Metal Gear Solid V: The Phantom Pain

Konečně dohráno. Na youtube jsem shlédl ten úplný konec, protože by mi asi hráblo, než bych se k němu dopracoval. Ta hra mě nechtěla pustit a už jsem neměl sil. Dny, kdy jsem hrával celé dny, jsou za mnou a byl to trochu nezvyk. Takhle mě už dlouho nic nepohltilo. To by mohlo k verdiktu i stačit ne?

Každopádně sepíšu své dojmy. Prvně se přiznám, že jsem neměl rád Ground Zeroes. Jedinou taktiku, kterou jsem v tom viděl, bylo.. ehm.. vlastně nic. Nepřátele šlo na chvíli uspat. Což je mi vždy nepříjemné, ta vidina toho, že se nepřítel za chvíli probudí. Tak mi nezbylo než střílet. Nic jiného tam dělat nešlo. Bylo to jako přijít jako malý do toho největšího aquaparku na světě a rodiče vás dají do sprch a řeknou „sprchuj se pár hodin, pak pro tebe přijdeme.“ Aspoň jsem si tam vesele skákal za kameny a válel sudy. Absolutně se to nedá srovnat s tím, čím nakonec Phantom Pain je. Jednou z nejlepších her, kterou jsem měl tu čest hrát. Vyloženě se těším na druhé hraní, které mi zabere třeba rok, ale to je jedno…
Hrál jsem odhadem asi 60hodin a to jsem za prvé vůbec neposlouchal pásky a za druhé jsem si nevyhrál ani s bednou ani s D-Walkerem a v podstatě mise, které jsem dělat nemusel, jsem nedělal. Odhadem tak polovina hry mi tam zbyla. A tím myslím skutečně hry, ne jen nějakých pozlátek okolo. Pokud je hra o volnosti při řešení misí, každičká mise je její součástí a při každé jde zažít parádní pocity a adrenalin.

Grafika je špatná. Nefňukejme nad tím, občas dokáže překvapit, efekty počasí jsou super a skvěle se to hýbe. Jen ta kostičkovaná krev na tváři Snakea působila hrozně. Jinak se to dá.
Hra zajímavě dávkuje postup příběhem. Kdyby se dodrželo to, co v první kapitole (která se mi zpočátku moc nelíbila), tak bych si ani moc nestěžoval. Ale pak přijde kapitola druhá, která je na příběh bohatší, ale je dávkován naprosto příšerným způsobem. Plníte znovu ty samé mise a po třech splněných se na základně něco stane, vy přiletíte a spustí se cutscéna. Projdete tak přibližně 4 nové příběhové mise, které jsou nelogicky umístěné v side-op menu. Abych to rozvedl – v první kapitole je hromada misí, které nevypadají moc jako hlavní mise, přesto tam jsou umístěné. V druhé kapitole jsou v tom samém listu misí, ty znovu opakovatelné na obtížnější úroveň, kdežto ty posuvy v příběhu jsou najednou v menu side-op misí. Je v tom guláš a ke konci jsem se co nejrychleji snažil dodělat ty 3 side op mise, aby se mi trošku posunul příběh. Který opakuji.. je ve 2 kapitole nesrovnatelně lepší.

A celkově to působí hrozně nekonzistentně. Abych to shrnul.

1. Příběh v 1 části zklamal, ale misí bylo dost a byly zábavné.
2. Příběh v 2 části je naprosto boží, je ale dávkován skrz hromadu opakujících se úkolů.

Měla být prý údajně i třetí kapitola. A vše tomu trochu nasvědčuje. Mrzí mě to, protože s tím šlo lehce něco dělat. Nevidím důvod k tomu, aby první kapitola musela být tak monstrózně obsáhlá a zbytek vytlačila, když příběh pak obstojně pokračuje.

Tím jsem napsal asi jedinou větší výtku, kterou ke hře mám. Jinak je to naprosto bezkonkureční hra.

Nejprve jsem se nedokázal smířit s těmi zábavnými prvky. Myslel jsem si, že budou kazit atmosféru. Ale ve výsledku to působí naopak. Člověk ty věci dělá rád a nijak neztrácí pocit toho vážného tónu. Když jsem se dozvěděl, co je ještě možné ve hře udělat a co mi ušlo, tak nestačím zírat jak obsáhlá ta hra je.

nápověda: určité kazety mají efekt na nepřátele.

V misích si můžete dělat prakticky co chcete a je to asi první hra, která opravu dostává tomu slovu „volnost“. Ve všech ostatních je to jen iluze, ale tady je to opravdu volnost. Co se gameplaye týká, není možné uvést ani jednu výtku a jak jsem už uvedl, moc se těším, až to budu hrát znovu.

Menším záporem jsou postavy. Ve hrách jsou pro mě klíčové věci, které zde trochu chyběly (není chyba hry, ale toho, že preferuju jiný styl her) a tak jsem se aspoň těšil na hluboké emoce a depresivní příběh bandy fajn postav. Interakce s nimi tu ale skoro není a z drobných střípků (zmrzačený Kaz svou holí přetáhne děcko po ruce a to na něj vytasí zbraň) jsem měl vždy radost a vždy mi to taky připomnělo ten smutný fakt, že toho není víc. I když druhá kapitola to trochu dožene počtem cutscén.

Jediná příběhová linie, která naprosto předčila mé očekávání je Quiet. Nebudu spoilerovat, ale je to ze 70% důvod, proč sem i druhá kapitola tak líbí.

Hry vždycky beru jako prostředek ke sdělení určité vize vývojáře. A víc mě zajímá to, co se tou hrou snaží říct, než ta omáčka kolem. MGS: V byl na mě až moc obrovský. Což není vůbec ke škodě, jen jsem si trochu hůř zvykal. A na konci už jsem byl tak zdeptán možnostmi a rozsahem že jsem poslední hodiny hry trávil misemi jako „vyčisti minové pole“ nebo „ulov šakala“ abych si poodemykal zbytek příběhu, protože na složitější mise už nemám energii.

Takže verdikt – je to hra s kterou jsem chodil spát a s kterou jsem se probouzel. U Zaklínače 3 jsem skončil ve Skellige a u Bloodbornu jsem si dokázal dát den-dva pauzu. Tady ne. Při každé příležitosti jsem to zapínal. A tak moc na mě ta hra zapůsobila, i když nenabídla skoro nic z toho, co u her vyhledávám. Takže je to povinnost myslím pro každého.

K 100% by stačila jedna jednoduchá věc. Vyházet ty opakující se mise, nebo je alespoň hodit do jiného menu, aby nehyzdily ten list hlavních misí. Působilo by to pak uceleně jako Kapitola 1 a Kapitola 2, ne jako hlavní hra a pak bonus bohatší na příběh. A těch 5% musím srazit jen za to.

A je docela úsměvné, že lidé předpověděli asi veškerý děj hry, ještě než vyšla. Většina teorií, které jsem četl, se ukázala jako pravdivá.