Rozhodně jeden člen party zfetovaných negrů s kleštěma a letlampou Marsella Wallace, který si se mnou trochu zablbnul. Návrat k vyšší obtížnosti, který byl poznávací značkou úplně prvního Raymana, mě v některých levelech doháněl k šílenství. Rayman Origins má průměrnou hrací dobu 14 hodin, mně zabral 21. Provokující obrazovku objevující se po několika marných pokusech s dotazem, zda chci vůbec pokračovat, jsem upřímně nenáviděl.

Na rozdíl od mnoha ostatních jsem neměl větší problémy s parkourem za unikajícími truhlami nebo s odemčeným bonusovým levelem - oproti některým úrovním z hlavní linky jsem to bral jako balzám. Vždy jsem chtěl posbírat všech pět Electoonů (dokončit aktuální úsek, najít v něm dvě skryté místnosti a nashromáždit 300+ Lumíků) a to byl onen kámen úrazu. Občas se mi stalo, že jsem docválal do cílové rovinky s 294 Lumíky. Občas se mi stalo, že jsem přehlédl klíčové schované dveře. Nemít služební notebook, mnohokrát bych si praštil. Jenže nakonec se mi to vždycky povedlo a dostavil se slastný pocit zadostiučinění. Toho Rayman nabízí přehršel, pokud stejně jako já bažíte po vyzobaném světě.

Hudba krásně sounáleží v eufonii s pestrou grafickou stránkou hry. Když se daří a levely svištíte jedna báseň, budete mít na tváři blažený úsměv, jak to všechno do sebe pěkně zapadá. Rayman Origins je řemeslně skvěle odvedená práce, neměl jsem sebemenší problém s technickou stránkou hry. Líbily se mi i získávané dovednosti, nejvíce plavání, které mě opravdu bavilo a raymanovský podmořský svět je vskutku nádherný. A trochu i nebezpečný.

Pro opravdové fajnšmekry jsou tu i medaile za získání 350 Lumíků v úrovni a každou můžete zkusit pokořit za neúprosný časový limit. Na to už jsem se však vykašlal, neboť nervy mám jen jedny. Cože? Vzhůru na Rayman Legends?