Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Shadow of the Colossus

82
19 hodnocení Platformy
Žánr:
adventura > akční adventura *
Forma:
placená hra
Rozsah:
samostatná hra
Multiplayer:
ne
Datum vydání:
06.02.2018 PS4
Vývojáři:
Bluepoint Games
Oficiální stránky:
https://www.playstation.com/en-us/games/sh…
Some mountains are scaled, others are slain. Into the unknown, ride forth.

Ujíždět vstříc tryskem novým obzorům mu bylo denním chlebem. Dokud se mohl navracet ke své milované Mono, byl neskonale šťasten a když jeho životní láska náhle zemřela, odmítl ránu osudu přijmout. Odvezl ji do Svatyně uctívání, aby požádal zrakům všech příchozích skrytého ducha o dívčino vzkříšení. Božský Dormin vyslechne v síni prosluněné paprsky světla všechny, ale odpoví jen některým. Jezdec Wander si pozornost božstva vysloužil tasením Prastarého meče. A odpověď? Na éterickou bytost postrádající viditelnou formu působí protipožadavek za navrácení duše do těla zesnulé až znepokojivě světsky. Jezdec má vztáhnout ruku na kolosy poklidně brázdící přilehlou pustinu...

Nejzásadnější překážku realizace ambiciózní vize představovaly u prvního vydání Shadow of the Colossus (2005) technické specifikace tou dobou již 5 let staré konzole PlayStation 2. Ty si vybraly svou daň v nízkém rozlišení, kolísavém framerate a nepříliš detailní vzdálené krajině. PS3 remaster (2011) zvýšil rozlišení z 480p (640×480) na 1080p (1920×1080) při stabilních 30 snímcích za sekundu. V PS4 remaku lze u Pro modelů konzole za tohoto rozlišení dosáhnout 60 snímků. Playstation 4 Pro zvládá při polovičním framerate 1440p (2560×1440) upscalované na 4K (3840×2160). Třetí vydání SotC působí v porovnání s předchozím jako nová hra i díky opětovnému vymodelování všech objektů prostředí, jakož i revizi ovládacího schématu.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • PS4 --
SoC je hra, která svou jednoduchou hratelností nestárne. Možná i proto byl vytvořen remaster na další dvě generace Playstationu, vždy s řádným technickým skokem kupředu a bez ztráty kytičky v herních mechanismech. První PS2 verze hry běžela ve 20fps, s přechodem na PS3 došlo ke zlepšení grafiky a zvýšení fps na 30, ale pořád to nebylo ono. Teprve s PS4 PRO tady máme 60fps a vylepšené ovládání, které nedělá problémy ani gamepadovým nemehlům (třeba mně). A grafika? Svatá prostato! Ten posun od PS3 verze je naprosto ohromující...

Přesuny k jednotlivým kolosům se odehrávají po krajině, kde se prakticky nic neděje. Pusto prázdno pomáhá vytvářet surovou atmosféru a pocit opuštění, zároveň ale dělá ze SoC svým způsobem až relaxační hru - riding simulator, chcete-li. Prakticky neustále jsem zíral na neskutečně krásně vymodelovaný svět, který svou impozantností dokáže shazovat čelist.

A riding simulator to není jen kvůli kochání se - hlavním parťákem při putování světem je kůň, který je tady kapitola sama pro sebe. Nepamatuji na lépe zpracované zvíře ve hře. Jeho ovládání není arkádové a je potřeba si na něj chvíli zvykat. Po kopnutí do slabin reaguje se zpožděním, snad jakoby dával najevo, že se sice rozběhne, ale rozhodně se z toho neposere. Při zatáhnutí otěží nezastaví hned, ale zpomaluje a to až do chvíle, kdy začne couvat. Při zatáčení naklání hlavu, aby zmírnil tahání ohlávky a když to přeženete, dá razantním řehtáním vědět, že takhle tedy ne. Nebudete s ním šplhat po skalách ani skákat z velkých výšek. Z kopce sejde, ale pěkně opatrně. V lese pokluše, ale nebude cválat. A nezastaví. Nezastaví, protože by mu "došla stamina"... Poběží dál a dál, za hlasitého drcení proudu vzduchu skrz nozdry. Chvíli nepostojí, vrtí se a ošívá. Je to živelný tvor ve světě, kde nepotkáte žádnou NPC nebo faunu větší, než krabice od bot. A přesto máte pocit, že nikoho jiného nepotřebujete. Že nejste sami. Není to jen dopravní prostředek...

Příběh je přímočarý, motivace hlavní postavy je známá hned od začátku. Zvraty nečekejte a kromě konce děj nijak nepřekvapí. Ani souboje s kolosy vlastně nejsou soubojem v pravém slova smyslu – útočit na kolos je jako házet zápalky po slonovi. Jde o to najít slabé místo, vyšplhat k němu a tam udeřit. To je celé. Opakuj šestnáctkrát. Pocit zadostiučinění s každou probodnutou slabinou je následován pocitem viny. Dělám správnou věc, stojí to za to? Jsem já ten špatný?

Každý kolos je jiný, platí na něj jiná strategie a její zjišťování tvoří gró hratelnosti. Pohyb po hřbetu kolosu ale jen tak neomrzí - ať už jste zaklesnutí v srsti obrovského pterodaktyla, který se vznáší vysoko ve vzduchu nebo se potápíte do velkých hloubek s mega-úhořem, naháníte s koněm po poušti létající stonožku nebo šplháte po srsti skákajícího buvola, zážitek to bude pokaždé silný.

Může se to zdát málo, ale takový je SoC. Monumentální, ale zároveň minimalistický. Rozhodně ale unikátní.

Hodnocení: ✰✰✰✰
Herní doba: 8hod 48min
+22
  • PS4 100
Na SotC jsem vždy slýchával jenom slova chvály, o to větší jsem měl radost, když Sony před dvěma lety oznámila, že Bluepoint Games usilovně pracují na tom, aby tento klenot PS2 představili současné generaci hráčů.

Hned zkraje se chopíte otěží své černé klisny a naváděni paprskem svého čarovného meče vyrazíte do pustiny hledat šestnáct bájných kolosů, jejichž porážka snad navrátí život vaší milé. Toť notorická premisa hry.

Háček je v tom, že každý z kolosů představuje jakýsi rébus, který je potřeba rozlousknout. Za prvé musíte přijít na to, kde se ukrývají jeho pomyslné Achillovy paty, a za druhé, jak se k těm patám dostat a přeseknout je. K tomu je navíc potřeba bedlivě hlídat ukazatele zdraví a především výdrže, která neúprosně ubývá s tím, jak se urputně držíte zavěšeni kdesi vysoko v srsti obřího stvoření, které se vás mermomocí snaží setřást. Tyto momenty, kdy vidíte, jak nepatrní jste, kdy cítíte každý kolosův záchvěv, každý otřes země, kdy vám tvář bičují nelítostné poryvy větru či vás onen gigantický tvor táhne hluboko pod vodní hladinu, patří k těm vůbec nejsilnějším a hru definujícím.

Bluepoint Games odvedli neuvěřitelný kus restaurátorské práce, ze které musí mít snad radost i sám Fumito Ueda. Ačkoliv převeden do moderního hávu, zachovává si původního ducha, kterého mu autor před mnoha lety vtiskl, alespoň co mohu posoudit ze záznamů původní verze, které jsem zhlédl. Onen vzácný kus umění, který se svým pojetím vymyká všemu, co jste kdy hráli.
+16
  • PS4 80
Před rozehráním Shadow of the Colossus jsem měl obavy. Přeci jenom je to hra, která je i po 13 letech chválena a vyzdvihována. Čekal jsem od ní hodně a o to víc jsem byl po jejím dohrání spokojen.....

Vlastně ani nevím, jak vyzdvihnout pozitivní stránku hry, protože obrovská část spočívá v atmosféře, prostředí a "příběhu", což jsou věci, které zapůsobí především při jejím hraní. Také je na první pohled jasné, že je to opravdu remake a ne jen původní hra s vyhlazenými vrásky. Prostředím jsem se kochal i cestou ke kolosům - krásné, zvláštní, jiné a poskládané tak, že když na poušť navázala travnatá pláň, tak jsem si toho vlastně ani nevšiml. Překvapen jsem byl i tím, jak hra příjemně odsýpala. V podstatě je to jen o tom, někam dojet, spustit souboj, zjistit jak vyhrát, vyhrát a zase znova. Omezená stamina je správná "frustrační mechanika", která mě nutila k "try hardu", kdy jsem jen drtil ovladač a doufal, že tohle bude ona poslední rána, která kolosa skolí. Což po úspěšném skolení vystřídal pocit smutku/nejistoty a byla to hlavně zásluha neuvěřitelné hudby, která přidávala na atmosféře na každém kroku.

Shadow of the Colossus dokáže frustrovat a to ne jen protože to tak chce. Originální hru, případně její HD verzi jsem nehrál, takže netuším jak hodně Bluepoint v tomto případě zasáhly do jejího ovládání, ale ukočírovat rozjetého Agra na úzkých cestách je snad nemožné. Kamera si párkrát v tom nejhorším možným okamžiku usmyslela, že udělá tuhle otočku nebo udělá záběr z téhle strany ( byl jsem hodně naštván, když jsem na Agrovi měl přeskočit most, před posledním kolosem a kamera to chtěla udělat co nejfilmovější, takže při drží analogu dopředu se Agro otočil do strany a několikrát jsem spadl dolů, což vedlo k mému nas*ání a nezapůsobil Agrům pád tak jak měl ). Mapa v podstatě neexistuje, respektive cestu ke kolosům ukazuje paprsek slunce a to ne vždy fungovalo. Při jízdě k posledním kolosům jsem měl problém s jejich lokalizováním, ale to se týkalo opravdu asi posledních tří kolosů.

Hratelnosti je trochu na hraně a jde znát věk hry, ale kompenzuje to kouzelný příběh-nepříběh, vyprávěný skoro bez dialogů v krásném a přitom zvláštním prostředí a fantastickou hudbou.

Pro: atmosféra, vyprávění příběhu, hudba

Proti: někdy kamera a ovládání

+15
  • PS4 60
Na Shadow of the Colossus jsem se poměrně dost těšil. Přeci jen bitvy s obřími dávnými kamennými kolosy znějí dost zajímavě a neokoukaně. A taky že jo. Nejprve se hráč musí na svém koni vydat za světlem svého magického meče, aby kolos vůbec našel. Až poté může hráč začít hledat jeho slabiny a způsob, jak ho zdolat. Boj s kolosy působí dostatečně epicky za doprovodu výrazné hudby v překrásném mýtickém světě.

Po celou dobu hraní na mě však hra působila dost neohrabaným dojmem, pokud jde o ovládání. Tato nepříjemnost mě doprovázela bohužel na každém kroku. Jízda na koni není zrovna nejpříjemnější. Podivně uhýbá, občas jakoby se mu ani vůbec nechtělo běžet, tu a tam se zasekne o překážku. Nedělá mu problém v plné rychlosti zarazit se o strom. Ale hlavně jsem měl pocit, že ho nikdy nemám plně pod svou kontrolou. V pustém osamoceném světě, kde jsem se měl na svého jediného společníka spoléhat, jsme se kamarádi bohužel tedy nestali.

Když jsem kolos našel a mohl jsem konečně z koně seskočit a jít po svých, nastala etapa lezení na mnohonásobně vyšší pohybující se sochu. Ani zde jsem se na svůj úkol nemohl plně soustředit. Věděl jsem nebo jsem tušil, na jaké místo se musím dostat, ale škrábání se po zádech obra v jeho srsti bylo za trest. Nesčetněkrát opakující se pády z výšky na zem, kde jsem se mohl jen modlit, aby mě zrovna obr svou mohutnou nohou nezašlápl ve stejnou chvíli do země jako nějakého mravence. Lezení po obrovi není vůbec nic příjemného. Po mnohých pádech a pokusů opakování si člověk najde cestičku, jak se správně na toužené místo vyškrábat, ale z nepochopitelného důvodu se jednou k cíli dostanu, podruhé ne. Hráč se v srsti obra všelijak zasekává, pohybuje se jiným směrem, než by čekal, častokrát dokonce zcela opačným směrem, než přikazuji.

Přesto všechno jsem ochotný připustit, že z části za mé problémy může má neohrabanost a že mám za sebou teprve dva kolosy a nemám tak ovládání zatím zcela v rukou a že trénink a zkušenosti postupně přinesou časem své ovoce. Jsem tedy připravený vydat se za třetím kolosem, protože má zvědavost je velká, neboť každý obr je specifický a něčím zajímavý. Ke třetí výzvě však vede krkolomná cesta po úzkém ochozu kdesi uprostřed jezera a hráč z něj musí přeskočit na druhou stranu. Ani na patnáctý pokus však nejsem schopný provést tak triviální skok z jednoho okraje stavby na druhý, který jsem tak zvyklý dělat roky snad již milionkrát ve stovkách jiných her. Z nepochopitelného důvodu se postava na protější stěně po skoku prostě nezachytí nebo skočí o kus vedle nebo ne dost daleko.

Neúspěšným skokem však noční můra nekončí. Heroická postava zdolávající jeden obří kolos za druhým však zřejmě nedostala zrovna diplom s obrázkem velryby za plavání a tak musí k začátku ochozu neuvěřitelně vleklým tempem znovu doplavat. Tento pro mě neproveditelný skok mi dal zabrat snad víc, než oba předchozí kolosy. Podle diskusí na internetu stejný problém řeší hodně hráčů. Na další pokus už jsem ale opravdu neměl chuť. Ne, tohle není zabavné. Rozumím, že jde o remaster hry, jejíž kořeny sahají až k roku 2005 do dob PS2, ale kvalitní remaster není přeci jen o líbivém grafickém kabátu. V konkurenci dnešních vymazlených her je ztráta času 20x opakovat nevyladěné úkony jako triviální přeskok přes překážku. Přitom stačilo tak málo a zážitek i hodnocení mohlo být úplně jinde. Velká škoda. Snad třeba v příští generaci PS5.

Pro: Bájný svět se zajímavými kolosy, na který je radost pohledět

Proti: Těžkopádné a haprující ovládání

+15