Tak tohle si nechám líbit. Red Turn obsahuje kampaň o stejném počtu misí jako dvě kampaně v původní hře - 17! Herní doba tak zhruba odpovídá původní plné hře. V kampani hrajete za Sovětský svaz a postupně vytlačujete Německo od Dněpru a Leningradu až po Berlín. Sice postupem času získáváte početní převahu, ale Německé jednotky dokáží i tak pěkně zatopit. Jednotlivé mise nejsou moc rozsáhlé, takže mi nevadilo ani časté opakování při neúspěchu. Nové jsou ještě dva samostatné scénáře za Osu. Jeden je malý, ale scénář Zitadelle je bitva u Kurska, zajímavý, celkem náročný a dost rozsáhlý. Krom několika nových jednotek nepřináší DLC žádné změny. Stále je nejdůležitější postarat se o zásobování a ideálně narušit nepřátelské. Rozhodně jde o poctivě zpracované rozšíření.

Téměř dva roky po dohrání Akalabethu jsem rozehrál a úspěšně dokončil první díl legendární ságy Ultima. Hrál jsem verzi z GOG a vše bylo bez problémů. Cílem hráče je porazit zlého čaroděje Mondaina, který je ovšem nesmrtelný. Je tak nutné nalézt stroj času a porazit ho dříve než vytvoří kámen nesmrtelnosti. Během hry je třeba splnit osm úkolů od osmi králů a dokonce navštívit vesmír. Je zajímavé kolik tehdejších RPG kombinovalo fantasy se sci-fi prvky. Svět Sosarie je rozdělen do 4 poměrně velkých kontinentů na kterých se nachází dost zájmových bodů. Města, hrady, dungeony a svatyně mají sice jen pár designů, ale jsou mnohem odlišnější než jedno a totéž v Akalabethu. Města mají různou nabídku zboží, v hradech jsou odlišné úkoly a odměny. Každá svatyně odmění hráče navýšením jiných atributů. Jen dungeony jsou stále zaměnitelné a jakýkoli úkol jde plnit v kterémkoli dungeonu.

Oceňuji široký výběr dopravních prostředků (zdravím Star Wars). Obávané sestřelovaní stíhaček a dokování na základnách nebylo nakonec tak náročné a s trochou trpělivosti a našetřených prostředků nejde o nic co by kazilo hru. Finále bylo naproti tomu celkem obtížné a pohybově náročné. Ale uspokojení po dokončení hry za to opravdu stojí. Vtipné je přejmenování Balroga na Barlona, aby nedocházelo ke spojení s Pánem Prstenů. Za zmínku stojí také graficky vylepšená verze pro Apple IIgs a verze pro FM Towns s kompletně grafickými dungeony (porovnání verzí).

Ultimy mají pro mě opravdu takové zvláštní kouzlo a atmosféru. I když jiné hry jsou v mnoha ohledech zpracovány lépe, při hraní Ultim mám takový unikátní pocit. Proto asi vždy hodnotím o něco více než jak by si hra asi zasloužila. Herní doba se nakonec dostala na 16h, asi by to šlo rychleji, ale pod 10h si to neumím představit. Hraní rozhodně doporučuji, myslím že je to stravitelné i pro nové hráče. Od "nultého dílu" urazila hra velký kus cesty a je o dost propracovanější. Teď si dopřeji trochu odpočinku a pak hurá do druhého dílu, mým letošním předsevzetím je totiž dokončení první trilogie.

Jako první jsem letos dohrál tuhle příjemnou Norskou adventurku. Jde o kratší příběh mladé dívky Ruth, která na farmě po rodičích vyrábí máslo a sýr. Farma je dost vzdálená od nejbližší vesnice a tak je Ruth většinu času sama se svým stádečkem krav. Běžnou rutinu roku 1929 naruší přílet mimozemské lodě a dívčin život se začne komplikovat.

Hra je klasickou point and click adventurou. Obtížnost je nižší i díky menšímu počtu předmětů a krátké herní době. Já hru dohrál za nějaké 3h, ale podle Steamu to jde i za poloviční čas. Pixelová grafika je velmi jednoduchá, ale působí příjemně. Dabing chybí, ovšem hudební doprovod je příjemný a dobře podkresluje atmosféru. Rýmované dialogy jsou unikátní a skvěle se hodí k norskému prostředí. Bohužel s mou angličtinou je asi nejsem schopen dostatečně ocenit.

Za největší slabost považuji krátkost části odehrávající se na horských pastvinách. Tento úsek budoval dobrou atmosféru a mohl být delší a propracovanější. Část na lodi už je bohužel více klasická. Hra mě mile potěšila a i závěr umí zapůsobit. Rozhodně doporučuji zahrát, ten krátký čas za to stojí. Děkuji leebighovi za objevení hry.

Na odlehlé planetě narazí Stráž svobody na jednotky tajné policie Impéria Shadowhand. Na planetě se také nachází mimozemský druh Xenite. Kdo jej získá na svou stranu? Děj navazuje na úspěšné dohrání původního Dark Reign. Přináší dvě nové kampaně po sedmi misích. Nové jednotky na každé straně nejsou jen pro efekt, ale jsou opravdu vítaným přínosem. Nejvíce jsem si oblíbil mecha Fury za Shadowhand. Obtížnost šla dost nahoru a v některých misích to bylo opravdu peklo. Naštěstí byl největší problém přežít začátek misí a tak ani šest pokusů nebylo tak frustrujících. Jen jednou jsem musel misi nahrávat z uložení starého asi 2 hodiny.

Mise jsou slušně navržené a udržují standard originálu. Jen části s časovým limitem opravdu nesnáším. Díky vyšší obtížnosti není datadisk o moc kratší než plná hra. Bohužel ve verzi kterou vlastním je manuál jen malý, vložený v CD krabičce a bez českého překladu. Ve výsledku jde o průměrný přídavek a v podstatě jen prodloužení. Tento datadisk jsem rozehrál bezprostředně po původní hře, ale ani tak jsem nebyl hrou a světem Dark Reign přehlcen.

V době kdy Dark Reign vyšla, jsem v časopisech hltal informace o každé nové RTS. Hrál jsem nejdříve demoverzi a později i plnou hru, ale vzhledem k přetlaku žánru v té době (Age of Empires, Total Annihilation, KKnD: Krush, Kill 'n' Destroy, Earth 2140...), jsem ji nedohrál. Takže teď po mnoha letech, hezky z originálního CD a se 100 stránkovým českým manuálem, jsem to konečně napravil. Příběh je popsán velice podrobně a čtivě na 10 stranách. Zajímavé je, že většina hry jsou jen zkušební bitvy, které vám předkládá sonda, abyste prokázaly schopnost vyhrát finální boj a změnit tak historii. Je tedy nutné dohrát mise za Impérium i za Stráž svobody, teprve poté se otevře dimenzionální brána a umožní vám ukončit rozhodující bitvu.

Hratelnost je klasická, stavění základny, těžba zdrojů a vyhlazení nepřítele. Občas je hra zpestřena záchranou nebo obranou misí. Jednotky a budovy jsou u jednotlivých stran odlišnější než u Command & Conquer: Red Alert, ale na StarCraft to nemá. Ovládání je propracované, je možné zadávat příkazy, měnit chování jednotek nebo je nechat hlídkovat v nějaké oblasti. Obtížnost je na dobovém průměru, málokterou pozdější misi jsem dohrál na první pokus. Grafika je povedená a hezky se na ní kouká i dnes. Bohužel spouštění na Windows 7 není jednoduché a i s komunitním patchem je nutné vypínat explorer.exe, aby byly v pořádku barvy.

Hru jsem si rozhodně užil. Jde rozhodně o jednu z lepších real-time strategii z 90. let. Docela jsem se do žánru znovu dostal a tak snad teď konečně dokončím tu dlouhou řadu hraných, ale nedohraných RTS.

Komentář se týká Redux verze. Hard Reset je stejně jako třeba nový Doom napůl cesty mezi klasickou střílečkou a arénovým Painkillerem. Po některých úrovních se dá volněji pohybovat, ale často je nutné vše vystřílet před dalším postupem. Akce je svižná a docela obtížná (na Hard), ale nepřátel není až tak obří množství jako ve zmíněném Painkillerovi nebo Serious Samovi. Obtížnost také dost záleží na vhodně zvolené zbrani. Zbraně jsou v podstatě jen dvě - energetická a projektilová. Každá má ale více režimů a vylepšení. Boj je tedy celkem zajímaví a různorodý. Na blízko lze ještě použít meč, ale ten jsem jenom v rychlosti vyzkoušel. Nepřátelé jsou různé druhy robotů a po čase začne být jejich likvidace stereotypní (ale ne snadná). Bossové jsou zajímaví a dost nároční.

Grafika hry je povedená a hezky stylizovaná. Vyprávění příběhu probíhá ve stylu komiksu, což je zvláštní, ale nakonec to působí docela fajn. Příběh sám ale za moc nestojí. Levely jsou architektonicky a vizuálně celkem povedené, ale jde pouze o hezky vypadající koridory. Málokdy člověk neví co dál dělat a největším problémem tak je přehlédnutí nějakého tlačítka.

Po dohrání kampaně je možné hrát znovu v EX režimu se všemi získáními vylepšeními. Přítomen je ještě režim Survival, kde odoláváte vlnám nepřátel. Redux verze má prodlouženou kampaň o levely z DLC Hard Reset: Exile. Hraní mi zabralo asi 10h, ale na nižší obtížnost nebo při větší šikovnosti to jde určitě výrazně rychleji. Celkově nejde o špatnou střílečku a jako odreagování poslouží velmi dobře.

Je to již dlouho co jsem hrál hru podobného typu. Sine Mora je moderní inkarnací "raketkových stříleček" jako Raptor, R-Type nebo Xenon, známe také jako shoot ´em up. Dříve jsem se podobných her nahrál dost, ale poslední dobou jsem se k nim nedostával. Sine Mora je poměrně klasickým zástupcem žánru. V moderní a pěkné grafice ničíte hromady nepřátel pomocí celé řady zbraní a vylepšení. Často je na obrazovce těžké rozeznat co je kde a sebrat nechtěný power-up se mi dařilo celkem často. Ve hře je 7 poměrně rozsáhlých částí a navíc několik režimů a výzev. Levely jsou dobře navrženy a vizuálně se povedly. Zbraní je velké množství a většina je dobře využitelná. Souboje s bossy jsou náročné, ale zvládnutelné. Celkově je obtížnost dost vysoká, ale časem se člověk potrénuje a dostane se do toho.

Grafika je kvalitní a všechny ty výbuchy vypadají opravdu skvěle. Hrál jsem verzi EX, která podporuje až 4k rozlišení. Tato verze navíc obsahuje kooperaci pro dva hráče a několik nových módů. Režim tréningu souboje s bossy může být užitečná pomůcka a jde o dobrý nápad. Hudba se ke hře hodí, ale není ničím výjimečná. S hrou jsem strávil přibližně 7h a nenudil jsem se. Hrát by se dalo dál, ale na zkoušení jiných režimů a výzev se již dostavil stereotyp. Pokud máte tento žánr rádi, hru mohu doporučit. Pokud se chystáte začít tak spíše doporučuji ověřené klasiky, nejlépe z automatů.

Ze série Resident Evil mám nejraději právě tyto první díly. Nedávno jsem dohrál HD remaster jedničky a na Zero jsem se opravdu těšil. Hru jsem kdysi hrál na Gamecube a tak jsem měl představu do čeho jdu. Nejzásadnější změnou je, že rovnou ovládáte dvě postavy. Neexistuje tedy možnost průchodu za jinou postavu. Spolupráce dvou postav je fajn a přináší nové možnosti při postupu hrou a řešení hádanek. Inventář je o něco menší a navíc neexistuje propojená bedna na věci jako v jedničce. To znamená časté vracení se pro náboje nebo léčiva, často přes velkou část mapy.

Prostředí je podobné prvnímu dílu, staré sídlo, laboratoře a nějaké podzemí. Nejoriginálnější je první část ve vlaku. Hrál jsem na hard a obtížnost je dost nevyvážená. Běžní nepřátelé jsou celkem v pohodě a největším problémem je tak nedostatek munice. Občas jsem restartoval i po úspěšném, ale na zdroje náročném souboji. Naproti tomu souboje s bossy mi dávali často hodně zabrat, obzvláště ten poslední. Hádanky jsou možná o něco lehčí než v jedničce, ale těžko soudit. Za prvé jsem si už zvykl z jiných dílů a tenhle jsem také kdysi hrál. Ukládání probíhá jako obvykle, na psacích strojích, což spolu s omezeným počtem pásek přispívá k nervům ze smrti.

Technická stránka je dobrá. Hra běží stabilně i s češtinou. Grafika je na remaster slušná a zvuky výborně navozují atmosféru, která hře opravdu nechybí. Příběh a postavy nevybočují z RE standardu. Po hraní jsem přečetl i česky vydanou knižní novelizaci. Jde o průměrnou oddechovou četbu věrně se držící předlohy a to včetně mnoha hádanek. Po dohrání jde o vtipné čtení před spaním. Po dohrání se ještě odemkne mód s hledáním pijavic. V upraveném prostředí je nutné nalézt 50 modrých a 50 zelených pijavic. S nepřáteli, ale bez bossů. Vzhledem k omezenému inventáři jsem nejprve vše vystřílel a pak sesbíral v klidu pijavice. Dle nalezeného počtu se odemknou bonusy do dalšího průchodu hrou. Jde o zajímavou drobnůstku nakonec.

Celkově jsem se skvěle bavil a Resident Evil Zero mohu opravdu doporučit. Jde o zábavnou a atmosférickou hru a skvělý dodatek k prvnímu dílu.

Intrude jsem koupil ve slevě, původně spíše na vyzkoušení. Po instalaci jsem hru spustil, odehrál jeden level a asi na 4 měsíce odložil. Když jsem teď přemýšlel o nějaké oddechové FPS Intrude mě napadl jako první. Graficky i hratelnostně je nejpodobnější původnímu Wolfenstein 3D, což je jedná z mých nejoblíbenějších FPS. Grafika je samozřejmě modernější, ale jen technologicky, hraní je plynulé a přibylo pár efektů. Ve hře je 15 levelů a většina není moc dlouhá. Bloudění se v podstatě nekoná a složitost levelů nejde se starými hrami srovnávat. Ukládání je automatické a pouze na začátku levelu. Obtížnost naštěstí není moc vysoká, 3x jsem opakoval jen dva levely. Největším problémem je nedostatek munice, je nutný spíše opatrnější a úspornější postup. V každém levelu se také dá najít datové jádro, ale krom achievementu asi k ničemu neslouží. Nalezl jsem také všechny tajné oblasti, není jich mnoho a jsou málo ukryté. Hra ještě počítá zabité nepřátele a zničené sudy, od obojího jsem jeden kus bohužel minul.

Po dohrání se odemknou další dva módy Melting a Explosive. V prvním jsou k dispozici jen energetické náboje a ve druhém rakety. Obzvláště druhý je tak dost obtížný. Oba jsem jen zkoušel. Průchod stejnými levely znovu mě nelákal, ale možná časem až se mi mapy vytratí z paměti. Zbraně ani nepřátelé ničím nevynikají, jde o klasický arzenál a pár panáčků. Laserové stěny jsou nepříjemné, obzvláště ty pohybující se. Z ModDB jde stáhnou 3 dodatečné balíčky s levely. Jsou poměrně povedené, ale obtížnost je už až moc vysoká. Jako kratochvíli mohu Intrude docela doporučit.

Nerad píši komentáře déle po dohrání, ale u Space Questu si nemohu pomoct. Po prvních dvou King's Questech jsem se pustil do vesmírného dobrodružství. Nejprve jsem zkoušel remake Space Quest I: Roger Wilco in the Sarien Encounter, ale tahle původní verze se mi líbí víc. Grafika má super atmosféru a ovládání přes parser mám prostě rád. Hra je docela krátká, ale dost obtížná a není problém něco minout. Kromě častého umírání tak hrozí i slepá ulička bez možnosti návratu. Ukládání naštěstí tuto bolest řeší a hra je tak dohratelná i bez návodu nebo nekonečného opakování.

Hra je vtipná a obsahuje i řadu narážek, což velmi oceňuji. Velké plus za městečko Ulence Flats (Mos Eisley) s nákupem droida a vesmírné lodě. Hraní za vesmírného uklízeče je dobrý a originální nápad. Největším mínusem je tak minihra s řízením vznášedla. Obtížnost by ani nevadila, ale zaseknout se na 40min v něčem otravném je prostě špatně nebo jsem dost nešikovnej :-). Hrál jsem Steam verzi pod ScummVM a technicky bylo vše bez problémů. Hru jsem si ale opravdu užil a už se těším na další "Quest" (asi King's Quest III: To Heir is Human pokud pojedu chronoligicky). Za sebe hru rozhodně doporučuji.

Kdysi jsem byl obdarován hromádkou CD bez obalu. Po důkladném roztřídění jsem našel druhý disk Star Wars: Rebel Assault II - The Hidden Empire, dva disky Wing Commander III: Heart of the Tiger a pozor, čtyři disky Phantasmagorie. Do hry jsem se tehdy nadšeně pustil, netuše jaké mě čeká zklamání. Celá hra je na 7 CD, takže jsem si hraní moc neužil. Hru jsem tedy dohrál až dnes a to bez jediného CD. Pohodlí neskutečné, ale člověk přijde o dobový zážitek s žonglováním s disky.

Digitalizovaná grafika dost zestárla a už nepůsobí moderně, jako v době vydání. Přesto si hra udržuje skvělou atmosféru. Victoria Morsell zvládla svou roli Adrienne velmi dobře, což už bohužel neplatí o ostatních. Divně působí jen její statický postoj v klidu, ale opravdu nevím jak to s tehdejší technikou řešit jinak. Hudba i zvuky jsou slušné a podporují tísnivou atmosféru sídla. Příběh není špatný a těšil jsem se na každý střípek informací. Děsivá je hra především v první polovině, později je vše již jasnější a tím (alespoň pro mě) méně děsivé. Finále má skvělé tempo, je napínavé, ale strach se již nedostavoval.

Hratelností jde o klasickou adventuru. Obtížnost je spíše nízká, především díky malému počtu předmětů. Ovšem průzkum sídla je zpracován výborně. Prostor je poměrně rozlehlý a nabízí dostatek činností, které sice nejsou nutné k dohrání, ale přispívají k uvěřitelnosti prostředí. Míra násilí je velká, ale není to zbytečně přehnané jako u některých dnešních filmů. Za největší zápor považuji nemožnost zapnout titulky (ani anglické). Dohrál jsem Steam verzi, zkoušel jsem hrát i ve ScummVM a vše naprosto bez problémů. Pokud si chcete zkusit nějaký interaktivní film, mohu Phantasmagorii opravdu doporučit. Pro fanoušky adventur jde o snadnou hru, ale díky unikátnosti by jí rozhodně neměli minout.

Nejsem fanoušek série Call of Duty. Hrál jsem první dva díly, několik nových a považuji je za průměrné hry. K dílu pro Nintendo DS jsem se dostal nákupem balíku her na aukci. A když už to bylo doma, tak proč si to nezkusit. Nejvíc jsem se obával o ovládání, ale překvapivě to docela šlo. Na zaměřování a práci se zbraněmi se používá dotyková obrazovka. Ze začátku to působí krkolomně, ale rychle sem si zvykl. Napomáhá tomu i dobře zvolený počet a chování nepřátel.

Odehrál jsem kampaň a pak vyzkoušel několik režimů misí na body, čas atd. Příjemně překvapí herní doba, 12h jsem nestrávil snad v žádném jiném díle série (samozřejmě mluvím pouze o singlu). Bavil jsem se opravdu slušně a jediné co mi trochu vadilo byly minihry. Obtížnost byla akorát, sem tam jsem některý úsek párkrát opakoval, ale nešlo o nic frustrujícího. Vadil mi časový limit v poslední misi.

Hrál jsem na Nintendu 3DS XL, vše běželo bez problémů. Grafika vypadá docela slušně vzhledem k omezeným možnostem konzole. Pokud máte rádi sérii Call of Duty nebo FPS hry obecně a máte DS nebo 3DS, rozhodně Modern Warfare - Mobilized doporučuji.

Jsem rád, že jsem si konečně pořádně zahrál tuto známou hru. Adventure jsem v dětství pouze krátce vyzkoušel a naprosto jsem nepochopil o čem hra je. Bez manuálu, angličtiny a jakýchkoli informací to bylo pro malého kluka mnohem nepřístupnější než letadélko(River Raid) a podobné hry.

Dohrát Adventure a najít slavný autorův podpis jsem měl v plánu již dlouho. Když jsem letos kvůli výzvě přemýšlel, jaká hra na databázi chybí, hledal jsem nějaký zásadnější titul. Po projití přidaných her pro Atari 2600 jsem měl jasno. Teď mohu rovnou prozradit, že jsem nebyl zklamán. Hra je i přes svou jednoduchost a schematickou grafiku opravdu zábavná a chytlavá. Dohrát první obtížnost je spíš jen rozcvička. Na druhou už jsem si užil podstatně víc, hra je mnohem větší. Snažil jsem se najít místnost s podpisem, ale marně. Nakonec jsem musel nakouknout do návodu. Na třetí obtížnost hra rozmisťuje předměty náhodně, takže je zde slušná znovuhratelnost. To dokazují i mé tři další dohrání. Nejvíc mě na hře rozčiloval netopýr kradoucí předměty, ale je pravda, že to hru aspoň pěkně komplikuje.

Emulace Atari 2600 je bez problémová a tak dnes nic nebrání vyzkoušení. Určitě doporučuji, jde o kus historie a stojí to za to. Já si Adventure opravdu užil, bavil jsem se celou dobu a nevylučuji, že se ke hře vrátím.

Na remake hry Rise of The Triad: Dark War jsem se docela těšil. Původní hra mě docela bavila i když nešlo o žádný hit. Po vydání jsem se nechal odradit zápornými reakcemi. Letos jsem se ke hře konečně dostal, ale rovnou prozradím, že jsem nebyl potěšen. Hratelnostně jde o průměr, který bohužel sráží technické zpracování. Naštěstí jsem nezažil horory popisované jinými uživateli, hra už zřejmě dostala dostatek patchů. Přesto stále dochází k zasekávání o objekty, což může vést až k načtení předchozí pozice. Grafika je také dost mizerná a na Unreal engine působí i dost divně pro oči. Propady FPS jsem nezaznamenal, buď je to opraveno nebo jsou dnešní PC už dost i na neodladěnou hru.

Pozitivní je zachování atmosféry původní hry a praštěného humoru. Levely a jejich tajné oblasti jsou docela slušné a kdyby hra byla povedenější, bavilo by mě je hledat víc. Nepřátelé jsou klasičtí, ale házení sítě po hráči je zajímavý nápad. Zbraně nejsou špatné a power upy jsou docela fajn. Prostředí se také celkem mění. Levely jsou docela krátké, pokud nehledáte všechny mince.

Pro zajímavost jsem zkusil i stáhnou nějaké levely z Steam Wokshopu:
-první level z Dooma: nic moc provedený a dvakrát shodil hru, nedoporučuji
-první level z původní hry: dobře udělaný a dost autentický, doporučuji zkusit
-první 3 levely z Super 3D Noah's Ark: zajímavý zážitek, nepřátelé z Rise of the Triad působí v prostředí archy divně, ale hrát se to dá

Plusem je přítomnost nového i původního soundtracku. Celkově hru moc nedoporučuji. Je to hratelné a při délce hry se nestačíte nudit, ale jsou opravdu mnohem lepší volby.

V době vydání této hry jsem se dostal bohužel pouze k demoverzi. Hra mě bavila a vždy jsem si chtěl zahrát plnou. Ale jak už to tak někdy bývá, dostal jsem se k tomu až po 20 letech. Celou tu dobu jsem o hře věděl, několikrát o ní mluvil a udržel si v hlavě hezkou představu.

Teď po kompletním dohrání včetně bonusových levelů, nevím jak hru správně popsat a ohodnotit. Chasm: The Rift mě bavil celou dobu hraní. Čtyři relativně krátké epizody jsou každá jiná. Střídá se prostředí i nepřátelé a tak rozhodně nehrozí nuda. Atmosféra je nejpodobnější prvnímu Quakovi. Finálové souboje na konci epizod jsou také zajímavé a každý je jiný. Grafika vypadá hezky, ale v pohybu bohužel působí zvláštně. Zprovoznění pod DosBoxem také chtělo chvilku práce. Tři addon levely jsou příjemný bonus a ten první je opět dost jedinečný.

Nejdříve jsou zkoušel hrát pod portem PanzerChasm ve verzi 0.29, ale bohužel několikrát se nespustil script a tak nešlo některé levely dokončit. Je to škoda hra vypadala a hrála se o dost lépe. Nakonec jsem tedy hrál původní verzi pro DOS s patchem 1.04. Chasm rozhodně doporučuji pokud máte tento žánr rádi, jde o povedenou hru ze své doby. Její zapadnutí je způsobeno tím, že nijak nevyniká, ale nejde o špatnou hru.

iFluid je postaven na originálním nápadu, hraní za kapku vody. Jinak jde o logickou plošinovku, ale díky jediné originální myšlence je celý koncept neotřelý a zajímavý. Jako kapka může hráč přijít k úhoně na savých površích nebo se rozprsknout při pádu z výšky. Jednotlivé úrovně se odehrávají v kuchyni a často nestačí jen dojet do cíle, někdy je potřeba přesouvat ořechy nebo třeba rajčata. Hra nekončí ani po úspěšném zdolání všech 15 levelů. Každý je ještě možné projít v dvou dalších režimech - časovka nebo sběr 5 ukrytých pírek.

Za dobrý nápad považuji i volbu levelu. Je nutné se dokutálet do dané trubky, což je čím dál obtížnější. Základní režim je i díky checkpointům docela v pohodě, ale u dalších jsem se už dost navztekal. Zvládnou neúprosný časový limit je v složitějších levelech náročné a často jsem to zkoušel snad 30x. Asi ve třech levelech jsem se zasekl u hledání posledního pírka. Originální řešení posledního levelu jako titulků také oceňuji.

Rozjetí hry na Windows 7 nebylo úplně samozřejmé, ale ani neřešitelné. Ke konci jsem se dočkal i několika pádů aplikace, ale naštěstí jen při načítání a né v průběhu hry. Ovládání kamery není moc dobře vyřešeno. Jinak jsem se docela bavil a pokud vás myšlenka hry oslovila, určitě jí dejte šanci i kdyby jen na projití v základním režimu. iFluid bohužel není v době psaní komentáře k dispozici na Steamu.

O téhle české adventuře jsem toho hodně slyšel, ale nikdy jsem ji nehrál. Série Polda a Horké léto mě nikdy moc nebavily a havran se mi zdál zasazením podobný. Když se nedávno hra objevila na Steamu a byla ve slevě, rozhodl jsem se ji i tak zkusit. Jde přece jen o kus historie československého herního průmyslu.

Hra není úplně špatná a rozhodně měla potenciál. Herní doba není moc dlouhá, ale to moc nevadí příběh by to stejně déle neutáhl. Obtížnost také není vysoká a jen na málo místech člověk netuší jak dál. Záseky jsem měl asi 3 a ne moc dlouhé. Předmětů není moc a tak není problém zkusit vše na vše. Lábus hru nadaboval slušně a i graficky to není špatné. Největší problémy hry jsou technického ražení. Postava se někdy zasekne a odmítá přejít na další obrazovku, pomůže až změna rychlosti pohybu. Minihra se střelbou na slunce má špatně udělané ovládání a tak je úspěch spíše dílem náhody.

Za plnou cenu v době vydání i dnes hru neberte, ale za nižší cenu se to nechá. Pokud máte rádi adventury a československou tvorbu můžete hru zkusit, hrát se to dá.

Můj čtvrtý odehraný Painkiller je opět mizerná hra. Doufal jsem, že Painkiller: Redemption je dno série, ale není to pravda. Resurrection má sice o malinko zajímavější levely, ale je tak zabugovaný, že jsem to dlouho neviděl. Ve hře se dá narazit na všechno - zasekávání o objekty, propadávání texturama, poškozování uložených pozic, náhodné padaní do Windows i zasekávání při načítání. Tyto problémy se vyskytují docela často, ale s trochou trpělivosti lze hru dokončit. V druhé polovině jsem začal ukládat vždy do dvou různých pozic, pro jistotu. Také načítání trvá opravdu dlouho. Vím, že pro hru existuje neoficiální patch a mod, ale raději hraji hry v původní podobě při prvním hraní.

Vzhledem k problémům si nemohu stěžovat na délku. Šest levelů bylo nakonec akorát. Hrál jsem na druhou nejlehčí obtížnost, ale odemkl jsem pouze jednu kartu. K opakování levelu jsem se nedonutil. Některé levely nebyly úplně špatné a jsem zvědavý jak budou zpracovány v Painkiller: Supernatural 2.0, až na něj dojde řada. Průchod levely už není tak koridorový, což vede k občasnému bloudění, ale to nepovažuji za zápor. Hru bych asi doporučil pouze velkým fandům série nebo herním historikům. Prozatímní skóre série je 2 dobré hry na 2 špatné.

Už dlouho jsem nebyl z žádné modifikace takhle nadšen. Jsem velký fanoušek Dooma i Wolfensteina a projekt WolfenDoom od Laz Rojase je povedený, A to jak předělávka původních levelů, tak jeho nové projekty. Ovšem to co předvedl autor tohoto projektu je úplně jiný level. Hra je obohacena o v Doomu neznámé prvky, jako rozhovory s postavami, vracení se na základnu a nakupování vybavení. Levely jsou dost velké a je potřeba využít více než tři základní klíče. Design je naprosto skvělý díky čemuž je hratelnost plynulá a velice příjemná. Není nouze ani o skryté oblasti a samozřejmě nechybí ani tajný level. Vylepšena byla i grafika, která využívá engine GZDoom. Jediná nevýhoda jsou větší hardwarové nároky, ale na běžném herním PC s tím není problém.

Ve hře je také dost nových nepřátel a zbraní. Tato první epizoda obsahuje šest levelů, mise jsou různorodé a nový nepřátelé se objevují dost často, takže není možnost aby se člověk nudil. Délka levelů je při průměrném průzkumu necelá hodina, což vedlo k celkové hrací době necelých 7 hodin. Spojenecká základna, ze které po briefingu vyrážíte na každou misi stojí sama o sobě za průzkum. Nejvíce mě potěšil jukebox. Žádný zásek jsem při hraní neměl a obtížnost je také dobře vyvážená = počet úmrtí odpovídá zvolené obtížnosti. Příběh o Kopí osudu (Spear of Destiny) také potěší a krásně zapadá do tohoto univerza.

Nejsem moc pečlivý průzkumník, takže jsem se nedostal do tajného levelu. Ale upravil jsem si hru tak, aby mě tam poslala po dokončení hry. Mise to je zajímavá a zase originální. Časový limit se odpočítával nahoře na obrazovce, tudíž tato chyba byla asi opravena.

Rozhodně doporučuji WolfenDooma k zahrání. Jde o jeden z nejlepších modů pro Doom a směle by se mohl rovnat oficiálním pokračováním Wolfenstein 3D. Já se jdu rovnou nadšeně vrhnout na druhou epizodu Wolfenstein - Blade of Agony: Chapter 2 - Shadows of the Reich.

Prospekt je v podstatě samostatně spustitelná a placená modifikace pro Half-Life 2. V devíti kapitolách se vžijete do role Adriana Shepharda známého z datadisku Half-Life: Opposing Force. Hrál jsem do herní výzvy - bod "Hru nezastavíš!", herní doba necelé tři hodinky. Největším problémem je level design, většina úrovní je přímočará a tím nudná. V některých levelech, ale autor předvedl, že něco umí. Hraní na jeden zátah, bez pauzy, bylo díky nevyváženým levelům nakonec docela úmorné. Spíše bych doporučil Prospekt dávkovat maximálně po hodince denně. Cekově bych to jako modifikaci hodnotil průměrně.

Technicky je hra díky použitému enginu a modelům z původní hry stále hezká a bezproblémová. Hudební doprovod se docela povedl a hru příjemně oživuje. Hlavní zápor je tak nakonec asi cena a herní doba. Tři hodiny v průměrné modifikaci, to není problém zažít i zadarmo. Ve slevě jde přesto o slušné zpestření pro fanoušky Half-Life univerza.