Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Ark of Time: Enter a World of Adventure

  • PS1 55
Proč já si tohle dělám? Proč musím mít potřebu si vždy něco dokazovat hledáním zapadlých adventur a jejich dohráním?!?!? Pak se nemám čemu divit že narazím na takovýto bizár jménem Ark of Time. Není také divu že když jsem pročítal recenze na Moby tak jsem se často setkával s něčím jako " It has some of the worst voice acting I can remember hearing in a game"nebo " This is the worst game that I've totally enjoyed", i tak to ale moje odhodlání nesetřáslo a já se do toho střemhlav pustil.

Hlavním hrdinou je tu sportovní novinář Richard, který je svým editorem pověřený aby zanechal neambiciózního psaní a radši se podíval na záhadu zmizelého profesora. No a vy se tak ve stylu Broken Swordu vydáváte na dobrodružství po různých částech světa, a že to místy dá zabrat. Příběh je podle mě takové typické dobrodružné klišé, kterému ale schází jakýkoliv pocit nebezpečí. Hlavní hrdina si tu totiž během svého vyšetřování v klidu prochází řeší jednu logickou či nelogickou hádanku za druhou a vlastně nic se neděje. Což často vedle k tomu že jsem se do hry vyloženě nenutil s pocitem toho jak to dopadne a co dalšího se stane. Protože tady vlastně ve výsledku o nic nejde, což je veliká škoda.

Naštěstí to kompenzuje jiná stránka, a tím je ta humorná. Nečekal jsem že se bude jednat o tak vtipnou hru. Tady jsem totiž našel místy opravdu velice vtipné a absurdní dialogy, některé tedy až tak trapně vtipné že nešlo jinak než se pousmát. Také tomu dosti pomáhal i over-the-top dabing, který lidé hejtují, hlavně co se týče hlavní postavy, mě ale bavil. Richardův dabér totiž přehrává a fakt zní a dává vám pocit takového stereotypního lehce vymletého naivního sportovního spisovatele. Navíc i humornost některých dialogů připisuji hlavně jemu. Takže nevím, mě ten dabing k tomu celému sedl, opravdu bych nedokázal říct že je nějak vysloveně špatný, teda až na úplný závěr hry.

S tou komediálností jdou také ruku v ruce hádanky, které tu jsou místy poměrně obtížné a to kvůli několika bodům. První je že některé hádanky jsou logické v logice absurdní ale ne reálné viz: Ukradnete holčičce kočku, aby jste jí mohli hodit oknem do kostela a ona k tomu oknu přistavila žebřík na který můžete vlézt. Či nabarvíte kraba na bílo aby jste navrátili kapitánovi jeho kraba. No a druhý bod je ten že některé hádanky tu trpí na fakt, že máte prostě dost lokacích otevřených zároveň (ty se skládají samozřejmě ještě z dalších obrazovek). No a jelikož je děj poměrně rozplizlý, tak se vám dost jednoduše může stát že zapomenete kdo vlastně dělá co, nebo jaký je váš konkrétní úkol. Nepomáhá tomu an ifakt že některé postavy musíte opakovaně kontrolovat zda pro vás něco nemají, či zda jste si nezapomněli prohlídnout nějaký předmět a tím pádem vás hra nepustí dál. Například musíte dvakrát za sebou zavřít a otevřít dveře aby se něco zmrazilo, či s někým ještě dodělat dialog aby vám babka nakreslila obraz. Což je v rámci velkých lokací a žádného deníku docela problém. Navíc některé předměty vám nepůjdou třeba zkombinovat a až po hodině zjistíte že je máte zkombinovat opačně... prostě ne použít hadici na pumpičku, ale použít pumpičku na hadičku..uf

Nemluvě o tom že se celá postava ještě navíc strašně pomalu pohybuje po lokacích, je sice fajn že přechod mezi obrazovkami máte okamžitý, ale když chodíte po dané obrazovce tak si přesuny v ní ukrátit nemůžete, což je docela na nic. Hlavnš z důvodu že ty lokace jsou prostě nechutný, nemají žádnou atmosféru a tyhle 3D polygonový prostředí prostě nesnáším. Hřebíček do rakve je že tu navíc ani není ŽÁDNÁ HUDBA!!! Nevím jak vy, ale pro mě je hudba jedna z hlavních devíz adventur, jak máte do háje zvládnout plnění puzzlů a backtracking když tam ani nemáte hudbu která by vás trochu zklidnila tím že si do ní zajamujete? Tady je jen debilní ambient, kterej mě začal postupem pěkně srát. Navíc mě ještě dostalo že hra údajně láká na výborný orchestrální soundtrack! Oka, jestli tím myslí tu skladbu dlouhou 6 sekund co jede furt ve smyčce když si vybíráte na jakou lokaci půjdete, TAK OK! Achjo, říkám kdyby aspoň ta hudba tam byla či udělali lepší pozadí, třeba kreslený, tak to mohla bejt tak super hra.

Já tady říkám jaký je to bizár a ono vám to asi takhle nepřijde, ale to si tu hru musíte zahrát, protože ten humor, hnusný lokace, hnusný postavy, ujetý dabing, neexistující ost, otravný ambiente zvuky, to je prostě mix který vám z toho udělají hru na kterou nezapomenete. Budete se smát, budete se proklínat že jste si to vybrali ale nakonec si myslím že vám to i něco dá. Lituji zahraní? Ne! Užil jsem si to, ten humor a přeafektovaný voice acting mě prostě bavili a díky tomuhle si mě to udrželo celých cca 8 hodin.

Na závěr jen dám ještě takový bonusový poznatky. V závěru hry, je například pecková scéna kdy ženská postava (má pocelou dobu hry ženský hlas) je najednou z ničeho nic posledních pár vět dabovaná chlapem, který tu ženu tak kvalitně imituje jako váš opilý kámoš co nadává na to jakou megeru má doma. Hned poté hlavní hrdina udělá ten nejhorší výkon v dabingu jaký jsem kdy v životě slyšel (Megan Fox v MK má konkurenci), a ještě předtím té ženě řekne. Nevím jestli to byla sebereflexe autorů na upadající kvalitu scénáře během celé hry, ale hádám že ne... přitom ten dabing hlavní postavy byl do té doby dobrej. Jo a finální puzzly zase strašná pakárna.

Pro: Přeafektovaný dabing, ujetý humor, absurdní kombinace, naprosto debilní konec

Proti: Hnusné polygon prostředí, hnusné postavy, chybějící OST, otravný ambiente zvuky, občas nelogicé či potřeba zkombinovat předmět přesně podle hry, místy chaos v tom co máte dělat

+13

Warhammer 40,000: Rogue Trader

  • PC 85
Rogue Trader má všetko čo tradícia načatá v dávnych 90-tych rokoch káže, aby dobré RPG malo mať. Nie je revolučná v smere postupu hrou – ten je absolútne to najtradičnejšie čo si dokážete predstaviť. Ostatne na to ani nemala rozpočet. Čo však má je strhujúci svet, veľmi dobré zasadenie vlastného príbehu do jeho štruktúr, tam kde je to možné naozaj vydarený dabing a perfektné ťahové súboje.  

Hra môže byť tak jednoduchá ako byť môže a tak ťažká ako si budete priať. Nastavení je mnoho a na svoje si príde každý. Bohatý RPG systém sa môže zdať na prvý pohľad komplikovaný, rozhodne to nie je piata edícia DnD. Rýchlosť akou vaše postavy postupujú na ďalšie úrovne potom môže byť otravná alebo odmeňujúca. Záleží od toho ako radi a často čítate každú vlastnosť, ktorú si môžete pre postavy vybrať.  

Rozhodnutí je mnoho, ale riešení jednotlivých problémov je pomenej. Hráč v tejto hre menej spolupracuje s prostredím, viac sa ocitá v dialógoch a problémy sa riešia súbojmi. Samozrejme, čo je neskrývané plus, sú súboje, ktorým sa dá vyhnúť ak nájdete správne slová alebo správne predmety.  

Ďalším pozitívom sú sprievodné postavy, dobre napísané, každá z nich nejakým spôsobom sprevádzajú hráčovu postavu a doplňujú jeho charakter. Nezatieňujú hráčsku postavu a nechávajú vyniknúť jej rozhodnutia v príbehu.

Owlcat Games sa podarilo verne zachytiť svet Warhammeru 40.000 so všetkou jeho temnotou a neutešeným svetom. Každý dobrý skutok je po zásluhe potrestaný. Chcete byť mierny voči xenos, nuž môžete, ale nečudujte sa ak vaši spolu-občania nebudú týmto rozhodnutím nadšení a zachránených eldarov poctivo zmasakrujú.  

Technicky to nie je úplne dokonalá hra. Keďže som ju však hral v pomalých dávkach, nenarazil som na väčšie problémy. Aspoň nie s mojimi rozhodnutiami a cestou, ktorou sa vydala moja postava. Owlcat hru poctivo opravuje a upravuje. Áno, jeden by povedal, že už tak mala vyzerať po vydaní, ale... starajú sa a to im slúži ku cti.

V roku 2023 som hral ešte jednu CRPG, ktorá na svojom chrbte niesla bremeno tretej v sérií. Napriek tomu, že táto druhá hra priniesla množstvo zaujímavých prvkov, Rogue Trader je pre mňa osobne tou lepšou z tejto dvojice. Zábavnejšou, pútavejšou napriek tomu, že nemá také produkčné kvality ako tá druhá hra.

Pro: Svet, dialógy, postavy, ťahové súboje na zemi i vo vesmíre, hudba, bohatý RPG systém, je to WH40k

Proti: Menej interakcie s prostredím, vesmírne súboje nevyužili svoj plný potenciál,

+15

Death Stranding

  • PC 70
"Death Cutscening" ... aneb jak vlastně docela dobrou a zábavnou hru zabít neuvěřitelně roooztáááááááhanými cutscénami prošpikovanými neuvěřitelně trapným patosem. Nejtěžší bossfight hry tak pro mě bylo, žádnou z nich nepřeskočit. Ještě obtížnější bylo, si pak nevyčítat, že jsem to neudělal.

Ale jinak hra na post-apo poštu mě fakt bavila, jak plánování trasy terénem, tak využívání veškeré výbavy, co vám hra nabídne. I ta akční složka celkem ušla. A i online propojení světů s ostatními hráči a sdílení staveb je fajn aspekt. Ale jak už tu bylo zmíněno, obzvláště ten ultra natahovaný závěr, bylo skutečně utrpení. Takže pokud se máte rádi a váš čas je drahý, kašlete na příběh a přeskakujte!
+5 +13 −8

Grim Dawn

  • PC 80
Dostal jsem chuť na nějakou diablovku, tedy na žánr, kde jsou moje znalosti a zkušenosti dost omezené. Diablo II je jedna z mých nejoblíbenějších her, ale oproti tomu Titan Quest a Diablo III mě přestaly bavit už po pár hodinách, jiné tituly jsem ani nezkoušel. Výchozí situace byla tedy dost tristní :)

Sotva jsem ale zapnul Grim Dawn, tak jsem hned od začátku byl celkem spokojený. Ponurá prostředí lesů a bažin hned zpočátku hry si mě celkem získaly. Všechno je vykreslené celkem do detailu a, co jsem s úžasem zjistil, tak mnoho těch různých zídek, stromků a harampádí má nějaký model zničení, takže při bojích, těch různých fireballech, tlakových vlnách a dalších interakcích se všechno pěkně a uvěřitelně rozpadá a rozlítává do okolí. Stejně tak nepřátelé lítají pod silnými útoky i pár metrů, nebo se prostě sesunou k zemi, když už mají dost. Tohle je silná část hry, nutno dodat, že prostředí jsou nápaditá až do konce a mění se vždy po pár hodinách hraní, takže nehrozí stereotyp. Stejně tak monstra a démoni jsou v mnoha podobách a druzích, od roztomilých divočáků, vos, škvorů, přes různé mutanty, po ty nejvíc odporné démony a příšery.

Příběh hry mě zaujal na počátku, kde je celkem povedené uvedení do děje, nicméně, po pár hodinách jsem už to množství rozhovorů a nacházených textů spíše jen tak prolítaval očima, toho je na hru tohoto typu zbytečně moc. Nicméně věřím, že to část hráčů dokáže ocenit a třeba se víc ponořit do děje.

Hlavní devízou diablovek jsou ty různé schopnosti postav po získání každého levelu a pak "gambling" s nacházením vybavení. Těchto aspektů je hře opravdu dost, opět na můj vkus až příliš :) Hrál jsem za okultistu a válečníka, ale spíše jsem si jen tak naklikal pár schopností, co se mi líbily, než abych zkoumal, jestli to je to nejlepší, co jsem mohl využít. Nicméně můj havran a vlk mi v bojích vydatně pomáhali, takže jsem asi vybral dobře. Co se týče předmětů, tak těch je tu nepočítaně, takřka každý se tváří jako něco, co je potřeba mít ve výbavě, ale když má člověk za 10 minut plný inventář zelených, modrých a zlatých předmětů, tak už přestává sranda, protože pročítat, co všechno který předmět umí a jestli je o jeden bod lepší na tohle a o jeden horší než ten druhý, to už mi nepřišlo zábavné. Takže jsem si výbavu držel hlavně podle prodejní ceny a toho, jestli vypadala pěkně, což nutno uznat fungovalo. Ale to množství skinů zbraní a zbroje a možnosti vylepšování, to je určitě dobrá věc, pro ty, co to s hrou myslí vážněji.

Obtížnost byla nastavená celkem v pohodě, ale i tak jsem u pár bossů párkrát umřel, hrál jsem to moc lážoplážo a nedával úplně pozor, ale hra hráče penalizuje jen trochu, takže i tohle je spravedlivé.

Relevantně můžu Grim Dawn srovnat jen s Diablo II a z tohoto srovnání vychází hůř, což ale není žádná ostuda. Hraje se to dobře, odsýpá to, pěkně se na to kouká a herní doba (u mě 28 hodin), taky není k zahození. Určitě se hru vyplatí zahrát. Časem zkusím i obě DLC.

Pro: jedna z nejlepších diablovek (asi), pěkná prostředí a monstra, svižné tempo

Proti: velké množství textů, předmětů a různých atributů, nešlo mi hrát déle v kuse

+19

Cabal

  • Arcade 70
Po nějaké době jsem se opět pustil do hry z automatů. Volba tentokrát padla na Cabal, akci na první pohled připomínající střílečky ovládané světelnou pistolí. Střelba na statické obrazovce je zde opravdu to hlavní, ale navíc je nutné ovládat i horizontální pohyb postavy. Tato kombinace není příliš častá, ale vlastně dobře funguje. Samotná střelba sice není tak pohodlná, ale možnost uhýbání nepřátelské palbě to vynahrazuje.

Jinak už z dnešního pohledu žádná překvapení nečekejte. Z obou stran se hrnou záplavy nepřátelských vojáků i vozidel, v pozdějších fázích dojde i na vrtulníky a hůře sestřelitelná letadla. Granáty a podobné těžší střely je možné ničit. Nepřátelé se mohou skrývat za překážky na obrazovce z nichž je většinu možné zničit. Že jsou všechny akce bodované je u automatovky nad slunce jasné. Hra nabízí pět prostředí po čtyřech obrazovkách, na konci samozřejmě čeká boss. Obtížnost je také dle očekávání vysoká, ale s dostatkem času by se hra dala naučit. Nějakou dobu jsem se trápil, ale nakonec převážila možnost nekonečna kreditů v emulátoru. S hrou jsem strávil asi tři hodinky a rozhodně nelituji. Cabal doporučuji alespoň vyzkoušet.
+14

Neverwinter Nights 2: Mask of the Betrayer

  • PC 90
Hráno v co-opu:

Maska Zrádce je nejlepší příběh, jaký Forgotten Realms videohernímu průmyslu nabídlo. Neříkám, že je to nutně lepší hra, než druhý či třetí Baldur's Gate, to není, ale ten příběh je prostě pecka. Konečně se podíváme i jinam než na Mečové pobřeží, a to do rodiště známého berserkra Minsca a jeho wychlaran Dynaheir. Hrdina Letohradu z původní kampaně se neznámo proč probouzí hluboko v jeskynních mohylového pohřebiště a musí rozkrýt tajemství dávné kletby, která sahá dál než si vůbec kdy uměl představit. Jednotlivé prvky děje vám mohou připomínat prokletí hlavního hrdiny v Planescape: Torment, procházení snových realit v Gaimanově Sandmanovi i lehký Stranger Things Upside Down vibe krásným zpracováním stínopádského odrazu Základní materiální sféry. Zkrátka nic, co by připomínalo naprosto generické fantasy předchozí kampaně.

Toto DLCčko také přináší několik zajímavých mechanik, kterými obohacuje původní hru. Předně vás hned zaujme přesné měření času a nutnost osmihodinového spánku pro nabití všech schopností. Ano, i v Letohradu se střídal den a noc, ale byl to jen estetický prvek a odpočinek byl vyřešen pětivteřinovým podřepem celé skupiny. Zde je čas váš nepřítel. Některé události se dějí jen v noci a hlavně musíte postavu pravidelně krmit. Když ji necháte několik dní o hladu, tak umře bez možnosti oživení. A že má opravdu mlsný a vybíravý jazýček. Však uvidíte. Hlad bude váš motor i brzda. Taky se kolem něj točí celý příběh. Kvůli hladu občas budete muset dělat i to, co nechcete, a nebo naopak utéct zpět a vrátit se později.

Přepracováním také prošel velmi sofistikovaný systém tvorby vybavení pro vaši družinu postav. Ten v hlavní kampani byl velmi promyšlený, ale dle mého názoru až příliš složitý. V tomto rozšíření stále funguje, ale už si na něj pravděpodobně vůbec nevzpomenete. Rudí čarodějové z Thaye umí využít esenci všudypřítomných rashemeneských duchů takovým způsobem, že veškeré vaše vybavení, co si přenesete importem postavy bude vypadat jako sbírka dětských hraček, co musíte teprve pořádně potunit. Tím se elegantně vyřešila velká slabina hry, a to naprosto nesmyslný loot z padlých nepřátel. Tady už předměty padají jen z humanoidních nepřátel a ze zbytku padají prostě jen esence na výrobu a vylepšování předmětů. Na konci hry jich budete mít stovky. Stejně jako miliony zlaťáků. Když už epické úrovně, tak se vším všudy.

Družina postav je tentokrát mnohem menší, celkově můžete nabrat čtyři společníky, ale v partě můžete mít jen tři. Menší skupina dovolila autorům mnohem lépe vykreslit jejich zajímavé charaktery, byť rozhovory s nimi pořád působí trochu odflákle. Na jejich povahu, touhy a cíle si však budete muset dávat pozor. Ne nutně se k vám všichni musí přidat a i když už je máte v partě a třeba vás i mají rádi, což tentokrát uvidíte díky ukazateli vlivu, tak to neznamená, že se nemohou obrátit proti vám, když půjdete přímo proti jejich přesvědčení. Může se tak snadno stát, že hru budete končit v neúplné sestavě. Ale třeba aspoň zaženete hlad. Na chvíli.

Pro: Skvělý příběh, atmosféra, prostředí, něco takového by si zasloužilo být plnohodnotnou hrou v moderním enginu a ne jen rozšířením pro zapomenutou hru.

Proti: Obtížnost šla mírně dolů a ačkoliv chválím propracovanější společníky, stejně mi úsměv na tváři nejvíce vykouzlili původní Bishop a Sand.

+23

Epistory: Typing Chronicles

  • PC 75
Epistory se mi na Steamu válela už pěknou řádku let a vzhledem k tomu, že jsem si v mezičase stihla nevědomky do wishlistu přidat i její pokračování Nanotale, bylo už třeba se k odehrání téhle pisatelské hry dokopat.

Před začátkem hry jsem si říkala, že moje rychlost psaní na klávesnici nemůže být tak strašná, po dohrání můžu říct, že je to furt prostor pro zlepšení. I přes nucené hodiny psaní všemi deseti na střední škole jsem se totiž nezbavila svého zmutovaného prstokladu z let předchozích. No nic.

I tak se ale dá hra v pohodě projít a až na pár bitev, které jsem si musela zopakovat, jsem se nikde vyloženě nezasekla. Zkusila jsem si hru přepnout i český slovník, ale ve výsledku se mi tak psalo ještě hůře než v angličtině. Nicméně možnost přehození klávesnice z QWERTY na QWERTZ bylo opravdu fajn. Ze stránky hratelnosti mi vadilo snad jen krkolomné ovládání pohybu na ledě a občasné zaseknutí se na slovu, protože člověk nevědomky rozepsal jiné na jiné příšeře. Kombinace psaní a elementů mě bavila, i když v bitvách jsem víceméně hlavně používala blesky. Naopak za mě naprosto nevyužitá (a zbytečná) schopnost byl vítr.

Kamenem úrazu byl příběh. Ze začátku to i šlo, bylo to tajemné, s přimhouřením oka i filozofické, ale postupně to jde z kopce. Konec mi přišel úplně mimo mísu a ačkoliv jsem tento typ příběhu chválila ve Figment, tady mi to nesedlo. Průpovídky vypravěčky ušly, ale random výkřiky hlavní hrdinky mi lehce drásaly nervy.

Summa summarum si ale myslím, že hra, i přes ten kostrbatý příběh, za to stojí a plánuju se někdy (doufám, že brzy) dostat právě i k Nanotale.

Pro: Pneumonoultramicroscopicsilicovolcanoconiosis

Proti: Aequeosalinocalcalinoceraceoaluminosocupreovitriolic

+13

Oddworld: Stranger's Wrath

  • PS4 75
Kdysi dávno jsem jednu hru ze světa Oddworld chvíli hrál, a to Oddworld: Abe's Oddysee. Ale nějak mi to tehdy nesedlo, a tak jsem sérii ze svých herních plánů vynechal. Oddworld: Stranger's Wrath mi sedl naopak docela dobře, bláznivá akce ze zvláštního světa by si možná i zasloužila více pozornosti, než ve své době dostala.

První část hry, kdy jsme bounty hunterem a lovíme zločince je daleko lepší než akčně pojatá druhá část hry. Je zde několik dobrých nápadů a většina boss fightů je zábavná, i když... tady má hra své mouchy. Některé souboje s bossy jsou totiž lehce frustrující, protože než se hráč rozkouká, je rozsekaný na maděru. Za to může obklíčení od jeho pohůnků nebo zkrátka to, že se nestihneme schovat či rozkoukat se. Ono to platí i u obyčejných nepřátel, nechat se obklíčit, to je v této hře cesta do pekel. Jinak je první část opravdu zábava, taková pěkná procházka po švihnutém světě.

Druhá část hry je pak už jen akční hra. Už nikoho nelovíme, jen bojujeme s často velkým množstvím nepřátel, kteří vás dají na pár ran. Vzhledem k tomu, že ve hře není žádné krytí, musel jsem někdy užívat "vyprovokuj a zdrhej zpátky za skálu/za roh/za cokoliv, kde na vás počkám s nabitou kuší" taktiku, která nepřátele rozdělí. Bojový systém je ale zábava. Přepínání prvního a třetího pohledu má svůj smysl, ve třetím mlátíme nepřátele pěstmi, v prvním pak používáme kuši, do které sbíráme roztodivná stvoření, každé s jiným účinkem. Super je, že jsem ve hře využíval všechny potvůrky, i když samozřejmě některé více, některé méně. Všechny však mají něco do sebe.

Ke konci už se mi hra trošku táhla, jedna část mě i docela štvala (ta, kde máme tři minuty na to, abychom utekli před zničením oblasti). Škoda také je, že dvojice ochránců hlavního bosse (prostě předbossové:)) mi nadělali daleko větší potíže, než lehoučký hlavní boss Sekto.

Chvílemi je trošku potíž s ovládáním, kamera si někdy dělá co chce. Platformingu je tu sice málo, ale když, tak se musí právě kvůli ovládání a kameře opatrně, komu se chce lézt zpátky...on teda naštěstí hrdina přežije pád i z velké výšky, ale i tak. Soubojová část se ale ovládala na gamepadu úplně v pohodě.

Celkově je to velmi zdařilý počin, který v HD verzi dobře vypadá a velmi solidně se hraje. Jo a humor? Toho je tady hromadu a záleží na vkusu hráče. Párkrát jsem se zasmál, někdy zakroutil hlavou. Je zkrátka svůj.
+21

The Movies

  • PC 100
Vynikající, tvořivá a dodnes nepřekonaná hra.. škoda že nebyl úspěch.
-3 +1 −4

Metal Gear Solid V: Ground Zeroes

  • PC 30
Ground Zeroes je jen prolog k Phantom Pain. Big Boss má z kubánské základny vysvobodit 2 postavy známé z Peace Walkera (kterého jsem na na PSP nehrál). Já GZ dohrál za hodinu, ale lze v tom strávit max dvě nebo dvě a půl hodiny. Bohužel k tomu není tak silný důvod, protože znovuhratelnost toho moc nenabízí. Gameplay zde není tak rozvinutý jako v plný hře, kde lze využívat řadu serepetiček a level design toho taky moc nenabízí. Lze se k zajatcům proplížit po svých, lze vyhodit elektriku a lze si vlézt do nepřátelského vozidla a nechat se do oblasti tajně dovést, což je nejsnazší i nejrychlejší způsob řešení.
Není to zas tak promakané, jak by mohlo být, ale při spuštění to stálo 40$.

Vzhledem k tomu, že Konami (f*ck Konami) nenechalo Kojimu ani plně dokončit Phantom Pain (avšak je to dostatečně dokončené na to, abych tu hru označil za jednu ze tří nejlepších, kterou jsem kdy hrál), tak si myslím, že vydat GZ za tuhle cenu bylo možná nutným zlem pro to, aby PP vyšlo aspoň v takovém stavu, v jakém vyšlo.
Ovšem japonská vláda by měla odebrat práva na sérii MGS společnosti Konami a dát je tomu, komu právem patří a kdo si je zaslouží.

Já dávám Ground Zeros hodnocení pouhých 30% s tím, že to není špatný, ale je to málo a vyšší hodnocení si nechávám pro lepší zážitky.
Ovšem ten, kdo chce hrát Phantom Pain, by tento prolog neměl vynechat. Rozhodně by to měl ale zpirátit!
A také bych doporučil odehrát minimálně třetí díl (Snake Eater/Subsistance), který lze odehrát na PS2 nebo na PC s pomocí emulátoru PCSX2 a který dějově předchází pětce (když tedy nepočítáme již zmíněný Peace Walker na PSP).
Mě celá tahle zvláštní fikce, postavy a témata zaujaly natolik, že jsem odehrál všechny hlavní díly MGS a nelituji toho, protože ačkoliv žádná z těch her není vybroušena k dokonalosti (jaká ano?) a ačkoliv jsem hlavně fanoušek třetího a pátého dílu (tedy příběhu Big Bosse, dejme tomu), tak jsem se do toho světa velmi ponořil. Ono totiž je, do čeho se nořit. Otázka je, jestli na to má potencionální hráč čas, věk, hlavu a zájem - ten je esenciálním hnacím motorem.

Pro: navnadí na Phantom Pain, velmi temný tón

Proti: délka, cena, slabé možnosti znovuhratelnosti

+5

Lil Gator Game

  • Switch 65
Malý aligátorek patří mezi další z mých her, které jsem odehrál spíš proto, abych je mohl v klidu zaklidit jako dohrané. Sice mi zrovna náramně přišla vhod jako relaxační hra, ovšem na druhou stranu nenabízí příliš mnoho obsahu a ani zajímavých situací, které by mne dokázaly vtáhnout. Ve výsledku jsem se tedy snažil o to, abych měl hru za těch pár hodinek co nejrychleji odehranou.  

Co se týče obsahu krabice s hrou, musím se podivit, co mi to od Super Rare Games přišlo. Jelikož je hra hrána z pohledu dětských postaviček, je tomu uzpůsoben i celý vnitřek krabice - očividně určený výhradně pro dětské publikum. Vše je hezky barevné. Magnetky hlavních postav, čtyři gumové „náramky,“ připínák s aligátorkem, sada kartiček, mini sada voskovek, jedna pohlednice, složitelný papírový přebal na hru, velkoformátová knížečka omalovánek, samolepka, tištěný manuál, steelbook a samotná hra. Shodou náhod je to také stá hra vydaná SRG, což autoři náležitě oslavili vloženou speciální samolepkou. Doufal jsem, že součástí bude aspoň pěkná infografická mapka ke hře ve stylu Short Hike, ale nestalo se tak, což je podle mě škoda.  

Takže o co jde? Aligátorek si rád hraje se svou starší sestrou, ale ta jednoho dne zmizí kvůli studiu na výšce, a když se poté objeví o prázdninách, je stále ponořená do práce na laptopu, takže na hraní nemá myšlenky. Aligátorek se tedy spřáhne se svými zvířecími kamarády a společně vymyslí herní projekt, který by sestru znovu nadchl pro hru. K tomuto účelu zvířátka osadila dva sousedící ostrůvky monstry vyrobenými z kartonu a vymyslela řadu primitivních úkolů, jež by mohl plnit hrdina prozkoumávající krajinu. Úkoly bývají zhruba tohoto ražení: pohladit jiné zvířátko v nouzi, najít předmět, porazit kartonová monstra nebo dorazit včas do nějakého cíle a podobně. Hrdinou tohoto ostrovního RPG je samozřejmě aligátorek a o svém dosaženém úspěchu patřičně informuje svoji sestru přes mobil, aby věděla, jaká je to všechno zábava.  

Celé barevné souostroví je plné vysokých skalisek, prolézaček a mnoha dalších terénních překážek. Aligátorek se přes ně může pohybovat jako Link v Zeldě, takže na pořadu dne je šplhání, jízda na štítu, plachtění nebo v neposlední řadě Naruto běh. Z úkolů sbírá rozličné zbraně a vybavení, nejčastějším materiálem k výměnám a craftění jsou pak určeny roztrhané kartony z monster. Dokonce je k dispozici dokupování výdrže, aby aligátorek mohl lézt stále výš a nespadl. Poslední upgrade zajistí šplh bez limitu.  

Cílem hry je upgradovat dětské hřiště do improvizované pevnosti, aby si mohla zvířátka kde hrát. Teprve po splnění všech úkolů a dosažení 100% ve sbírání předmětů a eliminaci monster či váz je možné jít domů, čímž je hra ukončena.  

Sice jsem všeho dosáhl za něco přes pět hodin herního času, ale nemohu říct, že bych se u hraní nějak moc bavil. Ani primární dosažení cíle hry mě příliš neoslovilo. Že bych se zrovna nestrefil do nálady hry? Asi je hra opravdu jen pro ty nejmenší a já byl trošku mimo.
Design postaviček i styl hry se mi prostě líbil více u Short Hike, i když samotný aligátorek působí celkem fajn a občas jsem se pousmál během použitého humoru naivních dětských postaviček. Na relaxační hru je v ní ale nějak moc kartonových nehybných monster a jejich kompletace mě v závěru hry trošku otrávila. Ani proto nevím, zda mohu hru doporučit, ale děti se zřejmě budou u hry bavit více než já. Po dohrání se ještě odemkne New Game+ a mód „baby“ aligátorka.  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 5+ hodin
100% monstra a vázy
100% spřátelené postavy 

Pro: Krátké; relaxační; příjemný humor

Proti: Příliš jednoduché; příliš monster na malém prostoru

+13

Heavenly Sword

  • PS3 55
Hned na úvod se musím omluvit Johnovi za zpochybňování jeho úsudku. Ve výsledku mám totiž ještě negativnější dojmy, jak je patrné z mého hodnocení. Žádný učený však z nebe nespadl a na hře je znát um tvůrců z Ninja Theory. V některých ohledech jde vidět, že studio mělo talentované lidi a již v době vzniku Heavenly Sword, jen ještě nejspíš nevěděli, co jim půjde nejlépe a výsledek je takový polovičatý mišmaš, který pořádně nedotahuje writing, ani filmové pojetí a už vůbec ne samotný gameplay. Ale popořadě.

Ninja Theory patří k mým oblíbeným studiům, to je asi zřejmé z hodnocení jejich her. Naprosto miluju Enslaved: Odyssey to the West. Je to jedna z mých nejoblíbenějších her, která perfektně vyvažovala jednoduchou lineární akční hratelnost s platformingem a výborným příběhem spolu se zábavnými postavami v lehce komediálně pojatém post-apokalyptického road-tripu. DmC zas byla skvělá rubačka s vyšperkovanou hratelností a považuju ji za jednu z nejlepších bojových akcí, co jsem měl tu čest hrát. Hellblade pak zas znovu potlačilo samotnou hratelnost a perfektně se věnovalo filmovému zážitku a vyprávění herně neobvyklého příběhu. No a před tím vším tu byl Heavenly Sword. Po hratelnostní stránce nedotažená konzoloidní zoufalost a filmově příběhová část se zas příliš věnovala práci s kamerou a animacemi včele s úžasným Andy Serkisem, že se úplně zapomnělo na zajímavý příběh jako takový.

Zmíněný Andy Serkis a vlastně postavy jako celek je jedno z mála, ovšem za to výrazných pozitiv celého díla. Nevím, jak dlouho jsem hru hrál, ale asi to nebylo víc jak 6 hodin, přičemž cutscény pocitově tvoří snad polovinu hry a nutno uznat, že jsem si je užíval. Příběh je sice jalové fantasy, které si moc nedokázalo získat mou pozornost a ve výsledku i působí jako pouhý prolog k něčemu, k čemu hráč nedostane dostatek kontextu, nicméně dialogy jsou napsané vtipně, především co se skupinky záporáků v čele se Serkisovým Bohanem týče, a hra přes svou vážnost dokáže překvapivě často rozesmát. Na rok 2007 pak ohromí i nevídaná detailnost motion-capture a mimiky postav. I dnes tak mohu říct, že hra téměř vůbec nezestárla a případné nové vydání by se klidně obešlo bez remasteru. Obzvlášť to člověk ocení pokud má dohrané zmíněné Hellblade a je tak hezké vidět, jak k tomu tvůrci směřovali už v počátcích. Tenhle pozitivní odstavec bych pak uzavřel výborným hudebním doprovodem a také poznámkou k technickému stavu, který JohnCZ i Terry.Cooper zmiňují. Na Slimkové PS3 a neupdatované krabicové verzi jsem nepozoroval žádné výrazné poklesy FPS, tudíž to zdá se není nevyhnutelný problém. Teď bych se však už přesunul k negativům.

Že hra nijak zvlášť nerozvíjí souboják by tolik nevadilo a to, co hráč dostane k dispozici, je vlastně dostačující. Tři druhy zbraní, několik možných komb a možnost využívat prostředí a předměty okolo vás k boji. Dobrý, super. Problém je, že nepřátel je zbytečně moc a postupně vám jdou pod čepel na zdlouhavou popravu, což nepůsobí vůbec uspokojivě. Naopak věčné špihlání řadových nepřátel začne být časem spíš únavné a zdržující. Hra se snaží o proměnlivý gameplay tím, že vás občas nechá hrát za jinou hrdinku, se kterou místo sekání meči střílíte a tvůrci očividně mířili na pohybové možnosti konzole, neboť značná část hry se věnuje ručnímu navádění šípů či dělových koulí na nepřátelské cíle. Nemusíte máchat ovladačem před obrazovkou jak pitomci, vše jde změnit na ovládání páčkami, nicméně co se na první pohled jeví jako cool mechanika, začne být brzy spíš zdlouhavá otrava. Vrchol je pak tohle střílení v momentě, kdy jsou cíle příliš blízko a vše se mění ve stupidní přebíhání sem a tam a snahy dostat si nepřítele co nejdál od těla a s velkou dávkou štěstí mu nějak trefit hlavu. Umělá inteligence člověku pak přijde na úrovni houpacího koně a inteligence vlastní jakbysmet.

Kapitola sama o sobě jsou pak boss-fighty. Stačilo jich odehrát pár a na mysli jsem měl pár otázek: Bavilo to tvůrce? Hráli vůbec svou hru? To jim testeři neřekli, že to je vopruz? Měli vůbec nějaké? A takhle pořád dokola. No usuďte sami. Přijde vám zábavné několik minut bojovat s bossem a v momentě, kdy tedy jeho HP bar snížíte na nulu, tak celý souboj rozhodne stupidní QTE, kde máte 1s na reakci? Garantuju vám, že dokud si nezapamatujete, co máte popořadě mačkat, tak nemáte šanci to odklikat správně. A že by byl autosave právě před QTE? Ale kdeže. Jedno špatně zmáčknuté tlačítko a celý bossfight odznova! Pochopil bych tuhle prasárnu u Arcade automatu, kde by zaručeně vytřískali z lidí drobáky navíc, ale takhle ne. Vůbec celkově hra při každém bossfightu neúměrně navýší obtížnost oproti primitivnímu zbytku.

Jak jsem zmíňil v úvodu, na Heavenly Sword jde vidět, že tvůrci ještě úplně nevěděli, co chtějí dělat. Po filmové stránce jde s ohledem na rok vzniku o úctyhodný počin, jen při tom všem zapomněli na zábavnou hratelnost a příběh samotný. Jsem rád, že u dalších titulů už všechno dokázali skloubit dohromady v zábavné formě. Ve výsledku hra za koupi bazarové PS3 po tolika letech úplně nestála, ale co už. Kung Fu Chaos nejspíš vynechám. :)

Pro: Výborné záporné postavy, motion-capture a mimika, často vtipné dialogy, audiovizuál jako celek

Proti: Frustrující QTE, výkyvy v obtížnosti, příliš řadových nepřátel, zdlouhavost i přes krátkou herní dobu

+15

Voxel Tycoon

  • PC 95
Tuhle hru jsem sledoval už dávno. Až letos jsem se odhodlal to taky zkusit. Takové hry, kde stavíte dopravní společnost mám opravdu rád (kdo mě zná tak ví) a tohle je úplně jiná liga, než hry typu OpenTTD, Mashinky, Transport Fever 2. Proč, ptáš se milý hráči? Jednoduše proto, že tato hra do toho všeho přidává prvky z Factorio. Čili stavba všemožných továren, spojování je pásy a výroba nespočet výrobků.

Vydělávat v této hře je poměrně těžké ze začátku. Tady nestačí vozit uhlí donekonečna do teplárny, jako ve výše zmíněných hrách. Pokud se v teplárně naplní sklad, na uhlí vám pečou a dostanete o hodně méně zaplaceno. A tak je to s každým výrobkem či surovinou.

V pozdějších fázích hry bude potřeba zásobovat města i lepšími výrobky než pouhé suroviny, např. nábytek, ocelové traverzy, železné cihly atd. Přičemž řada výrobků slouží i pro výrobu. Zejména prkna se později nevyplácí prodávat ale vyrábět z nich. Hra končí tím, že vyrobíte počítač. To je cíl každé mapy. Těžký cíl. Trvalo mě to necelých 20 hodin herního času. 

Zajímavé je, že každý zdroj surovin (železná ruda, uhlí, les, lom a další) má svou omezenou kapacitu. Když vše vytěžíte, je potřeba najít další zdroje.
Další změnou oproti klasickým hrám je mapa. Začínáte na malém kousku mapy, jakémsi regionu. Další regiony si musíte nakupovat za těžké peníze.

K dispozici jsou zatím pouze vlaky a silniční vozidla. Nutno podotknout, že jich je opravdu hodně, řada z nich je dostupná díky zajímavě zpracovanému výzkumu.
Co se cestujících týče, ti jsou tady jen tak navíc. Podle mě se ani nevyplatí je vozit. Města routou i díky dobré distribuci zboží.

Co bych vytkl?
Když jsem byl soběstačný tak jsem přestal prodávat prvotní suroviny, za které je málo peněz. Ale bohužel města je pořád chtěla a nové prodejny/služby na jiné – pokročilé a dražší výrobky se otevíraly poskrovnu až vůbec. Příště asi zkusím taktiku, že budu zásobovat i prvotní suroviny a snad to zpřístupní více lepších obchodů.


Tak a nyní mám nejspíše dost zkušeností na legendární Factorio :)

Pro: Koncept hry, stylizace hry, množství budov, surovin i vozidel. Zajímavý výzkum

Proti: Města pořád chtějí základní suroviny (možná moje neznalost), návěstidla

+7

Little Inferno: Ho Ho Holiday

  • PC 80
Malý synovec konečně dorostl do pyromanského věku, tak jsme si společně zahráli původní hru a byla to sranda. Protože přibyly achievementy, tak mi to nedalo a koupil jsem si i DLC, abych je měl všechny.
Je zajímavé, že hra je vlastně pořád stejná, ale ubyla konverzace s bývalou kamarádkou a tu nahradil zvláštní nerdí kluk, který nemá rád Vánoce. Pálení bylo opět do sytosti, ale nový vánoční katalog na můj vkus nepřinesl tolik vtipných věciček na hoření, spíše jen takovou tu vánoční klasiku. No ale, když jsem pak dělal komba a pálil to dohromady s původními věcmi, tak jsem se i tak mnohokrát usmál :) Ale v zájmu budoucích hráčů neprozradím ani jedno kombo ;)

Hra má stále co nabídnout a je svým způsobem škoda, že studio toho zase tolik nevytváří, protože je to vždycky fajn si nějak vtipně skotačit a vymýšlet nové kombinace.

Pro: pyromanský ráj 1.2, některé palivo je opravdu vtipné, příběh je opět fajn

Proti: DLC částečně překryje původní příběh, pouze 1 nový katalog věcí na pálení

+7

Open Roads

  • PC 65
Verím, že mnohí budú z môjho hodnotenia pre túto hru celkom rozčarovaní. Pravdou je, že ak by som hodnotil Open Roads iba na základe toho, čo nám ponúkol, rating by sa pokojne posunul o 25% vyššie. Pretože v svojej podstate hra dokázala povedať zaujímavý príbeh a využila k tomu silné dve hlavné hrdinky, ktoré navyše nadabované talentovanými herečkami, ktoré boli dosť šikovné na to, aby ich boli schopné predať. Problém však nie je v tom čo hra priniesla, ale v tom, že toho nebolo viac. Ak by išlo o prológ k novej príbehovej adventúre a dočkali by sme sa o pár týždňov (alebo aj mesiacov) druhej kapitoly, mali by sme tu kvalitný začiatok. Takto ale hra necháva na stole veľké množstvo nezodpovedaných otázok, nevyužitého potenciálu na niečo ďalšie a hlavne ma táto skutočnosť výrazne sklamala.

Keď som v minulosti hodnotil hru "Lost In Play" cítil som sa veľmi podobne, nakoľko pred koncom na nás autori vytiahli koláž dobrodružstiev našich súrodencov, ktoré sme nemali možnosť odohrať spolu s nimi. No aspoň sme sa dočkali skutočného záveru, ktorý ich príbeh dostal do finále. Tu sa síce dozvieme odpoveď na najdôležitejšiu otázku, ktorú hra kladie. No všetky ostatné, ktoré počas toho ako spoznávame naše dve hlavné hrdinky ostanú nedoriešené. Na jednej strane je často život práve o tom. Nevieme, čo pred nás budúcnosť postaví. No nemyslím si, že to je to, čo chceli tvorcovia povedať. Jednoducho otázky života sú položené na stole. Ale odpovede sa na ne už nedozvieme. Nevieme tak ako dopadne vzťah Tess s jej otcom. Či za ním nakoniec odletí. Nevieme či sa im podarí zachrániť dom po babke. Či neskončia naše hrdinky ako bezdomovkyne, alebo sa Opal rozhodne prijať pomoc, ktorú jej ponúka jej sestra. Nevieme vlastne ani, či jej dedko vlastne stále žije, alebo nie. Dozvieme sa iba to, kto bol tým tajným mužom, s ktorým si stará mama písala.

Odporúčam preto, aby ste nemali veľké očakávania v rámci toho, čo hra ponúkne. Pokiaľ vám stačí malá príbehová herná jednohubka, ktorá prinesie silný príbeh matky a jej dcéry, toto vás určite poteší. No ak by ste chceli mať komplexnejšie spracovanie tohto príbehu, mať možnosť viac spoznať nové postavy, alebo hlbšie načrieť do studnice tajomstiev, ostanete na konci asi rovnako sklamaní, ako som bol aj ja. Bohužiaľ.
+6

Minit

  • PS5 65
Minit je vážně rychlovka. Za dvě až tři hodinky je hotovo a osobně jsem bohužel nenašel motivaci pustit se do kratičkého dobrodružství znovu. Hra tak působí spíše jako vlastně minimalistický experiment založený na nápadu, který v konečném důsledku funguje také bohužel více na papíře. Hlavní hrdina kvůli prokletému meči vždy do minuty zhebne. Je tak třeba postupovat metodicky a v rámci jepičího živůtka si tak postupně proklestit cestu až do továrny na zhoubné perořízky.

Hra je spíše velmi jednoduchou metroidvanií než klasickou roguelike/roguelite. Nápad s životem na jednu minutu se poměrně rychle vyčerpá a asi dvakrát, kdy jsem trochu tápal kudy dál, mne časový limit vyloženě otravoval. Autoři toho na malém prostoru vlastně tolik nevymysleli a byť v sobě hra schovává nejedno tajemství, zajímavého obsahu není skutečně moc. Sbírání penízků, zbytečných srdíček, či chapadel zase tolik nemotivuje. Striktně černobílá grafika tvořená velkými pixely není úplně můj styl, Minit tím však dostává fajn retro nádech. Bohužel opět převládá pocit, že si se hrou autoři prostě nedali až tolik práce (na druhou stranu však zase perfektně sedí do letošní Herní výzvy, že ano :)).

Původně jsem plánoval hru projít ještě jednou v NG+ módu. Ten ale snižuje limit z minuty na 40 sekund a omezuje i hráčovo zdraví. Děkuji, nechci. Část hry jsem tak neobjevil... hra se bohužel uložila již v místě, odkud nešlo zbylá tajemství vyzobat, což je škoda.

Minit je milé minimalistické dobrodružství s retro nádechem a herní mechanikou, která vydrží bavit tak akorát po nevalnou herní dobu. Autoři však za hru ani při vydání nechtěli přehnaně moc kaček a za zahrání tenhle videoherní experiment věhlasných vývojářů stojí.

Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – " 7. Ve stínu pixelů: Dohraj hru s černobílou stylizací. " – Hardcore varianta /hra je celá kompletně černobílá/

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 19. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Nápad; milé dobrodružství na malém prostoru; skrytá tajemství

Proti: Grafická stylizace působí trochu jako lenost; dost krátké a ani na malém prostoru hra nepředvádí nic vyloženě dechberoucího

+8

Pillars of Eternity II: Deadfire - Seeker, Slayer, Survivor

  • PC 20
Tak tohle se tedy opravdu nepovedlo. Souboje jsou ta nejslabší část Pillars of Eternity a opravdu nechápu, koho z tvůrců napadlo udělat DLC založené čistě na boji v aréně. Podstupujete jeden souboj za druhým na stále stejném místě s přestávkami v přípravné místnosti pod arénou. Do toho jednou vyrazíte ven prozkoumat 3 místa na ostrově (asi nejsilnější část DLC, ale máte ji hotovou za 20 minut) a dostanete celkem 9 krátkých questů (tasků) - najít vždy nějaký předmět někde v Deadfire Archipelago na místech, kde jste už dávno byli a máte je vyčištěná, takže jsou to doslova jen fetch questy uměle natahující délku DLC.

Příběh, který je jinak nejsilnější devizou PoE, je tu jen zoufalá vata snažící se to nějak držet pohromadě a dát hráči alespoň nějaký oficiální důvod jít v té aréně bojovat. Nedává moc smysl, je nudný a nezajímavý a jediný fajn moment/zvrat (odhalení, že Engwithani postavili síť kabelů pod arénou bez vědomí Huan) přijde až na konci, nemá prakticky žádný dopad a není dál nijak rozvíjený.

Souboje jsou alespoň na Path of the Damned obtížnost trochu zábavné, ale DLC silně trpí tím, že jednotlivé arénové zápasy jsou absolutně nevybalancované.

Survivor souboje jsou skoro všechny přehnaně obtížné. Každý souboj sestává z několika (klidně i 6) vln nepřátel, kdy se nová vlna spawne po vyčištění současné. Jenže a) nevíte dopředu, kolik těch vln bude, takže vůbec nemůžete plánovat resources, b) nevíte, kde se mobky z nové vlny spawnou, takže můžete být na konci jedné vlny úplně pitomě rozestavěni, kdy se nová vlna spawne pak za vámi, tedy za clotháky, c) v tahovém módu tohle DLC snad žádný QA nemohl play-testovat, jinak by určitě Devům jako první věc reportoval to, že mobky v nové vlně při spawnutí mají free akci, než začne první kolo. Takže když mají ještě k tomu dobrou iniciativu, zaútočí na vás klidně 2x, než vy vůbec přijdete na řadu a můžete cokoli dělat. V kombinaci s b) to nezřídka znamená, že se spawne vlna a než se vůbec dostanete na řadu, tak vám smahnou wizarda, druida nebo priesta. Extrémně frustrující záležitost.

Seeker souboje jsou otravné. Hra se zjevně snaží vám to prodat tak, že v tomto typu soubojů musíte hrát chytře a přijít na nějaký fígl. V praxi to ale nefunguje a ty souboje jsou spíš založené na tom, že mobky musíte rozebírat v nějakém očividném pořadí, které je ale nějak komplikované. První příklad - dokud žijí velcí pavouci, horda malých pavoučků má auto-heal a je prakticky nesmrtelná. Musíte se ale prosekat k těm velkým, kteří jsou vzadu. Druhý příklad - bojujete proti asi 10 duchům, kdy jsou vždy všichni kromě 1 nesmrtelní. Takže focusujete jen toho jednoho, po jeho smrti ztratí nesmrtelnost náhodně jiný. Hrozná otrava.

Slayer souboje jsou celkem ok, ale naopak až příliš snadné. Já jsem například na jednu celou baterku Steam decku (necelé 3 hodiny) v tahovém režimu na PotD dal jeden Survivor souboj; za stejný čas jsem pak dal 4 Slayer souboje.

Ani loot jako odměna za souboje tu nefunguje. Za některé souboje nedostanete doslova prakticky nic (peníze a ingredience na craftění), za některé absolutně trapné žluté itemy a jen asi za jeden nějaký dobrý artefakt (levelovací brnění pro druida). Na konci soubojů si vybíráte, zda budete šampión Survivora, Seekera nebo Slayera. V závislosti na tom dostanete pak další artefakt. Ale tohle nevíte dopředu a pokud si z "důvodu sympatií" jako já vyberete Seekera, ale rogua v partě nemáte, zpláčete nad výdělkem. Za mě tohle je ukázka špatného game designu.

Skoro mi přijde jako ztráta času psát takhle dlouhý příspěvek k tak špatnému DLC. Připadám si, jako kdybych do téhle kritiky investoval víc energie než Obsidian do tvorby. Po vynikajícím Beast of Winter je tohle jako facka do tváře a díkybohu, že po téhle hrůze přišlo ještě jedno parádní DLC.

Pro: Je to pořád PoE 2 a pokud vás baví souboje, pár zábavných tu je

Proti: Příběh, prostředí, jednotvárná lokace, nevyváženost obtížnosti, nulová motivace, obrovská otrava

+5

SOMA

  • XboxX/S 80
SOMU jsem se rozhodl zkusit, protože spolu s prvními třemi díly Amnesie budou končit v půlce dubna v game passu. S hororovými hrami nemám skoro žádné zkušenosti, mám z nich respekt a když jsem některé hrál v noci se sluchátkama, tak mě stačí jenom dobře zvolené zvuky a hudba, abych hraní přerušil na denní dobu. Co si vzpomínám, tak odehráno mám jenom Resident Evil 7: Biohazard , Outlast a kdysi dávno F.E.A.R. , který jak si pamatuju na mě před těmi dvaceti lety fungoval obzvlášť dobře.

Ale SOMA měla tady i v dobových recenzích vysoké hodnocení, tak jsem se ji zkusil a rozhodně jsem nelitoval. Největším kladem se nakonec ukázal příběh, z kterého nebudu prozrazovat vůbec nic, ale po nějakém kratším rozkoukávání se rozjel a pohltil mě naplno. Druhým velkým kladem je design hudby a zvuku, který stačil k tomu, aby tam většinu času bylo jak říká Cival z Moviezone.cz takový to příjemný šimrání. Graficky hra není žádná bomba, ale podobně jako třeba u her od FromSoftware i horší grafika umí výborně naladit atmosféru herního světa. Líbilo se mi hlavně jak na stanici pod mořem si příroda postupně dobývala zpět ztracené území a rostlinami zarostlé terminály a počítače a rezavé přechodové místnosti mě připoměli zelené dálnice a města v The Last of Us .

Velkým plusem pro mě byly puzzly, které byly většinou zábavné a hlavně nijak složité (šlo hlavně o otvírání dveří, získavání souborů z počítačů apod.) a nezdržovaly od pokračování příběhu. Obecně je hra striktně lineární, není možné zabloudit, ale v takhle pojaté příběhové hře to bylo pro mě velmi pozitivní. Při cestách po podmořské stanici občas narazíme na různá monstra, s kterými nelze nijak bojovat, ale není těžké se jim vyhnout a není jich moc, ale je to dobře, protože to není zábava a většinou jsem se ani nijak nelekal nebo nebál.

SOMU můžu určitě doporučit i hororovým začátečníkům jako vstup do žánru, protože mě to rozhodně nalákalo na další zkoušení. Teď zkusím za víkend projet Amnesia: Rebirth , která taky končí příští týden v game passu a pak to asi vypadá na Alien: Isolation , kde už ty potíže s monstrem budou asi větší výzvou. Dávám 80 %, mohl bych jít asi i výš, ale chybí mi nějaké porovnání s jinými horory nebo walking simulátory a nevím, jestli je tohle výjimečný klenot nebo takhle dobrý příběh a celkové provedení je běžnější u těchto žánrů.

Pro: příběh, zvuky, jednoduchost, lineárnost

Proti: pokud něco, tak asi ty "souboje" s monstry

+14

Assassin's Creed: Revelations

  • PC 80
V pořadí 4. díl Assassin's Creed ukončuje příběh Ezia Auditore de Firenze, respektive vzpomínky na něj v podání jeho potomka Desmonda Milese.

Ezio se přesouvá do Konstantinopole, kde jsou ukryty klíče do Altairovy knihovny. Současně se zde seznamuje a sbližuje se svou budoucí ženou Sofií. Příběh je vyprávěn stejně jako u předchozích rozumným tempem a jsem s ním víceméně spokojen. Původně jsem teda čekal, že dojde ke zradě od Prince Suleimana, ale nakonec byl příběh bez větších twistů a hlavním padouchem byl Ahmet, který na mě již od prvních okamžiků působil jako záporňák. Celkem fajn byly vzpomínky na některé okamžiky v životě Altaira a samozřejmě muselo dojít na klasickou situaci, kdy si hrdina ve hře buduje vztah k ženě a následně toho padouch využije proti němu.

Prostředí města je fajn, moc rád jsem se jen tak procházel a koukal na různé památky. Celkově je však město mnohem menší, plus chybí venkov. To je asi taky důvod, proč zde není možné přímo jezdit na koni. Aspoň zde zůstalo několik scén na koňských povozech. Do výbavy zde přibyl praktický hák, který je možné využívat pro různé sjezdy po laně či zasekávání do stěn při šplhu, což jistě ocení především majitelé daných domů. Dále přibyla možnost si vyrábět bomby s různými účinky, ale jejich používání mě moc nebavilo, takže jsem je využíval jen minimálně.

Ve městě je podobně jako u předchozího dílu možné renovovat různé nemovitosti a díky tomu vydělávat peníze. Celkem bez problému se mi podařilo skoupit všechny obchody, ale na všechny památky mi bohužel nevyšly peníze. Přišlo mi totiž, že se peníze generované po půl hodině v bance přidávaly až podezřele pomalu. Jsem však rád, že zde tentokrát nejsou žádné zmatené šifry v animu, které mě v minulém díle moc nebavily. 

Kromě Eziova příběhu se ve hře můžeme seznámit i se vzpomínkami samotného Desmonda. Celé toto vyprávění v abstraktním světě bylo zajímavé z hlediska střípků z jeho života, avšak nudné z hlediska hratelnosti. Nakonec jsem byl rád, že to bylo celkem krátké.

Dobrodružství s Eziem je úspěšně za mnou. Stejně jako u ostatních dílů se mi i zde po čase dostavil pocit stereotypu, nicméně celkově mám z hraní dobrý pocit. Možná i díky tomu, že jsem si mezi díly dával půlroční přestávky. Nicméně, už se těším až si zase po čase zkusím zahrát další díl s novou hlavní postavou.
+15

Mafia: Definitive Edition

  • PC 80
Herní výzva 2024 - 7.  Ve stínu pixelů 

Perfektní remake původní klasiky, nejen z grafického hlediska ale i toho příběhového. Samozřejmě je škoda, že některé mise jsou ořezané od těch původních ale jsou i mise kde je něco navíc. Příběh je zde odvyprávěn zas trochu jinak a není to vůbec na škodu, jen zamrzí že věčina kultovních hlášek co známe z původní Mafie tady nezazní. Upřímně kdyby takto vypadala Mafia 3 bylo by to stokrát ne-li tisíckrát lepší než to co vydali, prostě perfektní lineární příběh a tak to má v sérii Mafia být.

Pro: grafika, příběh, český dabing, mise Volební kampaň

Proti: nemožnost jezdit v nadzemce a tramvaji, mise Bastard se štěstím a Melouch

+9 +10 −1