Closure je spojením plošinovky a logické hry. Hlavním prvkem je práce se světlem. V tomto světě totiž neexistuje nic, co není osvětleno. Každá plošinka, kterou je třeba přejít, každé dveře, které chcete otevřít, je nejprve nutné zhmotnit pomocí světla. K tomu hra nabízí několik způsobů - zdrojů světla. Nejčastější jsou jakési světelné koule, ale postupně narazíte i na reflektory nebo něco jako zrcadla. Celý příběh je rozdělen do tří světů a každý přináší nové prvky a tím trochu jinou hratelnost. Po jejich dokončení se odblokuje závěrečných deset úrovní, z nichž ty poslední jsou delší a náročnější. Obtížnost je většinou celkem rozumná, ale čas od času nějaká úroveň umí pořádně potrápit. Obzvláště když se snažíte sbírat i bonusové můry, to jsou pak nějakou část opakoval hodně krát.

Celá hra je kompletně černobílá, což výborně dokresluje atmosféru hrátek se světlem. Svět také působí melancholickým dojmem, který se hodí k bezeslovnému zvláštnímu příběhu i závěru. Potěší možnost se kdykoliv vrátit do již prošlých světů a úrovní, není tak problém si vše zkompletovat i v pozdější fázi. Za pozornost také stojí komentář od vývojářů.

Aktuální verze dostupná na Steamu je již druhou inkarnací Closure. Původně šlo o flashovou záležitost, kterou jsem si původně spustil jen ze zvědavosti, ale nakonec také dohrál. Jde totiž o hru, která má sice stejné principy, ovšem jiné úrovně (i když pár jich určitě poznáte) i hlavní postavu. Některé prvky jsou ještě jednodušší, třeba klíč nemůže propadnou do prázdnoty a tím vám zablokovat postup. A většina pokročilejších mechanik ve hře také není. Přesto jde o příjemné prodloužení herní doby, pokud vás plnohodnotná hra bavila a určitě stojí za vyzkoušení. V pozdějších úrovních také umí dost potrápit a řešení bývá často trochu jiné. Celkově tak hru určitě doporučuji ať už v jedné nebo druhé verzi, ale nejlépe v obou.

Dune II způsobila mohutný rozmach real-time strategií, což se projevilo i na české tvorbě. Oba díly série Paranoia z Dune II vycházejí a celkem ignorují prvky z Warcraft II nebo Command & Conquer. No a strategie Shrot z roku 2024 právě na odkaz Pananoie navazuje. Je to opravdu unikátní přístup a vede k hratelnosti, která se dnes už nedělá (většina se na můj vkus moc modernizovala a ostatní vycházejí až z C&C a W2). No a jak to funguje dnes?

Shrot opravdu krásně vystihl dobré stránky této evoluční linie. Stavíme rozsáhlé základny, ve kterých jsou budovy nalepené jedna na druhou, verbujeme velká množství jednotek pro masivní útoky a budujeme desítky věží. Těžba, v tomto případě chmele a vody, musí být opravdu masivní. Vše je rychlé a akční. U Paranoie nebo Dune bych teď začal popisovat nedostatky, ale Shrot si s nimi díky době vydání poradil. Ovládání je plně moderní - označování více jednotek, skupiny, klávesové zkratky, výroba do fronty. Hra běží jak víno a má moderní rozlišení. Zkrátka super.

Začal jsem cvičnými misemi, kterých je překvapivě hodně a naučí hráče ovládání a herní principy. Většina je klasická, ale ovládání pokročilé techniky se hodí dostat do ruky. Odpalování raket je fajn samo o sobě. Kampaň nabízí tři strany, ale odlišnosti jsou pouze v barvě. Vždy je nutné ovládnout celé území v celkem devíti misích. To je bohužel málo a i vzhledem k příběhu a poslední misi bych se nezlobil za nějaké rozšíření, dějově třeba předcházející hře. Herní doba vzhledem k obtížnosti není vůbec špatná, ale chtěl bych více. Což je vlastně pro hru pochvala. Lze samozřejmě hrát skirmish, ale to mě nebaví tolik jako klasické mise. Potěší také česká lokalizace, včetně skvělého namluvení jednotek, a atmosférické intro. Ve výsledku je Shrot povedenou akční strategií pro fanoušky počátku žánru, kterou rozhodně doporučuji.

Další série od FromSoftware se od King's Field, Armored Core nebo souls dost liší. Echo Night totiž není akční hrou, ale 3D adventurou z vlastního pohledu. Celá hra je založena na pomalém průzkumu prostředí, řešení hádanek a vyhýbání se nebezpečí. Příběh začíná ve vyhořelém rodném domě hlavního hrdiny, ale brzy se přesune na hlavní dějiště, loď Orpheus. Ale dočkáme se i pár dalších prostředí, i když v mnohem menším rozsahu. Loď je plná duchů i jiných nadpřirozených jevů a je jen na vás zjistit, co se stalo a pomoci uvězněným duším odejít. Hry od FromSoftware obvykle vynikají skvělou atmosférou a nejinak je tomu i zde. Vše působí správně tajemně a místy i patřičně děsivě, ačkoliv se titul nesnaží být primárně hororem, ale spíše mysteriózní záležitostí.

Herní mechaniky jsou poměrně běžné, od rozhovorů po práci s předměty. Obtížnost je vzhledem k autorům posazena velmi nízko. Příběh v kombinaci s atmosférou mě u hry udržely vždy déle než jsem plánoval a dohrání tak bylo dost rychlé. Tomu napomohla i spíše kratší osmihodinová herní doba. Potěší různé konce pro jejichž dosažení stačí hrát od poslední uložené pozice. Dosáhl jsem tří a jsou dostatečně odlišné a mají i své vyznění. Za ideální bych neoznačil ani jeden, ale ke hře se to skvěle hodí.

Technické zpracování na první PlayStation je velmi slušné a engine dost připomíná King's Field. Ovládání je celkem v pohodě i díky nepřítomnosti akce, ale hra případně umožňuje tři další režimy. V nastavení lze také zvýšit rychlost pohybu, ale doporučuji to nepřehánět, hry by ztratila něco na své atmosféře. Manuál je nezajímavý, za pozornost stojí jen tři "deníkové" stránky. Celkově je hra dalším příjemným překvapením a rozhodně stojí za zahrání.

Ohodnotit druhý Unreal je celkem komplikované. Na hru se totiž lze dívat ze dvou různých perspektiv. V době vydání jsme všichni očekávali pokračování druhého dílu. Hru která na Unreal naváže a ideálně vše vylepší. Druhý díl se ale vydal vlastní cestou a s prvním má společného málo. Skaarje, nějaké zbraně a trochu estetiky, především v pozdějších částech. Grafická stránka je na svou dobu stejně povedená jako u prvního dílu. Ale to je vlastně vše a Unreal II tak v tomto selhal. Největším problémem je naprosto jiná atmosféra, pryč je pocit tajemna až pochmurna z první hry a rozlehlé lokace k prozkoumání.

Byla by ale škoda hru kvůli tomu zatracovat. Jako samostatný titul totiž funguje dobře. Během průměrného příběhu cestujete po různorodých planetách, které jsou opravdu pěkně udělané a originální. Nepřátelé se chovají různě a je rozdíl bojovat se Skaarji, lidmi nebo různými mimozemskými potvorami. Akce samotná je fajn, stejně jako pocit ze střelby. Hodně hraní ubližuje velmi pomalý pohyb vaší postavy. Hra také není dlouhá, za osm hodin je v pohodě hotovo. Prostřední obtížnost je tak akorát.

Dvanáctka misí má různé úkoly. Nejčastější je dojít pro artefakt nebo tajná data, ale dočkáte se i obraných misí. Celou dobu jste ve spojení s vaší lodí nebo dalšími lidmi na povrchu, takže atmosféra není špatná. Bohužel je design velmi koridorový, chybí jakékoliv prozkoumávání. Mezi většinou misí se vracíte na loď, kde je možné volně se pohybovat a vést rozhovory s posádkou. To je docela fajn a některé jejich informace příjemně osvětlují příběh. Ten je sice celkem běžné sci-fi, ale díky lepšímu navázání vztahů s posádkou vyzní nakonec docela silně. Unreal II je tak nakonec celkem dobrou střílečkou, která v dobové konkurenci nezapadne, ale špatným Unrealem.

Tento zajímavý mix jRPG a farmaření mě zaujal na první pohled. A po 120 hodinách rozhodně nejsem zklamán. Právě ta kombinace je na hře tím zajímavým, ale občas i divně působícím. Obě části sice fungují dobře, ale zavřít se na pár dní na farmě během naléhavých částí příběhu, kde jde samozřejmě o záchranu světa, působí divně. Jasně, jde o drobnost a nikdo vás k tomu nenutí, ale je potřeba získat peníze na vylepšení zbraní, suroviny na léčivé jídlo a podobně. Jinak nemám zásadní výhrady, ale postupně.

RPG část je klasická. S postavou která ztratila paměť postupně rozplétáte celkem povedený příběh. Ten zasahuje i hluboko do minulosti a pěkně vysvětluje aktuální fungování světa. Postupně se seznamujete s řadou postav, z nichž vám dost může pomoci i v bojích. Souboje jsou akční, ale se slušným množstvím možností. Řada různých útoků, množství povolání a až dva společníci naráz. Vše je relativně klasické. Každé povolání získává body na vylepšení jeho používáním. Zbraně zase potřebují čím dál vzácnější suroviny a peníze. Svět není velký, pět měst obklopených různorodými lokacemi. Jednotlivé oblasti jsou ale většinou docela rozsáhlé. Jak mapu světa, tak jednotlivé oblasti se vyplatí prozkoumávat, jak kvůli surovinám, tak třeba receptům.

Tím se pomalu dostáváme k farmářské části. Relativně rychle dostanete možnost zabydlet se na malé farmě. Tu si lze za poplatky a postupem ve hře zvětšovat. Pěstovat lze velké množství plodin na políčkách, postupně dokonce ve více biomech. Nechybí ani několik stromů a dva druhy domácích zvířat. Rozmanitost práce na farmě zvyšuje střídání ročních období. Vypěstované a nalezené suroviny lze zužitkovat na výrobu dalších surovin například cukru nebo krmiva. A samozřejmě na vaření jednoho z hromady receptů. Vše je ale potřeba nejdříve vyrobit - jako stroje na sýr, marmelády a podobně. Ve hře samozřejmě nechybí ani rybaření, ale to mě moc nebavilo. Ale třeba si časem zkompletuju i druhy ryb a díky tomu i recepty. Práce se postupným plnění malých výzev zlepšuje, takže třeba sklidíte větší oblast najednou.

Ostatní postavy vám zadávají jak hlavní tak vedlejší úkoly. U několika postav jejich plněním zlepšujete vzájemné vztahy a po dokončení příběhové linie (odhaduju tak 80 hodin) je možnost se i vzít. Partner se k vám pak nastěhuje a nabídne několik nových rozhovorů. Celkově na mě svět působil na klasické jRPG velmi živě. Hra má zkrátka přesně tu atmosféru co mám rád. Nechybí ani nepovinný mnohapatrový dungeon, aby mělo smysl si vše vylepšit na maximum.

Ve hře plyne vlastní čas a tak je nutné pečlivě plánovat co daný den ještě stihnete. V pozdějších fázích s větší farmou jsem často strávil většinu dne prací a pak dodělal třeba jen jeden vedlejší quest, které musím mimochodem pochválit. Nebo naopak udělal jen to nejnutnější a pokročil v příběhu. Kombinování činností je, jak jsem psal víše, tím zajímavým a komplikovaným prvkem. Grafika odpovídá menšímu projektu, ale je dobrá a především díky barevné stylizaci vyloženě líbivá. Hudba je průměrná a dabingu je pomálu. Celkově jsem s hrou nakonec velmi spokojen. Dostal jsem vlastně přesně to, co jsem očekával a hraní mě celou dobu bavilo. Možná si Harvestellu občas zapnu na farmářskou relaxaci a dodělám zbývající aktivity.

Xanadu Next je jedním z dílů série, která vychází z druhého pokračování hry Dragon Slayer. Přestože vyšla dvacet jedna let po svém předchůdci a jde o mnohem modernější záležitost, tak své kořeny nezapře. Nejde jen o meč Dragon Slayer nebo boj s drakem, hlavní podobností je soubojový systém. Stále jde o akční boje v reálném čase, ve kterých hraje hlavní roli správné uhýbání a pozice. Základem tak je nalákat protivníka, nenechat se zasáhnout a zaútočit nejlépe zezadu. Způsobené poškození je dáno levelem postavy, klasickým rozdělením bodů do vlastností a zbraní. Těch je ve hře hodně a obvykle se dostáváte vždy popořadě jen k o trochu silnější. Zbraně se ale vyplatí střídat, protože se používáním nejen zlepšují, ale v polovině vylepšení vám trvale zpřístupní svou speciální schopnost. Mimo klasické magie, která se učí z nalezených nebo koupených knih, tak máte další sadu různorodých schopností. Největší škoda je, že na schopnosti i magii máte pouze čtyři sloty - a to dohromady. Přehození naštěstí netrvá dlouho a tak není problém přizpůsobovat se situaci, odolnostem a slabinám protivníků.

Jinak jde o celkem klasické RPG, spíše komorního rozsahu. Jedna vesnice s pár lokacemi v okolí a podzemí, postupně se odemykající zkratky. Není tak problém později navštěvovat dříve prozkoumaná místa a díky nově získaným schopnostem (třeba dýchání pod vodou, ničení poškozených zdí...) získat lepší vybavení. Lze také získat řadu strážců, kteří vylepšují vždy určitý aspekt - počet životů, získávání XP... Aktivní ale může být vždy jen jeden. Příběh je tradiční, většinu se dozvíte z pár pěkných animací a samozřejmě rozhovorů. Mnoho podrobností obsahují i po světě roztroušené texty, které je nutné si nechat ve vesnici přeložit. Hratelnost je příjemná, hraní velmi plynulé a až na návraty do vesnice kvůli rozdělení bodů není moc nutné nějak grindovat. Obtížnost je nastavena tak akorát. Jedinou výjimkou je nepovinný dungeon Netherworld, kde obtížnost rychle roste a projít těch 26 pater není jen tak. Díky jednomu ze strážců, který umožní získat za level 9 místo 6 bodů a možnosti si nechat level snížit, lze začít jakoby od začátku a výrazně zesílit postavu. Postup je o něco rychlejší, navíc s lepší zbraní a magií, takže se toho nebojte. Odhaduji, že tento dungeon protáhl herní dobu tak na dvojnásobek. Ale odměny jsou v něm slušné. Díky výraznému zesílení postavy pak byl finálový boj dost rychlý.

Jak příběh samotný nepřekvapí, tak závěr musím pochválit. Opravdu silné vyvrcholení. Celkově je Xanadu Next příjemným překvapením a hrou která prostě funguje. Při delším rozsahu by možná některé prvky byly více omezující nebo stereotypní, ale takhle je vše akorát. Rozhodně doporučuji dát hře šanci.

Stopadesátá doomovka z devadesátek s hodně špatnou pověstí, tohle bych o Last Rites řekl před hraním. Je to v podstatě pravda, ale největším problémem hry byl rok vydání. V roce 1997 působila opravdu výsměšně. Technicky lze zařadit někam mezi Wolfenstein 3D a Doom, od těch ji ale dělí 4 roky. Grafika je navíc velmi nepřehledná a tmavá. Částečně je v tom autorský záměr, ale místy je to přehnané a je opravdu snadné přehlédnou i ulici, natož protivníka. Na blízko dost pomůže svítilna, jeden z dobrých nápadů. V tmavých kanálech to má překvapivě slušnou atmosféru.

Do stejného období patří až na pár drobností hratelnost. Z jedenácti úrovní jsou zhruba polovina rozsáhlé labyrinty, ve kterých tradičním mačkáním tlačítek postupujete dále. Zpočátku působí dost nelogicky, ale postupně jsem si na styl autorů zvykl a šel téměř na jistotu. V posledních úrovních také dost vzroste obtížnost, až na finálového bosse. Ten je celkem snadný, když přijdete na správný způsob. Rozhodně doporučuji prostudovat kompletní ovládání a číst texty ve hře. Potěší celkem zajímavé úkoly jednotlivých úrovní, téměř nikdy nejde jen o prostý průchod k exitu.

Nějaké dobré nápady: Již zmíněná svítilna a radar spotřebovávají energii, kterou je nutné doplňovat z baterií. V některých levelech nejste osamoceni, ale máte partu spolubojovníků. Těm lze v nastavení zvolit schopnosti nebo je vypnout, ale v otevřenějších prostorách celkem pomohou. V úzkých chodbách s mnoha dveřmi se bohužel zasekávají a i když neumřou tak už nepomohou. Špatné není ani nacházení vylepšení na zbraně.

Arzenál je klasický od pistole, přes brokovnici po raketomet. Zajímavostí jsou jen nukleární granáty. Zvuky jsou nevýrazné, což ubližuje především zbraním, ale hudba je celkem slušná. Sečteno a podtrženo, Last Rites byly v době vydání hluboko pod průměrem. Ovšem z dnešního pohledu je rok vydání mnohem méně podstatný a hru tak hodnotím jako čistý průměr.

Robocop je klasická arkáda podle stejnojmenného filmu, kde s hlavní postavou v plošinovkovém stylu procházíte úrovně a čistíte je od nežádoucích živlů. K jejich likvidaci vám poslouží jak pěsti, tak Robocopova neodmyslitelná pistole, pro kterou je možné nalézt několik dočasných vylepšení. Jako bosse na konci levelu často potkáte varianty známého ED 209 (schody u toho bohužel nejsou). Hra obsahuje sedm úrovní, občas proložených cvičnou střelbou s ikonickým zaměřováním. Vše je hezky inspirováno filmem, od kulis až po hudbu. Celkově jde o sice ničím výjimečnou, ale slušnou akční hru.

Jak bylo v té době zvykem, i Robocop se dočkal portů na domácí konzole a počítače. Ty lze podle věrnosti předloze rozdělit na tři skupiny. Nejvěrnější jsou porty pro Amigu, Atari ST, DOS a Apple II, které obsahují téměř nezměněné úrovně. Amiga i Atari ST verze jsou docela povedené, jen mají slabší grafiku a trochu pomalejší tempo. Dokonce obsahují nějaké drobné novinky, například minihru s porovnáváním tváří. Hrát bych doporučil spíše Amiga verzi, protože má lepší hudbu.

Apple II má opravdu mizerné technické provedení. Grafika za moc nestojí a, nepřekvapivě vzhledem k výkonu, nemá plynulý scrolling. Nečekejte ani hudbu a zvuky také stojí sotva za zmínku. Rozhodně nejhorší verze. DOS se dočkal dvou verzí, ale mezi věrnější porty patří ta s EGA grafikou. Port se sice nemůže rovnat třeba s Atari, ale není úplně špatný. Grafika je ale nejen slabší, ale i hodně upravená, především design protivníků.

Druhou skupinou s odlišnými úrovněmi a některými mechanikami jsou verze pro Commodore 64, ZX Spectrum, MSX, Amstrad CPC, GameBoy a DOS v CGA. Obsahují pět jiných levelů, i když založených na originálu. Na konci nejsou boje s bossy, ale následují různé speciální části - záchrana rukojmích, identifikace nebo boj s ED 209. Nejlépe se mi hrála verze pro GameBoy, která je moc povedená a to včetně hudby. Jedinou nevýhodou je černobílá grafika. CPC má pěkné barvy, ale trochu topornější hratelnost. C64 se hraje dobře, ale zase je vybledlejší. ZX Spectrum a MSX jsou graficky slabší, ale jinak dobré. Druhá DOS verze tentokrát s CGA je také druhá nejhorší verze Robocopa celkově. Vy výsledku jsou tyto "8-bitové" varianty zajímavé a rozhodně stojí za vyzkoušení alespoň jedna.

Poslední jsou výrazně odlišné verze na NES a TRS-80 CoCo. Na Nintendu nijak nepřekvapí slušné tempo a ovládání, i docela grafika (jen samotný Robocop je trochu divný). Nové úrovně jsou zajímavé a to hlavně díky novým funkcím. Třeba taková termovize, který odhalí zničitelné zdi. Drobnost, ale příjemné osvěžení. Škoda méně autentické střelecké minihry. Verze pro CoCo je stejná, jen s horší grafikou a zvukem.

Kromě arkády jsem dohrál do konce jen GameBoy a NES verze, u ostatních jsem vždy zkoušel cca jedenu až dvě úrovně. Pokud vás Robocop zaujal, tak doporučuji dát šanci arkádě a NESu.

Hrál jsem v poslední době jen málo her, které mají tolik kladů, ale i záporů. ArtFromer je svým pojetím a stylizací velmi unikátní plošinovka s lehkými adventurními prvky. Hra je rozdělena na čtyři části, z nichž každá se odehrává v jiném časovém období - pravěk, starověký Egypt, Trojská válka a Římská republika. To samo osobě zase tak převratné není, ale každá část má zároveň unikátní grafickou stylizaci odpovídající danému období, například jeskyní malby nebo římské mozaiky. Grafické ztvárnění je opravdu pěkné, i když místy trochu nepřehledné. To naštěstí vzhledem k pomalejšímu tempu hry moc nevadí. Za pochvalu stojí také hudební stránka.

Každé období také přinese nové prvky hratelnosti. Na začátku jde čistě o pohyb a boj, ale postupně se dočkáme ovládání lodí nebo práce s inventářem. ArtFormer tak hezky kopíruje zvyšování komplexity lidské společnosti. Takhle na papíře hra působí opravdu zajímavě, bohužel ztroskotává na provedení. Ovládání je velmi neohrabané a nepřesné, často moc nereaguje. Překážky nejsou zas tak složité, takže to není takový problém, ale kámen úrazu nastane při bojích. Soubojový systém je jednoduchý, ale díky ovládání je každý střet sázkou do loterie. Vaše postava buď nezareaguje na povel nebo ano, ale nezpůsobí žádné zranění navzdory jasnému zásahu. Někdy tak v klidu porazíte deset protivníků bez ztráty života, a jindy vám jeden slabý nepřítel sebere skoro celý. Hra se bohužel nevyhnula ani zásekům postav a nutnosti tak sem tam načíst checkpoint. Příběhy jednotlivých období jsou svou zajímavostí trochu nevyrovnané, ale celkově spíše fajn. Potěší také odemykání historických informací v encyklopedii po dohrání jednotlivých kapitol. Měl jsem od hry trochu vyšší očekávání, ale zklamán nejsem. Jde vlastně o slušnou hru s technickými problémy, které se ale dají přežít.

Svoboda 1945, další výuková hra z dílny Univerzity Karlovy, je téměř stejná jako Atentát. Je ale vidět větší zkušenost autorů a tím příjemnější a plynulejší hratelnost. Základním kamenem a tím co bude většinu času na obrazovce jsou rozhovory s postavami. Dialogů je slušné, ale ne ubíjející množství. Vše je navíc velmi slušně natočeno a zahráno. Herecké výkony jsou také o něco lepší, než už v tak slušném Atentátu. Příběh je zajímavý a dobře propletený, i když se řada věcí dá docela odhadnout. To ale nebrání zvědavosti a pátrání po detailech. Oceňuji, že nic není podáno černobíle, ale naopak z různých úhlů pohledu. Pěkné jsou i komiksové historické vsuvky.

Druhou částí hratelnosti jsou minihry. Ty nejsou nijak složité, ale hezky udělané a zábavné. Nejzajímavější bylo starání se o statek, které klidně mohlo být delší. Během miniher jsou také skvělé komentáře postav k dané situaci. Opravdu to pomáhá vžít se do situace. Silnou stránkou hry je opět informační hodnota a především její nenásilné podání. Hodně toho je v samotné hře během rozhovorů a v nacházených dokumentech, ostatní podrobnosti doplní pěkná encyklopedie. Je škoda trochu nedotaženého konce, kdy po rozhodnutí co se školou, nezjistíme jak reagují obyvatelé vesnice. Hra navíc není dlouhá a deset minut navíc by spíše prospělo. Ještě bych rád zmínil pěknou Xzone edici hry, která obsahuje povedený artbook, nějaké drobnosti a předchozí Atentát. Celkově jde o velmi povedený interaktivní film a krok kupředu oproti minulé hře. Hraní musím jednoznačně doporučit.

Modernizovaná verze Wild Guns je opravdu věrná originálu. Jde o citlivě udělaný remaster, který přinesl hlavně detailnější grafiku a podporu moderních systémů. Grafická vylepšení se povedla, vše působí jako dříve jen má mnohem více detailů. Jednotlivé úrovně a mechaniky jsou, dle mého, naprosto věrné.

Pro mě jsou hlavním tahákem vždy především nové úrovně, které Reloaded obsahuje dvě. Ale mám k nim několik výtek. Jsou přístupné jen na vyšší obtížnosti, konkrétně jedna na normal a druhá na hard. To bohužel dává smysl, protože jejich náročnost je rozhodně z nejvyšších. Jejich design je sice oproti zbytku hry originální, ale až na zasazení mě moc nebavily. Tma je ale fajn mechanika. Hra také mohla umístění nových úrovní více komunikovat.

Druhou hlavní novinkou jsou dvě další hratelné postavy. Jejich herní styl je dostatečně odlišný a rozhodně se na ně nechá zvyknout, ale pro vážnější hraní jsem stále preferoval Annie. S novými postavami se pojí i možnost hry ve čtyřech hráčích, což může být fajn, ale nezkoušel jsem.

I po dohrání původní hry a několika podobných titulů bylo dohrání výzvou. Dokončení na easy bez použití continue chtělo hodně cviku a učení se obrazovek, ale dá se to. Reloaded je samo o sobě povedenou záležitostí a veškeré nedostatky jdou na vrub předloze, což je vlastě dobře.

U velkých a rozvětvených sérií je vždy zajímavé podívat se na jejich začátek. A jednu takovou sérii odstartoval právě Dragon Slayer. Jde o principiálně velmi jednoduché akční RPG. Postup skrz jednotlivé fáze je po troše rozkoukávání jasný a vždy stejný. Na začátek je nutné nalézt meč, do té doby je třeba se protivníkům vyhýbat. Poté sbíráním různých předmětů, často zamčených v truhlách, pomalu zvyšujete svou sílu, životy a magii. Vylepšení je vždy potřeba provést v počátečním domečku, který lze naštěstí pomocí prstenu posouvat. Porážením nepřátel se vám zvyšují zkušenosti, které odemykají magické dovednosti, od ničení zdí po létání. Po dostatečném vylepšení postavy stačí už jen zabít draka.

Většina hry je vlastně grind v bludišti dokud nebudete připraveni na bosse. Skolením draka ale ještě nekončíte. Čtyři koruny které bylo nutné získat se ztratí v bludišti a před návratem domů se musí shromáždit. To je konec první fáze, v druhé začínáte znovu jen v jiném labyrintu. Takhle napsané to nevypadá právě zábavně, ale po troše rozkoukávání je samotná hratelnost fajn. Obzvláště během prvních kroků je uspokojivý pocit zlepšování postavy. Kdy dříve bylo nutné zasadit čtyři zásahy najednou stačí jeden. Časem tak procházíte chodbami jak nůž máslem. Je dobré si vždy přisunout domeček do místností s mnoha truhlami, pak jde sběr rychleji od ruky - předměty jako klíč nebo prsten lze totiž nosit jen po jednom. Dohrál jsem verzi na MSX, zkoušel FM-7, a mají odlišné mapy. Ale tentokrát je jedna verze akorát, upřímně by stačily tak čtyři fáze, ke konci už bylo hraní moc monotónní. V každém případě šlo o zajímavou exkurzi do minulosti a stojí alespoň za vyzkoušení.

Adventury od Legendu považuji za jedny z nejlepších a to především díky skvělé atmosféře a hratelnosti. Jako předloha jejich příběhů často slouží různé knihy a jim se vždy podaří zachytit to podstatné. A nejinak je tomu i tentokrát. V devadesátkách, při prvním hraní, jsem ještě neznal knižní předlohu, ale dnes musím docenit skvělé zpracování samotného baru a jeho návštěvníků. Opravdu jako kdybych otevřel knihu a byl zpět mezi starými známými. Hra je stejně jako předloha rozdělena na několik samostatných příběhů a autoři této svobody plně využily. Každá část je naprosto odlišná, od dobrodružství ve stylu Indiana Jonese po cestu do vesmíru. Pořadí jednotlivých částí je, minimálně z části, volitelné. Závěr je správně velkolepý a šílený.

Hra je hodně upovídaná, dialogů je opravdu velké množství a je to dobře. Návaznost na textovky byla u Legendu vždy patrná. Vše je zajímavě a vtipně napsané, stojí za to proklikat i nesouvisející položky. Všude se totiž může skrývat vtípek nebo narážka, kterých je hra také plná. Ani nedokážu odhadnout, kolik jsem toho díky své angličtině nepobral. Dočkáte se i odkazů na další adventury autorů. Předmětů a jejich kombinací není díky samostatných příběhům tolik, přesto umí potrápit. Celkově je ale obtížnost rozumná a s trochou trpělivosti lze vyřešit vše. Problémem může být luštění pop-kulturních hádanek na tabulích, zvláště když toho jako já minimálně třetinu neznáte. Ale Boris Karloff a podobně potěší.

Grafika je jako vždy excelentní a díky rozmanitosti se autoři měli na čem předvést. Ovládání je funkční klasika. Hudba má světlé okamžiky, ale celkově moc nezaujme, ale ani nijak neruší. Časem jsem v jednotlivých částech přešel na vlastní tichou hudbu, aby byl slyšet povedený dabing. Hra je chytlavá a docela dlouhá, první dny jsem v ní nechal vždy klidně pět hodin v kuse. Hra nejenom nezklamala, ale jsem nadšenější než poprvé.

Kvůli Wild Guns jsem se do Cabal-like her vůbec pustil a nakonec dohrál i oba tituly které této hře posloužily jako inspirace - Blood Bros. a Dynamite Duke. A jak si tedy samotný Wild Guns stojí? Jde opravdu o titul který si bere nápady z obou zmíněných her, dobře je kombinuje a přidává i něco vlastního. Hra je sice rozdělena na samostatné obrazovky, ale v rámci většiny je možné se mírně pohybovat do stran, díky čemuž hraní nepůsobí tak staticky. Vyskytují se zde i souboje na blízko, ale v menší míře než předvedl Dynamite Duke. Westernové zasazení zase připomíná Blood Bros., ale je obohaceno o sci-fi prvky. Celek tak trochu připomíná Wild Wild West.

Hra krásně vyřešila problém vysoké obtížnosti a s tím spojené opakování řady úrovní dokola. Po první úrovni je možné si zvolit ze čtyř následujících a projít je (a natrénovat) tak v libovolném pořadí. Po dokončení všech čtyř už následuje napevno závěr. Hratelnost také oživí možnost výběru dvou různých postav. Rozdíly sice nejsou zásadní, ale hrálo se mi o něco lépe za svižnější Annie.

Se záplavou nepřátel pomůže i množství power-upů, laso nebo možnost házet dynamit zpět. Hratelnost je celkově velmi dynamická a hráč se ani na chvíli nenudí. Tomu napomáhá i slušná variabilita prostředí a nepřátel. Dalším zpestřením jsou bonusová kola mezi hlavními úrovněmi, hlavně, když se každý bod hodí k zisku bonusových životů. Grafika je moc pěkná a detailní, SNES opravdu ukazuje co umí a prostředí působí krásně živě. Naopak hudba je přinejlepším průměrná a efekty nic moc. Za pozornost stojí pěkně zpracovaný manuál. Celkově je Wild Guns povedenou evolucí žánru a rozhodně stojí za zahrání.

Třetí dokončenou hrou ve stylu Cabal v řade je Dynamite Duke. Zasazení je opět vojenské, ale s roboty a kybernetickými zlepšováky navíc. Na rozdíl od Blood Bros. se tentokrát dočkáme dostatku novinek. Celkem devět úrovní už není rozděleno na statické obrazovky, ale plynule se posouvá. Hra tak evokuje dojem pohybu přes nepřátelskou základnu, tunely nebo laboratoř, podobně jako Operation Wolf. Na druhou stranu mají scény méně zničitelných objektů.

Samotná akce je také trochu opatrnější díky omezené munici, kterou lze naštěstí získávat z beden a některých protivníků, stejně jako lékárničky a power-upy. Výraznou novinkou jsou souboje na blízko. Občas se některý protivník přiblíží a zkusí vás bodnout, u bossů je to hodně časté. Duke má samozřejmě k dispozici protiúdery včetně extra silných. Po dvou podobných hrách jde o příjemné osvěžení a je škoda, že porty tento prvek využívají minimálně. Z verzí pro Mega Drive a X68000 jsem odehrál jen kousek, oproti arkádě to za moc nestojí. Překvapivá je také o něco nižší obtížnost u arkády a ještě výrazněji u domácích verzí. Jak jsem se třetí podobné hry už trochu obával, tak nakonec příjemně překvapila a udržela míru nenáročné zábavnosti.

Po vojenské akci v Cabalu jsem se vrhl na jeho duchovní pokračování Blood Bros. Hra se přesunula na divoký západ, takže je plná pistolníků, koní, kočárů a povozů. Nechybí ani s tímto obdobím spojený rozvoj železnice. Na hratelnosti se nic nezměnilo, stále jde o kombinaci ovládání zaměřovače a uhýbání postavy.

Shodný je i rozsah hry, takže pět prostředí po čtyřech obrazovkách. Prostředí je celkem pěkně vytvořené, včetně zajímavých zničitelných objektů. Celkově jsou obrazovky o něco nápaditější. Ovládání se zdá o něco příjemnější. Obtížnost je zhruba stejná, snažil jsem se šetřit kredity, ale dnes už hra nezaujme natolik abych každou obrazovku opakoval desetkrát. Ve výsledku jde ale stále o povedenou hru a pokud vás Cabal styl her chytl, tak rozhodně doporučuji i Blood Bros.

Stargunner je čistokrevný shoot'em-up a tahle informace ho popisuje téměř dokonale. Přesto bych rád zmínil několik detailů. Ve čtyřech epizodách letí vaše raketa zleva doprava a likviduje hordy nepřátel. Těch je dostatek různě se chovajících druhů s různou nebezpečností. Každá epizoda má trochu jiné prostředí, ale držíme se sci-fi. K likvidaci slouží pěkná řádka zbraní. Osobně jsem si dost oblíbil slabší, ale automaticky zaměřující Ion Cannon.

Na pořádnou výzbroj je nutná hromada kreditů a velkou část z nich utratíte za životy. Moje největší výtka vede k obtížnosti. Jasně, tento žánr je vždy náročný, ale zde je vše dost nevyvážené. Prostě najednou přijde mise, kterou jsem opakoval snad dvacetkrát, ale další tři k dokončení epizody už pohoda. Bossové jsou povedení, ale jejich náročnost je také dost nevyrovnaná. Pochválit musím grafiku, která i dnes vypadá velmi pěkně. Potěší animace na konci epizod, příjemné překvapení. Jsou totiž pouze na konci tří dříve placených epizod a dříve jsem vždy hrál jen shareware. Manuál je naprosto klasický, ale může posloužit jako pohodlný popis zbraní, což ve hře není tak přehledné. Celkově je Stargunner dobrá hra s pár frustrujícími úseky, ale pro fanoušky žánru stojí za zahrání. Congratulations, Stargunner!

Po nějaké době jsem se opět pustil do hry z automatů. Volba tentokrát padla na Cabal, akci na první pohled připomínající střílečky ovládané světelnou pistolí. Střelba na statické obrazovce je zde opravdu to hlavní, ale navíc je nutné ovládat i horizontální pohyb postavy. Tato kombinace není příliš častá, ale vlastně dobře funguje. Samotná střelba sice není tak pohodlná, ale možnost uhýbání nepřátelské palbě to vynahrazuje.

Jinak už z dnešního pohledu žádná překvapení nečekejte. Z obou stran se hrnou záplavy nepřátelských vojáků i vozidel, v pozdějších fázích dojde i na vrtulníky a hůře sestřelitelná letadla. Granáty a podobné těžší střely je možné ničit. Nepřátelé se mohou skrývat za překážky na obrazovce z nichž je většinu možné zničit. Že jsou všechny akce bodované je u automatovky nad slunce jasné. Hra nabízí pět prostředí po čtyřech obrazovkách, na konci samozřejmě čeká boss. Obtížnost je také dle očekávání vysoká, ale s dostatkem času by se hra dala naučit. Nějakou dobu jsem se trápil, ale nakonec převážila možnost nekonečna kreditů v emulátoru. S hrou jsem strávil asi tři hodinky a rozhodně nelituji. Cabal doporučuji alespoň vyzkoušet.

Stranger's Wrath je netypickou součástí série a světa Oddworld. Prostředí i specifický humor perfektně zapadají, ale hratelnost je naprosto odlišná. Zdánlivě jde o klasickou akční záležitost, ale unikátnost spočívá v přepínání pohledu z první a třetí osoby. Nejde jen o preference, ale v každém pohledu lze využívat jiné schopnosti. Pohled je tak nutné neustále přizpůsobovat situaci a v akčních pasážích se mění dost často, především díky výhodnosti získávání živých nepřátel. Za živé je totiž větší odměna a peníze se hodí na vylepšování zbraní. Živá munice do kuše je fajn nápad a jednotlivé potvůrky jsou dostatečně odlišné.

Hru lze rozdělit na dvě části. V první jde především o úlohu lovce odměn a vaši cestu tak určují zakázky. Tato část je asi o něco zábavnější. V druhé jde o vyvrcholení příběhu, je lineárnější a dává větší prostor akci. Tomu napomáhá i vyspělejší bojový arzenál.

Stranger's Wrath exceluje především v tom, v čem každý Oddworld - v atmosféře. Svět je opravdu zajímavý a vtipný. Lokace navíc vybízejí i k průzkumu a některá skrytá místa by byla škoda minout. Obtížnost je nastavena velmi rozumně a zhruba 16 hodin herní doby je tak akorát. Hrál jsem HD verzi na Steamu, která vypadá celkem slušně i dnes a některé výhledy stály za zastavení. Ovládání je dobré, problémy nedělají ani zmíněné časté změny pohledu. Celkově jde o velmi povedou a celkem unikátní hru, a to nejen v rámci série.

Titulů pro lidi, kteří nehrají automobilové simulátory, ale sem tam by si zajezdili moc není, ale Interstate rozhodně stojí za pozornost. Základem je rozumně vyvážená kombinace řízení a střílení. Nečekejte žádné závody, občas jde sice o dojetí na čas, ale obvyklejší je spíš pohodovější přístup. Je třeba také určitý stupeň orientace v mapě a navigace, žádná šipka kam jet naštěstí není. Jízdní model je jednoduší a na chování vozidel si lze zvyknout celkem rychle.

Likvidace protivníků není extra složitá, ale čekejte početní převahu. Není tak neobvyklé končit s dost poškozeným štítem. Výběr zbraní je slušný, ale použitelných se mi jich zdá málo. Vyplatí se výbavě vozidla pečlivě věnovat mezi misemi. Design sice moc variability nepobral, ale úkoly jsou celkem různorodé a hlavně zábavné. Sedmnáct misí je tak akorát.

Velkým plusem hry je dobová stylizace a k tomu vhodná hudba. Grafika navzdory podpoře 3Dfx zestárla dost, ale zase nejde o nic hrozného. Krajina i vozidla jsou v pohodě, nevíce mi vadí postavy během animací, respektive jejich obličeje. Ale ve své době to bylo něco jiného. Hra mě zpočátku moc nechytla, ale s každou další misí se to zlepšovalo. Příběh sice není zrovna extra důvodem k pokračování, ale zvědavost na další misi a atmosféra ano. A některé lokace byly překvapivé. Doporučuji také projít manuál a to nejen kvůli ovládání. Celkově jsem si hraní užil, a pokud vás oslovuje styl hry, tak neváhejte vyzkoušet.

GameBoy verze přináší stejnou a přesto jinou hru. Příběh vedoucí skrze tentokrát osm úrovní je stejný, ale samotné lokace, ač podobné, jsou zjednodušené. Ale snad žádný zásadní prvek nechybí a i pohyblivější části, jako stoupání vesmírným výtahem, se do této verze dostali. To platí i pro speciální schopnosti, jen se získávají v jiném pořadí. Mezi-úrovňové minihry také nechybí i když jsou trochu jiné. Na kvíz ale tentokrát nedojde.

Grafika je samozřejmě uzpůsobena slabší platformě a není špatná. Obzvláště v některých částech jsou schopnosti GameBoye hezky využity. I hudba stále stojí za pozornost. Přesto zrovna Kid Dracula patří mezi tituly, kterým barevnost dost chybí a je to znát na celkovém pocitu ze hry. Pochválit ale musím bezproblémové technické provedení i ovládání. Obtížnost zhruba odpovídá NES verzi, celkově je možná o něco lehčí. Ale to může být i znalostí většiny prvků a postupů. Bossové jsou na tom stejně jako v originále a stejně tak mi stále vadí nepřítomnost ukazatele života nepřítele. Celkově ale jde o povedenou konverzi a slušnou hru na cesty. Pokud plánujete hrát jen jednu z verzí, tak ovšem rozhodně doporučuji originál NESovou.

Tak tohle bylo opravdu něco jiného. Že má Kid Dracula barevnější a veselejší stylizaci jsem čekal, ale že se tak výrazně liší i hratelností bylo příjemné překvapení. Hlavní zbraní malého Drákuly je střílení fireballů a to dokonce i nahoru, ale postupně získává další užitečné schopnosti. Od naváděných střel, přes ledové až po možnost změnit se v netopýra. Design úrovní s tím vším počítá a postupně je tak nutné stále více kombinovat. Nejvíce jsem si užíval obrácení gravitace, škoda že je až ke konci. Obecně by mohlo být využívání schopností častější.

Devět úrovní je sice celkem dost, ale nejsou moc dlouhé. Navíc hra má opravdu nižší obtížnost než je v sérii běžné, díky střelbě, celkovému designu i přesnému ovládání. Náročnější jsou především pasáže s neustále scrolující obrazovkou a pár bossů. Úrovně jsou podivně prokládány minihrami a v jedné je dokonce vědomostní kvíz (naštěstí dost snadný). Působí to sice divně, ale nijak to neruší ani moc nezdržuje a lze tak získat nějaké životy. Pochválit musím různorodost prostředí. Navzdory mnoha rozdílům a veselejšímu pojetí několik klasických prvků poznáte. Hudba se od běžné Castlevanie dost liší, ale není špatná. Celkově je hra velmi příjemným překvapením a nápaditou odbočkou od hlavní série.