Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Alien: Isolation

85
182 hodnocení Platformy
Žánr:
akce > stealth akce *
akce > 1st person akce
Forma:
placená hra
Rozsah:
samostatná hra
Multiplayer:
ne
Datum vydání:
07.10.2014 PCPS3PS4X360XOne
Vývojáři:
The Creative Assembly
Oficiální stránky:
http://www.alienisolation.com/
Než nastoupila jako palubní důstojnice na USCSS Nostromo, slíbila, že bude na vaše jedenácté narozeniny zpátky doma. Už se nikdy nevrátila a dospívání bez matky bylo pro vás, Amandu Ripleyovou, obzvlášť tvrdé. Zdědili jste však matčinu cílevědomost, ctižádostivost, i výdrž a profesně kráčeli v jejích stopách, doufajíce, že se snad jednou dozvíte, co se s ní osudného roku 2122 vlastně stalo. Od zmizení Nostroma uplynulo patnáct let a zdá se, že okamžik pravdy se nachýlil. Byli jste přeloženi na odlehlou vesmírnou stanici Sevastopol, kde by měl být letový audiozáznam z poslední cesty Nostroma. Po příletu na podivně pohaslou a zdánlivě opuštěnou obchodní stanici se pátrání rychle zvrhá ve hru na lovce a kořist, v níž jde o holý život.

Alien: Isolation představuje doposud nevyzkoušený přístup k herním adaptacím z ikonického univerza. Po řadě 3rd a 1st person stříleček, kde jste likvidovali vlny vetřelců přišli britští tvůrci s minimalisticky pojatým survival hororem, zasazeným mezi události první a druhé části filmu. Jen vy, vaše ztenčující se posádka a jeden vetřelec, který po vás nikdy nepřestává jít. Když vás zrovna nevidí, neznamená to, že vás neslyší nebo necítí. Děj se odvíjí v klaustrofobicky stísněném prostředí stanice, kde je do detailu propracován každý metr čtvereční plochy, a tak máte vy, i váš zákeřný pronásledovatel k dispozici spoustu příležitostných úkrytů a zkratek. Mimo hraní na schovávanou často dojde na hackování terminálů nebo kraftování pomůcek z nalezených předmětů.

Společnost Century Fox tvůrcům poskytla 4 terabajty archivního materiálu z natáčení Vetřelce Ridleyho Scotta a stanice Sevastopol tak svou vnější architekturou i vnitřním vybavením do posledního hrníčku odpovídá uměleckým představám o budoucnosti ze sklonku 70. let minulého století, čemuž je podřízen celkový výtvarný směr hry. Na své výpravě si podle potřeby můžete svítit baterkou nebo prozkoumávat přilehlé prostředí motion trackerem. Tyto pomůcky vás však kromě svého nezanedbatelného přínosu mohou i prozradit. Amanda není stroj, ale lidská bytost; vyděšená například nedokáže v potřebnou chvíli zadržet dech, a hlídání míry její příčetnosti je tak jedním z klíčových faktorů pro přežití.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 90
Pokousal mě na chodbě, pokousal mě ve skříni, pokousal mě pod stolem, pokousal mě v šachtě, a když jsem hákoval terminál, tak mě pro změnu pokousal taky.

Miluju psaní pochvalných recenzí (pokud si je předmět zájmu zaslouží) a přes 15 let miluju alieny. Obojího si teď užívám dosytosti, protože Alien: Isolation je zcela jistě nejlepší hra, kterou jsem za posledních 10 let hrál (konkrétně od Far Cry a Thief: Deadly Shadows). Není sice úplně bezchybná, ale rámcově splňuje vše, co jsem si přál v aliením světě zažít, a dosud to nedostal, skrze dojemné DLC Crew Expendable, kvalitní kampaň a pravděpodobně také kvalitního Survivora. To vše v kurevsky znepokojivých kulisách alieny rozbugrované vesmírné stanice s relativně volným pohybem a obrovským polem působnosti pro geeky ("cywe, proplížil jsem se někam, kde je páska s hlasem Dallase!") i normální lidi.

Budiž paradoxem života, že se o to postarali zrovna Creative Assembly, a to takovým způsobem, že udělali z lepší půlky vývojářů předešlých alienů školáky a z horší půlky úplné blbce.

Autoři ukázali koule, nebáli se udělat něco extra, a já se modlím k vesmírnýmu kovbojovi, aby se s takovým bezútěšným a "submisivním" gameplayem, který spoustě průměráků zajisté dvakrát nezavoní, na trhu neztratila a přežila jako Ripleyová v slizem zacákaných koridorech Nostroma. Vzhledem k titulkům výpravě atd. totiž musela stát prachů jak šlupek.

Dokonce mi vyhovovala jistá nemotorná neohrabanost boje, která je zde přítomna, když už je ta Amanda údržbářka. Nepřišlo mě to ani přehnaně těžké, a snesl bych ještě o něco tučnější zhororovatění a odzbranění (jako designér bych nechal třeba jen kultovní plamenomet + homemade šílenosti, ale s celkovým přizpůsobením akce/nepřátel). Z absolutního hodnocení snižuju jen z důvodu, že autoři zaplácali (druhou) část hry zbytečnými vejbuchy a klišé na úkor nějakého komornějšího a jedinečnějšího rozvoje děje, např. vztahu Ellen (matka) vs. Amanda (dcera).

Ve hře na hráče skvěle působí Stockholmský syndrom, spočívající v paradoxu upnutí oběti na svého věznitele. Opravdu když se alien vytratil ze scény, tak mě začal ten jeho ladný, po zemi vláčený, slizem a krví zbrocený ocásek nějak zvrhle chybět.

Jak jednou řekla Ripley - "Jsi se mnou už tak dlouho..."

Skoro jako moje čekání na hru, která opět dočasně obrátí mé vnímání světa naruby, a přece se stalo.

Pro: Zejména první půlka hry, grafika, citlivě převedená architektura (podobně zásadní, jako třeba ve Falloutu), zvuky, soundtrack, zbraně, craftování, inteligentní, citlivý a celkově pokorný přístup k látce, Sigourney Weaver, ...

Proti: Příběh je dílem inovátorský, dílem ale sestává z typických alienovských klišé. Plamenomet je velmi silný, možná až příliš mírní dosavadní cukatury, a příliš mění gameplay. Nic ze jmenovaného mě nijak zásadně nevadilo, jen bych to nechtěl vidět v sequelu.

+72
  • PC 95
Ultimátní simulátor strachu, který vás bez pardonu sežere za sebemenší chybu, vyděsí a potrestá za zkoušení ho hrát jako normální stealth a zpacifikuje během minuty, pokud se ho rozhodnete brát jako odpolední relaxaci u babičky. Tohle je čistý hardcore. Už dlouho se mi nestalo, abych kvůli stresu nechtěl něco dohrát.

Doménou je samozřejmě atmosféra, která pumpuje adrenalin do žil skrz inteligentní lovící monstrum, zvukový design (!) a hororový feeling toho nejlepšího z prvního Alien filmu. Tam, kde v jiných hrách chytře hledáte cestičky a plánujete si cestu skrz tmavým zakoutím (abyste úspěšně obešli přiblblé NPC), tady vás hra sežere, způsobí infarkt a ještě vrátí 2 hodiny zpátky. A uč se, nebojácný hrdino!

Za dceru Ripley se dostáváte na stanici Sevastopol, kde mají být údajné informace o vaší matce, kterou jste neviděli 15 let. Nastartování příběhu o Nostromo je na začátku hnacím prvkem, vítaným, protože vleje do podvědomí všechny ty známe věci, od designu lodí a stanic a celkový set, až po atmosféru. V pozdější hře je však Nostromo jen malým bonusem navíc -- hra není ani o prvním filmu, ani o Ripley. Jakmile dostanete paty na stanici, jde se do izolace. A horor začíná.

A začíná pomalu! Přesně v rámci všech zavedených thrillerů, prvních několik misí je o budování neznáma, nebezpečí, nejistoty. Je tady? Bude támhle? Je tohle ta cut scéna, kdy se to rozjede? Člověk neví, člověk tápe. Seznamování na stanici se svými druhy navíc provází všudepřítomná paranoia - zabij, nebo budeš zabit. Pár přátel tady, pár přátel támhle.

Jakmile hra ale odehraje svoje první housle a na scéně se objeví ona první slizká odpornost, hra se posune z příjemně lekacího thrilleru do zóny absolutního chaosu a stresu. Srdce začíná pumpovat, hudba začíná děsit, hráč zmatkuje. Kam jít? Kam teď? Vetřelec se najednou pohybuje autonomně, najednou to není stupidní NPC, neopisuje žádné pravidelné cestičky. Najednou ta příšera čmuchá, jde si za každým zvukem nebo světlem, sama o sobě rozhoduje co a jak. Chápe, co hráč asi zamýšlí a kam míří. A učí se od něj (!).

Po celé stanici jsou navíc různě rozmístěné save stanice, u kterých trvá až tři vteřiny, než hru uloží (a bez stealthu). To hře dodává úplně nový rozměr, protože najednou se napětí buduje i z toho, 'že už dlouho nebyl save', 'doprdele kde je ten save', 'adoprdeletanenivubecsave'. Přidává unikátní hardcore prvek, kdy se musíte rozhodnout, jestli si cestu levelem prodloužíte pro uložení (a u toho nebo cestou zpátky chcípnete), nebo risknete svoje mladé hezké Ripley já a projdete level bez něj.

Z Isolation jsem byl nadšený celou dobu, protože celá stanice s vetřelcem dokázala naprosto rozpumpovat moje emoce nepředvídatelným způsobem. Umřel jsem 100x, ani jednou jsem nenadával na hru. Skučení nad každým novým questem "něco se posralo", skučení nad každým novým encouterem se slizákem (není v každé misi). Všechno v pozitivním slova smyslu mi jenom potvrzuje pocit, že hráč skutečně opouští realitu a stává se Ripleyovou na Sevastopolu. Schovanou ve skřínce od bot. Hra není neomylná - jsou v ní nedostatky - ať už ona absence skákání, pro někoho frustrace nad nemožností kontroly situace či drobné bugy a glitche.

Isolation je velkou oslavou absolutního hororu, nervy drásající metou pro všechny, kteří ještě nezapomněli jak vypadá a jak se má hrát hardcore hra. Nabízí filmový zážitek a atmosféru, která bez kompromisu odměňuje všechny hráče zažítkem plným emocí a strachu, který za poslední dekádu najdete jen stěží někde jinde.

Pro: Atmosféra, od grafiky po state-of-the-art ozvučení, AI vetřelce, příjemné UI

Proti: Abscence skákání, pro někoho frustrujicí obtížnost, sem tam glitch

+33 +34 −1
  • PC 85
Všetci fanúšikovia filmového Votrelca, vesmírnych staníc, sci-fi a hororu - je tu hra pre vás!
Votrelec sa vrátil a v najlepšej forme (AvP séria bola príliš akčná a hororové to bolo len za mariňáka, Isolation je hororom takmer celú dobu).

Úvodné hodiny velmi atmosférické, prvé stretnutia s votrelcom desivé a ak si nebudete dávať veľký pozor, ten zubatý zmrd vám poriadne zavarí. Za votrelcom vôbec nezaostávajú (okrem rýchlosti samozrejme) androidi a keď nebude dostatok nábojov, budete ich nenávidieť :)
Zvuky a hudba skvelé, zvuky vystrašia a hudba rozpumpuje častokrát váš tep. Graficky hra vypadá dobre (hlavne svetelné efekty) a dĺžka hry je na fps viac než úctihodná. Mne to zabralo okolo 18 hodín a viacmenej ma to celú dobu veľmi bavilo (niekedy v 3/4 hry som však mal pocit naťahovania, ale potom sa to zasa rozbehlo správnym smerom).
Hre by som vytkol aj veľmi silný plameňomet, ktorý zbytočne uvolňuje atmosféru a z desivého zubatého zmrda robí len neškodného strašiaka.
Inak však veľká spokojnosť a poriadna kvalitná pocta filmovým Votrelcom (hlavne prvému od Ridleyho Scotta).

P.S. - dokonca v DLC Nostromo máte možnosť hrať za Ellen Ripleyovú a máte možnosť vidieť celú známu filmovú posádku z r. 1979
P.S.2- Ku koncu som sa tak zlakol malého kokota facehuggera , až ma seklo v krku :D

Pro: skvelá atmosféra, desivý Votrelec, perfektné zvuky a hudba, dlhá herná doba, odkazy pre filmových fanúšikov

Proti: príliš silný plameňomet, občas zbytočne hluché miesta

+25
  • PC --
Po rozehrání jsem ještě musel doplnit vzdělání a mrknul jsem na film, abych měl aspoň rámcově představu, vo co tady fuckin go.

Převedení celého retro sci-fi feelingu je naprosto boží, od té nejmenší cvrlikající čudlinky až po stylové VHS loading obrazovky. Po technické stránce nemám co vytknout - nasvícení scén je příkladné, ozvučení brilantní. Nejen vetřelec a jeho chrmlání, dupání a sqíkání, ale i obyčejný výbuch trubkové bomby má takové zvukové grády, že jsem si z toho málem stříkl do textilu.

Ono vůbec vstávání od hry s upocenýma rukama a škrtátkem na trenkách není nic neobvyklého, protože autorům se podařilo zachytit atmosféru dokonale a nejeden hráč bude mít pravidelně bláto na hřišti. Potěšila mě absence laciných lekaček, hra evokuje strach a napětí velice chytře, panika a zoufalství se dostavuj po celou dobu hraní a těch několik úleků bylo příjemně podlých (např. facehugger maskovaný v krabici).

Asi největší slabinou celé hry je chování aliena. Na jednu stranu kvituju snahu vytvořit AI, která bude reagovat v závislosti na chování hráče, na stranu druhou se to autorům poněkud vymklo z rukou:
- můžu být sebevíc tiše, stejně bude vetřelec kontrolovat úseky, ve kterých se zrovna nacházím. V jednu chvíli už jsem byl tak frustrovaný jeho neustálou přítomností, že jsem to chtěl celé zabalit.
- ani po získání plamenometu se situace nezlepšila, protože ten idiot si co deset vteřin přijde pro novou dávku a je tak ještě větší osinou v zadku
- aby toho nebylo málo, tak někdy má potřebu mi vrazit naskriptovanou facku, po které batmanovsky zmizí
- a že si to občas namíří do neexistující ventilační šachty nebo proskočí stropem a objeví se v dalším patře na vteřinu, než ho hra „spawne“ zpátky mimo herní prostor? Nic zvláštního.

Kromě toho, při interakci s předměty se spouští animace, která někdy trvá i několik vteřin a která nejde přerušit. Při odklonění od terminálu tak trvá více než 3 sekundy, než získám kontrolu nad postavou - tou dobou mi už vetřelec slimpe na záda. Vetřelec, resp. jeho chování, je prostě největší slabinou celé hry a je to důvod, proč si to už nikdy znovu nezahraju.

Další problém je jednoznačně ve velké výdrži nejen androidů, ale taky humanoidů. Prostě nepředpokládám, že když člověku střelím do nosní dírky z brokovnice, že se jen otřepe a bude dál otravovat. Android vydrží více jak šest ran z revolveru, který by mu normálně vystřelil do jeho umělé hlavy díru velikosti pingpongového míčku. Ostatně, ve filmu mu Ryp urvala hlavu melee útokem. A že nemůžu sbírat zbraně po mrtvých humanoidech, které se jen tak volně vznáší v prostoru? V porovnání s předchozími výtkami to už je opravdu maličkost, kterou mohli všichni betatesteři prostě přehlédnout, ne?

Je to výborná hra, ale má příliš mnoho chyb, které by mi dovolily jít s hodnocením ještě výše.

✰✰✰✰ / 5

DLC Crew Expendable

Asi dvacetiminutové DLC z Nostroma, kde je potřeba uzavřít Aliena do přechodové komory. Při lákání vyplavou na povrch velké nedostatky v AI aliena a zároveň v určité glitchovitě celého DLC. Ze tří postav (Dallas, Parker a Ryp) jsem si vybral Parkera. Mám rád nesympatické postavy.

Když jsem byl zavřený ve skřínce těsně u vstupu do přechodové komory, alien se odmítal vracet na scénu. A když se vrátil, vždy čmuchal kolem skřínky, což bylo pro Parkera, který umí zadržet dech asi na dvě sekundy, (bez přehánění) osudné setkání. Stejně tak button, který je potřeba zmáčknout u přechodové komory se musí aktivovat tak, aby se to hře hodilo do krámu s naskriptovanou sekvencí.

Pravda, atmosféra je vyšroubována hodně vysoko a fanoušci si přijdou na své. A taky - Ryplejová má ve hře mnohem hezčí zadek, než ve filmu. Just sayin...


Last Survivor

V kůži Ryplejové je potřeba aktivovat autodestrukční mechanismus Nostroma. Napínavé, ale zanedbatelně krátké a nikterak zajímavé.
+23
  • PC 95
Ano! Konečně! Třikrát slává! Dohráno! Konečně budu moci klidně usnout! Teda ne, že bych posledních pár týdnů spal nějak hůř, ale teď si aspoň nebudu muset podvědomě vyčítat, že jsem chudáka Amandu nechal čekat na té nejodpornější vesmírné stanici samotnou. Bez jediného přítele. Naprosto izolovanou od civilizace jen s pomatenými zbytky posádky, maniakálními androidy a uslintanou bestií, která se nezastaví před ničím. Opravdu bych nechtěl být v kůži týhle holky. Bohatě mi stačilo s ní sdílet celých 23 hodin ve vesmíru v roli jejího vnitřního hlas, který ji nabádá kdy a kam se má schovat a jestli vůbec má cenu z tý extrémně nepohodlný skříně vylézat.

Ale nebylo to mé první dostaveníčko s Xenomorphem. Už kdysi dávno jsem s bratrancem pařil Aliens versus Predator z roku 1999, v té době označovanou jako nejstrašidelnější hru na světě. Alespoň tedy podle jeho slov. A nutno podotknout, že i mně v mých devíti letech tenkrát přišla extrémně děsivá. Někdy tou dobou jsem v tátově sbírce PS1 her nahmatal i Alien Resurrection, tenkrát jedinou hru (snad jen kromě NHL 2001), která se na PlayStationu pyšnila českou lokalizací. A i při hraní té jsem se kdysi třásl strachy. No a nedávno jsem navíc viděl i první vetřelčí film, takže jsem prošel řekl bych dostatečnou přípravou na to, co mě v Alien: Isolation čeká. Ale to bych vlastně neříkal úplnou pravdu. Na hru mě připravil samotný fakt, že jsem Alien: Isolation už jednou hrál. Bylo to krátce po vydání a já se s velkým očekáváním parádního hororu pustil do hraní. Má očekávání se naplnila. No, možná spíše přeplnila a já hru vypínal asi po první hodince, protože jsem měl takříkajíc nervy v kýblu. Nakonec ale zvědavost a touha bát se vyhrála nad strachem a já se pustil do světa Aliena podruhé a pěkně po hlavě.

Jak už jsem zmínil, filmového Vetřelce jsem viděl teprve nedávno, takže mám ještě stále v živé paměti to, jak vypadalo ztvárnění interiéru vesmírného plavidla v oné skoro třicet let staré klasice. A ono nejen, že ta hra vypadá jako Alien ze devětasedmdesátýho, ono to tak dokonce i zní. Co zní, ono to tak dokonce i celé funguje, zapadá, děsí, napíná a dost možná i smrdí. Hned jak jsem hru spustil, říkal jsem si něco jako: „Jééé, tohle přece znám“ nebo „Tohle bylo v tom filmu taky.“ Hra dokázala bravurně přenést všechny prvky z filmového plátna do svého enginu. Uvidíte stázové kóje, typické sterilní prostředí, podivně hranaté dveře, všudypřítomné ventilace, retrofutro stroje a nástroje a tak dále. To samé platí o zvucích. Loď neustále skřípe, pulzuje, pípá, praská nebo jenom tak nepříjemně hučí znepokojivým elektronickým zvukem. Kompjůtry vydávají horší zvuky než vytáčený internet a běží na něčem, co se zdá být přímým konkurentem MS DOS. A to je dobře. A ze všech těch zvuků si zaručeně zapamatujete dva. Pípání ukládací, nouzové stanice a pípání vašeho příručního detektoru pohybu. Ten první zvuk budete milovat. Ten druhý nenávidět. Stejně tak budete milovat zvuk přijíždějícího tranzitu, který vás odveze do jiné lokace a nenávidět šramocení ventilačních šachet nad vaší hlavou. Všechny tyhle zvuky tvoří unikátní atmosféru, která pro vás bude čímkoliv, jenom ne příjemnou. A to je taky dobře.

Když už mluvím o tom ozvučení, nemohu odolat pokušení a musím vynést do nebes úžasný a nervydrásající soundtrack (jestli tomu tak mohu říkat). To, co tato hra předvádí jsem ještě v žádném jiném titulu nezažil. Za to, že mi pouhá hudební kulisa dokázala nahnat větší strach než samotná mimozemská potvora, musím před vývojáři smeknout. Procházet napjatě temnou chodbou, hlídat si každý roh a ústí klimatizace bylo sice velice frustrující, ale když k tomu zničehonic začala hrát strašidelná, naléhavá hudba, málem jsem vypustil duši z těla. A to podotýkám, že se tak stávalo i v situacích, kdy po mně nikdo nešel. To už si pak člověk není jistý vůbec ničím. Dokonalá paranoia. V ostatních hrách většinou platí pravidlo: bezpečí = ticho; nebezpečí = hudba, ale tady ne. Tady nečekejte žádné znamení blížícího se nebezpečí. Naprosto bez nápovědy. A právě tohle tvoří tu neskutečně stísněnou atmosféru Alien: Isolation. Tímhle způsobem si s mými nervy ještě nikdo nepohrál. Díkybohu za to, že jsem to nehrál se sluchátky.

Nesmírnou pochvalu si zaslouží i fenomenální dabing samotné Ripleyové. Nestává se mi často, že bych s postavou soucítil tolik jako s Amandou. Většinou to selhává ve chvíli, kdy od protagonisty očekávám nějaké konkrétní emoce, ale ona se o ně buď vůbec nepokusí nebo je projeví dosti nepřesvědčivě/nedostatečně, což může být neuspokojivé. Tady to bylo ale opět jinak. Kdykoliv se něco podělalo, kdykoliv Amandu někdo podrazil (ano Waitsi, mluvím o tobě ty zákeřnej šmejde) nebo kdykoliv na ní někdo zaútočil, mladá Ripleyová reagovala naprosto lidsky. Lapala po dechu, vzlykala zoufalstvím, zajíkala se, křičela, nadávala, šeptala. V jejím hlasu šlo poznat, kdy se zlobí, kdy cítí beznaděj nebo kdy už zkrátka nemůže dál. Je ji ve hře sice vidět velmi málo, ale i přesto jsem se s ní dokázal sžít jako už dlouho s žádnou jinou postavou Naposledy to byla asi Max z Life is Strange. A to Amanda není ani z polovina tak hezká jako Maxine.

Ale to už jsem u dabingu, a ještě jsem se ani nezmínil o tom, jak celá hra vypadá. Nádherně. Ne, fakt, grafické zpracování bych řadil k těm opravdu kvalitním titulům a vzpomínám si na spoustu krásných scenérií, kdy jsem mačkal tlačítko pro screenshot. Chodby a místnosti vypadají správně ponuře, vesmír zase impozantně a prázdně zároveň – přesně takový, jaký doopravdy je. Všechny ty zbraně, se kterými se dostanete do styku mají krásně promyšlený design, a to jsem se ještě nezmínil o všech těch podomácku vytvořených hračičkách. Ať už se jedná o obyčejnou lékárničku, molotov anebo rovnou EMP bombu, všechno to vypadá jako něco, co zkušený technik složí ve spěchu na koleni s notnou dávkou improvizace. Nesmírné péče grafiků se samozřejmě dočkala i sama hlavní potvora (teď nemyslím Amandu), která je přesně tak ošklivá a děsivá, jak si ji pamatujeme z filmů. Líbily se mi i takové detaily jako Amandiny bílé tenisky, nádherné retro digitální hodinky a průzory skafandrů. Navíc skvělá optimalizace dovoluje si hru vychutnat i na starším stroji střední třídy jako je můj stařičký Asus a to skoro na nejvyšší detaily. Společně s Metal Gear Solid V: The Phantom Pain a Grand Theft Auto V je tohle nejlépe optimalizovaná hra za posledních pět let.

Opusťme teď čistě technickou stránku a řekněme si jaká je hra v aspektu, který dělá hru hrou. A ani tady nebudu šetřit superlativy. Hraje se to parádně! Nejdříve se s Amandou vydáte na krátký průzkum lodi Torrens, která vás ke stanici Sevastopol dopravila. Tam si osaháte základní prvky ovládání včetně systému ukládání. A to je jedním s hlavních tvůrců atmosféry. Pro mě, milovníka quicksavů, byl Alien: Isolation opravdovou výzvou. Neexistuje nic víc stresujícího než hledání ukládací mašinky v oblasti, kde se s vámi škodolibě nahání Xenomorph. A nutno říci, že pokud tu zatracenou pípající věc najdete a stisknete kouzelnou klávesu E, stále ještě nemáte vyhráno. Ukládání trvá. A trvá několik vteřin, během kterých se kolem sebe můžete jen zoufale rozhlížet a doufat, že ta přerostlá sešívačka nestojí za vámi. Ono vás to totiž může klidně zabít i během ukládání a tím získává hra zcela nový rozměr. Může vás to zabít na chodbě, kdy na vás číhá ve stropní ventilaci. Může vás to zabít, když se snažíte odjet výtahem. Může vás to zabít, když se schováváte ve skříni. Může vás to zabít i během používání počítače nebo přemosťovací mašinky. A to mluvím z vlastní zkušenosti. Vetřelec vás nikdy nepřestane překvapovat.
Tak například: v naprostém klidu jsem si pročítal záznamy na jednom ze sevastopolských počítačů doufaje, že se při tom čas zmrazí stejně jako v sérii Fallout, když tu mě v polovině emailu probodl vetřelčí ocas. Moje chyba. Jindy jsem zase zahlédl vetřelce na chodbě, a tak jsem se otočil a dal se na útěk. Doběhl jsem ke skřínce, ve které jsem se skryl a v bezpečí se příšeře posmíval, jak je hrozně pitomá a že mě neměla šanci vidět, jak lezu dovnitř. Měl jsem pravdu, neviděla. Neviděla, ale slyšela. Nejprve zkontrolovala celou místnost, pak se zastavila před mou tajnou skrýší, chvíli jen tak civěla a pak … no, zabila mě. Zase moje chyba. U samotného konce hry mě čekalo další překvapení. Dobré tři čtvrtiny herního času jsem žil v bláhovém sebeklamu, že do vzduchových ventilací se mohu kdykoliv schovat a Xenomorph na mě nemůže. Několikrát jsem tento postup aplikoval v praxi a naprosto neohroženě prolézal šachtami s tím, že on si běhá někde tam venku a já můžu být v klidu. Jaké bylo mé překvapení, když jsem znenadání zaslechl onen ikonický sykot za mými zády. V ten moment jsem neměl odvahu se otočit. Zase jsem umřel. Po tomto zážitku se ten mikroskopický pocit bezpečí nadobro ztratil a já už se jen a jen bál. Díkybohu za to, že mě o tu sladkou nevědomost připravil až skoro na konci. Také se mi povedlo bestii domněle přelstít tím, že jsem sprintem doběhl do kabiny výtahu, stiskl tlačítko pro odjezd a už se zase radoval, jak mám vyhráno. Ehm, vyhráno. Už jsem se zmínil, že v této hře všechno záměrně trvá? Ani výtahy nejsou výjimkou a než Ripleyová stačila naťukat cílové patro a než se vůbec stihli zavřít dveře výtahu, bylo po mně. Ale není to jen ukládání a používání elektroniky, co vám dá pocit bezmoci. Počkáte si i při přebíjení revolveru, kdy Amanda každý náboj po jednom zandává do bubínku. Kdepak, žádné již přednabité zásobníky jako je to u jiných her. Potřebujete si doplnit zdraví? Ani to není otázka milisekundy jako jinde. A co teprve samotné vyrábění předmětů. Je skoro až frustrující, jak musíte každou součástku zvlášť naklikat do výrobního plánu a opět chvíli počkat na to, než to Amanda celé vyrobí. Realističnost, vážení, to je to, co hře dodává na té tuhé atmosféře.

Časem jsem se naučil i trochu podvádět. Když jsem si chtěl něco přečíst v palubním počítači, jenom jsem rychle proklikal zprávy, udělal si screenshoty a v bezpečí zapauzované hry jsem si vše v klidu pročetl. I ten pocit strachu po uložení hry se na chvíli vytratil. „Dobrý, mám to uložený, nebudu se muset znova další půlhodinu plížit kolem toho šmejda“, říkal jsem si. Ten relativní, asi minutový pocit bezpečí jsem miloval. V posledních fázích hry (zhruba od místa, kdy se poprvé dostanete do hnízda) mě už opustila i tahle jistotka a já se bál o svůj život i bezprostředně po uložení.

Jediná věc, co mě na hře lehce zklamala, byly samotné dílčí úkoly. Chápu, že Sevastopol je stanice, která se má každou chvílí zhroutit sama do sebe, ale neustále opakované výpadky proudu a jejich opětovné nahazování mě začalo někde za druhou polovinou hry unavovat. Nakonec jsme došel do fáze, kdy jsem ani nečekal na to, až mi hra napíše „nahoď generátor“, ale rovnou jsem už hledal, kde se ta zapeklitá věc nachází. Příběh je tím zbytečně degradován a zpomalován, ačkoliv si to člověk může obhájit technickým stavem vesmírného plavidla. Někomu může přijít jako nedostatek i fakt, že Amanda neumí skákat. Zde bych byl ale shovívavý. Také často nadávám u her, kde musím každou překážku obcházet, ale když nad tím teď zpětně přemýšlím, tak by mi poskakující Ripleyová připadala přinejmenším nepatřičná až komická. A i přes jeden větší neduh je tato hra pro mě něčím, co si vydobylo místo v mém srdci. Triáda audio-vizuál-atmosféra zde dává naprosto jasně najevo, že mistrem děsu a beznaděje je tu někdo jiný, než Amnesia nebo Outlast. Ripley, signing off...

Hra dokončena v rámci herní výzvy 2018 – 2. Krize identity (hardcore)

Pro: Atmosféra, zvuk, grafika, hratelnost, Alien, Ripleyová

Proti: Repetetivnost dílčích úkolů

+22