Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Ultima I: The First Age of Darkness

68
9 hodnocení Platformy
Žánr:
RPG > nezařazeno *
Forma:
placená hra
Rozsah:
samostatná hra
Multiplayer:
ne
Datum vydání:
1981 Apple II
1983 Atari 8-bit
1986 C64
1987 PC
1990 FMT
Vývojáři:
Temný lord Mondain vytvořil Gem of Immortality, s jehož pomocí už 1000 let zotročuje zemi Sosaria. S tímto drahokamem nemůže být zabit, navíc uvolnil na zemi monstra, která pustoší vesnice a drancují zemi. Na volání Lorda Britishe odpoví "The Stranger", přivolaný z jiného světa, který má za úkol překazit Mondainovy plány a zachránit zemi. Jedinou možností, jak jej porazit, je cestovat zpět v čase a zabít jej před vytvořením drahokamu.

Při tvorbě postavy hráč určí, kým vlastně "The Stranger" bude. Na výběr je člověk, elf, trpaslík a bobbit (hobit). Následují klasické vlastnosti typu síla, hbitost, odolnost, povolání (bojovník, klerik, mág a zloděj) a volba pohlaví. Jakožto RPG staví hra samozřejmě na plnění úkolů, boji proti příšerám jak mečem, tak kouzly, a plnění hádanek. Ultima je zobrazená v izometrickém pohledu na pláních a z pohledu z vlastních očí v dungeonech.

Ultima I: The First Age of Darkness je remake původní Ultimy z roku 1981, která vyšla pouze na Apple II a Atari 8-bit. Graficky byla upravena na standard té doby, změnou prošly i některé hádanky či úkoly a vydána byla na více platforem, včetně DOSu.

Série Ultima má devět dílů rozdělených na tři trilogie. Tato první, která pokračuje hrou Ultima II: Revenge of the Enchantress, se nazývá "The Age of Darkness".


Poslední diskuzní příspěvek

hanak_v_exilu (komentář): No vida další člověk na DH, co dohrál U1! Já to říkal, že to bude nejhranější díly Ultimácké série :) Komentář…

Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 70
Není to tak dávno, co jsem o sérii Ultima jen četl a při pohledu na screenshoty jsem si říkal, že tohle už je asi vážně příliš velkej kentus na to, abych se to donutil hrát. Pak se ale objevila akce na GOGu, kde mi 4. díl naservírovali zadarmo až pod nos. Tak jsem si řekl, že to aspon zkusím a dopadlo to překvapivě tak, že jsem čtyřku dohrál, viz zde. Předchozí díly jsem vlastně původně vůbec nechtěl hrát, ale po přečtení blogu cRPG Addicta (viz Odkazy) jsem dostal chut to zkusit. Motivovala mě skutečnost, že hra by měla jít dohrát za 8 hodin (což je velmi přijatelné, čtvrtý díl zabral daleko více času), což nakonec můžu potvrdit. Stáhl jsem si tedy verzi z GOGu, jedná se o remake pro DOS z roku 87 s lehce vylepšenou grafikou.

První věc, kterou chci zdůraznit - tahle hra je hrozně lehká. Ne vážně, když to srovnám s Wizardry I - se hrou, která vyšla ve stejné době a stejně jako Ultima definovala žánr RPG - není tu žádná permanentní smrt, žádné tuhé souboje, nemusíte se 40 hodin pachtit v nějaké shnilé kobce. A to je to, co mám na Ultimě rád - není to o soubojích jako spíš o exploraci herního světa. Ono vlastně nejtěžší na téhle hře je přijít na to, co máte sakra vlastně dělat. Hra vás vyplivne na zelené louce a dělej si co chceš. Po chvíli si všimnete, že vám klesá ukazatel "Food" - moje první smrt byla vyhladověním, jelikož jsem nestačil přijít na to, jak si jídlo obstarat :)

Naštěstí jsem byl vybaven zkušenostmi ze čtvrtého dílu, takže jsem se do hry dostal rychle - nebojoval jsem s trochu neintuitivním ovládáním (které se mi ale z nepochopitelných důvodů hrozně líbí). Moudré je nejdříve pečlivě pročíst manuál ke hře + quick reference card, kde se hodně věcí vyjasňuje. Tahle hra je jinak v některých věcech hodně, hodně zvláštní. Začněme tvorbou postavy, kde si můžete zvolit trpaslíka, elfa či bobbita - rasy, které se, pokud vím, v pozdějších Ultimách vůbec neobjevují. Po troše experimentování a pár úmrtích jsem zvolil postavu elfa zloděje. A byla to skvělá volba - na rozdíl od 4ky se tu nehraje na žádné ctnosti, takže můžete krást a vraždit jak se vám zachce, což jsem taky hned udělal. Vtrhnul jsem do obchodu s cílem přivlastnit si "nějakou lepší zbraň". Jaké bylo moje překvapení, když na mě vyskočila zpráva, že jsem dokázal ukrást Phazor. Ano, tu sci-fi bouchačku.

A tady se dostáváme k jádru pudla - ta hra je hrozná splácanina. Mladý Richard Garriott asi jednoduše do hry nacpal vše, co mu v jeho teen letech připadalo cool - najdeme tu tedy DnD tvorbu postavy, Star wars prvky, balroga (Tolkien), cestování časem, atd. Neříkám, že není super pocit létat po světě v létajícím autě a střílet kolemjdoucí orky phaserem. Že mě nebavilo seřezat v dungeonu několik skeletonů, vykrást pár truhel a za nashromážděné peníze si koupit raketoplán a posléze ve vesmíru sestřelit pár tie-fighterů. Tohle v žádné jiné hře nezažijete. Ale je to prostě... divné.

Divné je i vylepšování postavy - sice tu jsou standardní expy a levely, ty ale v podstatě k ničemu nejsou, atributy se zvyšují jiným způsobem, a tak je potřebujete jen k dosáhnutí 8. levelu, který je nezbytný pro dohrání. Ve hře také nejsou žádná healovací kouzla, žádné lektvary. Víte, co musíte udělat, když máte málo HP? Vlézt do nejbližšího dungeonu. HP se vám totiž přičtou za každou zabitou potvoru, musíte tedy vlézt dovnitř, vymlátit patro, vylézt z dungeonu - a teprve ted se přičte odpovídající množství HP. Pokud chcete do nižších pater, kde potvory dávají větší dmg a kde tedy potřebujete víc HP, musíte nejdříve párkrát vymlátit předcházející - lehčí - patra a vylézt ven, aby se životy přičetly. Aspon, že tu jsou kouzla pro vytvoření žebříků vedoucích o patro nahoru/dolů, čímž se dá rychle dostat až na dno dungeonu.

Což je třeba, pokud chcete plnit questy, které vám zadají králové. Celý svět je rozdělen na 4 kontinenty, na každém kontinentu jsou 2 králové = 2 hrady a tito vám mohou zadat quest - jsou ale jen dva typy - zabij potvoru (balroga či něco podobně tuhého, co najdete až ve spodních patrech) a najdi speciální místo na mapě. Bohužel se nedá mluvit s nikým jiným než s králem a obchodníky, NPC na pokec tu chybí. Další zklamání je, že i když je na mapě spousta měst, žádné není ničím výjimečné - je tu vždy pár obchodů a liší se jen layoutem (taky asi jen 6 druhů) a možná itemy, které prodávají obchodníci. Není tedy žádný důvod prozkoumat všechna města, vystačíte si s jedním. To stejné platí o dungeonech - pokud máte za úkol zabít nějakou potvoru, najdete ji v libovolném dungeonu - takže zase stačí neustále navštěvovat jeden, kde si zařídíte vše potřebné. Svět je tedy sice velký, ale není motivace ho do detailu proskautovat.

Jinak myslel jsem, že mě čeká trochu obsáhlejší cestování časem, to se ale konalo až na konci, kdy jsem se tím dostal k Mondainovi. Pořádný time-travel se tedy bude konat až ve druhém dílu, na který se chystám. Celkově musím říct, že jsem hru nehrál z donucení - jen abych to měl dohrané - ale hra mě opravdu bavila, i když je vidět, že game-design je ještě dosti nevybroušený. Jak už jsem ale psal u 4ky - hrát tohle v době vydání, tak jsem nadšen.
+26
  • PC 75
Téměř dva roky po dohrání Akalabethu jsem rozehrál a úspěšně dokončil první díl legendární ságy Ultima. Hrál jsem verzi z GOG a vše bylo bez problémů. Cílem hráče je porazit zlého čaroděje Mondaina, který je ovšem nesmrtelný. Je tak nutné nalézt stroj času a porazit ho dříve než vytvoří kámen nesmrtelnosti. Během hry je třeba splnit osm úkolů od osmi králů a dokonce navštívit vesmír. Je zajímavé kolik tehdejších RPG kombinovalo fantasy se sci-fi prvky. Svět Sosarie je rozdělen do 4 poměrně velkých kontinentů na kterých se nachází dost zájmových bodů. Města, hrady, dungeony a svatyně mají sice jen pár designů, ale jsou mnohem odlišnější než jedno a totéž v Akalabethu. Města mají různou nabídku zboží, v hradech jsou odlišné úkoly a odměny. Každá svatyně odmění hráče navýšením jiných atributů. Jen dungeony jsou stále zaměnitelné a jakýkoli úkol jde plnit v kterémkoli dungeonu.

Oceňuji široký výběr dopravních prostředků (zdravím Star Wars). Obávané sestřelovaní stíhaček a dokování na základnách nebylo nakonec tak náročné a s trochou trpělivosti a našetřených prostředků nejde o nic co by kazilo hru. Finále bylo naproti tomu celkem obtížné a pohybově náročné. Ale uspokojení po dokončení hry za to opravdu stojí. Vtipné je přejmenování Balroga na Barlona, aby nedocházelo ke spojení s Pánem Prstenů. Za zmínku stojí také graficky vylepšená verze pro Apple IIgs a verze pro FM Towns s kompletně grafickými dungeony (porovnání verzí).

Ultimy mají pro mě opravdu takové zvláštní kouzlo a atmosféru. I když jiné hry jsou v mnoha ohledech zpracovány lépe, při hraní Ultim mám takový unikátní pocit. Proto asi vždy hodnotím o něco více než jak by si hra asi zasloužila. Herní doba se nakonec dostala na 16h, asi by to šlo rychleji, ale pod 10h si to neumím představit. Hraní rozhodně doporučuji, myslím že je to stravitelné i pro nové hráče. Od "nultého dílu" urazila hra velký kus cesty a je o dost propracovanější. Teď si dopřeji trochu odpočinku a pak hurá do druhého dílu, mým letošním předsevzetím je totiž dokončení první trilogie.
+25
  • PC 60
Během hraní čtvrtého dílu Ultimy mi to nedá, abych se neohlédl přes rameno na první díl této série. Ultima mne fascinovala dlouho, od dob graficky vyvedeného osmého dílu, který jsem v devadesátých letech vlastnil jako krabicovku, ale nedostal se v něm příliš daleko. Zato oba díly Ultimy Underworld, vydané v jakémsi dupletu na cd, jsem již hrál s patřičným nasazením, byť druhý díl jsem kvůli snaze hrát jej bez návodu nedokončil. Ohlasy o výjimečnosti sedmého dílu mne nemohly minout a retrospektiva Originu Karla Taufmana v 51. čísle Excaliburu, v jejímž rámci se pustil i do prvního a druhého dílu Ultimy, zpečetila mé odhodlání, že někdy, někdy v budoucnu se do Ultim zkrátka musím pustit! Uběhly roky a čas nazrál. Výrazně k tomu přispěla možnost emulovat Ultimy na tabletu, po kterém můžu v jakékoli situaci sáhnout jako po knize, a plynule v hraní kdykoli a kdekoli pokračovat.

Počátek série Ultima je přiměřeně lehký, nijak zvlášť dlouhý, žádné hardcore, které by mohlo potenciálně odradit, se nekoná. Všem, kteří si chtějí vyzkoušet nějakou hru z herního dávnověku mohu první Ultimu s klidným srdcem doporučit. Hrajete za neznámého hrdinu, který se ocitá v zemi Sosárie rozdělené do čtyř kontinentů s mnoha městečky, zámky a dungeony. Vznešený hrdina, jak jste v manuálu oslovováni (neboť skutečným Avatarem se stanete právě až ve čtvrtém díle), sice z manuálu tuší, že jeho hlavním cílem je zbavit Sosárii ďábelského čaroděje Mondaina, ale jak přesně si má počínat, se dozví poněkud překvapivě až v místní putyce. Lord British, alias Richard Garriot, nehraje totiž v Prvním věku temnoty žádnou větší roli. Je jen jedním z osmi panovníků, kteří udílejí hrdinovovi úkoly potřebné k vítězství. Ty jsou dvojího typu: porážka vybrané stvůry nacházející se obyčejně v hlubším podlaží nějakého dungeonu a pak nalezení nějakého exotického místa na mapě Sosárie. Už od prvního dílu je tedy kladen důraz na průzkum herního světa. Ten je alfou a omegou Ultim jako takových a s každým novějším dílem budete muset být v průzkumu čím dál tím víc pečliví. Zábavným zpestřením je u takto staré hry možnost vlastnit hned několik dopravních prostředků. Od koně, přes káru, až po vznášedlo, fregatu a nakonec i kosmickou loď. Ano, je to tak, v prvním díle je možné (a dokonce nutné) se podívat i do vesmíru. Inspirace Hvězdnými válkami je přitom očividná. Ve vesmírné části budete létat mezi vesmírnými sektory, dokovat na stanicích a bojovat z vlastního pohledu proti pirátským stíhačkám. Je k neuvěření, jaké měl mladý Garriot ambice. Navíc obě části, přestože to je z hlediska herního světa galimatyáš, do sebe herně zapadají a jsou zábavné. Samotný závěr má pak epický nádech a pocit zadostiučinění z porážky Mondaina si budu pamatovat snad nadosmrti.

Hra má pochopitelně i své nedostatky. Ty se projevují jednak v minimálním příběhu a pak hlavně v uniformitě prostředí, kdy se všechno všemu navzájem dosti podobá, trojrozměrné dungeony jsou jeden jako druhý, bez špetky nápadu, a vystačíte si tak s dobýváním jen jednoho z nic. Najdete v něm však jen nestvůry, zapasťované truhly s pokladem a tajné průchody a díky magii se do nejnižšího patra k nejtužším potvorám a zpět na povrch dostanete snad až příliš snadno (jak ale zdůraznil Richmond v diskuzi, jejich černobílá estetika postavená na drátových modelech působí velmi tajemně a primitivně vyvedení nepřátelé dokáží leckdy zabrnkat na vaše nervy). Zásahové body se navyšují podivným systémem soubojů - pokud z dungeonu vyváznete živi a zdrávi, hra vám za souboje doplní bonusová HP a vy si musíte dávat pozor, aby jich bylo více, než těch, o které jste v soubojích přišli. Naopak zkušenostní body a celková úroveň postavy je z hlediska nějakého rozvoje veskrze zbytečná a až na jednu výjimku slouží spíše jako skóre. Co se týče NPC, tak ti s vámi interagují minimálně, background si musíte sami domýšlet a města a zámky mají svého ducha stanoveného jen jejich názvem.

Přesto má tahle relativně prázdná rozlehlost něco do sebe. Stále je totiž jen na vás, kterým směrem se vydáte, jestli budete prozkoumávat hlubiny dungeonu Perinia, Škorpionova díra nebo Vandr Zhouby. Jestli budete nasávat a klábosit s hospodským v putyce v Dextronu nebo v Montoru. Jestli budete provokovat stráže na zámku Lorda Britishe nebo Černého draka. Jestli okradete kupce v Owenu, Nassau nebo v Yew (některá z těchto míst budete mít možnost navštívit i v pozdějších dílech). A tahle nikterak variabilní, ale přesto individuální cesta hrou vypráví váš vlastní unikátní příběh. Pokud vám to v něčem připomíná sérii Elder Scrolls, jste na správné adrese. Zkrátka - Ultima dala hráčům jako jedna z prvních her do rukou možnost, byť jen zdánlivé, volby. A je už jen a jen na vás, jak s ní naložíte.

Herní doba: cca 20 hodin
Počet nahlédnutí do návodu: 0
Poznámky
+20
  • PC 75
Ultima I je kus herní historie. Když jsem si ji cca před deseti lety poprvé zapnul, chtěl jsem ji projít v první řadě ze studijních důvodů a v té druhé z povinnosti. Kupodivu jsem zjistil, že je stále bez problémů hratelná. Úvod ovšem chybí a je to znát. Nejvíc času mi zabralo zjistit co mám dělat, a poté jak přinutit hrdinu, aby to provedl. Doporučuji si sehnat výborný návod z Excalibru číslo 51, s nímž odpadne většina rozčilujících momentů. Ne že by se obtížnost výrazně snížila. Dungeony jsou peklo, a kdo prošel až do desátého patra a zpátky bez kouzla na žebříky, je buď hardcore maniak a nebo blázen. Sám jsem se odvážil do sedmého patra a skoro se nevrátil. Poslední tři patra při bezhlavém úprku na povrch jsem se bál každého kroku a děsil každého souboje. Na vybudování hutné atmosféry očividně stačí i drátová grafika a jedna barva. A občas není nutné ani tohle - zdravím Invisible seekera. Jedinou větší (ale zato opravdu velikou) výtku mám k sci-fi složce. Část ve vesmíru nejprve působila jako vítané zpestření, ovšem záhy se z ní stal regulérní oser. Naštěstí není dlouhá a po troše cviku se dá zvládnout. Ultimu I jsem dohrál už dvakrát, ale potřetí se k ní už tuším vracet nebudu. Přes všechnu zábavnost nemá podruhé moc co nabídnout. Pokud bych zatoužil znovu po tom samém, série je dost bohatá a dlouhá.

Pro: atmosféra, pestrý svět, pekelně obtížné dungeony

Proti: chybí úvod do děje, nedotaženost lokací, sci-fi složka

+13