Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Shadow of the Colossus

06.02.2018
78
40 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

Some mountains are scaled, others are slain. Into the unknown, ride forth.

Ujíždět vstříc tryskem novým obzorům mu bylo denním chlebem. Dokud se mohl navracet ke své milované Mono, byl neskonale šťasten a když jeho životní láska náhle zemřela, odmítl ránu osudu přijmout. Odvezl ji do Svatyně uctívání, aby požádal zrakům všech příchozích skrytého ducha o dívčino vzkříšení. Božský Dormin vyslechne v síni prosluněné paprsky světla všechny, ale odpoví jen některým. Jezdec Wander si pozornost božstva vysloužil tasením Prastarého meče. A odpověď? Na éterickou bytost postrádající viditelnou formu působí protipožadavek za navrácení duše do těla zesnulé až znepokojivě světsky. Jezdec má vztáhnout ruku na kolosy poklidně brázdící přilehlou pustinu...

Nejzásadnější překážku realizace ambiciózní vize představovaly u prvního vydání Shadow of the Colossus (2005) technické specifikace tou dobou již 5 let staré konzole PlayStation 2. Ty si vybraly svou daň v nízkém rozlišení, kolísavém framerate a nepříliš detailní vzdálené krajině. PS3 remaster (2011) zvýšil rozlišení z 480p (640×480) na 1080p (1920×1080) při stabilních 30 snímcích za sekundu. V PS4 remaku lze u Pro modelů konzole za tohoto rozlišení dosáhnout 60 snímků. Playstation 4 Pro zvládá při polovičním framerate 1440p (2560×1440) upscalované na 4K (3840×2160). Třetí vydání SotC působí v porovnání s předchozím jako nová hra i díky opětovnému vymodelování všech objektů prostředí, jakož i revizi ovládacího schématu.


Poslední diskuzní příspěvek

@Brasikona (26.04.2020 01:24): takhle, osobně jsem se u SotC, co se týče ovládání nějak závažně netrápil, hlavně v soubojích ne, ale při jízdě na koni se mi párkrát stalo, že se mi všelijak kamera protočila a přišlo mi takové lehce necitlivé... ale rozhodně jsem neměl pocit jako někteří, že by s tímhle ovládáním hra nešla nebo téměř nešla dohrát, to zase ne :-)

Nejlépe hodnocené komentáře

  • PS4 80
Přestože má Shadow of the Colossus své mouchy, právem patří mezi nejzajímavější a nejkultovnější počiny na poli videoher. Hra totiž chytne za srdce hned na začátku díky úžasné hudbě a tajuplnému příběhu s minimální narací a dýchne na hráče svou zvláštní, až melancholickou náladu a atmosféru.

V liduprostých planinách plných rozvalin pak hlavní hrdina hledá a zabíjí kolosy, protože je to pro něj jediná možnost jak oživit svoji lásku. Jenže kdo je onen hrdina a kdo je ta dívka? Stojí ona za to? A co kolosové? Vždyť většina z nich působí mírumilovně. A co ta entita, která k hrdinovi promlouvá v chrámu? Jaké jsou její záměry?

Souboje s kolosy jsou často epické a dechberoucí. Každý kolos je jiný, na každého platí jiná taktika. Ve výsledku jde hlavně o nalezení cesty, jak se na kolose dostat a najít jeho slabý bod. Souboje s některými jsou snadné, najdou se ale i tací, kteří dokáží pořádně zatopit. Pak dokáže být hra i značně frustrující, protože opakovat stále dokola ten samý úkon může být únavné.

Nejúžasnější je na hře každopádně atmosféra a hudba. Hudba patří mezi to nejlepší, co jsem kdy ve hrách slyšel. Už jen song z prologu stojí za poslech. Atmosféra je unikátní, i díky hudbě zaleze pod kůži pocit z opuštěného světa.

To, v čem Shadow of the Colossus zrovna neexceluje je ovládání a kamera. Kamera se snaží být filmová, ale často se natočí tak blbě, že hráč vidí buď koňský zadek či kus skály. Špatně se díky ní ovládá i jinak nádherně naanimovaný kůň, u kterého se divím, že během mého hraní nedostal otřes mozku, protože jsem se s ním snažil prorazit asi všechny skály ve hře.

Shadow of the Colossus je unikátní počin, který stojí za vyzkoušení. PS2 ani PS3 verzi jsem nehrál, takže jsem za tento remaster rád.

Pro: Hudba, atmosféra, skvělé souboje s kolosy, zajímavě pojatý příběh

Proti: Kamera, ovládání, občas lehce frustrující

+28
  • PS4 --
SoC je hra, která svou jednoduchou hratelností nestárne. Možná i proto byl vytvořen remaster na další dvě generace Playstationu, vždy s řádným technickým skokem kupředu a bez ztráty kytičky v herních mechanismech. První PS2 verze hry běžela ve 20fps, s přechodem na PS3 došlo ke zlepšení grafiky a zvýšení fps na 30, ale pořád to nebylo ono. Teprve s PS4 PRO tady máme 60fps a vylepšené ovládání, které nedělá problémy ani gamepadovým nemehlům (třeba mně). A grafika? Svatá prostato! Ten posun od PS3 verze je naprosto ohromující...

Přesuny k jednotlivým kolosům se odehrávají po krajině, kde se prakticky nic neděje. Pusto prázdno pomáhá vytvářet surovou atmosféru a pocit opuštění, zároveň ale dělá ze SoC svým způsobem až relaxační hru - riding simulator, chcete-li. Prakticky neustále jsem zíral na neskutečně krásně vymodelovaný svět, který svou impozantností dokáže shazovat čelist.

A riding simulator to není jen kvůli kochání se - hlavním parťákem při putování světem je kůň, který je tady kapitola sama pro sebe. Nepamatuji na lépe zpracované zvíře ve hře. Jeho ovládání není arkádové a je potřeba si na něj chvíli zvykat. Po kopnutí do slabin reaguje se zpožděním, snad jakoby dával najevo, že se sice rozběhne, ale rozhodně se z toho neposere. Při zatáhnutí otěží nezastaví hned, ale zpomaluje a to až do chvíle, kdy začne couvat. Při zatáčení naklání hlavu, aby zmírnil tahání ohlávky a když to přeženete, dá razantním řehtáním vědět, že takhle tedy ne. Nebudete s ním šplhat po skalách ani skákat z velkých výšek. Z kopce sejde, ale pěkně opatrně. V lese pokluše, ale nebude cválat. A nezastaví. Nezastaví, protože by mu "došla stamina"... Poběží dál a dál, za hlasitého drcení proudu vzduchu skrz nozdry. Chvíli nepostojí, vrtí se a ošívá. Je to živelný tvor ve světě, kde nepotkáte žádnou NPC nebo faunu větší, než krabice od bot. A přesto máte pocit, že nikoho jiného nepotřebujete. Že nejste sami. Není to jen dopravní prostředek...

Příběh je přímočarý, motivace hlavní postavy je známá hned od začátku. Zvraty nečekejte a kromě konce děj nijak nepřekvapí. Ani souboje s kolosy vlastně nejsou soubojem v pravém slova smyslu – útočit na kolos je jako házet zápalky po slonovi. Jde o to najít slabé místo, vyšplhat k němu a tam udeřit. To je celé. Opakuj šestnáctkrát. Pocit zadostiučinění s každou probodnutou slabinou je následován pocitem viny. Dělám správnou věc, stojí to za to? Jsem já ten špatný?

Každý kolos je jiný, platí na něj jiná strategie a její zjišťování tvoří gró hratelnosti. Pohyb po hřbetu kolosu ale jen tak neomrzí - ať už jste zaklesnutí v srsti obrovského pterodaktyla, který se vznáší vysoko ve vzduchu nebo se potápíte do velkých hloubek s mega-úhořem, naháníte s koněm po poušti létající stonožku nebo šplháte po srsti skákajícího buvola, zážitek to bude pokaždé silný.

Může se to zdát málo, ale takový je SoC. Monumentální, ale zároveň minimalistický. Rozhodně ale unikátní.

Hodnocení: ✰✰✰✰
Herní doba: 8hod 48min
+27
  • PS4 75
Tolik jsem o té hře slyšela, ale vlastně jsem až do chvíle, kdy mi přistála v knihovně, přesně nevěděla, o co jde. Ano, kolosy, velké kolosy, mnoho kolosů! Věděla jsem, že musí jít k zemi, ale netušila jsem, že si tato hra tolik zakládá na zážitku. A že těch zážitků může být hned několik, ne všechny ve mně ovšem zanechávají krásné vzpomínky...

Vztek, pláč, chuť prohodit ovladač televizí nebo jej alespoň vyhodit z okna, myšlenky na spáchání sebenežití, touha bořit jiné věci než kolosy. A na straně druhé nesmírné sebezapření, odhodlání, neskutečná euforie, ba dokonce i... výčitky svědomí?

Po prvním kolosu, kde jsem sebou bezvládně házela sem a tam, jsem doufala, že už to bude lepší (se mnou), nějak ve stylu "hah, tak teď už vím, jak na to, jdeme dál!", což byl samozřejmě obrovský omyl. To správné know-how jsem neobjevila až dokonce hry a říkám si, zda se vůbec objevit dá. Po druhém kolosu už přišla první myšlenka vzdávání, ale nerada prohrávám a šla jsem na dalšího. Pak jsem se ovšem zapřísáhla, že "na tuhle zhovadilost nemám nervy!" Pochopte, já jsem s ovladačem naprostý nováček, což samo o sobě pro mě byla komplikace, ale když jsem se blíže seznámila s kamerou, věděla jsem, že bude problém. A Agro je sice boží kůň, ale byly chvíle, kdy jsem si říkala, že za kolosy raději dojdu pěšky. Ovládání pro mě bylo velmi, ale opravdu velmi bolestivé. Šílené, nepochopitelné a ubíjející. A za tím si stojím i po dohrání hry. Ano, opravdu jsem ji dohrála!

Čili, proč jsem se ke hře nakonec vrátila poté, co jsem přísahala, že už na to nikdy nesáhnu, jinak bych musela sáhnout po noži? Víte, zavřeli školy, já se nečekaně vrátila domů a... jaksi jsem znovu zatnula zuby a "rychlostí" tří kolosů za noc se postupně dokodrcala ke konci hry. Ve chvíli, kdy jsem se smířila s jistými nedostatky hry a pak hlavně i se svými nedostatky, mezi něž zařaďme nemotornost, neschopnost pořádně držet ovladač a netrpělivost, jsem dokázala ocenit to, co se hra snaží předat všem, kteří ji nechají. Za pomoci působivého vizuálu, jenž byl však pro mě neskutečný i o konzoli, dokonce i dvě dozadu, ze zpětného pohledu, tu nečelíme jen souboji s mohutnými a zdánlivě neporazitelnými kolosy, nýbrž sami se sebou a silou, jež žene našeho hrdinu kupředu. Hra se neobtěžuje s narací, ale ono to není ani potřeba. Princip působí jasně – zabij / znič kolosy, vrátí se láska tvého života. Párkrát do ticha zavoláme Agro! Agro! Agro! Agro! a můžeme vyrazit. Hra ani nevysvětluje, na čemž jsem si rozbila hubu, když to řeknu takhle zpříma. Ale o to zajímavější celý zážitek pak byl, ač jsem se ho právě proto chtěla vzdát. Svět vypadá prázdný, a přesto je přeplněn všemi možnými krásami. Prostředí je pečlivě strukturované a vymodelované, díky čemuž je každý souboj něco jiného. Na tom mají samozřejmě zásluhu i samy kolosy. Každý je unikát a dokáže vás vytočit jinak. Každý souboj pro mě byl nutným zlem z hlediska odehrání, ale později se mé vnímání zcela proměnilo. Nutné zlo to bylo. Ale z mé strany, nebo ještě přesněji, ze strany našeho hrdiny...

A zde je to, co celou hru povyšuje na něco velkolepějšího než jen "nějakou hru" a staví ji do výšin. Přichází myšlenka. Proč zabíjet kolosy? Protože to někdo řekl? Protože to zachrání milovanou? Protože jsou nebezpeční pro náš svět? Kdo ví, ale po setkání s některými kolosy začíná být postupně jasné, že to ony jsou oběťmi. Jak se s tím vyrovnat, jak s tím naložit? O čem ta hra tedy vlastně je? Mluvíme-li však o povyšování, můžeme hovořit i o umění. Proč? Jedna věc celý tento působivý koncept zastřešila a umocnila celý tento epos. Není to vylepšená grafika, je to stále ta jedna a samá hudba, která budovala atmosféru přesně takto už před lety. A stále to funguje. Bez ní by dle mého soudu nebyla hra ani poloviční. Kow Otani, mistře, děkuji.

Po tomhle všem bych byla ochotna napálit klidně stovku. Prožitek, jenž mi tato hra umocnila, má takovou hodnotu. Poté si však vzpomenu na to, co ji v mých očích shazuje. Nedostatky kamery a ovládání byly sice ve výsledku přebity, ale zapomenout je nelze, což mě mrzí. A teď se ptám – poruším další ze svých přísah, kdy jsem říkala, že po dohrání to už znovu zkoušet nebudu, protože mám jen jedny nervy? Uvidíme, uvidíme... Pokud už nic jiného, jsem schopna dlouhé hodiny sledovat Agro, jak se prohání tím nádherným světem.

Pro: nádherná grafika, skvěle zpracované animace (Agro!), působivý koncept, famózní hudba

Proti: ovládání, kamera

+21
  • PS4 80
Můj velký rest z období PS 2 a následně i PS 3, ke kterému jsem se ale vždycky chtěl dostat.

Naprosto dechberoucí prostředí hry mě přikovalo k televizi jako málo co. Obrovská "zapovězená" země je sice prostá jiných lidí, ale tak nádherná, že jen projížďka z centrálního chrámu k nejbližší skále je zážitek. Hra se nezdržuje s nějakým vysvětlováním co a jak, a raději Vás do všeho vrhne s tím, aby si člověk na mechaniky přišel sám. To mi plně souznělo s pocitem osamění, který jsem zde cítil na každém kroku, a to i přes přítomnost věrné klisny Agro (mimochodem nádherně naanimované), která mi velmi rychle přirostla k srdci (ačkoliv jsem až do psaní tohohle komentáře netušil, že to je klisna, ehm).

Kromě zabíjení titulních kolosů ve hře není moc co dělat a jelikož se hra neobtěžuje s nějakým vysvětlováním, vlastně jsem ani nevěděl, proč je zabíjím (tedy krom toho, že by to snad mohlo přivést lásku hlavního hrdiny zpět k životu). Navíc většina kolosů není primárně agresivních, což mě o to víc nutilo k zamyšlení, co jsem zač a co to vlastně dělám. Kolosové jsou majestátní a ve většině případů mi jich bylo opravdu líto, ale to jde opět ruku v ruce s celým příběhem.

Hru mi trochu kazilo ovládání kamery, která se neustále sama upravovala, a kdykoliv jsem se snažil podívat na něco nahoře, trochu jsem s ní musel zápasit. Absence tutoriálu a moje vrozená blbost navíc zapříčinili, že jsem až někdy po půlce hry konečně pochopil, že pro sprint na koni mám tlačítko držet, nikoliv každou chvíli zmáčknout jako v jedné jiné hře, kde jsou koně (a klobouky). To ale nemění nic na tom, že se jednalo o úžasný melancholický zážitek.

Pro: Nádherné prostředí, klisna Agro, epické souboje s kolosy, osamělá a smutná nálada hry

Proti: Občas zlobící kamera, absence tutoriálu pro blbý, nálada hry nemusí sednout každému

+20
  • PS4 100
Na SotC jsem vždy slýchával jenom slova chvály, o to větší jsem měl radost, když Sony před dvěma lety oznámila, že Bluepoint Games usilovně pracují na tom, aby tento klenot PS2 představili současné generaci hráčů.

Hned zkraje se chopíte otěží své černé klisny a naváděni paprskem svého čarovného meče vyrazíte do pustiny hledat šestnáct bájných kolosů, jejichž porážka snad navrátí život vaší milé. Toť notorická premisa hry.

Háček je v tom, že každý z kolosů představuje jakýsi rébus, který je potřeba rozlousknout. Za prvé musíte přijít na to, kde se ukrývají jeho pomyslné Achillovy paty, a za druhé, jak se k těm patám dostat a přeseknout je. K tomu je navíc potřeba bedlivě hlídat ukazatele zdraví a především výdrže, která neúprosně ubývá s tím, jak se urputně držíte zavěšeni kdesi vysoko v srsti obřího stvoření, které se vás mermomocí snaží setřást. Tyto momenty, kdy vidíte, jak nepatrní jste, kdy cítíte každý kolosův záchvěv, každý otřes země, kdy vám tvář bičují nelítostné poryvy větru či vás onen gigantický tvor táhne hluboko pod vodní hladinu, patří k těm vůbec nejsilnějším a hru definujícím.

Bluepoint Games odvedli neuvěřitelný kus restaurátorské práce, ze které musí mít snad radost i sám Fumito Ueda. Ačkoliv převeden do moderního hávu, zachovává si původního ducha, kterého mu autor před mnoha lety vtiskl, alespoň co mohu posoudit ze záznamů původní verze, které jsem zhlédl. Onen vzácný kus umění, který se svým pojetím vymyká všemu, co jste kdy hráli.
+19