Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Ultima II: Revenge of the Enchantress

46
8 hodnocení Platformy
Žánr:
RPG > nezařazeno *
Forma:
placená hra
Rozsah:
samostatná hra
Multiplayer:
ne
Datum vydání:
1982 Apple II
1983 PCAtari 8-bitC64
1985 Atari ST
1990 FMT
Vývojáři:
Richard Garriott
Po porážce Lorda Mondaina je v zemi Sosaria nastolen mír a "The Stranger" oslavován jako spasitel. To však netrvá věčně. Mladá čarodějnice Minax chce pomstít smrt svého milovaného mistra. Cestuje zpět časem a objeví domovskou planetu Strangera, Zemi. Tam rozpoutá nukleární válku, která vyhubí veškeré lidstvo, a kvůli časovému posunu nejspíš i našeho hrdinu. Poté napadne i Sosarii. The Stranger však ze země uprchl a odpověděl na volání Lorda Britishe. Vydává se na cestu časem i vesmírem s jasným úkolem - překazit Minax plány.

Ve druhém díle legendární série se opět vžijeme do role Strangera. Hra se odehrává převážně na Zemi. Principy zůstaly stejné jako v díle prvním - plníme úkoly, řešíme hádanky a bojujeme s nestvůrami. Opět se na svět díváme z izometrického pohledu a v kobkách z pohledu vlastních očí. Ultima II je první díl vydaný i na PC (jednička byla předělána až později). Také je posledním dílem, který Richard Garriot vydal pod studiem Sierra On-Line, než založil ORIGIN Systems.

Série Ultima má devět dílů rozdělených na tři trilogie. Ultima II: Revenge of the Enchantress je druhý díl z trilogie "The Age of Darkness", která začíná hrou Ultima I: The First Age of Darkness a končí Ultima III: Exodus.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 40
Dovolte, abych nejprve stručně shrnul historii týkající se vývoje této hry. Garriottovi, který hru sám vytvořil, bylo tehdy kolem 20 let a měl za sebou hity AkalabethUltima I, na kterých vydělal slušný balík, měl tedy nosánek trochu nahoru. V té době se zamiloval do filmu Time Bandits (povedený film s Monty Pythony a Seanem Connerym), ze kterého pro svojí další hru ukradl několik nápadů (mapu zobrazující brány vedoucí do různých časových rovin nebo "Time of Legends"). Právě touto mapou byl téměř posedlý, na filmu byl v kině několikrát a pokoušel se mapu překreslit podle krátkých záběrů (nakonec stejně zjistil, že je nakreslená "jen na oko" a nemá žádnou logiku, tak vymyslel vlastní). Usmyslel si, že jeho další hra musí mít v balení přiloženou látkovou verzi mapy - v té době to bylo něco nemyslitelného. I proto měl potíže najít vydavatele, který by s těmito podmínkami souhlasil - jediný, kdo do toho šel byl Ken Williams z On-line Systems (pozdější Sierra) - ten mu poskytl zázemí i dostatek času na tvorbu hry - Garriott ovšem přecházel z omezujícího BASICu na pokročilejší programovací jazyk, který se učil za chodu, což spolu s jeho ambicemi znamenalo, že hra byla ve vývoji dlouhých 18 měsíců (v dnešní době nic zvláštního, tehdy to bylo hodně) a Ken Williams už ztrácel trpělivost, tudíž na Garriotta neustále tlačil - ve výsledku je to na hře vidět - některé prvky se zdají být nedotažené do konce a hra vypadá místy spíš jako tech-demo než jako domyšlená a kompaktní hra. Garriott si jednoduše vzal příliš velké sousto a nedokázal svoje nápady vtěsnat do smysluplného celku.

Nebudu se tu rozepisovat o nesmyslných věcech typu "požehnání od otce Antose" nebo "zvyšování statistik v hotelu California" - ty pěkně shrnul Spoony ve své videorecenzi. Řeknu to krátce - hra je plná absurdních píčovin, které musíte udělat, abyste byli schopni ji dohrát. Na tyto píčoviny musíte přijít tak, že v herním univerzu, které se skládá z pěti časových rovin + všech planet naší sluneční soustavy, najdete NPC, které vám řekne krátkou a zdánlivě nesmyslnou větu - podle té si musíte domyslet, co máte dělat. Pokud NPC nenajdete nebo vám něco nedocvakne, tak máte smůlu - hru asi nedohrajete. Často jsem si připadal jako hráč adventury, jenž byl 2 hodiny zaseklý na jednom místě, aby pak zjistil, že musí strčit opici do zásuvky a pak jí použít jako páčidlo na hydrant.

Hrozně mě štvalo, že jsem si vytvořil elfa zloděje a pak jsem nebyl schopný otevřít jediné dveře a v dungeonech zneškodnit jedinou past. Třetinu hry jsem strávil tím, že jsem zjišťoval, jakým způsobem se dveře otvírají. Nakonec mi nějaké náhodné NPC řeklo, že potřebuju klíče a ty mají guardi. Ti svinsky tuzí guardi, kteří mají více HP jak Balrog. A abych klíče získal, tak je musím zavraždit. A jelikož jsou lvl-upy k ničemu a ještě nevím jak si zvýšit atributy, tak si musím prostě koupit spoooustu HP a doufat, že aspon jednoho upižlám. Moment, koupit HP? Ano, jediný způsob, jak si zvýšit HP (tím nemyslím max HP, ale aktuální HP), je zajít za Lordem Britishem a ZAPLATIT TOMU PARCHANTOVI mými těžce vygrindovanými zlaťáky. Jediná věc, ke které byl zloděj dobrý, bylo bezproblémové kradení jídla. Z města na jihu Afriky jsem ukradl tuny, TUNY jídla. Ale to může udělat méně efektivně jakékoliv povolání, tudíž thief je v tomto díle k ničemu.

Grindování si užijete dost. Na úplně všechno potřebujete peníze, hodně peněz. Máte možnost jít vydělávat do dungeonu, ale kdo by to dělal, když tam jsou potvory tužší, přitom dávají stejně expů a dungeony jsou hnusné a bez nápadu. Daleko snazší je ukrást loď a po potvorách pálit dělem. V lodi jsem strávil bez nadsázky přes polovinu celé herní doby. A nebavilo mě to. Když už jsem nagrindoval dostatek peněz, zjistil jsem, že potřebuju do vesmíru a na to potřebuju palivo - lithium. Kde najdu lithium? V posledním 16. patře dungeonu (fuj) nebo náhodný drop z humanoidů. Potřeboval jsem 4 lithia, po 2 hodinách grindování s lodí jsem měl 3 a poslední prostě nechtělo padnout. Ze zoufalství jsem zvolil variantu "jít do dungeonu". Neměl jsem to dělat. Děs, utrpení, hrůza. Přehnané množství respawnujících se příšer, pasti na každém kroku, falešné stěny. Dungeony moc nemusím a tady jsem byl prostě ztracen. Nějakým haluzem jsem na pokraji sil došel do 16. patra, kde mi v polovině došly pochodně. Zůstal jsem tam v absolutní tmě, bez možnosti použít kouzlo k návratu - load a hodina života v prdeli.

Tím se dostávám k další věci - proč dořiti nejdou pochodně koupit? Nejenom pochodně, ale i další spotřební zboží - vše si musíte vygrindovat přes náhodný drop. Proč nelze nic prodat? V průběhu hry jsem měl nesmyslné množství zbytečných itemů a nedostatek peněz. Když už jsem se dostal do post-apo Moskvy (povedená lokace), ukradl raketoplán a začal zkoumat planety, byl jsem opět zklamán - na planetách nic není. Tedy pokud nepočítám pár... jak to nazvat... easter egg lokací?... jako je třeba město klaunů.

Abych ale jen nekritizoval, je tu i pár povedených věcí - každé město je ted unikátní a rozkládá se na větší ploše, nejsou tu jen obchodníci a guardi, ale i další NPC, se kterými se dá mluvit. Time gates osvěžují hratelnost (a dávají základ moongatům v dalších dílech), je tu zajímavé kouzlo "negate time", které zastaví čas, takže můžete chodit okolo ztuhlých NPC a krást. A pak hlavně ten pocit, kdy se vám konečně podaří ukrást letadlo, proletět time gate, přeletět nad hordou čekajících démonů a balrogů a vletět přímo do hradu hlavního záporáka... tohle se může stát jedině v Ultimě. Každopádně tuhle hru nechť hrají jen Ultima geekové, pro ostatní je daleko stravitelnější třeba i první díl.
+26
  • PC 50
Do druhého dílu jsem se tak trochu nutil. Důvodem byly poměrně značné negativní ohlasy, které tento díl provází. Ale přeskočit dvojku a jít rovnou na třetí díl? To přece nejde...

Jelikož nejde o první komentář k této hře, pokusím se spíše stručně shrnout své zážitky z právě dohrané hry. Nejsem vůbec přítel grindu, ale občas ho dokážu překousnout. Tady jsem si ho užil opravdu v míře nevídané. Ještěže souboje jsou tak extrémně zjednodušené, že nepřítel padá k zemi obvykle po jednom či dvou úderech, jinak bych to asi vzdal. Tento tupý grind je bohužel nutný, protože peníze jsou to, co potřebujete k přežití. Za peníze kupujete zdraví, jídlo a dokonce i zvýšení statistik. A i když poměrně brzy jsem přešel na devastaci respawnujících se nepřátel z paluby zaoceánské lodi, přesto byl evoluční vývoj mého avatara dlouhý a vyšplhal se na finální 52.level.

Hra není rozsáhlá, všechny kontinety planety Země v 5 časových pásmech se dají prozkoumat celkem brzy. Poté zjistíte, že musíte přejít na grind. Kombinací dostatečného paliva a zapojením důvtipného myšlení se domůžete raketoplánu a můžete (přesněji musíte) vyzkoušet let do vesmíru a navštívit planety sluneční soustavy. Jenže co se týče planet, není moc o co stát (ovšem zvukově i změnou grafiky tento "simulátor" letu vesmírem včetně skoku hyperprostorem minimálně překvapí!). Dungeony a věže, které umožní vidět hru z pohledu první osoby, jsou téměř identické jako v nultém a prvním díle a mají něco do sebe. V průběhu hry se vám hromadí inventář různými předměty, jejichž účel zjišťujete teprve až nastane vhodný okamžik, kdy hra předmět použije. Navíc předměty nelze prodávat. Původně jsem si myslel, že to jsou samé cetky, ale každý z těchto předmětů měl své upotřebení.

Co mě asi překvapilo na hře nejvíc (vzhledem k tomu, jak série klade důraz na ctnosti) byla nutnost zabít minimálně jednu neutrální postavu (stráž). Normálně bych toto nepodstoupil, ale situace k tomu prostě hráče donutí. Je sice pravda, že po opuštění města tam stojí (zřejmě) stejná stráž znovu a ostatní stráže, které vás po zabití druha pronásledují, vás nyní ignorují. Jenže i tak to zanechalo drobné rozpaky. Závěr hry je také trochu zkouškou trpělivosti, ale připravený hráč to vše nakonec zvládne a pak se rozlije v jeho duši ten příjemný pocit ze zdolání legendy (byť kontroverzní). A když navíc poté si uvědomí, že další díl už má výrazně vyšší kvalitu, tak nemůže než sám sobě říct, že udělal dobře, že tenhle díl nevynechal!

Pro: časové portály, start do vesmíru, postapo Moskva, města obecně

Proti: grind, adrenalinové přistání při návratu z vesmíru, rádoby vtipné narážky některých postav

+25
  • PC 50
Do druhého dílu Ultimy jsem se pouštěl bez výraznější znalosti negativních internetových recenzí a Ugraugrův komentář se mi po několika letech podařilo úspěšně zapomenout. Naštěstí, protože je dost pravděpodobné, že by mne kritické ohlasy odradily natolik, že bych se do rozehrání této úvodní ultimovské trilogie vůbec nepustil; což by byla škoda. To nic nemění na tom, že Pomsta čarodějky JE kontroverzní záležitost. Dodal bych však, že je potřeba ji vnímat v kontextu doby - vývoj CRPG byl stále jakýsi undeground, který do obecného povědomí teprve pomalu pronikal a nebyly na něj tudíž kladené takové nároky stran serióznosti. Jen tak je možné, že se tento nekoherentní mix sci-fi, fantasy a vtípků pro zasvěcené mohl dostat do prodeje. Když jsem si pak po dohrání hry pročítal komentáře pod až ostentativně kritickým článkem CRPG Addicta, jen se mi potvrdilo, že hráče (často děti), kterým se hra dostala v době svého vzniku do rukou, druhý díl Ultimy, navzdory všem podivnostem a kiksům, musel nutně uhranout. A nejde ani tak o nedostatek konkurence, jako spíš o jednoznačné vizionářství a masivnost hry. Jistě, stejně jako Ugraugra bych tu mohl vyjmenovávat mnoho nevyvážeností v herním designu. Maniakálně tuhými strážnými a slátaným příběhem počínaje a zbytečností dungeonů a některých povolání konče. Ano, i můj klerik, protože jsem za celou hru, vzhledem k jejich přestřelené obtížnosti, neprolezl pořádně jediný dungeon, byl stejně jako Ugraugrův zloděj naprosto k ničemu (pokud nebudete chtít prolézat dungeony, zvolte bojovníka s vysokou agility). Nic to však nemění na tom, že se vstupem do hry přede mnou otevřel obrovský svět a já se se svým avatarem vydal na epickou pouť napříč časem a prostorem, brázdil korábem oceány, bojoval s hordami monster a dobýval raketoplánem exotické planety sluneční soustavy. Je to sice všechno plné nedotažeností, ale je to tam. I ty trojrozměrné dungeony. A právě tenhle pocit fantastického dobrodružství, kdy je na co se těšit, a zvědavost, kdy narazím na postavu, která, jak píše manuál, vystoupí z davu a prozradí mi nějakou důležitou informací, mne u hry držel a nepustil. Takže jsem vydržel grindit potřebné finance až do závěrečné porážky Minax (pravda, ke konci už s poněkud zaťatými zuby) a zároveň jsem se snažil mapovat zákoutí staré i nové Garriotovy alternativní Země, abych lépe pochopil propojení jednotlivých časových bran. Vlastně i teď, kdy se už prokousávám manuálem ke třetímu dílu jsem měl puzení se do hry vrátit, abych získal meč Enilno (jenž, navzdory tomu, co jsem se po dohrání hry dočetl v některých návodech, není pro dohrání hry vůbec potřeba). Zároveň si říkám, že bych měl nějakému z dungeonů dát přeci jenom šanci. Konečně, s kouzly mého klerika, nejlepší zbraní a brněním bych jeho příšerám byl více než zdatný protivník...

Herní doba: cca 35 hodin
Počet nahlédnutí do návodu: 0
Neúplná mapa
Poznámky


Douška: Dejte si pozor jakou verzi hry hrajete, protože některé obsahují dost zásadní bugy (dají se opatchovat). Každopádně, pokud se do hry budete chtít pustit, udělejte si v tomto ohledu rešerše! Verze z GOG je nicméně patrně v pořádku.

Pro: rozlehlost herního světa a větší různorodost lokací a NPC oproti prvnímu dílu

Proti: grind, grind a grind

+19
  • PC 30
Tahle hra je zhůvěřilost. Mohl bych to zaobalit do diplomatických frází, zmínit její stáří nebo obrovský potenciál světa, ale to bych lhal.

Všechno co se mi líbilo na Ultimě I, je ve dvojce pokažené. Grafika vypadá mnohem hůř a je skutečně odpudivá. Myslel jsem, že to bude největší problém, ale nakonec se to ve srovnání s těmi ostatními zdálo jako prkotina. Ovládání, které bylo v prvním díle trochu neohrabané, ovšem nakonec mi přišlo přirozené, je najednou zmršené. Interface je nepřehledný a nedává dost informací.

Boje jsou noční můra. Jenže ne kvůli obtížnosti, ale kvůli nekonečné úmornosti. Upižlat nějakou potvoru je cvičení v trpělivosti a často se mi stalo, že jsem s nervama na pochodu bojoval s jedním nesmrtelným protivníkem a v řadě čekali tři další. To neplatí jen o bojích na světové mapě, protože dungeony jsou ještě horší.

Nějakou dobu jsem si dělal naději že se to časem zlepší, ale hra mi vysmála do obličeje a předvedla další ze svých zmršených mechanik. Nově neplatí, že dungeony slouží k nasbírání bodů zdraví. To se kupuje za peníze, které se musí pracně získat na světové mapě. Jediná další možnost mimo úmorného boje nablízko, je koupit loď, brázdit s ní oceány a tupě mačkat klávesu střelby. Nepřátelé jsou bez šance a hra bez napětí.

Prvnímu dílu jsem vyčítal nedotažený úvod do děje, ale to jsem ještě netušil, na jaký level to dotáhne Garriott ve dvojce. Tak předně nic nedává smysl. Reálie světa musíte pracně zjišťovat z náhodných komentářů kolemjdoucích postav. Když si je pečlivě vyslechnete a vpravdě sherlockovskou intuicí si spojíte ony pýthické výroky do použitelné rady, tak zjistíte, že nic nedává smysl. Musíte přijmout, že svět Sosarie je strašlivě nedotažený, absurdní a hloupý. Návod pomáhá, ovšem ani on neeliminoval záchvaty zoufalství, přecházející v hluboké žlučovité opovržení nad nefunkčními mechanikami a chybami. Hru jsem nedohrál a pokud bych se o to pokoušel, tak jen z čistého masochismu nebo ryzího odhodlání.

Pro: evoluce světa a herních mechanik, variabilita lokací, dungeony jsou pořád zábava

Proti: ovládání jako z pekla, od prvního dílu se všechno změnilo k horšímu, nedoladěnost reálií

+16