Tento komentář je napsaný velmi rychle, abys ho zbytečně nečetl pomalu. V rámci Master Collection jsem se rozhodl odehrát chronologicky všechny díly Metal Gear, série, která je mou nejoblíbenější. Hned v úvodu podotknu, že hodnotím MSX2 verzi, která je zcela bez debat ta kánonická. NES verze je stejně jako Metal Gear velmi odlišná, ale k jejímu dobru můžeme přičíst fakt, že sklidila poměrně velký úspěch a dá se považovat za kvalitní hru. Možná ji někdy zkusím, ale mé poprvé jsem věnoval MSX2.

Solid Snake musí tentokrát infiltrovat Zanzibar Land ve střední Asii, najít a zachránit uneseného českého bio inženýra Kio Marva a zničit nový typ Metal Gearu, D. Příběh se odehrává v roce 1999 s nukleární hrozbou v pozadí prolínající se celou sérií. Zásoby oleje jsou na kritickém minimu a zmíněný Kio Marv vyvine nový typ řasy zvané OILIX, která s malým úsilím a za nízkou cenu vyrábí náhražku ropy v podobě uhlovodíků. Zatímco Snake dostal do vínku rozšířený repertoár pohybů jako je skrčení a plazení se, největšího vylepšení z hlediska gameplaye doznali nepřátelští vojáci. Ti nyní mají zorné pole v úhlu 45 °, mohou natáčet hlavou a tím efektivně kontrolovat větší části mapy, než dříve. Také se tu nachází různé druhy povrchů a některé mohou Snakea prozradit - šustivý písek, ventilační mříže a další, to všechno vydává při pohybu hluk a upozorňuje stráže, že si svůj žold musí zasloužit i akcí. Snake zase má k dispozici nový radar, který efektivně vylepšuje funkci dalekohledu.

Dost mě odrovnalo, jak se Metal Gear 2: Solid Snake podobá Metal Gear Solid . Nemyslím si, že je nějak neetické vykrádat sebe sama, nicméně těch styčných bodů tu najdete opravdu více, než bych čekal. Je tu Ninja, je tu pěstní souboj po boji s Metal Gearem, je tu kontakt s dámskou postavou na dívčích toaletách, je tu odběhání 10 pater, přepadení ve výtahu 4 vojáky, dokonce i způsob boření čtvrté zdi je tu někdy až děsivě totožný... A ten výčet zdaleka nekončí, pokud to někoho zajímá, zde je podrobný anglický seznam: Podobnosti mezi MG2: Solid Snake a Metal Gear Solid . Jeden uživatel sítě Reddit to trefně okomentoval: Yes, Metal Gear Solid was essentially a 3D remake of MG2: SS.

Odstavcem výše chci říct to, že jsem měl zimomriavky po téměř celou dobu hraní. Pořád jsem si v hlavě přehrával situace z MGS a porovnával je. Nicméně Metal Gear 2 obstojí i jako samostatný titul. Právě díky své podobnosti s dalším dílem byste měli být schopni si velmi dobře představit, jakými nápady hýří a jak odměňuje trpělivé hráče pečlivě dávkovaným příběhem, novými gadgety a arzenálem. Když překousnete 2D grafiku - tedy mně osobně se líbila a i hudba tu oproti prvnímu dílu doznala značného vylepšení a je zkrátka super - budete se skvěle bavit, si myslím. Schválně porovnejte theme song s předchozím dílem :)

Mezi top nápady řadím třeba to, že se v průběhu hry mění frekvence některých postav, řekněme třeba Roye Campbella. Jeho novou frekvenci musíte najít u fyzické kopie hry, ale ne na obrázku jako tomu bylo v případě Meryl v MGS, nýbrž jako vyťukávací sekvenci, kde dešifrovací klíč je v manuálu ke hře. Ano, na Master Collection je i pro MG 2 připraven obsáhlý manuál, kde se dozvíte spoustu užitečných informací nejen z hlediska příběhu, ale i z hlediska gameplaye. Moc mě bavilo třeba stopování nepřátelského vojáka, který mě provedl džunglí a neustále se otáčel, zda za ním nejdu. Skvělý nápad za mě je i odchyt holuba, kterého musíte nalákat na jeden ze tří potravinových balíčků (jsou tu tři druhy Rationu, každý obsahuje něco jiného a může tak plnit dodatečnou funkci v rámci gameplaye mimo doplňování životů - například jeden z Rationů obsahuje čokoládu, která neutralizuje kyselinu sírovou. Za tuhle informaci bych zaplatil zlatem, sem ji dávám z mého čistého altruismu). Odpočívárna, kde se můžete proplazit pod spícími vojáky... Mohli bychom se bavit do nekonečna.

Nevěděl jsem, že téma dětí je až tak velké téma v rámci Metal Gear série, kdy jsem se s nimi setkal jen ve Metal Gear Solid V: The Phantom Pain, ale tady se to jimi opravdu hemží. Sdělují vám velmi užitečné informace, které často hrají klíčovou roli pro správný postup vpřed a když jim ublížíte, sníží se vám maximální hodnota životů. Celkově jak mám zkušenosti hlavně s PlayStation hrami, původní jednička a dvojka mi dokreslila důležité aspekty napříč sérií a mám pocit, že ještě více věcí do sebe zapadá, než dříve.

Abych jen nechválil (to bychom tu byli do rána, bohužel bohudík), tak nejvíc mě sralo, že na radaru nevidíte, kam je na další obrazovce natočen nepřátelský voják. VŽDYCKY čumákoval mým směrem. A mám pocit, že se VŽDYCKY otočil, i když se ode mne vzdaloval. Ty trapný pasti v chodbách jsou taky na pěst, přiběhnu k vojákovi, chci mu dát pěstí, ale prostě pod Snakem je najednou propast velikosti tvojí mámy a zhebnu. Ideálně pak na mě čeká checkpoint pět minut dozadu. Respawn nepřátel sice není tak šílený jako v jedničce, ale i tady je dost přitažený za vlasy. Gameplay je překonaný v Metal Gear Solid a někdy může působit archaicky. Za mě ale 80 % minimálně.

I zde samozřejmě mimo běžných vojáků budete čelit zástupu bossů a stejně jako v mém komentáři k prvnímu dílu si je ve spoileru seřadíme na základě objektivního hodnocení jednočlenné poroty v mém složení. Rád bych podotkl, že zde jsou bossové obecně o dost lepší.

Running Man - Rychle mu to běhá, pomaleji myslí. Už od začátku je bohužel jasné, co musíte udělat. Položíte pár min a běháte dokolečka, super.

ULTRA-BOX - Čtyři otravní vojáci na malém prostoru. Nepředstavují žádný problém, jen jsou otravní jako moucha, když smrdíte.

Black Color - Teleportující se týpek může občas zavařit ale nakonec ho povaříte vy. Jeho hvězdice jsou rychlé a smrtící, je třeba si dát trochu pozor.

Red Blaster - Tady někdo viděl Spider Mana :D je to sice lehký boss, ale na druhou stranu oceňuji nápad a pěkné využití granátů

Predator - V předchozím díle to byli Arnoldové, tady je to Predator.. Ale není to žádné monstrum, jen se umí skvěle schovávat v džungli. Bohužel rychle najdete místo, kde na vás nemůže a granáty ho umlčíte rychleji než Stallone vrtulník kamenem.

Dr. Pettrovich - Matlák, co se chytí Snakeovi za krk. Hodnotím vysoko, protože zde existuje více způsobů, jak se ho zbavit. Za to má u mě každý vývojář plusový bod a jedno pivko se mnou jako celerblitou.

Hind-D - Jak vypadá Stinger Missiles ve 2D? Přesně tak jako tady. Součástí bosse počítám i backtracking pro raketomet. Hind-D je asi nejnebezpečnější protivník ve smyslu, že při zásahu se ty životy blíží nule rychleji než příspěvek na haranty v herně.

Night Sight - Bez debat by mohlo jít o nejlepšího bosse, na kterého můžete vyzrát jen pomocí sluchu, protože je prakticky neviditelný. Jenže jakmile ho jednou trefíte, můžete spamovat střelbu z Famasu stejným směrem a za cenu toho, že vás párkrát trefí, ho takhle velmi jednoduše umlátíte. Zkoušel jsem ho dostat zamýšleným způsobem, a to je peckoš.

Gray Fox - Jedna z mých nejoblíbenějších postav a tady je dost tuhým protivníkem. Ještě navíc kolem dokola jsou všude miny. Naštěstí Gray Fox má celkem velké hitboxy a po každém zásahu se snaží odběhnout a přijít z druhé strany. Při troše pozornosti by neměl dělat problémy ale vzhledem k tomu, že máte k dispozici pouze pěsti a fakt nic jiného... Dejte si pozor.

Metal Gear D - Nejtěžší protivník, který pravidelně zasypává Snakea naváděnými raketami a střelbou z kulometu, obojí ubírá poměrně dost životů, přičemž Snake ještě musí udržovat pozici tak, aby jeho granáty dopadaly na nohy Metal Gearu. Super.

Final Boss - Opravdu stačilo tam mít 8 dveří? Co třeba rovnou 200? :D Ne, na rovinu závěrečný boss není těžký, ale je určitě nejzábavnější. V málokteré hře musíte spojit rozprašovač a zapalovač, abyste hlavního bosse upálili. Tu máš!

Každý, kdo mě zná, ví, že jsem milý, příjemný a sympatický hoch se sklony k přikrášlování historek a slabostí k Metal Gearu. Vlastně když to trochu přeženu a přikrášlím, neexistuje větší fanoušek této série, než jsem já sám.

Přesto mi ale trvalo přes 35 let, než jsem kompletně odehrál tento úplně první díl, který je součástí Master Collection z roku 2023 na PC, tedy MSX verze (o dementním NES portu se zmiňme pouze legendární recenzí Angry Video Game Nerda). Důvodů k tomu je více, poznamenám si sem především to, že s příběhem jsem obeznámen dosyta a hra samotná je dnes už dost zastaralá. Ale pojďme konečně k samotné hře.

Solid Snake je povolán na infiltrační misi do pevnosti Outer Heaven v Jižní Africe s primárním cílem nalézt nejlepšího agenta společnosti FOXHOUND pod kódovým označením Gray Fox, jehož poslední slova, než se přerušil rádiový kontakt, byla "Metal Gear", a sekundárním nalézt informace o tom, co to ten Metal Gear je. Poté, co Solid Snake Gray Foxe nalezne a osvobodí, je mu sděleno, že se jedná o kráčející tank schopný nést jadernou hlavici. Snakeovým primárním úkolem se tak stává zničení této nebezpečné zbraně.

Ve hře se nachází spousta ikonických věcí, jež provází celou sérii, včetně Codecu pomocí něhož Snake komunikuje s dalšími osobami, souboje s bossy, backtracking, sbírání přístupových karet s různými stupni oprávnění, vybavení, skryté místnosti a propasti, pohyblivé kamery, počáteční cigarety, schovávání se v krabici a mnoho mnoho dalších. Objevuje se zde také boření čtvrté zdi, i když ještě zdaleka ne v takovém měřítku jako v budoucích dílech. Za zmínku stojí především situace, kdy Snake dosáhne určitého bodu a dostane přes Codec rozkaz, aby ukončil misi tím, že vypne svou konzoli (počítač, MSX), což je (jak jinak :D) použito i v dalších dílech. Naopak zde ještě chybí možnost skrčení a plazení a třeba nepřátelé vidí jen ve směru, ve kterém koukají (v dalších dílech už vidí pod úhlem 45 °). Nepřátelé také nemohou cestovat mezi jednotlivými obrazovkami.

Ne, že by mi ozvučení v prvním Metal Gearu lezlo vyloženě na nervy a podle internetu jsem asi v menšině, ale myslím si, že mohla být lepší, nebo respektive delší a rozmanitější. Uznejte sami, přestože celá hra není nijak dlouhá (4 - 5 hodin na první průchod), celý OST nemá ani 15 minut. Oposlouchala se mi záhy. Dejte však určitě alespoň jednou šanci Theme songu. Jedním z dalších záporů zpětným pohledem hodnotím respawn nepřátel - tady opravdu stačí vlézt do auta a zpět nebo se pohnout mezi obrazovkami a otravní psi a vojáci jsou zpátky.

Ve hře dostáváte úkoly přes Codec a tím prvním je najít Gray Foxe. Během toho budete osvobozovat další P.O.W. (prisoner of war), kteří vám někdy sdělí velmi užitečné informace, například kdo je šéfem celého Outer Heaven, jakým žebříkem lze z Outer Heaven uniknout, Codec frekvence některých osob a spoustu dalších. Čím více jich zachráníte, tím více informací získáte, tím větší budete mít život a unesete více nábojů. Prostředí se často střídá a hýří neotřelými nápady, například infračervené senzory, pohyblivý most, zaplynované chodby, elektřina v podlaze a další.

Je to má nejmilovanější série. Mé hodnocení 60 % je objektivní, hra bohužel nezestárla moc dobře. Na druhou stranu subjektivně hodnotím na 80 %, pořád je to součást obřího opusu Hidea Kojimy, která celou franšízu odstartovala a díky za ni. V práci říkají, že jsem hroznej fanboy a mají pravdu.

Miluji souboje s bossy v celé sérii. Jednočlenná objektivní porota v mém složení rozhodla o jejich zábavnosti v tomto pořadí (ve spoileru kvůli příběhu):

Hind D - stačí si stoupnout za bednu a házet granáty; Hind D se vás ani nedotkne, dost nuda
Machine Gun Kid - nic moc boss, jen tak stojí někde a vy po něm střílíte Stingerem, ale na rozdíl od souboje s Hind D ty střely ovládáte

Fire Trooper - velmi jednoduchý boss, který má pomalou střelbu, které se dá snadno vyhnout a potrestat ji

The Arnolds - Arnoldové mají zajimavý název, ale vzhledem k tomu, že se pohybují pouze po horizontále, není se ničeho extra obávat, snad jen toho, že jsou dost rychlí a musíte aplikovat styl střelba útěk strategii

Metal Gear TX-55 - historicky první Metal Gear nedělá vůbec nic a jen mu k nohám kladete miny.. Trapné, říkáte? Jo, máte pravdu. Akorát na vás střílejí laserem dvě kamery ale není to vůbec nic nezvladatelného, škoda

Final Boss - tak jako je to finální boss a měl by být asi tužší, ale vzhledem k vašemu arzenálu na konci hry vás tlačí už jen spuštěný časový limit destrukce Outer Heaven (pro tip: Tento časovač můžete zpomalit zapálením si cigarety ve hře, nekecám!)

Shotmaker - první boss ve hře, zajímavý nápad je, že na začátku souboje nemáte nic a musíte svoje věci nalézt v jiné místnosti a také to, že střílí sprayem

Bulldozer - na tomhle bossovi jsem nejvíckrát zařval, než jsem přišel na to, jak ho dostat, za to ho musím dát vysoko

Coward Duck - tady jsem nejvícekrát resetoval souboj, ten se totiž odehrává mezi P.O.W. a nesmíte je zabít, ale vždycky se mi nějak podařilo jednoho odkráglovat. Coward Duck navíc střílí bumerangy, efektní souboj

Tank - dost dobrý boss, který sice není nijak zvlášť challenging, ale musíte mu klást do cesty miny a dávat si pozor, aby vás nepřejel, což se rovná hned smrti. Tenhle souboj mě bavil nejvíc, protože byl správně adrenalinový 

Uznávám jedinou slabinu celé série, a to je jakási pověst překombinovaného a komplikovaného příběhu, který mají nováčci problémy pochopit a vstoupit do něj. Nebojte, pro vás tu mám záchranu v podobě tohoto 6minutového diamantu od Dunkeyho - Metal Gear Solid Explained (spoilers).

Pletu si Marvel s DC, nemám načtené superhrdinské komiksy a za nejlepší filmy z tohoto odvětví považuji Batman začíná nebo Jokera, jednak protože jsem jich viděl co bys napočítal na jedné ruce a jednak protože nejsou až tak úplně komiksové. Tetralogie arkhamského Batmana mi však učarovala naprosto dokonale. Asi ne úplně kvůli tomu univerzu, nýbrž díky kvalitnímu gameplayi, inovacím a gradaci příběhu, který na sebe v jednotlivých dílech navazuje.

V Arkham Asylum byl Scarecrow polapen Killer Crocem a vrátil se silnější než kdy dřív. Aspoň to teda tvrdí; během hry Batmanovi zkříží cestu vzácněji než zákrok městské policie na mladíka bez roušky na českobudějovickém náměstí, takže to nedokážu úplně posoudit. Z obou hlavních záporáků však byl on tím lepším, i když v Arkham Knightovi moc velkou konkurenci teda neměl. Tomu chybělo především charisma, no je to zkrátka Robin, co chcete víc, že jo. Naprosto nejlepší je ve všech dílech jednoznačně Joker. Jeho kecy, šílený smích, nahlodávání Batmana, hraní si s ním, to je úplně jokerasmus par excellent.

Příběh odsýpá, zvraty se kupí rychleji než zvratky po sedmé zelené, zběsile uhání až do epického finále, kde se střetnete se svými největšími strachy, a nejen svými. Během toho budete spolupracovat třeba s Poison Ivy, pohupovat trupy zepelínů a bojovat na nich (za mě jedna z top pasáží), najezdíte spousty kilometrů v Batmobilu, budete ujíždět stísněnými podzemními tunely obřímu důlnímu vrtáku, plachtit obrovským Gothamem a v neposlední řadě plnit i spoustu vedlejších úkolů, protože ostatní zločinci zase jednou utekli a ohrožují město víc než pašeráci lidí mezi jednotlivými okresy ČR. Bude si s vámi hrát vaše mysl ovlivněná Jokerovo infekcí. Příběh je prostě super a neskutečně mě táhl kupředu.

Postranních úkolů je tu požehnaně, avšak spousta z nich je na jedno brdo. Když mi mapa ukázala nějaký point, jel jsem k němu, ale aktivně jsem je nevyhledával. Soubojový systém zůstal velmi podobný, jen vás nyní nutí do častějšího používání gadgetů díky mnohem větší variabilitě nepřátel. Batmobil je naprosto super a nechápu hráče, kterým nevyhovuje. S ním se vyhnete soubojům a navíc bitky s drony byly zajímavým osvěžením. V tom jsem však podle ohlasů v menšině, takže očekávám článek na Romea.cz.

Grafika a zvuky jsou na vynikající úrovni (možná kromě detailů postav, ale především exteriéry jsou dokonalé). Ve zhruba 75 % hry jsem však narazil i já na fatal errory, které mi dost znepříjemnily hraní následující pasáže. Bylo to v době, kdy na Gotham padl morový mrak a já musel jet na hřbitov odhalit druhý kořen pro Poison Ivy. Ten můj v kalhotách prej byl moc malej na záchranu. Musel jsem to opakovat tak dvacetkrát, než jsem se dostal k dalšímu save pointu. Potom už to bylo ok.

Shrnuto podtrženo epické zakončení Batmana. Každý díl byl skvělý a každý si budu pamatovat kvůli jiným věcem. Teď někde sedí Bruce se Selinou ve Florencii na kávě a kýve na Alfreda. Určitě. Sám mi to říkal a Alfred... Alfred by mi jistě nelhal.

Odpočívám takhle za tónů Jakuzi ve své jacuzzi s mafiány z Yakuzy, když se mě Yoshio nenuceně zeptá, co jsem naposled hrál. Na Yoshio hrudi se vyjímá, mimo mnoha jizev, které má dle svého vyprávění z neúspěšného pokusu o atentát, vytetovaná prostřelená hlava, která místo očí má jen prázdné důlky a na tváři mrtvolný škleb naznačující neskutečná muka. Pod ní se nachází krvavou barvou napsané písmeno C. Jeho dva bodyguardi si leští své Uzi. Naposled jsem hrál Yakuzu 0...

Nemusel jsem si ji vybavovat dlouho. Strávil jsem v ní téměř dvě stovky hodin, tak skvěle jsem se bavil. Ne, že by to byla nejdokonalejší hra světa, to zase prr, ale nesporné kvality má. Zaprvé sto postranních úkolů. Většina z nich je parodie na nějakou společenskou událost nebo osobu, můžu zmínit natáčení Stephena Spielberga, tanec Michaela Jacksona za nápadně podobné hudby z Thrilleru, koupě a následná krádež nové hry, kterou chce malý kluk, zaučování dominy, osvobození podpantofláka, a tak dále. Některé nebyly uplně super, třeba telefonáty, ale v množství těch kvalitních se lehce ztratily.

Vylepšování postav bylo něco, co mě táhlo celou hru vpřed. Majima i Kiryu mají tři styly a jeden bonusový, který můžete za peníze dále vylepšovat a odemykat si tak nové údery, zakončování, výdrž a tak dále. Přehledně, jednoduše, a hlavně s každou novou schopností se cítíte opravdu lepší. V soubojích je to znát (hrál jsem na druhou nejvyšší). Některé perky a cesty stromem schopností musíte odemykat za pomocí trenérů, kteří vás učí jednotlivé styly. Obrovské plus Yakuze.

Za další bych rád zmínil dvě "minihry" obou protagonistů. Je fakt, že Majimova je složitější na ovládání a vynese paradoxně méně peněz, ale zase je to větší zábava. Otevřete svůj bar a začnou k vám chodit lidi, které musíte obsluhovat pomocí vašich dívek, které na začátku nejsou zas tak efektivní, ale jejich používáním se jim vylepšují statistiky a navíc plněním právě zmíněných postranních úkolů můžete najmout ultimátní pomocnice. Sice na obrazovce pijí šampaňské a koketují, ale Vy víte, co se tam děje. Není to kostičkované, ale je to tam. No a Kiryu zase vydělává po čase majlant v realitkách. Jednoduché - vydělej, kup a profituj. Než se investice vrátí, chvíli to trvá, musíte pořád běhat do kanceláře a stavit ochranku a výběrčího výpalného, trochu opruz, ale po 100% vylepšení už jen občas dojdete vybrat penízky a radujete se.

A v neposlední řadě se musím rozpovídat o příběhu a technické stránce. Ta je suprová, neměl jsem snad jediný problém, ozvučení naprosto perfektní, grafika jakbysmet. Příběh mě několikrát příjemně překvapil, nebyl úplně infantilní, jak to u některých japonských her bývá, naopak sem tam nečekaný twist nebo cliffhanger, protože se příběhy obou hrdinů střídají, až se nakonec ve velkolepém finále protnou.

Nakonec se mě Yoshio vyptává na zápory, co se mi nelíbilo? Nelíbilo se mi, že některé věci jsou hrozně zdlouhavé. Třeba když prohrajete souboj s bossem, musíte ho opakovat celý a ještě přitom sledovat filmeček. Souboje ke konci hry už byly celkem jednoduché a tím nudné a vyhýbal jsem se jim, jak jen to šlo. Taky mohlo být více bossů, než ten jeden, který mě v podstatě pronásledoval celou hru. Mise, kde jste museli někoho chránit, přenášet nebo jednoduše jen spolupracovat, byly občas kvůli jejich tupější AI napřestlamu.

Yakuza 0 je neuvěřitelně hluboká. Nezmínil jsem hromadu věcí - závody miniautíček, skvělé karaoke, bowling, šipky, kulečník, různé deskové hry, které jsem absolutně nepochopil, divné šachy, návštěva restaurací, zbraně, Mr. Shakedown a spousta dalších, kterým se můžete věnovat. Anebo taky nemusíte. Hloubka Yakuzy je jen na vás. A to je peckoš.

Netušil jsem, že když se mě Yoshio zeptal, co jsem hrál naposled, myslel opravdu naposled. Trhl jsem sebou ve vířivce, když mi jeden z jeho bodyguardů náhle prostřelil hrudník. Ještě jsem přerývaně dýchal, když se ke mně sklonil ten druhý, v ruce dlouhou sai a bodl mě do levého oka. Za šíleného řevu jsem tím pravým viděl zbytek svého zrakového nervu, jak se napíná za povytaženým okem z důlku. Když mi propíchl to zbývající, začal jsem ztrácet vědomí. Poslední, co si pamatuju, je, jak se ke mně Yoshio naklonil a zašeptal: "Ahoj, Claude, pozdravuje tě Kenji.." Kapka mé krve z očního důlku mu potřísnila tetování.

Venku začíná být mrtě zima po večerech, takže jsem si vždycky udělal ovocný čaj nebo Caro s mandlovým mlékem, natočil a posunul monitor směrem na postel, natáhl reproduktory, ztlumil podsvícení klávesnice, vzal do ruky gamepad a zachumlal se pod deku. Ano, je to tak, moje vyčerpávající příprava na hraní Tomb Raideru může směle soupeřit s tím, co prožívala Lara Croft v tomto dobrodružství a v některých ohledech ji i překonat, o tom snad není pochyb.

Tentokrát jsem se s ní podíval na Sibiř a panečku, že mi byla zima, jen jsem se podíval na obrazovku! Jak se tak Lara třásla, než si našla první kempingové místo, odkud pak mohla fast-travelit, mohl jsem v klidu posoudit, že grafika je naprosto skvělá. Líbily se mi dungeony, líbilo se mi prostředí opuštěné sovětské základny i zatopené pozůstatky monumentálních chrámů. Též zvuky jsou na skvělé úrovni, jen jsem musel trochu na začátku šašit s hlasitostí mluvy.

Hra velmi svižně střídá poklidnější části s těmi akčními, nepamatuji si, že bych se někdy vyloženě nudil. Je fakt, že ke konci už jsem přeskakoval nacházené svitky a záznamy, ale nemám pocit, že by mi to nějak ublížilo v pochopení příběhu. Neurazí, snad bych i řekl, že trochu nadchne, protože jsem se chtěl dozvědět, jak to celé dopadne. Jasně, klišé větší než používání slova "rekord" v titulcích senzacechtivých zpráv o počtu nakažených covidem, ale i tak, mírně od vyloupávání pistácií zkroucený palec nahoru.

Super bylo prozkoumávání mapy, pocit ze střelby, vylepšování a hledání skrytých věcí. To mě bavilo hodně. Opět ke konci už jsem na to kašlal, ale stejně to OCD ve mě křičelo, i když nejspíš méně než kámoši, kteří musí na chatě poslouchat tvojí muziku. Dobré bylo i postupné odemykání nových schopností postupem příběhu a jejich následné využití, ať už pro postup v příběhu, nebo při plnění nepovinných lokací.

Na druhou stranu moc mě třeba nebavilo lovit zvířata. Taky hádanky mohly být složitější, ono když ti někdo tak nějak pokradmu naznačuje, že jsi možná dement, který by to nezvládl, tak to mi sebevědomí nezvedne. A když už, tak Lara začne každých 10 vteřin plácat tu samou větu o tom, co máš udělat: "Hmm, třeba musím pohnout nějakým kamenem." Pohneš kamenem. "Jo, takhle je to správně, ty bejku jeden!" (to s tím bejkem jsem si možná jen vymyslel). Taky to zaměření na RPG prvky a v podstatě kopírování modelu Uncharted, ne že by mi úplně vyloženě vadilo, ale přece jen jsem fanda původních dílů, mám raději řešení hádanek než střílení a lovení, abych mohl nést víc nábojů. A ještě bych zde zmínil konec, kdy jsem místo gamepadu (ani nevím, jestli je zde autoaim, nepoužívám ho) musel vzít do ruky starou dobrou myš a klávesnici, protože při těch hordách nepřátel jsem umíral častěji než pasažéři Boeingu 737 MAX.

Doporučují 3 ze 3 Lary Croft ze Survivor Timeline a 3 ze 4 Fatalityů.

Není divu, že policajti v Americe jdou od devíti k pěti, když mezi jejími členy pobíhá, či přesněji řečeno belhá se, Ethan Thomas. Ethan Thomas, agent FBI, který vydrží běžet asi tak deset vteřin (a to jen na rovince, jakmile se objeví schody nebo i nakloněná plošina, je konec), potřebuje na popadnutí dechu vteřin dvacet a neumí si zastrčit pistoli za opasek, aby ji měl k dispozici později.

Příběh je takový (pod)průměrný - honíte se za sériovým vrahem, který zabíjí sériové vrahy. Přitom po vás jdou všichni bezdomovci světa, pár policajtů a občas nějaká ta nadpřirozená bububytost. Tady bych rád zmínil přerostlou řeznici, pěkně jsem si s ní užil (ten souboj). Atmosféra je dobrá, sice je to další účastník mistrovství světa ve vrzání dveří a praskání žárovek, ale za mě ok. Tomu dopomáhá i grafika, která sice zestárla hodně, ale zejména v úrovni se strašidelným barákem, kdy jsem musel sestoupit po vratkých schodech do sklepa (jasně, že jsem si vzpomněl na Evil Dead 2 a nechtěl jsem tam jít :D), byla super. Zvuk velmi dobře doplňuje kulisu a celkově bych tedy technickou stránku považoval za největší plus.

Ze zbraní chcete jen dvě - požární sekyru nebo perlík. Jednak jsou to nejsilnější zbraně z pohledu zranění a jednak jsou často vyžadovány pro postup dál (sekyrou rozštípat dveře, perlíkem rozbít zámek; maximálně se dá ještě použít páčidlo na několika místech). Nemá moc smysl sbírat jiné, nebo je jakkoliv střídat, zbraně se neopotřebovávají. Klasický postup byl taser, sek, sek, kop. Soubojový systém mě tedy nijak nenadchl a palné zbraně raději ani zmiňovat nebudu.

Vyšetřování je úplně o ničem, nástroj se vybírá automaticky a jen mačkáte jedno tlačítko. Nemůžete si číst třeba zápisky z předchozího šetření, vidíte jen next objective. Ani nevím, jestli jsem se dozvěděl, proč chcípaly ty vrány. Před každou misí byl krátký briefing, kde pořád mleli o umírajících vránách (ty můžete sbírat různě po levelech, sice je to k ničemu, ale můžete), ale fakt nevím, proč. Tenkrát to asi bylo zjevení, dneska jen mírně nadprůměrná hra.

Mohlo by se zdát, že tenhle komentář stojí za starou belu, pořád jenom hate, jak by řekl Řezník. Ale to není pravda. Stojí minimálně 10 Kč, protože je do výzvy. A za každé minus k tomuto komentáři sériový vrah koťátek Bůh zabije sériového vraha myší koťátko.. Analogie s příběhem Condemned: Criminal Origins? Náhoda?

Někde jsem četl, že je to jako Talos Principle. Jo, vlastně v popisku je to zmíněno. Pěkná blbost. Jediné, co mají tyto dvě hry společné, je žánr. Ale společný žánr má i X-Art a 2 girls 1 cup.

Jinak je mezi nimi diametrální rozdíl. Tam, kde Talos Principle exceluje a dotahuje žánrové mechanismy a filozofii k dokonalosti, tam Turing Test připomíná jeho nedomrlého brášku, který nebyl utracen v rámci strategie managementové eutanázie ostravské zoo. Ve hře neexistuje jakákoliv výzva mimo asi dvou nepovinných místností. Obtížnost se nikterak nestupňuje, nijak zvlášť nepřibývá možností či schopností hlavní hrdinky postupem hry, všechny úrovně vypadají na chlup stejně.

Příběh se sice snaží o filozofický přesah právě stejně jako Talos Principle, ale jeho styl je absolutně nezáživný a nesourodý. Možná jako trenažér uspávacího textu by soupeřil s tímto komentářem nebo orodováním prezidenta spolku Euro v Česku za Euro v Česku.

Ani moc nerozumím tomu, když to tak po sobě čtu, proč jsem původně dal hře 60 %, asi jsem byl rád, že už je konečně za mnou. Po připomenutí, jak je v ní všechno sice tak nějak funkční, ale přesto maximálně průměrně, musím jít na 50 %. Není to dehonestace, je to reálné hodnocení. Opravdu - hru si zahrajte a jestli jí dáte více jak 60 %, tak si nechte nasazené ty růžové brýle a běžte té slečně konečně říct, že jste do ní blázen.

První ze série GO, která se u mne na telefonu či jinde představila. Tahová puzzle hra zabaví při dlouhých jízdách veřejnou dopravou (pokud ovšem nejste její řidič) a sem tam je schopna vám i na chvíli potrápit mozek. Sérii Tomb Raider mám hodně rád, obzvlášť její první instance, a tak z trojice Deus Ex, Hitman a Lara Croft vyhrála ona. Kozy, no.

Přiznám se, že příběh jsem nikterak nevnímal, stejně tak ukryté předměty, které jsem sbíral, jen když jsem je zahlédl. Nepřišel jsem na to, zda mají na něco vliv, nebo ne. Nevím, jestli některé levely nabízejí vícero řešení, ale z jejich velikosti a políček bych řekl, že ne. Zvuková stránka, grafika i ovládání jsou dost průměrné. Takže proč má ale ode mne Lara Croft GO 70 %?

Hlavním a jediným důvodem je fakt, že je to tak příjemná oddechovka, že nemůžu jít níž. Těšil jsem se, až si v metru zapnu pár levelů. Nejde o žádnou zákysovou hru, nepotřebujete k ní návod a většinu levelů dáte na první nebo druhý pokus. Ten "falešný" pocit, že jste mega dobrý, je tu super. Sice nejste až tak dobrý, protože ta hra je fakt jednoduchá, ale chápete. Jsem prostě dobrej :D

Na Apex Legends přešlo dvoučlenné jádro mého bývalého týmu Blow z Quake Live v podstatě vzápětí po jeho vydání. Čili netrvalo dlouho a i mě lanařili do trojky. Já jakožto 30letý mládenec, do té doby zvyklý na jiné trojky, s úsměvem odmítal namítaje, že jsem již z her vyrostl a staré časy už se nikdy nevrátí. Párkrát jsem si s nimi skočil, častokrát jsem chcípl, moje K:D ratio bylo asi 0.5 a tak i celkem brzy se mnou přestali moji bývalí spoluhráči hrát.

Nabídky na jiné trojky se však po 31. roce přestaly objevovat a jal jsem se tedy vyhledat Discord, kde bylo stále vše v pořádku a hrál se zde Apex. Moji dva bývalí spoluhráči si našli jiného do třetice. Píchla ve mně žárlivost, tak to ne.

Pamatuju si ty začátky:

Kámoš: Chceš Skullpiercera?
Já: Na co se to dává?

Kámoš: Kdybyste někdo našel heavy mag, pingněte mi ho.
Já: Jak to vypadá?

Hrozný.

Baví mě plnit denní i týdenní challenge. Postavy jsou dost rozdílné a za každou se hraje trochu jinak. Některé jsou slabší, pravda, jiné silnější, ale vývojáři se o balanc snaží častými patchi a změnami. Se sezónou 5 pak přidali i Questovou linii, která vás zase nutí o něco častěji se přihlašovat do hry.

Samotný gameplay je velmi zábavný. Jde o celkem rychlou (i když v rankedu kolikrát kempící), reflexy bystřící hru, která moc chyb neodpouští (ranked je více vyvážený skillově, ale taktičtější). Je třeba se naučit zbraně a najít si takové, které vám vyhovují. Osobně mám nejradši asi Longbow, full auto Prowler a Havoc. Naopak nejméně rád, celkem překvapivě, hraju se zbraněmi s light náboji - R301, R99 a podobně. Taky celkem nemusím bolt action sniperky (Sentinel a Kraber), i když si na ně začínám zvykat.

S postupně nahranými hry a hodinami jsem se však začal ve hře orientovat mnohem lépe a rychleji, a hlavně i můj starý skill (CHACHA) se začal znovu objevovat. Momentálně v Season 5 mám K:D ratio 1.51, přičemž za celou dobu hraní mám hrozivých 0.70 - i z tohoto ukazatele je zřejmé, jak slabý jsem byl v počátku a jaký je to rozdíl oproti dnešku. Z kempící lamky, která hraje opatrně a neumí zaregovat na náhlou situaci, se ze mě ve většině her stal tahoun a myslím si že i celkem dobrý team leader. Především se však vrátily ty staré dobré časy, kdy jsme byli bezstarostní, měli na hraní čas a nic nás netrápilo. Samozřejmě tomu nahrála situace s koronavirem, ale myslím, že budeme skákat i do budoucna.

Pozor: zlé jazyky tvrdí, že Tom Clancy zemřel na infarkt právě po dohrání Splinter Cell: Conviction.

Jako nefalšovaný fanoušek úvodní trilogie jsem s klidným srdcem po několika pokusech přeskočil Double Agent, počkal pár (deset) let a poté se se stejným minimálním očekáváním jako na prvním rande s holkou z Tinderu, která má na profilu napsáno, že dělá jógu a jejím cílem je procestovat celý svět, pustil do Conviction.

Sam Fisher chce najít vraha v černé dodávce, pod kterou zemřela jeho dcera Sarah. Vydává se tak na, pro hráče, strastiplnou cestu plnou hněvu a automatických odprásknutí nepřítele. Příklon k akci jsem rozhodně s povděkem nekvitoval a kde to šlo, uplatňoval jsem stealth postup. Ten je proti právě prvním třem dílům okleštěn více než tibetská práva v Číně, Sam ztratil spoustu svých pohybových dovedností, mezi které patří roznožka, různé rychlosti pohybu, projití úzkým prostorem nebo efektní lámání vazu zavěšený pod stropem. Zmizelo i vyslýchání nepřátel, respektive můžete (musíte) vyslýchat předem dané osoby. Jak? Takhle:

Nic ti neřeknu, Same, můj šéf by mě zabil.
Zmáčkni E a tím třískneš nepřítelem o cokoliv, k čemu stojí zády.
Jo, dobře, poslal mě Igor, ale víc ti neřeknu, Same, můj šéf by mě zabil.
Zmáčkni E a tím třískneš nepřítelem o cokoliv, k čemu stojí zády.
Dobře, Irena je naživu, ale nemůžu ti říct, kde, Same, můj šéf by mě zabil.
Zmáčkni E a tím třískneš nepřítelem o cokoliv, k čemu stojí zády.
Fajn, držíme ji ve skladišti, ale když ti řeknu kde, Same, můj šéf mě zabije.
Zmáčkni E a tím třískneš nepřítelem o cokoliv, k čemu stojí zády.
Koněvova 25, New York.
Vyslýchaný umírá.

Mezerník dělá uplně všechno. Kolikrát se mi stalo, že jsem za sebou úspěšně zhasl - rozsvítil - zhasl - zavřel dveře. Nebo jsem chtěl otevřít okno (1) a proskočit jím (2), místo toho jsem přeskočil krok 1 a rovnou rozmlátil sklo, protože jsem se koukl o centimetr výš.

Sam alespoň neztratil svůj pověstný humor, bohužel jím šetří více než Valve novými díly Half-Life, nicméně když už něco vypustí z pusy, stojí to za to. Délka hry není nijak závratná, což je v tomto případě klad, hra příjemně odsýpá, levely jsou sice dost lineární, ale spousta z nich je hezky udělaná. Stealth tu pořád celkem funguje, ale občas se přestřelce nevyhnete, což je škoda. Na zvukové úrovni se mi Conviction velmi líbil a za to mu dávám velké plus.

Celkově asi doporučuji, ale nečekejte od toho víc než nenáročnou odpočinkovou skoro-střílečku se stealth pasáži.

Ty kráso, kdyby tahle hra byla rovnou Return of the Titanic, tak bych si mohl udělat dedukci vlastní smrti:

Fatality
byl usherlockován
Lucasem Popem (tvůrcem Papers, Please)

Takhle ta hra funguje. Najdeš jméno, přiřkneš mu jeho osud a případně i kým byl tento osud doručen do vlastních jater. Možností je tu na 3 stránky, od roztrhání přes utonutí, propíchnutí, prošpikování, probodnutí, umrznutí, přepadnutí, otrávení, onemocnění až po sebevraždu. Některé mají i podmožnosti, třeba ta sebevražda může být spáchána zbraní, provazem, nožem nebo harpunou. Škoda, že nejméně třetinou těchto způsobů nikdo neumřel, jsou tam jen na odlákání pozornosti.

Opravdu každá scenérie okamžiku smrti má obrovské kouzlo. Přestože je grafika monochromatická, je detailně vykreslená a nabízí obdivuhodnou plejádu detailů, které se budou hodit k identifikaci jednotlivých členů posádky. Tenhle týpek třeba sice nikde explicitně nezařval, ale byl naposledy vidět v kapitole VII, jak ztrácí balanc na hraně ráhna při vysokých vlnách narážejících do Obra Dinn. A támhleten týpek měl sice tělem projetý kus dřeva, ale plazí se přes čtyři scény za záchranou. Jak a kde sakra umřel?

Obra Dinn mě plně dostala do svých spárů v jedné z prvních scén, kdy je pověšen námořník a čtyři exekutoři trestu smrti na něj z pokleku vystřelí a tím ho zabijou. Obrazovka blikne, poprvé vidím tuhle scénu. Přijdu blíž k odsouzenému, všímám si čtyř trajektorií projektilů. V deníku označuju, že umřel zastřelením. Objeví se otázka kým? Cože, všichni čtyři na něj stříleli z pěti metrů, nebyl to jeden! Tak se asi udusil tím oběšením, no. Kochal jsem se okamžikem, hledal jsem další detaily. A zcela náhodou jsem se podíval na viselce za zády střelců. Vždyť ho tři z nich minuli! Tenhleten ho zastřelil sám, já to vidím. Kdo to je??

Neznámý námořník
byl zastřelen
neznámým námořníkem

Úžasný pocit zadostiučnění bylo to hlavní, co mě motivovalo hrát a dokončit Return of the Obra Dinn. To, že vždycky jsem našel to, na co jsem se soustředil, abych našel. V principu logická dedukční hra nijak nenapovídá, nenapomáhá, je nekompromisní, ale ne úplně z nejtěžších a to mi vyhovovalo. Hrozivý příběh sice nehraje žádný velký prim, je tam spíše kvůli tomu, aby se vysvětlila všechna úmrtí, ale též jsem jím byl fascinován. Po dokončení jsem si i přečetl jeho rozbor pro pochopení co nejvíce detailů.

Parádní záležitost, kterou nedoporučuje 56 z 60 členů posádky.

Parádní karetní rogue-like záležitost, která mi poskytla již přes 150 hodin ohromné zábavy a toto číslo se bude i nadále navyšovat, protože chci dát ten Ascension Level 20, himlhergot kruciprdel. Kravina, fakt. Aktuálně se plácám na 20. levelu. Pardon, občas mě ta hra dokáže tak vynervit, že si připadám jak pacient s Assburgerem.

Ke Slay the Spire jsem se dostal přes Twitch, kde jsem kdysi náhodně klikal na streamy ve snaze oddálit učení se na důležitou certifikaci a zaujala mě už na první pohled a na učení jsem se vyprcal (vyprcat se (na něco) = vykašlat se (nářečně). Fatalityův slovník naučný; pozn. autora). Jádro hry je velice snadné. Začínáte vždy se stejným balíčkem karet a před vámi leží randomizovaná mapa (nebo chcete-li strom), kudy se můžete ubírat. Už tady můžete plánovat svou cestu. Na ní potkáte obyčejné nepřátele, elitní nepřátele, ze kterých padají relikvie, bezpečná tábořiště, kde se můžete vyléčit nebo vylepšovat karty, obchodníky s židáckými cenami, truhly s relikviemi nebo náhodná setkání.

Je na vás, jestli si naordinujete bezpečnější cestu přes více tábořišť a kupců, nebo přes více bitev a tím pádem i vyšší riziko, ale i šanci na lepší odměny.

Premisa základních balíčků karet je jednoduchá. Půlka jich dává zranění, druhá půlka je obrana. Postupem času se naučíte ostatní karty, kterých je přesně tolik, aby jejich získání bylo celkem reálné, obzvlášť u vzácných karet. Osvojíte si fungující kombinace, např. zdvojnásobení vaší obrany a schopnosti neztrácet obranu po ukončení vašeho tahu (tzv. turtle, kde hrajete víceméně bezpečně; tato strategie je velice účinná, ale získat obě potřebné karty je dost těžké a navíc jsou obě velmi drahé - v základu 5 many celkem plus další armor, který si musíte házet). Další dobrou kombinací je rychlé lízání karet a hraní velmi levných útočných karet (ideálně za 0 many). Díky tomu, že hra je hodně o skillu (a ještě víc o náhodě, to je pravda), musíte opravdu přemýšlet, jakou strategii zvolit. Taky ale musíte managovat svůj balíček. Když ho budete jen rozšiřovat, vaše šance na správné kombinace se rozmělní a bude vám k ničemu.

Ve hře můžete získat neomezené množství relikvií, což jsou samostatné předměty, které vám dávají v naprosté většině případů nějaký pozitivní efekt, např. manu navíc, lepší lízání karet, obranu, větší sílu nebo odolnost, aplikují debuffy na nepřátele, a podobně. Relikvií je ve hře strašně moc a získáváte je opět náhodně u obchodníků, bossů, za poražení Elite nepřátel a občas v náhodných událostech. Někdy jsou i negativní nebo neutrální (nedělají nic), ale ty jsou výjimečné.

Nejvíc mě na tom baví to, že je to dost těžká hra, obzvlášť Ascension. To je mod, který se odemkne po dohrání jednoho runu a každým dalším levelem přidává na obtížnosti. Třeba že jsou obyčejní i elitní nepřátelé silnější, máte menší počet slotů na lektvary, začínáte s menším počtem životů, ve vašem balíčku karet je prokletá karta a tak dále. Vy se s tím musíte popasovat a přizpůsobit tomu svou strategii.

Na výběr jsou 3 rozdílné postavy, každá z nich má odlišný základní set svých karet, a každá se hraje hodně rozdílným stylem. Nejvíc mám nahráno za Ironclada, který je celkem vyvážený co do obrany i útoku. Pak je tu Silent, která se specializuje zejména na otrávení nepřátel a hraní co nejvíc karet během jednoho tahu. Nakonec je tu do party Defect, který ovládá umění chargování orbů a jeho precizní zvládnutí je jen pro zkušené Slayeristy.

Tenhle komentář bych mohl napsat dvakrát tak dlouhý, protože je to zatracená zábava. Když mám chvilku, zahraju si pár bojů, klidně i v metru cestou do práce. Určitě doporučuji alespoň vyzkoušet všem, je škoda, že tu tento klenot má jen 8 hodnocení.

POZOR! NEKLIKAT NA TENTO KOMENTÁŘ. POZOR! NEKLIKAT NA TENTO KOMENTÁŘ! POZOR! NEKLIKAT NA TENTO KOMENTÁŘ!

Klikl(a) jsi. Hmm. Jsi rebel jako Kensuke Tanabe, který v Nintendu dostal za úkol udělat prototyp plošinovky pro amerického druhého Maria, splácal něco dohromady a ... dostal červenou. Zavolal proto Shigeru Miyamotovi, dal s ním hlavy dohromady, trochu tu plošinovku vylepšili a posléze na tomto torzu Nintendu navzdory vydali Yume Kōjō: Doki Doki Panic.

Rebelové ale byli i v Nintendu, koukli na ni, řekli si, "Tak to zkusíme, třeba to nikdo nepozná.", vzali ji, pouze přeskinovali hlavní postavy a vydali Super Mario Bros. 2 pro Ameriku. To nevymyslíš!

Super Mario Bros. 2 je dost těžká hra a bez quick save funkce bych byl nahranější než Epic Store po vyfouknutí Metra Steamu. Oproti jedničce je tu velké množství změn, mezi ty nejlepší řadím vertikální zaměření, občasné logické překážky (někdy se lze k cíli dostat více cestami), nové bedny s power upy (dočasné znehybnění nepřátel, likvidace všech nepřátel na obrazovce) a náznak příběhu. Naopak mě celkem štvalo, že nepřátele nemůžete zabít skokem na hlavu, i když to má své opodstatnění, stejně jako jejich nekonečný respawn. Bez nich by totiž hra nešla dohrát. Stejně tak jsem si zvykl na vytahování zeleniny ze země. Hodně mi chyběly podvodní levely, které jsem měl v prvním Mariovi moc rád. Ty pouštní mě moc nezaujaly, snad kromě tekuteho písku.

Vtipné jsou jména některých nepřátel. Logická hádanka: který nepřítel se schovává pod názvem Bob-omb (2 body)? Je tu i náznak příběhu, ale ten konec to úplně zakopal stejně jako v DLC k Alanu Wakeovi.

Před každou úrovní (je jich tu jen 20 oproti 34 z předchozího dílu) si můžete vybírat ze 4 hratelných postav, které se mírně liší. Stejně jsem ale hrál jen za Maria, protože se mi s princeznou stalo, že jsem nedoskočil na plošinku s klíčem ve třetím světě, a ani za Satana jsem s tím nemohl nic udělat. Legendy praví, že Super Mario Bros. 2 jde dohrát s každou z postav. Vygooglil jsem si to a musí to být pravda, protože pro dokončení Yume Kōjō: Doki Doki Panic ji musíte dohrát za všechny čtyři postavy. No to určitě.

Japončíky vymyšlený anglicky mluvící instalatér z Itálie vypadající jako Mexikánec co skáče jako černoch a chytá mince jako žid. Podprahový vliv multikulturního Sorose byl nevinným dětem distribuován již v roce 1985 a ty z něj šílely. Já taky. Mario byl, je a bude zárukou kvalitní zábavy kdykoliv a kdekoliv.

32 krátkých levelů sfouknete rychleji než Michal Hašek svou rigorózní práci, ale na rozdíl od něj vám už to nikdo neodpáře. Pokořili jste Maria, herní legendu. Možná jste během hraní nalezli skrytá aktivní políčka, která vám přidala nějaké ty body. Možná jste dokonce našli cestu k warp zónám do jiných světů a přeskočili tak značnou část herní doby. Nebo vám možná vypršel čas při hledání správné cesty v Bowserově hradu. Anebo jste možná World 1-1 hráli ne v Mariovi, ale v nějaké jiné hře.

Mario je ze stejné kategorie jako Tetris. Jednoduchý a geniálně nadčasový.

♪♬Billie Jean's not my lover, she's just a girl who claims:♫♪ Nedozvěděl jsem se, co tvrdí Billie Jean, protože mi na mém babeťáckém low end rádiu přerušili vysílání se zprávou o uzavřených mostech kvůli blížícímu se tornádu. Ty kráso, vždyť jsme na Miami, bylo tady snad někdy nějaké tornádo? Samozřejmě, že žádné nepřišlo. Celých 40 hodin herní doby jsem hledal vstup do meteorologické stanice, abych jim ukázal svoje tornádo. Kalašnikádo.

V rámci opětovného dohrání jsem poprvé u jakéhokoliv GTA pokořil 100 %. Rozhodně nejhorší mise byla Hotring, variace na Nascar v kombinaci s Destruction Derby. Vůbec mi to nešlo, ale vždyť poor & stupid jsem, tak jak to? Trochu jsem bojoval i s Vigilante misí (policista), ale po zpřístupnění Hunteru to byla pohodička.

Když srovnám první nebo druhé hraní po vydání Vice City a nyní v roce 2019, tak mi hodně chyběla radost z plnění misí, taková ta překvapenost. Tenkrát jsem byl naprosto unešen, když jsem s motorkou skákal po střechách, abych rozzářil kozičky Candy Suxxx, když jsem byl svědkem Philovy "nehody v Nikaragui při plnění armádních povinností", když jsem ve slow motionu odstřeloval Kubáncům kedlubny pro haiťanskou tetu Poulet. Tehdy to byla jedna z nejlepších her všech dob; nyní už je sice ve všem překonaná (mimo bombastického soundtracku, duh!), ale pořád stojí za to si ji zahrát.

Líbila se mi možnost kupovat nemovitosti, z nichž některé nabízely zajímavé mise (především Malibu Club, Papírny a nejlepší Filmové studio). Postavy nejsou bohužel moc využité, nedostanou mnoho prostoru a tak z nich vyčnívá pouze Mr. Lance Vance Dance a Phil, ale ten jen protože byl i ve trojce.

Pro Vice City je dostupný Reborn mod, který doporučuje všemi devíti prsty hrdý majitel Samsungu. Ten přidává spoustu grafických featur z PS2 a Xbox verze, opravuje velké množství bugů a dovoluje i majitelům nových počítačů si tuhle klasiku zahrát.

Napíšu to naprosto otevřeně a natvrdo. Rufus je ten největší idiot jakého jsem kdy ve hrách potkal. A to hodnotím po odehrání trilogie Depo... Počkat, trilogie?

Zpátky do roku 2012, kdy Daedalic vyhlašovali, že Deponia bude trilogie, nech si to všichni zapamatují! A pak vydali čtvrtý díl.

Třetí část německé komické adventury je rozhodně nejobsáhlejší a také nejkomplikovanější. V průběhu děje se hlavní hrdina Rufus naklonuje na tři totožné postavy, mezi nimiž můžete volně přepínat a také si předávat předměty a tady jsem se chytal méně než u článku JXD, zda máme právo hasit hořící sebevrahy (spoiler: nemáme).

Přiznám se bez mučení, že v podstatě celou hru jsem hrál s návodem, což obvykle dělám jen výjimečně, ale tady musíte kombinovat věci, které vůbec nedávají smysl, Goodbye Deponia je šroubována ad absurdum. První dvě Deponie jsem dával všechno na všechno, a nějak to časem prošlo. Tady je ale tolik aktivních míst, tolik možností, co a kde zkusit, že se ztratíte velmi rychle. Kozel v Broken Swordu byl sice horší než bosá chůze po střepech, ale v Deponii je to jako kdybych si do ran od těch střepů ještě sypal dobrovolně sůl.

Dabing, hudba a ozvučení se mi líbilo hodně. Huzzah songy byly opět na jedničku. Všechny Deponie jsou celkem kvalitní adventury, ale jsou těžké jak peklo. Často i své fóry přehání více než já ve svých komentářích, někdy až do trapnosti a to se mi nelíbí (ne, že jsou trapné, ale že je přehání více než já!). Konec byl dobrý, i když jsem nechtěl, aby končil cliffhangerem. Ale je fakt, že filozof Jagger kdysi řekl, "Nedostaneš vždy co chceš.".

Rozhodně jeden člen party zfetovaných negrů s kleštěma a letlampou Marsella Wallace, který si se mnou trochu zablbnul. Návrat k vyšší obtížnosti, který byl poznávací značkou úplně prvního Raymana, mě v některých levelech doháněl k šílenství. Rayman Origins má průměrnou hrací dobu 14 hodin, mně zabral 21. Provokující obrazovku objevující se po několika marných pokusech s dotazem, zda chci vůbec pokračovat, jsem upřímně nenáviděl.

Na rozdíl od mnoha ostatních jsem neměl větší problémy s parkourem za unikajícími truhlami nebo s odemčeným bonusovým levelem - oproti některým úrovním z hlavní linky jsem to bral jako balzám. Vždy jsem chtěl posbírat všech pět Electoonů (dokončit aktuální úsek, najít v něm dvě skryté místnosti a nashromáždit 300+ Lumíků) a to byl onen kámen úrazu. Občas se mi stalo, že jsem docválal do cílové rovinky s 294 Lumíky. Občas se mi stalo, že jsem přehlédl klíčové schované dveře. Nemít služební notebook, mnohokrát bych si praštil. Jenže nakonec se mi to vždycky povedlo a dostavil se slastný pocit zadostiučinění. Toho Rayman nabízí přehršel, pokud stejně jako já bažíte po vyzobaném světě.

Hudba krásně sounáleží v eufonii s pestrou grafickou stránkou hry. Když se daří a levely svištíte jedna báseň, budete mít na tváři blažený úsměv, jak to všechno do sebe pěkně zapadá. Rayman Origins je řemeslně skvěle odvedená práce, neměl jsem sebemenší problém s technickou stránkou hry. Líbily se mi i získávané dovednosti, nejvíce plavání, které mě opravdu bavilo a raymanovský podmořský svět je vskutku nádherný. A trochu i nebezpečný.

Pro opravdové fajnšmekry jsou tu i medaile za získání 350 Lumíků v úrovni a každou můžete zkusit pokořit za neúprosný časový limit. Na to už jsem se však vykašlal, neboť nervy mám jen jedny. Cože? Vzhůru na Rayman Legends?

Na obalu pevné kulaté, ve hře ostřejší než poslední Trumpův tweet na Kimovu adresu, ale čert to vem. Lara Croft odstartovala dodnes trvající mánii sexuální fantazie podstatné části mužské populace a já nejsem výjimkou. Její přednosti však nejsou jedinými přednostmi prvního Tomb Raidera.

Dalšími v pořadí jsou ponurá atmosféra, pozoruhodné monumentální lokace, adventurní část a skvělá hudba. Za hudbu ubírám PC verzi 5 %, kde některá hudba chybí úplně, což na jednu stranu jde lehce vyřešit modem, na stranu druhou jsem ušetřený čas mohl věnovat mému oblíbenému nicnedělání.

Úplně poprvé jsem Laru poznal na demoverzi, kdy ta nám tak zavoněla, že jsme brzy koupili za jářku židovských 1599 Kč verzi plnou (a poté i další čtyři pokračování) a i několikrát ji jako děcka dohráli. Zřejmě i proto moc nerozumím, když někdo tvrdí, že je těžká, nebo že nechápe, jak se skáče. Dojdu k okraji, skočím dozadu, rozběhnu se a skočím. Halo? Střelba je automatická jako úspěšné absolvování maturitní zkoušky na soukromé škole a zde se opět jen projeví nespokojenost těch, co syslí náboje do lepších zbraní, protože co kdyby náhodou? Sice ti po dohrání zbyde 1000+ nábojů v UZI a přes 40 lékárniček, ale hej.

Mně vždycky imponovala rozlehlost zdejších úrovní a některé opravdu vypečené věci, jako umístění železných cihliček do Midasovy dlaně, aby zezlátly. Level s místnostmi Atlase, Damokla a dalšími byl také naprosto skvělý, stejně jako Colloseum a jiné. V podstatě moc nemusím akorát poslední mapy, kde se proháníte v útrobách Atlantidy.

Tomb Raider 1996 byl opravdu průkopník, a i když některé jeho další pokračování byly o fous lepší, stále zůstává v mém srdci a dodnes si ho rád zahraju. Jo a představte si výše zmíněné výtky některých hráčů ve verzi na PS1, kde nebyl libovolný save, ale dalo se ukládat jen u krystalů. To byla vojna!

Dokonalejším příkladem průměru jsou už snad jen poslední příspěvky Ridleyho Scotta ve Vetřelčí sáze - španělští tvůrci vsadili na ponurou atmosféru proloženou logickými hádankami á la Amnesia, ale mimo vrzání dveří se budete obávat pouze častých technických bugů. Vše, co The Crow's Eye může nabídnout, je přinejlepším průměrné:


1) odkrývání střípků příběhu o několika zmizelých studentů před téměř dvaceti lety okořeněný všude se povalujícími zvukovými a textovými záznamy společně se šíleným záporákem s tak protivným hlasem, že byste raději hlasovali pro aktuální song od Kryštofů jako adepta na novou českou hymnu,

2) logické hádanky s trochou té fyziky v podobě hmotnosti krychlí, které se nestydatě opakují a přejí se dříve než situace kolem Stramaccioniho ve Spartě,

3) grafické zpracování jdoucí ruku v ruce s bugy, ať už grafickými v podobě problikávání zaprášených oken či zhasínání světel v určité vzdálenosti, nebo technickými, kdy se zaseknete za překážkou a jediným východiskem je znovunahrání pozice,

4) sbírání a výroba předmětů je vcelku výsměch, když si vyrobíte jen tři předměty za celou hru a ani to úplně nemusíte,

5) a v neposlední řadě atmosféra, na které měla celá hra stavět, je narušena již po úvodních 30 minutách hry, kdy Vám dojde, že větší strach máte i z ukliknutí se k restartování počítače po nainstalované aktualizaci.

První díl mě minul, ale pamatuju si dobové recenze na Madness Returns a jak se mi ta ponurá atmosféra líbila. Skákačky mě docela baví a když jsem tehdá se svou bárkou zabrousil do mělčin zátoky pirátů, vyzvedl Alenku z mořského dna a vybrousil zase ven, v první řadě mě překvapila velmi špatná optimalizace a díky ní jsem Alenku vydržel hrát pouhých pár minut.

Alice: Madness Returns je tak trochu staromilská plošinovka, kvůli kameře sem tam frustrující, zbytečně delší o dvě hodiny, s dokola opakovanými herními principy a postupy, a přesto stále zábavná. Prostředí, jaké vykreslil American McGee a jeho tým, je krásné a nápadité. Já si vzpomínám na Alenku v říši divů jako pohádku a on to všechno vzal, zamíchal do toho trochu Burtona a Gaimana se špetkou Del Tora, a vytvořil fantaskně pokřivený, neúprosný svět, který doplnil vhodným hudebním doprovodem. I přes svůj hudební hluch si některé tóny vybavím i teď.

Trochu mi vadila absence více nápověď, resp. aby hra byla trochu více user-friendly. Musel jsem si hledat, co který upgrade konkrétně vylepšuje, občas jsem se v některých hádankách ztrácel, obzvláště v otevřeném prostředí (dům z karet na nebesích), někdy jsem nechápal postup příběhu, k čemu jsou nalézané vzpomínky, proč některé sběratelské lahve jsou modré a jiné zelené, a podobně. Hra Vám nijak nenapoví.

Asi jako většinu lidí mi imponovaly úrovně v Londýně, i když to bylo jen držení šipky dopředu, ale tam nejvíce vynikla zdejší svérázná stylizace Alenčina světa. Ani ostatní světy nejsou vůbec špatné. Příběh příjemně odsýpá a jeho hlavní premisu budete znát zhruba od poloviny hry. Ta by mohla být o ty dvě hodiny kratší, ovšem i tak nabízí nemalou porci kvalitní hopsací zábavy.

Easter egg s Razem z Psychonauts potěšil :)

Já tyhle hry moc rád nemám. Ty, které vám nabízí velkou volnost, takové, co vás naoko nijak nesvazují, ale kolem krku už máte hozenu smyčku z neúprosného denního časového limitu a energie/životů vaší postavy. Hry, které jsou sandboxem, kde jsou mraky činností. Mívám pocit, že na rozdíl od lineárnějších her nestíhám všechno, co bych chtěl, že mi něco každý hrací den uniká. Třeba skončí jaro a já jsem nestihl něco udělat a musím čekat do dalšího jara. A během té doby to určitě zapomenu.

Takže, Stardew Valley jsem si vybral od Kwokyho jako jednu z odměn za výkony v DH Masters. Věděl jsem, co mám čekat, viz výše, přesvědčila mě však vysoká hodnocení a mé odhodlání tomu dát opravdu nejvíc. Došel jsem do poloviny léta, tedy nějakých 15 - 20 hodin jsem v tom strávil a opravdu jsem se snažil, ale nešlo to jít dál. Ty všechny možnosti se na mě tak nabalily, že jsem nevěděl, co dělat dřív, nevěděl jsem, k čemu je co na craftění, kde vzít ty předměty na craftění, jestli jít do dolů, jak to, že nemůžu vařit a tak dále. Standardní postup u této kategorie her. Přestal jsem to hrát.

O několik měsíců později...

Z obýváku slyším povědomé tóny Stardew Valley, zvědav jsem se šel podívat. Spolubydlící si ji koupil na Nintendo Switch a hrál ji v obýváku a hned mi ukazoval svoji skromnou farmu. Začal se mě vyptávat, co má dělat dál, já jsem si sedl vedle něj do papasánu a spolu jsme takto projeli podstatnou část jara. Strašně mě bavilo sledovat, jak to hraje, jak absolutně bez stresu kašle na doly, kašle na rybaření, kašle na kupování zvířat, jen si tak rozšiřuje svoji zahrádku s vědomím, že brzy se mu investované peníze vrátí a s tímhle boostem půjde všechno rychleji. O dost odlišný přístup ode mě, který musí vždy vše prozkoumávat do posledního detailu.

Druhý den jsem si zapnul novou hru a najednou mě to strašně chytlo. Od té doby se spolubydlícím "soupeříme", kdo je dál v postupu (já), kdo donesl více věcí do zdejšího Komunitního centra (já), kdo má lepší zahrádku (on) a tak dále. Jednou na mě ráno zaklepal, že už se asi půl hodiny snaží chytit nějaké vzácnější ryby a jestli mu s tím nepomůžu. Já jsem rybařením strávil hodně času a tak v tom mám velkou praxi a ony dvě ryby jsem mu celkem bez problémů nachytal. Jindy zase pomohl on mně s jiným postupem.

Nebýt faktu, že si to spolubydlící koupil a hraje "proti mně", už bych Stardew Valley asi moc šancí nedal. Dodatečný sociální aspekt a odlišný přístup mě ale přiměl ke znovurozehrání a jsem za to velmi rád. Stardew Valley opravdu nabízí obrovské množství, co dělat. Musel jsem začít brát fakt, že dneska nestihnu ty doly dojet do poslední úrovně, že to nestihnu ani zítra, protože musím zalévat zahrádku, a že ten autobus opravím až za rok, protože jsem nestihl chytit jednu rybu, ale že tyhle všechny věci prostě nevadí, protože pak budu zase chytřejší a budu mít o to víc peněz, protože jsem je investoval do své farmy.

V zimě prvního roku jsem šťastně ženat s Penny, chovám krávy, kozy, prasata, slepice a kachny, za přízně paní Štěstěny chodím hledat minerály do dolů, začal jsem sledovat kalendář a nosit narozeninové dary obyvatelům městečka, mám připravený plán setí na jaro, kolem mě skáče milující pejsek Timmy a chystám se koupit si Lávovou katanu, abych v dolech nepižlal silnější potvory tak dlouho. Ale víte jak, na pohodu. Když to nebude dneska, bude to zítra. Nebo za týden. Díky Kwokymu a spolubydlovi :)

Popisek na Steamu mi sliboval největší dobrodružství mého života. Jedno z mých největších dobrodružství je noční cesta v připitém stavu z Letňan na Anděla, kdy jsem se mimo jiné svezl s dvěma neznámými chlapíky autem a byla to tak podezřele dlouhá jízda, že jsem už držel kliku dveří, že vyskočím za jízdy a uteču, dostal málem po hubě v zamčeném baru s holýma lebkama, snídal s bezdomovcem svíčkovou a zažil nejdelší hodinu hrůzy, kdy mi nešly vybrat peníze z bankomatu a nemohl jsem si po těch peripetiích ani cálnout autobus domů. Teda dost odvážný popisek! :) A to když jsem nakonec opravdu vše překonal a dojel do Českých Budějovic, na nádraží unaveně klesl do sedačky MHD a po půl hodině stanul před svým domovem, zjistil jsem, že jsem si nechal v Praze klíče.

Vzal jsem si k srdci radu z komentáře leebigha, namazal šlachy a šel na to. Ale stejně mě bolely, i když mi hra zabrala necelé čtyři hodiny. V podstatě jen klikáte a ne, není to tak roztomilé jako u Botaniculy. Příběh je velmi jednoduchý, nenadchne, ale ani neurazí. Brnkací hudba Vám i za tu krátkou dobu stihne brnkat leda na nervy a při hledání houbiček a vajíček a bedýnek a zlatých vajíček a perliček jsem ji musel dost stáhnout. V mokřadech byla dobrá, ale jinak nic moc. Chtěl bych vidět DuDua, jak by se dobrovolně mučil jejím posloucháním.

Mechanika hry je celkem zábavná. Protože je hodně krátká, nestihlo mě začít nudit procházení světem a klikáním akcí. Dokonce jsem si i v práci přes den chvíli počítal, kde je nejvýhodnější spánek, kolik se vyplatí čeho kde koupit a kde naopak prodat a vydělat na tom. Ke konci už jsem měl strašně moc peněz, to je ale klasická věc u tohoto typu her.

Trochu bylo ze začátku psycho pamatovat si, co který obchodník nabízí, protože jich je tu požehnaně. A ke konci jsem naopak pořád nevěděl, kde jinde nakoupit léčivé lektvary, než u léčitele za jídlo. Jenže jídlo nemám, všechno prodávám a mořit se s chlebem, klik klik, bolela mě ruka jak když mi bylo šestnáct (placený smích, aplaus, Simon mačká zlatý čudlík). Tak jsem si dal tu práci a prošel poctivě celou mapu, abych zjistil jiný způsob. Dá se - za pytel nějakých kytek. Jenže ty jsem už všechny vytěžil a prodal za goldy! Hledám dál a tady ten úplně poslední obchodník prodává ty pytle kytek. Takže se to dalo. Vlastně mi dochází, že s tím chlebem by to bylo míň kliknutí..

Hru můžu doporučit, ale s výhradami. Hra je tak krátká, že Vám rychle uteče a pokud na hry nekladete nějak velké nároky, určitě Vás na pár hodin zabaví. Je jednoduchá a vcelku i přátelská na pochopení, k čemuž pomáhá i česká lokalizace.

Dlouho se mi nedařilo najít parádní RPG s dospělým příběhem, hutnou, tísnivou atmosférou, širokými možnostmi vývoje postavy a smysluplnými mechanikami. Měl jsem ho hledat ale už před třinácti lety :)

Vampire: The Masquerade - Bloodlines dodnes nikterak neztratila své kouzlo a v kůži křehké, svůdné příslušnice klanu Toreadorů, se kterou jsem šel s každým, kdo chtěl (mimo toho špekouna Chunka) jsem dostal kvalitní porci zábavy se špetkou strachu. Některé lokace jsou vyloženě strašidelné, ať už je řeč o proslulém domu na pláži u Santa Monicy, ale trochu jsem se bál i v nahrávacím studiu snuff filmů nebo v podzemních prostorách pana protetika a dalších. Jiným druhem hororu pak byly podzemní kanalizace vedoucí do doupěte Nosferatu, tam jsem musel dokonce sáhnout po návodu, protože jsou poměrně rozlehlé a velmi špatně jsem se v nich orientoval.

Z běžně dostupných lokací jsem si nejvíce oblíbil Hollywood, protože to byla jedna velká třída, kde jsem se nemohl ztratit, a pak úvodní Santa Monica, naopak nejméně jsem měl rád Downtown, protože jsem přijel taxíkem, do svých apartmánů jsem musel klusat půlku mapy a pak do klubu anarchistů zase zpátky přes celý bulvár na druhý konec. "Zkurvenej taxikář", říkal jsem si, "nemůže mě hodit, kam chci?" No a na konci hry mě hodil přesně tam, kam jsem chtěl. Nebo kam chtěl on? Já chtěl z města! :) Chinatown nebyl špatný, ale questy v něm začaly být nezajímavé a bylo jich pomálu. Ze hry jsem cítil, že chce své finále trochu oddálit, asi jako když občas musíte myslet na babiččinu svraštělou kůži při sexu s náruživou dvacítkou.

NPC jsou zde uvěřitelné bytosti, které se chovají smysluplně (samozřejmě v rámci možností, nájemní vrazi v důchodu či Jeanette by mohli vyprávět do aleluja), nejsou tu z jejich strany žádné zbytečné myslšuky, hrajete si na vlastním písečku a v závěru se rozhodujete dle osobních preferencí. Můj konec: Nespojil jsem se s nikým, chtěl jsem vládnout sám. Camarilla mi přišla moc úzkoprsá, anarchisti zase moc anarchističtí, Asiati nesympatičtí a LaCroix slizký.
Myslel jsem, že situaci zlepším. Neodolal jsem a sarkofág otevřel. BAM!

Bohužel dodnes i přes nesčetné neoficiální patche přetrvávají některé bugy, pouze zmíním mizející neinteraktivní NPC a neviditelné bariéry. Úsměvná mi přišla stealth mechanika, kdy v poslední lokaci jsem chodil skrčený a za mnou komando týpků vrážejících do mě a křičících Who's there? Sam Fisher by záviděl. Celkově jsem si ale hru nesmírně užil. Pravděpodobně si ji brzy zopakuju, lákají mě ti šílení Nosferatu, kteří se musí plížit kanály a nikdo se s nimi moc bavit nechce ...

Mít sílu a penis jako Herkules bylo mým snem od té doby, co se v jeho seriálu poprvé objevila divoká seXena. Když pak později táta přinesl PlayStation a s ním i Herkula, jal jsem se vysvětlovat načtené staré řecké báje a pověsti, pročež jsem dostal facáka, že to nikoho nezajímá. Už to zřejmě bude promlčené pro sociálku.

Příběh je velmi jednoduchý; Moiry předpoví Hádovi, že brzy protne pět planet přímku a tehdy vypustí na svět Titány z jejich vězení v Tartaru a stane se vládcem světa. Vše má ale svůj háček a zde má název Herkules. Sledujeme jeho vzestup na tréninku a jeho cestu za Hádem, na které ho potkají různé překážky, od padajících kamenů, kentaurů nebo krvežíznivých vran. Objeví se zde i ikoničtí bossové jako např. Medusa se zvětšenou štítnou žlázou nebo Hydra, které usekáváte hlavy jako džihádista John bezvěrcům, či rozzlobený minotaur. Proletíte se také na Pegasovi.

Hrát Herkula před téměř dvaceti lety a dnes je mimo zadýchanější grafiky a nostalgie stejné. Občas se nešikovně ovládá a mohl by být delší, ale jinak se jedná o kvalitní zábavnou plošinovku s dobrými nápady a level designem, obzvláště pak vynikající jsou Théby, hudba příjemně dokresluje pohádkovou atmosféru a hledání skrytých písmenek a váz Vás motivuje k opakovanému hraní. Doporučuji.

Nejlepší desková strategická hra převedená do digitální podoby mě překvapila stejně jako anoncovaná omluva Hradu Peroutkově vnučce. Hraje se to skvěle, je to bez bugů, interface za vás hlídá všechny důležité aspekty hry a veškeré potřebné informace naleznete za jedním kliknutím.

Deskové verze jsem se dosyta nahrál s kamarády a samozřejmě se občas stávalo, že jsme si sem tam, posilněni trochou alkoholu, nevšimli efektu karty či jsme si jen nebyli jisti, jak zahrát posloupnost události. Tyhle všechny problémy řeší právě počítačová verze. Navíc možnost měřit síly s hráči z celého světa mě vždy lákalo a to nejen u této hry.

Ve hře je přítomen tutoriál pro úplné nováčky, můžete si prohlédnout jednotlivé karty, jejich efekty a také pozadí jejich událostí. Každá karta představuje reálnou historickou událost, postavu či má nějakou jinou vazbu na období Studené války. Pokud jste tedy fanoušky poválečného zápolení dvou světových velmocí, a to i s ohledem na podobné tančení kolem (jaderného) holokaustu jako Babiš se svými výroky o táboře v Letech, soupeření ve vesmírném závodu nebo vás jen těší nastolovat komunismus v Československu (fakt díky), zde si to užijete dosytosti.

Zažil jsem bitvy, kdy jsem prohrál do třetího kola v rámci Počátku války. Zažil jsem bitvy, kdy jsem byl po přechodu do střední fáze hry jen dva body od prohry a přesto jsem průběh dokázal zvrátit a v epickém boji vyhrát v posledním kole. A zažil jsem i bitvy, kdy jsem já nebo soupeř vzdal hru s odkazem na smůlu v hodech kostkou. Hra se sice ovládá kartami, ale přítomna je zde i kostka. Na ni se však vymlouvají jen slabší kusy jako já, zkušení hráči dokážou vliv náhody eliminovat svou pozornou hrou.

Nejvíc mě na hře baví ta soutěživost. Fotbalovou terminologií řečeno hra začíná za stavu 0:0, karty jsou obdélníkové, kostky šestistěnné a stát se může cokoliv. Hru od hry se zlepšujete, lépe hrajete soupeřovy události a zkušeněji si hlídáte klíčové země jednotlivých regionů. Do toho hraje celkem příjemný hudební dobový podkres, který se ale záhy oposlouchá. Hudba je také prokládána památnými výroky představitelů jednotlivých mocností, např. hláška JFK "Neptejte se, co může udělat vlast pro Vás, ptejte se, co můžete udělat Vy pro svou vlast!" (Ask not what your country can do for you, ask what you can do for your country!) a další. Jediným dalším minusem je, že občas nenaleznete vhodného protihráče (podobné ELO, délka zápasu - např. na 45 dní hrát hru nechci či detailnější nastavení hry), ovšem nic Vám nebrání založit si hru vlastní a počkat si na připojení.

Zkrátka jasně a stručně: Jsou to šachy. S kartami, žetonky vlivu a mírným vlivem náhody, ale jsou to v zásadě šachy. Královská hra. Miluju ji a tak není co řešit.

Dost zajímavá a především bláznivá plošinovka, kterou bych originalitou rád přirovnal k Beyond Good & Evil. V táboře pro začínající psychonautiky, špióny s psychickými schopnostmi, začne kdosi unášet děti a sbírat jejich mozky, pomocí nichž chce ovládnout svět. Zní to šíleně? Tak to počkejte, až budete jako King Kong dobývat mrakodrapy v mozku zmutované obří ryby jménem Linda, pomáhat vyhrát falešnému skutečnému Napoleonu Bonaparte v jeho válečné deskové hře nebo řešit »děsivou« konspirační teorii o .. mlékaři (pro mě nejlepší mise).

A to je jen malý výčet toho, co zde na vás čeká. Hra obsahuje velmi vtipné scénky a naproti tomu za pár minut dokáže připravit takřka hororový zážitek. Každá jednotlivá postava v dětském táboře má svoji vlastní cestu, své vlastní já a některé vám i Razputinovi přirostou k srdci. Postupem ve hře získáváte psychické dovednosti, mezi kterými jsem si nejvíce oblíbil Levitaci, Štít a Telekinezi. Jednotlivé dovednosti se vám po dosažení určité úrovně zlepšují (nejdříve na každé 10. úrovni, později na každé 5.).

Nejvíce mě na hře bavily všemožné reference. Třeba již uvedený King Kong, ale hodně mě pobavila scénka v Black Velvetopii, kde se odehrává milostný trojúhelník mezi Edgarem a jeho bývalou družkou Lampitou Pasionado. Edgar však Lampitu nachytal inflagranti s Dingem Inflagrantim. Na střední škole Edgar přišel podobně o svou tehdejší přítelkyni s panem Deanem LaGrantem :) A takových hračiček řečiček je tu požehnaně.

Psychonauts není úplně dokonalý, chyby jsou však pouze technického rázu. Občas jsem se zasekl na skluzavce a musel jsem znovunahrávat pozici, zlobivá kamera je evergreen podobných titulů a sem tam mi přišla na škodu i jistá roztahanost, kdy, přiznám se, jsem občas zívnul. Celkově bych však hru výrazně doporučil každému milovníku plošinovek, zbytek by se měl připravit na klasické neduhy těchto her.

Viděli jste Battlestar Galacticu? FTL je podobný koncept - skáčete před rebely (Cylony), kteří se vás snaží zničit, potřebujete předat důležité dokumenty (najít Zemi) a na své cestě pustým vesmírem musíte řešit podobné věci, jako zda proti tomuto náletu zapnout štíty na maximum nebo všechno vsadit na jednu kartu a zprovoznit veškeré útočné systémy, či při infiltraci své lodi se s nepříjemnými záškodníky vypořádat ať už tváří v tvář nebo jejich udušením při otevření přechodových komor.

Hra se generuje náhodně, tudíž každý průlet je jiný a události jsou náhodné, někdy jdou na ruku, někdy vám zatápí už od začátku. Taky záleží na složení posádky, nejlepší je mít ji složenou z různých ras, čímž se často zpřístupňují unikátní možnosti při těchto náhodných událostech, a ty bývají nejvýhodnější. Kdybych měl dát příklad náhodné události - narazili jste na loď, která vás žádá o pomoc s obřími pavouky. Risk je zisk a pošlete tam tedy svou posádku a buď se vše povede a jste odměněni, anebo naopak vám jeden člen posádky nenávratně zemře. V tomto případě risk nebyl zisk :)

V základní hře je poměrně málo zbraní, málo dronů, málo celkově všeho. Proto je tu dodatečný obsah, který mi hru opět o něco prodloužil. Nejlepší věcí je konec vaší lodi. Teda ne, že by jednoho nenaštvalo přijít o vypiplanou loď v předposledním sektoru, ale... Když se mi infiltrovali tři silní padouši, nestihl jsem mikrovat svou posádku a 3 ze 4 mi zabili. Plameny mi zachvacovaly polovinu lodi a hrozilo, že klekne i systém kyslíku, posledního hrdinu jsem tedy okamžitě poslal do místnosti s rozvodem kyslíku, aby ji opravil, jenže ta hořela. Mikroval jsem svého pilota proti přesile ohňů a místností bez životadárného kyslíku. Povedlo se a poslední hrdina zemřel v jistě neskutečných bolestech z popálenin, při kterých se ještě dusil. Pěkně hnusná smrt.

Velice zábavná rogue-like hra ve vesmíru, kterou se mi povedlo dohrát (na easy) asi až na dvanáctý pokus. Ovšem měl jsem neuvěřitelné štěstí právě na ty náhodné události. Je to hra na občasné zahrání, jeden úspěšný pokus se však dokáže protáhnout i na dvě hodinky.

Hope remains!

Kdo v roce 2004 neviděl režisérské verze Pána prstenů, neznal českou parodii Pár pařmenů a nehrál Battle for Middle-earth, byl totální loser. Já jsem však tenkrát neviděl ani klasické verze, Pár pařmenů jsem nazýval kravinou a v BfME jsem hrál pouze skirmishe, a tak v rámci herní výzvy jsem se alespoň rozhodl tuhle jehlu v kupce nekvalitních her dle filmu konečně dohrát. #loserforever

Zárukou kvality je silná předloha, zkušené ruce vývojářů s C&C: Generals a osvědčený systém hrdinů převzatý z WarCraft III. Jednotliví hrdinové, mezi kterými najdeme všechny členy společenstva jako Gimli nebo Legolas plus i postavy z druhé strany barikády, jsou velmi silní a se svou narůstající úrovní si odemykají nové schopnosti a kouzla. Aragorn tak může třeba na posledním levelu povolat malou armádu nemrtvých, která se postará o všechny trable. Levelovat však mohou i jednotlivé jednotky a tak přijít o vypiplané, přesto bezbranné, rohanské jízdy na Nazghúlovi dokáže navodit podobné pocity jako při úmrtí elitního vojáka v XCOM. Jednotky můžete také upgradovat. Ke konci už jsem měl nesmrtelnou armádu hraničářů se zápalnými šípy, které kryli strážci s kovanými meči a mithrilovým brněním. Sweet.

Sice se mi líbil systém levelování, ale hra je díky tomu velice jednoduchá. V několika málo prvních misích jsem kempil, expil své jednotky a v pozdější části hry jen přejel mapu přes A-move (pohyb s útokem). Také mi vadil malý zoom, kdy třeba Helmův žleb jsem si nemohl prohlédnout v celé jeho kráse a moje třístovková armáda se mi vůbec nevešla na monitor :) Zub času ohlodal na samé kosti grafickou stránku a ovládání hry je trochu těžkopádné, jednotky reagují se zpožděním.

Všude na hráče dýchá filmová předloha, ať už to jsou záběry z filmů, soundtrack z nich nebo ikonické bitvy, jako u Minas Tirith nebo o Helmův žleb. Mám teď téměř neodolatelnou chuť se na ně podívat, přestože nejsem přímo zapálený fanoušek Pána prstenů a to je opravdu velký klad této hry - pohltí vás naplno.

Jako je chamelemon schopný ukrýt se klidně i mezi citrony, je i Chameleon takový schovaný diamant. Nebo alespoň byl v době vydání. Hrát totiž Chameleona v roce 2016 nepřináší téměř žádné překvapení či invenci.

Příběh je jednoduše průměrný a nenabízí žádný zvrat - bezejmenný CIA agent byl jako dítě svědkem vraždy svých rodičů, opustí agenturu a vydá se nalézt onoho vraha a své rodiče pomstít. Kapitol je celkem 17 a během nich jsem se podíval např. do Moldávie, Kolumbie, Irska nebo Afghánistánu. Mise jsou dost různorodé a díky totožnému enginu jako v Mafii i velmi hezké a detailní. Úkoly jsou pokaždé jiné a v tomto ohledu jsem byl spokojen.

Hudba je tradičně od Illusion Softworks perfektní, to už však nemohu říci o dabingu postav, které mi připomínalo německé béčkové filmy z osmdesátých let. S čím jsem byl spokojen ještě méně, byly náznaky potenciálu Chameleona. Nemůžete třeba skoro nijak odlákat nepřátelské stráže - žádné házení kamínků nebo plechovek, hvízdání nebo nějaký gadget. Jediný způsob je mimo jedné nebo dvou naskriptovaných událostí nechat se zahlédnout. Výběr vybavení na začátku mise by mohlo být super, kdyby to mělo na styl hraní vliv. Někdy si totiž nemůžete vzít střelné zbraně a někdy zase musíte, i když třeba nechcete. Akční pasáže hry mě absolutně nebavily; ne že by mi nešly, zas tak špatný nejsem :), ale Chameleon měl být stealth hra s možností akce, nikoliv stealth hra s akčními pasážemi. Nemůžete vykopnout dveře. Paklíč probíhá automaticky, žádná minihra. AI nepřátel je na velmi slabé úrovni. Taky mi na stealth hrách vadí, když můžete běhat v podřepu a nepřátelé vás neslyší, je to pak strašně jednoduché. Nepřátelé mají k dispozici granáty a vy ne. Nemůžete brát zbraně po mrtvých. Takovýchto více či méně závažných chybek, které po všech těch Metal Gear Solidech, Hitmanech a Splinter Cellech považuju za páteř stealth her, jsem v Chameleonovi našel hodně.

Teď to vypadá, že hru hlavně kritizuju a dávám nadprůměrné hodnocení. Chameleon si ho ale zaslouží. Hra příjemně ubíhá, diagram před každou misí se mi moc líbil, nikde jsem nepotkal žádný závažný bug mimo ten grafický (problikávání plakátů) a 5 % přidávám i za čecháčství. Ty mise jsou fakt krásné, už jen kvůli nim stojí za to Chameleona vyzkoušet.

MGR vybočuje ze své ikonické série více než AC­/DC s Axlem Rosem. Pamatuju si ty propagační materiály, které slibovaly nasekání melounu z libovolného úhlu. Nelhaly, ale raději jsem usekával nohy, ruce nebo kostičkované penisy a vytrhával míchu z těl svých nepřátel.

Téměř nenávistné pohledy na Raidena, coby hlavního hrdinu MGS 2, jsou už snad definitivně pryč a my si tak můžeme užít zatím poslední díl v chronologickém řazení série Metal Gear. Revengeance totiž patří do kánonu a odehrává se v roce 2018, tedy čtyři roky po událostech v Guns of the Patriots, avšak příběh je celkem nepodstatný. Jde tu totiž jen o jedinou věc, asi jako jestli Leo konečně toho Oscara dostane a za mnohem horší film, než byl Vlk z Wall Street, a to o zabíjení. V jádru je to kombinace DmC: Devil May Cry a Ninja Blade dotažená k dokonalosti pod dohledem Kojimy z pozice výkonného producenta.

85 % :) Co taky čekat od fanouška?

Dostat se hře pod hroší kůži může být pain in the ass kvůli tomu, že parry (zablokování nepřátelského útoku) je na stejné klávese, jako pokyn pro útok. Zvládnutí tohoto úskalí mi trvalo déle než je můj práh trpělivosti, ale nakonec se to povedlo, na rozdíl od vlhkého snu Drolina na vítězství Tottenhamu v anglické lize. Našetřil jsem si 200 000 herního platidla, abych si koupil mystický meč Gray Foxe (mimochodem je strašně OP) a sekal jsem to jedna báseň a plánuji si hru projít i na hard obtížnost. Pocit z hraní je po zvládnutí parry hodně opojný.

Raidena můžete kdykoliv ve hře upravovat - kupovat mu nové obleky mající vliv na hratelnost, upgradovat jeho zbraňový arzenál, vylepšovat jeho životy a energetické články pro Blade Mode až na 200 %, odemykat nová komba a tak dále. To stojí herní měnu, kterou získáváte za absolvované bitky, sesbírané odznaky, postup ve hře, a podobně. Některé speciální zbraně získáte za poražení určitého bosse. Hra je poměrně krátká (především poslední dvě kapitoly) a nejvíce času tak zabere precizní zvládnutí již několikrát zmíněného parry pohybu. Ozvučení je na špičkové úrovni a když provedete úspěšné Zandatsu a Raiden zařve Bullseye! nebo Dead on!, běhal mi vždy mráz po zádech. Během hry se tu objeví víceméně neznámé postavy, možná kromě Sunny Emmerich, příběh je tak akorát na hack'n'slash mlátičku a je správně japonsky bláznivý. Zkrátka hodně jiný Metal Gear, přesto však kvalitní. Musíte se mu ale dostat na zoubek a pokud nemáte více trpělivosti než Tomáš Berdych při čekání na vítězný grandslam, připravte se na docela dost frustrace. Ale jinak za mě palec nahoru.

Ka je kolo a to se otáčí.

Klaustrofobické prostory podvodního města Rapture vystřídalo možná ještě extrémnější vzdušné město a poprvé, když jsem chtěl vyzkoušet, zda hra disponuje neviditelnými zábrany, abych nepřepadl přes okraj, jsem trochu překvapeně vyjekl. To jsem nečekal. V roli detektiva Brooka DeWitta máte najít v prosluněném létajícím městě Columbii a přivést tu holku a Váš dluh bude splacen. Prostředí je už od začátku krásné. Fascinovalo mě chvíli se dívat do závratných dálav, kterak jednotlivé dílky Columbie poklidně poletávají a jako by lákají k jejich návštěvě. Za chvíli tam budu.

Poznávám nové lidi a všechno mě vede k právě probíhajícímu jarmarku. Nijak se neostýchám, jdu rovnou na střílnu a předvedu zde přítomným sličným dívkám, že střelba, střelba je moje. Jsem přece detektiv. Vypiju si lahvinku vína a něčeho ostřejšího, co se jmenuje Vigor. Mráz mi přejede po zádech, když se mi na chvíli objeví mžitky před očima a já si matně vzpomenu na to, jak jsem někdy možná střílel plasmidy po nějakém velkém stroji s důlním vrtákem místo ruky. Pak tahle představa přejde a já jdu k další atrakci.

Idylka zmizí záhy a krev se tu objeví tak náhle, jako exekutor před Vašimi dveřmi. To když odmítnete zostudit jeden pár právě na tom jarmarku můžete si ale vybrat je zostudit, lidi se z Vašeho chování zblázní, protože kdo by taky ne, a začne maso.

Pocit ze střelby a samotné akce je úžasný - nepřátelé nevydrží nijak moc zásahů (na normal), všude je spousta nábojů, lékárniček, soli pro používání vigorů. Tahle složka, která tvoří nejpodstatnější část BioShock Infinite, mě sice hrozně bavila, přesto mám pocit, že méně je někdy více. Můžete s sebou nosit maximálně dvě zbraně (je tu široký výběr, od klasické pistole přes vícero druhů samopalů, magnum, odstřelovací pušku až po raketomet, všechny nabízí velké množství upgradů) a tím se tempo přestřelek blíží rychlosti nárazu Paula Walkera do stromu (too soon?). Zbraň držíte v pravé, v levé máte zvolený Vigor (já jsem upřednostňoval vrány, které otravovaly nepřátele a pak nad jejich mrtvolami vesele skotačily) a v té třetí (neptejte se) máte jakýsi hák, kterým se přesouváte po jednotlivých částech Columbie a zblízka jím zasazujete nepřátelům poslední efektní rány, např. utrhnutím hlavy nebo jiným humánním řešením. Elegantní, rychle jsem si zvykl. Mně vlastně vyhovoval i systém z předchozích BioShocků, nikdy jsem moc nerozuměl, co na tom většině vadí.

Příběh nakonec. Příběh je skvělý, moc mě bavilo sbírat střípky z hlasových voxofonů, různých narážek během hraní i pomrkávání v podobě dvojčat, která vás provází celou cestu. Příběh by ubíhal sedmimílovými kroky, kdyby nebylo právě oněch přestřelek a také někdy otravnému backtrackingu (vracení se po již přešlých lokacích), až do závratného finále, které jsem už tak trochu očekával a přesto jsem byl naprosto spokojen, jak to dopadlo. Tedy až na jeden detail - chtěl jsem udusit sám sebe v kolébce :). Nemá cenu se snažit popsat příběh, už to tu za mě udělali jiní a lépe. Se slzou v oku vzpomínám na cestu na hřbitov za matkou Elizabeth, na to, jak jsem se poprvé zahákl na dráhu a svezl se šílenou rychlostí po Columbii, na první ustřelenou kedlubnu, první shození přes palubu a Songbirda. Měl jsem ho rád. Byl úžasný. Zahrajte si to, pokud jste tak ještě neučinili.

Elizabeth je skvělá společnice, která mi v boji nejednou přispěla náboji (když po Vás taková křehká dívenka hodí 25kg raketomet... nejpodivnější erekce), solí a jednou nebo dvakrát lékárničkou. Mám ji rád.

Ka je kolo a to se otáčí.

To infinity.

Dovolte mi ujasnit jednu věc: Far Cry 3 je přeskinovaný Assassin's Creed (dále jen AC). Musím lézt na věže, tak jako jsem v AC lezl na chrámy či kostely, abych si odhalil mapu. Jenže na rozdíl od AC, ve Far Cry 3 je to celkem nuda. Stačí hledat texturu lana svěšeného z kraje. A pak zmáčknout mezerník. Můžu tiše likvidovat nepřátele jedním tlačítkem. Když se chci schovat, neschovávám se mezi davy lidí, ale v trávě, princip je však stejný. Můžu dělat postranní úkoly, kterých je paradoxně možná víc, než příběhů v hlavní linii - zabíjení lidí, zvířat či různorodé Česká pošta úkoly (najdi a přines). Můžu osvobozovat tábory. Musím vylepšovat zbraně a dovednosti.

Hlavní kampaň ve Far Cry 3 je velmi krátká a herní dobu "zachraňuje" omáčka kolem. Je to jako bych přišel do Dobré jídelny, kde mám za 80 Kč polévku, hlavní jídlo, moučník a čaj. Zní to skvěle, že? Jenže pak vidíte, že polévku přenášejí v desetilitrových bílých plastových kýblech, ve kterých já doma vytírám podlahu. Tuhé maso vám připomene krušné časy obědů na základní škole a o bramborové kaši podobné konzistence vám vyprávěl své zážitky z vojny už váš děd. Všechno je to zalité litrem UHO. Na obalu od moučníku je informace, že pochází z Polska a na hrníčku s čajem je jasně viditelný otisk červené rtěnky. Čaj samotný je ovšem v pořádku.

Já ten oběd klidně sním. Dohrál jsem i Far Cry 3. Je to zábava a zároveň nuda. Chtěl jsem více střílení, více přímočaré akce a ne absolvovat šílený quick-travel fest, abych mohl krocnout divočáky, jen abych unesl více nábojů. Nechci koukat na "return to mission area otherwise mission fails". Chtěl jsem víc Vaase!

Vaas je obrovský klad této hry. Charismatický šílený záporák mě vždy navnadil hrát dál a byla škoda, že umřel tak brzo. Poker s Hoytem byl taky super.

Hru jsem dohrál na 100 %. Splnil jsem všechny postranní úkoly, nalezl všechny skryté předměty, vycraftil vše na max. Byl jsem však zklamán tím, že jsem za to ve hře nedostal skoro nic. Ve hře jsem strávil 21 hodin čistého času. Far Cry 3 bych doporučil si zahrát všem fanouškům Assassin's Creed, se kterým to má společného nejvíc. Holt Ubisoft. Bavil jsem se, ale replayabilita je, obávám se, téměř nulová.