Máte rádi středověk (i když ano, tady se bavíme reálně o raném novověku), a to jak ve hrách, tak v příbězích? Nebo já tu otázku položím ještě jinak. Máte rádi, když hra má silný příběh? Že ano? Já jen, že Pentiment je hra, která přesně tyhle dva zásadní předpoklady splňuje. A splňuje je natolik, že jsem se jí po sáhodlouhém uvažování rozhodl dát stoprocentní hodnocení. Myslíte, že si ji zaslouží? Já myslím, že ano a je jen na Vás, abyste ji také vyzkoušeli a zamysleli se nad tím, jestli jste někdy něco podobného hráli. Pokud Vám jsou první dva aspekty blízké, jsem přesvědčen, že budete mít k absolutnímu hodnocení nesmírně blízko.

O hře Pentiment jsem slyšel už pár let nazpět. Věděl jsem zhruba oč jde, ačkoliv o příběhu jsem záměrně nechtěl vědět nic. Překvapilo mě ale, že studio, které standardně dělá tři áčkové tituly vymrsklo indie adventuru s výraznou kreslenou grafikou, která záměrně připomíná dobové fresky. S příběhem, který nevypráví příběh jednotlivce, ale epický příběh fiktivního městečka Tassing v jižním Bavorsku, v alpském podhůří, se všemi těmi aspekty, které ke středověku (ranému novověku) náleží.

Příběh je, řekl bych, to nejpřednější, co hra nabízí. Byla by obrovská škoda o něm vědět něco dopředu kromě toho, co se přečtete zde v popisku hry. Ničemu ale neublíží, když řeknu, že kvalitou si nezadá s těmi nejlepšími z oboru. Takže za mě určitě s takovými příběhy, jako je Jménem růže od Umberta Eca nebo Pilíře země od Kena Folletta. No, takže počítejte s totální velkolepostí, kterou ale podtrhuje i prostředí, ve kterém se hra odehrává. Odehrává se totiž na pár desítkách pozadí, které se záměrně opakují v rámci městečka Tassing a jeho přilehlého okolí spolu s klášterem. Jenže hlavní devizou hry je vyprávět příběh, a tak ho vypráví nejlépe, jak umí.

Pentiment totiž není úplně klasická adventura, kde sbíráte předměty, kombinujete je a pak je zase někde jinde použijete. Jejím hlavním herním aspektem jsou dialogy. Občas to bývá fráze, ale ona opravdu vypráví příběh. Když jste k příběhu důslední a posloucháte jej, tak moc dobře víte, co chcete dál udělat, a díky tomu hra prakticky nemá hluchou chvilku. Osobně musím říct, že jsem si městečko neustále procházel a užíval jsem si každý rozhovor s kýmkoliv. Čím pomaleji, tím lépe. Kromě příběhu tu totiž získáváte i vztah, vztah k jednotlivým postavám ve hře. A co si budeme povídat, to není vůbec málo.

Občas hra přijde s nějakou mini hrou, s nějakým dramatickým momentem. S nějakým hráčovým rozhodnutím, které může absolutně ovlivnit děj. A vězte, že to rozhodnutí není jednoduché. Nikdy. Většinou je to horší a méně horší varianta a vy ještě pár minut poté přemýšlíte, jestli jste vůbec udělali dobře. Prostě proto, protože vlastně nevíte. Nevíte, co v té době bylo běžnější v porovnání s dneškem. Nevíte nic, víte jenom to, že chcete vědět víc, a tak hrajete…

…a hrajete, dokud hru nedohrajete. Na takový titul hrací doba do dvaceti hodin je hodně slušná. A musím říct, že na konci mi bylo smutno. Extrémně smutno z toho, že to tu skončilo. Že se do Tassingu už poprvé nikdy nevrátím. Ale ten zážitek tu byl tak extrémní, že mi zůstane zakořeněný v hlavě napořád. Nejen ten zážitek, ale i ty postavy v něm. Pentiment je prostě úkaz. Snová záležitost, jeden z nejlepších herních příběhů, a zaručeně nejlépe odvyprávěný příběh, které jsem ve hře kdy zažil.

P. S. Čestná zmínka o Praze mi udělala radost. :-)