Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

Quake

  • PC 90
Na první setkání s Quakem si dodnes dobře pamatuji. Stěhovali jsme tenkrát počítač na chatu a sebou brali nové Score s CD obsahujícím demoverzi. Quake byl pro nás, jakožto fanoušky Dooma, první volbou pro instalaci. Po troše nastavování, aby hra alespoň trochu slušně běžela, už bylo jen otázkou času než jsme se dostali k závěrečnému bossovi. Demo obsahovalo první epizodu a v době sehnání plné verze jsem ji už uměl nazpaměť. Od té doby jsem si hru několikrát kompletně prošel a pokaždé mě baví.

Tenkrát poprvé jsem byl nejvíce unesen technickou stránkou, která byla na svou dobu úchvatná. To u her moc dlouho nevydrží a dříve byl vývoj ještě znatelnější. Mimo grafiky umí Quake zaujmout i architekturou jednotlivých úrovní, různorodým prostředím napříč epizodami a dobře vyváženými zbraněmi. Celá výzbroj je dobře využitelná a nemohu říct, že jsem s jednou zbraní odehrál většinu hry. Nepřátelé sice z počátku vypadají bez problémů, ale každý umí ve správné situaci zatopit. Ve své době jsme dost času strávili i skvělým multiplayerem.

Letos slaví Quake výročí 25 let od vydání a tak se dočkal vylepšené a dokonce rozšířené verze. Na předělání pracovalo studio Night Dive a o nový obsah se postarali MachineGames. Šlo o dobrý důvod pro opětovné zahrání této legendy. Hra je převedena do Kex enginu, běhá bez problémů, podporuje moderní funkce a dočkala se i vylepšení grafiky, které je věrné původní atmosféře. Co mohu soudit, hratelnost zůstala zachována a bavil jsem se stejně jako vždy. Obsahem je celá původní hra, oba oficiální datadisky, epizoda vydaná k dvacátému výročí a jedna zbrusu nová. Poslední dvě jmenované mají na svědomí právě MachineGames. Šestý level druhé epizody je dokonce rozšířen do podoby, kterou původně John Romero zamýšlel a tehdy kvůli technickým omezením nevyšla.

Dimension of the Past je pátá epizoda vydaná k dvacátému výročí. Jde o dobře odvedenou práci a umím si představit, že by byla součástí původní hry. Její obtížnost i architektonický styl pěkně navazují na originál. Pro fanoušky skrývá dokonce druhou Dopefish ve hře. Nejnovější Dimension of the Machine je pravým opakem. Levely často obsahují velkolepou architekturu a prvky které by základní hra nezvládla. Deset levelů a jeden tajný je rozděleno do pěti odlišných prostředí. Autoři se tak mohli odvázat a neustále hráče něčím překvapovat. Obtížnost šla také výrazněji nahoru. Finále obstarává velmi originálně pojatá připomínka finále první epizody. Celkově jsem v nové epizodě strávil více času než v prvních třech.

V nové verzi je obsažena i podpora pro modifikace přímo z menu hry. Zatím je dostupná pouze jedna a to Quake 64. Jde o upravenou verzi klasické hry do podoby v jaké vyšla na Nintendu 64. Především chybí některé levely, ostatní jsou zjednodušené a liší se i grafika, především nasvícení. Hra také není rozdělena na epizody, ale hraje se celá dohromady. To zjednodušuje pozdější úseky, protože je hráč již dobře vyzbrojen. Modifikace funguje korektně, lze bez potíží dohrát, ale smysl má asi jen z historického hlediska.

Původní datadisky jsem v nové verzi zatím nehrál a budu se jim věnovat v samostatném komentáři. I dnes je Quake skvělá hra, která určitě stojí za zkoušku a nová verze ji činí ještě zajímavější a přístupnější novým hráčům. Pokud máte Quaka projetého už skrz na skrz, doporučuji se věnovat novému obsahu, který za to opravdu stojí. Až autoři přidají legendární rozšíření jako Shrak nebo Arcane Dimensions, půjde o ultimátní edici.
+32

Dead Space

  • PC 85
Dead Space patří mezi nejznámější hororové série a především její první díl si ihned získal velkou popularitu. Já se do prvního pokusu o dohrání pustil téměř ihned po vydání, ale bohužel neúspěšně. Hraní hororů je pro mě obecně náročnější, prostě moc nedávám to lekání, a zrovna Dead Space lekacími scénami opravdu nešetří. Prošel jsem tenkrát asi čtyři kapitoly a vzdal to. Nedávné oznámení remaku tak bylo impulzem k novému pokusu.

Tentokrát jsem se rozhodl, že to nevzdám a navzdory některým náročnějším okamžikům se zadařilo. A jsem za to rád. Je až překvapující, jak dobře hra působí ještě dnes. Grafika samozřejmě zestárla, ale svou funkci stále plní dostatečně. Prostředí také působí skvěle a monstra jsou vykreslena dostatečně podivně. Neustálá temná a děsivá atmosféra, spolu s osamělostí, tvoří perfektní zážitek, podobný třeba Alien: Isolation.

Kombinace designu monster a zbraní zajišťují zajímavý soubojový systém a doplnění občasnou ztrátou gravitace nebo kyslíku zaručuje zábavu po celou hru. Loď působí uvěřitelně a její jednotlivé části jsou překvapivě odlišné. Škoda kapitol ve kterých se hráč vrací do již známé oblasti. Sice je vždy trochu jiná, rozšířená a s otevřenými cestami, ale raději bych prozkoumal nové části obrovské USG Ishimura. Příběh je pro relativního nováčka v tomto univerzu zajímavý a vyplatí se hledat všude možně roztroušené střípky dřívějších událostí. Dokonce jsem se dočkal překvapivého zvratu. Konec už je relativně předvídatelný. Menší překvapení z příběhu může být také způsobeno dřívějším čtením románu Dead Space Mučedník, který hrám předchází a tak objasňuje některé záhady. Na druhou stranu bylo potěšující najít ve hře odkazy na známá jména.

Za největší zápor považuji umístění kamery. Ta je opravdu blízko hlavního hrdiny a nějak jsem si na to za celou dobu nezvykl. Možná by měla oddálenější kamera méně tísnivou atmosféru, těžko říct. Největší silou hry je atmosféra spolu s prostředím. U závěrečných titulků jsem byl sice trochu vystresovaný, ale náramně spokojený. Jsem opravdu rád, že jsem se ke hře vrátil a až si psychicky trochu odpočinu, pustím se do dalších dílů. Jsem zvědav jak se budou události dále vyvíjet. A samozřejmě nevynechám ani remake.
+26

Indiana Jones' Greatest Adventures

  • SNES 75
Plošinovek s Indiana Jonesem je řada, ale tohle je první kterou jsem dokončil. Jo to docela zázrak, protože místy jsem to chtěl vzdát. Největší slabinou téhle hry je totiž nevyvážená obtížnost. Hra dějově odpovídá původním třem filmům a zpracovává jejich výrazné momenty v jedenácti úrovních. Ty jsou zakončeny přístupovým heslem, aby nebylo nutné začínat vždy od začátku, a rozděleny do několika levelů. Levely jsou dvojího typu. Většinu tvoří klasická plošinovka a ty lze po troše tréninku celkem zvládnout. V druhé polovině hry jsem některé dokonce prošel na první pokus. Pár z nich je ale vyloženě naschválových, například útěk z hořícího Salzburgu. Zbytek levelů jsou arkádové "minihry", jako například jízda na důlním vozíku nebo sjezd na nafukovacím člunu - přesně jako ve filmech. Tyto části jsou bohužel přehnaně obtížné, jedna chyba je okamžitý restart a kličkování mezi stromy se opravdu moc naučit nešlo.

Nakonec jsem si pomohl využitím savestatů, vždy na začátku levelu a párkrát i jeden v průběhu. Hratelnost je vlastně fajn a procházení jednotlivých levelů mě bavilo, ale opravdu jsem nechtěl ve hře utopit 30 hodin, i těch asi 11 stačilo. Věřím, že se to dá projít i bez ukládání, ale už na to nemám trpělivost. Pochválit musím především atmosféru, známá místa jsou okamžitě poznat a nechybí snad žádná legendární scéna. Úrovně jsou proloženy statickými obrázky z filmu a doplněné texty. Hudba i zvuky jsou dobré. Chválu mám i pro grafické zpracování, jak čistě 2D tak i pseudo-3D (SNES Mode 7) části jsou pěkné a přehledné. To spolu s ovládáním znamená, že chyby jsou opravdu způsobené hráčem a ne enginem hry. Nepřátelé jsou sice občas umístěni zákeřně, ale to se nechá zapamatovat a po čase i předvídat. Ve výsledku mě hra bavila a rozhodně jsem rád, že jsem se do ní pustil.
+15

Indiana Jones and the Passage of Saints

  • PC 60
Druhý vánoční dárek od tvůrců Indiana Jones and Fountain of Youth je výrazně zajímavější. Dohrání mi trvalo necelých 45 minut a některé hádanky už jsou rozprostřeny přes více obrazovek. Děj se odehrává v Řecku a na začátku hráč neovládá Indyho, ale jeho pilota Landa. Později dostanete pod kontrolu i slavného archeologa. Příběh se celkem dobře rozjíždí a atmosféra je povedená. Styl, včetně grafiky, je přesně takový, jak od adventury s Indianou Jonesem čekáte. Závěr je opět vánoční, ale tentokrát mi to sedlo lépe. Pokud někdo hledá krátkou hru, je Indiana Jones and the Passage of Saints dobrou volbou.
+17

Indiana Jones and the Temple of Spheres

  • PC 55
Hra byla vytvořena jako vánoční dárek pro fanoušky adventur s Indiana Jonesem a herní rozsah tomu odpovídá. Celá se odehrává v jedné místnosti se dvěma výklenky na stranách. Herní doba je při čtení všech rozhovorů asi 15 minut. Z počátku je atmosféra pro Indyho typická, ale v druhé polovině začnou vystrkovat růžky vánoční motivy. Úsměvné finále je čistě sváteční a pro radost. Pochválit musím vedlejší postavu Shelly, která by do nějaké plnohodnotnější hry krásně zapadla. Začátkem loňského roku jsem hrál podobné minihry pro fanoušky a to Indiana Jones and the Relic of the Viking a Indiana Jones and the Seven Cities of Gold Old Demo. Obě jsou delší a vážněji pojaté. Přesto jde o milý dárek a Temple of Spheres mě slušně zabavilo, když jsem nemohl hrát aktuálně rozehranou Indiana Jones' Greatest Adventures. Za těch pár minut hra rozhodně stojí.
+16

Drakengard

  • PS2 75
Po nadšeném dohrání Nier: Automata jsem se rozhodl zkompletoval si celou sérii. Její první částí je právě Drakengard. Po prvních několika misích jsem svého rozhodnutí skoro litoval. Úvodní souboje působí nezajímavě, jednoduše a už po pár skupinkách stereotypně. Příběhové animace ale vypadaly slibně, takže jsem pokračoval, i když už méně natěšeně. A dobře jsem udělal, hra se postupně komplikuje, nabízí více možností a ačkoli je až do konce soubojový systém v rámci 3rd person akcí spíše základnější, tak to množství různých zbraní zvládne nahradit. Obtížnost také dost naroste a zvlášť některé mise na drakovi jsou slušné peklo. O bossfightech nemluvě. Ano stejně jako pozdější Nier, i Drakengard střídá žánry. Hlavní dvě části tvoří již zmíněná 3rd person akce a letecké souboje na drakovi, vše je doplněno několika shora viděnými misemi. V některých pozemních misích je možné přivolat draka a rozsévat zkázu ve velkém, ale je to samozřejmě omezeno terénem.

Hra je rozdělena na kapitoly vždy o několika verších - misích. Za verš se obvykle považuje i příběhová animace. Po první kapitole se může průchod zdát lineární, ale není to úplně pravda. V kapitolách zůstávají některé nepřístupné verše, které přijdou na řadu později. Někdy je posloupnost daná, ale někdy je pořadí na hráči. První konec a závěrečné titulky přijdou po dokončení osmé kapitoly, hra slušně pogratuluje k dokončení konce A a oznámí, že zbývají ještě čtyři. Úplné finále čeká na konci třinácté kapitoly. Po prvním konci je další postup vázán na různé podmínky, které jsou naštěstí u uzamčených částí popsány. Žádné tápání tedy nehrozí a postup je plynulý, což platí až po konec D. Pro úplný závěr je nutné sesbírat všechny zbraně ve hře a to už je slušný oříšek. Některé dostanete automaticky, část lze objevit pečlivým průzkumem a zbytek vyžaduje splnění konkrétních podmínek v určitých verších. Vše zkompletovat je opravdu zdlouhavé, 64 zbraní není málo. Nakonec jsem se asi u sedmi musel podívat na postup. Někdy je nutné v misi vymlátit určitou skupinu nepřátel, počkat určitý čas na objevení truhly nebo stisknout obrazy ve správném pořadí.

Třináct hlavních kapitol je ještě doplněno třemi, z nichž každá se točí kolem jednoho společníka. Kromě hlavní kampaně se postupným hraním odemyká i expediční mód. Jde o mírně upravené mise z kampaně a jediný důvod do něj chodit je zisk asi třetiny zbraní a samozřejmě levelování. Během hry se postupně vylepšují tři věci. Samozřejmě hlavní hrdina, dále drak a nakonec i jednotlivé zbraně. Vše probíhá automaticky, jen je nutné nasbírat dostatek zkušeností. U zbraní má smysl dostat na maximální čtvrtý level co nejvíce kousků. Mají různé účinky, rychlost a schopnosti, takže se hodí do různých situací, ale především se u každé odemyká text s popisem světa. Je to opět podobný princip jako u Nieru. Že hry sdílejí stejný svět je vidět i na designu některých nepřátel. Závěrečné souboje mají také dost společného, u obou je vidět jasná inspirace Ikarugou (už jsem se do ní pomalu pustil), oba jsem mnohokrát musel opakovat.

Hratelných veršů je slušné množství a ač se některá prostředí dost opakují, složení nepřátel udržuje hratelnost na zábavné úrovni. Obtížnost je vysoko především v pozdějších fázích kdy je nutné pro postup nebo kvůli zbrani dokončit některé verše na čas. Limit je nastaven opravdu přísně a je nutné misi projet v podstatě bez chyby, často byl počet opakování na dvouciferném čísle. K dohrání motivuje i zajímavý příběh, který je postupně čím dál ujetější. Rukopis Yoka Tary je prostě znát. Hudba je dobrá, ač ne tak jako u Automaty, ale najde se pár pěkných kousků. Některé čerpají ze slavných skladatelů historie a skladba u titulků konce B je prostě super. Grafika se u hry z Playstation 2 hodnotí špatně, ale řekl bych že ani v rámci platformy nejde o nic extra.

Kompletní průchod mi zabral zhruba 63 hodin, to je slušná porce, ale asi polovina je získávání zbraní. Hodnocení je obtížné. Hratelnost je spíše průměrná, ale design světa, příběh a atmosféra táhnou hru výrazně výše. Za zahrání určitě stojí, rozhodně má v rámci série své místo a konec prostě stojí za vidění už jen kvůli navazujícím hrám.
+18

Defend Your Life!

  • PC 80
Tower defense nehraji pravidelně, ale čas od času nějaké vyzkouším. Tato česká hra mě mě zaujala na první pohled svým zasazením a stylizací. Z každého obrázku dýchá oblíbený seriál Byl jednou jeden život a celé hraní jsem si představoval jak pomáhám krvinkám bránit tělo. Hratelnost je pro žánr klasická a přináší jen pár zajímavých zpestření. Věže jsou rozděleny na čtyři základní typy a je vhodné jejich kombinování. Některé nepřátelské nemoci a viry jsou imunní proti některým útokům nebo mají zvýšenou odolnost. Proto je dobré klasické střelecké věže kombinovat s elektrickými, plynovými nebo strážními, které vypouštějí obrané jednotky. Vše lze samozřejmě postupně vylepšovat více a více jak postupujete hrou.

Velkou pomocí může být jeden z hrdinů. Ty lze zakoupit za získané diamanty a dále zkušenostmi vylepšovat. Po zisku hrdiny jsem si párkrát zopakoval snazší levely a byla to dále slušná pomoc. Za úspěšně dokončené levely ještě získáváte tablety, které lze využít k obecným vylepšením jako lepší dostřel, vyšší účinnost nebo rychlejší zisk kyslíku, který slouží jako platidlo při stavbě obrany. Obtížnost roste celkem plynule a až závěrečná část je dost náročná a dlouhá. Finále v mozku má náročných 160 vln a to už chvíli trvá. Postup mohou usnadnit i tři speciální schopnosti, které se postupně nabíjejí. Jde o bombu, elektrický šok celé obrazovce a posílení okruhu věží injekcí. Další drobnou dočasnou pomoc si lze nakoupit opět za diamanty - vždy na jedno použití za nákup.

Potěší některé neobvyklé levely, například jeden ve kterém je pro dohrání nutné používat speciální schopnosti. Technické zpracování je dostačující, vše funguje bez problémů. Hra je kompletně v češtině a to včetně malého přehledu nepřátelských nemocí. Na základní obtížnost mám dohráno, ale na vyšší mi pár posledních levelů chybí. Achievementy mám až na jeden, trénování hrdiny na úroveň 50 je zdlouhavé a už mě to nebavilo. Celkově hru jednoznačně doporučuji, jde o povedený kousek se zajímavým zasazením. Pro fanoušky seriálu Byl jednou jeden život je to povinné.
+15

The Telwynium: Book One - Winter's Dawn

  • PC 75
Prvním a hlavním dojmem z Telwynium je autentičnost. Hned při spuštění mi vykouzlila úsměv na tváři. Hra opravdu zachovává styl adventur počátku devadesátek a to nejen grafikou. Hratelnost je klasická, to znamená nutnost s každým promluvit, vše prozkoumat a z drobných nápověd odvodit další postup. Celý děj se odehrává na asi sedmi obrazovkách, přesto dokáže místy potrápit. Obtížnost je rozumná, na vše je dostatek času, ale slušné množství textu herní dobu prodlužuje. Vše odpovídá slovům Book One v názvu a i když je děj ukončený, je jasné že jde o rozehrávku většího příběhu. Od začátku mě zajímalo jak se vše vyvine a není ani nouze o zvrat.

Grafika je moc pěkná a i když nedosahuje dobové špičky, stále jde o pěknou podívanou. Autor si dal práci s každou obrazovkou a postavou. Zvukově jde o průměrné dílo, není co chválit ani hanit. Technicky je vše dobře zvládnuto a s hraním nejsou žádné problémy. Potěšila mě inspirace knihami Roberta Jordana, který se mimo jiných dočkal i poděkování v závěrečných titulcích. Snad autor na tento svůj povedený námět z Adventure Jamu naváže pěknou sérií. Do druhého dílu bych uvítal především lepší hudbu. Hru rozhodně doporučuji všem fanouškům adventur té doby, jde o příjemné ukrácení čekání na Crimson Diamond.
+16

The Legend of Kyrandia: Malcolm's Revenge

  • PC 60
Závěr trilogie o Kyrandii je bohužel dosti rozporuplný. Příběh o Malcolmově návratu není špatný a jeho osobnost je dostatečně zajímavá. Opět navštívíme i jiná místa než Kyrandii a tentokrát je prostředí soudržnější. Obtížnost je výrazně vyšší především ze dvou důvodů. Ten první je pozitivní, hra nabízí více řešení, což navýšilo i počet předmětů. Inventář je bohužel zase menší. Druhý je horší, většina řešení má k logice daleko. Nejrychlejším postupem je tak zkoušet všechno na všechno a propracovávat se tak dále. Přesto je řada problémů frustrujících. Díky tomu mě ani nelákalo zkoušet více cest. Naopak oceňuji inovaci v rozhovorech, u Malcolma lze nastavit jeho vyjadřování na pravdu, lež nebo neutrální. To je další příjemná strategická rovina a vede k mnoha vtipným situacím.

Adventury ostatních firem postupně opouštěly bodování akcí, ale třetí Kyrandie ho naopak zavedla. Tento prvek mám rád a i když se obvykle o nějaká maximální skóre nesnažím, jde o příjemné zpestření. Zde je navíc každý bodový zisk vtipně popsaný. Nebyla by to Kyrandia bez hádanky zaměřené na drahé kameny, která zde patří k nejpovedenějším. Závěr příběhu je uspokojivý a pěkně dovysvětluje i události prvního dílu. Samozřejmě nechybí ani setkání s několika starými známými. Strašná je orientace v džungli, ani mapování moc nepomohlo a pohyb je snad náhodný. Naštěstí není zase tak rozsáhlá a nemusí se tam často.

Grafika bohužel opustila krásnou kresbu předchozích dílů a tak tento díl zestárl nejhůře. Hudba i namluvení jsou technicky na slušné úrovni, ale velká část hudby se k tématu moc nehodí. Přítomno je i několik nezajímavých animací, které by vůbec nechyběli. Nejzajímavější je finální představení tvůrců hry, přece jen je fajn vidět kdo za hrou stojí. Rozlišení je samozřejmě směšné, ale na svou dobu je to slušné. Je vidět, že se Westwood připravoval na filmečky v Command & Conquer. Při prvním zapnutí je aktivní režim smíchu publika, podobně jako v sitcomech. Vydržel jsem asi deset minut a pak to s úlevou deaktivoval. K dispozici je ještě režim helium, ale také není o co stát. Herní doba je opět vyšší, tentokrát bohužel. Výtku mám i k ovládání, schovávající se inventář je opravdu špatný nápad, který ještě více komplikuje už tak špatné hádanky. Ve výsledku nejde o úplně špatnou hru a obsahuje dostatek zajímavých nápadů, ale jde o zdaleka nejslabší díl série.
+20

Secret Agent HD

  • PC 75
Emberheart navazují na loňské Crystal Caves HD vydáním Secret Agenta, kterému se dostalo stejné péče. Z hlediska hratelnosti zůstalo vše zachováno. Grafika je převedena do vyššího rozlišení a modernější barevné palety. Až po spuštění původní verze si člověk uvědomí, jak moc hra prokoukla. Po prvním zapnutí vypadá vlastně přesně tak jak si ji pamatuje, ale střet z realitou je jiný. Vylepšena byla i zvuková stránka a především hudbu musím tentokrát pochválit. Potěší možno sebrat více klíčů stejné barvy, takže odpadá část záseků. Bohužel ostatní důvody nedohratelnosti úrovní zůstaly.

Nejvíce mě potěšilo přidání nové čtvrté epizody. Ta přináší šestnáct o něco obtížnějších úrovní a dokonce důstojné zakončení hry v podobě celkem tuhého bosse. Bezva je i několik nových nepřátel a něco nové grafiky. O další obsah se může postarat komunita díky vestavěnému editoru. Instalace nových úrovní je snadná díky integraci Steam Workshopu a už týden po vydání je k dispozici více než dvě desítky nových úrovní. Pár jsem jich namátkou otestoval a jde mezi nimi najít slušné kousky. Nově je k dispozici volba obtížnosti, lišící se počtem životů, výdrží nepřátel a bonusem ke skóre. Hrál jsem na normal, která odpovídá originálu.

Hra běží na enginu Unity a musela tak být celá vytvořena od základů. S tím souvisí i drobné změny v ovládání, které je je trochu přesnější a přívětivější. Vydání bylo celkem překvapivé, ale vzhledem k tomu, že původní verze využívá stejný engine jako Crystal Caves, dalo se asi předvídat. Rozhodně jde o dobrou variantu, jak si tuto hru připomenout. Hraní je zábavné a nová epizoda nijak nezaostává, spíše naopak. Osobně s hrou ještě nějaký čas strávím, v nové epizodě je tajná úroveň kam jsem se zatím nedostal. Doporučuji všem fanouškům Apogee a jsem zvědav s čím přijde Emberheart příště.
+19

Secret Agent

  • PC 75
V případě Secret Agenta jsem se v dávných dobách DOSu dostal pouze k shareware verzi obsahující první epizodu. Teprve po asi 25 letech mohu říci, že jsme hru dohrál. Ve hře musíte jako tajný agent 006 bojovat proti terorismu ve třech epizodách, každá po šestnácti úrovních. To je sice slušná porce obsahu, ale Secret Agent je na dobu vzniku spíše lehčí plošinovkou. Úrovně jsou většinou krátké. Jde o základny teroristů, v každé je nutné zničit komunikaci a dynamitem se dostat přes zablokované únikové dveře. V tom samozřejmě brání řada nepřátel, pastí a zamčených různobarevných dveří. Epizody se od sebe moc neliší a nedočkáme se ani nových protivníků. Největším zklamáním jsou finální úrovně, ve kterých se nejen nedočkáme bosse, ale dokonce patří mezi ty jednodušší. Zajímavým prvkem je bodování za ničení nepřátel. Body jsou nejen za jejich zničení, ale u některých druhů i za sebrání jejich pomníčku. Ten je ovšem možné zničit, což přinese mnohem méně bodů. Další bonus lze získat za kompletaci písmen S-P-Y.

Design úrovní je ve většině případů povedený a hrají se dobře. V několika případech se bohužel dá dostat do fáze, ze které již nelze úroveň dokončit. To byla nejčastější příčina opakování. Většina dalších neúspěchů byla úmrtí z nepozornosti. Například seskočím na nižší plošinku a během plánování dalšího postupu se vysune bodák... Pokud je hráč pozorný a předem si prohlídne cestu, není problém úrovní projít na první pokus. V každé lze obdržet dvě poškození, takže je k dispozici slušný prostor pro chyby. Asi polovinu úrovní jsem nakonec dokončil s plným zdravým a díky tomu i bodovým bonusem. Průchod některými úrovněmi zpestřují power-upy. Většinou jde o pozitivní bonus zrychlující střelbu nebo zvyšující rychlost, ale přítomny jsou i nepříjemnosti typu zpomalení nebo obrácení funkce kláves.

Engine je stejný jako u Crystal Caves a grafika je opravdu dost podobná. Zvuky ve hře jsou, více se o nich říct nedá. V současnosti prodávané verze využívají DosBox a běží bez problémů. Potěší i řada vtípků, od jména hlavní postavy, přes názvy epizod až po jména v tabulce nejvyšších skóre. Hra je příjemným zážitkem i dnes a díky nižší obtížnosti si ji může užít kdokoli, ale lepší volbou je věrný letos vydaný HD remaster.
+16

The Legend of Kyrandia: The Hand Of Fate

  • PC 75
Druhý díl Kyrandie v mnohém navazuje na svého předchůdce, ale obsahuje i dostatek odlišností. Děj se odehrává po událostech jedničky, ale až na drobnosti nijak nenavazuje. Hlavní hrdinkou je tentokrát čarodějka Zanthia, která se předtím objevila ve vedlejší roli. Jejím úkolem je zastavit nevysvětlitelné mizení částí Kyrandie dříve než se vypaří celá. Změna hlavní postavy sebou nese důležitou novinku. Jak si mnozí vybaví z prvního dílu, Zanthia především míchá lektvary. A alchymie je hlavní nový prvek hratelnosti. Postupně naleznete svou ukradenou knihu receptů, její chybějící stránky a cestovní kotlík. Počet dostupných ingrediencí není naštěstí vysoký a s rozumným ukládáním jde o zajímavý prvek příjemně osvěžující hratelnost. S počtem předmětů se pojí další novinka. Nejen, že jich je tentokrát možné nést více, ale navíc se při každé větší změně prostředí inventář téměř celý vyprázdní. To pomáhá nejen při alchymii, ale i při běžném řešení postupu. Obtížnost je vyšší, stále však nejde o žádnou problematickou nebo frustrující záležitost.

Atmosféra je stále pohádková, i když už je trochu uvolněnější, půjčuje si i z jiných žánrů a s větším důrazem na komiku. Přítomno je i několik lehkých easter-eggů. Příběh je postaven tak, aby hráč procestoval více dost různorodých a nesouvisejících lokací. To vede k menší soudržnosti příběhu, ale větší variabilitě. Místy jsem byl rád, že si dělám poznámky - některé hádanky využívají předešlé znalosti a ušetří to běhání. Jediná vyloženě otravná část bylo běhání kolem sopky a přenášení málo se obnovujících předmětů.

Grafika je stejně skvělá jako u jedničky a díky častému převlékání se autoři vyřádili i na hlavní postavě, která obvykle bývá ve většině adventur statická. Opět se povedla hudba, která tentokrát využívá modernější SC-55 a zní tak zase o něco lépe. Hlasy jsou opět na úrovni a dle titulků se tentokrát podílela celá Kucanova rodina. Pro GoG verzi platí totéž co u jedničky - bez problémů a nastavení MIDI v ini souboru. Manuál je až na část s popisem alchymie nezajímavý a ani graficky za moc nestojí.

Jako celek nejde vůbec o špatnou hru. Parodičtější ladění mi sice tolik nesedlo, ale styl hádanek a celkově adventurní prvky jsou o něco lepší. Hlavní postava je sympatická a alchymie je příjemné osvěžení, ale některé lokace jsou do hry přidané dost divně. Má to prostě své pro i proti, ale za zahrání určitě stojí a osobně hodnotím jen o málo hůře než jedničku. Jsem zvědav jak zestárla nejvíce pomlouvaná trojka.
+22

The Legend of Kyrandia

  • PC 80
Začátkem devadesátých let se Westwoodu dařilo vše. Vytvořily skvělá RPG Eye of Beholder a Lands of Lore, skvělou strategii Dune II a skvělou adventuru Legend of Kyrandia. Kyrandia se později dočkala dvou pokračování, ale první díl je považován za nejlepší, čemuž se po aktuálním dohrání nedivím. Jde o první čistou adventuru Westwoodu a hned se jim podařilo konkurovat takovým žánrovým velikánům jako jsou Sierra a LucasArts. Příběh je klasickou pohádkou o boji proti zlému čaroději Malcolmovi, ve kterém se hlavní hrdina Brandon dozví ne zrovna překvapivé informace o svém původu. Nic originálního, ale styl vyprávění, příjemná míra humoru a krásná pohádková atmosféra, která je ještě podpořena nádhernou kreslenou grafikou, dávají dohromady chytlavou směs. Ačkoli jsem hru kdysi dohrál, tenkrát bohužel hodně podle návodu, tak mě hraní opravdu chytlo. Závěrečné titulky jsem viděl po dvou delších sezeních, naštěstí je hra spíše kratší. Herní doba byla 7,5h, některé části jsem si v hrubých obrysech pamatoval.

Pohodovou atmosféru udržuje i rozumná obtížnost. Žádná hádanka není záseková a těch několik kombinací se vyřeší během chvilky a pár načtení pozice. Dá se zemřít i dostat do neřešitelné situace, takže ukládání do více pozic je nutností, ale nejde o nic hrozného. Slavnou záludností je jeskyně, takže jsem si hezky od začátku kreslil mapku. To a znalost funkce bobulí způsobilo její rychlé vyřešení. Ona opravdu tak rozsáhlá a problematická není, jen si to chce těch pár čtverečků namalovat. Za povedený nápad považuji postupně se dobíjející amulet s různými kouzly. Do hry jsem si tentokrát dal češtinu, kterou jsem tenkrát bohužel neměl. Zdála se mi v pohodě, akorát způsobila drobný zásek u knih, kde neodpovídala počáteční písmena.

Pro Westwood typická, krásně malovaná grafika je doplněna velmi příjemnou hudbou od Franka Klepackiho. Ten opravdu využil možnosti MT-32 a některé MIDI poslouchám ještě při psaní tohoto komentáře. Pochválit musím i dabing. Oblíbil jsem si především Brandona, kterého mluví Joe Kucan - slavný a charismatický Kane z Command & Conquer, zde v naprosto odlišné roli. Manuál není příliš zajímavý a za přečtení stojí jedině historie světa Kyrandia. Hrál jsem verzi z GoGu, která využívá ScummVM, a vše běží bez problémů, pouze nastavení reálné MT-32 jsem musel udělat přes ini soubor.

Celkově se Kyrandia hraje příjemně, má dobrou atmosféru a řadu památných okamžiků. Umí být dojemná i veselá. Takže ačkoliv znám řadu lepších adventur, nemohu jinak než hraní všem doporučit. No a já jdu hned pokračovat druhým dílem.
+30

Fallout 1.5: Resurrection

  • PC 75
Na tohle neoficiální rozšíření světa Falloutu jsem se chystal už dlouho. První díl jsme hrál naposledy před třemi lety a chtěl jsem rovnou navázat 1.5-kou, ale nějak to nevyšlo. Nyní mám konečně dohráno a výsledné dojmy jsou převážně pozitivní. Technicky hra vychází z druhého dílu, ale prostředí a atmosféra odkazují více na jedničku. Příběh a umístění je samostatné, na hráče pomrkne pouze několik známých postav. Hlavní děj začíná ohranou ztrátou paměti, ale finální rozuzlení není vůbec špatné a obecně musím pochválit větší souhrny informací o světě. Na rozhovorech je znát nevypsanost autorů, ale nejde o nic problematického.

Rozsah hry je skvělý a délka zhruba odpovídá prvnímu dílu. Potěší, že se vyplatí prozkoumávat svět i mimo příběhové lokace. Města a osady jsou navržené pěkně, vytknout musím pouze nudné mocenské rozvržení. V podstatě všude proti sobě stojí dvě nebo tři strany a vy se musíte k jedné přidat. Chvíli to jde hrát na obě strany a získat pár odměn navíc, ale nakonec se to musí nějak rozseknout. Vždy jde o výběr menšího zla, téměř nikdo není vyloženě dobrák. Hrát hodného je tak téměř nemožné a i správná rozhodnutí často vedou ke katastrofě. Celkové vyznění je tak výrazně depresivní, což se k post-apo světu hodí. Někomu to může vadit, já to považuji spíše za osvěžující. Nechtěl bych hrát v každé hře za záporáka, ale občas jde o vítanou změnu. Dobře navržené jsou questy a jejich provázanost. Jednotlivá rozhodnutí pěkně ovlivňují další směřování. Několikrát jsem zkoušel různé varianty a opravdu to má smysl, často se tak dá dostat k odlišným věcem i lokacím. Samotné úkoly jsou většinou povedené. Ano, je zde i klasická omáčka typu dones nebo promluv, ale více než polovina úkolů je zajímavá. V těchto věcech se zkrátka autorům podařilo dobře navázat na originály.

Nebudu nic zbytečně prozrazovat, ale z lokací mě nejvíce bavilo Albuquerque, které obsahuje spoustu zajímavých zápletek a možností řešení. Jedním z problémů je, že zhruba od třetiny hry jsem měl hromadu zátek a vlastně nebylo za co je utratit. Všechny potřebné zbraně jsem získal z questů nebo mrtvol, nakupoval jsem pouze sem tam munici a stimpacky. Něco málo se hodí i na úplatky. Vydělat prodejem nalezených zbraní by se dalo i více, ale obchodníků je málo a nemají moc zátek. Postupem času lze získat nějaké parťáky a psa. U těch co se ke mě přidaly dobře fungovala interakce jak se mnou, tak mezi sebou. Často podají užitečné informace. Problémem je klasické zasekávání, ale to je problém enginu a podobných her obecně.

Technicky vše běží bez problémů a za celou dobu jsem se nesetkal s jediným bugem. Finále je uspokojivé a hráč se dozví vše potřebné. Potěší i možnost projít konec bez jediného výstřelu. Celkově jsem si hraní užil a vůbec nezavrhuji možnost zkusit to někdy znovu a úplně jinak. Pro fanoušky prvních dvou Falloutů jde o dobrou volbu.
+32 +33 −1

Age of Empires: Definitive Edition

  • PC 70
Nejdříve krátce k původní hře a datadisku. Age of Empires považuji rozhodně za kvalitní strategii a i když je vrcholem série druhý díl, tak i jednička má co nabídnout. Přítomna je již velká část zásadních prvků - hezky zpracovaná historie, několik epoch pro rozvoj vaší civilizace a dost kampaní. Důvodem, proč není hra mezi mými nejoblíbenějšími strategiemi, je především postupná stereotypnost. Mise sice mají různé cíle, ale obvykle k nim vede velmi podobná cesta. Budovat ekonomiku, vylepšit základnu a porazit velkou část nepřátel. Pak už se liší pouze v finálním úkolu - zničení konkrétní budovy nebo získání artefaktu. Ano, tato nebo velmi podobná šablona platí pro většinu RTS, ale na rozdíl od Command & Conquer nebo Dark Reign mi to zde přišlo horší, nudnější. První fáze rozjetí ekonomiky a stavba základny je totiž výrazně pomalejší a skoro stejná bez ohledu na mapu. Přesto, díky zajímavému prostředí historie, dobrým jednotkám a zábavnému boji s nepřáteli, jde o skvělou strategii, která má i dnes co nabídnout.

A co na tom všem mění Definitive Edition? Po herní stránce málo, což je vlastně dobře. Vše se chová stejně, alespoň co si pamatuji a zůstal i limit padesáti jednotek. Díky potřebě získávání až čtyř surovin, je tak méně jednotek na boj a ten je tak taktičtější. Technická stránka je povedená, vše funguje jak má. Grafika vypadá hezky, tím že nejsem skalní fanoušek mě změny neurážejí. Zahrnuty jsou kampaně z originální hry i z datadisku Rise of Rome. Navíc jsou pouze obě kampaně z demoverzí, které byly upraveny a zkráceny o čistě tutoriálové mise. Škoda, že nepřibyl žádný úplně nový obsah. Pochválit musím jednoduchou možnost přidání uživatelských kampaní a scénářů. Pár jsem jich vyzkoušel a pro zájemce může jít o další zábavu na dlouhé hodiny.

Obtížnost je, co si pamatuji, stejná jako v originále. To bohužel znamená nevyvážená, ale zvládnutelná. Rise of Rome je těžší, ale nic hrozného. Navíc nevyváženost není u dobových strategií nic neobvyklého. Ovládání je pohodlné a možnost zobrazit si technologický strom hezká. Remaster jako takový je čistý průměr, plní vše co se dá očekávat, ale nepřináší téměř žádnou přidanou hodnotu. Jako celek jde o povedenou strategii, kterou by byla škoda minout. V jaké verzi budete hrát, je vlastně jedno, ale DE je určitě pohodlnější řešení.
+24

Jazz Jackrabbit

  • GBA 70
Tento díl jsem nikdy nehrál, takže jsem ho rád zařadil do kompletního průchodu série. První, čeho si všimnete, je naprosto odlišná grafika. Odpovídá to více stylu který byl na platformě GBA běžný. Už po pár minutách hraní je jasné, že jde o dost odlišnou hru. Pryč je rychlá hra ve stylu Sonica, Jazz tady postupuje pomalu a kryje se před palbou nepřátel. Je zkrátka vidět, že na hře pracovali jiní lidé a pojali to po svém. Například i zbraně působí realističtěji. To samozřejmě neznamená, že je hra špatná. Hraje se celkem dobře, ale pokud bych to nesrovnával s předchozími díly, bylo by to lepší. Na druhou stranu by hra bez slavného jména v záplavě plošinovek na GBA nejspíše úplně zapadla. Odlišné je i příběhové zasazení a postavy a to navzdory tomu, že se na jejich designu podílel Cliffy B. Vyprávění příběhu je udělané dobře.

První asi dvě třetiny hry jsem si celkem užil. Bohužel, ke konci je kladen velký důraz na skákání po malých plošinkách a to je v kombinaci s dost nepřesným ovládáním nepříjemné. Naštěstí lze mezi úrovněmi ukládat, jinak by to bylo nedohratelné. Naopak musím pochválit souboje s bossy, které jsou zajímavé a odlišné. S prostředími se mění i nepřátelé a proti každému druhu je třeba bojovat jinak, což je také povedené. Obtížnost je asi na úrovni prvního Jazze. Ve výsledku jde o lehce nadprůměrnou plošinovku, které má smysl jen pro fanoušky slavného zeleného králíka.
+14

Jazz Jackrabbit 2: The Secret Files

  • PC 75
Secret files lze považovat za jediné plnohodnotné rozšíření série. Za samozřejmost se považují nové úrovně. Tentokrát je nová jedna epizoda o devíti úrovních. Ty se odehrávají ve třech nových prostředích, které musím pochválit. Vše vypadá moc hezky a především první dvě (velikonoční a duchařské) jsou fajn. Závěrečné prostředí plné budov mě moc nezaujalo. Úrovně jsou lineárnější, ale až na pár zbytečně vertikálních se celkem povedly. Oproti datadiskovým zvyklostem nijak nestoupla ani obtížnost. Na závěr ani nečeká žádný boss, pouze oznámení o dohrání a rovnou začátek první epizody klasické hry. Velké zklamání. Potěší naopak přítomnost nové postavy Lori. Jde o příjemné oživení a epizodu jsem prošel právě za Lori. Nepřináší sice žádnou zásadní změnu v hratelnosti, ale přesto je vidět, že nejde jen o hromádku průměrných úrovní. Ve výsledku mě hraní bavilo, ale přesto jsem čekal více. Přitom stačilo lépe vyřešit konec a udělat více nebo propracovanější úrovně. Každopádně hraní doporučuji už jen kvůli vyzkoušení nové postavy.
+20

Jazz Jackrabbit 2: Holiday Hare 98

  • PC 65
Prvním přídavkem pro druhý díl Jazz Jackrabbit je pro sérii typické vánoční dobrodružství. Jde o nejkratší rozšíření série, obsahuje pouhé tři úrovně, které jsou alespoň celkem dlouhé. Grafika je pěkná a vánoční atmosféře není co vytknout. Tématicky laděni jsou nepřátelé, objekty na sbírání i hudba. Do JJ2+ lze přidat obě verze, jak Holiday Hare 98 tak Christmas Chronicles, ale asi mezi nimi není žádný rozdíl. V původních verzích přinesl novější Christmas Chronicles možnost hry za Lori. Prošel jsem obě verze, jednu za Jazze, druhou za Lori a nezpozoroval jsem žádné rozdíly. Za zahrání to stojí, ale nečekejte nic zajímavého.
+15

Jazz Jackrabbit 2

  • PC 80
Na druhý díl dobrodružství králíka Jazze nemám tolik nostalgických vzpomínek. Ke hře jsem se dostal později a nejsem si ani jist dohráním. Nejvýraznější vzpomínkou je multiplayer, kdy se hráči ujmou bratrů Jazze a Spazze. Tohle nenabízelo mnoho plošinovek a ve dvou byla hra opravdu zábavná. Tentokrát jsem prošel hrou osamoceně, takže ta nejlepší část hry mě minula. Dvojka důstojně navázala na jedničku, přinesla řadu novinek a přesto považuji oba díly za rovnocenné. Grafika je mnohem detailnější a zachovává styl jedničky. Pohled je oddálenější, což je na jednu stranu příjemné, ale ztratilo to něco ze své unikátnosti.

Hratelnost je okořeněna nejen přítomností dvou různých hrdinů. K dispozici jsou nové zbraně nebo možnost použít uši na prodloužení doletu. Úrovní je méně, pouze čtyři epizody, ale jsou o něco rozsáhlejší. Celková herní doba není o tolik kratší. Potěší možnost hrát vše v celku, není nutné startovat každou epizodu zvlášť. Součástí je také bonus v podobě shareware epizody. Úrovně jsou hezky propletené a hledání všech tajných úkrytů by zabralo hodně času. Prostředí jsou opět variabilní, ale o něco méně nápaditá. Pobaví obrazovky při výběru epizody, jde o různé parodie. Hrál jsem standardně za Jazze, ale shareware epizodu jsem vyzkoušel za Spazze. Ten nemůže využít pomalý let s ušima, ale má klasický dvou-skok. To je podle mě užitečnější, lze se lépe dostat na vyvýšená místa. Některé úrovně by to dost usnadnilo, ale tak hra se jmenuje Jazz. Na druhý průchod může jít o skvělou volbu.

Hudební stránka je povedená a ke hře se hodí. Pochválit musím i bezproblémovou ovladatelnost. Obtížnost je zhruba na úrovni většiny prvního dílu, ale zde nejsou žádné nepříjemné úseky. Hraní je tedy o něco plynulejší. Tempem a omezenějším arzenálem mi zase více vyhovuje jednička. Základní hru lze bez problémů nainstalovat i na nových systémech, ale nepodařilo se mi ji spustit. Nepomohla ani instalace datadisků. Po aplikaci Jazz Jackrabbit 2+ je vše bez problémů. Druhý díl mě potěšil i dnes a přestože je mi jednička bližší, tak rozhodně doporučuji i dvojku. Já se jdu rovnou vrhnout na rozšíření.
+27

Pilgrims

  • iOS 75
Po nějaké době jsem se vrátil k tvorbě Amanity a odehrál Pilgrims. S Creaks ani Machinarium to nelze srovnávat, ale přesto jde o příjemnou odlehčenou zábavu. Herní princip založený na kartách je celkem fajn a hodně oceňuji možnost různých řešení. Každé navíc vyvolá jinou reakci a animace jsou tak spolu s kartami slušnou motivací k znovu-hraní. Na kartách jsou mimo předmětů i jiné postavy, které se k vám mohou, ale nemusejí přidat. Každá postava navíc v různých prostředích vyvolává jiné situace a má jiné možnosti. Herní systém je tak i přes svou jednoduchost celkem promyšlený a nabízí mnoho kombinací.

Dabing tentokrát překvapivě není jen nějaké huhlání, ale občas jde o srozumitelnou řeč. Grafika je na obvyklé skvělé úrovni. Design je inspirován českými pohádkami a tak potkáme vodníka, čerta nebo třeba loupežníka. Pohádkové zasazení a nepřítomnost textů dělají hru skvěle přístupnou mladšímu publiku. První dohrání netrvá ani dvě hodiny a vzhledem k povedenému principu je to velká škoda. Možnost projít si hru znovu potěší, ale raději bych delší příběh. Přesto hru nelze nedoporučit.
+20

Jazz Jackrabbit: Holiday Hare 1995

  • PC 75
Druhý a poslední přídavek pro prvního Jazze se opět nese především ve vánočním duchu. Tentokrát je hra rozdělena do dvou planet. První má tři úrovně, z toho jednu tajnou, a má vánoční téma. Druhá má dvě úrovně a nese se ve stylu Lega. Díky počtu úrovní je o něco delší i herní doba. Především Lego planeta mě potěšila, úrovně i nepřátelé vypadají dobře a jsou i hezky komplikované. Nakonec mě verze 1995 bavila o něco více, ale vzhledem k ceně není důvod si nezahrát obě.
+16

Jazz Jackrabbit: Holiday Hare 1994

  • PC 75
Toto rozšíření je opravdu pouze vánočním dárkem fanouškům původní hry. Herní doba na střední obtížnost je kolem půl hodiny, ale spojení vánoc a Jazze se autorům podařilo. Vše je krásně zasněžené, sbírají se červeno-bílé hůlky a do toho hrají variace na klasické vánoční melodie. Pokud si chcete vánoční přídavek užít více, doporučuji vyšší obtížnost a hledání tajné úrovně. Každopádně šlo o skvělou marketingovou akci, kterou Epic o rok později zopakoval.
+11

Jazz Jackrabbit

  • PC 80
Jazz patří mezi nejvýraznější plošinovky pro DOS a ve své době ho hrál téměř každý fanoušek žánru. Hra se nejvíce inspirovala Sonicem a hlavní hrdina opravdu může dosáhnout slušné rychlosti. Přesto je větší část levelů hratelná spíše obvyklejším tempem. Grafika byla na svou dobu skvělá a zestárla dobře. I dnes je radost sledovat všechen ten pohyb a barvy. Povedla se i hudba, která skvěle sedne k tempu hry.

Hrál jsem CD verzi, která obsahuje devět epizod. V disketové jich bylo šest. Každá je rozdělena na tři planety po dvou levelech plus bitva s bossem. Každá planeta má odlišnou stylizaci, trochu jiné nepřátele a překážky. Díky tomu je hra variabilní a člověk je vždy zvědavý, co ho čeká příště. Hratelnost se nemění a tak nedoporučuji hrát větší úseky v kuse. Hrál jsem epizodu denně a bylo to akorát. Po nálezu červeného drahokamu následuje 3D úroveň. Tenkrát to působilo fajn a hráč byl nadšen už jen tím, že hra něco takového umožňuje. Dnes to bylo zábavné maximálně dvakrát a byl jsem skoro rád, když se drahokam nenašel. Po úspěšném splnění sice Jazz získá život navíc, ale pokud ukládáte, tak je to vlastně k ničemu.

Nepřátelé jsou nejčastěji různé variace želv. Je jich dostatek druhů a často se mění. Bossové jsou spíše průměr a především dost nevyvážení co do obtížnosti. Zbraní je pět druhů, což není moc, ale každá má své uplatnění. Nejvíce jsem si oblíbil rakety, které se střílí po dvou. Přítomny jsou samozřejmě i nějaké powerupy. Obtížnost se napříč epizodami zvedá a nejtěžší je asi sedmá. Hodně také záleží na konkrétní planetě, některé jsou prostě nepříjemné. V částech kde lze procházet trubkami se špatně hledala cesta dál.

Příběh je klasika o záchraně, ale v manuálu je moc pěkný úvodní komiks. Celkově zpracování manuálu potěší a je prostě škoda, že se dnes už takové nedělají. Konec každé epizody je odměněn vtipnou animací. Na hru mám dobré vzpomínky a jsem rád, že nezklamala ani dnes. Jde o kvalitní a zábavnou plošinovku která rozhodně stojí za zahrání. Druhý díl je sice obecně chválenější, ale osobně doporučuji oba.
+27

Zelda II: The Adventure of Link

  • NES 75
Ačkoliv mám sérii Zelda rád, tak jsem druhá Linkova dobrodružství dosud nehrál. Série letos slaví 35 let, což je skvělá příležitost pro nápravu. Hra má špatnou pověst, ale po dohrání musím říct, že nezaslouženě. Hráči prvního, ale i následujících, dílů jsou obecně zaskočeni změnou perspektivy. Pohyb po světě probíhá klasicky pohledem shora, ale v dungeonech je hra spíše plošinovkou. Navíc Link mimo předmětů a kouzel získává zkušenosti, které může hráč postupně investovat do tří vlastností - boj mečem, magie a život. Hratelnost i její tempo se tak od předchůdce dost liší a to spolu s vyšší obtížností vedlo, podle mého, k nízké oblibě hry. Přitom je to velká škoda. Průzkum světa slušně plyne a postavy ve městech dávají funkční nápovědy co je třeba dělat dále. Na mapě probíhají částečně náhodné souboje, kterým se nedoporučuji moc vyhýbat. Neumím si totiž představit jít do finále bez postavy na s maximálními schopnostmi. Vyplatí se také podrobný průzkum mapy.

Největší výzvu představují rozsáhlé paláce. Jsou to velké labyrinty vyžadující pečlivý průzkum, často je správná cesta ukrytá. Ale i vedlejší prostory mohou obsahovat užitečné předměty. V první zhruba polovině hry je obtížnost celkem normální, ale postupně začne přituhovat. Vrcholem je poslední palác a finální souboj, který jsem opakoval ani nevím kolikrát. Postupným učením jsem finále zvládl za tři dny. Boje jsou zpracovány zábavně, různí nepřátelé mají různé chování a bossové stojí také za to. Link má postupně více pohybů, magii je dobré šetřit. Někteří nepřátelé jsou totiž jinak neporazitelní a na několika místech je nutná i pro postup. Zelda II mě mile překvapila a hraní jsem si opravdu užil. Samozřejmě se nemůže rovnat nejlepším dílům série, ale pokud k ní budete přistupovat bez předsudků, tak rozhodně stojí za zahrání.
+21

Police Quest: In Pursuit of the Death Angel

  • PC 65
Do hraní jsem se pustil bezprostředně po dokončení originálu a je překvapivé, jak odlišně se tato verze hraje. Velkou roli v tom má samozřejmě změna ovládání, ale mnoho důsledků použití myši mě předem nenapadlo. Množství činností, na které bylo nutné přijít a popsat je, se nyní stane automaticky kliknutím. Kliknete na zatčeného a postava ho automaticky prohledá, další klik a jde se k vozu. Mizí tak část hratelnosti, kterou jsem si předtím chválil. Naopak pár drobností je navíc a pěkně udělané je i propojení s přiloženými novinami Gazette (takový manuál). Zjednodušení pokeru ani nejde popsat, žádný tu vlastně není.  Příběh a jednotlivé události jsou beze změn. Jen konec je pro Sonnyho trochu chudší. I když jsem díky originálu věděl co kdy udělat, občas dalo zabrat přijít na to jak.

Největší katastrofou je řízení. V originále bylo zvláštní, ale šlo si na něj zvyknout. Tady je otravné od začátku do konce, jde o ovládání pedálů a blinkrů, auto jede samo. Je to nepřehledné, každé špatné odbočení znamená zdlouhavou objížďku. Pochválit musím změny na mapě města. Grafika má samozřejmě vyšší rozlišení a více barev, ale osobně považuji za hezčí originál. Zestárl příjemněji. Některé lokace se povedly a vypadají pěkně, ale především postavy to táhnou dolů. Naopak musím pochválit hudbu a zvuky, ty urazily pěkný kus cesty a už jen kvůli nim jsem to rád odehrál. Zasazení do modernější doby tvoří zajímavý kontrast, především změny oblečení bylo fajn sledovat. Modernější zasazení je pěkně vidět u ovládání policejního počítače. Hra rozhodně není špatná, ale původní verze se mi hrála mnohem příjemněji. Pokud nejste zapřisáhlým odpůrcem EGA grafiky nebo parseru, bude originál lepší volbou.
+25

Loria

  • PC 75
Do této hry jsem vstupoval s očekáváním podobného zážitku, jaký přinesl Warcraft II. To se víceméně naplnilo, ale s několika povedenými ozvláštněními. Systém hrdinů pomrkává na třetí Warcraft a především jejich inventář je příjemnou změnou. Užitečný je obzvláště v misích bez základny, které musím překvapivě pochválit. Ve většině strategií je spíše trpím, ale tady jsou rozumně udělané. Pravidelně roztroušená léčiva pro hrdinu způsobují, že byl mým primárním bojovníkem, žádné držení vzadu. Mise se stavbou základny jsou klasičtější. Zpočátku mě překvapil význam upgradů, opravdu se vyplatí jednotky vylepšit než začnete myslet na útok. 

Za lidi se mi hrálo o trochu lépe, obzvláště později, když jsou k dispozici vzducholodě. Vyplatí se také zkoumat mapy, nejen že jsou třeba další zlaté doly (dřeva je většinou dost), ale ukryté předměty pro hrdinu nebo opravitelné bonusové jednotky se také vyplatí. Ve skirmishi jsem zkoušel jen jednu mapu, vše fungovalo dobře. Hrál jsem na normální obtížnost a náročných bylo asi pět misí. Zbytek se dá projít bez problémů. Škoda, že slovenská hra je pouze v angličtině. Celkově jsem si hraní užil a Loria splnila přesně má očekávání.  Hru mohu doporučit všem fanouškům klasických RTS.
+19