V shareware verzi jsem hrál Terminal Velocity docela dost. Tehdy jsem hodně hrál Descent a jakákoli podobná hra byla vítaná. TV se na rozdíl od Descenta odehrává především v otevřené krajině i když v každé misi je několik tunelových částí. Také ovládání je jednodušší a hraní na klávesnici nebyl problém. Graficky je hra na svoji dobu dobrá, ale na plnou kvalitu vyžadovala Pentium, takže jsem to nejlepší viděl až dnes. Steam verze fungovala bez problémů a ani nebyl problém s instalací češtiny.

Příběh je standardní o záchraně světa, ale textové briefingy před každou planetou nejsou špatné. Hra je rozdělena do 3 epizod. V každé epizodě se dostanete na 3 planety v několika misích. Velice oceňuji dobrou různorodost prostředí, nepřátel(každá planeta má vlastní) i cílů. Vždy jde o to něco ustřílet, ale provedení je dostatečně různorodé, aby to potěšilo. Nejméně variabilní jsou zbraně - jde především o několik paprsků a raket.

Ve hře je přítomna tajná mise, opět s velice originálním zpracováním. Jak se do ní dostat hra sama prozradí po dohrání, což je sympatické řešení. Pokud máte rádi tento typ her, tak Terminal Velocity rozhodně doporučuji. Pokračování se hra nedočkala, ale Fury³ od stejného studia je takový duchovní nástupce.

Uplink jsem poprvé dohrál ještě v minulém tisíciletí. Když jsem na něj náhodou narazil po vánocích, uvědomil jsem si, že si to už moc nepamatuji. Když jsem hledal odkaz ke stažení, narazil jsem na dost způsobů jak si hru zahrát. Na to že jde o demoverzi (byť s originálními levely) se jí komunita dost věnuje. Mohl jsem si zahrát původní samostatné demo, nechat si hru doinstalovat do Steamu nebo dokonce včlenit do plné hry, jako novou kapitolu. Nakonec jsem hrál samostatnou verzi, ale na Steamu. Hratelnost je shodná s plnou verzí Half-Life a level design je na stejné úrovni. Na střední obtížnost a s podrobným průzkumem jde asi o hodinu hraní.

Narazil jsem ještě na verzi Half-Life: Uplink Extended. Jde o stejnou hru, ale po finále ještě pokračuje asi 10min. Narazíte na další druhy nepřátel a dostanete do ruky další zbraň.

Poslední variantou, kterou jsem vyzkoušel byla Black Mesa: Uplink. Jde o předělávku do Source enginu a přidá se jako nultá kapitola do modifikace Black Mesa (pozor opravdu jen do modu, verze pro samostatnou Steam verzi se prý připravuje). Neobsahuje nic navíc, prostory působí větším a otevřenějším dojmem a obtížnost se mi zdála trochu nižší.

Pokud vám nevadí starší grafika doporučuji k zahrání Extended verzi, to mírné rozšíření je fajn. Hráčům citlivějším na grafiku doporučuji spíše verzi pro Black Mesu. Celkově je Uplink velice dobrou demoverzí a hodně oceňuji, že nejde o vytržený kus plné hry.

Zup! je "logická" hříčka od které jsem čekal oddychovou zábavu ve stylu např. Hexcells. Obrázky vypadaly zajímavě a v slušné slevě jsem pořídil celou sérii. Po dohrání prvního dílu jsou dost zklamán. Hra má velice dobrý nápad a daly by se kolem něj postavit opravdu zajímavé rébusy. Bohužel všechny levely jsou strašně primitivní a dohrání celé hry je otázkou půl hodinky.

Účelem je dostat modrý čtvereček na plošinku v čemž vám brání a pomáhají jiné různobarevné čtverečky. Bohužel máte vždy jen pár možností co udělat, takže i když náhodou netrefíte správné řešení napoprvé, je dohrání stejně otázkou 30 vteřin.

Hru bych doporučil jen notorickým sběratelům achievementů, kterých hra obsahuje mnoho. Bohužel jejich získání je tak snadné, že je jakákoli hodnota degradována. Doufám že další díly nabídnou větší výzvu, protože hra má potenciál zábavně ukrátit volné minutky.

Díky kategorii Kamarád doporučuje jsem konečně splnil další z velkých herních restů. Aba jsem kdysi hrál, ale nikdy jsem se nedostal moc daleko. Dnes po dohrání a uležení dojmů mohu prohlásit, že skutečně jde o prvotřídní hru. Povedené grafické zpracování obstojí i dnes a navozuje hutnou atmosféru. Zvuky jsou na dobové úrovni, ale komunikace mezi Mudokony je úžasná.

Nejde jen o klasickou plošinovku. Pro záchranu Mudokonů s nimi musíte nejen komunikovat, ale pomocí příkazů řešit překážky. Hra je tak jakousi kombinací spíše jednoduššího plošinovkování s řešením rébusu a správným používáním schopností bezbranného hlavního hrdiny.

Hru mohu klidně doporučit, díky tutoriálu (světelné cedule) je v pohodě hratelná i dnes. Jak jsem se k jejímu hraní odhodlával docela dlouho, nakonec jsem byl rychle vtažen do hry a velice spokojen.

Mám rád adventury od LucasArts i od Sierra, ale Sierracké jsou mi asi bližší. Setkal jsem se s nimi dříve a zvykl si na jejich styl. V dobách DOSu jsem jich hrál hodně, ale dohrál jen několik (obvykle s návodem). Rozhodl jsem se tedy doplnit si vzdělání a tvoru tohoto studia řádně prozkoumat. Začít se samozřejmě nedalo jinde než u King's Questu. Nejdříve jsem si zapnul obě oficiální verze (EGA i VGA), ale ta původní se mi líbala víc. Paradoxně se mi zdá, že VGA nějak víc zastaralo. Tahle verze je proti tomu krásně přehledná a naopak jsem si jednotlivé obrazovky užíval. Hrál jsem Steam verzi pomocí ScummVM, vše fungovalo jak má.

Hra má úžasnou atmosféru, to pohádkové zasazení ze hry přímo dýchá. Obtížnost je poměrně vysoká, umřít se nechá na každém kroku, časté ukládaní a autosave brání frustraci. Hádanky jsou často nelogické, ale rozsah hry a počet předmětů naštěstí není velký. Největším problémem je zjisti jaké slovo hra očekává. Někdy prostě víte co udělat, ale ne jak (orel, obr).

Pokud jste nikdy žádnou starou hru z "Quest" série od Sierry nehráli, bude asi těžké se s hrou smířit. Když ale vytrváte, čeká vás jedinečný zážitek, který je atypický i v rámci tehdejší produkce. Za mě rozhodně doporučuji zkusit, dohrát hru, byť s návodem, za to stojí. Pokud vás neláká pohádkové zasazení, tak zkuste Space Quest: Chapter I - The Sarien Encounter nebo Police Quest: In Pursuit of the Death Angel.

Se sérií Total War nemám moc zkušeností. Dohrál jsem pouze Shogun: Total War a krátce zkoušel Rome a Medieval. Ale díky zasazení do světa Warhammer jsem nemohl nejnovější díl vynechat. Za dobu co jsem ji nehrál urazila série opravdu velký kus cesty. Část hry na mapě světa, stavba měst a pohyb armád je zpracován opravdu skvěle.

Musím také pochválit využití universa Warhammeru. Jednotky, postavy i celková atmosféra beznaděje je zachycena velice věrně. Oceňuji i využití méně známých postav. Technické zpracování je na dobré úrovni a se hrou nejsou žádné problémy. Potěšila mě také česká lokalizace, pokud mohu soudit po pár přečtených Warhammer knihách v češtině, je vše v pořádku.

Naopak bitvy mě stejně jako v Shogunovi moc nebavily. Pokud to šlo (měl jsem převahu) nechal jsem rozhodnout počítač. Raději jsem trávil čas budováním ekonomiky a početní převahy. Nevím proč přesně mě taktizování v Total War podobě moc nebaví. Přitom třeba X-COM nebo Panzer General mám rád. Plusem je také dobrá různorodost armád jednotlivých ras. Diplomacie by mohla být propracovanější.

Potěší, že se vývojáři o hru stále starají a i když jsou placená DLC slušným ždímáním peněz (obsahu mají dost ,ale je jich hodně), tak do hry přibývá i bezplatný obsah. Hrál jsem za slávu říše, ale rád bych si hru v budoucnu zkusil i za upíry nebo chaos, který je ale bohužel placený. Nápad s propojením mapy více dílů (Total War Warhammer 1+2+3) dohromady je super. Vznik obří kampaně mě láká a určitě to vyzkouším. Hru doporučuji všem fanouškům Total War nebo Warhammer, nabízí opravdu velkou porci zábavy na hodně dlouho.

I když je na Homefront napsáno už docela dost komentářů, názory jsou natolik různé, že přispěji také svým úhlem pohledu. Upozorňuji, že hodnotím pouze kampaň. Hra je rozhodně nejpodobnější moderní části série Call of Duty. Duty Calls byl úmyslnou parodií, Homefront nechtěnou. Ve snaze vykrádat slavnou značku natropili vývojáři velkou škodu. Na Call of Duty mi vadí především skripty, koridor a rychle nudící hratelnost. V Homefrontu je tohle všechno také, ale navíc špatně udělané.

Zajímavý nápad se Severní Koreou a ne úplně špatný příběh o americkém odboji, kazí chyby v designu misí. Dobře zpracované úseky (vrtulník, odstřelování, boj na mostě) střídají vyloženě špatné (tábor odboje, lezení po žebřících a následování velitele, prorážení barikády). Pochválit musím intro a většinu ingame animací, snaží se budovat příběh a atmosféru, což bohužel kazí hra samotná. Mise jsou poměrně krátké a je jich pouze 7, takže hrou projdete v klidu za 4h. Za plnou cenu je to hodně málo, ale dnes v nějakém bundlu nebo slevě to jde. Grafické zpracování je zhruba průměr své doby.

Hra je ve výsledku čistý průměr se slušným nápadem. Při přímém srovnání s mnou hranými CoD (MW1,2,BO1) má hra zajímavější příběh a atmosféru, horší zpracování a skripty a o malinko horší mise. Pokud hru seženete za slušnou cenu, není to špatná zábava na jeden večer. Ale zázraky nečekejte.

Ke hře jsem se dostal díky objednání LP se soundtrackem. Hudební doprovod je úmyslné retro, ale poslouchá se to příjemně. Ve hře to krásně podbarvuje akci. Obecně hraji dost FPS akcí, ale od téhle mě odrazoval rogue-like prvek. Obecně nemám moc rád opakování podobných (generovaných) levelů, a procházení stejné části hry dokola. Strafe tak není hra u které strávím desítky hodin, ale na dohrání kampaně a trochu střílení v Murderzone to není špatné. Murderzone je sada 4 prostředí z kampaně kde musíte vyčistit 10vln nepřátel. Při nasbírání dostatečného množství krve se odemykají bonusové možnosti a ulehčení.

Grafika je v retro stylu, ale upřímně už jsem viděl lepší. Koukat se na to dá a při hraní to neruší. Bohužel technické zpracování a optimalizace se moc nepovedly, občas jsem měl při delším hraní problémy s plynulostí. Hratelnost je rychlá a díky dostatku zbraní a jejich vylepšení dostatečně variabilní, pokud vám nevadí malé množství prostředí. Za současnou cenu jde o velice průměrný kousek který bych doporučil jen fandům FPS i rogue-like. Ve slevě může jít o příjemnou střílečku na občasné odreagování. Já hrát už pravidelně nebudu, ale do Murderzone příležitostně určitě nakouknu.

Mám rád klasické krokovací dungeony. The Keep je jejich naprosto jasný zástupce, což je jeho výhoda i nevýhoda. Přesně jsem věděl co od hry očekávat a to jsem také dostal. Jediný nápad je systém boje a magie, ze kterých je patrné původ z dotykového 3DS. I na myši jde o použitelný a zábavný koncept. který do hratelnosti vnáší něco neotřelého. Neměl jsem problémy ani s klasickým bojem, ale je pravda, že komba jsem využil vždy spíše náhodou.

Level design je v tomto žánru velice zásadní. Keep má úrovně přehledné, nenarazil jsem na žádný problém. Hádanky a pasti jsou samé staré známé a zkušenější hráče nemají čím překvapit. Hra ale hezky plyne a nestihl jsem se nudit. Nepřátelé také nepřekvapí, ale vzhledem k délce hry (Steam 8h) je jich dostatečný počet. Krystaly na zesilování kouzel jsem využil až v závěrečném souboji. Zachránit všechny děti nebyl problém, ale nalézt tajné prostory nebylo tak jednoduché. Nalezl jsem pouze 29/33, nechtěl jsem pátrat v prázdném prostoru moc dlouho.

Obtížnost není vysoká, asi od 3 patra jsem využíval jenom magii případně jeden sek na doražení nepřítele. Ale kombinace oheň,omráčení a led byla velice účinná a smrtící. Příběh je také neoriginální, ale v tomto žánru to až tak nevadí. Celou dobu jsem se překvapivě bavil a dokonce uvažuji o dalším dohrání na 3DSku, pokud hru seženu za rozumnou cenu. Pro fanoušky žánru nejde o nic nového a existují lepší volby, ale vzhledem k tomu, že jde o českou hru tak rozhodně doporučuji vyzkoušet.

Před rozehráním jsem se na Sniper Elite docela těšil. Taktičtější postup a likvidace cíle z bezpečné vzdálenosti, to znělo na papíře skvěle. Bohužel hned od začátku jsem měl problém se s hrou sžít. Ovládání, prostředí vše se mi zdálo strašně nepohodlné. Nakonec jsem se s hrou naučil a až na pár záseků jí zvládl, ale příjemný pocit ze hry se nedostavil. Je pravda, že jsem se ke hře dostal až dlouho po jejím vydání a alespoň pro mě se na ní zub času ošklivě podepsal. Běžně hraji i mnohem starší kousky, ale takový pocit zastaralosti jsem neměl ani u Akalabeth: World of Doom. I grafika je vzhledem k době vydání zastaralá.

Ale abych jen nehanil. Zvuková i hudební stránka hry je na dobré úrovni. Délka i obtížnost se mi zdají přiměřené a bonusový level je dobrý nápad (pro fanoušky hry). Náplň některých misí je opravdu zábavná a zajímavá např. atentát na Bormana, metro nebo rakety V2. Příběhem a náplní misí tedy hra vytváří slušnou atmosféru, kterou mi bohužel kazilo samotné zpracování. Původně jsem měl v plánu pokračovat dalším dílem, ale teď si dám raději pauzu. Na druhou stranu je hraní za snipera natolik přitažlivé, že dám novějším a snad lepším dílům šanci.

Druhý díl Dukových dobrodružství není špatná hra. Jde o kvalitně udělanou, ale standardní plošinovku. Technické zpracování je oproti prvnímu dílu mnohem dál. I dnes se na hru velice dobře kouká. Obtížnost je o něco vyšší než v jedničce, ale i tak není velký problém čtyři epizody zvládnout. Navzdory rozmanitosti prostředí jsem od třetí epizody začal pociťovat ztrátu pozornosti. Přišlo mi že se obsah vyčerpal a musel jsem hrát po menších částech. Mohlo to ale způsobit také přesycení plošinovkama.

Na dvojku nemám tolik nostalgických vzpomínek, ale snažil jsem se hodnotit nezaujatě. Duke najde mimo základní zbraně i několik vylepšení (laser, raketomet...), ale jsou vždy jen na omezený počet výstřelů, poté je nutné najít bonus znovu. Jde o zajímavý prvek, který hratelnost dost zpestřuje. Je zajímavé porovnat vývoj Duka od jedničky až po Forever. V každé hře je hrdina trochu jiný a zvlášť díly 1,2 a 3D by klidně mohly být samostatné, protože atmosféru mají dost odlišnou. Hrál jsem na Steamu a vše šlapalo bez problémů. Hru bych klidně doporučil, opravdu není špatná, ale nepovažuji ji za nijak klíčovou.

Tento díl posloužil jako můj úvod do série Giana Sisters. Jde o dosovou hříčku s devíti levely, která vychází z původní verze pro Commodore 64. Hra funguje bez problému na DosBoxu. Graficky je věrná originálu a ten vychází z Maria. Zvuky neobsahuje. Hratelnost je klasicky plošinovková. Levely nejsou obtížné a dohrání je otázkou 1-2 hodin. Na projití celé hry jsou k dispozici tři životy. Obtížnost je snesitelná, ale přesto jsem na první dva pokusy hru nedokončil. Na třetí rozehrání a s větší obeznámeností s levely jsem už došel nakonec bez problémů. Zásekových míst není mnoho a jde o náročnější skoky. Nepřátelé moc problémy nedělají a je jich jen pár druhů. Jediné předměty ve hře jsou diamanty, které se sbírají na skóre. Je škoda, že ve hře nejsou žádné bonusy. Na závěr čeká jen gratulace, což je také škoda.

Jde o zábavnou hříčku a vzhledem k ceně určitě stojí za vyzkoušení, obzvlášť pokud máte rádi plošinovky z C64 nebo jiných dobových platforem. Já se rozhodně bavil a jdu pokračovat v sérii dále. Nejdříve vyzkouším původní Great Giana Sisters a pak nově zakoupenou Giana Sisters 2D, kvůli které jsem se do série pustil.

Prvního Duka jsem hrál poprvé už dávno. Apogee, ale i jiné firmy tenkrát chrlily plošinovky jak na běžícím pásu. První epizody těchto shareware počinů jsem hrál všechny co se mi dostaly do ruky. K plným verzím jsem se dostal až později. Duke Nukem je podle mě jeden z mála, který nemá první epizodu stokrát lepší než ostatní. Sice dvě placené epizody obsahují jen málo nového, ale kvalitou nezaostávají za tou první "reklamní".

Hratelnostně a graficky jde o klasického zástupce žánru a doby. Ovládání je jednoduché a přesné, většina misí nemá přehnanou obtížnost a je tak s trochou cviku hratelná i v dnešní době. Grafika zestárla sympaticky a příjemně se na ní kouká. Dnes je pixelová grafika moderní, tak by asi neurazila ani nové hráče. Největším problémem jsou občasné skoky do neznáma, hráč někdy nemá možnost prohlédnout si jak dál, což vede ke ztrátám životů a pádům do již projitích částí. Finálové souboje na konci epizod pro mě byly asi nejobtížnější části hry.

Pokud máte náladu na starou plošinovku Dukem chybu rozhodně neuděláte. Pokud jste hru nikdy nehrály, je nutné počítat s jednoduchou, ale zábavnou hratelností. Přesné skoky, střelba a úhyby před nepřáteli, hledání klíčů a jiných předmětů pro postup, to je to co tvoří jádro hry.

Dvanáct nových misí pro Redneck Rampage, které tento datadisk obsahuje, je dost rozporuplných. Jsou stále docela zábavné a některé i dost nápadité. Oproti originální hře došlo ke snížení komplikovanosti levelů a jejich průchod a hledání klíčů je rozhodně jednodušší. Tentokrát je to tedy více o střelbě a likvidaci nepřátel. Bohužel jediná novinka je aligátor a to je opravdu málo i na dobový datadisk.

Ale abych jen nehanil. Hraní dobře odsýpá a díky jednodušším levelů neupadá do stereotypu. Nová prostředí jsou fajn a dobře zabaví například cirkus, pivovar nebo jeskyně dinosaurů. Hra také obsahuje mnoho narážek na dobové filmy a kulturu obecně. Původní hra byla na svou dobu lehce nadprůměrná a tohle je průměrný tehdejší datadisk. Pokud vás Redneck bavil a chcete více téhož tak tady to je. Pokud vám už na konci přišel nezajímavý, tak se datadisku vyhněte obloukem. Pokud chcete s Rendeckem pokračovat, ale s více změnami zkuste spíše Redneck Rampage Rides Again: Arkansas. Já se do dalšího dílu pustím, ale k jedničce ani datadisku se vracet nejspíše nikdy nebudu.

Indyho dobrodružství při hledání ztracené Atlantidy, je strhující příběh. Velice mě mrzí, že podle toho nebyl natočen čtvrtý film. Hra si z filmové trilogie bere opravdu vše co ji činí zábavnou. Hlášky, cestování po tajemných koutech světa, akci a trochu nadpřirozena. To vše dělá z této hry jednu z nejlepších adventur.

Hru jsem odehrál v doprovodu Sofie, kterou si nešlo neoblíbit, ale nabízí se více cest jak Indyho dokončit. Časem se k tomu možná vrátím a zkusím jiný způsob. Děj hry mě krásně vedl a nebyl problém zjistit co je třeba udělat a kam jít dál. Ovšem jak docílit správného výsledku to už bylo složitější. Na poměry jiných adventur té doby, byla ale většina hádanek "logičtější" a pokud má člověk trochu zkušeností, není to velký problém. Zásekové byly pouze labyrintové pasáže. Prostředí jsou dostatečně různorodá a jen tak se neokoukají. Navíc grafika je stále pohledná, 2D kreslená, což zastarává mnohem méně než raná 3D. Délka hry je tak akorát, zabaví zhruba na týden večerního hraní (cca 10h).

Podle hry byl napsán i stejnojmenný komiks, který vyšel i v češtině v rámci prvního omnibusu Indiana Jones. Po dohrání jsem ho přečetl, nabízí příběh trošku jinak a s několika podrobnostmi navíc. Ovšem něco navíc je i ve hře, takže určitě doporučuji přečíst i pokud jste hru už dohráli. Když už jsem byl na Indyho vlně dohrál jsem i první dvě textovky Indiana Jones od Františka Fuky pro ZX Spectrum. Jde o klasické dobové hry a mají správnou dobrodružnou atmosféru.

Hru rozhodně doporučuji každému hráči adventur nebo fanouškovi Indyho. Jde o výbornou hru, kterou by měl alespoň zkusit každý, už jen kvůli atmosféře a příběhu. Hra vás naladí na dobrodružnou vlnu a určitě budete chtít hrát více Jonesovských her.

Chaser má na databázi tak rozdílná hodnocení a komentáře, že jsem vůbec nevěděl co mám čekat. Nakonec mě hra docela bavila a většinu času se hrála příjemně. Většina levelů byla akorát dlouhá, s dostatkem nepřátel, ale i s místy na vydechnutí a hledání cesty. Design levelů je klasický a většinou neoriginální, ale hra často mění prostředí takže to hráče nenudí. Naopak mě nebavily mise, které autoři zjevně přidaly na oživení hratelnosti. Ať jde o levely pod vodou, sniperskou úroveň nebo obranu vchodu, vše je nudné a nezáživné. Vždy jsem se těšil až to budu mít za sebou a vrátím se do klasických levelů.

Grafika odpovídá době vydání a na to, že hra vznikala ve studiu bez zkušeností s FPS, jde o dobrou práci. Technické problémy jsem se Steam verzí skoro neměl, pouze jsem se asi 3x zasekl ve skákacích pasážích. Hru jsem hrál počeštěnou a příběh docela dokáže zabavit. Adrenalin mód (zpomalení času) jsem použil pouze dvakrát, pak jsem zapomněl, že ve hře je.

Chasera bych doporučil asi pouze fanouškům žánru. Není to špatná hra a vlastně mě skoro celou dobu bavila. Ale konkurence je hodně a mnoho her stojí více za zahrání. Na druhou stranu dobrých československých her není tolik takže proč ne, za vyzkoušení to rozhodně stojí. Takže ve výsledku spíše doporučuji.

Vždy se mi velice líbila série Ultima. Když se na GOG.com objevila zdarma byl jsem potěšen, ale ke hraní jsem se dostal až letos. Při procházení knihovny jsem si uvědomil, že jsem toto jedno z prvních RPG ještě nehrál. První myšlenka byla, že to alespoň vyzkouším, pokochám se atmosférou a půjdu dál. Ale jak jsem do hry pronikal, tak mě čí dám více zajímalo jaké to bude dál. Hra je v podstatě dost jednoduchá, na mapě světa najdete hrad, dostanete úkol, vlezete do dungeonu, zabijete požadovanou příšeru (jiné úkoly hra neobsahuje) a jede si pro další. Největším problémem je jídlo, při každém kroku spotřebujete jeden kus, v dungeonech méně. Postavě se zvyšují životy zabíjením potvor a v po vystoupení z dungeonu se připočítají.

Hrát lze za bojovníka nebo mága. Mág je mnohem lepší, protože může plně ovládat magický amulet a tím se snadno přesouvat k žebříkům do nižších/vyšších pater. Postupně vyděláváte zlato, zvyšujete si život až můžete jít zabít finálního nepřítele Balroga (inspirace od J.R.R. Tolkiena jako u názvu). Po jeho zabití dostanete informaci, že můžete pokračovat na vyšší úrovni. No a tady začal můj problém. Neobsahuje hra něco jiného na vyšší obtížnost? Pustil jsem se tedy znovu do hraní, tentokrát rovnou na nejtěžší 10. obtížnost. Nejdříve mě překvapil jiný první úkol (poprvé zabít Mimic a nyní Viper). Později jsem zjistil, že pořadí je až na poslední dva nepřátele náhodně generované. Hra poměrně rychle nabrala obtížnost a strávil jsem mnoho hodin získáváním zlata a životů. Nakonec jsem zjistil, že na hra obsahuje 6 questů místo 4. Liší se také konečná gratulace a v menu se odemknou dvě nové položky. Toto vše platí pro DOS verzi z roku 1998. Jak je to řešeno na Apple II a ve verzi 1996 nevím.

Hra mě nakonec docela bavila a na svoji dobu jde o skvělý počin. Člověk musí mít na paměti, že jde o jednu z prvních her tohoto žánru. Navíc Richard Garriott hru vytvořil úplně sám, v nízkém věku a jako svoji prvotinu. Velká inspirace tehdejším Dungeons and Dragons je vidět na každém kroku. Téměř bezvýznamný průzkum světa, jídlo a pak už jen zabíjení a vyhýbání se pastem. Grafika není v podstatě žádná, hratelnost je jednoduchá, ale přesto to baví a má i jistou atmosféru. Rozhodně doporučuji alespoň vyzkoušet, obzvláště když je hra dnes zadarmo. Pro mě šlo o zajímavý zážitek a díky tomu uvažuji o hraní Ultima I: The First Age of Darkness a možná celé sérii.

Pomocí Dungeon Mapperu na oldgames.sk jsem udělal mapy všech tří verzí pro Lucky number 1 (děkuji DJ), zajímalo mě srovnání. Mapy jsou úplně odlišné a to i v počtu dungeonů.

První česká RTS by šla strašně pomluvit, ale i vynést do nebe. Záleží z jakého úhlu hru hodnotíme. Já se rád zabývám herní historií, takže se to v mém hodnocení projevuje. Paranoia začala vznikat jako soukromý projekt fanoušků Dune II: Battle for Arrakis. Hra je bavila, ale zároveň k ní měly jisté výhrady. Začaly tedy pracovat na vlastní verzi. Až později se k vývoji připojilo pár dalších lidí a projekt se začal rozrůstat. Nakonec se rozhodly pro komerční vydání.

Hra je proti svému vzoru obohacena o hru více hráčů a velitelské vozy - umožňují ovládat více jednotek současně. Grafika je na podobné úrovni, v něčem lepší, ale řekl bych méně přehledná. Hudba je fajn a dobře se poslouchá. Intro a outro jsou také pěkně roz-animované. Na to,že jde o první projekt autorů vše funguje dobře a během hraní pomocí DosBoxu jsem nezaznamenal jediný problém. Bezva je také integrovaný seznam budov a jednotek.

A teď zápory. Paranoia vyšla až v roce 1995. Na trhu byl Warcraft II: Tides of Darkness a Command & Conquer, hry mnohem vyspělejší. Ovládání na tehdejší dobu hrozné, dnes ještě horší. Špatně rozeznatelné jednotky v mizerné a titěrné grafice. Tři strany konfliktu, rozlišené pouze barvou, které ale mají úplně stejné budovy i jednotky - srovnejte s již zmiňovanou Dunou. Navíc pouze kampaň za jednu stranu - pouhých 10 misí.

Celkově mě hra bavila. Pokud jste hráli Dune II, tak vás tenhle český projekt nemá čím zklamat, ale ani nadchnout. Při hraní v dnešní době je třeba se připravit především na neexistenci skupin jednotek a výrobních front. Pokud by hra vyšla o rok dříve mohla mít mnohem větší úspěch. Tímto také velice oceňuji práci Phoenix Arts na českých RTS. Velkou výhodou pro zájemce o vyzkoušení je, že hra byla uvolněna zdarma.

Poslední komerční hra na Build enginu je volné pokračování o rok starší hry Nam. Jde o téměř totožnou záležitost, tentokrát ve 2. světové válce. Technicky je bohužel slabší než Nam. V době vydání to bylo velmi špatné prodávat tak zastaralou záležitost. Jediná výhoda oproti Namu je podle mě level design a především přehlednější prostředí.

Hra obsahuje dvě kampaně, Den D a Francii. Obě mají 7 levelů průměrné délky. Hrál jsem na nejlehčí obtížnost, ale v pozdějších misích bylo i tak dost nepřátel. Nábojů je tak akorát, musel jsem dost střídat zbraně, ale nedostatkem jsem netrpěl. Zbraně jsou divné, většina má skoro stejný účinek. Hratelnost je klasická, a pokud vás bavil Nam, klidně tomu dejte šanci.

Steam verze obsahuje i rozšíření Platoon Leader. Tři levely jsou nápaditější než v originální hře. Musíte dobývat území obsazováním klíčových bodů nebo bránit danou oblast. Bohužel jsou velmi krátké. V menu je na vybranou i čtvrtý level (prázdná položka, ale lze ji vybrat), téměř totožný s prvním, po jehož dohrání se zobrazí nejen gratulace.

Z této série jsem hrál pouze kdysi původní hru a loni Painkiller: Hell and Damnation. Od datadisku jsem očekával více klasického obsahu. Bohužel tady jde pouze o nudnou nastavovanou kaši. Levely jsou krátké a nenápadité. Ani tajné oblasti nejsou ukryty nijak zajímavě. Nepřátel je na můj vkus až moc. Hrál jsem na prostřední obtížnost, aby fungovaly karty, a měl jsem místy dost problémů. Naštěstí tupost nepřátel často umožňuje najít pozici, kde můžete zlikvidovat velkou část nepřátel relativně bezpečně. První dva levely to byla ještě docela zábava, ale pak se rychle dostavila nuda.

Po konci 6 levelu a zabití bosse následují "závěrečné" titulky a pak se překvapivě odemkly další 2 levely. Byl jsem dost překvapen protože na mnoha místech se uvádí 6 jako celkový počet. Každopádně jsem dokončil i ty 2, které byly překvapivě zábavnější a různorodější. Obsahují zajímavější prostředí a více druhů nepřátel než hlavní levely, počty nepřátel nejsou tak vysoké a obtížnost je tudíž snesitelnější.

Odemkl jsem pouze 3 karty a rozhodně nemám náladu levely opakovat kvůli dalším. Dohrání mi zabralo asi 9h a opravdu obdivuji lidi co to zvládly rychleji. Hru bych doporučil opravdu jen velkým fandům série. Pokud máte náladu na střílečku tohoto typu zkuste spíše Serious Sam: The First Encounter, je rozhodně zábavnější.