Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
 

Komentáře

< >

Eye of the Beholder II: The Legend of Darkmoon

  • PC 85
O druhém dílu by možná stačilo říci, že je téměř ve všem lepší něž jednička. Ale tak kvalitní hra si zaslouží víc. Základ hratelnosti je samozřejmě naprosto totožný. Ovládání, uživatelské rozhraní, to vše zůstalo zachováno. Ač má hra stejný engine, grafika je ještě o něco hezčí, taková dotaženější. Velice potěší přítomnost šesti ukládacích pozic a díky za to. Je totiž možné dostat se do míst, odkud není návratu a pokud družině chybí důležitý předmět... Družinu jsem importoval z jedničky a potěší, že téměř veškeré vybavení zůstalo. Úvodní pasáž v lese je tak opravdu snadná, boj s vlky pomocí mečů +5 a +4 je spíše masakr. Dále se už obtížnost bojů dost liší patro od patra. V EoB2 je mnohem výraznější respawn a to hned na několika místech. A zatímco mravence není problém pobíjet po desítkách, vosy už jsou horší a illithidi byly vyloženě vysilující. Výrazně náročnější je také finální souboj, což je rozhodně plus.

Už jsem zmínil, že začátek se odehrává v lese. Venkovní lokace je dobré zpestření, ale bohužel je jen jedna. Největším zlepšením hry je ale design levelů. Vše je mnohem více propojené, ale díky větší míře informovanosti není až takový problém odhalit, co je třeba. Informace poskytují nejen nápisy na zdech a rozhovory a NPC, které jsou také častější, ale i porůznu roztroušené svitky. Puzzle jsou skvělé a pestré, nejen samé neviditelné teleporty a spinnery. Hledání tajných oblastí ztěžuje dost proměnlivá velikost pater (nebo jsem minul třetinu hry). V hledání naopak pomohou členové družiny, kteří v některých případech upozorňují na skryté prvky (tlačítka, neviditelné zdi). Nejde se na to samozřejmě spolehnout, je to jenom šance si něčeho všimnout, prostě ADnD. Chyběli mi nepovinné questy, zde byla každá hádanka nutná. Nijak jsem se nezaobíral výrazným pobíjení respawnujícíh se nepřátel a tak družina postoupila o pouhé dva levely. Většina má tak level 10 až na čarodějku Moirain s 11. Cestou se k nám připojila i bojovnice Calandra a klerik Tanglor. Dva klerici usnadnili boje s paralyzujícími nepřáteli. EoB2 je také o dost delší, herní doba se mi vyšplhala na celých 43 hodin. Konečně se mi také vyplatilo mít Perrina jako částečného zloděje, nejspíš díky tomu mi zbyly asi čtyři klíče až do konce hry, ale dostal jsem se i do oblastí ke kterým žádný klíč není.

Hra má právem statut nejlepšího dílu série. Je úžasné jak autoři za pouhý rok zlepšili celou hru. Rozhodně bych ale nedoporučil hraní bez prvního dílu a naopak bych se přimluvil za import party, hra je slušně obtížná i s dobrou výbavou.
+14

Eye of the Beholder

  • PC 80
Návrat ke klasickému dungeonu, který jsem hrál naposled v době kdy počítačům kraloval MS-DOS mě opravdu potěšil. EoB má opravdu úžasnou atmosféru i téměř 30 let po vydání. Další věc která nezestárla je grafika. Hra vypadá stále pěkně a díky dostatečně časté změně prostředí neomrzí. Hned na začátek zmíním jediné dva zápory hry. Nejvíce mi vadila nutnost sbírat veškeré šípy, dýky a další předměty vždy po jednom. Je to opravdu otravná činnost a dělat to po každém boji nebylo zrovna zábavné. Naštěstí později pomohou kouzla a tento prvek se trochu omezí. Druhá věc je pouze jedna ukládací pozice. Jako je fajn, že si člověk uložení vždy raději rozmyslí, ale dvě by byly prostě lepší.

Před vytvořením družiny jsem přečetl manuál a v rychlosti si zopakoval pravidla ADnD druhé edice. Přece jen teď jsem zvyklejší na D&D5. Nakonec jsem skončil s člověkem paladinem jménem Lan, trpaslíkem Perrinem bojovníkem/zlodějem, kleričkou Mierin a čarodějkou Morirain - obě lidé. Všichni jsou samozřejmě klaďasové. Po prvním patře jsem si říkal, že to přece nebývalo tak jednoduché, ale o schodiště níž už přituhlo. Celou hru jsem nakonec prošel za necelý týden, cca 31h. Oceňuji, že je každé patro něčím jiné, obsahuje nové hádanky, nepřátele... Byl jsem zvědavý na každou novou místnost, těšil se za každé dveře. Potěšila mě i herní doba a to i když jsem si některé části trochu pamatoval. Speciální úkoly na každém patře jsem se sice snažil plnit, ale kompletně se mi to nepovedlo. Je to každopádně skvělý nápad. Jako kladná družina jsme samozřejmě pomohli trpaslíkům s princem i s králem a prohnanou drowku nechali jít. Princ Keirgar a z kostí oživená bojovnice Anya se k nám připojily při porážce beholdera.

Finále není složité, obzvlášť pokud má družina správné vybavení. Moji původní členové družiny jsou na levelu 8 s výjimkou Perrina zloděje na 7 a Moirain na 9. Přibraní členové skončily na levelu 7. Obtížnost má EoB nastavenou příjemně, hra není lehká ani těžká. Jedinou výjimkou byly boje s illithidy, jejich paralyzování více postav naráz je pěkně protivné. Celkově musím EoB hodnotit velice kladně i po všech těch letech. Stále jde o dobrou hru a bavil jsem se stejně jako kdysi. Pro mě je výhodou i využití známých pravidel ze hry kterou mám rád. Každopádně jdu hned importovat družinu do druhého dílu a pokračovat v dobrodružstvích.
+23

Star Trek: The Next Generation: Klingon Honor Guard

  • PC 75
S touto Star Trek hrou jsem se setkal již v době jejího vydání. Hrál a dohrál jsem tenkrát jak demoverzi tak někde sehnanou plnou. Měl jsem celkem dobré vzpomínky na slušnou a hezkou akci. Zhruba před dvěma lety jsem sehnal kompletní balení včetně slovenského manuálu a od té doby uvažuji o opáčku. K tomu ale došlo až nyní. A Klingon Honor Guard mě nezklamal ani dnes. Akce hezky odsýpá, levely jsou příjemně rozsáhlé a zamotané. Hra běží na Unreal enginu, což je poznat na první pohled. Unreal připomíná styl grafiky i stavba levelů. Oproti Unrealu je slabší inteligence nepřátel, což je často vyváženo jejich počtem. Největším kladem je pro mě jako fandu Star Treku atmosféra. Vše je pěkně autenticky zpracováno a Klingonská říše ze hry přímo dýchá.

Fanoušky velice potěší přítomnost známých lokací a postav, například vězení Rura Penthe nebo sester Lursy a B´Ethor. Zbraně jsou povedené, jak ty známé ze seriálu, tak nové. Jako v jedné z mála FPS jsem dost používal zbraně na blízko. Nevadil mi jinde zmiňovaný respawn nepřátel, protože ve Star Treku celkem dává smysl. Z dvaceti levelů jsou dva s časovým limitem. Ten první je hrůza a limit mi lezl pěkně na nervy. Druhý se odehrává v reaktoru během postupné cesty dolů a přišel mi mnohem snesitelnější. Až bych řekl, že mě to bavilo. Fajn jsou také místa, kde je možné chodit ve vesmíru po povrchu lodě a stanice. Příběh s vyšetřováním je spíše tuctový a dále mě hnala hlavně hratelnost.

O instalaci z originálních CD jsem se nepokoušel, hrál jsem verzi z Collection Chamber a ta běžela na Windows 10 bez potíží. Za přečtení stojí také manuál, alespoň části o příběhu, nepřátelích a zbraních. Celkově jde o dobrou hru kterou mohu fanouškům akcí a/nebo Star Treku doporučit.
+16

King's Bounty

  • PC 80
  • SegaMD 70
Do hraní King's Bounty jsem se pustil hned ze tří důvodů. Je to historicky významná hry, předchůdce skvělé série HOMAM a Richmondova výzva. Pokud vám to přijde málo, tak hned na začátku musím uvést, že je to povedená a zábavná hra. Příběh je jednoduchý, musíte nalézt Sceptre of Order pro svého krále. Polohu lze zjistit z tajné mapy jejíž části jsou rozesety po čtyřech kontinentech. Hraje se vždy pouze za jednoho hrdinu - na výběr jsou čtyři. Po mapách kontinentů se pohybuje pouze váš hrdina a do bojů se zase zapojuje pouze jeho armáda(až na kouzla). Tu lze najímat za zlato buď v domovském hradu nebo na speciálních místech po celém světě. Velikost vojska limituje nejen vaše peněženka, ale i schopnost vůdcovství. Proto je nutné tyto dva atributy s rozmyslem vyvažovat. Je k ničemu moct najmout stovky bojovníků když nejsou peníze a naopak mít hromady zlata, ale moci najmout jen pár sedláků.

Části mapy se odkryjí po nalezení artefaktů, ale většinu je nutné získat za kontrakty - úkoly. Ty jsou k dispozici ve vesnicích a vždy jsou skoro stejné - najít správný hrad a dobít ho. Povedené je, že není nutné mít celou mapu, stačí jen poznat místo úkrytu žezla. Po jeho nalezení je okamžitý konec hry. Kromě toho má hrdina možnost kouzlit. Kouzla jsou rozdělena do dvou kategorií - bojová a pomocná, použitelná na mapě. Boje jsou celkem klasika, každá jednotka má sílu, životy a počet polí o kolik se pohne. Jednotek je dost a jsou celkem různorodé. Hra tak není příliš komplikovaná,. ale nabízí dost možností pro taktizování, něco jako šachy. Jednoduchá pravidla, ale slušná variabilita.

Je také nutné hlídat si dostatečný příjem aby hrdinu vojsko neopustilo. Zadarmo kuře nehrabe ani ve fantasy. Během postupu hrou také získává hrdina stále vyšší hodnost - během audiencí u krále. Ovládání probíhá pouze skrz klávesnici, což mi vyhovovalo. Bojiště jsou celkem malá a tak myš nechybí a na notebooku se mi hrálo opravdu příjemně a svižně. Grafika má svůj věk, ale kouká se na ní hezky. Označil bych ji za dobový průměr. Naopak zvuková stránka je nic moc. Hru jsem dohrál za rytíře a zběžně vyzkoušel za čarodějku a barbara. Liší se především vůdcovstvím a mírou magických schopností. Obtížnost je na normální úroveň celkem snesitelná. Nejvíce mi dělal problémy pohyb po poušti - rychleji ubíhá čas a tím dost dochází zlato. Chvíly jsem zkoušel i verzi pro Segu MegaDrive a hlavní rozdíl je v real-time pohybu po světě. Celkově jsem si hru dost užil a uvažuji o hraní některých nedokončených dílů HOMAM nebo o ruských pokračováních série, které mě doteď míjely. Seznam "Chci si zahrát" je prostě stále delší.
+20

Close to the Sun

  • Switch 85
Hned na začátku musím říct, že jsem si hru užil více než jsme čekal. Už z prvních videí a obrázků jsem tušil, že to bude něco pro mě. K vánocům jsem byl obdarován sběratelskou edicí hry pro Nintendo Switch, byl jsem velice potěšen a nyní po dohrání jsem doslova nadšený. Dobrodružství Rose, která je na cestě za svou sestrou Adou, je zajímavé a dokáže udržet pozornost. Příběh je zajímavý i když částečně předvídatelný. Obsahuje nějaké zvraty, ale ty se dají očekávat. Lákadlem je ale tajemství toho, co se vůbec děje. Hra exceluje prostředím. Loď Helios je zpracována krásně a do detailů. Mnoho prostor doslova vezme dech(hlavně divadlo a zahrada). Tento styl spolu s mnoha známými osobnostmi se mě osobně prostě perfektně trefil do vkusu.

Abych jen nechválil, hra mohla obsahovat více hádanek. Stávající puzzly jsou sice fajn, ale jejich trojnásobek by nezaškodil. Je ovšem pravdou, že jejich nadbytek by mohl působit nepřirozeně jako v Resident Evilu - sídlo vypadá jako úmyslné hřiště a ne funkční stavba. Naopak části kdy je nutné spěchat bych klidně oželel. Nejsou obtížné a maximálně na třetí pokus je není problém zvládnout, navíc checkpointy jsou časté a časová ztráta je tak minimální, ale mrzí mě nemožnost prohlédnou si v klidu tyto částí lodi. Grafika sice nepatří ke špičce, ale na tento typ hry je dostatečně pěkná. Zvuková stránka hry se naopak povedla velice a to včetně hudby. Ta je ve sběratelské edici dokonce přiložena na gramofonové desce(malém singlu), takže si jí mohu užívat i mimo hru. Hororové prvky jsou rozmístěny velice rozumě a hra spíše udržuje napětí než aby děsila.

V každé úrovni je možné sesbírat několik nepovinných předmětů, které ale prohlubují informace o světě. To je jeden z důvodů proč se ke hře asi časem vrátím, ne ve všech částech jsem vysbíral vše. Celkově jde o velice povedenou hru se skvělou stylizací, kterou by byla chyba minout.
+11

Enchanter

  • PC 85
Další textovka od Infocomu opět ze světa slavného Zork. Hra byla dokonce původně vyvíjena pod názvem Zork IV. Na hratelnosti je to samozřejmě znát, hratelnost a postupy jsou velice podobné. Ale nebylo by správné očekávat pouze nastavovanou kaši. Zatím byl každý díl něčím dostatečně zajímavý a odlišný a platí to i pro Enchantera. V roli mladého čaroděje je totiž možné pochopitelně kouzlit. To je prvek v předchozích hrách nevídaný a příjemně osvěžuje hru. Samozřejmě to i zvyšuje obtížnost protože, kromě zkoušení obvyklejších postupů, je možné zkoušet rozrůstající se počet kouzel. Těch je téměř dvacet, což je slušná sbírka. Naštěstí je většina jejich použití logická. Systém magie je zajímavý. Obvykle je nutné zapsat nové kouzlo do knihy a před použitím si ho připravit.

Kouzla jsou reprezentována nesmyslnými slovy, které ale často slouží jako drobný easter egg. Nová je také potřeba jíst, pít a odpočívat. Toto také slouží jako časový limit hry - porazit Krilla dříve než dojde jídlo. Tradičně musím pochválit parser a také manuál. Je krásně zpracovaný, obsahuje dostatek informací o světě, ale i užitečné informace pro hraní. Oceňuji nápad vysvětlit proč jde po mocném černokněžníkovi začátečník - unikne snáz jeho pozornosti. Jednoduché vysvětlení, ale aspoň to není mlčky ignorováno. Herní doba se vyšplhala na zhruba 23h, ale rozhodně jsem se nenudil. Obtížnost bych hodnotil srovnatelně s předchozími Zorky, ale do začátku bych hru nedoporučil. Teď si dám asi pauzu, ale už se těším na pokračování této trilogie.
+19

Dr. Jekyll and Mr. Hyde

  • NES 40
Po dočtení knihy jsem se začal zajímat o hry na její motivy. A první do které jsem se pustil je tato plošinovka pro NES a to i když to podle hodnoceních není ta nejlepší volba. Naopak hra bývá často zařazována do žebříčků nejhorších her. Hratelnost je v podstatě klasická, až na postupné zvyšování stresu u Jekylla a následnou přeměnu v Hyda. Úrovní je pouze šest a nejsou nijak dlouhé. Díky tomu není takový problém se naučit správné časování a projít je bez nepříjemné přeměny nebo jen s jednou. Obtížnost je sice čím dál vyšší, ale opravdu hodně náročná je jen poslední úroveň. Těžší pro mě byly noční úrovně za Hyda a tak jsem se snažil hru projít s co nejméně přeměnami. Hra není žádný zázrak a navzdory přečtení manuálu je nutné vyzkoušet, jaké prvky jsou nebezpečné a jaké ne.

Grafika a zvuky jsou průměrné. Hru sice nepovažuji za nějaké utrpení, ale jak na NES tak na jakoukoli jinou platformu je mnoho lepších plošinovek. Největším problémem pro mě nebyla nějaká nepovedená část nebo funkce, ale prostá nezáživnost a šedost hry. Hraní tak vlastně nemám komu doporučit, maximálně extrémním fandům díla pana Stevensona.
+13

Zork III: The Dungeon Master

  • PC 80
Další rok, další Zork. Třetí a závěrečný díl původní trilogie udržuje laťku nastavenou předchozími díly. Ač je hra vlastně stále stejná a i technicky naprosto totožná, přináší třetí díl dostatek inovací. Změnilo se bodování, namísto stovek bodů jich lze tentokrát získat pouhých 7. Až na dvě konkrétní hádanky, které jsou opravdu pekelné, je obtížnost relativně rozumná. Rozsah se mi zdál o něco menší. Nově ale více záleží na čase, u některých úkonů i na době jejich provedení. Herní dobu bych odhadoval tak na 12h, ale díky těm dvěma zásekům se vyšplhala na 18h. Stále je to o dost méně než u dvojky, ale to je možná dáno i zvyknutím si na styl hry. Na Zorcích také kvituji neomezený počet uložených pozic.

Cílem hry je stát se Dungeon Masterem - na to je nutné získat správné vybavení a prokázat své schopnosti. Hrál jsem verzi z GOGu, ale tentokrát jsem pouze využil herní data a použil textovkový engine Gargoyle. Vše fungovalo bez problémů, fajn jsou možnosti nastavení textu - barva, velikost, font. U dalšího dílu se ale asi vrátím k DosBoxu, přece jen tam lépe vychutnám atmosféru. Jako obvykle musím pochválit skvělý parser, který si poradí i se složitějšími konstrukcemi a rozpoznává mnoho synonym. Díky tomu je hraní pohodlnější. Před hraním doporučuji projít manuál. Během hraní je nezbytné kreslit alespoň orientační mapku, ale doporučuji i psaní poznámek. Teď řeším otázku jak postupovat dále, zda jasnějším pokračováním Beyond Zork nebo dříve vydanou trilogií Enchanter?
+17

The Catacomb Abyss

  • PC 65
Celkově čtvrtý, druhý trojrozměrný, díl série Catacomb mě překvapivě bavil zatím nejvíce. A to navzdory velké podobnosti s předchozím Catacomb 3-D. Hratelnost je nejvíce podobná mému oblíbenému Wolfensteinu 3D, ale svým způsobem je jednodušší, zejména co se týče rozlohy a komplikovanosti levelů. Stejně jako v předchozím díle je možné nalézt čtyři různé barvy klíčů(Wolf má jen dvě) a v jednom levelu dokonce více stejné barvy. Levely jsou ale o tolik menší a méně zamotané, že to není žádný problém. S labyrinty pozdějších her na odvozeném enginu se to vůbec nedá srovnávat. Mnoho prostor je ukrytých za falešnými zdmi, které se ale odkrývají střelbou. To je také mnohem jednodušší než obvyklejší zatlačení. Je možné z jednoho bodu snadno prověřit celou místnost nebo druhý konec chodby, což dost šetří čas a pobíhání po levelu.

Naopak obtížnost soubojů s nepřáteli a jejich počet se příjemně zvedá po celou hru. Závěrečné úrovně jsou již celkem náročné, ale zvládnutelné. Nepřátel je dost druhů, většinou jde o různá "děsivá" monstra. Jako zbraň slouží vlastně jen ohnivá koule, pouze s možností vícenásobné palby za sebou nebo do stran. To se hodí převážně v poslední třetině hry, kde jsou již tužší nepřátelé. Technicky je hra totožná jako předchozí díl, ale i v jednoduché grafice má celkem slušnou atmosféru. Za zmínku ještě stojí získávání svitků s informacemi. Vlastně nedokážu říct co mě na tom bavilo více než na předchozím díle, asi je to větší kompaktností nebo jsem si na hratelnost již zvykl? Každopádně jde o starou FPS, která se nechá hrát i dnes. Rozhodně to není pro každého, ale nedělá žánru ostudu.
+23

MDK

  • PC 90
MDK je další z řady hraných, ale nedohraných titulů. A je to velká škoda, že jsem se MDK dříve nevěnoval systematičtěji a vlastně ani nevím proč. Přitom mám pro hru jen samou chválu a nevzpomínám si, že by mi na ní kdysi něco nesedlo. Plynulá a rychlá akce se intuitivně střídá s opatrným postupem a odstřelováním pomocí speciální helmy. Toto spojení mi sedlo lépe než v Sniper Elite, kde bylo odstřelování v podstatě jedinou schůdnou cestou. Akce na blízko je skvěle ovladatelná, rychlá a přitom přehledná. Nejvíce ale musím pochválit design úrovní. Je jich sice pouze šest, ale každá je dostatečně originální, přináší nové prvky a často i neotřelý vizuální styl. Možnost vidět nepřátele na velkou vzdálenost a jejich reakce na zásah patří mezi největší lákadla hry. Také umělá inteligence je na svou dobu povedená, potvůrky dokonce utíkají z boje. Nápadité jsou i souboje s bossy na konci každého levelu. Mají nápady, nejsou jednoduché, ale ani nefrustrují.

Grafika je pěkná a svižná. Hrál jsem verzi 3dfx z GOGu a ani dnes to není špatné. Roz-animování nepřátel je na svou dobu skvělé a animací stejně jako celou hrou prostupuje humor. Pochválit musím i hudbu, která ke hře dobře padne. Jediným záporem tak může být délka, cca 5 hodin na normální obtížnost, ale důvodem bude snaha se zbytečně neopakovat a hra alespoň neomrzí. MDK neobsahuje moc textu, ale existence a funkčnost češtiny přesto potěšila. Nakonec ještě musím pochválit doprovodné materiály. Manuál i making of booklet jsou pěkným doplňkem. Jsou hezky zpracované a manuál obsahuje spoustu příběhových informací. Existuje i česká verze, ale tu bohužel nemám k dispozici. Pokud máte rádi akční hry, je MDK povinnost zkusit.

Pro: nejmenší atomová bomba :-)

+31

Q.U.B.E.: Quick Understanding of Block Extrusion

  • PC 75
Q.U.B.E. je mojí pátou logickou hrou z pohledu první osoby a musím říct, že všechny jsou celkem povedené. Q.U.B.E. je rozhodně nejpodobnější prvnímu Portalu, jak sterilním prostředím, tak rozsahem. Herní doba necelých 5h je podobná třeba i Turing Testu. To vůbec není málo, každá z částí představuje nové prvky a hra rozhodně není stereotypní. Ze začátku se mi hra zdála hodně lehká, ale poslední dvě až tři části jsou mnohem těžší. Nejvíce mě bavily kostičkové hádanky na začátku a pak hrátky s paprsky světla. Naopak magnety rád nemám.

I příběh je trochu podobný Portalu, ale kvalitou se mu nemůže rovnat. Zvrat mi trochu připomněl Portal 2. Velice mě potěšily skryté oblasti s unikátními rébusy, dle achievementů asi z beta verze hry. Ovládání je přesné a intuitivní. Grafika je dostatečná, ale pochválit musím vhodnou hudbu. Hrál jsem verzi Director's Cut, která obsahuje i jediné DLC. Hra mě bavila a fanouškům logických FPS ji mohu vřele doporučit.
+22

Lost Planet: Extreme Condition Colonies Edition

  • PC 75
S touto hrou jsem se setkal již při jejím vydání, ale tehdy jsem odehrál maximálně první misi. Přesto mi utkvěla v paměti, především díky umístění na ledovou planetu. Navzdory jednoduchému příběhu je atmosféra hry povedená. Celá planeta je pokryta ledem a sněhem a uprostřed pustiny má hráč pocit, že tomu tak opravdu je. Na planetě jsou kromě přivandrovalých lidí Arkidé, živočichové schopní vyrábět si vlastní tepelnou energii. Na té stojí hlavní prvek hratelnosti. Postava jí získává ze zabitých Arkidů nebo pravidelně rozmístěných dobíjecích věžiček. Energie stále klesá, výrazněji při léčení, takže je nutné stále postupovat. Není tak možné dlouho prozkoumávat mapy ani zabíjet všechny nepřátele na dálku - teplo se po chvíli vytrácí. Za pozitivní považuji i nápad se zranitelným místem na těle Arkidů - místem uchovávání tepelné energie.

Pohyblivost a bojovou výkonnost zvedá použití VS - Vital Suit. To jsou řiditelní roboti s velkou palebnou silou a dokonce s omezenou možností létat. Přechod z a do robotů je plynulý a není tak problém měnit styl i během hektičtějších situací. Obecně technické zpracování i grafika je na svou dobu dobré. Hezky působí především animace postav a efekty sněhových vánic. Obtížnost je nastavená příjemně, až na bosse v šesté misi, ten mi dal opravdu zabrat. Boj je celkem dlouhý, několika fázový a stačí celkem malá chyba a jede se od začátku. Finální boss není zdaleka tak hrozný. Jedenáct úrovní je tak akorát, hra nezačne být stereotypní. Příběhových animací je vzhledem k jednoduchému ději a postavám, které jsem si moc neoblíbil, celkem dost a jsou i poměrně dlouhé.

Na Windows 10 mi hra asi 4x spadla, vždy v pozdějších misích. Naštěstí většinou celkem na začátku úrovně, takže nevadilo začínat od píky. Celkově jsem si hru užil a pokračování dám určitě šanci.
+26

Crypt of the NecroDancer

  • PC 80
NecroDancer je poražen, mám za sebou vítězný tanec a teď se snažím utřídit si dojmy ze hry. Za hlavní plus považuji originalitu, nic takového jsem opravdu ještě nehrál. Ano, je to vlastně jen klasický rogue-like, ale propojení herních mechanik s hudbou, vlévá hře čerstvou krev do žil. Rogue-like nepatří mezi mé oblíbené žánry a o to to měl NecroDancer těžší. Přesto mě jeho nápad zaujal na první pohled a vlastně jsem se bavil po celou dobu. A to i přes časté vztekání a rozčilování. V základu je hra krátká, pouhé 4 zóny po 4 patrech. Dokonce existuje, pro mě nepochopitelný, achievement na dohrání za 15 minut. I když jsem hrál jen za základní postavu, Cadence, trvalo než jsem se hru naučil a odemkl slušné množství obsahu. Vše se kupuje za diamanty - upgrady, zbraně, vybavení i tréninkové místnosti s bossy a minibossy. Celkový čas hry je 37 hodin, ani nevím jak to uteklo. Jen ke konci už to začalo být trochu dlouhé.

Obtížnost hry je a vlastně není hodně vysoká. Napoprvé jsem neprošel snad ani dvě místnosti. Postupně si člověk navykne na rytmus hry, pohyb je skoro bezmyšlenkovitý. Každý nepřítel má pevně dané chování a lze se naučit postupy jak ho zdolat bez ztráty životů - většinou. Vyplatilo se mi trénovat si souboje, i když odemčení vyjde asi na 40 diamantů, usnadní to učení. Obtížnost je také správně odstupňovaná, nejtěžší je opravdu zóna 4 a sám NecroDancer.

Potěší také množství obsahu. Zóny jsou naprosto odlišné, nepřátel je mnoho druhů a mají výrazně odlišné chování. Také vybavení je hodně a později jsem ocenil možnost slabší položky zase vyřadit. Nejraději jsem měl zbraně s delším dosahem a hornickou přilbu, ta opravdu výrazně usnadňuje průzkum. To je důležitá část hry, je nutné využít každou sekundu skladeb. Hudba se ke hře hodí. I přes možnost použít vlastní jsem se nakonec vrátil k originálu. Její rytmus je prostě na hraní dělaný. Teď mě chvíli hraní asi lákat nebude, ale nevylučuji, že se časem ke hře vrátím. Ať už v rámci DLC nebo to zkusím za jinou postavu.
+20

E.T. the Extra-Terrestrial

  • At2600 20
Titul nejhorší hra všech dob často obdrží právě E.T. Hra je navíc známá jako jedna z příčin video-herního krachu a velký propadák Atari. A hned na začátku musím uznat, že hra opravdu není dobrá, ale.... E.T. má totiž jeden zásadní nedostatek oproti dobové konkurenci pro Atari 2600. U ostatních her bylo většinou po první minutě hraní jasné co a jak dělat, jak co funguje. Ano dosáhnout slušných dovedností chtělo čas, ale principy byly zřejmé. Naproti tomu E.T. sice vypadá na pohled jednoduše, ale první pokus okamžitě ukáže opak. Matoucí symboly v horní části obrazovky, podivné ovládání při vylétávání z jam a bonbóny s neznámým účelem.

Od začátku jsem věděl, že je nutné posbírat kousky telefonu, zavolat loď a opustit planetu. Ale po dvou naprostých selháních jsem se uchýlil k krátkému manuálu(čtu manuály skoro vždy, a zrovna když výjimečně vynechám tak se mi to vymstí). To vyřešilo hlavní problém. Najednou nebyl problém unikat agentovi FBI a vědci co po vás jdou, prostě je lze dočasně odvolat. Spolupráce s Elliottem, hledání částí telefonu, vše je hned snazší. Také popis ovládání pomohl, hlavně během levitování nad jámami. Sice stejně není snadné hru dohrát, ale už to najednou není frustrující. Člověk si za chyby může sám a nenadává hře. Nakonec jsem měl největší problém s udržením se na místě přistání po použití telefonu. Nepřátelé po vás stále jdou a chce to přesné načasování, kdy opustit zónu pro odesílání nepřátel a vyrazit na místo přistání. Hra nezvládá zobrazit více postav, jde tak zavolat Elliotta, utíkat mu během průzkumu a být tak chvíli v bezpečí před nepřáteli. Nakonec jsem s hrou strávil necelé 3 hodiny a nebylo to tak hrozné. Není to dobrá hra, ani průměrná, ale rozhodně jsem hrál horší. Když se člověk trochu rozkouká tak i na chvíli pobaví. Úspěšné dohrání netrvá ani 10 minut a za tu trochu času hra i stojí.
+18

Disney's The Lion King 1 ½

  • GBA 70
Tahle hra pro mě byla samé překvapení. Nejdříve mě zmátl název. Čekal jsem pokračování klasické hry Lion King, kterou znám z DOSu, jen mírně vylepšenou. Je to přece jen půl díl ne? Netušil jsem, že se takhle jmenuje v originále třetí filmový díl a hra tak sleduje jeho děj. To nakonec bylo fajn. Timon a Pumba jsou zábavná dvojce a hraní ze ně je příjemně různorodé. Střídají se úrovně za jednoho, druhého a oba. Každá se hraje jiným stylem a hra se jen tak neomrzí. Levely s neustále běžícím Pumbou s Timonem na zádech byly překvapivě také fajn. A to tenhle typ levelů obvykle moc nemusím. Může za to druhé překvapení a to obtížnost. Hra je oproti původní výrazně jednodušší a většinou jde level dokončit na první pokus. Pokud ne, nevadí, pokusů je neomezeně. Jediná větší výzva je nalezení čtyřiceti brouků. Většinu jih je vidět, ale pár jich je docela schovaných. To odemkne náročnější časově omezené levely.

Grafika je na GBA hezká a i bonusové filmečky jsou povedené. Hudbu i zvuky musím také pochválit. Hra se dobře ovládá, postavy reagují rychle a přesně. Jediný problém jsem měl při lezení po "liánách", občas se mi prostě nepodařilo skočit na další. Tři srdíčka života na level jsou plně dostatečná a tak to nebyl žádný nepřekonatelný problém. Nejraději jsem hrál za Timona. Jeho schopnost skákat je příjemnější a více baví. Pumbova omezenější pohyblivost je nepříjemná, ale díky této kombinaci mohou být společné levely hezky navržené. Fanouškům Lvího krále mohu hraní rozhodně doporučit.
+13

Sonic CD

  • PC 80
Po předloňském dohrání první epizody Sonica 4 jsem se rozhodl spravit si chuť tímto chváleným dílem. A jsem příjemně překvapen, Sonic CD je ježek v nejlepší formě. První Sonic vydaný na CD má klasickou rychlou hratelnost, zábavně navržené úrovně a pěknou dobovou grafiku. Verze pro Steam se dobře ovládá a běží krásně plynule a bez problémově. Velice mě potěšila možnost volby japonského i amerického soundracku, jelikož jde o mé první setkání s tímto dílem série a rád jsem si poslechl oba. Obtížnost je nastavena akorát, měl jsem ale problémy s několika bossy. Dost zabrat mi dalo také poražení Metal Sonica (v této hře se objevil poprvé) v závodě. Zpočátku mě dost zmátlo, že se oproti zvyklostem označují jednotlivé úrovně jako zóny a naopak tématické skupiny úrovní jako levely. Je to přesně naopak než v ostatních hrách s ježkem Sonicem co jsem hrál. Po dohrání se odblokovala postava lišáka Tailse, takže se ke hře možná někdy vrátím za tuto postavu.

Jednotlivé úrovně jsou opravdu povedené, nabízejí vyváženou kombinaci opatrného skákání a průzkumu s frenetickým pohybem vpřed. Bavil mě aspekt různých časových období v rámci úrovní. Bonusové 3D fáze mě jako obvykle moc nenadchly. Nepřátel je dost různých druhů, takže se neomrzí. Herní doba necelých 7 hodin byla akorát. Vtipné je Sonicovo chování při nečinnosti. Netrpělivé podupávání nohou je klasika, ale skok dolů z obrazovky následovaný game overem je opravdu originální. Člověk si hned zapamatuje, že má dát pauzu, když zazvoní telefon :-) Vzhledem k tomu, že jde o prvního Sonica vydaného na PC je překvapivé, že jsem se se hrou nesetkal dříve, ale co už nadělám. Lepší pozdě než nikdy. Jsem rád, že jsem si po dlouhé době zahrál povedenou Sonic hru a díky tomu dám šanci i Sonic Manii.
+16

Treasure Island Dizzy

  • Spectrum 80
Druhé Dizzyho dobrodružství je již znatelně propracovanější. Během putování po ostrově pokladů může hlavní hrdina nést až tři předměty najednou. Vypadá to jako málo, ale oproti jednomu jde o podstatné zlepšení. Inventář funguje na principu "první dovnitř, první ven", na což je třeba si zvyknout. Kromě sbírání a používaní předmětů je nutné nasbírat i potřebný počet mincí na zaplacení cesty z ostrova. Obtížnost je nižší než u jedničky, ale to je vykompenzováno pouhým jediným životem. Hru je tedy nutné projít na jeden pokus. Naštěstí je pohyb po obrazovkách jednodušší, ve hře je přítomno méně obtížných pasáží i méně nebezpečí, která je nutno neutralizovat specifickým předmětem. Naopak hledání mincí je obtížné a zabere delší dobu. Některé mince nejsou vidět a jejich nalezení je často o tipování. Osobně jsem měl největší potíže s padajícími klecemi, které nejsou na obrazovce vidět, ale znamenají také konec hry. Texty roztroušené po celé hře umí šikovně napovědět, co dělat dále nebo jsou to reklamy na další produkty od Codemasters.

Překvapila a potěšila mě existence české verze pro ZX Spectrum. Vše fungovalo bez problémů a překlad není zavádějící. Verze pro jiné platformy jsem tentokrát nezkoušel, ale PC vydání je jen Commodore 64 verze zabalená s emulátorem. Verze pro Spectrum má mírně vylepšenou grafiku. Pro mě jde o třetí dohranou Dizzyovku v posledních cca 2 letech a stále se dost bavím. Hratelnost je povedená a díky specifickému pohybu vajíčka i dost unikátní. Tento díl vyžaduje větší trpělivost než ostatní, ale přesto jsem si ho užil a už se těším na pokračování série.
+17

Cosmo's Cosmic Adventure

  • PC 75
Cosmo je klasická plošinovka od firmy Apogee. Od ostatních, kterých tato firma vydala mnoho, se liší především dětštější stylizací a přísavkovýma rukama hlavního hrdiny. Právě možnost přichytit se na většinu vertikálních překážek nejvíce osvěžuje jinak klasickou hratelnost. Jinak jde o klasické průchody úrovněmi s cílem dojít k exitu a při tom sesbírat co nejvíce předmětů s různou bodovou hodnotou. V tom Comsovi brání řada nepřátel, které lze likvidovat skočením na hlavu nebo položením bomb. Tři epizody po 10 levelech jsou celkem různorodé a obtížnost se postupně zvyšuje. Zhruba od poloviny druhé epizody jsem více umíral padáním do propastí než kvůli nepřátelům. Skákání bylo čím dál více náročné, někdy dost nepřehledné, a řadu pasáží jsem musel mnohokrát opakovat. Obtížnost zvyšuje i možnost uložit pouze start úrovně. Nakonec se ale Cosmo znovu shledal s rodiči a vyrazil na oslavu narozenin do Disney Worldu.

Grafika je dobový průměr, líbila se mi více než u Jill, ale na takové Gods se nechytá. Vylepšený engine z Cosma později využil Duke Nukem 2, na kterého hra láká a to nejen na konci. V průběhu hry je možné narazit na postavu Duka zamrzlého v ledu a po jeho osvobození si s ním promluvit. Duke spěchá zachránit galaxii, ale upozorní na své další dobrodružství Duke Nukum II, tehdy ještě opravdu "Nukum". Po dohrání jsem ještě narazil na fanouškovské levely MoreCosmo2 a NewCosmo3, ale jejich kvalita a obtížnost mě od hraní odradily. Hrál jsem GOG verzi a vše, včetně přídavných levelů, běží bez problémů.

Rád jsem po letech konečně dohrál Cosma kompletního a nejen shareware první epizodu. Hra je to povedená, zaujme pár nápady a její hraní je zábava. Bohužel první epizoda je výrazně povedenější něž následující dvě komerční. Přesto hra stojí za to a mohu ji doporučit všem fandům žánru.
+24

Year Walk

  • PC 85
Tahle hra vyniká především v jedné věci a tou je atmosféra. Využití švédské tradice spolu s krásnou stylizací na mě opravdu hodně zapůsobily. Během hry a díky vestavěné encyklopedii se nechá hezky proniknout do švédské mytologie. Také zvuky a hudba příjemně dokreslují severskou atmosféru. Herní doba kolem dvou hodin je tak akorát, aby stále působilo kouzlo a hráč narážel na nové věci. Některé hádanky jsou velice jednoduché, ale některé naopak. Je nutné vše pečlivě prozkoumat a dávat pozor na veškeré dění na obrazovce. Navzdory malé ploše se nechá ztratit orientace. Od prvního spuštění až do konce vyvolává Year Walk řadu emocí. Jsem rád, že díky nedostatku času vyšlo hraní na konec roku kam se tématicky hodí. Hru rozhodně mohu doporučit. Sám se k ní asi časem vrátím, řekl bych, že je ještě co objevovat.
+17

Jill of the Jungle: Jill Saves the Prince

  • PC 65
Hurá. Princ i džungle jsou zachráněni a Jillino dobrodružství je tak u konce. Třetí a závěrečná část hry přináší jen málo nového. Jill se, tentokrát v modrém oblečku, prokousává skrz řadu úrovní aby osvobodila prince. Obtížnost je zhruba stejná jako u druhého dílu. Nejvýraznější změnou je část mezi jednotlivými levely. Jill se pohybuje po shora viděné mapě podobně jako v sérii Commander Keen. V malém rozsahu je tedy možné postupovat nelineárně. Tenhle systém mám rád, ale bohužel zde je grafické zpracování dost nepovedené. Postava je titěrná a celkově je na tom vidět, že engine s tímto prvkem nepočítal. Více ke hře sedí z boku viděný hub z jedničky.

Celkově drží pokračování kvalitu předchozích dvou dílů a pro fanoušky plošinovek jde o slušnou sérii. Hry umí zabavit a neobsahují žádné protivné prvky. Díky volnému ukládání jde o pohodové a zábavné hry.
+14

Jill of the Jungle: Jill Goes Underground

  • PC 65
Druhý díl této herní série pokračuje v příběhu o záchraně džungle a zavede Jill do podzemí. Změny v hratelnosti se nekonají, ale to jsem ani neočekával. Jill nosí tentokrát červený oblek, což je jediná změna v grafice hry. To je ale u plošinovkových trilogií z DOSu běžné, jde spíše o epizody než o nové hry. Samozřejmostí je sada nových nepřátel a změna prostředí. Potěšila mě zvýšená obtížnost, už není tak snadné projít level na první pokus. Není to ale nijak hrozné a díky zachování možnosti neomezeného ukládání frustrace nehrozí. Proměny ve zvířata zůstaly zachovány, ale jsou méně využívané. Naopak je kladen větší důraz na různé páky a tlačítka. Také zvýšení výšky skoků se objevuje častěji. Levelů je 20 plus bonusový (tedy našel jsem jen jeden) a spolu s vyšší obtížností je druhý díl skoro dvakrát delší. Hraní jsem si celkem užil a díky naučení chování hry z jedničky, mě nečekalo žádné nepříjemné překvapení. Je to větší, těžší a pokud vás bavila jednička není co řešit. Jsem opravdu zvědav na třetí díl.
+18

Jill of the Jungle

  • PC 65
Jill of the Jungle je v podstatě typická plošinovka pro DOS z počátku devadesátých let. Graficky i herně je velice podobná svým souputníkům jako Commander Keen, první Duke Nukem, Cosmo nebo Bio Menace. Každá z těchto her má ale i svá specifika, a to platí i o Jill. Na začátku zaujme volba levelů, které nejdou jako obvykle v řadě, ale vstupuje se do nich z centrálního levelu. Tím je postup hrou částečně nelineární (podobně jako v Keenovi, ale mapa je z boku a ne z vrchu). Z centrálního levelu je možné vstupovat i do bonusových úrovní, které sice nejsou ukryté, ale přístup je nutné najít/odemknout - to mi zabralo asi hodinu, protože jsem musel část hry opakovat. Hratelnost je zpestřena možností se na daných místech proměnit v žábu, ptáka nebo rybu a dostat se tak i na jinak nedostupná místa. Postupu skrze džungli brání nejen nebezpečné překážky, ale i nepřátelská zvířena. Zlikvidovat se nechá vrháním nožů nebo hvězdic. Na pohyb hozených zbraní jsem si musel chvíli zvykat.

Grafika je na úrovni již zmiňované konkurence, ale samotná kresba je spíše průměr. Prostředí je zajímavé, je to příjemná změna oproti technické sci-fi tématice. Jill of the Jungle je první díl trilogie a byl šířen jako shareware. To je důvod proč jsem ho jako jediný kdysi hrál. Obtížnost je poměrně nízká, ukládat lze volně a tak není problém hru dokončit. Přesto si nejsem jistý zda jsem jí tenkrát dohrál. Dnes je hra zdarma na GOGu a tak jsem jí rád dokončil a jsem zvědav na další dva díly. Jde o klasickou plošinovku s příjemnou hratelností. Není to žádný revoluční titul, ale slušně odvedená práce.

I méně známá hra jako Jill se dočkala svého source portu - Javové OpenJill, ale upřímně jsem raději zůstal u DosBoxu.
+23

Dizzy

  • Spectrum 80
Po třech letech od dohrání třetího dílu série, Fantasy World Dizzy, jsem se vrátil na začátek a dohrál první díl. Cílem hry je porazit zlého čaroděje Zakse. K tomu je nutné prozkoumat celkem rozsáhlý svět, najít řadu předmětů a ty na správných místech použít. To je na celém Dizzym to nejtěžší, svět je z velké části od začátku přístupný a předmětů je slušné množství. Je tak nutné hledat a pamatovat si podezřelá místa a správně odhadovat funkci předmětů. U některých je to celkem jasné(olejnička, pláštěnka), někdy je to skoro pokus-omyl(mrak nebo diamant). Cíl hry a rady jak porazit Zakse jsou v manuálu, ale ten jsem tentokrát trestuhodně četl až po dohrání. Drobnou nápovědu poskytují občasné texty v herním světě. Na rozdíl od následujících dílů unese vajíčko pouze jeden předmět a je tak nutné mnohem častější běhání tam a zpět. Naštěstí z hlediska pohybu je složitějších pouze několik míst, například propast nebo klády, ale po pár pokusech již není problém pohybovat se po mapě bez potíží. Stejně jako v dalších dílech je nutné počítat se specifickým pohybem vajíčka, především s dotáčením po skoku. Graficky hra na ZXku vypadá hezky. S emulací není žádný problém a hra běžela v pohodě. První Dizziho dobrodružství je povedené a jediná větší nepříjemnost je zbytečně složité přenášení předmětů.
+14

Ni no Kuni II: Revenant Kingdom

  • PC 80
Na první díl Ni No Kuni jsem vždy slyšel chválu, ale nikdy jsem neměl možnost hrát na třetím Playstationu. Když se objevil druhý díl na Steamu a já zjistil, že nenavazuje, okamžitě jsem se rozhodl hru zkusit. Nakonec trvalo rok než jsem hru rozehrál a dokončení se protáhlo až za vydání remaku jedničky. Co jsem ale četl komentáře a diskuze, je to nakonec asi lepší. Jedna z největších výtek byla nízká obtížnost. Sice nejsem na souboje tak náročný a nevyžaduji deset opakování abych byl spokojen, ale projít hrou s držením jednoho tlačítka taky nechci. Naštěstí pozdější updaty přidaly dvě volby obtížnosti. Rozehrál jsme nakonec na nejtěžšího Experta a považuji obtížnost za příjemnou, přituhne až v DLC. Není to dávačka, ale ani žádná frustrace. Má smysl levelovat postavu, občas jsem něco nagringil, věnoval se lotu i výrobě vlastních zbraní a brnění. Hra je jak už bývá u Japonců zvykem rozsáhlá a komplexní. Mimo klasické RPG s akčními souboji je k dispozici budování vlastního království a skirmish(real-timové bitvy armád).

Příběh o budování nové říše, získávání spojenců a porážce zla je spíše průměr. Ale zpracování světa je povedené a hra rozhodně dokáže zaujmout. Vždy je co dělat, hlavní linii doplňuje více než 150 side-questů a pravděpodobně neomezený počet generovaných úkolů. Na porážku čekají speciální potvory. V boji a při průzkumu světa pomáhají "higlíci"(higgledy), kterých je také velké množství poschovávaných po světě a navíc se dají vytvářet(vařit) a levelovat. Ke craftingu je třeba tuny materiálů, některý jde posbírat, ale něco je třeba vytěžit/vyrobit ve vlastním království. Jeho budování mě bavilo a hezky jsem postavil a vylepšil vše na maximum. Při získávání všech obyvatel(nutné k maximálnímu rozšíření) jsem narazil na bug. Nedostal jsem úkol vedoucí k zisku posledního občana a musel se poradit s Googlem. Chybu způsobuje DLC, které naštěstí stačí vypnout, nabrat quest a zase zapnout. Nic tragického, ale mohl jsem mít království na maximu o dost dříve.

Bitvy mě naproti tomu nebavily. Ze začátku to vypadá jako dobrý nápad, ale rychle se omrzí. Pro základní dohrání je nutné bojovat jen párkrát, ale kompletace je celkem únavná. Nebít to jedna z posledních chybějících věcí tak se na to vykašlu. Nejhorší byly boje s časovým limitem nebo s pronásledováním. Ty jsem musel často opakovat, což na zábavnosti nepřidalo. Naproti tomu zábavné byly snové labyrinty. Jde o stále delší dungeony ve kterých se zvyšuje obtížnost s délkou pobytu. Zpočátku šlo o obtížné rozhodování zda speciální orby použít na snížení nebezpečnosti monster nebo otevírání speciálních truhel. Adventure Pack(dříve zmíněný bezplatný update) dokonce rozšířil finální labyrint o 10 pater na celkových 40.

Grafika je hezká a příjemná na pohled, ale bohužel první díl měl dle obrázků lepší. Nepřítomnost studia Ghibli je prostě znát. Zamrzí také dabing. Hrál jsem s japonským a když byl rozhovor namluven, bylo to velice povedené. Bohužel namluveno je jen několik dialogů. Někdy dokonce dabing zmizí v polovině rozhovoru! Myslím že buď měli namluvit celou hru nebo vůbec, takhle jsem byl akorát naštvaný a kdybych dopředu počítal s úplnou absencí dabingu tak by mi to tolik nevadilo.

Za výhodu považuji možnost některé stránky hry téměř ignorovat, dá se tak hrát dle osobních preferencí. Já po asi třech změnách názoru hru zkompletoval se vším všudy. Celkově jde o povedenou hru a solidního zástupce žánru, kterého mohu s klidem doporučit. V současné podobě hra může uspokojit začátečníka i zkušenějšího hráče JRPG. Rozhodně mám v plánu sérii zkompletovat a těším se na třetí díl.
+28

Dragon Quest

  • NES 50
  • SNES 75
Při příležitosti 30. výročí západního vydání prvního dílu slavné JRPG ságy Dragon Quest(Japonsko už 1986) jsem se rozhodl ho rozehrát. Pustil jsem se do NES verze, která byla v USA vydána pod názvem Dragon Warrior, s tím že se podívám na rozdíly v pozdějších vydáních. Nejzásadnější skok přinesla verze pro SNES - krom grafiky i rozšíření dungeonů a nové předměty. Ostatní vydání jsou již jen kosmeticky vylepšené SNESovky. Nakonec jsem skončil u hraní obou verzí víceméně paralelně.

První Dragon Quest je obecně povedená hra. Ve své době byla její jediná konkurence série Ultima, která má dosti odlišnou atmosféru a tempo hratelnosti. JRPG je ale svébytný žánr a Dragon Questu vzal vítr z plachet a celosvětovou proslulost již v roce 1987 vydaný první díl Final Fantasy. Od té doby vycházejí obě série pravidelně, ale DQ je u většiny hráčů ve stínu slavnějšího FF. Dragon Quest 1 přitom rozhodně má co nabídnout a to i v dnešní době. Jednoduchý příběh o záchraně princezny a světa s celkem běžným fantasy/pohádkovým zasazení moc nezaujme, ale už zde dochází k budování časem dost rozsáhlé mytologie. Rozlehlost světa je spíše menší a dungeony se dají spočítat na prstech jedné ruky. Nic ale hráče nevede za ručičku a téměř celé území je přístupné od začátku hry. Je tak nutné konverzovat s postavami a ze střípků informací odvozovat další postup. Přístup je samozřejmě limitován obtížností nepřátel, ale která strana je bezpečnější je už na vyzkoušení. Souboje jako takové jsou takticky nezajímavé a jde jen o střídání úderů a občasné kouzlo(jedině Sleep může trochu zamíchat kartami, pokud se povede) v boji jeden na jednoho. O výsledku rozhodne spíše level postavy a vybavení. Jejich rychlý průběh a ucházející variabilita nepřátel, ale zaručují zábavnost. Alespoň po nějakou dobu. Hra není moc dlouhá(na JRPG), ale nějaký čas je nutné strávit expením a získáváním zlata na lepší výbavu.

Tím se dostáváme k nejzásadnějšímu rozdílu mezi NES a SNES verzí. SNES má citelně navýšen zkušenostní zisk a potřebný grind tak není nijak omezující a rychlejší hráč by to asi dohrál i bez něj. Bohužel u starší verze je několikahodinové grindování nezbytné. Díky tomu jsem později rozehranou a původně spíše vedlejší verzi dohrál dříve něž originál. Souboje naopak rychleji utíkají ve starší verzi, je třeba méně odklikávání a měl jsem i pocit nižšího života u nepřátel. U SNESové hry je možné prodávat předměty(u NESu se automaticky nahradí lepšími) a je jich i několik navíc. Prohledávání truhel je zajímavější, mohou obsahovat například předměty permanentně zvyšující život. Zvětšené byly také jeskyně a hradní podzemí, ale zároveň došlo k jejich zpřehlednění(méně slepých cest...). Pobaví různá jména postav - princezna Gwaelin x Laura nebo Erdrick x Roto.

V technickém zpracování je samozřejmě obrovský rozdíl. I když NES verze nevypadá špatně, tak u SNESu je grafika opravdu parádní. Nesnese srovnání třeba s Chrono Triggerem, ale rozhodně potěší oko. Vylepšeno bylo i ovládání, například chození do schodů je již automatické a ne volbou z menu. Verze pro SNES byla vydána společně s druhým dílem pouze v japonštině a je tak nutné aplikovat fanouškovský anglický překlad. Nebyly s tím žádné problémy ani potíže během hraní. Herní doba zhruba 19h u NESu a 13h u SNESu jasně ukazuje rychlost levelování postavy a to navzdory znalosti postupu druhou polovinou hry ze SNES verze.

Hraní mě rozhodně bavilo a sérii mám v plánu celou včetně dříve hraných dílů, ale po konzultaci s Ringem již zůstanu u SNES a Nintendo DS remaků. První díl ve verzi pro SNES mohu doporučit, jde o zábavné a celkem oddechové JRPG. NES verze je vhodná pouze z historických důvodů.
+15

Adventures in Math

  • PC 65
Na Adventures in Math jsem narazil díky Drolinově příspěvku v diskuzi. Další edukativní hra, říkám si. Nojo ale tohle není logická hříčka ani adventura, jak bývá obvyklé. Adventures of Math je dungeon. Dungeon který učí hráče matiku - to jsem opravdu nečekal. Hra je ale překvapivě zábavná a z pouhého vyzkoušení se stalo čtvero dohrání. Na výběr je ze tří velikostí bludiště a typ matematických úloh. Sčítání, odčítání, násobení, dělení a několik jejich kombinací. Úspěšné otevření dveří nebo sebrání pokladu vyžaduje správný výpočet. Cílem je mít na konci dungeonu co nejvyšší počet bodů. Pokud by hráč nezvládal je možné upravit v průběhu hry obtížnost příkladů. Oceňuji možnost nastavení z několika barevných palet, je tak možné zbavit se nepříjemných odstínů. Hra musí být pro děti opravdu fajn, ale i dospělé na chvíli zabaví. Fandům dungeonů doporučuji alespoň vyzkoušet.
+18

Momodora: Reverie Under the Moonlight

  • PC 85
Ve čtvrté Momodoře se hráč ujme kněžky Kaho Reinol s úkolem získat audienci u královny Karstu, aby zachránila zemi před kletbou. Prequel k sérii Momodora je již metroidvánií se vším všudy. Mapa je podstatně větší než v prvním díle a její kompletní průzkum zabral asi 7h. Přítomno je klasické hledání klíčů a objevování nových schopností, aby bylo možné prozkoumávat dříve nedostupné oblasti. Ke konci hry jsem ocenil možnost "warpovat" mezi hlavními oblastmi. Dost to urychlilo hledání posledních neodkrytých částí. Obtížnost hry pro mě byla akorát a problémy jsem měl pouze u některých bossů. Souboje s nimi jsou celkem výzva a jejich design považuji za celkem povedený. Přítomen je i jeden tajný boss. Za nejtěžšího považuji finálního bosse a to jsem ještě musel vyhrát dvakrát. Poprvé jsem došel do konce bez kompletního průzkumu a dosáhl jsem tak pouze špatného konce hry(neměl jsem klíčový předmět, kompletace není nutná). Hlavní zbraní je pro sérii typický list. Pro boj na dálku je tentokrát k dispozici luk, který se v průběhu hry hezky vylepšuje. Množství předmětů, aktivních i pasivních, je slušné. U některých chvíli zabera zjistit jejich účel.

Grafika je výrazně odlišná a detailnější než v prvním díle(a dle obrázků i v celé trilogii). Na hru se kouká moc hezky a osobně se mi tento styl mnohem více sedl. Návrh lokací a jejich vzhled je perfektní a moc se mi líbí autorův styl. Navzdory změně grafiky jsem cítil atmosféru prvního dílu. Povedený i je soundtrack. Technicky je hra bezproblémová. Oceňuji ovládání, které je přesné a postava vždy krásně reaguje. Před rozehráním jsem od hry a celé série nic nečekal, ale byl jsem velmi mile překvapen. Hru mohu doporučit všem fanouškům žánru.
+18

Momodora

  • PC 75
Před pořádným rozehráním hry Momodora: Reverie Under the Moonlight jsem se rozhodl vrátit k počátkům série. A rozhodně nelituji. První Momodora je plošinovka s zatím pouze málo prvky metroidvanie. Průchod hrou je celkem lineární, přítomno je pouze pár odboček. Předmětů k nalezení je celkem dost(15) a trvalo mi několik pokusů než jsem sesbíral všechny. Obtížnost je vyvážena skvěle, projít napoprvé je spíše náhoda, ale naučit se průchod nefrustruje a netrvá dlouho. Šestice zbraní je užitečná a pomůže vyřešit vhodně každou situaci. Já si ke konci hodně oblíbil naváděné rakety, bumerang je také hodně užitečný. Možnost vyvolání čtyř štítů obíhajících Isadoru se dost hodí do nepřehledných situací. Nepřátel je patnáct druhů a přibývají průběžně po celou dobu hraní. Nejvíce jsem nesnášel Olho, oko s chapadly, které umí střílet skrz překážky. Základní zbraň je list a potěší jeho užitečnost až do úplného konce. Pixelová 2D grafika je je docela hezká a rozhodně má atmosféru. Režim Time Attack jsem nezkoušel, raději volím pomalejší postup. Hra nakonec zabrala asi 3 hodiny příležitostného hraní, což je vzhledem k nulové ceně slušné. Příběh Isadory mě nakonec dost bavil a určitě mám v plánu projít sérii celou.
+11

Star Trek: Judgment Rites

  • PC 80
Judgment Rites byl vydán pouhý rok po 25th Anniversary. Grafická a zvuková stránka hry je tak cca stejná a veškeré změny se týkají hratelnosti. Za nejzásadnější považuji možnost volby obtížnosti bitev i jejich úplné vypnutí. Člověk ale nemusí mít strach, že o něco přijde. Adventurní část je ještě hutnější než minule. Obtížnost stoupla a prodloužila se i herní doba(delší i s vypnutými bitvami). Nárůst obtížnosti je bohužel způsoben i několika nelogickými kombinacemi předmětů. Příběh i jednotlivé epizody jsou skvělé, návaznost na předchozí díl je volná. Příjemným zpestřením je i variabilnější složení výsadků, nejde vždy jen o ústřední trojici a přívažek. Propracovanější jsou také vztahy mezi členy výsadku, jejich konverzace a užitečnost méně známých postav. Oproti minulému dílu jsou bohatší i dialogové možnosti, někdy 5-7 voleb(minule tuším maximálně 4). Potěšila mě mise částečně se odehrávající na palubě Enterprise. Hra má opět skvělou atmosféru, není problém si představit jednotlivé příběhy v televizi.

Dabing opět zajistila originální posádka. Součástí Steam verze je i bonusové CD z limitované sběratelské edice(GOG podle popisu také). V adresáři se hrou je samostatný spouštěč. Obsahuje skvělé rozhovory s Leonardem Nimoyem, Genem Roddenberrym a informace o tvorbě hry. Jde o velice příjemný bonus. Volba tématu probíhá interaktivně na můstku Enterprise - úplně jiná atmosféra než na Youtube. Po výborném závěru plně v duchu Star Treku následuje(při správném postupu) zasloužená pochvala od admirality. Jde o výborné pokračování, které obstojí i jako samostatný titul. Ať už tak nebo tak, rozhodně Judgment Rites doporučuji.
+17

Line of Fire

  • Arcade 70
Na Line of Fire jsme narazily náhodou. Nenápadný kabinet s dvěma napevno přidělanými zbraněmi a vojenským motivem(verze ke stání). Vzhledem k momentální obsazenosti žádaných her jsme se pustily do hraní. No a vzhledem k zábavnosti jsme to dotáhly do zdárného konce. Příběh o útěku z nepřátelského vojenského tábora a postupná cesta různými prostředími není moc originální. Grafika a stylizace připomínají hru Operation Thunderbolt nebo Operation Wolf, kterou jsem kdysi hrával pod DOSem. Grafika je ale celkem pěkná a povedené jsou i nemizející mrtvoly. Na hře potěší různorodost nepřátel. Nejde jen o různé vojáky, ale i vozidla nebo helikoptéry. K jejich likvidaci slouží mimo kulometů i něco výbušnějšího. Obtížnost je spíše nižší, proti Lost Worldu nebo House of the Dead bych řekl jednoduchá. Osm částí je tak akorát dlouhých aby hra nezačala být stereotypní. Každopádně nás hraní bavilo a Line of Fire jsme neplánovaně dokončily. Šlo o celkem příjemné překvapení a mohu ji tak nakonec rozhodně doporučit. Já se ke hře časem určitě vrátím, protože chci vyzkoušel porty pro domácí počítače.
+12

The Lost World: Jurassic Park

  • Arcade 85
Hry ovládané světelnou pistolí mám rád, je to zase něco trochu jiného. Navíc dinosauři a Jurský park patří mezi má oblíbená témata. Při návštěvě v Červeném újezdu jsme tak nemohly vynechat krásně velký kabinet na sezení pro dva s rail-shooter arkádou Lost World. Hra není zrovna nejjednodušší (díky bohu za neomezené continue zdarma) a přesto bylo nejtěžší se ke hře vůbec dostat. Automat byl neustále obsazený, skoro se na něj stály fronty. Technicky je hra na svou dobu úžasná. Využívá tehdy nový Sega Model 3 a běží tak v 60 snímcích za vteřinu. Pistole jsou dostatečně přesné a jediný problém je jako obvykle nabíjení. Sice stačí namířit pistoli mimo obrazovku, ale i tak to při hraní ruší. Škoda že není k dispozici vylepšená Special edice, která má pohyblivé sedačky a při řevu Rexe na hráče fouká vzduch(plus větší obrazovka a děj podobnější filmu).

Samotný příběh je celkem nezajímavý. V roli dvou lovců musíte najít Iana Malcolma a Sarah Hardingovou a utéci z ostrova. Během toho navštívíte několik filmových lokací a postřílíte absurdní množství dinosaurů. Na příběhu je vidět, že autoři měli k dispozici pouze původní scénář k filmu. Výhodou jsou jejich originální nápady. Na hře jsou nejtěžší souboje s bosy, obzvláště pozdější fáze je problém ustřílet. Dinosaurů je celkem 14 druhů a jejich zpracování je opravdu pěkné. Několik z nich se ve filmu nevyskytuje. Velice mě potěšil souboj s Carnotaurem, který ve filmu není. Scéna vychází z knihy a stejně jako tam má Carnotaurus maskovací schopnosti. Fanoušek románů Michaela Crichtona ve mě zajásal. Během hry je možné zachránit před dinosaury několik lidí, podobně jako v House of the Dead. Celkově hru považuji za jednu z nejpovedenějších ve svém žánru a rozhodně ji doporučuji vyzkoušet.

Pro: prostředí, technické zpracování, hratelnost

Proti: manželka nerada střílela do dinosaurů

+15

Golden Axe: The Revenge of Death Adder

  • Arcade 80
Tento díl "Zlaté sekery" jsem hrál poprvé až nyní. Na rozdíl od hodně hrané jedničky a alespoň několikrát zkoušené dvojky a trojky vyšel pouze pro automaty. V kůži jednoho ze čtyř hrdinů je nutné zastavit známého padoucha Death Addera, tentokrát snad naposledy. Jediný starý známý mezi hrdiny je trpaslík, který ale tentokrát sám nebojuje, pouze se veze na zádech obra. Nepřátelé jsou mix starých známých s několika novými kousky. Nezajímavější jsou tvorové k osedlání. Nová je možnost naložit na tvory různé katapulty a balisty. Překvapivé je kouzlo elfa Trixe, které není útočné ale léčivé. Hratelnost je stejná jako u ostatních dílů. Jednou z mála novinek je přítomnost rozcestí, což považuji za fajn nápad. Aby člověk viděl všechny lokace musí hru projít vícekrát - skvělá motivace a příležitost vyzkoušet více postav. Hra se mi zdála výrazně delší než jednička. Finále je patřičně epické a tentokrát i trochu dojemné (neberu v úvahu závěrečnou animaci - oslavu všech postav včetně nepřátel).

Grafika je o něco lepší a trochu se změnil i její styl. Technicky je hra dál, zlepšila se plynulost, ovladatelnost i detekce kolizí. Zvuková stránka je kvalitnější, ale hudba je zajímavější u prvního dílu. Obtížnost je o něco vyšší. V Červeném Újezdu je hra k dispozici v univerzálním OK Baby kabinetu - platí tak vše co jsem napsal do komentáře k jedničce. Ovšem nejvíce zamrzí to, že originální kabinet umožňuje hraní až čtyř postav najednou. Jde o povedené pokračování slavné série a je škoda, že Revenge of Death Adder nebyl vydán na domácí platformy. Mnoho hráčů tak nemělo možnost hru poznat a to je rozhodně škoda.
+20

Alien Incident

  • PC 50
Alien Incident je finská adventura, které celkem vykrádá Day of the Tentacle. Humorný příběh, šílený vědec a mimozemšťané, prostě typický mix devadesátek. Nejvíce pobaví prostřihy k mimozemskému Bossovi(na obrazovce je vidět Pong). Potěší také narážky na Hvězdné války a spousta techniky z devadesátých a osmdesátých let. Obtížnost není vysoká, zdržení může způsobit asi jen labyrint. Vzhledem k rozsahu je ve hře dost předmětů. Ovládání je intuitivní a příjemná je i indikace aktivních předmětů.

Graficky hra sice není vyloženě ošklivá, ale je dost nepřehledná. Řekl bych, že se autoři snažily napodobit styl LucasArts. Animace hlavního hrdiny je vyloženě špatná. Naopak provedení mimozemšťanů je hezké. Část pod vodou byla dost nepříjemná pro oči. Závěrečná část má renderovanou grafiku, která se mi zdála lepší(trochu připomínala nedávno dohraný Next Space). Hudba se ke hře podle mě nehodí. Měl jsem problémy při přechodu hry z úvodní animace, ale pomohla instalace verze 1.30. Celkově jde o průměrnou kratší adventuru s nic moc grafikou. Nezaujme ani manuál, který je strohý a nezajímavý. Hra není špatná, ale překvapuje mě nadprůměrné hodnocení v dobových recenzích. V té době vycházelo mnoho lepších věcí.
+17

Star Trek: 25th Anniversary

  • PC 80
Tato Star Trek hra, vydaná k 25. výročí, je prvním kvalitním titulem z tohoto vesmíru. Podařilo se jí odstartovat období povedených Star Trek titulů. Jde o skvělou adventuru kombinovanou s ne moc povedeným vesmírným simulátorem. Začnu tou horší částí. V té je vaším úkolem dopravit Enterprise NCC-1701 na místo mise a případně zvládnout vesmírný souboj. Navigace je vyřešena dobře a je nutné určit správné místo ve slepé mapě. K tomu je třeba manuál, kde jsou údaje k dispozici. Tento prvek funguje jako nenásilná proti-pirátská ochrana, protože let do špatného sektoru má za následek nezvládnutelný souboj. Také využití lodního počítače k zisku informací, z nichž některé jsou pro hru nezbytné, je dobrý nápad a skvěle zapadá do seriálové atmosféry. Samotné souboje jsou bohužel zpracované hrozně. Loď s více než 400 členy posádky se chová jako stíhačka a krom zapnutí štítů, zbraní a zaměřování není možné nic ovládat. I když obtížnost není vysoká a až na finální souboj se nechá vše zvládnou napoprvé, jde o velice otravnou a nudnou část hry.

Oproti tomu mise na planetách, základnách a lodích jsou skvělé. Jde o řadu samostatných misí, které krásně vystihují ducha seriálu a různorodost jednotlivých úkolů. Ovládání tří hlavních hrdinů a jednoho bezpečáka je zábavné. Postup v misích odpovídá seriálu a tak je nutné používat trikordéry(vědecký a lékařský), komunikovat s lodí a občas střílet z phaseru. Čím více se držíte předpisů flotily tím vyšší je hodnocení na konci mise. Hádanky jsou povedené a při pečlivém vedení rozhovorů a používání počítače i trikordéru jsou i celkem logické. Atmosféra hry by se dala doslova krájet, vše působí věrohodně a napomáhá tomu i špičkování McCoye a Spocka, včetně slavného zvedání obočí. Potěší také přítomnost několika vedlejších seriálových postav(Harry Mudd, Carol Marcus).

Já jsem dříve hrál, ale nedohrál disketovou verzi hry. Nyní jsem hrál na Steamu rozšířenou CD verzi a jinou už bych rozhodně nedoporučil. Doplnění dabingu postav původními herci je skvělé. Obvykle považuji dabing pouze za zanedbatelnou součást, ovšem zde jde o perfektní věc vtahující do děje. Rozšířena byla i poslední mise, ale to nedokážu posoudit, dříve jsem vždy skončil cca v polovině hry. Pochválit musím také autentické zvuky. Grafika je slušná a na hru se kouká celkem příjemně. Ovládání pomocí myši není nejpohodlnější, ale hra naštěstí obsahuje klávesové zkratky, které z toho dělají svižnou a pohodlnou záležitost. Celkově je Star Trek: 25th Anniversary skvělá adventura, kterou mohu rozhodně doporučit a která je pro fanoušky Star Treku povinností.
+22