Loni touto dobou jsem dohrál The Longest Journey, a protože se mi toto herní putování moc líbilo, tak byla jen otázka času, než skočím i po pokračování. A stálo to za to, ale... No nejprve se podívám na několik aspektů, které mi hru více či méně zkazily (ve smyslu, že to pro mě nebude herní skvost), ale potom budu i chválit, nebojte ;)

První horší vlastností hry je, že pořádně neví, co chce, adventura to úplně není, akční hra naštěstí taky ne, interaktivním filmem by byla spíš nerada a už vůbec to není hra pro malé děti. Je to takový mišmaš všeho možného, což sebou nese tu vynikající, tu slabší scény a situace. Ale to je spíš o vkusu. Zaujaly mě i nevyrovnané charaktery postav od řekněme propracovaných (Zoe, April, Benrime, s výhradou i Crow) k naprosto plochým charakterům v čele s kamarádkou Olivií, která snad ani nemá emoce a Damienem, který jen nezúčastněně kouká a pak se dost neohrabaně zamiluje a oba tito "parťáci" se nakonec vypaří. Hratelná postava v podobě Kiana mi pak po celou hru byla absolutně nesympatická a až dokonce mi přišla zbytečná (a těmi rasistickými moudry tomu jen nasadil korunu).

Úplně se mi nelíbilo ani opětovné procházení stejných lokací, chápu, že to bylo pokaždé s jinou postavou a za trochu jiným účelem, ale přišlo mi to spíš jako ušetření vývojářské práce při tvorbě prostředí. Zbytečně jsme tak navštívili hlavně v Arcadii jen 3-4 lokace a prakticky nepotkali to množství roztodivných tvorů, kteří tu žijí. Zhruba 2 třetiny hry jsem si celkem užíval (někde do nasazení červa do systému a osvobození z vězení), ale pak se vše "zvrhlo" v jeden téměř bezzásahový interaktivní film, kde to všechno hrozně rychle skončilo, přišlo mi, že tam chybělo snad 5, nebo 10 hodin obsahu, kde by se ještě něco řešilo a hrálo.

No a úplně nejhorší byl především konec. Mně nevadí, že to není happy end, ale dost mě naštvalo, jak ke všemu došlo, zabití April bezejmenným pěšákem, morální přerod Kiana, na můj vkus extrémně rychlej, zneužití Zoe ve Velké hře a její odkopnutí, a ta malá holka byla jako hlavní cíl hry? Navíc jsem nesplnil její jediný přání, který celou hru opakovala. To všechno navíc bez existence pokračování po nekonečně hodně let. Uvidím, jestli se Dreamfall Chapters povedlo aspoň něco vyřešit.

A co se povedlo? Není toho málo, naštěstí ;) První je vizuál, ten je velmi pěkný i dnes, při vydání to musely být téměř grafické orgie. Na hru se prostě dobře kouká. První díl už dnes nijak pěkný není (minimálně, co se pohybu týče), ten zestárnul znatelně. Povedly se i charaktery Zoe, která je sice naivnější než April minule, ale je celkově celkem prima. I April je velmi zajímavá, přiznávám, že jsem ze začátku měl s její proměnou za uplynulých 10 let trochu problém, ale s postupem to začalo dávat smysl a bylo by vlastně špatně, kdyby se chovala jako tehdy. Crow si udržel svojí pozici baviče a filozofa, jen škoda, že nebyl k mání po větší herní dobu.

Byl nádherný pocit navštívit stará známá místa (tohle mám obecně v různých pokračováních moc rád), je to nostalgie, takové to příjemné lehtání a objevování, co se za tu dobu změnilo v jednom. Jen škoda, že jsem se nemohl podívat na chvíli na můj oblíbený ostrov Alais. Oceňuju i zařazení několika starých známých postav do příběhu, i to se povedlo , napravený čaroděj byl hodně vtipný.

Na konci jsem byl naštvaný, na tolik negativních a nevyřešených věcí, ale ono, je to vlastně hrozně osvěžující, že měli autoři "koule" jít proti konvencím a udělat ten konec, co možná nejhorší a zároveň nevyřešený, takže je to klad hry. Ale svých pár výhrad ke konci už jsem sdělil výše a na nich si trvám :).

Celkově jsem se hrou spokojený, nedostal jsem úplně to, co jsem čekal, ale zase jsem byl obohacen o nezvyklé, případně neortodoxní herní vyprávění a to se taky počítá.

Toto je moje srdcovka v žánru závodních her, během posledních týdnů jsem si hru po letech opět projel a pořád mi má co dát. Dnes už to nejsou takové grafické orgie, jako před 20 lety, ale hratelnost je pořád skvělá.

Když jsem tehdy v květnu 2000, poprvé spustil NFS Porsche, bylo to jako zjevení. Měl jsem sice za sebou pár závodních kousků v čele s The Need for Speed a Formula One Grand Prix, ale to už přeci jen byly trochu zaprášené tituly. Mezi různými sporťáky jsem už odmala obdivoval vozy Ferrari a Porsche a díky této hře se hra překlopila na tu "správnou" stranu :)

Chvíli jsem si jezdil pár závodů s 911 z devadesátých let a kochal se tratěmi, odrazem slunce, a krásnými scenériemi. Pravá zábava však začala až když jsem nastartoval režim Evoluce. Osedlal jsem starou 356 z roku 1950 a vydal se zkoumat dějiny automobilky pěkně na trati. Soupeři mi bylo 7 jezdců, kteří už od začátku měli jasně danou výkonnost, takže vesměs dojížděli na stejných místech (z dnešního pohledu se to může zdát jako zápor, ale tehdy to pro mě představovalo jakýsi řád). Auto bylo samozřejmě pomalé a když jsem to občas na pár vteřin vymáčknul na 120 km/h, tak to stejně byl zážitek. Překvapila mě i jakási "arkádová realističnost", když jsem po nárazu viděl zprohýbané plechy, rozbitá skla, ale hlavně i zhoršené technické vlastnosti vozu, takže mi někdy auto více či méně zatáčelo k jedné straně, nebo bylo zkrátka pomalejší než nerozbité na startu, to jsem do té doby ve hrách nikdy neviděl a v následujících hrách mi to nikdy nepřišlo takhle vypiplané.

Po závodech, ale přišla další oblast, která mě nesmírně bavila, ač to pro někoho může být spíš jen nezáživná repetitivní činnost. Kromě nových aut, která se mi otevírala k nákupu po úspěšných závodech byly v Evoluci k dispozici i auta použitá, a použitá byla často hodně, protože takhle zprohýbané auto po bouračkách jsem já jako závodník moc často vytvořit nedokázal. Vtipné bylo, že některé kusy měly na tachometru najeto 0 km, ale byly to v podstatě totálky, asi spadly při převozu z továrny z kamionu, jinak si to nemumím vysvětlit :) Ale kouzlo bylo v tom, že člověk takovou ojetinu, či spíše bouračku, koupil, pár kliky opravil a ihned poté prodal s cca 5-10% ziskem dál, to byl byznys. Občas jsem to vydržel dělat i hodinu v kuse a vydělal jsem tak dost peněz, abych si mohl pořídit každý model, který byl k dispozici, a pak se kochal :)

Takhle jsem si prokládal hraní, jedním závodním turnajem a pak nákupem nově otevřených aut, podle toho jak plynul čas. A najednou někdy v roce 1965 ty starý modely 356, začaly získavát na hodnotě a jejich cena se během pár let několikanásobně zvýšila, takže se mé zásoby aut opravdu vyplatily. Získal jsem i závodní speciál Porsche 550 Spyder, to je taková nádhera a jak krásně jezdí, James Dean se v něm nezabil pro nic za nic :) Ale přišel jiný problém, najednou jsem přestal v závodech stíhat, když jsem v předchozích turnajích většinou bez větších problémů dojížděl na prvním místě, tak najednou mi s vypětím všech sil a jízdou bez chyb nešlo získat víc, než místo třetí. To bylo nemilé, bez internetu, ale naštěstí kamarád poradil, že stačí nakoupit nové závodní součástky, vyměnit za ty sériové a zas mi to najednou šlo, ovšem je zajímavé, že na to hra vlastně vůbec neupozorní, dnes věc nepředstavitelná.

Postupoval jsem hrou a z 356 přesedlal na 911, vyzkoušel pár slepých linií jako např. 914 a 928 a najednou se dostal k moderním strojům v čele s Porsche 911 Turbo z roku 2000, rychlosti už šplhaly k třístovce, soupeři přitvrdili, ale povedlo se mi vše vyhrát a byl to slastný pocit (od té doby jsem ho už 4x nebo 5x zopakoval, to se neomrzí).

Když jsem dokončil Evoluci, zapnul jsem si další režim, Tovární jezdec, projížděl různé soustavy kuželů, testoval nové součástky, špičkoval se s ostatními testovacími jezdci. Bylo to fajn, i když uznávám, že dnes už by to ve hře úplně neobstálo. Multiplayer jsem nevyzkoušel, ale to mě nemrzí, po dokončení hry jsme se s bráchou a strejdou předháněli v nejlepších časech na jednotlivých tratích a to byla taky paráda. Ono vůbec, ty tratě jsou skvělé, každá reprezentuje různé prostředí především ve Francii, nebo Německu, objeví se moře, kopce, déšť i sníh. I soundtrack je geniální, přiznám se, že bych ho nikdy dobrovolně neposlouchal, protože to není něco, co bych úplně vyhledával, ale do hry pasuje naprosto přesně.

Při aktuálním hraní jsem kromě výše zmíněných zkusil i tzv. Klubové závody, které se otevřou až po průchodu hrou a jsou ve své podstatě nepovinné a dřív jsem je téměř nezkoušel, ale i ty jsou parádní, protože se sejde mnohem víc typů aut a matadoři jsou najednou klidně poslední a naopak, to je hodně osvěžující.

Mrzí mě, že za 20 let nevzniklo nic podobného této hře, všude je to jen důraz na realističnost, nebo tuning, ale aby vznikla hra, která by kvalitně zpracovala historii některé světové automobilky (klidně už od roku 1900 dodnes) to ne, a přitom takové Ferrari se úplně nabízí, i Mercedes by byl fajn, nebo, jen si to představte, Škodovka, to by byl sen. Nezbývá než doufat, že ten den přijde. Pak bude na světě líp :)

Hledal jsem dlouho nějakou pěknou hudební hru a stále jsem si nemohl vybrat ten, na první pohled správný kousek. Až mi byla doporučena tahle a po 10 vteřinách gameplay videa jsem věděl, že to je ono. K mému překvapení mi dokonce Fritol poskytnul klíč ke hře, takže jsem hru prostě hrát musel :) Tímto mu moc děkuji, protože mi udělal radost, která mi vydržela pár týdnů. Hra možná působí jako indie blbinka na 2 hodiny s přepálenými barevnými kontrasty, ale opak je pravdou. A o tom se vás pokusím přesvědčit.

Malý bard, tedy já, se přichomýtne k velkému dobrodružství ve kterém jde o odvrácení konce světa. Klišé, řeknete si, ale tady hrdina nezabíjí hordy příšer a armády nepřátel, nýbrž zpívá a zpěvem probíhá vlastně veškerá interakce s okolím, řešení hádanek, plnění úkolů, překonávání překážek a postup hrou. Už to je relativně revoluční věc a navíc, téměř vždy, kdy hrozí, že už daný postup může hráče nudit, tak se jemně změní a ač hráč používá stejné klávesy a systém ovládání, tak prostředí najednou reaguje trochu jinak a je nutné si zase osvojit nové zákonitosti, takže stereotyp se prostě nedostaví, to je báječné.

Hra je neuvěřitelně ukecaná, autor uvádí nějakých 150 postav k interakci a to číslo je asi pravdivé. Každá z postav má co říct, některá je smutná, některá nesmělá, některá hyperaktivní, ale všechny na malého barda reagují a často se po tomto setkání i trochu změní, bard má schopnost každého rozveselit, nebo mu zlepšit náladu písničkou. Rozhovory probíhají formou bublin, případně i zvuků, ale mluvené slovo tu člověk nezaslechne a víte co, je to tak lepší, člověk není rozptylován a více se soustředí na dané repliky, které jsou většinou psané angličtinou řekněme teenagerovskou, takže nějakých odborných slovíček, kterým by člověk nerozuměl je tu opravdu pomálu. Náročnější hráč to možná neocení, ale mně to přispělo ještě víc k vtažení do děje a prožívání té pověstné feel good atmosféry.

Nenechte se ale mýlit, hra nabízí i temnější pasáže až mi dokonce v několika případech připoměla hru Limbo a to rozhodně není sluníčková hra. Nebudu toho o příběhu moc prozrazovat, protože si myslím, že je lepší, když ho člověk pozná sám. Ale v žánru "hopsaček", ač v něm tedy nemám úplně velké zkušenosti, mi přišel příběh velmi silný a řekněme mnohovrstevnatý. Asi je spíš určen pro větší děti (10+), ale víte co, když není člověk kovaným angličtinářem, každý den konverzujícím v tomto jazyce, tak je vlastně takové větší dítě, ač chce, nebo ne :) (I kdyby to bylo v češtině, tak by mě to bavilo, takže možná jsem pořád dítě).

Co mě nepotěšilo, lépe řečeno, co mi přišlo špatně, byl systém achievementů, protože jsem během 2 hodin udělal asi jeden, pak během 5 minut asi 20, potom za nějaký čas zas jen jeden a pak asi deset najednou atd. Tahle achievementová nevyrovnanost je taková zvláštní, ale na hraní to nemá moc velký vliv.

Uznávám, že barvy jsou ve hře spíše ty radostnější, ale najdou se i místa, kde v závislosti na příběhu vše pěkně potemní. Moc se mi líbila i moje společnice, mladá čarodějka Miriam, která se z původně nerudné, naštvané potvory proměnila postupně v chápající naštvanou kamarádku. Propojení hudby, zpěvu, příběhu a postav považuji po dohrání za nejlepší, jaké jsem dosud ve hrách viděl. Je mi jasné, že tenhle kousek nemusí sednout každému, ale nebojím se ho doporučit, protože své příznivce by si najít měl. Tahle "indie blbinka" mi nakonec zabrala 14 hodin a to už je slušná herní doba, na kterou nedosáhne mnoho známějších her.

PS. Prakticky celou dobou hraní mi vstupoval do mysli proslov Oldřicha Nového z konce geniálního filmu Pytlákova schovanka, "... chtěli jsme se vysmát životu, kde se nepracuje, kde stačí sentimentálně zpívat a v němž vždycky všechno nakonec dobře dopadne, kdybyste náhodou, někdy něco podobného viděli, nedejte se tím už obelhávat..." Oldřichu, já se klidně nechám obelhat, když to bude taková zábava ;)

Jsem si tak brouzdal po netu a vytanula mi na mysli moje oblíbená hra Dyna Blaster, s kterou jsem si už několikrát užil spoustu pěkné zábavy. Tak jsem se jal hledat všechny podobné hry. Narazil jsem na českou hru Bombič, která vznikla kdysi v časech, kdy Becherovka podporovala herní scénu. Hrál jsem jí až nezdravě hodně času a přesto, že mě bavila, tak jsem se na hodiny zasekl někde za polovinou hry a ne a ne ten level pokořit, ta obtížnost je tam na můj vkus až extrémní, nebo už nemám takové reflexy? Těžko říct, ale další trápení jsem uťal a hledal jsem tedy jinou hru.

Našel jsem tedy tuto, vypadá prakticky stejně jako Dyna Blaster, má skoro stejný evropský název, ale najde se tam pár rozdílů, jednoduše řečeno je to taková okleštěnější verze původní hry, asi by platforma NES plnou verzi neutáhla :) Hra má i jiný příběh, ale nedokážu říct, jestli lepší nebo horší, ono upřímně jde jen o pár obrázků a těch starých dobrých strojových zvuků a vlastní hra s příběhem na první pohled ne úplně souvisí, ale o tom to není.

Důležitá je hratelnost a ta je stále dobrá, člověk se tedy snaží pomocí bomb pozabíjet okolní příšery, nezabít sebe a najít v limitu průchod do dalšího kola, pokud se jeden z těchto bodů nepovede, tak se musí zas od začátku kola. Občas hra nabízí neřešitelné situace, kdy hned na začátku není žádný manipulační prostor a klidně ze dvou směrů na mě bezstarostně nalítávaly ty různé příšery, v pár kolech se mi to stalo třeba 20x za sebou, což je už dost nemilé, ale i tak, za takových 15 minut jsem se dostal do dalšího levelu a tam už bylo klidněji (někdy).

Hra dobře odsýpala a za nějaké 3-4 hodiny jsem měl hotovo. Jasně není to hra, která vás posadí na zadek (a asi tomu tak nebylo ani, když vyšla), ale nabízí příjemné hraní, rozumnou výzvu a i taková ta nostalgická nálada se dostaví. Tenhle kousek se dá hrát v pohodě i dnes, a přiznejme si, že to není u skoro 30 let starých her úplná samozřejmost. Bombám zdar.

Hry jsem si všiml, když jsem byl doma v covidovém homeofficu a snažil se konečně si pořádně "zahrát" něco na mobilu. Není to hra v pravém slova smyslu, ale přesto jsem s ní strávil pár desítek hodin, takže návykovost tam je.

Líbilo se mi, že jsem mohl vybarvovat obrázky všemožných druhů a obtížností. Takže někdy jsem si vzal jen něco rychlého na 5-10 minut a někdy se vybarvování protáhlo třeba i přes hodinu, ale o to větší byl pak pocit zadostiučinění.

Nejvíc se mi líbila kategorie umění, kde jsem vymaloval pěkných pár desítek reálných uměleckých děl v čele s mým oblíbencem Vermeerem van Delft, myslím, že jsem se asi tak z 1% cítil stejně jako ti umělci, když ten obraz tvořili :) Například kategorie z Marvelu mě stejně jako u filmů úplně minula, ale své fanoušky si jistě i tady najde. Vybere si zkrátka každý, protože jsem hru ukázal i své mamce a ta už pěkných pár měsíců takřka každý den vybarvuje taky :D

Happy color je přesně to, co čekám od mobilní hry, tedy "zabiják času" bez příkras. Ideální kousek na záchod, do vlaku, nebo třeba na lenošení na zahradě. Ještě si někdy něco vybarvím, proč ne ;)

O hře jsem věděl už od jejího vydání, ale nějak na ní přišla řada až teď. Zbytečně jsem si nezjišťoval žádné spoilery a viděl prakticky jen trailerové video. Čekal jsem příjemnou hratelnost, pěkné obrázky a scenérie a nějaký edukativní obsah a všeho se mi dostalo ve slušné míře.

Hra se točí kolem západní fronty 1. světové války, tedy kolem hranic Francie a Německa (bylo by ideální udělat další díly z jiných front). Zahrál jsem si za 4 postavy různých národností (francouzskou, německou, americkou a belgickou) a jednoho nadnárodního psa :) Bylo pěkné koukat, jak válku každá postava vidí trochu jinak a do toho se promítal i každý jednotlivý osobní příběh.

Po každé 10-20 minutové lokaci se děj přehodil na jinou postavu, což na první pohled působilo trochu chaoticky, ale po čase jsem si na to zvyknul a byl rád za takové chronologické vyprávění. Zajímavé bylo, že mi hra nabídla k vyzkoušení defacto veškeré charakteristické činnosti a propriety Světové války. Vyzkoušel jsem si tak zákopovou válku, ovládání automobilů, děl a tanků, práci v lágru, v nemocnici, v podzemí, střílení, ničení, stavění, no prostě všechno, co se tehdy dalo a bohužel i muselo dělat.

Ztvárnění je krásné, postavy i okolí jsou skvěle vykresleny, velmi rád jsem se jen kochal (i když to často vedlo k bídné smrti a opakování). :) Velmi oceňuji základní historické informace při každé nové dílčí úrovni. Je to vždy sice jen pár vět a detailních obrázků, ale o to víc to pak člověk hltá. Skvělý nápad je s hledáním různých předmětů, které pak tu edukativní část ještě prohlubují. I když jejich hledání má místy rušivý dopad na vlastní hraní, ale není to tak hrozné. Dovedu si představit a vlastně bych si to přál, aby si tuhle, nebo podobnou hru vyzkoušeli žáci během studia tohoto historického období (v 9. třídě), protože se jedná stále o jeden z určujících dějinných předělů, který nás ovlivňuje dodnes a to i přesto, že je zastíněn 2. světovou válkou. I jen to projetí Vítězného oblouku autem je epochální zážitek :)

Příběh hry postupně nabízí snad všechny myslitelné emoce a to taky není samozřejmost. Mechaniky a různé plnění dílčích úkolů je nastaveno na ideální obtížnost, hráč se chvíli rozkoukává, a pak na první, maximálně druhý pokus vše přejde bez větších problémů, takže i pro nehráče je tento kousek vhodný. Jen je různé používání pák a kol trochu moc časté.

Dostal jsem od hry to, co jsem čekal a jsem spokojen, kéž by vznikalo více takových herně-emočně-vzdělávacích her.

Je to Portal, nebo není? No, tak napůl :)
Je tu opět GLaDOS, která svým strojovým humorem uvádí hráče do radostné deprese a jsou tu portály a že jich je. Jsou tu i kamarádské kostky, modrý a oranžový gel a občas i oblíbené turretky (střílny). Ale hra je to samozřejmě úplně jiná. Zajímalo by mě, koho to napadlo zkombinovat 2 úspěšné herní koncepty, ale ať to byl kdokoliv, tak se to povedlo.

Hlavními protagonisty jsou však hrdinní řidiči ještěrek (vysokozdvižných vozíků), kteří neohroženě zkoušejí projet úrovní, kterou jste jim zaplnili různorodými konstrukcemi, nutno dodat, že prvních pár hrdinů v každém levelu do cíle nedojelo, buď se rozložili v bazénech s kyselinou, vybouchli, nebo zapadli někam do rohu bez možnosti návratu. Holt bylo nutné vždycky vychytat těch pár much a mušek na konstrukci mostů, plošin, skokánků, houpaček a dalších staveb a "blbostí" :)

Hra by se mohla pyšnit tím, že umí neustále zvyšovat obtížnost, kdy každý level je těžší než ten předchozí, což se podepíše i na času s ním stráveným. V prvních levelech stačilo asi 2-5 minut a bylo hotovo, ale ke konci už často nestačila ani půlhodina. Z toho plyne, že jsem nebyl schopný hrát nějak nepřetržitě. Většinou jsem tomu dal hodinu denně a stejně mi těch 60 levelů trvalo přes 2 týdny (je to vlastně nejdelší Portal hra), a to nedávno vyšlo DLC s 30 novými levely (počítám, že ještě těžšími).

Vyzdvihl bych i jakési 2 módy hry. První je projetí jediné ješterky, když projede, odemkne se další level, ale byla by škoda level tak rychle odbýt, takže přichází na řadu "mód" konvoj, který opravdu otestuje pevnost a vhodnost postavené konstrukce. První vozidlo většinou zvládne opět přejet, ale ty další už to mají často těžší, protože se vahou vozidel před ním i za ním plošiny různě houpou, či přetěžují, takže je i možné, že se prostě zhroutí, nebo zdeformují, nebo vozítka skáčou proti sobě a je nutné mít přesný timing. No je to občas věda, ale výsledkem je pocit zadostiučinění, když se to nakonec povede. A ten nejlepší pocit je, když se všechny ještěrky dostanou do cíle a konstrukce se zhroutí :D

Hra mě opravdu bavila, je to mix 2 oblíbených her, ale dovolím si tvrdit, že hodně osvěžující a člověk si pěkně potrénuje svou kreativitu a logiku. Někdy si zahraju i to DLC ;)

Dukáč je legenda, Hail to the king baby ;)

Duke dostal ke 20. narozeninám svého nejlepšího dobrodružství celou novou epizodu, ale i ten zbytek je pořád fajn.

Hru jsem si projel pěkně od začátku, tedy 3 klasické epizody + 1 datadiskovou. Je trochu škoda, že se do hry nevtěsnaly i další 3 přídavky, Duke it out in D.C., Duke: Nuclear Winter a Duke Caribbean: Life's a Beach, asi zas nějaké problémy s autorskými právy, nebo tak něco, však jen tenhle příběh okolo vydávání/nevydávání/přetahování kolem Dukových her by vydal na knihu :) No, ale zpátky k této nové "edici" Klasické epizody dostaly trochu faceliftu, hratelnost je stále fajn a hlavně rád si to všechno jednou za cca 5-10 let všechno zopakuju.

Co je ale tahákem téhle "nové" hry? To je zbrusu nová epizoda, která veme Duka na cestu kolem světa. Začne se v Amsterdamu a skončí v Hollywoodu :) Levely jsou různorodé a využívají de facto všech možností hry z původních epizod. Je otázkou, jestli je dobře, nebo ne, že se zde ukázalo jen minimum novinek, vlastně jen 1 nový protivník a 1 alternativní zbraň, ale ruku na srdce, asi nemělo moc cenu vymýšlet cool věci a potenciálně přijít o "staré" hráče původní hry, kteří si Světovou tour užijou samozřejmě nejvíce.

Asi nejvíc se mi líbila návštěva Egypta, kde sice začátek je asi to nejhorší z celé hry, ale ten konec v pyramidě naopak patří k tomu nejlepšímu, co Duke Nukem 3D kdy nabídl.

Před hraním jsem si moc nezjišťoval info, co lze ve hře vidět, tak jsem si tak trochu přál, abych jí třeba vtěsnal do letošní kategorie Herní výzvy a objevil tam nějaké místo/budovu/lokaci, kterou jsem reálně navštívil. A to se mi ...nepovedlo, Amsterdam je jen ulice s kanálem a hulícím doupětem a Paříž je v levelu Tour de Nukem jen "běžné" město s Eiffelovkou v pozadí a dalšími památkami na plakátech. Škoda. Takže vlastně jediné, alespoň trochu reálné místo ve hře je Golden Gate Bridge v San Francisku, tam se ale jen tak nepodívám :).

Hru i novou epizodu jsem si užil. Je to správně dávkované. Ale ten konec se moc nepovedl. Sice člověk potká všechny 3 bosse z původní hry, ale ten poslední je trochu modifikovaný a místo raket pouští oheň, bohužel to není zbraň na dálku a když se k tomu zasekne o překážku, tak je za minutu s prstem v nose hotovo :(. Ale jeden fun fact se k poslednímu levelu přeci jen váže: první level celé původní hry se jmenuje Hollywood Holocaust, no a ten poslední tady je Hollywood Inferno, to je myslím si, pěkný vtípek vývojářů na závěr :)

Už se těším na rok 2026 a 30. výročí :)

Když psal Fritol loni komentář, tak jsem se o hře dozvěděl poprvé, zkouknul jsem jedno malé gameplay video a hned věděl, že to je něco, co nesmím minout. Historie, mor, sourozenecký vztah, to prostě nemůže být špatné, no ne? Když se navíc dostala do dnešního světa menší pandemie (oproti moru opravdu rýmička), tak nazrál čas se do toho pustit ;)

Hra vypadá krásně, notebook se u ní už pěkně zahříval, ale dal to. Líbilo se mi, že pravá akce začala až někdy po půl hodině hraní, když se člověk stačil seznámit s dobou a hlavní postavou, dospívající dívkou Amiciou. Bylo zajímavé sledovat, jak se z krásné prosluněné krajiny pomalu stávala černá, morem a krysami promořená zem, kterou putovala Amicia se svým malým bráškou Hugem, který byl trochu zvláštní, ale jinak úplně normální pětileté dítě.

Dovolím si tvrdit, že jejich vztah je ten největší tahák na celé hře. Předtím se prakticky neznali a seznamování v extrémně hektické a nebezpečné době bylo velmi zajímavé až dojemné. Líbila se mi Hugova bezstarostnost a naivita i Amiciina zodpovědnost a nebojácnost. Obě postavy prošly během hry velkým přerodem, ale to si musí každý odhalit sám. Jen tu vypíchnu momenty, kdy občas nalezli květinu, kterou Hugo dokázal vždy pojmenovat a zaplést ji pak sestře do vlasů, to byly vždy krásné momenty.

Co se mi na hře nelíbilo? Je to bohužel koridor, totální koridor, nedá se takřka nikam odbočit a velmi často se nedá ani vracet zpět, takže, když člověk přehlédne např. nějakou sběratelskou věc, tak už se k ní nedostane, občas skoro až nelogicky. V kontrastu hlavních postav a jejich rodiny se moc nepovedly vedlejší postavy, tedy hlavně společníci, jsou to taková těla bez duše a nedokázal jsem si k nim vytvořit žádný vztah, proto mi ani nevadilo, když pak někteří skupinu opustili. V některých místech jsem často umíral, ale když jsem zjistil správnou taktiku, tak to poté šlo. (Jsem rád, že jsem celou hru zvládnul bez návodu, často je rozhodnutí velmi intuitivní, což je určitě klad).

Co se týče příběhu, tak nemám co vytknout, je to tedy pohádka, morová pohádka, protože se sice odehrává v letech 1348-1349, tedy v době, kdy mor v Evropě vypuknul poprvé, ale stejně si myslím, že to ve Francii nebylo tak hrozné jako v tomto příběhu :) Je to pohádka velmi temná, ale krásná, něco se povede, něco ne, ale jestli neumřeli, tak... však víte :)

Hru s takovým příběhem nehraje člověk moc často. Budu na ní ještě dlouho vzpomínat a za rok, za dva, si to celé dám znovu. Pokud bych chtěl nějaké pokračování, tohle je velký kandidát (klidně bez moru, postavy mají co říct i tak).

Po roce a půl je tu zas Hrdina království se svou dávkou pohádkové pohody. Trojka se mi moc nelíbila svým respawnem všeho, všeobecným plýtváním surovinami a hrdinovým obžerstvím. V komentáři k ní jsem na závěr vyslovil přání, aby se další pokračování inspirovalo jedničkou a dvojkou a ... moje přání bylo vyslyšeno, jupí. Bylo to jako bych hrál znovu jedničku, což na jednu stranu znamená, že série přešlapuje na místě, na druhou, že mi to prostě takhle vyhovuje a mám to rád ;)

Že vyjde tento díl jsem zjistil na DH někdy před 2 týdny. A teď v posledních dnech jsem si pomalu plánoval dnešní harmonogram, abych mohl hrát hned od vypuštění hry na trh. Potěšila mě cena, cca 100 korun je myslím si adekvátní částka za podobný kousek a to jak pro vývojáře, tak i pro hráče.

Hned od prvních minut jsem viděl, že to je zase ten hrdina z prvních dílů a tak jsem vesele hltal příběh, sem tam někomu něco přines, zneškodnil škůdce na zemědělcově políčku, našel někomu ztracenou cetku atd. Respawn ze hry takřka zmizel, zaznamenal jsem jen občas, že je možné zase chytat sem tam (třeba po 3 dnech) rybu na vyloveném místě, ale to je přece příklon k realičnosti, takže plusový bod :) I ekonomika hry je celkem dobře vybalancovaná, protože jsem sice měl pořád málo peněz, ale když jsem občas něco prodal, tak jsem měl dost hotovosti na různé nákupy a poplatky, ale nikdy jsem nebyl vyloženě chudý, nebo bohatý. Dokonce se mi ani nepovedlo najít komoditu, kterou bych na jednom konci mapy levně koupil a jinde dráž prodal. Je vidět, že autoři už si s tímhle pohráli a je to ku prospěchu hratelnosti. Jen ta herní doba mohla být delší, 3 hodiny jsou tak nějak minimum, chtěl bych tak aspoň o hodinu víc.

Vizuál, hudba, gameplay a vlastně všechno je pořád stejné a změny jsou spíš kosmetické, jako je pár nových věcí k upotřebení, pár nových příšerek a pár nápadů, které jsem minule ještě neviděl. Je to evoluce hlemýždím tempem, ale mě to vyhovuje a autorům to asi něco hodí taky, jinak by to nedělali, a to by byla přeci škoda. Název hry navíc naznačuje, že tohle nebyl díl poslední, takže asi kolem Vánoc 2022 na shledanou ;)

Loni jsem si zahrál Saints Row IV i s DLC a letos přišla řada i na tohle pokračování. A... bohužel je to jen "velké DLC", nikoliv datadisk ke čtyřce :( Herní doba je tak na 3-4 hodinky, co se týče příběhu a to je prostě málo. Sice jsem pak hrál ještě skoro 10 hodin další aktivity a plnil různé sbírky, ale to je běžně jen nepovinná součást hry, není to důvod, proč člověk hru hraje.

Abych nebyl jen negativní, tak ta příběhová linka je opět povedená, jak už je u série ostatně zvykem. Je to tedy velmi často zvrhlý humor plný neuvěřitelných hlášek a narážek. Poprvé v rámci série se navíc nehraje za hráčem vytvořenou postavu, ale za Johnnyho Gata (který z celé té bandy svatých patří v mých očích k těm sympatičtějším) a lze přepínat i na Kinzie Kensington (která je pro mě osobně hlavní tahoun všech Svatých a mám ji velmi rád).

Samotné peklo je jen převlečené město z minulých her se spoustou lávy a kráterů, ale svůj účel splnilo, nebyla to jen kulisa jako ve čtyřce. Velmi mě zaujali někteří pekelní obyvatelé, například Vlad Dracula se svým hradem, nebo William Shakespeare, který tu vede místní discoklub :D

Příběh byl fajn a určitě by se dal natáhnout aspoň na 10 hodin, ale autoři už asi neměli sílu na další projekt ve stále podobných kulisách, proto doufám, že když si teď dali pár let pauzu, tak na nás brzo vypálí další díl, protože potenciál tam stále je ;) Protože na konci hry... se objevil i Bůh a sdělil Gatovi odpovědi na všechny otázky vesmíru :D

K původnímu Disciples II: Dark Prophecy, jsem se dostal někdy v roce 2004, když vyšlo v LEVELU 120, bylo tam tehdy i s podařeným dabingem a okamžitě mě tak pohltilo, že jsem prošel všechny kampaně. V dalších letech jsem prošel i datadisky Disciples II: Guardians of the Light a Disciples II: Rise of the Elves, abych se pak dostal i k původnímu Disciples: Sacred Lands :) Tento datadisk, tak byl tím posledním, co jsem z původních her nehrál a teď jsem to konečně napravil.

Nutno uznat, že jsem úplně zapomněl na to, že je potřeba mít naskillovaného bojovníka z dvojky, takže jsem si kampaně za Legii zatracenců a Nemrtvé musel zahrát pěkně od začátku, což mi vůbec nevadilo, jen to teda trochu trvalo. Dohromady jsem odehrál k 50 hodinám, z čehož doba obou datadiskových kampaní byla tak +- 15 hodin.

Byla to zas jízda. Hra se samozřejmě ze své podstaty vleče, protože protivníci vám "škodí" a ač jim musí být jasné, že v určité chvíli je daná mapa prohraná, tak stejně "otravují" až do posledního muže (příšery). Osobně mám radši "Pekelníky", jak jsem si Legii zatracenců sám nazval. Všechny jednotky jsou správně hnusné a jejich útoky mají pěkné efekty. Jejich jedinou slabinou je, že nemají ultimátní útok jako Lidé (uzdravovačka), nebo Nemrtví (znehybňovačka) a neni tak možné dobýt nepřátelskou základnu, kde číhá nadpozemsky odolný strážce, který má tak silné útoky, že i slušně trénovaná jednotka je po 2-5 kolech jen skupina koster na bojišti. Těch kol na jeho zabití je ale potřeba asi 25, takže je nutné tak dlouho odolat. To se mi s Nemrtvými dařilo a já tak už někdy od 5. z 10 map, byl schopen strážce zabít a urychlit tak postup, protože už po mapě neproudily, sice slabé, ale početné jednotky škoditelů :)

Co se týče příběhu, tak ten mi už tehdy přišel tak extrémně plný všemožného "fantazy kecání", že jsem ho skoro ignoroval, paradoxně není jeho znalost nijak zvlášt potřeba. Je důležité pročistit mapu a splnit triviální úkol, toť vše. Takže ani datadiskové pokračování mi nedělalo v tomto směru vrásky. Možná jen, že úvodní brífink už není čten a doprovázen obrázky, ale už je to jen strohý text, to je škoda.

Nových postav a příšer je pomálu. Přibyli jen nepočetní Elfové a sem tam nějaká příběhová postava, tohle se zlepšilo až u elfího datadisku Disciples II: Rise of the Elves. Ale je pravda, že zdejší datadiskové mapy jsou oproti základní hře rozsáhlejší a hlavně je tam těch odolných protivníků daleko víc. Ale proti mojí nalevelované jednotce byli stejně bez šance :)

Hraní pro mě byl návrat do doby někdy před 15 lety. Pořád mě to bavilo a několikrát jsem s tím strávil prakticky celé odpoledne. Disciples II i s datadisky prostě nestárne a pořád se dobře hraje a krásně vypadá. Je to ale žrout času.

Tento komentář bude zvláštní. Jedná se o můj 100. komentář na DH a zároveň je ke hře, u které jsem strávil nejvíce času ve svém životě. Proto bude délka abnormální a pro někoho asi neúnosná. Takže nabízím 2 varianty. Základní informace budou vidět na první pohled a všechna ta omáčka a více či méně zajímavé zážitky budou ve spoilerech. Základní varianta komentáře by měla čtenáři stačit, ale samozřejmě budu rád, když si to přečtete celé ;) Vytvářím to i pro sebe jako takovou vzpomínku na hru.

O Minecraftu jsem se dozvěděl někdy v roce 2011 a to právě na DH ;) Ale nějak moc jsem to nestudoval a nekoukal na videa, jen si říkal, že by mě to mohlo bavit. No, ale jelikož mi dobíhaly poslední záchvěvy pirátství a nechtěl jsem kupovat zajíce v pytli, tak jsem si hru sprostě stáhnul z uložto :/

2012
Bylo to dne 25.2.2012, kdy jsem Minecraft spustil a nastartoval tak dlouhodobý „vztah“ a to takový, že jsem následující 2 roky nehrál skoro nic jiného. Ihned po začátku jsem se jal postavit první příbytek, hliněnou boudu. Poté se moje stavební dovednost malinko zlepšila, ale nebudu vám lhát, nikdy to nebyl žádný zázrak, nejsem nějak extrémně kreativní člověk a až dodnes nejsou mé stavby žádné skvosty, paradoxně mě v MC více než stavění bavilo kopání, těžení a schraňování surovin :)
Jak jsem tak MC hrál každý den, tak mi bylo stále jasnější, že moje pirátství zde nemá místo a v dubnu jsem si koupil originál (MC byl vlastně poslední hrou, kterou jsem si pořídil ilegálně, od té doby už jsem to provedl snad jen jednou, protože mi originál nefungoval, takže i v tomto ohledu má MC neotřesitelné místo v mém životě).
Takřka na první pokus jsem zakotvil na českém serveru: Majncraft.cz a zůstal na něm dodnes, byla to dobrá volba. Po rozkoukání jsem si našel místo na severu mapy a rozjel svůj první projekt, pevnost Josefov, protože je to moje srdeční záležitost a často se tam k Jaroměři vydávám. Do konce roku jsem nestihl vybudovat ani základy, ale druhou stranu jsem skoro dostal na serveru ban, protože jsem vzal práci asi z trochu špatné strany.

Když jsem v singlu začínal, tak jsem po hliněné boudě vytvořil i pár dalších staveb, maják, hrad, nebo sochu a vše propojil kolejemi a vesele si pak přejížděl z místa na místo. Hrál jsem obtížnost peaceful, protože mi předtím několik creeprů zničilo svým výbuchem část mých staveb a to je prostě špatné. Na druhou stranu jsem tak přicházel o část surovin, která se dá získat pouze z těch nepřátelských mobů, ale já je v té době nepotřeboval.
Když jsem pak přešel na server, tak jsem se už s moby musel občas utkat a musel jsem tak víc dbát na prevenci a trochu plánovat své přežití, protože dřív mi stačilo nepadat do lávy, nebo z velké výšky :) Ale vyřešil se také můj problém s některými surovinami, které mě nebavily získávat, daly se prostě koupit na hráčské aukci, nebo směnit „tváří v tvář“ takže nebylo nic lehčího, než provozovat své oblíbené kopání a prodávat třeba hlínu, která sice nemá sama o sobě velkou hodnotu, ale když jede člověk ve velkém, tak její hodnota není zanedbatelná. Nemusel jsem tak třeba stříhat ovce, protože to mě nikdy nebavilo a občas jsem si nějakou tu vlnu prostě koupil, ale stejně jsem ty serverové peníze (bylo to tehdy myslím libry) spíš hamounil na horší časy :) Když jsem se pak účastnil demolicí staveb zabanových hráčů, nebo absolutně ohyzdných stavení, tak jsem často sbíral, kdejaký „odpad“, který ostatní nechávali jen tak ležet a vzhledem k množství jsem na tom často vydělal víc, než ti, kteří z demolice ukořistili pár diamantů, nebo zlata :) Nechával jsem se i najímat na různé výkopové práce, kde jsem vydělal další peníze. Byl to prostě začarovaný kruh, ale bavilo mě to.
No a na podzim 2012 jsem rozjel svou stavbu Josefova, Stavěl jsem ho v měřítku cca 1:4, ale samozřejmě to nebyla úplná věrná kopie. Vyhlédl jsem si hory, požádal o povolení projektu a začal. Ale nezačal jsem stavět, nýbrž jsem hory, které často měřily přes 100 výškových jednotek, zarovnával na výšku 72 a to na ploše cca 400x500 kostek, sami si můžete spočítat, kolik z toho bylo materiálu. No, takhle jsem si asi 2 měsíce vesele zarovnával, až na mě přišli moderátoři serveru, co to jako dělám, tak jsem jim vše vysvětlil, ale nedočkalo se to moc pochopení a dostal jsem ultimátum, abych začal konečně něco stavět :) Tak jsem tedy postavil na zarovnané ploše pár staveb, kde jsem si ukládal ty statisíce kusů materiálu, které jsem už natěžil. Vyhnul jsem se banu a Josefov se začal rýsovat, do konce roku jsem měl pár prvních staveb.

2013
Tento rok byl ve znamení stavby Josefova, který jsem v základních obrysech dodělal někdy v květnu. Zde je základní pohled a tady pár detailů 1, 2, 3, více pak vizte ve zbytku alba. Pociťoval jsem, že bych se měl zkusit zaměřit i na něco jiného, tak jsem adoptoval projekt Olympijského stadionu, který byl rozestavěný, dal jsem mu tak celistvou podobu i zvenku, v interiéru jsem si udělal i výstavku různých sportů, 2, 3, na kterou jsem uspořádal veřejnou soutěž a vybral pár návrhů a zbytek vymyslel. Pustil jsem se i do projektu Cesta z města, kde jsem budoval spojení pro pěší i koně mezi různými projekty a městy, to mě celkem pohltilo, protože jsem musel respektovat terén (trochu rozdíl od Josefova :D) a střídal různé biomy a vymýšlel různé mosty, konstrukce apod. (Od té doby jsem každý rok pár kilometrů udělal.

Josefov už začal mít ucelenou podobu. Trochu blbé bylo, že vedle mě, na pouštním biomu, který přímo sousedil s Josefovem, si začal stavět hráč, kterého jsem předtím najímal na zarovnávací práce. Dělal tam takové „obyčejné“ pyramidy a konstrukce a trochu narušoval celkový pohled na Josefov, ale co jsem mohl dělat, sám jsem si ho tam nasadil :/ Bylo potřeba plno cihel, které se dělaly z jílu, který se nacházel sem tam ve vodě, ale protože ty různá ložiska v močálech a řekách v okolí jsem už vytěžil, musel jsem si udělal „potápěčskou“ helmu a nořit se do velkých hloubek v moři, ale i to mělo kouzlo. Není lepší pocit, než si takhle těžit a objevit podmořskou zombií jeskyni :)
V tomhle roce jsem taky vyhrál v loterii Majnmania a stal se tuším druhým nejbohatším hráčem na serveru, od té doby jsem trochu zlenivěl, protože jsem mohl nedostatkové suroviny nakupovat ve větších objemech.
Pod Josefovem jsem si začal budovat obrovský sklad a snažil jsem se mít truhlu s každou surovinou, která byla v MC dostupná.

2014
Dodělával jsem si práce na Josefově a stadionu a neměl vlastně pořádně do čeho píchnout, ale pak jsem se upsal na stavbu nového metra v Netheru. To mi zabralo pár měsíců, kdy jsem střídal metro s bakalářkou a státnicemi :) Den po státnicích, kdy už byly práce na metru skoro hotovy, jsem byl osloven, zda bych nechtěl dělat na serveru moda (moderátora) a staral se tak o komunitu, pomáhal nováčkům, banoval zločince… No protože jsem s tím nepočítal, tak jsem byl poctěn a rád jsem přijal, byla to nová a zajímavá zkušenost.
Na podzim jsem rozjel nový projekt, Hřbitov zbloudilých duší, kde jsem se snažil vytvořit hrob každému zabanovanému hráči, což tehdy už bylo něco přes 6 stovek jedinců. Bohužel jsem přestával mít dostatek času a popravdě už pro mě MC nebyl úplně priorita, takže jsem hřbitov nedokončil.

2015
V tomto roce moje aktivita v MC už hodně opadla, nebyl čas ani chuť. Ale v září byla spuštěna na serveru nová mapa, tak jsem se zase trochu rozjel. Začal jsem stavět Muzeum východních Čech v Hradci Králové, ale za 2 roky prací jsem udělal pořádně jen lapidárium, přízemí a obvodové zdi (ač teda myslím, že to byly moje nejzdařilejší stavební úspěchy).

2016-2017
Tyto roky se toho moc nedělo, s muzeem jsem moc nepokročil a i další drobné projektíky nestály za řeč. V MC jsem se objevil jen na pár hodin za měsíc a to je prostě na něco většího málo.

2018
Moje aktivita se trochu zvětšila. Bratranec Domcapivo ode mě dostal k desátým narozeninám MC a tak jsme mohli hrát spolu. Postavil si dům blízko u muzea a tak jsme spolu jen tak blbli, nebo jsem ho jako mentor trochu usměrňoval. Paradoxně mi ale s novinkami spíš radil on, protože to má od Letsplayerů naučený víc :D

2019
Od začátku roku byla na serveru spuštěna nová mapa s posledními updaty. Hra se od mých začátků hodně proměnila, ale i tahle verze mě zas bavila. Ihned po spuštění mapy jsem si našel pěkný ostrov a postavil si tam jednoduchý obytný maják, Domcapivo si udělal barák na stejném ostrově dole pod mojí skálou. Mořský update byl dost vydatný, mně se nejvíc zalíbily želvy, tak jsem si udělal takovou malou želví farmu se 4 želvami, asi byste neuhodli, jak jsem je pojmenoval: Michelangelo, Donatello, Leonardo a Raphael, není nad to si spojovat oblíbené věci dohromady ;) Pod ostrovem jsem si vybodoval políčko a stromovou „farmu“ a žiju si dobře, asi jako takový MC důchodce.
Došlo mi, že jsem nikdy za těch skoro 8 let hraní nezabil draka v Endu, což je vlastně konec hry. Tak jsem se do toho před několika dny pustil. Je to velmi zajímavý souboj, dal by se srovnat s bossfighty v jiných hrách. Když se spustily závěrečné titulky, tak jsem byl dost naměkko. Skončila jedna etapa mého hráčského života. Pochybuju, že bych ještě někdy hrál nějakou hru tak dlouho. Teď musím poslat svůj čas na Howlongtobeat, abych jim trochu upravil statistiku. Trvalo to totiž 7 let 10 měsíců a 3 dny, než se mi povedlo hru dohrát :D

K MC se samozřejmě budu nadále vracet, tu na kratší, tu na delší čas, ale už to nikdy nebude takové, to je jasné. Je to herní legenda a ten, kdo tvrdí opak, tak Minecraft nehrál ;)

K sérii Assassin's Creed mám nejednoznačný vztah. Jedničku jsem skončil někde před půlkou pro její neuvěřitelnou repetitivnost, dvojku s jejími pokračováními jsem odehrál jedním dechem a dodnes na ně vzpomínám. Trojku jsem znuděně opustil zase před půlkou. A tak přišla na řadu čtyřka a ... sinusoida je zase nahoře :) Ne tolik jako to bylo u dvojky, ale slušná výška to je ;)

Byl jsem zvědav, jak si tvůrci poradí s pirátskou tematikou a jak tam zakomponují skutečné události a postavy. Povedlo se jim to dobře. Svět je uvěřitelný i když často vyhnaný do krajnosti. Postavy jsou většinou mírně psychicky vyšinuté, ale to asi piráti být musí, jinak by nedělali tuto profesi :) Ve hře bylo postav možná až moc a často se mi stalo, že se o někom mluvilo a já si nemohl vzpomenout, jestli jsem tu postavu už potkal, nebo kdo to sakra je. Ale to je už takový AC evergreen, že je děj často překombinovaný a plný zvratů (což je vlastně dobře).

Hlavní devíza nového dílu je moře a vlastní loď. To se vážně povedlo. Minimálně v prvních cca 20 hodinách je to hlavní tahák hry. Člověk se může kochat plavbou kolem krásných ostrovů a scenérií, sem tam potopit nějakou tu loď (postupně pěkně od těch nejmenších po válečné kolosy) a lze i lovit ty největší mořské obyvatele. Lov žraloka, nebo kosatky je impozantní a ač je to dost ožehavé téma, tak to k té době opravdu patří a je to takové chlapské dobrodružství. Stejné je to i potápěním u ztroskotaných vraků lodí, to má takovou tajemnou a nebezpečnou atmosféru, prostě paráda. Vylepšování lodi má také něco do sebe a žene člověka vstříc dalším cestám a bitvám. Ale časem se i tohle okouká a stá bitva už není oproti těm prvním takový zážitek.

Úkoly na souši jsou oproti tomu často velmi podobné, nejčastěji jsou o tom sledovat nějakou postavu, poslechnout si její rozhovor a pak jí sledovat dál, nebo jí zabít. Uvítal bych větší variabilitu, ale dá se to přežít. Avšak jsou i takové, kdy to není zrovna procházka a např. při tichém plížení na vás skočí krokodýl a začíná souboj s ním i s časem, to je pak teprve výzva :D Assassinsko-templářské téma je jen taková vata v příběhu, což je v tomto díle spíše výhoda a bylo to dávkováno tak akorát.

Čtvrtý díl byl pro mě takový lakmusový papírek v otázce, jestli mám v sérii nadále pokračovat a ač existuje plno kvalitnějších her a sérií, tak moje zabijácké srdce bude kráčet historií dál ;)

Hned na úvod uvedu 2 zápory (na jeden jsem si upravil názor až po hraní) a pak už budu jen chválit ;) Hru jsem zkusil hrát někdy před 5 lety, ale sotva jsem se dostal do Arcadie, tak mě hraní prostě přestalo bavit a ani do té doby to nebylo úplně ono. Hlavním důvodem je už starší grafika, tedy lépe řečeno animace postav (prostředí jsou naproti tomu krásná, možná jen na pár vyjímek). Netuším jak se mohly postavy jevit v roce vydání, ale dnes jsou prostě fakt ošklivé, a pohyby jsou hrozně strojové, a to nemluvím o interakci, kdy si mezi sebou předávají nějaký předmět, tak je pohyb ještě krkolomnější a samotné předání je třeba si spíše představovat než, že by skutečně proběhlo na obrazovce :) Této hře by určitě pomohl, dnes tolik moderní, remaster, nebo HD verze, aby ji mohli plnými doušky zakusit i mladší hráči, kteří se narodili až po vydání.
Druhým neduhem je procházení lokací, je často extrémně zdlouhavé a to i když April běží (rekord jsem naměřil 27s přes celou lokaci) a nedá se přeskočit. Jednou se to dá "přežít", když je člověk v dané obrazovce poprvé, tak se často rád zdrží o trochu déle, aby si vše prohlédl, ale když je daná lokace průchozí a je ji nutno absolvovat třeba 10x, tak už to je dost otravné. Možná je to však jen proto, aby hra opravdu dostála svému jménu, kdo ví :) Edit: Byl jsem upozorněn, že klávesou ESC se přeruší akce, tedy i přechod lokace je vlastně teleportní rychlostí, trochu mě štve, že mě to nenapadlo při hraní, zážitek by byl ještě o kapku lepší :/

Jinak má hra jen klady, na adventuru opravdu dlouhou herní dobu. Sympatické postavy v čele s hlavní hrdinkou April jsou velkou devízou a ženou člověka dál, aby potkal i ty méně podstatné jedince, které uvidí jen jednou. Hádanky a puzzly jsou většinou prima a když člověk trochu popřemýšlí, tak nezaberou moc času navíc, protože jsou z 84% logické :) Co mě však překvapilo nejvíc je skvělá vybalancovanost obou světů, které jsou skvěle vymyšleny a každý má co nabídnout. Dokonce se mi, člověku, který tíhne ke scifi a fantasy moc nemusí, líbilo více v Arcadii, která byla správně pohádková, ale často i s filozofickým přesahem. Jako klad shledávám i množství informací o historii a příbězích o rozdělení světů, Rovnováze, Strážcích atd. Chvílemi toho bylo až moc, ale jelikož to bylo pak v různých lokacích často zopakováno a dovysvětleno, tak se to dalo pochopit, u jiných her je totiž něco řečeno jen jednou a člověk, který nedával pozor, nebo si dal delší pauzu od hry a pozapomněl, tak pak tápe a netuší, co se děje. To se mi tu takřka nestalo :)

Jako nejlepší prvky hry bych vypíchl hlavní postavu April, která je sice zpočátku lehce naivní (aspoň tak na mě působila), ale když pochopí, o co běží, tak se do svého poslání pustí na plné pecky. Důležitý je její kamarádský pták Pták (Vrána), který byl hodně vtipný a výřečný, až mi přišlo, že by mohl mít prostoru ještě víc. Dále pak všemožné "pohádkové" bytosti v Arcadii a ostrov Alais, kde je sice na první pohled jen džungle, ale na druhý, zde žije tolik inteligentních druhů, že to je až k nevíře. Ve Starku jsou pak velmi zajímavé především interiéry a různé puzzly jak se dostat do zabezpečených místností. Ale to nejlepší je Cesta, která formuje jak April, tak i svět(y) kolem ní, to je velký klad.

Jsem rád, že jsem si hru zahrál, pro lepší zážitek by asi bylo lepší si ji zahrát hned po vydání, protože dnes už na ní zub času malinko zaúřadoval, ale to nic nemění na faktu, že je to jedna z nejlepších adventur co jsem hrál a budu na ní dlouho vzpomínat.

Další z Amanitích kousků, tentokrát jeden z nejkratších a to i v porovnání s Chuchel, protože zabere na první dohrání maximálně hodinu. Ale má velmi silnou znovuhratelnost, protože člověk chce vyzkoušet jiné možnosti a tím získat i všechny achievementy :)

Prostředí je opět krásně vykresleno a systém karet má něco do sebe. Ale, co se mi na hře nejvíc líbilo je dabing. Je to snad poprvé v historii Amanity, kdy postavy mluví češtinou, je to teda většinou jen heslovitě a často prokládáno i různými jinými zvuky, ale je to tam. A je to vtipný, každý slovíčko má svoje místo a dabující hlas se skvěle hodí k dané postavě. Dovolím si tvrdit, že pro nás Čechy bude tak hra minimálně o 10% lepší než pro zbytek světa, protože prostě budeme rozumět, kdežto pro cizince to asi nebude moc rozdíl od všemožných skřeků, pískotů a jiných zvuků z minulých her.

Hra hodně čerpá z českých pohádek, většinou lze situace řešit tak, jak jsme to odmala slýchali před spaním od rodičů, ale nabízejí se i jiná řešení, neortodoxní, srandovní a sakra účinná :) Nejvíc se mi líbil závěr s drakem, kterému jsem donesl princeznu výměnou za poklad, všichni byli spokojeni, dokonce i ta princezna :).

Když tak nad tím přemýšlím, tak jediný zápor hry je asi jen ta krátkost, protože si dovedu představit, že bych v podobné pohádce strávil třeba i 5 hodin, třeba tomu jednou vývojáři udělají pokračování, nebo spin-off :D

Tuto hru už budu mít navždy spojenou s jedním významným milníkem. Završil jsem 10000 bodů na DH a významný šiřitel herních uměleckých děl, ZX Atari, mi tenhle významný videoherní počin věnoval. Ihned jsem se do hry ponořil a prožil krásnou večerní seanci :)

V poslední době jsem občas z nějakého důvodu vyzkoušel pár lechtivých her, ale byl jsem trochu zklamán z nevyužitého potenciálu dané problematiky. Tady jsem však dostal přesně to, co jsem čekal.

Herní princip je jednoduchý jak facka a na první pohled je to jen variace na známé spojování trubek. Tady však jde o věc daleko důležitější, poněvadž tu hráč má na starost poskládat na desítky kousků rozřezaný penis a to v relativně přísném časovém limitu. Aby to nebylo úplně lehké, tak je do hromady řízků zamícháno i množství jiných kousků cizích penisů, které mohou hráče přivést na zcestí :)

Rychlost rekonstrukce orgánu je odměňována hvězdičkovým ohodnocením, kdy ale dosazení 3 hvězd se rovná naprosto precizní práci, kde neni prostor na chybu. Pokud čas vyprší, tak nastává nejkrásnější moment, poprvé jsem se až leknul, zvuku, který značí neúspěch, tedy zcvrknutí penisu na obvyklou klidovou velikost. Opakování levelu je pak často v jiné rasové barvě, takže hra je multikulturní a pokroková. Velmi oceňuji, že hra myslí i na děti a další sexuálně odměřenější jedince a je možné si pohlavní orgány přepnout na okurky a banány. Je to tedy ideální kousek na utužení rodinných vztahů.

V rámci lechtivějších her je hra dobrá. Nabízí plno úrovní a nedává nic zadarmo. Jen víc takových kousků.

Jelikož jsem hrál už Wet Beach Pussies, tak jsem si nemohl nechat ujít i tento další titul "talentovaných" vývojářů Cyber Keks :) Hra mi zabrala skoro 10 minut, to znamená, že herní doba šla od Pussin o krapet dolů, což je škoda.

Nechci hru hanit, ale není toho v ní moc na práci. 10 rozřezaných obrázků nahých holek a úkolem je poskládat je zas zpátky. Zpočátku jsem si myslel, že je nutné posouvat jen sousední políčka, ale každý čtvereček lze umístit na jakékoliv místo. Navíc jsou asi 4 obrázky složeny jen z 6 dílků, takže se dají složit do pár sekund, i ty největší z 24 dílků netrvají o moc déle. Takže i ta obtížnost je hozená na úroveň dvouletého dítěte, to by hru ale hrát nemohlo, protože holčiny jsou nahatý a na to se může člověk koukat až od 18 let věku :)

Takže hlavními klady hry jsou její cena (ani ne 1€, ale mně to stejně dal známý šiřitel umění ZX Atari) a pro milovníky achievementů je tu 10 bezpracných odměn (což však může být zápor, protože správný achievement by měl nějakou námahu vyžadovat).

Cyber Keks chrlí hry s podobnou tematikou jak na běžícím páse, nejsou to žádné skvosty (spíše naopak), ale když ke hře přijde člověk zadarmo, tak se těch 10 minut přežít dá ;)

Když mě napadla na konci minulého roku kategorie výzvy, kde se má hrát za robota, přišlo mi to jako dobrý nápad (a myslím si to stále) a předpokládal jsem, že takových her jsou desítky a výběr bude otázkou pár minut. Proto jsem byl rád, že se kategorie do výzvy dostala. Ošklivě jsem se přepočítal, roboti se sice vyskytují v obrovském množství her, ale když má za ně člověk hrát, tak zas tak velká nabídka her není. Nakonec jsem dal na radu Jumase a vyzkoušel si Unmechanical, a bylo to dobře ;)

Podobné hry beze slov, které vyprávějí příběh obrazem a jsou prošpikovány kdejakými technickými udělátky mě baví rok od roku víc a víc. Zdejší vrtulníkový robot je sympaťák od prvního pohledu. A jak už to tak bývá je vržen do víru událostí a je nucen si poradit sám. Líbilo se mi, že ovládání je minimalistické a přesto funguje. Logické hádanky jsou těžké tak akorát a za minutku, za dvě, je po překonání překážky umožněno pokračování v putování.

Svět je to hodně technický a často mi připomínal Machinarium. Což byla mimochodem hlavní inspirace výše vzpomínané robotí kategorie výzvy, takže i z tohoto pohledu byl výběr Unmechanicalu povedený. Jen byla škoda, že v této hře není tolik interakce s dalšími roboty, i ten tamní robotí správce mohl mít větší roli.

Už jsem vzpomínal prostředí, které se opravdu povedlo a i dnes, když už má hra za sebou nějaký ten pátek, tak vypadá nádherně. Hodně dobrý je i soundtrack, který vás doprovází na cestách. Oceňuji i 2 možné konce a to jak v základní hře, tak i v relativně dlouhém DLC.

Hra je pro mě nečekaným klenotem a v rámci žánru se určitě neztratí (už jen z důvodu, že to není skákačka, ale lítačka) ;)

Tento komentář píšu shodou okolností v den nedožitých 90. narozenin Buda Spencera, to určitě nebude shoda náhod, ale spíš určitá propojenost, protože filmy Buda Spencera a Terence Hilla mě provázejí už možná 30 let a pořád se na ně rád kouknu. Proto, když jsem se dozvěděl o téhle hře, tak jsem hned věděl, že ji dřív nebo později projdu. Mohl jsem hrát už někdy na začátku roku, ale chtěl jsem mít poctivou přípravu, tak jsem se chtěl podívat ještě na pár jejich filmů, které jsem buď neviděl, nebo už uběhla velmi dlouhá doba, co jsem je zhlédl. Protože moc nemusím westerny obecně, tak jsem to celkem dlouho odkládal, ale když jsem nedávno onemocněl, tak už jsem ty 4 filmy zkouknul skoro za den a mohl se do hry konečně pustit ;)

Už když jsem hru spustil, tak se hned rozehrál starý známý soundtrack a úsměv se mi roztáhl od ucha k uchu. Po rozehrání hry a drobném intru hned následovaly facky a po nich facky občas prostoupené nějakým tím knockoutem :) Byla to prostě nostalgická nálož hned od začátku. Jak se měnily lokace, soundtracky a odvíjel se příběh, tak se stalo neustálé fackování trochu repetitivním, takže jsem přešel na strategii 1-2 levelů za večer, což bylo příjemné dávkování a hra mi tak vydržela delší dobu.

Přesto, že moje hodnocení je vcelku vysoké a hra mě bavila, tak jsem nemohl přehlédnout množství nedostatků, nebo ne zcela dobrých aspektů hry. Za prvé: Bitek je až moc a jsou monotónní, což je škoda, protože ve filmech to bylo často to úplně nejlepší. Za druhé: Příběh hry je složen z většiny nejznámějších filmů ústředních hrdinů, ale je šit horkou jehlou a jednotlivé levely jsou dost nevyrovnané, co se kvality týče. Za třetí: Dialogy jsou hodně slabé (ne že by ve filmech byly suprové, to ne, ale měly svoje kouzlo), často se točí kolem peněz, jídla a žen, ale takovým tím puberťákovským humorem, který mi bohužel nepřijde moc vtipný, často je naopak spíš trapný.

Negativ je celkem dost, ale přesto je hra dobrá, pro fanoušky filmů je to takřka povinnost. Snad každých 5 minut je zde odkaz na známou scénu z filmu. Nostalgie pracuje naplno a vrací vás do dětství, kdy stačilo ty špatný chlápky zmlátit a pokračovat dál za svým cílem. Pro ty, co ústřední dvojici tolik neznají už to bude ale trochu slabší, protože hra sama o sobě není ničím nadprůměrná, nebo skvělá, je to jen dobře udělaná práce. Moc netuším, jak jsou na tom ostatní mlátičky, protože je normálně nehraju, ale asi se nebudou tolik lišit.

Takže za mě, hru jsem si užil, zavzpomínal, pobavil se a byl šťastný. To je vždycky to nejdůležitější a v konečném důsledku je jedno, jestli je hra obecně skvělá, hlavně, když baví vás samotné ;)

Když jsem viděl, že to teď pár hráčů dohrálo a dokonce mi to doporučuje i DH, tak už jsem to musel zapnout :) A bylo to zapnutí milé, i když bohužel hodně krátké.

Vybrat si jméno a vyskloňovat ho, tak tato možnost je revoluční počin a autorům za to tleskám, teď už to budu vyžadovat od každé hry. Jediný neduh s mým jménem nastal, když jsem potkal kamaráda Jirku, spustil se seznamovací dialog asi v duchu: Ahoj Jirko, můžeš mi říkat Jirko :) Takže jsem chvíli nevěděl, ke komu postavy mluví, ale to je jen taková úsměvná drobnost.

Příběh je jednoduchý tím správným způsobem. Přiznám se, že jsem z foglarovek přečetl jen komiksy Rychlých šípů, ale právě ty mi tohle dílko připomělo nejvíc. Jak rád bych takovéhle malé dobrodružství prožíval i ve skutečnosti, o tom vám nemusím ani povídat :) Hra vypadá nádherně, rozhovory mají tu správnou klukovskou náladu a trošku té naivity.

Existují jen 2 zápory téhle hry, je opravdu příšerně krátká, aspoň dvojnásobek by byl fajn. Druhý, větší, zápor je, že pořád neexistuje pokračování, ač bylo autory několikrát slíbeno. Budeme muset jménem celé DH na autory zakleknout a donutit je k práci, pojďme do toho!

Chtěl jsem si zahrát nějakou kratší hru a zároveň jsem chtěl něco s cestováním v čase, když jsem si pak brouzdal po internetu a našel tenhle kousek, tak jsem se chtěl podívat, kolik stojí na steamu a jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že už hru pár let vlastním :D No, tím bylo samozřejmě všechno jednoduší a já se mohl hned pustit do díla.

Hned od začátku se mi zalíbila pěkná stylizace prostředí, a jednoduché ztvárnění postav. Začátek je pouze seznamovací, ale už po pár minutách se spustí děj a začne se cestovat v čase ostošest (tolikrát to nedokázal ani Marty McFly ve všech filmech dohromady :). Právě onen časový přesun je alfou a omegou gameplaye. To, co je v hrdinově přítomnosti nedostupné, zamčené, hlídané... je v budoucnosti zarostlé, zničené, ale přístupné a taky naopak :) Člověk tak přijde do lokace, rozhlédne se a když nemůže dál, nebo neví, co má dělat, skočí do jiné doby a skoro hned už je řešení na světě.

Příběh je tedy trochu klišé, ale určitě neurazí. Nádech studené války a konce světa tomu dává správnou šťávu. Když se to občas proloží vtípky hlavního hrdiny, vychází z toho pěkný zážitek na pár večerů (sám jsem si to dávkoval asi tak po dvou cca 20 minutových kapitolkách a bylo to dostačující).

Silent Age samozřejmě není žádný herní megahit, ale určitě stojí za zahrání, má všechno, co má hra mít. Dovedu si představit, že na mobilech, na které byla hra vyrobena, to musel být jeden z velkých trháků, ale ani na PC to není vůbec špatné. Někdy si zahraji i druhý díl, který je však bohužel x bohudík? pouze na mobily ;)

Blood, to byla po Doom a Duke Nukem 3D moje třetí střílečka. Když jsem jí tehdy, v roce 1997 hrál, tak jsem se i občas bál a to nemluvím o místy velké obtížnosti, kdy vás jeden zapomenutý kultista dokázal na pár dobře mířených ran dostat. Znovu jsem hrou procházel v roce 2009 a i tehdy jsem byl nadšen. Vše bylo stejně dobré jako předtím. Ale až letos na mě dýchla ta správná nostalgie a já projel hru i s datadisky takřka jedním dechem (jeden dech však trval pár týdnů) :D

Úžasný je leveldesign, troufnu si tvrdit, že 80% map je skvěle naplánovaných a na většinu jsem vzpomínal už během těch 22 let, co je hra na světě. Mají prostě svou logiku a není to jen o tom přijít do další místnosti, vše vystřílet a bezhlavě pokračovat dál. Jde i o to se rozhlížet a semtam naleznout vtipně schovaný secret, nebo easter egg, který dokreslí hororovou atmosféru, nebo ji naopak vtipně odlehčí.

Důležitou položkou je i zbrojní arzenál. Začíná se s vidlemi, což je (oproti noze, nebo ruce z výše zmíněných předchůdců) hodně cool startovací zbraň. Hodně využití má i pistole na světlice, následují "běžné" kousky jako brokovnice, samopal a raketomet, přes 3 druhy dynamitu až se člověk dostane k netradičním a obskurním kouskům v podobě spreje se zapalovačem, elektrickému teslagunu a k jedné z nejvíce wtf zbraní - voodoo panence :D Nutno připočíst, že většina zbraní má i sekundární mód střelby/použití. Tady předběhli vývojáři svou dobu.

To, co vytváří atmosféru hry, jsou však nepřátelé. Vždycky mě bavilo (a baví mě dodnes), hrát fotbal s hlavami zombií, nebo si procvičit lekce uměle vytvořeného jazyka všech těch po zuby ozbrojených mnichů :) Velmi strašidelné vždycky byly souboje s "vodníky", nebo se "smrtkami". Ale nejobávanějším nepřítelem vždycky bude chodící ruka. I bossové se povedli, dokud člověk nevěděl jak na ně, tak měl v kalhotách a bylo mu ouzko.

Nejvíc však bude člověk vzpomínat na ty momenty, které prostě v jiné hře neviděl. Jako když, právě nalezený klíč otevře kadibudku a kampak asi bude následovat další postup? :) Nebo, když se povede těsně před smrtí zapálit dynamit a posmrtně pak sledovat oslavný běh a následně i let triumfujících mnichů. Nebo, pro mě nejpamátnější scénu, když jsem potkal v nemocnici, na lůžku, bezhlavého chlápka, který evidentně podle přístrojů vedle ještě žil, to byl zázrak vědy v přímém přenosu. (Bohužel, když do něj člověk střelil, tak to už nepřežil, to bude ještě předmětem dalšího bádání v dalších hrách).

Blood je jednoduše moje srdcovka a jak se zdá, bude mě provázet celý život. Proto jsem byl i vděčný za aktuální "remaster", který ovládání posunul do dnešních standartů a hraje se to prostě dobře. Nejpozději za 10 let zas tento báječně zvrácený svět navštívím.

Jedničku jsem před lety prolítnul a ač jsem od ní nic nečekal, tak jsem byl ohromně nadšen a dodnes jí řadím ke svým nejoblíbenějším hrám. Dvojku jsem taky rozehrál už kdysi, ale nějak jsem se zaseknul v té, asi jediné horší pasáži, na samém dně celého Aperture. Ale teď už jsem hru profrčel po večerech během pár dní.

Ta hra má všechno, co bylo v jedničce dobré. Sarkastické robotí hlášky, logické puzzly, které mají obtížnost tak akorát a celkovou atmosféru a plno otázek, proč je nutné plnit všemožné testy s portály a je v komplexu ještě nějaký člověk? :) Přibylo plno novinek v podobě dalších možností využití portálů a jiných zajímavých pomůcek, většinou to bylo obohacující, co do hratelnosti, i když občas to zabralo trochu víc času všechno promyslet.

Co ale hru táhne jsou oba roboti, kteří snad nemůžou být rozdílnější. Chytrá a citově chladná GLaDOS a přitroublý a nápomocný (občas) Wheatley. Do GLaDOS už jsem se fakt zamiloval :) Je to tahoun celýho portálýho univerza, i její účinkování v Poker Night 2 stálo za to ;)

Co se týče samotného prostředí, tak to působí oproti jedničce dost ponuře, což je fajn. Jen ta jedna pasáž mi přišla slabší, ale tomu se nevyhne asi žádná hra. Oceňuji, že hlavní hrdinka je pořád němá a to takovým tím správným způsobem, že si z ní ostatní i dělají srandu ;)

Pár let jsem nehrál stovkovou hru a tohle byla sázka na jistotu. Přesto je v mých očích jednička o ždibíček lepší, už jen tím, že byla prostě první. Je to možná odlišný názor od mainstreamu, ale jak by řekla turretka:
"I'm different" "Goodbye"

Hru jsem už kdysi před lety rozehrál, ale skončil jsem nějak v první kapitole. Znovu jsem jí tedy rozehrál až letos, kdy jsem konečně dostal chuť. Tvorbu Jensenové neznám (snad si někdy ty Gabriel Knighty zahraju), takže můžu tak maximálně srovnávat s Posel smrti, který mi přišel z toho co jsem hrál asi tematicky nejbližší (a v porovnání s touhle hrou je o něco lepší).

Hra má nádherné lokace, jsou pěkně vykreslené a většinou i logické. Nejvíc se mi líbil prastarý dům hlavního hrdiny, který se stal svým způsobem jednou z hlavních postav hry. Nejhorší lokace mě čekaly v poslední kapitole, na můj vkus byly moc přecpané a kýčovité. Velmi oceňuji "obrázková videa" mezi kapitolami. Je to dobrý kompromis, protože animované filmečky, nebo pouze strohé komiksové zobrazení by hře neslušelo.

Z dalších věcí, které se mi hodně líbily byl ukazatel postupu. Procentní vyjádření postupu kapitolou a aktuálního stavu daného úkolu pro mě bylo velmi osvěžující a trochu to napomáhá vymizení pocitu, který člověk v adventurách občas má, tedy že přesně neví kolik toho ještě musí udělat, aby se hra zas o něco pohnula a vyřešil se dílčí problém. I mapa je řešená skvěle, oblasti, kde je vše hotovo, jsou pěkně šedé a člověk tak nemusí zběsile pobíhat po všech obrazovkách a klikat na každý aktivní předmět.

Velkým kladem jsou samozřejmě i obě hlavní postavy, mladá kouzelnice Sam a pološílený vědec David. Každý nich má za sebou silný příběh, který je odhalován po celou hru a každý z nich je úplně jiný. Navíc dabing obou je vynikající. Soundtrack je kvalitní, bohužel však někdy hrál ve vypjatých rozhovorech až moc nahlas takže nebylo postavám takřka rozumět. Příběh je skvělý, to můžu říct o té hlavní zápletce s výzkumem mozků a jeho následky. Část, která se týká kouzlení, na tom už tak dobře není. Občasné triky na oblafnutí lidí a získání určitého předmětu jsou prima, ale to různé, až chaotické, pobíhání po městě a řešení jakýchsi hádanek, které často ani nemají většího smyslu (co se hlavního příběhu týče) mě občas dost otravovalo.

Hra má bohužel i několik nedostatků, většinou asi způsobených dlouhým a problematickým vývojem. Jako nejhorší se mi jeví absolutně nepoužitelný deník, kam se zapisují všechny rozhovory, ale i komentáře na kdejaký nevýznamný předmět, takže je z toho absolutní mišmaš a nedá se v tom nalézt téměř nic. Trochu problematický je i inventář, který je nešťastně dlouhý a člověk tak musí jezdit ze strany na stranu, což dost zdržuje. Dalším aspektem je animace postav, ta mi přišla už hodně archaická. Chůze a běh jsou ještě relativně v pohodě, ale pokud má postava něco sebrat, nebo naopak něco někam položit, tak se najednou v ruce objeví neidentifikovatelný předmět a pohyby rukou jsou různě trhané a nepřirozené. Vrcholem bylo, když chodila Sam ráno na snídani a ládovala se jak smyslů zbavená a přitom vedla rozhovor s hospodyní.

Jak jsou hlavní postavy na špičkové úrovni, tak to bohužel neplatí o pětici studentů, kolem kterých se točí vlastní příběh hry, je to dost nepovedená partička. Jejich dabing je nepřirozený, charaktery jsou dovedené do absurdna a hlavně všichni jsou hrozně naivní. Hlavně ta Helena, to je úkaz :) Zamrzelo mě, že gestikulace je neodpovídající rozhovoru, ale horší bylo, že obličej dole na obrazovce u které byl právě pronášený text byl ve většině případů značně odlišný od těch pidiobličejů daných postav. Hlavně Mefistoteles byl hodně nepovedený a to jak vzhledem, tak i chováním).

Gray Matter je určitě nadstandartní adventura, ale aby se zařadila mezi mé největší oblíbence, které si ještě někdy zahraju, na to prostě nestačí. Každopádně si rád zahraju něco z podobného soudku i v budoucnu.

Tato hra má po pár dnech na DH takřka status legendy, takže jsem jí ani já nemohl minout a vyšetřil jsem si celých 11 minut na její dohrání. A musím konstatovat, že to je opravdu zajímavý počin (ale ne v dobrém smyslu).

S tímto podžánrem svlíkacích her nemám vlastně žádnou zkušenost, takže netuším, jestli je případná konkurence podobného ražení, ale pokud ano, tak mi to přijde jako dost odfláknuté. Pokud bych srovnal kvalitu běžného filmu a běžného porna a naproti tomu postavil běžnou hru a Wet Beach Pussies, tak by mi vyšlo, že je s podivem, že se občas nějaké to porno neobjeví v nominacích na Oscara. Jo, tahle hra ani není hrou, jsou to jen namalované obrázky slečen asiatek a jediné, co se na obrazovce změní je to, že po "úspěšném" hraní zmizí horní a posléze spodní část plavek. Popravdě, ani jedna slečna mi nebyla sympatická a po svléknutí to bylo jen horší.

Na hře mi chyběl alespoň malý náznak "příběhu", nebo nosné myšlenky. Proč se mnou sakra hrají slečny kámen, nůžky, papír a když se jim párkrát nevede, tak se hned svlíknou? Proč, když se nedaří mně, tak se taky nesvlíknu? Tolik otázek a žádná odpověď. Hra pak prostě skončí a kdo ví, co se dělo pak.

Ani strategický aspekt tu není využit, celou hru jsem dával jen kámen a slečny mi to baštily :) Je to škoda, hra měla určitě větší potenciál, takhle asi navždy zůstane jen tou kdysi "legendární" hrou na DH.

PS. Na profil si dávám moji nejoblíbenější hru z každého roku od mého narození. Jako na potvoru jsem ještě nic letošního nehrál, až teď, takže Wet Beach Pussies je moje hra roku 2019 a to do té doby, než si něco letošního, normálního, zahraju, achjo :)

Před lety jsem hrál Saints Row: The Third a bavil jsem se tedy náramně, proto jsem si tenhle díl přál dlouho zahrát. Rozehrál jsem to už někdy v roce 2015, ale nebavilo mě to tolik, jak jsem chtěl, takže jsem hru tak nějak hrát přestal. Po dlouhé době jsem si na ní vzpomněl a začal jsem tedy znovu, už s odhodláním dojet do konce.

Čtyřka je celkem dobrá hra, ale na kvality trojky v mých očích nedosahuje v žádném ohledu. Fórů, chlípností, narážek a kdejakých hlášek je hra plná, to je celkem v pořádku, někdy už to tvůrci přeháněli, ale to je asi věc vkusu. Když se ale člověk po asi 15 minutách hraní stane prezidentem USA, to prostě nikde jinde není možnost zažít :)

Podstatným pozitivem trojky bylo pěkně zpracované fungující město, to se tu objevuje znovu, ale jelikož je to pouze simulace, tak tu neplatí žádné zákony (fyzikální, federální, desatero, prostě nic). Město je tak jen hřiště a je defakto úplně jedno, co tam člověk provádí, používání aut je zbytečné, lidi jsou jen kusy kódu, takže už i poslední ždibíček nějakého svědomí není zapotřebí a mohl bych pokračovat dál, v tomhle je prostě vidět, že autoři se vyflákli na nějaký vývoj prostředí a vzali to, co už měli dávno hotovo. Superschopnosti jsou tak hlavní devízou celé hry a popravdě, funguje to, na druhou stranu jsem si však občas řikal, že to je opravdu zvláštní, co se na tý obrazovce děje a být jen člověk jdoucí kolem, tak si o sobě jako hráči myslim, že už asi nejsem normální, když hraju směs lítání, skákání, bouchání a kdoví čeho ještě :)

I příběh je celkem triviální, hraje na všechny známá klišé z filmů a her a zachraňují ho jen hlášky a fórky. Co se mi naopak líbilo, že moje oblíbenkyně Kinzie měla takovou průvodcovskou roli a nezavřela pusu po celou dobu hraní, to bylo hodně fajn. Jen škoda, že už se neobjevil můj pasáckej parťák Zimos aspoň v DLC Saints Row IV: Enter the Dominatrix měl drobnou úlohu. Jinak zbytek skvadry byl v pohodě, ale nijak mi k srdci nepřirostli.

Pěkná byla parodie na Mass Effect 2 a mise loajality a romance, i když oboje bych si dokázal představit trochu vymakanější (Kinzie, wanna fuck?) :) Závěr hry mi přišel trochu nudný, a pro hlavního záporáka až nedůstojný, vypadal, že se bude bránit víc, no nic :)

Hra je to dobrá, rád jsem si ji nakonec zahrál, ale neskáču nadšením, asi bych víc ocenil "normální" městskou akci s velkou dávkou nadsázky a méně scifi omáčky. Dám si chvíli pauzu a skočím ještě na Saints Row: Gat Out of Hell, i když mám obavy, že mě to bude bavit zase o trochu míň, už aby byla plnohodnotná pětka někdy ;)

Na hře Doom jsem začal s PC hraním. Nedlouho poté jsem se dostal i ke dvojce. Jedničku jsem hrával hodně dlouhou dobu a měl ji projitou hodněkrát, dvojku jsem před 20 lety asi dvakrát rozehrál, ale nějak nemělo mé mladické srdce sílu hru dokončit. Když jsem teď hru dotáhl do konce, tak jsem zjistil, že jsem tehdy skončil někde ve 26. levelu, tedy kousíček před koncem, mně to tehdy přišlo nekonečný :)

Vždy jsem pak cítil jakýsi dluh, že jsem tuto ikonickou hru nedohrál, ale nebýt letošní výzvy, kdy se mi hodila do kategorie hry odehrané na klávesnici, bych ji asi jen tak nespustil a zůstala by na věky nedohraná. Já v té době před dvaceti lety shledával dvojku jen jako datadisk jedničky (stejná grafika, zbraně, monstra), ale samozřejmě ta super brokovnice mi v hlavě utkvěla :) Přesedlal jsem pak na hry typu Duke Nukem 3D, nebo Blood, abych pak po asi deseti letech opustil čistokrevné střílečky úplně (Vracím se prakticky jen k Dukovi, kterého si čas od času projedu).

Když jsem letos tedy dvojku Dooma spustil, pomalu se dostavovala nostalgie, dokonce jsem se nechal při prvním setkání sežrat Růžovkou (jak jsem vždycky přezdíval svému miláčkovi Demonovi) :) Přesto jsem měl dlouhé měsíce problémy s motivací hru opět spustit a když, tak jsem dal jen 1-2 levely a měl zas dlouhou pauzu. Až tento víkend, kdy jsem byl v 15. levelu jsem to vzal téměř jedním vrzem a konečně se do toho dostal.

Design levelů jsem pak vcelku rychle dostával pod kůži, takže jsem bloudil jen po nezbytně nutnou dobu, souboje se skupinkami monster jsem si užíval a konečně jsem začal objevovat i těch pár nováčků oproti jedničce. Potěšila mě i setkání s bossy z jedničky, tedy to byli jen takoví "šéfové" místního osazenstva :) Dlouhou dobu, asi do poslední čtvrtiny hry, jsem si vystačil s onou dvouhlavňovou brokovnicí a ostatní "drsnější" zbraně jsem používal jen na tužší protivníky, těch však začalo v posledních levelech povážlivě přibývat, takže jsem svůj arzenál nakonec využil skoro celý.

Celkově to pro mě byl návrat do devadesátek jak se patří (po hříchu se do těchto starších vod vydávám méně a méně). Ač byl začátek hry těžký z pohledu motivace hrát, tak se to nakonec poddalo a já si hraní užil. Jen mám obavu, že to možná bylo naposled, kdy jsem tuto hru hrál, protože prostě, ač chci, nebo nechci, začínám cítit mírnou zastaralost, kterou např. v Dukovi pořád necítím. Pak jsou to samozřejmě časové důvody a motivace, která mým dohráním určitě poklesne. Pokud bych se tak měl k Doomovi vracet, tak sáhnu po jedničce, protože tam prostě ta nostalgie zatím poráží všechny případné negativní vlivy.

Tato hra mě zaujala už při vydání, za prvé kvůli podobnosti a velké inspiraci hrou Limbo a pak kvůli tomu, že jde o český výtvor, navíc prakticky jen od jednoho člověka. Přesto jsem se dostal ke hraní až nyní, protože jsem prostě dostal chuť na něco podobného :)

Hra není tolik depresivní jako její vzor, ač se tam provádí skoro stejné věci. Může za to do velké míry fakt, že není černobílá, ale postupně se na obrazovce prostřídají snad všechny myslitelné barvy, ač ty temnější samozřejmě převažují. Jen ta sněžná lokace je taková divná, za prvé není skoro vidět na cestu a za druhé je to takřka jen bílá obrazovka bez detailů. To, že mi zdejší level dal asi nejvíc zabrat do toho ani nepočítám :)

O čem tedy hra je? O putování postavičky za záchranou svých kamarádů, kteří byli uneseni. Na cestě je spousta překážek jak přírodního, tak umělého/strojního charakteru, i živí protivníci se nebojí ukázat. Konec nabízí rozhodnutí mezi dobrým a špatným. Paradoxně mi v okamžiku rozhodnutí přišel ten špatný konec jako vhodnější :)

Hru jsem si užil, Limbu se samozřejmě rovnat nemůže, ale kdyby všechny napodobeniny slavnějších vzorů byly aspoň v takovéto kvalitě, hned by bylo na světě lépe :) Umíral jsem velmi často a někdy i schválně, od toho podobné hry přeci jsou :) Možná jen herní doba by mohla být trochu delší, přeci jen asi 2 a půl hodiny není žádný zázrak, ale jako dílo jednoho člověka je to vlastně hodně dobrý.

Vlastně ani nevím o nějaké další takové temnější hopsačce, ale určitě bych si někdy zas něco podobného v budoucnu zahrál ;)

Hru jsem kdysi koupil, ale ne pro sebe, dal jsem ji uživatelce RomcaT, sice se mi dle videí celkem líbila, ale nečekal jsem, že si ji někdy zahraju. Ale nedávno přišla chuť na něco z tohodle žánru a určitě jsem nesáhnul vedle.

Hra je veskrze jednoduchá, stačí se dostat z jednoho bodu k bodu druhému a cestou překonat různé překážky a hlavně spolupracovat mezi 2 hlavními postavami, Láskou a Nenávistí. Láska má krásný hluboký hlas a její schopností je k sobě přitahovat takové zelené paňáci svou jedinou hláškou "I love you", Nenávist to má přesně obráceně.

Některá kola byla jasná hned na první pohled, některá mě hodně potrápila a jeden špatný krok většinou znamenal opakování určitého úseku. Nakonec jsem ale došel až na konec a zjistil, že konec je otevřený a postavičky musí dál putovat, už beze mě a bylo to.

Hraní mě bavilo, bylo ideální na každovečerní půlhodinku, větší jednorázové hraní by mohlo zážitek trochu snížit, protože počínající frustraci jsem vždy včas uťal :)

Odnesl jsem si jeden významný poznatek do života. Když se láska a nenávist spojí a spolupracují spolu, tak překonají i na první pohled nepřekonatelné překážky. Od teď se tím budu řídit :D

Grand Theft Auto: Vice City je dodnes moje nejoblíbenější GTA a jedna z nej her vůbec, proto mě dlouhá léta mrzelo, že Grand Theft Auto: Vice City Stories vyšlo jen na nějaký konzole a ne taky na PC. V poslední době jsem zaregistroval, že se celkem hodně daří emulátorům a hraní konzolových klasik na PC už není nějak složitá záležitost. Jediné, co jsem nakonec musel překousnout bylo hraní na gamepadu, ale to se mi jistě do budoucna neztratí.

Hned na začátku hraní na mě padla nostalgie, po 15 letech od doby, kdy jsem poprvé hrál VC, jsem byl znovu v tomhle skvělém městě, jakoby se za tu dobu nic nezměnilo, ale opak je pravdou, jelikož se VCS odehrává v roce 1984, tedy asi 2 roky před svým předchůdcem, tak při projížďkách městem jsem zaregistroval pár staveb, které jsem neznal a pár prázdných míst, kde se teprve stavět bude. Nejmarkantnější to bylo u mého oblíbeného Sunshine Autos, na místě kterého byl obří billboard s tím, že se tento luxusní autosalon bude stavět a hned vedle takový umolousaný autobazar stejného jména :) Podobných zjištění jsem pak zažil ještě několik.

Začátek hry byl na opačném ostrově než minule, to bylo taky zvláštní, ale proč ne. Rádia zůstala skoro všechna stejná, ale jejich repertoár byl samozřejmě jiný, stále plný kvalitních osmdesátkových hitů (přesto je pro mě soundtrack ve Vice City pořád nejlepší). Hra sice vyšla o pár let později než její předchůdce, ale kvůli tomu, že byla na PSP, tak vypadala takřka stejně, občas i mírně hůř, ale to nebyl žádný problém.

Velmi mě potěšilo potkávání se starými známými, jako byl brácha Lance Vance, který byl ještě bláznivější než jsem si ho pamatoval, oproti tomu Phil Cassidy byl na můj vkus až moc klidný, přeskočilo mu asi až po roce 1984 :) Potěšil mě i milostný vztah, který se do té doby v GTA moc neobjevoval. Jako nabrnknout si vdanou ženu s dítětem a pak jí zabít manžela a nakonec o ní přijít je na poměry GTA netradiční a nečekaně zajímavej koncept.

Co mě nepotěšilo byl fakt, že celá hra se točí prakticky jen kolem kokainu, pryč je různá šmelina, podvody a další radovánky. Protože jsou skoro všechny postavy na kokainu závislé, tak jsou taky řádně bláznivé až vyšinuté. Jen ten slavný zpěvák Phil Collins je normální a jeho účast mě moc potěšila, ač nejsem jeho fanoušek.

Nakonec bylo ovládání na gamepadu celkem v klidu, toho jsem se trochu bál. Příběh byl oproti plnohodnotným GTA trochu slabší, ale to mi plně vynahradila nostalgie. Trochu doufám, že další GTA titul bude zase z Vice City, až opadne zájem o GTA V a RDR 2, tak snad bude na řadě :)

Hry podobného ražení jsem před lety občas hrál, dnes už ani ne. Tahle hra tak pro mě byla navrátem do minulého desetiletí.

Všechno celkem pěkně odsýpalo a za nějaké 2 večery jsem se dostal skoro až nakonec (do 58. levelu z 60), ale tam došlo k velmi silnému vystřízlivění. Hra byla do té doby relativně v pohodě a takřka každý level se povedl na první pokus, ale tedy těch pár posledních už bylo opravdu hodně těžkých. Potíž je, že se hra ukládá po každých 5 levelech, takže případné nesnáze vedou často k další půlhodině hraní za maximálního soustředění a nejasného výsledku. Posledních pár úrovní se prostě jen tak nepovede dokončit. Jedinou jiskřičku naděje znamenají bonusy, které se občas objeví, ale musí se je podařit dostat a to ještě v nějaké rozumné frekvenci a druhu. Levely 56-60 jsem tak opakoval asi padesátkrát a už jsem si začal říkat, že se na hru vykašlu a bude to navždy jedna z těch nedohraných, ale nakonec se to nějakou náhodou podařilo a já prošel.

Už si přesně nepamatuju, jestli byly u původního dílu nějaké nadstavby nad tím běžným střílením stejně barevných kuliček, ale tady se mi líbily souboje s bossy (po každých 10 levelech). Na každého platí trochu jiná taktika, naštěstí je to celkem intuitivní proces, takže nakonec každý boss je překonán.

Od Zumy si neodnese člověk žádný velký zážitek na který by vzpomínal i za několik let, jde spíše o procvičení postřehu a rychlého rozhodování, což ale taky není na škodu. Někdy v budoucnu si asi zas nějaký díl, nebo klon zahraju.