Sice mám k Tomb Raider nulovou nostalgii, ale proč si nezkusit remake historicky zásadní a klasické hry. Tak jsem si Tomb Raider: Anniversary vyzkoušel a bylo to... eh, poměrně fajn.

Celkově mám smíšené pocity. Remake se rozhodně ovládá podstatně lépe než originální řízení tanku ve tvaru Lary, ale na druhou stranu i tak mě chvílemi Lařino skákání hrozně vytáčelo, většinou kvůli kameře. Příběh nejspíš zůstal z původní verze, protože je hloupoučký, plný velmi zapamatovatelných postav, jako jsou například francouzský záporák, záporák s kšiltovkou a Uzi, svalnatý záporák s nožem... mám pocit, že se dělo něco ohledně Atlantidy, ale moc jistý si nejsem. Rozhodně bych si příběhem nenechal kazit zkoumání velkých historických ruin :-)

Protože to je tu to nejlepší. Hledání správné cesty, skákání mezi polorozpadlými sloupy a uhýbání obřím bušícím mechanismům. Nejvíc jsem se bavil při hledání klíčů pro aktivování obrovské sochy, která otevře bránu, nebo při napouštění vody do nádrže v pyramidě, abych mohl doplavat k páce, která otevře cestu... to jsou ty nejzábavnější části hry.

Jenže pak je bohužel přeruší souboje a střílení. Poměrně mě fascinuje, že úctu k historii sice mladá dáma Lara má, ale k přírodě vůbec. Tolik zvířat už jsem dlouho nezastřelil. Medvědy? Máme. Tygry, pantery? Jasně že jo. Divné šavlozubé mumie? Taky. A z nějakého nepochopitelného důvodu hned ze začátku bez jakéhokoliv vysvětlení střílíme dinosaury včetně tyranosaura, protože proč ne, že jo. Střílení mi přišlo spíš otravné, a výrazně bych doporučil hrát na nejnižší obtížnost, ať přestřelky nemusí člověk opakovat.

Když to sečtu kolem a kolem, prostě takový průměr. Dohrál jsem, nelituju, ale vzpomínat nebudu.

Herní výzva 2024 - 8. Cesta do pravěku - Dohraj hru, ve které se vyskytují dinosauři.

Celeste navazuje na nejlepší tradice Super Meat Boye - těžká skákačka vyžadující velmi přesné provedení, která se ale snaží hráči výzvu co nejvíc zpříjemnit. Přesnost ovládání odpovídá požadavkům hry. Restarty po úmrtí (a že jich bude hodně) jsou děsně rychlé. Levely mezi checkpointy nejsou nikdy příliš dlouhé. A ty nejtěžší výzvy jsou schované, naprosto dobrovolné a trpělivě čekají, až si hráč sám k tomuhle typu masochismu najde cestičku.

Já do té fáze zrovna dospěl. Po 13 hodinách a 20 minutách jsem dojel základní příběh a viděl titulky - vyžádalo si to 2366 úmrtí a ze 175 sbíratelných jahůdek jsem našel a sebral jen 103. Přece tam ale ty ostatní nenechám... a těžší verze úrovní si taky rozhodně nenechám ujít... A beztak je za všemi těmi dalšími úrovněmi a bonusy schovaný nějaký "pravý" konec... A tím mám vystaráno o hromadu dalších hodin hraní.

U her jsem docela trpělivý, ale mám pocit že i pro méně vytrvalého hráče by obtížnost mohla být dobře vyvážená. Nikde jsem se nezaseknul na příliš dlouho a nic při běžném průchodu hrou nebylo až tak šíleně těžké... Zároveň jsem si neustále připadal, že provádím něco strašně cool akrobatického. Navíc je ve hře i "assist mode", který pomůže si užít krásnou pixel-grafiku a příběh i hráčům, co mají s tímhle typem skákaček problémy.

Co dalšího? Soundtrack je super. Až mi dojdou výzvy v základní hře, zdá se mi, že je k dispozici spousta modů a neoficiálních úrovní. A už ani nevím, jak víc Celeste vychválit. Je prostě boží.

Herní výzva 2024 - 7. Ve stínu pixelů - Dohraj hru stylizovanou v pixelartu a vydanou nejdříve v roce 2011. 

Je libo béčkový horor? Protože tohle je béčko až na půdu.

Na recenzi Cold Fear jako žhavé novinky si pamatuju ještě z časopisu GameStar z roku 2005. No, a trvalo to jen necelých 20 let, než jsem si ji sám vyzkoušel. A nebylo to vlastně úplně špatný, i přes stáří a pár větších problémů.

Hra vypadá dobře a prostředí houpající se lodi bičované vlnami na rozbouřeném moři je vysloveně super. Poměrně potěšily i zbraně, které jsou smysluplně odlišné. Jedna má namontovaný laserový zaměřovač nebo baterku, druhá zase ne... granátomet je pochopitelně síla, ale zaměřovač nemá žádný a těžko člověk cokoliv trefí. Plamenometem jsem zvládnul upálit spoustu nepřátel, ale i sebe - prostě je to pěkně vyvážené a prakticky všechny zbraně jsem střídal podle situace. Trochu si nedokážu představit, jak se zbraněmi mířilo na konzolových verzích s gamepadem, ale v PC verzi to není třeba řešit - verze na počítač si s gamepady naprosto nerozumí a jinak než myší to prakticky nejde. A tak aspoň není problém hezky sázet headshoty.

Co se týká horších stránek hry, velký problém je s kamerou, která je děsně zmatená a různě přepíná mezi 3rd person a pevně ukotveným pohledem. Příběh a herecké výkony jsou až vtipně pitomoučké. Zarazilo mě množství deníků, dopisů a poznámek, které jsou k nalezení, a taky jejich délka - nejsou výjimkou několikastránková pojednání o tom, jak vyrábět s pomocí parazitů mutované supervojáky možná není nejlepší nápad na světě. Přestal jsem je číst poměrně brzo.

Nejsem si úplně jistý, jestli absence jakékoliv orientační mapy je problém, nebo zajímavá výzva. Mně se podařilo většinou trefit na správné místo, ale potenciál pro zabloudění ve stejně vypadajících chodbách je tu velký.
Nejhorší mi ale přišel systém ukládání. Možnost uložit je jen na předem daných místech, která ale nejsou nijak označená, hráč je nemá šanci poznat předem a fungují jen jednou. Někdy jsou rozmístěná 30 vteřin od sebe, jindy jsem půl hodiny na žádné nenarazil a při úmrtí musel všechno opakovat. Ještě že celá hra není moc dlouhá, nějakých 6 hodin.

No, a závěrečný boss taky nic moc.

Celkově jsem rád, že jsem si Cold Fear po letech konečně vyzkoušel, zahrál jsem si ho s chutí, ale není to nic, co bych musel mít znovu.

Hra Blasphemous vypadá skvěle, ale její svět není ale ani trochu pěkný, pokud člověk nemá slabost pro náboženský fanatismus. To je samé pokání, věčné utrpení, zázraky bolesti, spousta flagelanství... Ovšem hraje se to parádně a atmosféra přímo stříká všude kolem, stejně jako všelijaké tělní tekutiny.

Blasphemous se nejlíp popisuje pomocí jiných her - je to španělský Metroid, pobožný Hollow Knight, dvourozměrné Dark Souls. Velká mapa k prozkoumání a tajné místnosti za každým rohem. Postupné objevování artefaktů a vylepšení pro naši hlavní postavu. A než hráč dostatek těch vylepšení najde, taky spousta úmrtí a neúspěšných pokusů.

V tom snad může být jediný drobný problém, na který jsem při hraní narazil - některé věci jsou až příliš dobře schované, nebo příliš kryptické na to, aby je člověk sám našel a pochopil. Mně osobně se dařilo spoustu hodin úspěšně míjet a nenacházet některé celkem zásadní brzké upgrady. Některé mechanismy nebo questy bych bez pomoci návodů na internetu nikdy nedal dohromady. Ale na druhou stranu, i tohle trochu patří k tradici her podobných Dark Souls - zkoumání nového, naprosto neznámého světa, k jehož porozumění je potřeba trpělivost a pomoc ostatních. Rozhodně to ale stojí za to. Takže směle do objevování, a až to dál nepůjde, bez výčitek vzhůru na internet a zjistit, co to sakra vlastně máme dělat - i tak toho k poznávání zbyde dost. Hra přímo vybízí k několikanásobnému projití New Game+, dnes už je navíc součástí hry i několik bezplatných DLC/updatů přidávajících další výzvy. Přes 30 hodin hraní, a pořád by bylo co dělat. A Blasphemous II šlo okamžitě na wishlist.

Na závěr vsuvka ke španělskému dabingu. Herní výzva se mi tématem "dohrání hry v dabingu země původu" velmi trefila do plánů. Španělští vývojáři z The Game Kitchen scénář psali ve španělštině, ale z finančních důvodů hru původně vydali jen s anglickým dabingem. Hra ale naštěstí měla úspěch, takže mohli o něco později zadarmo přidat i španělský dabing. Pro mě osobně španělské hlasy a přednes dabérů posouvají atmosféru o několik tříd nahoru, a protože jde jazyk dabingu a titulků nastavit samostatně, vřele doporučuju poslouchat ve španělštině. Pues nudosos son, fueron y serán los caminos del Milagro.

Herní výzva 2024 -  9. Ztraceno v překladu (HC) -  Dohraj hru s dabingem odpovídajícím zemi původu či zasazení (mimo angličtiny, češtiny a slovenštiny).  

Před lety jsem hrál Alan Wake, teď jsem si pro zopakování zahrál Alan Wake Remastered. V obou verzích stojí Alan za zahrání. A obě verze jsou prakticky stejné, hlavně v PC verzi.

Ne že by Remastered verze nebyla o něco hezčí, hlavně světelné efekty (kterých je v hororu zaměřeném na boj světlem proti Temnotě víc než dost) vypadají úžasně. Ale ona i původní verze na svoji dobu vypadala parádně, pořád vypadá velmi slušně, rozjede ji dnes snad už i kalkulačka a navíc jde koupit za doslova pár korun. Na výběru verze podle mě až tak nezáleží a nechť si každý zahraje tu verzi, která mu přijde pod ruku.

Bez ohledu na verzi se člověk ponoří do nádherně Béčkového hororového příběhu z malého města, kde titulní postava spisovatele píše, a jeho příběhy se stávají skutěčností, bububu! Nechybí senilní metalisté, tajemná dáma v černém nebo zhypnotizovaná servírka - co víc si přát! Celé je to přitažené za vlasy a děsně zábavné :) Navíc jsem velkým příznivcem aktuálního trendu vývojařů v Remedy Entertainment, kteří různé hry ze své tvorby postupně spojují do jednoho velkého vesmíru, kdy Alan Wake souvisí s Control souvisí s Maxem Paynem souvisí s... čímkoliv dalším co by mohlo být zábavné spojit pod jednu střechu :)

Dojem trošku kazí ovládání a střílení, které není tak pohodlné a přesné, jak by se mi líbilo. Přece jen od původního vydání udělaly akční hry velký pokrok, a ani Remasterd verze se nesnaží ovládání kompletně překopat. Párkrát jsem proto některé části opakoval s pocitem, že se s Alanem trochu peru. Od doby vydání ale v Remedy ukázali, že vyrobit perfektně ovladatelnou střílečku taky zvládají, takže jim to ve hře z roku 2010 nemůžu až tolik vyčítat. Holt jiná doba. Ta drobná vada na kráse by neměla nikoho zastavit od zahrání - ideálně kolem Halloweenu!

Herní výzva 2023 - 8. Pero mocnější meče: Dohraj hru, ve které hraješ za spisovatele, novináře nebo knihovníka, případně postavu, která s některým z nich během celé hry úzce spolupracuje.

Tak nejdřív to dobré. I po deseti letech od vydání vypadá Remember Me parádně, a to jak graficky, tak úžasným designem. Prakticky v každé lokaci je během poskakování po římsách na co koukat, bohaté čtvrti v Neo-Paris jsou patřičně dekadentní a slumy správně přeplněné a rozpadající se. Příběh neurazil ani nenadchnul, ale celkově bych se o tomhle světě rád dozvěděl víc, nebo ho viděl v další hře. A tu další hru bych viděl opravdu rád, protože tahle je bohužel celkem slabá.

Asi ani jedna postava mi nebyla nějak extra sympatická, nebo naopak záporák nesympatický... prostě ve mně jejich herecké výkony, osudy ani scénář nevyvolaly skoro žádnou reakci. Srdceryvné scény a příběhové zvraty pro mě tím pádem spíš vyšuměly.

Největší problém ale představovaly souboje. Se soubojovým systémem jsem si nikdy neporozumněl a systém tvoření komb, kdy každý úder komba může mít jiný účinek (damage, léčení, zkracování cooldownů) není tak propracovaný, jak se tváří. Od začátku je hráči předhazováno, že si je možné komba nastavit podle libosti. Ale vzhledem k tomu, že různé údery je potřeba nejdřív odemknout, dost dlouho vlastně není žádná možnost volby. Navíc bitky moc dobře neplynou. Ve hrách jako Batman: Arkham Asylum postava skáče od nepřítele k nepříteli, všechno plynule navazuje, není problém udržet velmi dlouhé kombo a připadat si jako totální badass. V Remember Me se mi dlouhé kombo podařilo jen málokdy a souboje s větším množstvím nepřátel (v pozdějších úrovních velmi časté) pro mě končily spíš frustrací. Možná to tak bylo myšleno, možná má být úspěšně dokončené dlouhé kombo výjimečnou situací, ale u mě to vedlo jen k neustálému naštvání "proč mě kruci nenechají v klidu udělat celé kombo?!".

Je to velká škoda, první hodina nebo dvě se mi líbily moc. O to víc jsem byl zklamaný, když mě během desetihodinové hrací doby postupně udolaly slabé souboje, ztrácel jsem trpělivost se zlobivou kamerou a bossové začali být jen otravným zdržením. Byl bych velmi zvědaný na případný druhý díl, s ovládáním dotaženým na dnešní standardy a s propracovanějšími systémy. Na "Remember Me 2" si ale asi budu muset nechat zajít chuť, protože DON'T NOD (Dontnod Entertainment) se s dalšími hrami vydali velmi rozdílným směrem. Někdy je budu taky muset zkusit, třeba je ocením víc.

Herní výzva 2023 - 2. Debut: Dohraj prvotinu vývojáře, který má na Databázi 5 a více vydaných plných her.

Tolik her je ponurých, tmavých, šedých nebo hnědých... je nádhera v Trine 4 vidět barvy! Všechno je krásně duhové, barvy jsou intenzivní, zvířátka jsou roztomilá, příběh je hloupoučký... prostě taková fajn pohádka :)

Trine 4 byla radost hrát. Vlastně už si ani nepamatuju, co přesně se během příběhu stalo, ale to nevadí - je zábava poskakovat kolem, přepínat mezi postavami, žonglovat se schopnostmi a řešit puzzly. Celkově se hra snaží příliš hráči nepřekážet - většina situací působí, že jde vyřešit kteroukoliv postavou. Souboje bych klidně vynechal, a bossy obzvlášť, ale i ti jdou nakonec překonat bez větších problémů. I sbírání všech poschovávaných sbíratelných serepetiček je krásně pohodlné - po dohrání úrovně se lze jednooduše vrátit do kteréhokoliv checkpointu, u kterého je navíc i poznačeno, kolik toho hráč nenašel.

Celkově Trine 4 herní dějiny nepřepíše, ale na nějakých 10+ hodin je to velká zábava, kterou nejde nedoporučit :-)

Herní výzva 2023 - 6. Sága pokračuje (HC):  Dohraj hru, která je čtvrtým nebo vyšším dílem v sérii.

Hades jsem hrál od první možné chvíle, sledoval jsem vývoj ještě nedokončené hry během early access fáze na Epic Games Store a těšil mě obrovský posun s každým dalším updatem. Po vydání plné verze jsem začal hrát zase od začátku, abych nějaký aspekt plné hry neminul, a tak se celková doba hraní vyšplhala na 167 hodin. Když se Hades nedávno objevil na Steamu ve slevě, koupil jsem ho znovu, abych vyzkoušel hrání na Steam Decku. No a najednou je o dalších 24 hodin hraní později, já znovu viděl titulky a vím, že nepřestanu hrát, dokud nebudu mít všechny achievementy, všechny upgrady a dokud nebude jisté, že už opravdu, ale opravdu žádný další nový dialog mezi postavami není k nalezení.

Mám rád rogue-like hry a jsem v nich schopný strávit spoustu času, ale asi v žádné podobné jiné hře se mi nestalo, aby i po desítkách hodin hraní hlavní motivací pro pokračování byl příběh a dialogy. Takže když se spojí skvělý soubojový systém se spoustou velmi rozdílných možností boje, nádherná grafika a hudba, a navíc každá místnost může přinést další kus příběhu nebo dokreslit obrázek pošahaných rodinných vztahů řeckých bohů, o zábavu je rozhodně postaráno :-)

Pořád je co objevovat, pořád je co vylepšovat. Postupně se učí a vylepšuje hráč samotný, ale zároveň jsou k dostání výrazné trvalé upgrady, se kterými si člověk může připadat jako ještě větší bůh než na začátku. Pokud by byla hra příliš těžká, je možné zapnout jednodušší mód pro objevování příběhu. Pokud by někomu začala hra připadat příliš snadná, stejně jako v asi každé Supergiant Games hře je tu k dispozici možnost si dobrovolně zkomplikovat život a zvýšit obtížnost. V Bastion hráč zvyšoval obtížnost uctíváním pomstychtivých bohů, tady je možnost přistoupit na podmínky "Smlouvy o trestu". Chcete méně životů, více nepřátel, nebezpečnější pasti? Nebo snad speciální nepřátele, nové útoky bossů a časový limit? A nebo všechno dohromady? Odvážní se třeba dočkají odměny... :)

Hades je kompletní balík, ve kterám do sebe víceméně všechno zapadá, všechno funguje a navíc je to krásně zabaleno. Málokterou hru bych doporučil tak moc jako Hades.

 Herní výzva 2023 - 5. Báje a legendy

Je to krátké, je to strašidelné, je to atmosférické... a chvílemi je to otravné.

Jako celoživotní strašpytel jsem pochopitelně udělal tu blbost a dohrával Little Nightmares kolem půlnoci. Podobnou chybu jsem udělal naposledy u Limbo... V poledne hrát, takovýhle věci!

Little Nightmares úžasně vypadá (i když je to často úžas nad strašlivými nechutnostmi) a úžasně zní, což dohromady dělá velmi strašidelnou atmosféru, která pro mě ke konci vygradovala v celkem slušný teror. O to lepší pocit byl hru úspěšně dohrát. Bohužel, hrát ji až tak skvělý pocit nebyl.
Člověk většinu času tráví schováváním se nebo utíkáním před všelijakými děsivými zrůdami. Nic jiného než útěk nebo úkryt nezbývá, což by nebyl problém. Problém přichází, když nějakou sekci osmkrát opakuju, protože před pronásledovatelem mám stěží pár vteřin náskoku, během kterých musím najít správný úkryt. Jindy zase nervydrásající a epický úprk před šíleným davem ztroskotá na ovládání a obtížnosti odhadnout vzdálenost a směr skoku. Při desátém pokusu o to samé už atmosféra poněkud ztrácí svoje kouzlo.
Nejde o nic nepřekonatelného, ale je to škoda a trochu mi to zkazilo jinak velmi pozitivní dojem.
Co se týká délky, i přes moje občasné záseky je Little Nigtmares dost krátká záležitost. Já osobně to neberu jako zápor, ale je fajn svoje očekávání přispůsobit tomu, že za 2 až 3 hodiny může být hotovo. Pro pobyt v tomhle hnusném světě je to času ažaž :-)

Herní výzva 2023 -  7. Silnější přežije! (HC) - Dohraj hru, ve které jsi nucen se vyhýbat hrozbě, bez možnosti útoku či bránění se.

Jedna z nejlepších her, které jsem kdy četl.

Samotný proces hraní Sunless Skies neuchvátí a těžko by mě u hry udržel - na to je tu příliš mnoho nepohodlných prvků, příliš mnoho prostoru ke stížnostem. Ovládání vesmírně lokomotivy je takové normální - při nejlepších okamžicích se o něm dá říct, že nepřekáží. I s nejrychlejší lokomotivou jsou vzdálenosti dlouhé, postup pomalý. Souboje těžkopádné, snaha trefit nepřítele pomalými raketami občas frustrující. Cestování mezi stejnými stanicemi může být dost jednotvárné. Celé by mě to asi neudrželo víc než pár hodin, nebýt nepřeberné hromady textu a popisů a příběhů a fantazie, které obklopují všechno, co se v Sunless Skies děje.

Prakticky všechno v Sunless Skies, kromě cestování a střílení, probíhá přes text. Nejenom hlavní příběh a popis nejzásadnějších událostí ovlivňujících celé britské impérium na nebesích stojí za pozornost, ale i obyčejné ochutnávaní různých čajů v klidném městečku může přinést několik odstavců hodných zapamatování. Snaha zvrátit (nebo naopak provést) revoluci proti Koruně může být stejný literární požitek jako záchrana Neužitečné Kočky ze studny. Některá rozhodnutí mohou ovlivňovat rovnováhu sil v regionu, změnit životy našeho Kapitána, posádky nebo i celých měst. Jiné volby jsou drobné, nedůležité, chtělo by se říct zbytečné. Ale zároveň umožňují člověku si ve své vlastní fantazii vytvářet postavu Kapitána k obrazu svému. Choval by se můj Kapitán na honosném večírku slušně a distinguovaně, nebo by si raději pořádně nahlas užil? Na osud vesmíru to velký vliv mít nebude. Na moji představu o postavě, kterou jsem se rozhodl obývat, je ale vliv obrovský.

Stejně funguje i vylepšování postavy. Na každé úrovni dostanu na výběr z několika aspektů osobnosti, každý zvyšuje některé vlastnosti. Mohl bych vybírat jen podle čísel, podle vlastností, které zrovna potřebuji vylepšit. Ale není zajímavější vybírat podle přiložených popisů? Stala se v předchozím životě mé postavy nějaká neprominutelná a nepopsatelná křivda? Nebo snad nešťastná láska, ztráta iluzí, či pobyt v psychiatrické léčebně? A z léčebny jsem se dostal opravdu vyléčený, nebo jsem se jen naučil správným způsobem lhát...? Všechny malé i velké volby utvářejí moji představu o světě a jsou pro mě většinou mnohem zajímavější než "zrovna bych potřeboval skill Hearts na 45, jinak nemůžu použít tu zbraň, co jsem viděl v obchodě".

A tak si člověk putuje vesmírem, levně nakupuje, draze prodává, plní úkoly, objevuje svět a hlavně čte. Dlouhé vzdálenosti už nejsou takový problém, aspoň je čas zamyslet se nad posledním objevem o podstatě vesmíru a lidské duše. Opakované návštěvy těch samých přístavů jsou jako návrat do něčeho připomínajícího domov - oázy klidu mezi fantasmagorickými výjevy. A alespoň posádka chvíli nebude umírat hrůzou z vesmírné prázdnoty...

Dostat se do světa Sunless Skies není jednoduché a vyžaduje to dost trpělivosti. Proto jsem se vůbec neostýchal posunout obtížnost směrem k lehčí - menší spotřeba paliva, méně nebezpeční nepřátelé... Pro mě osobně pak byla jasná volba i zapnutí možnosti po smrti načíst poslední pozici. Oficiálně je hra sice rogue-like, každé úmrtí by mělo být konečné a po každém Kapitánovi by měl přijít Kapitán další, budující na kariéře těch předešlých. Pro mě tenhle přístup ale moc nefungoval, přece jen to už by bylo příliš mnoho opakovaných příběhů. Naštěstí ale hra právě tohle zjednodušení pro méně masochisticky založené jedince umožňuje, takže jsem si mohl v klidu číst. Četl jsem si víc než 100 hodin hraní a rozhodně jich ani v nejmenším nelituju.

Herní výzva 2023 -  9. Období páry a petroleje: Dohraj hru, která je zasazená do steampunku.

Vanquish není špatná hra... ale taky mi nepřijde ničím extra dobrá. Jo, je to i po letech dobře vypadající third-person střílečka. Pohyb pomocí raketově poháněného skluzu po kolenech a možnosti zpomalovat čas jsou cool. Příběh a postavy jsou tak vtipně uhozeně americké, jak je zvládnou napsat snad jen Japonci. Jedno dohrání kampaně zabralo příjemných a zbytečně neprodlužovaných 6 hodin. Ale jinak... asi jsem čekal víc.

Moc nechápu některá designová rozhodnutí. Ve hře je celkem dost zbraní, které lze vylepšovat. Ale pro vylepšení zbraně je nutné ji mít u sebe, zároveň pro ni mít plné náboje, a až poté sebrání dalšího kusu dané zbraně poskytne vytoužený upgrade o jednu úroveň. Tím pádem, pokud si zbraň oblíbím a chci ji maximálně vylepšit, jsem aktivně nucen ji nepoužívat, protože pokud nemám zcela plný zásobník nábojů, upgrade se nekoná.

Z podobného soudku mi přijde i rozhodnutí po smrti snížit úroveň výzbroje. Smrt jako taková není větší problém, checkpointů je dostatek, ale pokud jsem měl s určitou sekcí hry problém a moje síly na nepřítele nestačily, k checkpointu se vracím se zbraněmi o úroveň nižšími. Pokud mám problém s obtížností, hra mě ještě trochu potrestá.

Kromě projití kampaně se Vanquish snaží vybízet k překonávání rekordů, každá akce je ohodnocena body a hra láká na překonávání high-score pro každou kapitolu. Samotné hraní pro mě ale nebylo tak zábavné, abych potřeboval levely opakovat jenom kvůli více bodům.

Trochu smutný je pak i konec příběhu. Ten si vysloveně říká o pokračování, které ale asi už nikdy nepřijde.

Celkově jsem se nenudil, odpočinkově jsem si pár hodin zastřílel a vzhledem k věku hry mě to nestálo moc peněz, ale brzo asi na Vanquish zapomenu.

Herní výzva 2023 - 4. Země vycházejícího slunce: Dohraj hru od japonských vývojářů.

V roce 1997 vyšlo RPG založené na karetní hře Magic: The Gathering. Hráč ve stylu Diabla chodil postavičkou po světě, prohledával všelijaké ruiny, nacházel karty a vylepšoval svůj balíček, kterým pak bojoval proti okolní verbeži. Thronebreaker je prakticky to samé, jen o dvacet let novější, s o něco slabší karetní hrou a s příběhem ze světa Zaklínače :-)

Oproti Gwentu ve Witcher 3 je tahle verze karet podstatně lépe balancovaná a nestačí pouze ve světě najít ty nejsilnější karty. I tak ale není problém mít za chvíli hraní balík, se kterým lze všechny nepřátele převálcovat. Postupem času tak i navzdory odemykání nových karet nebyla nutnost herní balík výrazně měnit a vymýšlet nové strategie - některé karty se ze svého místa nehnuly po celých 37 hodin hraní.

Změny strategie jsou naštěstí někdy vynuceny příběhem, který nabízí dialogy, možnosti volby a často vyžaduje po hráči zásadní rozhodnutí - nebezpečné vězně dát pod zámek, nebo pod drn? Šílený dav lynčující záškodníky potrestat, nebo pochválit? Některá rozhodnutí se pak pochopitelně postavám z hráčovy družiny nemusí zamlouvat, a taková postava může odejít i se svojí kartou. Jen kdyby ty následky byly o něco zásadnější...

Obyčejné karetní bitvy jsou občas proloženy různými puzzle výzvami se speciálními pravidly. Puzzly ale ne vždy fungovaly - některé výzvy jsou velice chytrým zpestřením, jiné ale umí být neskutečně otravné, další pak až trapně snadné a zbytečné.

Pro mě osobně nakonec Thronebreaker slavil úspěch hlavně díky hraní na SteamDecku - běží na něm bez problémů, a šlo postupně z dlouhé herní doby ukrajovat při flákání na gauči nebo před spaním. A i když na mě hra působí trochu zbytečně nataženě a rád bych konec příběhu viděl o pár hodin dřív, dobrodružství královny Mave a její družiny jsem si užil. Nechtěl jsem si nechat ujít rozuzlení a rozhodně jsem nechtěl přijít o šanci některým záporákům natrhnout pozadí - a v tomhle ohledu Thronebreaker rozhodně nezklamal.

 Herní výzva 2023 - 1. Karbaník: Dohraj hru, jejíž hlavní náplní je hraní karet a obsahuje kampaň.

Bez Herní výzvy bych Yes, Your Grace asi nehrál, ale o to radši jsem, že jsem se to ní pustil!

Protože je to veskrze fajn hra. Žádná revoluce ani mistrovský kousek, ale zhruba 7 hodin dlouhá cesta za tím, aby jedna královská rodina dopadla v rámci možností co nejlépe. Úplný happy-end to nebude nikdy, a volby nejsou neomezené (nehrajeme Crusader Kings nebo jiný simulátor království, Yes, Your Grace je celkem lineární záležitost), ale i tak si člověk musí dát trochu pozor. Ne každému požadavku poddaných lze vyhovět, ne každá žádost o pomoc je pravdivá a ne všichni musejí přežít až do konce.
I když rozdíly mezi volbami nebudou tak velké, aby mě přiměly k opakovanému hraní, záleželo mi na tom, aby z mého krále nebyl úplný nelida. Moc hezky se na to kouká, hudba se dobře poslouchá a člověk si tak beze spěchu kliká (většinou beze spěchu, ale o to větší zrada jsou časově omezená rohodnutí :)) - prostě pohodová víkendová hra.

Hení výzva 2023 - 3.  Dohraj hru, ve které hraješ za postavu z panovnické rodiny.

Herní výzva 2023 - dohrát hru starší než z roku 1998

edit: Ok, první pokus o komentář nebyl nejdelší, zkusím se trochu rozepsat :)

I když jsou k nalezení návody na zprovoznění ovládání myší, v rámci retro pocitu jsem zkusil hrát s původním ovládáním jen klávesnicí, a překvapivě to celkem šlo, i když si dokážu představit pohodlnější způsob míření sniperkou :)
Na poměry tak staré hry jsem se nikde výrazněji nezasekl a i když některé postupy nebyly úplně jasné na první pohled, hraní se obešlo bez návodu. Hrál jsem nejdříve na normální obtížnost, zhruba od poloviny pak pro zachování duševního zdraví na easy, celkově mi MDK poskytlo zhruba 4 hodiny 30 minut trhlého příběhu a docela zábavného střílení. Nejoblíběnější hra mého života to nebude, ale rád jsem si rozšířil obzory :)

(V GOG verzi někdy hra v chodbách mezi lokacemi padala. Nevím kvůli čemu přesně, ale po přepnutí víceméně všech možností v nastavení grafiky jsem se přes padající místo dostal a mohl pokračovat s původním nastavením.)