Half-Life: Uplink

Budu vám teď vyprávět příběh z dávných časů, kdy na Zemi vládly CRT monitory, internetování a telefonování z pevné linky najednou nešlo dohromady a CD-ROMY s demíčky a utilitami, přikládané k časopisům měly cenu zlata. Bude to příběh o tom, jak změnil Half-life Uplink zcela můj pohled na FPS a zvýšil má očekávání kvality od tohoto žánru natolik, že se mi pak ještě dlouho poté každá střílečka jevila jako nepříliš zdařilá napodobenina skvělého Half-life.
(pokud jste Uplink ještě nehráli, čemuž nevěřím, nečtěte dál, neboť to mám samý SPOILER:-)

Jednoho ospalého rána roku 1998 do schránky opět přišel časopis Computerworld, tohle číslo bylo ale naprosto zásadní a to svojí přílohou. Po nudivém přečtení si obsahu CD jsem narazil na dosti neobvyklou sekci „hry a zábava“ s jedinou hrou. Říkám neobvyklou sekci, protože Computerworld opravdu nebyl a dnes už vůbec není časopisem zaměřený na hry.
Po instalaci hry přišla nenápadná intra a nevýrazné herní meni. Bez přenastavení wasd na směrovky jsem se na easy vrhnul ihned do hry. Po proběhnutí chodby jsem byl svědkem prvního pořádného skriptu v mojí herní kariéře, sice jsem vůbec nevěděl o čem se ti dva pánové, jeden v bílém a druhý v modrém baví, ale byla to paráda. Ještě dlouho poté, co si každý z nich odříkal svůj part, jsem je obtěžoval interaktivním tlačítkem „e“, aby mi říkali věci.
Potom jsem objevil možnost sprejovat..nejdříve jsem laboratoř vyzdobil znaky „lambda“. Poté, co jsem zjistil, že jde sprejovat i souvisle, stylizoval jsem do malíře pokojů a všude tam, kam jsem dosáhl získala laboratoř oranžový nádech. Výtah to byla panečku věc, chytře v něm byl ukrytý i loading dalších prostor. V nich jsem se bavil rozšlapáváním hranatých švábů, až jsem objevil pro HL tak symbolický crowbar. Po rozbití beden jsem se střetnul s prvním nepřítelem, hlavokrabem! Ač ozbrojen, zpanikařil jsem a prchl zpět do výtahu, ovšem to, co mi připomínalo oškubané vodňanské kuře skočilo za mnou i tam! Zmáčkl jsem tlačítko a zpětný loading výchozí laboratoře, kdy na mne žoužel nemohla dorážet, se mi tak náramě hodil.

Reakce pána v bílém mě pobavila, výkřiky, cholerické škubání a slepičí pobíhání, zato pán v modrém vyjmul devítku, dvakrát vystřelil a krab exnul. A Barney se stal hrdinou dne.
Pokusil jsem se tedy Barneyho nacpat do výtahu, aby mi mohl nahoře helfnout, leč nepodařilo se. Naštěstí, kus za místem od setkání s hlavokrabem jsem našel jeho klon, Barneyho 2, se kterým jsem posléze prošel podstatnou část hry.
Zrychlím teď trochu tempo, konec konců, to, co jsem vám tu doposud popisoval, zažila v mírných obměnách určitě většina z vás. Já sám spadám do skupiny těch hráčů, kteří si vůbec nevšimli první zombie u vchodu do venkovního skladu s vojáky. Palbou do připravených bomb se totiž všechno proměnilo v cucky, včetně Barneyho.. Praktický F7 quickload a akce byla provedena znovu, už bez této zbytečné oběti.. A vůbec považuji quicksave/quickload pro Half-life za stejně příznačné, jako výše zmíněné páčidlo :)
Venkovní sklad přinesl první setkání s vojáky, a také první logický úkol, jak se dostat dál. Takových úkolů byla full verze Half-life plná, což hře významně přidalo na už tak vysoké atraktivitě.

Průchod skladištěm, plným vojáků mne zocelil. Raději jsem Barneyho nechal hned na začátku této obtížné sekce, protože měl se svojí Berettou příliš slabý usmrcovací výkon, byť byl na dálku přesný. Hra stále překvapovala - po militárním dobrodružství, odeslání signálu v kupoli přišly hororové chvíle v radioaktivním brlohu. Zde si žravé huby vytahovali do chřtánů klející vojáky, kteří začali v Sedmihodinové válce evidentně ztrácet, což bylo nejlépe poznat, potom, co jsem se dostal zase ven na vzduch.
Half-life tu předvedl další přelomovou věc a to zrecyklování hráčem již prošlých prostor. Nicméně ne na způsob doomovek v opakujících se levelech, ale tak, že vytvořil ve hře dojem času, kdy se za dobu, co jste byli uvnitř, venku něco stalo.. Vracel na samý začátek demolevelu STEJNOU cestou, jakou jsem přišel, ovšem za zcela jiných podmínek. To bylo do té doby něco nevídaného.

Další velkou inovací bylo, že umělá intelignece se rvala sama se sebou! Marines vs. Vortigaunts. Tak na koho si vsadíte? Tohle vše dávalo velký prostor taktizování. Ocenil jsem, že Barney zůstal na tom místě, kde jsem ho nechal, i když dalo velkou práci udržet jej mezi granáty, dávkami ze samopalů a zelenými blesky naživu...

Po návratu do centrální laborky mi prófa odblokaval do té doby nedostupnou sekci (úžasné, žádné hledání červeného, modrého či jiného klíče a vy víte, na jaké hry narážím.. Vzal jsem tedy za odměnu 2x Barneyho a 1x pana profesora sebou, aby nakonec podlehl třínohému sonickému psíku bez hlavy. „Může se situace ještě zhoršit?“, řekl jsem si. Jak jsem brzy poznal bylo to možné, to když skriptem padlé skřínky na lejstra rozmydlily Barneyho č.1 a zombie složila jedním máchnutím pařátů Barneyho č.2. Nepěkný osud čekal i mě, to když se konečně objevil zdroj naštvaného řevu v podobě oplátovaného a smažícího Gargantuy (skvělý efekt „neprůstřelnosti“ použitý ve hře i na jiné materiály). Najednou se obrazovka zatmavila a já pochopil, že nutně potřebuji plnou verzi, jinak přijdu o něco velkého na poli her.