V současné době se věnuji převážně akčním titulům a adventurám, ale dříve patřily i strategie k mým nejoblíbenějším herním žánrům. Nechce se mi však už investovat tu hromadu času, která je potřeba na naučení se základních herních principů a především pak k dohrání.

Druhý díl Call to Power mě bavil dost, i když po čase už hratelnost začala trochu pokulhávat, protože se veškeré dění neustále opakovalo, jen modernějším hávu. Zpočátku šlo však o kvalitní tahovku, která stála za vyzkoušení. A právě díky tomu, že jde o tahovou strategii, došlo ke komické situaci, kterou si pamatuji dodnes.

Když jsem se dostal do poloviny dvacátého století, podařilo se mi vyvinout jadernou zbraň a rozhodl jsem se ji hned vyzkoušet na nejbližší znepřátelené zemi. Vypálil jsem tedy raketu, ale bohužel mi došel počet tahů, a protože atomovka nemůže čekat na místě, jako vojáci či tanky, vybuchla ještě na mém území. Oblast výbuchu byla zamořena a já musel už nevím kolik let čekat, až ji budu moci zase využít.

Budoucnost už mě moc nebavila a ke zdárnému konci jsem se dostal s jistým sebezapřením. Když budu zkoušet někdy v budoucnu další strategii, Call to Power II to rozhodně nebude, ale své fanoušky si tento klon Civilizace jistě najde.