Můj názor na Passpartout se měnil jako jízda na horské dráze. Když jsem na hru narazil (děkuji Drekte), byl jsem nadšen. Možnost jako hladovějící umělec v Paříži malovat a na ulici prodávat svá díla vypadala lákavě. Po zapnutí potěší příjemná hudba. Také grafická stylizace je svěží a zvláště postavičky jsou zajímavé a dobře zapamatovatelné. Začátek je fajn, kreslení jde od ruky. Je zábavné sledovat vkus zákazníků a odhadovat co se bude dobře prodávat. Nástroje se postupně odemykají, ale bohužel jsou pouze tři. Tady mohli autoři více zapracovat. Nemožnost vracet tah zpět se mi zdála realistická a nevadila. Bohužel po nějaké době začala být hra dost stereotypní a prodávaly se jen skoro stejné obrazy. Hru jsem na dlouho odložil a myslel jsem že se k ní už nevrátím. Nakonec mi to nedalo. Po znovu zapnutí jsem během pár minut prošel do druhého aktu a začal se zase bavit. Nuda se dostavila zase ke konci závěrečného třetího aktu. Naštěstí už byl rychle konec. Epilog je docela povedený a jde o hezké rozloučení.

Během postupu jsou životní náklady umělce stále vyšší, ale obtížnost se nemění. Obrazy se totiž prodávají za stále vyšší ceny. Oceňuji jak hra zvládá rozpoznávání různých stylů. Výsledkem je tak originální hra, která bohužel velice rychle omrzí. K dispozici jsou 4 různé konce, ale já se rozhodně spokojím s jediným. Konce jsem dosáhl za 4 hodiny, možná bych ocenil nějaký ukazatel postupu, takhle člověk kreslí a není si jist jak to vlastně jde. Nejsem žádný umělec a jsem rád že hra brala i moje patlaniny, ale mám pocit že s Photoshopem bych se bavil víc.

Lure of the Temptress je nejrozporuplnější adventura co jsem v poslední době hrál. Příběh o porážce zlé čarodějky Seleny a jejích přisluhovačů není špatný. Ani události které hlavního hrdinu Diermota po cestě potkají nejsou špatné. Hra je ale bohužel hodně krátká, což samo o sobě nemusí vadit, ale řada zajímavých lokací a nápadů je vidět jen z rychlíku. Jak je u Revolution zvykem, postavy mají vlastní život a pohybují se tak po mnoha obrazovkách. Jejich nahánění je ale na rozdíl od Beneath a Steel Sky frustrující. Lure má totiž katastrofální pohyb postav. Ty se často zasekávají, vyhýbání jim trvá dlouho a občas zapomenou kam šly. Příkaz pro přejití do další obrazovky je někdy nutné zadat vícekrát... Když tímto způsobem hledáte určitou postavu po celé vesnici, je to opravdu k vzteku. Samotné hádanky nejsou špatné a při luštění a rozhovorech jsem se bavil. Nepohodlné je ovládání. Jde o jakýsi mezičlánek, myš ještě není moc pohodlná a slouží vlastně jen ke skládání textových příkazů. Kdyby zůstala možnost příkazy ručně psát, bylo by to mnohem lepší.

Akční nebo bojové pasáže v adventurách rád nemám. Zde jsou přítomny dva souboje, ale naštěstí je jejich obtížnost nízká(jeden na druhý pokus a další už na první dobrou). Hudba a celkově ozvučení za moc nestojí. Naproti tomu grafika je celkem hezká a některé lokace se mi vyloženě líbily. Celkově má hra slušnou atmosféru a až na již zmíněné technické obtíže jsem si hraní užíval. Na hře je podle mého vidět její přepracovávání kvůli názvu. Sice prý byla původně ještě kratší, ale stejně by mě zajímal původní Cecilův námět. Závěr hry mě také zklamal, mohl být mnohem propracovanější. Zmínit musí ještě manuál, který je hezky a vtipně zpracovaný. V dnešní době je Lure of the Temptress naprosto průměrnou záležitostí a hraní mohu doporučit jen ze zájmu o historii nebo tvorbu studia Revolution.

Golden Axe patří mezi hry které jsem v dobách MS-DOSu hrál mnohokrát. Velice často jsme hrály s kamarádem ve dvou a vždy to byla skvělá zábava. Hra je poměrně krátká, ale celkem náročná. Zabralo nám dost pokusů, než jsme ji pokořily, ale poté jsme ji dohrávaly pravidelně. Sám jsem se ke hře vrátil v roce 2016 a dohrál nejen DOS verzi, ale na emulátoru i původní arkádovou. Teď jsem ale hru dohrál v Arcade Hrách v Červeném Újezdu na reálném automatu. Díky tomu jsem se konečně rozhoupal ke komentáři. Začnu samotným kabinetem, který bohužel není originál, ale jde o univerzální automat OK Baby. Automat je nízko, takže se u něj sedí. Bohužel sklon displeje není v kombinaci s osvětlením ideální, dochází k nepříjemným odleskům. Je to samozřejmě škoda, ale Golden Axe patří mezi nejraritnější známé automaty.

Hratelnost je samozřejmě i tak perfektní. Hra je neuvěřitelně zábavná i když jí člověk dobře zná. Povedení nepřátelé a skvělá grafika je doplněna i o výborné zvuky, které ale v herně bohužel narušuje hromada lidí a dalších automatů. To ale vyvolává nostalgické vzpomínky na maringotky a přidává tak na unikátní atmosféře. Hrál jsem samozřejmě za oblíbeného trpaslíka. Navzdory slabší magii je hra s touto postavou nejsnazší. Postavy se liší herním stylem i magií. Vždy mě hodně bavilo srážet nepřátele z různých tvorů a strojů a pak na ně sám nasednout. "Gold", jak jsme hře kdysi říkaly, je prostě skvělá hra kterou doporučuji zkusit ať už na automatu nebo na DOSu.

O této slovenské adventuře jsem neměl donedávna ani potuchy. Sice na ní vyšla recenze v Levelu, ale to ve mě stopu nezanechalo. Je to docela škoda. Příběh a zasazení hodně připomíná sérii Space Quest, ale ve hře je cítit slovanská stopa. Tomu napomáhá i kompletní slovenský dabing. Nejde sice o nic originálního, ale hra umí pobavit i zaujmout, opravdu jsem byl zvědav kam se bude hra ubírat. Grafika je asi nejslabší stránkou hry. Snaží se sice využít možnosti technologie, ovšem na úkor umělecké stránky. Povedenější jsou pěkně renderované sci-fi filmečky. Obtížnost je zhruba střední, pomáhá rozdělení hry do několika v podstatě samostatných částí. Samozřejmě několik nelogičností (alespoň pro mě) ve hře je a tak je nutné zkoušet klasické všechno na všechno. Délka hry je odpovídající příběhu cca 8h. Vzhledem k délce musím pochválit i různorodost lokací. Technicky bylo vše bez problémů. Nepříjemná byla hlasitost hudby, i na nejnižší stále narušovala poslech dabingu. Na československé poměry jde o povedenou hru. Rozhodně jsem se bavil více než u Poldy nebo Horkého léta. Celkově jde o průměrnou hru s plusovými body za původ.

V této rozporuplné adventuře z roku 1995 hráč následuje expedici z filmu. Postup a zážitky jsou podobné, pouze okořeněné o hádanky, hlavolamy a bloudění. Doporučuji film shlédnout před hraním, rozhodně to pomůže atmosféře. U hry ve které je dost filmových sekvencí, ale zamrzí nepřítomnost herců z původního filmu. Obtížnost není vysoká, nenarazil jsem na žádné vyložené nelogičnosti. Nepříjemná je navigace člunu, tyto pasáže jsou vyloženě pokus omyl. Povedené je používání "moderní" techniky - analyzování obrazů, počítačový překlad a nahrávání zvuků. Tento prvek je zpracován povedeně a je příjemně rozložen do celé hry. Umírání je poměrně časté, ale hra vás sama vrátí vždy jen kousek zpět, takže to nijak nefrustruje. Dobrý nápad je také interakce s gorilou Amy, o to více pokud jste si ji oblíbily ve filmu. Velké navázání na uzavřený film bohužel znamená, že příběh ničím nepřekvapí.

Technické zpracování je slušné, s hrou nejsou problémy. Grafika je poměrně slušná. Většinu filmečků sledujete přes svůj komunikátor a tím pádem logicky v malém okně. Díky tomu není jejich kvalita nijak děsivá ani dnes. Congo jsem si chtěl zahrát od doby co jsme četl recenzi ve Score. Jsem rád, že jsem se k tomu konečně dostal, ale hra je bohužel stejně průměrná jako film. Ničím neurazí, ale ani nenadchne. Po dohrání jsem se vrátil ke knize od Michaela Crichtona a bavil se stejně jako před lety. Kniha je každopádně lepší než film nebo hra.

Když vyšel Wolfenstein: New Order, bylo to příjemné překvapení a povedené oživení slavné série. Přinesl svěží mechaniky, povedený příběh a skvěle kombinoval tradiční a moderní hratelnost. Datadisk Old Blood je zaměřen spíše na tradičnější fanoušky. Jde o poctu skvělému Return to Castle Wolfenstein. Hrad a ikonická lanovka brnkají na nostalgickou strunu a nadpřirozené prvky také připomínají spíše začátky série. Prostředí nejsou zdaleka tak variabilní jako v New Order, jde pouze o hrad a jeho okolí, ale díky kratší herní době to nevadí. Projití příběhu trvá zhruba 6h, ale splnění vedlejších aktivit a vysbírání všeho trvá minimálně 3x tolik. Novou hratelnost přináší trubka, která jde použít jako zbraň, páčidlo a dokonce i na lezení po stěnách. Příběh je proti New Orderu slabší a předvídatelný, ale dobře zapadá do světa Wolfensteina.

Jako bonus je tentokrát přítomno všech deset levelů první epizody klasického Wolfenstein 3D. V každé z devíti kapitol příběhu je tak nutné hledat lůžko na vyspání a prožití historické noční můry. Zajímavě je řešen přechod do desáté, tajné úrovně. Nedojde k novému načtení, ale hráč je vyvezen do nového patra výtahem. Jako sběratelské předměty slouží pro sérii typické zlato doplněné o dopisy dokreslující příběh. V noční můře je třeba hledat stříbro. V těchto starých levelech jsou nepříjemně zvětšené prostory a tím otravné a pomalé přebíhání místností a chodeb. Po projití jednotlivých kapitol se odemykají výzvy. Jde o arény ve kterých je nutno vystřílet co nejefektivněji všechny nepřátele a získat tak co nejvyšší skóre a medaili. Při pečlivém průchodu je také možno odemknout obrázky postav a prostředí. Také odemčení všech perků chvíli zabere, probíhá totiž plněním specifických činností během hraní(zabití určitým způsobem nebo zbraní...).

Samotná akce běží perfektně a neměl jsem problém hrát rambo stylem ani se většinou úrovně proplížit. Technicky bylo vše bez problémů. Ke hře existuje povedená a bezproblémová čeština. Datadisk je také prošpikován odkazy na jiné hry. Old Blood je povedený datadisk a pro fanouška série jde o velice příjemný zážitek.

S touto hrou jsem se poprvé setkal díky demu z CD od časopisu, ale nevzpomínám si kterého. Už tehdy mě zaujala stylizace a prostředí Union City přímo lákalo k prozkoumání. K plné verzi jsem se dostal až na GOGu a k dohrání až nyní, 25 let po vydání. Na hře musím ocenit prostředí a grafiku, obzvláště první a poslední třetinu. Prostředek je takový fádnější a méně zajímavý. Grafika je dobrá a některé části hodně povedené. Příběh je průměrný a celkem předvídatelný, ale jeho podání je slušné a udrží pozornost. Skvělou atmosféru navodí již pěkně zpracovaný manuál a komiks, sloužící jako úvod do děje. Obtížnost je tak střední, sice je k dispozici celkem malý počet předmětů, ale někdy je složité přijít na to kde je použít. Pixel-hunting je bohužel také přítomen, ale naštěstí jen málo. Hlavní roli hrají rozhodně rozhovory a vždy je nutné každého pořádně prokecat.

Dabing je průměrný a hudba upřímně za moc nestojí, ale nejde o nic tragického. Povedená a vtipná je interakce s parťákem robotem Joeym. Pobaví některé narážky např. na Led Zeppelin nebo Assimova. Během hraní je nutné několikrát vstoupit do virtuální reality. Jde o celkem slušnou část, ale mohlo to být propracovanější. Takhle z toho cítím nevyužitý potenciál. Což ale platí o celé hře. Řada věcí mohla být lépe a komplexněji propracována. Ke hře existuje čeština, kterou jsem využil, ale není zrovna povedená. Celkově jde o slušnou adventuru, kterou vzhledem k dostupnosti není důvod nezkusit. Každopádně jsem celkem zvědav na nedávno oznámené pokračování.

Akta X rozhodně patří k mým oblíbeným seriálům. Viděl jsem všechny epizody přečetl několik knih i nějaký ten komiks. Ale k této hře / interaktivní epizodě jsem se dostal až nyní. A rovnou přiznám, že zklamán jsem nebyl. Hra roztažená na 7 CD se opravdu blíží obyčejné epizodě, kterou prostě ze seriálu vystřihly. Za to, že hra krásně zapadá do seriálu vděčíme nejenom účasti herců, ale i některých členů týmu v pozadí. Kvalita natáčení i hereckých výkonů(většiny) je opravdu dobrá, samozřejmě na hru. Naopak zamrzí malá účast hlavních protagonistů - Muldera a Scullyové. Na druhou stranu hraní za neznámého agenta umožní více se ponořit do příběhu. Imerze je ještě umocněna vyšetřováním z pohledu vlastních očí. Příběh je pro Akta X klasický, ale povedený a k tématu se prostě hodí.

Při vyšetřování je k dispozici mnoho pomůcek (počítač, mobil, noční vidění, fotoaparát) z nichž je nejzajímavější PDAčko Apple Newton. To slouží nejen na poznámky a maily, ale jeho mapa obstarává přesun mezi lokacemi. Zábavné je i využívání počítače FBI na prověřování osob, telefonů, SPZ nebo otisků prstů. Kvalita videa je už koukatelná a ty 3 roky proti Phantasmagorii, kterou jsem nedávno hrál, jsou dost znát. Já se u hry opravdu bavil a hodnotím tak celkem vysoko. Pokud ale nemáte k Aktům X vztah, rozhodně si hraní užijete méně.

Na Aisle jsem narazil náhodou. Neznámý název mezi adventurami z roku 1999 se ukázal jako zajímavá textovka. Byl pro mě šok, že k "dohrání" hry stačí zadat jeden příkaz. O tomto druhu textovek jsem dosud ani neslyšel. Sice to vypadalo originálně, přesto jsem o hraní moc neuvažoval. Až zjištění, že autorem hry je Sam Barlow, tvůrce Her Story, mě zlákalo k vyzkoušení. A musím říct - nelituji. Příběh, který z počátku vypadá male a nezajímavě, se každým dalším alternativním koncem objasňuje a mění. Nejprve jsem zadal asi pět jasných příkazů a Aisle vypnul. Ale za chvíli mě napadlo "Co se stane když udělám...". Nakonec jsem u hry vydržel více než hodinu. A když jsem vyčerpal vlastní nápady, stáhl jsem si autorův vlastní seznam možností a vyzkoušel zbytek. Variant je neuvěřitelných 136 a zakončení mají dost odlišnou délku.

Hra je opravdu zajímavá a unikátní. Na příběhu a jeho podání je znát autorův styl, který znám z Her Story. Polovinu hry trvající nejistota a neustálé doplňování střípků do života hlavního hrdiny. Navzdory omezenému rozsahu jde o zajímavý počin a mohu doporučit vyzkoušení alespoň několika možností.

Conquest of Camelot jsem, narozdíl od jeho mladšího bratříčka Conquests of the Longbow, nikdy ani nezkoušel. A musím uznat, že i když nejsem fanda Artušovských legend, hru jsem si opravdu užil. Putování v roli samotného Artuše, zachraňování slavných rytířů a pátrání po Svatém Grálu mě opravdu vtáhlo. Grafika je opravdu povedená a je radost kochat se jednotlivými obrazovkami. Někdy opravdu žasnu nad tím, co se dá v EGA grafice zvládnout. Příběh hezky plyne a často se střídá prostředí (a dává to smysl), takže se hra neokouká. Obtížnost je spíše vyšší a dvakrát jsem si musel vypomoct hintbookem. Akční sekvence sice hezky zapadají do prostředí, ale upřímně je moc rád nemám. Například rytířské klání jsem opakoval asi 10x a nakonec jsem přišel na jeden pohyb, který Černého rytíře srazil vždy. To nepovažuji za dobrý design. Naopak byly fajn hádankové části i přes jejich obtížnost. Čtení manuálu je pro hraní nutné, ale osobně mi to nevadilo. Manuál je moc pěkně zpracovaný, obzvláště se mi líbily slepé mapy.

Ovládání probíhá pomocí parseru s myší jako doplňkem. Jde o velice pohodlný systém. Myš, parser + klávesové zkratky - pohodlné a rychlé. Bodování je tentokrát rozděleno do několika kategorií. Jde o zajímavý nápad, ale bohužel se asi příliš neujal. Plný počet jsem bohužel nezískal ani v jedné kategorii. Osvěžujícím prvkem je i práce s penězi, důležitá především v druhé polovině hry. Conquest of Camelot mohu rozhodně doporučit, jde o jednu z nejzajímavějších Sierráckých adventur. Je zajímavé, že atmosféra Sierry je ve hře znát, ale zároveň je trochu jiná.

Po dohrání série EcoQuest, jsem si řekl že zkusím další adventury určené dětskému publiku. Okamžitě se mi vybavila společnost Humongous Entertainment, tvůrce mnoha sérií určených dětem. Na mnoha jejích hrách, včetně Pajama Sama, pracoval Ron Gilbert. Zápletka je jednoduchá, malý Sam se bojí tmy a rozhodne se s tím něco udělat. Obtížnost hry je nízká, ale hádanky jsou logické a počet obrazovek není malý. Počet funkčních objektů je nízký, což přispívá k malé obtížnosti, ale mnoho objektů reaguje vtipnou animací a na každé obrazovce je tak co dělat. Během hry je ještě možné sbírat roztroušené ponožky a skládat je hezky do páru. Bohužel jsem všechny nenašel, takže nevím jestli by to něco změnilo na konci hry.

Hra běží pod ScummVM, technicky není žádný problém. Kompletní dabing je asi slušný, ale osobně mi nesedly hlasy. Grafika je ale povedená. Vše je hezky roz-animováno a je radost dívat se na to. Ve hře je několik miniher - piškvorky, něco jako vlak a kvíz. V kvízu jsou otázky nejen na věci ze hry, ale i na mimo-herní informace, třeba kdo je autorem Mony Lisy. S herní dobou asi 2 hodiny jde o příjemnou jednohubku, která rozhodně neurazí. Nenapadá mě vlastně žádná vyloženě chyba, pro dospělého může být problém jen to zaměření na děti a z toho vyplývající krátkost a jednoduchost. Ale pokud s tím dopředu počítáte, určitě si hraní Pajama Sama užijete. Já se každopádně k tvorbě Humongous ještě vrátím.

Druhý a bohužel poslední díl série EcoQuest se dá popsat celkem snadno. Je prostě větší, hezčí a trochu těžší než jednička. Příběh se z vody přesunul do deštného pralesa. Prostředí je tím trochu variabilnější, příběh hráče zavede z města do pralesa, vesnice domorodců i nepřátelského tábora... Příběh využívá nejednu legendu a je o něco zajímavější než v prvním díle. Mimo zvířat je tentokrát hojně zastoupena i interakce s lidmi. Téma ekologie je opět šikovně zapracováno, hra učí a přitom neobtěžuje a baví. Nejlepší novou funkcí je Ecorder, který Adam dostane od svého otce a poskytuje informace o všem okolo. Za skenovaní okolí jsou body, ale bohužel nemám plný počet, něco jsem asi minul.

Herní dobu jsem měl skoro dvojnásobnou, kolem 9h. Grafika je hezčí než v jedničce, ty dva roky jsou znát. Technicky bylo vše bez problémů, bohužel existuje pouze disketová verze tzn. žádný dabing. Škoda v jedničce byl docela povedený. V balení jsou opět přítomny EcoNews - ekologické noviny tentokrát s osmisměrkou. Hru rozhodně doporučuji, je ještě lepší než první díl.

Když si člověk vzpomene na adventury od Sierry, může se mu vybavit mnoho různých sérií a většina z nich bude mít v názvu slovo Quest. King's Quest, Space Quest nebo Police Quest. EcoQuest si asi moc lidí nevybaví. Je to ale škoda protože jde o povedenou hru. Já měl EcoQuest zařazený jako tu výukovou hru pro děti a nikdy jsem jí ani nezkoušel. O to milejší to bylo překvapení když jsem jí letos začal hrát. Hned v úvodních titulcích potěší jméno Jane Jensen. Jde o poctivou adventurku s nižší obtížností než je u Sierry zvykem. Postup hrou je poměrně logický a nedochází k žádným vážným zásekům. Zmiňované puzzle se skládáním mozaiky se mi nezdálo nijak hrozné, asi 10 minut šoupání kostiček. Možná za to může fakt, že mě v dětství podobné skládanky bavily. Během klasického příběhu o záchraně Cestuse je hráč poučován o ekologii. Velký plus mají autoři za to, že výuková část nijak nenarušuje hratelnost.

Hrál jsem CD verzi pod ScummVM, vše běželo bez problémů. Dabing je slušný, ve správných chvílích roztomilý a hezky se ke hře hodí. Nejvíce oceňuji dabing Oracle, s tím veršováním je to povedené, nebo francouzsky mluvící rybu. Nahrál jsem 710 bodů z 725, takže jsem něco musel minout, nejspíše nějaký úklid odpadu. V balení se hrou je povedená příručka o ekologii, se samolepkami pro děti a hezky udělané jsou i "noviny" EcoNews, které obsahují dokonce křížovku. Pokud hledáte jednoduší příjemnou adventuru, mohu EcoQuest jen doporučit. Jediná nevýhoda je angličtina, která může být pro děti problém.

Polygoneer je hra které mohla vyjít klidně před 30 lety. Jednoduchý chytlavý koncept a na překonávání nejvyššího skóre založená znovu hratelnost. Hráč ovládá otočnou věž a sestřeluje přilétávající objekty. Podoba s Asteroids je jasná, ale to vůbec není naškodu. Chybí možnost pohybu, ale zase je nutné sestřelovat objekty projektily správné barvy. Na vyšší obtížnost je navíc přítomno rušivé pozadí. Jde o perfektní příklad rozšíření známého konceptu a ne jen o sprostou vykrádačku.

Rychlejšího zisku bodů lze dosáhnou tvořením komb, což je ale čím dál obtížnější. Grafika je jednoduchá a perfektně odpovídá stylu hry. Také soundtrack se hodí a podporuje rytmickou střelbu. Splnit všechny achievementy a odemknout pekelný level mi trvalo jen něco přes hodinu. Škoda, obtížnost těchto úkolů mohla být nastavena výše. Nikdo z přátel bohužel nehraje a dosáhnout na skóre z celosvětových žebříčků je asi na dlouho. Hell level je opravdu náročný na oči, to co se děje na obrazovce je šílenost, ale zbytek hry je v pohodě.

Hratelnost je opravdu příjemná. Polygoneer vyvolává ty správné pocity, ještě jeden pokus a ještě jeden a ještě... Předhánět se s přáteli, tak u toho ještě asi sedím. Každopádně pokud se vám líbily Asteroidy Polygoneera určitě zkuste. Já každopádně děkuji Sledgovi za upozornění na povedenou hru.

Mystery House - hra považovaná za první grafickou adventuru, první hra od mé oblíbené firmy a první hra inspirovaná slavnou Agathou Christie. To je velká zátěž na jednu malou hru(necelých 150kB) z roku 1980. To co ale předvedla tehdy nezkušená autorka Roberta Williams je opravdu povedené. Scénář hry je silně inspirován knihou Deset malých černoušků od zmiňované Agathy Christie. Opuštěný dům, postupně umírající obyvatelé... Propracovaností a vyvrcholením se samozřejmě knize nemůže rovnat, ale vzhledem k rozsahu jde o povedený počin. Na asi třiceti obrazovkách probíhá hledání vraha i skrytého pokladu. Tentokrát jsem si před hraním (můj druhý průchod) přečetl Deset malých černoušků a výsledná atmosféra hře opravdu pomohla.

Ovládání pomocí textového parseru je spíše základní, ale na takovouto hru dostačuje. Každá obrazovka je krom jednoduchého grafického znázornění doplněna i textovým popisem. Technicky je hra velice jednoduchá, ale vzhledem k platformě odvedl Robertin manžel Ken dobrou práci. Vzhledem k rozsahu mě překvapil také počet předmětů, které je nutné využít. Použití je logické, nejsou zde žádné nesmysly. Jen pořadí je nutné odhalit, občas projít dům - situace se může měnit. Před hraním jsem zkoušel i verzi pro počítač FM-7, že bych tentokrát dohrál jinou verzi než pro Apple II. Verze pro FM-7 je plně barevná, nejde jen o vektorové obrázky. Ale bohužel je vykreslení každé obrazovky opravdu pomalé, nestojí to za hraní. Navíc jsou popisy ve hře japonsky, což také není ideální - alespoň pro mě.

Osobně považuji za největší problém hry kresbu postav, ta je opravdu nepovedená. Ostatní vyplývá ze stáří hry a okolností vzniku - hře tak nebudu vyčítat malý rozsah ani schématickou grafiku. Je ale zvláštní že tady vektorová grafika působí hůře než třeba v Ultimě nebo Akalabethu - nevybuduje tu atmosféru. Na to naštěstí stačí příběh a zasazení. I když jde o základní adventuru, doporučím jí alespoň vyzkoušet. Hra byla k sedmému výročí uvolněna zdarma a bez problémů funguje ve ScummVM. Nic tedy nebrání alespoň nakouknout do tajemného domu a kdo ví, třeba vás to chytne.

Že je podle filmu vytvořená hra, vydán soundtrack, napsaná kniha a komiks nebo vyrobena sada hraček je docela běžné. Ale když tohle všechno vznikne bez filmu, to je unikát. Multimediální projekt firmy Lucasfilm, Shadows of the Empire, je jakási epizoda 5,5 bez filmu. Hra, prvotně vydaná pro Nintendo 64, je svým způsobem také spojení několika žánrů, ale bez hlavního tahouna. Ovládání lodi střídá střílečka z pohledu třetí osoby nebo sestřelování nepřátelských lodí.

Kvalita jednotlivých úrovní / žánrů je bohužel dost různá. Ikonická bitva na Hothu s obmotáváním AT-AT je na začátku bezva a navnadí. TPS části jsou dost průměrné, je jich celkem hodně, ale mají světlé okamžiky - používání jet-pacu, level na hvězdném destruktoru. Nejvíce hru srážejí vyloženě špatně udělané části - řízení swoopu (zlatý Racer), odstřelování stíhaček ve vesmíru. Ve hře je možné získávat rebelské symboly, obvykle na tajných místech, které zvyšují počet životů. Vysbírat všechny se mi zdaleka nepodařilo, někdy jsem je prostě nenašel, někdy jsem byl rád, že jsem úroveň dokončil - natož v ní něco hledat. Příběh je také fajn, hezky zapadá mezi epizody. Až na drobnosti je shodný s knihou a komiksem, které mohu také klidně doporučit. Oboje vyšlo v češtině, komiks včetně pokračování. Prostředí je zpracováno věrně, lokace z filmů jsou krásně k poznání a potěší i přítomnost známých postav.

Co musím naopak pochválit je grafika. Na svou dobu velice slušná a i dnes koukatelná, ani N64 verze není špatná. Obecně jediná slabina Nintendo verze je nahrazení animací statickými obrazovkami s textem. Zvuky a hudba jsou skvělé, jak bývá u Star Wars titulů obvyklé. Musím pochválit i nové skladby k Shadows of the Empire, vhodně doplňují Williamsův originál. Hra rozhodně není špatná, ale pokud by neobsahovala ty 2-3 horší části, bylo by hodnocení určitě vyšší. To si koneckonců uvědomily i Lucasové a navázaly skvělou sérií Rogue Squadron.

Blitzkrieg jsem hrál naposledy před asi 15 lety a mám na něj velice dobré vzpomínky. Odehrál jsem tenkrát něco ze základní hry a jeden datadisk (Burning Horizon). Real-time strategie která vyžadovala velkou dávku strategizování a dokonce starost o zásobování nebyla nic běžného. Když jsem letos hledal hry do výzvy tak jsem s překvapením zjistil, že se dočkala nejen dvou známých pokračování, ale dokonce asi 30 datadisků a přídavků (různě oficiálních).

Green Devils přináší kampaň za 9. obrněnou divizi o 10 misích a kapitolu Eagles za německé výsadkáře o 6 misích. Hra je tedy jen o málo kratší než dva klasičtější datadisky. To že oficiální datadisk neobsahuje vlastní menu, ale zapíná se v položce Custom Campanings je sice zvláštní, ale ničemu to ve výsledku nevadí. Mise v kampani nejsou špatné až na nepravidelnou obtížnost. Osobně jsem dostal docela zabrat a asi by bylo lepší před hraním projet alespoň základní hru, takhle jsem byl vhozen rovnou do celkem pokročilých misí, ale zase s trochou trpělivosti to šlo zvládnout. Občas misi zkomplikuje hloupé chování vlastních jednotek, ale nic na co nejsem z jiných RTS zvyklý. Mise v kapitole Eagle rozhodně nejsou jen bezvýznamný doplněk. Naopak mě bavily více než kampaň, mají pomalejší a takový taktičtější rozjezd s často vrcholí solidními bitvami. Co mě štvalo asi nejvíce je, že splnění obsazení určitého bodu bránil jeden voják ukrytý v neslušné vzdálenosti od cíle. Někdy jsem tak strávil dlouhý čas hledáním, co jsem kde přehlédl.

Instalace na Steam verzi Blitzkrieg Anthology není bez problémů, ale nakonec hra běžela celkem bez problémů v pohodě. Hra spadla jen jednou, při delším hraní se sice dost zpomalovala, ale vše vyřešil rychlý restart. Čeština funguje bez problémů. Hraní jsem si docela užil a množství existujících rozšíření umožňuje navštívit téměř jakoukoli část války. Green Devils jsou povedeným souborem misí (tři jsou opravdu skvělé) a pokud máte Blitzkrieg Anthology odehraný a stále nemáte dost, rozhodně je zkuste.

Blue Shift byl podle mého vždy trochu nezaslouženě znevažován. Ano Opposing Force je mezi datadisky obecně velmi uznáván a BS má tak nezáviděníhodnou pozici. Ale délka je vzhledem k tomu, že mělo jít pouze o drobné rozšíření Dreamcastového vydání Half-Lifu pochopitelná. Ale jinak jde o povedenou záležitost. V roli modře oděného člena ochranky je nutné zachránit sobě a několika vědcům život při katastrofě v komplexu Balck Mesa.

Začátek je jako v každém HL neovlivnitelná jízda, během které můžete sledovat ostatní zaměstnance při práci i zábavě (i hraní videoher). Já tento prvek na Half-Life moc nemusím, ale ve své době to bylo alespoň originální. Obtížnost je spíše nižší a i s rozbíjením všech beden co jsem našel byla má herní doba cca 4h. Blue Shift se hraje stejně jako původní Half-Life. Z hlediska úrovní a hratelnosti nemám co vytknout, bavil jsem se stejně jako u originálu. Finále si umím představit lepší, ale nejde o nic tragického. Z prvního hraní (cca v době vydání) jsem si to pamatoval otravnější. Celkově jde o průměrný datadisk pro dobrou hru a nejedná se o žádnou ostudu. Po dohrání jsem hledal nějakou předělávku typu Black Mesy, ale z několika rozpracovaných projektů není žádný dokončen. Našel jsem ale několik navazujících/podobných modů různé kvality:

Shift-Two: V kůži dalšího člena ochranky Otise je opět nutné uniknout z komplexu. Jde o francouzskou modifikaci, ale k dispozici je anglický patch. Herní doba je asi půl hodiny. Hratelnost je poměrně nezajímavá, ale potěší spojení s Opposing Force. Počet druhů zbraní a nepřátel je malý, ale na herní dobu dostačuje. Modifikace obsahuje nové textury. Mod funguje bez problémů, žádné záseky, akorát mi ke konci přestalo fungovat páčidlo.

Infinite Shift: Příběh začíná přesně tam, kde skončil Blue Shift. Barney je omylem teleportován na Xen a musí se opět zachránit. Začátek na Xenu vypadá divně, ale později se hra rozjede. Je o poznání náročnější než Blue Shift nebo Shift-Two. Hodně jsem bojoval s malým počtem munice. Herní doba kolem hodiny utekla jako nic a tento přídavek rozhodně doporučuji vyzkoušet. Za jediné nevýhody tak považuji první a poslední dvě minuty, ten závěr je takový nevysvětlený. Technicky jsem neměl žádné problémy.

Azure Sheep: Tak tohle je o něčem úplně jiném. Mnohem propracovanější a odvážnější level design. Prostory jsou rozsáhlé, někdy až moc, a místy zamotanější ve stylu starších FPS. Potěší třeba plakát Xeny v pokoji na začátku nebo příjezd Gordona v slušném fáru. Propojení s původním Half-Lifem a s Opossing Force je docela výrazné. Slušnou část hry strávíte s Kate, jakousi obdobou Alyx z HL2. Jde o zajímavé předvídání budoucnosti série, ale bohužel engine prvního dílu si s tím poradí jen tak tak(Kate se často zasekává). Lokace "Old Black Mesa" mi zase připomněla Portal 2. Nové zbraně a nepřátelé jsou už jen třešnička na dortu. Hrál jsem necelé 3h, což je také super porce. Azure Sheep mohu rozhodně doporučit. V přípravě je také předělávka pro Source engine - Black Mesa: Azure Sheep. S projekty Black Mesa by měly opravdu pohnout :-)

Druhé rozšíření pro povedenou tahovou strategii Unity of Command je kratší. Obsahuje 13 misí oproti 17 misím z původní hry a prvního rozšíření. I obtížnost je u většiny z nich nižší a to se samozřejmě podepíše na herní době. Tentokrát vedete v roli Německa útok na Sovětský svaz v rámci Operace Barbarossa. Nejvíce mě pravděpodobně bavilo dobývání samotné Moskvy. Několik nových jednotek ze států jako Maďarsko nebo Finsko je spíše do počtu. Hratelnostně nejsou v DLC žádné změny, zásobování je stále vrcholně důležité. V zásadě jde o balík nových misí a pokud vás Unity of Command baví, není co řešit. Já si užil původní hru i obě rozšíření a teď už se jen těším na druhý díl, který by měl vyjít ještě letos(2019).

Digitální verze deskovek moc nehraji - pamatuji snad jen člověče, nějaké staré Monopoly a samozřejmě šachy. Nemohu tedy srovnávat toto odlehčené Ticket to Ride. Hra je zpracována v slušivém stylu a funguje bez problémů. Jednoduchá pravidla a barevné odlišení zajišťují, že hrát mohou i menší děti. Ve dvou jde o celkem pohodovou záležitost a hodně záleží na štěstí. Ve čtyřech už je to slušná přetahovaná o jednotlivá spojení mezi městy. Hra nenabízí online multiplayer, ale vzhledem k zaměření to asi není velká chyba. Pro starší hráče je největší problém jednoduchost celého konceptu. Po 3-4 hrách je vše jasné a jediná chabá motivace je doplnění sbírky samolepek. Určitou variabilitu nabízí alespoň přítomnost map Evropy i USA. Pokud chcete hrát s dítětem, jde o slušnou zábavu a jednoduchý vstup do světa deskovek(digitálních). Každopádně mě hra navnadila na svojí velkou deskovou verzi.