Po čase jsem opět dostal chuť zahrát si nějakou hru z minulého století. Byla mi doporučena tahle netradiční adventura a musím uznat, že to stálo za to, ale pěkně jedno po druhém.
Tahle hra svou zvláštnost prezentuje už v samotném menu, už to může odradit slabší povahy, kterým položky čtené strašidelným dětským hlasem, nemusí úplně vyhovovat na duši. No a i začátek hry je hodně netradiční (další části taky, ale tam už si člověk alespoň trochu zvykne). Blázinec jak z hororu, ale to je nakonec ještě ten normálnější úsek hry. Druhá kapitola je ale tím, která vás ke hře přiková a už nepustí. Tak zvláštní pocit, který byl směsicí smíchu, smutku, opovržení, nevěřícnosti, lásky a nenávisti, jsem snad ještě neměl. Zdejší děti jsou pro mě stěžejním bodem hry, jejich řeči o tom, že i když jsou různě postižené, znetvořené a opuštěné, že jsou vlastně ty nejkrásnější a nejšťastnější bytosti pod Sluncem mi zněly v hlavě několik dní. Vrcholem byla tzv. Tajná zbraň :) Další části pak měly kvalitu jako na houpačce, střídaly se kvalitní kapitoly s těmi divnými a tak to bylo až do konce hry. Ale vzhledem k tématu hry je to vlastně logické, když se smíchají rozum, vzpomínky, přeludy, sny a noční můry, tak z toho asi nikdy nemůže být nějaký "normální" příběh.
Musím přiznat, že jsem se občas ztrácel, co je realita a co fikce a nechápal jsem, co se právě na obrazovce děje, to přišlo třeba až hodinu poté. Některé reálie mi nejsou úplně jasné doteď a to se mi vlastně líbí, protože je to od běžné produkce s jasně daným dějem a koncem, kde se všechno vysvětlí, docela osvěžující.
Hra vypadá dodnes celkem pěkně, v tom mají hry a adventury z tohoto pohledu celkem výhodu, protože tahle grafika příliš nestárne a pořád se na ní dá dívat. Co ale zestárlo opravdu hodně, to je ovládání. Je velmi nešťastné využívat stisknuté tlačítko myši k pohybu, zvlášť, když není úplně jasné, kudy přesně jít. Množství kolizí s (ne)viditelnými překážkami dokázalo hraní hodně znepříjemnit a to ani nepíšu o tom, že např. některé schody jsem musel absolvovat třeba desetkrát úplně zbytečně, jen kvůli ovládání, které mě tam zavedlo. Tohle ovládání bylo opravdu nepovedené, a to i v roce 1998. Trochu problematické bylo občas nalezení aktivních míst, ale většinou se to nakonec taky podařilo v rozumném čase.
Co je ale naopak velmi fajn, to jsou různé filmečky a cutscény, které doprovázejí vlastní gameplay, jasně na nich se zub času trochu podepsal, ale vzhledem k tématu hry jsou vlastně správně zvrácené a jejich kolísavá technická kvalita vhodně doplňuje náplň hry.
Sanitarium je zvláštní hra, příběh je dobře zpracován a vyprávěn, adventurní prvky nejsou z nejtěžších, ale jsou logické a dostačující. Hru tak mírně sráží špatné ovládání, ale i to se dá nakonec nějak zvládnout. Snad se mi někdy do rukou dostane něco podobně creepy :)
Tahle hra svou zvláštnost prezentuje už v samotném menu, už to může odradit slabší povahy, kterým položky čtené strašidelným dětským hlasem, nemusí úplně vyhovovat na duši. No a i začátek hry je hodně netradiční (další části taky, ale tam už si člověk alespoň trochu zvykne). Blázinec jak z hororu, ale to je nakonec ještě ten normálnější úsek hry. Druhá kapitola je ale tím, která vás ke hře přiková a už nepustí. Tak zvláštní pocit, který byl směsicí smíchu, smutku, opovržení, nevěřícnosti, lásky a nenávisti, jsem snad ještě neměl. Zdejší děti jsou pro mě stěžejním bodem hry, jejich řeči o tom, že i když jsou různě postižené, znetvořené a opuštěné, že jsou vlastně ty nejkrásnější a nejšťastnější bytosti pod Sluncem mi zněly v hlavě několik dní. Vrcholem byla tzv. Tajná zbraň :) Další části pak měly kvalitu jako na houpačce, střídaly se kvalitní kapitoly s těmi divnými a tak to bylo až do konce hry. Ale vzhledem k tématu hry je to vlastně logické, když se smíchají rozum, vzpomínky, přeludy, sny a noční můry, tak z toho asi nikdy nemůže být nějaký "normální" příběh.
Musím přiznat, že jsem se občas ztrácel, co je realita a co fikce a nechápal jsem, co se právě na obrazovce děje, to přišlo třeba až hodinu poté. Některé reálie mi nejsou úplně jasné doteď a to se mi vlastně líbí, protože je to od běžné produkce s jasně daným dějem a koncem, kde se všechno vysvětlí, docela osvěžující.
Hra vypadá dodnes celkem pěkně, v tom mají hry a adventury z tohoto pohledu celkem výhodu, protože tahle grafika příliš nestárne a pořád se na ní dá dívat. Co ale zestárlo opravdu hodně, to je ovládání. Je velmi nešťastné využívat stisknuté tlačítko myši k pohybu, zvlášť, když není úplně jasné, kudy přesně jít. Množství kolizí s (ne)viditelnými překážkami dokázalo hraní hodně znepříjemnit a to ani nepíšu o tom, že např. některé schody jsem musel absolvovat třeba desetkrát úplně zbytečně, jen kvůli ovládání, které mě tam zavedlo. Tohle ovládání bylo opravdu nepovedené, a to i v roce 1998. Trochu problematické bylo občas nalezení aktivních míst, ale většinou se to nakonec taky podařilo v rozumném čase.
Co je ale naopak velmi fajn, to jsou různé filmečky a cutscény, které doprovázejí vlastní gameplay, jasně na nich se zub času trochu podepsal, ale vzhledem k tématu hry jsou vlastně správně zvrácené a jejich kolísavá technická kvalita vhodně doplňuje náplň hry.
Sanitarium je zvláštní hra, příběh je dobře zpracován a vyprávěn, adventurní prvky nejsou z nejtěžších, ale jsou logické a dostačující. Hru tak mírně sráží špatné ovládání, ale i to se dá nakonec nějak zvládnout. Snad se mi někdy do rukou dostane něco podobně creepy :)
Grim Dawn
Pro: přehlídka zvláštností, všechny děti ve hře jsou super, filmečky jsou skvělé, hra vypadá pořád pěkně
Proti: ovládání je opravdu špatné, kapitola s Aztéky mě vůbec nebavila