Začínám se pomalu dostávat k tomu horšímu, co žánr "interaktivního filmu" nabídl za tu poměrně krátkou dobu slávy. The Beast Within bylo po všech stránkách vyvážené a dost možná jde o nejlepší kdy vydanou adventura. Black Dahlia zaujala profesionálním zpracováním, propracovaností mnohdy až neřešitelných puzzlů a i samotnou délkou hry. Série Tex Murphy se bez problémů může stavět do stejné řady jako Monkey Island či King's Quest. A tím se více méně dostáváme ke konci výčtu toho lepšího. Jistě, je tu ještě celá řada titulů oscilujících na hranici průměru až nadprůměru v podobě série Journeyman Project nebo Spycraft: The Great Game, to však i tak nepřebije zástupy her na které si dnes nikdo s pocitem dobře stráveného času nevzpomene. Schválně, kdo má dobré vzpomínky na Psychic Detective či filmového Johnny Mnemonica?

A ano, jednou z her tohoto typu je i Urban Runner, ačkoliv se svou nekvalitu snaží zamaskovat přes řadu docela zajímavých prvků, díky kterým má toto dobrodružství určitou cenu na několik hodin podniknout, pokud se tedy zrovna nevěnujete jiné, zajímavější činnosti.

Prvotní dojem není vůbec špatný. Rozechvěná kamera, pocit intenzity děje a nutnosti jednat v co nejkratší době. Vcelku svižnou hratelnost podpořenou nízkou obtížností založenou na kombinaci dvou tři předmětů na jedné obrazovce však záhy střídá rozčarování nad tím, co se na obrazovce začíná dít. Ať už jde o knokautování zločince dobře mířeným kopem do meruny nebo podpálení malého koše před stolem recepční (o uškvaření člena gangu v olejové skvrně – do které si stoupl, ani nemluvě). Nejde o to, že by pár takových scén nějak výrazně kazilo zážitek – však téměř každá adventura má pár takových momentů. Zde to však Pařížské studio tak nějak přehnalo, což v kombinaci s tím, že příběh je generickou a nezajímavou kriminálkou béčkového zpracování, začne působit na hráče jako nechtěná komedie. Abych ale jen nekritizoval, potěší retrospektivní odvyprávění děje při cutscénách – takže je hráč ušetřen od přibližně hodiny zbytečných řečí. Což však vede k dalšímu negativu, a to tomu, že mluvenému slovu není v některých částech tak dobře rozumět díky menší kvalitě nahrávky (pod ScummVM).

Kdybych nevynaložil poměrně velké úsilí o sehnání hry, tak bych pravděpodobně závěrečné dílo Coktelů zabalil po patnácti minutách. Hru tak nedoporučuji prakticky nikomu – raději si zahrajte, pokud hledáte něco z kolekce "FMV hell" nápaditého Harvester spolu s druhou Phantasmagorií nebo sáhněte po daleko kvalitnějším Woodruffovi od nadaných francouzů.

Digital: A Love Story mě mírně zklamalo. Samotná premisa o nalezení spřízněné duše skrze počátky virtuálního prostoru je poměrně zajímavá, zpracování také nijak nezaostává a i to nejpodstatnější, a to kvalita předkládaného textu, také nepatří mezi to horší.

Problém je však v samotné hratelnosti, kdy je třeba se schematicky přihlašovat k systému, následně zadat kód, vyčkat než se načte BBS, odklikat zprávy – z nich vyselektovat ty důležité a doposud nepřečtené, dále se odhlásit a pak na novo opakovat celý postup a doufat v to, že nějaké nové zprávy dojdou. Kritizovat primární náplň možná vypadá hloupě, když s ní musel každý, kdo si o Digital: A Love Story něco přečetl, počítat. Neubráním se však dojmu, že uživatelské rozhraní šlo vyřešit lépe, ve zkratce méně zmateně co se dalšího postupu hrou týče a podstatně ergonomičtěji v oblasti rozhraní. K vizuální stránce není moc co dodávat, snad jen, že text je dobře čitelný. Hudba, ač vcelku chválená mě příliš nezaujala a spíše otravovala a tak byla nahrazena (v mém případě Crystal Castles).

Od titulu, který sbíral v oblasti freeware her jednu cenu za druhou od respektovaných videoherních stránek jsem čekal daleko více. Přesto však těch pár hodin strávených u této hry nebylo promrhaným časem, za což hra vděčí především jisté originalitě a tudíž i unikátnosti zážitku. Jsem zvědavý na další počin, a to Don't take it personally, babe, it just ain't your story, respektive Analogue: A Hate Story. Spíše se ale podívám po něčem ještě originálnějším (Hatoful Kareshi, nebo něčem áčkovějším (EVE: Burst Error).

Titanic: Adventure Out of Time, nepříliš známá (u nás) adventura, která například ve Score získala hodnocení pouhé ½ body, zvláště když propadák jménem Santa Fe Mysteries na další straně 12/20. O to větším překvapením může být, jelikož jde o poměrně zajímavou, lehce netradiční adventuru.

Příběh začíná roku 1942 v jednom londýnském apartmánu, aby se o pár minut později vrátil do minulosti, konkrétně o třicet let dříve. Na palubě Titanicu, v kůži tajného agenta Carlsona, který má rozplést síť intrik mezi pasažéry a zabránit pár událostem se rozehrává politické drama odehrávající se před 1. světovou válkou, které dokáže zaujmout. Adventura z prvního pohledu, volným pohledem v pravo/levo a pohybem za pomoci klávesnice stojí a padá na atraktivnosti interakce mezi zdejší posádkou (konkrétně 25 postav), jelikož prostředí je poměrně omezené, co však vynahrazuje dle všeho velmi reálné zpracování interiérů Titanicu. Dnes však vizuální stránka příliš nezaujme, jelikož poměrně malé rozlišení hry nepůsobí příliš koukatelně na vícepalcových monitorech (takto to zdaleko nevypadá), výraznější hudební složka také zazní jen v pár okamžicích. Na rozdíl od grafiky a hudby je dabing jistě tím lepším, stejně tak jeho srozumitelnost (plus jsou k dispozici titulky). Zpátky však k příběhu a postavám. To se povedlo na jedničku, minimalistický, přesto však vtahující děj i čtyři větší úkoly dokáží zabavit, v mém případě tak, že jsem hru dohrál více méně na jedno hraní, což nás přivádí k pár nedostatkům Adventure Out of Time.

Druhý titul Cyberflix je velice krátký, což však ani tak nevadí, jelikož podobně jakou u Bad Mojo nebo DreamWeb se po finále nedostaví pocit jisté nedokončenosti díla. Stejně jako je Titanic krátkou hrou, tak nejinak je tomu s obtížností, která je nastavena na velice nízkou laťku – nutící hráče více méně pouze se zorientovat v ze začátku rozsáhle působícím prostředí lodi. Výsledek je tak až překvapivě hratelný, takřka oproštěný od zpomalování tempa zapříčiněného bezradností v postupu, což ještě umocňuje in-game "nápověda", respektive někteří pasažéři, kteří stručně a jasně poradí, když je třeba. A jistým zpestřením je i real-time provedení, kdy na času tu tak trochu záleží. Například jeden úkol může skončit tím, že předmět bude na svém místě, pokud vše stihnete, v opačném případě zbyde jen prázdná bedna – v obou případech hra pokračuje dále. Není to tak propracované jako u Last Expressu, ale dodává to hře jistou akčnost a nutnost jednat.

Pokud se vám líbil The Last Express (což každému, kdo hru dokončil :), tak s Titanicem získáte podobný, avšak ne tak do detailů vybroušený zážitek. Příjemné překvapení, zvláště po přečtení některých, spíše negativně laděných, recenzí – za mě lepších sedm z deseti, s tím, že hra mohla být o něco delší, prospěla by větší interakce s předměty a prostředí, ač realistické, mohlo být trochu rozdílnější.

Blackstone Chronicles byla řadu let jednou z her, které jsem si chtěl zahrát. Důvodem byla nejen pro mě zajímavá tématika, ale také všeobecně kladné přijetí mezi kritiky i hráči, kdy se poslední adventura Legend Entertainment stala jistou menší klasikou v žánru adventur z prvního pohledu s lehce mysteriózním či hororovým nádechem, která inspirovala pozdější tituly jako Scratches nebo sérii Dark Fall.

A vložené předpoklady byly naplněny, ono snad ani jinak u takto renomovaných tvůrců nešlo. Technicky jde o prvotřídní adventuru, kdy detailní vizuální stránka dodnes neztratila nic ze svého kouzla, dabing patří k tomu lepšímu v dobové konkurenci a ovládání je jednoduché a přesné. A ještě lépe je na tom hratelnost, která nesklouzává k dlouhým zásekům díky nižší obtížnosti a čas od času nabídne i zpestření v působivě zpracovaných úkolech s omezeným časem na vyřešení.

Děj, těžící především z představivosti hráče za pomoci textů (kterých je, na poměry Legendů, vcelku málo) je podobně jako v minulé hře studia Callahan's Crosstime Saloon rozdělen do pěti dílčích úkolů – tentokrát však nepříliš rozdílných, ale řešících minulost pacientů sanatoria. Samotný příběh ale příliš originality nepobral, kdy cílem je zpřetrhat nadvládu již zesnulého otce nad hlavní postavou hry, synem Oliverem a posléze zachránit syna vlastního. Čekal jsem o něco výraznější zápletku, ale o tu zde v první řadě na rozdíl od atmosféry nejde. Závažnějším problémem je však délka, respektive krátkost hry – plus mínus dvacet pět místností je málo, nepotěší ani to, že některé označitelné dveře zůstanou po celou dobu zavřeny, což může naznačovat, že Blackstone Chronicles nebyl při vydání stoprocentně dodělán.

Ve výsledku se jedná o nadprůměrnou adventuru, která však kvalit předchozích děl jako Death Gate či Mission Critical - především ve vyváženosti všech prvků - nedosahuje. Pokud ale vyhledáváte hry typu podobně laděného Sanitarium, sympatické podivnosti Harvester nebo unikátního I Have No Mouth, and I Must Scream, pak si klidně hru dle námětu Johna Saula připište do seznamu k zahrání. Stojí za to.

O The Bizarre Adventures of Woodruff and the Schnibble slyšela většina hráčů jen jako "o té obtížné adventuře od tvůrců goblinů" což je poměrně škoda, protože jejich výsledek snažení z roku 1994 se může směle měřit s díly Lucasů a dalších. To dokazují i dobové recenze, kdy se většina pohybovala okolo devadesátky, přesto však Woodruff komerčního úspěchu nedosáhl. Těžko odhadnout příčinu, zvláště když za ním stála Sierra z produkční i marketingové pozice.

Po zdařilém intru může začít příběh záhadného Šniblu, a především poznávání města Vlurxtrznbnaxl. Hratelnost je na poměry adventur nastavena velice vysoko. Titul Coktel Vision jsem chtěl pouze vyzkoušet, ale co nevidět mě hra pohltila jak se to daří jen těm nejpovedenějším hrám, ale... obtížnost je nastavena, ač se to z počátku nezdá, do nejvyšší možné míry – což je zásluhou pár úkolů, na které jde bez pomoci návodu přijít jen stylem pokus-omyl, a to na pozdějších 20+ lokacích je vcelku nepříjemná záležitost, plus v je třeba některé akce opakovat (stisknutí tlačítka před barem pro zisk schopnosti růstu vlasů). Interface a některé vychytávky však patří mezi to nejlepší, co jsem u her tohoto žánru viděl. Jednoduché a přehledné, některé předměty se i přidávají do podskupin (krabic), později získáte přístroj na přenášení se do libovolné lokace a důležité kódy se sami zapisují do takzvaného multifunkčního "tobozonu". Časem ještě budete využívat jisté magie (schopností) skládané ze sedmi slabik nebo volat na místní údaje o počasí. Je toho jednoduše hodně, designéři tedy odvedli výbornou práci.

Stejně jako scénáristé, kdy samotná premisa konfliktu (ač jednostranného) mezi těmi, kteří při nukleární válce neměli tolik štěstí a zůstali na povrchu – Boozooky, a těmi, kteří se před řadou let ukryli do podzemí a nedávno vyšli znovu na povrch – lidmi, je dostatečně zajímavá a dává potenciál ke kvalitnímu příběhu, který v tomto případě byl naplněn.

Vizuální stránka je dostatečně osobitá, a ti, kteří hráli některé z Goblinů budou jistě jako doma. Mě však úplně nesedla, což je vinou menšího počtu detailů v některých lokacích a nedostatečného využití barevné palety. Co je však nutné plně vyzdvihnout je technické zpracování, kdy vše funguje tak jak má, i přes různé postupy hrou se nedostanete do mrtvého konce či titul v menu sám ukazuje čas strávený hraním. Jediná větší výtka tak směřuje k hudební složce hry, která není špatná, ale příliš, respektive skoro vůbec mi tematicky do Woodruffa nesedla – jedná se spíše směsici skřeků a zvuků jako by odnikud. Někdy jsem měl až pocit jako bych nechal zapnutou hudbu Ligetiho. Ideálně bych si představoval něco ve stylu soundtracku Neverhooda. Samotné zvuky, především dabing, se však nesou v nadstandartním provedení, kdy nic při poslechu důležitého dialogu nešumí, či jinak nekomplikuje plné porozumění. Titulky jsou často uváděny jako chybějící, v mé verzi však byly, ačkoliv díky bezproblémové výslovnosti herních postav a využítí běžné slovní zásoby nejsou nijak potřeba.

Ve výsledku se jedná o slušně hratelnou, dostatečně originální a i na aktuální problémy poukazující adventuru, kterou za několik hodin jistě nedokončíte. Mimo to bizarní dobrodružství Woodruffa spustí každý díky podpoře Scummu. Takže pokud hledáte kvalitní humornou adventru, kterých příliš nevzniklo a máte dokončené skvělé Day of the Tentacle (ti kteří ne, ať to urychleně napraví), tak není proč váhat.

K v poslední době poměrně rychle se rozšiřujícímu experimentálnímu žánru adventur bez logických hádanek (Trauma, To the Moon) začínájí přibývat stále kvalitnější tituly. Posledním takovým počinem je právě Dear Esther, cesta nádherně zpracovaným ostrovem, který se po tu hodinu až dvě jež na něm strávíte stane až překvapivě uvěřitelným místem. A pro některé i nazapomenutelným kulturním vjemem.

Je až s podivem, co dokáže vyprodukovat Source engine společně s vhodně zvoleným zvukovým podkresem (Jessica Curry). Audiovizuální kvality jsou jistě jedním z hlavních důvodů, proč se hrou zabývat. Příběh, který se rozehrává na omezeném prostoru zdejšího ostrova, pracuje s mnoha významy a jeho kvality především vyplývají až po více odehraných seancích (útržky monologů jsou s každým rozehráním trochu jinak poskládané), přesto však postupnou gradací při prvním hraní konec zapůsobí jako u mála titulů. Jeden z vrcholů stavby a vyvrcholení děje v oblasti počítačových her.

Tím největším problémem hry je, jak na ni nahlížet, jelikož se jedná o jeden z nejzajímavějších vjemů, které počítačové hry za poslední roky nabídly, na druhou stranu však nic nového Dear Esther nepřináší, jen plně dotahuje zavedený koncept tím, že příběhu a kontinuitě je obětováno vše.

Jedním z hlavních požadavků je ale přistoupit k Dear Esther bez přibližujícíh informací, čímž se výsledný dojem umocní. Titul jako celek působí kompaktně, interaktivita přes mé prvotní obavy nijak neschází a zvolené prostředí je pro hry poměrně atypické. Působivé, přesto však zatím spíše jen naznačující potenciál. EDIT 2015 - S tímto tvrzením již nelze příliš souhlasit. Kvality Dear Esther spíše než, že by ustupovaly s příbývající konkurencí, tak naopak přetrvávají a titulu si cením více než v době vydání. Konkurence vznikla poměrně obstojná (The Old City: Leviathan, Gone Home, The Vanishing of Ethan Carter), ovšem žádná z nich nenabídla tak ucelenou zkušenost ke které by se hráč stále vracel.

Na závěr ještě musím zmínit, že mi hra trochu zasazením a britskými reáliemi připomenula The Lost Crown a atmosférou film Tenshi no tamago, což je pro mě v obou případech veliké plus.

Plus, soundtrack za těch pár let od vydání okupuje jedno z prvních míst mého výběru a strávil jsem s ním snad až desítky hodin. Samotné Dear Esther jsem prošel již osmkrát.

The Dark Project to u mě neměl lehké. System Shock je jednou z mých nejoblíbenějších her (i sérií), a tak očekávání bylo nastaveno na nejvyšší možnou míru. Když jsem hru hrál prvně, stealth postup mi příliš nevyhovoval a tak jsem po několika misích, ačkoliv kvality byly nepochybné, hru odinstaloval. Po řadě let se mi ale podařilo Thiefa zprovoznit se všemi náležitostmi, předně s videi, a tak jsem si mohl vychutnat pravděpodobně nejznámější i nejpovedenější stealth hru.

Stejně jako minulé projekty, na nichž se podíleli tvůrci z Looking Glass Studios, Thief disponuje nezaměnitelnou atmosférou. Ta je především dílem unikátního vizuálního stylu s lehkým nádechem steampunku, což se především projevuje v předělech mezi dvanáctkou úkolů. A ty se povedly nad mé očekávání, ať už jde o vyloupení mágova domu, hledání ztracených talismanů vně zapomenutého města nebo moji nejoblíbenější – jednoduše nazvanou Escape!. Design vybízí k průzkumu každého koutu lokace, což způsobuje spolu s vyšší obtížností poměrně nadstandardní hrací dobu. A pak je tu samozřejmě skvělý pocit, když se povede obuškem omráčit strážného nebo ze stínu nenápadně odcizit klič visící na pásku právě se pohybujícího se Hammerita.

Po technické stránce není co vytýkat, Dark Engine je svižný a účelný a podporuje vyšší rozlišení. Mimo to dodnes vznikají mise od fanoušků série. Zvláštní zmínku si jistě zaslouží i zvuky, které mimo práce se stínem tvoří druhý pilíř hratelnosti a dokáží zvýraznit už tak parádní atmosféru.

Otázkou tak není, zda si zahrát Thiefa a jak je kvalitní, ale jak je možné, že všechny hry na kterých pracoval W. Spector (Ultima Underworld: The Stygian Abyss, Deus Ex) patří mezi to vůbec nejlepší, co se na osobní počítače dostalo.

Do adventury kombinující to nejlepší z textovek a klasických point'n'click Callahan's Crosstime Saloon z roku 1997 jsem se dostával poměrně obtížně. Zvláště díky konceptu rámcového příběhu tvořeného pěticí podúkolů, který už od dob I Have No Mouth, and I Must Scream příliš nemusím. Po pár odehraných hodinách však tento pocit odezněl, a já si tak mohl užíval každý detail který vývojáři připravili u titulu, jenž si bere za námět univerzum Spidera Robinsona, které tak trochu připomíná to D. Adamse v díle The Hitchhiker's Guide to Galaxy.

To nejpodstatnější, a to kvalita jednotlivých úkolů. Šla by charakterizovat jako kolísavá, ačkoliv to záleží jen a pouze na preferencích hráče, jelikož všechny problémy hostů v Callahanově baru si drží nadprůměrnou hodnotu. První je na řadě daleká výprava do Transylvánie, nebo-li Sadmihradska, kde upír-kamarád hlavního hrdiny hry Jakea Pyotr ztrácí úspěch u své přítelkyně. Tento úkol mi příliš nesedl, a je také důvodem, proč jsem měl CCS rozehráno několik měsíců. Hned poté ale následovala výprava za zácharnou čokoládovníku v jednom deštém pralese v Brazílii, kterou po dohrání musím řadit nejvýšše už jen kvůli nádherně zpracované džungli grafiky Legendů a samotnému tématu. Třetí úkol má naprosto rozdílnou atmosféru vůči minulým dobrodružstvím, kdy Jake spolu s Noahem jsou nuceni opravit satelit (vysílající testosteron :) na oběžné dráze Země. Znovu parádní úkol, tak trochu připomínající Mission Critical (a doporučuji hrát s The Blue Danube na pozadí).

Dále bylo třeba se vydat do blízké budoucnosti (2020), a nalézt zde doktora Duplisciduse, který jistě zná protilátku proti nekontrolované psychické schopnosti číst myšlenky. Zajímavé, leč z mého pohledu úplně nevyužitý minipříběh. Posledním úkolem je zachrána mluvícího psa, jenž je vyslýchán v přísně střeženém objektu. Na závěr ideální dobrodružství, které podtrhuje celkově velice pozitivní dojem z celého titulu.

Obtížnost hádanek není nejvyšší, přesto ale díky celé řadě interaktivních míst na každé obrazovce je třeba postupovat dle logických postupů, a ne zkoušet vše na vše (ačkoliv to na druhou stranu vyvolá nové, mnohdy vtipné monology Jakea). Samostanou kapitolou je vyplňování tabule, kde za pomoci indicií je třeba vyplnit názvy kapel nebo známější herce, což bylo pro mě neřešitelné, jelikož o folkově rockových skupinách jako Grateful Dead nebo Supertramp jsem nikdy předtím neslyšel. S čímž souvisí i to, že řada narážek, vtipů a punů v CCS je pro nerodilé Američany nezpracovatelná – titulu to všk více neubližuje, jelikož stojí na více základech než pouze na humoru.

K technické stránce se není třeba více vyjadřovat, pokud jste měli možnost vidět hry Legendů, tak vás nepřekvapí padnoucí dabing, user friendly interface a výborná grafika, která je na rodíl od žánrových Death Gate či Mission Critical i více rozmanitá. Hudba se ke stylu hry hodí, příliš neruší od čtení a zazní jen v situacích kdy má. Potěší i celkově viditelné nadšení tvůrců při výrobě Callahan's Crosstime Saloon – nazapomenulo se na easter eggy a různé další narážky s dějem nepřímo souvisejícími.

Titul tak mohu doporučit každému, kdo hledá dlouhou, vizuálně zdařilou adventuru s inteligentním humorem a symaptickými charaktery. Podmínkou je však nadprůměrná znalost anglického jazyka a nezaleknutí se tuny textu – pokud jste však nic od Legend Entertainment doposud nehráli, tak si CCS nechte až po vyzkoušení více klasických titulů jako je například Shannara.

Série Runaway jsem úspěšně ignoroval, až třetí, a pravděpodbně i závěrečný díl mě dle různých preview a nástinu příběhu zaujal. A nyní, když už mám dohrané ty nejlepší point n click tituly stylizované do cartoonovsky sytě barevných kulis v podobě skvělého Toonstrucku nebo The Curse of Monkey Island, přišel čas právě na "A Twist of Fate", které ja mnohdy označováno za nejlepší díl trojdílné série.

Možná se podivíte, že začínám třetím dílem, ale jak bylo nastíněno v řadě recenzí, příběh z minula je zde znovu přednesen vcelku příjemným způsobem, a tak nic nebrání tomu, začít sérii tímto dílem. Celkově šest nepříliš rozsáhlých kapitol provede Ginu a Basca lokacemi, které jak jsou vizuálně dotažené k nejmenším detailům, tak díky možnosti odkrytí aktivních míst a především "obrovskému" kurzoru na nich strávíte nepoměrně méně času. S čím souvisí asi také najvětší zápor titulu – přestože dokončení vyžádá relativně slušnách šest až osm hodin, tak pocit, že to celé mělo být tak dvakrát větší (za což může rozdělení příběhu z dvojky) přetrvá. Zvláště když třetí díl Runaway srovnám s posledně dokončeným A New Beginning, u kterého jsem při závěrečných titulcích měl pocit, že nabídl vše co mohl.

Zpátky ale k pozitivům, kterých k mému překvapení je v díle Péndulo Studios celá řada. Dabing, grafika i hudba jsou samozřejmostí, vše jak je zvykem u španělských vývojářů patří k soudobé špičce adventurního žánru. Dialogy jsou poměrně vtipné, i ve srovnání s tituly LucasArts. Stejně tak některé situace vyvolají úsměv, čehož se zvláště dočkáte v závěrečné kapitole. Hlavní dvojku jsem si oblíbil ihned, ostatní charaktery už tolik prostoru nedostaly. Takřka bezproblémová hratelnost je u adventur dvojsečnou zbraní, ale nepříliš vysoká obtižnost se do Runaway 3 hodila.

Povedená adventura, která neatakuje nejvyšší příčky kvality, ale za pozornost jistě stojí. Tedy pokud máte chuť na kratší, pro oči příjemnou hru s povedenými dialogy a zajímavým dějem.

Titul od tvůrců The Whispered World, eco-thriller nazvaný A New Beginning, sazí na interpretaci aktuálního tématu podobně jako letitá a spíše na rozdílné publikum zaměřená série EcoQuest. Nelze však čekat, že by příběh více vybočoval ze zažitého trendu v poslední době vcelku často natáčených katastrofických televizních filmů – ačkoliv samotné dění začíná v daleké budoucnosti, kdy skupinka přeživších zjišťuje, že do několika měsíců nebude zem obyvatelnou i v jejich úkrytech pod povrchem. Na aktuálnosti také přidává samotný fakt, že v Německu již probíhá plán z tohoto roku na zavření atomových elektráren do roku 2022.

Němečtí scénáristé se rozhodli pro dospěle se tvářící děj, který je rozdělen do osmi poměrně rozsáhlých kapitol (plus prolog a epilog). K dispozici je dvojice hratelných postav. Benta Svenssona – norského vědce, který donedávna pracoval na řešení životní prostředí nepoškozující energii a Fay spolu s týmem, který se snaží napravit minulost a předcházet tak klimatickým změnám. V průběhu hraní zavítáte jak do roku 2050, tak přibližné současnosti do Norska, Brazílie nebo do ropného vrtu s výzkumnou stanicí na širém moři. Vizuální stránka, jedna z hlavních předností titulů tvůrců, tolik neexceluje oproti Whispered World díky držení se reality, přesto však jde o současnou špičku v ručně kreslené grafice vedle her Péndulo Studios či Amanita Design. Hudba však příliš výrazná není, stejně tak dabing mohl být o něco lepší.

Jednou z věcí, která je A New Beginning, potažmo všem hrám od Daedalic Entertainment, vyčítána, je horší technické zpracování s poměrně pomalým načítáním a vyšší mírou bugů. S tím jsem se avšak nesetkal, pominu-li krátkodobé zpomalení hry s vstupem do nové obrazovky. Podstatné je také zmínit, že hra, jelikož byla vyvíjena poměrně dlouze a nejprve vyšla v Německu roku 2010, je zpracována pouze v poměru 4:3.

Zdařilá hra, která potěší většinu adventuristů. Hratelností i vystavěním děje vychází z klasik jako Broken Sword nebo Indiana Jones. Obtížnost není příliš vysoká, pokud se nepočítají samostatné puzzly, které však jdou po nějakém čase přeskočit. Přesto se však nemohu zbavit dojmu, že tu řada věcí byla navíc (například některé dialogy) a něco chybělo, aby A New Beginnig ve finále šlo považovat za to nejlepší, co v posledních letech v rámci adventur vyšlo.

Počin To the Moon uhodil na indie herní scénu jako blesk, a kde se na něj nachází kritika, tam z drtivé většiny převládají nadšené reakce (viz. metacritics). Nejlepší adventura za poslední léta, jak si lze i někde přečíst, to jistě není, ale jako titul s řadou zajímavých nápadů to obstojí. Navíc děj, tak trochu inspirovaný filmy Inception či Paprika, netrpí žádnou podstatnou logickou kolizí.

Samotný námět je dostatečně neokoukaný, a tak od prvních chvil je zábavné sledovat kam se hra bude ubírat, ačkoliv je z počátku hráči více méně ukázáno o co půjde po přibližně pět hodin hrací doby díky použité retrospektivní naraci. Vedle příběhu, který však nijak nevybočuje ze zažitého archetypu romantického vztahu dle západní kultury, zaujmou i dialogy, které působí dostatečně přirozeně, obzvláště ve srovnání s tituly, které se z většiny vyskytují na použitém enginu. Nechybí v nich jak jemný humor, především z úst ústřední dvojice za kterou budete hrát, tak i vážné pojetí. Celková hrací doba je naplno využita, hluchých míst se tvůrci vyvarovali.

Upozaděným prvkem vůči ději je zde hratelnost, která se skládá z častého opakování takřka stejných postupů – ačkoliv to může znít nepříliš zábavně, tak v průběhu hraní si toho ani nevšimnete – jednodušše budete pohlceni odkrýváním příběhu, a "zdržování se" puzzly by se do výsledného konceptu příliš nehodilo. Ačkoliv i ty zde jsou, respektive jedna vcelku zábavná minihra mezi časovými předěly, která je však až příliš jednoduchá.

Velké překvapení, zvláště když jde o titul vytvořený za pomoci RPG Makeru. Osobně To the Moon také můžu řadit mezi to lepší, co v roce 2011 vzniklo – jen málokterá hra upoutá pozornost po pár minutách hraní, nabídne po celou dobu intenzivní zážitek postavený na kvalitě vyprávění a mimo jiné nabídne i soundtrack, za který by se nestyděla kdejaká áčková hra (For River).

Na druhou stranu však titul Freebird Games není pro každého díky zvolenému tématu. Pokud však hledáte kvalitní interaktivní příběh ve stylu Fahrenheit či Tender Loving Care, pak To the Moon stojí za pozornost.

Tradiční 3D adventura se vším co od takovéto hry lze očekávat. Podstatnou informací ale je, že ač Barrow Hill vyšlo v roce 2006, používá statické pohledy na okolí namísto plynulého pohledu, jak je tomu například u ve stejném roce vydaného Scratches. Což může nejednoho hráče odradit, zvláště v porovnání s vizuálními hody vysokorozpočtového Mystu IV nebo i staršího Obsidianu.

Vcelku komorní děj, točící se okolo narušení pradávného uskupení kamenů v situovaného v okolí Cornwallu archeology dokáže zaujmout, ačkoliv jako celek nenabízí větší hloubku či něco nového, čím by příběh překvapil. To však plně vynahrazují herní principy, které zahrnují nečekaně působivé využívání svítilny nebo použití různých přístrojů (detektor kovu, gps). Hlavním kladem je ale v souvislosti s tímto titulem často zmiňovaná atmosféra, kterou se daří tvořit především za pomoci četných poznámek, deníků a jiných informací, které zanechaly zde již nepřítomné osoby. Přestože se hra odehrává na malé ploše čítající pouze okruh podél benzinové pumpy, dílo M. Clarka vydrží až překvapivě dlouho, především díky možnosti opomenutí některého z předmětů/informace s kódem. Z technického hlediska, mimo volného 360 stupňového pohledu, chybí větší počet animací, které by dodaly hře více realismu.

Barrow Hill pokračuje tam, kde J. Boakes započal principy nezávislých adventur z vlastního pohledu se sérií Dark Fall – dílo od Shadow Tor přináší relativně dlouhý a obtížný titul zasazený do jihozápadní Anglie, který však nenadchne, ale jistě ani neurazí.

Minimalistická adventura sázející na atmosféru společně s kvalitní vizuální stránkou (jak po technické stránce, tak po umělecké). Další aspekty ale zdaleka nedosahují kvalit výše zmíněných předností, a tak se setkáte s krátkou hrací dobou, chybami v programu nebo minimem dialogů a absencí rozvinutějšího děje, který by trochu osvětlil celkové konání.

Přesto se však Dark Seed hraje vcelku příjemně, ačkoliv obtížnost není nejnižší (objekty o pár pixelech – hodinky a sponka, možnost "death-end" situace), menší počet lokací a předmětů motivuje k vyzkoušení rozdílného, a tentokrát úspěšného, postupu. Což podtrhuje rozdělení hrací doby do tří virtuálních dnů, ve kterých není příliš úkonů ke splnění. Napříč tomu vystupuje řada chyb, ať už jde o nemožnost vstoupit do nové lokace či nespuštění údálosti posunující děj (nemožnost nastartování automobilu i přes vlastnění klíčků). Vyřeší to z pravidla nahrání pozice, dobrý dojem to však nezanechá. Největším problém je z mého pohledu ale to, že se jednalo spíše o předvedení umu H.R. Gigera než o komplexnější příběh, kvůli kterému adventury hraji.

Prvotina Cyberdreams není špatná hra, ale v porovnání s jejich vrcholem I Have No Mouth, and I Must Scream (vytvořeným studiem Dreamers Guild) nebo dobovými tituly Sierry a dalších neobstojí. Své fanoušky si ale Dark Seed najde.

Třetí část populární trilogie, poslední velká hra z produkce Sierry a v neposlední řadě jedna z nejlepších klasických (?) adventur. A také titul s údajně nejkomplexnějším puzzlem v rámci žánru (a ne, o slavném získání falešného knírku nemluvím).

O tom, že mě čeká další výborná hra, jsem nepochyboval - na mysl tak vystoupilo pouze to, zda se třetí díl přiblíží spíše FMV předchůdci, který považuji za nejkvalitnější point'n'click adventuru, nebo dílu prvnímu, který je hráči přijímán neméně vřele, avšak mě již tak neoslovil (voodoo tématika). K mírně pesimistickým úvahám přispěl dabing Tima Curry společně s technickým zpracováním – to se ale po čase stráveném se hrou ukázalo jako minoritní problémy na jinak kvalitním celku, jakým Blood of the Sacred, Blood of the Damned nepochybně je. Fanoušci série i hráči se tak dočkali rozsáhlého, dějově obsáhlého mixu mezi realitou a fikcí, který nepůsobí nijak nepatřičně a je více než vyvedenou tečkou za všemi adventurami Sierry.

První patrnou změnou oproti dílům minulým je trojrozměrné zpracování, které na první pohled oproti vyretušovaným fotkám z The Beast Within působí mírně nevábně, později se však ukáže síla použitého enginu, kdy si lokace můžete prohlédnout pixel po pixelu ze všech možných úhlů. Změnu doznala i hudba. Tu vytvořil David Henry, avšak vydal se stejným směrem jako Robert Holmes. To ve zkratce znamená, že se jedná o jeden z nejlepších herních soundtracků. Plusem také pro někoho může být kompletní překlad (povedený) a bezproblémová rozchození a běh na moderních systémech.

Jednou z největších předností titulu mimo příběhu, respektive jeho zdařilém podání hráči, je pocit, že se v herním světě stále něco děje - ať už se jedná o interakce členů zájezdu v hotelu a okolí Rennes-le-Chateau nebo události kterých se v roli Gabriela či Grace můžete, nebo i nemusíte účastnit (rozhovory, vloupání do pokojů). Děj, rozdělený na sedmnáct etap v rámci tří dnů, pokračuje v tradici dílů minulých a s přibývajícím odehraným časem bude hráče stále více pohlcovat až do závěrečné části, kdy celé snažení ukončí uspokojivé finále. Celá hrací doba je také propletena řadou zajímavých momentů, kterým nechybí intenzita (Chateau de Serras), detektivní činnost a předně výtečné puzzly, kterým kraluje Le Serpent Rouge a práce s takřka všehoschopným programem Sidney. Osobně mě také potěšil menší počet předmětů a tím odpadnutí častého kombinování všeho na všechno a větší důraz na samotný průzkum okolí a dialogy.

Je až s podivem, jak málo adventur se inspirovalo třetím Gabrielem a jeho revolučním zpracováním enginu s volnou kamerou (napadá mě pouze The Watchmaker). Na druhou stranu, je hraní pro mnohé „adventury roku“ o to unikátnější. Ač na mě zprvu hra působila spíše slabším dojmem (zvláště po druhém, fantastickém dílu), postupem času dostál GK3 své reputace a s klidem jej mohu zařadit mezi to nejlepší, co jsem zatím hrál. Pokud bych měl někomu doporučit, pak těm, které bavil Broken Sword, ale hledají něco komplexnějšího a narativně kvalitnějšího. Další rozehrání také podporuje řada easter eggů a snaha dosáhnutí plného počtu bodů, kterému se na poprvé takřka jistě nepřiblížíte.

Po roce od dokončení Black Gate uzrál ten správný čas na vydání se znovu do Britannie spolu s Avatarem a jeho společníky. Avšak tento díl se odehrává již v jiném koutu světa – konkrétně na ostrovech Serpent Isle. Takřka vše zůstalo stejné. Naproti drtivé většině datadisků je však tento,, co se rozsahu týče, snad ještě větší než původní hra (ne, tato hra je popravdě gigantická), a tak by se slušelo tento díl nazývat Ultima 7.5, protože na datadisk to je opravdu obrovské, ale moc novinek na další díl Seprent Isle nepřináší. Pár minoritních úprav zde je (nepříliš povedené digitalizované portréty) nebo lepší práce s inventářem. To hlavní ale je pokračování v příběhu o Batlinovy, jenž je vůdcem The Fellowship, který se před Avatarem vydal na Hadí ostrov, aby zde načerpal novou sílu, rekruty či snad i spojení s dávnými obyvateli těchto končin.

Jedním z kladů je větší linearita, či spíše zpřehlednění příběhové linie, ačkoliv tomu první hodiny nenasvědčují. To ve výsledku znamená, že po ponoření se do děje a identifikaci podstatných informací od těch nepodstatných bude hra příjemně plynout, a díky většímu počtu "cutscén" v herním enginu se bude stále něco nového dít. Přesto bych však tvrdil, že obtížnost z hlediska plnění úkolů je relativně velká (nečekejte žádné questlogy, deníky atd.), a například pokud nezavedete rozhovor s jedním z řady občanů zdejších měst, nespustí se skript vedoucí k dalším událostem. Takže pro první hraní je nezbytné mít po ruce návod, či si psát poznámky. V kontrastu s postupem ve hře jdou souboje. Když jsem poprvé spouštěl sedmou Ultimu, čekal jsem bitvy trvající dlouhé desítky minut, podobně jako v Albionu nebo sérii Wizardry. Opak je však pravdou, při zpozorování nepřátel stačí stisknout klávesu, a dle předem definovaného stylu boje se Avatar společně s dalšími společníky pustí do práce. A pokud máte dobré vybavení, je boj otázkou několika desítek sekund.

Zde se ale klade důraz především na příběh, respektive dialogy. Takže co do pocitu vítězství v tuhé bitvě Ultima ztrácí, tak to nahrazuje zápletkou rovnající se těm nejpovedenějším adventurám či jRPG. V tom je také ta největší síla hry, a proto si mě tato sérii získala, ačkoliv jsem ji prvně hrál teprve minulý rok. Jednoduše jsem podobné rozložení hratelnosti neviděl u žádné konkurence. Slušelo by se ještě zmínit skvělou hudbu, výbornou a zároveň střídmou grafiku, spoustu aktivit nesouvisejících s příběhem nebo řadu easter eggů, ale to každý kdo si hru zahraje, uvidí a uslyší sám. Co se ještě změnilo od sedmého dílu, je atmosféra hry. Černá Brána začala nenadálým objevením Avatara u jedné rituální vraždy, zde už vystupuje jako minulými měsíci ošlehaný dobrodruh s tou nejlepší možnou výbavou. Tím se tak trochu ztrácí pocit něčeho nového, ve výsledku to ale nehraje roli.

Serpent Isle se ihned řadí mezi mé vůbec nejoblíbenější tituly a spolu s The Black Gate tvoří celek, který vedle klasik z dob minulých (Wizardry), předních role-playing titulů z přelomu tisíciletí (Fallout 2) i těch současných (Vampire) působí svěžím dojmem a inovátorstvím v žánru, kdy jde o zábavné a předně velice dobře hratelné spojení RPG hry, adventury a i komplikovaného a rozvětveného děje tolik vlastního žánru jRPG. Je až k neuvěření, že engine z roku 1992 svoji komplexností uživatelského rozhraní, předváděnou grafikou a možnostmi v designu překonává drtivou většinu her i daleko mladšího data vydání. Samozřejmostí je hrát Ultimu v Exultu, kdy v DOSboxu se ochudíte o řadu menších vylepšení, předně o plynulý scrolling.

Výborná hra, která vydrží opravdu dlouho, a po trochu obtížnějším začátku chytne a nepustí, jako se to daří jen těm nejpovedenějším titulům. Také bych se nebál tvrdit, že sedmá Ultima jako celek je vůbec nejlepší izometrické fantasy RPG kdy vydané. Takže pokud máte pár volných měsíců, nevadí vám tuny anglického textu a preferujete ve hrách příběh, pak je Serpent Isle tou pravou volbou. Tedy poté, co dokončíte The Black Gate. A už jsem zmínil, že je Serpent Isle opravdu rozlehlé?

Užitečné linky:

- stručný a jasný walkthrough, plus tento komplexní a humorný.
- soundtrack v dobré kvalitě
- a vybrané screenshoty

Technicky perfektní adventura z prvního pohledu, které však citelně chybí děj, který by držel pozornost po celou dobu hraní. Celkové zaměření tak tíhne k vykreslení samotné atmosféry, kterou dokreslují příchozí zprávy od neznámého, setkání s dřívějšími návštěvníky hotelu v Dowertonu a především zdařilé zvuky okolí.

Ačkoliv jsem hrál jak první, tak i druhý díl série Dark Fall, tak příběh mě nijak více nezaujal oproti jinému projektu J. Boakese – The Lost Crown. A to i přestože titul Lost Souls sází také na mysteriózní děj a podobnou strukuru. Jistě by neuškodilo více textových informací nebo jen inovativnější pojetí průběhu hry. Tak jako to předvedla adventura Scratches, která se také odehrávala na jednom místě, přesto však se dělo stále něco nového a konání neupadalo do stereotypu. Tím je ale většina negativ vyřčena, protože pod tím vším se nachází hra, která vyniká v řadě aspektů. Ať už ve zmíněné atmosféře nebo v logických puzzlech, kterých je tu požehnaně. Ty jsou z většiny navíc náhodně generovány (jejich řešení či odpovědi), až na pár výjimek jsou také dobře koncipovány. I když zbytečného a časově náročných přesunů z jednoho konce stanice do druhého kvůli získání předmětů se hra nevyvarovala. Co si však zaslouží pochvalu, je práce s kamerou, která není statická, ale snaží se o přiblížení perspektivy inspektora a jeho reakcí na události.

Celkově však jde o hru, kterou stojí za to si zahrát. I když oproti zmíněnému Scratches či Darkness Within mírně zaostává. Pokud ale máte náladu na relativně dlouhou (v rámci žánru) adventuru, která vás zavede do netradičního prostředí železniční stanice v odlehlé části Anglie, pak hraní Dark Fall můžu jen doporučit.

V Revolutionu vážně neumí (respektive neuměli) dělat adventury, které by měli hlubší příběh, a především kvalitní dialogy. Stejně jako v Broken Swordu se také dostaví pocit, že autoři nevěděli zda udělat hru vážnou či humornou, a tak sáhli po tom nejhorším řešení - ke kompromisu.

Jediné, co převyšuje standart je hratelnost, kdy hraní příjemně plyne bez větších zádrhelů, ať už díky menšímu počtu předmětů či minimalstickým dialogům. To samé by šlo říci o grafické stránce, ale ta se i přes kvalitní zpracování nemůže měřit s produkcí LucasArts a Sierry. Mimo to je ovládání příjemné a jednoduché. Z technické stránky je ale největším problém hudba (mimo jiné jsem raději hrál bez dabingu – takže ten neposoudím). Psát, že se nehodí by bylo komplimentem. Přesný opak ve stejném roce vydaného DreamWebu. Co na některých adventurách nemusím, tak to jsou "vtipní" sidekickové (obzvláště Cedric z KQV). Zde je to modul, který jde vložit do několika přístrojů. Dále už se jedná o běžnou adventuru kratšího rozsahu. Pokud mě však hra přestane bavit v půlce, a nemám sebemenší důvod v ní pokračovat, pak si nemůže odnést lepší hodnocení. A to je případ Beneath a Steel Sky.

Z mého pohludu zklámní, ačkoliv jsem příliš po zkušenostech s BS nečekal. Hru tak řadím někde mezi King's Quest V a Prisoner of Ice, což znamená hratelné, ale ničím vyjímečné tituly. Přesto však mám v plánu ještě vyzkoušet prvotinu Lure of the Temptress, která se mi jeví nejzajímavěji. Pokud jste dokončili pět až deset adventur, pak ano, hra zabaví a možná i zaujme. Avšak v užším srovnání s tituly Legendů či také do cyberpunku/dystopické vize laděném DreamWebu se ukazuje, jak velké rozdíly jsou ve špičce žánru.

Na doporučení Ebba jsem se dostal k další zajímavé hře (adventuře), která by mě pravděpodobně v budoucnu neminula, ale jistě by neměla takovou prioritu v zahraní. A to především kvůli značnému podhodnocení, které se Darkness Within dostalo od různých herních stránek, a to i těch na adventury primárně zaměřených.

O to větší překvapení přišlo s prvotním zapnutím. Technologicky jde o řemeslně vyvedenou práci, kterou posouvá na další úroveň specifický vizuální styl a předně padnoucí zvuková složka, kdy se střídá plyně ticho s pianovými motivy. Menší počet lokací vyrovnává jejich zaplnění různými detaily a pro titul od menšího tureckého týmu tak vytváří příjemné podhoubí pro atmosféru a děj, který nezklamal. A jak je zde již zmíněno, jedná se o další počítačovou hru (od Shadow of the Comet po Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth) inspirovanou dílem H.P. Lovecrafta - a dost možná také tou nejlepší. Celá hra se odehrává v pěti dnech,. Ty však uplynou poměrně rychle, ale menší rozsah není jistě záporem. Zážitek z Darkness Within je tak ucelenější a celou dobu napínavý.

Kladně musím hodnotit zdejší puzzly (kterých však není tolik) a detektivní práci, která se sestává z čtení různých dopisů, knih a vzkazků které by měli pomoci vyřešit případ Loatha Noldera, respektive Clarka Fielda. Díky menšímu počtu lokací si hraní udržuje tempo, které je však v kontrastu se samotným děním na monitoru. To však dokáže zvýšit tep hráče, především díky povedeným cutscénám z pohledu hlavního protagonisty či událostem vlastním hororovým příběhům.

Ve výsledku se tedy jedná o kvalitní adventuru z vlastního pohledu, kterou by neměl minout ten, kdo hledá mysteriózní děj, zajímavé hádanky a audiovizuální hody.

Mám rád hry se zvláštním tématem a vyhledávám FMV adventury. Takže Voyeur byl v plánu.

Ale toto je děs. Jednou z předností je rozdílný průběh při několika hrách, ale pochybuji, že by někdo dnes po zhlédnutí jednoho konce titul hrál vícekrát. Druhou věcí, která by mohla nalákat, je pár odvážných scén, ale zase není o co stát (a stát ani nic nebude). Pokud pominu vcelku kvalitní technické zpracování a někdy i vtipné scény spolu s bezproblémovou srozumitelností mluveného slova (což není u tohoto žánru zdaleka časté), pak zbývá naředěný "simulátor" snahy očernit jednoho z předních politiků, který ovšem skončí dříve, než dojíte snídaní. A to je prostě málo.

Stále je to lepší než takový Mad Dog s jeho nekvalitním zpracováním střelby, ale pokud hledáte originalitu, pak se stačí kouknout jinám, ať už na podobně laděné GAG: The Impotent Mystery nebo úplně rozdílné hry typu Bad Mojo či Princess Maker. Nicméně zprovoznění Voyeur II stále vyhlížím!

Zajímavá adventura která zaujme svým do jisté míry netradičním vizuálním zpracováním, sympatickou slečnou v hlavní roli a zasazením do dob pirátů brázdících ostrovy Karibiku. Na poměry AGS je i vše ve velkém rozlišení (až 1280x960), soundtrack je kvalitní a dává vzpomenout na hudbu z prvních adventur Sierry a LucasArts a předmětů s úkoly je také dostatek. Zamrzí tak jen absence dabingu, zvláště když Nelly má decentní, na sličnou pirátku se hodící, komentáře k okolí, předmětům a zdejší skupince obyvatel ostrova. Samotný děj je poměrně rozsáhlý a ačkoliv vše končí za dvě tři hodiny, hra zaujme a nedostaví se pocit, že by toho mělo být více (Back Door Man) nebo méně. Takže pokud hledáte kratší adventurku, tak s Nelly Cootalot neuděláte chybu.