Rise of the Triad: Dark War

Hra je to na svou dobu již poměrně zastaralá a přesto tak pokroková. Nemá smysl si nalhávat, že omezeni na 90 stupňové úhly hře neubližuje, ale autoři z toho vybruslili elegantně.

Je obdivuhodné, jak dokázali tvůrci engine Wolfensteina tak upravit. To, že autoři mohli libovolně zvednout strop umožnilo daleko snadnější orientaci v prostoru. Jednotlivé levely se zkrátka daleko více odlišují.

Ohromným kladem je také zničitelnost čehokoliv, krom zdí a odrážečů. Je vidět, že autory jsou lidé, kteří v budoucnu budou stát za jedním z interaktivních vrcholů 3D akčních her - Duke Nukem 3D.

Hodně na mě zapůsobila možnost projít se ve dvou vrstvách. Jak po podlaze, tak i na plošinkách visících ve vzduchu. Je jasné, jak problematické něco takového muselo v roce 1994 být. Stejně tak možnost otáčet se libovolně v prostoru. Nechápu, jak to s enginem Wolfa zvládli, když tohle neuměl ani Doom.

Samotný gameplay je velmi pestrý díky ohromnému množství odrážedel a pastí. Velmi málokdy máte okolo sebe jen holé stěny a nemusíte řešit žádnou vykutálenost.

Systém zbraní mi přišel trošku horší. Tři zbraně mají neomezenou munici, ale nevidím jediný důvod, proč po získání třetí zbraně, samopalu (někdy ve druhém kole), používat ty první dvě. Dále pak sbíráte zbraně s omezenou municí. Ta vám ale moc dlouho nevydrží. Tudíž podobně jako ve Wolfensteinovi nebo v Blakeovi, je to hra, kde 90% času používáte jednu zbraň.

Ty s omezenou municí jsou však luxusní a jejich počet je vskutku velký (kolem devíti plus ještě možnost být bohem a nějaký vlkem či co)

Pro mě je však největším kladem hudba Lee Jacksona. Pokud nemáte averzi na MIDI, tak jenom doporučuji. Neskutečně nabitý soundtrack plný skvělé hybné muziky, která zvedne náladu a v jednom kuse se v ní něco děje.

Nepřátelé mi nepřišli příliš zajímaví, "příběh" je těžké béčko. Obtížnost je někdy docela vysoká ve smyslu: "najdi v jednom rohu jedné místnosti nenápadné šlapátko, které otevře dveře na druhé straně mapy". Měl jsem ale na tohle štěstí a nějakým záhadným způsobem jsem se nikdy nezasekl. Jednotlivé levely jsou někdy překvapivě dlouhé, jejich samotný počet byl však akorát.

Hra jako celek je velmi netradiční. Člověka odpuzuje i přitahuje zároveň. Dneska už je to takřka zapomenutý titul, ve stínu her od ID Software, ale to nic nemění na tom, že ROTT je hodně stylová hra a vyšlapala pěšinku pro pecku všech pecek - Djůka tři dé.