Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Všechny PC PS1 PS2 PS3 PS4 PS5 PSP Vita Xbox X360 XOne XboxX/S NES SNES N64 NGC Wii WiiU Switch Switch2 GB GBC GBA DS 3DS VBoy SegaMS SegaMD Saturn Dreamcast SegaGG At2600 At5200 At7800 At8bit AtST Jaguar Lynx Odyssey2 Intelli Coleco TG16 CDi 3DO NeoGeo WSwan Amiga ZX81 Spectrum C64 C16 AmstCPC AmstPCW Apple II TRS80 BBCMicro PC88 PC98 MSX MZ800 FMT SAMC PMD85 IQ151 Ondra Maťo Mainframe Arcade Quest iOS Android J2ME Symbian NGage WMobile WPhone BBerry Playdate Browser Stadia

NAM

leebighleebigh
Dohráno
  • PC 45
Většinou se na hrách, které jsem měl možnost hrát. snažím vždycky najít něco pozitivního. Vždyť i u těch největších propadáků se jejich autoři v absolutní většině případů snaží do hry vložit co nejvíce své duše a tvůrčího úsilí. Ale v případě 3D akce Nam, kterou jsem v rámci historického exkursu a snahy poznat co nejvíce her na enginu Build využil také do letošní DH herní výzvy, toho mnoho dobrého nenacházím.

Přitom pozadí vývoje je mi docela sympatické. Tři úspěšní autoři totální konverze pro Duke Nukem 3D jménem Platoon, byli angažováni major firmou GT Interactive, aby pro ně vytvořili plnohodnotnou hru. Bohužel na shodném enginu Build, v době vydání již za zenitem. Cílem hry bylo vytvořit realistický herní zážitek války ve Vietnamu. I z tohoto důvodu byl nejspíše angažován armádní specialista seržant Dan Snyder, tvůrce armádního výcvikového simulátoru na Doom enginu, Marine Doom.

Pomiňme zastaralé technické zpracování, v rámci možností byly vybudovány docela slušně vypadající lokace i na poměry Buildu, i když je pravdou, že některé starší hry používající shodný engine jsou na tom vizuálně lépe, třeba Shadow Warrior či série Redneck Rampage. Autoři si navíc ulehčili práci a převzali Dukovo hekání a HUD z původní hry, což by se u komerční hry rozhodně stávat nemělo. Ale atmosféra vietnamských bojů je docela reálná, prostředí džungle zahrnuje nejen široké travnaté pláně pokryté vegetací, ale i tenké stezičky mezi stromy a křovinami, vodopády a skalisté vrchy. Nechybí ani urbanistické prostředí města a také kultovní, z Vietnamu známé podzemní chodby.

Design je poměrně lineární, úrovně jsou plošně relativně rozsáhlé a nechybí rozlehlejší volné plochy, k cílovému místu vede často více možných cest, ale bloudění naštěstí nehrozí. Jen jednou jsem musel vyhledat pomoc YouTube, když průchod do podzemí v podobě úzké šachty byl poměrně zákeřně schován.

Předchozí hry na Build enginu byly plny humoru, různých easter eggů a jejich atmosféra přinášela odlehčenost a zábavu. Hlavním problémem Namu je bohužel jeho realističnost a vážnost, což s sebou přináší obtížnost a frustraci. Je mi jasné, že Vietnamská džungle byla pro obě zainteresované strany žhavým a brutálním peklem. Bohužel na hráče čekají nástrahy na každém kroku i ve hře. Nevím jak je tomu ve známějším a úspěšnějším Vietcongu, který jsem zatím nehrál. Ale v Namu je hráč každou chvíli krůček od brutální smrti.

Přesná muška protivníků, nepřehlednost terénu pokrytého vegetací. ve které se příslušníci Vietcongu nedají zpozorovat. Vy je nevidíte, ale oni vás ano a přivítají vás sprškou kulek. Zákeřní a lstiví vojáci, kteří vypadají jako mrtví a zhmotní se často až před vámi a nepomůže ani preventivní střelba do těl, pokud je zaregistrujete včas. Neustálý a nepředvídatelný respawn vietnamčíků nejlépe přímo za vašimi zády vám nedá chvíli klidu, a tak si nejste jisti ani tam, kde jste provedli důkladnou čistku. Zákeřné miny, které se objevují podle Murphyho zákonů tam, kde je nečekáte, zejména při šmejdění v zastrčených koutech. Ano, jsou na zemi vidět, ale exploze nastane zrovna tehdy, pokud se váš pohled stočí někam výše od země. Dokonce se stává, že vám na hlavu nasypou bomby spřátelené tryskáče.

Hra se tak díky těmto překážkám neskutečně táhne a chybí dynamika a dobrý pocit z vykonané akce, Je to spíše trápení a postup kousek po kousku, s neustálými loadingy, a tak zanedlouho se alespoň u mě dostavila nuda. A nepomohla ani snaha autorů o změny prostředí. Je třeba adekvátně volit obtížnost. První epizodu jsem se sebezapřením dohrál na druhý stupeň, ale v té druhé jsem zbaběle hrál na tu nejlehčí. Pokud bych si hru nezvolil do Herní výzvy, asi by zůstala nedohrána.

Zbývá ještě pochválit spolehlivou funkčnost Steam verze, která zachovává originální vzhled i ovládání, a funguje na DosBoxu bez problémů pod Windows 10. Pokud si vyextrahujete potřebné zdrojové soubory, lze vizuálně vylepšenou verzi provozovat i pod portem EDuke32, se kterým by měla být plně kompatibilní.

Nam je vhodný pouze jako exkurs do herní historie, ale pokud chcete zábavnou akci, rozhodně vyzkoušejte spíše starší tituly na Build enginu. Je jich dost a třeba Blood se dá v modifikované verzi hrát i zdarma. Jako další dílo autorského týmu vyšla ještě podobně laděná hra World War II GI, ale po zkušenostech s buildovským zpracováním války ve Vietnamu váhám, jestli ji mám vůbec zkoušet...

Pro: Pestrá prostředí, spolehlivá funkčnost

Proti: Pomalá dynamika akce, přehnaná obtížnost, frustrující zákeřné pasti a nástrahy

+40

Vietcong

DEUDEU
Dohráno
  • PC 95
Vietcong pro me neznamena jen hru. Jde o srdecni zalezitost, o legendu, u ktere jsem stravil stovky hodin a na kterou mam spustu krasnych vzpominek. Zejmena se mi vybavuje pocitacova ucebna, kde jsme po skonceni vyucovani travili cas hranim. Autori z Pterodonu spolecne s Illusion Softworks byli mezi lety 2002-2003 na vrcholu a po prvni Mafii vysel druhy cesky herni klenot, ktery budeme jeste dlouho opevovat. Hra je po vsech strankach vypiplana temer k dokonalosti. Autori se sice nevyhnuli drobnym chybickam a bugum, nicmene v celkove atmosfere hry drobnosti jako obcasne zaseky o stromy a podobne naprosto zanikaji. Stejne jako Mafia je hra tvorena vyhradne srdcem a s maximalnim smyslem pro detail, coz je vic nez patrne.

"Tamhleten chlapek vam da munici. Co je k***a s vama? Jdete si vzit tu munici nebo vam kazdymu narvu do zadku par zasobniku!!!"

Dodnes jsem v zadne jine hre nevidel tak detailne zpracovany a v pripade zvoleni nejtezsi obtiznosti skutecne pekelne tezky single player. Uz jen pritomnost zakladniho vycviku (v nemz jste se minimalne seznamili se zakladnim ovladanim hry), kdy na vas vygumovanej zelenej velitelskej mozek fanaticky sproste rve dokaze navnadit paradni valecnou atmosferu. Zacinate na opici draze, kterou je treba dle instrukci velitele, ktery si behem vaseho behu neodpusti tuny sprostych a misty i nechutnych nadavek, zdolat. Pote se presunete na strelnici, kde si vyzkousite strelbu z Tommy Gunu na staticke a nasledne pohyblive terce. Treti cast je bunkr z nehoz budete odpalovat miny claymore, strilet z kulometu, hazet granaty a na zaver navigovat palebnou podporu. Posledni cast vycviku se odehravala na bojisti, kdy jste v arene podobne paintballove museli prezit a zastrelit vase protivniky. Osobne jsem se behem vycviku nekolikrat neudrzel a cholerickemu veliteli bud Tommy Gunem ustrelil kebuli, nebo jeho smerem hodil granat. Hlaska "Zmrde, ja te kurva zabijuuu!!!" me jeste dnes vhani slzy smichu do oci.

"Jo, obcas se to holt po**re, ale alespon to mel rychly. Kulka z akcka ho trefila primo do hlavy. Byl mrtvej driv nez padl na zem."

Po absolvovani vycviku jdeme na kampan. Mam rad vyzvu, a proto jsem ihned zvolil nejtezsi stupen Vietnam. A slo o opravdovou vyzvu. Dosud a ani pote jsem nehral tak tezkou hru proti AI. Stacila jedna dobre mirena rana a bylo po vas. V lepsim pripade jste byli tezce raneni a jakykoliv dalsi zasah se rovnal smrti. Vasi kolegove sice vydrzeli mnohem vic, ale nesmrtelni nebyli. I jejich smrt a nebo napriklad vybuch granatu se rovnal jistojiste opetovnemu nacteni posledniho quicksavu. A aby byla hra jeste tezsi, meli jste k dispozici pouze ctyri moznosti prave quicksavu behem jednoho useku dane mise (s vyjimkou automatickeho ulozeni zejmena pri zmene cilu mise nebo podavani hlaseni vysilackou). Dodnes nevim jak, ale hecnul jsem se a hru po stovkach loadovani dohral. A uprimne, kolik nervu me staly zejmena mise, kdy jsem musel solo prchat drzungli radeji ani nechci vedet. Ale pocit po dokonceni celeho singlu se neda popsat. To uz dnes nemate sanci zazit, jelikoz dnesni hry jsou i na nejtezsi stupen ve srovnani s Vietcongem neuveritelne jednoduche. Jakozto Steeve R. Hawkins jste preveleni do tabora CIDG na kopci Nui-Pek, kde nahrazujete zabiteho velitele Douglase. Spolecne s tymem, do ktereho se pridate plnite ruzne pruzkumne a bojove mise. Vasimi kolegy jsou Le Duy Nhut - stopar, Vietnamec, ktery zbehl z Viet-Minh k LLDB, Hornster - kulometcik, Crocker - zdravotnik, Defort - radista a Bronson - zenista.

"Nazerte se olova rejzozrouti za***ny!!!"

Samotne mise se vyrazne lisi svym obsahem. Jednou se plahocite dzungli k vesnici mistniho vesnickeho kmene, pote se v tabore branite utoku mistnich partyzanu Vietcongu, osvobozujete zajate kolegy, dobyvate kopec, vyhazujete do vzduchu most za ucelem zpomaleni postupujicich nepratel, prolejzate sirokou sit tunelu a podobne. Krome mapy a kompasu nemate k dispozici zadny zpusob navigace, cili rychlost a spravnost postupu je jen na vas. Tehdejsi hry vyzadovaly i logicke uvazovani a nevedly vas za rucicku jako mala decka. Nepratel je cela rada, casto se zajistuji kryci palbou, behaji, kryji se, vykukuji a opet se schovavaji. K jejich odstraneni nestaci jen slepe strilet, ale i takticky hazet granaty, obchazet je, cilene se v nekterych mistech i plizit a predevsim byt hodne trpelivy. A granat jste museli sami nejdrive odjistit a az pote hodit. Behem postupu jednotlivymi misemi casto celite i typickym pastem jako jsou punji nebo vystrelovaci bodaky. Kazda z misi vam zabere peknou radku minut a chvili bude trvat, nez si ji osvojite. Autori hru vypiplali do detailu. Svedci o tom jednak briefinky pred misemi, kdy se vase parta spravne hecuje, navnazuje a nesetri humorem, ale i velitel tabora, ktery s chladnym klidem zejmena vecne nespokojeneho kulometcika Hornstera castokrat vtipne usadi. Dale vase "cimra", ve ktere hraje v radiu dobova hudba od skutecnych zahranicnich autoru hranych v dobe vietnamske valky, zpravodajstvi z fronty, a ktera casem obrusta vsemoznymi zabavenymi suvenyry. Ke konci kampan graduje, spravne houstne a vy z pozice hrace pomalu ale jiste zacinate tusit nevyhnutelny a trpky konec.

"Vic Vietcong!!!"

Po dohrani kampane mate moznost zahrat si tzv. Rychlou bitku. Jde o vycisteni zvolene mapy od vsech VC. Muzete si nastavit stranu, mapu, zdali pujdete sami, kdo vsechno vas doprovodi, kolika budete celit nepratelum a jako obtiznost budete hrat. Na nejtezsi stupen se jedna o hotove peklo, kdy castokrat dostanete jednu ranu ani nevite odkud a je po vas. Nicmene jako trenink presnosti a postrehu neni spatne si tento mod vyzkouset.

"Dalsi Charlie!!!"

Multiplayerove radeni je ve Vietcongu paradni. Na vyber mate hromadu map (me nejoblibenejsi byly NVA Base, Arroyo a Halong Port) a hernich modu (CTF, Deathmatch, Team Deathmatch a dalsi). Mohli jste si vybirat z velke skaly povolani. Napriklad vojak mohl mit vsechny strelne zbrane s vyjimkou kulometu a odstrelovacek, zdravotnik jako jediny umel lecit, zenista doplnoval munici a sniper vladl vsem odstrelovacim puskam. Hra byla ve sve dobe velmi popularni zejmena v Cesku a na Slovensku a temer vzdy jste se na bojisti setkavali s krajany nebo vychodnimi sousedy. Multiplayer zabavil na stovky hodin. Jedinou vytkou je, ze neexistoval system levelovani a hodnoceni, jako dnes.

"Hawkinsi, tebe dneska zase cekaj hajzliky!!!"

Suma sumarum, Vietcong je pro me spolecne s prvni Mafii nezapomenutelnou hrou, kterou si jeste dnes z nostalgie rad zahraji. Hra vas nejen pobavila, ale i jste se neco dozvedeli o vietnamske valce jako takove. A famozni dabing, ktery hre poskytli skutecni cesti daberi (napr. Svatopluk Schuller, Libor Hruska, Martin Stransky, Jan Maxian a dalsi). Jejich hlasky vas casto dostanou do kolen a rovnez hlasky jich i spojeneckych vojaku, kdyz do nich strilite. Priznam se ze jsem parkrat opakovane po dobu nekolika desitek minut strilel do kulometcika na vrtulniku, protoze jeho hlasky: "Blbce, co to delaaas???!!!" nebo "Nestrilej do me!!!" a predevsim zpusob, jakym byly pronaseny, me opakovane odrovnaval. A myslim, ze jsem nebyl jediny :D

"Aaa pozor to jsem jaaa!!!"

Uplnym zaverem jen hromada slz, ze dnesni FPS uz nejsou takto detailne vypiplane a vicemene kopie jedna druhe.

Pro: atmosfera, detailne propracovana hra, na dnesni dobu nevidane propracovany single, famozni soundtrack a zejmena hlasky vojaku ve hre, obtiznost Vietnam je hotove prave vietnamske peklo

Proti: neexistuje levelovaci system a tabulky, jinak vubec nic

+40 +41 −1

Star Wars Jedi Knight II: Jedi Outcast

VurhorVurhor
Dohráno
  • PC 80
Aneb také hra s názvem: ,,Kam mám jako kurva jít teď?"
Outcast se mi do ruky dostalo až teprv po dohrání Jedi Academy, tudíž když jsem zjistil, že si tentokrát nebudu moct vytvořit ani vyparádit svůj světelný meč, byl jsem krapet zklamaný. Nicméně byl jsem velice nadšen, že tentokrát jsem v kůži někoho tak o 100 000 000x sympatičtějšího, než byl blbeček Jaden, tedy že jsem v kůži jeho budoucího mistra Kyla. (Ten aspoň má smysl pro humor, plus nekřičí tak hystericky, když spadne do nějaký tý propasti.) A jak se to hraje? Inu, je to stále parádní zábava. Souboje, jak ty na dálku, tak i ty na blízko, jsou stále stejně záživné a bujné. Ovšem v určitých situacích jsou ty lightsaber fighty opravdu šílené, ti týpci se zeleným krystalem v těle mě vždycky rozsekali na maděr, pokud jsem si nedával příliš velký pozor. A ani ty boss fighty nejsou nejlehčí, rozhodně se jedná o těžší díl, než je jeho nástupce. Příběh je tak nějak oukej, vlastně jsem na něj moc nebral ohled, ale přiznejme si, o tom tyhle hry přeci nejsou.

Levely jsou opravdu dlouhé, nicméně ve většině z nich je hratelnost na skvělé úrovni. Jsou taktéž dobře zapamatovatelné, plus výborně přidaná Williamsova hudba z původní trilogie na většinu lokací skvěle sedne a dodává znamenitou atmosféru. U každého levelu se mi pokaždé vybaví určité specifické věci... v tom důlním zařízení ty malé rychlé potvory, ze kterých jsem měl jako malý nahnáno, na Nar Shaddaa ty zasraný snipeři (tady opravdu Greedo shot first :( ), a na oné imperiální stanici tu stealth sekvenci, při které mi dokonce málem začal stékat pot z čela. Ten gameplay a ta rozmanitost prostředí jsou prostě bezva.
Hra ovšem obsahuje jednu věc, díky které se hrací doba může pěkně protáhnout: bloudění. To šílené bloudění. Opravdu často se mi stávalo, že jsem už ze zoufalství nesmyslně skákal na úplně šílená místa, jen abych po 5 687 655 443 hodinách zjistil, že stačilo udělat pouze "to" a "to", abych mohl pokračovat dál. Někdy je to opravdu frustrující jak prase, proto lidi, kteří šáhli po návodu (hrdě hlásím, že jsem to neudělal) naprosto chápu.

Ke konci už je to takové poněkud zdlouhavé a zábava celkem upadá, plus to bloudění mě opravdu dost sralo.

Jinak je ale Outcast opravdu pěknou a zábavnou hrou, jejíž první projetí může být dost frustrující, ale člověk je na konci toho všeho rád, že tím prošel. Při opakovaném rozehrání je to už mnohem větší pohoda a člověk si ji i více užije. A víte vy co? Já si to jdu asi dát znovu...

Pro: Zábavná hratelnost, lightsaber fighty, rozmanitost levelů, atmosféra

Proti: ke konci už nudnější, bloudění

+40

The Witcher 3: Wild Hunt

FlowerpotFlowerpot
Dohráno
  • PC 100
Tak, je koniec a ja som smutný. Po niekoľkých mesiacoch priebežného hrania, keď sa tretí Zaklínač stal vlastne dosť bežnou súčasťou môjho života ako niečo, k čomu som sa vždy mohol utekať v spomienkach a na čo som sa v rutinnej každodennosti mohol tešiť, som konečne zavŕšil hlavnú líniu. A hoci ešte je tu útecha v podobe datadiskov, ktoré na mňa čakajú, tak aj u nich viem, že raz skončia, a ako to so srdcovými príbehmi býva, tak po ich konci bolí chvíľu srdiečko a človek sa z toho spamätáva ako z menšieho rozchodu.

Yup, tretieho Zaklínača som si zamiloval. Je to božia hra, sám som nikdy nič podobného nehral, a mohol by som stráviť pár večerov nadšeným šermovaním komplimentov. Či už chváliť to, že je to majstrovská adaptácia, keď snáď každý hlavný charakter je vystihnutý tak, ako mi v hlave vyvstal pri čítaní kníh (a úprimne ako starý remcal si nespomínam na adaptáciu inú, kde by som pri nejakej interpretácií postáv neprskal jedovaté sliny... no tak tu sa to nestalo), a navyše adaptácia ideálna, keď ako sequel ponúka k predlohe samozrejmú nadhodnotu (čo býva zas problém iných „dokonalých“ adaptácií ako napr. Krstný otec alebo Prelet nad kukučím hniezdom, keď nech sú akokoľvek fajn, tak filmový zážitok voči knižnému nič moc nepridáva).

Taktiež by som sa mohol dojímať a nadchýňať scénaristickým umom. A možno nie ani tak v hlavnej línií, ktorá sa nakoniec preklopila do celkom archetypálneho príbehu, aj keď umne zvládnutého, ale vo vedľajších questov, keď určité drobné vrcholy pre mňa predstavujú práve tie malé poviedkové príbehy, ktoré sú navyše často hrozne vtipné (obzvlášť druidi sa ukázali byť tricksterskými vtipálkami, ktorým by sa asi patrilo dať na hubu, ale spoza obrazovky sa tomu človek môže asi smiať ). Najbrilantnejším zo všetkých naratívov však stále asi zostáva dvojitá prepletená línia vo Velene, ktorej subtílne emocionálne ozveny mi doznievajú v psýché dodnes.

A ako som sa prvému Zaklínačovi vysmieval, ako neohrabane sa snaží potýkať s morálnou problematičnosťou, tak tu pred scenáristami skladám skalp, anžto morálne dilemy sú tu zvládnuté vskutku brilantne so všetkými kontúrami šedej, ktoré im náležia. Obzvlášť rozhodnutie pri prastarom dube je dosť možno najtvrdším mravným orieškom, aký som v hrách stretol, a na jeho rozlúsknutie padli tri cigarety. Aj tak som ho samozrejme následne strašne oľutoval, a to s plným vedomím, že opačné rozhodnutie by som ľutoval rovnako. A tak to má u morálnych diliem byť.

A ani nemusím spomínať, že tá hra je prekrásna. Mám značnú slabosť na epické fantasy scenérie, a tu sa presne podarilo trafiť pre moje oko ideálny balans medzi krajinným pátosom, aby pôsobil veľkolepo a zároveň neskĺzaval do gýču, a dokázal pokrývať širokú atmosférickú škálu od fantasy postapa vo Velene až po surovo idylické krásne prekrásne horské scenérie v Skellige, u ktorých moje oči pravidelne poslintávali klávesnicu.

Každopádne ale práve preto, že tretí Zaklínač je tak fantastická hra, mám tendenciu byť v určitých smeroch podstatne kritickejší než obvykle, anžto o to viac mi vyvstávali na myseľ tradičné problémy RPG, ktoré sa stali v žánri tak zažraté, až sa stali neviditeľné, pretože tu tak kontrastujú s vynikajúcim zvyškom. Prvým takýmto bežným tropom, ktorý mi pije krv už dlhú dobu, je agresívna divočina, ktorá mi nielenže príde otravná, ale dosť výrazne mi ruší suspension of disbelief, anžto si úplne neviem predstaviť, jak v podobne agresívnom svete prežíva (a ja neviem, chodí napríklad z miesta na miesto) bežný ľud, keď sa v ňom nedá vyjsť na huby do lesa bez toho, aby vás nejaký strašný predátor nechcel uloviť, a nedá sa v ňom vykúpať bez spoločnosti utopencov. Snívam o game designe, kde bude nebezpečnosť prírody reflektovaná v jej adekvátnejšej subtílnejšej podobe, pretože nie, vskutku vlci a medvede bežne ľudí nelovia a väčšina kúpeľov sa odohráva bez imanentnej hrozby smrteľného nebezpečia.

A tú suspension of disbelief mi to ruší nielen s ohľadom na realitu našich všedných luhov a lesov, ale aj s ohľadom na Sapkowského univerzum, kde zaklínači majú často problém zohnať prácu, pretože monštrá vymierajú, a s nimi aj zaklínačské remeslo. (V takomto svete by musel byť zaklínačom každý druhý, aby sa v ňom dalo žiť. Každý prvý by staval hradby.) Ideálne by som si tak predstavoval menej bojov, ale náročnejších, vyžadujúcich značnú taktickú prípravu, tak, ako ma na to navnadila úplne prvá zaklínačská zákazka s poludnicou, ktorá bola vskutku labužná a fakt som sa pri nej cítil, ako by som prežíval Sapkowského poviedky. Žiaľ sa to už moc neopakovalo a zvyšok bol často generickým kotúľovým tancom s intermezzami vo vrhaní Quenu.

Druhým tradičným trópom, ktorý ma celkom sral, bol náhodný loot a jeho strašidelná inflácia, ktorá samozrejme z deväťdesiatich percent v napojení na systém výroby ostala nevyužitá, pretože kto kedy používal dlhý novigradský meč, nie ešte aby si ho nechal ukuť, že. Aj tu by som preferoval kvalitu nad kvantitou, a kľudne nechal len tradičné zaklínačské výzbroje, ale opäť spravil tie questy fundovanejšie, a nerozdať mapy k týmto pokladom úplne náhodným kováčom a spoliehať sa, že hráčstvo na ne so šťastím narazí, ale zakomponoval do game designu systematický rešerš. O čo by bolo príťažlivejšie, keby v Kaer Morhen (alebo v Oxenfurte, keby bola univerzita otvorená) bola knižnica, kde by človek v knihách hľadal príbehy o zaklínačských školách a cestách slávnych zaklínačoch, a z nich by potom lúštil miesta, na ktorých sa nachádzajú ich zbrane a výzbroj... Ach, prekrásny nový svet, kde sa v game designe myslí na túžby akademické.

No ale nič, to je vlastne kritika žánru RPG ako celku, nie špecificky Zaklínača 3. Ja budem zatiaľ naďalej ešte pár dní rozdýchavať koniec krásneho príbehu. A budem snívať o podobnom RPG, kde by ako tu open world nevylučoval emocionálnu a príbehovú intenzitu, a ktoré by rozprávalo zabudnuté príbehy Východu Stredozeme, kde celá Vojna o prsteň by nebola ohniskom dejín, ale udalosťou na historickej periférií. A boli by tam stepi, divoké lesy, nevídané neslýchané mestá, stratené kmene elfov a modrí čarodejovia. A možno by sme sa pozreli aj na juh k olifantom. A man can dream, can’t he.
+40

The Witcher

MarezCZEMarezCZE
Dohráno
  • PC 90
Původně jsem Zaklínače ani nechtěl hrát a nebýt DH, tak bych si ho asi ani nikdy nezahrál, jelikož nejsem zrovna moc RPG pozitivní a jelikož jsem neprošel érou Baldur's Gate a Planescape: Torment a jim podobných RPG, tak jsem prostě neměl zájem. Jediné do té doby dohrané RPG byl první Mass Effect a označit právě Mass Effect jako RPG, by mohlo být pro leckoho pobuřující.

Můj zájem o Zaklínače se začal zvyšovat až u příležitosi vydání třetího dílu této slavné ságy , ty gameplaye před vydáním byli skvostné, užasný svět, detaily atd. atd. to vše mě strašně k třetímu Zaklínači přitahovalo. Ale nemůžu začít hrát třetí díl když jsem ani nečuchl k předchozím dílům. Mrknul jsem tedy na několik gameplayů na YT a světe div se, ono mě to neskutečně odradilo. Ošklivá grafika, divné souboje, všechno do tmavě zelena. Čas běžel... A DH začala moje odhodlání nikdy prvního Zaklínače nehrát mocně nahlodávat. Jelikož občas projíždím diskuze, tak mi nešlo nevšimnout si, že první Zaklínač je poměrně frekventované téma i po tolika letech po vydání. Básnění mnoha uživatelu, jak je to báječná hra mě nenechalo klidným a já zainvestoval celých 1,99 éčka a prvního Zaklínače koupil na steamu.

Instalace a čtyři hodiny jsem se od toho nemohl odtrhnout, je pravda, že začátek je trošku kostrbatý, ale jakmile jsem se dostal do podhradí, tak mě Zaklínač lapil.

Dle mého skromného úsudku je vrchol hry hnedka druhý akt a především jeho hlavní detektivní část, kdy musíte vypátrat určitou osobu, což vyžaduje mnoho rozhovorů, dalších podúkolů, pochůzek a pátrání. Člověk si až připadal jsko skutečný středověký detektiv.

Další věcí která mě učarovala, bylo neskutečné množstí perfektních a zapamatovatelných postav. Například neskutečně sprostý Talar, který se tahal se Shani (WTF?????), zmatkář Kalkstein, chudák Reymond a můj věčný společník Sigfried, díky kterému jsem se nakonec přiklonil k lidem.

Skvělé bylo i celé obludárium, tolik originálních potvor se v jedné hře nevidí, dokonce se i samotný Cthulhu dostavil.

Hudba a celkový dabing na mě působil velice dobře skvěle dokresloval atmosféru hry, obhrublá mluva mi naprosto nevadila i když jsem nečetl knihy, myslím že i samotný Sapkovský by byl spokojen. Dokonce i grafika, kteterá mě z videí tolik odpuzovala, nakonec při vymaxování detailu, dokázala vytvořit scenárie, při kterých padla čelist, hlavně pokud si člověk uvědomí kolik let už hra má.

Bylilnky, hra v kostky, krčmy, venkov, parádní příběh, míchání lektvarů, atd. Tahle bych mohl pokračovat ješte dlouho výčtem věcí, co se mi líbilo.

Co se mi naopak nelíbilo je jen pár nepodstatných problémů jako třeba kostrbatý pohyb, absence skákání, tak trochu i soubojový systém, ale jinak opravdu nic, co by stálo za řeč.

Hraní zaklínače jsem si doopravdy vychutnával a opět musím poděkovat DH a jejímu osazenstu, protože jinak bych se k této skvělé hře nikdy nedostal.

Steam mi ukazuje 65 hodin.
Metacore: 86

Pro: Postavy, příbeh, grafika, fantastický druhý akt, herbář, obludárium, rozhovory

Proti: Kostrbatý pohyb, absence skákání, tak trochu souboje

+40

Resident Evil 7: Biohazard

GotregGotreg
Dohráno
  • PC 100
Kdybych měl hru vystihnout jedním slovem, bylo by to slovo STRACH. Už jsem nějaké hry s hororovým podtextem odehrál a málokdy jsem se při nich, až na pár výjimek, bál. Myslel jsem si, že u Resident Evil 7 tomu bude taky tak, avšak jsem byl mile překvapen. Celá hra je podkreslena strašidelnými zvuky a hudbou. Od samého začátku hry až po závěrečnou scénu, musí být hráč pořád ve střehu, nikde jsem nevěděl, kde se mihne nějaký nečekaný stín či na mě vyskočí nepřítel. Když jsem si už myslel, že by mohl být chvilku klid a v klidu šel prozkoumávat přístupné pokoje v usedlosti, kde se hra odehrává, z ničeho nic se přede mnou objevilo strašidelné monstrum či některý z hlavních protivníků z rodiny Bakers. Musím se přiznat, že jsem se mnohokrát pořádně vylekal.

Prostředí hry bylo ztvárněno velice nechutně, někdy mi stačilo trošku a byl bych si asi schopný představit i pachy, které různé rozteklé či shnilé věci doprovází. Hned na začátku hry jsem si prohlížel první místnost, otevřu ledničku a ta celá oslizlá asi od nějakého rozteklého másla a plná zkažených věcí. Hned vedle toho byl na stole hrnec, kde po odkrytí poklice na mě vykoukl neidentifikovatelný obsah něčeho odporného. Celá usedlost byla detailně propracována, aby v člověku budila pocit neobydleného domu, z kterého se majitelé na rychlo odstěhovali a vše nechali ležet, tak jak bylo.

Připadalo mi, že hra není ani moc zaměřená na akční scény, ale spíš na řešení hádanek a užití si atmosféry. Průběžně jsem musel řešit různé hlavolamy, prozkoumávat temné kouty, objevoval jsem záhadné předměty či důležité indicie k postupu ve hře.

Když vezmu v potaz celou hru, tak asi nejstrašidelnější pro mě byla scéna,
kdy mě honí paní Baker a já se před ní musím schovávat, aby mě neobjevila. V klidu si myslím, že je daleko za mnou a já že jsem jí utekl, jdu tedy do dalšího patra, otvírám dveře a ona za nimi na mě vyskočí.. Měl jsem co dělat abych tuto scénu rozdýchal.

Nevím, jestli bych si tuto hru zahrál znovu, neboť mám obavu, že by mi hororové prvky mohly přivodit infarkt.

P.S. Jsem rád, že jsem po dohrání hry měl stále čisté spodní prádlo.
+40

Portal 2

VurhorVurhor
Dohráno
  • PC 95
Majestátní pecka! Ani jsem nehrál mulťák a už teď můžu říct, že Portal 2 je jedna z nejlepších her, co jsem kdy v životě hrál. Valve zde opět dokazuje, že pokud se rozhodne k něčemu vytvořit druhý díl, bude to hned dvojnásob lepší než díl předešlý.

,,We do what we must because we can."

Na poli herního průmyslu dosud nevidím větší mistry ve tvoření naprosto parádní efektní podívané, při které často padá čelist na zem takovou rychlostí, že prorazí strop souseda pode mnou, než právě Valváci. Úchvatný nadupaný začátek, adrenalinové honičky a všeobecné "hraní si s hráčem" je věc, kterou jsem na Valve vždycky miloval. Zde tomu ovšem dali mlsnou třešničku. Druhý Portal to navíc doplňuje okořeněným gameplayem z prvního dílu, kde je nyní však celistvější a zajímavější příběh, chytře vymyšlené charaktery a naprosto vynikající dialogy, doplněné fakt působivým dabingem. Portal to má i o detailech... ten fakt, že se musíte otočit, protože Wheatley se jinak při zapojování do ovládacího "tentononcu" cítí nepříjemně, či žertování hry o tom, že vaše postava je opět němá, jsou vynikající doplňky, které celkový zážitek ještě více posilují. A je to vtipný. Je to fakt vtipný. A je prostě hrozný blaho číst dialogy, které jsou kvalitně napsaný a zároveň vtipný, to jako fakt. Puzzly tu jsou zábavné, originální a čas od času se najdou i takové, kde jejich vyřešení nějakou tu dobu trvá. Většinou to bylo vcelku easy peasy, ale třeba Test chamber 11 byla část, kde jsem se zasekl na docela dlouhou dobu. Oh well, je aspoň dobře, že hra není úplně procházkou růžovým sadem.

Bavilo mě to furt. Nebylo snad žádné výraznější hlušší místo. Pěkně nasměrovaný příběh a zajímavé měnící se prostředí mě udržovaly v téměř neustálém napětí a zvědavosti.
Atmosféru skvěle doplňovala i pitoreskní elektro hudba Mikea Moraskyho, dokázala být velkolepá, znepokojující, i podivně uklidňující.
A závěr je jedna z nejvíc epic věcí, co jsem za svůj herní život viděl. Vyloženě jsem kulil oči. Kam se hrabou bossové z RPG či FPS, tohle je pravý žrádlo!

Zápory se tu hledají fakt ztuha. Možná mi přišlo škoda, že není zcela dotažená linka s Caveem Johnsonem a vlastně i se samotnou Caroline, i když GLaDOS jí (sebe)
striktně ukončila.

Portal 2 jsem si zamiloval. Tak perfektně propracované propojení logického přemýšlení, napínavého příběhu a mega zábavné hratelnosti s mistrovsky naservírovanou podívanou se fakt jen tak nevidí.
Trojka už snad ani není třeba. (Hahaha, laciný pokus o vtip.)

Pro: Hratelnost, dialogy, příběh, atmosféra, hudba, originalita

Proti: menší trhliny v příběhu

+40

Half-Life 2: Episode Two

VurhorVurhor
Dohráno
  • PC 90
Dnes je to na den přesně 10 let, milých pár dam a pánové, od vydání posledního dobrodružství notoricky známého flegmouše Gordona Freemana, co spatřilo světlo světa. A jelikož všichni víme, co následovalo potom, respektive nenásledovalo, pojďme si tedy teď připomenout tento vynikající přídavek, který si ten předchozí s klidem strčil do kapsy.

Valve si umanulo, že Gordymu už ze všech těch stísněných vědeckých místností, zatuchlých podzemí, ruchu města a depresivních mimozemských základen musí být krapet mdlo, tak se rozhodli mu dopřát trochu dovolené do lesů. (Na pláži je totiž furt narváno ant-liony). Není ovšem žádné překvapení, že žádného oddychu se tam nedočká. Blbý pro něho. Super pro nás. Epizoda 2 je rozhodně vynikajícím přídavkem, které znamenitě prospívá změna prostředí.
Ta rozmanitost je vynikající, prolejzání hnízdem v obsidianové jeskyni plné zabijáckých brouků (Mějte mě klidně za hloupoučkýho hippíka a trávožrouta, ale těm chudinkám světélkujícím larvičkám jsem se celou dobu snažil neubližovat, ovšem někdy to v rámci postupu bylo nutné, což mi rvalo srdce :( ), projíždění říčkami a kopci ze stanice ke stanici, s občasným přerušením Hunterů, nových zmetků, které je nesmírně uspokojující vidět umírat, atd. Hra má navíc opět sérii klasické parádní efektní podívané a cool momentů - bitva s brouky u tunelů je jeden z nejlepších momentů celé série, dále také honička s vrtulníkem a parádní zkopnutí rychlo-zombie vždy sympatickou Alyx (která zde opět tvoří skvělého a užitečného parťáka), je taky blaho pro oko. A samozřejmě samotný závěr je taktéž dost působivý, sám jsem si po titulcích říkal: ,,No panejo, díky bohu, že jsem to hrál o něco později než ostatní hráči, aspoň nebudu muset na třetí epizodu čekat tak dlouho...“ …. :(
A hra si s vámi zase krásně hraje. Líbí se mi jak tvůrci moc dobře vědí, že když hráč uvidí kontejner, ve kterým něco podezřele hýbe s krabicemi, tak tam “jen tak pro jistotu“ hodí granát, což v ní vytriggeruje hořící rychlou zombie, která se na hráče v mžiku vrhne.
Všechno to doplňuje opět vynikající hudba, která především při těch bitevních sekvencí pořádně nakopává.

Zápory se opět nehledají snadno, oproti původní hře a prvnímu přídavku jsem čekal nějaký novinky v Gordonově arzenálu, plus možná i umělá inteligence některých nepřátel krapet pokulhávala. Délka mi přišla adekvátní.

A tak nám skončil Half-life. Nebo spíše – tak nás opustil Half- life. Jako holka, se kterou chodíte, a která vám jednoho dne zcela přestane odepisovat na fejsu, nebere vám telefony a doma věčně není. Žádné uzavření tudíž nemáte. Pouze vzpomínky. Proto, moji milí přátelé mé oblíbené databáze, pojďme si dnes všichni na tuto sérii zavzpomínat nějakým menším činem. Buď si dejte maraton, zahrajte si jednu kapitolku z kteréhokoliv dílu, pusťte si soundtrack, poslechněte si „Gordon Freeman saved my life“ od Miracle of Sounds, nebo někde schrastěte páčidlo a jděte něco rozbít. Ať už z toho uděláte cokoliv, sérii Half-life, v toto jubilejním smutném výročí, uctíte znamenitě. A nebo jen pohlédněte do nebes a potichu zašeptejte: ,, I want to believe...“

P.S. Achievement s trpaslíkem jsem splnil ještě před tím, než jsem se vůbec dozvěděl, že takový achievement existuje, cha!

Pro: Hratelnost, originalita, efektní podívaná, souboje

Proti: ne příliš mnoho novinek, občas AI

+40

Heavy Rain

GarretGarret
Dohráno
  • PS3 100
Užil jsem si každou vteřinu tohoto mistrovského kousku. Heavy Rain dokáže vzbudit napětí, emoce. Dokáže vybudovat atmosféru, chytnout hráče a tlačit jej dál a dál v hraní, nenásilně, ale přitom tak návykově.

Příběh je velice přehledně a chytře servírován z pohledů několika postav, má drive a zaujme každou svou částí. Neexistují v něm slabé momenty. Ač jsem měl pocit, že mám nad hrou navrch a že znám odpovědi už od začátku, opak byl pravdou. Herní zvraty byly tak nečekané, že jsem jen seděl s otevřenou pusou v údivu.

V Deus Ex Human Revolution je hráč na konci postaven před 4 tlačítka a je mu dána možnost výběru ukončení některým z nich nehledě na to, jak se hráč choval a jaké rozhodnutí přijímal po celou hru. V Heavy Rain je zakončení budováno již od začátku, každé rozhodnutí má své důsledky. Je až neuvěřitelné, jak drobné detaily nebo nepovedené akce dokáží zvrátit průběh celé hry.

Naprosto brilantní!

Hodnocení: ❤ ❤ ❤ ❤ ❤
+40

Horizon Zero Dawn

LuccinyHryLuccinyHry
Dohráno
  • PS4 100
Horizon Zero Dawn je tím typem hry, kvůli kterému stojí za to koupit si celou herní konzoli.

Graficky úžasné, s výbornou hratelností a mistrovsky podaným a postupně odhalovaným příběhem. Bavilo mě zde naprosto všechno, jak prosté plnění loveckých úkolů, sbírání tajemných kovových květin a vyhlídkových bodů, tak postup hlavní misí a vedlejší úkoly. Ale není to jen o tom, že mě to bavilo, to platí pro spoustu dalších her, bavilo mě to tak, že jsem splnila, posbírala a pozabíjela úplně vše, dosáhla stropové úrovně 50 a pak šnečím tempem dohrála druhou polovinu hlavního příběhu, kdy jsem poctivě prolézala každý koutek, četla a poslouchala naprosto všechno, co se dalo - a to všechno proto, že jsem si přála, aby ta hra nikdy neskončila.

Už jenom ten výchozí koncept, kdy jste schopni s lukem a šípem likvidovat robotickou faunu a megafaunu tím, že hledáte jejich slabá místa, kladete pasti a nakonec i objevujete možnosti, jak je ovládnout, je super herní zábava. Navíc je to pěkně rozfázované tak, že ve chvíli, kdy jsem si pomýleně připadala namachrovaně, že umím robotického velociraptora trefit přímo do jeho diodového očka a osedlat si jeden z pasoucích se strojů-kopytníků, tak jsem narazila na nový stroj, ještě silnější a záludnější než ten předchozí. Už jen na základně těžkou obtížnost není možné bezhlavě naběhnout do jakékoliv konfrontace. Když mi dávalo sakra zabrat hejno Glinthawks během šplhání za jednou z banuckých figurek (opět krásně zpracované collectibles, malby na skalách vám říkají, kam máte jít), ještě jsem netušila, že existuje něco, co se zabíjí tak těžko jako Stormbird. Ale časem se vám podaří Aloy vypracovat a vybavit tak, že dá i jeho. Na výběr máte řadu zbraní a vychytávek (různé bomby, provazy na svazování, kulomet na kovové úlomky), ale osobně jsem preferovala jednoduchost - luk se zesílenými šípy, maximálně v kombinaci s tripcasterem. Tento typ šípů dělá hezký zvuk a jak jsem zmiňovala, smysluplným způsobem zrušit obří stroj s pomocí primitivních zbraní je fajn zážitek.

To ale není zdaleka všechno, neboť svět Horizon: Zero Dawn je protkaný nitkami solidního, dojemného a velkolepého příběhu. Jedná se o klasickou šablonu s lehce identifikovatelnými archetypy - nejde zde totiž o nic menšího než o záchranu lidstva - a to hned dvakrát. Aloy je neprávem zavržené, vyvolené dítě vychovávané neprávem zavrženým mentorem, který na závěr Aloyina dovršení dospělosti zemře a nechá ji, aby si se svým osudem poradila sama. Aloy se zaplete do mocenského konfliktu znepřátelených protocivilizací, kdy jedna z nich je výrazně morálně lepší než ta druhá a zároveň zjistí, že celá její existence je cíleným zásahem umělé inteligence, která obnovila a za pomoci dříve hodných strojů teď spravuje celý svět poté, co byl zničen korporátní nenažraností a upřímně řečeno výsostně debilním nápadem vytvořit samoreplikující killer roboty s pohonem na biomasu. Nechybí ani jediná morálně šedé figura v pozadí, která tahá za nitky celého dění.

Zkrátka klasický "vysoký" příběh hrdinka zachraňuje svět, ale velmi detailně, poctivě a krásně zpracovaný. Fakt se mi to hodně hodně líbilo, je to takové mnohavrstevné, dotažené, vymakané. Při toulkách krajinou narazíte na podivnou díru do země, kde cosi produkuje stroje? Časem zjistíte, co to celé znamená. Najdete tajemnou elektronickou věcičku, kterou můžete skenovat okolí -zjistíte, že měla sloužit k učení nové lidské generace než se celý plán mírně pokazil a lidstvo tak musí začínat odznova. Líbil se mi ateismus příběhu (bůh, který vytvořil Aloy je sám lidským výtvorem, Aloy není ani tak vyvolená jako klon; taky paralela Hades/Gaia a Lucifer/bůh). Co mě ale fakt dostalo je moment, kdy Aloy šplhá na místo, kde předtím nikdy nikdo nebyla a přesto je skála pokryta vhodně umístěnými úchyty, tak jak to ve hrách bývá - "Tu cestu jsem už prošel a připravil ti jí," vysvětlí jí Sylens. Hezká maličkost, dobře ilustrující celkovou dotaženost hry.

Na závěr vyčtu hře pár nedostatků: za prvé, veškeré odměny, které jsem dostala, zvlášť ty za sesbírané sety předmětů, ale i ty odměnové krabice za splněné úkoly, mi byly na nic, protože jsem už dávno měla lepší výbavu. Buď koupenou nebo sebranou ze zabitých strojů. S tím souvisí ještě takový sub-nedostatek: ty odměnové krabice jsou absolutní kravina, prostě mi ty věci dejte, proč něco dostat a pak to ještě otevírat. Je to něco na způsob mikrotransakcí formou reward boxů (ve For Honor by za to ti hloupější z hráčů platili), akorát bez transakcí. Nedává to smysl. Druhým nedostatkem byla možnost rychlovýroby nové munice kdykoliv a kdekoliv, třeba během sprintu od protivníka. Na jednu stranu mi to kolikrát zachránilo život, na stranu druhou bych tu nepřipravenost přece jen trochu penalizovala.

Bezpochyby nejotravnější aktivitou ve třetím Zaklínači, který u mě byl jinak taky za 100%, bylo hledání těžko viditelných stop "zaklínačským smyslem," stejně tak mě v ME: Andromedě brzo omrzelo neustálé skenování všeho, co se dalo. V Horizonu je skenování rovněž chvílemi až moc, ale aspoň má během boje praktický smysl a ani to stopování není tak ubíjející jako v Zaklínači, protože stačí jeden sken a máme vyznačenou celou cestu dotyčného. No ale co si budeme povídat, to zpomalení na pomaličkou chůzi, když Aloy skenuje, taky trochu otravuje.... Snad tahle celoplošná skenovací mánie ve hrách vezme rychlý konec. Nebo alespoň výrazné omezení (říkám a odcházím poslušně skenovat mimozemšťany v Prey).

Pro: úchvatná, velkolepá hra po vše stránkách

Proti: odměny mi byly k ničemu :)

+40

Mass Effect

JabJab
Dohráno
  • PC 70
První díl epické sci-fi ságy je... Poněkud rozpačitým dílem. Má však své klady, které nelze opominout. Grafika celého Mass Effectu má střídavou kvalitu. Vysoce oceňuji, že jsem si mohl zahrát postarší hru v QHD rozlišení. Asi nejlepší dojem budí samotné postavy, jež mají i na dnešní dobu poměrně zdařilou mimiku (a skvělý dabing). Snad jen úsměv vypadá často poměrně toporně, ale co také čekat od bandy sveřepých vesmírných mariňáků. Ti se prostě moc nesmějí. Obdobně má hra i moc pěknou hudbu, která neobtěžuje při hraní a řadě scén dodává velmi příjemný nostalgický pocit.

Výše uvedené by však nemohlo překonat řadu výrazných záporů, pokud by ME nepřinesl jednu zásadní věc. A to pocit "legendy galaxie in making", která každou misí přispívá ke své jedinečné kariéře a otevírá si cestu k budoucím ještě větším činům. J. Šeprd je prostě takový Arnold Judas Rimmer s lepšími rodiči. Podobně jako v SWTOR za rep. troopera jsem si i zde zamiloval vojácký feel, všechno to salutování a dojem, že politici jen brzdí skutečné hrdiny v jejich rozletu. Atmosféra byla upevněna díky rozhlasovým zprávám, jež (při cestě výtahem) oslavovaly poslední kousky komandéra Šeprda. Tedy... Zmíněn často nebyl. Ale to už je holt osud vojáka speciálních sil, jehož mise jsou tajné. Každopádně i díky docela povedeným zbrojím jsem si užíval pocit hraní za "rytíře budoucnosti" (nebo jeho blackguard variantou v případě cesty za "renegáta").

Kvalitu příběhu nechci příliš hodnotit. První díl rozehrává řadu témat, přináší řadu charakterů a očekávám, že to hlavní předvede ve dvou pokračováních. Nicméně co se týče hlavních misí, tak si vede poměrně dobře. Především jsem si oblíbil Protheany a jejich staletý boj, kdy se zoufale snažili porazit svého strašlivého nepřítele. A posléze neváhali obětovat životy, aby se jejich druh pomstil alespoň ze záhrobí. Každopádně celý "lore" světa má slušný základ, který další díly budou dále rozvíjet.

Když už jsem výše zmínil ty výtahy, tak jejich rychlost je samozřejmě hlavní zápor hry... Dělám si legraci, jsou nelogicky pomalé, ale přežít se to dá. :) Zamrzí však poměrně krátká hlavní linie, jež čítá nějakých pouhopouhých sedm misí. S tak uspěchaným příběhem souvisí i velmi špatně rozvinuté charaktery vaší posádky, které s vámi často projedou jeden svůj srdceryvný příběh a pak se odmlčí. Jen Garrus a Wrex mají k té své minulosti i krátké mise. Po jejich splnění však rovněž utichnou. Neplatí rozhodně, že každý člen posádky má po každé misi pro Šeprda další část své minulosti. Někteří ano, někteří ne. Odhadoval bych to tak na čtyři unikátní dialogy na každé NPC. A to včetně toho, kterého romancujete. Logicky i ta "romance" je pak taková povrchní. Liara ve druhém rozhovoru prohlásila, jak Šeprda miluje. Pak se de facto na třicet pět hodin hry odmlčela (až na krátké logické intermezzo po Noverii). A nakonec, jak je v Bioware hrách "dobrým" zvykem, přišel první sex a záhy po něm konec hry. Ani snídani Šeprd nedostal...

Největší tragédií je však vše mimo hlavní mise. Veškeré "Assignments" jsou jen poměrně nudné "filler questy", jimiž si komandér zvyšuje úroveň. Vzhledem ke krátkosti každé z nich se to však dá přežít. Většinou obsahují jen jeden až dva souboje, tak proč je nedělat. Navíc planety, na nichž přistáváte, alespoň odbourají nepříjemný pocit z koridorů hlavních misí. Jen škoda, že na nich většinou nic zajímavého není. A jejich grafika... Takhle nějak si představuji, že by vypadala v Master of Orion 2, kdyby jste mohli po tamních planetách jezdit. Jinak řečeno je dost hrozná. Obdobně že se všechny vedlejšáky na nich odehrávají ve třech opakujících se budovách (/základnách)... Ale tak tuhle Bioware debilitu už jsem potkal v Dragon Age sérii. I tam šlo o malé prostory. V Mass Effect je to vždy vstupní místnost, hala s nepřáteli a pak dvě menší místnosti s vybavením a koncem případného questu.

K výše uvedenému je třeba i dodat, že Mako není také nějak vrcholově zábavným dopravním prostředkem. Od skal se odráží jak hopík. Obyčejný plebs si sice namaže, ale stačí se kochat případným západem sluce a rozbije jej přerostlá žížala. Konečně k výše zmíněnému, jež by se dalo shrnout pod škatulku "generický obsah", se dají podřadit i zbraně a zbroje. Těch několik existujících kusů vypadá poměrně slušně. Ale ve vzhledu už pak u zbrojí není rozdíl mezi jednotlivými třídami (Light, Medium a třetí uhodnete). Jejich vylepšené verze pak vypadají také stejně, jen mají vyšší římskou číslovku.

Chybou také je, že ME je takovým kočkopsem mezi akcí a RPG. Ani jedna část není vysloveně tragická, ale dobře namixované to věru není. Schopností je jen pár. Očekával bych, že zdejší "kouzelníci" budu mít více možností, než jen někoho nechat plavat vzduchem. Na druhou stranu vypadá to efektně. To zase jo. Ve hře také není moc za co utrácet. Vlastně až na speciální level X Spectre zbraně jsem za celou hru nic nekupoval. A poměrně dlouho před koncem jsem tak dosáhl limitu, který činí bez jednoho kreditu deset mega. Tohle a úroveň omezená na padesát mě odradilo od zkoušení DLC Pinnacle Station. Ale říkám si, že takový osud je asi lepší pro obě strany.

Celkem mi ME save říká, že jsem odehrál třicet osm hodin. Je ale třeba vzít v úvahu, že šlo o první dohrání. Do některých hvězdných soustav jsem se tak zbytečně vracel a jindy jsem se toulal po Citadele, abych pobral případné úkoly, které bych mohl jinak minout.

Pro: dobrý začátek hrdinské vesmírné ságy, grafika postav, vojácká atmosféra, hudba, dabing, solidní hlavní příběh, dobrý základ "lore" světa

Proti: krátká hlavní linie (cca na deset hodin), špatně propracovaní členové posádky, nepropracované vedlejší úkoly (až na některé výjimky na Citadele), grafika planet, opakující se prostory, peníze ve hře vlastně nemusí být

+40

The Witcher 3: Wild Hunt

SteveSteve
Dohráno
  • PC 100
Ač se mi tradičně všichni snažili znechutit hru již před rozehráním tím, jak ji oslavovali, udržel jsem si zdravá očekávání i pochybnosti. A když jsem se do toho konečně pustil, dočkal jsem se jednoho z nejlepších herních zážitků posledních několika let. Kromě toho, jak je Witcher 3 sám o sobě skvělá hra, neustále mě překvapuje především tím vším, v čem je pro mě lepší než jiná RPG podobného stylu. Je to především:
- Baví mě i po cca 100 hodinách
- Poprvé jsem si v RPG dobrovolně koupil a rozehrál DLC (a ty mě baví! :O)
- Baví mě i vedlejší questy (pro mě nevídané)
- Celkově mě ta hra nezačla s*át, jako cokoliv z tohoto žánru po pár desítkách hodin.

Trojka si jistě zaslouží i srovnání s předchozími díly. Po technicky spíš nešikovné jedničce a pro mě dost příběhově nelogické dvojce je tento díl svojí povedeností blesk z čistého nebe. Mě osobně především potěšil návrat ke knižní povaze Geralta a velké množství odkazů na psanou předlohu. Ostatně svět podrobně vypracovaný v knížkách od Sapkowského dává už sám o sobě hře velký náskok oproti konkurenci. Soubojový systém je také až podezřele vychytaný - svým způsobem náročný, ale spravedlivý a časem snadný, pokud se soustředíte.

Je pro mě náročné si uspořádat všechny myšlenky a pozitivní dojmy, co ve mě hra zanechává, tak tu nebudu sáhodlouze referovat, to už tu ostatně udělali jiní :) Jen zakončím tím, že bych třetího Zaklínače doporučil prakticky všem. S výjimkou lidí, kteří si nemohou dovolit investovat do hraní hromadu času, protože je to mistrovské dílo, které vás jen tak nepustí.

Pro: příběh, souboje, odkazy na knížky, atraktivní questy, "nečernobílý" syrový svět

Proti: hardware náročnost

+40 +41 −1

Kingdom Come: Deliverance

StriderCZStriderCZ
Dohráno
  • XOne 95
Zamyslete se, co je podle vás znakem kvalitní počítačové „hry na hrdiny“. Tabulky se statistikami? Záplava questů? Medovina tekoucí proudem? Ženské postavy s naddimenzovaným poprsím? Tohle všechno mnoho současných RPG nabízí, ale nic z toho nedělá dobrou hru. Pudlovo jádro ale dřímá někde jinde, ve zdánlivě banálním detailu – rozhlížení se. Pořádné erpégéčko totiž poznáte ve chvíli, kdy se vám v něm chce rozhlížet. Vylézt na kopec a rozhlédnou se. A když není kopec, tak na nejbližší věž, střechu stodoly, stožár plachetnice, nebo otevřít mapu a kochat se neprobádanými oblastmi, kde možná číhají nepřátelé o dvacet úrovní silnější, ale VY se tam jednou dostanete, to dá rozum. Ale nejde jen o technickou možnost rozhlédnutí se, ať už kamerou v první, nebo třetí osoby, izometricky nebo z ptačí perspektivy. Důležitá je ta chuť a chuť se rozhlížet nevykřeše ani sebelepší engine, když do něj autoři nenasypou poctivý virtuální svět.

Text (mírně upraven): Lukáš Grygar, Level 135, úvod recenze GODS, Lands of Infinity.

Tak a mám za sebou úvod ke komentáři na nejlepší RPG, co jsem kdy hrál, na hru, která se (alespoň v mých očích) blíží k dokonalosti.
Představovat tuhle hru většině čtenářů databáze nemá valného smyslu.
Zaměřím se spíše na to, co mi během těch 235 hodin hraní utkvělo v paměti a na co budu vzpomínat málem i na smrtelné posteli.
Jako zlomový okamžik hodnotím hardcore mod, který mně naprosto uchvátil a přinutil mně opustit rozehranou hru. Vynechání rychlocestování (byť skvěle zpracovaném ala Fallout) a vyhození kompasu se z jízdy na koni stal neuvěřitelný zážitek, včetně toho, že jsem si musel dávat pozor na větve visící nebezpečně nízko.
Negativní perky typu náměsíčnost zajímavě ozvláštňují hru: pamatuji, jak jsem se poprvé probudil na nejbližším hnojišti..

Souboje jsou výzvou, připouštím, že jsem se za celou dobu nenaučil pořádně bojovat s mečem a tak jsem souboje s těžkými soupeři absolvoval hluboce zabořený do křesla, s křečovitým držením gamepadu a s modlitbou na rtech za každý vypuštěný šíp.
Odemykání truhel, alchymie ani okrádání mně zrovna dvakrát nechytilo za srdce, ale budiž.
KC:D je jedna z mála her, kdy jsem četl všechny texty a byl nadšený ze sledování dlouhých ingame videí (zejména, když jsem před 14 dny koupil 65 palcovou TV). Jde vidět, že se autoři naplno věnovali uvěřitelnému hernímu světu v době předhusitské, jeho zákonitostí, vztahům mezi postavami, humoru.
Přítomen cit pro detail, včetně dodržení pravidel středověké architektury.
Možnost číst knihy v kadibudce s výhledem na Talmberk – kde jinde tohle zažijete?
Nadšen jsem byl z pohledu první osoby, a když jsem zjistil, že lze trhat „obyčejné“ pampelišky – málem jsem z toho měl orgasmus. Několikrát jsem se přistihl, že jsem cestou z práce sledoval příkopy, zda v nich neroste šalvěj.
První datadisk hodnotím shovívavě, byť zakomponování datadisku do hlavního příběhu mi přijde lehce kostrbaté. Například jsem očekával jsem větší roli v řešení „uprchlické otázky“. Nebo zapojení se do válečného zásobování (ke konci hry, kdy jsem pro vojsko měl zajistit jídlo, pivo a podobně) tak jsem ve „vlastní“ vesnici nepochodil.
Občas jsem se sice někde zasekl (technické problémy nebo moje osobní tupost), ale nejednalo se o nic co bych s vaší pomocí nevyřešil.
Po technické stránce. Hraji na XOXu a doskakování textur neřeším, za mně se z KC:D stala „launchovou hrou“ pro novou konzoli.

Pro: Zcela originální hra, která se zcela vymyká dosavadní herní tvorbě

Proti: Pár technických drobností, na hře jde vidět, že neměla přebytečných sto milionů na tvorbu chlupů v nose...

+40

Red Dead Redemption 2

SilentWolfSilentWolf
Dohráno
  • PS4 100
„Nemířím rukou. Ten, kdo míří rukou, zapomněl tvář svého otce. Mířím očima.
Nestřílím rukou. Ten, kdo střílí rukou, zapomněl tvář svého otce. Střílím svou myslí.
Nezabíjím svou zbraní. Ten, kdo zabíjí zbraní, zapomněl tvář svého otce. Zabíjím svým srdcem.“

„Chemie je, z technického hlediska, studie hmoty. Já však preferuji pohlížet na ni, jako na studii změn.“

Dva citáty, první z mé oblíbené knižní série „Temná Věž“ a druhý ze seriálu „Perníkový táta“. Dovolil jsem si je volně přeložit, protože nejsem schopný najít teď originální české překlady. Obě díla mají jedno společné – hlavní postavy si projdou drastickou změnou. A pokud bych měl Red Dead Redemption 2 k něčemu přirovnat, tak mi při hraní vstávaly na mysl právě tato dvě díla.

Mohu se rozepsat o skvělém systému fungujícího světa, kdy na vás lidé reagují podle vašeho chování. O tak široké paletě úpravy vzhledu hlavní postavy, koní a zbraní. O náhodných setkáních, které jsou vždy zajímavé a mohou vám odemknout hodně kvalitní vedlejší úkoly. O mnoha minihrách a vedlejších aktivitách. O skvělém soundtracku a úchvatné grafice. Ale to vše vidíte a slyšíte v trailerech. Pokud si však z nějakého důvodu myslíte, že je hra povrchní a hloupá a kdo ví co ještě, nenechte se oklamat výbuchy a ustřelováním hlav. Zkuste ji prosím.

Příběh, ač to nejdůležitější, o čem tu chci poreferovat, bych neoznačoval za dokonalý ani revoluční. Ona je důležitá ta omáčka kolem. King taky není často originální v zápletkách, ale kouzlo je v tom, vdechnout postavám život. A to se zde sakra povedlo. Všichni působí uvěřitelně a o to silněji na vás působí to, co se ve hře odehrává. Atmosféra začíná houstnout nejprve pomalu, ale jak to jednou začne, budete si přát zpomalit. K tomu si ještě přičtěte Arthurův ručně psaný deník a začnete se chtě nechtě pomalu stávat jím. Celé téma hry se točí okolo těch mnou již zmíněných proměn. Napomáhají tomu i detaily (stále doufám, že se nejednalo o bug) kdy najednou nejde provádět trik s revolverem apod. Motto "čert vězí v detailech" v celé své kráse. Zapomněl jsem v tu chvíli na všechny možné herní, filmové a literární postavy – Arthur Morgan se pro mne na chvíli stal Rolandem Deschainem z Temné Věže, nejlepší postavou vůbec. Nechtěl jsem být v jeho kůže, ale byl to jeden z nejlepších herních zážitků. Snad Arthur ví, že jsem se během hraní snažil stejně usilovně jako on a že jsme s nepřízní osudu bojovali spolu.

Pane Morgane, bylo mi ctí. Říkám díky sai, dlouhé dny a příjemné noci.

Pro: Arthur Morgan a drtivá většina postav, jedna tajná vrstva hry, svět

Proti: Nikde se nepočítá statistika kolik ptactva umřelo nárazem do mě během jízdy na koni. :(

+40 +41 −1

Machinarium

jvempirejvempire
Dohráno
  • PC 80
Hry od Amanita Design jsou jeden z mých velkých restů. Po prvním Samorostovi je to teprve druhá dohraná hra. Umělecké zpracování her od Amanity je už podle obrázků unikátní a působí neotřele, i když to není zrovna můj styl. Procházení robotího města Machinaria je zážitek a zábava. Hádanky jsou tak akorát složité, aby bavily a nefrustrovaly. Přítomná je i řada miniher, které mě bavily opravdu hodně. Potěší i přítomnost řady narážek na známé hry a filmy, například minihra Space Invaders, kapela jak vystřižená ze Star Wars nebo oprava Centrálního mozku.

Příběh robota Josefa je zpracovaný hezky a beze slov. Zmínit musím také hudební doprovod, který je velice příjemný a obstojí i při samostatném poslechu. Moje herní doba byla necelých 8h a přišlo mi to tak akorát. Nemohl jsem si vybrat vhodnější hru do kategorie Čapkův odkaz, než českou hru s robotem Josefem v hlavní roly. Hraní jsem si moc užil a už se těším, až se dostanu k další hře od Amanity.
+40

God of War

raisenraisen
Dohráno
  • PS4 95
Po 50 hodinách v rámci možností a chuti dohráno - valkýry poraženy, draci osvobozeni, bossové zabiti, nejlepší armor "vygrindován" a vedlejší úkoly, až na jeden, udělány. Jo a také jsem se stala otcem, takovým, kterého se vlastní syn nemusí bát.

Severské prostředí mi hodně sedlo. Zatímco o řeckých (a římských) bozích a bájích se učí na školách, tak o těch severských ne. Proto jsem s radostí četla každý Atreův zápis o tom, co jsme na svých cestách potkali (a zabili). Jeho záznamy byly doplněny pěknými kresbami a tipy, jak se s nestvůrami bojovat. Prostředí každého světa, kterými jsme prošli, bylo něčím specifické. V jednom jsem se mohla kochat nádhernou přírodou, jindy jsem mrzla při pohledu na tamější podsvětí, pociťovala zmar a depresi v prokletých mlhách a cítila zápach síry a těžce se mi dýchalo v ohnivém světě. Ačkoliv z jiných her si snímky moc nepořizuji, zde mě krajinky a filmové záběry k tomu přímo vybízely.

Hra nenabídla epický příběh, tak jak je většinou chápán a jak ho nabídly předchozí díly. Úkol byl tak prostý, že by člověk čekal, že ho splníme někdy zpočátku, ale ono ne. Do cesty se nám postavili naštvaní severští bohové a začaly problémy. V průběhu mého putování jsem mohla sledovat vývoj vztahu mezi Kratem a jeho synem. Nebylo pro mě těžké se do role Krata vžít a vcelku úspěšně jsem ho roleplayovala pokřiky "Kam střílíš? Co zase děláš? Musíš se pořád ptát?". Ale tak hrozné to nakonec nebylo, Atreus se ukázal jako schopná vedlejší postava a ze začátku hry Kratovi i dost pomáhal. A jeho omračující šípy byly v některých situacích velmi silné a účinné.

K dabingu a zvukům obecně nemám nejmenší výhrady. To bylo zvládnuté na výbornou. Dovedností bylo na výběr plno, ale musím se přiznat, že jsem jich využívala jen pár, protože jsem nebyla schopná si v průběhu boje zapamatovat a účelně používat každou dovednost. Pocit z boje byl i přesto skvělý a případné dokončovací útoky uspokojující. Dost se mi líbily i runové útoky a jejich systém používání. Endgame hry, který mě většinou po dohrání příběhu nebaví, a tak se do hry už moc nevracím, mě bavil. Jen mi trochu přišlo, že v těch dalších světech je nevyužitý potenciál. Ale na druhou stranu to chápu, ta hra by byla obrovská a z časového hlediska i dost nákladná.

Na závěr dva zápory. Tím větším jsou trochu stereotypní nepřátelé, zvlášť tedy bossové. Tady bych čekala větší rozmanitost, i v těch jiných světech. A pak jeden menší, kdy mi někdy přišlo, že postava neudělala daný útok, i když jsem to tlačítko opravdu mačkala, takže místy bylo pro mě ovládání Krata takové nepřesné.

Hra mě fakt hodně bavila, ač jsem to moc nečekala. Věděla jsem, že to bude dobrá hra, ale že mě tak chytne, tak to jsem si nemyslela. Těším se na další díl a jsem zvědavá, jaké pokračování příběhu nám nabídne.

Pro: příběh, grafická a zvuková stránka hry, boje, prostředí, mýty, Mimir, Brok a Sindri

Proti: jednotvární nepřátelé, občas divné ovládání

+40 +41 −1

The Operative: No One Lives Forever

CrashCrash
Dohráno
  • PC 80
Atmosféru špionážních filmů ze 60. či 70. let vystihla tahle hra skvěle. A zatímco v bondovkách se ty krásné ženy objevovaly jen občas, tady je jedna podceňovaná kráska hlavní postavou poměrně propracovaného příběhu, prošpikovaného humornými narážkami na všechno možné. Právě příběh a atmosféra hry, kterou doplňuje výborná hudba, jsou velkou předností The Operative: No One Lives Forever.

Nicméně ani hratelnost nezaostává daleko za příběhový pozadím. Sice jsem se do hry dostával pomaleji, ale ve druhé polovině mě to skutečně chytlo a nepustilo až do konce. Kombinace stealth a akčního přístupu mě dost bavila. Začnete pěkně potichoučku a nenápadně prolézat level, ale když už nevíte jak dál, tak prostě bafnete jednu z mnoha zbraní a vykosíte všechny v dosahu. Obtížnost je slušná, hrál jsem to na těžkou a naběhnout doprostřed nádvoří a střílet na všechny strany, nebyl většinou dobrý nápad. Ale když si dáte trochu majzla, sem tam si někoho přilákáte za roh hozenou mincí, jindy zase někoho odpravíte potichu odstřelovačkou, tak až na pár výjimek hrou celkem snadno projdete. Je tu i pár zajímavých bossfightů, samozřejmě Dark Souls to není, ale stereotyp to docela rozbije, stejně tak variabilita prostředí, protože jako správná superšpiónka se podíváte do mnoha rozmanitých lokací.

Má to i nějaká negativa? No jak říkám, ze začátku jsem se do toho nějak nemohl dostat, a rychle mě to přestávalo bavit. Ale to časem odeznělo a naopak, ve druhé půlce jsem se na hru už vyloženě těšil. Hra je i na dnešní poměry relativně dlouhá, což ale můžeme brát i jako pozitivum. Asi největší minus se tak netýká samotné hry, ale té neoficiální češtiny. Ten překlad je fakt místy tragický, a to nejenom občasným neohrabným slohem, ale i spoustou překladatelských failů. Přeložit v misi s letadlem "plane" jako "plán", nebo v rozhovoru následujícím po ultimátu od teroristů přeložit "deadline" jako "smrtící linie", to fakt překladatel asi ztratil anglicko-český slovník. Bohužel angličtina je zde docela náročná, takže pokud jí neovládáte alespoň průměrně, tak si bez překladu asi neškrtnete. Což by zase bylo škoda, protože těch rozhovorů tu jsou mraky a navíc někdy je i potřeba správně reagovat.

Hra ale určitě stojí za to.

Pro: Atmosféra, Příběh, Hudba, Variabilní hratelnost

Proti: Tragická čeština + náročná angličtina, Možná i dlouhá herní doba

+40

Pohádka o Mrazíkovi, Ivanovi a Nastěnce

9021090210
Dohráno
  • PC 70
Přelom milénia byl z pohledu českých her obdobím, kdy se vývojáři začali orientovat na globální trh a projekty nevalné úrovně, jejichž hlavní devízou byl fakt, že jsou v mateřském jazyce, začaly pomalu mizet, což souvisí i s rozvojem amatérských překladů a rozšířením plných her na cover cd herních časopisů. Místní hegemon Vochozka Trading tedy přestal s dovozem a překladem polských her a pod o dost nudnějším názvem postupně vydal Hidden & Dangerous, Flying Heroes a Mafia: The City of Lost Heaven. Tehdejší hlavní konkurent Zima Software přinesl méně ambiciózní HyperCore: Out of Dimension a Centauri Production což je jedno z mála vývojářských studií, které pionýrská 90. léta přežilo, mající za sebou přepálený dungeon Rytíři Grálu a pár lokálních adventur, to celkem chytře zkusilo s Mrazíkem, protože známý námět táhne a byť se hra zanedbatelně prodávala i v zahraničí, autoři nejspíš podcenili fakt, že Mrazík jakožto ruská pohádka je známá toliko pouze v Čechách a na Slovensku, pravděpodobně díky výbornému dabingu, který bez diskuze patří do zlatého fondu a možná i tomu, že v ní postavy vystupují jako idioti, což byl v době normalizace nezanedbatelný faktor.

Jakožto fanouška filmu mě zajímalo, jak si tvůrci poradili se zjevným problémem, že scénář nemohl zabrat více, než dvě A4 a hra je tedy podle očekávání natahovaná některými vloženými adventurními úkony a vlastním obsahem. První část hry za Nastěnku celkem věrně kopíruje film a dle mého názoru se jedná o nejlepší část hry. Druhá část hry za Ivana místy působí nedodělaně a uspěchaně, především co se týče grafiky některých obrazovek a animací. Oproti tomu třetí část za Nastěnku graficky exceluje a obsahuje čistě vlastní obsah, aby tvůrčí natáhli herní dobu, která není ani tak příliš dlouhá a o to víc jsem byl překvapen, jak osekaně působí závěrečná čtvrtá část s Ivanem, kde se objeví i notoricky známá Baba Jaga a samozřejmě Mrazík. Tato část hry mohla být určitě lepší a z nějakého důvodů mi přišlo, že části za Nastěnku jsou kvalitativně na vyšší úrovni, což je zvláštní, protože akčnější a zábavnější pasáže měl ve filmu Ivan.

Velkou devizou hry jsou sympatické hlavní postavy, což u adventur s jejich pravidelným střídáním nebývá obvyklé. Milá a hodná Nastěnka je v dnešní době korporátních emancipovaných Tinder královen snem každého muže a bojar Ivan sice poněkud postrádá svůj arogantní macho element, což je způsobeno i dabingem kmeta Pepíčka Zimy, který zde se svým archaickým stylem intonace á la Eduard Kohout působí značně neotřele a jinak, než v původním dabingu, kdy měl o nějaký ten křížek méně. Zklamáním jsou některé vedlejší postavy, především pak Marfuša, která ve filmu Nastěnku zastiňuje a s Jagou je to hlavní komická dvojice, tady bohužel prakticky absentuje a nepochopitelně chybí její legendární dialog s Dědou Mrázem. Nečekaně malý prostor má i Baba Jaga a loupežníci, což je nečekané i z toho důvodů, že Jagu dabuje Martin Dejdar, jehož napodobování původního Filipovskeho dabingu patřilo k běžným číslům televizních estrád v 90.letech.

Mrazík je nenáročná adventura pro celou rodinu s příjemný vánočním námětem, která trochu postrádá crazy element původního filmu na úkor přístupnosti a nekomplikovanosti, což byl ale tvůrčí záměr, který se v tomto případě povedl. Dovedu si představit, že by se z námětu dalo vytěžit ještě o něco více, i tak se ale převedení Mrazíka do formy počítačové hry docela povedlo a Pohádka o Mrazíkovi a Nastěnce je ideální hra pro ty, kteří hledají jednoduchou, krátkou a příjemnou adventuru na vánoční svátky a samozřejmě mají rádi Mrazíka. Velký hit se z ní ale nestal, to by tvůrci museli sáhnout spíš po geniálních Vorlíčkových Třech oříšcích pro popelku, která je dodnes populární v adventurně pozitivním Německu. Zvláštní, že tuto příležitost nikdo nevyužil.

Pro: dabing, grafika, hudba, námět, hratelnost, cz made

Proti: krátké, závěr, nevyužitost některých postav

+40

Metro Exodus

H34DH34D
Dohráno
  • PC 80
„Herní průmysl se mění a my s ním.“ Rozhodl jsem se, že komentář začnu tímto legendárně známým citátem, který jsem právě vymyslel, abych dodal svým subjektivním dojmům nádech objektivní relevance. Je to už delší doba, co jsem dohrál nějakou zbrusu novou áčkovou hru a při tom po očku sledoval i hype, který se kolem ní vířil. Není to tedy zásluha/vina čistě hry Metra Exodus, je to spíš můj osobní moment, kdy jsem si všiml, že přístup hráčů ke hrám, a tedy i videoherní průmysl je trošku jiný, než jak si ho já pamatuji z dob, kdy jsem hry hrál nejradši. Kvalita, prestiž a celkový hype hry je dnes velkou měrou určována jejím rozpočtem. Už není možné spíchnout nového Dooma za půl roku ve sklepě baráku rodičů. Každá hra má omezené prostředky nejen co se týče peněz, ale i pracovních sil a času. Na moderních hrách je tedy často vidět, jak si tvůrci stanovili priority, tzn. není v lidských silách každou druhou hrou posunout hranice programátorských možností ve všech směrech. U Metra Exodus je patrné, že prioritou číslo jedna je herní atmosféra a tedy krásná grafika. I navzdory tomu, že ukrajinští 4A asi nemůžou svými prostředky konkurovat Rockstaru, zaujímá jejich novinka místo mezi nejpěknějšími hrami současnosti. Engine rozhodně není tak ohebný jako Crytek, v herním prostředí nemůžete manipulovat s věcmi jako v Prey, ale na první pohled jsou to vizuální orgie. A pokud je tomu uzpůsobena celá hra, nevidím v tom problém.

Cílem Metra není manipulovat s každým kamenem a vyzkoušet každou páčku, nýbrž jen opatrně procházet okouzlující krajinou, nenarušit chod zmutované přírody, neničit dílo jaderné apokalypsy a zkrátka žít a nechat žít. Metro Exodus je v principech stejné jako jeho předchůdci a přesto na první pohled jiné. Z klaustrofobických temnot tunelů metra se přesouváme do volného prostranství pod zatemněné Slunce. Neřekl bych však, že hra se snaží konkurovat Assassin´s Creed, anebo překonat S.t.a.l.k.e.r.a. Ve zdejších exteriérech rozhodně nezabloudíte a přirozeně si do podzemních stanic párkrát vlezete, na druhou stranu je vidět, že tvůrci svůj nový grafický engine předvádí, jak můžou… A to je dobře.

Herní mechanismy nejsou příliš sofistikované, už v Last Light jsem se opřel do umělé inteligence a to se ani teď nezměnilo. Stealth může být pro některé hardcore hráče úsměvný a přiznávám, že i mě chybělo např. odtahování mrtvol, ovšem v rámci lehce arkádového hraní Metra se to dá skousnout. Za důležitý herní prvek považuju motivaci hráče k průzkumu prostředí (v tom dle mě díky nezajímavému designu žalostně selhával např. poslední Wolfenstein). V Metru Exodus kromě obligátní munice sbíráte také dvě „suroviny“, z kterých následně vyrábíte různé vyfikundace. Design prostředí je natolik zajímavý a bohatý na různé povalující se předměty, či přírodní úkazy, že se hledání chcete účastnit nehledě na to, co vám přinese.

Za vrchol hry považuji asi hororové pasáže s pavouky a pak také exteriéry tajgy. Slabinou hry je podle mě příběh a to paradoxně navzdory tomu, že je mu zde věnováno více prostoru než v předchozích dílech. Na poměry FPS vás bude zdržovat hromada klišoidních dialogů, kterých se hlavní postava v lehce absurdním duchu ani neúčastní (pouze za to bych však hře žádná procenta nestrhl). Samotný závěr mi také přišel docela antiklimaktický, člověk by čekal nějaký bossfight a ono…

Nakonec trošku v reakci na diskusi zmíním, že jsem hru dohrál na 15-25 fps a nejnižší detaily, přičemž jsem si ji de facto královsky užil a během hraní mě nepotkaly žádné technické bugy, které by znemožňovaly rozumné hraní (i když je fakt, že nějaké to padlé tělo na půl vibrující ve zdi jsem zaznamenal).
+40

Diablo II: Lord of Destruction

raisenraisen
Dohráno
  • PC 100
Diablo II LoD - první a s velkou pravděpodobností i jediná hra, se kterou jsem strávila více než 12 let mého hráčského života. Byly pauzy, někdy menší, někdy větší, ale opakovaně jsem se k této hře vracela a prošla si s ní mnoho. Menší varování: komentář může přetékat nostalgií, historií a snad i patosem. A asi to bude delší.

Jak kdyby to bylo včera, co jsem jela na základní škole se spolužákem a zároveň kamarádem autobusem na plavání a on mi začal vyprávět o nějakém Diablu. A že si ho musíme zahrát, až u něho budu na návštěvě. Vyzkoušeli, zahráli, bavilo. Když se objevil o něco později druhý díl, resp. jeho demo s barbarem, byla jsem ještě nadšenější. Hned jsem si hru sehnala a postupně se dostávala do tajů hry. A že to trvalo. Je zajímavé zpětně vidět, jak jsem hru zpočátku chápala, jako nezasvěcený člověk = skilly dle efektu a výbava dle vzhledu.

S příchodem internetu jsem začala chápat, že hra je o něco komplexnější, než jsem si myslela. Najednou byly buildy, synergie, breakpoints, CB, DS, FRW, ITD, IBS, OW, prefixy, afixy, šance na dropnutí předmětu, area level, item level, monster level a mohla bych pokračovat ještě dále. Hra získala jinou úroveň a já hltala anglické články o všech možných mechanismech, skillech a postavách.

A objevila jsem jiné online hraní než pouhé propojení dvou počítačů vedle sebe. Přišly realmy. Protože jsem neměla originální hru (zatím), začala jsem hrát na neoficiálních realmech. První byl Gwod 2, německý realm, kde jsem lidem tak moc nerozuměla, ale brzy jsem pochytila ony zkratky, které vyskakovaly v chatu na obrazovce. A zažila první PK, BH, rush, pls N help, cow a trade. Po jeho ukončení působení jsem se přesunula společně s dalšími na československý realm Antik. A to byly nejlepší multiplayerové časy (s trapností teda vzpomínám, jak jsem dlouho nechápala, proč pořád mluví v chatu o nějakých kočkách = kocka = kostka :D). Začínala jsem být v Diablu lepší, znala silné buildy, věděla, kde hledat jaký předmět a pomáhala nováčkům. Vzpomínám, jak jsem vyjeveně hleděla na barbara tehdejšího admina, který měl v ruce sekyru s runovým slovem Doom, což mu dodávalo mrazivou auru. Vždyť ten člověk musel dropnout Cham! Na 1.10! Ovšem nic netrvalo věčně a i tento realm skončil. Na chvíli jsem zkusila i oficiální realm, ale to bylo v době, kdy i on už nebyl tak moc obsazený hráči a měl svá zlatá léta za sebou.

Pak byly sice nějaké pokusy o další realmy, ale už to nebylo ono. A já se přesunula do singleplayeru a začala objevovat zcela novou stránku hraní Diabla. Hardcore. Můj první Guardian byl všemi "nenáviděný" druid, ale jakou já měla radost. A přišly další postavy a další. Smrtí bylo hodně, ale jen mě to učilo číst hru a dávat si pozor na určité smrtící skupinky bossů (extra fast, Might aura a ještě něco). Účastnila se turnajů na jednom fóru, nejčastěji šlo o Magic Find turnaje. I na to mám krásné vzpomínky. A začala zkoušet netradiční buildy, kterým by byly jiným pro smích, ale ono to fungovalo. Jen to teda chtělo kotel trpělivosti.

Ovšem pak jsem začala objevovat ty hry, na které jsem za celé období hraní Diabla moc nemyslela a ani je nezkusila. A najednou mi přišlo Diablo strašně staré a nudné. A hlavně pořád dokola. Nedokážu si představit, že bych se k němu někdy měla zase vrátit. Mám pocit, že své jsem si tam odehrála, a tak mi zůstávají jen vzpomínky na pěkná léta strávená s Diablem.
+40
Zobrazit další komentáře

Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)

  • Peach Torment: Tides of… +26
    Torment: Tides of Numenera
    Napsala Peach, 14 dní
    Pacifist run: Po poměrně netradičním tutorialu, kde ani není jisté, že se vůbec…
  • ghost Doom +25
    Napsal ghost, 21 dní
    Vždy som mal rád počítačové hry. V 95tom som v stredoškolských počítačových labákoch…
  • Jab Tactical Breach… +23
    Tactical Breach Wizards
    Napsal Jab, 7 dní
    Už zase mohu normálně žít. Tactical Breach Wizards je hra s originálním námětem,…
  • Drolin Mizzurna Falls +21
    Napsal Drolin, 27 dní
    Když se hráčům vybaví konzole PlayStation, většinou budou asociace směřovat k žánrům…
  • ArmJohn Dishonored +21
    Napsal ArmJohn, 12 dní
    Dishonored je hra, které jsem z počátku nedůvěřoval ale jednoho dne jsem si řekl... ne…
  • rikuhahl World of Goo +20
    Napsal rikuhahl, 29 dní
    Jedna z nejlepších logických her na světě, protože nejde jen o to přemýšlet, ale i…
  • muffin Control +18
    Napsal muffin, 18 dní
    S Controlem jsem bojoval několik let. A není se čemu divit. Remedy se snaží většinu hráčů…
  • jvempire Sigil II +17
    Napsal jvempire, 19 dní
    Druhý Sigil překvapivě není novým obsahem pro Doom II, ale další epizodou pro první díl.…
  • S4TW Pillars of… +17
    Pillars of Eternity
    Napsal S4TW, 20 dní
    Herní výzva 2025 - Bdím, či spím?   Miluji učící se pattern u isometrických cRPG.…
  • Schu Florence +17
    Napsala Schu, 8 dní
    Florence jsem měla na wishlistu už pěknou řádku let, ale co mě konečně donutilo si ji…