Ultima I je kus herní historie. Když jsem si ji cca před deseti lety poprvé zapnul, chtěl jsem ji projít v první řadě ze studijních důvodů a v té druhé z povinnosti. Kupodivu jsem zjistil, že je stále bez problémů hratelná. Často se k ní odkazuje jako k prapočátku klasických RPG, ovšem vzhledem k mechanikám hry jde spíše o akční RPG typu Diablo. Vývoj postavy je téměř zanedbatelný a souboje nejsou ani taktické, ani variabilní. Hra je nelineární, což je na jednu stranu plus, ovšem v praxi to znamená bezcílné bloudění a hledání úkolů.

Úvod do děje chybí a je to znát. Nejvíc času mi zabralo zjistit co mám dělat, a poté jak přinutit hrdinu, aby to provedl. Doporučuji si sehnat výborný návod z Excalibru číslo 51, nebo alespoň mapu, protože za questy se často cestuje a pravidelně na druhou stranu světa. Ten se skládá ze čtyř kontinentů a občas jsem měl problém nalézt i je, natož lokace na nich umístěné. Cestování může být úmorné a matoucí, ale bohužel tvoří jednu ze tří stěžejních částí hry.

Ta druhá jsou dungeony, rozmístěné různě po krajině. Každý má deset pater a jsou absurdně obtížné. Nepřátelé se objevují v děsivém tempu a není výjimkou, že ihned po skončení jednoho boje přichází další. Počet protivníků je nejspíš nevyčerpatelný, čili každý krok do hlubin znamená nebezpečí, že se na povrch už nevrátíte. Obtížnost stoupá co dvě patra a to znatelně. Je pravidlem že druhé patro je relativně jednoduché, čtvrté výzva, šesté survival a osmé peklo. Dál jsem se neodvážil a i tak jsem se dobelhal na denní světlo z posledních sil. Kdo prošel až na dno a zpátky bez kouzla na žebříky, je buď hardcore maniak, nebo blázen. Plusem je hutná atmosféra a neustálý pocit smrtelného ohrožení.

Návštěvy dungeonů jsou nutné především pro splnění několika příběhových úkolů a také slouží jako zdroj bodů zdraví. Po každém návratu z hlubin hra započítala zničené nestvůry a přidala určité množství HP k momentální výši HP postavy. Tedy pokud jsem jich během bojů ztratil až příliš, skončil jsem s menším zdravím, než když jsem do dungeonu šel. Je nutné vyladit moment kdy se vyplatí vrátit na povrch, aby celkový počet HP stoupl nad původní počet. Není to tak složité jak to vypadá. Většinou platilo, že pokud jsem se držel v prvních třech patrech, postava utěšeně posilovala.

Mimo dungeony je první Ultima relativně jednoduchá. Nepřátelé nekladli velký odpor a když se mi podařilo nasyslit dostatečné množství HP, mohl jsem se po mapě toulat bezpečně. Obtížnost se ještě snížila po nákupu dopravního prostředku, se kterým bylo možné bojovat na dálku, případně protivníkům jednoduše utéct. Určité omezení představuje neustálá potřeba jídla, ale ta v dopravním prostředku klesla a také není složité nakoupit obrovské zásoby.

Jedinou větší výtku mám ke sci-fi složce, což je třetí stěžejní část hry. Vesmírná pasáž působila na papíře jako vítané zpestření, ale v reálu mi přišlo, že se do vymyšleného světa nehodí a také není zábavná. Ovládání kosmické lodi je těžkopádné a navigace není příliš intuitivní. Boj proti podivným stíhačkám vyžaduje trpělivost, ale ne postřeh nebo taktiku.

Závěrečný boj měl do epického utkání daleko. Se správným postupem je spíš zdlouhavý než složitý. Ovšem je nutné se na něj předem pečlivě připravit. Ultimu I jsem dohrál už dvakrát, ale potřetí se k ní už tuším vracet nebudu. Přes všechnu zábavnost nemá podruhé moc co nabídnout. Pokud bych zatoužil znovu po tom samém, série je dost dlouhá a bohatá.