Chuchel je moje třetí hra od Amanity. Hra je rozhodně zábavná, hezky roz-animovaná a ozvučená. Bohužel po skvělém Machinariu je to o stupeň slabší. Rozhodně to ale není špatná hra a já se při ní výborně bavil. Chuchel je roztomilá postavička (i ten oranžový) a má unikátní slovník. Výtvarný styl rozhodně stojí za to a opravdu je potěšení sledovat monitor. Často jsem na obrazovce trávil více času jen abych shlédl všechny možné animace. K tomu pomůže i plnění achievementů, které jsou obvykle za plné využití dané obrazovky. Nejvíce mi dal zabrat achievement Tři čepice - stále jsem přehlížel ten krápník. Opět potěší různé narážky - Star Wars, Space Invaders, Pac-Man, Tetris.... Díky omezenějšímu rozsahu jsou hádanky jednodušší (kombinace na jedné, občas dvou obrazovkách) a hra je tak vhodná i pro mladší hráče. Příběh zjevně inspirovaný veverkou z Doby ledové mohl být propracovanější. Vztah Chuchla a Kekela je ze začátku vtipný, ale později jsem si říkal chudák Chuchel. Nakonec ale vše dobře dopadne.

Během hraní jsem také navštívil výstavu Zachuchleno v Roztokách u Prahy. Jde o zajímavou interaktivní výstavu především pro děti, rozhodně mohu doporučit (otevřeno do ledna 2020). Doporučuji nehrát v kuse,ale rozdělit hraní na 3-4 kratší sezení. Celkově je Chuchel fajn hra, kterou mohu doporučit každému kdo si rád hraje :-)

Téměř dva roky po dohrání prvního dílu, který mě příliš nepotěšil, jsem dal šanci nejnovějšímu čtvrtému pokračování. A hned na začátek musím konstatovat, že jsem byl příjemně překvapen. Modernější technologie hře opravdu prospěla a největší problémy jedničky jsou pryč. V nové grafice je hra přehledná a ovládání je bezproblémové. Pozornému oku neujde žádný nepřítel, protože je opravdu možné ho zahlédnout. Jde o jednu z mála sérií kde má grafické vylepšování smysl i z hlediska hratelnosti. Ze začátku mě hra docela chytla a nadšeně jsem plnil vedlejší úkoly a hledal sběratelské předměty. To jsou většinou různé dopisy, rozkazy a tajné zprávy dokreslující příběh. Bohužel asi za polovinou se dostavilo jakési vyhoření a ztratil jsem motivaci prošmejdit každý kout. Možná je to dáno velkým počtem těchto předmětů nebo ne-originalitou většiny z nich(dopisy).

Potěšil mě design misí. Úkoly jsou různorodé, mapy rozsáhlé a cest ke splnění úkolů je vždy několik. Nejel jsem výhradně žádný styl, ze začátku mise jsem se snažil více skrývat, ale když se to nezdařilo nebránil jsem se brutálnějšímu projití. Prostředí je pěkné a uvěřitelně zpracované, Itálii jsem si docela užíval. Nepřátelské bunkry a továrny jsou vyloženě lahůdka. Střelba je zpracovaná dobře, ale bohužel jsem neviděl důvod k používání různých zbraní. Celou hru si jde vystačit se základní sestavou. Boje s vozidly mě vyloženě nebavily.

Trochu rušivé je ohodnocení každého výstřelu, to mohlo být vyřešeno jemněji. Technicky jsem neměl žádné potíže, hra běžela plynule a stabilně. Sniper Elite 4 je rozhodně řádově lepší než první díl a alespoň neodrazuje od další pokusů se sérií. Z DLC mě láká možnost zabít si Hitlera, tak uvidíme.

Příběh o záchraně krále Artuše je příjemná kratší textovka. Hra není moc rozsáhlá ani složitá, hádanky jsou celkem snadné a vždy je jasné co dělat. Předmětů je asi jen 8. Parser je jen dvouslovný, ale vzhledem k jednoduchosti plně dostačuje. O hře jsem se dozvěděl až nyní při příležitosti vydání HTML5 verze. Hrál jsem nejdříve verzi pro ZX Spectrum a pak i HTML5. Konverze je oficiální a věrná. Tutoriál jsem vypnul, takže ho nemohu posoudit, ale překvapily mě rozdíly v příkazech a chování. Jedna verze sebere něco automaticky, druhá ne, jednou zabíjíte kill podruhé fight. Ale až na pár příkazů(asi 4 místa), je vše stejné jako v originálu. Herní doba je něco přes hodinu. I tak hra zaujme a pocit při nalezení slavného Excaluburu je super. Na hru jsem si dělal i návod pro obě verze a mapu. S návodem jde o záležitost doslova na 5 min. Hru mohu rozhodně doporučit začínajícím textovkářům. Já si hraní i přidružené věci užil, nejde o žádnou světobornou záležitost, ale je zpracovaná hezky a zábavně.

Budovatelské strategie moc nehraji, ale Aven Colony mě zaujala tématikou a stylizací. Nejpodobnější jsem hrál SimCity nebo Tropico (první dva díly mě moc nechytli, další jsem nezkoušel). V Aven Colony si budujete nové město/kolonii na planetě Aven Prime. Nabídka budov je celkem standardní a vše slouží k uspokojení potřeb civilistů. Kdo někdy hrál podobnou hru bude hned doma. Je nutné zajistit energii, zásoby materiálu(nanity, zlato, železo, vodu, různé druhy rostlin), ubytovací prostory, dopravní systém, zábavu nebo nemocnici. Kolonisté jsou hodně citlivý na bezpečnost, je tak nutné stavět hodně policejních dronů. Pěstovat lze několik druhů pozemských, ale i mimozemských rostlin. Doporučuji vyrábět co nejširší spektrum jídla, zvyšuje to morálku. Ta je důležitá, protože jednou za čas jsou volby a nechcete přece přijít o svůj úřad. Také je důležité budovat obranu, ať už před počasím nebo nepřátelskými organismy. Hra také nabízí možnost vysílání expedic do širšího okolí nebo zakládání vzdálenějších sídel. To vřele doporučuji, jde o skvělé zdroje rud, energie a hodí se i k obraně.

Hrát lze kromě volného režimu také 4 mapy s výzvou a samozřejmě kampaň. Kampaň je variabilní co se prostředí i úkolů týká a obsahuje i jakžtakž příběh, dokonce se závěrečnou animací. Nejvíce nudí vždy začátek mise, úkoly jsou na začátku často stejné a zajištění základních potřeb se musí udělat vždy. Na druhou stranu jsem časem vše dělal automaticky a rychleji než úkoly přicházely, takže to ani moc neobtěžovalo. Hře se opravdu dá vytknout v podstatě nulová invence, zjednodušeně jde o překreslené SimCity, ale to platí o mnoha budovatelských strategiích. I takové Cities: Skylines neobsahuje nic revolučního. Aven Colony se hraje příjemně povědomě, neháže klacky pod nohy, ale vše ozvláštňuje originální grafikou a stylem. Klasické mechanizmy a výrobní řetězce fungují bez problémů, stavy kolonistů reagují předvídatelně a je vždy jasné co je špatně a co opravit. Po zajištění základny, je nutné uzpůsobit strategii cílům mise(co nejrychleji daný počet obyvatel, průzkum okolí, zvýšená těžba...). Během kampaně jsem se bavil a těšil se co nového přinese další mise. Vrcholem kampaně je objevování různých mimozemských artefaktů a jejich průzkum.

Já se prostě u hry dobře bavil. Nabaví hrát 3 mise denně, ale to podle mě žádná budovatelská strategie. Ale hezky jednu misi každý večer a bylo to moc fajn. Oceňuji hlavně přítomnost kampaně, nejsem moc příznivec volného režimu. Grafika je hezká a technicky hra fungovala bez problémů. Pro příznivce žánru - nic převratného, ale slušně zpracovaná klasika.

Jetpac jsem nikdy moc nehrál. Na rozdíl od Manic Minera, kterého jsem na Spectru zapnul téměř pokaždé, mě Jetpac nikdy moc dlouho neudržel. Když jsem na hru narazil nyní a dokonce zjistil, že se v roce 1983 stala hrou roku, rozhodl jsem se to znovu vyzkoušet. V roli pilota firmy Acme Interstellar Transport Company sestavujete rakety a po natankování šesti palivovými články létáte z planety na planetu. Ve splnění úkolu vám ale vždy něco brání - meteorický déšť, mimozemské formy života a jiné podivnosti. Navštívíte celkem 16 planet a sestavíte 4 různé rakety. Obtížnost je dost nevyvážená. Některé planety jsou velice jednoduché, jiné zase šílené a doteď mě budí ze spaní, ale není to odstupňované. Například hned druhá planeta je mnohem těžší než čtvrtá...

Hratelnost je velice rychlá a je nutné svižně reagovat. Herní doba je při povedeném průchodu asi 45min. Ale těch pokusů než se to povede. Napoprvé jsem skončil na třetí planetě, čtvrtý pokus už mě dostal na pátou. Po mnoha hodinách tréningu se dostanu na konec asi ve třetině pokusů. Když jsem začínal, uvažoval jsem o překonání rekordu z zx-spectrum.cz, ale na to prostě nemám trpělivost nebo schopnosti. K dispozici je i režim pro dva hráče, kteří se střídají při ztrátě života. Mimo klasické kazety byl Jetpac vydán i na cartridge, což muselo být ve své době super - žádné zdlouhavé a chybové nahrávání. Krátce jsou koukal i na verzi pro BBC Micro, ale za moc nestojí. Jetpac mohu každopádně doporučit, je to zábavná a chytlavá hra.

Manic Miner je legenda kterou jsem hrával u kámoše na jeho Spectru. Leč tenkrát jsem se nedostal moc daleko. Rozhodl jsem se to napravit a pokořit všech 20 levelů. Princip hry je jednoduchý, hráč v roli horníka Williho musí sesbírat všechny předměty a dorazit k východu než dojde kyslík. Celá úroveň je na jedné obrazovce a tak je možné a často nutné naplánovat průchod i s dobrým načasováním. Obtížnost je docela vysoká a je nutné se hru dlouho učit. Stačí drobná chybička a život je pryč. Já jsem si nakonec vypomohl a hru v emulátoru ukládal na začátku skoro každého levelu(občas jsem zapomněl a pak si hezky nadával). Grafika je na ZX Spectru odpovídající a hraje se příjemně. Svým revolučním využitím hudby na této platformě je Manic Miner proslavený viz. zajímavosti. Po dohrání nečeká žádná závěrečná obrazovka, ale hra prostě začne znovu od začátku. Pobavil mě název levelu Attack of the Mutant Telephones což je možná odkaz na hru Attack of the Mutant Camels také z roku 1983.

Hra byla oficiálně portována na mnoho platforem a pro většinu ostatních vyšla neoficiálně. Byl jsem zvědavý jak se jednotlivé porty liší a tak jsem většinu oficiálních prošel také. Verze pro Commodore 64 má hezčí a přehlednější barevnou paletu (obzvlášť v levelech kde jsou klíče mezi propadajícími se políčky). Také se mi zdálo, že je snazší skákání, není nutná taková přesnost nebo jsou plošinky o pár pixelů blíže. Na počítači Amstrad CPC vypadá Manic Miner hůře než na ZXku a barvy jsou zvoleny divně. Změna je v posledním levelu, který je složitější a obsahuje více klíčů (originální level patří mezi snadnější). Verze pro Amigu je graficky úplně jinde, ale ztratilo se původní kouzlo. Navíc není level vidět na jedné obrazovce, což hratelnosti moc nepomáhá. Na konci přibyla obrazovka s gratulací.

Na GameBoy Advanced je hra asi nejodlišnější. Grafika je také celá nová, ale líbí se mi více než na Amize a zachovává výhled na celý level. Celá hra je podstatně rychlejší a tím se trochu zvedla obtížnost. Mimo původní sestavy levelů lze hrát Enhanced verzi, která obsahuje 10 nových, vložených mezi původní. Na konci hry je kraťoučká animace a gratulační obrazovka. Verze pro SAM Coupé je podle mě na 8-bitech nejhezčí a navíc se hýbe podstatně plynuleji. Na počítači Oric-1 je sice asi nejhorší grafika, ale nejvíce si mi líbila hudba. Tato verze také obsahuje 12 nových levelů. Je to také první verze kde jsem narazil na proti-pirátskou ochranu (kombinace barev z manuálu). Verze pro Dragon 32 je mimo úvodní obrazovky černobílá a obsahuje 2 nové levely. Na britském BBC Micro jsou upraveny dva levely, z toho ten finální je o dost obtížnější(není shodný s verzí na CPC). Verze pro Commodore 16 stojí po všech stránkách za houby a neobsahuje téměř žádné zvuky.

Verze pro MSX a Tatung Einstein jsou nezajímavé a nevím o žádných novinkách, tudíž jsem zkoušel jen první dva levely. Verzi pro Memotech MTX jsem měl největší problémy rozběhnout, ale nakonec se zadařilo. Také ale neobsahuje žádnou zajímavost. Z neoficiálních portů jsem zkoušel verzi pro DOS (nic moc, ale hratelné) a Windows (hrůza). České verze pro PMD 85 a ZX81 mají vlastní profil a také se na ně chystám. Při hraní různých portů jsem používal savy dle potřeby, mimo přidaných úrovní - tam zase jen na začátku. Hra je každopádně zábavná i dnes a rozhodně ji mohu doporučit. Pro zájemce má smysl hrát verze: původní ZX Spectrum, GBA Enhanced verzi, Oric-1 (12 nových levelů) a pro mě nejoblíbenější verzi pro SAM Coupé (doufám že mě fanoušci Spectra neukamenují). Naopak se vyhněte verzi pro Commodore 16. Zde jsou k dispozici mé screenshoty z prvního levelu "Central Cavern".

Hodnocení verzí mimo DH:
SAM Coupé: 90%
Oric-1: 75%
MSX: 70%
Dragon 32: 70%
BBC Micro: 70%
Tatung Einstein: 70%
Memotech MTX: 70%
Commodore 16: 20%

Jedna z mála existujících her snažící se o zpracování mého oblíbeného sportu a první kterou jsem hrál. Vzhledem k hodnocení je jasné, že nejsem potěšen. Neočekával jsem podle ceny žádný propracovaný simulátor, ale především obsah je vysloveně tristní. Tři turnaje zní sice dostatečně, ale každý obsahuje pouhé tři zápasy. Navíc je každé utkání zkráceno na 2 endy místo obvyklých 8 nebo 10. Ve hře je tudíž pouhých 9 utkání. Obtížnost je až do konce velice nízká a tak lze celou hru bez problémů vyhrát za cca hodinu. A hrát znovu nemá smysl, jeden zápas je nerozlišitelný od jiného.

Zpracování hodů kameny je velice jednoduché. Určíte směr, rotaci a sílu hodu - vše ve stylu her z éry DOSu, typicky tehdejších kulečníků. Metení kamene je nahrazeno postrkováním kamene šipkami. Vše je tak jednoduché, že trefit střed, zvládne každý po pár pokusech. Na výběr je 15 států, ale bohužel Česká republika chybí. Hru jsem tak pokořil v barvách Skotska, ale vracet se k ní už určitě nebudu. Jediným kladem je bezproblémová funkčnost a hra je schopna asi na 20 minut i bavit. Doporučuji jen skalním fandům curlingu.

Hacknet považuji za povedený příklad hry s počítačovou tématikou. Ve hře se nabouráváte do stále lépe zabezpečených počítačů a k tomu vám pomáhají různé nástroje. Ty získáváte postupně v průběhu hry a není tak problém s nějakou nečekanou obtížností. Hru jsem dohrál asi za 9h, ale v některých částech se už dostavovala jistá repetitivnost. Naštěstí to není často, ale přesto bych nehrál dlouhý čas v kuse.

Z IT hlediska je to rozporuplné. Oceňuji využití správných portů u správných protokolů(FTP-21, SSH-22...), správné příkazy (scp, mv, rm...) a adresářovou strukturu(linuxová). Mnoho her také špatně pracuje s IP adresami, to se tady děje minimálně - žádné 358.25.562.1. Zamrzí používání exe souborů na systému zjevně odvozeného od linuxu. Zjednodušení samotného hackování a syntaxe příkazů je pochopitelné a bez toho by byl Hacknet pro většinu lidí nehratelný.

Většina úkolů je zajímavá a příběh také docela zabaví. Vtipné jsou narážky a služby odvozené od skutečných firem - jmail, Macrosoft, murloc. Pokud máte rádi svět počítačů je hra rozhodně určená pro vás. Já se bavil a určitě někdy zkusím i rozšíření.

O této zajímavé logické plošinovce slýchám už dlouho. A musím uznat, že pověst je zasloužená. Inside má skvělou atmosféru, kterou podporuje grafické zpracování. Vizuální styl i pochmurnost je obdobná jako v předchozím projektu firmy - Limbo. Příběh je krásně tajemný a mnoho nechává na hráčově fantazii. Hratelnost je plynulá, logické hádanky nejsou moc složité a vše tak přiměřeně odsýpá. Větší záseky by určitě tříštily atmosféru. K plynulosti přispívá i nulový počet loadingů.

Obtížnější je pouze hledání skrytých generátorů, ale po několika prvních už člověk ví po čem koukat. Poslední generátor odhalí umístění alternativního konce. O alternativní konci jsem se dozvěděl až ze zdejších komentářů a hned jsem hru zapnul znovu. Na jeho vchod jsem narazil již při prvním průchodu, ale netušil jsem o co jde a po chvíli to vzdal. Hned jsem tak věděl kam jít, ale sekvenci na otevření jsem nedokázal uhodnout. Nakonec jsem si to musel vyhledat a opravdu obdivuji každého, kdo na to přišel.

Herní doba včetně tajemství je necelých 6h. Rozhodně to nepovažuji za mínus, na tak specifický příběh je to akorát. U těchto zážitkových her (např. Firewatch, Dear Esther) se podle mě musí herní doba přizpůsobit nápadu a nenatahovat vedlejšími aktivitami. Inside je kvalitní hra, kterou mohu doporučit opravdu každému hráči.

Po více než dvou letech jsem se vrátil k sérii Zork a dokončil její druhý díl. Říše čaroděje Frobozze je rozsahem podobná prvnímu dílu, přesto byla má orientace (s kreslením mapy) lepší. Až na Carousel Room - tahle místnost mi dala ze začátku dost zabrat. Obtížnost hádanek je až na jednu nastavena rozumě, pokud poctivě čtete manuál. Já jsem si ho arogantně pouze prolítl (přece jsem dohrál jedničku ne?) a litoval toho už v půlce hry. Poté jsem se k manuálu pokorně vrátil a pečlivě ho nastudoval. Ono když vím co dělat a neznám správnou syntaxi, tak to dřív nebo později trefím. Ale když jen mlhavě tuším jak dál a ještě nevím jak to správně napsat - to je už problém.

Po přečtení manuálu jsem postupoval rychleji, ale stejně jsem se dostal na cca 28h. Herní doba na howlongtobeat.com je 2-4h, ale to podle mě musíte vědět přesně jak a co dělat. Po zkušenostech z prvního dílu jsem při každé významnější události ukládal do samostatného souboru, což se opravdu vyplatilo, protože jsem řadu úseků několikrát opakoval - slepé uličky, nečekaná úmrtí.

Technicky je hra shodná s předchozí, včetně opravdu skvělého parseru. Verze z GOG.com je naprosto bezproblémová, jen kvůli závěrečné obrazovce a screenshotu jsem musel přidat na konec DosBoxu pause, jinak se hra okamžitě vypnula. Bavil jsem se stejně jako u jedničky a oceňuji větší interaktivitu. Pokud máte rádi textovky, rozhodně doporučuji. Já už se těším na třetí díl.

Otevři ty dveře HALe. Hraní za šílený počítač a postupné pobíjení členů posádky je celkem zábava. Pomocí pouhých pěti činností(zamykání dveří, vypouštění radiace, zaplavení vodou, elektrické přepětí a otevření rolet do vesmíru) je nutné zlikvidovat všech 10 členů posádky. Na to je omezený čas asi 10 minut. Posádka zresetuje systém když se něco stane a pak trvá než nad ním zase získáte kontrolu. Je nutné plánovat kdy a co použít a koho kdy uvěznit. Zajímavá hra, kterou stojí za to zkusit, ale bohužel má téměř nulovou znovu hratelnost. Škoda, že autor koncept později(hra vznikla na soutěži Ludum Dare za 72h) více nerozpracoval. Vtipná logická hra.

Jsem rád, že jsem se konečně dostal k této pro DH významné hříčce. Po poměrně dlouhém textovém úvodu následují tři krátké levely. Bohužel nejsem na DH aktivní tak dlouho, tudíž znám jen dva uživatele, a nemohu tak hru plně docenit. Rozhodně jde o dobrý nápad a už se těším na propracovanější druhý díl.

Další automatová mlátička dohrána. Svět Punishera moc neznám a postava nepatří zrovna mezi mé oblíbené. Nemohu tedy posoudit nakolik se hra drží předlohy. Na rozdíl od jiných automatovek jsem Punishera nikdy dříve nehrál a tak hodnotím bez vzpomínkové zátěže. Hra je dobře udělaná, má příjemné tempo a výtečné technické zpracování. Dobře se hodí také hudba. Nepřátelé jsou variabilní a na jejich likvidaci je dostatek různých zbraní.

Při hraní jsem se dobře bavil, ale proti špičkám žánru tomu něco chybí. Možná je to prostředím, které mě úplně nezaujalo. Potěšila možnost hrát za Nicka Furyho. Také souboje s bossy jsou fajn i když obtížné. Celkově jde o povedený kousek, kterému k dokonalosti něco schází, ale i tak dokáže dobře zabavit. Pokud máte rádi Punishera, přičtěte si 10%.

Beat Saber je první hra pro VR, která mě přesvědčila. Do té doby jsem bral virtuální realitu jen jako takovou blbinku. Poté co jsem strávil v Beat Saberu několik hodin během cca měsíce a víkend intenzivního hraní, jsem změnil názor. Hra je chytlavá, ve více hráčích skvěle motivuje k dosahování co nejvyššího skóre. Skladby jsou vytvořeny přímo pro tuto hru a je to znát. Perfektně se hodí a každý si najde oblíbenou. Rozložení kostek je perfektně promyšlené a obtížnost úžasně vyvážená. Co se zdá při prvním hraní nemožné, to je po čase dětsky snadné, ale stále je kam jít a co zlepšovat.

Mód hry s jedním světelným mečem je překvapivě těžší než se zdá i když se nemusí řešit správné barvy. Na PC je také výhodou možnost stažení známých písniček z internetu. I když jsou populární melodie fajn, je znát nezkušenost a horší promyšlenost v rozmístění kostek a vyladění obtížnosti. Technické zpracování je také excelentní, odezva ovladačů je naprosto přesná. Oceňuji také to, že se z hry nedělá špatně. I kolega, který VR těžce nese, může Beat Sabera bez problémů hrát. Před autory musím smeknout, takhle vybalancovanou hru jsem již dlouho nehrál. Tohle si prostě musí každý majitel VR zahrát!

Skvělá hra na automaty a ještě z mého oblíbeného světa. Mám rád hry z automatů už jen kvůli těm vzpomínkám na maringotky :-). I později když jsem měl doma počítač, tak arkády byly něco extra už jen pro tu grafiku a rychlost. Bohužel nebylo možné si je pořádně užít a tak si to vynahrazuji až v poslední době. AvP je pro mě srdcovka, mám moc rád universum Vetřelců a hra je i bezvadně hratelná. Akce plynule odsýpá a obtížnost není ani v dnešní době přemrštěná. Grafika i dnes vypadá výtečně.

Dnes jsem poprvé dohrál hru bez ukládání (savestatů) a je to opravdu jiný zážitek. Ta časová investice za to stojí, pocit je mnohem blíže hraní originálu i když jde o emulaci. Na výběr jsou čtyři postavy, ale hra za predátora je asi nejefektivnější. Rád hraji také za poručíka Linn Kurosawu, která se objevuje i v jiných hrách od Capcomu (Street Fighter). Během hry postupně bojujete proti vetřelcům, lidem i predátorům, ať už hrajete za jakoukoli postavu. Výhodou je, že i za predátore je možné používat lidské střelné zbraně, což některé části trochu zjednoduší. Souboje s bossy jsou zážitek jako v mnoha podobných arkádách. Hru rozhodně doporučuji alespoň zkusit.

Na hru Quantum Break je všude mnoho rozporuplných hodnocení. Má vlastní očekávání byla od lehkého zájmu (nemám Xbox, ale vypadá to zajímavě), přes naštvání (proč sakra jen Win10) až po příjemné překvapení u hraní. Hra hezky vypadá, hraje se příjemně a časové hrátky jsou zajímavé a zábavné. Přestřelky jsou kvalitně zpracované a je znát zkušenost autorů.

Není to dlouhé (hrál jsem cca 12h) takže se mechaniky neomrzí a za jedno dohrání jsem neodemkl všechny schopnosti, takže je po čase šance na znovu hratelnost. K tomu přispívá i několik klíčových rozhodnutí, které ovlivní následný děj hry i připojeného seriálu. No a seriál je další velice originální prvek. Po dohrání každé větší části se na základě rozhodnutí poskládá jedna epizodka hraného seriálu. Ten je docela slušně natočený a zahraný. Postavy ve hře dobře odpovídají svým hercům a hraní tak dostává opravdu zajímavý rozměr. Neříkám že to takhle chci u každé hry, ale je to rozhodně dobré ozvláštnění.

Příběh je poměrně promyšlený a je podrobně k dispozici nejen v seriálu, ale i v mnoha poznámkách, noteboocích a jiných záznamech během hraní. Nejsem žádný fanoušek Remedy, ale hraní jsem si užil mnohem více než jsem čekal. Hrál jsem s češtinou a vše bylo fajn, akorát nejsou přeloženy titulky k seriálu. Po dohrání jsem si také přečetl knihu od Cama Rogerse Quantum Break - Nulový stav a ač nejde o žádnou významnou literaturu, je to příjemné čtení a nabídne doplnění několika míst příběhu a trochu jinou perspektivu tohoto světa.

Napsat zajímavý komentář pro Doom není snadné a proto jsem se k tomu dostal až nyní, po dohrání verze pro GameBoy Advanced. Hra je překvapivě stejně zábavná i na nevýkonném přenosném handheldu. Grafika je samozřejmě mnohem pixelovatější a osekaná o některé textury, ale na malém displeji to tak nevadí. Kvůli úspoře paměti také mizí mrtvoly nepřátel.

Levely v jsou téměř stejné, obsahují jen pár změn - většinou. Několik levelů z druhé a třetí epizody chybí úplně, především finální. Zásadní je totiž nepřítomnost Cyberdemona a Spider Masterminda, jsou nahrazeny souboji s větším počtem Pekelných baronů. GameBoy asi také nezvládá průhlednost a tak chybí neviditelné prase i koule neviditelnosti. Chybí také brýle na zesvětlení. Poslední větší změnou je zelená krev. Doom se přese všechny změny hraje stále dobře a ovládání je pro hru jednoho hráče dostatečné. Multiplayer není přítomen. Hraní jsem si rozhodně užil a pustím se také do druhého dílu, už jen kvůli několika novým levelům. Je fajn zahrát si starou známou hru, ale přece trošku jinak. Docela mě láká zkusit i nějaké jiné platformy, válí se mi doma Saturn i s originál CD....

Původního Aladdina jsem v DOSu poprvé hrál již před hodně dlouhou dobou. A až do rozehrání této verze jsem netušil, že je mezi některými platformami takový rozdíl. Díky akci Achievement of the Week na RetroAchievements.org jsem zapnul verzi pro Sega Game Gear a nestačil se divit. Hned v první úrovni (trh), o které jsme si myslel jak dobře jí znám, se po spuštění Aladdin sám rozběhl a já se jen vyhýbal překážkám a uskakoval před vázami. Inspirace je ve všech úrovních jasná, ale zpracování má tato verze odlišné.

Nejvíce mě bavily standardní plošinovkové úrovně, ale užil jsem si i let na koberci. Naopak souboj s bossem je zpracovaný dost nudně. Technicky hra vypadá slušně vzhledem k platformě, ale originálu se rovnat nemůže. Na začátku jsem nezvládal ovládání, ale v manuálu je vše přehledně vysvětleno a nakonec bylo vše v pořádku. Ve hře chybí obchod a také staří známí velbloudi

Druhý díl legendární série Space Quest je v podstatě vylepšenou verzí jedničky. Pryč je otravné řízení vznášedla a naštěstí nebylo nahrazeno jinou zásekovou minihrou. Vše dobré bylo zachováno - dobrý parser, hezky kreslená grafika a vtipné scénky. Pochválit musím také bezvadný manuál, který obsahuje krátký komiksový úvod do příběhu. Ten navazuje na první díl a popisuje jak se z našeho hrdiny stal opět uklízeč za kterého začínáte hrát. Prostředí jsou zajímavá a pravidelně se střídají. Zajímavá je i pasáž s plaváním (naštěstí není nutné stále psát SWIM). Obtížnost je jinak zhruba shodná s prvním dílem.

Co musím vypíchnout je grafika. Obrazovky jsou opravdu moc hezky nakreslené a líbí se mi mnohem více než remake z roku 2011. Obzvláště džungle působí správně tajemně, cize a občas děsivě(bažiny). Super je také atmosféra, hra působí jako klasické sci-fi z 80. let. Z cílových 250 bodů jsem dokázal nahrát 245, takže mi muselo něco utéct. A to jsem se snažil být důkladný, pečlivě procházel lokace a několikrát se vracel abych získal více bodů. Alespoň to dokazuje jak mě hra bavila. Konec nabádá k co nejdřívějšímu hraní dalšího dílu, tak uvidíme. Hrál jsem verzi ze Steamu přes ScummVM a vše bylo bez problémů. Verze pro ostatní platformy se mi zdála shodná.

Hry od Amanita Design jsou jeden z mých velkých restů. Po prvním Samorostovi je to teprve druhá dohraná hra. Umělecké zpracování her od Amanity je už podle obrázků unikátní a působí neotřele, i když to není zrovna můj styl. Procházení robotího města Machinaria je zážitek a zábava. Hádanky jsou tak akorát složité, aby bavily a nefrustrovaly. Přítomná je i řada miniher, které mě bavily opravdu hodně. Potěší i přítomnost řady narážek na známé hry a filmy, například minihra Space Invaders, kapela jak vystřižená ze Star Wars nebo oprava Centrálního mozku.

Příběh robota Josefa je zpracovaný hezky a beze slov. Zmínit musím také hudební doprovod, který je velice příjemný a obstojí i při samostatném poslechu. Moje herní doba byla necelých 8h a přišlo mi to tak akorát. Nemohl jsem si vybrat vhodnější hru do kategorie Čapkův odkaz, než českou hru s robotem Josefem v hlavní roly. Hraní jsem si moc užil a už se těším, až se dostanu k další hře od Amanity.