysů, proto taky nedávám 100%, ale celkově to je na 90. léta poměrně v pohodě a hlavně originální.

Některé scény budu mít v hlavě do smrti. Některé vtipné, jako krkání nebo slavná scéna s dynamitem. Některé mysteriózní, jako třeba to nastavování a střílení z přístroje nebo nalezení pokoje v kterém žil kdo ví kdo. A hlavně jak svět reagoval na to, co jste v něm udělali. To už z hlavy dohromady nedám, ale zkrátka svět se měnil podle některých vašich akcích, třeba po tom vypuštění vody, a bylo to super.

The Neverhood je kultovní klasika. A tahle status tomu nikdo vzít nemůže.
+26
  • PC 100
Tuhle hru miluji již od dětství. Byla to první hra, kterou jsem kdy hrála. A dodnes na ni s láskou vzpomínám. Nedávno jsem si jí opět zahrála a zjistila, že na rozdíl od jiných her, mé vzpomínky nebyly zakaleny sentimentem.
Celá hra je prodchnuta skvělým humorem, ke kterému tvůrci ani nepotřebovali slov. Design hry je úžasný, celá je z plastelíny, což bylo odvážným krokem, který nikdo (kromě samotných tvůrců - Amikrog) nezopakoval.
Hra je i po letech hratelná a vypadá skvěle. Obtížnost odpovídá své době a může s ní mít moderní hráč občas obtíže.
Celou hru doplňuje soundtrack, který je stejně šílený jako samotná hra. Při poslechu se neuhlídáte a budete si broukat také. Vyléčí každou špatnou náladu.

Pro: originalní, design, smysl pro humor

Proti: nic

+24 +25 −1
  • PC 90
Adventur jsem sice moc nedohrál, ale i tak můžu s klidem tvrdit že Neverhood patří mezi ty nejlepší ze všech. Sice v něm místy silně hapruje logičnost plněných úkolů, takže návod po ruce se občas docela hodí, ale jeho geniálně originální svět je prostě radost oběvovat a už jen díky němu, skvělému příběhu a nezapomenutelnému humoru se do dá s chutí i několikrát vrátit... což je na striktně lineární adventuru vcelku zázrak.

Ano, i ten obří robot chránící si svého medvídka kdysi silně zapůsobil na mou dětskou, cynismem ještě takřka neokoralou duši...

Pro: náherně originalní vzhled všeho; je to vtipné, zábavné, zajímavé, roztomilé, plastelínové... je to cool

Proti: Celé herní prostředí je silně samoúčelné, což ale platí u každé adventury; úkoly jsou místy mírně nelogické, resp. silně nesmyslné... což ale není příliš na škodu, hlavní je že jsou maximálně vtipné

+21
  • PC 80
Tak, další rest dohrán. Největší předností Neverhoodu je originalita - ve vizuálním zpracování, hudebním doprovodu, některých puzzlech a snad i příběhu, který se ale dozvídáte jen pomocí nalezených kazet nebo ze šííííííííííííííííííííííííííleně (rád bych řekl - tolik i, kolik tam bylo obrazovek, ale to bych kecal:) dlouhé Nekonečné zdi, pokud na to někdo má náladu - i když texty se dají najít přepsané na internetu. Unikátní je i rozdělení hraní na dva mody, jeden z úhlu vlastního pohledu á la Myst a druhý klasický z třetí osoby, ve kterém probíhá sbírání předmětů.

Množství puzzlů je tu až nezdravě vysoké a vysoká je často i jejich obtížnost, o to hůř, že se řešení většiny z nich generuje náhodně. Ve hře je rovněž naprosté minimum rozhovorů - veškeré dialogy probíhají pouze v několika cutscénách a vyjma některých pořvávajících jedinců neuslyšíte ani slůvka - Klayman asi bral lekce od Gordona Freemana, případně od Silent Boba, protože promluví až na samém závěru. Jinak ony dva konce se týkají pouze toho, na čí hlavu se nasadí koruna a tudíž není problém loadovat pozici v poslední místnosti.
+20
  • PC 75
Na týdenní pobyt na chatě bez internetu jsem si vzal pár her, které bych mohl pokořit, z nichž jsem největší naděje vkládal do Stubbs the Zombie in Rebel Without a Pulse. Jelikož mi ale Stubbs z mrtvých nevstal (rozuměj nešel spustit), padla volba na příjemně vzhlížející adventuru Neverhood.

V tomto plastelínovém dobrodružství jsem se vžil do role Klaymena, jehož zvláštní pohyby (hlavně jeho chůze) mě provázely celým světem Neverhood. Všudypřítomné zde byly i legrační animace doprovázené nezapomenutelnými zvuky, které se spouštěly po různých Klaymenových činnostech. Nejlegendárnější je nejspíše scénka po snězení třetího plodu ze zvláštního stromu.

Po chvíli hraní jsem se dostal do jedné strašně dlouhé chodby s tunami textu o historii Neverhoodu, jehož přečtení by mi nejspíše trvalo déle než samotné dohrání hry, ale snad se k tomu jednou dostanu. Nicméně celý příběh je nakonec vysvětlen po sesbírání všech videokazet, které jsem postupně nalézal, takže jsem snad o moc nepřišel.

Kromě nemožnosti jakéhokoli nastavení, mimo zapnutí nebo vypnutí hudby, musím hře vytknout výskyt mnoha většinou složitých rébusů, které bych bez použití návodu nejspíše nevyluštil a Neverhood tak nikdy nedohrál. Na druhou stranu se díky návodu dá vyřešit prakticky vše, a tak jsem se dostal až na úplný konec a poslechl si skvělý soundtrack.

Mimo závěrečného soundtracku Neverhood nabízí ještě pár dalších kousků, které jistě stojí za více než jeden poslech a jelikož má hra dva různé konce a už vím, jak se většina hlavolamů řeší, nemusí zůstat jen u jednoho dohrání.

Pro: plastelínový svět Neverhood, Klaymen, legrační animace, zvuky, hudba, příběh

Proti: příliš mnoho složitých rébusů

+18
  • PC 90
Tuhle hru jsem poprvé objevil když mi bylo 5 nebo 6 let. Netrvalo dlouho a táta si pořídil originál.
Grafika byla naprosto fascinující a svoje kouzlo si uchovala doteď. Na plastelínovém světě bylo cosi krásného, skoro roztomilého ale i nepříjemně mrazivého. Prázdnost některých lokací jasně říkala, že v tohle je velký a krásný svět, ale je v něm cosi špatně.
Tehdy se mi o dohrání hry mohlo jen zdát. Nedokázal jsem vyřešit mnoho hádanek a někdy vůbec netušil, co mám dělat. Jak hra vypadá v pozdějších částech jsem si mohl představovat jen před usnutím a ve snech.
Nicméně stal jsem se starším a do hry se ponořil naplno. Grafika nezestárla, spíše jsem jí ocenil ještě víc a hádanky začínaly dávat větší smysl. Hru jsem nakonec po dlouhé době dohrál a koncem za to byl adekvátně odměněn.
Na hře je výborná grafika, zdánlivý nonsens hádanek (jen zdánlivý) které jsou ale logické, skvělá a lehounce mrazivá atmosféra, samotný Klayman, Willy, Klogg a jejich mimika, úžasná hudba a hlavně Velký Robot Bil a jeho medvídek.

A k čertu s k nekonečnosti blížící se délkou bílé chodby!

Pro: grafické zpracování, hudba, těžké hádanky, zábavný příběh a postavy

Proti: délka bílé chodby

+18
  • PC 90
Vite jak poznate VELICE KVALITNI HERNI TITUL?
Zaujme vas i po 17 letech a donuti vas hrat ;)
A toto primo sedne na "The Neverhood"
Pred 17ti lety udelali hru s plasteliny na PC,
hru vtipnou, s hadankami, ktera vas rozesmeje.

V te dobe jsme o Neverhoodu neslysel, dostal jsem
se ke hrani az ted. A i v dnesni dobe mne hra bavila.

Priznam se, ac mi je hanba, ze jsem musel sahnout po navodu,
protoze nektere hadanky byly pro mne opravovym oriskem. :/

Odmenou za dohrani hry je velice krasny pribeh s dvemi moznymi konci hry.

Pro: Uzasne zpracovani, silena ale prijemna hudba, rozmanite hadanky, vtipnost

Proti: muze byt problem hru rozjet na novych systemech (ikdyz mne to pod Win.7 slo)

+14
  • PC 95
Absolutní klasika,velmi pěkně a neobvykle graficky zpracované , pěkné hádánky , vtipné i smutné zároveň jedna z nejlepších her které jsem kdy hrál.
Všem kteří nehráli doporučuji!!!!
Ještě dnes se pamatuji na vystřelení z děla , či zvracející plastelinovou ovečku

Pro: Nádherné, vtipné , zábavné , klasika

Proti: Starší hra, jinak mě nic nenapadá.Snad pro některé drsňáky infantilní

+9 +10 −1
  • PC 85
Plastelína všude samá plastelína :)
Velmi vtipná hra, kdo to nehrál o hodně přišel, tohle by mělo být zařazeno do rozvrhu na základní škole.
Nebudu více psát, prostě to si třeba zahrát a hlavně nezapoměnte sežrat kouličku z muchomůrky alespoň 4x :D

Na závěr klobouk dolu před vývojármi s tým muselo být práce.

Pro: neskutečná originalita

Proti: nic

+7 +8 −1
  • PC 85
Opravdu super hra, zezačátku jsem sice moc netušil "voco go", ale postupně jsem se do toho dostal. Grafika je naprosto skvělá, prostě plasteliňák! Doprovodná hudba taky nemá chybu. Postupně získáváte další a další části příběhu, který si můžete pustit jako film. Postupujete díky řešení nejrůznějších hlavolamů, které snd nemají konce a žádné dva si nejsou snad ani podobné. Ke konci hry už jsem se ale v rozlehlém světě občas ztrácel a hru jsem nakonec myslím ani nedohrál. :-(

Pro: grafika, hlavolamy, hudba

Proti: trochu jsem se v tom nakonec zamotal :-)

+6 +7 −1
  • PC 85
Žůžovní groteska. Skvělá hudba, správně ujetá hratelnost, zajímavé zpracování. Doporučuju.
+3 +4 −1
  • PC 90
V paměti mi uvízlo flusání vody do píšťal a ta nekonečně dlouhá chodba. Geniální počin hoden 90%.
  • PC 85
Jasná klasika. Dyž si vzpomenu jak mě hrozně bavili formeláci a chvíli na to sem hrál Neverhood je to nice vzpomínání:)
-7 +2 −9