Plošinovka Contra byla jednou z prvních her, co jsem hrál na konzoli a považuji ji za ten nejlepší titul, který jsem mimo PC vyzkoušel. Chodil jsem ji s bráchou hrát ke kamarádovi a vím jistě, že jsme nehráli na klávesnici, takže to musela být buď čínská kopie Nintendo Entertainment System nebo samotný originální NES.

Co jsem se u Contry navztekal, jako snad u žádné jiné hry, ale stejně jsem se zatraceně bavil, zvláště pak ve dvou. Pět různých módů střelby nemělo chybu, nepřátelé padali po stovkách a těch výbuchů a efektních skoků. K tomu všemu hrála perfektní hudba, kterou si občas rád poslechnu i nyní.

Dneska už bych na to asi neměl nervy, ale v mých herních začátcích jsem propadl skoro každému titulu, protože jsem neměl takové možnosti a takový výběr, jako dnes. Třeba na Contru ještě někdy dojde, ale momentálně mám v plánu jiné kousky.

Poslední RPG jsem hrál před rokem, ale poslední hru tohoto žánru z pohledu třetí osoby už před více jak čtyřmi lety. Ve Venetice jsem se ujal dcery Smrti Scarlett, která musí vyřešit řadu problémů v renesančních Benátkách a okolí.

Když jsem se dostal do města, tak se opakoval stále stejný scénář, představení dané části v animaci, prošmejdění každého koutu, vybití lumpů a vyčištění katakomb, které jsou pod celým městem, ale nevím proč nejsou navzájem propojené. Ve městě jsou tři cechy, a to Řád Svaté pečetě, Temná křídla a Síť Masky. K rytířům se přidávám málokdy, a tak mě daleko více lákala Temná křídla, o nichž jsem si původně myslel, že je to banda zlodějů. Když jsem ale zjistil, že jejich hlavní náplní je poslíčkování, které nemám zrovna moc v oblibě, vyhrála Síť Masky, zabývající se mou oblíbenou nekromancií.

Bylo to vůbec poprvé, co jsem se podíval do Benátek a pobavilo mě, že se jedna z benátských čtvrtí jmenuje Arsenal, o čemž jsem neměl ani tušení. V některých aspektech mi Venetica připomínala Gothic II, ale na rozdíl od něj jsem domy musel vykrádat ve dne místo v noci, protože obyvatelé Benátek nespí, a tak jsem využíval jejich nepřítomnosti, kdy byli buď v práci anebo se procházeli po městě. Uvítal bych více přírodních lokací, ale díky dobře zpracované turistické metropoli mi lesy až tolik nechyběly.

Nejde o žádný obtížný titul, bojový systém je v podstatě jen o klikání ve správném okamžiku plus nějaké to kouzlení a nepřátelé, kteří nejsou moc různorodí, se dají vcelku snadno porazit, ale mě to vyhovovalo. Těžší bylo zdolat snad jen větší skupinky čtyř až pěti protivníků najednou a největší problémy jsem měl už od začátku s Grippery, jejichž útoky mi ubíraly hodně života. Díky neomezenému systému ukládání nebyl však ani tento fakt nějakým zásadním problémem.

Ve hře je sice implementován systém voleb, ale v podstatě nemá, až na výjimky, žádný vliv na příběh. Ať už jsem zvolil jakoukoli možnost, postava většinou řekne dvě rozdílné věty, a pak se chová při všech odpovědích úplně stejně. Vyplatilo se tak být parchant, urážet a bitkařit se, protože z toho bylo více peněz a zkušeností. Skvělými prvky byly Gondoly a plavání a potěšila mě i dvacítka pokladů, jejichž hledáním jsem vyplňoval mezery mezi příběhovými i vedlejšími úkoly. Občas jsem narazil na bug, kdy gondola plula sama bez posádky a zvláštní byla i chůze po schodech nebo procházení zvířaty, šlo ale spíše o úsměvné momenty.

Můj nevlastní bratr Leon mě štval hned od první chvíle, co jsem ho poznal, a kdyby to šlo, zabil bych ho. Pořád jsem ho tahal z nějakých průšvihů, on mi ani nepoděkoval a nakonec se postavil proti mě. To je panečku rodinná idylka. Líbila se mi možnost mluvit s mrtvými a zjišťovat, co je stále drží ve světě živých. Někdy šlo o mapu pokladu, někdy o příběh nebo o souboj, ale nejlepším důvodem, proč neodejít na věčnost je bezpochyby korbel piva, který mi jeden zemřelý daroval.

Herní doba se zastavila na hodnotě 34 hodin a stejná číslovka označovala i mou konečnou úroveň. Většina hráčů to zvládne v součtu ani ne za den, ale já se prostě kochám, šmejdím a nakonec jsem vlastně ještě zaostal za svým klasickým dvojnásobkem průměru.

K prvním Simsům jsem se dostal spíše náhodou. Nikdy jsem nic podobného nehrál a kdybych jednoho dne mezi cédéčkami vedle počítače nenarazil právě na tento titul, určitě bych simulátor lidského života nikdy nevyzkoušel.

Dům i simík byli mým vlastním výtvorem, protože jsem se nehodlal spokojit s tím, co mi vývojáři připravili. S postavou jsem se moc nebabral, ale své obydlí jsem se snažil vypiplat do co nejmenšího detailu. Jelikož jsem chtěl mít svůj příbytek jednopatrový a zařízený všemožným vybavením, nezbylo mi na výmalbu jednotlivých místností.

Co na tom, že z toho měl můj simík menší deprese, až vydělá dost peněz, budou i barevné stěny. Nakonec bylo nejen vymalováno, ale zbylo i na ten nejkvalitnější nábytek, bazén či elektroniku. Pak se ale nabízela otázka, co dál? Co je vlastně cílem hry? Já si ho stanovil tím, že koupím tu nejdražší nemovitost, která byla k dispozici. Obětoval jsem tomu símíkův rodinný život, zakazoval mu mít děti s partnerkou a vše podřídil kariéře.

Svého cíle jsem dosáhl, ale musel jsem se vzdát stávajícího sídla včetně veškerého špičkového vybavení, jež se za celou dobu podařilo mému simíkovi nastřádat. Počítal jsem s tím, že za tu přemrštěnou sumu, kterou realitka za daný objekt požadovala, dostane stejný komfort, na nějž byl doposud zvyklý.

Jé jak jsem byl překvapený, že se v domě nenachází zhola nic, kromě jednoho přepychového krbu. Nebýt jej, mohl simík spát na zemi a na záchod chodit do kouta, protože veškeré jeho úspory padly na nákup přepychové vily a jen prodej krbu mu umožnil vést alespoň trochu důstojný život.

Myslím, že jsem využil všeho, co mi hra může nabídnout, takže se k ní už v budoucnu nehodlám vracet a neplánuji zkoušet ani další díly. To dám spíše druhou šanci SimCity 4 nebo Spore od stejných vývojářů.

V Jilemnici jsem sice párkrát byl, ale nikdy jsem se moc dlouho nezdržel. Kdybych věděl, že tam mají rozlehlé jeskyně a čtyřpatrový důl, určitě bych se tam zašel podívat. Bohužel je to nejspíš jen výmysl vývojáře, protože jsem nezaznamenal, že by se tyto podzemní prostory v podkrkonošském městě nacházely.

Středověká atmosféra je cítit na každém kroku. Potulný básník v hostinci, žena, jež skončila na ulici bez pomoci i se svým několikaměsíčním dítětem a musí žebrat o kováky či kus žvance, všude smrad a špína, napomáhající šíření moru a do toho všeho obyvatelé města mluvící staročeštinou, která je upravena do podoby, jíž lze rozumět i dnes.

Souboje jsou zvláštní a zpočátku se v nich používá jen levé tlačítko myši, ale po chvilce cviku a hlavně po získání štítu, kterým se pomocí pravého myšítka mohu bránit výpadům soupeře se mi nestávalo často, že bych potřeboval doplnit zdraví pitím vína. Dungeony příliš v lásce nemám, ale tato směsice adventury a krokovacího RPG mi sedla náramně. Ať už jde o zmíněné souboje, jízdu v důlním vozíku nebo samotné prozkoumávání lokací, vše mělo něco do sebe.

Na to, že jde o freeware titul, i když na Steamu placený, disponuje solidní herní dobou. Navíc má dvě různá zakončení (špatné a ještě horší), spočívající na úplně posledním rozhodnutí hlavní postavy. Zamrzí snad jen občasné zákysy, které vznikají převážně tím, že je třeba s někým promluvit, aby se mohlo pokračovat dál. To je v adventurách samozřejmě normální, ale tady se mi párkrát stalo, že musel daný rozhovor proběhnout znovu, ale ve správném čase. Absence dabingu také nepotěší, ale dá se vzhledem k povaze hry tolerovat, i když alespoň nějaké mumlání jako v The Sims bych uvítal.

Chuchel je asi tím nejpodivnějším počinem z dílny Amanita Design. Zatímco Samorosty se s každým dílem zlepšují, hry mimo zavedenou sérii mají spíše klesající tendenci. Machinarium byla pecka, Botanicula o něco méně, avšak stále šlo o velmi kvalitní titul, ale Chuchel je už úplně někde jinde. Neříkám, že jsem se nebavil, ale zatímco Botanicula má nudných a opakujících se momentů naprosté minimum, Chuchel to má přesně obráceně.

Paradoxně nejlepší level je pro mě asi hned ten první, kde je třeba Chuchla vzbudit (dobře, ještě chrochtající berušky jsou super) a jedna z mála věcí, která mě za celou dobu hraní neomrzela, byla naštvaná gesta hlavního protagonisty. Vztekající se Chuchel je prostě boží. Dalším skvělým aspektem jsou zvuky a hudba hodně se podobající té z Botaniculy, což je samozřejmě dáno tím, že ji má znovu na svědomí skupina Dva.

Některé levely byly o přemýšlení, ale těch byla menšina a většinou šlo jen o jednoduché proklikání se k další scéně. Vůbec jsem nepochopil, proč se snad po každém pátém levelu objevil obří nápis Chuchel? Já přece vím, jakou hru hraju.

Potěšila mě přítomnost miniher, které přeci jen mírně oživovaly jinak celkem stereotypní hratelnost a bavily mě asi všechny. Na jednu stranu je škoda, že má Chuchel tak krátkou herní dobu, ale na stranu druhou lze těžko říci, jestli by můj výsledný dojem nebyl po dvojnásobné délce horší.

Každopádně se nedivím, že šel Chuchel do trafik již po třech měsících od vydání, protože tam jednoznačně patří. I když nejsem z nejnovějšího titulu mých oblíbených vývojářů zrovna dvakrát nadšen, těším se na jejich další výtvory a doufám, že se u nich budu bavit o něco více.

Za starou bábu jsem hrál snad jen v Mat Hoffman's Pro BMX, ale tam šlo jen o vedlejší postavu. Hra, kde si dáma ve značně pokročilém věku střihla hlavní roli, je počinem belgických vývojářů Tale of Tales s výmluvným názvem The Graveyard neboli Hřbitov.

Jedná se o jednu z nejhorších her, co jsem hrál a neberu fakt, že by mělo jít o umělecké dílo, protože belhání babky bylo opravdu otravné. Jednou se to prodává za pět Euro na Steamu, tak bych za ty peníze měl dostat adekvátní zážitek.

Naštěstí, nebo spíš naneštěstí, existuje demo, které je skoro stejné, jako plná hra (akorát že stařena nezemře). Každopádně to pro mě byla ztráta času, i když jsem zase o moc minut nepřišel.

V arkádách už jsem měl na mušce slepice, upíry, tučňáky, vosy, bandity, prasata, kachny a kdo ví, co ještě. Proč tedy nepostřílet taky pár čápů.

Stejný časový limit, stejné bodové ohodnocení za zastřelení ptáků a stejné ovládání, jako v předloze. To je BufoStorch. Mimo čápů, kterými se obrazovka jen hemží, snad jde sestřelit jen letadlo nesoucí odkaz na stránky vývojářů, ale jinak nic. Zvuky zní jak nahrané někde v tunelu a zobrazovaná oblast je značně nepřehledná.

Kterýkoli z výše zmíněných klonů Moorhuhnu se mi zdál lepší než BufoStorch, snad jen Virtuelle Pinguin Jagd na tom byl stejně špatně. Když budu mít chuť postřílet pár kusů zvěře, určitě si nepustím tento titul od BUFOprojectu.

Když jsem zkoušel všechny hry, které jsou součástí Windows, nemohl jsem vynechat ani dětskou hříčku Purble Place. Nejde však o titul, u kterého bych trávil tolik času, jako u ostatních her, implementovaných do nejpoužívanějších operačních systémů.

V Comfy Cakes jde o pečení dortů podle předem daného receptu, Purble Pair je prostě klasické pexeso a v Purble Shop se musí správně poskládat obličej dané postavy. Poslední minihra je podle mě nejtěžší, alespoň když jsem se snažil mít co nejvyšší skóre. K tomu jsem potřeboval trefit konkrétní vzhled vlasů, očí, nosu a rtů, ale kombinace byly čistě náhodné, a tak bylo opravdu obtížné dosáhnout toho, aby byly všechny prvky správné.

Purble Place je prostě hra pro děti, a to ne pro nějaké deseti či dvanáctileté raubíře, ale pro ty nejmenší. Ty na chvíli jistě zabaví, ale já vidím virtuální zábavu někde úplně jinde.

Tato čínská hra s obdélníkovými kameny u nás nemá dlouhou tradici. Přesto se však její verze pro jednoho hráče celkem uchytila a hraje se už opravdu kdekoli. Mě taky zaujala, i když ne tolik jako ostatní hry, jež byly součástí Windows.

Potěšila mě možnost změny rozestavení kamenů, ale stejně jsem si nejvíce oblíbil to první, tedy želvu. Bohužel se mi často stávalo, že jsem se dostal do situace, kdy nešlo pokračovat dál a můj poměr dokončených a nedokončených her byl zhruba půl na půl. Protože rád vyhrávám hledání stejných kamenů mě brzy přestalo bavit, ale přesto jsem se občas k Mahjongu vracel.

Která hříčka na vyšších obtížnostech neskutečně zatápí mozkovým závitům, každá vteřina v ní strávená navíc má vliv na výsledné skóre a ve formě minihry se objevila a stále objevuje (viď ugro) ve spoustě herních titulů? Ano správně, je to Minesweeper neboli Hledání min.

Při prvních pokusech hru dokončit jsem absolutně nechápal její princip a ke zdárnému konci se dostal jen s notnou dávkou štěstí. Když jsem ale konečně prozřel, smajlík s brýlemi se objevoval stále častěji. I dnes se mi stane, že se přehlédnu a kvůli zbrklosti ztratím dobře rozehranou hru, ale když se pekelně soustředím, není dokončení ani na experta příliš složité.

Není to má nejoblíbenější hra z Windows balíčku, ale určitě jí mám radši, než FreeCell. Když jsem ještě pořádně nechápal herní princip, bylo pro mě Hledání mim obsažené v jakémkoli titulu noční můrou. Teď už mi přítomnost tohoto kousku vůbec nevadí. Samostatně jsem si Miny už ale dlouho nepustil.

Jednu z nejhranějších her na světě jsem nemohl opomenout ani já, a tak jako velká spousta uživatelů Windows minimálně do verze 7, jsem u ní strávil nespočet hodin. Většinou šlo o zabití času, protože rozdělování karet podle jejich označení rozhodně žádný příběh nemá.

Vždy jsem hrál na nízkou obtížnost, protože na otáčení tří karet v balíčku najednou navíc s omezeným počtem otočení celého balíčku jsem neměl nervy. Solitaire se dá hrát i v reálu, ale to není ani zdaleka taková zábava. Navíc už jen příprava zabere moře času a kdo jím v dnešní době chce plýtvat.

Když si v současnosti pustím karty na počítači, vyhraje u mě zábavnější varianta této karetní hry Spider Solitaire, ale ani u ní už mnoho chvil netrávím. Teď je největší žrout času internet.

Válečné filmy moc nevyhledávám a výjimečně mě nějaký zaujme. Černý jestřáb sestřelen mezi ty výjimky ale nepatří, a tak mě zajímalo, jestli na tom hra bude o něco lépe. Jedná se však o tuctovou střílečku, a koná se tak podobná symbióza, jako mezi filmem Zachraňte vojína Ryana a hrou Medal of Honor: Allied Assault, akorát že v horším smyslu slova.

Ze začátku to vypadalo na celkem solidní first pearson akci s netradičními prvky, jako je chování vesničanů, kteří mají asi radši místní teroristy, protože po mém týmu neustále házeli kameny. Když už jsem u toho týmu, tak jeho neustálá přítomnost mi až tak nevadí, ale horší je to s chováním jednotlivých členů, kteří nejsou zrovna chytří, a tak dokončení misí v kompletním složení není nic jednoduchého.

Dalším neduhem, který ve hrách přímo nesnáším a zde se vyskytuje, je omezení počtu ukládacích pozic. To vymyslel nějaký blázen, který má rád neustálé umírání a učení se jednotlivých map nazpaměť. Jako volitelné nastavení dejme tomu, ale do základu bych to prostě nedával.

Delta Force: Black Hawk Down se snaží držet krok s konkurencí, ale těm nejlepším titulům nesahá ani po kotníky. Vozidla vybuchují po pár zásazích, jako bych pokaždé trefil nádrž a o chování týmových parťáků jsem se již zmínil. Jsem rád, že autoři zakomponovali do hry krokodýly, ale ani tento fakt mě nedonutí hru někdy dohrát.

Českých a slovenských RPG moc vytvořeno nebylo, vždyť na DH jich není ani sto, a to jsem v nich zahrnul i freeware tituly a hry, které mají RPG jako sekundární žánr. O to cennější každé z nich je, zvláště když je zasazeno do slovanského prostředí.

GODS: Lands of Infinity je v podstatě osekaný titul, se značně omezenými možnostmi, ale přesto, nebo možná právě proto, jsem se při jeho hraní hodně bavil. Příběh je hloupý a asi i úplně zbytečný, protože i bez něj by hra byla stejná, jako je teď a to samé by se dalo říci o dialozích.

Vůbec nechápu, proč mě tahle hra tak bavila, protože se v ní nachází skoro všechno, co v RPG moc nemusím. Tahové souboje patří podle mě do strategií, ale tady mi nějak nevadily, pohled z vlastních očí zase uvítám spíše v FPS a družinu bojovníků prostě nemám rád. Snad je to podobností s Disciples II: Temné Proroctví (až na ten pohled), že mi tyto aspekty nevadí.

Hexxagon je skvělá jednohubka pro dva hráče, kterou lze sice hrát i samostatně proti počítači, ale to samozřejmě není taková zábava. V mých herních počátcích jsem u tohoto kousku strávil mnoho hodin, a to i přes to, že jde vlastně stále o to samé.

Pokaždé se dá totiž k výhře nebo prohře dostat trochu odlišným způsobem. Soupeř se dá zlikvidovat i tak, že všechny jeho kameny přeměním na ty své, popřípadě je zablokuji dvojitou hradbou, ale to je samozřejmě daleko těžší, než postupné zaplnění celého hracího pole.

Jakákoli větší chyba může znamenat náhlý zvrat a z dobře rozehrané hry je rázem blamáž, no a v některých případech dojde i na remízu. Nikdy není nic ztraceno a často se o vítězství bojuje až do posledního kamene. O napětí se v Hexagonu nikdo bát nemusí a občas si jej pustím i dnes, i když spíše jen tréninkově proti počítači.

Moorhuhn 3 má sice v názvu číslovku tři, ale jde již o čtvrtý díl známé arkádové série se střílením slepic. Byla by chyba opomenout přepracování druhého dílu Winter Edition, které své kvality nezapře. Trojka byla však prvním Moorhuhnem, který jsem si zahrál, a tak má u mě kladné body k dobru.

Stejně, jako v předchozích dílech se ve hře vyskytuje spousta setřelitelných objektů od datla, přes žraločí ploutev, až po nevyzpytatelná chmýříčka a stále jsem na to měl jen minutu a půl. Samostatnou kapitolou je soundtrack, který si občas pustím i dnes. Ty zvuky nabíjení a střelby, zakomponované do hudby v menu, jsou prostě parádní.

Zimní edice Moorhuhnu je v podstatě jen zasněžená verze druhého dílu, kde den nahradila noc, strašáka sněhulák a na stromech se objevily rampouchy. Přesto, že jde o skoro stejnou hru nebo jakýsi datadisk se stejnými principy a časovým limitem, zážitek z ní mám zcela jiný.

Nějak mě to zasněžené prostředí učarovalo a já se při střílení slepic bavil o něco více, než u předchozích dílů. Na této sérii je vidět neustálý vývoj, když ne v lokaci, tak alespoň v jejím vzhledu a sestřelitelných objektech. Na odreagování je to ideální kousek, stejně tak, jako jeho předchůdci.

Druhý díl z populární série arkád, v nichž jde o to, postřílet co nejvíce slepic nebo přesněji bělokurů skotských, se v tom zásadním nemění. Bodové ohodnocení za vzdálenější lovnou zvěř je vyšší, než za ty bližší kusy a i časový limit zůstal stejný.

Přibyla však spousta sestřelitených předmětů, jako je posed, strašák nebo třeba balónky. A právě tyto předměty posouvají hratelnost o kousek dál. Už jsem se nemusel soustředit jen na slepice, ale pálil jsem o sto šest i do stromu či pavouka, který na něm visel.

Moorhuhn 2 není žádný AAA titul, u kterého bych strávil několik desítek hodin, ale na odpočinkové hraní je to ideální kousek.

Extrémní lyžování jsem nikdy nepochopil. Nechat se vysadit na nějaké zasněžené hoře, pokusit se ji bez nějakých větších karambolů sjet, přitom se vyhýbat odhaleným skaliskům a pokud možno nestrnout lavinu, to je podle mě hazard nejen s vlastním životem, ale v případě té laviny i se životy mnoha dalších lidí. Proč si ale nevyzkoušet tuto aktivitu virtuálně.

Hra Freak Out: Extreme Freeride mi to umožnila, ale pokud ji srovnám s tituly, které se jí v určitých aspektech alespoň trochu podobají, tedy sérií skateboardových simluátorů Tony Hawk, pak si Freak Out moc neškrtá.

Triky jsou sice efektní, ale moc jich není, takže je často musíte opakovat. Osm postav je podle mě dostačující a nevadil mi ani malý počet párů lyží či omezený výběr oblečení. Horší to bylo s tím, že jsem se u sjezdu a provádění triků na lyžích moc nebavil, určitě ne jako u Tonyho. Celkově mi tento titul přišel jako chudý příbuzný známé série, podobně jako třeba Mat Hoffman's Pro BMX a vracet se k němu už určitě nebudu.

Tony Hawk 4 je dalším dílem známé skateboardové série, který jsem hrál, ale oproti svému předchůdci už to nebylo úplně ono. Nevím, jestli to bylo větší volností, nezáživnými lokacemi nebo větším množstvím úkolů, ale nejspíše šlo o kombinaci všech těchto věcí dohromady.

Zatímco trojku jsem dokončil, tady si ani nepamatuji, kde jsem skončil a stejné je to s úkoly. Snad jediný, který si vybavuji je sbírání růžových slonů, což bylo sice vtipné, ale na splnění značně obtížné. Soundtrack nebyl úplně špatný, ale takové songy, jako ve trojce tu prostě chybí. V podstatě nic, co by stálo za zmínku.

Vypadá to, jako bych hru jen hanil, ale přesto jsem v ní strávil spoustu hodin, i když zase ne tak moc. Vylepšování postavy i nakupování je zde tradičně vyřešeno dobře a právě tyto dva aspekty byly asi mou největší motivací k pokračování v hraní. Nakonec se ale dostavil stereotyp a došlo na odinstalaci. Nejspíš se ke čtvrtému Tony Hawkovi už nikdy nevrátím a nic na tom nezmění ani Jango Fett.

Třetí Tony Hawk je mým prvním seznámením se s touto známou sérií skateboardových simulátorů a musím uznat, že jde o velmi chytlavou záležitost. Jako malý kluk jsem skateboard hrozně chtěl, ale nikdy ho nevlastnil. Při virtuálním řádění na prkně s kolečky se mi alespoň nemohlo nic stát a všechno schytávaly ovládané postavy, které jsou vytvořeny podle reálných předloh.

Nevím proč, ale jako první mi padl do oka rodák z Harlemu Kareem Campbell, se kterým jsem splnil asi nejvíce úkolů. Ovládání mi zpočátku nesedlo, ale po chvíli jsem si jej osvojil a předváděl neskutečné triky. Potěšil mě obchod, v němž jsem mohl měnit především desky, gripy či barvu koleček svého skateboardu a skvělé bylo i vylepšování jednotlivých vlastností mého skateboardisty.

Podobně, jako je tomu u některých dílů série NHL, mě i tady dostal soundtrack, který jsem si řádně naposlouchal, protože jsem všechny lokace nesčetněkrát opakoval. Nebyla snad píseň, která by mi vadila. Zpočátku snad, ale ke konci už určitě ne a hned z prvních tónů jsem už věděl, o jaký kousek se jedná. Některé songy jsou dokonce tak dobré, že se hrají v rádiích či na hudebních televizích dodnes.

Nikdy se mi nepodařilo tento díl Tonyho dohrát, i když jsem se několikrát dostal až do Tokia, ale přes veškerou snahu jsem nemohl získat jakoukoli medaili. Až nyní, více než šestnáct let po vydání, jsem konečně splnil všech 54 úkolů a získal všechny tři zlaté medaile. Přiznám se, že jsem použil cheat na odemknutí všech bonusových postav, protože když jsem zjistil, že jednou z nich je můj oblíbený záporák Darth Maul, musel jsem za něj hrát. Odemknout si ho tím, že hru předtím dohraji na 100 % za Tonyho Hawka se mi ale nechtělo.