Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Jirka / 33 let / Hradec Králové (ČR - kraj Královéhradecký)

Komentáře

« Novější Starší »

Pilgrims

  • PC 85
Další z Amanitích kousků, tentokrát jeden z nejkratších a to i v porovnání s Chuchel, protože zabere na první dohrání maximálně hodinu. Ale má velmi silnou znovuhratelnost, protože člověk chce vyzkoušet jiné možnosti a tím získat i všechny achievementy :)

Prostředí je opět krásně vykresleno a systém karet má něco do sebe. Ale, co se mi na hře nejvíc líbilo je dabing. Je to snad poprvé v historii Amanity, kdy postavy mluví češtinou, je to teda většinou jen heslovitě a často prokládáno i různými jinými zvuky, ale je to tam. A je to vtipný, každý slovíčko má svoje místo a dabující hlas se skvěle hodí k dané postavě. Dovolím si tvrdit, že pro nás Čechy bude tak hra minimálně o 10% lepší než pro zbytek světa, protože prostě budeme rozumět, kdežto pro cizince to asi nebude moc rozdíl od všemožných skřeků, pískotů a jiných zvuků z minulých her.

Hra hodně čerpá z českých pohádek, většinou lze situace řešit tak, jak jsme to odmala slýchali před spaním od rodičů, ale nabízejí se i jiná řešení, neortodoxní, srandovní a sakra účinná :) Nejvíc se mi líbil závěr s drakem, kterému jsem donesl princeznu výměnou za poklad, všichni byli spokojeni, dokonce i ta princezna :).

Když tak nad tím přemýšlím, tak jediný zápor hry je asi jen ta krátkost, protože si dovedu představit, že bych v podobné pohádce strávil třeba i 5 hodin, třeba tomu jednou vývojáři udělají pokračování, nebo spin-off :D

Pro: Amanita, české pohádky, český dabing, humor, více řešení

Proti: krátkost

+22

Put in

  • PC 30
Tuto hru už budu mít navždy spojenou s jedním významným milníkem. Završil jsem 10000 bodů na DH a významný šiřitel herních uměleckých děl, ZX Atari, mi tenhle významný videoherní počin věnoval. Ihned jsem se do hry ponořil a prožil krásnou večerní seanci :)

V poslední době jsem občas z nějakého důvodu vyzkoušel pár lechtivých her, ale byl jsem trochu zklamán z nevyužitého potenciálu dané problematiky. Tady jsem však dostal přesně to, co jsem čekal.

Herní princip je jednoduchý jak facka a na první pohled je to jen variace na známé spojování trubek. Tady však jde o věc daleko důležitější, poněvadž tu hráč má na starost poskládat na desítky kousků rozřezaný penis a to v relativně přísném časovém limitu. Aby to nebylo úplně lehké, tak je do hromady řízků zamícháno i množství jiných kousků cizích penisů, které mohou hráče přivést na zcestí :)

Rychlost rekonstrukce orgánu je odměňována hvězdičkovým ohodnocením, kdy ale dosazení 3 hvězd se rovná naprosto precizní práci, kde neni prostor na chybu. Pokud čas vyprší, tak nastává nejkrásnější moment, poprvé jsem se až leknul, zvuku, který značí neúspěch, tedy zcvrknutí penisu na obvyklou klidovou velikost. Opakování levelu je pak často v jiné rasové barvě, takže hra je multikulturní a pokroková. Velmi oceňuji, že hra myslí i na děti a další sexuálně odměřenější jedince a je možné si pohlavní orgány přepnout na okurky a banány. Je to tedy ideální kousek na utužení rodinných vztahů.

V rámci lechtivějších her je hra dobrá. Nabízí plno úrovní a nedává nic zadarmo. Jen víc takových kousků.

Pro: Zvuky, všechny rasy jsou si rovny, banány a okurky

Proti: Chybí příběh, žena má moc pasivní úlohu

+17

Girls on the Beach

  • PC 5
Jelikož jsem hrál už Wet Beach Pussies, tak jsem si nemohl nechat ujít i tento další titul "talentovaných" vývojářů Cyber Keks :) Hra mi zabrala skoro 10 minut, to znamená, že herní doba šla od Pussin o krapet dolů, což je škoda.

Nechci hru hanit, ale není toho v ní moc na práci. 10 rozřezaných obrázků nahých holek a úkolem je poskládat je zas zpátky. Zpočátku jsem si myslel, že je nutné posouvat jen sousední políčka, ale každý čtvereček lze umístit na jakékoliv místo. Navíc jsou asi 4 obrázky složeny jen z 6 dílků, takže se dají složit do pár sekund, i ty největší z 24 dílků netrvají o moc déle. Takže i ta obtížnost je hozená na úroveň dvouletého dítěte, to by hru ale hrát nemohlo, protože holčiny jsou nahatý a na to se může člověk koukat až od 18 let věku :)

Takže hlavními klady hry jsou její cena (ani ne 1€, ale mně to stejně dal známý šiřitel umění ZX Atari) a pro milovníky achievementů je tu 10 bezpracných odměn (což však může být zápor, protože správný achievement by měl nějakou námahu vyžadovat).

Cyber Keks chrlí hry s podobnou tematikou jak na běžícím páse, nejsou to žádné skvosty (spíše naopak), ale když ke hře přijde člověk zadarmo, tak se těch 10 minut přežít dá ;)

Pro: achievementy

Proti: extrémně krátké, moc lehké, nic pro stydlíny

+19

Unmechanical

  • PC 80
Když mě napadla na konci minulého roku kategorie výzvy, kde se má hrát za robota, přišlo mi to jako dobrý nápad (a myslím si to stále) a předpokládal jsem, že takových her jsou desítky a výběr bude otázkou pár minut. Proto jsem byl rád, že se kategorie do výzvy dostala. Ošklivě jsem se přepočítal, roboti se sice vyskytují v obrovském množství her, ale když má za ně člověk hrát, tak zas tak velká nabídka her není. Nakonec jsem dal na radu Jumase a vyzkoušel si Unmechanical, a bylo to dobře ;)

Podobné hry beze slov, které vyprávějí příběh obrazem a jsou prošpikovány kdejakými technickými udělátky mě baví rok od roku víc a víc. Zdejší vrtulníkový robot je sympaťák od prvního pohledu. A jak už to tak bývá je vržen do víru událostí a je nucen si poradit sám. Líbilo se mi, že ovládání je minimalistické a přesto funguje. Logické hádanky jsou těžké tak akorát a za minutku, za dvě, je po překonání překážky umožněno pokračování v putování.

Svět je to hodně technický a často mi připomínal Machinarium. Což byla mimochodem hlavní inspirace výše vzpomínané robotí kategorie výzvy, takže i z tohoto pohledu byl výběr Unmechanicalu povedený. Jen byla škoda, že v této hře není tolik interakce s dalšími roboty, i ten tamní robotí správce mohl mít větší roli.

Už jsem vzpomínal prostředí, které se opravdu povedlo a i dnes, když už má hra za sebou nějaký ten pátek, tak vypadá nádherně. Hodně dobrý je i soundtrack, který vás doprovází na cestách. Oceňuji i 2 možné konce a to jak v základní hře, tak i v relativně dlouhém DLC.

Hra je pro mě nečekaným klenotem a v rámci žánru se určitě neztratí (už jen z důvodu, že to není skákačka, ale lítačka) ;)

Pro: robot s vrtulí, prostředí, hádanky, hudba

Proti: málo ostatních robotů, občas není jasné kudy pokračovat

+15

Bud Spencer & Terence Hill - Slaps And Beans

  • PC 85
Tento komentář píšu shodou okolností v den nedožitých 90. narozenin Buda Spencera, to určitě nebude shoda náhod, ale spíš určitá propojenost, protože filmy Buda Spencera a Terence Hilla mě provázejí už možná 30 let a pořád se na ně rád kouknu. Proto, když jsem se dozvěděl o téhle hře, tak jsem hned věděl, že ji dřív nebo později projdu. Mohl jsem hrát už někdy na začátku roku, ale chtěl jsem mít poctivou přípravu, tak jsem se chtěl podívat ještě na pár jejich filmů, které jsem buď neviděl, nebo už uběhla velmi dlouhá doba, co jsem je zhlédl. Protože moc nemusím westerny obecně, tak jsem to celkem dlouho odkládal, ale když jsem nedávno onemocněl, tak už jsem ty 4 filmy zkouknul skoro za den a mohl se do hry konečně pustit ;)

Už když jsem hru spustil, tak se hned rozehrál starý známý soundtrack a úsměv se mi roztáhl od ucha k uchu. Po rozehrání hry a drobném intru hned následovaly facky a po nich facky občas prostoupené nějakým tím knockoutem :) Byla to prostě nostalgická nálož hned od začátku. Jak se měnily lokace, soundtracky a odvíjel se příběh, tak se stalo neustálé fackování trochu repetitivním, takže jsem přešel na strategii 1-2 levelů za večer, což bylo příjemné dávkování a hra mi tak vydržela delší dobu.

Přesto, že moje hodnocení je vcelku vysoké a hra mě bavila, tak jsem nemohl přehlédnout množství nedostatků, nebo ne zcela dobrých aspektů hry. Za prvé: Bitek je až moc a jsou monotónní, což je škoda, protože ve filmech to bylo často to úplně nejlepší. Za druhé: Příběh hry je složen z většiny nejznámějších filmů ústředních hrdinů, ale je šit horkou jehlou a jednotlivé levely jsou dost nevyrovnané, co se kvality týče. Za třetí: Dialogy jsou hodně slabé (ne že by ve filmech byly suprové, to ne, ale měly svoje kouzlo), často se točí kolem peněz, jídla a žen, ale takovým tím puberťákovským humorem, který mi bohužel nepřijde moc vtipný, často je naopak spíš trapný.

Negativ je celkem dost, ale přesto je hra dobrá, pro fanoušky filmů je to takřka povinnost. Snad každých 5 minut je zde odkaz na známou scénu z filmu. Nostalgie pracuje naplno a vrací vás do dětství, kdy stačilo ty špatný chlápky zmlátit a pokračovat dál za svým cílem. Pro ty, co ústřední dvojici tolik neznají už to bude ale trochu slabší, protože hra sama o sobě není ničím nadprůměrná, nebo skvělá, je to jen dobře udělaná práce. Moc netuším, jak jsou na tom ostatní mlátičky, protože je normálně nehraju, ale asi se nebudou tolik lišit.

Takže za mě, hru jsem si užil, zavzpomínal, pobavil se a byl šťastný. To je vždycky to nejdůležitější a v konečném důsledku je jedno, jestli je hra obecně skvělá, hlavně, když baví vás samotné ;)

Pro: Bud Spencer a Terence Hill, soundtrack, známé scény, množství odkazů na filmy

Proti: rvaček je někdy až moc, jednotlivé levely mají rozkolísanou kvalitu, dialogy jsou moc dětinské

+17

Spáleniště

  • PC 80
Když jsem viděl, že to teď pár hráčů dohrálo a dokonce mi to doporučuje i DH, tak už jsem to musel zapnout :) A bylo to zapnutí milé, i když bohužel hodně krátké.

Vybrat si jméno a vyskloňovat ho, tak tato možnost je revoluční počin a autorům za to tleskám, teď už to budu vyžadovat od každé hry. Jediný neduh s mým jménem nastal, když jsem potkal kamaráda Jirku, spustil se seznamovací dialog asi v duchu: Ahoj Jirko, můžeš mi říkat Jirko :) Takže jsem chvíli nevěděl, ke komu postavy mluví, ale to je jen taková úsměvná drobnost.

Příběh je jednoduchý tím správným způsobem. Přiznám se, že jsem z foglarovek přečetl jen komiksy Rychlých šípů, ale právě ty mi tohle dílko připomělo nejvíc. Jak rád bych takovéhle malé dobrodružství prožíval i ve skutečnosti, o tom vám nemusím ani povídat :) Hra vypadá nádherně, rozhovory mají tu správnou klukovskou náladu a trošku té naivity.

Existují jen 2 zápory téhle hry, je opravdu příšerně krátká, aspoň dvojnásobek by byl fajn. Druhý, větší, zápor je, že pořád neexistuje pokračování, ač bylo autory několikrát slíbeno. Budeme muset jménem celé DH na autory zakleknout a donutit je k práci, pojďme do toho!

Pro: příběh, lokace, kluci, dobrodružství

Proti: krátké, bez pokračování

+20

The Silent Age

  • PC 80
Chtěl jsem si zahrát nějakou kratší hru a zároveň jsem chtěl něco s cestováním v čase, když jsem si pak brouzdal po internetu a našel tenhle kousek, tak jsem se chtěl podívat, kolik stojí na steamu a jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že už hru pár let vlastním :D No, tím bylo samozřejmě všechno jednoduší a já se mohl hned pustit do díla.

Hned od začátku se mi zalíbila pěkná stylizace prostředí, a jednoduché ztvárnění postav. Začátek je pouze seznamovací, ale už po pár minutách se spustí děj a začne se cestovat v čase ostošest (tolikrát to nedokázal ani Marty McFly ve všech filmech dohromady :). Právě onen časový přesun je alfou a omegou gameplaye. To, co je v hrdinově přítomnosti nedostupné, zamčené, hlídané... je v budoucnosti zarostlé, zničené, ale přístupné a taky naopak :) Člověk tak přijde do lokace, rozhlédne se a když nemůže dál, nebo neví, co má dělat, skočí do jiné doby a skoro hned už je řešení na světě.

Příběh je tedy trochu klišé, ale určitě neurazí. Nádech studené války a konce světa tomu dává správnou šťávu. Když se to občas proloží vtípky hlavního hrdiny, vychází z toho pěkný zážitek na pár večerů (sám jsem si to dávkoval asi tak po dvou cca 20 minutových kapitolkách a bylo to dostačující).

Silent Age samozřejmě není žádný herní megahit, ale určitě stojí za zahrání, má všechno, co má hra mít. Dovedu si představit, že na mobilech, na které byla hra vyrobena, to musel být jeden z velkých trháků, ale ani na PC to není vůbec špatné. Někdy si zahraji i druhý díl, který je však bohužel x bohudík? pouze na mobily ;)

Pro: svižné tempo, minimum zákysů, stylizace, cestování v čase

Proti: relativně krátké, občas klišé

+15

Blood

  • PC 100
Blood, to byla po Doom a Duke Nukem 3D moje třetí střílečka. Když jsem jí tehdy, v roce 1997 hrál, tak jsem se i občas bál a to nemluvím o místy velké obtížnosti, kdy vás jeden zapomenutý kultista dokázal na pár dobře mířených ran dostat. Znovu jsem hrou procházel v roce 2009 a i tehdy jsem byl nadšen. Vše bylo stejně dobré jako předtím. Ale až letos na mě dýchla ta správná nostalgie a já projel hru i s datadisky takřka jedním dechem (jeden dech však trval pár týdnů) :D

Úžasný je leveldesign, troufnu si tvrdit, že 80% map je skvěle naplánovaných a na většinu jsem vzpomínal už během těch 22 let, co je hra na světě. Mají prostě svou logiku a není to jen o tom přijít do další místnosti, vše vystřílet a bezhlavě pokračovat dál. Jde i o to se rozhlížet a semtam naleznout vtipně schovaný secret, nebo easter egg, který dokreslí hororovou atmosféru, nebo ji naopak vtipně odlehčí.

Důležitou položkou je i zbrojní arzenál. Začíná se s vidlemi, což je (oproti noze, nebo ruce z výše zmíněných předchůdců) hodně cool startovací zbraň. Hodně využití má i pistole na světlice, následují "běžné" kousky jako brokovnice, samopal a raketomet, přes 3 druhy dynamitu až se člověk dostane k netradičním a obskurním kouskům v podobě spreje se zapalovačem, elektrickému teslagunu a k jedné z nejvíce wtf zbraní - voodoo panence :D Nutno připočíst, že většina zbraní má i sekundární mód střelby/použití. Tady předběhli vývojáři svou dobu.

To, co vytváří atmosféru hry, jsou však nepřátelé. Vždycky mě bavilo (a baví mě dodnes), hrát fotbal s hlavami zombií, nebo si procvičit lekce uměle vytvořeného jazyka všech těch po zuby ozbrojených mnichů :) Velmi strašidelné vždycky byly souboje s "vodníky", nebo se "smrtkami". Ale nejobávanějším nepřítelem vždycky bude chodící ruka. I bossové se povedli, dokud člověk nevěděl jak na ně, tak měl v kalhotách a bylo mu ouzko.

Nejvíc však bude člověk vzpomínat na ty momenty, které prostě v jiné hře neviděl. Jako když, právě nalezený klíč otevře kadibudku a kampak asi bude následovat další postup? :) Nebo, když se povede těsně před smrtí zapálit dynamit a posmrtně pak sledovat oslavný běh a následně i let triumfujících mnichů. Nebo, pro mě nejpamátnější scénu, když jsem potkal v nemocnici, na lůžku, bezhlavého chlápka, který evidentně podle přístrojů vedle ještě žil, to byl zázrak vědy v přímém přenosu. (Bohužel, když do něj člověk střelil, tak to už nepřežil, to bude ještě předmětem dalšího bádání v dalších hrách).

Blood je jednoduše moje srdcovka a jak se zdá, bude mě provázet celý život. Proto jsem byl i vděčný za aktuální "remaster", který ovládání posunul do dnešních standartů a hraje se to prostě dobře. Nejpozději za 10 let zas tento báječně zvrácený svět navštívím.

Pro: zbraně, monstra, levely, krev, easter eggy a vtipné momenty, nostalgie

Proti: neexistuje následovník v podobném ražení

+35

Portal 2

  • PC 100
Jedničku jsem před lety prolítnul a ač jsem od ní nic nečekal, tak jsem byl ohromně nadšen a dodnes jí řadím ke svým nejoblíbenějším hrám. Dvojku jsem taky rozehrál už kdysi, ale nějak jsem se zaseknul v té, asi jediné horší pasáži, na samém dně celého Aperture. Ale teď už jsem hru profrčel po večerech během pár dní.

Ta hra má všechno, co bylo v jedničce dobré. Sarkastické robotí hlášky, logické puzzly, které mají obtížnost tak akorát a celkovou atmosféru a plno otázek, proč je nutné plnit všemožné testy s portály a je v komplexu ještě nějaký člověk? :) Přibylo plno novinek v podobě dalších možností využití portálů a jiných zajímavých pomůcek, většinou to bylo obohacující, co do hratelnosti, i když občas to zabralo trochu víc času všechno promyslet.

Co ale hru táhne jsou oba roboti, kteří snad nemůžou být rozdílnější. Chytrá a citově chladná GLaDOS a přitroublý a nápomocný (občas) Wheatley. Do GLaDOS už jsem se fakt zamiloval :) Je to tahoun celýho portálýho univerza, i její účinkování v Poker Night 2 stálo za to ;)

Co se týče samotného prostředí, tak to působí oproti jedničce dost ponuře, což je fajn. Jen ta jedna pasáž mi přišla slabší, ale tomu se nevyhne asi žádná hra. Oceňuji, že hlavní hrdinka je pořád němá a to takovým tím správným způsobem, že si z ní ostatní i dělají srandu ;)

Pár let jsem nehrál stovkovou hru a tohle byla sázka na jistotu. Přesto je v mých očích jednička o ždibíček lepší, už jen tím, že byla prostě první. Je to možná odlišný názor od mainstreamu, ale jak by řekla turretka:
"I'm different" "Goodbye"

Pro: GLaDOS, portály, hlášky, puzzly, občas Wheatley

Proti: čekání na trojku

+24

Gray Matter

  • PC 85
Hru jsem už kdysi před lety rozehrál, ale skončil jsem nějak v první kapitole. Znovu jsem jí tedy rozehrál až letos, kdy jsem konečně dostal chuť. Tvorbu Jensenové neznám (snad si někdy ty Gabriel Knighty zahraju), takže můžu tak maximálně srovnávat s Posel smrti, který mi přišel z toho co jsem hrál asi tematicky nejbližší (a v porovnání s touhle hrou je o něco lepší).

Hra má nádherné lokace, jsou pěkně vykreslené a většinou i logické. Nejvíc se mi líbil prastarý dům hlavního hrdiny, který se stal svým způsobem jednou z hlavních postav hry. Nejhorší lokace mě čekaly v poslední kapitole, na můj vkus byly moc přecpané a kýčovité. Velmi oceňuji "obrázková videa" mezi kapitolami. Je to dobrý kompromis, protože animované filmečky, nebo pouze strohé komiksové zobrazení by hře neslušelo.

Z dalších věcí, které se mi hodně líbily byl ukazatel postupu. Procentní vyjádření postupu kapitolou a aktuálního stavu daného úkolu pro mě bylo velmi osvěžující a trochu to napomáhá vymizení pocitu, který člověk v adventurách občas má, tedy že přesně neví kolik toho ještě musí udělat, aby se hra zas o něco pohnula a vyřešil se dílčí problém. I mapa je řešená skvěle, oblasti, kde je vše hotovo, jsou pěkně šedé a člověk tak nemusí zběsile pobíhat po všech obrazovkách a klikat na každý aktivní předmět.

Velkým kladem jsou samozřejmě i obě hlavní postavy, mladá kouzelnice Sam a pološílený vědec David. Každý nich má za sebou silný příběh, který je odhalován po celou hru a každý z nich je úplně jiný. Navíc dabing obou je vynikající. Soundtrack je kvalitní, bohužel však někdy hrál ve vypjatých rozhovorech až moc nahlas takže nebylo postavám takřka rozumět. Příběh je skvělý, to můžu říct o té hlavní zápletce s výzkumem mozků a jeho následky. Část, která se týká kouzlení, na tom už tak dobře není. Občasné triky na oblafnutí lidí a získání určitého předmětu jsou prima, ale to různé, až chaotické, pobíhání po městě a řešení jakýchsi hádanek, které často ani nemají většího smyslu (co se hlavního příběhu týče) mě občas dost otravovalo.

Hra má bohužel i několik nedostatků, většinou asi způsobených dlouhým a problematickým vývojem. Jako nejhorší se mi jeví absolutně nepoužitelný deník, kam se zapisují všechny rozhovory, ale i komentáře na kdejaký nevýznamný předmět, takže je z toho absolutní mišmaš a nedá se v tom nalézt téměř nic. Trochu problematický je i inventář, který je nešťastně dlouhý a člověk tak musí jezdit ze strany na stranu, což dost zdržuje. Dalším aspektem je animace postav, ta mi přišla už hodně archaická. Chůze a běh jsou ještě relativně v pohodě, ale pokud má postava něco sebrat, nebo naopak něco někam položit, tak se najednou v ruce objeví neidentifikovatelný předmět a pohyby rukou jsou různě trhané a nepřirozené. Vrcholem bylo, když chodila Sam ráno na snídani a ládovala se jak smyslů zbavená a přitom vedla rozhovor s hospodyní.

Jak jsou hlavní postavy na špičkové úrovni, tak to bohužel neplatí o pětici studentů, kolem kterých se točí vlastní příběh hry, je to dost nepovedená partička. Jejich dabing je nepřirozený, charaktery jsou dovedené do absurdna a hlavně všichni jsou hrozně naivní. Hlavně ta Helena, to je úkaz :) Zamrzelo mě, že gestikulace je neodpovídající rozhovoru, ale horší bylo, že obličej dole na obrazovce u které byl právě pronášený text byl ve většině případů značně odlišný od těch pidiobličejů daných postav. Hlavně Mefistoteles byl hodně nepovedený a to jak vzhledem, tak i chováním).

Gray Matter je určitě nadstandartní adventura, ale aby se zařadila mezi mé největší oblíbence, které si ještě někdy zahraju, na to prostě nestačí. Každopádně si rád zahraju něco z podobného soudku i v budoucnu.

Pro: příběh, lokace, hlavní postavy, ukazatel postupu a mapa

Proti: deník a inventář, studenti, animace postav

+20

Wet Beach Pussies

  • PC 5
Tato hra má po pár dnech na DH takřka status legendy, takže jsem jí ani já nemohl minout a vyšetřil jsem si celých 11 minut na její dohrání. A musím konstatovat, že to je opravdu zajímavý počin (ale ne v dobrém smyslu).

S tímto podžánrem svlíkacích her nemám vlastně žádnou zkušenost, takže netuším, jestli je případná konkurence podobného ražení, ale pokud ano, tak mi to přijde jako dost odfláknuté. Pokud bych srovnal kvalitu běžného filmu a běžného porna a naproti tomu postavil běžnou hru a Wet Beach Pussies, tak by mi vyšlo, že je s podivem, že se občas nějaké to porno neobjeví v nominacích na Oscara. Jo, tahle hra ani není hrou, jsou to jen namalované obrázky slečen asiatek a jediné, co se na obrazovce změní je to, že po "úspěšném" hraní zmizí horní a posléze spodní část plavek. Popravdě, ani jedna slečna mi nebyla sympatická a po svléknutí to bylo jen horší.

Na hře mi chyběl alespoň malý náznak "příběhu", nebo nosné myšlenky. Proč se mnou sakra hrají slečny kámen, nůžky, papír a když se jim párkrát nevede, tak se hned svlíknou? Proč, když se nedaří mně, tak se taky nesvlíknu? Tolik otázek a žádná odpověď. Hra pak prostě skončí a kdo ví, co se dělo pak.

Ani strategický aspekt tu není využit, celou hru jsem dával jen kámen a slečny mi to baštily :) Je to škoda, hra měla určitě větší potenciál, takhle asi navždy zůstane jen tou kdysi "legendární" hrou na DH.

PS. Na profil si dávám moji nejoblíbenější hru z každého roku od mého narození. Jako na potvoru jsem ještě nic letošního nehrál, až teď, takže Wet Beach Pussies je moje hra roku 2019 a to do té doby, než si něco letošního, normálního, zahraju, achjo :)

Pro: silná komunita fanoušků

Proti: absence příběhu, motivace slečen, herní mechaniky, pěkných holek a všeho ostatního

+21 +22 −1

Saints Row IV

  • PC 75
Před lety jsem hrál Saints Row: The Third a bavil jsem se tedy náramně, proto jsem si tenhle díl přál dlouho zahrát. Rozehrál jsem to už někdy v roce 2015, ale nebavilo mě to tolik, jak jsem chtěl, takže jsem hru tak nějak hrát přestal. Po dlouhé době jsem si na ní vzpomněl a začal jsem tedy znovu, už s odhodláním dojet do konce.

Čtyřka je celkem dobrá hra, ale na kvality trojky v mých očích nedosahuje v žádném ohledu. Fórů, chlípností, narážek a kdejakých hlášek je hra plná, to je celkem v pořádku, někdy už to tvůrci přeháněli, ale to je asi věc vkusu. Když se ale člověk po asi 15 minutách hraní stane prezidentem USA, to prostě nikde jinde není možnost zažít :)

Podstatným pozitivem trojky bylo pěkně zpracované fungující město, to se tu objevuje znovu, ale jelikož je to pouze simulace, tak tu neplatí žádné zákony (fyzikální, federální, desatero, prostě nic). Město je tak jen hřiště a je defakto úplně jedno, co tam člověk provádí, používání aut je zbytečné, lidi jsou jen kusy kódu, takže už i poslední ždibíček nějakého svědomí není zapotřebí a mohl bych pokračovat dál, v tomhle je prostě vidět, že autoři se vyflákli na nějaký vývoj prostředí a vzali to, co už měli dávno hotovo. Superschopnosti jsou tak hlavní devízou celé hry a popravdě, funguje to, na druhou stranu jsem si však občas řikal, že to je opravdu zvláštní, co se na tý obrazovce děje a být jen člověk jdoucí kolem, tak si o sobě jako hráči myslim, že už asi nejsem normální, když hraju směs lítání, skákání, bouchání a kdoví čeho ještě :)

I příběh je celkem triviální, hraje na všechny známá klišé z filmů a her a zachraňují ho jen hlášky a fórky. Co se mi naopak líbilo, že moje oblíbenkyně Kinzie měla takovou průvodcovskou roli a nezavřela pusu po celou dobu hraní, to bylo hodně fajn. Jen škoda, že už se neobjevil můj pasáckej parťák Zimos aspoň v DLC Saints Row IV: Enter the Dominatrix měl drobnou úlohu. Jinak zbytek skvadry byl v pohodě, ale nijak mi k srdci nepřirostli.

Pěkná byla parodie na Mass Effect 2 a mise loajality a romance, i když oboje bych si dokázal představit trochu vymakanější (Kinzie, wanna fuck?) :) Závěr hry mi přišel trochu nudný, a pro hlavního záporáka až nedůstojný, vypadal, že se bude bránit víc, no nic :)

Hra je to dobrá, rád jsem si ji nakonec zahrál, ale neskáču nadšením, asi bych víc ocenil "normální" městskou akci s velkou dávkou nadsázky a méně scifi omáčky. Dám si chvíli pauzu a skočím ještě na Saints Row: Gat Out of Hell, i když mám obavy, že mě to bude bavit zase o trochu míň, už aby byla plnohodnotná pětka někdy ;)

Pro: Kinzie, hlášky a fórky, Válka světů, parodie a odkazy

Proti: překombinované, město bez využití, nudné aktivity typu Rift

+16

Doom II: Hell on Earth

  • PC 90
Na hře Doom jsem začal s PC hraním. Nedlouho poté jsem se dostal i ke dvojce. Jedničku jsem hrával hodně dlouhou dobu a měl ji projitou hodněkrát, dvojku jsem před 20 lety asi dvakrát rozehrál, ale nějak nemělo mé mladické srdce sílu hru dokončit. Když jsem teď hru dotáhl do konce, tak jsem zjistil, že jsem tehdy skončil někde ve 26. levelu, tedy kousíček před koncem, mně to tehdy přišlo nekonečný :)

Vždy jsem pak cítil jakýsi dluh, že jsem tuto ikonickou hru nedohrál, ale nebýt letošní výzvy, kdy se mi hodila do kategorie hry odehrané na klávesnici, bych ji asi jen tak nespustil a zůstala by na věky nedohraná. Já v té době před dvaceti lety shledával dvojku jen jako datadisk jedničky (stejná grafika, zbraně, monstra), ale samozřejmě ta super brokovnice mi v hlavě utkvěla :) Přesedlal jsem pak na hry typu Duke Nukem 3D, nebo Blood, abych pak po asi deseti letech opustil čistokrevné střílečky úplně (Vracím se prakticky jen k Dukovi, kterého si čas od času projedu).

Když jsem letos tedy dvojku Dooma spustil, pomalu se dostavovala nostalgie, dokonce jsem se nechal při prvním setkání sežrat Růžovkou (jak jsem vždycky přezdíval svému miláčkovi Demonovi) :) Přesto jsem měl dlouhé měsíce problémy s motivací hru opět spustit a když, tak jsem dal jen 1-2 levely a měl zas dlouhou pauzu. Až tento víkend, kdy jsem byl v 15. levelu jsem to vzal téměř jedním vrzem a konečně se do toho dostal.

Design levelů jsem pak vcelku rychle dostával pod kůži, takže jsem bloudil jen po nezbytně nutnou dobu, souboje se skupinkami monster jsem si užíval a konečně jsem začal objevovat i těch pár nováčků oproti jedničce. Potěšila mě i setkání s bossy z jedničky, tedy to byli jen takoví "šéfové" místního osazenstva :) Dlouhou dobu, asi do poslední čtvrtiny hry, jsem si vystačil s onou dvouhlavňovou brokovnicí a ostatní "drsnější" zbraně jsem používal jen na tužší protivníky, těch však začalo v posledních levelech povážlivě přibývat, takže jsem svůj arzenál nakonec využil skoro celý.

Celkově to pro mě byl návrat do devadesátek jak se patří (po hříchu se do těchto starších vod vydávám méně a méně). Ač byl začátek hry těžký z pohledu motivace hrát, tak se to nakonec poddalo a já si hraní užil. Jen mám obavu, že to možná bylo naposled, kdy jsem tuto hru hrál, protože prostě, ač chci, nebo nechci, začínám cítit mírnou zastaralost, kterou např. v Dukovi pořád necítím. Pak jsou to samozřejmě časové důvody a motivace, která mým dohráním určitě poklesne. Pokud bych se tak měl k Doomovi vracet, tak sáhnu po jedničce, protože tam prostě ta nostalgie zatím poráží všechny případné negativní vlivy.

Pro: Doom, růžovka, brokovnice, legenda

Proti: mírná zastaralost

+30

Toby: The Secret Mine

  • PC 85
Tato hra mě zaujala už při vydání, za prvé kvůli podobnosti a velké inspiraci hrou Limbo a pak kvůli tomu, že jde o český výtvor, navíc prakticky jen od jednoho člověka. Přesto jsem se dostal ke hraní až nyní, protože jsem prostě dostal chuť na něco podobného :)

Hra není tolik depresivní jako její vzor, ač se tam provádí skoro stejné věci. Může za to do velké míry fakt, že není černobílá, ale postupně se na obrazovce prostřídají snad všechny myslitelné barvy, ač ty temnější samozřejmě převažují. Jen ta sněžná lokace je taková divná, za prvé není skoro vidět na cestu a za druhé je to takřka jen bílá obrazovka bez detailů. To, že mi zdejší level dal asi nejvíc zabrat do toho ani nepočítám :)

O čem tedy hra je? O putování postavičky za záchranou svých kamarádů, kteří byli uneseni. Na cestě je spousta překážek jak přírodního, tak umělého/strojního charakteru, i živí protivníci se nebojí ukázat. Konec nabízí rozhodnutí mezi dobrým a špatným. Paradoxně mi v okamžiku rozhodnutí přišel ten špatný konec jako vhodnější :)

Hru jsem si užil, Limbu se samozřejmě rovnat nemůže, ale kdyby všechny napodobeniny slavnějších vzorů byly aspoň v takovéto kvalitě, hned by bylo na světě lépe :) Umíral jsem velmi často a někdy i schválně, od toho podobné hry přeci jsou :) Možná jen herní doba by mohla být trochu delší, přeci jen asi 2 a půl hodiny není žádný zázrak, ale jako dílo jednoho člověka je to vlastně hodně dobrý.

Vlastně ani nevím o nějaké další takové temnější hopsačce, ale určitě bych si někdy zas něco podobného v budoucnu zahrál ;)

Pro: klon Limba, barvičky, smrt

Proti: klon Limba, krátké

+17 +18 −1

About Love, Hate and the other ones

  • PC 80
Hru jsem kdysi koupil, ale ne pro sebe, dal jsem ji uživatelce RomcaT, sice se mi dle videí celkem líbila, ale nečekal jsem, že si ji někdy zahraju. Ale nedávno přišla chuť na něco z tohodle žánru a určitě jsem nesáhnul vedle.

Hra je veskrze jednoduchá, stačí se dostat z jednoho bodu k bodu druhému a cestou překonat různé překážky a hlavně spolupracovat mezi 2 hlavními postavami, Láskou a Nenávistí. Láska má krásný hluboký hlas a její schopností je k sobě přitahovat takové zelené paňáci svou jedinou hláškou "I love you", Nenávist to má přesně obráceně.

Některá kola byla jasná hned na první pohled, některá mě hodně potrápila a jeden špatný krok většinou znamenal opakování určitého úseku. Nakonec jsem ale došel až na konec a zjistil, že konec je otevřený a postavičky musí dál putovat, už beze mě a bylo to.

Hraní mě bavilo, bylo ideální na každovečerní půlhodinku, větší jednorázové hraní by mohlo zážitek trochu snížit, protože počínající frustraci jsem vždy včas uťal :)

Odnesl jsem si jeden významný poznatek do života. Když se láska a nenávist spojí a spolupracují spolu, tak překonají i na první pohled nepřekonatelné překážky. Od teď se tím budu řídit :D

Pro: Láska, Nenávist, pár filmečků

Proti: některé levely jsou moc překombinované

+17

Grand Theft Auto: Vice City Stories

  • PSP 90
Grand Theft Auto: Vice City je dodnes moje nejoblíbenější GTA a jedna z nej her vůbec, proto mě dlouhá léta mrzelo, že Grand Theft Auto: Vice City Stories vyšlo jen na nějaký konzole a ne taky na PC. V poslední době jsem zaregistroval, že se celkem hodně daří emulátorům a hraní konzolových klasik na PC už není nějak složitá záležitost. Jediné, co jsem nakonec musel překousnout bylo hraní na gamepadu, ale to se mi jistě do budoucna neztratí.

Hned na začátku hraní na mě padla nostalgie, po 15 letech od doby, kdy jsem poprvé hrál VC, jsem byl znovu v tomhle skvělém městě, jakoby se za tu dobu nic nezměnilo, ale opak je pravdou, jelikož se VCS odehrává v roce 1984, tedy asi 2 roky před svým předchůdcem, tak při projížďkách městem jsem zaregistroval pár staveb, které jsem neznal a pár prázdných míst, kde se teprve stavět bude. Nejmarkantnější to bylo u mého oblíbeného Sunshine Autos, na místě kterého byl obří billboard s tím, že se tento luxusní autosalon bude stavět a hned vedle takový umolousaný autobazar stejného jména :) Podobných zjištění jsem pak zažil ještě několik.

Začátek hry byl na opačném ostrově než minule, to bylo taky zvláštní, ale proč ne. Rádia zůstala skoro všechna stejná, ale jejich repertoár byl samozřejmě jiný, stále plný kvalitních osmdesátkových hitů (přesto je pro mě soundtrack ve Vice City pořád nejlepší). Hra sice vyšla o pár let později než její předchůdce, ale kvůli tomu, že byla na PSP, tak vypadala takřka stejně, občas i mírně hůř, ale to nebyl žádný problém.

Velmi mě potěšilo potkávání se starými známými, jako byl brácha Lance Vance, který byl ještě bláznivější než jsem si ho pamatoval, oproti tomu Phil Cassidy byl na můj vkus až moc klidný, přeskočilo mu asi až po roce 1984 :) Potěšil mě i milostný vztah, který se do té doby v GTA moc neobjevoval. Jako nabrnknout si vdanou ženu s dítětem a pak jí zabít manžela a nakonec o ní přijít je na poměry GTA netradiční a nečekaně zajímavej koncept.

Co mě nepotěšilo byl fakt, že celá hra se točí prakticky jen kolem kokainu, pryč je různá šmelina, podvody a další radovánky. Protože jsou skoro všechny postavy na kokainu závislé, tak jsou taky řádně bláznivé až vyšinuté. Jen ten slavný zpěvák Phil Collins je normální a jeho účast mě moc potěšila, ač nejsem jeho fanoušek.

Nakonec bylo ovládání na gamepadu celkem v klidu, toho jsem se trochu bál. Příběh byl oproti plnohodnotným GTA trochu slabší, ale to mi plně vynahradila nostalgie. Trochu doufám, že další GTA titul bude zase z Vice City, až opadne zájem o GTA V a RDR 2, tak snad bude na řadě :)

Pro: Vice City, soundtrack, staří známí, pár neotřelých nápadů

Proti: není na PC, slabší příběh, samej kokain

+12

Zuma's Revenge!

  • PC 75
Hry podobného ražení jsem před lety občas hrál, dnes už ani ne. Tahle hra tak pro mě byla navrátem do minulého desetiletí.

Všechno celkem pěkně odsýpalo a za nějaké 2 večery jsem se dostal skoro až nakonec (do 58. levelu z 60), ale tam došlo k velmi silnému vystřízlivění. Hra byla do té doby relativně v pohodě a takřka každý level se povedl na první pokus, ale tedy těch pár posledních už bylo opravdu hodně těžkých. Potíž je, že se hra ukládá po každých 5 levelech, takže případné nesnáze vedou často k další půlhodině hraní za maximálního soustředění a nejasného výsledku. Posledních pár úrovní se prostě jen tak nepovede dokončit. Jedinou jiskřičku naděje znamenají bonusy, které se občas objeví, ale musí se je podařit dostat a to ještě v nějaké rozumné frekvenci a druhu. Levely 56-60 jsem tak opakoval asi padesátkrát a už jsem si začal říkat, že se na hru vykašlu a bude to navždy jedna z těch nedohraných, ale nakonec se to nějakou náhodou podařilo a já prošel.

Už si přesně nepamatuju, jestli byly u původního dílu nějaké nadstavby nad tím běžným střílením stejně barevných kuliček, ale tady se mi líbily souboje s bossy (po každých 10 levelech). Na každého platí trochu jiná taktika, naštěstí je to celkem intuitivní proces, takže nakonec každý boss je překonán.

Od Zumy si neodnese člověk žádný velký zážitek na který by vzpomínal i za několik let, jde spíše o procvičení postřehu a rychlého rozhodování, což ale taky není na škodu. Někdy v budoucnu si asi zas nějaký díl, nebo klon zahraju.

Pro: cvičení postřehu, souboje s bossy, barvičky

Proti: ukládání až po 5 levelech, mnohem vyšší obtížnost posledních kol

+13

Death Rally

  • PC 95
Tato hra nestárne. Hrál jsem jí už na gymplu při i po hodinách počítačů, ať už s kámošema, nebo sám. Vždycky jsem měl obličej Nasty Nicka, to byl také důvod, proč tento sympaťák se mnou v závodech nikdy nejel. Hra má prostě jen 20 obličejů řidičů a tak, když si člověk jeden vybere, tak prostě jezdí za něj a hotovo. Ovšem vždycky pěkně od nuly, což je trochu nespravedlivé, protože i takový Farmer Ted má na začátku mistrovství už 2 body a to ani nemluvím o těch matadorech vepředu v čele se Samem Speedem, Jane Hondovou a Dukem Nukemem, ty už maj bodů kolem stovky. No, nezbývá než zatnout zuby a vyhrávat závody a získávat peníze a body.

Závody jsou ve 3 "výkonnostních" kategoriích a tomu odpovídají i odměny a obsazení. Farmer Ted s Bogusem Billem nikdy nejedou ve svých Broucích v závodech s Dukem apod. (Když jsem jednou zkoušel Farmer Tedovi pomoct, tak se mi to nepovedlo výš jak na 12. místo, sice jsem mu umetl cestičku k vítězství v závodě, ale bohužel v jeho kategorii byly moc nízké body. Každý holt musí hrát jen sebe). :)

Hráč se hlásí do závodů dle vlastního sebevědomí a schopností, takže jsem se vždycky hlásil o kategorii výš, než bych měl, koukalo z toho víc peněz a rychlejší postup (nebo rychlejší smrt). O tom přeci tahle hra je.

Před závody se dá nakoupit nový vůz, upgrade, nebo různá nekalá vylepšení, kterými se dá pak škodit soupeřům. Nikdy nebylo nic lepšího, než dostat po závodě sponzorský dar od samotné smrtky za dobře vykonanou práci :) Na druhou stranu však v některých situacích může hrozit i game over, to když se nedaří a peníze nestačí na opravy vozu, nebo když se nepovede splnit záškodnický úkol a sponzor hráče pokutuje a ten už nemá peníze.

Samotné závody jsou super, je to souboj o život, ale zároveň je nutné myslet na co nejlepší umístění. Postupem hrou se vše zrychluje a i tratě jsou těžší. Závěrečný souboj s mýtickým jezdcem je oproti předchozímu hraní o stupeň těžší a neodpouští žádnou chybu, ale vždycky se to nakonec povede.

Death Rally je hra, ke které se vracím každých pár let a budu tak činit i nadále. Remake Death Rally mi oproti tomu stačilo projít jednou.

Pro: 20 sympaťáků, smrtící závody, tuning a záškodnictví

Proti: neexistuje relevantní nástupce

+20

Brothers: A Tale of Two Sons

  • PC 90
Upřímně, hru jsem měl už dlouho koupenou, ale stále jsem si říkal, že to vypadá jak typická hopsačka a kdoví jestli mě to vůbec bude bavit. Je ale pravda, že jsem si o hře nic nestudoval, takže můj dojem byl založen jen na pár videích, který jsem snad ani neviděl celý :)

Svůj názor jsem si potvrdil a to na celých asi 5 minut :) úplný začátek mě moc nebavil, ale sotva ta památná výprava začala už to byla jízda. Klíčová byla spolupráce mezi bratry a ta se vážně povedla. Snad poprvé jsem hrál hru prakticky všemi deseti, i když je pravda, že dění na obrazovce by asi pro diváka působilo občas absolutně chaotickým dojmem, hlavně ve chvílích, kdy se bratři dostali na opačnou stranu než příslušná ruka.

Spolupráce byla důležitá, ale co mě dostalo snad ještě víc, bylo prostředí, střídalo se přesně ve chvíli, kdy si člověk pomyslel, že už v dané lokaci viděl a provedl všechno. Je až zarážející, že každé nové prostředí je lepší než to předcházející, to se v každé hře nevidí. Velmi se mi líbili obři, ale polární kraj byl prostě super, jen jeho konec mě moc nepotěšil. Jakožto starší bratr podávám protest :) Potěšilo by mě, kdyby při každém rozehrání nebylo jasné, který z bratrů zemře. Jak já k tomu pak přijdu, až si to jednou s bráchou zahraju a budu na konec jenom koukat ze záhrobí? :).

Jako poslední poznatek si odnáším fakt, že Bratři jsou snad první hrou, která ma achievementy, ale žádný z nich není příběhový a člověk je tak odměnen, když "sejde z cesty", zajímavý nápad.

Hru jsem dal na jeden zátah a emoce stříkaly všemi směry, proto jsem taky odložil oběd asi o 2 hodiny, prostě jsem se nemohl odtrhnout. Byl to zážitek, který člověk jen tak u her nezažije. Někdy si Bratry s bráchou zopáknu, hra k tomu prostě vybízí ;)

Pro: příběh, prostředí, coop obou rukou, pohádka

Proti: mohlo být o krapet delší, radši bych poslouchal švédštinu

+28

Hero of the Kingdom III

  • PC 70
Jakožto fanoušek předchozích dílů jsem nevydržel a musel si trojku pořídit a rozehrát ihned po vydání. Bláhově jsem si myslel, že bych to mohl jako "matador" zvládnout na jeden zátah a splnit tak jednu kategorii Herní výzvy, ale to samozřejmě nevyšlo a jsem rád, že jsem to včas vzdal. Víc jak 7 hodin hrát hru v kuse už chce trénink, náladu a dostatek času a já neměl ani jedno :)

Když jsem hru tedy rozehrál, tak prvních asi 5 minut bylo vše stejné jako dřív, stejný vizuál, hrdina z nuzných poměrů, triviální úkoly typu donášky jídla apod. Po těch pár minutách však začaly vyplouvat na povrch změny. Mezi prvním a druhým dílem nebyly změny téměř žádné, tady jich bylo celkem dost, až jsem hraním nabral dojem, že už nehraju stejnou hru. Jako první mě uhodil do hlavy "respawn" takřka všeho, znovu se objevují vysbírané houby, kytky, pochytané ryby, zastřelená zvěř i pobitá monstra. Na jednu stranu tak odpadá neduh, kdy na zisk všech achievementů bylo potřeba prošmejdit a pixelhunt metodou prohledat kdejaký kout, aby se našla poslední houba, nebo schovaný sud, teď už stačí prostě jen chodit po světě a sbírat a lovit a bojovat a achievementy prostě naskáčou samy časem.

Další podstatnou změnou je neustálá potřeba lektvarů a kopců jídla a to takřka na každou akci. Shánění a výroba nejsou kdovíjak těžké, ale otravně působí neustálá nutnost na všechno klikat a to hned dvakrát, na započetí a ukončení akce (to už bylo i dříve, ale tady je to množství klikání násobně vyšší). Taky mě zaujalo, že už ani na ty nejtužší boje není potřeba najímat si vojáky a pořizovat si nějaké super zbraně, teď už hrdina zvládne zkosit králíka i pekelného démona sám a celkem v klidu (pokud je pořádně najeden :D) I příběh je dosti plytký a vleče se. Je úsměvné, že člověk zná finálního bosse už někdy od půlky hry, aby nakonec zjistil, že se s ním přímo neutká a on zhyne na nedostatek sil :D je to tvrdohlavec a nesympaťák.

Z mého komentáře se může zdát, že hra je velmi špatná, ale tak to není. Je dobrá, oproti velmi dobrým předchůdcům. Je možné, že mi nesedly změny a hráč bez znalosti jedničky a dvojky hru ocení víc. Chápu, že hru dělají jen 2 lidé, ale stejně, za 3 roky práce bych čekal něco lepšího. Pokud vznikne další díl, tak snad spíš naváže na starší díly než na tento.

Pro: roztomilé, zčásti osvědčená hratelnost

Proti: novinky rozbijí osvědčenou hratelnost, příběh, záporák

+23

Mad Max

  • PC 80
O existenci filmů s Melem Gibsonem vím, ale nikdy jsem je neviděl. Nový Maxův film jsem taky zaregistroval, ale doposud nezhlédnul. Můj přístup ke hře tak nebyl ničím ovlivněn, těžko říct, jestli to je dobře, nebo špatně :)

Hned na počátku mě zaujalo, že všechno vypadá krásně (graficky), všude samej písek, oheň a kouř. Cutscény mají takřka filmový feeling. Hned jsem se skamarádil s potrhlým hrbatým mechanikem a ten mi pomáhal se stavbou nejlepšího auta a mezi tím mě seznamoval se zvráceným náboženstvím.

První 2 hodinky jsou spíše o seznamování se světem, Maxovými schopnostmi a možnostmi, které hra nabízí. Pak už dojde na věc, příběh by se měl pořádně rozjet, opak je ale pravdou. Nastává neustálé opakování několika činností, které trvá až do konce (tedy tyto činnosti končí asi 2 hodiny před koncem, kdy následuje posledních pár misí). Tohle nutné grindování asi nesedne úplně každému, ale já mám zřejmě štěstí a mě to ve hrách většinou celkem baví, asi bych taky nezvládnul opakovat vše po celý den, ale ty 2 hodiny denně, které jsem hře většinou věnoval, mně příjemně ubíhaly.

Nejradši jsem měl přepadávání konvojů, ze začátku to byla činnost klidně na 20 minut, protože můj Max i auto nebyli kdovíjak schopní, ale ke konci už to bylo otázkou okamžiku. Jako nejslabší jsem naopak shledal hledání min, to je pořád stejné a nutnost mít pro tuhle činnost jiné auto je jednoduše blbá. Ale to, že se miny hledají podle štěkání psa, je neotřelý prvek, to zas jo.

Podařilo se mi tedy splnit všechny tyhle minihry a vliv hlavního záporáka tak z mapy postupně zmizel. Je ale škoda, že jsem pak už neměl nutkání prohledávat každé místo na mapě kvůli šrotu, protože jsem v té době měl už všechno vylepšeno na maximum, surovin je prostě k dispozici moc, navíc když je člověk pravidelně zásoben z dobytých táborů.

Po vyčištění mapy pak přišel čas na závěrečné vyřízení účtů s osazenstvem Benzínova. Bohužel, nápaditost misí už nebyla kdovíjaká. A závěr mě vyloženě naštval, ale to je asi problém toho, že jsem nebyl schopen po celou dobu hraní se s Maxem ztotožnit. Jeho vinou tak zemřeli 3 kladné osoby a dokonce bylo zničeno i auto, který jsem 40 hodin piplal, jako wtf, já to sakra nedělal pro legraci. Nejlepší z toho byla záchrana malý holky jenom kvůli tomu, aby byla za 10 minut mrtvá, to je fakt cool teda. A zavraždění Chumbucketa je na válečnej soud. Nemám problém, když na konci hrdina, nebo jeho přátelé zemřou, ale musí to mít nějakej smysl. Max je tak asi nejhorší kladnou herní postavou za kterou jsem hrál. A to je vlastně klad, není nic horšího než stereotyp :)

Od hry jsem nečekal žádná dalekosáhlá poselství, nebo hluboký příběh, chtěl jsem příjemnou akci, neokoukané lokace a nějaké to dovádění s autem a toho všeho se mi bohatě dostalo. Přesto je Mad Max jen dobrá hra, nemá smysl ji oslavovat, nebo zatracovat tečka.

Pro: Max je blázen, konvoje, auto

Proti: Max je blázen, moc surovin

+14 +15 −1

This War of Mine

  • PC 90
O hře jsem tak nějak věděl, že je dobrá, dotýká se tématu, které není běžné a má zajímavé zpracování, dál jsem se k dalším informacím nějak nepídil, jen jsem měl hru v hledáčku, že až nadejde čas, tak si jí zahraju. Ten čas přišel právě teď a strávil jsem s hrou asi týden večerního hraní a až do konce se nenudil.

Na začátku jsem dostal partu 3 lidí. Herní mechanismy jsem rychle pochopil, ale co se ukázalo jako oříšek, bylo to, co vyrobit/vylepšit a sehnat jako první. Ukázalo se, že stěžejní věci jsou jídlo a různý zdravotnický materiál. Chodil jsem tedy do různých lokací a sbíral, co se dalo, protože jak na potvoru se jídlo a léky skoro nikde neválí :) Něco jsem si doma vyrobil, ale jaksi jsem podcenil zabedňování baráku, takže ke mě každou druhou noc chodili nezvaní návštěvníci a něco pěkného si odnesli, to narušovalo stav zásob, morálku a tomu, kdo byl zrovna na hlídce přibývaly šrámy. Vše vyvrcholilo 13. den. Šel jsem si takhle do školy pro zásoby a potkal tam párek důchodců, kteří měli trochu zásob (jídlo a léky), rozhodl jsem se je okrást, ale oni kladli odpor, byl jsem nucen je pozabíjet a to byl začátek konce. Domů jsem se vrátil tak deprimovaný, že si ten jedinec hned za dveřmi sedl na zadek a byl tak mimo z toho zločinu, že tam vydržel sedět celý den a jen naříkal. Aby toho nebylo málo, tak druhá postava schytala v noci od návštěvy taková zranění, že ležela na smrtelné posteli. Třetí člen party, který byl do té doby relativně v pohodě tak musel v noci vyrazit na zkušenou, otevřel dveře supermarketu a dostal dávku ze samopalu. To znamenalo první konec hry, hra mi to sice nenapsala, ale v dané situaci už nemělo valný smysl pokračovat.

Hru jsem pak rozehrál ještě asi pětkrát a dostal se do podobné fáze +- 10. dnu, kdy se začalo vše víceméně hroutit. To jsem si začal říkat, že jsem fakt lama a skončím jako Walome, který hru taky nikdy nedokončil, ale řekl jsem si ne, tak to skončit nemůže.

Nakonec jsem využil partu, která byla vcelku kompaktní, rychle obrnil dům, aby nedocházelo ke ztrátám a začal pomalu rozjíždět své survival impérium. No, co si budeme povídat, hlad byl vlastně permanentní, ale nedostal se do kritických hodnot. Drobné oděrky, nebo nemoci se dařilo kurýrovat, občas jsem dopřál kuřákům i nějakou tu cigaretu. Během hry jsem narazil na pár nebezpečných situací a 2 členové při hledání zásob byli zastřeleni, ale nakonec se povedlo přežít rabování, zimu i nedostatek "bezpečných" lokalit se zásobami a 2 postavy se dožily konce války.

Hra nabízí směs různých zážitků a emocí, od radosti z dobře vykonané práce, nebo rozdělení se o zásoby s potřebnými po frustraci a smutek, když se nedaří, nebo když nějaká postava zemře. Myslím si, že hra pěkně ilustruje hrůzy války, i když skutečnost je ještě asi o kousek horší. Někdy se ke hře ještě vrátím, rozhodně stojí za to.

Pro: emoce, inovativní koncept a nápad

Proti: frustrace

+19

The Walking Dead: Michonne - Episode 1: In Too Deep

  • PC 75
První série Walking Dead pro mě byla svého času jako blesk z čistého nebe, podobný herní zážitek jsem do té doby neměl. Druhá série si držela relativně slušnou laťku, ale už chyběl ten wow efekt. Toto zombií univerzum mě stále baví, tak jsem si zkusil i tuhle minisérii (opravdu mini, protože to trvalo asi jen 4 hodiny, což je asi třetinový čas co u jedničky).

Krátkost celé hry má za následek, že je všechno chrleno relativně rychle. A člověk se alespoň ze začátku ve všech postavách trochu ztrácí. Nemůžu však tvrdit, že by příběh byl nějaký odfláklý, je to kvalitní věc. Co však člověka zaujme je všudypřítomné násilí. Je ho opravdu dost a krev lítá do všech stran. Trochu otravné jsou quicktime eventy, které se najednou čas od času zjeví a je nutno je zvládnout, takže tlačítka Q a E je nutno mít v pohotovosti.

Netuším jestli je to doopravdy, tak jak to vypadá (v minulých sériích jsem se párkrát spálil), ale tady jsem měl po celou dobu hraní dojem, že moje rozhodnutí opravdu mají vliv na děj a chování postav a to jsem si často vybíral to řešení, které nabízelo více násilí a rozepří, ani nevím co to do mě vjelo :) Co mi moc nesedlo, jsou neustále se opakující halucinace odhalující minulost hlavní hrdinky. Její minulost mě popravdě moc nezajímala a chtěl jsem se soustředit na současné dění, ale asi je to o vkusu každého hráče. Samotní zombíci byli ve hře spíše jako kulisa a do děje téměř nezasahovali, to je ve hře která se jmenuje, tak jak se jmenuje celkem problém.

Oceňuji kvalitní soundtrack, který mi přišel lepší než dříve. Přesto už si hru asi nikdy nezahraju, je to taková jednohubka na jedno, dvě odpoledne a stačí to vidět/hrát jednou.

Pro: mačeta, násilí, sympatické postavy

Proti: zombíci jsou jen kulisa, halucinace

+9

Shadow Tactics: Blades of the Shogun

  • PC 95
Commandos: Behind Enemy Lines je dodnes moje nejoblíbenější hra. Takže na tenhle kousek, který hraje podle stejných pravidel, jsem se těšil jak malý kluk. Za tu dobu pár podobných her vyšlo, ale v mých očích bylo kvalitní jen Desperados: Wanted Dead or Alive, další díly Commandos jsou pořád dobré hry, ale už mi přišly spíš jako úlitba casual hráčům, tím spíš další díly Desperados, ty už ani nejsou zábavné. Takže vlastně od roku 2001, kdy vyšlo první Desperados trvala má žízeň po té pravé hře z tohoto minoritního herního podžánru. A podařilo se, Shadow Tactics od teď patří do mého triumvirátu commandos-like her :)

Hra se rozjíždí relativně pomalu a první dvě mise jsou spíš takovým tutoriálem, který zvládne každý (už jen z toho důvodu, že minimum nepřátel je sledováno více jak jedním parťákem, takže jejich odpravení je piece of cake. Člověk se tak seznámí s postavami, které ho budou provázet celou hrou a taky herními mechanikami a schopnostmi jednotlivých členů týmu. Těch je celkem 5 a jak je u podobných her zvykem, každý umí něco jiného a je tak často potřeba postupovat systematicky a přepínat mezi nimi.

Celá hra se sice odehrává ve středověkém Japonsku, ale během hraní mi často na mysli vytanulo staré dobré Desperados: Wanted Dead or Alive, vizuál se mu hodně blíží (ač je o 15 let mladší, ale ten feeling tam je) a hlavně během misí probíhají mezi členy rozhovory plné osobních narážek a vtípků, někdy i dosti jadrných. Příběh hry taky není tuctový a v rámci zmíněnýh her je asi nejlepší. došlo v něm i ke 2 zvratům, jeden jsem očekával, ale ten druhý mi takřka vyrazil dech a to i z důvodu jaký dopad na hratelnost má.

Když jsem začínal hrát, říkal jsem si: "Jsem matador, třináct misí, to mám tak za15 hodin hotový." Ale mýlil jsem se. První "tutoriálové" mise sice trvají každá ani ne hoďku, ale ty další už se šplhají ke 3 a někdy i 4 hodinám, to je ale čistý čas, je nutné ale počítat s častým nahráváním, takže jsem nakonec skončil na hodinách 40 :) Ale každá minuta za to stála, teda vlastně ne, jako jediný zápor hry, který je však hodně otravný, se ukázalo nahrávání jednotlivých misí. Load během mise je otázka pár sekund, to je v pohodě, potíž je po samotném spuštění hry jako takové, nahrávací obrazovka trvá něco mezi 3-5 minutami a to je v dnešní době prostě neakceptovatelné, pokaždé je sice vidět hláška, že spouštění může trvat několik minut, ale to nic nespraví. Takže nutností je hrát hru po delší dobu a ne ji zapínat jen na nějaké zabití volné čtvrthodinky.

Jeden zápor však nedokáže zničit celou hru. Už jen kvůli nevídaně vyrovnané partě postav. Každý sice umí něco, ale u každé předešlé hry mi přišlo, že pár postav je tak speciálně zaměřených, že sice umí jednu unikátní činnost, ale zbytek hry jen postávají nevyužití v koutě. Tady to tak není, každý je plně využitelný po celou misi. Něco jiného je, že jsem si oblíbil jednu postavu, mladou dívku Yuki a hrál velmi často s ní, ale i ostatní by většinu činnosti zvládli, jen trochu jinak.

Oceňuji i stínový mód (hra se tak vlastně i jmenuje), kdy lze každé postavě udělit povel k jedné činnosti a pak stačí jeden Enter a pokud se vše povede jak má, tak se spustí divadlo na jehož konci je kupa mrtvol a volná cesta dál :)

Sečteno podtrženo, tahle hra je prostě paráda, to nejlepší z Commandos a Desperados smícháno s několika dobrými nápady a ve slušivém hávu. Dlouho jsem se na to těšil a zklamán vůbec nejsem, spíš nadšen. Hra asi není pro každého, ale kdo aspoň trochu zavadil o zmiňované hry a líbilo se mu to, tak je tohle pro něj takřka povinnost ;) Doufám, že další čekání bude kratší než 15 let :D

Pro: Commandos a Desperados v novém pojetí, stínový mód, Yuki

Proti: nesmyslně dlouhá nahrávací obrazovka po spuštění hry

+21

12 Labours of Hercules VII: Fleecing the Fleece

  • PC 65
Nějaký čas utekl a objevil se už sedmý díl série, které se věnuji pravidelně asi 2 roky. Je pravda, že hra je v podstatě pořád stejná, s přibývajícími díly je příběh bohužel trochu plytčí a změny, které byly mezi prvními díly alespoň nějaké tak teď už jsou doslova zanedbatelné. V tomto díle přibyly v podstatě jen dřevěné sloupy, které slouží jako krátkodobá zásobárna dřeva a to je vlastně všechno. I Íáson s Médeou mají schopnosti jen nepatrně jiné, než postavy předchozích dílů.

Zdá se mi, že série pomalu přešlapuje na místě. Asi nechce ztratit fanoušky, kteří už si zvykli na daný standard, ale i ti podle mě alespoň nějaké změny chtějí, soudím tak podle sebe. Dalším nedostatkem je příběh, pominu-li naivitu, na kterou už jsem si zvykl a nevadí mi, tak mě zarazilo, že hra má sice 50 běžných levelů (a 5+1 bonusových), ale příběh defacto končí po 40. úrovni, kdy se podaří získat zlaté rouno a Iáson s Medeou se vezmou. dalších deset levelů je jen nastavovaná kaše bez jakékoliv souvislosti s předchozím.

Nechci jen kritizovat, hra je pořád dobrá a pokud ji někdo bude hrát bez znalosti předchozích, tak bude zážitek asi pěkný. Ale když někdo hraje prakticky to samé už posedmé, tak už nastoupí větší či menší stereotyp. Bojím se, aby Herkulova série neskončila, ač by si to v tuhle chvíli asi zasloužila. No třeba se vývojáři trochu pochlapí a příště bude zas dobře ;)

Pro: pořád stejné, Herkules

Proti: pořád stejné, žádné novinky, stereotyp

+6

Speed Kills

  • PC 45
V roce 2012 vznikla hra Death Rally, remake dalo by se říci kultovní hry z roku 1996 Death Rally. Podle mého mínění z něj Speed Kills do značné míry těží. Bohužel je to zpracování značně nešťastné a co je hlavní, není ani moc zábavné.

Vše se točí kolem systému turnajů vozidel a vznášedel na několika imaginárních planetách. Soupeři jsou dle obrázků celkem sympaťáci, ale na trati jsou to bohužel jen anonymní vozidla. Je to škoda, u druhého Death Rally figurovali v závodech mimo běžných soupeřů i minibossové, kteří byli rychlejší a tužší a jejichž poražením se daly získat různé výhody. To tu není. Závody jsou často jen bezhlavý masakr o přežití a tratě nejsou moc nápadité, spíše nudné.

V rámci žánru, kde není kdovíjaká konkurence se podle mě dá i s malým rozpočtem udělat solidní hra, tahle je ale jen promarněným potenciálem.

Pro: Závody, sympatičtí soupeři

Proti: Zpracování závodů, nezajímavá vozidla, nudné tratě, anonymní soupeři během zavodu

+10

MOAI: Build Your Dream

  • PC 70
Poslední dobou často hraju podobné hry, v čele se sérií 12 Labours of Hercules. Je to takový oddechový žánr, kde pouze “čistím” danou lokaci od různých překážek a získávám různé suroviny na stavby a jejich vylepšování, případně na splnění cílů.

Jakožto trosečník na tropickém ostrově jsem byl pověřen urovnáním poměrů na tomto kusu země. K ruce mi byli domorodí pomocníci, kteří plnili mé příkazy. Postupem času se vše zdařilo a odjezd z ostrova domů do civilizace se nekonal, konala se svatba s náčelníkovou dcerou :). Posloužily i sochy Moai, které každý zná z Velikonočních ostrovů. Zahnaly zlé duchy a bylo zas dobře.

Hra pěkně odsýpá, opakovat nějaký level není téměř potřeba. Přesto je pro mě zmíněná Herkulova série o trochu výš. Chybí tu něco navíc a větší variabilita činností.

Pro: Moai sochy, tropy, zajímavý příběh

Proti: Stereotyp, málo činností

+6

The Wheelman

  • PC 20
"Umírat se nevyplácí"

Tohle moudro vypadne na hráče pokaždé, když ve hře zemře, postupem hrou se objevuje čím dál častěji. Uvítal bych spíš, kdyby se moudra trochu střídala, protože tuhle informaci jsem tak nějak tušil už předtím, ale jak jsem zjistil, takhle myšlenka je ještě to lepší, co ze hry vypadne.

Je pravda, že jsem od hry nic nečekal, takže začátek mě sice nějak moc neoslovil, ale bylo to relativně v pohodě. Naučil jsem se jezdit autem po Barceloně a několik triků do honiček. Po pár hodinách jsem však vystřízlivěl, hra je pořád to samé, ježdění z bodu A do B, pak telefon, že se mám dostavit do bodu C na druhé straně města, honička s gangstery/policií/náhodnými lidmi, uniknutí/zlikvidování cíle, a občas zase přesun zpět do A, nebo B. Takže dobrá půlka ježdění je jen vata na natažení herní doby + honičky často přes čtvrthodiny, kdy se případná chyba trestá smrtí, nebo jiným neúspěchem a nastává nová čtvrthodina s nejasným výsledkem.

Hra je postavená, jak je už z názvu patrno, na ježdění autem. To tvoří tak 3/4 hry, zbytek jsou přestřelky a videa. Blbé je, že jízdní model nerespektuje jakékoliv zákony a to ani ty fyzikální, všechna auta jezdí stejně, je jich jen pár druhů (cca 10), jízdní model je horší i než v The Saboteur a to už je co říct. Honičky jsou poprvé dobré, podruhé repetitivní a po čtyřicáté extrémně frustrující. Pronásledovatelé se na vás pověsí, vráží do vás a střílí, a když se je povede odstranit, tak hned za rohem čekají další a to pořád dokola, dokud se nějakým řízením osudu a náhody neobjeví chvilkové okno, kdy se podaří uniknout.

Ježdění je blbé, ale pak přijde na řadu střelba a ta je extrémně demetní. Protivníci stojí na místě, to je jeden druh, nebo se kamikadze stylem rozeběhnou přímo proti vám, to je ten druhý druh, pokud jich to udělá víc najednou, tak se objeví "umírat se nevyplácí" pokud jen jeden, tak má hoch protivník smůlu. Samotná střelba je příšerná, míření jak v Moorhunu a výsledný efekt vlastně taky :(

Do toho tu máme jakýsi příběh 3 mafiánských gangů v Barceloně, kdy váš Vin Diesel (ve hře se jmenuje Milo) pracuje zároveň pro všechny a nikdo si toho až do konce nevšimne :) Mise jsou prokládány relativně pěknými animacemi, za které by se sice styděl každý béčkový film, ale v této hře je to velký nadstandard a jedno z mála hledisek, které ji odlišují od odpadu. Co oceňuji asi nejvíc je stránka životopisu postavy poznané v předchozí misi, je to svěží nápad, bohužel bez dalšího využití.

Hra mě postupem času začala víc a víc štvát, každou hodinu to bylo horší a horší. Podobnou frustraci, která by trvala podstatnou část hry jsem ještě nikdy nezažil. Poslední mise jsou ještě zběsilejší než ty předešlé, všechno se prodlužuje, ale jelikož už jste to samé hráli nesčetněkrát předtím, tak je to doslova opruz. Hra má sice "jen" 23 misí, ale ty poslední už jsou každá v řádu hodin.

Musím se přiznat, když jsem předposlední misi opakoval kvůli časovému limitu na přestřelku asi po třicáté (během více jak 2 hodin), tak jsem si na tenhle úsek aktivoval cheat na nesmrtelnost. Bylo to morální dilema, ale bylo to buď cheat, nebo nedohrání :( Pak už jsem to to nějak domrskal do konce a závěrečné titulky ihned přeskočil, ač je vždycky u her sleduju až do konce. Hra a všechno s ní spojené pak hned zmizela z PC a tímhle komentářem se s ní definitivně loučím.

Je to smutné, nebýt herní výzvy, hru bych opustil už po pár hodinách, takhle to bylo opravdu utrpení až do konce. Horší hru (když nepočítám pár freeware titulů) jsem nikdy nedohrál. Pokud nejste masochisti, tak vám to taky nedoporučuju. Protože hrát Wheelmana a umírat se nevyplácí.

Pro: životopisy

Proti: jízda, střelba, příběh, frustrace, bugy a všechno ostatní

+15

Dwarfs!?

  • PC 70
Tato hra mi uvízla v paměti především díky tomu, jak jsem jí získal. Na steamgifts se objevil giveaway s 20000 kopiemi této hry. Vývojáři asi chtěli ještě chvíli udržet své servery v chodu, nebo něco takového. Nakonec se tuším rozdalo asi jen 15 tisíc kopií.

Hra se skládá z jednotlivých úrovni, které trvají, dokud se nepodaří nasbírat předepsaný počet surovin. Před každou úrovní je krátký briefing, který je namluven velmi zajímavým hlasem s netradičním přízvukem, takhle nějak si představuju trpasličí proslov :)

Vše spočívá v tom, že hráč z pohledu ze shora instruuje své trpaslíky kterým směrem mají kopat, aby se pokud možno dostali k ložiskům zlata a dalších drahých hornin a kovů. Zpočátku je to brnkačka, ale trpaslíci pomalu přibývají a už není úplně v silách hráče je všechny hlídat, takže se občas prokopou k vodě, nebo k lávě a ty se pak nekontrolovatelně šíří a ničí vše v cestě, včetně trpaslíků. Hra mě pomalu přestávala bavit a když se takovéto důlní katastrofy začaly opakovat co 10 minut, tak jsem ji nakonec opustil.

Pro: Briefingy, těžba

Proti: Důlní katastrofy, pořád téměř stejné

+8

Tragédie Ruprechta Falckého

  • PC 85
Hry jsem si všimnul hned po jejím vydání (díky tomu, že se hned objevila na DH) a opravdu mě zaujala. Dokonce jsem se na steamu i skamarádil s autorem :) Filmy Karla Zemana tak nějak zhruba znám a je to něco, co člověku svým vizuálem prostě v paměti utkví, proto mě hra inspirovaná právě touto tvorbou vlastně zaujala.

Člověk ovládá mongolfiéru, které je pevně usazen samotný Ruprecht Falcký a hlavním úkolem je sbírat parťáky, osvobodit princeznu a pak nahnat, co největší skóre. Konec hry je otázkou několika minut. Na nebi se to hemží vzducholoděmi a různými útočnými balóny, na moři jsou lodě a pod vodou ponorky. Každým úspěšným sestřelením nepřítele sice přibývá skóre, ale zároveň přibývají protivníci a každou chvíli se objevují noví a těžší. Tenhle vzdušný masakr trvá v průměru tak 2 minuty, pak už je to většinou nad síly hráče a je sestřelen a začíná se odznova :) V celkové tabulce jsem se dostal na 10. místo a to je už asi můj strop, dalších pár hodin už zlepšení nepřineslo.

Pokud by byla hra jen o tom střílení, tak by moc dlouho nevydržela. Další dimenzí hraní je však postupné odkrývání stránek kroniky, které závisí na plnění roztodivných úkolů, které často nejsou jasné na první pohled, ale na druhý, či pátý už pak jo. Mongolfiéra se postupně plní novými členy, kteří přinášejí drobné (ale opravdu drobné) bonusy pro vzdušné zápolení. Na jednu věc jsem nebyl schopen přijít, ale autor Spytihněv mě popostrčil a bylo zas dobře.

Hra je zvláštní, ale o to víc zajímavá. Žánr mi moc neříká, ale je zpracován poutavě a opravdu chytře. Všechny své dojmy nejsem schopen sdělit, proto každému zvídavému hráči doporučuju si hru zahrát.

Pro: Karel Zeman, vizuál, postupně odkrývaný příběh, obtížnost narůstá spolu se skóre

Proti: obtížnost narůstá spolu se skóre

+11

Surf's Up

  • PC 65
Když byl film, podle kterého je tato hra, v kinech, tak se ke mně s bráchou dostaly lístky zdarma, říkal jsem si, že to bude asi blbost, ale tak proč ne. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že film je fakt dobrej a dodnes ho řadím ke svým nejoblíbenějším animákům :)

Hra si z filmu bere vše a herní náplň se tak točí kolem surfování na vlnách v různých prostředích. Hlavní cíl je vyhrát pohár samotného Velkého Zeta, ale to samozřejmě chvíli zabere. Ne moc, ale dobrých 5 hodin určitě. Jednotlivé závody jsou prokládány vtipnými videi, které moderuje mrož a rozhovory mu dávají skoro všichni protagonisti filmu.

U samotných závodů je vidět, že hra je cílena na děti, takže nelze čekat kdovíjakou obtížnost a opakování závodu se tak děje jen výjimečně, přesto jsem byl občas potrápen útesem, kládou, nebo neopatrným soupeřem, kdy jsem byl ze surfu shozen a přišel tak o drahocenné body. Ale jakožto zkušený hráč Tonyho Hawka jsem tyto epizodní neúspěchy doháněl jinde na trati. Oceňuji, že každá z postav má jiné triky, prkno i hlášky. Na druhou stranu je trochu škoda, že jsem si vystačil jen s těžšími triky, které jsem prokládal těmi epickými, když jsem měl dost staminy/energie/boostu, nebo co to bylo :) Ty jednoduché tak zůstaly nevyužity, takže pak každý závod vypadal prakticky stejně a jen se měnily kulisy.

Na závěr jsem vyzkoušel i sjezd na listu nitrem sopky. To mi připomělo legendární hru Tux Racer, kde taky jezdí tučnák po břiše z kopce. V této činnosti je Tux pořád lepší :)

Surf's Up je taková nemastná hra, pokud bych nebyl fanoušek filmu, tak bych o ní asi nikdy nezavadil a dal si radši nějaký díl Tonyho Hawka, vadila mi i přílišná jednoduchost hraní, hra je evidentně pro děti, což sice na jednu stranu chápu, ale film měl podle mě co říct i dospělým, více obtížností by hře prospělo.

Pro: hra podle filmu, vtipná videa, kuře Joe

Proti: moc dětské, moc jednoduché

+8

RTL Ski Jumping 2005

  • PC 75
Šíšpringn jsem hrál, když to byla ještě novinka a zároveň v době, kdy mě skoky na lyžích bavily nejvíc. Hra je v podstatě jednoduchá. Hraje se vlastně jen na myši a úkolem je udržet se na lyžích na můstku (držet rovnováhu a nebrousit o hrany), načasovat dobře odraz, hodit lyže do véčka a přistát bez pádu a když se to povede, tak i v telemarku.

Pamatuju si, že jsem svou první sezónu začal jako junior a moc mi to nešlo, pravidelně jsem končil na zadku a většinou tak odjížděl ze závodu už po kvalifikaci jako poslední. Ale ke konci sezóny jsem už začal hře a hlavně ovládání přicházet na chuť a pravidelně se kvalifikoval do závodu a několikrát se umístil v první desítce.

Začal jsem pak odznova a už to bylo dobré, bedna byla takřka samozřejmost (i když pár pádů taky přišlo). Mezi závody je nutné za vyhrané prize money nakoupit odemknuté vybavení, které pomáhá pomalu přidávat skočené metry a nějaké peníze je také nutné utratit za kouče, který trénuje fyzičku, techniku, ale pomůže třeba taky s hubnutím. Poslední položkou ve výdajích je voskovač, při kvalitním namazání jedou lyže rychleji a lépe se ovládají, ale kvalita se samozřejmě musí pořádně zaplatit. Proto je nutné skákat pravidelně aspoň v té desítce, jinak má člověk peníze jen na průměrné pomocníky a o lepším vybavení si může nechat jen zdát.

Po výhře v juniorském šampionátu jsem přestoupil do vyššího, už dospělého a i tady se mi celkem dařilo. Všechno bylo třeba dělat ve větší rychlosti, ale když už měl člověk grif, tak to šlo. Vyplatilo se mi hrát hru v kuse, protože, když jsem se k ní vrátil třeba po pár dnech, tak grif nebyl zezačátku stoprocentní a pár závodů to taky tak vypadalo. Co ale moc kvituji, tak na závody se dá sázet a to klidně i na sebe, hlavně zpočátku, kdy člověk ještě není velký favorit jsou případné výhry velmi hřejivé :)

Posledním stupněm byl světový pohár, kde už se měří ti nejlepší. V první sezóně v něm jsem tuším skončil druhý, nebo třetí, ale v následující už se vše povedlo na jedničku. Vyhrál jsem i Turné 4 můstků a na MS taky něco cinklo. Věrným pomocníkem mi byl voskovač Bedřich Lazarova (další oběť vývojářské neznalosti slovanských jmen a jejich zákonitostí, podobný případ byl svého času Pavol Salingova ze série NHL), byl sice až druhý nejlepší za nějakým Japoncem, ale poměr cena/výkon byl bezkonkurenční ;)

Při postupu hrou člověk narazí i na dva české můstky (v Liberci a Harrachově), nevím do jaké míry můstky odpovídají realitě, ale okolí je v každém případě, alespoň na těhle českých značně stylizované, což je škoda. Třeba Harrachov je místo relativně velkého městečka pouze vesnicí tak maximálně o 100 barácích. Bojím se, že ani zbytek hry z reality dalších areálů moc nepobral. Hru taky hodně sráží, že nemá licenci na jména závodníků, takže závody jsou jen proti "seznamu náhodně vygenerovaných" soupeřů.

Ale to hlavní, tedy hratelnost a zábavnost hra nepostrádá. Sám jsem u ní strávil při prvním hraní minimálně 10 hodin a dohromady to možná půjde někam k padesáti. Navíc je tu i hraní s kamarádem na jednom PC, což má taky něco do sebe. Pro mě dodnes nepřekonaný kousek na poli lyžařských sportů.

Pro: skoky, Bedřich Lazarova, množství závodů a můstků

Proti: Bedřich Lazarova, areály neodpovídají realitě, chybí licence na jména

+10

Adorables

  • PC 60
Hra je jednoduše roztomilá. Fotbálek 3 na 3 je príma. Hráč si nastaví směry pohybu, propočítá úhly všemožných odrazů a pak se spustí ta pravá mela, kdy se všech 6 příšerek všemožně odráží a přitom se odráží i míč, někdy dokonce i do branky :) Zajímavým faktem je, že pokud se do branky dostane příšerka, tak je až do gólu mimo hru a na řadu tak přichází třeba takřka bezvýchodná situace 3 na 1, nebo pokud se podaří "vsítit" všechny 3 příšerky v týmu je přeživší tým odměněn technickým gólem.

Potěšila mě možnost turnaje a to kontinentálního, nebo i světového. Velmi mě potěšilo, že evropský turnaj má stejné rozlosování jako ME 2016, takže jsem se mohl pomstít Turkům a Španělům a nakonec celé EURO vyhrát.

Hra nabízí celkem 6 režimů, kromě fotbálku, který je bez debaty nejlepší, jsou to: volejbal, hokej, boj o vlajku, shazování do vody a nakonec i útěk před mumií. Volejbal je paradoxně jen převlečený fotbal, jde o to dostat míč na druhou stranu. Hokej je bohužel nejslabší, do branek se těžko trefuje a puk se skoro pořád zdržuje za brankou, kde je tak málo místa, že se tam příšerka sotva vejde, když se ho povede dostat zas do pole, tak ho samozřejmě soupeř pošle opět za branku a jede se znova :( Boj o vlajku je souboj na pirátské lodi a úkolem je dostat protivníkovu vlajku na svou stranu a přitom bránit i tu svou. Shazování do vody je klasická šťouchaná, kdy vyhrává poslední přeživší a útěk před mumií jakbysmet.

Celkově mám ze hry rozporuplné pocity, fotbal je tak na hodinku opravdu zábava, u těch ostatních sportů stačí tak jeden zápas a hokej pouze kazí dojem. Hra je dobrá tak na 2-3 hodiny, pak už je to nuda.

Pro: fotbal, příšerky

Proti: hokej, stereotyp

+9

AdVenture Capitalist

  • PC 65
Podobných her se v poslední době vynořilo celkem dost. Jsou zadara a člověk v nich vydělává nechutně moc peněz, postupuje do neuvěřitelných úrovní a je to pořád stejné. Vlastně stejné to pořád není, ale... Rozvoj vlastního impéria, je zpočátku raketově rychlý, ale po nějakém čase už je další postup tak pomalý, že trvá celé dny a pak ještě déle. Krátkodobě pomůže restart celého byznysu, který z nějakého důvodu urychlí celý systém vydělávání astronomických částek. Člověk se tak dostane o kus dál než byl před restartem, ale postup se zas zpomalí a tak je nutný restart nový a pak znova a znova. A pak už přestane člověka bavit všechno tohle dělat a už do hry nevstoupí.

Hra se hraje prakticky sama, což by možná měl být sen všech znuděných hráčů, kteří už jsou otrávení ze zběsilého klikání myší a cvakání klávesnice, ale obávám se, že i ti časem opět přejdou na vyzkoušené běžné hry, kde je nějaký ten "pohyb" nutný :)

Jako asi jediný klad téhle hry tak vidím to, že seznámí hráče s názvy těch obrovských částek, které v běžném životě nemá prakticky možnost poznat, nebo si je aspoň představit. Otázkou je, jestli je tahle znalost k něčemu dobrá :)

Pro: znalost obrovských čísel, chvilkový pocit bohatství

Proti: hra se hraje sama, po 5 minutách je to pořád stejné =nuda

+11

Pong

  • Arcade 85
O Pongu jsem věděl, že je nejstarší videohrou, ale až donedávna jsem ho znal jen z internetu. Proto jsem byl rád, když jsem navštívil videoherní "výstavu" Game On v Praze. Pong zde byl hned první hrou na ráně a byla u něj skoro pořád fronta, ale tomu se není co divit.

I když už je hra stará 45 let (neuvěřitelné číslo), tak je stále zábava ji hrát. Samozřejmě, těžko to může být stejný pocit jako zažívali hráči v 70. letech, ale stejně. U mě to bylo asi 50% zážitku z toho, že hraju hraju herní historii a dalších 50% pak ze samotného hraní. Dalo by se říct, že hra je velmi jednoduchá, ale neni tomu tak, i po čtvrt hodině hraní není samozřejmostí, že se povede míček odpálit. Kombinace úhlu a místa odpalu má vliv na rychlost i směr míčku a tak lze měnit tempo hry, kdy z pohodového míčku je najednou raketa, kterou člověk skoro ani nepostřehne a soupeř má bod. Oceňuji i zvuky, které jsou samozřejmě jednoduché, ale je jich celkem hodně a odpovídají tomu, co se děje na ploše.

Pong je i dnes dobrá hra a když budu mít někdy v budoucnu příležitost, určitě si ho s chutí zahraju znova.

Pro: historie, variabilita úderů, zvuky

Proti: nedostupnost automatů s klasickým pongem

+12

Gomo

  • PC 55
Co si budeme nalhávat, tahle hra je zklamání, a to i přesto, že jsem věděl o jejích nedostatcích a problémech. Amanita styl je jasně vidět, bohužel tomu chybí ta vtipná a chytrá nadstavba, i po vizuální stránce je to slabší.

Celá hra je vlastně jen honba za gomovým psem, kterého však spatříme jen úplně na začátku a pak úplně na konci. Během hry je však Gomo takřka lhostejný ke všemu kolem, jen něco zmáčkne, přidá součástku, nebo nějak jakože vtipně proleze a štráduje si to o obrazovku dál. Když už mluvím o těch obrazovkách, ty na sebe takřka vůbec nenavazují ani designem ani spojitostí. Občas se objeví nějaký předmět, který se použije skoro vždycky na dané obrazovce (proč to s sebou taky tahat, že jo). Daný předmět je po použití teatrálně odhozen, což taky nepůsobí moc věrohodně, takhle se hrdina na dobrodružné výpravě nechová.

Jako WTF moment je projití do jiné dimenze a shlédnutí souboje tanků proti mimozemským strojům, věc vytržená z kontextu a jiné reality, nemá příčinu, ani důsledek. Paradoxně je tahle obrazovka asi ta nejhezčí :) Obecně jsou obrazovky relativně pěkné, jen tam občas jsou nelogické předměty a zákoutí, ve srovnání např. s Machinarium jsou však přesto slabé. Oceňuji nápaditý konec, respektive seznámení s autory a přitom to byla taková blbost :)

Hraní Goma byla nuda, o tom svědčí i to, že jsem ho hrál natřikrát s velkými několikaměsíčními přestávkami (a to ta hra má tak maximálně 2 hodiny). Možná, kdybych hrál hru někdy před 15 lety, byl bych spokojen, ale určitě ne nadšen. Je to škoda, potenciál tam byl, ale kluci Slováci si vzali asi velké sousto, Gomo je slabota, tečka.

Pro: některé pěkné obrazovky, asi 2 vtipné situace

Proti: obrazovky bez návaznosti, trapné chvíle, hloupé řešení situací

+11 +12 −1

Dishonored 2

  • PC 90
Dlouho jsem se těšil na další díl a věděl jsem proč. Původní hru i s DLC řadím mezi nejlepší hry posledních let, tak jsem čekal minimálně stejný zážitek.

Dvojka je úplně stejná a zároveň úplně jiná. Všechny aspekty jsou mírně změněné a většinou i vylepšené. Potěší i možnost hraní za obě nejdůležitější postavy předchozího dílu. Já si vybral opět Corva, vlastně ani nevím proč, asi ze zvyku. Velmi mě potěšila možnost odehrát celou hru bez nadpřirozených schopností, ale to se mi pro první hraní zdálo nevhodné, vyzkouším to až při třetím hraní (1. Corvo, 2. Emily, 3. jeden z nich pěkně přirozeně).

Jednotlivé mise jsou většinou nápadité, pár jich samozřejmě vyčnívá. Nejvíc se mi líbily hrátky s časem, na kterých byla jedna postavená. Na druhou stranu se mi moc nepozdávaly začátky, kdy jsem si procházel čtvrtí, lidem kolem vůbec nepřišla moje maska divná (až na pár výjimek) a většinou ani, když jsem jim vybíral kapsy, tak o tom ani nevěděli. Oceňuju ale černý trh, kde se za těžce nakradené a nalezené peníze dá pořídit výbava a vylepšení a při troše důvtipu ho lze i vykrást.

Když ale člověk přišel do "nepřátelské" lokace, tak to všechno začlo. Stráže byly občas bystrozraké, občas slepé, ale to už je v této sérii takový evergreen. Krysy byly upozaděny a víceméně je nahradily krvežíznivé mouchy, které obývaly těžko dostupné oblasti, kde byl k nalezení nějaký ten poklad. Nemůžu moc posoudit nové schopnosti, protože jednak jsem hrál za Corva, takže to co umí Emily neznám, a z těch jeho jsem využíval prakticky ty samé jako dřív. Pro můj stealth postup to byly hlavně: superzrak, blink a zastavení času, občas převtělení, další schopnosti už jsou spíše útočné, takže mi byly na nic.

Alternativní nesmrtící odstranění hlavních cílů je pokaždé bezvadně promyšleno, moc si nedokážu představit ty záporáky jenom zabít, tím musí být zážitek poloviční, no uvidím příště.

Ač je hra opravdu dobrá, tak mě přestala po polovině bavit, ne to není to správné slovo, spíš jsem najednou neměl potřebu jí hrát a dal si zhruba 2 měsíce pauzu, neumím vysvětlit proč se tak stalo, ale co jsem tak sledoval, tak to postihlo více lidí. Možná za to může i délka, která se mi zastavila na podobných hodinách jako u jedničky s DLC dohromady. Což je ale asi klad :)

Trochu se pochlubím, že se mi nakonec povedlo dohrát hru bez jediného zabití, ba co víc, nikdo mě nikdy neviděl, takže si s tím vším v Karnace lámou hlavu doteď :) Oproti jedničce jsou vidět statistiky prakticky pořád a nestane se tak, že kvůli nepozornosti, nebo náhodné smrti kdejakého omráčeného protivníka je potřeba restartovat celou misi, to jsem potřeboval ;)

Až se někdy za rok, za dva pustím do hry znova, tak bude Emily větší záporačka než Delliah, už se těším.

Pro: dishonored, Corvo, schopnosti, skvělé nápady, statistiky

Proti: možné "vyhoření" a nasledná pauza od hraní, pár bugů

+20