Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Marcel / 30 let / You gotta do what you gotta do / Praha (ČR - kraj Praha)

Komentáře

« Novější Starší »

Slay the Spire

  • PC 90
Parádní karetní rogue-like záležitost, která mi poskytla již přes 150 hodin ohromné zábavy a toto číslo se bude i nadále navyšovat, protože chci dát ten Ascension Level 20, himlhergot kruciprdel. Kravina, fakt. Aktuálně se plácám na 11. levelu. Pardon, občas mě ta hra dokáže tak vynervit, že si připadám jak pacient s Assburgerem.

Ke Slay the Spire jsem se dostal přes Twitch, kde jsem kdysi náhodně klikal na streamy ve snaze oddálit učení se na důležitou certifikaci a zaujala mě už na první pohled a na učení jsem se vyprcal (vyprcat se (na něco) = vykašlat se (nářečně). Fatalityův slovník naučný; pozn. autora). Jádro hry je velice snadné. Začínáte vždy se stejným balíčkem karet a před vámi leží randomizovaná mapa (nebo chcete-li strom), kudy se můžete ubírat. Už tady můžete plánovat svou cestu. Na ní potkáte obyčejné nepřátele, elitní nepřátele, ze kterých padají relikvie, bezpečná tábořiště, kde se můžete vyléčit nebo vylepšovat karty, obchodníky s židáckými cenami, truhly s relikviemi nebo náhodná setkání.

Je na vás, jestli si naordinujete bezpečnější cestu přes více tábořišť a kupců, nebo přes více bitev a tím pádem i vyšší riziko, ale i šanci na lepší odměny.

Premisa základních balíčků karet je jednoduchá. Půlka jich dává zranění, druhá půlka je obrana. Postupem času se naučíte ostatní karty, kterých je přesně tolik, aby jejich získání bylo celkem reálné, obzvlášť u vzácných karet. Osvojíte si fungující kombinace, např. zdvojnásobení vaší obrany a schopnosti neztrácet obranu po ukončení vašeho tahu (tzv. turtle, kde hrajete víceméně bezpečně; tato strategie je velice účinná, ale získat obě potřebné karty je dost těžké a navíc jsou obě velmi drahé - v základu 5 many celkem plus další armor, který si musíte házet). Další dobrou kombinací je rychlé lízání karet a hraní velmi levných útočných karet (ideálně za 0 many). Díky tomu, že hra je hodně o skillu (a ještě víc o náhodě, to je pravda), musíte opravdu přemýšlet, jakou strategii zvolit. Taky ale musíte managovat svůj balíček. Když ho budete jen rozšiřovat, vaše šance na správné kombinace se rozmělní a bude vám k ničemu.

Ve hře můžete získat neomezené množství relikvií, což jsou samostatné předměty, které vám dávají v naprosté většině případů nějaký pozitivní efekt, např. manu navíc, lepší lízání karet, obranu, větší sílu nebo odolnost, aplikují debuffy na nepřátele, a podobně. Relikvií je ve hře strašně moc a získáváte je opět náhodně u obchodníků, bossů, za poražení Elite nepřátel a občas v náhodných událostech. Někdy jsou i negativní nebo neutrální (nedělají nic), ale ty jsou výjimečné.

Nejvíc mě na tom baví to, že je to dost těžká hra, obzvlášť Ascension. To je mod, který se odemkne po dohrání jednoho runu a každým dalším levelem přidává na obtížnosti. Třeba že jsou obyčejní i elitní nepřátelé silnější, máte menší počet slotů na lektvary, začínáte s menším počtem životů, ve vašem balíčku karet je prokletá karta a tak dále. Vy se s tím musíte popasovat a přizpůsobit tomu svou strategii.

Na výběr jsou 3 rozdílné postavy, každá z nich má odlišný základní set svých karet, a každá se hraje hodně rozdílným stylem. Nejvíc mám nahráno za Ironclada, který je celkem vyvážený co do obrany i útoku. Pak je tu Silent, která se specializuje zejména na otrávení nepřátel a hraní co nejvíc karet během jednoho tahu. Nakonec je tu do party Defect, který ovládá umění chargování orbů a jeho precizní zvládnutí je jen pro zkušené Slayeristy.

Tenhle komentář bych mohl napsat dvakrát tak dlouhý, protože je to zatracená zábava. Když mám chvilku, zahraju si pár bojů, klidně i v metru cestou do práce. Určitě doporučuji alespoň vyzkoušet všem, je škoda, že tu tento klenot má jen 8 hodnocení.

Pro: Kombinace, karty, náročnost, 3 postavy, mody, relikvie, Ascension

Proti: Náhoda

+12

Super Mario Bros. 2

  • NES 80
POZOR! NEKLIKAT NA TENTO KOMENTÁŘ. POZOR! NEKLIKAT NA TENTO KOMENTÁŘ! POZOR! NEKLIKAT NA TENTO KOMENTÁŘ!

Klikl(a) jsi. Hmm. Jsi rebel jako Kensuke Tanabe, který v Nintendu dostal za úkol udělat prototyp plošinovky pro amerického druhého Maria, splácal něco dohromady a ... dostal červenou. Zavolal proto Shigeru Miyamotovi, dal s ním hlavy dohromady, trochu tu plošinovku vylepšili a posléze na tomto torzu Nintendu navzdory vydali Yume Kōjō: Doki Doki Panic.

Rebelové ale byli i v Nintendu, koukli na ni, řekli si, "Tak to zkusíme, třeba to nikdo nepozná.", vzali ji, pouze přeskinovali hlavní postavy a vydali Super Mario Bros. 2 pro Ameriku. To nevymyslíš!

Super Mario Bros. 2 je dost těžká hra a bez quick save funkce bych byl nahranější než Epic Store po vyfouknutí Metra Steamu. Oproti jedničce je tu velké množství změn, mezi ty nejlepší řadím vertikální zaměření, občasné logické překážky (někdy se lze k cíli dostat více cestami), nové bedny s power upy (dočasné znehybnění nepřátel, likvidace všech nepřátel na obrazovce) a náznak příběhu. Naopak mě celkem štvalo, že nepřátele nemůžete zabít skokem na hlavu, i když to má své opodstatnění, stejně jako jejich nekonečný respawn. Bez nich by totiž hra nešla dohrát. Stejně tak jsem si zvykl na vytahování zeleniny ze země. Hodně mi chyběly podvodní levely, které jsem měl v prvním Mariovi moc rád. Ty pouštní mě moc nezaujaly, snad kromě tekuteho písku.

Vtipné jsou jména některých nepřátel. Logická hádanka: který nepřítel se schovává pod názvem Bob-omb (2 body)? Je tu i náznak příběhu, ale ten konec to úplně zakopal stejně jako v DLC k Alanu Wakeovi.

Před každou úrovní (je jich tu jen 20 oproti 34 z předchozího dílu) si můžete vybírat ze 4 hratelných postav, které se mírně liší. Stejně jsem ale hrál jen za Maria, protože se mi s princeznou stalo, že jsem nedoskočil na plošinku s klíčem ve třetím světě, a ani za Satana jsem s tím nemohl nic udělat. Legendy praví, že Super Mario Bros. 2 jde dohrát s každou z postav. Vygooglil jsem si to a musí to být pravda, protože pro dokončení Yume Kōjō: Doki Doki Panic ji musíte dohrát za všechny čtyři postavy. No to určitě.

Pro: 4 hratelné postavy, hudba, hratelnost, logické překážky, power upy

Proti: Obtížnost, krátké, respawn nepřátel

+11

Super Mario Bros.

  • NES 85
Japončíky vymyšlený anglicky mluvící instalatér z Itálie vypadající jako Mexikánec co skáče jako černoch a chytá mince jako žid. Podprahový vliv multikulturního Sorose byl nevinným dětem distribuován již v roce 1985 a ty z něj šílely. Já taky. Mario byl, je a bude zárukou kvalitní zábavy kdykoliv a kdekoliv.

32 krátkých levelů sfouknete rychleji než Michal Hašek svou rigorózní práci, ale na rozdíl od něj vám už to nikdo neodpáře. Pokořili jste Maria, herní legendu. Možná jste během hraní nalezli skrytá aktivní políčka, která vám přidala nějaké ty body. Možná jste dokonce našli cestu k warp zónám do jiných světů a přeskočili tak značnou část herní doby. Nebo vám možná vypršel čas při hledání správné cesty v Bowserově hradu. Anebo jste možná World 1-1 hráli ne v Mariovi, ale v nějaké jiné hře.

Mario je ze stejné kategorie jako Tetris. Jednoduchý a geniálně nadčasový.

Pro: Mario, hudba, hratelnost, easter eggs

Proti: Krátké

+9

Grand Theft Auto: Vice City

  • PC 90
♪♬Billie Jean's not my lover, she's just a girl who claims:♫♪ Nedozvěděl jsem se, co tvrdí Billie Jean, protože mi na mém babeťáckém low end rádiu přerušili vysílání se zprávou o uzavřených mostech kvůli blížícímu se tornádu. Ty kráso, vždyť jsme na Miami, bylo tady snad někdy nějaké tornádo? Samozřejmě, že žádné nepřišlo. Celých 40 hodin herní doby jsem hledal vstup do meteorologické stanice, abych jim ukázal svoje tornádo. Kalašnikádo.

V rámci opětovného dohrání jsem poprvé u jakéhokoliv GTA pokořil 100 %. Rozhodně nejhorší mise byla Hotring, variace na Nascar v kombinaci s Destruction Derby. Vůbec mi to nešlo, ale vždyť poor & stupid jsem, tak jak to? Trochu jsem bojoval i s Vigilante misí (policista), ale po zpřístupnění Hunteru to byla pohodička.

Když srovnám první nebo druhé hraní po vydání Vice City a nyní v roce 2019, tak mi hodně chyběla radost z plnění misí, taková ta překvapenost. Tenkrát jsem byl naprosto unešen, když jsem s motorkou skákal po střechách, abych rozzářil kozičky Candy Suxxx, když jsem byl svědkem Philovy "nehody v Nikaragui při plnění armádních povinností", když jsem ve slow motionu odstřeloval Kubáncům kedlubny pro haiťanskou tetu Poulet. Tehdy to byla jedna z nejlepších her všech dob; nyní už je sice ve všem překonaná (mimo bombastického soundtracku, duh!), ale pořád stojí za to si ji zahrát.

Líbila se mi možnost kupovat nemovitosti, z nichž některé nabízely zajímavé mise (především Malibu Club, Papírny a nejlepší Filmové studio). Postavy nejsou bohužel moc využité, nedostanou mnoho prostoru a tak z nich vyčnívá pouze Mr. Lance Vance Dance a Phil, ale ten jen protože byl i ve trojce.

Pro Vice City je dostupný Reborn mod, který doporučuje všemi devíti prsty hrdý majitel Samsungu. Ten přidává spoustu grafických featur z PS2 a Xbox verze, opravuje velké množství bugů a dovoluje i majitelům nových počítačů si tuhle klasiku zahrát.

Pro: Město, soundtrack, mise, helikoptéry, Hunter, nemovitosti, Tommy

Proti: Zub času, Tommy padající z motorek

+29

Goodbye Deponia

  • PC 75
Napíšu to naprosto otevřeně a natvrdo. Rufus je ten největší idiot jakého jsem kdy ve hrách potkal. A to hodnotím po odehrání trilogie Depo... Počkat, trilogie?

Zpátky do roku 2012, kdy Daedalic vyhlašovali, že Deponia bude trilogie, nech si to všichni zapamatují! A pak vydali čtvrtý díl.

Třetí část německé komické adventury je rozhodně nejobsáhlejší a také nejkomplikovanější. V průběhu děje se hlavní hrdina Rufus naklonuje na tři totožné postavy, mezi nimiž můžete volně přepínat a také si předávat předměty a tady jsem se chytal méně než u článku JXD, zda máme právo hasit hořící sebevrahy (spoiler: nemáme).

Přiznám se bez mučení, že v podstatě celou hru jsem hrál s návodem, což obvykle dělám jen výjimečně, ale tady musíte kombinovat věci, které vůbec nedávají smysl, Goodbye Deponia je šroubována ad absurdum. První dvě Deponie jsem dával všechno na všechno, a nějak to časem prošlo. Tady je ale tolik aktivních míst, tolik možností, co a kde zkusit, že se ztratíte velmi rychle. Kozel v Broken Swordu byl sice horší než bosá chůze po střepech, ale v Deponii je to jako kdybych si do ran od těch střepů ještě sypal dobrovolně sůl.

Dabing, hudba a ozvučení se mi líbilo hodně. Huzzah songy byly opět na jedničku. Všechny Deponie jsou celkem kvalitní adventury, ale jsou těžké jak peklo. Často i své fóry přehání více než já ve svých komentářích, někdy až do trapnosti a to se mi nelíbí (ne, že jsou trapné, ale že je přehání více než já!). Konec byl dobrý, i když jsem nechtěl, aby končil cliffhangerem. Ale je fakt, že filozof Jagger kdysi řekl, "Nedostaneš vždy co chceš.".

Pro: Huzzah, adventura, minihry, hudba

Proti: Těžké, trapnost

+15

Rayman Origins

  • PC 80
Rozhodně jeden člen party zfetovaných negrů s kleštěma a letlampou Marsella Wallace, který si se mnou trochu zablbnul. Návrat k vyšší obtížnosti, který byl poznávací značkou úplně prvního Raymana, mě v některých levelech doháněl k šílenství. Rayman Origins má průměrnou hrací dobu 14 hodin, mně zabral 21. Provokující obrazovku objevující se po několika marných pokusech s dotazem, zda chci vůbec pokračovat, jsem upřímně nenáviděl.

Na rozdíl od mnoha ostatních jsem neměl větší problémy s parkourem za unikajícími truhlami nebo s odemčeným bonusovým levelem - oproti některým úrovním z hlavní linky jsem to bral jako balzám. Vždy jsem chtěl posbírat všech pět Electoonů (dokončit aktuální úsek, najít v něm dvě skryté místnosti a nashromáždit 300+ Lumíků) a to byl onen kámen úrazu. Občas se mi stalo, že jsem docválal do cílové rovinky s 294 Lumíky. Občas se mi stalo, že jsem přehlédl klíčové schované dveře. Nemít služební notebook, mnohokrát bych si praštil. Jenže nakonec se mi to vždycky povedlo a dostavil se slastný pocit zadostiučinění. Toho Rayman nabízí přehršel, pokud stejně jako já bažíte po vyzobaném světě.

Hudba krásně sounáleží v eufonii s pestrou grafickou stránkou hry. Když se daří a levely svištíte jedna báseň, budete mít na tváři blažený úsměv, jak to všechno do sebe pěkně zapadá. Rayman Origins je řemeslně skvěle odvedená práce, neměl jsem sebemenší problém s technickou stránkou hry. Líbily se mi i získávané dovednosti, nejvíce plavání, které mě opravdu bavilo a raymanovský podmořský svět je vskutku nádherný. A trochu i nebezpečný.

Pro opravdové fajnšmekry jsou tu i medaile za získání 350 Lumíků v úrovni a každou můžete zkusit pokořit za neúprosný časový limit. Na to už jsem se však vykašlal, neboť nervy mám jen jedny. Cože? Vzhůru na Rayman Legends?

Pro: Hudba, úrovně, satisfakce, svižnost, plavání

Proti: Frustrace, délka, bossové, vrtulka

+13

Tomb Raider

  • PC 85
  • PS1 90
Na obalu pevné kulaté, ve hře ostřejší než poslední Trumpův tweet na Kimovu adresu, ale čert to vem. Lara Croft odstartovala dodnes trvající mánii sexuální fantazie podstatné části mužské populace a já nejsem výjimkou. Její přednosti však nejsou jedinými přednostmi prvního Tomb Raidera.

Dalšími v pořadí jsou ponurá atmosféra, pozoruhodné monumentální lokace, adventurní část a skvělá hudba. Za hudbu ubírám PC verzi 5 %, kde některá hudba chybí úplně, což na jednu stranu jde lehce vyřešit modem, na stranu druhou jsem ušetřený čas mohl věnovat mému oblíbenému nicnedělání.

Úplně poprvé jsem Laru poznal na demoverzi, kdy ta nám tak zavoněla, že jsme brzy koupili za jářku židovských 1599 Kč verzi plnou (a poté i další čtyři pokračování) a i několikrát ji jako děcka dohráli. Zřejmě i proto moc nerozumím, když někdo tvrdí, že je těžká, nebo že nechápe, jak se skáče. Dojdu k okraji, skočím dozadu, rozběhnu se a skočím. Halo? Střelba je automatická jako úspěšné absolvování maturitní zkoušky na soukromé škole a zde se opět jen projeví nespokojenost těch, co syslí náboje do lepších zbraní, protože co kdyby náhodou? Sice ti po dohrání zbyde 1000+ nábojů v UZI a přes 40 lékárniček, ale hej.

Mně vždycky imponovala rozlehlost zdejších úrovní a některé opravdu vypečené věci, jako umístění železných cihliček do Midasovy dlaně, aby zezlátly. Level s místnostmi Atlase, Damokla a dalšími byl také naprosto skvělý, stejně jako Colloseum a jiné. V podstatě moc nemusím akorát poslední mapy, kde se proháníte v útrobách Atlantidy.

Tomb Raider 1996 byl opravdu průkopník, a i když některé jeho další pokračování byly o fous lepší, stále zůstává v mém srdci a dodnes si ho rád zahraju. Jo a představte si výše zmíněné výtky některých hráčů ve verzi na PS1, kde nebyl libovolný save, ale dalo se ukládat jen u krystalů. To byla vojna!

Pro: prostředí, hudba, lokace, délka, atmosféra, Lara

Proti: závěrečné levely, chybějící hudba (PC)

+44

The Crow’s Eye

  • PC 55
Dokonalejším příkladem průměru jsou už snad jen poslední příspěvky Ridleyho Scotta ve Vetřelčí sáze - španělští tvůrci vsadili na ponurou atmosféru proloženou logickými hádankami á la Amnesia, ale mimo vrzání dveří se budete obávat pouze častých technických bugů. Vše, co The Crow's Eye může nabídnout, je přinejlepším průměrné:


1) odkrývání střípků příběhu o několika zmizelých studentů před téměř dvaceti lety okořeněný všude se povalujícími zvukovými a textovými záznamy společně se šíleným záporákem s tak protivným hlasem, že byste raději hlasovali pro aktuální song od Kryštofů jako adepta na novou českou hymnu,

2) logické hádanky s trochou té fyziky v podobě hmotnosti krychlí, které se nestydatě opakují a přejí se dříve než situace kolem Stramaccioniho ve Spartě,

3) grafické zpracování jdoucí ruku v ruce s bugy, ať už grafickými v podobě problikávání zaprášených oken či zhasínání světel v určité vzdálenosti, nebo technickými, kdy se zaseknete za překážkou a jediným východiskem je znovunahrání pozice,

4) sbírání a výroba předmětů je vcelku výsměch, když si vyrobíte jen tři předměty za celou hru a ani to úplně nemusíte,

5) a v neposlední řadě atmosféra, na které měla celá hra stavět, je narušena již po úvodních 30 minutách hry, kdy Vám dojde, že větší strach máte i z ukliknutí se k restartování počítače po nainstalované aktualizaci.

Pro: Krátké, pasáž ve stokách

Proti: Průměr skrz naskrz

+10

Alice: Madness Returns

  • PC 70
První díl mě minul, ale pamatuju si dobové recenze na Madness Returns a jak se mi ta ponurá atmosféra líbila. Skákačky mě docela baví a když jsem tehdá se svou bárkou zabrousil do mělčin zátoky pirátů, vyzvedl Alenku z mořského dna a vybrousil zase ven, v první řadě mě překvapila velmi špatná optimalizace a díky ní jsem Alenku vydržel hrát pouhých pár minut.

Alice: Madness Returns je tak trochu staromilská plošinovka, kvůli kameře sem tam frustrující, zbytečně delší o dvě hodiny, s dokola opakovanými herními principy a postupy, a přesto stále zábavná. Prostředí, jaké vykreslil American McGee a jeho tým, je krásné a nápadité. Já si vzpomínám na Alenku v říši divů jako pohádku a on to všechno vzal, zamíchal do toho trochu Burtona a Gaimana se špetkou Del Tora, a vytvořil fantaskně pokřivený, neúprosný svět, který doplnil vhodným hudebním doprovodem. I přes svůj hudební hluch si některé tóny vybavím i teď.

Trochu mi vadila absence více nápověď, resp. aby hra byla trochu více user-friendly. Musel jsem si hledat, co který upgrade konkrétně vylepšuje, občas jsem se v některých hádankách ztrácel, obzvláště v otevřeném prostředí (dům z karet na nebesích), někdy jsem nechápal postup příběhu, k čemu jsou nalézané vzpomínky, proč některé sběratelské lahve jsou modré a jiné zelené, a podobně. Hra Vám nijak nenapoví.

Asi jako většinu lidí mi imponovaly úrovně v Londýně, i když to bylo jen držení šipky dopředu, ale tam nejvíce vynikla zdejší svérázná stylizace Alenčina světa. Ani ostatní světy nejsou vůbec špatné. Příběh příjemně odsýpá a jeho hlavní premisu budete znát zhruba od poloviny hry. Ta by mohla být o ty dvě hodiny kratší, ovšem i tak nabízí nemalou porci kvalitní hopsací zábavy.

Easter egg s Razem z Psychonauts potěšil :)

Pro: grafika, hudba, atmosféra

Proti: Delší, optimalizace, kamera

+13

Stardew Valley

  • PC 85
Já tyhle hry moc rád nemám. Ty, které vám nabízí velkou volnost, takové, co vás naoko nijak nesvazují, ale kolem krku už máte hozenu smyčku z neúprosného denního časového limitu a energie/životů vaší postavy. Hry, které jsou sandboxem, kde jsou mraky činností. Mívám pocit, že na rozdíl od lineárnějších her nestíhám všechno, co bych chtěl, že mi něco každý hrací den uniká. Třeba skončí jaro a já jsem nestihl něco udělat a musím čekat do dalšího jara. A během té doby to určitě zapomenu.

Takže, Stardew Valley jsem si vybral od Kwokyho jako jednu z odměn za výkony v DH Masters. Věděl jsem, co mám čekat, viz výše, přesvědčila mě však vysoká hodnocení a mé odhodlání tomu dát opravdu nejvíc. Došel jsem do poloviny léta, tedy nějakých 15 - 20 hodin jsem v tom strávil a opravdu jsem se snažil, ale nešlo to jít dál. Ty všechny možnosti se na mě tak nabalily, že jsem nevěděl, co dělat dřív, nevěděl jsem, k čemu je co na craftění, kde vzít ty předměty na craftění, jestli jít do dolů, jak to, že nemůžu vařit a tak dále. Standardní postup u této kategorie her. Přestal jsem to hrát.

O několik měsíců později...

Z obýváku slyším povědomé tóny Stardew Valley, zvědav jsem se šel podívat. Spolubydlící si ji koupil na Nintendo Switch a hrál ji v obýváku a hned mi ukazoval svoji skromnou farmu. Začal se mě vyptávat, co má dělat dál, já jsem si sedl vedle něj do papasánu a spolu jsme takto projeli podstatnou část jara. Strašně mě bavilo sledovat, jak to hraje, jak absolutně bez stresu kašle na doly, kašle na rybaření, kašle na kupování zvířat, jen si tak rozšiřuje svoji zahrádku s vědomím, že brzy se mu investované peníze vrátí a s tímhle boostem půjde všechno rychleji. O dost odlišný přístup ode mě, který musí vždy vše prozkoumávat do posledního detailu.

Druhý den jsem si zapnul novou hru a najednou mě to strašně chytlo. Od té doby se spolubydlícím "soupeříme", kdo je dál v postupu (já), kdo donesl více věcí do zdejšího Komunitního centra (já), kdo má lepší zahrádku (on) a tak dále. Jednou na mě ráno zaklepal, že už se asi půl hodiny snaží chytit nějaké vzácnější ryby a jestli mu s tím nepomůžu. Já jsem rybařením strávil hodně času a tak v tom mám velkou praxi a ony dvě ryby jsem mu celkem bez problémů nachytal. Jindy zase pomohl on mně s jiným postupem.

Nebýt faktu, že si to spolubydlící koupil a hraje "proti mně", už bych Stardew Valley asi moc šancí nedal. Dodatečný sociální aspekt a odlišný přístup mě ale přiměl ke znovurozehrání a jsem za to velmi rád. Stardew Valley opravdu nabízí obrovské množství, co dělat. Musel jsem začít brát fakt, že dneska nestihnu ty doly dojet do poslední úrovně, že to nestihnu ani zítra, protože musím zalévat zahrádku, a že ten autobus opravím až za rok, protože jsem nestihl chytit jednu rybu, ale že tyhle všechny věci prostě nevadí, protože pak budu zase chytřejší a budu mít o to víc peněz, protože jsem je investoval do své farmy.

V zimě prvního roku jsem šťastně ženat s Penny, chovám krávy, kozy, prasata, slepice a kachny, za přízně paní Štěstěny chodím hledat minerály do dolů, začal jsem sledovat kalendář a nosit narozeninové dary obyvatelům městečka, mám připravený plán setí na jaro, kolem mě skáče milující pejsek Timmy a chystám se koupit si Lávovou katanu, abych v dolech nepižlal silnější potvory tak dlouho. Ale víte jak, na pohodu. Když to nebude dneska, bude to zítra. Nebo za týden. Díky Kwokymu a spolubydlovi :)

Pro: sandbox, hudba, vztahy, zahradničení, doly, odemykatelné věci, questy, relax

Proti: sandbox

+14

Hero of the Kingdom

  • PC 60
Popisek na Steamu mi sliboval největší dobrodružství mého života. Jedno z mých největších dobrodružství je noční cesta v připitém stavu z Letňan na Anděla, kdy jsem se mimo jiné svezl s dvěma neznámými chlapíky autem a byla to tak podezřele dlouhá jízda, že jsem už držel kliku dveří, že vyskočím za jízdy a uteču, dostal málem po hubě v zamčeném baru s holýma lebkama, snídal s bezdomovcem svíčkovou a zažil nejdelší hodinu hrůzy, kdy mi nešly vybrat peníze z bankomatu a nemohl jsem si po těch peripetiích ani cálnout autobus domů. Teda dost odvážný popisek! :) A to když jsem nakonec opravdu vše překonal a dojel do Českých Budějovic, na nádraží unaveně klesl do sedačky MHD a po půl hodině stanul před svým domovem, zjistil jsem, že jsem si nechal v Praze klíče.

Vzal jsem si k srdci radu z komentáře leebigha, namazal šlachy a šel na to. Ale stejně mě bolely, i když mi hra zabrala necelé čtyři hodiny. V podstatě jen klikáte a ne, není to tak roztomilé jako u Botaniculy. Příběh je velmi jednoduchý, nenadchne, ale ani neurazí. Brnkací hudba Vám i za tu krátkou dobu stihne brnkat leda na nervy a při hledání houbiček a vajíček a bedýnek a zlatých vajíček a perliček jsem ji musel dost stáhnout. V mokřadech byla dobrá, ale jinak nic moc. Chtěl bych vidět DuDua, jak by se dobrovolně mučil jejím posloucháním.

Mechanika hry je celkem zábavná. Protože je hodně krátká, nestihlo mě začít nudit procházení světem a klikáním akcí. Dokonce jsem si i v práci přes den chvíli počítal, kde je nejvýhodnější spánek, kolik se vyplatí čeho kde koupit a kde naopak prodat a vydělat na tom. Ke konci už jsem měl strašně moc peněz, to je ale klasická věc u tohoto typu her.

Trochu bylo ze začátku psycho pamatovat si, co který obchodník nabízí, protože jich je tu požehnaně. A ke konci jsem naopak pořád nevěděl, kde jinde nakoupit léčivé lektvary, než u léčitele za jídlo. Jenže jídlo nemám, všechno prodávám a mořit se s chlebem, klik klik, bolela mě ruka jak když mi bylo šestnáct (placený smích, aplaus, Simon mačká zlatý čudlík). Tak jsem si dal tu práci a prošel poctivě celou mapu, abych zjistil jiný způsob. Dá se - za pytel nějakých kytek. Jenže ty jsem už všechny vytěžil a prodal za goldy! Hledám dál a tady ten úplně poslední obchodník prodává ty pytle kytek. Takže se to dalo. Vlastně mi dochází, že s tím chlebem by to bylo míň kliknutí..

Hru můžu doporučit, ale s výhradami. Hra je tak krátká, že Vám rychle uteče a pokud na hry nekladete nějak velké nároky, určitě Vás na pár hodin zabaví. Je jednoduchá a vcelku i přátelská na pochopení, k čemuž pomáhá i česká lokalizace.

Pro: krátké, obchodování, koncept

Proti: hudba, klikačka, skryté objekty

+21

Vampire: The Masquerade - Bloodlines

  • PC 85
Dlouho se mi nedařilo najít parádní RPG s dospělým příběhem, hutnou, tísnivou atmosférou, širokými možnostmi vývoje postavy a smysluplnými mechanikami. Měl jsem ho hledat ale už před třinácti lety :)

Vampire: The Masquerade - Bloodlines dodnes nikterak neztratila své kouzlo a v kůži křehké, svůdné příslušnice klanu Toreadorů, se kterou jsem šel s každým, kdo chtěl (mimo toho špekouna Chunka) jsem dostal kvalitní porci zábavy se špetkou strachu. Některé lokace jsou vyloženě strašidelné, ať už je řeč o proslulém domu na pláži u Santa Monicy, ale trochu jsem se bál i v nahrávacím studiu snuff filmů nebo v podzemních prostorách pana protetika a dalších. Jiným druhem hororu pak byly podzemní kanalizace vedoucí do doupěte Nosferatu, tam jsem musel dokonce sáhnout po návodu, protože jsou poměrně rozlehlé a velmi špatně jsem se v nich orientoval.

Z běžně dostupných lokací jsem si nejvíce oblíbil Hollywood, protože to byla jedna velká třída, kde jsem se nemohl ztratit, a pak úvodní Santa Monica, naopak nejméně jsem měl rád Downtown, protože jsem přijel taxíkem, do svých apartmánů jsem musel klusat půlku mapy a pak do klubu anarchistů zase zpátky přes celý bulvár na druhý konec. "Zkurvenej taxikář", říkal jsem si, "nemůže mě hodit, kam chci?" No a na konci hry mě hodil přesně tam, kam jsem chtěl. Nebo kam chtěl on? Já chtěl z města! :) Chinatown nebyl špatný, ale questy v něm začaly být nezajímavé a bylo jich pomálu. Ze hry jsem cítil, že chce své finále trochu oddálit, asi jako když občas musíte myslet na babiččinu svraštělou kůži při sexu s náruživou dvacítkou.

NPC jsou zde uvěřitelné bytosti, které se chovají smysluplně (samozřejmě v rámci možností, nájemní vrazi v důchodu či Jeanette by mohli vyprávět do aleluja), nejsou tu z jejich strany žádné zbytečné myslšuky, hrajete si na vlastním písečku a v závěru se rozhodujete dle osobních preferencí. Můj konec: Nespojil jsem se s nikým, chtěl jsem vládnout sám. Camarilla mi přišla moc úzkoprsá, anarchisti zase moc anarchističtí, Asiati nesympatičtí a LaCroix slizký.
Myslel jsem, že situaci zlepším. Neodolal jsem a sarkofág otevřel. BAM!


Bohužel dodnes i přes nesčetné neoficiální patche přetrvávají některé bugy, pouze zmíním mizející neinteraktivní NPC a neviditelné bariéry. Úsměvná mi přišla stealth mechanika, kdy v poslední lokaci jsem chodil skrčený a za mnou komando týpků vrážejících do mě a křičících Who's there? Sam Fisher by záviděl. Celkově jsem si ale hru nesmírně užil. Pravděpodobně si ji brzy zopakuju, lákají mě ti šílení Nosferatu, kteří se musí plížit kanály a nikdo se s nimi moc bavit nechce ...

Pro: Atmosféra, příběh, vývoj postavy, hudba, délka, World of Darkness lore

Proti: Bugy, kanalizace

+29

Disney's Hercules Action Game

  • PC --
Mít sílu a penis jako Herkules bylo mým snem od té doby, co se v jeho seriálu poprvé objevila divoká seXena. Když pak později táta přinesl PlayStation a s ním i Herkula, jal jsem se vysvětlovat načtené staré řecké báje a pověsti, pročež jsem dostal facáka, že to nikoho nezajímá. Už to zřejmě bude promlčené pro sociálku.

Příběh je velmi jednoduchý; Moiry předpoví Hádovi, že brzy protne pět planet přímku a tehdy vypustí na svět Titány z jejich vězení v Tartaru a stane se vládcem světa. Vše má ale svůj háček a zde má název Herkules. Sledujeme jeho vzestup na tréninku a jeho cestu za Hádem, na které ho potkají různé překážky, od padajících kamenů, kentaurů nebo krvežíznivých vran. Objeví se zde i ikoničtí bossové jako např. Medusa se zvětšenou štítnou žlázou nebo Hydra, které usekáváte hlavy jako džihádista John bezvěrcům, či rozzlobený minotaur. Proletíte se také na Pegasovi.

Hrát Herkula před téměř dvaceti lety a dnes je mimo zadýchanější grafiky a nostalgie stejné. Občas se nešikovně ovládá a mohl by být delší, ale jinak se jedná o kvalitní zábavnou plošinovku s dobrými nápady a level designem, obzvláště pak vynikající jsou Théby, hudba příjemně dokresluje pohádkovou atmosféru a hledání skrytých písmenek a váz Vás motivuje k opakovanému hraní. Doporučuji.

Pro: Bossové, levely, hudba, Théby, nostalgie

Proti: Místy prkenné ovládání, krátké, grafika

+7

Twilight Struggle

  • PC 90
Nejlepší desková strategická hra převedená do digitální podoby mě překvapila stejně jako anoncovaná omluva Hradu Peroutkově vnučce. Hraje se to skvěle, je to bez bugů, interface za vás hlídá všechny důležité aspekty hry a veškeré potřebné informace naleznete za jedním kliknutím.

Deskové verze jsem se dosyta nahrál s kamarády a samozřejmě se občas stávalo, že jsme si sem tam, posilněni trochou alkoholu, nevšimli efektu karty či jsme si jen nebyli jisti, jak zahrát posloupnost události. Tyhle všechny problémy řeší právě počítačová verze. Navíc možnost měřit síly s hráči z celého světa mě vždy lákalo a to nejen u této hry.

Ve hře je přítomen tutoriál pro úplné nováčky, můžete si prohlédnout jednotlivé karty, jejich efekty a také pozadí jejich událostí. Každá karta představuje reálnou historickou událost, postavu či má nějakou jinou vazbu na období Studené války. Pokud jste tedy fanoušky poválečného zápolení dvou světových velmocí, a to i s ohledem na podobné tančení kolem (jaderného) holokaustu jako Babiš se svými výroky o táboře v Letech, soupeření ve vesmírném závodu nebo vás jen těší nastolovat komunismus v Československu (fakt díky), zde si to užijete dosytosti.

Zažil jsem bitvy, kdy jsem prohrál do třetího kola v rámci Počátku války. Zažil jsem bitvy, kdy jsem byl po přechodu do střední fáze hry jen dva body od prohry a přesto jsem průběh dokázal zvrátit a v epickém boji vyhrát v posledním kole. A zažil jsem i bitvy, kdy jsem já nebo soupeř vzdal hru s odkazem na smůlu v hodech kostkou. Hra se sice ovládá kartami, ale přítomna je zde i kostka. Na ni se však vymlouvají jen slabší kusy jako já, zkušení hráči dokážou vliv náhody eliminovat svou pozornou hrou.

Nejvíc mě na hře baví ta soutěživost. Fotbalovou terminologií řečeno hra začíná za stavu 0:0, karty jsou obdélníkové, kostky šestistěnné a stát se může cokoliv. Hru od hry se zlepšujete, lépe hrajete soupeřovy události a zkušeněji si hlídáte klíčové země jednotlivých regionů. Do toho hraje celkem příjemný hudební dobový podkres, který se ale záhy oposlouchá. Hudba je také prokládána památnými výroky představitelů jednotlivých mocností, např. hláška JFK "Neptejte se, co může udělat vlast pro Vás, ptejte se, co můžete udělat Vy pro svou vlast!" (Ask not what your country can do for you, ask what you can do for your country!) a další. Jediným dalším minusem je, že občas nenaleznete vhodného protihráče (podobné ELO, délka zápasu - např. na 45 dní hrát hru nechci či detailnější nastavení hry), ovšem nic Vám nebrání založit si hru vlastní a počkat si na připojení.

Zkrátka jasně a stručně: Jsou to šachy. S kartami, žetonky vlivu a mírným vlivem náhody, ale jsou to v zásadě šachy. Královská hra. Miluju ji a tak není co řešit.

Pro: Nejlepší desková hra, všechny efekty hlídá program, soutěživost, online hraní, dobová atmosféra Studené války

Proti: Opakující se hudební smyčka, občas není k nalezení vhodný protihráč

+9

Psychonauts

  • PC 80
Dost zajímavá a především bláznivá plošinovka, kterou bych originalitou rád přirovnal k Beyond Good & Evil. V táboře pro začínající psychonautiky, špióny s psychickými schopnostmi, začne kdosi unášet děti a sbírat jejich mozky, pomocí nichž chce ovládnout svět. Zní to šíleně? Tak to počkejte, až budete jako King Kong dobývat mrakodrapy v mozku zmutované obří ryby jménem Linda, pomáhat vyhrát falešnému skutečnému Napoleonu Bonaparte v jeho válečné deskové hře nebo řešit »děsivou« konspirační teorii o .. mlékaři (pro mě nejlepší mise).

A to je jen malý výčet toho, co zde na vás čeká. Hra obsahuje velmi vtipné scénky a naproti tomu za pár minut dokáže připravit takřka hororový zážitek. Každá jednotlivá postava v dětském táboře má svoji vlastní cestu, své vlastní já a některé vám i Razputinovi přirostou k srdci. Postupem ve hře získáváte psychické dovednosti, mezi kterými jsem si nejvíce oblíbil Levitaci, Štít a Telekinezi. Jednotlivé dovednosti se vám po dosažení určité úrovně zlepšují (nejdříve na každé 10. úrovni, později na každé 5.).

Nejvíce mě na hře bavily všemožné reference. Třeba již uvedený King Kong, ale hodně mě pobavila scénka v Black Velvetopii, kde se odehrává milostný trojúhelník mezi Edgarem a jeho bývalou družkou Lampitou Pasionado. Edgar však Lampitu nachytal inflagranti s Dingem Inflagrantim. Na střední škole Edgar přišel podobně o svou tehdejší přítelkyni s panem Deanem LaGrantem :) A takových hračiček řečiček je tu požehnaně.

Psychonauts není úplně dokonalý, chyby jsou však pouze technického rázu. Občas jsem se zasekl na skluzavce a musel jsem znovunahrávat pozici, zlobivá kamera je evergreen podobných titulů a sem tam mi přišla na škodu i jistá roztahanost, kdy, přiznám se, jsem občas zívnul. Celkově bych však hru výrazně doporučil každému milovníku plošinovek, zbytek by se měl připravit na klasické neduhy těchto her.

Pro: Vtipné, zábavné, originální, reference a narážky, hratelnost

Proti: Občas roztahané, technické bugy, kamera

+13

FTL: Faster Than Light

  • PC 80
Viděli jste Battlestar Galacticu? FTL je podobný koncept - skáčete před rebely (Cylony), kteří se vás snaží zničit, potřebujete předat důležité dokumenty (najít Zemi) a na své cestě pustým vesmírem musíte řešit podobné věci, jako zda proti tomuto náletu zapnout štíty na maximum nebo všechno vsadit na jednu kartu a zprovoznit veškeré útočné systémy, či při infiltraci své lodi se s nepříjemnými záškodníky vypořádat ať už tváří v tvář nebo jejich udušením při otevření přechodových komor.

Hra se generuje náhodně, tudíž každý průlet je jiný a události jsou náhodné, někdy jdou na ruku, někdy vám zatápí už od začátku. Taky záleží na složení posádky, nejlepší je mít ji složenou z různých ras, čímž se často zpřístupňují unikátní možnosti při těchto náhodných událostech, a ty bývají nejvýhodnější. Kdybych měl dát příklad náhodné události - narazili jste na loď, která vás žádá o pomoc s obřími pavouky. Risk je zisk a pošlete tam tedy svou posádku a buď se vše povede a jste odměněni, anebo naopak vám jeden člen posádky nenávratně zemře. V tomto případě risk nebyl zisk :)

V základní hře je poměrně málo zbraní, málo dronů, málo celkově všeho. Proto je tu dodatečný obsah, který mi hru opět o něco prodloužil. Nejlepší věcí je konec vaší lodi. Teda ne, že by jednoho nenaštvalo přijít o vypiplanou loď v předposledním sektoru, ale... Když se mi infiltrovali tři silní padouši, nestihl jsem mikrovat svou posádku a 3 ze 4 mi zabili. Plameny mi zachvacovaly polovinu lodi a hrozilo, že klekne i systém kyslíku, posledního hrdinu jsem tedy okamžitě poslal do místnosti s rozvodem kyslíku, aby ji opravil, jenže ta hořela. Mikroval jsem svého pilota proti přesile ohňů a místností bez životadárného kyslíku. Povedlo se a poslední hrdina zemřel v jistě neskutečných bolestech z popálenin, při kterých se ještě dusil. Pěkně hnusná smrt.

Velice zábavná rogue-like hra ve vesmíru, kterou se mi povedlo dohrát (na easy) asi až na dvanáctý pokus. Ovšem měl jsem neuvěřitelné štěstí právě na ty náhodné události. Je to hra na občasné zahrání, jeden úspěšný pokus se však dokáže protáhnout i na dvě hodinky.

Pro: náhodné události; vylepšování lodi; rasy; pokročilý obsah

Proti: v základní verzi málo zbraní, dronů; náhodné události; krátké

+16

The Lord of the Rings: The Battle for Middle-earth

  • PC 75
Hope remains!

Kdo v roce 2004 neviděl režisérské verze Pána prstenů, neznal českou parodii Pár pařmenů a nehrál Battle for Middle-earth, byl totální loser. Já jsem však tenkrát neviděl ani klasické verze, Pár pařmenů jsem nazýval kravinou a v BfME jsem hrál pouze skirmishe, a tak v rámci herní výzvy jsem se alespoň rozhodl tuhle jehlu v kupce nekvalitních her dle filmu konečně dohrát. #loserforever

Zárukou kvality je silná předloha, zkušené ruce vývojářů s C&C: Generals a osvědčený systém hrdinů převzatý z WarCraft III. Jednotliví hrdinové, mezi kterými najdeme všechny členy společenstva jako Gimli nebo Legolas plus i postavy z druhé strany barikády, jsou velmi silní a se svou narůstající úrovní si odemykají nové schopnosti a kouzla. Aragorn tak může třeba na posledním levelu povolat malou armádu nemrtvých, která se postará o všechny trable. Levelovat však mohou i jednotlivé jednotky a tak přijít o vypiplané, přesto bezbranné, rohanské jízdy na Nazghúlovi dokáže navodit podobné pocity jako při úmrtí elitního vojáka v XCOM. Jednotky můžete také upgradovat. Ke konci už jsem měl nesmrtelnou armádu hraničářů se zápalnými šípy, které kryli strážci s kovanými meči a mithrilovým brněním. Sweet.

Sice se mi líbil systém levelování, ale hra je díky tomu velice jednoduchá. V několika málo prvních misích jsem kempil, expil své jednotky a v pozdější části hry jen přejel mapu přes A-move (pohyb s útokem). Také mi vadil malý zoom, kdy třeba Helmův žleb jsem si nemohl prohlédnout v celé jeho kráse a moje třístovková armáda se mi vůbec nevešla na monitor :) Zub času ohlodal na samé kosti grafickou stránku a ovládání hry je trochu těžkopádné, jednotky reagují se zpožděním.

Všude na hráče dýchá filmová předloha, ať už to jsou záběry z filmů, soundtrack z nich nebo ikonické bitvy, jako u Minas Tirith nebo o Helmův žleb. Mám teď téměř neodolatelnou chuť se na ně podívat, přestože nejsem přímo zapálený fanoušek Pána prstenů a to je opravdu velký klad této hry - pohltí vás naplno.

Pro: Atmosféra, délka, hrdinové, hudba

Proti: Malý zoom, jednoduché, grafika

+13

Chameleon

  • PC 70
Jako je chamelemon schopný ukrýt se klidně i mezi citrony, je i Chameleon takový schovaný diamant. Nebo alespoň byl v době vydání. Hrát totiž Chameleona v roce 2016 nepřináší téměř žádné překvapení či invenci.

Příběh je jednoduše průměrný a nenabízí žádný zvrat - bezejmenný CIA agent byl jako dítě svědkem vraždy svých rodičů, opustí agenturu a vydá se nalézt onoho vraha a své rodiče pomstít. Kapitol je celkem 17 a během nich jsem se podíval např. do Moldávie, Kolumbie, Irska nebo Afghánistánu. Mise jsou dost různorodé a díky totožnému enginu jako v Mafii i velmi hezké a detailní. Úkoly jsou pokaždé jiné a v tomto ohledu jsem byl spokojen.

Hudba je tradičně od Illusion Softworks perfektní, to už však nemohu říci o dabingu postav, které mi připomínalo německé béčkové filmy z osmdesátých let. S čím jsem byl spokojen ještě méně, byly náznaky potenciálu Chameleona. Nemůžete třeba skoro nijak odlákat nepřátelské stráže - žádné házení kamínků nebo plechovek, hvízdání nebo nějaký gadget. Jediný způsob je mimo jedné nebo dvou naskriptovaných událostí nechat se zahlédnout. Výběr vybavení na začátku mise by mohlo být super, kdyby to mělo na styl hraní vliv. Někdy si totiž nemůžete vzít střelné zbraně a někdy zase musíte, i když třeba nechcete. Akční pasáže hry mě absolutně nebavily; ne že by mi nešly, zas tak špatný nejsem :), ale Chameleon měl být stealth hra s možností akce, nikoliv stealth hra s akčními pasážemi. Nemůžete vykopnout dveře. Paklíč probíhá automaticky, žádná minihra. AI nepřátel je na velmi slabé úrovni. Taky mi na stealth hrách vadí, když můžete běhat v podřepu a nepřátelé vás neslyší, je to pak strašně jednoduché. Nepřátelé mají k dispozici granáty a vy ne. Nemůžete brát zbraně po mrtvých. Takovýchto více či méně závažných chybek, které po všech těch Metal Gear Solidech, Hitmanech a Splinter Cellech považuju za páteř stealth her, jsem v Chameleonovi našel hodně.

Teď to vypadá, že hru hlavně kritizuju a dávám nadprůměrné hodnocení. Chameleon si ho ale zaslouží. Hra příjemně ubíhá, diagram před každou misí se mi moc líbil, nikde jsem nepotkal žádný závažný bug mimo ten grafický (problikávání plakátů) a 5 % přidávám i za čecháčství. Ty mise jsou fakt krásné, už jen kvůli nim stojí za to Chameleona vyzkoušet.

Pro: rozmanité mise, grafika, hudba, délka hry, stealth

Proti: dabing, akční pasáže, chybky v designu hry (viz třetí odstavec)

+16

Metal Gear Rising: Revengeance

  • PC 85
MGR vybočuje ze své ikonické série více než AC­/DC s Axlem Rosem. Pamatuju si ty propagační materiály, které slibovaly nasekání melounu z libovolného úhlu. Nelhaly, ale raději jsem usekával nohy, ruce nebo kostičkované penisy a vytrhával míchu z těl svých nepřátel.

Téměř nenávistné pohledy na Raidena, coby hlavního hrdinu MGS 2, jsou už snad definitivně pryč a my si tak můžeme užít zatím poslední díl v chronologickém řazení série Metal Gear. Revengeance totiž patří do kánonu a odehrává se v roce 2018, tedy čtyři roky po událostech v Guns of the Patriots, avšak příběh je celkem nepodstatný. Jde tu totiž jen o jedinou věc, asi jako jestli Leo konečně toho Oscara dostane a za mnohem horší film, než byl Vlk z Wall Street, a to o zabíjení. V jádru je to kombinace DmC: Devil May Cry a Ninja Blade dotažená k dokonalosti pod dohledem Kojimy z pozice výkonného producenta.

85 % :) Co taky čekat od fanouška?

Dostat se hře pod hroší kůži může být pain in the ass kvůli tomu, že parry (zablokování nepřátelského útoku) je na stejné klávese, jako pokyn pro útok. Zvládnutí tohoto úskalí mi trvalo déle než je můj práh trpělivosti, ale nakonec se to povedlo, na rozdíl od vlhkého snu Drolina na vítězství Tottenhamu v anglické lize. Našetřil jsem si 200 000 herního platidla, abych si koupil mystický meč Gray Foxe (mimochodem je strašně OP) a sekal jsem to jedna báseň a plánuji si hru projít i na hard obtížnost. Pocit z hraní je po zvládnutí parry hodně opojný.

Raidena můžete kdykoliv ve hře upravovat - kupovat mu nové obleky mající vliv na hratelnost, upgradovat jeho zbraňový arzenál, vylepšovat jeho životy a energetické články pro Blade Mode až na 200 %, odemykat nová komba a tak dále. To stojí herní měnu, kterou získáváte za absolvované bitky, sesbírané odznaky, postup ve hře, a podobně. Některé speciální zbraně získáte za poražení určitého bosse. Hra je poměrně krátká (především poslední dvě kapitoly) a nejvíce času tak zabere precizní zvládnutí již několikrát zmíněného parry pohybu. Ozvučení je na špičkové úrovni a když provedete úspěšné Zandatsu a Raiden zařve Bullseye! nebo Dead on!, běhal mi vždy mráz po zádech. Během hry se tu objeví víceméně neznámé postavy, možná kromě Sunny Emmerich, příběh je tak akorát na hack'n'slash mlátičku a je správně japonsky bláznivý. Zkrátka hodně jiný Metal Gear, přesto však kvalitní. Musíte se mu ale dostat na zoubek a pokud nemáte více trpělivosti než Tomáš Berdych při čekání na vítězný grandslam, připravte se na docela dost frustrace. Ale jinak za mě palec nahoru.

Pro: Raiden, Blade Mode, odkazy a easter eggy na MGS sérii, hratelnost, odemykatelné předměty, VR mise

Proti: Zvládnutí parry, ne moc user friendly tutorial pohybů, délka hry

+8

BioShock Infinite

  • PC 85
Ka je kolo a to se otáčí.

Klaustrofobické prostory podvodního města Rapture vystřídalo možná ještě extrémnější vzdušné město a poprvé, když jsem chtěl vyzkoušet, zda hra disponuje neviditelnými zábrany, abych nepřepadl přes okraj, jsem trochu překvapeně vyjekl. To jsem nečekal. V roli detektiva Brooka DeWitta máte najít v prosluněném létajícím městě Columbii a přivést tu holku a Váš dluh bude splacen. Prostředí je už od začátku krásné. Fascinovalo mě chvíli se dívat do závratných dálav, kterak jednotlivé dílky Columbie poklidně poletávají a jako by lákají k jejich návštěvě. Za chvíli tam budu.

Poznávám nové lidi a všechno mě vede k právě probíhajícímu jarmarku. Nijak se neostýchám, jdu rovnou na střílnu a předvedu zde přítomným sličným dívkám, že střelba, střelba je moje. Jsem přece detektiv. Vypiju si lahvinku vína a něčeho ostřejšího, co se jmenuje Vigor. Mráz mi přejede po zádech, když se mi na chvíli objeví mžitky před očima a já si matně vzpomenu na to, jak jsem někdy možná střílel plasmidy po nějakém velkém stroji s důlním vrtákem místo ruky. Pak tahle představa přejde a já jdu k další atrakci.

Idylka zmizí záhy a krev se tu objeví tak náhle, jako exekutor před Vašimi dveřmi. To když odmítnete zostudit jeden pár právě na tom jarmarku můžete si ale vybrat je zostudit, lidi se z Vašeho chování zblázní, protože kdo by taky ne, a začne maso.

Pocit ze střelby a samotné akce je úžasný - nepřátelé nevydrží nijak moc zásahů (na normal), všude je spousta nábojů, lékárniček, soli pro používání vigorů. Tahle složka, která tvoří nejpodstatnější část BioShock Infinite, mě sice hrozně bavila, přesto mám pocit, že méně je někdy více. Můžete s sebou nosit maximálně dvě zbraně (je tu široký výběr, od klasické pistole přes vícero druhů samopalů, magnum, odstřelovací pušku až po raketomet, všechny nabízí velké množství upgradů) a tím se tempo přestřelek blíží rychlosti nárazu Paula Walkera do stromu (too soon?). Zbraň držíte v pravé, v levé máte zvolený Vigor (já jsem upřednostňoval vrány, které otravovaly nepřátele a pak nad jejich mrtvolami vesele skotačily) a v té třetí (neptejte se) máte jakýsi hák, kterým se přesouváte po jednotlivých částech Columbie a zblízka jím zasazujete nepřátelům poslední efektní rány, např. utrhnutím hlavy nebo jiným humánním řešením. Elegantní, rychle jsem si zvykl. Mně vlastně vyhovoval i systém z předchozích BioShocků, nikdy jsem moc nerozuměl, co na tom většině vadí.

Příběh nakonec. Příběh je skvělý, moc mě bavilo sbírat střípky z hlasových voxofonů, různých narážek během hraní i pomrkávání v podobě dvojčat, která vás provází celou cestu. Příběh by ubíhal sedmimílovými kroky, kdyby nebylo právě oněch přestřelek a také někdy otravnému backtrackingu (vracení se po již přešlých lokacích), až do závratného finále, které jsem už tak trochu očekával a přesto jsem byl naprosto spokojen, jak to dopadlo. Tedy až na jeden detail - chtěl jsem udusit sám sebe v kolébce :). Nemá cenu se snažit popsat příběh, už to tu za mě udělali jiní a lépe. Se slzou v oku vzpomínám na cestu na hřbitov za matkou Elizabeth, na to, jak jsem se poprvé zahákl na dráhu a svezl se šílenou rychlostí po Columbii, na první ustřelenou kedlubnu, první shození přes palubu a Songbirda. Měl jsem ho rád. Byl úžasný. Zahrajte si to, pokud jste tak ještě neučinili.

Elizabeth je skvělá společnice, která mi v boji nejednou přispěla náboji (když po Vás taková křehká dívenka hodí 25kg raketomet... nejpodivnější erekce), solí a jednou nebo dvakrát lékárničkou. Mám ji rád.

Ka je kolo a to se otáčí.

To infinity.

Pro: Columbie, Elizabeth, grafika, příběh, vrány :)

Proti: Backtracking, trochu víc akce, kratší

+14

Far Cry 3

  • PC 75
Dovolte mi ujasnit jednu věc: Far Cry 3 je přeskinovaný Assassin's Creed (dále jen AC). Musím lézt na věže, tak jako jsem v AC lezl na chrámy či kostely, abych si odhalil mapu. Jenže na rozdíl od AC, ve Far Cry 3 je to celkem nuda. Stačí hledat texturu lana svěšeného z kraje. A pak zmáčknout mezerník. Můžu tiše likvidovat nepřátele jedním tlačítkem. Když se chci schovat, neschovávám se mezi davy lidí, ale v trávě, princip je však stejný. Můžu dělat postranní úkoly, kterých je paradoxně možná víc, než příběhů v hlavní linii - zabíjení lidí, zvířat či různorodé Česká pošta úkoly (najdi a přines). Můžu osvobozovat tábory. Musím vylepšovat zbraně a dovednosti.

Hlavní kampaň ve Far Cry 3 je velmi krátká a herní dobu "zachraňuje" omáčka kolem. Je to jako bych přišel do Dobré jídelny, kde mám za 80 Kč polévku, hlavní jídlo, moučník a čaj. Zní to skvěle, že? Jenže pak vidíte, že polévku přenášejí v desetilitrových bílých plastových kýblech, ve kterých já doma vytírám podlahu. Tuhé maso vám připomene krušné časy obědů na základní škole a o bramborové kaši podobné konzistence vám vyprávěl své zážitky z vojny už váš děd. Všechno je to zalité litrem UHO. Na obalu od moučníku je informace, že pochází z Polska a na hrníčku s čajem je jasně viditelný otisk červené rtěnky. Čaj samotný je ovšem v pořádku.

Já ten oběd klidně sním. Dohrál jsem i Far Cry 3. Je to zábava a zároveň nuda. Chtěl jsem více střílení, více přímočaré akce a ne absolvovat šílený quick-travel fest, abych mohl krocnout divočáky, jen abych unesl více nábojů. Nechci koukat na "return to mission area otherwise mission fails". Chtěl jsem víc Vaase!

Vaas je obrovský klad této hry. Charismatický šílený záporák mě vždy navnadil hrát dál a byla škoda, že umřel tak brzo. Poker s Hoytem byl taky super.

Hru jsem dohrál na 100 %. Splnil jsem všechny postranní úkoly, nalezl všechny skryté předměty, vycraftil vše na max. Byl jsem však zklamán tím, že jsem za to ve hře nedostal skoro nic. Ve hře jsem strávil 21 hodin čistého času. Far Cry 3 bych doporučil si zahrát všem fanouškům Assassin's Creed, se kterým to má společného nejvíc. Holt Ubisoft. Bavil jsem se, ale replayabilita je, obávám se, téměř nulová.

Pro: Pocit ze střelby, možný stealth postup, hezká grafika, charismatičtí záporáci

Proti: velká podobnost s AC sérií, nulová replayabilita, krátký hlavní příběh

+11(17-6)