Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

Uncharted 4: A Thief's End

  • PS5 90
Moje první herní setkání s konzolí Playstation asi nemohlo být lepší, než při hraní čtvrtého dílu dnes již legendární série Uncharted. A ne…nebyl to záměr. Jen souhra okolností, ke kterým se připojil i fakt, že v tu chvíli zrovna běžel i filmový Uncharted v kinech.

Během hraní jsem se nemohl zbavit dojmu, že hraju maskulinní verzi Lary Croft. Nathan Drake je frajer a navíc lovec pokladů. Co víc si přát, když si chcete u hraní odpočinout a navíc se i pobavit. Tady je ale hned z kraje znát, že tvůrci si dali se vším kolem neskutečnou práci. Hrál jsem jako svůj první díl právě tento – čtvrtý – takže jsem se v příběhu nemohl zbavit nenápadné nostalgické atmosféry, která se ve vzpomínkách hlavního hrdiny promítala ve vztahu k jeho bratrovi. A jelikož se kolem bratra točí i celý příběh, tak není o čem. Co by to bylo ale za příběh lovce pokladů, když by hlavním námětem nebylo hledání pokladu. A to je tady na hodně vydařené úrovni.

Tvůrci nás se hrou, která je na poměry podobného stylu na můj vkus docela dost objemná, zavedou do prostředí, na které je vysloveně radost koukat. Skoro si až říkám, jak neuvěřitelně dokázali využít svou představivost, protože to, co občas vytvořili je tak krásné, že je až škoda, že to nikde na světě neexistuje. Hopsání z římsy na věž tak místy získávalo úplně jinou úroveň než jako když jsem dříve hrál jakýkoliv díl ze série Tomb Raider. Akční sekvence jsou opravdu akční a když se Vám veškeré to hopsání nepovede na první dobrou, budete si celou tu sekvenci muset zopakovat znova. To ale vůbec nevadí, protože kochání se okolím a hopsání po všem co se dá, je tak neskutečně zábavné, že budete hopsat často a rádi, a vůbec Vám to nebude vadit. Naopak. Pokaždé, kdy římsa dojde ke svému konci Vám bude i letmo smutno a budete se už těšit na další moment, až v prostředí narazíte na něco, na co se dá vyskočit.

Další devizou je jednoznačně i samotný příběh. Nejen s prostředím si autoři vyhráli, i příběh si zaslouží svojí obrovskou pozornost. Je pravda, že jsem se nedokázal úplně vpravit do toho nostalgického modu vzhledem k tomu, že jsem předchozí díly nehrál, ale ono to vlastně úplně nevadí. Příběh pirátského pokladu ve spojení s bratrem Nathana je tak zábavný, že nechcete přestat. Prostě musíte hrát co to jde, abyste se dozvěděli i něco dalšího. Dlouho se mi nestalo, abych ve hře zažil tak dobře vyprávěný příběh a musím říct, že i to se tvůrcům doslova povedlo.   Nehledě na to, že velice umě mixují prostředí tak, že Vás vlastně ani jedno na chvíli nepřestane nudit. A to i přesto, že jste fakticky (a i pocitově) vlastně většinu času v Jižní Americe. Celé je to ale tak dobře namixované, že Vás to prostě nepřestane bavit dokud hru nedohrajete. A až jí dohrajete, bude Vám z toho tak trošku smutno.

Myslím si, že jsem se do herního světa Playstationu nemohl vpravit lépe, než touto originální sérií. Je vlastně pravda, že se po herní stránce jedná o úplně běžnou skákací akční adventuru plnou logičností, kterých je, pravda, celá řada. Jenže tady je to v kombinaci s prostředím a příběhem tak krásně souzněné, že se tato hra stala rázem jednou z nejlepších her žánru, kterou jsem kdy hrál. A už teď se moc těším, až si vyzkouším i předchozí díly.

Pro: Výborný příběh, prostředí, krásně vykonstruované mapy, zábavné skákání po všem, kde se dá. Adrenalinové a adekvátně dlouhé.

Proti: Nějak mě nic nenapadá. :-)

+17

The Franz Kafka Videogame

  • PC 50
O Franzovi Kafkovi toho vím asi tolik, co bych o něm mohl vědět, aniž bych četl jakoukoliv jeho knihu. Takže asi takový ten základ, co zná většina. O to víc mě zajímalo, co všechno mi bude moci nabídnout, na první pohled adventura, která se honosí přímo jeho jménem a titulem „videogame“.

První setkání se hrou bylo nicméně zajímavé. Nápis „Bohemia 1942“ deklaroval prostředí, které mi přišlo velice hezky nakreslené. Pohled na střechy Starého města pražského, vzducholoď na nebi a pohled na postavičku, ke které přijde paní, co potřebuje pomoct s hlavou. Hlavní hrdina je tedy psychoterapeut, který navíc ovládá hypnózu, co jsem tak pochopil. První momenty ze hry tedy více než zajímavé. K tomu pěkné dobové prostředí, poslouchatelná hudba a herní mechanismy, které jsem musel pochopit.

Postup ve hře totiž probíhá zběsilým klikáním kamkoliv. Kurzor Vám neukáže, co je interaktivní a co ne, takže vy musíte postupovat tak, jak Vás napadne. Občas to dává logiku, občas (a to spíš) pro změnu ne. Když to logiku nedává, o to víc se se hrou nadřete, protože možností kliknout kamkoliv je nekonečno, ale zdali se něco stane, to ví jen Bůh a vývojář samotný.

Ke hře jsem si nicméně cestu víceméně našel. Docela mě bavil ten postup hrou, ale i samotné minihry, které hru příjemně ozvláštňovaly. Horší už to bylo s příběhem, který byl přesně tak surrealistický a absurdní, jak si jenom dovedete představit, když si o Franzovi Kafkovi začnete něco zjišťovat. Naštěstí ale hra nemá dlouhého trvání a po čtyřech aktech, během kterých procestujete snovou říši autorovu napříč všemi směry, se nakonec dočkáte konce, který je ustřihnutý tak akorát, aby Vás hra více nerozčilovala. Pointu jsem úplně nepochopil, ale usoudil jsem, že by nebylo od věci, když bych jednou třeba takový Proces od autora zkusil. Když už nic jiného, tak mi to třeba pár věcí vysvětlí.

Po pár dnech od dohrání jsem nicméně byl překvapen, jak si toho ze hry vlastně už moc nevybavuji. Musím tedy konstatovat, že toho ve mně hra vlastně moc nezanechala. Jednohubka dobrá, prostředí hezké, ale průběh hry nic, na co byste si rádi někdy chtěli ještě vzpomenout.

Pro: Pěkně namalované prostředí v kombinaci s pěknou počínající atmosférou 20. let 20 století ve spojení s příjemným hudebním doprovodem v pozadí,

Proti: jenže to celé obalené příběhem plným absurdit a momentů, které nedávaly smysl, včetně úkolů, které vlastně také nedávaly smysl.

+13

Flight of the Amazon Queen

  • PC 70
 „Hi, I am Joe King. Pilot for hire.“   

Když máte náladu na nějakou devadesátkovou adventuru a GOG nabízí pár zajímavých kousků zadarmo, je skoro škoda je jen tak vynechat a nějakou dobovou záležitost nezkusit. Flight of the Amazon Queen sice úplně není legendou v oboru, ale ztráta času to také jednoznačně nebyla.

Počítejte tedy s tím, že hlášku výše tu uslyšíte rovnou nesčetněkrát. Vychází z úst hlavního hrdiny – letce a dobrodruha Joe Kinga, který dostane kšeft, co se neodmítá. Letecky přes Amazonku přesunout nějakou lepou (a hlavně prachatou) dívčinu, která je všechno, jen ne sympatická. V momentě, kdy Vás nepřízeň počasí uvrhne do víru neštěstí a vy se zřítíte doprostřed pralesa někde u Amazonky se rozjíždí to správné dobrodružství. Do té doby to lehce připomíná devadesátkovou komedii s Harrisonem Fordem – Šest dní, sedm nocí. Ale tím pádem do pralesa všechno končí a rozjíždí se brutální echt béčko jak vyšité.

Joe King se tu z bryndy snaží dostat nejlépe, jak svede, jenže do cesty mu naprosto nečekaně vstupují domorodci, obchodníci, lepé amazonky, ženštiny v negližé, ale například i jeho úhlavní nepřítel – profesor Ironstein, který se snaží zmutovat lidskou a dinosauří DNA a vytvořit tak nového člověka.

Ano, Flight of the Amazon Queen je zplácanina všeho. Béčko z béček nejbéčkovitější, ale béčko místy docela vtipné, místy lehce střelené, graficky velice pěkné, místy poměrně obtížné. Prostě pro béčkovou adventuru devadesátých let naprosto adekvátní, až si říkám, že v té době tak zapadla a nijak nevyčnívala. Řekl bych, že je to skoro škoda.

Herní mechaniky jsou tu taktéž víceméně klasické a neřekl bych, že nějak odlišné od asi největší konkurence hry dané doby – Indyho. Hlavní hrdina má v nabídce možnosti jako vzít, dát, položit, posunout, promluvit nebo použít. Občas tu v průběhu hry děláte pár nelogičností, ale hraje Vám do nich milý hudební podkres, který si v momentě napětí budete rádi i pobrukovat. I atmosféra pralesa je fajn a když pominu nějaké to bludiště, které v podobných hrách asi nesmí chybět, tak se to dá s přehledem zvládnout. Nejhorší je asi přesun hlavního hrdiny po obrazovkách, který nejde urychlit a tak často klikáte a často čekáte. Hezky nakreslené prostředí to ale opět trošičku zlepšuje a nebýt asi nejošklivějších hrdinek adventur, co jsem asi kdy potkal, tak by bylo chvílemi i na co i koukat. Tělo bohyně, kozy jak dva vozy a pak se podíváte na obličej a už se těšíte, až ten dialog skončí. Tvůrci si naštěstí dali práci i s dabingem a tak musím říct, že i po této stránce hra působí velice silně a profesionálně.

Flight of the Amazon Queen není adventurou, která by v devadesátých letech nějak vyčnívala. Možná jen tvůrci neudělali tak správný marketingový tah na branku, jako by si hra zasloužila, protože i když jsem o hře do té doby neslyšel, byl jsem z ní velice příjemně překvapený.

Pro: Zábavný béčkový příběh, hezky namalované obrazovky, atmosféra pralesa, hudební podkres, dobrý dabing

Proti: Občas až totální zplácanina všeho, přesun hlavního hrdiny po obrazovkách zdlouhavý, sem tam nelogické, ženský kolektiv (bohužel) škaredý jak půlnoc

+18

Lure of the Temptress

  • PC 50
Když máte rádi adventury, tak testujete různé kousky. Není totiž umění hrát jen ty dobré, ale rozehrát i ty rozporuplné. Nebo ty, kterými nějaká dnes slavná studia debutovala a jsou na ně hrdi.

Jedna taková adventura je právě Lure of the Temptress. Debut Revolution Software, kteří se jednoznačně proslavili dobrodružnou sérií Broken Sword. Debut, který této partě deklaroval, jakým směrem se budou v nadcházejících letech vydávat. Debut, který přišel do podvědomí hráčů v době, kdy adventury vládly herním světem. A co si budeme, díru do světa s ní neudělali. To se jim ostatně povedlo až o pár let později. Nicméně v roce 1992 se o ní taktéž mluvilo. Sice ne v totálních superlativech, protože v té době už světu vládl LucasArts, ale dodnes je vedená jako hra, kterou by žádný milovník adventur neměl vynechat. A tak, co Vám budu povídat, neváhal jsem a udělal si takový exkurz do let dnes už vlastně dávno minulých.

Nutné upozornit, že jsem hrál verzi z GOG, kterou jsem občas musel hrát s návodem, protože jinak bych asi musel někoho zabít. Proč, vysvětlím později…

Hned úvodní logo společnosti mi vchrstlo slzy do očí. Nešlo jinak. Když žijete a rostete se sérií Broken Sword, tak se Vám vpálí do mysli tak, že na něj nezapomenete. Ani po těch letech ne. S logem pak přispěchalo úvodní intro, které mě okamžitě vrátilo do doby, kdy jsem byl malý capart a podobné hry bylo to jediné, co mi na tehdejším počítači šlo. S ním super fantasy příběh, překrásný pixel art, kouzelná atmosféra městečka Turnvale. No, hned jsem tomu podlehl. Prostě nešlo jinak.

Zde ale ta velká nostalgie skončila.  

Skončila a začal nekonečný vztek a zamýšlení se nad tím, zdali to dřív byl standard nebo se tu Revolution Software samo učilo a vytřít zrak nám chtělo až s další hrou.  

V tu chvíli jsem si totiž začal osvojovat herní mechaniky. Hlavní postava Diermot je totiž uvězněná ve vězení a dostat se už jen z něj ukazuje všechno, co hra nabízí. Hudbu složil zřejmě nějaký ultratalent, který měl buď rozbité klávesy a nebo se zaměřil jen na jednu klávesu (takových tu dřív už pár bylo, třeba slavný producent David Guetta). To by se možná přežít ještě dalo, i když to neustálé znění jedné klávesy občas vybízelo k prostřelení hlavy kulovnicí. Horší to bylo hlavně s možnostmi. Levým tlačítkem myši totiž na všechno koukáte s tím, že Vám to hlavní postava nějak vokecá a popíše. S pravým tlačítkem myši ale pak začíná série možností, která nebere konce. Pokecej si, zeptej se na, podplať, daruj a bůhví co ještě. K tomu máte po ruce pomocníka, kterej neustále do někoho naráží a neustále se někomu omlouvá, čímž se neustále zpomaluje Váš pohyb na obrazovce. To, jak se postavy ve hře pohybují..o tom ještě později. Tento pomocník, tomu, co rozkážete, to on udělá. V tu chvíli na všech těch obrazovkách vzniká nepřeberné množství možností a je opravdu hodně těžké vymyslet postup tak, aby dával logiku a ještě Vás posunul dál. Když už jsem ale otevřel to narážení postav. Postav je totiž ve městě poměrně dost a pro oživení děje se tak různě prochází, kam je to napadne. Svou postavu jsem tedy poslal přes obrazovku do další obrazovky a výsledek bylo, že se mi půl minuty motala v kruhu, pak se u něj objevila bublina s otazníkem, asi co jako po něm chci. Jelikož se totiž jeho cesta křížila s jinou postavou v danou chvíli, zazmatkoval a byl v tu chvíli v hajzlu. Můj pomocník, ten se pro změnu v jednu chvíli někde u hradeb zasek a já toho, s prominutím, k*k*ta, nemohl najít, protože neustále problikával ve dvou obrazovkách. Všem adventurám znalým hráčům jistě nemusím říkat, že když jsem někoho zrovna potřeboval, tak jsem ho nemohl najít, nebo že některé úkoly musíte udělat v pohybu nějaké postavy v rozmezí vteřin, jinak jste v hajzlu jak Baťa s dřevákama. Nejenom tedy, že hra je docela těžká, ona Vám to navíc ještě vůbec nezlehčuje.

Pro všechna negativa je ale Lure of the Temptress jasný devadesátkový titul. Má krásnou grafiku, skvělý fantasy příběh, který je vlastně obsahem docela krátký. Jenže možnostmi, které hra nabízí, dochází k posunu velice…velice….pozvolna, a tak se musíte obrnit velkou trpělivostí. V dnešní době je tato hra především (a pouze) pro fajnšmekry. Je pro ty, kteří si chtějí zavzpomínat na stará léta nebo jen ze zajímavosti znát první hru legendárního studia. Je pro všechny ty, co mají rádi fantasy příběhy a nebo se kochají krásnými pixelartovými obrazovkami. Těm všem hru přeju, protože pak překonají všechny ty nesnáze s ní určené. Když se s tím poperou, tak pak si budou moci zapsat zářez na pažbu adventurního kulometu. A to se počítá.  


Nikomu bych nepřál bug, jaký v devadesátkách museli mnozí prožívat, když v kovárně nenašli křesadlo, ale pro posun v příběhu ho jednoznačně potřebovali. V tu chvíli bych opravdu někoho přizabil, protože v tu chvíli si Revolution Software nic jiného nezasloužilo. Dnes je to asi k smíchu, ale v devadesátkách to bylo u her běžný, dnes už takřka nevídaný, jev. 

Pro: Adventura tehdy debutujícího studia s krásně namalovaný obrazovkami a pěkným fantasy příběhem…

Proti: a herními mechanikami a odladěním hry, za které bych někoho vykostil.

+18 +20 −2

Bounty Train

  • PC 70
"Is the west as wild as they say it is?" 

Jak divoký byl vlastně Divoký západ v 19. století? Teď, jak je to vlastně myšleno, co? Divoký prostředím, ve kterém vládli obchodníci, lupiči, indiáni ale i národní gardisté? Nebo divoký formou, že otroci houfně stavěli koleje a bílá tvář se na nich pak proháněla těmi nejlepšími vlakovými povozy tehdejší moderní doby? Ve hře Bounty Train je od všeho trochu a pro milovníky vlaků přitom ještě o chlup víc.

Musím se přiznat, že k vlakům mám vztah. Jezdím s nimi rád na výlety, sem tam i do práce, a když mi někdy ujede, tak se na ně úplně nezlobím, byť bych se zlobit mohl. Beru to jako součást vlakové kultury a tak k tomu také přistupuji. Ke strategii Bounty Train jsem se ostatně dostal právě z tohoto důvodu. Měl jsem chuť na nějakou strategii a tato svým obsahem přímo volala o nainstalování. Posuďte sami. Prostředí východního amerického pobřeží, středozápadu a v něm Vy, Walter Reed. Kluk, jehož otec byl široko daleko esem vlakového světa, Velkým obchodníkem a největším hráčem na trhu s firmou, která ovládala obchod na celé mapě tehdejších Spojených států amerických.

Jenže jak to tak bývá, s velkou mocí přichází i mocní nepřátelé a tak je zastřelen, majetek zkonfiskován a v tu chvíli se na scéně objevujete Vy, abyste akcie slovutné společnosti opět navrátil do rukou rodiny a ovládl tak ruku trhu všude, kde se trh ovládnout dá.

Co se kanadským tvůrcům opravdu povedlo, tak to je mapa. Na mapy já jsem pes a tady ta je opravdu super. Na ní jste totiž neustále, takže si jí užijete do sytosti. Pořídíte si svůj první vlak, nějaké to coupé pro přepravu cestujících, nějaký ten nákladní vagon pro přepravu zboží a hra může začít. Postupně objevujete města, která jsou krásně ztvárněná (i když i zde se stereotyp časem projeví), kde je co levné (o přehlednosti komodit bychom mohli polemizovat), abyste jinde za draho prodali a užili si tak kvalitně nabyté peníze. Pomáháte městům plněním jejich úkolů, získáváte tím tak slávu a oblíbenost. Také pořizujete parťáky do bojů, aby Vás během nějaké té vlakové přestřelky jen tak snadno nesejmuli, protože protivník je liška podšitá a rád Vám v nějakém tom městě udělá zle. A když ne ve městě, tak u nějakého bandity popřípadě armády, která má za úkol koleje především chránit. Celkově se snažíte přežít, bohatnout a postupem času skupovat jednotlivé akcie otcova podniku, což je záměr celé příběhové hry.

Hra nabízí příběhový mód, o kterém tu mluvím, ale i volnou hru, kdybyste tak jako náhodou příběh nechtěli, což by samo o sobě asi byla i škoda. Je teda pravda, že jsem musel hodně vážit, co budu dělat, abych splnil patřičné úkoly, nicméně když jsem měl v určitou chvíli ve hře volnou ruku, rozjel se stereotyp hry tak mocně, až jsem si uvědomil, že pod tím pozlátkem skvělých nápadů jsou vlastně naprosto jednoduché koncepty, které se stále opakují.

I tak je ale Bounty Train skvělá obchodní strategie s letmou příměsí akce. Prvotní nadšení ze hry standardně opadne, ale řekl bych, že 25 hodin čistého času je na podobný počin pořád hodně slušný výkon. Na to, že z mapy v podstatě nesjedete a jediné další interaktivní prostředí je jedno z tuším cirka třiceti měst, popřípadě obchodníci, banky, hospody nebo přestřelky v přírodě, je to hodně slušný výkon. V jednoduchosti je síla, ale bohužel i onen stereotyp. Bounty Train to jasně dokazuje, ale i pro svoje poměrně hezké ztvárnění vlaků, ale i výkresů, které na Vás pokukují při načítání hry, si tento kousek svojí pozornost nejen u milovníků vlaků jednoznačně zaslouží.

Pro: Zábavná obchodní strategie z amerického světa 19. století z vlakového prostředí, které zaujme hezkým ztvárněním a herními koncepty,

Proti: aby se postupem času docela dost opakovala. Bez příběhové kampaně zde ani ránu!

+15

Edna & Harvey: The Breakout

  • PC 40
Němečtí Daedalic mě, coby fanouška adventur, nejednou dokázali herně dostat do herní nirvány. Je teda pravda, že ne vždy to bylo s plnou parádou, ale vesměs si u mě za ta léta okázali vydobýt pověst tvůrců adventur, se kterými to dokázali dotáhnout prakticky až k samotné dokonalosti. No, ale každý musí nějak začínat a toto studio si svůj zářez zapsalo pod hrou Edna & Harvey: The Breakout.

Tato hra je totiž prvním ryze adventurním počinem, který pod svým jménem vydali. Historicky ještě jen v němčině jako Edna Bricht Aus, což mi přijde poměrně vtipné a trošku mi to přomíná Aleše Brichtu.

Jenže tolik k úvodu. Adventur jsem hrál za ty léta bezpočet a řekl bych, že zrovna tahle není dobrou adventurou. Kdyby Daedalic za sebou nemělo takovou minulost jako nyní má a já bych je vnímal jako studio první hry, asi bych je s tímhle rychle poslal do hajzlu. Naivní malby kolikrát nemají ani úroveň některých freeware titulů, kde i u nás si ve vrcholných letech tvůrci s tímto žánrem dokázali líp vyhrát. Prostředí je kvůli tomu hrozně nezábavné a nezajímavé. A to i přesto, že se hra odehrává z většiny času v blázinci. Jenže i po příběhové stránce to nemá takový odpich. Edna je dívčina, která se zničehonic objeví v jedné kóji, vypolstrované vatou, aby Vás nikdo neslyšel, ze dveří slyšíte akorát tak strážníka, který se Vám směje a to je tak asi všechno. Vy máte výpadek paměti, netušíte, proč tu jste a kromě stolu se židlí držíte v ruce malého plyšového králíčka Harveye, který k Vám promlouvá.

Ano, po příběhové stránce to má klasické oblíbené motivy, které, by se dalo říct, nemůžou zklamat. Prostředí blázince, v něm holku Ednu, která neví proč tam je. Kolem ní salva bláznů, kteří moc dobře ví, proč v blázinci jsou a Vy, coby hráč, který se v tom všem musí zorientovat. A pravda, hráč to jednoduché opravdu nemá.

Inventář je nepřehlednej, ovládání snad ještě horší. K tomu si chodíte po blázinci, kde jsem se neustále motal a snažil se vyznat v tom, co vlastně mám dělat. V inventáři tři prdele předmětů a těch míst, které navštívíte...to byste sami ani nevěřili. Krásu samozřejmě taky nepobraly, to aby toho všeho nebylo málo. Je sympatické, že si tu tvůrci vyhráli s obrazovkami, ale k čemu mi to je, že jich je kupa, když se mi na ně hezky nekouká.

Kecal bych, když bych řekl, že jsem hru dohrál bez návodu. Podíval jsem se do něj, ale to jenom proto, že jsem ji chtěl ze slušnosti dohrát. Chtěl jsem se dozvědět víc o tom prostředí a přesvědčit se, že opravdu hraju jednu z těch nejhorších adventur, co jsem kdy hrál. Ono to tak totiž opravdu je. Jediné plus, které hra má jsou nakonec dialogy a dabing. Dialogy jsou totiž kolikrát opravdu hodně vtipné a dabing stejně tak působí hodně profesionálním dojmem. K čemu ale to všechno, když podstata hry je spíš na obtíž.

Nicméně jsem rád, že jsem hru zkusil. Byl bych hloupý, když bych tvrdil opak. Daedalic Entertainment si za tu dobu ode mě vysloužilo i nejvyšší hodnocení u Pilířů Země a tak bylo třeba poznat i druhou stránku jejich světa.

Pro: Pozitiva se hledají těžko, ale dialogy a dabing jsou určitě tím nejzajímavějším bodem hry, který si pozornost rozhodně zaslouží.

Proti: Nehezké prostředí, příběh o ničem, nuda, složité ovládání, hnusný inventář, nelogický postup ve hře. Nemám daleko k tomu, abych řekl, že tohle je jedna z těch nejhorších adventur, co jsem kdy hrál.

+15 +16 −1

Gomo

  • PC 60
Hrozně rád hraji české a slovenské hry. Rád se kochám tou fantazií, s jakou dokáží různorodé party z našich luhů a hájů vytvořit něco jedinečného nebo originálního. Gomo je třeba taková slovenská odpověď na českou partu z Amanita Design. A na jako takové jsem i já nahlížel, když jsem se do hry pouštěl.

Hra mě hned v úvodu uvedla do pěkně namalovaného světa, jehož prostředí se mně osobně moc líbilo. Vpravil jsem se do postavičky jménem Gomo, kterou kdyby mi tu v popisu její jméno neřekli, tak bych se to ani nedozvěděl. Celá hra je totiž namluvena mručením a nedočkáte se jediného kloudného slova. To ale ničemu nevadí, protože když se probudíte, tak zjistíte, že mimozemšťan Vám ukradl Vašeho nejvěrnějšího parťáka - psa. No a v tu chvíli začíná vaše mise za jeho záchranou...

Putování světem je milé, neotřelé, možná místy hodně šílené, ale ve výsledku jednoznačně oddechové. A to i v případě miniher, kterých hra pár nabízí. Osobně bych zdejším hodnocením hru rozhodně nezatracoval. Zaslouží si pozornost, jen v porovnání s hrami od Amanity mám pocit, že tu kluci trošičku šetřili na nápaditosti a především na hudbě. Nejnápaditější moment je totiž až v samotných závěrečných titulcích a hudba není nic, co byste museli poslouchat opakovaně. Na těch pár chvil je to ale jednoznačně kousek, který neurazí a místy i mile pobaví.

Pro: Neotřelá slovenská odpověď na české Machinarium,

Proti: kterému ale chybí více nápaditosti a lepší hudba.

+17

Hero of the Kingdom: The Lost Tales 1

  • PC 65
Víkend, já opět nastydlej, venku zima až praští, na silnici dokonce nános sněhu. Tak nějak jsem si potřeboval lidsky trošku odfrknout a okamžitě mi tak vytanula na mysl série Hero of the Kingdom. Takticky jsem (po sérii recenzí) přeskočil díl třetí a pustil se rovnou do dílu čtvrtého s podtitulem: The Lost Tales 1.

...a dostal jsem přesně to, co jsem si představoval. Odpočinková záležitost s opět pěkným odvyprávěním fantasy příběhu ve světě, kde středověk a fantazie se snoubí v jedno a přináší tak příjemnou, ničím a nikým nerušenou klikací záležitost, která se dá dohrát za adekvátní 3 hodiny času...a rozhodně ji nebudete vnímat jako ztrátu času.

Série Hero of the Kingdom mě za ta léta dokázala příjemně překvapit především samotnými příběhy. I zde se dočkáte pěkného kousku - draka, který tyranizuje tamní městečko. Osobně jsem si ale všiml, že hra doznala prakticky minimálních vylepšení. Ty jsou především v tom, že nic neznamená, když si jen tak koupíte prut. Vy se tu dovednost chytání ryb ještě musíte někde naučit. Také je tu přímočařejší obchodování nebo obecně ekonomika Vašeho inventáře, což je určitě k plusu. Jinak je to ale totální klasika srovnatelná s předchozími díly. Pěkná grafika, hezká atmosféra, odsýpající děj, žádné zbytečné zastávky nebo záseky, které by Vaši idylku mohli rozhodit. Prostě totální odpočinková záležitost, ke které se rád opět zase vrátím, až na ní nadejde chvíle. A to především proto, že budu vědět, co od ní čekat.

Pro: Odpočinková záležitost, od které víte, co čekat a to také dostanete.

Proti: Prakticky nic nového pod sluncem. Tvůrci nic nového nevymysleli, ale otázka, zdali je to v případě této série nutně potřeba.

+18

Binary Domain

  • PC 75
"She looks familiar. Reminds me of an actress. Or someone. - Come on Bo, you know, the only movies you watch are porn...OH YEAH!" 

Musím říct, že první ze šesti kapitol mě zaujala. Vlastně mě na první dobrou zaujala celá hra. Binary Domain totiž vypadá jako třiáčková záležitost a hned z kraje Vás oslní totální béčkovou atmosférou, že kdyby se v hlavní roli objevil Steven Seagal, ani by Vás to neurazilo. To mě imponovalo, co Vám budu nalhávat.

Binary Domain je ale v podstatě hrozně jednoduchá střílečka. Její největší devizou je ale právě ten béčkový příběh, o kterým jsem mluvil. Ta béčkovost totiž skrývá super postavy, poměrně skvělý hlášky a momenty, které nebudete chtít zapomenout. Na úkor toho všeho se ale odehrává v hi-tech prostředí, které je víceméně hnusné. Vypadá tak, jak by mohlo vypadat Tokio za sto let s tím, že doufáte, že se toho nedožijete. Navíc většinu času kosíte unylé roboty, kteří Vám jsou u prdele a jediné štěstí hry je to, že tu sem tam (poměrně často) vyskočí nějakej ten super boss, kterej Vám chce řádně nakopat prdel, ale je na Vás, abyste mu jasně ukázali, kdo je tady hrdina dne.

Tomu, že hru dohraju, jsem v prvních minutách ani náhodou nevěřil. Hru jsem spustil někdy lehce před půlnocí, kdy přítelkyně spala a hra samotná se mi hned v úvodu snažila vysvětlit, že jedna z její vlastností je ta, že budu rozdávat rozkazy přímo skrz mikrofon. To jsem o půlnoci zkusil, ale zjistil, že když to nebudu dostatečně řvát, tak jsem prostě v hajzlu. Jako, tvůrci hry, super nápad, ale ne pro někoho, kdo doma nežije sám. Samozřejmě jsem tu možnost hlasového vyvolávání rozkazů vypnul a hrál po zbytek hry bez toho. Vždyť bych kvůli Vám vyvolal hádku, diskuzi, nepříjemnosti....a to jsem samozřejmě nechtěl. Jako fakt super nápad kluci, ale totálně k hovnu...

To zbytek už je jiná sranda. Je totiž znát, že hra je primárně na konzole, takže jsem měl co dělat, než si zvyknu na ovládání. Nejhorší asi byla ta citlivost, která mi dala hodně zabrat. Zaměřit robota bylo kolikrát umění, ale na druhou stranu jsem v dialozích slyšel české slovo "robot" a to mě nutilo hrát dál. Minimálně se dozvědět více o příběhu, který začal poměrně zábavně, aby se z něj postupem času stala vážnější...a hlavně daleko akčnější...záležitost.

Během hry kosíte na co přijdete. Také sbíráte body a nebo nějaká ta vylepšení. Za body si ostatně také kupujete vylepšení a celkově jste ve hře lepší a lepší, což je logické, protože se postupem času objevují stále lepší a lepší roboti. Binary Domain je v tomto jednoznačně přímočará a musím uznat, že v rámci odpočinkové střelby mi to totálně vyhovovalo.

Je otázka, co o hře víc napsat. Na první dobrou očekáváte solidní událost a výsledek je poměrně jednoduší, než by Vás napadlo. Hloupí nepřátelé, které kosíte lusknutím prstů. Nevýrazná hudba, hnusné prostředí, ve kterém nechcete být už ani minutu. Tomu všemu ale dává valeé příběh, který je zábavný a napínavý až do samotného závěru. Postavy jsou živé, máte k nim vztah, je Vám s nimi fajn, baví Vás volit si koho si do party do bojů zvolíte. Prostě z tohoto úhlu podařená záležitost, o jejíž partě byste neměli problém říct, že se jedná o Expendables herního světa. A ono to tak nejspíš asi i bude. Binary Domain totiž nabízí parádní herní týmovku dnešní doby...a který jiný film by tomu mohl být podobný, než právě série Expendables, která z béčkových borců, které všichni milujeme, dokázala udělat něco víc. Tak, jako tato hra.

Pro: Totální béčková událost, které dominuje skvělý a zábavný příběh se živými postavami, u kterých se každou další minutou těšíte, co za hlášku zase vyblejou..

Proti: To vše ale v industriálně hnusném moderním prostředí se sterilní hudbou, která na hře nepřidá, ale Vám je to ve výsledku vlastně jedno, protože jste za tu chvíli dokázali zjistit, co je Binary Domain zač.

+20

Czech Soccer Manager 2022

  • PC 80
Když jsem během Vánoc zjistil, že Petr Vašíček (a parta kolem něj) obnovil tradici ČSM, tak mi bylo jasné, která hra se pro mě stane hrou Vánoc léta páně 2021. Samozřejmě aktualizovaný Czech Soccer Manager 2022, který je už druhou aktualizací od hry, která mi v podstatě etablovala mládí.

Nevím, jak u Vás, ale u mě a kamaráda Marka z ulice, kteří jsme fotbalem v dětství žili, byl ČSM pojem. Bylo nám náct, hra byla freeware a navíc měla na tehdejší dobu pár mega, takže se mohla prakticky za relativních pár chvil rychlostí 12 kb/s stáhnout. To, že se před Vánoci objevila aktualizace v podobě Czech Soccer Manager 2022, do nás vlilo závan nostalgie a nadšení, kterému jsme prostě nemohli uniknout.

Na sérii ČSM je totiž zásadní to, že ji Petr Vašíček vytvořil ještě v době, kdy žádný fotbalový manažer pořádně veřejně přístupný jen tak nebyl. Vytvořit soupisky, nafotit stadiony nebo vymyslet herní mechanismy, které by nebyly úplně omezené, ale zároveň bavily, muselo stát obrovský kus úsilí. O to více si nedovedu představit, kolik práce to muselo stát vzhledem k tomuto dílu, kde se mi načítají i ligy Jižní Ameriky nebo i třetí liga české ligy (a samozřejmě i dalších evropských lig). I díky tomu jsem ihned po zapnutí vyignoroval sérii scénářů, které jsou mnohdy hodně zajímavé a zábavné, a spustil svojí první hru za SK Zápy ze třetí ligy, coby obce, která je nejblíž mému rodnému bydlišti.

V první fázi jsem do Záp vstoupil coby nový trenér. Zblblý fotbalovými manažery, které jsou objemné až extrémně a jejich načítání dalšího kola je kolikrát úmorným peklem, zde vše šlapalo jak hodinky. Neskutečně rychle, svižně a samozřejmě s pořádnou porcí zábavy. Seznámil jsem se tak se svým klubem. Zjistil, že zásadní jsou vlastnosti - fyzické a technické dovednosti. Chvíli si hrál s rozestavením a s možností strategii situovat na průniky, přihrávky, centry, popřípadě nechat strategii volně plynout. To vše podpořit procentem útočnosti od 0 do 100 procent.

Během každého zápasu je zábavné vizuální ztvárnění akcí. To se sice opakuje a navíc se dá i vypnout, nicméně některé zápasy jsem si je pouštěl docela s chutí. Bádal jsem nad tím, zdali někteří hráči hrají lépe na straně nebo ve středu, sledoval jejich hodnocení, psal si jejich nejlepší zápasy a snažil se je dávat přesně na tu pozici, kde se jim dařilo nejlépe. A co Vám budu povídat, hlavně ze začátku jsem si zopakoval proces prohra - vypnout - load, než jsem si uvědomil, že dělat se to dá i bez toho. Respektive jsem to přijal tak, jak to je.

Scénáře samy o sobě jsou fakt sranda. Nejzábavnější mi přijde ten, kde hrajete za Slavoj Houslice, omylem se dostanete do třetí ligy a snažíte se přežít. Jsou tak zábavným doplňkem do hry, která o sobě je zábavná ale už i tím, že si sami vyberete klub, který máte rádi a za ten hrajete. No a když budete mít štěstí, tak po pár sezónách Vám třeba nabídne práci národní reprezentace San Marina, která si všimne, že ve druhé lize se Zápami děláte hotové zázraky a snažíte se hlavně přežít....a oni zřejmě mají pocit, že to samé dokážete s fotbalovým trpaslíkem, jakým San Marino je.

ČSM je pro milovníky fotbalu skvělá záležitost. Řekl bych, že vytvořit aktuální soupisky všech klubů muselo dát neskutečně práce a Petr Vašíček se svými kolegy si za to zaslouží obrovský respekt. Kór, když vše nabízí formou freeware. V době komplexnosti a manažerů, které nabízí úplně všechno, co si představíte a ještě víc, než je vlastně únosné, je právě tato série příjemnou událostí. Poměrně jednoduchou na pochopení, ale náročnou na vedení klubu. Zábavnou na hraní a pro mě osobně nostalgickou na vzpomínání, když jsem s kamarádem Markem seděl na chatě na Silvestra, coby děti, a dělali ze sebe při hraní za Slavii Fořta a Vlčkem s tím, kdo dá víc gólů bude král střelců. Takové momenty jsou k nezapomenutí a jsem rád, že jsem si je i ve svých 32 letech mohl formou této hry připomenout.
+20

Call of Juarez: Gunslinger

  • PC 80
Po sérii indie titulů jsem si říkal, že bych mému PC opět mohl dát trošku záhul a zkusit nějaký ten AAA titul. Je otázkou, zdali se Call of Juarez: Gunslinger dá svým dějem považovat za AAA titul. Spíš bych ho přirovnal k šestákovému románu. Nicméně na rok vzniku se jedná o herní zážitek, který mi šlapal jak hodinky a já si ho tak mohl bez problémů dokonale užít.

Už jsem si zvykl, že když si chci pustit nějaké grafické hody, většinou u toho musím trpět. Čím novější, tím samozřejmě náročnější na grafiku. Zde rok 2013 je, řekl bych, na hraně únosnosti u deset let starého notebooku, ale nakonec jsem docela zíral tím, jak jsem se bavil a vše šlapalo jak hodinky. Hra zřejmě nebude graficky kdoví jak náročná, ale svým až komiksovým zjevem působí neotřele a neskutečně zábavně. To samo sebou podporuje i příběh, který je béčkový až běda. Béčkový je ale záměrně a svým nápadem tu chce evokovat hlavně čirou zábavu. Což se hře daří naprosto dokonale.

To si tak, coby Silas Greaves - lovec desperátů - dorazíte na sklonku svého života do místního saloonu. Objednáte si dvojitou whisky, přisednete si k místním povalečům a začnete se chvástat. To, co ze začátku je chvástání, se ale v průběhu času promítne jako neskutečně napínavé vyprávění v honbě za těmi nejhoršími desperáty Divokého západu 19. století. Nemusím dodávat, že veškeré jeho vyprávění si tu prožijete doslova na svojí kůži. A to včetně občasného vymýšlení, což ze hry dělá zajímavý zážitek, se kterým jsem se ještě nesetkal. Začnete totiž například jednu z misí, která se bude nějak odvíjet, mnohdy dost fantasticky a neuvěřitelně, aby Vám vypravěč po pěti minutách přiznal, že si trošku vymejšlí...a vše začalo na novo. Žánrem je to klasická střílečka. Poláci zde ale perfektně vystihli prostředí Divokého západu. Některé mapy jsou vysloveně hodně vydařené - přestřelky v kaňonech, na střeše právě rozjeté lokomotivy, u domku na poslední skalnaté výspě v okolí nebo samozřejmě i ve městech s kulisami toho nejběžnějšího městečka tehdejší doby. Je tu všechno, co si dokážete se žánrem westernu představit.

Vy, coby hráč ale nejenom klasicky kosíte jednoho nepřítele vedle padlého indiána za sebou. Také podle toho, kam se trefíte (a jak se trefíte) vylepšujete a získáváte nové skilly. K tomu je tu série perfektně vyvedených zbraní nebo třeba dynamit, se kterým obecně byla velká radost. No a na konci každé epizody je nějaký ten epický boss, o kterém jste vždy museli nějak někde slyšet. Žádnej nazdárek ale třeba rovnou Butch Cassidy a Sundance Kid. A s ním si užijete ten správný duel na život a na smrt, kde se snažíte zamířit protivníka a zároveň se pečlivě připravit na včasné vytažení Vašeho koltu. No a když budete opravdu důkladní, tak v běhu hry narazíte na takzvaná zrnka pravdy, které Vám ke každému bossovi řeknou pár zajímavostí a tím z něj udělají živoucí postavu - a ne jen další postavičku, kterou čeká smrt.

Svojí délkou tato hra nijak závratná není, ale cirka 6-7 hodin čistého času jsem se zde v příběhové části vyblbnout dokázal. Ti, co mají za svá léta nahráno, mi jistě dají za pravdu, že u podobných her to po roce 2001 býval sem tam běžný čas. Síla hry je ale i v arkádách, kde si zablbnete střelbou na kdejakého nepřítele, protože i střelba je tu něco, co dokáže na dlouhou dobu samo o sobě zabavit. Během akce si hru můžete zpomalit nebo uhnout kulkám a když už byste nevěděli, co se se sebou, můžete si to všechno zkusit zahrát ještě jednou na obtížnost pravého Divokého západu. Osobně jsem takový masochista nebyl, ale dokážu si představit, že to může být neskutečná tryzna.

Call of Juarez: Gunslinger splnil, co jsem od něj očekával. V atmosférickém prostředí Divokého západu mi zaručil sérii přestřelek, kterou jsem si se samotnými vychytávkami doslova užíval. Herní doba je adekvátní a komiksový přístup k věci je vzhledem k brakovému příběhu doslova hodící se. Co víc dodat, než snad jen to, že už mě za ta léta nepřekvapuje, že nejlepší westernovou atmosféru udělá tým z Evropy, v tomto případě tedy z Polska.

Pro: Šestákový příběh požaduje barevné a zábavné zpracování, čehož se v této hře docílilo. Komiksové westernové prostředí zajišťuje patřičnou zábavu atmosférou, hudbou, přestřelkami...

Proti: ...ale je pravda, že pro někoho tenhle výlet do Divokého západu může být krátký a relativně jednoduchý.

+14

The Banner Saga 2

  • PC 85
Je tomu asi už pět let, co jsem tenkrát rozehrál první díl The Banner Saga. Jak to tenkrát skončilo, tak to po pěti letech začalo. Jakoby nic, jakoby pět let nebyl žádný čas. Prostě jsem spustil druhý díl a jak kdybych hru nikdy nedokončil. To, jestli je to dobře, je otázkou...

The Banner Saga má krásný crowdfundingový příběh. Na Kickstarteru projekt party Amíků oslnil kdekoho. Ještě aby ne. V ryzím středověkém fantasy prostředí zkombinovali ne úplně ovlivnitelný simulátor pohybu karavany směřující za jasným cílem s předzvěstí kolikrát těžko rozluštitelných dialogů, a s nimi obtížných rozhodnutí, a tahové strategie formou soubojů, na které milovníci tahovek nikdy nezanevřou. To všechno v hezky kresleném prostředí, které přidává na atmosféře a s hudbou tak éterickou, že jim na ní spolupracovali i islandští Árstíðir.

Ti, kteří zažili jejich koncert třeba v Meetfactory před cirka těmi pěti lety, mi jistě dají za pravdu, že jejich snově éterická hudba stojí výrazně za atmosférou celé hry. Jak ona, tak i výše zmíněná překrásná grafika. Nebo neuvěřitelně podrobné dialogy, které se v rámci anglické obtížnosti řadí poměrně vysoko svojí popisností, ale zároveň Vás tak vpraví do děje, že budete mít co dělat, abyste z něj vybruslili a nechtěli během mžiku víc.

To, co je herní devizou je zároveň i problémem. Druhý díl je lautr némlich stejný od dílu prvního. Nepřináší nic vysloveně nového. Prostě pokračuje tam, kde první díl skončil. Nicméně kecal bych, kdybych uvedl, že nic nového druhý díl nenabídne. Máte tu nové rasy, pár nových postav s novými vlastnostmi a tréninkový tábor, kde si můžete potrénovat nově nabyté schopnosti. To v prvním díle nebylo, pravda. Co ale nezměnili, tak že druhý díl končí utnutej uprostřed vyprávění příběhu a je na Vás, jaký hře dáte čas, abyste ji zakončili i dílem třetím. Vyvrcholení tedy v případě druhého dílu je prakticky nulové, a přitom maximální. Těch příběhových výkrut je tu totiž za dobu hraní tolik, že Vám ani na první dobrou nedojde, co se zrovna v příběhu stalo. A přitom je to příběhový masakr v přímém přenosu.

The Banner Saga je jedinečná záležitost. Jedinečná svým nápadem. Řekl bych, že neexistuje druhá totožná hra, a že zřejmě k žádnému plagiátorství ani nikdy nedojde. Na dialozích, na hudbě, ale i na krásné grafice je totiž patrné, že jí tvořila banda šílenců, kteří spíše žijí ve fantastických světech, než v realitě. A druhou takovou bandu, abyste pohledali.

Na konec bych rád přispěl hudebním vzorkem ze hry. Třeba zaujme i Vás. Our Steps, To The Night od Árstíðir.

Pro: To, co Vás uchvátilo na prvním díle pokračuje v naprosto stejném duchu. Takže paráda.

Proti: Tak jak první díl skončil, tak druhý díl začíná. Jak druhý díl skončí, tak třetí díl začne. Víceméně.

+17

The Count Lucanor

  • PC 80
Není nad to mít na Databázi her kamarády a občas si nechat doporučit nějaké hry. Zrovna The Count Lucanor mi před dalekými časy doporuči M.a.t.t. a s radostí mohu konstatovat, že teď přišla její chvíle.

The Count Lucanor na první dobrou vypadá jako takové ty stařičké japonské RPGčka. Nekonečná, s epickým příběhem, dost se opakující. To ale naštěstí pro tuto hru neplatí, byť příběh, můžeme říct, epický vlastně docela i je.

Hans je mladík, žije v chalupě se svojí matkou, ale na to, jak je mladý, už má roupy a tak se matce začne vzpouzet. Tohle ho nebaví, tamto ho štve. "Mami, já chci do světa", praví. A tak začíná jeho příběh. Okamžitě jsem pochopil, že tady jsem s těmi japonskými RPGčky vedle, jak ta jedla. Inspirace je sice v grafice, ale hodně rychle si uvědomíte, že tohle je spíš takový 16ti bitový Dink Smallwood. Hans tak na své výpravě poměrně rychle spadne do průseru, respektive do spár Hraběte Lucanora a v tu ránu se rozjíždí hodně napínavý, temný a místy dost krvavý příběh na nějakých 5 hodin hraní.

Příběh je obrovské plus celé hry. Na to, jak dětská je Vaše postava, je prostředí kolem Vás prosáklé hrůzou a krví až běda. Myslím si, že kdejaké dítě by z takové výpravy chytlo psotník dřív, než by vůbec přišlo na to, co to je. I já jsem kolikrát měl co dělat, abych si nestřík do textilu. Hra pak vybízí ke klasickému procházení místnostmi, hledání klíčů a pokračování příběhem dál, až do zdárného konce, kterých je pět, což je víc, než by Vás vůbec napadlo.

Samostatný odstavec si určitě zaslouží ukládání hry. To totiž funguje tak, že nacházíte mincičky a těmi si pak uložíte pozici u fontány uprostřed hradu. Jednou mě museli zabít, abych se probral skoro na začátku hry, po druhé jsem si to vypnul, abych druhý den zjistil, že jsem opět skoro na začátku hry. Takže až na potřetí jsem sklízel patřičné ovace, když jsem havranovi vložil do spár mincičku, aby došlo k uložení hry.

The Count Lucanor je ale i přesto hodně zábavnou a neotřelou hrou s odkazem na 16ti bit. Je dlouhá tak akorát, kreslená ještě víc tak akorát, aby všem, kteří mají podobný styl rádi, dělala radost. a s příběhem, který mě překvapil ze všeho nejvíce. S příběhem, který si zaslouží potlesk, protože právě příběh dělá hru tak zajímavou, jaká ve skutečnosti je. Za málo peněz je tohle opravdu dost muziku. Více, než bych vůbec čekal.

Pro: Chytlavá a nápaditá adventura z vrchu, která vládne neotřele temným příběhem s pěti různými konci, hezkou grafikou a neopakujícími se nápady.

Proti: K mínusu můžeme zmínit třeba absenci dabingu, malé množství nepřátel, popřípadě poměrnou jednoduchost děje, ale sper to ďas, já se bavil.

+10 +11 −1

The Order of the Thorne: The King's Challenge

  • PC 75
Před lety jsem si vytvořil takové nepsané pravidlo, a to zahrát si o každých Vánocích nějakou hru, která přímo nebo nepřímo odkazuje na sérii Quest for Glory. Netušil jsem, že toho je tolik a tak letošní rok přišel na řadu The Order of the Thorne: The King´s Challenge od tvůrců dosud nejlepšího QfG odkazu - Heroine´s Quest, který jsem dosud hrál.

Úvodní intro okamžitě vtáhlo do děje pomocí překrásné kreslené grafiky tvořící mi v duši nostalgii na nejvyšším levelu. Příběh byl na můj vkus docela dost pohádkový, ale nic, co bych si nemohl užít. Jste Finn, syn slavného barda, který v království víl hledá štěstí. Tamní král totiž zrovna vyvolal pravidelný turnaj o to, kdo nejdříve najde jeho drahou manželku, která je po království kdesi ukrytá. Království víl není kdoví jak veliké a tak jsem se po prvním rozkoukání odhodlal vydat i do bažin, k rybníku nebo do lesů. Po chvíli bylo znát, že obsahově není úplně objemná. Co ale vynahrazuje obsah, tak je krásný pohádkový příběh.

Ač je tato hra možná více pohádka, než-li fantasy, vůbec to nevadí. Všichni jsou tu milí, nedočkáte se vysloveně negativní postavy, a tak příběh pěkně ubíhá, vše docela dává i logiku...a to až do samotného závěru. Ten je milý stejně tak, jako hra samotná. Milý a nenásilný.

The Order of the Thorne nicméně více, než sérii QfG odkazuje na adventury té doby jako takové. Nejsou tu boje, nejsou tu kdoví jaké čáry, nevolíte si hrdinu, nesbíráte body. Prostě procházíte hrou tak, jako byste procházeli jakoukoliv jinou adventurou. To vše v obalu adventur devadesátých let jak od LucasArts. No, možná to není to, co jsem čekal, ale pořád je to dost na to, abych si to užil.

A když se podaří, možná se jednou dočkáme i pokračování, na které tvůrci nalákali už v roce 2016, a na kterém pracují i na sklonku roku 2021. Tak uvidíme...

Pro: Příjemná pohádková atmosféra, milé, nenásilné postavy, dobrý nápad zakomponovat do děje hraní skladeb na kytaru.

Proti: Čekal jsem spíš odkaz na QfG sérii a dočkal jsem se vzpomínky na adventury 90. let. I to je ale dobré!

+13

Obduction

  • PC 45
Paralelní dimenze, série Myst, prostředí, které na první pohled evokuje něco, co Vás nutí k zájmu. To vše v 3D prostředí logické adventury. Je přesně to všechno, co nutí k zájmu takovému, abyste měli chuť hru vyzkoušet?

Na první pohled bych řekl, že jednoznačně ano. Jenže jakmile jsem hru spustil, už jsem čul průser. Prostředí kempu libivé, atmosféra noci adekvátní, na nebi nějaké světelné neidentifikovatelné jevy. Jenže v momentě srážky předmětu se zemí a Vaší následní interakce to všecko jde do totálního tureckého hajzlu.

Tvůrci nic moc nevysvětlují, prostě Vás vrhnou do světa divokého západu. Prostředí je pěkné, ale příběhově takřka prázdné. Herně jsem si přišel jako když jsem před asi skoro dvaceti lety poprvé vstoupil na ostrov s dinosaury ve hře Trespasser. Tenkrát to bylo něco nového, neotřelého. Navíc hlavní hrdinka měla z jedné ruky pahejl a myší jste jí mohli koukat na kozy, kde měla vytetované srdíčko. Tady tvůrci tak odvážní nebyli. Vlastně nebyli odvážní vůbec.

Cílem hry je totiž chodit z bodu A do bodu B. Tyto cesty si pamatovat a vlastně i obecně mít přehled o prostředí, protože budete neustále někam pobíhat a plnit sérii logických úkolů. Portály budete postupně přecházet z jednoho prostředí do druhého, kde třeba steampunkové motivy se mi líbily, ale to futuristično naopak vůbec ne. To bylo takové hnusné, nehostinné, brr nepříjemné jen vzpomínat. A vzhledem k tomu, že se po těch prostředích poměrně dost naběháte, tak rozhodně nic, co by stálo za vhodné doporučení. Rozhodně ne v dnešní době.

Obduction má v sobě mechaniky staré dvacet let, kdy začaly být populární 3D adventury s logickými prvky. Nevím, jestli v dnešní době je to něco, co ještě dokáže natolik zaujmout, aby si ho měl chuť někdo zahrát. Ano, pár pozitivních momentů hra má, ale obecně vzato nenabízí nic, co by měla splňovat dobrá hra s dobrým herním zážitkem. Před dvaceti lety bych si možná řekl, dobře to by asi šlo, ale před dvaceti lety jsem na to měl třeba Montezumas Return. Dneska po takové hře také už neštěkne ani pes.

Pro: Některé prostředí je poměrně pěkně barevně ztvárněné, obzvlášť divoký západ.

Proti: Obecně ale ve hře pobíháte z jednoho místa na druhé, abyste sem tam něco zapnuli nebo někde něco vyřešili. Nic víc, nic míň.

+13

Lifeless Planet

  • PC 65
Milý deníčku, po patnácti letech cestování vesmírem jsem přistál na planetě, o které naší vědci říkali, že je potenciální planetou, kam by naše lidstvo mělo směřovat. Svojí Zemi jsme si už dost zdevastovali a tak mě NASA vyslala na planetu novou. Asi abychom zdevastovali i tu.

Jenže když jsem na planetě přistál, tak mě překvapilo, že to tu popírá vše, co naši vědci objevili a předpokládali. Na planetě není kloudná atmosféra, nedá se tu bez skafandru dojít ani deset metrů a ještě k tomu to dlouhou dobu vypadalo, že jsem na planetě úplně sám. Dny za dnem se vlekly stejně jako na lodi. Nicméně pořád ve mně hlodala myšlenka, že tu nejsem sám...že mě někdo pozoruje. Pokaždé, když jsem se otočil, jak kdyby se všechno na světě schovalo. Jen nekonečná temnota...

Jednou jsem se ale, samým zoufalstvím, vypravil na místo přistání sondy a kousek od ní kniha. V azbuce! Kde se tady sakra vzali Rusové? A nešálí mě zrak? 

Hra Lifeless Planet začíná velice pěkně. Okamžitě mě uvedla do nepřístupného světa a ukázala mi, jak ji hrát. Složitostí hra rozhodně nevyniká, ale na druhou stranu se v této 3D plošinovce jen tak nezaseknete. Průběh je totiž plynulý, stálý a, v rámci doby hratelnosti čítající cirka 5,5 hodin čistého času, i poměrně nenudící a zábavný. Jednoduše řečeno - pořád se něco děje.

Hlavní hrdina jediné, co opravdu ovládá, je jetpack a mechanickou ruku, U obou případů se ale není čeho bát. Hra Vám vždycky do cesty postaví plynovou bombu, když po Vás bude chtít nějaké velké skoky na mapě nebo Vám řekne, kdy použít mechanickou ruku. A když bude docházet kyslík? Stačí hledat po mapě světelný předmět a pak se k němu už jen dostat.

Složitostí hra opravdu nevyniká, naštěstí. Prostředí, mohl by kdekdo říct, kdoví jak nádherné také není. Budiž. Příběh je sci-fi se vším všudy, nehledal bych v tom žádné béčkové motivy. Hudba? Ta většinu času působí hodně minimalisticky, aby v určitých chvílích ukázala, že za pozornost rozhodně stojí. No a závěr? Ten mě osobně hodně překvapil a zároveň potěšil. Nejen celým vyzněním hry, ale především i finální skladbou, která je prostě parádní.

Lifeless Planet není kdoví jaký titul. Nemá kdoví jakou grafiku. Nenachází se v kdoví jak úchvatném prostředí. Nicméně nemůžu říct, že by těch takřka šest hodin bylo zbytečných v mém životě. Řekl bych, že i vlastně nebylo.

Pro: Zajímavý sci-fi námět ve spojení s minimalisticky znějící, ale ve vypjatých momentech vždy kvalitně vyhrávající hudbou.

Proti: V prostředí, které by možná mohlo být daleko hezčí s herními mechanikami, kterých by možná také mohlo být víc.

+13

Horace

  • PC 70
"Hele, ty! Co to znamená "H"? Horác? Židli pro krále, Horáci, a snídani! Pan Nejmilejší si přeje pojíst."

Znalí jistě pochopili, že se jedná o hlášku ze světa Červeného trpaslíka. Když jsem Horace hrál, neustále jsem si ji opakoval. Bavila mě ta paralela. Že by Horace byl králem pixel artu současnosti? Těžko říct, minimálně se o to ale více než dost snaží.

Když jsem Horáce instaloval, předpokládal jsem, že se bude jednat o plošinovku na pár hodin. Netušil jsem ale, že u ní ztvrdnu na více, jak dvacet hodin, a ještě mě to bude bavit. Tvůrci Paul Helman a Sean Scapelhorn tu za pomocí pár dalších kamarádů stvořili postavičku robůtka, kterého vytvořil starý pán, aby na tom světě neumřel tak nějak sám. Jenže on pak opravdu umře a Horáce si začnou přehazovat různí, nutit ho do úkolů, které jednou působí zábavně, ale určitě ne dobrácky, aby se námět nakonec stočil do zachraňování světa.

Příběh je hlavní devizou této plošinovky. Zároveň také ale jejím úskalím. Ve 22 kapitolách se totiž setkáte s tolika videi, které můžete přeskočit jenom po domluvě se hrou v nastavení. Jenže to by zase byla škoda, protože pořád je nutné zmínit, že je příběh hlavní devizou hry. Je to s ním tak padesát na padesát. Příběhy ve hrách vyhledávám, ale tady mě ty nekonečná videa neskutečně nebavila. Nebylo výjimkou, že někdy jsem se zasekl i na 10 až 15 minut, abych shlédl jedno video. Hra toho tedy chce sdělit opravdu hodně, jenže v tomto případě je méně rozhodně více. Mnohé odkazy na staré Hollywoodské filmy té doby nicméně pohladili mé filmové srdce. To je třeba uznat.

Co se týče herních mechanik, tak tady nevím, kde vlastně začít. No, tak snad u samotného Horáce. Ten se po světě pohybuje jako v klasické skákačce. Za krátkou chvíli ale budete moci lézt po stěnách nebo stropech a pojem plošinovky tak získá naprosto nový, neotřelý rozměr. V tom určitě tkví jistá nápaditost, které ale v případě této hry rozhodně nebere konce. Když už Vás ale třeba na chvíli žánr plošinovky začne unavovat, hra přispěchá s minihrami, kterých je tu celej ranec. Jednak je tu arkádový dům, kde si můžete zahrát celou řadu automatových her. Není to ale nutností, protože během hry se setkáte s takovými klasikami jako je Pong, Space Invaders, Donkey Kong, Pac Man, Závody a já vlastně ani na první dobrou nevím, co ještě. Ve hře toho je tolik, že oči z toho kolikrát přecházejí. To jsem ještě nezmínil ani to, že v jistém momentu ve hře máte volný prostor pohybu napříč čtyřmi městy a ostrovem, odkud pochází Váš starý pán. Takže vy můžete jak pokračovat v příběhu, tak se volně pohybovat po světě a sbírat odpad, což si Horace sám určil za své životní poslání. Za to si pak můžete kupovat různá vylepšení, která se rozhodně hodí. Nicméně i zde bych se možná nebál zmínit, že v případě této hry by méně bylo rozhodně více.

Horace je určitě unikátní záležitostí. Je vzorovou hrou, která odkazuje jak na osmdesátá, tak na ranná devadesátá léta. K tomu nabízí velice pěknou pixel artovou grafiku, kterou v roce 2019 oceňovala nejedna komise pro nejlepší hru roku 2019. Osobně jsem si jí užil, ale kdyby všeho nebylo tak strašně moc a herní doba od takové, na první dobrou, jednohubky, nepřehoupsla dvacet hodin, asi bych se bavil i více.

Pro: Asi nejzajímavější pixel art záležitost, která kdy vznikla. Obsahuje v sobě totiž vše, co si pod tímto pojmem představíte.

Proti: Jenže více je v tomto případě méně. Obsah bych klidně okleštil a ve výsledku by se nic nestalo.

+12

Hyper Light Drifter

  • PC 55
Vzhledem k pojmu indie jsem za ta léta více než shovívavý. Současný herní stroj mi nic moc víc vlastně ani nedovolí a Hyper Light Drifter je na první dobrou další z řady her odkazujících okouzlující atmosférou a grafikou na nádherný současný pixel art. K tomu se celý ten námět zařadil do zástupu všech těch úspěšných crowfundingových kampaní na Kickstarteru. Stačí ale pixel art a výsledek na Kickstarteru k tomu, abych byl ze hry tak nadšený?

Hyper Light Drifter má všechny ty aspekty nadšenci stvořené hry, která nám nostalgicky připomene dobu, kdy nám všem bylo lépe, než dnes a pokud nám nebylo lépe, tak jsme alespoň neměli tolik životních trablů, jako tomu nyní je. Hned úvod hry v intru bych notně vypíchnul, protože právě už ten Vám jasně naznačí, zdali Vás to tu chytne nebo ne. Úvodní intro je totiž nemluvné – jako celá hra, bez jakéhokoliv textu nebo dialogu – jako celá hra, s ambientní hudbou – která je nicméně zajímavá a především s neobvyklou postapokalyptickou atmosférou zdevastovaného světa. A už na tu jsem měl od prvních minut pifku jako blázen.

Pixel art je tu jednoznačně největším plusem. Tvůrci si s prostředím neskutečně vyhráli. Co naplat, že právě kvůli ní je prostředí neuvěřitelně zmatečné. Mapa je nepřehledná, během hry nevím, kam pořádně chodit, co dělat, prostě jsem prostředím jen tak procházel a postupoval dál, jak jsem usoudil za vhodné. Také k příběhu mám jisté výhrady a tou největší je jeho minimalističnost. Je vyprávěn v obrázcích, jak nějaký komiks, kde vlastně ani ty nic moc zásadního neřeknou. Jen jsou vizuálně nádherné, ostatně jako celá hra.

Skoro mám až pocit, že Hyper Light Drifter je spíš umělecký skvost, než hra s herními mechanikami, ke kterým bych se měl rád vracet. A to jsem o nich vlastně ještě nezačal ani mluvit. Hra se totiž hraje z pohledu a la Zelda, jak tu v předchozích komentářích bylo již zmíněno. Ale pozor! Na hru s klávesnicí a myší to úplně není, což hra sama hned v úvodní obrazovce upozorňuje a doporučuje ovladač. To já, klasik, neváhal a rozjel myš a klávesnici…a měl teda co dělat, abych si na ten pohyb na mapě zvyknul. První chvíle ve hře tedy byly poměrně krušné a jakmile došlo na akci a na nějakého silnějšího soupeře, těch úmrtí bylo na můj poměr více, než je zdrávo. Kombinace rychlo běhu a pohybu myší bych přirovnal asi k tomu, jako když si pustíte letecký simulátor a pohyb myší dolů způsobí, že letadlo poletí do oblak.

Hra nicméně disponuje letmým vylepšováním postavy formou nových schopností nebo lepším zbrojním arsenálem. S brokovnicí se pak fungovalo daleko líp a jak to takhle postupovalo dál, tak jsem měl chutě a tendence hru nevzdát a dohrát ji až do samotného závěru, byť bez splnění všeho, co hra nabízí. Za tu dobu mě ale nedokázala přesvědčit o tom, že bych byl svědkem jedinečného zážitku. Spíše jsem byl svědkem herního pozlátka, které z venku vypadá lépe, než-li zevnitř. Škoda.

Pro: Snaha o originalitu způsobila, že v týmu zřejmě bylo pár umělců, kteří si s grafikou neuvěřitelně vyhráli.

Proti: Příběh bez drajvu, prostředí spíše obrazově úchvatné, než herně atraktivní, ovládání postavičky poměrně nejednoduché.

+9

Tharsis

  • PC 70
To, že kostky jsou zábavnou hospodskou hrou jsem zjistil už v šestnácti v hospodě na Ďolíku, kde nám natočili v koutu pivo a ještě nás nechávali oddávat se karbanu. Nenapadlo by mě ale, že jejich koncept a logika hry mě dokáže zaujmout i ve vesmírné tahovce, kde cílem je především přežít na samostatné vesmírné lodi.

Tharsis má jednoduchý nápad a vlastně i koncept. Nabízí buď hlavní příběh cesty na Mars a a nebo konkrétní scénáře. Cíl je ale vždycky jasný - přežít. K ruce máte různý počet posádky, kde každý z posádky (s různými schopnostmi) má nějakou tu hranici stresu, kdy to jejich psyché dokáže ještě snést, hlad a životnost. O vše se musíte starat a ještě musíte řešit neustále rozbitou elektroniku, kterou jak kdyby do vesmíru poslal Microsoft nebo pro změnu čelit vesmírnému bordelu, který kolo za kolem zničí kus lodě, což opět sníží pravděpodobnost dožití se následujícího dne. To vše formou tahovou hodem v kostky, které Vám náhodným hodem řeknou, co si zrovna můžete dovolit. Loď se totiž skládá z různých částí, kde každá Vám může s něčím pomoct (opravit obranný štít, vyrobit jídlo atd.), ale na které právě působí i vnější vlivy zmíněné výše.

Řekl bych, ze začátku mírně zavádějící, ale postupem času čím dál tím víc chytlavé. Osobně jsem ze začátku opravdu tápal a hledal cesty, abych se dočkal pátého týdne. Postupem času jsem se ale už naučil taktizovat a v negativech hledat plusy. Dá se to, je to těžké, ale Tharsis to svým konceptem umí dotáhnout k zábavě, ke které se budete rádi vracet.

Pro: Tahová strategie přežití na vesmírné lodi odvislá od hodu kostkami, jednoznačné, přímočaré, s nutností absolutní taktiky a bídnou vidinou do budoucnosti.

Proti: Opravdu se jedná o jednohubku. Jakmile pochopíte stále se opakující koncept, tak jediný rozdíl bude opět v nahodilosti kostek, což vlastně ale podporuje znovuhratelnost.

+15

Among the Sleep

  • PC 60
Pokud v Norsku dvouleté děti zažívají dětství takové, jako v adventuře Among the Sleep, tak se jim nikdo nemůže divit, že v dospělosti inklinují k black metalu a pálí tamní dřevěné kostely.

Among the Sleep je na první dobrou hezký počin. Přivítá nás první scénou, kde z pohledu dítěte pozorujete, jak s Vámi matinka slaví Vaše druhé narozeniny. Já dětmi neznalý bych konstatoval, že dítě podobného věku už bude minimálně mluvit základní fráze a tak radši rychle přejdu to, že dítě zde neřekne slova kloudného a vše ostatní za něj obstará jeho nový kámoš - méďa.

Oslava se ale zvrtne v momentě, kdy Vás mamina hodí do kolébky, méďa ožije, vyžene Vás z přihrádky ven do pokoje s tím, abyste svojí mámu opět nalezli. V tu chvíli se rozjíždí kolotoč dětského dobrodružství, které začíná poměrně nevinně - pohybem po domě. Pak se to ale lehce zvrtne a atmosféra začne houstnout a houstne vlastně až do momentu, kdy se ze hry stane regulérní horor.

Mám atmosférické herní záležitosti rád. Přijde mi to ale trošku jako úlet, když ve hře hraju za dítě a v mé bezprostřední blízkosti se dějí tak strašidelné věci, že já coby dospělý mám co dělat, abych to se svým zdravým rozumem ustál s nohama na zemi. Atmosféra je nicméně to nejzásadnější a vlastně i jediné, co hra nabízí. Příběhově se vlastně nedočkáme ničeho, až na závěrečné rozuzlení. Celá hra se tak točí ve fantazii dítěte, která sem tam zachází i za hranici logiky jenom proto, aby hráčovi přidala o jednu vrásku na čele navíc.

Among the Sleep je i přesto zajímavá jednohubka. Pro svojí délku nabízí přesně to, pro co je určená. Fantazii jednoho dítěte, které pracuje s okolním prostředím po svém. Má pár nápadů, pár opravdu strašidelných momentů a to je asi tak vše, co má.

Nevím jak Vám, ale mě teda zatraceně točilo, když jsem pobíhal tím tajuplným lesem, za mnou se blížila ta snová zrůda, hudba bujela, atmosféra houstla a já coby batole v tu nejnevhodnější chvíli spadnul na všechny čtyři a začal se plazit...:-)

Pro: Musím uznat, že Among the Sleep umí nahnat strach a to i přesto, že hlavním hrdinou je dvouleté dítě.

Proti: Pořád je to ale jenom o atmosféře a prostředí, které je natolik fantastické, až je mnohdy hodně nesnesitelné.

+14

20XX

  • PC 45
20XX není první hrou, která mě hned při úvodu upozorňuje na to, že jestli mám konzolový ovladač, tak ať neváhám a okamžitě hraju s ním. No a jelikož jsem neposlouchal, stihl mě hbitý trýznivý ovladače prostý trest. Aby mě to ale tolik nemrzelo, na truc jsem jí to osolil v hodnocení.

Plošinovky jsou v dnešní době ve formě, co si budeme nalhávat. Dobré plošinovky nicméně potřebují dobrý nápad, atmosféru, určité kouzlo, díky kterému ji budete hrát s chutí a rádi budete dějem prostupovat dál. Ve 20XX tvůrci tohle všechno vynechali a svojí hrou se orientovali na odkaz osmdesátých let - se vším všudy.

Takže v praxi to znamená, že myš tu postrádá smysl (když už teda nezapojíte ovladač) a vše se odehrává na klávesnici. Na ní to, vzhledem k faktu, že hra byla zřejmě vyvíjena právě pro ovladač, není úplně jednoduché. Kór když chcete někam skočit a potřebujete se rozeběhnout. Když už ale tohle přijmete, tak si budete muset zvyknout na ledabylé prostředí, grafiku, skillování, které jaksi přichází náhodně, vylepšuje Vaši postavu a posouvá Vám ji dál. No a k tomu všemu posloucháte tóny 16ti bitových melodií, které vzhledem k dnešní době docela táhnou, ale právě vzhledem k dnešní době k nim potřebujete nějakou nástavbu a ne, že budete poslouchat hity, které opravdu v osmdesátých letech hrál někde v zapadlém americkém maloměstě jeden z mnoha herních automatů, na které kde kdo jen tak nezapomíná.

20XX je spíš jednohubka, tak bych ji vnímal já. Když se do ní pustíte, dohrajete ji za pár chvil, nic zásadního. To, že hra disponuje multiplayerem je sice fajn, ale vzhledem k její oblibě jsem nenašel jedinou místnost, kde bych se mohl vyřádit s někým jiným z okolního světa. Jako jednohubka dobrý, ale jako porovnání s dnešními nápaditými plošinovkami zatraceně tristní. Nic, co byste dřív už nezažili a nic, co byste museli mermomocí chtít si zahrát.

Pro: Největší plus hry je odkaz na staré herní automaty a sérii Mega Man.

Proti: S tím ale pramení to, že vše je totálně tristní - boje, bossové, grafické prostředí, hudba...tedy o ničem.

+12

Frostpunk

  • PC 80
Polští sousedé z 11 bit studios mají v hlavách nejen o bit míň, než 12ti bitové počítače let hluboko minulých, ale také vzhledem ke své anomálii svojí tvorbou předvádí, že v duších mají z oněch let minulých i hluboké temno a nálady na úrovni totální deprese. Problém je, že jejich tvorba disponuje vysokou hratelností a tak by byla škoda, kdybyste se o jejich strategicky-depresivní počin Frostpunk nechali ochudit.

Není tomu totiž tak dlouho, co jsem od stejných tvůrců hrál This War of Mine. Tento simulátor života v činžáku obklopeném hnusnou dystopií a nekonečnou atomovou válkou mě svojí atmosférou natolik uhranul, že v rámci indie režimu jsem dlouho nic jiného nepřijímal za dobré natolik, aby se mi o tom nezdály noční můry. Polští sousedé to ale posunuli se svými myšlenkovými pochody dál a se strategií Frostpunk přispěchali s partičkou osadníků, kteří utíkají z oblasti silně zasažené dobou ledovou na sever a zakládají si v jedné nenápadné dolině nové město. V centru města je generátor, který vytváří teplo a je tak jen na Vás kolik zdrojů do něj narvete, abyste ho udrželi v chodu.

Musím říct, že v jednoduchosti je síla. Tvůrci nápadem všechno vsadili na jednu kartu a podstatu hry specifikovali na jednoduché - založ město a přežij co to půjde. Ideálně do doby, dokud nevysvitne slunce, protože dokud nevysvitne, zima bude čím dál tím horší a nesnesitelnější. Osobně jsem zažil ve Finsku nejvyšší teplotu -40° a zdejších -120° jsem tak mým poddaným vůbec nezáviděl.

V momentě, kdy hru spustíte začíná tak pro hráče nejen peklo, ale i totální svoboda rozhodování se všemi možnými i nemožnými konsekvencemi. Prostě to nejzajímavější, co hra nabízí. Vy totiž v tu ránu začínáte kolem generátoru budovat nové město. Stavíte domy na žití, ale i budovy na práci, nemocnice, výzkumný ústav, lovce, postupem času i fabriky, roboty a tak dále. V tu chvíli je zatraceně znát steampunkový motiv, který se mi moc líbil. Zakouřené město místy působilo neskutečně úchvatně, co naplat, že mi u toho umírala jedna postavička vedle druhé, já je neměl kam zakopat a lidi se mi hroutili v lidském zoufalství pod rukama. Bohužel jsem kvůli tomu musel začít znova...a lépe.

To nejlepší na hře je, že díky tomu vybízí k opakování. Vybízí k nedělnímu odpoledni, kdy si pozvete kámoše a budete hru hrát ve dvou, ve třech, dumat nad tím, co byste udělali jinak, lépe. A hra Vám vždycky v každé hře nabídne novou mapu, nové prostředí, nové možností prozkoumávání okolí, nové příběhy lidí, kteří potřebují Vaší pomoc a je jen na Vás, jak se rozhodnete. Ta repetitivnost je až neuvěřitelná a tak jakmile spustíte, tak už jen doufáte, že se dožijete každého dalšího dne. Jiná podstata zde vlastně není. Ani u This War of Mine tomu nebylo jinak.

Frostpunk je výborný zážitek. Jednoduchý na pochopení, co po Vás hra chce, ale obtížný na rozhodování, co po Vás tamní postavičky žadoní. Není to jednoduché hraní a není to ani procházka růžovou zahradou. Je to ale graficky poměrně náročný herní zážitek, který Vám z hlavy jen tak neunikne. A myslím si, že o to tvůrcům šlo především a musím říct, že mě o tom již podruhé přesvědčili. Jen tak dál!

Mimochodem, soundtrack není vůbec marnej.

Pro: Excelentní simulátor stavby města uprostřed doby ledové, komplexní, graficky úchvatný, plný jednotlivých příběhů lidí, pro které město stavíte.

Proti: Herně ale poměrně náročný na morální rozhodnutí, depresivní, smutný, melancholický a s možnou variantou, že Vás přestane bavit žít. Ale doufejte, že jen na chvíli...

+23

Sherlock Holmes: Crimes & Punishments

  • PC 80
Na hru jsem šel s přesvědčením, že aktuálně není na škodu zahrát si něco ze světa Sherlocka Holmese. Během úvodních titulků na mě kvákala žába v podobě loga studia Frogwares a to ve mně okamžitě vyvolalo nostalgické vzpomínky na léta minulá, kdy jsem hrál jejich hry (ale ne zrovna ty s anglickým gentlemanem). Po dohrání této hry ale už vím, že na Sherlocka Holmese nemohou být větší profesionálové než právě ti z Frogwares.

Sherlock Holmes: Crimes and Punishments je pro mě totiž první hra z jejich mnohačetné série her z tohoto světa. První a věřím, že ne poslední. Lákala mě jak atmosféra 19. století, tak i prostředí. Těšil jsem se na adventurní prvky a k tomu jsem měl chuť na nějakou tu hutnou vyšetřovačku. To všechno jsem tu, musím říct, dostal mírou vrchovatou. A nutno dodat, že vlastně ještě víc, než bych vůbec tušil.

Hra totiž neotevírá jeden příběh, ale rovnou šest. Kdyby tohle věděl třeba zrovna John Cormack, který příběh ve hře porovnává s příběhem v pornu a mluví o tom, jak je vlastně zbytečný, tak by ho asi klepla pepka. Tvůrci tu jasně v úvodu představí charaktery (což vlastně není ani nutné, protože jistě každý z nás ví, kdo je to Sherlock Holmes a Doktor Watson) a než se nadějete, rozjíždí se první pátračka. Ta o chlapovi se zapíchnout harpunou v jeho střevech.

Těch příběhů je ale šest, takže počítejte s poměrně dlouhou herní trvanlivostí. A přitom, musím uznat, mi vůbec nevadilo epizodické hraní, ba naopak. Já jsem třeba s herní dobou osciloval někde mezi 16 - 18 hodinami. Užíval jsem si super dialogy, parádní atmosféru stařičkého Londýna, která ožívá už jen na papíře ve filmech nebo, zde, ve hrách, ale i minihry, kterých je ve hře požehnaně. Jednou odemykáte zámky, po druhé po okolí pobíháte s psím parťákem Tobym, po třetí si ve vyšetřovatelské mapě propojujete stopy, na které jste dosud narazili. Pak třeba pro změnu pod lupou zkoumáte chlup nebo různě mícháte lektvary, abyste vytvořili nějakou tu směsku, která Vás přiblíží v příběhu dál. Každý z šesti příběhů má třeba i takové unikum, na které je Sherlock machr. A to, že si pár věcí potvrzuje v praxi. Takže jsem si třeba zaházel s harpunou do mrtvého prasete nebo jsem umělě zkonstruoval dění tak, jak asi v momentě vraždy mohlo probíhat. Musím říct, že tvůrci si tady s tou různorodostí podporující hratelnost vyhráli opravdu nad míru. A to ani nemluvím o tom, že každé vyšetřování má různé konce, což je super!

Na hře se těžce hledají negativa, byť i zde nějaká jsou. Musím říct, že se mi třeba moc líbila vykonstruovaná prostředí, ve kterých se hra odehrává. Nejvíce snad u druhého případu, který evokuje Indiana Jonese a pak u šestého, který pro změnu dotváří atmosféru starého Londýna. Sympatické ale je, že co případ, to originalita. Nic se neopakuje. Jen v každém z nich nemáte jako hráč volné pole pohybu, ale omezené cestičky, takže si ty detaily neužijete dopodrobna, jak by si třeba i zasloužily. To, že nemůžu jít kamkoliv třeba způsobovalo i to, že Doktor Watson, který tu je v podstatě tak trošku navíc (což je vlastně také negativum), mě akorát rozčiloval, protože mě bránil v jakémkoliv pohybu. No a když už jsme u toho prostředí, tak třeba atmosféra, jak úžasná byla a například deštěm dotvářela dění na obrazovce, tak až hanebně nevyužívala stránku hudební, která byla...no prostě průměrná.

To jsou všechno ale přehlédnutelné detaily na adventuře, která nabízí herní vyžití z pohledu TPS, ale i FPS (což jsem obratně moc rád využíval) a k tomu nabízí přesně to, v co jsem doufal a ještě to dokládá sérií neotřelých nápadů, se kterými jsem se v podobném žánru dosud nesetkal. Tenhle Sherlock Holmes (který mi vzhledem mimochodem nejvíc připomíná Jeremy Bretta z filmových adaptací 80. let) se prostě zkrátka povedl. Je přesně tou akční adventurou s množstvím vychytávek, které na Vás bude valit ze všech směrů a vy se nezbavíte dojmu, že se tu nic neopakuje. Možná teda až na páčení zámků, u kterého jsem ke konci hry měl až pocit, že jsem spíš kasař a ne slavný detektiv džentlmen. To je ale detail. Komplexně je hra vydařená a rozhodně stojí za zkoušku. Věřte, že Vás nezklame.

Pro: Překrásná návštěva Baker Street se Sherlockem Holmesem a jeho přáteli v čele. Epizodická, atmosférická, neopakující se a neotřelá.

Proti: Pár detailů by se našlo. Hudební podkres je slabšího charakteru a pohyb hlavní postavy je v krásně zkonstruovaných mapách bohužel omezený. Věřte, že to jsou ale opravdu detaily na jinak silně komplexní hře.

+18

Where the Water Tastes Like Wine

  • PC 60
Kdyby byl býval Jack Kerouac žil a poznal dnešní počítačové hry, byla by tato indie záležitost jeho nejoblíbenějším titulem. Tak zvláštní a zároveň originální hru jsem zřejmě asi nikdy nehrál.

Rád si předem o hrách moc nepročítám. Nechávám se překvapit. Stejně, jako u filmů, mě zajímá plakát a pak moment, kdy hru spustím a čekám, co si na mě v úvodu přichystá. Tady jsem tušil nějaké adventurní prvky, ale nenapadlo by mě, k čemu se to vlastně dostanu. Podstata hry je totiž ta, že jste poutník (s vizáží smrtky) cestující po amerických státech. V jednom baru se dostanete k partičce pokeru, kde prohrajete duši a její vlastník Vás vyšle do světa, abyste poznal Ameriku, poslechl si příběhy, předal je dál a následně na konci hry se s ním sešel a celé mu to povyprávěl. Ano, nezdá se Vám to, poetika americké nezávislosti je zde absolutní.

Tak tedy začíná vaše cesta trempa. Ten cestuje z města do města, od státu ke státu, a poslouchá jednou zábavné a vtipné příběhy, pak vysloveně depresivní a smutné příběhy, aby se dostal k těm napínavým, bez kterých by hra nebyla kompletní. To vše se odehrává na poměrně nehezké mapě Ameriky, která je totálně nepřehledná a orientace v ní je prakticky nulová. Velkou devizou hry je ale její poetika a tak každé setkání s novým, dosud neobjeveným příběhem, je záležitost, u které budete chtít zavřít oči a tiše poslouchat nádherně nadabované postavičky, které do hry dodávají osobitou atmosféru, která Vás dlouhé hodiny udrží v zábavnosti. Dabing je tu opravdu něco, co se povedlo. Vždyť i jednu z postav namluvil samotný Sting.

Tvůrci ale od úspěchu hry asi měli větší očekávání, byť si to nedovedu úplně představit. Námět je to přeci jen dost těžkopádný a hratelnost tady vlastně neexistuje. Vámi získané příběhy totiž předáváte dál podobným poutníkům jako jste Vy a pokud zvolíte správnou kombinaci odvyprávěných příběhů, řeknou Vám na oplátku něco o sobě a posunou Vás tak v příběhu dál. To vše protknuté solidním soundtrackem, který jak kdyby vzešel přes noc ve vlaku směr Nashville. Jen škoda, že v diskuzi s nimi nefunguje úplně podstata diskuze a spíše se tu setkáte s náhodným generátorem slov. Vámi odvyprávěný příběh totiž vytvoří odpověď kolegy úplně na něco jiného a mnohdy to tak nedává logiku.

Hratelnost bych tak v tomto případě zaměnil spíše za relax. Relax počítačovou hrou. Relax u příběhů, které se Vaším putováním neustále rozšiřují, bohatnou, houstnou a Vy máte radost z každého dalšího, na který narazíte. Hra nicméně disponuje poměrně náročnou angličtinou s častou příměsí místního slangu a tak jsem i já měl občas zatraceně co dělat, abych pochopil myšlenku aktuálního příběhu. Celkově vzato ale mohu říct, že se jedná o originální a nevšední zážitek. Hudební podklad, kvalitně napsané příběhy a námět je něco, co do dobré hry patří a i když jí hodnotím tak, jak jí hodnotím, musím říct, že tak nevšední zážitek mi v paměti nějaký čas zůstane. I tak mě ale nepřekvapuje, že se jedná o brutální herní propadák.

Pro: originalita nápadu zajišťující herní relax, dobře napsané příběhy, výborný soundtrack a dabing postav, nádherně namalované pozadí během pokeců u rozdělaného ohně

Proti: které ale kazí hnusně nasnímaná mapa Ameriky, po které cestujete, angličtina je mnohdy osobitým slangem docela náročná a nulová hratelnost

+14

Figment

  • PC 80
Co si máte myslet o hře, která začíná rodinnou autonehodou a tou Vás přesune do země snů, ze které musíte najít cestu ven, abyste přežili? Snad jen, že když se to vezme za správnou kolej, mohl by z toho být poměrně zajímavý herní zážitek. A také že ano!

Figment je hra, která mě na první dobrou ničím zásadním nezaujala. Snad jen minimalistickým intrem, to ale navede na nápad a pak se dostanete do světa snů a celé je to všechno jinak. A Vy jediné, co víte, že hrajete plošinovku z pohledu z vrchu a bojujete proti snovým běsům. Po chvilce hraní se ale probouzí první herní mechanismy, první nápady. Hra ve své podstatě vůbec není složitá, ale právě proto, jak hezky plyne a vy procházíte jednotlivými světy, si vlastně uvědomujete, že tohle není ta jednohubka, co byste čekali. Nakonec jsem u hry zůstal skoro na cirka osm hodin. To bych u domnělé jednohubky třeba vůbec nečekal.

V jednoduchosti je krása, takže přebíháte z místa na místo, sbíráte „klíče“, abyste se dostali dál. Mechanismy jsou ale v každém světě jiné, čímž hra nabízí další množství nápadů. Největší devizou hry je ale fakt, že umně zpracovává herní mechanismy s hudebními prvky. Tvůrci z Dánska si do svého týmu přibrali i hudebníka – Stöj Snak, který složil takovou mile skočnou hudbu, sem tam kytarovku s neotřelým mužským vokálem, sem tam pár zvukových kulis různého charakteru, které je prostě radost poslouchat a sem tam i nějakou divočejší záležitost plnou kytarových riffů. Když na Vás totiž nepřátelsky a zle tvářící se vzpomínka útočí ve frekvencích hudebního podkladu, který Vás zároveň dost příjemně těší, uvědomíte si, že to jsou ty nejlepší momenty, co hra nabízí a čímž je tak specifická.

Samozřejmě nemohu opomenout ani námět, který se v průběhu hraní vyvíjí. Příběh stupňuje, ale je spíše abstraktního charakteru. Tedy takového, v jakém prostředí se sami nacházíte. I to ale hru příjemně doplňuje a ve výsledku Vás to ze samotného hraní o to více těší. Na hře je navíc znát i to, že tvůrci si na ní dali opravdu záležet. Kromě toho všeho nabízí vysloveně vydařený dabing, který hru opět povyšuje a přidává do ní i takovou dětskou hravost, kterou byste zde nečekali. Když si uvědomíte, kde příběh hry vlastně začal, je to poměrně nápaditá vlastnost.

Do podobné hry byste totiž neřekli, že ač je námět poměrně smutný a depresivní, tak průběh hry je vlastně vtipný a dětsky sarkastický. Figment je tak opravdu indie hrou na svém místě. Hrou plnou nápadů, pěkného zpracování, neotřelého prostředí a kvalitní hudby vč. dabingu, kterou si rádi poslechnete i mimo její hraní.

Odkaz na soundtrack.

Pro: originalita, příběh, hudba, dabing, délka, dětinskost prostředí námět zjemňuje a eliminuje smutnou náladu

Proti: sem tam lehce se opakující dění ve hře, menší důraz na příběh, větší důraz na abstraktní snový svět

+11

Costume Quest 2

  • PC 70
Costume Quest mě zaujalo před rokem a půl na svátek Všech svatých. A jelikož jsem se u hry docela pobavil, říkal jsem si, že tomu dám čas a zkusím následně i druhý díl. No a čas nadešel a bylo to opět stejně dobré…odpočinkové.

Tvůrci sice zřejmě nepochopili, o čem jsou druhé díly. Mají být objemově větší, graficky lepší, příběhově objemnější. To všechno totiž druhý díl Costume Quest není. Naopak, vypadá to, jak kdyby tvůrci vymysleli nový příběh a naroubovali to do původního prostředí. Ne, že by to bylo špatně. Vlastně mi to ani nevadilo, jen že místo dvojky mohl být klidně nějaký nadpis značící datadisk a dopadlo by to úplně stejně. Pravda ale, že druhý díl v názvu se asi bude lépe prodávat, tak což.

Jediné, co bych hře vytknul, tak asi skutečnost, že jsem jí nehrál ani na Halloween, ale ani na svátek Všech svatých. Za oknem nebylo pošmourno, ani chládek, já si topením nepřitápěl a celé to vlastně nemělo tu atmosféru, jakou jsem si po večerech užil s prvním dílem. Na druhou stranu ale mohu konstatovat, že to je čistě můj problém, protože hru jsem spustil na první červencové svátky o prodlouženém víkendu – a tam jediné, co jsem mohl konstatovat byl fakt, že prší a kdyby nepršelo, tak hru nehraju a lítám venku.

Abych ale tvůrcům nekřivdil za problémy, které jsou čistě mého charakteru, tak musím říct, že jsem se opět parádně pobavil. Je to taková arkáda z vrchu s RPG prvky, adventurními prvky a jednoduchými tahovými souboji po vzoru Final Fantasy…nebo Pokemonů na Gameboyi. Jako kombinace to ale ve spojení s dobře vyprávěným, byť dětsky se tvářícím, příběhem, prostě parádně funguje a pro mě byla radost si těch necelých osm hodin v těchto dětských světech užít.

Pro: Dobře vyprávěný příběh, pěkně barevné, hravé prostředí, adventurní prvky

Proti: Pro někoho hra může působit dost dětsky, nedávejte ale na první dojem. Totožné s prvním dílem, jen nový příběh

+10

Absolute Drift

  • PC 75
Co takhle něco lehkého, na první dobrou odpočinkového, přitom v barvách sešívané Slávie? Já jsem pro, už dlouho jsem neozkoušel tajnou tlačítkovou magii na klávesnici, takže jsem Absolute Drift - závodní simulátor smyku - směle nainstaloval a pustil se do zběsilého naklikávání.

Absolute Drift je z vrchu viděná závodní hra, která v moderně jednoduchých kulisách nabízí příjemné zadriftování pomocí šípek a popřípadě mezerníku. Tedy v případě, kdy to s těmi šipkami úplně nedoladíte a potřebujete zatáhnout za ruční brzdu. Hned z kraje mě hra uvedla do onoho sešívaného světa v tutorialu, aby mi především ukázala, co všechno se šipkami dokážu. Navíc mě upozorní, že na první dobrou mi to nepůjde, a tak se budu muset vyjezdit. Ostatně jako v čemkoliv jiném, od řízení opravdového vozidla počínaje, po hraní Kingdom Come v omezeném kapesním grafickém formátu konče. Pak už to všechno nechává čistě na mě. Vpraví mě postupně do jednoho z šesti světů a já si jezdím, plním úkoly, driftuju kolem baráčků, nesmyslů, sem tam zajedu nějakou tu dokonalou smykovou epopej po vzoru Gymkhany.

Je to sranda, ale ze začátku je to dost náročné. Navíc bych si dokázal představit, že Absolute Drift bude jednoznačně hrou pro dva a více hráčů u jednoho počítače. Jako děti jsme takové hry hráli, v závodech se střídali, a vyřádili se na celé deštivé odpoledne. Dnes už s nikým nehraju, spíš makám jak Bulhar, a tak to mám jako jistou formu odpočinku, která ale v případě této hry posloužila více než dobře. Šest světů jsem prolétl, řekl bych, že ze šipek skoro sundal potisk, ale jinak to byla fajn zábava.

Pro: Jednoduchá závodní hříčka plná smyků, v sešívaných barvách se solidní moderní elektronickou hudbou

Proti: Jak je to návykové, tak je to k vzteku

+12

The Lion's Song: Episode 4 - Closure

  • PC 75
Poslední epizoda této adventurní hříčky s příměsí vizuálního románu se s touto – čtvrtou – epizodou schyluje ke zdárnému konci. Tvůrci nám v předchozích epizodách představili tři různé postavy – hudební skladatelku, matematičku a portrétistu, takže jsem předpokládal, že dojde k nějakému vzájemnému propojení a uzavření jejich příběhů. Nakonec musím říct, že mě rakouští tvůrci velice mile překvapili.

Nedojde totiž k uzavření příběhu každé z postavy, se kterými hrajeme napříč kapitolami tak, jak byste si představovali. Příběh začíná na perónu, kde se zhostíte nové postavy. Vstoupíte do vlaku, sednete si do kupé, kde sedí další tři lidé a jelikož se schyluje k první světové válce a vy cestujete na frontu, máte si navzájem co říct. V tu chvíli se začíná příběh kroutit a oklikou se dostává k podstatě věci. Byla by škoda říct cokoliv navíc, protože by hráč byl ochuzen. Já si užíval každý dialog, hltal jej s chutí. Navíc v prostředí vlakového kupé, kde za okny ubíhá různý druh krajiny, co se postupně proměňuje a krásně to tak umocňovalo na atmosféře hry.

Co se týče herních mechanismů, opět je to hodně o proklikávání dialogů a rozhodování, jakým směrem bude Vaše diskuze směřovat. Příběh musíte hodně vnímat a poslouchat, protože Vás krásně navádí, co dělat dál. Nebyl vlastně moment, kdy bych se zasekl, celé to konstruktivně ubíhalo až do závěrečného rozuzlení.

Hra opět disponuje již výše zmíněnou krásnou atmosférou, umocněnou ještě vlakovým prostředím. Nakreslená je opět v sépiových barvách, v pozadí hry ubíhají zvučné melodie, které je radost poslouchat. Celé to na mě po dohrání působí jako projekt, který se zpracováním a příběhem prostě povedl. Každá epizoda je sice tak na dvě hodiny, ale dohromady to dá pěkných necelých osm hodin a to za zkoušku rozhodně stojí.

Pro: Poslední herní kapitola, zakončení příběhu, které je jiné, než byste obecně čekali, ale přesto zajímavé a nápadité. Navíc ve vlakových kulisách, které přidávají na atmosféře. Do toho opět pěkná hudba a hezky nakresleno

Proti: Jak jsem si myslel, po dohrání mi bylo, jako když skončí veskrze hodně zajímavý adventurní příběh. Pořád se ale jedná o hru, kde se proklikáváte hlavně dialogy a přemýšlíte hlavně nad tím. Škoda, že hra nebyla delší…

+11

The Lion's Song: Episode 3 - Derivation

  • PC 70
Po dohrání druhé epizody jsem neváhal a hned večer nadcházející se pustil i do třetí epizody této nápadité série. Zde se pro změnu podíváte na zoubek vídeňskému matematikářskému kroužku místních profesorů z pohledy mladé knihovnice Emmy Recniczek.

Jelikož jsem v mezidobí záměrně viděl hrůzný rakouský apokalpytický film Jaderná havárie: Den první, kde si z nás dělají docela prdel a ještě nás uráží, potřeboval jsem přesvědčit, že Rakušáci nejsou zase tak špatný národ. Tato vlídná vizuální adventura byla dobrou volbou. Radost mi v rozmezí jednoho večera opět udělala.

Emma Recniczek je opět další ze zajímavých postav. Navíc se tu postavy začínají mezi sebou prolínat a tak je znát, že se pomalu schyluje k epickému zakončení, na což jsem hodně zvědavý. Atmosféra opět hezká, milá, neotřelá, plná sépiových prvků, pěkné Vídně. Tak pěkné, že jsem si uvědomil, jak moc Vídeň vlastně chci už tolik let navštívit. Tak třeba se i dočkám.

Postupem času zjišťuji, že hrát tuto hru o čtyřech epizodách vůbec není ztráta času. Naopak se jedná o originální sérii, kde fyzicky nikde žádné předměty nesbíráte, ale Vaše rozhodnutí má vliv i v nadcházejících příbězích. O to víc tak můžu říct, že se na závěr těším…

Pro: Tvůrci umí vytvořit důvěryhodné a zajímavé postavy, ke kterým si prostě s radostí vytvoříte vztah. Navíc je tu i minihra v podobě matematických rovnic. Nic složitého, opět ve stejném duchu jako předchozí epizody…

Proti: Řekl bych opět stejně krátké, ale pár hodin jsem ve hře už přeci jen vydržel. Předpokládám, že brzo začnu tvrdit, že největší proti je, že hra nemá více epizod.

+10

The Lion's Song: Episode 2 - Anthology

  • PC 70
Co Vám budu povídat, první díl jsem zadarmo zkusil. Než jsem se vůbec dostal ke koupi zbylých epizod, tak Epic tuto hru nabídl zdarma. Neváhal jsem. Samozřejmě, jinak bych si ji koupil, že ano…ale když ji Epic nabídl? Tak jsem ji rovnou nainstaloval a pěkný nápad se rozhodl dohrát do zdárného konce.

V první epizodě mě překvapila pěkná sépiová oldschool grafika, ale i proces vyprávění, kterým procházela hudební skladatelka Wilma. Ve druhé epizodě Vás sépiová barevná škála uvede pro změnu do života malíře a portrétisty Franze Markerta. Kvalitní hudební základ samozřejmě zůstane zachován.

Zjistil jsem, že na této hře je zajímavé, že každá epizoda Vás něčím překvapí. Zde mě například překvapila zajímavá atmosféra historické Vídně, atmosféra, která se promítá změnou počasí, což samo o sobě udělá hodně. Hlavně tedy, když za okny prší a tady střídavě prší. Zajímavé ale je i to, jak tu rakouští tvůrci vypráví příběh malíře Franze tak, že představují i jeho démony, se kterými pracuje, aby namaloval dokonalý obraz.

To se mu střídavě daří, nedaří, vše je odvislé vlastně od toho, jak se s člověkem, kterého portrétujete bavíte. Tak na něj totiž působí emoce, které předává do plátna a pak podle toho přicházejí ovace, ale třeba i deprese z ne úplně povedeného díla. Sympatické je, že průběh je různorodý a spolu s možností poznat pár nám všem známých tváří je druhá epizoda pěkným pokračováním vizuálního románu s hezkými adventurními prvky.

Pro: Opět stejně jednoduché, sepiovými barvami melancholicky atmosferické s pěkně ztvárněnou Vídní, zajímavé, zábavné, z pohledu malíře

Proti: Opět stejně krátké, ale na jeden večer postačující. Jako celek hraní pár hodin udělá a zkompletujete si tak příběhové puzzle do jednotného celku.

+9