Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Everybody's Gone to the Rapture

  • PS4 100
Nepamatuji si, kdy naposledy mě něco takovým způsobem uchvátilo. A ještě k tomu hra. Upřímně. Myslel jsem, že takový moment už nenastane. Otupělost a únava herním průmyslem, už mě takřka dostala.

Everybody’s Gone to the Rapture je však hned od svých prvních minut působivě melancholické putování. Pokud mu podlehnete, až do konce se neodtrhnete. Hra je defakto vysokorozpočtově zdramatizovanou povídkou z nějaké dvacet let staré Ikárie či ještě o dvacet let starší rozhlasové hry. Výborně napsanou retro sci-fi povídkou, v retro kulisách 80. let, v zapadlé retro anglické vesničce. Nádhera. Každý pomalý krok stojí za to.

Kromě fascinující audiovizuální prezentace, kdy opravdu důrazně doporučuji sluchátka, hra přináší i několik zajímavých prvků. Třeba takové provedení rozhovorů. Nejednoho z počátku zmate, ale rychle se ukáže, jak poeticky krásné takové zpracování je. V kombinaci s civilními osudy osob a vynikajícím dabingem vytváří na herní poměry unikátní zážitek. A už v závěru první části dokáže naprosto ohromit. K čemuž napomáhá i okouzlující hudba se sborem, navozující přesně ty správné emoce.

Ano, je to stále walking simulátor v jeho nejkrystaličtější podobě. Ne, neděláte ve hře vůbec nic. A ano, ani trochu to nevadí. Rapture je pomalá a rozvážná hra pro ty, co se rádi kochají a poklidně rozjímají nad nesmrtelností brouka. Jako taková tvoří umělecký zážitek, jaký tu v tak blyštivé podobě ještě nebyl. A také zřejmě nejlidštější hru, jakou jsem kdy hrál.
+29

What Remains of Edith Finch

  • PS4 100
Giant Sparrow od své prvotiny neuvěřitelně dospěli. Ve What Remains of Edith Finch potvrzují, že hry dokáží být vrcholem audiovizuální tvorby, do které se slévají všechny tradiční formy umění. Z vcelku jednoduše vystavěného příběhu se díky originální interaktivitě stal zážitek, jenž jiné médium nemůže nabídnout. Takříkajíc next-gen vyprávění. Edith se těžko popisuje bez spoilerů a je lepší si ji zahrát bez jakýchkoliv informací. Proto doporučují nečíst dál a nečíst vůbec nic. Prostě si to celé užít s čistou hlavou.

Spousta her se snaží vyprávět, ale málokterá to opravdu dokáže. Edith mě proto nadchla od prvních krůčků nekompromisním vedením hráče pomocí slov. Slov, které jsou smysluplně součástí prostředí a často také hratelnosti. Design bez nápověd a šipek jsme tu měli mnohokrát, avšak málokdy v tak estetické a přirozené formě.

Jak Edith postupně prochází fantaskním domem své rodiny, který rostl spolu se svými majiteli tak, jak to jen magický realismus dokáže, objevuje jednotlivé příběhy svých předků. Každý příběh je vyprávěn nejen slovy, ale i svým zpracováním a vlastní unikátní hratelností. Máme tu plazení s lidožroutským červem, dechberoucí moment na houpačce, strašení v komiksu, nostalgické fotografování a mnoho dalších různě interaktivních pasáží. Každou s vlastní sadou ovládání, což v závěru dělá vcelku neuvěřitelný počet různých ovládacích schémat (bez nápovědy!) a přitom vše působí naprosto přirozeně.

Každý z příběhů by si zasloužil dlouhý rozbor u piva, ale nejvíce uhrančivé (= do očí bijící) jsou zřejmě dva. Malý Gregory hráče kouzelně přenese do mysli ročního dítěte, hrajícího si ve vaně. A dokonce ho přiměje hrát si s žabičkou do rytmu Čajkovského, aby s nim nakonec doplaval za světlem na konci tunelu. Neuvěřitelné. Videogames, right? Stejně silně zapůsobí Lewis a jeho ubíjející práce v konzervárně. Tohle je tak geniální ukázka skloubení hratelnosti, myšlenky a pocitů, že jsem jen nevěřícně zíral, jak plynulým a strhujícím způsobem hra dokáže navodit pocit monotónní činnosti a únik do vlastního světa.
A pak vlastně i příběh poslední. To když se pomalu dostáváme s prabábi Edie k jádru pudla, když v tom jsme doslova vytržení z děje a ten je navždy ztracen. Smutné, tajuplné, krásné. Jako celá hra.

Edith Finch se bezesporu jednou zapíše do gamedesignérských učebnic. Než se toho ale dočká, musí jí stačit, že v mých očích je zapsána jako jeden z nejkrásnějších herních zážitků a nejlepší příklad toho, že hry by neměly spoléhat jen na přebírání tradičních forem. Měly by si vytvářet vlastní.

PS: Propojení s The Unfinished Swan zahřálo u srdíčka. Krásný detail.
+29

The Witcher 3: Wild Hunt

  • PC 90
  • PS4 90
Můj názor na třetího Zaklínače pro vás není vůbec podstatný. Jednoduše se jedná o jeden z pomyslných vrcholů současné herní produkce a každý hráč by si poslední Geraltovo dobrodružství neměl nechat ujít. Nevidím smysl ve stém sáhodlouhém opakování (hromady) kladů a (hrstky) záporů ve hře.

Takže to horší jen ve zkratce:
- podivné rozdávání zkušenostních bodů, kdy za vedlejší questy dostáváte prd a za hlavní úplná kvanta expů
- roztahanost spojená s většinou otevřených světů, kdy Geralt zoufale hledá Ciri a stihne u toho prolézt každou
temnou jeskyni, která mu přijde do cesty
- docela omezený vývoj postavy
- pád ze tří metrů Bílého vlka vždy spolehlivě zabije
- kůň je vůl

To dobré:
-zbytek hry

Kdyby se mě nějaký hrami nepolíbený nešťastník zeptal, jakou hrou má jeho opravdový život konečně začít ukážu na...

překvapivě The Last of Us, pak Grand Theft Auto V a nakonec právě zmíním Zaklínače 3.

Přístupností je ohromné RPG nejhorší z této trojice, ale to neznamená, že je horší. Řadí se pyšně po bok největších velikánů celé historie herního průmyslu.
+29

God of War

  • PS4 --
Tenhle roadtrip nemohl dopadnout lépe. Už se nejedná o hektickou hack & slash vykosťovačku, ale spíše komorní bojovku ve stylu Severance: Blade of Darkness. Ačkoli souboje tvoří gró samotné hratelnosti, Kratos stále trhá holýma rukama čelisti, rozšlapává hlavy a štípe míchy svých nepřátel vertikálně, je tady znát snaha spíše vyprávět příběh, než nutit hráče drtit gamepad s upocenýma rukama.

Přísný a milující Kratos s problematickou minulostí vs. zvídavý a neposedný Atreus se skrytými vrtochy. Prakticky po celou dobu hraní dochází k vývoji obou charakterů, i když jsem měl občas pocit, že se Atreus chová nepřirozeně a křečovitě a velice rychle pak zase přejde do "pohodové" roviny.

Technická stránka je hry je naprostý vrchol toho, co jsem zatím ve hrách mohl vidět. A teď nemyslím jen naprosto fantastické audio-vizuální zpracování, ale i způsob, jakým se autorům podařilo vyřešit ovládání. I přes neustálé vylepšování a odemykání nových schopností jsem se ve hromadě útoků a úderů neztrácel, naopak se mi úspěšně dařilo využívat všech možných konfigurací, které se na gamepadu dají vymyslet.

I s hromadou back-trackingu se nedostavil pocit dežaví, nejen díky geniálně vyřešené centrální oblasti hry s klesající vodní hladinou a objevováním nových míst. Trvalo mi dost dlouho všimnout si chytře vyřešených loadingů a collectibles jsem nevnímal jako přítěž, ale naopak jsem se dobrovolně vracel do již prolezlých míst pro další a další ňuňátka k vylepšování postavy. A přidaný obsah tím nekončí, protože kromě vedlejších úkolů jsou tady ještě Valkýry a při jejich osvobozování se řádně zapotíte i dlouho po dohrání hlavní příběhové linie.

Ani ten černý ufuněný touster na GoW nezapomene. Především pak na PS4 PRO jsou kladeny větší nároky, kvůli odemknutému framelimitu, což vám dá konzole najevo dosti hlasitým projevem svého ventilátoru. Ale díky tomu je GoW snad nejlépe vypadající hra na konzoli vůbec, nehledě na relativně plynulý chod při 35-55fps v Performance modu.

Mohl bych si postěžovat na trochu účelové hádanky a někdy křečovité utínání postupu hrou nutností něco někde sehnat ("teď potřebujeme tohle, abychom se dostali támhle a přitom je potřeba ještě získat tohle, abys mohl odemknout tamto"), možná i konec mohl být trochu epičtější, ale zase tady není žádný frustrující polonesmrtelný boss, kvůli kterému byste museli kupovat druhý dualshock, protože ten první letěl z okna.

Je to jedna z her, kvůli které si stojí pořídit PS4? Rozhodně ano. Jen o chování sekery a její využitelnosti by se dala napsat esej (popř. natočit video), detaily kostýmů jsem si prohlížel až s fetišistickým zaujetím nezdravě dlouho a nad rozhrnujícím se sněhem při pohybu jsem padal úžasem ze židle. A pak znovu, když jsem šel stejnou trasu podruhé. Za svoje peníze prostě dostanete pořádný kus hry, neojebaný ani na té nejposlednější textuře v nejzapadlejší jeskyni.

Hodnocení: ✰✰✰✰✰
+29

Kingdom Come: Deliverance

  • PS4 85
Uff, tak se mi po desítkách hodin (mám pocit, že jsem se dostal i přes sto hodin) povedlo tuto “velkou“ hru pokořit. První dobrá zpráva je, že jsem se po celou dobu bavil a užíval si výborné prostředí, slušnou hratelnost a chytlavý příběh. Nevybavuji se, že bych se někdy do hraní musel nutit, což je vždy velké plus.

Ono není divu, tohle je přesně typ hry, který mi sedí, je to prostě můj styl. Mám rád větší světy, vyvážené RPG pro víc casual hráče a silné příběhy. Tohle vše KCD splňuje a přidává i něco navíc.

Věcí, co tu hráč může dělat je tu opravdu velmi slušné množství. Většina činností je udělaná zábavnou formou, občas je to i celkem výzva (kolik jsem zlomil šperháků – ano, nejsem kovaný PS4 hráč) a tak vás ani obvykle nudnější questy typu “dones maso, ukradni šperk“ nebudou obtěžovat a často vám samotné hraní zpestří.

Tady bych navázal na jednu věc, která mi trochu vrtá hlavou. Přišlo mi, že na to, že hrajete za takového českého Jendu dobráka, jste vlastně nuceni až moc být špatní – vraždit, krást, zabíjet, loupit – prostě dělat všechno, co dělá klasický padouch. Nedovedu si moc představit, že by hra šla hrát s čistým morálním štítem a zároveň aby zůstala zábavná. Vždyť valnou většinu questů prostě musíte řešit tím, že někoho zabijete, zmrzačíte či něco ukradnete… Chápu, že to je vlastně gró zábavné hratelnosti, ale u KCD mě to tak nějak víc bilo do očí a je škoda, že se s tím tvůrci lépe nevypořádali.

Souboje jsou také jedno vlastní téma. Je pravda, že umějí být ze začátku celkem výzva a i jeden na jednoho vás může potrápit, ale jakmile zjistíte co a jak, tak není moc šance v souboji zahynout. Ve finále nejtěžší jsou souboje 1v3 (a víc), kdy vám věčně někdo řeže do zad, čemuž se ve hře dá vlastně celkem snadno vyhýbat tím, že se vyhnete takovýmto situacím. Souboje 1v1 jsou dost lehké a hromadné bitvy ještě víc. Upřímně jsem čekal, že soubojový systém bude větší výzva, přeci jen se většina dá řešit klasickým hack’n’slash.

Hře ovšem nejvíc škodí její bugy, glitche a místy hodně špatný grafický kabátek. Upřímně jsem nenarazil na žádné větší bugy, které by mi dokonce bránily v postupu ve hře, ale je zase pravda, že se jich ve hře vyskytuje větší množství, než je žádané. Taky se mi stal seknutý loading, uvíznutí ve stromě, nemožnost dokončit quest (a to jsem hrál téměř půl roku po vydání, kdy vyšlo značné množství patchů). Daleko horší pro mě byl grafický stav (PS4 Pro). Takhle rozpixelovaný list jsem hodně dlouho neviděl. Neustále načítání textu, kdy jedete, místo po mostě ve vzduchu, je a je a je otravné a hrozně viditelně to hře ubližuje.

Jak jsem již zmiňoval RPG prvky jsou pro mě, jako nepříliš ostříleného hráče, naprosto ideální. Není zde přerozdělování bodů (snad jen na začátku), ale naopak vylepšování tím, jak danou činnost využíváte. S tím souvisí získávání určitých perků, které můžete, ale nemusíte, využívat. Hrozně super bylo, že jako postava neumíte číst, ale musíte se to nejdřív naučit (jste přece syn kováře), to jsou prostě detaily, které vždy tak nějak zahřejí hráčská srdce.

Kladů a různých fičuřinek bych tu mohl jmenovat více (stejně tak asi negativ), ale jiní už to stejně udělali, tak se nebudeme opakovat. Ano, hra není zdaleka doladěná a pro vyhledávače chyb a věčné stěžovatele to bude voda na jejich mlýn a vlastně se jim nedá úplně divit. Na druhou stranu tato hra nabízí opravdu silný středověký zážitek, které tlačí daleko více na reálnost, než je u RPG her obvyklé. Příběh a spousta vedlejších questů jsou velmi dobře napsané. Navíc nechybí jeden slušný plot twist. Dále hra funguje jako dobrý vzdělávací zdroj, který obohatí vaše historické znalosti.

Moje hodnocení je možná lehce nadsazené tím, že se jedná o “můj žánr“, ale zároveň si stojím za tím, že hra toho nabízí opravdu dost.
+29 +30 −1

Control

  • PS4 90
O Remedy jsem měl po Quantum Break docela strach. Nakonec se však ukázalo, že odloučení od Microsoftu a omezenější budget vlil finským sympaťákům čerstvou krev do žil. To co dohnali na efektivnějším vývoji jim bohužel trošku zazdil vydavatel příšerným marketingem, který unikátní vizuál a zajímavý lore nedokázal před vydáním moc prodat.

Úchvatně monstrózní brutalistické prostory jsou dokonalý setting pro úřad věnující se paranormálním jevům. Remedy se opět snaží o filmový feeling a nešetří perfektními vizuálními hrátkami se světlem a stíny. V kombinaci s velkolepou architekturou, barevnými filtry a krásně zničitelným prostředím jde výtvarně o jednu z nejprogresivnějších AAA her za poslední léta. O to více bije do očí, že dialogy jsou nasnímány velmi líně a se zcela topornými postavami.

Skvěle budovanou atmosféru prozkoumávání tajemné budovy narušuje u Sama Lakea tradiční nešvar. Zde dohnaný už skoro do extrému. Tolik rozhazených dopisů a poznámek jen tak někde nenajdete. Už asi po třech hodinách na mě vyskočila trofej o posbírání 80 (!) collectiblů. Je to únavné, narušuje to tempo hry a věřím, že v roce 2019 už se dají vymyslet lepší způsoby, jak hráči přiblížit příběhové pozadí a zajímavosti. Zvlášť, když jsou fakt zajímavé! Celá myšlenka okolo Federal Bureau of Control je skvělá a jednotlivé mini příběhy snadno přebijí jinak docela béčkový děj v žánru weird fiction.

Málokdy zmiňuji technickou stránku, ale u Control bohužel musím. Optimalizace na PS4 Pro je asi to nejtragičtější, s čím jsem měl zatím tu čest. Po půl roce od vydání už se to asi ani nezlepší. I přesto jde však o jednu z nejlepších her od Remedy a při kladení důrazu na "hra" dokonce i nejlepší. Ač jsem se ztráty linearity v jejich případě docela děsil, tak to Control neuvěřitelně prospělo a jde tak o jejich zdaleka "nejhratelnější" hru. Postavami a světem však patří srdíčko stále Maxovi a Alanovi.

Každopádně mám obrovskou radost, že tu máme autory jejichž tvorba má tak svébytný rukopis, který plynule putuje všemi jejich hrami. Hru od Remedy si prostě s jinou nespletete.

PS: Propojení s dějem Alan Wake samozřejmě zahřálo <3
+29

Days Gone

  • PS4 80
Jednou z mnoha věcí, která se mi na Days Gone líbila je hráčův postup. Pomalu se učíte jak zabít jednoho člověka, jednoho Freaka, pět Freaků, jak správně jezdit na motorce, abyste šetřili benzínem a nakonec i jak vyhlazovat hordy. Na podobný přístup už v dnešních hrách moc nenarazíte. Zjednodušené lze říct, že se jedná o přímý opak k Horizon. A tím, naneštěstí, většinu casual hráčů odradí.

Nejedná se sice o úplný survival, ale několik prvků hry nebude každému sedět. Fast Travel je docela drahý a míst pro něj málo. Mapa není posetá otazníky a většinu úkolů si tak musíte najít sami. Nemáme tu žádný epický příběh o spáse světa, ale spíš osobní cestu jednoho, nepříliš sympatického, chlápka (a jeho motorky). A vůbec postavy jsou překvapivě zajímavé a většina z nich má i hloubku. V dobrém slova smyslu většinu z nich nebudete mít moc rádi.

Krásný vizuál (především efekty počasí) je zaplacen horším technickým stavem. Grafické bugy, doskakování textur a hromada dalších problémů zůstává, i na PS4 Pro, skoro rok po vydání. Žádný problém sice nezamezuje postupem hrou, ale nepříjemné jsou, o tom žádná. Stejně tak nepotěší stereotyp, tolik běžný pro open world hry. Úkoly se opakují a některé lokace navštívíte, v jejich rámci, i několikrát.

I přes to všechno si ale vývojáři za Days Gone zaslouží pochvalu. Udělali tří áčkovou hru, která není pro masy a pokud ji věnujete svůj čas, tak pevně věřím, že nebudete litovat.
+29 +30 −1

Uncharted 4: A Thief's End

  • PS4 90
@Ria Kon (komentář): navazující na komentář k třetímu dílu.

Nová generace konzolí přinesla boost v křemíkové síle a pomohla Uncharted 4 odlišit od předchozích dílů víc, než dokázal kterýkoliv jiný. Grafika hry je naprosto dechberoucí, snímání pohybu je prakticky 1:1 a tentokrát se dostalo i na běžné pohybové animace. Díky tomu už nedochází k rušení imerze v momentě, kdy cutscéna skončí. Naopak vývojáři použili plynulé přechody ze skriptovaných scén do gameplaye a naopak.
Stealth je konečně opravdu zábavný. Doposud platilo - jakmile se prozradíte, je konečná. Nyní máte možnost ztratit se z dohledu nepřátel a pokračovat v tichém postupu.

Bohužel ani Uncharted se nevyhlo moderním trendům herního průmyslu a do hry byly přidány lokace, které fungují jako otevřené minimapy. Prakticky jste vypuštěni do obrovské lokace a buď po ní budete projíždět sem a tam při honbě za pokladem, nebo strávíte hned několik hodin naprosto zbytečným poflakováním (pardon... prozkoumáváním). Naprosto nepotřebné a narušuje to tempo děje.

Hra má vcelku macatý a emotivní příběh. Jestliže v předchozím díle Naughty Dog načalo Drakeovu minulost, tady nám ji servírují jako hlavní chod. Nejde ale jen o to, co se kdysi stalo, ale jak člověku takové události ovlivňují celý život. A tady si myslím, že se hra dotkne každého dospívajícího hráče, který už nějakou tu věc musel obětovat, aby se z něj mohl stát "zodpovědný dospělý". Zoufale si, stejně jako Drake, budete přát ještě jedno další bezstarostné dobrodružství.
A Thief's End je skutečným koncem cesty Nathana Drakea a jsem za to ráda. I když se mi bude po jeho hláškách a sexy úsměvu stýskat, ukončení série (i když třeba jen její části) vždy přidá na kvalitě nejen danému dílu, ale i celku.

Na závěr bych se ještě ráda vyjádřila k finálnímu boss fightu, který je jedním z nejfilmovějších, nejumělečtějších a v daném poměru zároveň nejtěžším, co jsem kdy hrála. Způsob jakým se kamera volně pohybuje v tak uzavřeném prostoru podle činnosti hráče je naprosto mistrovský kousek programování. Po základních instrukcích je hráč zanechán na pospas svému ovladači a každé špatně zmáčknuté tlačítko pekelně pocítí. Princip boje je naprosto primitivní a přesto ve vás bude pumpovat krev o sto šest.

Když sem prvně vkládala disk Uncharted: Drake's Fortune do mé nové PS4, otázka zněla: Dokáže, již víc jak dekádu stará série, kterou tisíce hráčů dodnes vyzdvihává do nebes, u mne obstát? Po dohrání jsem našla odpověď. Rozhodně.

Pro: hollywoodský scénář, humor, hlavní postavy, animace a filmovost cutscén, backstory, level design, stealth, puzzly, boss fight

Proti: otevřené lokace

+29

Journey

  • PS4 90
Journey není jen obyčejná hra... Journey je neskutečný audiovizuální atmosférický zážitek v podobě hry!

Hru jsem znala jen podle obrázku. A vlastně i dle soundtracku, což se váže už k roku 2014. Už jen na základě toho jsem měla jakýsi první, poměrně nejasný, názor na hru, ačkoli jsem ji nehrála. A jak vypadal? Říkávala jsem, že jde o hratelné umění, nyní konečně vím, že jsem se nemýlila.

Opět jsem padla do hry, bez vysvětlování, ale tady jsem to čekala, počítala jsem s tím. Co mě ovšem potěšilo nejvíce, a tak jsem si mohla celou pouť skutečně vychutnat? Příjemné intuitivní ovládání s pěknou kamerou, to je u takových her, jež se snaží vyprávět příběh pouze obrazem, pochopitelně velice důležité, jelikož na tom stojí celé vyznění a poselství. Interakcí vlastně není mnoho – skok, let, pískání – ale ono to s tímto zpracováním bohatě stačí. Tohle je vše, co naše tajemná postavička s kouzelným šálem potřebuje, aby došla na konec své cesty.

Co tedy povyšuje tuto hru na umělecké dílo? Už od prvního pohledu je jasné, že je to grafické zpracování, lépe řečeno výtvarná stylizace. Téměř každý záběr stojí za zvěčnění, uchování a vystavení. Hra barev v každém prostředí čaruje a vytváří nádherné scenérie a dílčí světy, jimiž je zkrátka radost putovat. Úrovně jsou skutečně působivé a stojí za to je poctivě prozkoumávat, všechny se vyznačují originálními prvky, které každé zastavení ozvláštní, ať už kráčíme po písečným nebo sněžných svazích (či je sjíždíme), hopsáme do výšin, poletujeme vzduchem nebo se noříme do hlubin. Výtvarno nicméně potřebuje i atmosféru, jež zde nezůstala pozadu, právě naopak. Ozvučení je vyvedeno s největší pečlivostí, a to teď nemluvím přímo o soundtracku. Jak už bylo zmíněno, na cestě projdeme hned několik různých oblastí, dá se tedy předpokládat, že nabídnou ruchy dle jejich umístění a zasazení – je však nutno zmínit, že tak činí výborně – ale o něco zajímavější je samotná "píšťala" (nebo alespoň její zvuk), jejíž tóny se postupně proměňují a fantasticky rozehrávají atmosféru, zvláště pokud ji hráč využívá nad nutnou potřebu. A ona hudba? To je kapitola sama o sobě, bravurní kousek z pera Austina Wintoryho skvěle funguje i sám, ale ve spojení s ostatními složkami pozvedává hru i sám sebe.

Co tohle vše tedy hráči nabízí a předává? To kdybych vám tak mohla říct... Už jen z podstaty této nádhery je jasné, že každý si z toho odnese něco jiného, pokud se podvolí této netradiční naraci. A já to mohu všem jedině doporučit, jak říkám – zážitek.

Pro: výtvarno, ruchy a hudba, atmosféra, poselství, nenáročné hádanky, které umožňují si zážitek vychutnat plnými doušky

Proti: jednou ta pouť musí skončit...

+29

Shadow of the Colossus

  • PS4 85
Do třetice všeho dobrého. Po solidním Ico a božím The Last Guardian jsem se vrhnul na remake Shadow of the Colossus a už teď musím říct, že mi tenhle svět bude fakt chybět. Ač nejsou zmiňované tituly dějově nijak explicitně propojeny, z různých náznaků a celkové stylizace prostředí je jasné, že se jedná o jedno universum, byť časové i místní zasazení není pro jednotlivé hry konkrétně určeno. Stejně jako bratříčci i Shadow of the Colossus pracuje s minimalistickým příběhem, kde není řečeno nic přímo, ale jeho největší síla tkví v prazvláštní posmutnělé atmosféře a celkovém tajemnu, které zahaluje velice zajímavou mytologii.

Shadow of the Colossus mě dlouhá léta děsil a zároveň trochu odrazoval faktem, že se prakticky jedná o 16 za sebou jdoucích bossfightů (a ty já příliš nerad). To je v zásadě docela výstižné tvrzení, ale v SotC nejsou bossfighty úplně klasické bossfighty. Místo aby hráč do bossů bez ustání bušil a snažil se vysledovat nějaký jasně daný pattern, tady jsou to spíše takové puzzly. Zatraceně zábavné puzzly. Jakmile hráč nalezne správnou taktiku, není (alespoň na střední obtížnost) posléze problém jednotlivé kolosy porazit. Nejvíc frustrujících momentů u mě plynulo buďto z ovládání a nebo že jsem nevěděl, jak kolosa načnout.

Občas bylo na hře cítit stáří originálu. Tvůrci se v remaku příliš nesnažili vyladit některé designové nedostatky (15. kolos - na dvou místech zcela nejasný postup, 2. kolos - nechvalně proslulý jump apod.), které tu a tam způsobí pekelně frustrující moment. Kamera taky nefunguje vždycky úplně ideálně, ale to už je takový trademark této trilogie.

Přesuny po liduprázdné krajině jsou super kochačka a zároveň prohlubují melancholickou náladu celé hry. Pocity osamělosti a opuštění z obrazovky přímo sálají. Dopomáhá k tomu i hudba, která ve správných momentech naznačuje nejednoznačnost hráčova konání. Brzy jsem si začal pokládat otázky typu: co tu vlastně dělám? Kdo je ta tajemná dívka, kterou se snažím zachránit? Proč vlastně ty kolosy zabíjím, když oni na mě prakticky ani neutočí? Co je zač ten hlas, který mě vede na své cestě? Nevyužívá mě náhodou?

Oproti Ico a TLG je SotC poměrně hodně schematický a po 2 zabitých kolosech mi bylo jasné, že odpovědi se dozvím až na konci. Začal jsem se proto soustředit na samotné kolosy a po dohrání musím uznale pokývat hlavou, že takhle zábavné bossfighty se jen tak nevidí. Každý kolos je jiný, na každého platí trochu jiná taktika, kterou je potřeba vypozorovat. Často je i potřeba využívat okolí. Po několika menších a překvapivě jednoduchých kouscích se začaly objevovat pořádně velké potvory v ničem nezadající si s titány v God of War. A ani po 16 poražených kolosech nemám dost. Chci dvojku!

Pro: umělecký design - atmosféra, grafika, hudba; hratelnost, monumentální kolosy, skvěle rozanimovaný Agro, liduprázdné pláně, konec

Proti: občas kamera a neresponzivní ovládání, pár designově ne úplně zvládnutých momentů, jistá schematičnost

+29

The Order: 1886

  • PS4 80
Technicky takřka dokonalý mix walking simu, akční adventury a střílečky, který tak trochu doplácí na to, že končí dřív, než se pořádně rozjede. S ohledem na poměrně negativní ohlasy jsem čekal spíše slabší titul, ale dostal jsem parádně vypadající, atmosférickou, kvalitně napsanou immersive adventuru, která nadchne detailně vymodelovaným steam-punkovým Londýnem alternativního roku 1886. Dobová atmosféra je budována nejen vizuálně, ale i příjemnou filmovou režií scén ve spojení s kvalitním writingem - ať už propracovaného příběhového pozadí šikovně napojeného na reálné události a osoby, tak třeba i precizní mluvy, která v kontextu doby působí velmi přirozeně, nenuceně a neinfantilně (nelze neporovnávat např. s naprosto tragicky napsaným AC: Syndicate). Vlastně mě až překvapilo, jak blockbusterově přístupně, ale zároveň dospěle to celé napsané je.

Hra je svižná, neustále valí kupředu a zásobuje hráče novými a novými vjemy - chvilku se čumendí po okolí, chvíli se utíká, chvíli se střílí. Výtku bych směřoval akorát k černým pruhům, které mají asi jakože evokovat filmovost, ale společně s ne vždy úplně vhodnou kamerou a úzkými koridory spíše brání hráči v už tak omezeném výhledu. Jinak jsou ale přestřelky fajn a není jich tolik, aby se stačil dostavit stereotyp.

Jediný výraznější problém tak vidím v délce celého zážitku. Konec je sice úderný a uzavírá určitý dějový oblouk, ale hra k němu doputuje strašně rychle a to, co se pomalu a velkolepě rozjíždí, nakonec skončí dřív, než skutečně začne. Mnoho motivů tak zůstává nedořečeno a na řadu vyřčených otázek ani nezbyl čas. Zklamání mnoha hráčů se tedy nelze divit, především pokud titul koupili day one za plnou cenu a post-credits scénou teasovaného pokračování se zřejmě ani nedočkají. Ve slevě za pár kaček se ale jedná o hodně intenzivní a zábavný interaktivní zážitek, který by měl (v případné plné palbě) na to atakovat i devítkové hodnocení. Chci víc!

Pro: atmosféra, detailní prostředí, přirozené dialogy, gunplay a hratelnost adventurních pasáží, svižné tempo, audiovizuál

Proti: rychle utnuté a jakoby nedořečené, černé pruhy, titěrné titulky a prakticky nečitelné texty u collectibles

+29

Uncharted 4: A Thief's End

  • PS4 80
Moje první hra na PS4 odehrána. Nutno zmínit, že na konzoli jsem na naposledy hrála jako dítě na SegaMD a na PS to byla moje premiéra. Nejsem si tedy jistá, jestli některé moje výtky vůči hře způsobilo ovládání hry samotné, nebo to, že ovladač ještě úplně neovládám (aka moje neschopnost).

Už z předchozího komentáře vyplývá, že to nebylo jen moje seznámení s playstationem ale taky s Nathanem Drakem. Normálně se snažím všechny hry sjet pěkně od začátku série, tentokrát jsem ale začala posledním dílem. I když jsem k postavám ve hře neměla žádný vztah, tak celkový příběh, který mi byl ve hře poskytnut mi stačil. Největší sympaťák je tam asi Sully, který mi přišel jako jediný, který měl všech pět pohromadě. Ostatní... no ne vždycky.

Kombinace lezení a akce mi připomněla Laru, která má v mém srdci speciální místečko už pěknou řádku let. Takže herní náplň mi opravdu vyhovovala, i když je pravda, že přestřelky byly na můj vkus trochu přitažené za vlasy. Sice jsem to nepočítala ale přišlo mi, že protivníků bylo v každé přestřelce hordy. Pochybuju, že by takové šílené množství vojáků poslali na dva nebo tři lidi. Připomnělo mi to citát barda Marigolda, že válka mu připomíná hořící bordel. To mi připomínaly snad všechny akční scény v Uncharted. A to, že v jednu chvíli Nathan vypadá jako dobrák od kosti a za chvíli má v ruce granátomet, ani nebudu pitvat.

Můžu říct, že u všech her preferuji ty klidnější části. S Uncharted to snad platí dvojnásob. Užívala jsem si lezení po stěnách, obzvlášť když jsem měla už k dispozici kolík. Navíc všechna místa, které jsem v kůži Nathana navštívila mi přišla nádherná, kdyby to šlo, klidně bych si hru zahrála bez střílení a jen prozkoumávala okolí.

Možná se jednou pustím o do předchozích dílů, protože mě Uncharted opravdu bavilo. Snad ale už budu mít ovládání trochu víc zažité a nebudu dvakrát přemýšlet, na které straně je ten čudlík s kolečkem a na kterém je čtverec.
+29

Diablo III: Reaper of Souls

  • PS4 70
Jelikož jsem Diablo III rozehrál v rámci Ethernal Collection, po čtvrtém aktu nenásledovaly titulky, ale akt pátý z Reaper of Souls. Že se jedná o rozšíření jsem poznal téměř okamžitě. Tím samozřejmě nemyslím, že pátý akt nastal po porážce Diabla, ale že došlo ke změně atmosféry a hudby.

Zatím co temnější atmosféru jsem uvítal všemi deseti, i když na dvojku a především pak na jedničku se i tak nechytá a stále je hra na můj vkus až moc barevná, hudba se značně zhoršila. Nechápu kdo vymyslel ta houslová sóla, ale vůbec se sem nehodila, a stejně tak vzrůstající hudba, která nabírala na intenzitě i přesto, že byla celá lokace dávno vymlácená.

Hlavní záporák Malthael mi nepřišel jako nějaký extra borec a na Baala ze dvojky nemá ani náhodou. Na druhou stranu jsem při souboji s ním poprvé za celou hru umřel a byl jsem rád, že jsem nehrál s Hardcore postavou. 

Určitě je super věc Adveture mód, kde se dá v náhodně generovaných úkolech dosyta vyblnout, ale i ten mě po splnění několika trofejí přestal bavit. Občas jsem využíval možností, které nabízela NPC Mystic, především pak změnu vzhledu předmětů, ale určitě ne v takové míře, jako Romča. Mystic sice byla již v prvním aktu, ale byla přidána až v rámci rozšíření. Stejně tak byl přidán i legendární kraví level (zde s názvem Not The Cow Level), který je zaplněn hordami rozzuřených krav.

70. level se nám s Romčou podařilo získat ještě před zabitím Malthaela a trofejí nám vyskočilo necelých padesát z celkem čtyřiapadesáti, když počítám i rozšíření Rise of the Necromancer, ze kterého Romča s čarodějkou samozřejmě nezískala žádnou, mimo jedné rozhovorové. Zatímco dvojku jsem hrál rád opakovaně, trojka mi jednou stačila a teď jsem zvědavý, co předvede čtyřka, která dle videí zatím vypadá parádně.

Pro: temnější atmosféra, Adventure mód, Mystic, trofeje, kraví level

Proti: stále příliš barevné, Malthael, hudba

+29

Stray

  • PS4 90
Co to je zase za debilní hipsteriádu? byla moje první a jediná reakce na hru Stray v dobách, kdy o ní na internetech kolovaly první informace. O projektu jsem věděl, ale nechával mě naprosto chladným. Kategorické odsouzení a moje láska ke psům ale byly odsunuty na druhou kolej asi dva dny poté, co hra vyšla. Hype byl obrovský, internetem kolovaly memy, modifikace s vlastními mazlíčky a další roztomilosti. V momentě, kdy se hra objevila v jedné z padesáti verzí nového PS+, nebylo vo čem.

Stray je jiný. Paradoxně právě indie charakter, který mě na hře odrazoval, mohl nakonec za to, že jsem si hru nehorázně užil. Vtáhla mě během prvních momentů. Jen nelida by nesoucítil s kočkou, která vinou osudu přijde o svoji smečku a ocitne se v dystopickém stísněném světě plném červených potvor.

Jelikož jsem nevěděl co od hry čekat, překvapilo mě na ni úplně vše. Prostředí, forma dialogů, NPC, gameplay. Nezažíval jsem to, co zažívám u každé AAA hry, tedy takovéto "jojo, takže tady mám safehousy, tady mám obchody, tady jsou tyhle vedlejší mise, támhle jsou tamty vedlejší mise", ale byl jsem vtažen do lineárního zážitku, který v takto parádním kabátku nemá obdoby. Indie her je spoustu, ale toho bohdá nebude, abych rozehrával různé pixelartové podivnosti. Takovouhle grafiku chci od moderní videohry.

Z charakteru hry jsem očekával nějaké složitější puzzly a hlavně nějaké dovednostní disciplíny, u kterých budu trpět jako dítě hrající The Lion King. Vývojáři ale asi dobře vědí, že moderní hráč je neschopný a líný, a hra je vesměs taková přímočarovka s pár pasážemi, kde je občas potřeba trochu pozornosti. Mně osobně dělaly největší problémy dvě místa, na kterých mi nedošlo, že jsem přece kočka, a mohu ten plot před sebou prostě podlézt. Linearita mi vůbec nevadila. V jeden moment se hra otevře do jakéhosi malého hubu, kde je prostor i pro plnění vedlejšího questu, což je příjemné (ale ne povinné) zpestření. Tam jsem si vzpomněl na Kingpin: Life of Crime.

Stray mi ale nejvíc připomíná Beyond Good & Evil. Věřím, že pro hodně 12letých hráčů a hráček bude Stray to, co je pro mě právě BGaE. Roztomilá pocitová hopsačka z nepříliš růžové budoucnosti, která má velice silný, i když prostý příběh.

Přeji tvůrcům, že se hra stala hitem a doufám, že kvůli Sony passu moc nevykrváceli. Klidně bych si dal nějaký sequel, ale obejdu se i bez něj. Herní zážitek to byl krátký, ale rozhodně silnější, než u random ubi open world game number 51.

Zážitek umocňuje také parádní ost.

Pro: hudba, grafika, vizuál, level design, příběh (po delší době mě příběh skutečně zajímal), impozantní konec

Proti: sem tam bug, ale ne fatální

+29

Diablo II: Resurrected

  • PS4 95
Nikdy by mě nenapadlo, že si někdy zahraji své Diablo 2 na televizi. Diablo 2 jsem hltal už jako čerstvou novinku a hrál ho pořád dokola bez omrzení. Minimálně na obtížnost normal jsem ho, kromě Assasínky dohrál ze všemi postavami. Na obtížnost hell jsem se dostal s Barbarem, Nekromancerem a Paladinem. Úplně nejdál pak s Barbarem do půlky druhého aktu. Bylo to ale velké trápení. Nemohl jsem najít pořádnou výbavu a možnost resetu skillů v tehdejší verzi ještě nebyla.

Resurrected jsem koupil hlavně v domnění, že bude obsahovat lokální multiplayer. Který si tvůrci bohužel na poslední chvíli rozmysleli a já si toho nevšiml. Jako by to bylo včera: "Dal jsem 650 za hru, kterou si nemůžeme ve dvou zahrát na jedné televizi? Jak to, že to v Diablu 3 šlo a tady ne? Co teď s tím?" Když už to teda bylo spuštěné, tak alespoň za zkoušku stojí. Zvolil si Nekromancera a zažil nostalgii, která mě nechtěla pustit. Spoluhráčka poté znechuceně odešla, protože jsem si to prý koupil hlavně pro sebe a lokál vlastně vůbec nepotřebuji. (Jo, to byly časy, když jsme na kolečkách vozili CRT monitory ke kamarádovi, kde jsme to všechno vyskládali na pingpongový stůl.)

Moje hlavní motivace byla dohrát hru na hell. Teď už opravdu, i kdybych u toho měl umřít. A k tomu jsou tady pěkné PlayStation trofeje. Některé sice dost hardcore, jako třeba: Dosáhni maximální úrovně s hardcore postavou. Na první pohled trochu krutá představa. Na druhou stranu v remasteru přibylo pár berliček. Jako je třeba sdílená truhla, kde můžete s několika postava křečkovat výbavu a runy. Nebo, po vzoru Diabla 3, můžete mnohem snadněji a intuitivněji používat různé skilly. Pokud to opravdu myslíte vážně a chcete v tom nechat milión hodin, hra se tím stává trochu jednodušší. To ani nemluvím o možnosti třikrát vyresetovat skilly a dovednosti.

Reset jsem využil maximálně. Díky mizernému pathfindingu, který zůstal nepochopitelně na stejné úrovni jako před 20 lety, jsem brzo musel oželit vyvolávání kostlivců a jiných služebníků. Hlavně v podzemních úzkých chodbách nemakali tak, jak by měli a to by bylo na hell smrtící. Druhý restart přišel na obtížnosti hell. Málo jsem využíval synergie ke kouzlu Bone Spirit. Kletby byly naopak moc vytěžované a měl jsem zbytečně moc bodů v síle. Třetí reset přišel až úplně na konci. Na kletby jsem se vykašlal úplně a používal jen tu, co mi přidávala hůlka (mrazící zpomalovač). Oslabil jsem damage ohnivého golema, aby byl už opravdu jen štít a všechno co šlo jsem narval do posilnění kouzla Bone Spirit.

Od třetího aktu do konce hry na hell jsem postoupil jen o dvě úrovně. Žraní zkušeností po smrti bylo fakt frustrující. Zvlášť, když se nešlo dostat k mrtvole pro obnovu alespoň části zkušeností. Poražení Baala bylo uspokojující. Už ne fakt, že mi po outru hra spadla a při opětovném zapnutí byl quest veden jako nesplněný. Prostě se to neuložilo (Aááááá!). Naštěstí, kdyby mi to nikdo nevěřil, můžu ukázat trofej..

A teď ještě jednou s čarodějkou. Tentokrát ale žádné sraní a rovnou s osmi fiktivními spoluhráči. Jsem zvědavý, na kolikáté úrovni budu na konci. Nekromancer na standardní hru má úroveň 82. Nechápu, že někdo na tohle nastavení má vůli hrát na maximální úroveň.

Diablo 2 jsem si znovu užil a ještě užiji. Tohle jen tak z disku nepůjde.

Pro: nestárnoucí atmosféra, znovuhratelnost, sdílená truhla, zjednoduššené ovládáni oproti původní hře, je to prostě legenda definující žánr

Proti: chybí lokální multiplayer, pathfinding bohužel také zůstal na nostalgické úrovni

+29

Assassin's Creed: Valhalla

  • PS4 85
Ani tak nechci psát o čem hra je a podobně. Komentářů tu je již dost. Spíš o tom co pro mně Valhalla představuje a jak se to vlastně stalo že jsem ve hře od UBI nechal 300+ hodin a pořád nemám hotovo.

Já tvorbu Ubisoftu zhruba od prvního AC totálně ignoroval. Přišlo mi to vždy hloupé a nezajímavé. Jedinou sérii od nich co jsem vzal na milost byla Might and Magic a i tam to bylo s pytlem plným keců. No a pak vydali AC Origins. Zíral jsem na ten Egypt a říkal si že to snad není možný a běžel to koupit. Nakonec z toho nic moc nebylo, Egypt se okoukal a herně to brzy vyčichlo. Tak 60 hodin a nazdar. Pak vyšlo AC Odyssey, opět neskutečné ztvárnění světa a větší příklon k rpg. Tady to na mně fungovalo už lépe a ačkoliv jsem to do konce taky nedotáhnul, hlavně díky tomu že jsem se zacykloval v plnění debilnich úkolů z nástěnek, pobíhání po kopcích a námořních bitvách, ale časomíra poskočila někam na 150+ hodin a nemůžu říct že bych si to neužil.

Pak vyšla Valhalla a tu jsem již kupoval prakticky bez rozmyslu a těšil se na ní. Já se těšil na hru od UBI, v herním nebi nebo pekle mi to někdo šeredně spočítá, takový rouhání vůči všem mým herním preferencím !!

Lákala mně vikingská tématika a stará Anglie. To hra dělá celkem dobře a je vidět že se vývojáři koukli aspoň do učebnic pro základní školy a přizvali si na to sem tam někoho, kdo o tom něco ví. Sice na to nabaluji typickou AC demenci ale dá se to vydržet.
Svět je omračujíci. Je totálně megalomanský a má detail, smysl i hloubku. Práce několika tisíc vývojářů je prostě vidět. Jasně, jsou hry kde máme třeba krásné velké města které jsou v něčem o něco málo lepší než tady. Ale máme hry kde je takových měst a městeček padesát? No to moc nemáme. A přitom jejich detail a cvrkot je fakt na úrovni a rozhodně nejde o nějaký extrémní copy paste šlendrián.

Výhledy do krajiny. Ty jo. Znám jen jednu hru která je má lepší. Elden Ring. Ne vážně, je to paráda. Anglie je celkem placatá a nic moc nebrání dalekým výhledům. Jsou tak mocně epické až mi to prišlo nepřirozené. A všechno je vidět, ne že se to vykreslí až budu blíž. I po víc jak třech letech od vydání pořád zírám do krajiny a neomrzelo se mi to. Taky to díky své rozloze je jedna z mála her kde jsem měl pocit že jsem v nějaké zemi. Zemi která proporcemi připomíná realitu. Je to skoro jako Daggerfall, který paradoxně měl rozlohu reálné Anglie. Jasně, přehánim, ale her z tak geograficky velkou a reálnou podstatou moc nebude.

Pak tu máme dungeony. Za mně obrovský progres oproti Origins i Odyssey. Je jich spousta a puzzloidního typu. Hodně mně bavili. Těch nápadů co tam je. A dokonce často převzatých z dřevnich herních dob. Zapomenuté starodávné poklady zapikolované za sérii úkolů a puzzlů, truhličky s kravinami ke kterým ale vede zábavná cesta. Žádná mapa a občasné bloudění. Je tam mnoho dungeon úseků kde věřím, že plno lidi sáhne i po návodu. Já ne, radši tam budu dvě hodiny nebo to neudělám vůbec :)

Eivorka. Takhle zkraje hry jsem si říkal že je to taková nordská testosteronka co by mi na loži nejspíš zlomila šuvíkse a pak by v klidu šla za barák skolit kance. Ale postupně jsem si ji dost oblíbil a myslím že se tvůrcům náramně povedlo ztvárnit podstatu vikingské bojově zodpovědné ženy co má na bedrech nějakou reputaci a důležitost. A ani ty mužský kolem ní nepůsobí moc jako nekompetentní pitomci jako tomu je například v druhé části Horizonu. Dokonce ji možná trochu virtuálně miluju, jelikož mám v mobilu pár hambatých artworků. Úchylnost starýho dědka, a dál bych se v tom nevrtal :)

Jinak tohle dobrodružství je v mnoha věcech demence. Ten odkaz hlouposti mechanik co sérii provází tam vystrkuje růžky pořád. Postava leze po všem jak opice, kolikrát aniž bych to tak chtěl, takže stačí jít rovně za nosem protože 97% nerovností které by se museli jinak obejít prostě zparkůruje. Nebo běžiš po cestě a blbka z ničeho nic vyskočí na 30 centimetrů vysoký patnik, a uhnízdí se na něm v posedu chčiju s bohem a sleze až málem urvu páčku na gamepadu. Skoky do kupek sena považuje někdo za trademark, nebo ze když si dám kapuci tak mně nikdo nepozná ( navíc se nasazuje automaticky když vlezu někam kde bych mohl být poznán ). Splynutí v davu celých třech lidi, vyhlídky a podobné AC laskominy. Nakonec jsem si na to zvyknul a v celé té obrovitosti všeho mi třeba to lezení po všem vlastně začlo vyhovovat. Achjo. Potom tu samo máme asi šest stále dokola se opakujících eventů, jako honit papír po střechách, skládat šutry na sebe, zničit zdroj prokletí a tak. O ničem, půlku toho nikdy nebudu dělat. Rovněž se mi moc nelíbí systém vedlejších úkolů formou bodu na mapě kde se něco spustí. Víc bych bral normální úkoly s deníkem a i ty fetch úkoly z nástěnky bych asi uvítal víc.

Všude jsou truhly, stovky, možná tisíce. Většinou schované za nějakým mini puzzlem. Něco pro moji OCD herní podstatu. S tímhle jsem strávil moře času. Vysbírat všechny truhly, i ty malé co jsou vidět jen při nejbližším zoomu mapy. Hrozný, ale muselo to být.
Další věc co mně hodně bavila je vybavení, upgrady a rozvoj postavy skrz obrovskou síť pasivů a aktivních skillů. Ono to totiž silně připomíná Sphere Grid z Final Fantasy X který patří k mým oblíbeným, takže jsem se těšil na každý bodík co tam po level up můžu dát.
Souboják trochu vrže ale nakonec mi taky ze série přijde nejlepší. Je celkem brutální, finishery správně mlaskaji, křupají, mají udernost a vypadají cool. Rozmanitost pohybů s různými zbraněmi taky není špatná. Všechno sice strčí do kapsy dvě kopí se zápalným upgradem a prodlouženým dosahem a není třeba nic dalšího rešit, ale proč si nezablbnout chvíli třeba s Excaliburem.

Taky mi přišlo že tam není žádný celistvý příběh. Tedy těžko říct, za ty tři roky co občasně hraju mi to možná vyšumělo. Je tam Sigurdova ( brácha ) linie která se táhne část hry ale pak se tak divně ukončí a nic dál. Sigurd pak akorát lozí po vesnici a mručí ( jako má proč, já být jím tak mně zabiju ). Jinak každá část Anglie má svoji story line která začne a má svůj konec. Jako některé jsou hodně dlouhé a vydali by za celý příběh v jiné hře ale nějaká spojnice všeho mi trochu uniká. Je to jak takový život Vikinga v Anglii co zažívá věci. Asi jde o etablovaní Vikingů v nové zemi nebo tak něco. Historicky to asi bude nějak plus minus odpovídat. Konec hry je do ztracena a nějaký konec přidali až patchem. Divný to je celý. Ale jako celek to je celkem v pohodě. Většina těch linii je fajn, nemůžu si na to moc stěžovat. Hlavně vysbírat ty truhly, prostě :)

UBI taky musím pochválit za neskutečnou dávku obsahu zdarma, fakt tam toho od vydání přidali spoustu v rámci updatů. Akorát ty event festivaly si klidně mohli odpustit. Jejich minihry byli nuda a ačkoliv za ně byli celkem fajn odměny nakonec je všechny dali ke koupi do obchodu. Takže je mi líto lidi co se tím mořili a teď jen smutně koukají jak si to každý může za pár stříbrných koupit.

Assassin Creed Valhalla se se mnou táhne už pár let, což jistě něco znamená. Minimálně to že mně UBI konečně nachytal na švestkách a po letech vzdoru si mě zařadil do svého stádečka. Taky mám všechny placené DLC které jsem ještě nehrál. Celkem jsem za Valhallu vysolil už skoro čtyři tisíce, ale myslím že ukazatel času který nyní je někde za třemi stovkami hodin a k tomu ty nedohrané DLC tu investici ospravedlňuje.

Už se těším na další open world díl, a možná si nechám vytetovat logo Ubisoftu na záda, stejné jako má moje milovaná Eivorka :)

UBI logo tetování.
https://youtu.be/LAv1Ghl07HE?si=8OqH4rPOSfTnCZq4


A pohled do obrázků mého mobilu.
https://ibb.co/D4gz4Kb
+29

Red Dead Redemption 2

  • PS4 100
Už dlouho se mi nestalo, abych měl po dohrání videohry tolik vzpomínek a pocitů, jako to bylo u Red Dead Redemption 2. Snad naposledy před deseti lety u Zaklínače 3 to bylo podobné. RDR 2 jsem si plánoval zahrát již před lety, ale stále jsem jej odkládal kvůli jiným titulům. Nakonec přišla na hru řada letos, strávil jsem s ní nějaký půlrok a nelituji ani vteřiny, kterou jsem do ní vložil. Z RDR 2 se nakonec vyklubala jedna z nejlepších her, co jsem kdy hrál.

Její svět je dechberoucí a neuvěřitelně živý, vymodelovaný do nejmenších detailů, kde obyvatelé staví domy a pak se do nich nastěhují, kde dělníci pokládají reálně koleje včetně zatloukání hřebíků a kde jde vidět jejich pokrok, kde můžeme sledovat dřevorubce, jak vykácí kousek lesa. Je radost v tomto světě žít a pohybovat se. Ve hře je fast travel, ale jestli jsem ho použil desetkrát, tak možná přeháním. Přeci bych se nepřipravil o další zážitky, náhodná shledání, klidnou cestu poklidným světem, občas doplněnou přepadením, pomocí cizincům či stopováním jezevce, kterého jsem ještě neprostudoval. Je to pomalá hra, na to je nutné se připravit. Někomu to nemusí sedět, pro mě je to ale jedna z největších předností a důvod, proč jsem si hru užil a tolik ve mě zanechala.

May I stand unshaken
Amid, amidst the crash of the world 

Darebáka Arthura a Dutcheho gang, ve kterém působí, si nejde nezamilovat. Každý z charakterů je propracovaný a má svojí minulost. Lze se chovat jako totální hovado, ale já se celou hru snažil být hodný, a tak byl můj Arthur oblíbený, ale je super možnost mít tu obojí (výsledná karma lehce ovlivní i závěr hry). Mise, ať už ty hlavní, které v rámci gangu plníme, či veškeré vedlejší aktivity jsou naprosto skvělé. Od relativní pohodičky z prvních třech kapitol až po napínavé, nervy drásající a srdceryvné finále kapitoly poslední se jedná o parádní jízdu. I díky soundtracku, některé songy (Blood Feuds, Ancient and Modern - skvělá skadba, hrající v excelentní misi, která mě úplně rozsekala, skvěle zrežírováno, atmosféra dokonalá <3) šly hned do playlistu. Naprosto famózní.

Nechci moc psát do detailu o příběhu samotném, ale to, jak se gang rozpadl, jak se Dutchovi vymklo všechno z rukou, jak naslouchal tomu nejhoršímu z gangu (díky Johne, že jsi do Micaha vystřílel celý zásobník) a poslední Arthurova cesta, to musím ve zkratce napsat aspoň do spoileru. Na to se nezapomíná.

Není všechno zlato, co se třpytí. I tady jsou drobnosti, které mi moc neseděly. Třeba pátá kapitola se mi moc nelíbila, byla moc akční a trochu rozbila ono poklidné tempo a vlastně i imerzi. Naštěstí je krátká, pouze pár hodin. Jinak akce je povedená, zábavná, přestřelky působí skvěle, jen je zkrátka v příběhu pár míst, kde je jí trošku moc. Také jsem si chvilku zvykal na ovládání, které je trošku těžkopádnější, ale je fakt, že později jsem si to už ani neuvědomoval. 

Tato hra si našla speciální místo v mém herním srdci. U psaní tohoto komentáře poslouchám její soundtrack a znovu se vynořují vzpomínky na Arthurovo putování. Tohle bylo prostě speciální. Tohle je hra s velkým H.

“Thank You” (Arthur Morgan)
+29

The Last of Us

  • PS4 95
Pro mě nejsou hry o skóre, achievementech ani bossech. Dobrou hru nedělá počet zbraní, druhů nepřátel nebo konců, ke kterým můžu dospět. Hry jsou pro mě stejně jako filmy či seriály o poselství a zážitku, které mi dokáží svou formou předat.

The Last of Us je dospělý, od klišé na hony vzdálený temný příběh o kráse i zvrácenosti lidské duše a především o tom, jak ta hranice může být k našemu překvapení tenčí, než bychom si přáli.

The Last of Us je synonymem pro „show, don’t tell“. Vidět a sám si interpretovat a utvářet názor o osobnosti charakterů na základě sebemenšího pohybu, náznaku, mimiky, fráze, je krásný pocit tolik známý z knižního světa.
Podlehnout statečnosti Elliiny naivní (v dobrém) dětské duše ošlehané drsným světem okolo.
Zpochybňovat tradiční paradigma hrdiny skrze nečernobílé Joelovy kruté činy.
Přehodnotit hranice myšlenky obecného dobra, možnost ho vůbec definovat a kde se kříží s osobní interpretací a osobními zájmy.

To vše v surovém realistickém světě, kde vystřelit kulku je poslední, mnohdy však paradoxně tou jedinou možnosti. Kde mlčky procházet a nasávat krásu scenérií dá zapomenout na hořkou pachuť, kterou s sebou poselství křehké cesty dvou osamělých duší nese.

Chopení se otěže Ellie na konci není náhoda. Ztotožnění. Jak až mrazivě zní Joelovo povídání při průchodu lesem. Jindy vítané otevření se, tu v kontextu posledních událostí zní tak … A to je ta krása. Je na hráči, aby rozhodl o svých pocitech. Zadostiučinění? Sobeckost? Láska? Nezodpovědnost? …
Plně se ztotožňuji s komiksem, který lze v lese najít v opuštěném autě. Celou dobu byly komiksy paralelou těch dvou. A ten poslední, dle Elliiných pochyb v poslední částí, jí mluví z duše.


Osobně jeden z nejlepších herních zážitků vůbec.

Pro: příběh; dospělost; emoce; nádherná nevtíravá hudba; surová hratelnost; perfektní dávkování akce/průzkumu/příběhu; nádherný design a prostředí; žádní bossové, tuny nepřátel a další v jiných hrách „důležité“ věci, které by zde jen uškodili

Proti: technické chybky (doskakující textury, levitující objekty, díry v mapě; polámaná AI, zasekávání); občas nefér naskriptované praktiky

+28

God of War

  • PS4 90
Je to jen pár minut, co jsem hru dohrál. Jasně, ještě mi chybí oběhat pár lokací, dosbírat cetky, sejmout nějaké Valkýri či osvobodit draky. Ale ve hře už mám utopeno něco přes dvacet hodin? A hlavně jsem dojel hlavní příběhovou linku.

Příběh je prostě parádní, o tom se snad nedá moc přít. Svým způsobem se jedná o takové komorní božské drama. Těžko se to vysvětluje, ale opravdu příběh působí dosti komorně, ač se v něm vraždí bohové. Hlavní důvod je nejspíš otcovské drama v popředí celého příběhu. Je opravdu skvěle sledovat vývoj obou aktérů, především v tom, jak se k sobě chovají. Emoce srší v každé scéně, mísí se tu klasické drama, humor, smutek, radost, brutalita, arogance, téměř každá emoce, jaká vás napadne se tu v nějakém větším či menším měřítku objevuje.

Do toho všeho se samozřejmě míchají bohové, tentokrát ti severští, kteří patří asi mezi ty nejatraktivnější vůbec. Vy tu sice cítíte proti komu jdete, ale vlastně vůbec netušíte, co je a co není správné. Kratos je neskutečně masakrózní postava, do toho týpka se zamilujete a stačí mu na to dvě věty. Ale i synáče se pěkně vyvedl. Navíc si prošel velmi solidním vývojem, vlastně oba si prošli solidním vývojem.

Byla chvíle, kdy se kluk dozví zásadní věc a úplně změní chování, tam nejenže vás začne trochu štvát, ale hlavně to celé působí moc uspěchaně, až neuvěřitelně, ale to je jediná výtka k postavám. Vedlejší jako Sindri, Brok, Mimir, Freya... jedna lepší než druhá. Snad všechny se povedli a do celé hry naprosto zapadají.

Na druhou stranu se musím přiznat, že po prvních hodinách jsem nebyl úplně odvařenej, recenze se nebáli házet jednu desítku za druhou a tak jsem čekal něco, co mě pošle do kolen, například jako tomu bylo u Witchera 3. To se tak úplně nestalo. Hype se s počtem odehraných hodin začal zvedat, finálová dvojhodinka byla parádní, ale s desítkou bych byl opatrný.

Soubojový systém sází spíše na zábavu, nežli na výzvu, já, jakožto začátečník, jsem si velmi rychle přišel jistý v kramflecích a v podstatě si dovolím tvrdit, že obtížnost je v rámci hlavního příběhu hodně hráčsky přívětivá, díky čemuž se můžete více soustředit na příběh. Na druhou stranu je tu pár výzev v podobě Valkýr (nepovinné), ale jakmile přijdete jak na ně, tak to také není žádný HC. Mě to ovšem vyhovuje, jelikož příběh byl velmi silný a nerad bych si ho kazil zbytečnou náročností, navíc je tu dost obtížností dle vkusu.

Ono tomu asi dost pomáhá i to, že GoW je hodně friendly co se týče ovládání, strašně rychle to dostanete do ruky. Ač je třeba samotný souboj poměrně obsáhlý, co se týče různých útoků, stylů či schopností, tak se to opravdu plynule kombinuje, snadno ovládá a nepřátelé se díky tomu rychle kosí :-).

RPG prvky jsou rozhodně fajn. Těžko říct, do jaké míry by se bez nich samotná hra obešla, ale určitě samotné hraní zpříjemní a obohatí. Lehce se v nich vyznáte, žádné komplikované inventáře, přehnané stromy schopností. Navíc na většinu dosáhnete poměrně rychle. Ale pořád si říkám, jestli to vůbec hra potřebuje...

Hra je vizuálně nádherná. Úplně v kostech pocítíte ten chlad a vlhko. Navíc samotné ozvučení je též výborné a krásně podkreslují celou atmosféru. Taky se mi líbilo, jak autoři vyřešili cestování, kdy vás zprvu nutí oběhnout si lokace, ale s postupem času se dá využít fast travel. Svět není příliš velký a tak je fajn, pokud si ho projdete celý.

Tohle je přesně hra, kvůli které stojí za to mít doma PS4. Neříkám, že to je to nejlepší co jsem hrál, ale herní zážitek byl prostě skvělý. Ani nevím, jestli to má nějaké výraznější mouchy, určitě by se pár hloupostí našlo. Osobně bych uvítal možná bohatější svět, ve které se dá dělat více věcí, méně monotónních. Ale tahle hra si mě dostala především díky hlavní dvojici aktérů a jejich rodinnému dramatu.
+28

Marvel's Spider-Man

  • PS4 70
Spider-Man je příkladné převedení termínu "letní blockbuster" do herního světa. Řemeslně dokonale zpracovaný produkt, který nabídne nenáročnou zábavu na jedno použití. A to rozhodně není myšleno pejorativně, právě naopak. Takhle perfektně zacílená hra, která splňuje požadavky občasného hráče i hardcore gamera tady už dlouho nebyla. Insomniac splnil zakázku nad očekávání dobře a zřejmě si zajistil obživu na spoustu let.

Šablonovitý scénář se hned ze začátku snaží vyjet ze zajetých kolejí sympatickým pomrkáváním, že i Spider-Manův outfit potřebuje občas vyprat. Vtipné polidštění superhrdiny, se kterým člověk stráví desítky hodin, je jednou z hlavních devíz scénáře. Očividně jej psali nadšenci, bohužel však svázání korporátním dohledem Marvelu. Spidey je tak zbytečně často otravný Mirek Dušín starající se o bezdomovce a zachraňující newyorčany před smogem.

Famózní průlety městem nadchnou malého caparta, i dospělého nerda. Swingovat s lehkostí městem je nádhera i po 30 hodinách. Spolu s hodně kinetickým soubojovým systémem si člověk rychle začne připadat jako zkušený bojovník se zločinem. Dokonce i ty proklínané věže a otrocké collectibly zde působí nakonec vcelku příjemně. Zvláště oproti neustále se opakujícím "pevnostem" a dalším copypaste vedlejšákům.

Samotné příběhové mise jsou úplně stejně zapomenutí hodné, jako zbytek gameplay designu. Technicky perfektní filmečky, ovšem s tuctovou story, jsou přesně ten blockbuster, který Spider-Mana dělá Spider-Manem. Pobavit se a zahodit. Prostě Marvelovka jak má být.
+28 +29 −1