Staré textovky obecně mám rád, ale některé jsou spíše koncepty a tomu odpovídá jejich délka. To je časný případ i u českých textovek. Nechci to těmto titulům vyčítat, autoři se na nich často učili a v té době nebyly k dispozici ani žádné informační zdroje. Tímto obsáhlým povídáním o ničem chci jen říci, že Poklad 2 spadá přesně do této kategorie. Lokací je asi šedesát, což není málo, ale většina je prázdná. Cílem hry je nalézt pět pokladů, ale díky menšímu množství předmětů a aktivních míst to netrvá dlouho. Rozhodně ale doporučuji kreslit mapu, orientaci to výrazně usnadní.

Hra naštěstí moc netrestá zkoušení a těch pár bezvýchodných situací řeší ukládání. Ale projet hru s už nakreslenou mapou a znalostí postupu je otázka pár minut, takže ani opakování není nijak hrozné. Vím o čem mluvím, první cesta jámou dolů mě stála život a samozřejmě bez uložení. Řešení většiny situací celkem dává smysl, největší komplikací jsou nepotřebné předměty v kombinaci s omezenou nosností. Do té se naštěstí nepočítají již nalezené poklady. Nešikovné je používání předmětů jejich pokládáním, chvíli trvá si na zvyknout, ale nakonec jde jen o jiné slovo. Počáteční instrukce navíc těch pár příkazů ukáží, takže není nutné složitě hledat správná slova. Zajímavé je také použití hlasové syntézy. Ve výsledku jde o příjemnou jednohubku, která sice nepřináší nic originálního ani v dobové konkurenci, natož dnes, ale je důležitou součástí lokální dobové tvorby. Navíc je hra na rozdíl od mnoha titulů té doby snadno přístupná i pro moderního hráče.

Sérii Resident Evil mám rád a to především její první díly, takže hru která vzešla z popela fanouškovského remaku druhého dílu jsem si nemohl nechat ujít. Daymare je nakonec hrou která stojí někde na půl cesty mezi původními hrami a moderním Resident Evil 2 od Capcomu. Hra má samozřejmě moderní ovládání a volnou kameru. Jinak je vše dost známé - zlá korporace, únik biologických zbraní a zničené městečko. Hratelnost je povědomou kombinací akce, managementu inventáře a řešení hádanek. Zpracování a atmosféra se autorům opravdu povedla a hra působí skutečně jako zapomenutý díl série. Takový mohl klidně být Resident Evil 4 kdyby se série nezměnila. Užil jsem si luštění hádanek, pročítání záznamů a poznámek i průzkum prostředí.

Daymare v průběhu vývoje příběhu střídá hratelné postavy a pod kontrolu dostanete tři různé. Jejich hratelnost se sice liší jen trochu, ale mají dost odlišné prostředí i atmosféry. Navíc má každý i unikátní zbraň. Zajímavě je také zpracováno přebíjení. Můžete buď využít rychlé, kdy postava zahodí zásobník, nebo pomalejší, kdy ho uschová do inventáře. Kromě klasické hratelnosti jsem si nejvíce užil některá prostředí. Samuel začíná v lese na strážní věži což dá vzpomenout na Firewatch. Později se dostaneme i k jízdě lanovou, ale bohužel nic neukáže ani cutscéna - musíme se spokojit se stanicemi a okolím. Potěší i řada narážek na filmy a videohry v podobě plakátů a fiktivních herních automatů. Mimo kampaně je k dispozici i režim H.A.D.E.S Dead End ve kterém je v již známých prostředích potřeba co nejrychleji splnit daný úkol. Dvě mapy jsem zkusil a není to špatné, ale nic pro mě. S přihlédnutím k okolnostem vzniku hry jsem si ji moc užil a fanouškům žánru ji jednoznačně doporučuji. Určitě se v budoucnu vrhnu i na pokračování.

Na Extra Edition lze pohlížet jako na takový datadisk k původní verzi hry Sokoban. Vyšla jako součást časopisu PC Magazin, ale nikoliv v podobě přílohy, ale přímo kódu v BASICu na jeho stránkách. Samotný program zabírá tři strany, což sice není mnoho, ale přepis je komplikovaný. Problémem totiž je, že více než polovinu tvoří jen sekvence čísel a opsat bez chyby tolik řádků není sranda. Hru jsem překvapivě nikde nenašel ani v textové podobě, takže jsem si dobový zážitek užil komplet. Od letmého seznámení s počítačem PC-88 a jeho BASICem, přes přepis kódu až po hledání několika chyb. Díky přístupu ke zdrojovému kódu zase ale nebyl problém jednotlivé levely alespoň vizuálně rychle zkontrolovat.

A teď už k samotnému obsahu. Jde o deset levelů ve stylu první poloviny originální hry. Nečekejte tedy žádné falešné zdi ani žádné nové prvky. Jde opravdu jen o sadu nových puzzlů k rozlousknutí. Obtížnost povyrostla, ale až na dva případy není nijak hrozná. Hraní je stále zábavné a vlastně jsem si dost užil i samotný proces přepsání. Je hezké nakouknout trochu pod pokličku takové herní legendy a ještě na u nás velmi okrajové platformě. Přesto se po třiceti levelech už dostavuje trochu stereotypu. Teď si tedy dám od série pauzu a na její další vývoj se podívám jindy.

Ke Colony 28 jsem se dostal již v době vydání, ale až s verzí na Steam jsem konečně hru dokončil. Výsledné dojmy jsou i v dnešní době překvapivě pozitivní. Hratelnost je nejvíce kombinací plošinovky a adventury, nejpodobnější asi hře Flashback. Hlavní postavou je ikonický žlutý robot který se vrátí ke svému původnímu já a pomůže odboji v boji proti mimozemským utlačovatelům. Adventurní část je hledání skrytých klíčů, přístupových karet a dalších předmětů a jejich používání na správném místě. Tu je nutné vytrhnout drát, který poslouží k opravě dveří a podobně. V každé úrovni je podobných zádrhelů několik, dojde i na luštění hesla. Hádanky nejsou příliš obtížné, ale je třeba dávat pozor, protože předměty a interaktivní místa nejsou nijak zvýrazněná. Sebratelný předmět se akorát napíše malým písmem v pravém horním rohu, ale to se těžko sleduje během akce. Často jsem tak nejdříve vyčistil oblast a až následně hledal předměty.

Samotnou akci je nutné brát pomaleji. Nepřátelé způsobují obrovské poškození velmi rychle a navíc se nemůžete během útoku moc bránit. Naštěstí je možné se schovat do stínu a útočit zákeřně ze zálohy. Není to moc fér, ale zde jde o jediný rozumný způsob jak přežít. Přesto je nutné u každého protivníka vychytat správnou chvíli kdy zaútočit. U někoho je to potřeba okamžitě co vás mine a u druhého zase z větší vzdálenosti. Zpočátku to působí velice obtížně a není problém ztratit veškerý život velmi rychle. Později se do toho lze dostat a díky neomezenému ukládání postupovat levely bez ztráty života. Na poslední úroveň jsem měl našetřeno tolik náhradních štítů, že jsem se už skoro ani nemusel krýt. Navíc nepřátelé v poslední úrovni jsou tak nepříjemní, že je to téměř nezbytné. Respektive opatrná likvidace by byla zbytečně otravná. Také doporučuji si nešetřit speciální zbraně, protože se nepřenášení mezi úrovněmi.

Hra obsahuje devět úrovní, z čehož osm je klasických plošinovkových a závěrečná devátá překvapivě krokovací minidungeon. Jde o příjemné zpestření na závěr. Grafika hry je i v dnešní době celkem pěkná. Je na ní sice znát zub času, ale má své kouzlo a umí vyvolat správnou atmosféru. Velmi nadšen jsem z animací, které jsou nejen na začátku, na konci a mezi úrovněmi, ale prokládají téměř každou větší činnost, jako sebrání klíče. Tento styl animací mám velmi rád a připomíná třeba Command & Conquer nebo Battle Isle.

Pochválit musím také zvukovou stránku. Hra obsahuje dokonce český dabing i když na něm je hodně znát doba vzniku, ale především povedenou hudbu, která se ke hře velmi hodí. Celkově jsem si hraní užil více než jsem čekal a nelituji koupě nově vydané verze. Sice jde jen o původní verzi běžící v DosBoxu ale přesto jsem rád, že je tento pozapomenutý kousek dostupný. U hry jsou často zmiňovány technické problémy, ale během šesti hodin hraní hra třikrát spadla, jinak jsem žádný větší problém nezaznamenal. Určitě tento výlet do historie české herní tvorby doporučuji alespoň vyzkoušet.

Logické hry mají výhodu, že moc nestárnou. Grafika a další technické aspekty téměř nehrají roli. Jde o zajímavý nápad a kvalitně navržené hádanky. A to splňuje Sokoban bez výhrad. Jako skladník musíte rovnat jedno patro zanesené krabicemi za druhým. Přesouvat lze jen jednu a pouze strkáním. A to je vlastně vše. Jednoduchý princip, který je ovšem stále zábavný a v DOS verzi mě ve své době udržel mnoho měsíců. Nebyla to hra, kterou člověk hrával každý den hodiny, ale pravidelně se k ní vracel na jednu dvě úrovně. I takto jednoduchý princip nabízí tisíce možností jak vytvořit jednotlivá patra a časem v různých verzích a klonech vzniklo nespočetně úrovní.

Tentokrát jsem se ke hře vrátil s cílem dokončit tu první původní verzi. Sokoban vyšel v Japonsku roku 1982 a to pro jejich typické počítače PC-88 a FM-7. Obě verze jsou stejné a zvolil jsem tu pro NEC PC-88. Hra obsahuje dvacet pater, které bych rozdělil do dvou samostatných desítek. První nabízí klasické úrovně, dle popisu výše, s dost stoupající obtížností. Druhá přidává koncept falešných zdí. Ty lze odhalit a tím odebrat z obrazovky pouhým zatlačením, ale vždy jen z jednoho směru. V těchto patrech je tak potřeba nejdříve zpřístupnit co největší část mapy a až pak se pustit do úklidu krabic, který už většinou není tak obtížný jako ke konci první desítky. Na začátku je falešných zdí pár, ale na závěr už začínáte s téměř celým patrem skrytým.

Ze začátku jsem se do hry musel dostat, už druhá úroveň potrápila. Ale postupně si lze na způsob a styl zvyknout. Jednoduchý koncept opravdu funguje i dnes a u hry jsem strávil velmi příjemné hodiny. Každé vyřešené patro je povzbuzením a přináší uspokojení z úspěchu. Takže pokud máte rádi logické hry a Sokobana neznáte, rozhodně mu dejte šanci a to v jakékoliv podobě.

Většina legendárních her získala svůj status díky hratelnosti, která je nadčasová nebo alespoň byla výjimečná ve své době. Dragon's Lair je ale úplně jiný případ. Jde totiž v podstatě o interaktivní pohádku ve stylu Disneyho, která už v roce 1983 vypadala naprosto skvěle a to díky technologii laserdisku. Hra tak na automatu vypadala lépe než pohádky na videokazetách a navíc nabízela interaktivní zážitek. I samotná kvalita animace je vysoká díky Donu Bluthemovi, který dříve v Disney pracoval. Bohužel, i navzdory své unikátnosti, hra způsobovala kontroverze už ve své době a dnes je to ještě horší.

Prvním problémem je herní doba. Při úspěšném průchodu nejde ani o dvacet minut. Samozřejmě, naučit se něco takového trvá, takže hře pár hodin dáte, ale stejně je to dost málo. Obzvláště na titul u kterého je hlavní příběh. Druhým problémem je kombinace hratelnosti a obtížnosti / ceny. Celá hra je jen sekvence včasného mačkání směrových tlačítek a útoku. Nevím zda jde o první QTE, ale rozhodně první takto masivní. Celá hra opravdu spočívá jen v tomto. Sice ovlivníte nejen přežití, ale občas i cestu hlavního hrdiny, přesto to bylo málo už tenkrát. Náročnost načasování je navíc dost vysoká a průchod hrou tak není vůbec jednoduchý. Na první pokus rovnou zapomeňte, chce to spoustu memorování. Životy jsou hned pryč a další kredit na cestě. Což je opět problém, protože jeden kredit stojí vhození dvou mincí!!!

Dnes naštěstí existuje lepší způsob jak si hru užít. Tehdejší verze pro jiné platformy byly natolik kompromisní, že ani nestojí za řeč. Ale pro moderní platformy je k dispozici vylepšená verze a to po všech stránkách. Od prvního spuštění potěší vyšší rozlišení, možnost nastavení více životů, arcade nebo home režim a obtížnost, která ovlivní čas na stisk tlačítka. Hra se rozhodně nestane snadnou, ale kredity už nejsou problém. Ve výchozím nastavení je navíc zapnut pomocník jasně ukazující co je třeba stisknout, takže už není nutné spoléhat na nejasné náznaky samotné hry. Bonusy v podobě rozhovorů a krátkého představení vzniku kresby velmi oceňuji. Hra ani v této podobě není nijak extra dobrá, ale už rozhodně stojí za vyzkoušení. Přesto bych hraní doporučil jen zájemcům o herní historii a fanouškům animace.

Po neuvěřitelných třinácti letech se druhý Age of Empires dočkal dalšího rozšíření a to pěkně rozsáhlého. Většinu obsahu tvoří šestice kampaní doplněná o sérii samostatných scénářů Battles of the Forgotten, podobně jako tomu bylo i u The Conquerors. Nechybí ani nové civilizace, včetně Slovanů, které mají i unikátní jednotky. A pak řada dalších drobností jako fauna(velbloudi, medvědi, lamy...), budovy nebo režimy do multiplayeru. Rozšíření vyšlo původně pro HD Edition, ale je k dispozici i v rámci Definitive Edition. Nejsou ale zdaleka totožné.

Nejprve ale ke kampaním. Zmíněnou šestici tvoří Alaric, Sforza, Bari, Dracula, El Dorado a Prithviraj. Každá tentokrát obsahuje odlišný počet scénářů, konkrétně tři až pět. Nejvíce mě bavila asi Bari, Dracula a Prithviraj. Každá má povedené mise, Dracula se motá kolem Slovanů a indická kampaň je zajímavá svým zasazením. Sloní jednotky jsou super obecně a řada takových lučištníků na slonu už nadělá v nepřátelské armádě pěknou paseku. Více než polovinu kampaní jsem hrál dvakrát, právě kvůli odlišnostem HD a DE. DE totiž doplnila mise aby jich každá kampaň měla pět a v některých případech jsou dost upravené nebo zcela nahrazené. Dracula je téměř beze změn, ale Bari by člověk ani nepoznal. El Dorado v DE chybí úplně a moc se nedivím. Tato kampaň je šíleně naskriptovaná a průchody misemi jsou tak dost lineární. Někdy je bloudění po mapě až otravné, nepomáhá ani nepřehlednost pralesní krajiny. Přitom nápad dobrý, zajímavé prostředí, jen to provedení pokulhává.

Celkově je ale nový obsah povedený, především v DE je zážitek už hezky uhlazený. Obtížnost je vyšší než dříve, ale až na pár výjimek nejde o nic problematického. V datadisku je více chození než dříve a někdy trvá než se dostanete ke stavbě základny. Z rozšíření The Forgotten mám ale nakonec dobrý celkový dojem a i když hodnotím stejně jako první datadisk, tak je přece jen o chloupek lepší - především díky větší porci obsahu.

R-type je pravděpodobně jednou z nejznámějších shoot'em up her. Jako taková vyšla na mnoho platforem a na několika z nich jsem ji v minulosti hrál. Nedokážu ale říct zda jsem se někdy dostal do konce, to si už nepamatuji. Párkrát jsem se s hrou setkal i na automatech, ale výsledek bude nejspíš podobný. Tentokrát jsem se díky vydáni na konzoli Evercade rozhodl hru dokončit. V době vydání musel R-Type na automatech působit jako zjevení. Velký podíl na tom má i zvolená stylizace. Graficky i atmosférou jde stále o velmi působivou hru, ale pohledem roku 87 to muselo být ještě výraznější. Dnes už samozřejmě existuje mnoho graficky vyspělejších titulů, ale hratelnost této legendy nezestárla.

Hra přináší osm úrovní, přičemž každá je něčím zajímavá. V každé úrovni jsou jiní nepřátelé na jejichž likvidaci má vaše loď řadu zbraní a může sebrat nejeden power-up. Některé zbraně mi přijdou užitečnější než jiné, ale většina jich je rozhodně použitelná a vyplatí se volit správnou podle dané úrovně. Někdy se totiž rozhodně vyplatí použít slabší zbraň s tou výhodou, že můžete střílet v klidu schovaný. Průchody jednotlivými úrovněmi zdaleka nejsou snadné, ale pravou výzvou jsou teprve boje z bossy. I s možností ukládání je dohrání náročné a jsem vděčný za možnost neomezeného počtu kreditu. Hra není tak hektická jako jiné tohoto žánru (třeba Ikaruga), klade větší důraz na zapamatování si vzorů chování protivníků. Celkově jsem si hraní opravdu užil a vlastně nevidím důvod proč R-Type nedat šanci. Rozhodně se plánuji podívat i na nějaké novější inkarnace.

Série Metal Slug má letos třicáté výročí a jelikož první díl jsem v minulosti dohrál opakovaně, rozhodl jsem se oslavovat až dalšími díly. Začnu nezvykle grafikou, protože takhle detailní a živý pixelart je opravdu něco. Koncem devadesátek šla většina výkonu do 3D, ale SNK mělo vlastní přístup a podařilo se jim v sérii vytvořit perfektní vizuál. Hratelnost šestice misí jde ve šlépějích prvního dílu.

K dispozici jsou nové zbraně, třeba laser je super, a nová vozidla. Nejzajímavější je ale možnost transformace postavy. Například v druhé misi vás špatný zásah promění v pomalou mumii, která má i omezené možnosti útoku. Sice lze najít protijed, ale ve špatné chvíli je to jasná smrt. Obtížnost je vysoká, asi na úrovní prvního dílu a rozhodně bych nechtěl zkoušet dohrání na jeden kredit. Rozhodně se vyplatí osvobozovat zajatce a ničit kde co, protože se hodí každá lepší zbraň nebo bonus. Především na bosse na konci úrovní se nevyplatí jít se základní zbraní. Další novinkou je dvojce dalších hratelných postav a dvojce pomocníků, kteří po osvobození bojují po vašem boku. V některých částech hry dochází ke zpomalení, což je známý problém (i u originálního automatu) a je vyřešen až ve verzi Metal Slug X. Nakonec není novinek málo a hra navíc zachovává plynulou a chytlavou hratelnost. Metal Slug 2 rozhodně doporučuji i když možná spíše v X verzi.

Třetí díl přenesl dobrodružství Sydney Huntera na 16-bitové systémy, konkrétně SNES. A na hře je to vidět nejen na detailnější grafické stránce, ale i co do rozsahu. Hra je tentokrát rozdělena na dvanáct samostatných jeskyní, které jsou čím dál rozsáhlejší. Asi od poloviny hry je před koncem i sekvence hektického výstupu skákáním po plošinách a lezením po liánách, protože se jeskyně celkem svižně plní lávou. To jsou nejnáročnější části hry a zároveň moje nejméně oblíbené. Ono je není až tak problém zvládnout, stačí pár pokusů a už se dá i tušit která cesta nebude ta pravá, ale obecně nemám rád hraní v časovém presu.

Jednotlivé jeskyně nejsou malé ani velké, orientace není problém. Lze se i podívat na automaticky kreslenou mapu, ale vlastně jsem to použil jen na začátku. Nejproblematičtější je si pamatovat, kam který poklad patří aby otevřel cestu dál. V tomto díle se už nestačí protivníkům jen vyhýbat, ale lze je i likvidovat pomocí bumerangu. To se hodí na plnější oblasti a úzké průchody. Navíc samotný princip bumerangu lze hezky využít a zasahovat i hůře dostupné nepřátele zpětným pohybem.

Díky rozdělení na části se ke hraní lze vracet bez obav ze zapomínání, takže se dobře hodí i na kratší herní seance. Také není potřeba při ztrátě životů opakovat celou hru, už dosažené jeskyně jsou přístupné klasicky kódem. Celkově jde o zatím nejpovedenější díl, který pěkně kombinuje skákání, boj a průzkum. Caverns of Death sice nejsou ničím originální nebo inovativní, ale přináší poctivou porci zábavy.

Hra o metru v Brně je moje třetí od Spytihněva, ale její hodnocení je nejkomplikovanější. Základní myšlenka je povedená a i provedení stojí za to. Jako nový strojvedoucí zažíváte v lehce hororovém ladění řádku prapodivných událostí. Úkoly jsou různorodé, rozhodně nejde jen o řízení soupravy. Příběh není komplikovaný, ale atmosféra a celkově prostředí stojí za průzkum. To je vlastně nejlepší část hry. Procházení jednotlivých stanic ať už v rámci příběhu nebo jen ze zvědavosti je povedené a téměř všude je nějaká zajímavá maličkost. Jen asi dvě stanice jsou spíše výplň.

Samotné řízení metra je jednoduché, ale přísné. Do každé stanice je potřeba dojet v těsném časovém limitu a zastavit dost přesně. Nejprve to působí skoro nemožně, ale řízení lze dostat do ruky a nakonec není tak obtížné ani splnit achievementy jako dojet včas bez použití brzdy. V rámci hry řídíte jen párkrát a vlastně jen jednou déle. Lze získávat reputaci za dodržení času a při třetím průchodu jsem udělal jen jednu chybičku. Příběh naštěstí nijak neřeší chyby, takže si lze hru užít v klidu.

Největším problémem hry je její krátkost. Tři průchody včetně průzkumu všech prostor a získání achievementů zabralo jen 3,5h, první průchod s průměrným průzkumem něco kolem hodiny a půl. Tedy, plánoval jsem hned napoprvé prozkoumávat více, ale nějak byl najednou konec a musel jsem se pustit do dalšího kola. Hra totiž končí dost náhle. Takže jestli chcete navštívit všechny stanice, tak neotálejte. Je to škoda, rozhodně by se dala ještě nějaká hodinka ve hře strávit a ani by nepotřebovala nové prostory, jen třeba nějaké vedlejší linky nebo náplň v prázdnějších stanicích. Hraní jen podle příběhu také vynechá asi polovinu stanic, což je dost škoda.

Od podobného typu hry jsem nečekal 20-30 hodin jako mám v SHROTu a HROTu, ale tohle je prostě málo. Na druhou stranu je to málo, ale dost kvalitního obsahu a celkově mě Spytihněvova tvorba baví, takže hodnotit méně také nechci. V nedávné aktualizaci byl přidán režim Volné jízdy, což pro někoho může být plus a třeba se ještě dočkáme nějakého rozšíření.

Moon Patrol je i dnes překvapivě chytlavá akční arkáda. Hra je z jistého pohledu dost moderní, jde totiž o téměř klasický Endless runner :-) Ovládáte měsíční vozítko, které se stále pohybuje doprava a vaším cílem je přežít co nejdéle. Je nutné přeskakovat krátery, miny a jiné překážky a do toho likvidovat nepřátelské létající talíře, které po vás samozřejmě také střílejí. Ovládání je jednoduché, lze zpomalovat, zrychlovat, vyskočit a střílet. Střelba probíhá současně nahuru a vodorovně.

Hra je rozdělena do fází, přičemž se každá skládá z pěti etap. Postup indikuje abeceda, takže je vždy jasné, kolik zbývá do konce fáze. První je fáze pro začátečníky po které následuje obtížnější pro "šampiony". Ta se opakuje třikrát, i když lze hrát donekonečna. Hra je dost obtížná a dohrání házením pětikorun bych nechtěl absolvovat. Dnes to naštěstí není problém. Základní hratelnost je stále dost návyková a není problém jet jeden pokus za druhým. Ve své době šlo o jednu z nejpopulárnějších arkád, takže se dočkala portů pro řadu platforem i mnoha klonů. Pár verzí pro jiné platformy jsem zkoušel, ale jsou výrazně horší a to i graficky. Originál ale rozhodně stojí za zahrání a přinese pěkných pár hodin zábavy. Žádného smysluplného skóre jsem nikdy nedosáhl, ale času v žádném případě nelituji.

Hra na první pohled vypadá jako klasická beat'em up zasazená do japonského prostředí, ale přináší několik zajímavých prvků. Vaší hlavní zbraní je meč a jediným dostupným útokem se můžete prosekat přes několik slabších nepřátel. Ale ta pravá zábava i výzva spočítá v nabíjení útoku. Při držení tlačítka se následný útok zesiluje a to až o několik úrovní. Mění se síla, dosah i grafický efekt. Hratelnost tak nespočívá ve zběsilém mačkání útoku, ale ve správném načasování a manévrování. Souboje jsou stále dost rychlé, ale tento prvek je pěkně ozvláštňuje.

Hra nabízí celkem pět úrovní a není tak moc dlouhá. Ani obtížnost není na poměry arkád vysoká. Vydržíte pár zásahů, počet lze v daném životě dokonce navýšit a dohrání na několik málo kreditů se nechá zvládnout celkem rychle. Dohrání na jeden kredit by dalo více práce, ale umím si to představit spíše než u řady konkurenčních titulů. Grafika je hezky barevná a pěkně vyvolává atmosféru dobového, trochu fantasy, Japonska. Fanouškům žánru rozhodně doporučuji tento méně známý titul vyzkoušet.

Shrine of Peril je první dobrodružství Sydney Huntera. Hra vznikla pro konzoli Intellivision což znamená mnohem více omezení než u druhého dílu. V zásadě se jedná o takový zjednodušený Pitfall. Běžíte stále rovně, vždy po několika obrazovkách se změní prostředí a cílem je dostat se k pokladu. Po jeho získání opakujte, jen s vyšší obtížností. Ultimátní cíl je zisk co největšího počtu bodů než vám dojdou životy. Přes obrazovky samozřejmě nestačí jen běžet, obsahují čím díl více překážek. Nejprve stačí přeskočit hrbol, ale později je nutné se vyhýbat netopýrům nebo pavoukům. A aby to nebylo tak jednoduché, na každé prostředí je časový limit, po jehož vypršení nepřekvapivě ztrácíte život. Všechny skoky vyžadují přesné načasování, hra trestá dotek každého nebezpečného pixelu, ale to se nechá naučit. Naopak největší problém je v pozdějších fázích stihnout časový limit. Stačí na chvíli zastavit aby vás nesejmul netopýr a máte smůlu. Po pár opakováních se navíc dost dostaví stereotyp. Hra je rozhodně dobrá a umí pohltit, ale bohužel jen na krátkou dobu. Jako rozjezd série ale povedené.

První a vlastně jediné dobové rozšíření pro Age of Empires II přináší pětici nových civilizací a čtyři kampaně. Samozřejmě jsme se dočkali i řádky vylepšení ve stylu nového terénu, obnovování farem nebo multiplayerových módů. Za hlavní ale považuji kampaně a s nimi související civilizace. První tři kampaně jsou plnohodnotné ve stylu původní hry. Attila, El Cid i Montezuma přináší každý šest misí a svou civilizaci. Nejvíce jsem si oblíbil kampaň Montezuma protože nabízí odlišné prostředí a i Aztécká civilizace je zajímavá.

Čtvrtá kampaň je spíše souborem samostatných misí. Těch je rovnou osm a každá je v jiném historickém období. Také hratelná civilizace se střídá, od Franků u Tours po Japonce u Kyota. Každá mise je doplněna o historické zasazení. Navzdory absenci spojujícího faktoru jsem si hraní užil a po osmi klasických kampaních šlo o příjemné zpestření. Navíc také došlo k soubojům větších flotil. Potěší že obtížnost je zhruba stejná a nevystřelila do nesmyslů jak to občas u datadisků bývá. Celkově je rozšíření povedené, přináší dost obsahu i trochu svěžího větru.

Na sérii plošinovek Sydney Hunter jsem narazil díky cartridgi pro Evercade, která obsahuje první tři díly. Náhodně a vlastně jen na zkoušku jsem nejprve zapnul druhý díl, ale hraní mě nepustilo až do závěrečných titulků. Samotná hratelnost je jednoduchá. Sydney prochází chrámový komplex, sbírá poklady a snaží se dostat k východu. V tom mu brání jak prostředí, například tekutý písek, tak nepřátelská havěť jako netopýři nebo hadi. Těm je nutné se vyhýbat, protože nemáte žádnou zbraň ani jinou obranu. Některá důležitá místa hlídají domorodci, kteří vás nepustí dál bez daného počtu drahokamů, takže je nutné prošmejdit každou píď. Část drahokamů je ukrytá v truhlách ke kterým je třeba klíč.

Evercade obsahuje verzi hry pro Sega Master System, čemuž odpovídá technická úroveň. Grafika je nakreslena opravdu hezky a na malém displeji vypadá o to působivěji. Těch necelých padesát obrazovek není na dlouho, ale trvá naučit se správné postupy na jednotlivé překážky. Hraní je navíc opravdu zábava a zas po nějaké době jsem se nemohl od hry odtrhnout až do noci. Hru tak nemohu jinak než doporučit.

Druhý díl série Age of Empires považuji za nejlepší v sérii(ačkoliv čtyřku jsem zatím nehrál). Hra je dost podobná prvnímu dílu, ale vylepšuje většinu nedostatků. Zasazení se posunulo do středověku a na hráče opět čekají čtyři období. V každém období se zpřístupňují lepší technologie, přičemž nejzásadnější přináší třetí, doba hradů, a čtvrtá imperiální. Stavba hradu je obecně důležitá protože přináší přístup k unikátní jednotce dané civilizace. Ta je obvykle dost šikovná a umožní upravit strategii.

Jednotlivé civilizace mají většinu budov a jednotek stejné, ale mění se alespoň jejich vizuální zpracování. Především jsou ale rozdílné vlastnosti. Jedna civilizace má silnější rytíře, druhá levnější pěchotu a třetí výhodu při získávání dřeva. Takže i když za každou stavíte stejné budovy, tak rozhodně doporučuji upravit celkovou strategii silným stránkám dané civilizace. Některé pokročilejší technologie navíc nejsou přístupné každému.

Multiplayeru Age of Empires jsem nikdy moc nedal, na to měla naše skupinka jiné RTS, takže hlavním obsahem jsou pro mě kampaně. Těch je rovnou pět, přičemž první s Williamem Wallacem slouží jako tutoriál. Kampaně i jednotlivé mise jsou pěkně zpracované a pevně propojené příběhově, i když se přesně nedrží historie. Nevýhodou je přílišná linearita některých částí. Jinak každá kampaň obsahuje šest misí, což je akorát na postupné seznámení s danou civilizací.

Celkově jde o velmi povedenou strategii u které nejvíce oceňuji zajímavé historické zasazení a kampaně. Díky popularitě se navíc dočkala i spousty dalšího oficiálního i neoficiálního obsahu a to i pro jednoho hráče.

64th Street: A Detective Story je klasická beat'em up nejvíce podobná Final Fightu. Jako jeden z dvojce detektivů se vydáte na záchranou misi převážně v městském prostředí. Prostředí vypadá pěkně a dobově, nejvíce mě zaujala poslední úroveň ve vzducholodi. Postavy se od sebe liší bojovým stylem. Starší Rick více spoléhá na sílu, naopak mladší Allen na rychlost. I v tomto je vše dost podobné Final Fightu. Oba mohou protivníky chytit a odhodit, což není v žánru nijak překvapivé, ale možnost hodu na pozadí už ano. Díky tomu lze některé části rozbít a odhalit skryté předměty. Ve víru akce jsem na to často zapomínal, ale o to příjemnější to bylo vždy překvapení.

Nepřátelé jsou různorodá skupinka výtržníků a bojovníků. Nejvíce ale dají zabrat bossové. Každý má nějaký nepříjemný útok a chce to pár pokusů naučit se narušovat jejich akce. Ve finále se dočkáte jejich slabších verzí v řadě za sebou a samozřejmě hlavního padoucha. Ten má navíc originální zbraň, kterou mu lze ukrást. Je dost účinná a nezničitelná, takže rozhodně doporučuji. Celkově jde o dobrou hru, která je trochu ve stínu starších a slavnějších jmen a pozdějších pokročilejších zástupců žánru. Rozhodně ale stojí za zahrání. Osobně chci zkusit i navazující sérii Rushing Beat na SNESu.

Earth Defense Force je pro mě málo známá shoot'em up, kterou jsem si špatně spojoval se stejnojmennou sérií 3rd person akcí. Ale k samotné hře. Ta není vůbec špatná. V šestici celkem klasických úrovních se musíte prostřílet hromadou protivníků a na konci obtížnějším bossem. Základní výběr hlavní zbraně lze po každé úrovni měnit a využít tak jejich silné stránky. V každé úrovni se totiž hodí něco jiného a ačkoliv lze hru dokončit určitě jakkoliv, tak volba správné strategie může vítězství usnadnit. Obtížnost sice není extrémní, ale stále jde o klasickou arkádu, takže rozhodně není lehká.

Dobrá je i mechanika změny formace, která určuje jak je vaše palba koncentrovaná nebo naopak plošnější. Jinak od hry dostanete to, co od běžného zástupce žánru lze očekávat. Grafika i zvuky jsou slušné, ovládání responzivní. Nejvíce tak potěší mechaniky zbraní a slušná různorodost nepřátel. Pokud ale máte žánr shoot'em up rádi, tak E.D.F.: Earth Defense Force určitě stojí za zahrání.

Her z platformy Intellivision jsem moc nehrál a Astrosmash je první, kterou považuji za dohranou. I když to je u podobných, většinou nekonečných, her vždy dost diskutabilní. Hratelností je Astrosmash dost podobný třeba Space Invaders, prostě ovládáte něco střílejícího ve spodní části obrazovky a odrážíte útoky. Zde jde především o meteority a rotující bomby, vše různých velikostí. Bomby nesmějí dopadnout, jinak ztrácíte život. Celá hra postupně zrychluje, častěji se vyskytují řízené střely nebo UFO. Vše se nechá sestřelit, včetně řízených střel když to stihnete, což je fajn. Bohužel, ve chvíli kdy je střela dole už nemáte jinou možnost, než skočit do hyperprostoru a přenést se na náhodné místo. To vás může zachránit, ale také zabít. Díky této náhodnosti jsem funkci moc nepoužíval a doplatil na to v pozdějších fázích.

Hra se dá rozdělit do úrovní podle barvy pozadí / dosaženého skóre. V šesté se pozadí vrací k černé a další bodové milníky už jen zrychlují hru. Zhruba na 120 000 jsem začal rychle ztrácet nastřádané životy a teprve se začal učit používat hyperprostor. Hře jsem dal vždy pár pokusů a ve finále zvládl 162 000. Skvělé je, že hra funguje i v dnešní době. Po prvním zapnutí a skončení tak v 10 minutě jsem si říkal dobré, stačilo. Ale za chvíli jsem hrál znovu a pak ještě pravidelně několik dní. Nakonec mám nahráno asi 8 hodin... Takže rozhodně doporučuji vyzkoušet pokud máte tyhle jednoduché herní smyčky rádi.

Po dohrání Hi-Res Adventure #3: Cranston Manor jsem nemohl jinak, než se pustit i do její předlohy. Tentokrát jde už o čistě textovou adventuru a to jsme překvapivě ve stejném roce. Hru vytvořil samostatně Larry Ledden a při průzkumu před hraním jsem zjistil, že vyšla i pro dost zapomenutou platformu North Star Horizon. Byl to špatný nápad, ale rozhodl jsem se zkusit právě tuto verzi. Najít emulátor, který nakonec běžel v dalším emulátoru, trochu se naučit s North Star DOSem a ve správné verzi BASICu hru spustit. No skoro další hra. Každopádně se dílo podařilo a nakonec jsem si hraní dost užil - oboje :-)

Sbírání pokladů je stejné jako v pozdější verzi, ale lokace se liší. Nejde o žádné zásadní změny, hlavní body jsou stejné, ale mapa použít úplně nejde. Nakonec jsem hrou prošel v trochu jiném pořadí zisku předmětů. V této verzi je také více znát podobnost s Colossal Cave Adventure, především jsem vzpomínal na boje s trpaslíky. Hra má zajímavě řešenou logiku ovládání. Fungují tradičně dvouslovné příkazy, ale vysvětlení je jednoduché - ovládáte na dálku droida. Po dohrání jsem se dočetl, že se droid může bez odpočinku vybít a opravdu ve verzi na Atari se to děje. Z tohoto hlediska byla volba North Star asi lepší, protože průzkum lokací, ve kterých nelze odpočívat, by byl dost peklo. Celkově jsem si ale hraní užil a díky exotické platformě asi i více než známější verzi od Sierry.

Další díl série Hi-Res Adventure přináší opět naprosto odlišné prostředí. Po vyšetřování vraždy v domě, záchraně světa před asteroidem a pohádkovém dobrodružství přichází na řadu opuštěné město a hledání pokladů v rozsáhlém sídle. Hratelnost je pro sérii klasická, parser doplněn o grafiku. V tomto díle navíc jde o předělávku čistě textové The Cranston Manor Adventure od Larryho Leddena, takže textovka s grafikou platí víc než jindy. Při hraní jsem si mnohokrát vzpomněl na první Zork a Colossal Cave Adventure. Zde je také cílem shromáždit poklady a i některé překážky jsou podobné. Narazíte na tmavé prostory kde je potřeba lucerna, ale v určitém bodě je nutné ji zhasnout.

Rozsah hry je opět o něco větší, pár částí je navíc trochu labyrint(nic tak hrozného jako ve trojce). Naštěstí jsou popisy dostatečně jasné a s mapkou bloudění moc nehrozí. Vzhledem k počtu předmětů i záludnosti některých hádanek je celková obtížnost také vyšší. Pochválit musím grafiku, jednotlivé obrazovky působí mnohem lépe než v předchozích dílech. Cranston Manor má dobrou atmosféru, většinu hraní jsem se těšil co najdu na další obrazovce. Hodnocení je obtížné, hra je ale lepší než předchozí díly, takže dávám pět procent navrch. Uvidíme jak na tom budou další díly.

V komentáři na Nephise Begins jsem sice psal, že další hry od Bodura neplánuji, ale přesto teď píšu komentář na hru ke které byl Begins preqeuelem. Bylo to takhle. Při čtení témat k Herní výzvě 2026 jsem narazil na hry z Turecka a hned jsem si vzpomněl na jméno Tonguç Bodur. Stopu v paměti a ne zrovna slabou zanechají i špatné hry. Překvapivě byla ovšem vzpomínka na příběh dívky Nephise spíše pozitivní. Krátký walking simulator v hezkém prostředí, to vlastně nezní špatně. A jak tedy původní hra obstála? Hned na začátku řeknu to vlastně nejhorší - naprosto stejně.

Při průchodu malým lesíkem a krátkou jeskyní seberete deset orbů, vyřešíte jednu hádanku s otočením čtyř soch dle nápovědy a potkáte přerostlé zvíře. Vše je téměř stejné a největším rozdílem je tak vlk místo lišky nebo orby místo hub. Svět je sice dost prázdný, ale působí stále hezky. Nic moc další ke hře nejde dodat, za půl hodinky je po všem a hrát znovu opravdu nemá význam. Možná kdyby Bodur spojil tak deset svých her v jednu, tak máme průměrný titul, ale takhle je to stále totéž. Vlastně nic moc špatného, ale jen krátký výlet který neurazí. Mé hodnocení je trochu lepší, protože vlastně až Begins kopíroval tento díl a už jsem také věděl do čeho jdu. A navíc mám teď podivnou chuť časem prozkoumat další podobné hry.

Tato trojrozměrná adventura z vlastního pohledu mě uchvátila hned při prvním představení. Zaujalo mě především krásně zpracované prostředí a tajemná atmosféra pustého ostrova. K hraní jsem se sice dostal až šest let po vydání, ale rozhodně nejsem zklamaný. Příběh začíná ještě v kajutě na lodi, ale velice brzy se dostaneme na pláž a tam se teprve začne rozehrávat ta hlavní část. Hra nás postupně provede nejenom událostmi ztracené expedice, ale i historií ostrova a především minulostí hlavní hrdinky. Příběh sice není extra propletený, ale je zajímavý a rád jsem se dozvěděl každý střípek z jeho mozaiky. Hratelnost je založená na průzkumu prostředí a plnění logických hádanek. Těch sice není mnoho, ani nejsou kdoví jak obtížné, ale rozhodně nejde o čistý walking simulátor.

Hra je rozdělena do kapitol a i v rámci ostrova se hezky mění prostředí. Hádanky se také přizpůsobují prostředí a obecně jsou čím dál komplikovanější. Obtížnost sice není vysoká, ale řešení chce věnovat pozornost prostředí a jeho průzkumu. Všude roztroušené poznámky a zápisy do deníku postavy odhalují nejen příběh, ale i indicie k překonání překážek. Call of the Sea nabízí dva konce, přičemž volba je až v samotném závěru. Zkusil jsem oba a oba jsou povedené, ale ten "kde zvolíte ostrov" je podle mě lepší a logičtější. Grafika je velmi povedená a krásně doplňuje hutnou atmosféru. Obzvlášť v místech kde se střídá pohyb pod vodou a na suchu vše působí krásně a tajemně. Také hudba je pěkná a některé skladby stojí i za samostatný poslech. Celkově jde o povedenou adventuru, obzvláště vzhledem k tomu, že jde o prvotinu studia.

Se čtvrtým dílem dorostla série Epic Battle Fantasy do plnohodnotné dospělé hry. Zatímco první dva díly byly spíš arénové jednohubky a trojka otevřela svět, čtyřka konečně působí jako dospělé, komplexní RPG. Po povedené trojce jsem měl trochu obavy, jestli Matt Roszak dokáže tuhle sérii ještě někam posunout, aniž by to začalo být jen "víc téhož". Ale stačilo pár hodin a bylo jasno – Epic Battle Fantasy 4 je nejen dobrým a větším pokračováním, ale přináší i zajímavé novinky. Základem je opět klasický tahový soubojový systém, na který jsem si u série zvykl, ale tady je doveden k ještě větší komplexnosti. Přidání Anny do party není jen kosmetická změna; její lučištnické schopnosti a synergie s ostatními postavami přidávají do bitev další vrstvu taktizování. Schopností a vybavení je už opravdu velké množství, navíc lze vše vylepšovat. Nepřátelé mají své odolnosti a slabiny, nelze se rozhodnout pro pár zbraní a kouzel, je nutné se věnovat něčemu z každé skupiny. Naštěstí je ve hře i na střední obtížnost dost předmětů a bodů na vylepšení většiny.

Postup po mapě světa je přirozený a krásně se postupem hrou otvírají zkratky a skrytá zákoutí. Rozsah je ještě o dost větší než u trojky a ani po 27 hodinách nemám hotové všechny nepovinné souboje v Battle Mountains. Základ je ale hotov snad kompletně. Grafická stránka také trochu pokročila, ale především musím pochválit slušný soundtrack. Hra je navíc opět prošpikovaná humorem a narážkami na herní legendy typu Final Fantasy nebo Pokémon, což mi jako fanouškovi žánru vždycky vykouzlí úsměv na tváři. Ve výsledku jde o zatím nejlepší a nejucelenější díl série. Mapa je obrovská, tajemství jsou na každém rohu a grind se tady prakticky nekoná, protože zkoušení nových strategií a kombinací elementů je prostě zábava sama o sobě. Prozatím jsem v sérii strávil dost času a v nepovinné části už se dostavoval stereotyp, takže další díl si nechám najindy, ale rozhodně je v plánu.

Bad Dudes je jedna z mnoha automatových beat'em up her, tedy žánr který si vždy rád zahraji. Bohužel, zrovna tento titul je spíše průměrný. Cestou za osvobozením uneseného prezidenta bojujete především proti různým nindžům. Sedm lokací není špatných - čeká vás klasika od města po les, nejzajímavější jsou jedoucí kamion nebo vlak. Největší problém jsem měl asi s jeskyní. Padající krápníky, pobíhající psy, které je nutné zasáhnout z podřepu, a ještě pár pastí na podlaze. Obtížnost pro daný žánr a platformu je vyšší.

Hlavní problémem je ztráta zdraví nejen při zásahu, ale i při doteku. Když je na obrazovce větší počet protivníků, tak se tomu skoro nedá vyhnout. Ačkoliv jsou jednotlivě slabí, stačí jeden dva údery, tak hromadně z obou stran je to horší. Mimo vlastních nohou a rukou se můžete do nepřátel pustit i za pomoci pár zbraní. Nejšikovnější jsou nunčaky, díky jejich dlouhému dosahu, což dost pomáhá. Podle popisu hra působí jako klasický zástupce beat'em up, ale hratelnost je oproti většině nějak nudnější. Nedokážu to pojmenovat, ale ani souboje ani prostředí mě ničím nezaujali.

Už z názvu lze očekávat, že v tomto rozšíření dostanete pod kontrolu samotného Infiltrátora. Ten má za úkol zlikvidovat jednoho z velitelů odboje a získat utajované informace o Johnu Connorovi. Hra za mnohem odolnější stroj je, podle očekávání, působivá. Během postupu opravdu cítíte , že vás nic nemůže zastavit. Nejste samozřejmě nezničitelní, ale odolnost je vyšší a díky tomu se také setkáte se slušným množstvím protivníků. Váš úkol je jasný od začátku, ale není přesně známé kde se cíl nachází. Během průzkumu musíte z různých zdrojů získávat informace, které vám nakonec odhalí vchod do tajného úkrytu. Zjistíte také polohy dalších významných cílů nebo třeba jen skladů odboje. Je jen na vás, zda zničíte i tyto vedlejší cíle, ale vřele to doporučuji. Samotné rozšíření totiž přináší jen tuto jednu mapu, kterou lze i při pečlivém průzkumu dohrát za slabé dvě hodiny.

Podrobný průzkum také doporučuji kvůli třem skrytým easter eggům, které pěkně odkazují na film. Jejich nalezení a samotný závěr rozšíření považuji za nejpovedenější momenty. Mapa jako taková je povedená a dostatečně rozsáhlá, spousta cestiček a zkratek. Navíc se při dalším rozehrání umístění úkolů mění, takže je zde i jistá znovuhratelnost. Přesto je rozsah největší chybou a potenciál tohoto zpracování je určitě větší. Na druhou stranu je to zadarmo a hraní jsem si užil.

Hry podle Terminátora vycházely vždy, ale nikdy jich nebyla žádná záplava. Mezi nejpopulárnější a podle mého i nejlepší patří FPS Terminator: Future Shock a právě na něj jsem si po spuštění Resistance vzpomněl. Jde také o klasickou FPS odehrávající se v budoucnosti a také plníte různé mise proti SkyNetu v kůži člena hnutí odporu. Resistance ale přináší méně futuristickou a takovou špinavější a modernější atmosféru. Příběh začíná pozvolna, nejprve je nutné přežít a plnit méně zásadní úkoly. Později se vše spojí, včetně vaší minulosti, a vyvrcholí povedeným závěrem.

Samotná akce má také vývoj. Zpočátku potkáváte slabší stroje a samotní Terminátoři přijdou později. Však je také na jejich zničení potřeba lepší výzbroj. Ke slovu přijde také plížení a ukrývání se před přesilou. Postupně ale i silnější protivníci padají ve větším počtu. Vylepšovat lze zbraně i dovednosti. Některé pomohou v boji, ale je také dobré se zaměřit na páčení zámků a hackování. Hodí se to jak pro průzkum, zisk více zásob, tak i pro některé vedlejší mise. Téměř v každé fázi je totiž k dispozici i vedlejší úkol. Doporučuji je plnit, hezky rozšiřují příběh a často jsou zajímavé. Navíc průzkum se vyplatí i kvůli munici a ostatním zásobám. Porůznu jsou také poschovávané různé poznámky a deníky, které přibližují život obyvatel nepřátelské budoucnosti.

Kampaň je tak akorát dlouhá a na normální obtížnost bez problému plyne. Zhruba od poloviny jsem měl už dostatek téměř všeho, alespoň bylo možné mapy hezky vyčistit. Grafická stránka je v pohodě, ale nečekejte žádný zázrak. Naopak musím pochválit hudbu a zvuky obecně. Potěší také přítomnost mnoha druhů strojů a řada narážek na filmové předlohy. Vaše činnost a volby při rozhovorech ovlivňují vztah hlavních postav k vám, což má následně vliv na události a konečné osudy. Celkově jde o dobrou střílečku a skvělou hru ze světa Terminátor.

Už podle názvu je jasné, že jde o hru pro GameBoy Advance, ale vzhledem k platformě bych očekával spíše plošinovku. Jde ale o klasickou FPS velmi podobnou nejslavnějšímu dílu série - Duke Nukem 3D. Omezený hardware je ale samozřejmě znát a to nejen na grafice. Jednotlivé levely jsou menší, respektive jeden tematický celek zakončený větším soubojem je rozdělen na více částí. Prostředí jsou různorodá od Egypta, přes městskou zástavbu až po mimozemskou loď. Zbraní i nepřátel je jméně, ale vzhledem k počtu levelů je množství dostatečné. Rozhodně nehrozí stereotyp a alespoň je každá zbraň využitelná.

Grafika je, především díky nízkému rozlišení, slabší, ale na malém displeji to tolik nevadí. Ovládání je bezproblémové. Zvuky jsou průměrné, hudby moc není, ale potěší klasické melodie. Kratší levely jsou vzhledem k přenosnému charakteru hry vhodné, ve volné chvilce odehrajete jeden a po víkendu v klidu další. Není tak nutné řešit, kterou část rozsáhlé oblasti jsem před dlouhou dobou prozkoumal. Ve hře je možné skákat, ale ne se rozhlížet vertikálně. Střelba nahoru a dolů je naštěstí automatická. Vzhledem k omezenému počtu tlačítek je toto řešení dobré. Hra je méně interaktivní než originální DN3D, tlačítka, dveře i tajemství se aktivují přiblížením. Munice není mnoho, takže doporučuji průzkum i hledání skrytých oblastí. Vzhledem k platformě jde o slušnou střílečku a sérii rozhodně nedělá ostudu, jen od hry nesmíte čekat stejnou úroveň jako od originálu.

Unity of Command II mě příjemně překvapilo tím, jak zachovalo ducha jedničky, ale přitom se celé rozumně posunulo dál. Mechaniky jsou o něco komplexnější a zásobování je ještě více v popředí a v rozhodujících momentech umí pěkně potrápit. Hra také nabízí větší hloubku, ale stále jde o přístupnější tahovou strategii.

V každém scénáři je kromě hlavního úkolu i několik vedlejších, oboje s limitem tahů na splnění. Získaná prestiž lze vždy po daném úseku kampaně vyměnit, během takzvané konference, za vylepšení vašich velitelství. Kampaň je ve hře jedna plus tutoriálová. Tu doporučuji nejen kvůli zvyknutí si na systémy hry, ale slouží i jako úvod do událostí. Také je rozumné si přečíst manuál, herní mechaniky jsou v něm pěkně vysvětlené. Podle vaší úspěšnosti a rozhodnutí v konferencích se můžete držet historických událostí nebo se vydat po alternativních cestách. Můj průchod byl tak půl na půl, díky čemuž jsem si zabojoval i na našem území. Zmíněná vylepšení vám přidají možnosti akcí v dosahu velitelství, zlepší dosah zásobování nebo získávání informací. Každý z hlavních národů které dostanete pod kontrolu má jedno či více velitelství a každé je třeba vylepšit zvlášť. Je tak nutné postupovat opatrně a volit co se na kterém bojišti více uplatní. Také posily během scénáře není možné povolat kamkoliv, ale jen do oblasti ovládané správným velitelstvím. Dalším novým prvkem jsou karty, opět většinou kupované za prestiž. Jejich akce mohou pomoci, ale tento prvek mi moc nesedl, takže jsem je využil jen minimálně, především na pomoc se zásobováním. Osobně jsem prestiž raději využil na vylepšení nebo alternativní cesty v kampani.

Množství jednotek není extra vysoké, ale potěší občasné přiřazení vojáků ze států jako Maďarsko nebo Indie. Graficky nejde o žádnou revoluci, ale vizuální styl dobře poslouží hře — mapa je čitelná, efekty nejsou rušivé a všechno podtrhuje strategickou čitelnost. V rámci tahovek je grafika skvělá. Unity of Command II je přirozený evoluční krok, který rozšiřuje a prohlubuje jádro jedničky bez ztráty identity. Pokud vám sedl styl původního dílu a nebojíte se více možností, dostanete hru, která často odmění promyšlené rozhodnutí a dokáže nabídnout uspokojivý strategický zážitek. Hraní jsem si dost užil a určitě se pustím i do některých rozšíření, druhý díl jich má celkem dost.

Druhá odbočka ze série Epic Battle Fantasy je tentokrát plošinovka. Matt musí projít dvacítku úrovní aby zachránil Natalii. K překonání už tradičních nepřátel mu poslouží nejenom klasický meč, ale i magie. V každé úrovni lze sesbírat až sto mincí a deset truhel. Za nalezení všeho je splněná úroveň označena hvězdičkou. Něco jsem si musel zopakovat, ale mám komplet celou dvacítku. V takovém případě je možné nakoupit všechna kouzla a vylepšení. Skákání a boj asi moc nepřekvapí, jen možnost se při seku mečem odrazit od nepřátel je zajímavá. Lze tak dosáhnout na hůře přístupná místa. Obtížnost je někde v průměru a jen asi dvakrát jsem musel úroveň opakovat. To ale neplatí pro poslední dvě, které jsou vyložené peklo. Až po téměř všech vylepšeních a se správnou výbavou jsou jakž takž hratelné. Hru jsem prošel na obtížnost Normal.

Po dohrání se ještě odemknou dvě výzvy. Jedna dlouhá s postupným porážením všech nepřátel a druhá klasická přes všechny bosse. Za zkompletování každé pětice úrovní se, minimálně ve Steam verzi, odemkne ještě speciální úroveň. Ty jsou označeny za extra těžké, s čímž musím souhlasit. Nejde ale až tak o protivníky, jako o náročné skákání, především za využití odrážení. Všechny jsem tak dokončit nedokázal a jeden čtvereček ve výběru úrovní tak zůstal uzamčen. Asi byt to šlo nacvičit, ale hra už byla tou dobou dost repetitivní. Celkově jde o průměrnou plošinovku na které je nejzajímavější zasazení do známých reálií. Pro fanoušky Epic Battle Fantasy tak stojí za vyzkoušení, ostatní si najdou zajímavější tituly.

Bullet Heaven je jedna z her, které matou svým názvem. Hra má totiž všechny potřebné aspekty žánru bullet hell a to včetně obtížnosti. Nečekejte žádnou nebeskou pohodu, zhruba za polovinou pěkně přituhne a už se to nezlepší. Na pokoření čeká dvacítka různorodých úrovní a navíc lze odemknout další čtyři bonusové. Podařilo se mi navštívit jen tři z nich, ta poslední zůstává uzamčena. Spustit lze ještě režim přežití, kde je nutné vydržet co nejdéle proti stále obtížnějším vlnám nepřátel. Sestava nepřátel i hrdinů je známá ze série Epic Battle Fantasy. Každý z hrdinů má jinou základní střelbu i speciální útoky. Za některé je hraní výrazně obtížnější, alespoň podle mého, protože mají méně užitečné útoky. Nejraději jsem hrál za tradičního Matta a pak za nováčka Annu.

Za postupně získávané peníze je možné si vylepšovat jak účinnost zbraní, tak počet životů nebo magnet na předměty. Zhruba za polovinou hry jsem musel začít opakovat úrovně abych vydělal na další vylepšení, protože se dost zvedla obtížnost. Na podobné hry nejsem nejšikovnější a většinou musím dost opakovat. Zde je navíc problém ovládání. Nevím zda je to způsobeno flashovým původem, ale je dost nepřesné a neresponzivní. Proti také obtížné, ale mnohem lépe ovladatelné, hře jako Ikaruga je to výrazné mínus. Naopak je zajímavé propojení s Epic Battle Fantasy a rozmanitost nepřátel. Hratelnosti také pomáhá devět hratelných postav (odemkl jsem jen osm), i když s některými se moc dobře nehraje. Celkově nejde o špatnou hru, která má své klady a za vyzkoušení stojí. Bohužel zápory dost kazí výsledný zážitek.

Epic Battle Fantasy přináší na třetí pokus výrazně propracovanější a zajímavější zážitek. Tentokrát už nejde jen o sekvenci bojů, ale o RPG s průzkumem světa, plněním úkolů a interakcí s řadou NPC. Dvojici hrdinů z prvních dvou dílů doplnil polepšený Lance. Rozdíly jsou patrné od prvních okamžiků. Začínáte ve vesnici kde vám obyvatelé zadají první úkoly a časem lze nakoupit zbroj, zbraně i materiál. Hlavním cílem je projít šest různorodých prostředí a porazit démona. Vedlejší úkoly dostáváte i od dalších postav roztroušených po světě, ale nemějte přehnaná očekávání. Úkolů je sice dost, celých třicet, ale vždy jde jen o dodání určitých předmětů, za které dostanete jiné. V několika případech se odblokuje nová schopnost. Vaši hrdinové se zlepšují nejen levelováním, ale učí se nové schopnosti a vylepšují je. Získávat a vylepšovat lze také vybavení, takže se hodí každý předmět co získáte.

Svět má velmi příjemný rozsah. Prostředí se pravidelně mění a stejně jako nepřátelé se jich řada vrací z prvních dílů. Úkoly se často povede splnit až o hodně později, ale pro cestování mezi prostředími lze použít krystaly, stačí je jednou aktivovat. Já hlavně zpočátku chodil pěšky a opakoval souboje, zisk zkušeností a předmětů se vždy hodí. Maximální level je bohužel pouze 30, což jsem dosáhl dost před koncem hry. Lze narazit na pět miniher, ale většina není moc zábavná. U prvních jsem se ještě snažil o nějaké skóre, ale pak už jsem jen zkoušel. Zvláštní je i mechanika zamčení skrytých obrazovek. V každém prostředí je postava, která vás za určitý počet získaných medailí pustí dál. Medaile odpovídají achievementům, takže je získáte za porážky bossů, získání levelu, nalezení všech truhel v oblasti a podobně. Některé jsou ale i za skóre v minihrách nebo dohrání na určitou obtížnost. Díky tomu jsem se nedostal všude, po dohrání mám jen 42 medailí. Soubojový systém je stále téměř stejný, což vůbec nevadí. Díky třem postavám máte více možností, což se hodí. A při opakování lehčích bojů je slušná šance vyřídit to rychle. Potěšilo mě úspěšné odemčení všech záznamů v Art Gallery a několik narážek na jiné hry a filmy. Celkově je třetí díl už velmi povedenou hrou, kterou jsem si užil. Je to takový návrat do starých časů prvních Final Fantasy a Dragon Quest, ale hezky po svém.

Druhý díl se nese ve znamení mírného pokroku. I tentokrát na hráče čeká řada soubojů v tahovém jRPG stylu. Kouzel a schopností je ale více a konečně se hrdinové dočkají i nějakého vývoje. Po několika vlnách nepřítel je možné přidat každé z postav bonus do statistik a do schopností. Statistiky jsou jasné a vždy stejné, ale schopnosti se nabízejí podle toho, které využíváte a co jste zvolili dříve. Matt a Natalie se díky tomu postupem hrou citelně zlepšují. Po každé třetině je také možné hru uložit. Díky těmto změnám je hraní o něco jednodušší a příjemnější. Účinky některých známých schopností a kouzel jsou trochu upravené. Mě nejvíce potěšila možnost konečně odstraňovat negativní efekty z celé skupiny najednou. Herní doba je jen o málo delší než u jedničky. Ve výsledku jde o hodně podobnou hru, ale každá změna byla k lepšímu. A teď konečně už do plnohodnotného třetího dílu. Hrána verze z Epic Battle Fantasy Colelction na Steamu.

Epic Battle Fantasy je první hrou v dnes už hezky rozvětvené sérii. To je hodně vidět na její náplni, takže se hra docela těžko hodnotí. Máte dvě postavy, přičemž je vaším cílem projít řadu bojů velmi podobných tahovému systému třeba Final Fantasy. Matt je válečník, Natalie mág a společně musí zachránit svět. Kouzel, schopností a, v Mattově případě i mečů, je dostatečné množství, takže lze hezky volit nejvhodnější taktiku. Nepřátelé jsou různorodou směskou potvor, démonů i robotů, každý zranitelný něčím trochu jiným.

Zatím to vypadá, že na Epic Battle Fantasy není žádný zápor, ale problémem je, že výše popsané je vše. Šestice bossů, každému předchází pár vln běžných protivníků a konec. Žádný vývoj postav, žádné odemykající se schopnosti. Na začátku hry a po každé třetině lze dokoupit předměty, celkem typické pro JRPG. Rozhodně doporučuji se zaměřit na obnovu MP a oživovací lektvar, bomby se také hodí. Na ostatní je lepší magie. Hrál jsem na obtížnost normal a poslední třetina už dala celkem zabrat. Zvlášť finálový souboj jsem opakoval čtyřikrát. Hodně pomohlo štěstí na náhodné generování útoků bosse. Celkově je hra povedená a zábavná, jen jí chybí něco víc. Každý další díl ale vypadá rozsáhleji a základ je zjevně zdravý. Hrána verze z Epic Battle Fantasy Colelction na Steamu.