Je s velkým podivem, že přestože jsem jako malé dítě měl Nintendo, nebo alespoň jeho napodobeninu, nikdy jsem nehrál jeho zásadní tituly s výjimkou Maria a Contry. Vůbec si nevzpomínám, že bych někdy hrál Zeldu, Castlevanii, Metroid nebo Mega Man. Tento rok pro mě tedy byl vůbec první dohranou Zeldou i Castlevanií. Tu jsem rozehrál nejen kvůli výzvě, ale také kvůli tomu, že se blíží nový titul Belmont's Curse. A jak dopadlo moje randíčko?

Začátek rande probíhalo jako to v reálu - nic moc. Přirovnání k původnímu God of War docela pokulhává, protože God of War byla prdel. Výborně se to hrálo, Kratos je skvělá postava (i když uznávám, že v těch prvních dílech byl trochu plochý a možná ze mě mluví nostalgie, ale i tak) a například souboj s hydrou na lodi si pamatuju dodnes. Lords of Shadow ho připomíná striktním level designem, kdy téměř neuhnete z nalajnovaného postupu, quick time eventy, upgrady bojových komb i ovládáním. Jenže všechno tohle dělá o dost hůř. První dvě až tři mise jsou naprosto příšerné. Okleštěný design úrovní, délka těchto levelů, nezáživnost. Je to nudné jak cesta metrem do práce na Zličín. Musel jsem se do hraní vyloženě nutit.

Pak jsem porazil prvního titána, kterýžto souboj zcela nepokrytě vykrádá Shadow of the Colossus. Další vykrádačka, další příšernost. Titán se hýbe, drž R2 ať nespadneš, no to jsem pašák. Bacha, titán tě chce praštit rukou, uskoč! Ale kam? Sejmul tě, spadnul jsi na zem, jsi k ničemu, zkus to znovu, teď už víš, že máš uskočit dolů. Připadal jsem si jak dement. Už jsem hledal jinou hru od jiného středomořského vývojáře, abych splnil výzvu. Ale něco ve mně mě přesvědčilo tomu dát ještě šanci. A musím říct, že prostředek hry byl libovej.

Pokračuje moje rande a přes úvodní trapásky nahazuju svůj sexy švih a šarm. Alkohol taky začíná působit. A já začínám hře odpouštět ty nedostatky, které se ona sama snaží vynahradit a vylepšit. Hlavní postava se jmenuje Gabriel. Napište mi do diskuze, jaké je horší jméno pro hlavního hrdinu, než Gabriel, které v angličtině vždycky slyším jako Gaybriel? Sorry Gabriele Knighte. Pokračuju v dávání šancí a teprve po několika hodinách přestávám litovat toho investovaného času. Lokace začnou být velmi zajímavé a cesta k hlavnímu zámku je bez přehánění skvělá. Chápu, že u statických pozadí je to jednodušší vykreslit, ale i tak jsem byl často tím výhledem okouzlen, jako když se to rande nahne a na moment jí v zorném poli uvidíš do výstřihu, zatímco se silou vůle snažíš udržet oční kontakt. Gabriel začne být silnější s postupujícími upgrady a poraženými pány temnoty. Souboje s bossy jsou mnohem lepší. Celkově tempo hry začne připomínat kvalitní tituly.

Čas pokročil a rande se začíná chýlit ke konci. Hře dochází dech, krásné lokace a výhledy začínají přebíjet nejen šedi kamenných zdí v zámku a úplně retardované logické hádanky, ale i nastupující repetitivnost a čím dál obtížnější navigace kamery. Velmi často jsem ke konci umíral díky skokům do neznáma, protože kamera se neposunula tak, abych někam viděl. To mě pronásledovalo skoro celou hru, ale ke konci už to začínalo být neúnosné. Souboják mě moc nenadchl, používal jsem vlastně jenom základní kombo a to ostatní jenom když jsem potřeboval. Logické hádanky, kdy musíte mlátit pěstí do země z výskoku, se ovládaly úplně na pikaču. Hra má 12 kapitol (plus další dvě v Ultimate edition), z toho první tři jsou odpad, 4 - 7 jsou super, 8 - 12 čím dál horší.

Za samostatnou zmínku mi stojí 2 věci. Setkání s Baba Yagou a úroveň v její hrací skříňce. Sice level sám o sobě stál za starou babu yagu, ale nápad super a její character byla luxusní. Druhá věc je úroveň s vránami a strašáky. Ten byl peckovní.

Na konci rande jsem řekl, že to bylo celkem prima. Jestli mi dá číslo? Díky, užila jsem si to, ale nejsi můj typ.

Jako starej tlustej debil rozbíjíte držky malejm dětem, kradete jim dárky, podřezáváte bezdomáče, podlejzáte šéfovi, vožíráte se do chcanek, serete bábu z prvního patra a honíte si u freemrdea.cz a tak si tak vesele žijete jako správnej českej přední exekutor. Není to adventura, ale simulátor. 

Jo, měl bych říct, že tento komentář není určen pro přecitlivělé povahy, děti a lidi v předčasným důchodu.

Nulté roky, puberta, stud za malý penis, počínající pleška, cynický pohled na svět. Nic moc vyhlídky. Naštěstí tu byla série Život není krásný, která mi ukázala, že jsou na tom lidi i hůř a dokonce se jim můžu vysmát. Střih, o 20 let později, druhá míza, stud za malý penis vystřídal stud za pivní pupek, smíření s pleškou (alespoň navenek) a ten kdysi cynický pohled se změnil v to, že při čtení donio článků stěží zadržuju slzy (štěstí). A do toho BAM! Nečekaně přiletí další díl ZNK.

Věděl jsem, že Marty se snaží k sérii vrátit. Nedokončená osmička, pár pokusů o restart, a dokonce jsem i zaslechl o nějakém kickstarteru. Já už ale hodil vidle do těhotné patnáctky a vůbec jsem nečekal, že jednou zapnu ty internety a přečtu si, že nový díl je na Steamu. Kurva, to snad ne! A já už se uklidnil a jsem spořádanej fotr. Hovno, řekl Marty a jako starej dobrej dealer na mě nezapomněl a připomněl mi, jak jsem se kdysi tlemil nad blitkama, rozmazanýma hovnama, rozpitvanýma potratama a zmasakrovanýma bezdomovcema, mučenýma sexuálníma otrokama a dalšíma chuťovkama. Vzal si ode mě těch 15 éček poté, co mi první dávky dal zadarmo. Starej dobrej zkušenej dealer.

Brehowski se vzbudí po prokalený noci a vidí starou piču. Tím nemyslím jeho ženu, ale ztratil někde brejle. No, někde - spadly mu do hajzlu ucpanýho takovým způsobem, že by se za to nestyděl ani Lord Hoven. Rozehrává se tak největší dobrodružství v jeho životě. Poslední den v práci musí vymoct nějaké ty dluhy na sirotkovi z děcáku, tradičnímu romskému stereotypu (krade, fetuje a jeho nejhorší tři slova zní Dobré ráno sousede) a týpkovi, kterýmu naprosto přeskočilo a chová krokodýla na zahradě. No prostě takovej klasickej den. Ale potom se to zvrtne. Něco se stane, nebudu spoilerovat, a místo zasloužené pohody se chudák prasák Brehowski musí vydat ještě jednou na cestu městem. Během toho potká třeba tradičně i pošahaný pánbíčkáře nebo morbidního patologa, kterej má ještě morbidnější tajemství, kvůli kterýmu byla dokonce i hra na Steamu zcenzurována. Hovada, co nerozumí artu.

Už jsem ani nedoufal v další díl. V zásadě se to hraje jako jeden z posledních dílů, jenom je to trochu profesionálnější. Je tu plejáda známých lidí co se propůjčili k dabingu (zejména super Leoš Noha), sem tam dobrá hudba, co bych teda čekal, že Marty dodá víc, ale je to zřejmě držgrešle z oboru, dobrý hlášky pokud jste na fekál. Potěšila mě malá camea některých postav či oblastí (např. úchylnej prodavač v bazaru). Pořád vím, že to původně mělo být 14 dílů s uceleným příběhem, takže já čekám.

Co mě ale štvalo, byl občasný pixel hunting, tradičně některé nelogičnosti (třeba fetka za rozpáleným asfaltem.. Tak ho snad obejdu, ne?!) a celková délka by taky mohla atakovat alespoň průměrný sraní v pracovní době. Ale jo, jsem rád, že to konečně vyšlo. Tak snad na další díl nebudeme čekat takovou dobu. Tak děleeeej, užs to měl mít vydaný štyry roky ty magore.

Internetoví úchyláci měli Pragmatu ve svém hledáčku už od oznámení. A jelikož Capcom jako vývojářské studio mají rádi, dovolili si mu plně věřit. Krom oznamujícího traileru a pár popisů mechanik všechny další ukázky i demo ignorovali. Chtěli do toho jít s minimem informací, takže vlastně krom toho, že hra nabídne puzzloidní combat a parťačku jim bude dělat malá holčička, moc nevěděli. Vím to, protože ten popis pasuje i na mě. Až na ty internetové úchyláky. Jako pardon. Úchylák možná, ale internetový? Tfuj.

Hlavnímu hrdinovi na začátku zabijou kámoše a to se fakt nedělá. Najde si proto novou šestiletou uwu kámošku, která je ale android, takže to je v pohodě. Svůj věk vynahrazuje tím, že mu furt stojí za zády jako zkušená manželka podpantofláka. Teda aspoň v boji. Doma naopak pobíhá po vaultu, užívá si dárky a hraje s Hughem na schovávanou. Vždycky jsem ji našel, na mě si nepřijde. Občas namalovala nějakou matlaninu, takže jako otec roku jsem to musel samozřejmě pochválit. Jelikož sem nejdou vkládat obrázky, můžu to popsat. Na obrázku je daslůkfhda a ladsfuočřrx, zatímco čoijčlkjnfglkj kouká na člkpjlfdkjoidjrf. Jéééé, to je nádhera, to jsem já a ty? A tady náš pejsek kouká na Měsíc? No to je krása, to si dám tady na ledničku vedle tvých podobných picassovin.

Tenhle na sílu hnaný vztah otce a dcery mi připadal nejslabší z celé hry. Od začátku mi bylo jasné, jak to musí dopadnout. Příběh mě tedy nijak nepřekvapil, ani žádný dějový zvrat. Každé pravidlo má však svou výjimku. Když říkám žádný dějový zvrat, myslím tím že jeden mě překvapil, a to když nás zradila Eight. Jinak prostě chodíte misemi, dojdete někam, kde je IDUS, ten uzavře arénu, hodí na vás nepřátele a někdy i bosse (kteří jsou velmi dobří!), vy zabijete vlnu, IDUS otevře arénu, vy jdete dál a tento příběh se opakuje častěji než zalhávání černých příjmů na ústeckém pracáku. Občas se to proloží nějakou dějovou vatou, která je v dobrém slova smyslu průměrná.

Nejvíc mě bavil design úrovní, kdy někdy jsou rozsáhlé horizontálně, jindy vertikálně, někdy obojí dohromady. Nabízí hromadu tajných místností a chodeb, jejichž nalezení je sice díky skeneru na úrovni druhé speciální, ale aspoň si můžu připadat dobrej. Variabilita nepřátel sice není kdovíjak vysoká a pro jejich vyšší počet se tvůrci uchýlili k trapárničkám typu vylepšená verze (kterou má snad polovina nepřátel), ale i přesto mě souboje také hodně bavily. Kombinace rychlého rozhodování při hackování, nutnosti dávat si pozor na nepřátele a šibeničního počtu nábojů mi opravdu vyhovovala. Souboje byly výzva.

Bavilo mě i zmíněné sbírání collectibles a hledání různých postranních uliček, kterými se dalo projít, nebo někde něco aktivovat. Zbraně jsou kapitola sama o sobě. Je jich tu poměrně dost, jenže zaprvé jsem si jich oblíbil jen pár, které jsem chtěl opravdu používat, ale zadruhé nábojů je tu snad ještě méně než zásob pitné vody v Africe, proto jste téměř nuceni zbraně měnit za pochodu. V některých hrách je tento aspekt udělán díky suprovému arzenálu skvěle (například Titanfall 2), ale zde to tak bohužel úplně neplatí.

Pragmatu jsem si užil a zkoušel jsem i ten ztracený signál, nebo jak se jmenuje ta postgame aktivita, ale už jsem z toho byl moc přejedený. Možná někdy. Na jedno zahrání je to super oddechovka, kterou doporučuji.

Moje první vzpomínka na jakoukoliv hru je právě Contra. Pamatuji si, že jsme měli nějakou napodobeninu Nintenda doma (asi Dendy), pamatuji si, že jsme to odehráli celé v multiplayeru. Vzpomínám si, že jsme opakovali úvodní skoky přes vybuchující mosty do nekonečna, abychom zjistili, zda ten druhý jde opravdu přeskočit. Šel. Jenom jsme to museli perfektně načasovat.

Pamatuji si, že to byla sakra těžká hra. Stačilo párkrát zařvat a museli jsme hrát od začátku. Dokonce když jsem teď, po těch X letech, zapl collection verzi, jsem si vzpomněl i na tu hudbu. Málokterá hra ve vás zanechá takovou stopu, než ta fakt první. Těm dvěma postavám jsme říkali Rambo a Rocky, protože jeden z nich vypadal fakt jako Rambo a toho hrál Stallone, takže ten druhej musel bejt logikou čtyřletého kluka automaticky Rocky.

O více jak třicet let později: Na to vůbec nemám nervy. Tsí krávo, zařveš třikrát nebo kolikrát, a jedeš odznova? Proč to mám na televizi oříznuté jak tělo oběti sériového vraha? Chápu, proč to žena nechce ani zkusit a směje se mi, jak furt chcípám. Vůbec si nepamatuju, že by ty vertikální levely byly až tak těžký. A ten poslední? Jak jsme to mohli tenkrát zaboha dohrát?

Musím ocenit vymoženosti dnešní doby, protože jsem save scummingoval jak zběsilej. Bez toho bych rozflákal ovladač i televizi. A takové emoce už jsem dlouho u hry nezažil, což musím ocenit hodně body. Takže přestože objektivně dnešní optikou je hra brutálně těžká, krátká a jako taková celkem meh a nemá co nabídnout, dávám 80 %. Dělám to i pro Tebe, malý Fatality. Tahle hra Tě vycepovala.

Tohle je jedna z výjimek, které jsem odehrál na své stařičké PS3, kterou vlastním z jediného důvodu a tím je Metal Gear Solid 4: Guns of the Patriots. Už jsem tenkrát v roce 2021 nechtěl čekat na PC port. Tenkrát mě bavily strašně moc ty scenérie, jen tak se projíždět po krajině, sledovat západ slunce, poslouchat ržání mého věrného koně, slyšet ptáky cvrlikat a v dálce si všimnout kouře z přijíždějícího vlaku. Ale to bych nebyl já, aby mě nebetyčně nesralo ovládání na gamepadu, malé rozlišení, špatná plynulost v 30 FPS s častými propady ještě níže. Říkal jsem si tenkrát, že by to byla paráda si zahrát ve 4K na 120 Hz. Vyslintal jsem si nad tou představou všechny žlázy.

No a pak v roce 2024 se začaly objevovat zvěsti o plánovaném vydání na PC a v říjnu se to stalo. Trochu jsem si zadoprdeloval nad cenou takhle staré hry, která byla v podstatě jenom portována a nijak zvlášť neupdatována graficky, ale jako fanoušek to byla jasná koupě. Teď už jenom najít čas si to odehrát. Ten nastal, když se Garret zasnil právě nad těmi moderními možnostmi. Hned jsem se také ujal své žlázy a za pomoci druhé volné ruky klikl na tlačítko INSTALL.

A ten pocit z PS3 tam byl zase. Zase jsem trávil hromadu času kocháním se těmi výhledy, které jsem si vysnil. Zase jsem sledoval západ slunce, poslouchal zurčení řeky utíkaje před medvědem, hrál si na kovboje. Užil jsem si znovu i příběh, který má sice pomalejší rozjezd (ty hloupé krávy, co se vrhají z útesu, se mi úplně vykouřily z hlavy), ale po pár misích nabere na obrátkách a já jsem se smál jak tele při plnění úkolů pro Setha a Nigela, trhal si doslova bránici s Irishem, nenáviděl de Santu a obdivoval Rickettse. Téměř jsem nepoužíval fast travel, až ke konci hry, když plním poslední achievementy. Raději jsem jezdil tou nádhernou krajinou.

Některé věci mě ale i dnes štvaly. Především to bylo to, že jak J. Marston neumí plavat (upřímně bych čekal, že když jsi největší frajer ve hře a umíš i zabít medvěda nožem, že to dokážeš, ale OK), ale i jeho KŮŇ se utopí. To jako vážně? Vyzkoušel jsem jich víc a žádný se to nenaučil. Hra je strašně jednoduchá. Zařval jsem jenom na to utonutí a párkrát na to, že mám cameo koně debila z Garretova komentáře ke Skyrimu. Občas si sám skočil ze stráně. Když jsem na něj písknul, běžel šťastně ke mně a já k němu. Metr přede mnou zabočil úplně mimo a utíkal pryč. To dělal pokaždé, protože mám koně debila. Musel jsem za ním běhat dokud se laskavě nezastavil a nepočkal na mě. Za trest jsem s ním trénoval plavání. Bavila mě minihra Liar's Dice a taky poker, to je klasika. Naopak házení podkovou byla nuda.

Celkově jsem byl moc rád, že jsem si příběh RDR mohl zopakovat a už teď se těším na RDR 2. Proložím to nějakou rychlovkou. Kolega z práce mi jako výplňovku doporučil Hades. Hades, jo? A kolik tam máš hodin? Osmdesát. Aha, dobrá výplňovka, díky.

Veteránům z Telltale Games až tak moc jejich hry připomínaly hry, že se raději odtrhli. Budeš jenom koukat na film a do toho klikat časově omezený odpovědi, aby sis u toho ani neodpočinul. Dělej, bav se!

Tak se teda začneš bavit. Občas se totiž Dispatch vytasí s vtipnou replikou a někdy i hrozí, že se zasměješ. Hlavní postava se jmenuje Robert Robertson. Tohle překoná jenom imaginace rodičů Marcela Marcela. Chachahahahacha, úplně se za výpověď z AdHoc Studio popadám. Jak se jmenuje ten golem, co do mě praštil na chodbě? Jo aha, Golem. Mchahwahhahaha, plácám se do kolen, a zjišťuji, že v Dispatch nelze cutscény přeskakovat. Tsí kráso, to asi musel vymyslet nějaký ten veterán z Telltale Games, tak to je velká škoda pro ně.

Hlavní postavu dabuje Jesse Pinkman. Ten je z Perníkovýho táty, kterýho doporučuju všem, koho znám. Perníkovej táta je nejlepší seriál všech dob, možná kromě The Wire, a já nikdy nepřestanu mluvit o Perníkovým tátovi nebo The Wire. Jeho hlas byl pro mě jednou z hlavních motivací, proč pokračovat dál. Volby v příběhu jsou totiž velmi omezené, a i když sem tam něco můžete vybrat, jde pouze o iluzi, jelikož vaše volby nemají až na výjimky na nic vliv. Jedna z těch výjimek je nenucené poepizodní shromažďování informací o volbách ostatních. Vy a 65 % ostatních jste se rozhodli dát pusu téhle holce. Splnil jsi všechny úkoly, takže sis vedl lépe jak 80 % ostatních. Tak to jo, v tom případě pecka peckonson.

Kromě částí, kdy nehrajete, což je více než tři čtvrtiny celkové délky hry, hrajete dispatch mise. Mwahahachahaha, dispatch mise v Dispatch hře, chápete to? Geniální. GENIÁLNÍ. Na obrazovce vyskočí alert, tak jsi nadrbanej jak koza, klikneš na něj. Potřebuju sem poslat někoho, kdo bude hrát divadlo, ale ať je fakt dobře oblečenej a umí mluvit. Okej, tak nejvíc mluvení má netopýr Sonar. Ajajajaj, mluvení není v tomto případě charisma, ale intellect. Protože měl logicky přijít na to, jak mluvit. Dobrý no, tak to restartnu, protože se zranil, to nechci. Do psí dispitche, vždyť nejdou přeskočit ty ukázky. Tak si aspoň dojdu udělat kafe a trochu potahat kačera. Jaaaj, v tý ukázce byly 2 volby, co jako jedny z mála měly vliv na vývoj příběhu a já je nestihl odkliknout. To si snad děláš prdel prdelsona.

Vidím, že v hodnocení podobných her bývám na opačném protipólu. Už Life is Strange - Episode 5: Polarized mi zasadilo krutou ránu iluze volby v tomto typu her. Nevadí mi walking simulatory, ale vadí mi to, že údajně moje volby mají na něco vliv. A musíš se u toho bavit, samozřejmě, dělej, bav se víc. Tady neděláš lautr nic, jenom koukáš. Občas něco klikneš, ale je to víceméně fuk, když neklikneš. Dispatch mise jsou jenom, že vybereš postavy, který na tu misi pošleš. Hra si pak ještě navíc hodí kostkou, jestli jsi uspěl. Hrozně mě sralo, že u těch misí jsem nestíhal ani číst hlášky těch postav. Všude něco hoří, furt musíš něco číst k misím a nemáš čas sledovat špičkování a komentáře tvého týmu. A ještě se ty titulky překrývají, takže i kdybys to nakrásně stíhal sledovat, může se stát, že titulky se nahradí dalšími v pořadí rychleji, než je dočteš. Asi pro změnu další nápad nějakého toho veterána z Telltale Games.

Jasně, zatím jsem Dispatch jenom hanil, ale dávám 6/10. Podle mě to mělo velký potenciál. Mám rád The Boys, které mi to částečně připomínalo. Je to poměrně vtipné. Save pointy jsou většinou v pohodě. Dabing je mega povedenej, zejména Robert, Chase, Flambae, Invisigal, Blonde Blazer. Ale hrozně mi trhalo srdce to všechno ostatní, co jsem vypsal výše. Chtěl jsem mít Dispatch moc rád, ale po jeho odehrání v srdci necítím prázdno, jaké jsem očekával díky hypu, naopak cítím potřebu napsat tenhle komentář a vyplakat se z toho, jak ostatní jsou blázni s tím hodnocením, jenom já jsem samozřejmě letadlo. Jenom já mám pravdu. Jo a Perníkovej táta je rozhodně nejlepší seriál všech dob. Možná s výjimkou The Wire, samozřejmě.

Seru na vás, řekl jsem si cartmanovsky, když mi v půlce hraní sebrali kostým růžového králíčka, protože jsem nedisponoval deluxe edicí. Seru na vás, řekl jsem si cartmanovsky, když jsem potisící žongloval s předměty v inventáři, zadejchal se při sebemenším běhu a úderu, když jsem si nemohl upgradovat statistiky, abych se nezadejchával při sebemenším běhu a ráně, protože jsem z inventáře vyžongloval vzácné předměty k obětování.

Regulérně jsem hru dohrál s módy. Měl jsem je na vše zmíněné výše. Už žádné trapné přehazování v inventáři. Žádné rozbíjení zbraní po třech úderech. Nižší ceny upgradů. Chápu, že některým to může připadat laciné, a nejspíš budete mít pravdu. Seru i na vás, říkám si cartmanovsky (ale doufám, že mi to odpustíš). Cílem je hru si užít a bez toho bych ji odinstaloval. Což by byla škoda, protože

Protože proč vlastně? A jo, už vím. Trochu se mi zatemnil mozek z chlastu. Následující pasáží ti trochu přiblížím můj pocit z obtížnosti vanilla Silent Hill f.

Protože zasazení a příběh jsou solidní. Pojednává zaprvé o nebezpečí návykových látek a místy mi připomínal Requiem za sen, zadruhé o tradičním obraze manželství, které určují rodiče ne podle toho, jestli se dva mají rádi, ale podle toho, jestli se tím nějak zlepší postavení rodiny, nebo jestli na tom aspoň nejak vydělá. Hinako se ale nechce chovat podle tohoto předurčení. Monstra v Ebisugaoka jsou obrazem dětských panenek nebo jako karikatury aspektů ženskosti a manželství. Její kamarádi berou manželství jako zradu a odcizení. Ostatní postavy, například Fox Mask, zobrazují mužskou mylnou představu o ženách a třeba Hanačini rodiče představují to, jak se k ženám chová společnost.

Rozklikávat všechny ty spoilery bylo dost trapný a únavný, že? Možná by bylo lepší, kdyby to bylo jako jeden jediný spoiler. To by pak bylo jednodušší, příjemnější a plynulejší. Hele, vezmu to jako by sis stáhl mod a dám ti to pod jeden jediný spoiler, takže až se vrátíš k tomuto komentáři, budeš si pamatovat, že stačí rozkliknout pouze následující spoiler:

Protože příběh je solidní. Pojednává zaprvé o nebezpečí návykových látek a místy mi připomínal Requiem za sen, zadruhé o tradičním obraze manželství, které určují rodiče ne podle toho, jestli se dva mají rádi, ale podle toho, jestli se tím nějak zlepší postavení rodiny, nebo jestli na tom aspoň nejak vydělá. Hinako se ale nechce chovat podle tohoto předobrazu. Monstra v Ebisugaoka jsou předobrazem panenek nebo jako karikatury aspektů ženskosti a manželství. Její kamarádi berou manželství jako zradu a odcizení. Ostatní postavy, například Fox Mask, zobrazují mužskou mylnou představu o ženách a třeba Hanačini rodiče představují to, jak se k ženám chová společnost. 

Hra má čtyři seriózní konce v závislosti na vašich akcích během hry. A jeden tradičně neseriózní. Já jsem teda objevil pouze jediný konec, protože tuhle hru odmítám hrát znovu. Ale o tom níže. Na ostatní konce jsem se podíval na YouTube.

Protože hudba je naprosto luxusní. Šustění větru, skřeky nepřátel, vrzání dřevěných domků. Za mě velké plus.

Protože grafika a atmosféra hry, byť narušovaná akčními pasážemi, je dobrá. Užil jsem si ji jak ve městě, tak i ve snových pasážích.

Jenže všechno ostatní je bída. Unreal Engine 5 nezklamal a i já se setkal s frame dropy. Každé monstrum je Terminátor s miliardou životů. Tvoje zbraň se rozpadne za několik úderů. Jasně, že ji můžeš opravit, ale nejdřív musíš zabít to monstrum. Jasně, že si ji můžeš vyměnit, ideálně za nožík rybičku. Díky, táto. Sice jsem si snové pasáže užil, ale některé byly jako nehorázné bludiště. Díky, mámo. Hru musíš dohrát minimálně čtyřikrát, aby sis odemkl kanon konec. To je teda designové rozhodnutí za milión.

Až po mém dohrání byla vydána verze 1.10, která upravuje skoro přesně to, co jsem měl namódované. Stamina se obnovuje trochu rychleji. Nižší damage na obtížnosti Hard. Casual obtížnost. Zároveň tento patch snížil počty nepřátel v některých lokacích a nepřeskočitelné souboje byly zredukovány. S původní hrou jsem měl celou dobu problém a do hraní jsem se vyloženě nutil. Nebavilo mě, jak se to hraje, podle mě to jednoduše není Silent Hill. Nebo minimálně ne důstojný nástupce prvních čtyř dílů. Mohlo to být mnohem, mnohem lepší, kdyby nějaký tester zadal ticket do JIRY, že se snad designéři posrali, nenechal si ho rejectnout a během svého tradičního tchajwanského přesčasu o něj bojoval tak, že by ty gameplayové věci změnili k lepšímu už před vydáním.

Má mě rád, nemá mě rád, je to remake, není to remake, nemá tě rád, nikdo tě nemá rád, je to remaster, není to remaster. V Konami si zatočili kolem štěstí a vyhráli na téměř plné čáře. Nejprve vydali Master Collection s remasterem Snake Eater za bratru lidových 60 €, aby za NECELÉ DVA ROKY vydali jeho další remaster, teda pardon - remake, za ještě více lidových 80 €.

Já, jakožto největší fanoušek této franšízy v dějinách, budoucnosti, alternativní realitě, multivesmíru a objevených i neobjevených dimenzích jsem si obě hry poctivě předobjednal, i když samozřejmě v pečlivě vybraných slevových akcích, takže můžu bez obav brblat na to, jací to jsou držgrešle. Master Collection nechme stranou, pojďme se podívat na jedový zoubek Delty. Nebo trojúhelníku? Ještě že v něm není oko.

První věc, co mě doslova udeřila do ucha, byla předělaná titulní píseň. Protože ji nazpívala stejná zpěvačka jako kdysi, Vincent Vega by tvrdil, že to není tak hrozný a že je to hra na stejném hřišti. No, je to zajímavý. Jako někdo, kdo ten song slyšel milionkrát, jsem mu musel přijít postupně na chuť. Tím chci říct, že ačkoliv snahou Konami bylo nejspíš zaujmout hned v prvních minutách i ostřílené matadory, osobně mě tím spíš naštvali. A to jsem ještě úplně nevěděl, nebo spíš nevěřil, co mě čeká dál.

Celý gameplay je ÚPLNĚ stejný jako originál. Celý level design je ÚPLNĚ stejný jako originál. Celý příběh je ÚPLNĚ stejný jako originál. Všechno vypadá nově, a zároveň staře. Je fajn, že Konami chtělo udržet ducha původní hry, ale nemuseli až tak těsně jak bába složenku na důchod, a zároveň mohli ukázat alespoň prověšené koule vysloužilého šedesátníka a předělat level design tak, aby to byl open world, nebo alespoň aby jednotlivé lokace byly propojeny jinak, než loadingem. Mohli zapracovat na optimalizaci, kdy spousta hráčů si stěžuje na dropující framerate. Což je fakt divný, když levely jsou velikosti mé důvěry v současnou vládu. Mohli předělat některé horší pasáže, nebo třeba souboje s bossy.

Hudba zůstala skvělá a užil jsem si i to legendární desetiminutové lezení po žebříku. Příběh a atmosféra jsou skvělé dodnes.

Quality of Life věci jsou taky dost fajn, to né že ne. Je tu nový pohyb kamery podobný tomu z MGS V, můžete běhat se sniperkou, můžete běhat i v podřepu (no konečně), je přidána váha střely, takže padají a trajektorie není rovná, nebo se můžete plazit na zádech a přitom mířit. Podobných věcí je tu trochu více, ale taky to není žádná hitparáda. Snakeova zranění a jizvy zůstávají viditelné po celou hru a nemizí po jejich vyléčení. Je tu Photo mód. A to "vše" za těch krásných 80 éček.

Jestli vám to za to stojí, a nikdy jste původní hru nehráli, tak to zkuste. Jinak si počkejte na pořádnou, alespoň 60%, slevu. Moje hodnocení reflektuje nadčasovost Snake Eater a zároveň neochotu riskovat a lenost tvůrců remaku. Teda pardon - remasteru.

Tento komentář je napsaný velmi rychle, abys ho zbytečně nečetl pomalu. V rámci Master Collection jsem se rozhodl odehrát chronologicky všechny díly Metal Gear, série, která je mou nejoblíbenější. Hned v úvodu podotknu, že hodnotím MSX2 verzi, která je zcela bez debat ta kánonická. NES verze je stejně jako Metal Gear velmi odlišná, ale k jejímu dobru můžeme přičíst fakt, že sklidila poměrně velký úspěch a dá se považovat za kvalitní hru. Možná ji někdy zkusím, ale mé poprvé jsem věnoval MSX2.

Solid Snake musí tentokrát infiltrovat Zanzibar Land ve střední Asii, najít a zachránit uneseného českého bio inženýra Kio Marva a zničit nový typ Metal Gearu, D. Příběh se odehrává v roce 1999 s nukleární hrozbou v pozadí prolínající se celou sérií. Zásoby oleje jsou na kritickém minimu a zmíněný Kio Marv vyvine nový typ řasy zvané OILIX, která s malým úsilím a za nízkou cenu vyrábí náhražku ropy v podobě uhlovodíků. Zatímco Snake dostal do vínku rozšířený repertoár pohybů jako je skrčení a plazení se, největšího vylepšení z hlediska gameplaye doznali nepřátelští vojáci. Ti nyní mají zorné pole v úhlu 45 °, mohou natáčet hlavou a tím efektivně kontrolovat větší části mapy, než dříve. Také se tu nachází různé druhy povrchů a některé mohou Snakea prozradit - šustivý písek, ventilační mříže a další, to všechno vydává při pohybu hluk a upozorňuje stráže, že si svůj žold musí zasloužit i akcí. Snake zase má k dispozici nový radar, který efektivně vylepšuje funkci dalekohledu.

Dost mě odrovnalo, jak se Metal Gear 2: Solid Snake podobá Metal Gear Solid . Nemyslím si, že je nějak neetické vykrádat sebe sama, nicméně těch styčných bodů tu najdete opravdu více, než bych čekal. Je tu Ninja, je tu pěstní souboj po boji s Metal Gearem, je tu kontakt s dámskou postavou na dívčích toaletách, je tu odběhání 10 pater, přepadení ve výtahu 4 vojáky, dokonce i způsob boření čtvrté zdi je tu někdy až děsivě totožný... A ten výčet zdaleka nekončí, pokud to někoho zajímá, zde je podrobný anglický seznam: Podobnosti mezi MG2: Solid Snake a Metal Gear Solid . Jeden uživatel sítě Reddit to trefně okomentoval: Yes, Metal Gear Solid was essentially a 3D remake of MG2: SS.

Odstavcem výše chci říct to, že jsem měl zimomriavky po téměř celou dobu hraní. Pořád jsem si v hlavě přehrával situace z MGS a porovnával je. Nicméně Metal Gear 2 obstojí i jako samostatný titul. Právě díky své podobnosti s dalším dílem byste měli být schopni si velmi dobře představit, jakými nápady hýří a jak odměňuje trpělivé hráče pečlivě dávkovaným příběhem, novými gadgety a arzenálem. Když překousnete 2D grafiku - tedy mně osobně se líbila a i hudba tu oproti prvnímu dílu doznala značného vylepšení a je zkrátka super - budete se skvěle bavit, si myslím. Schválně porovnejte theme song s předchozím dílem :)

Mezi top nápady řadím třeba to, že se v průběhu hry mění frekvence některých postav, řekněme třeba Roye Campbella. Jeho novou frekvenci musíte najít u fyzické kopie hry, ale ne na obrázku jako tomu bylo v případě Meryl v MGS, nýbrž jako vyťukávací sekvenci, kde dešifrovací klíč je v manuálu ke hře. Ano, na Master Collection je i pro MG 2 připraven obsáhlý manuál, kde se dozvíte spoustu užitečných informací nejen z hlediska příběhu, ale i z hlediska gameplaye. Moc mě bavilo třeba stopování nepřátelského vojáka, který mě provedl džunglí a neustále se otáčel, zda za ním nejdu. Skvělý nápad za mě je i odchyt holuba, kterého musíte nalákat na jeden ze tří potravinových balíčků (jsou tu tři druhy Rationu, každý obsahuje něco jiného a může tak plnit dodatečnou funkci v rámci gameplaye mimo doplňování životů - například jeden z Rationů obsahuje čokoládu, která neutralizuje kyselinu sírovou. Za tuhle informaci bych zaplatil zlatem, sem ji dávám z mého čistého altruismu). Odpočívárna, kde se můžete proplazit pod spícími vojáky... Mohli bychom se bavit do nekonečna.

Nevěděl jsem, že téma dětí je až tak velké téma v rámci Metal Gear série, kdy jsem se s nimi setkal jen ve Metal Gear Solid V: The Phantom Pain, ale tady se to jimi opravdu hemží. Sdělují vám velmi užitečné informace, které často hrají klíčovou roli pro správný postup vpřed a když jim ublížíte, sníží se vám maximální hodnota životů. Celkově jak mám zkušenosti hlavně s PlayStation hrami, původní jednička a dvojka mi dokreslila důležité aspekty napříč sérií a mám pocit, že ještě více věcí do sebe zapadá, než dříve.

Abych jen nechválil (to bychom tu byli do rána, bohužel bohudík), tak nejvíc mě sralo, že na radaru nevidíte, kam je na další obrazovce natočen nepřátelský voják. VŽDYCKY čumákoval mým směrem. A mám pocit, že se VŽDYCKY otočil, i když se ode mne vzdaloval. Ty trapný pasti v chodbách jsou taky na pěst, přiběhnu k vojákovi, chci mu dát pěstí, ale prostě pod Snakem je najednou propast velikosti tvojí mámy a zhebnu. Ideálně pak na mě čeká checkpoint pět minut dozadu. Respawn nepřátel sice není tak šílený jako v jedničce, ale i tady je dost přitažený za vlasy. Gameplay je překonaný v Metal Gear Solid a někdy může působit archaicky. Za mě ale 80 % minimálně.

I zde samozřejmě mimo běžných vojáků budete čelit zástupu bossů a stejně jako v mém komentáři k prvnímu dílu si je ve spoileru seřadíme na základě objektivního hodnocení jednočlenné poroty v mém složení. Rád bych podotkl, že zde jsou bossové obecně o dost lepší.

Running Man - Rychle mu to běhá, pomaleji myslí. Už od začátku je bohužel jasné, co musíte udělat. Položíte pár min a běháte dokolečka, super.

ULTRA-BOX - Čtyři otravní vojáci na malém prostoru. Nepředstavují žádný problém, jen jsou otravní jako moucha, když smrdíte.

Black Color - Teleportující se týpek může občas zavařit ale nakonec ho povaříte vy. Jeho hvězdice jsou rychlé a smrtící, je třeba si dát trochu pozor.

Red Blaster - Tady někdo viděl Spider Mana :D je to sice lehký boss, ale na druhou stranu oceňuji nápad a pěkné využití granátů

Predator - V předchozím díle to byli Arnoldové, tady je to Predator.. Ale není to žádné monstrum, jen se umí skvěle schovávat v džungli. Bohužel rychle najdete místo, kde na vás nemůže a granáty ho umlčíte rychleji než Stallone vrtulník kamenem.

Dr. Pettrovich - Matlák, co se chytí Snakeovi za krk. Hodnotím vysoko, protože zde existuje více způsobů, jak se ho zbavit. Za to má u mě každý vývojář plusový bod a jedno pivko se mnou jako celerblitou.

Hind-D - Jak vypadá Stinger Missiles ve 2D? Přesně tak jako tady. Součástí bosse počítám i backtracking pro raketomet. Hind-D je asi nejnebezpečnější protivník ve smyslu, že při zásahu se ty životy blíží nule rychleji než příspěvek na haranty v herně.

Night Sight - Bez debat by mohlo jít o nejlepšího bosse, na kterého můžete vyzrát jen pomocí sluchu, protože je prakticky neviditelný. Jenže jakmile ho jednou trefíte, můžete spamovat střelbu z Famasu stejným směrem a za cenu toho, že vás párkrát trefí, ho takhle velmi jednoduše umlátíte. Zkoušel jsem ho dostat zamýšleným způsobem, a to je peckoš.

Gray Fox - Jedna z mých nejoblíbenějších postav a tady je dost tuhým protivníkem. Ještě navíc kolem dokola jsou všude miny. Naštěstí Gray Fox má celkem velké hitboxy a po každém zásahu se snaží odběhnout a přijít z druhé strany. Při troše pozornosti by neměl dělat problémy ale vzhledem k tomu, že máte k dispozici pouze pěsti a fakt nic jiného... Dejte si pozor.

Metal Gear D - Nejtěžší protivník, který pravidelně zasypává Snakea naváděnými raketami a střelbou z kulometu, obojí ubírá poměrně dost životů, přičemž Snake ještě musí udržovat pozici tak, aby jeho granáty dopadaly na nohy Metal Gearu. Super.

Final Boss - Opravdu stačilo tam mít 8 dveří? Co třeba rovnou 200? :D Ne, na rovinu závěrečný boss není těžký, ale je určitě nejzábavnější. V málokteré hře musíte spojit rozprašovač a zapalovač, abyste hlavního bosse upálili. Tu máš!

Každý, kdo mě zná, ví, že jsem milý, příjemný a sympatický hoch se sklony k přikrášlování historek a slabostí k Metal Gearu. Vlastně když to trochu přeženu a přikrášlím, neexistuje větší fanoušek této série, než jsem já sám.

Přesto mi ale trvalo přes 35 let, než jsem kompletně odehrál tento úplně první díl, který je součástí Master Collection z roku 2023 na PC, tedy MSX verze (o dementním NES portu se zmiňme pouze legendární recenzí Angry Video Game Nerda). Důvodů k tomu je více, poznamenám si sem především to, že s příběhem jsem obeznámen dosyta a hra samotná je dnes už dost zastaralá. Ale pojďme konečně k samotné hře.

Solid Snake je povolán na infiltrační misi do pevnosti Outer Heaven v Jižní Africe s primárním cílem nalézt nejlepšího agenta společnosti FOXHOUND pod kódovým označením Gray Fox, jehož poslední slova, než se přerušil rádiový kontakt, byla "Metal Gear", a sekundárním nalézt informace o tom, co to ten Metal Gear je. Poté, co Solid Snake Gray Foxe nalezne a osvobodí, je mu sděleno, že se jedná o kráčející tank schopný nést jadernou hlavici. Snakeovým primárním úkolem se tak stává zničení této nebezpečné zbraně.

Ve hře se nachází spousta ikonických věcí, jež provází celou sérii, včetně Codecu pomocí něhož Snake komunikuje s dalšími osobami, souboje s bossy, backtracking, sbírání přístupových karet s různými stupni oprávnění, vybavení, skryté místnosti a propasti, pohyblivé kamery, počáteční cigarety, schovávání se v krabici a mnoho mnoho dalších. Objevuje se zde také boření čtvrté zdi, i když ještě zdaleka ne v takovém měřítku jako v budoucích dílech. Za zmínku stojí především situace, kdy Snake dosáhne určitého bodu a dostane přes Codec rozkaz, aby ukončil misi tím, že vypne svou konzoli (počítač, MSX), což je (jak jinak :D) použito i v dalších dílech. Naopak zde ještě chybí možnost skrčení a plazení a třeba nepřátelé vidí jen ve směru, ve kterém koukají (v dalších dílech už vidí pod úhlem 45 °). Nepřátelé také nemohou cestovat mezi jednotlivými obrazovkami.

Ne, že by mi ozvučení v prvním Metal Gearu lezlo vyloženě na nervy a podle internetu jsem asi v menšině, ale myslím si, že mohla být lepší, nebo respektive delší a rozmanitější. Uznejte sami, přestože celá hra není nijak dlouhá (4 - 5 hodin na první průchod), celý OST nemá ani 15 minut. Oposlouchala se mi záhy. Dejte však určitě alespoň jednou šanci Theme songu. Jedním z dalších záporů zpětným pohledem hodnotím respawn nepřátel - tady opravdu stačí vlézt do auta a zpět nebo se pohnout mezi obrazovkami a otravní psi a vojáci jsou zpátky.

Ve hře dostáváte úkoly přes Codec a tím prvním je najít Gray Foxe. Během toho budete osvobozovat další P.O.W. (prisoner of war), kteří vám někdy sdělí velmi užitečné informace, například kdo je šéfem celého Outer Heaven, jakým žebříkem lze z Outer Heaven uniknout, Codec frekvence některých osob a spoustu dalších. Čím více jich zachráníte, tím více informací získáte, tím větší budete mít život a unesete více nábojů. Prostředí se často střídá a hýří neotřelými nápady, například infračervené senzory, pohyblivý most, zaplynované chodby, elektřina v podlaze a další.

Je to má nejmilovanější série. Mé hodnocení 60 % je objektivní, hra bohužel nezestárla moc dobře. Na druhou stranu subjektivně hodnotím na 80 %, pořád je to součást obřího opusu Hidea Kojimy, která celou franšízu odstartovala a díky za ni. V práci říkají, že jsem hroznej fanboy a mají pravdu.

Miluji souboje s bossy v celé sérii. Jednočlenná objektivní porota v mém složení rozhodla o jejich zábavnosti v tomto pořadí (ve spoileru kvůli příběhu):

Hind D - stačí si stoupnout za bednu a házet granáty; Hind D se vás ani nedotkne, dost nuda
Machine Gun Kid - nic moc boss, jen tak stojí někde a vy po něm střílíte Stingerem, ale na rozdíl od souboje s Hind D ty střely ovládáte

Fire Trooper - velmi jednoduchý boss, který má pomalou střelbu, které se dá snadno vyhnout a potrestat ji

The Arnolds - Arnoldové mají zajimavý název, ale vzhledem k tomu, že se pohybují pouze po horizontále, není se ničeho extra obávat, snad jen toho, že jsou dost rychlí a musíte aplikovat styl střelba útěk strategii

Metal Gear TX-55 - historicky první Metal Gear nedělá vůbec nic a jen mu k nohám kladete miny.. Trapné, říkáte? Jo, máte pravdu. Akorát na vás střílejí laserem dvě kamery ale není to vůbec nic nezvladatelného, škoda

Final Boss - tak jako je to finální boss a měl by být asi tužší, ale vzhledem k vašemu arzenálu na konci hry vás tlačí už jen spuštěný časový limit destrukce Outer Heaven (pro tip: Tento časovač můžete zpomalit zapálením si cigarety ve hře, nekecám!)

Shotmaker - první boss ve hře, zajímavý nápad je, že na začátku souboje nemáte nic a musíte svoje věci nalézt v jiné místnosti a také to, že střílí sprayem

Bulldozer - na tomhle bossovi jsem nejvíckrát zařval, než jsem přišel na to, jak ho dostat, za to ho musím dát vysoko

Coward Duck - tady jsem nejvícekrát resetoval souboj, ten se totiž odehrává mezi P.O.W. a nesmíte je zabít, ale vždycky se mi nějak podařilo jednoho odkráglovat. Coward Duck navíc střílí bumerangy, efektní souboj

Tank - dost dobrý boss, který sice není nijak zvlášť challenging, ale musíte mu klást do cesty miny a dávat si pozor, aby vás nepřejel, což se rovná hned smrti. Tenhle souboj mě bavil nejvíc, protože byl správně adrenalinový 

Uznávám jedinou slabinu celé série, a to je jakási pověst překombinovaného a komplikovaného příběhu, který mají nováčci problémy pochopit a vstoupit do něj. Nebojte, pro vás tu mám záchranu v podobě tohoto 6minutového diamantu od Dunkeyho - Metal Gear Solid Explained (spoilers).

Pletu si Marvel s DC, nemám načtené superhrdinské komiksy a za nejlepší filmy z tohoto odvětví považuji Batman začíná nebo Jokera, jednak protože jsem jich viděl co bys napočítal na jedné ruce a jednak protože nejsou až tak úplně komiksové. Tetralogie arkhamského Batmana mi však učarovala naprosto dokonale. Asi ne úplně kvůli tomu univerzu, nýbrž díky kvalitnímu gameplayi, inovacím a gradaci příběhu, který na sebe v jednotlivých dílech navazuje.

V Arkham Asylum byl Scarecrow polapen Killer Crocem a vrátil se silnější než kdy dřív. Aspoň to teda tvrdí; během hry Batmanovi zkříží cestu vzácněji než zákrok městské policie na mladíka bez roušky na českobudějovickém náměstí, takže to nedokážu úplně posoudit. Z obou hlavních záporáků však byl on tím lepším, i když v Arkham Knightovi moc velkou konkurenci teda neměl. Tomu chybělo především charisma, no je to zkrátka Robin, co chcete víc, že jo. Naprosto nejlepší je ve všech dílech jednoznačně Joker. Jeho kecy, šílený smích, nahlodávání Batmana, hraní si s ním, to je úplně jokerasmus par excellent.

Příběh odsýpá, zvraty se kupí rychleji než zvratky po sedmé zelené, zběsile uhání až do epického finále, kde se střetnete se svými největšími strachy, a nejen svými. Během toho budete spolupracovat třeba s Poison Ivy, pohupovat trupy zepelínů a bojovat na nich (za mě jedna z top pasáží), najezdíte spousty kilometrů v Batmobilu, budete ujíždět stísněnými podzemními tunely obřímu důlnímu vrtáku, plachtit obrovským Gothamem a v neposlední řadě plnit i spoustu vedlejších úkolů, protože ostatní zločinci zase jednou utekli a ohrožují město víc než pašeráci lidí mezi jednotlivými okresy ČR. Bude si s vámi hrát vaše mysl ovlivněná Jokerovo infekcí. Příběh je prostě super a neskutečně mě táhl kupředu.

Postranních úkolů je tu požehnaně, avšak spousta z nich je na jedno brdo. Když mi mapa ukázala nějaký point, jel jsem k němu, ale aktivně jsem je nevyhledával. Soubojový systém zůstal velmi podobný, jen vás nyní nutí do častějšího používání gadgetů díky mnohem větší variabilitě nepřátel. Batmobil je naprosto super a nechápu hráče, kterým nevyhovuje. S ním se vyhnete soubojům a navíc bitky s drony byly zajímavým osvěžením. V tom jsem však podle ohlasů v menšině, takže očekávám článek na Romea.cz.

Grafika a zvuky jsou na vynikající úrovni (možná kromě detailů postav, ale především exteriéry jsou dokonalé). Ve zhruba 75 % hry jsem však narazil i já na fatal errory, které mi dost znepříjemnily hraní následující pasáže. Bylo to v době, kdy na Gotham padl morový mrak a já musel jet na hřbitov odhalit druhý kořen pro Poison Ivy. Ten můj v kalhotách prej byl moc malej na záchranu. Musel jsem to opakovat tak dvacetkrát, než jsem se dostal k dalšímu save pointu. Potom už to bylo ok.

Shrnuto podtrženo epické zakončení Batmana. Každý díl byl skvělý a každý si budu pamatovat kvůli jiným věcem. Teď někde sedí Bruce se Selinou ve Florencii na kávě a kýve na Alfreda. Určitě. Sám mi to říkal a Alfred... Alfred by mi jistě nelhal.

Odpočívám takhle za tónů Jakuzi ve své jacuzzi s mafiány z Yakuzy, když se mě Yoshio nenuceně zeptá, co jsem naposled hrál. Na Yoshio hrudi se vyjímá, mimo mnoha jizev, které má dle svého vyprávění z neúspěšného pokusu o atentát, vytetovaná prostřelená hlava, která místo očí má jen prázdné důlky a na tváři mrtvolný škleb naznačující neskutečná muka. Pod ní se nachází krvavou barvou napsané písmeno C. Jeho dva bodyguardi si leští své Uzi. Naposled jsem hrál Yakuzu 0...

Nemusel jsem si ji vybavovat dlouho. Strávil jsem v ní téměř dvě stovky hodin, tak skvěle jsem se bavil. Ne, že by to byla nejdokonalejší hra světa, to zase prr, ale nesporné kvality má. Zaprvé sto postranních úkolů. Většina z nich je parodie na nějakou společenskou událost nebo osobu, můžu zmínit natáčení Stephena Spielberga, tanec Michaela Jacksona za nápadně podobné hudby z Thrilleru, koupě a následná krádež nové hry, kterou chce malý kluk, zaučování dominy, osvobození podpantofláka, a tak dále. Některé nebyly uplně super, třeba telefonáty, ale v množství těch kvalitních se lehce ztratily.

Vylepšování postav bylo něco, co mě táhlo celou hru vpřed. Majima i Kiryu mají tři styly a jeden bonusový, který můžete za peníze dále vylepšovat a odemykat si tak nové údery, zakončování, výdrž a tak dále. Přehledně, jednoduše, a hlavně s každou novou schopností se cítíte opravdu lepší. V soubojích je to znát (hrál jsem na druhou nejvyšší). Některé perky a cesty stromem schopností musíte odemykat za pomocí trenérů, kteří vás učí jednotlivé styly. Obrovské plus Yakuze.

Za další bych rád zmínil dvě "minihry" obou protagonistů. Je fakt, že Majimova je složitější na ovládání a vynese paradoxně méně peněz, ale zase je to větší zábava. Otevřete svůj bar a začnou k vám chodit lidi, které musíte obsluhovat pomocí vašich dívek, které na začátku nejsou zas tak efektivní, ale jejich používáním se jim vylepšují statistiky a navíc plněním právě zmíněných postranních úkolů můžete najmout ultimátní pomocnice. Sice na obrazovce pijí šampaňské a koketují, ale Vy víte, co se tam děje. Není to kostičkované, ale je to tam. No a Kiryu zase vydělává po čase majlant v realitkách. Jednoduché - vydělej, kup a profituj. Než se investice vrátí, chvíli to trvá, musíte pořád běhat do kanceláře a stavit ochranku a výběrčího výpalného, trochu opruz, ale po 100% vylepšení už jen občas dojdete vybrat penízky a radujete se.

A v neposlední řadě se musím rozpovídat o příběhu a technické stránce. Ta je suprová, neměl jsem snad jediný problém, ozvučení naprosto perfektní, grafika jakbysmet. Příběh mě několikrát příjemně překvapil, nebyl úplně infantilní, jak to u některých japonských her bývá, naopak sem tam nečekaný twist nebo cliffhanger, protože se příběhy obou hrdinů střídají, až se nakonec ve velkolepém finále protnou.

Nakonec se mě Yoshio vyptává na zápory, co se mi nelíbilo? Nelíbilo se mi, že některé věci jsou hrozně zdlouhavé. Třeba když prohrajete souboj s bossem, musíte ho opakovat celý a ještě přitom sledovat filmeček. Souboje ke konci hry už byly celkem jednoduché a tím nudné a vyhýbal jsem se jim, jak jen to šlo. Taky mohlo být více bossů, než ten jeden, který mě v podstatě pronásledoval celou hru. Mise, kde jste museli někoho chránit, přenášet nebo jednoduše jen spolupracovat, byly občas kvůli jejich tupější AI napřestlamu.

Yakuza 0 je neuvěřitelně hluboká. Nezmínil jsem hromadu věcí - závody miniautíček, skvělé karaoke, bowling, šipky, kulečník, různé deskové hry, které jsem absolutně nepochopil, divné šachy, návštěva restaurací, zbraně, Mr. Shakedown a spousta dalších, kterým se můžete věnovat. Anebo taky nemusíte. Hloubka Yakuzy je jen na vás. A to je peckoš.

Netušil jsem, že když se mě Yoshio zeptal, co jsem hrál naposled, myslel opravdu naposled. Trhl jsem sebou ve vířivce, když mi jeden z jeho bodyguardů náhle prostřelil hrudník. Ještě jsem přerývaně dýchal, když se ke mně sklonil ten druhý, v ruce dlouhou sai a bodl mě do levého oka. Za šíleného řevu jsem tím pravým viděl zbytek svého zrakového nervu, jak se napíná za povytaženým okem z důlku. Když mi propíchl to zbývající, začal jsem ztrácet vědomí. Poslední, co si pamatuju, je, jak se ke mně Yoshio naklonil a zašeptal: "Ahoj, Claude, pozdravuje tě Kenji.." Kapka mé krve z očního důlku mu potřísnila tetování.

Venku začíná být mrtě zima po večerech, takže jsem si vždycky udělal ovocný čaj nebo Caro s mandlovým mlékem, natočil a posunul monitor směrem na postel, natáhl reproduktory, ztlumil podsvícení klávesnice, vzal do ruky gamepad a zachumlal se pod deku. Ano, je to tak, moje vyčerpávající příprava na hraní Tomb Raideru může směle soupeřit s tím, co prožívala Lara Croft v tomto dobrodružství a v některých ohledech ji i překonat, o tom snad není pochyb.

Tentokrát jsem se s ní podíval na Sibiř a panečku, že mi byla zima, jen jsem se podíval na obrazovku! Jak se tak Lara třásla, než si našla první kempingové místo, odkud pak mohla fast-travelit, mohl jsem v klidu posoudit, že grafika je naprosto skvělá. Líbily se mi dungeony, líbilo se mi prostředí opuštěné sovětské základny i zatopené pozůstatky monumentálních chrámů. Též zvuky jsou na skvělé úrovni, jen jsem musel trochu na začátku šašit s hlasitostí mluvy.

Hra velmi svižně střídá poklidnější části s těmi akčními, nepamatuji si, že bych se někdy vyloženě nudil. Je fakt, že ke konci už jsem přeskakoval nacházené svitky a záznamy, ale nemám pocit, že by mi to nějak ublížilo v pochopení příběhu. Neurazí, snad bych i řekl, že trochu nadchne, protože jsem se chtěl dozvědět, jak to celé dopadne. Jasně, klišé větší než používání slova "rekord" v titulcích senzacechtivých zpráv o počtu nakažených covidem, ale i tak, mírně od vyloupávání pistácií zkroucený palec nahoru.

Super bylo prozkoumávání mapy, pocit ze střelby, vylepšování a hledání skrytých věcí. To mě bavilo hodně. Opět ke konci už jsem na to kašlal, ale stejně to OCD ve mě křičelo, i když nejspíš méně než kámoši, kteří musí na chatě poslouchat tvojí muziku. Dobré bylo i postupné odemykání nových schopností postupem příběhu a jejich následné využití, ať už pro postup v příběhu, nebo při plnění nepovinných lokací.

Na druhou stranu moc mě třeba nebavilo lovit zvířata. Taky hádanky mohly být složitější, ono když ti někdo tak nějak pokradmu naznačuje, že jsi možná dement, který by to nezvládl, tak to mi sebevědomí nezvedne. A když už, tak Lara začne každých 10 vteřin plácat tu samou větu o tom, co máš udělat: "Hmm, třeba musím pohnout nějakým kamenem." Pohneš kamenem. "Jo, takhle je to správně, ty bejku jeden!" (to s tím bejkem jsem si možná jen vymyslel). Taky to zaměření na RPG prvky a v podstatě kopírování modelu Uncharted, ne že by mi úplně vyloženě vadilo, ale přece jen jsem fanda původních dílů, mám raději řešení hádanek než střílení a lovení, abych mohl nést víc nábojů. A ještě bych zde zmínil konec, kdy jsem místo gamepadu (ani nevím, jestli je zde autoaim, nepoužívám ho) musel vzít do ruky starou dobrou myš a klávesnici, protože při těch hordách nepřátel jsem umíral častěji než pasažéři Boeingu 737 MAX.

Doporučují 3 ze 3 Lary Croft ze Survivor Timeline a 3 ze 4 Fatalityů.

Není divu, že policajti v Americe jdou od devíti k pěti, když mezi jejími členy pobíhá, či přesněji řečeno belhá se, Ethan Thomas. Ethan Thomas, agent FBI, který vydrží běžet asi tak deset vteřin (a to jen na rovince, jakmile se objeví schody nebo i nakloněná plošina, je konec), potřebuje na popadnutí dechu vteřin dvacet a neumí si zastrčit pistoli za opasek, aby ji měl k dispozici později.

Příběh je takový (pod)průměrný - honíte se za sériovým vrahem, který zabíjí sériové vrahy. Přitom po vás jdou všichni bezdomovci světa, pár policajtů a občas nějaká ta nadpřirozená bububytost. Tady bych rád zmínil přerostlou řeznici, pěkně jsem si s ní užil (ten souboj). Atmosféra je dobrá, sice je to další účastník mistrovství světa ve vrzání dveří a praskání žárovek, ale za mě ok. Tomu dopomáhá i grafika, která sice zestárla hodně, ale zejména v úrovni se strašidelným barákem, kdy jsem musel sestoupit po vratkých schodech do sklepa (jasně, že jsem si vzpomněl na Evil Dead 2 a nechtěl jsem tam jít :D), byla super. Zvuk velmi dobře doplňuje kulisu a celkově bych tedy technickou stránku považoval za největší plus.

Ze zbraní chcete jen dvě - požární sekyru nebo perlík. Jednak jsou to nejsilnější zbraně z pohledu zranění a jednak jsou často vyžadovány pro postup dál (sekyrou rozštípat dveře, perlíkem rozbít zámek; maximálně se dá ještě použít páčidlo na několika místech). Nemá moc smysl sbírat jiné, nebo je jakkoliv střídat, zbraně se neopotřebovávají. Klasický postup byl taser, sek, sek, kop. Soubojový systém mě tedy nijak nenadchl a palné zbraně raději ani zmiňovat nebudu.

Vyšetřování je úplně o ničem, nástroj se vybírá automaticky a jen mačkáte jedno tlačítko. Nemůžete si číst třeba zápisky z předchozího šetření, vidíte jen next objective. Ani nevím, jestli jsem se dozvěděl, proč chcípaly ty vrány. Před každou misí byl krátký briefing, kde pořád mleli o umírajících vránách (ty můžete sbírat různě po levelech, sice je to k ničemu, ale můžete), ale fakt nevím, proč. Tenkrát to asi bylo zjevení, dneska jen mírně nadprůměrná hra.

Mohlo by se zdát, že tenhle komentář stojí za starou belu, pořád jenom hate, jak by řekl Řezník. Ale to není pravda. Stojí minimálně 10 Kč, protože je do výzvy. A za každé minus k tomuto komentáři sériový vrah koťátek Bůh zabije sériového vraha myší koťátko.. Analogie s příběhem Condemned: Criminal Origins? Náhoda?

Někde jsem četl, že je to jako Talos Principle. Jo, vlastně v popisku je to zmíněno. Pěkná blbost. Jediné, co mají tyto dvě hry společné, je žánr. Ale společný žánr má i X-Art a 2 girls 1 cup.

Jinak je mezi nimi diametrální rozdíl. Tam, kde Talos Principle exceluje a dotahuje žánrové mechanismy a filozofii k dokonalosti, tam Turing Test připomíná jeho nedomrlého brášku, který nebyl utracen v rámci strategie managementové eutanázie ostravské zoo. Ve hře neexistuje jakákoliv výzva mimo asi dvou nepovinných místností. Obtížnost se nikterak nestupňuje, nijak zvlášť nepřibývá možností či schopností hlavní hrdinky postupem hry, všechny úrovně vypadají na chlup stejně.

Příběh se sice snaží o filozofický přesah právě stejně jako Talos Principle, ale jeho styl je absolutně nezáživný a nesourodý. Možná jako trenažér uspávacího textu by soupeřil s tímto komentářem nebo orodováním prezidenta spolku Euro v Česku za Euro v Česku.

Ani moc nerozumím tomu, když to tak po sobě čtu, proč jsem původně dal hře 60 %, asi jsem byl rád, že už je konečně za mnou. Po připomenutí, jak je v ní všechno sice tak nějak funkční, ale přesto maximálně průměrně, musím jít na 50 %. Není to dehonestace, je to reálné hodnocení. Opravdu - hru si zahrajte a jestli jí dáte více jak 60 %, tak si nechte nasazené ty růžové brýle a běžte té slečně konečně říct, že jste do ní blázen.

První ze série GO, která se u mne na telefonu či jinde představila. Tahová puzzle hra zabaví při dlouhých jízdách veřejnou dopravou (pokud ovšem nejste její řidič) a sem tam je schopna vám i na chvíli potrápit mozek. Sérii Tomb Raider mám hodně rád, obzvlášť její první instance, a tak z trojice Deus Ex, Hitman a Lara Croft vyhrála ona. Kozy, no.

Přiznám se, že příběh jsem nikterak nevnímal, stejně tak ukryté předměty, které jsem sbíral, jen když jsem je zahlédl. Nepřišel jsem na to, zda mají na něco vliv, nebo ne. Nevím, jestli některé levely nabízejí vícero řešení, ale z jejich velikosti a políček bych řekl, že ne. Zvuková stránka, grafika i ovládání jsou dost průměrné. Takže proč má ale ode mne Lara Croft GO 70 %?

Hlavním a jediným důvodem je fakt, že je to tak příjemná oddechovka, že nemůžu jít níž. Těšil jsem se, až si v metru zapnu pár levelů. Nejde o žádnou zákysovou hru, nepotřebujete k ní návod a většinu levelů dáte na první nebo druhý pokus. Ten "falešný" pocit, že jste mega dobrý, je tu super. Sice nejste až tak dobrý, protože ta hra je fakt jednoduchá, ale chápete. Jsem prostě dobrej :D

Na Apex Legends přešlo dvoučlenné jádro mého bývalého týmu Blow z Quake Live v podstatě vzápětí po jeho vydání. Čili netrvalo dlouho a i mě lanařili do trojky. Já jakožto 30letý mládenec, do té doby zvyklý na jiné trojky, s úsměvem odmítal namítaje, že jsem již z her vyrostl a staré časy už se nikdy nevrátí. Párkrát jsem si s nimi skočil, častokrát jsem chcípl, moje K:D ratio bylo asi 0.5 a tak i celkem brzy se mnou přestali moji bývalí spoluhráči hrát.

Nabídky na jiné trojky se však po 31. roce přestaly objevovat a jal jsem se tedy vyhledat Discord, kde bylo stále vše v pořádku a hrál se zde Apex. Moji dva bývalí spoluhráči si našli jiného do třetice. Píchla ve mně žárlivost, tak to ne.

Pamatuju si ty začátky:

Kámoš: Chceš Skullpiercera?
Já: Na co se to dává?

Kámoš: Kdybyste někdo našel heavy mag, pingněte mi ho.
Já: Jak to vypadá?

Hrozný.

Baví mě plnit denní i týdenní challenge. Postavy jsou dost rozdílné a za každou se hraje trochu jinak. Některé jsou slabší, pravda, jiné silnější, ale vývojáři se o balanc snaží častými patchi a změnami. Se sezónou 5 pak přidali i Questovou linii, která vás zase nutí o něco častěji se přihlašovat do hry.

Samotný gameplay je velmi zábavný. Jde o celkem rychlou (i když v rankedu kolikrát kempící), reflexy bystřící hru, která moc chyb neodpouští (ranked je více vyvážený skillově, ale taktičtější). Je třeba se naučit zbraně a najít si takové, které vám vyhovují. Osobně mám nejradši asi Longbow, full auto Prowler a Havoc. Naopak nejméně rád, celkem překvapivě, hraju se zbraněmi s light náboji - R301, R99 a podobně. Taky celkem nemusím bolt action sniperky (Sentinel a Kraber), i když si na ně začínám zvykat.

S postupně nahranými hry a hodinami jsem se však začal ve hře orientovat mnohem lépe a rychleji, a hlavně i můj starý skill (CHACHA) se začal znovu objevovat. Momentálně v Season 5 mám K:D ratio 1.51, přičemž za celou dobu hraní mám hrozivých 0.70 - i z tohoto ukazatele je zřejmé, jak slabý jsem byl v počátku a jaký je to rozdíl oproti dnešku. Z kempící lamky, která hraje opatrně a neumí zaregovat na náhlou situaci, se ze mě ve většině her stal tahoun a myslím si že i celkem dobrý team leader. Především se však vrátily ty staré dobré časy, kdy jsme byli bezstarostní, měli na hraní čas a nic nás netrápilo. Samozřejmě tomu nahrála situace s koronavirem, ale myslím, že budeme skákat i do budoucna.

Pozor: zlé jazyky tvrdí, že Tom Clancy zemřel na infarkt právě po dohrání Splinter Cell: Conviction.

Jako nefalšovaný fanoušek úvodní trilogie jsem s klidným srdcem po několika pokusech přeskočil Double Agent, počkal pár (deset) let a poté se se stejným minimálním očekáváním jako na prvním rande s holkou z Tinderu, která má na profilu napsáno, že dělá jógu a jejím cílem je procestovat celý svět, pustil do Conviction.

Sam Fisher chce najít vraha v černé dodávce, pod kterou zemřela jeho dcera Sarah. Vydává se tak na, pro hráče, strastiplnou cestu plnou hněvu a automatických odprásknutí nepřítele. Příklon k akci jsem rozhodně s povděkem nekvitoval a kde to šlo, uplatňoval jsem stealth postup. Ten je proti právě prvním třem dílům okleštěn více než tibetská práva v Číně, Sam ztratil spoustu svých pohybových dovedností, mezi které patří roznožka, různé rychlosti pohybu, projití úzkým prostorem nebo efektní lámání vazu zavěšený pod stropem. Zmizelo i vyslýchání nepřátel, respektive můžete (musíte) vyslýchat předem dané osoby. Jak? Takhle:

Nic ti neřeknu, Same, můj šéf by mě zabil.
Zmáčkni E a tím třískneš nepřítelem o cokoliv, k čemu stojí zády.
Jo, dobře, poslal mě Igor, ale víc ti neřeknu, Same, můj šéf by mě zabil.
Zmáčkni E a tím třískneš nepřítelem o cokoliv, k čemu stojí zády.
Dobře, Irena je naživu, ale nemůžu ti říct, kde, Same, můj šéf by mě zabil.
Zmáčkni E a tím třískneš nepřítelem o cokoliv, k čemu stojí zády.
Fajn, držíme ji ve skladišti, ale když ti řeknu kde, Same, můj šéf mě zabije.
Zmáčkni E a tím třískneš nepřítelem o cokoliv, k čemu stojí zády.
Koněvova 25, New York.
Vyslýchaný umírá.

Mezerník dělá uplně všechno. Kolikrát se mi stalo, že jsem za sebou úspěšně zhasl - rozsvítil - zhasl - zavřel dveře. Nebo jsem chtěl otevřít okno (1) a proskočit jím (2), místo toho jsem přeskočil krok 1 a rovnou rozmlátil sklo, protože jsem se koukl o centimetr výš.

Sam alespoň neztratil svůj pověstný humor, bohužel jím šetří více než Valve novými díly Half-Life, nicméně když už něco vypustí z pusy, stojí to za to. Délka hry není nijak závratná, což je v tomto případě klad, hra příjemně odsýpá, levely jsou sice dost lineární, ale spousta z nich je hezky udělaná. Stealth tu pořád celkem funguje, ale občas se přestřelce nevyhnete, což je škoda. Na zvukové úrovni se mi Conviction velmi líbil a za to mu dávám velké plus.

Celkově asi doporučuji, ale nečekejte od toho víc než nenáročnou odpočinkovou skoro-střílečku se stealth pasáži.

Ty kráso, kdyby tahle hra byla rovnou Return of the Titanic, tak bych si mohl udělat dedukci vlastní smrti:

Fatality
byl usherlockován
Lucasem Popem (tvůrcem Papers, Please)

Takhle ta hra funguje. Najdeš jméno, přiřkneš mu jeho osud a případně i kým byl tento osud doručen do vlastních jater. Možností je tu na 3 stránky, od roztrhání přes utonutí, propíchnutí, prošpikování, probodnutí, umrznutí, přepadnutí, otrávení, onemocnění až po sebevraždu. Některé mají i podmožnosti, třeba ta sebevražda může být spáchána zbraní, provazem, nožem nebo harpunou. Škoda, že nejméně třetinou těchto způsobů nikdo neumřel, jsou tam jen na odlákání pozornosti.

Opravdu každá scenérie okamžiku smrti má obrovské kouzlo. Přestože je grafika monochromatická, je detailně vykreslená a nabízí obdivuhodnou plejádu detailů, které se budou hodit k identifikaci jednotlivých členů posádky. Tenhle týpek třeba sice nikde explicitně nezařval, ale byl naposledy vidět v kapitole VII, jak ztrácí balanc na hraně ráhna při vysokých vlnách narážejících do Obra Dinn. A támhleten týpek měl sice tělem projetý kus dřeva, ale plazí se přes čtyři scény za záchranou. Jak a kde sakra umřel?

Obra Dinn mě plně dostala do svých spárů v jedné z prvních scén, kdy je pověšen námořník a čtyři exekutoři trestu smrti na něj z pokleku vystřelí a tím ho zabijou. Obrazovka blikne, poprvé vidím tuhle scénu. Přijdu blíž k odsouzenému, všímám si čtyř trajektorií projektilů. V deníku označuju, že umřel zastřelením. Objeví se otázka kým? Cože, všichni čtyři na něj stříleli z pěti metrů, nebyl to jeden! Tak se asi udusil tím oběšením, no. Kochal jsem se okamžikem, hledal jsem další detaily. A zcela náhodou jsem se podíval na viselce za zády střelců. Vždyť ho tři z nich minuli! Tenhleten ho zastřelil sám, já to vidím. Kdo to je??

Neznámý námořník
byl zastřelen
neznámým námořníkem

Úžasný pocit zadostiučnění bylo to hlavní, co mě motivovalo hrát a dokončit Return of the Obra Dinn. To, že vždycky jsem našel to, na co jsem se soustředil, abych našel. V principu logická dedukční hra nijak nenapovídá, nenapomáhá, je nekompromisní, ale ne úplně z nejtěžších a to mi vyhovovalo. Hrozivý příběh sice nehraje žádný velký prim, je tam spíše kvůli tomu, aby se vysvětlila všechna úmrtí, ale též jsem jím byl fascinován. Po dokončení jsem si i přečetl jeho rozbor pro pochopení co nejvíce detailů.

Parádní záležitost, kterou nedoporučuje 56 z 60 členů posádky.

Parádní karetní rogue-like záležitost, která mi poskytla již přes 150 hodin ohromné zábavy a toto číslo se bude i nadále navyšovat, protože chci dát ten Ascension Level 20, himlhergot kruciprdel. Kravina, fakt. Aktuálně se plácám na 20. levelu. Pardon, občas mě ta hra dokáže tak vynervit, že si připadám jak pacient s Assburgerem.

Ke Slay the Spire jsem se dostal přes Twitch, kde jsem kdysi náhodně klikal na streamy ve snaze oddálit učení se na důležitou certifikaci a zaujala mě už na první pohled a na učení jsem se vyprcal (vyprcat se (na něco) = vykašlat se (nářečně). Fatalityův slovník naučný; pozn. autora). Jádro hry je velice snadné. Začínáte vždy se stejným balíčkem karet a před vámi leží randomizovaná mapa (nebo chcete-li strom), kudy se můžete ubírat. Už tady můžete plánovat svou cestu. Na ní potkáte obyčejné nepřátele, elitní nepřátele, ze kterých padají relikvie, bezpečná tábořiště, kde se můžete vyléčit nebo vylepšovat karty, obchodníky s židáckými cenami, truhly s relikviemi nebo náhodná setkání.

Je na vás, jestli si naordinujete bezpečnější cestu přes více tábořišť a kupců, nebo přes více bitev a tím pádem i vyšší riziko, ale i šanci na lepší odměny.

Premisa základních balíčků karet je jednoduchá. Půlka jich dává zranění, druhá půlka je obrana. Postupem času se naučíte ostatní karty, kterých je přesně tolik, aby jejich získání bylo celkem reálné, obzvlášť u vzácných karet. Osvojíte si fungující kombinace, např. zdvojnásobení vaší obrany a schopnosti neztrácet obranu po ukončení vašeho tahu (tzv. turtle, kde hrajete víceméně bezpečně; tato strategie je velice účinná, ale získat obě potřebné karty je dost těžké a navíc jsou obě velmi drahé - v základu 5 many celkem plus další armor, který si musíte házet). Další dobrou kombinací je rychlé lízání karet a hraní velmi levných útočných karet (ideálně za 0 many). Díky tomu, že hra je hodně o skillu (a ještě víc o náhodě, to je pravda), musíte opravdu přemýšlet, jakou strategii zvolit. Taky ale musíte managovat svůj balíček. Když ho budete jen rozšiřovat, vaše šance na správné kombinace se rozmělní a bude vám k ničemu.

Ve hře můžete získat neomezené množství relikvií, což jsou samostatné předměty, které vám dávají v naprosté většině případů nějaký pozitivní efekt, např. manu navíc, lepší lízání karet, obranu, větší sílu nebo odolnost, aplikují debuffy na nepřátele, a podobně. Relikvií je ve hře strašně moc a získáváte je opět náhodně u obchodníků, bossů, za poražení Elite nepřátel a občas v náhodných událostech. Někdy jsou i negativní nebo neutrální (nedělají nic), ale ty jsou výjimečné.

Nejvíc mě na tom baví to, že je to dost těžká hra, obzvlášť Ascension. To je mod, který se odemkne po dohrání jednoho runu a každým dalším levelem přidává na obtížnosti. Třeba že jsou obyčejní i elitní nepřátelé silnější, máte menší počet slotů na lektvary, začínáte s menším počtem životů, ve vašem balíčku karet je prokletá karta a tak dále. Vy se s tím musíte popasovat a přizpůsobit tomu svou strategii.

Na výběr jsou 3 rozdílné postavy, každá z nich má odlišný základní set svých karet, a každá se hraje hodně rozdílným stylem. Nejvíc mám nahráno za Ironclada, který je celkem vyvážený co do obrany i útoku. Pak je tu Silent, která se specializuje zejména na otrávení nepřátel a hraní co nejvíc karet během jednoho tahu. Nakonec je tu do party Defect, který ovládá umění chargování orbů a jeho precizní zvládnutí je jen pro zkušené Slayeristy.

Tenhle komentář bych mohl napsat dvakrát tak dlouhý, protože je to zatracená zábava. Když mám chvilku, zahraju si pár bojů, klidně i v metru cestou do práce. Určitě doporučuji alespoň vyzkoušet všem, je škoda, že tu tento klenot má jen 8 hodnocení.