Alien: Isolation

Vsadím se, že vícero designérských vizionářů při prvním spatření System Shocku napadlo, že tohle by mohla být pořádná „Alien game“. A skutečně, za pouhých 20 let tady máme Alien Isolation, tedy hru, která v hrubých obrysech vychází z mechanik System Shocku, ale přitom více než důstojně reprodukuje filmový svět Vetřelce.

Jmenujete se Amanda Ripley a jako slepá k houslím jste přišla k možnosti vydat se do vzdálených končin vesmíru a pokusit se odhalit, co se před lety stalo Vaší matce, Ellen Ripley, která tak trochu propásla vaše jedenácté narozeniny. Probuzení z hyperspánku, prapodivná nehoda, poškozené komunikátory, opuštěná vesmírná stanice, sama ve tmě se zlotřilou umělou inteligencí a podivnými zvuky ve ventilační šachtě… Těžko si představit intenzivnější úvod do děje. Samotná hra se však rozjíždí přiměřeně pomalu. Není divu, že jsem si vzpomněl na podobně podařenou videoherní hororovou adaptaci, The Thing, kde celý první level dokázal udržet krutopřísnou atmosféru, i přesto (nebo právě proto), že v něm nebyla žádná akce. Ani v Alien Isolation atmosféra nikdy nepoleví...

Alien Isolation je jedna z mála her, kde mi přišlo přirozené a vůbec ne nudné se za téměř všech okolností jen pomalu plížit. Největší předností je totiž design vesmírné stanice. Hra nejde klasickou cestou sci-fi z budoucnosti, tedy snažit se „trefit“, jakpak to asi bude vypadat za 100 let, ona realizuje historickou vizi budoucnosti, kterou již na konci 70. let vymysleli tvůrci filmového Vetřelce. Je to unikátní „futuristické retro“ – budoucnost a nostalgie zároveň. Osobně jsem si právě to prohlížení prostředí neskutečně užíval. Z vizuálu vychází i některé herní mechaniky, což je velmi chytré. Např. přečíst si zprávu na terminálu znamená několik sekund bootovat systém, uložit hru znamená fyzicky podržet kartu v moderní „děrovačce“, nastartovat generátor se nikdy nepovede na první pokus a hackovat znamená naladit se na správnou frekvenci daného zařízení. Všechno stojí čas a čas je drahý. Může vás stát i život.

Hra mile překvapí i graficky, na první pohled vypadá jako high end s fakticky dokonalou hrou světla a stínů. Zub času se projeví až na tom, že engine je poněkud „sterilní“, nemůžete v podstatě s ničím hýbat, nemůžete přelézt přes papírovou krabici, odsunout kufr a dokonce nelze ani skákat. Zvyknete si rychle, když už nic, tak i tohle podpoří váš pocit bezmoci. Vůbec, bezmoc je takový leitmotiv hry. Na vyšší obtížnosti působí zbraně jako taková lechtátka, takže klíčem bude povětšinou stealth. Za sebe musím konstatovat, že u těžších stealth her daleko více preferuju možnost quick save, protože vychytat viditelné úhly a trasu nepřátel prostě pár pokusů zabere. Tím se ale dostávám k samotnému vetřelci, protože jeho trasu snad nejde vychytat vůbec. Vetřelec by sice potřeboval brýle, což někdy působí dost hloupě, ale za to dokáže chodit jako pešek okolo neustále. Četl jsem, že nejsem jediný, kdo uvažoval, že v části Medlab hru prostě vzdá. Alien totiž předvádí pár úžasných triků, jako je např. dát vám falešný pocit jistoty, když pomalu opouští místnost, kde se schováváte, jen aby za pár sekund doslova vtrhl nazpět. Umí vyčmuchat vaše prdy přes zavřenou skříň, umí se spawnout (a útéct) i v místech, kde není žádný vchod a zkrátka umí způsobit opravdový pocit frustrace a bezmoci. Naštěstí hra umožňuje i v průběhu snížit obtížnost, jinak bych to vážně vzdal. Bez mučení se přiznám, že jsem měl strach, chtěl jsem v klidu prozkoumávat a tohle už mi jednoduše nedělalo dobře... Líbí se mi, že i na nejnižší obtížnost působí hra dost intenzivně. Pokud neděláte zvuky, Vetřelec vás nechá být, nicméně neustále je možné jej slyšet ve ventilacích a zaznamenávat přes pípavý detektor pohybu.

Hra je solidně dlouhá a v závěru na sebe vrství několik zajímavých zvratů, ačkoli ono mačkání všemožných páček se opakovalo až příliš. Co se týče příběhu, vlastně mě překvapilo, že textů, ani audiovzkazů není mnoho. Pro srovnání v Doomu 3 si počtete víc – zda je to plus, či mínus už nechám na vás. Závěr je však výborně mrazivý. Celkově Alien Isolation je zážitková hra a jak praví známé moudro: „zážitek nemusí být pozitivní, hlavně, že je silný“, a tak vnímám tuhle hru taky. Chování Vetřelce mi sice nebylo úplně po chuti a znova bych si hru nezapnul, ale jsem rád, že jsem jí mohl prožít…