Osmnáct kol z oceli: Napříč Amerikou je jednou z mála her, v níž jsem se ocitl za volantem kamionu, který mám dopravit z místa na místo a pokud možno při tom nepoškodit náklad. S náklaďáky jsem jezdil ještě v Truck Racing by Renault Trucks a sérii GTA, ale co si tak vybavuji, tak snad jen v San Andreas jsem s nimi plnil pár podobných misí.

A to bude asi hlavní problém, proč z mého prvního setkání s titulem od českých vývojářů SCS Software nejsem zrovna dvakrát nadšený. Zatímco v San Andreas šlo jen o minimalistickou vložku, která byla pouze jednou z nepřeberného množství možností vyžití, jež otevřený svět nabízí, zde jde o jedinou herní náplň.

Ano, později dostanu lepší zakázky, které ale pocítím snad jen v peněžním ohodnocení a mám možnost vylepšovat si svůj současný tahač, popřípadě koupit nový, daleko lepší, ale stále je to jen o tom, dojet z místa na místo s minimálním poškozením a v někdy šibeničním časovém limitu. Útrata výdělku za lepší stroj pro mě vlastně byla tou největší motivací, ale to nestačí. Mě určitě ne. Další díly ani zkoušet nemusím, abych věděl, že řidič náklaďáku (ani ten virtuální) ze mě nikdy nebude.

Mašinky mě nikdy moc nebavily, a to ani jako modely jezdící pořád dokola a už vůbec ne na PC. Trainz není výjimkou, ale protože byla tato hra u jednoho čísla časopisu LEVEL, řekl jsem si, že se jí dám šanci.

Sestavil jsem pár tratí a na jednom okruhu jsem se rozhodl vyzkoušet rychlost jedné z lokomotiv. Čekal jsem, že když vlak pojede několik set kilometrů v hodině, tak vykolejí, ale nestalo se tak a naopak stále zrychloval. Kdybych nepřehodil výhybku na jedné z odboček, nejspíše by vlak stále kroužil na trati.

Je to určitě zajímavá zkušenost, zahrát si na stavitele železničních tratí, ale nemám potřebu, si ji někdy zopakovat. Tento titul navíc nedisponuje zrovna reálným chováním vlaků, což ještě více kazí celkový zážitek.

Bermena řadím mezi nejlepší tři tituly, které se kdy účastnily soutěže Becherovka Game. Když nepočítám Aquadelic GT, jež byl posléze vydán i coby komerční hra, je tím úplně nejlepším kouskem logický počin Faux Pa, který se mi po letech konečně podařilo dohrát a trojici uzavírá adventura Královna jezer, jež s Bermenem soupeřila v ročníku 2007 o celkové prvenství a nakonec zvítězila. Výtvor Island software se mi líbil ale přece jen o chloupek více.

Příběh je solidní, krásně odsýpá a na lokace se dobře kouká. Nenarazil jsem na žádný zádrhel a hru bez problému dokončil, a tak jediným mínusem je krátká herní doba. Veškeré dění je podbarveno kvalitním soundtrackem a všechny prováděné činnosti jsou vcelku logické. Bermena tak mohu všem adventuristům vřele doporučit.

První pokus o převedení florbalu na monitory počítačů se tak úplně nepovedl. Jasně jde o freeware titul a ještě k tomu z roku 1997, takže ve své době to určitě tak špatné nebylo, ale pokud se na MER Innebandy podívám z dnešního pohledu, jde o zcela průměrný kousek.

Škoda, že je zde obsažena jen švédská nejvyšší soutěž, protože mistrovství světa je alespoň pro mě daleko atraktivnější. Když to ale vezmu z jiné stránky, jde vlastně o florbalovou NHL, ale už v NHL 97 nechyběly národní týmy.

Pokud si chce někdo vyzkoušet florbal na PC, určitě doporučuji o třináct let novější kousek Floorball League, ale v případě, že se vám za tento sport nechce utrácet, můžete vyzkoušet MER Innebandy.

Druhou Europu Universalis mi doporučil bratr, jakožto skvělou real-time strategii s důrazem na historické reálie. Protože zrovna nebylo co hrát, dal jsem na jeho doporučení a historické tažení o roku 1419 si vyzkoušel.

Nejprve jsem se pustil do rozsáhlého tutoriálu, který mi pomohl objasnit základní herní principy, a pak už přišla na řadu samotná kampaň. Protože je jedním z mých nejoblíbenějších států Švédsko, zvolil jsem si pro své tažení právě toto království. A pak už to jelo. Nabídky spojenectví či sňatků se jen hrnuli, ale stejně tomu bylo i se žádostmi o vojenskou podporu od spřátelených států nebo dokonce samotné vyhlášení války.

Do toho samozřejmě přicházely zprávy o úmrtí panovníků a nástupu nových vůdců a mě přišlo, že hlavní náplní hry je především odklikávání těchto neustále vyskakujících oken. Může to být historicky podložené, jak chce, ale tohle opravdu za hraní nepovažuji.

Další kategorií samou o sobě je mapa. Je stylově vyvedená a přehledná jen co je pravda, ale když na ní pochoduje jen jeden voják, který reprezentuje celé vojsko nebo když jeden duchovní přivádí celé státy protestantů či dokonce muslimů ke křesťanské víře, tak to vypadá opravdu směšně. Chápu, že by zobrazení více jednotek najednou působilo na mapě značně chaoticky, ale takhle to podle mě také není ideální.

Europa Universalis a hry od Paradoxu vůbec nejspíše nejsou nic pro mě, takže další kousky už určitě zkoušet nebudu, ale vůbec nepochybuji o tom, že pro určitý typ hráčů jsou tyto tituly balzámem na duši.

Keltští králové jsou dalším titulem, ke kterému bych se bez časopisu LEVEL nikdy nedostal, a protože to vypadalo jako solidní real-time strategie s jedním hlavním hrdinou jménem Larax, neváhal jsem a do tohoto kompletně lokalizovaného titulu (včetně českého dabingu) se pustil.

Zpočátku jsem se opravdu bavil, protože mám radši menší skupinky bojovníků, než nespočetné armády a v Celtic Kings jsem přesně takovou menší partičku dostal k dispozici. Později však přišly na řadu početná vojska a právě tehdy mě hra přestala bavit a už jsem neměl chuť dále pokračovat.

Někde jsem četl přirovnání Celtic Kings k legendárnímu počinu Blizzardu Warcraft III: Reign of Chaos, který vyšel o měsíc dříve, ale to snad autor článku ani nemohl myslet vážně. V počátečních fázích se alespoň nepatrná podobnost možná najde, ale jakmile přijdou na řadu bitvy s několika tisícovými armádami, nemůže být o nějakém srovnávání ani řeč.

V této strategii, zaměřené především na obchodování pomocí převážení zboží z jednoho přístavního města do druhého, popřípadě na přepadávání těchto obchodních lodí a následné zpeněžení získané kořisti, jsem se rozhodl stát se poctivým kapitánem a ne pirátem či bukanýrem.

I když mě ta druhá možnost do jisté míry také lákala, likvidace těchto zloduchů ukojila mé choutky dostatečně. Bohužel lodní bitvy lze provádět jen s jedním plavidlem, a tak je třeba větší a dostatečně vyzbrojené galeony s početnou posádkou.

Určitě se nejedná o špatnou hru a především obchodování s všemožnými komoditami je zde vyřešeno opravdu parádně. Bitvám se dá většinou vyhnout, takže nepřichází frustrace ze zbytečné ztráty lodí. Navíc her tohoto typu není nikdy dost, takže napnout plachty a vzhůru na moře.

V současné době se věnuji převážně akčním titulům a adventurám, ale dříve patřily i strategie k mým nejoblíbenějším herním žánrům. Nechce se mi však už investovat tu hromadu času, která je potřeba na naučení se základních herních principů a především pak k dohrání.

Druhý díl Call to Power mě bavil dost, i když po čase už hratelnost začala trochu pokulhávat, protože se veškeré dění neustále opakovalo, jen modernějším hávu. Zpočátku šlo však o kvalitní tahovku, která stála za vyzkoušení. A právě díky tomu, že jde o tahovou strategii, došlo ke komické situaci, kterou si pamatuji dodnes.

Když jsem se dostal do poloviny dvacátého století, podařilo se mi vyvinout jadernou zbraň a rozhodl jsem se ji hned vyzkoušet na nejbližší znepřátelené zemi. Vypálil jsem tedy raketu, ale bohužel mi došel počet tahů, a protože atomovka nemůže čekat na místě, jako vojáci či tanky, vybuchla ještě na mém území. Oblast výbuchu byla zamořena a já musel už nevím kolik let čekat, až ji budu moci zase využít.

Budoucnost už mě moc nebavila a ke zdárnému konci jsem se dostal s jistým sebezapřením. Když budu zkoušet někdy v budoucnu další strategii, Call to Power II to rozhodně nebude, ale své fanoušky si tento klon Civilizace jistě najde.

Svého času jsem neskutečně hodin trávil v multiplayeru u nesmrtelného Arcade Volleyball. Blobby Volley je v podstatě úplně identická hra, která disponuje novější grafikou a gumovými panďuláky, jež jsou zde namísto skákajících nosatých hlav.

Znovu jde o to, kdo dříve dosáhne skóre patnáct a stejně jako předchůdce, je i Blobby Volley nejzábavnější proti živému oponentovi. V dnešní době už se k těmto druhům her moc nedostanu, ale určitě je nezatracuji. Až děti trochu povyrostou, tak si podle mě užijeme s virtuálním volejbalem ještě spoustu zábavy.

Ani jednu ze dvou mnou vlastněných epizod počítačového zpracování příběhů z populárního komiksového časopisu Čtyřlístek (Fifinka má narozeniny a Vynálezce Jirka) se mi rozjet nepodařilo, a tak jsem vyzkoušel hru s jinými dětskými hrdiny Patem a Matem od stejných vývojářů.

Hlavní adventurní složka hry je hodně krátká. Ve hře není ani deset objektů, na které lze kliknout, a to i když započítám oba hlavní protagonisty. Něco se použije dvakrát, ale je to záležitost maximálně na deset minut.

Tři minihry (puzzle, módní přehlídka a minigolf) zabaví na daleko delší dobu a jsou také o poznání složitější, zvláště když chcete za vše získat diamantové ocenění, tak jako já. Někdy to bylo o nervy, ale kromě poslední minigolfové dráhy se mi to u všeho povedlo.

Pat & Mat je jednoduchá a poměrně hodně krátká adventurka, která není určena pro zkušené hráče, ale pro malé děti, jež s hraním právě začínají. Ty si jí jistě užijí do sytosti, ale já přesedlám zase na dospělejší tituly.

Her se zimními sporty jsem moc nezkoušel, Ski or Die je z nich ale jednoznačně nejlepší. I když se jedná o letitý kousek, rád si ho občas pustím i dnes.

Výběr pětice disciplín je perfektní a všechny se krásně doplňují. Nejvíce mě baví sjezd na lyžích v nebezpečném prostředí a špatný není ani sjezd na nafouknutých traktorových duších. Naopak neméně mě baví jízda na snowboardu, holt ze mě Ledecká nebude.

Super je také hra ve více hráčích, kde zábava narůstá ještě o level výš. Nemohu opomenout ani soundtrack, který ždímá z PC speakeru vše, čeho je tento prastarý předchůdce dnešních reproduktorů schopen.

Maru je taková jednohubka od Jesseho Venbruxe, která je vcelku originální a obsahuje sedm krátkých úrovní, podobně jako jeden svět v pokračování této plošinovky They Need to Be Fed. Oproti tomu je ale podle mě těchto sedm úrovní malinko delších a jejich dokončení trvá asi pět minut.

Svým principem hra vychází z prvotiny tvůrce s názvem Frozzd, kde jsem neovládal malého okatého tvorečka, ale astronauta, zachraňujícího žluté bytůstky. 360° gravitace zde funguje výborně a pasti jsou rozmístěny tak akorát, aby hra nebyla až moc jednoduchá a naopak aby nedocházelo k frustraci. Na konci došlo i k vyústění jednoduchého příběhu.

Na Spells of Gold jsme jednou narazili s bráchou v Kauflandu. Vůbec jsem netušil, že tenhle obchodní řetězec nějaké herní tituly nabízí a také jsem je tam do té doby a vlastně ani nikdy potom neobjevil.

Zpočátku to vypadalo na solidní RPG s velkým důrazem na obchodování s všemožnými komoditami, jenže se bohužel herní mechaniky neustále opakují. Vyjdu z města, v meziměstských lokacích, které jsou si navzájem velmi podobné, pozabíjím bandity (také téměř stejného vzhledu) a vzhůru do další obce. Při tom získávám nové schopnosti, lepší vybavení a hlavně zcela nezbytné peníze.

Když se tento postup opakoval dvacetkrát, ještě to šlo, při padesátém déjà vu už mě to moc nebavilo, a když jsem konečně uspokojil všechny obyvatele v celé dostupné oblasti, objevil se portál do další. To teda ne, plýtvat svým časem můžu daleko příjemněji.

Hra Spells of Gold měla podle mě obrovský potenciál, protože obchodování je zde zvládnuto opravdu na jedničku, neustále se opakující herní mechaniky ve stále stejných lokacích se stejnými nepřáteli bohužel jinak solidní hratelnost zcela zabíjí. Těšit mě může ale fakt, že se hru podařilo prodat za více, než byla její původní cena. Jak píši výše, obchodování je opravdu perfektní.

Původní, některými hráči do nebes vychvalovaný titul, jsem nehrál a ani to neplánuji. Tato parodie je ale první hrou na databázi, které jsem udělil nejmenší možné procentuální hodnocení.

Po celý extrémně krátký časový úsek mě provázel neskutečně otravný hlas, který byl nejspíše kvůli megafonu doprovázen ještě otravnější ozvěnou. Narazil jsem také na pár nic neříkajících malůvek, nacházejících se na zemi a na zdech.

Je to jen o dvouminutovém chození (až k větrnému mlýnu), a to je vše a nezachrání to ani pár netradičních prvků například v podobě létajících kosatek.

Při psaní bakalářky jsem značně prokrastinoval a ani u diplomky tomu nebylo jinak. Když jsem se takhle zase jednou vyhýbal tvorbě publikace, díky níž jsem obdržel svůj dosavadní titul před jménem, narazil jsem na závodní hru, která mě opravdu zaujala. A tou hrou byl právě Star Wars: Episode I - Racer, jé jak u toho se krásně nicnedělalo.

Závody kluzáků patří podle mě k tomu nejlepšímu, co první díl a možná i celá nová trilogie Hvězdných válek nabízí. Kluzáky s kokpitem, jež je tažený většinou dvěma raketovými motory spojenými energetickými držáky s fialovými blesky, vypadají úžasně a nevyzpytatelné závody jakbysmet. Koho by nelákalo si alespoň virtuálně vyzkoušet řízení těchto strojů, které se řítí neskutečnou rychlostí nebezpečnou krajinou.

Hrál jsem za Anakina a ani mě nelákalo vyzkoušet jiný stroj a pilota. Závody jsou různorodé a vylepšování kluzáku skvěle oživovalo hratelnost. Ne že by to Racer potřeboval, protože v té rychlosti se prostě ani nudit nedá. Až na pár bugů při nakupování součástek či vylepšování svého stroje jsem nenarazil na nějaký zásadní problém. Možná to mohlo být o kus delší, ale někdy v budoucnu třeba vyzkouším někoho jiného, než mladého Skywalkera a hned se herní doba zdvojnásobí.

Summer Athletics je první a prozatím poslední hra, kterou jsem hrál profesionálně za peníze. Ne že by mi platili přímo za hraní, ale byl jsem na brigádě placené od hodiny, zrovna mě nikdo nepotřeboval a já měl s sebou notebook, tak proč toho nevyužít.

Pro tento účel jsem si ale mohl vybrat lepší titul. Zpočátku mě sice hra i celkem bavila, ale na rozdíl od ugry mi nesedlo ovládání, protože zběsilé střídání sousedních kláves, čehož se většinou v ostatních hrách využívá při akčních sekvencích, přímo nesnáším. A toto ovládání bylo použito skoro na vše od běhu, přes plavání až k hodům či vrhům libovolného sportovního náčiní.

Nejvíce mě bavil asi hod oštěpem, u kterého jsem nějakou tu hodinku strávil, ale běhu nebo plavání jsem na chuť nepřišel po celou dobu hraní. Moc titulů s olympijskou tématikou jsem nevyzkoušel, ale pokud je na tom konkurence ještě hůře, nemá cenu s ní ztrácet čas.

Master Rallye je jedna z mála závodních her tohoto typu, co jsem hrál. Singleplayer mě moc nebavil, ale jakmile jsme s bráchou zasedli k jednomu počítači, byl to parádní zážitek. Za prvé jsme díky tomu přišli o jednoho soupeře a bylo tak snazší vyhrát, a za druhé jsme ostatní soupeře mohli zdržovat, aby vyhrál ten, co měl více bodů.

Zajímavý byl model poškození, kdy jednotlivé díly mění barvu od bílé, přes zelenou, žlutou a červenou, až po černou, značící úplné zdevastování řízení, motoru, tlumičů převodovky nebo pneumatik. Jako první vždy odešly tlumiče, ale na chování vozu to nemělo žádný vliv. Ani poškození pneumatik nemělo téměř žádné následky a motor snad ani úplně zničit nešel.

Horší to bylo, když zčernalo řízení a auto zatáčelo ke straně, ale úplně nejhorší bylo poškození převodovky, která pak přeskakovala jeden a posléze dva rychlostní stupně. Když šlo o jedničku, tak na dvojku se rozjet jakž takž dalo, ale když vypadla trojka, na kterou se jezdilo převážnou část závodu, tak to byl opravdu problém. No a bez jedničky a dvojky najednou už se mohl závod zabalit, protože na trojku se rozjet prostě nedalo.

Pamatuji si, že většina tratí šla na různých místech značně zkrátit, ale muselo se dávat pozor na rozmístění chekpointů. Jedna zkratka skokem přes val, což mělo samozřejmě za následek zničení tlumičů, byla tak rychlá, že i přes převrácení a restart vozu zpět na trať vzrostl náskok na soupeře snad o půl minuty.

Bohužel se nám nikdy nepodařilo vyhrát šampionát, protože vždy ten, co vedl průběžné pořadí, udělal nějakou chybu, rozbil auto a skončil poslední. To se mě samotnému povedlo až po letech, vyhrál jsem všech patnáct závodů ve všech třech kategoriích, všechny Master Rallye, závody v režimu Invitation i všechny výzvy. Díky tomu se mi odemkla kupa vozidel (včetně létajícího talíře řízeného opicí). Je škoda, že se závody v jednotlivých kategoriích opakují a jezdí se tak stále to samé. U Colin McRae Rally 2.0 jsem se v tomto směru bavil o něco více.

To se takhle před pár lety na databázi někdo zmínil o zvláštních slevách v Electro Worldu, které byly každým dnem větší, až nakonec vybrané produkty stály jen jednu korunu. Za tuto symbolickou částku se v regálech nacházelo už jen pár druhů zboží a převážná většina z toho byly absolutní zbytečnosti, které by si koupil snad jen blázen. A mezi tímto odpadem se válela jedna krabice iFluid, kterou jsem nedávno dohrál a také několik kusů této TPS s Nathanem Spencerem v hlavní roli.

Původní hru ani remake jsem nehrál, ale podle videí tento novodobý Spider-man řádně změnil vizáž, kdy se z brýlatého zrzka stal černovlasým vazounem. Alespoň bionická ruka zůstala na správné straně a nenastala situace jako u Phila Cassidyho, kterému v GTA III chyběla levá ruka, když přitom ve Vice City přišel o pravačku.

Zpočátku jsem měl problémy s ovládáním, které se zobrazuje ve formě ovládacích prvků na gamepadu, takže jsem pak musel koukat do nastavení, jaká klávesa odpovídá příslušnému tlačítku. V pozdějších fázích jsem už ale měl ovládání zažité a bez problému používal svou smrtící ruku k cestování a likvidaci nepřátel. Líbilo se mi, že když jsem dlouho letěl vzduchem, a pak se rukou zachytil, tak Nathan zařve, jako bych to asi udělal i já, ale kdo ví, obě ruce mám normální.

Potěšila mě také možnost vypnutí zvýraznění předmětů, které mohu házet, protože ty blikající sudy, cedule a mrtvoly vypadaly otřesně a zbytečně kazily dojem z jinak pohledných různorodých lokací. Ty jsem si pořádně užil, protože jsem musel jako vždy splnit všechny výzvy, které značně prodloužili herní dobu. Jedna výzva mi zabrala dokonce dvě hodiny, ale to bych nebyl já, abych se ji nesnažil do zblbnutí dokončit.

Nejvíce mi asi vadilo toxické prostředí, které zapříčinilo většinu mých smrtí, podobně jako voda, ale je jasné, že bylo třeba nějak ohraničit cestu, kterou se mám dát. Zaujaly mě bonusy ve formě obrázků, jak tento titul vznikal, které se odemkly po dokončení hry a splnění všech výzev a špatná nebyla ani hudba. Bionic Commando už nejspíš nikdy nespustím, ale určitě nelituji času, který jsem s Nathanem Spencerem strávil.

Proč jsem se sakra pouštěl do této hororové akce s adventurními prvky, to netuším. Od druhého Sufferingu, což je už více než pět let, jsem podobný kousek s lekačkami nehrál. To je hlavně tím, že nejsem žádný nebojsa. Když jsem s hraním začal, říkal jsem si, že to nedám a radši zkusím něco jiného, ale postupně jsem si na vše zvykl a hru nakonec v klidu dokončil.

Za meteorologa jsem asi ještě nehrál natož za takového, který se znenadání ocitne na Severním pólu na ledoborci jménem Severní vítr. Jde sice o čistokrevný koridor, ale to vůbec nevadí. Kde taky hledat na rozpadajícím se vraku více cestiček, když jsem byl občas rád i za tu jednu jedinou. Sice bylo někdy třeba zdlouhavě obcházet hromady nábytku, ale tento prvek má, co se týče atmosféry, svůj účel.

Netradiční chladné zbraně ve hrách mě vždy potěší, ať už jde o železný úlomek ze Sufferingu, vidle z Blooda nebo motorovku z Dooma (i když ta není úplně chladná). Cryostasis nabízí rovnou dva takovéto kousky, a to řetěz se zámkem a především ventil, na který jsem opravdu ještě nikde nenarazil. Sice jsem nejvíce používal účinnou sekeru a z palných zbraní pušku Tokarev, protože opakovačka Mosin Nagant mě svým předlouhým přebíjením hodně štvala, ale i tak mě tento počáteční arzenál mile překvapil.

Celou dobu jsem si šetřil náboje, ale jak se časem ukázalo, nebylo to vůbec třeba, protože zásobníků se vzhledem k počtu nepřátel válelo na lodi dost. Spoustu jsem jich sice vystřílel na občasné hordy nepřátel (především na tu na filmovém plátně), ale i tak o střelivo nouze nebyla.

Vcítit se do kůže posádky v minulosti (včetně krávy jdoucí na porážku nebo ledního medvěda bojujícího o svůj život) mělo něco do sebe a vtáhlo mě to do děje, který jsem postupně poodkrýval. Ten byl plný zvratů (nedávání pozor na ledovce jako na Titanicu, propuknutí záhadné nemoci, pokus o odtrhnutí od ledovce jež způsobí přetížení reaktoru, pokus o odlet vrtulníkem) a na konci jsem si vyzkoušel tři různá rozhodnutí tří různých postav, která však vedou ke stejnému (dobrému) konci. Opravdu netuším, proč po některém z nich nebyla alespoň částečně změněna závěrečná animace.

Inspirace Samorosty je v Axel & Pixel patrná asi jako v Toby: The Secret Mine inspirace Limbem. To ale vůbec nevadí, protože všechny díly známější herní série mám vcelku rád, a tak titul ve stejném duchu vřele vítám.

Hraje se to velmi jednoduše, a nedochází tak k téměř žádným zásekům, což je příjemná změna oproti některým jiným adventurám, i když někdy si také rád zapřemýšlím. Sesbíral jsem všech dvacet kostí pro mého mazlíka a nezapomněl jsem ani na tuby s barvou a skici (díky kterým jsem dokončil mistrovské dílo).

Hodně mě zaujal odkaz na Shadow of the Colossus ve formě obra, na kterého je potřeba vylézt, aby šel porazit, jako je tomu v původní hře. Dokonce tady byl i prvek, na nějž jsem v trochu jiné podobě poprvé narazil ve třetím Samorostu (rozeznění kostí ve správném pořadí), tak by mě zajímalo, jestli se v Amanita Design inspirovali právě zde, nebo se tato záležitost vyskytovala i někde jinde.

Hudební složka je zde opravdu dobrá, což se dá říci i o zvucích celkově. Škoda, že konec přišel tak brzy, protože bych rád ještě v roli sympatického malíře pokračoval.