Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
31 let • ČR - kraj Středočeský

Komentáře

Feudal Alloy

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 60
Mám hopsačky rád, rád se s nimi vracím do dětství. Navíc je dnes populární je vytvářet. Může je totiž vytvářet kdekdo, přitom stačí jen dobrý nápad. Zde se například jedné takové hravé s dobrým nápadem a názvem Feudal Alloy chopila manželská dvojice ze Znojma skrývající se pod projektem Attu Games.

Feudal Alloy mě zaujal už od začátku takovou pěknou, hravou grafikou, která je svojí jednoduchostí krásně přehledná a navíc pěkně připomíná poctivé středověké reálie. A vůbec nevadí, že hlavní postavičkou je robůtek s akvárkem s rybičkou na hlavě (zde musí fanoušek steampunku plesat radostí). Takže první momenty ve hře, můžu říct, jsou velice zábavné. Intro nás uvede do příběhu robůtka Attu, který je zároveň farmář a žije si poklidným životem někde ve vesnici na farmě. Jenže aby příběh udělal nějaký zlom, na vesnici udeří banditi, kteří ukradnou veškerý olej, bez kterého se nedá farmařit a tak robůtek začne jednat. Vytáhne berzerkr a rozjíždí se klasická plošinovková údernost…možná až moc klasická.

Škoda, že od prvotního nadšení radost mírně a nenápadně klesá do běžného průměru. Chápu, že příběh u plošinovek v minulosti nebyl úplně devízou, ale v porovnání s dnešní dobou je to snad už i standardem. Zde příběh totiž intrem prakticky končí (tvůrci to v rozhovoru ve Score sami přijali jako jisté negativum hry) a v tu chvíli už frčí jenom bezmyšlenkovité kosení. Přitom musím říct, že mi docela dost i trvalo to, než jsem si na prostředí vůbec zvyknul. Obrazově hezké, ale herně nejen působí, ale regulérně je jako jedna velká, mnohdy nekonečně působící, mapa, kterou procházíte, kosíte nepřátele, sem tam nějaké ty bossy. A pro nevýhodu hráče dochází k tomu, že se v ní často zbytečně motáte a tam, kde jste už jednou byli se nesčetněkrát vracíte při hledání nových cest, abyste ale nepřátele opětovně pokosili, protože se tu od poslední návštěvy opět obnovili. Vadilo mi to jak u plošinovky Sundered: Eldritch a vadí mi to i zde.

Pak to působí jako jednotvárná hopsačka, kde hráč hopsá do zblbnutí, neustále kosí pořád dokola ty samé příšerky, kolikrát se točí v kruhu a i když by to mělo rozšířit hratelnost a zdelšit hrací dobu, spíše to otráví. A to i přesto, že tím nekonečným kosením získáváte body (potažmo penízky) a za ty si pak kupujete vylepšení, kterých je pár, ale pro radost z opakované řežby určitě stačí.

Feudal Alloy ve výsledku nejsou špatnou hrou. Má moc hezké prostředí, nápadité, zábavné, jen ta hratelnost té plošinovky je trošku plytká. Pořád ale musím říct, že na práci převážně dvou lidí se jedná o úctyhodný výkon a už se moc těším na další projekty ze studia Attu Games.

Pro: Graficky pěkná, nápaditá hra, prostředí hravé, zábavné,

Proti: ale s opakující se hratelností a nepřehlednou mapou, která vybízí ke stále opakujícímu probíhání známých míst. K radosti nepřidá ani otravný respawn protivníků...

+21

Tales of the Neon Sea

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 80
Jsem rád, že jsem opět narazil na pěknou 2D adventuru s odkazem na doby dávno minulé. Přitom zde s příběhem z doby, které se nikdo z nás nedočká (pokud se nedostane do hibernace), ale jelikož je kyberpunk dnes aktuální, tak s příběhem, který může...a hlavně umí zaujmout.

Tales of the Neon Sea jsem objevil už před nějakým tím měsícem na Steamu. Říkal jsem si, že na ní třeba jednou dojde a když jí pak nabídli na Epic storu zadarmo, nenechal jsem se dlouho přemlouvat. Navíc jsem si dlouho žádnou adventuru nezahrál, tak proč zrovna nezkusit tuto. A musím říct, že to za to stálo.

Zajímavé je pro mě například zjištění, že vývojářské studio Palm Pioneer pochází z Číny. Tipoval bych, že na asijských hrách obecně je ta Asie znát, což není kritika, spíš konstatování faktu. Tady tomu tak ale nebylo. Tales of the Neon Sea je vzorový 16ti bitový adventurní zážitek z doby, kdy podobné hry měly příběh, kouzlo a kolikrát nebyly úplně nejjednodušší na dohrání. To zde to s tou obtížností tak strašné není, ale zase tu hrají na nostalgickou vlnu a na tu já slyším velice rád.

Příběh se točí kolem detektiva Rexe, který se stále nemůže vzpamatovat z doby, kdy pátral po sériovém vrahovi, který mu po mnoha letech pátrání unikl a tak ho nevyřešený případ noc co noc děsí. Náhodou se zevlováním krásným kyberpunkovým městem dostane k vraždě, kde Vám v první kapitole tvůrci ukážou, co všechno v sobě hra skrývá. Řeč je tedy nejen o klasických adventurních prvcích, ale i o celé řadě logických miniher, které nejsou kdovíjak složité a příjemně hru obměňují. Také tu ale za pozornost stojí samotné vyšetřování místa činu, kde objevujete stopy, abyste si je pak pospojovali a viděli, co se na místě činu dělo, když došlo ke zločinu. Jelikož Rex je mozkem stále člověk, ale tělem spíš už robot, má plno vychytávek, které Vám dopomůžou v průběhu vyšetřování. Nemusím tedy dlouho popisovat, že tato jedna náhodná vražda způsobí, že se na scéně opět objeví sériový vrah, kvůli kterému Rex nemůže spát...a hra kočky s myší se tedy rozjede na novo.

Moc se mi líbilo prostředí. Graficky znázorněné, v rámci oldschool 16ti bitové grafiky, je prostě božsky. Také se mi líbilo, že tvůrci tu vypráví příběh jak z pozice Rexa, tak i z pozice jeho kočičího parťáka Williama, který tu má daleko větší roli, než by hráče na první pohled napadlo. Jelikož ale kočky mám rád, zde jsem si jeho roli vysloveně užíval a kapitola, kde za Williama přímo hraju a protloukám se kočičím gangem mě neskutečně bavila. Dokazuje to, že tvůrci mají nejen rádi kočky, ale také i to, že mají smysl pro humor, a že navíc mají nakoukané mafiánské filmy, Kmotrem počínaje.

Co se týče délky hry, tak ta také není úplně marná. Je pravda, že hře ve druhé polovině trošku dochází dech, protože se logické hádanky začínají sem tam opakovat, ale pak přijde poslední kapitola, kde se vracíte do minulosti a vrchol hry tak nabyde nových rozměrů.

Tales of the Neon Sea ja na dnešní poměry klasický indie titul. Nicméně musím konstatovat, že na úroveň adventur vznikajících v dnešní době je nezvykle objemná, nápaditá a zábavná. Osobně jsem si jí během hraní hodně užíval a stala se pro mě příjemným překvapením posledních několika měsíců. A jelikož doslovný závěr slibuje pokračování, doufám, že se jej jednou dočkám.

Pro: Nádherně nakreslené kyberpunkové město, série zábavných logických miniher, super zábavná kapitola za kočku Williama

Proti: Druhá polovina příběhu lehce ztrácí dech, logických miniher je mnohdy až moc a zbytečně drolí dobře rozjetý příběh...

+13

RollerCoaster Tycoon 3: Wild!

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 70
Když už jsem se v té stavbě kolotočů, matějských a zábavních parků obecně v mnoha hodinách realizoval, byla by škoda opomenout i druhý datadisk RollerCoaster Tycoonu 3 s názvem Wild!, jehož největší devízou je rozšiřování parků o atrakce plné zvířátek.

A hned z kraje musím uznat, že to tvůrci pojali opět s plnou parádou. Stejně jako u datadisku prvního s názvem Soaked! Tam jste si zábavní park rozšířili o bazény různých druhů, zde ze zábavního parku můžete s klidným svědomím udělat safari, třeba jak ve Dvoře Králové. K nabídce budete mít jak různé ohradníky, pavilony, tak i samotná zvířátka, kterých sice není až tak moc, ale zase jsou tu ty základní klasiky, které v žádné zoologické rozhodně nesmíte opomenout. Kromě toho, že je ale budete dobře krmit, stačí, abyste na jeden kotec měli minimálně jednoho pracovníka a k tomu jste nekombinovali třeba lva se zebrou. To by pak ze zebry zůstala jen pečínka a bůhví, co by na to ještě k tomu říkali návštěvníci. I když pravda, u mě se na to moc netvářili a po krvavé hostině okamžitě přeskočili na kolotoče od naproti. Zřejmě zrovna nějaká otrlá sebranka...

Hra nabízí pár nových atrakcí a stejně tak i krámků s doplňkovým sortimentem. Největší devíza je ale ve stavbě pavilonů, se kterými se dá opravdu hodně vyhrát. Nicméně musím se přiznat, že na rozdíl třeba od Zoo Tycoon je to tady veskrze hodně okrajové. Nu, pořád se jedná hlavně o stavbu zábavního parku, že. Navíc jsem měl pocit, že stavba bazénů mě přeci jen bavila o chloupek víc.

Plus se musím přiznat, jak mi sám uživatel Dan9K po prvním sepsaném komentáři sdělil, Complete edice čítá veškeré vymoženosti již v základní hře. Nicméně když hrajete postupně od základní hry scénáře, neexistuje moc důvodů, proč byste se ve zvířátkách nebo bazénech měli realizovat. Zde je ale zajímavé, že scénářů je oproti prvnímu datadisku více a navíc se tu na zvířátka daleko více zaměřují, na rozdíl od předchozího datadisku, což je tedy jen a jen dobře.

Ve výsledku ale hodnotím o stupínek hůře, první datadisk mě bavil více. Jelikož jsem ale scénáře prošel, nemusím je už řešit a těším se na momenty odpočinku, kdy si budu chtít postavit nějaký ten svůj zábavní park na zelené louce úplně od píky a dotáhnout jej k dokonalosti. Díky tomu musím říct, že považuji Rollercoaster Tycoon 3 obecně mezi jedny z nejlepších tycoonů, které jsem kdy hrál.

Pro: Opět vydařený datadisk s nějakým tím novým zábavním sortimentem a hlavním tahounem, že z parku uděláte safari park plný zvířeny,

Proti: jen s tím dodatkem, že na rozdíl od pavilonů, mě stavba bazénů bavila o chlup více. Jinak není moc co více vytknout.

+10

RollerCoaster Tycoon 3: Soaked!

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 75
Krásná práce v rámci datadisku. To se nedá říct jinak. Když už jsem si původní hru nahrál tak, že jsem neměl moc do vymejšlet dál, tak jsem zapnul datadisk Soaked! a hned se mi otevřel nový svět dosud netušených a nevídaných možností...

No, tak nebudu úplně přehánět. Ten svět netušených možností v podstatě můžu zúžit na jednu věc, ale ta jedna věc hratelnost hry tak poznamenala, že jsem si s ní zařádil celých devět nových map v rámci samotného scénáře. Tímto datadiskem totiž můžete stavět bazény, venkovní koupaliště, ale i krycí akvaparky. Ze začátku jsem na to koukal jako blázen, ostatně stejně, jako když jsem stavěl svojí první horskou dráhu, ale jak jsem zmáčknul zelenej semaforek a v bazéně se začaly kupit lidi, nedokázal jsem nějak přestat přistavovat. Teda v případě, pokud jsem zrovna nekrachoval.

Sem dám kytku, támhle dám keř. Tady fouknu divokou řeku, támhle nějaký ty masážní nesmysly. Sem si postavím dlažbu, na ní dám lehátka. Jednou bez slunečníku, po druhé s. Hned vedle bazénu přistavím prodejce opalovacích krémů nebo plavek, aby to natěšenci neměli daleko, a můžu se kochat. Sem tam nějakej ten skokánek, pak třeba nějakou skluzavku. Lidi se baví, radují, vískají. Radost pohledět. Pak si třeba zakopu do kopce, trošku vydlabu díru, udělám si to pěkný a už jsem v bazénu za deset tisíc. Jejda. Ale lidí je plno, tak proč se s nimi neradovat. Radoval jsem se. Dokonce jsem měl některé scénáře pocit, že se mi vůbec nechce ze hry, a přitom jsem už měl všechno splněné.

Datadisk není jenom o tomto, také tu nabízí celou řadu nových atrakcí nebo krámků s potulným prodejem. Co Vám ale budu povídat, to nejlepší na tomto datadisku je právě stavba bazénů. Škoda, že ve scénářích vodní atrakce nevyužili dřív. Ze začátku jo, postupem času trošku ne a ke konci zase jo. Některé scénáře opět byly doslova zážitek. Třeba ty ostrovy s tím kostelem a hřbitovem na jednom ostrově. Hratelnost to hře nicméně prodloužilo, krásně jsem si u ní odpočinul a musím se přiznat, že pokud se ke hře někdy vrátím, určitě to bude k tomuto datadisku, který má lepší momenty, než samotný originál.

Pro: Datadisk jako víno, který nabízí jednu, ale v podstatě absolutně zásadní novinku - stavbu krytých a nekrytých bazénů.

Proti: Ve scénáři to ale nevyužívá úplně na sto procent a tak si vše musíte dělat po svém. Nové atrakce nebo krámky jsou sice fajn, ale ve hře jsou spíše doplňkem.

+13

RollerCoaster Tycoon 3

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 75
"Kdo si hraje, nezlobí." - říkali, když jsem byl malý a chtěli mít ode mě pokoj. Dneska skoro, řekl bych, platí pořekadlo - "Kdo si hraje, přežije.", protože dnešní doba zavřených krajů, okresů a obcí vybízí snad, a jen, buď k protestnímu shlukování přeživších u kontejnerů s tříděným odpadem nebo ke srůstání s židlí u počítače a hraní her, které obecně nemohli zažít větší žně, než za poslední rok. Všimněte si. Za poslední rok na hry nejen nikdo nenadává, navíc Vám ale ani nevyčítají, že jste zarostlý jak Ezop a vůbec nevylézáte ven. Ano, mohl bych tvrdit, že mi to nikdo neříká, protože už jsem pár měsíců doma sám, ale to bych pak nemohl nainstalovat tycoon s tycoonů nejtycoonovější a oddat se hraní na několik dalších hodin mého života, protože bych na to prostě a jednoduše neměl čas.

RollerCoaster Tycoon je značka, kterou v mé neblahé paměti opěvuji, co jsem jí poprvé držel v ruce jako svatý grál na vypáleném CD na základním škole s tím, že toto žezlo koluje třída po třídě a jestli na něm udělám byť jeden škrábanec, dostanu krutě po držce. Po držce jsem naštěstí nedostal, ale už od dob Theme Park mě bavilo stavět zábavní parky a užívat si radost druhých, byť postaviček, které jsou složené jen z jedniček a nul, takže jsem rozbití držky prostě risknul a první (a později i druhý) díl doma pařil jak zběsilej. Trvalo tedy dlouhých sedmnáct let, než jsem se k této značce opět vrátil a vrátil jsem se k ní především proto, protože jsem chtěl splnit výzvu pro rok 2021 na této databázi a pořádně si zapařit i s nějakým tím datadiskem. Takže databáze - díky - a jak jsem si toto hraní vůbec užil?

Užil, co Vám budu povídat. Největší sranda je asi s ovládáním. Nevím, jestli jsem už zapomněl na to, jak komplexní některé tycoony umí být, ale tady jsem teda měl co dělat, abych se ze začátku zorientoval. Měl jsem nutkání zapnout tutorial, ale říkal jsem si, že nejsem žádný máslo, a že to dám určitě bez něj. Dal jsem, ale chvíli to trvalo. Jako u každého tycoonu, tak i tady si musíte zvyknout na určitá pravidla. A je pravda, že v rámci ovládání jsem chvíli zmatkoval, než jsem si na to zvyknul. Komplexnost jsem pak opravdu pocítil v momentě, když jsem si vymýšlel svojí vlastní reklamní kampaň do národních novin a doufal, že na ty kupony 1+1 jízda zdarma se urve co nejvíc lidí z okolí.

Největší srandu ale shledávám ve stavbě samotných horských drah. Ze začátku mi to moc nešlo, musel jsem přijít na to, jaký volit úhel při stoupání a následně i při klesání, aby mi tam nějaká ta postavička nevylítla ze zatáčky, což naštěstí i nevylítla. Překvapilo mě, že jsem se tady třeba nesetkal s tím, že by mi někdo spadnul z nějaké dráhy, zařval a umřel, popřípadě že by se někde nějaké vláčky srazily a začalo to na dráze bouchat. Mám pocit, že v předchozích dílech se to dělo, dokonce mám doteď v hlavě i ten zvuk toho padajícího panáčka z asi sta metrů a následnou informaci o smrti. Tady se to neděje nebo jsem se s tím nesetkal. Asi hře chtěli trošku zvolnit rating a omezit násilí na nula. Dobře, no, chápu. Proč bych měl stavět horskou dráhu a strachovat se, že mi na ní někdo chcípne? To se spíš stalo, že vláček do prvního stoupání (byť brutálně strmého) vůbec nevyjel a já celé desetiminutové budování házel vzteky do koše.

Hra jako taková nabízí volné hraní, ale i kampaň. Kampaň mě docela bavila, protože v osmnácti mapách se setkáte s různými úkoly, které se sice pořád opakují, ale prostředí je ve většině případů vždy něčím originální. Ke konci jsem třeba dělal zábavní park tuším i na Marsu, což je sice abstraktní sranda, ale prostředí je to opět jedinečné a tak se s ním musí pracovat. Zajímavější kousky byly třeba ty ostrovy nebo celkově vodní mapy. Tam se teda zatraceně vyřádíte. A když už ten park do nějaké podoby postavíte, tak se třeba dalších deset minut kocháte na jednotlivé panďuláky, potutelně se usmíváte a máte dobrý pocit z toho, že se Vám něco povedlo. Ten pocit je prostě k nezaplacení.

Takže musím říct, že třetí díl na řadu hodin splnil to, co si předsevzal. Sice je to už hra stará jak Metuzalém , ale musím říct, že Complete edice na Windows 10 šlape poměrně dobře. Hra mi párkrát spadla, ale není to nic závratného, kvůli čemu bych musel trhat vztekem knoflíky u peřiny. Nedokážu porovnat, jak moc rozdílná je hra od předchozích dílů, ale předpokládám, že výraznější je grafika, atrakce, tak i možnost stavět si celou řadu atrakcí sám včetně oněch horských drah. Tam se teprve projevuje hračička každého z nás a právě tam přichází ta pravá sranda, nejnáročnější činnost a celkově ta největší devíza samotné hry.

Pro: Vzorový simulátor stavby zábavního parku, kterému prakticky nelze nic vytknout. Pěkná grafika, hezké prostředí, opravdu rozsáhlá komplexnost, nápaditá kampaň...

Proti: ...ale trošku jí chybí absence smrti, která v předchozích dílech nechyběla a tak nějak hráče dokopala k lepším výkonům. Také obtížnost je obecně nižší, hudba nevýraznější.

+15

Blood will be Spilled

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 60
Blood will be Spilled bych nazval vzorovou hrou s promarněným potenciálem. Nápad je skvělý a zatraceně zábavný, ale hratelnost Vám totálně zazdí chyby ve hře (zdravím kluky ze Cyberpunku). Tak moc, že se to převede až do nechutenství. Ale to jen tak na začátek...koukneme na to podrobněji.

Poslední díl časopisu Score mi představil plnou hru této hry. Přiznám se, že jinak bych o ní vůbec netušil a už vůbec bych netušil, že jí má na svědomí slovenské studio. Klobouk dolů pánové, protože nápadem jste mě nadchli hned od začátku. Hra se totiž odehrává v klasickém westernovém prostředí, jen postavy tu nejsou lidé, ale hmyz. Dokonce i Vy, coby hráč, hrajete za komára a když potřebujete, tak v nějakém souboji třeba sem tam někomu vysajete trošku té krve. Co je ale na hře tak zajímavé?

Na první pohled hra totiž vypadá jako klasická plošinovka, hodně hezky ručně kreslená plošinovka, která už od prvního momentu opravdu vypadá dobře a také se hraje docela dobře. Když se ale dostanete po sérii seskoků z různých skokanských můstků k prvnímu tahovému souboji, letmo se zarazíte. Nevím, jak ostatní, ale já se s takovým nápadem nesetkal a jelikož mám tahové souboje rád, vysloveně jsem to ocenil. Tahové souboje jsou tu zábavné, postupem ve hře se vyvíjí, objevují se noví bossové, nové možnosti, jak někoho sejmout. Vyvíjí se to dobře. Jenže i souboje jsou vlastně zásadním kamenem úrazu.

Tahové souboje totiž obsahují bugy. Dost kousavé bugy, které ze začátku serou, aby postupně úplně znechutili hru. To, že se mi stalo, že se mi během tahu protivníka protivník sekne a nepomůže nic jiného, než kombinace tlačítek Alt + F4, jsem tak nějak přijal a říkal si, že to je něco, co ještě kousnu. Přeci jen ukládání je na každém rohu, tak proč ne. Jenže když se mě po jednom znovu načtení checkpointu stalo, že jsem se ocitl na začátku kola, jímal mě trošku vztek. Přitom ze začátku jsem byl ještě smířlivý a říkal si, že to je asi náhoda, ale když se Vám to stane ve druhé polovině hry, kde za sebou máte pár tuhých soubojů v rámci celé hodiny a před Vámi je boss, který Vás na první dobrou sejme, vy si načtete checkpoint a objevíte se na začátku mise, věřte, že v tu chvíli byste nejradši rozkousali klávesnici vztekem. Ten pocit je k nezaplacení a bohužel kazí celý dojem ze hry.

Přitom příběh je fajnově zábavný, odkazující na klasické westerny svojí doby. Dokonce si tvůrci dali tolik práce i s dabingem, který je vysloveně podařený a co jsem tak pročítal, tak nabízí i dabéry, kteří pracovali na světových titulech. Vše je pak završené skvělým nápadem kombinace poměrně jednoduché plošinovky a dost zábavných tahových soubojů, aby Vám to nakonec zkazily bugy. Škoda, zatracená škoda. Navíc, když hru dohrajete a uvědomíte si, že jste se nedočkali konce s pokračováním pravděpodobně v nedohlednu, otráví Vás to ještě mnohem více. 

Blood will be Spilled je jednoznačně zajímavou hrou. Stojí minimálně za zkoušku, protože je znát, že práce mnohých nepřišla vniveč. Je tu zábavný příběh, dobré texty, skvělý dabing, do prvního bugu regulérní nadšení z konceptu...ale pak už je to jenom o sebemrskačství, tryzně a přemlouvání se k úctyhodným výkonům, abyste hru dohráli do konce, kde Vás hra ještě ocení tím, že příběh nijak neuzavře. Ale třeba se pokračování dočkáme, přiznám se, že bych do něj okamžitě šel.

Pro: Zábavný mix hopsačky s tahovými souboji se zábavným námětem, krásnou ručně kreslenou grafikou, dobrou hudbou...

Proti: ...ale zábavné je vše jen do momentu, kdy Vás navštíví první Mr. Bug. Pak už jde celé nadšení do kopru a s tím i celá hra...

+10

Alien: Isolation

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 85
Už jsem si zvykl na to, že si plno věcí neusnadňuju a dělám je prostě tak, jak mě napadnou. To, že je to v dnešní době smutné, covid se honí všude po světě, po Vašich rodinách, mezi námi, v krámě a bůhví kde ještě, a člověk cítí zmar a deprese už jenom z doby, ve které žije, neznamená, že se musíte stresovat ještě u počítače. Řekl by kdekdo. Smutnější ale je, že já jsem poslední měsíc utíkal za odpočinkem k počítači a hrál u něj Alien: Isolation, po kterém mi, ti co hráli jistě potvrdí, bylo ještě hůř. 

Poslední měsíc jsem tedy žil v režimu. Vylezl jsem z domu - stres. Zalezl jsem domů, pustil počítač - stres. Navíc s potřebou si něco dokazovat a pokoušet se o suchý březen jsem si vlastně uvědomil, že jsem to možná trošku přehnal. Příští hra bude muset být o kočičkách, o obrovském množství kočiček, které budu virtuálně hladit, nebo se z toho regulérně poseru.

Jestli Vám to tedy ještě doteď nedošlo, tak Alien: Isolation je asi nejděsivější hra, kterou jsem kdy hrál. A ne, nemluví ze mě nostalgie ani prvotní pocity, mluví ze mě fakt, že u žádné hry jsem se dlouhodobě nikdy nebál, jako u téhle. A že jsem se už u pár her bál. The Suffering, Alone in the Dark, Penumbra, Alan Wake, Silent Hill...to mě tak napadá z fleku. Žádná ale nebyla tak zasraně dlouhá a neměla tak hnusně kousavou atmosféru díky prostředí vesmírné lodi Nostromo, jako právě Alien: Isolation.

Co si budeme, námět je prostě pecka. Ridley Scott Vetřelce dobře vymyslel a Giger ho geniálně nakreslil. Jeho sny bych teda sakra nechtěl mít, stačí, že hraju hry, kde se jeho sny zvěčňují a mě je z toho do breku. Prostředí lodi mi totiž v jistých momentech připomnělo dva adventurní kousky Dark Seed, kde bych prostředí označil minimálně jako znepokojivé a následně jako totálně k posrání. Co naplat, námět je jasnej, to, že nemám nervy na to, abych poslouchal zvukové záznamy lodní posádky, nebo si pročítal různé deníkové záznamy, abych se jako dozvěděl víc, co se na Nostrolomo dělo, to je prostě fakt. Musel jsem se tedy po příběhové stránce spokojit alespoň s tím, že jsem na lodi, na které je vetřelec, všude je tma, sem tam blikne světlo, v některých místech se skrývá pár šílenců s puškou, kterým už z toho šílenství jeblo, šramot ve všech záhybech lodi, včetně vzduchové šachty....a když už máte pocit, že to nemůže být horší, tak Vás hra po asi dvaceti hodinách běsnění vpraví do hnízda vetřelce a Vy už jako nevíte, co se sebou dál...protože Vám pod nohama běhají malý miminka a to je snad ještě horší, než když po lodi chodí velká zrůda.

Abych ale také řekl něco o samotné hře. Jednak mě fascinovalo, že na to, jak je graficky vymazlená, mi na mém obstarožním notebooku poměrně obstojně šlapala. Navíc šlapala a já měl možnost kochat se i s grafikou. To je pro mě věc nevídaná a ten 3D pohled jsem si prostě užíval. Místy možná víc, než bych chtěl. Atmosféra ale neskutečná a když musíte sejvovat, máte co dělat, abyste se stresem neposrali. Save totiž probíhá jen na předem stanovených místech zadáním identifikační karty do takového přístroje, kde autorizace trvá asi tři vteřiny a během tří vteřin na Vás může skočit šmejd z vesmíru a Vy se poserete podruhý. Nejen strachem, ale i vztekem, že celou tu jednu cestu přes půl lodi musíte absolvovat znova. Nicméně vetřelec na Vás nemusí skočit jenom u sejvu, on si Vás může vyčuchat i když jste schovaný ve skříni a klepete v ní nejen kosu, ale i poslední záchvěv života před infarktem. Také to má moc rád v momentě, kdy si pročítáte lodní záznamy a tak jsem si je ve druhé polovině pročítat prostě přestal. Hra ale nabízí celou řadu nádherných momentů a to jak v rámci intermezza na planetě, která jak kdyby z oka vypadla z filmu Prometheus, tak ke konci hry ve vesmíru, když si to korzujete po povrchu vesmírné lodi a snažíte se z ní dostat pryč. 

Vetřelec je prostě pojem a tato hra mu nadobro potvrdila své místo i v průmyslu herním. Nejen, že to je jedna z nejlepších 3D stealth akcí, kterou jsem kdy hrál, také se jedná o pro mě nejděsivější zážitek za hodně dlouhou dobu. Tak strašidelný, že jsem o hře před kamarády musel neustále mluvit, chválit ji, být jí fascinován. Po práci jsem se pokaždé těšil, jak jí zapnu, ale hned, jak jsem jí zapnul, už jsem přemýšlel, kdy jí zase vypnu. Musím ale říct, že to na můj poměr trošku přetáhla s délkou. Hrál jsem jí dobrých 25 hodin a během té doby jsem plnil úkoly srovnatelné s devadesátkovými akcemi typu Doom nebo Heretic. Dojdi sem, otevři tohle, zavři tamto, získej klíč tady a támhle. A podobné úkoly ke konci docela dost otráví. Pořád to ale drží neskutečně pěkně nasnímaný interiér vesmírné lodi, který vypadá úchvatně i po těch 25ti hodinách...a taky fakt, že hraní a ingame videa se tu místy prolínají v jedno, takže se tu občas setkáte s momenty, na které nikdy nebudete chtít zapomenout. A nemluvím jen o tom, když ukládáte hru a během ukládání se podíváte doleva, kde nic není, tak se pro klid duše podíváte ještě doprava, kde na Vás pokukuje asi třímetrovej milovník lidského pachu a asi o půl setiny sekundy na to, kdy Váš mozek pochopí, že jste mrtví, na Vás skočí, a Vy si uvědomíte, že tik v oku není z nedostatku hořčíku, ale z faktu, že Vaše nervy zrovna poznaly středověk.

Pro: Atmosféra se opírá o skvělý námět, zároveň se v krásném grafickém zpracování odehrávají nezapomenutelné momenty a když už jsme u znepokojivé hudby, tak i ta je důsledkem toho, že Alien: Isolation je nejděsivějším zážitkem za hodně dlouhou dobu.

Proti: K dokonalosti mi vadila, na můj vkus, přepálená délka, která těží absolutně z atmosféry, ale to, co ve hře máte dělat se prolíná stále dokola a ke konci začne decentně nudit.

+24

Heroes of Might & Magic III: HD Edition

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 60
Když mi přítelkyně odjela na dlouhodobější pracovní stáž, přemýšlel jsem, čím bych si mohl zaplácnout čas, který je ve většině minut zaplněn čekáním na Godota, až se vrátí a vše zase bude tak, jak má být. Vlastně jsem nemusel ani přemýšlet, volba padla na HD verzi HoMaMu trojky, na kterou jsem pokukoval už delší dobu, ale bylo mi jasné, že jakmile jí zapnu, nebude to hraní na pár hodin, jako spíš na pár dnů až týdnů. Hru jsem si tedy na Steamu dal do sledování a čekal na nějakou vhodnou chvíli (rozuměj - až bude hra v takový slevě, že bude skoro zadarmo). Nakonec moje čekání přetnul o Vánocích e-mail, ve kterém mi kamarád píše, že aby mi udělal radost, posílá mi kód na hru...no a tak začala moje melancholická vzpomínací epopej.

Věřím, že už od prvního odstavce je patrné, že jsem fanoušek této hry. Především teda třetího dílu a hlavně té Complete edice, kterou tenkrát nějakého génia napadlo narvat do Game4U a táta mi ji tenkrát s obrovským očekáváním jedno sobotní dopoledne přivezl, když přijel z práce. Od toho momentu se u nás scházela na střídačku skoro celá třída a všichni jsme mastili jednu mapu vedle druhé na jednom počítači. Prakticky až do zblbnutí. Tušil jsem tedy, že návrat HD verze bude v podobném duchu. Tedy dokud jsem nezjistil, že tady nemá ani šedesát procent. V tu chvíli jsem se trošku zarazil...

Hru jsem tedy spustil, neznajíc názorů, ni recenzí, ni soudobých komentářů....samozřejmě, prvotní nadšení, kde melancholie převládala nad funkčností neznalo hranic. Povědomá hudba, povědomé obrázky, momenty, u kterých se mi nesčetněkrát zalesklo oko pod závojem slzy. Započal jsem první kampaň a oddával se líbezným vůním povánočních svátků s příměsí vánoční purpury. Po mnoha hodinách neustálého překlikávání tlačítka F2 s tím, že to snad není možný, jak ta hra vypadala a jak je upravená dnešní HD verze, kde bych byl stoprocentně přesvědčený, že původní hra vypadala přesně tak, jako dnešní HD verze, jsem usoudil, že na tlačítko F2 už klikat nebudu a budu si užívat hru tak, jak je. Tedy v HD...když tomu tak říkají.

Užíval si hraní, užíval si melodické líbeznosti v podobě vymazleného soundtracku, který se mi nesčetněkrát zdával i ve snech, abych ho následně sem tam slyšel i v různých pořadech, filmech, seriálech a snad mám pocit, že i v Ulici už jsem pár tónů zaslechl, když tu náhle pád hry. Nu, asi náhoda. Po pár hodinách další pád hry. Pronesl jsem "kurva, to si to ten pád nemohla hra nechat na moment těsně po autosejvu a ne uprostřed tvrdé řežby se zelenými draky?" Ne, nemohla. Pádů bylo v nadcházející době hned několik. Abych byl dostatečně akurátní, ale zároveň ne nebetyčně sprostý, musím konstatovat, že mě to docela nasralo. To si ti, co předělávali původní hru nedokázali pohlídat, aby to nepadalo?

Navíc, a to mi dlouho nedocházelo, jsem začal přemýšlet nad tím, že tohle je vlastně HD verze úplně té původní hry. Kde jsou jako ty dva datadisky? Začal jsem tedy pročítat komentáře, názory a recenze a začal se postupně vztekat. Z nostalgie a žití ze vzpomínek jsem si uvědomil, že vlastně hraju první verzi hry Heroes of Might and Magic III. Ne tu complete edici, jejichž kompaktní nosiče jsem tak líbezně otíral kapesníčkem, aby ani smítko nedopadlo na relikvii dětství. Pročítal jsem recenze a zjišťoval, že tady práci někdo zatraceně zfušoval.

Nakonec jsem tedy uznale pokýval, ano, tady těch 58 procent má opodstatnění a s tlakem na srdci jsem umístil svojí šedesátkovou číslovku. Nehodnotím ale hru jako takovou, jako spíš to, co tu od originálu bylo upraveno. To, že hra nedisponuje datadisky, to mi přijde jako herní vražda...

Pro: Hra, která Vám melancholicky břinkne o Vaši dušičku herního pařana,

Proti: ale která se zasekla na začátku předělávání a nedisponuje celou řadou vychytávek, se kterými přišla Complete edice, včetně dvou dalších datadisků, národů, map...

+26

Stranger Things 3: The Game

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 80
Mám pocit, že z historického hlediska logika věci, kdy se někdo rozhodne zfilmovat počítačovou hru zaručuje stejnou kvalitu, jako když se někdo rozhodne film nebo seriál převést do herního prostředí. Jakým ale pro mě bylo překvapením, když můj jeden z nejoblíbenějších seriálů současnosti převedlo studio, které na mě dle názvu nepůsobí důvěryhodným dojmem, do více než zábavného formátu. Ba co víc, do zábavného natolik, že u něj zkejsnu na více jak na deset hodin a dokonce mi bude líto, že hra jako taková končí.

Stranger Things 3: The Game je nápad jak víno už jenom tím, čím je. Arkádovou adventurou s 16ti bitovou grafikou, která odkazuje na herní 90. léta, čímž podporuje nostalgii stejnou, jakou nabízí i samotný seriál Stranger Things. Ten se na nostalgii v podstatě udělal a tvůrci se rozhodli pokračovat v zajetém duchu, čímž si na sebe vydělali a já tu na ně s dnešním komentářem budu pět ódy - a s radostí.

S prvními minutami se totiž rozjíždí nádherně nakreslený svět, zábavný, originální, s celou řadou odkazů na seriál a s příběhem, který, řekl bych, nepřináší nic nového, ale za to poměrně vzorově převypráví příběh Stranger Things tak, jak ho známe ze seriálu. A víte co? Vůbec to nevadí. Prodíráte se zástupem nepřátel, procházíte jednou kapitolou za druhou (celkem jich je osm) a baví Vás nejenom postupovat příběhem, ale plnit i vedlejší mise, prostě se tak ploužit okolím a tak nějak se sem tam s někým pobavit, popřípadě někomu něco někde zařídit nebo sem tam někoho někde zachránit. Nezískáváte tu ani zkušenosti, které v jiných hrách tvoří hratelnost hry, Vy tu pro změnu získáváte předměty a z nich pak dále můžete kraftovat kousky, které Vám v nějakém souboji s nějakým bosem můžou zatraceně pomoci.

Souboje s bossy je celkově kapitola sama pro sebe. Jak já jsem se u nich navztekal. Vyvolával jsem tu u počítače démony, klel a zaříkával kohokoliv, kdo mě za poslední půlrok naštval. Zajímavé ale je, že i přes úskalí a vztekání jsem se k hraní pořád vracel. Vracel proto, že mě boje s bossy dost bavily. A čím déle hrajete, tím můžete počítat s tím, že obtížnost se bude zatraceně zvyšovat. Jelikož ale postupně získáváte do party čím dál tím víc postaviček s novými vlastnostmi, každý z bojů je nový a jedinečný.

Stranger Things 3: The Game je pro mě hříčkou, u které bych vůbec nepředpokládal, že se u ní tak pobavím. Super příběh a perfektní hudba se převzala ze seriálu a vložila se do nostalgického 16ti bitového hávu, který ten, kdo na podobné hry tíhne, bude milovat. Já si jej užil a nenapadlo by mě, že u hry dokážu zkejnoust i déle jak deset hodin.
+9

Alekhine's Gun

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 70
Už v minulosti jsem měl jisté chutě na značku Death to Spies, ale při každém spuštění jsem nějak okamžitě ztratil chuť. Nebyl jsem schopný to popsat, ale pojímal mě pocit, že to bude takové béčko, až jsem to raději vzdal. Když jsem tedy v časopise Score objevil plnou hru třetího dílu, který se takticky jmenuje Alekhine´s Gun a nadpis Death To Spies 3 je spíše v pozadí, aby nerušil, říkal jsem si, že to do třetice zkusím a třeba se zadaří. A ono se opravdu zadařilo...Alekhine´s Gun totiž není vůbec špatná hra.

Ano, je to jednoznačná variace na Hitmana, ale je třeba dodat, že variace je to zábavná. Navíc, když jsem pročítal jak obtížně hra vyšla na světlo světa, tak si skoro říkám, jaká je škoda, že je tak zapadlá a zde ji dosud ohodnotilo slabých sedm hráčů. Svým obsahem si to totiž určitě nezaslouží. Od příběhu počínaje, po herní mechanismy konče.

Už z podstaty hry musím říct, že mě bavil příběh tajného agenta Semjona Strogova, produktu Studené války. Hra ale neponechává nic náhodě a v rámci 11ti misí nám příběh Semjona představí už od druhé světové války, až po období, kdy to JFK dostal od druhého střelce skrytého zpoza travnatého vršku...ostatně jak by dodali hoši z Červeného trpaslíka.

Sympatické jsou na hře mapy, ve kterých se jednotlivé mise odehrávají. Je vidět, že tvůrci si s nimi dali práci a tak je tu co mise, to originál. Jednou se proháníte evropským hradem během druhé světové války, podruhé navštěvujete mafiány 50. let ve vyhlášených amerických klubech, abyste se příběhem probojovali k motorkářskému gangu let šedesátých. Každá z misí je navíc originální svým prostředím, ale i postupem, s jakým můžete plnit cíle. Plnit je totiž můžete jednoduše (stealth modem), ale i složitě (psychopatickou střelbou do všeho živého). Navíc sem tam si v rámci miniher zasoutěžíte i s paklíči, až budete chtít otevřít zamčené dveře nebo nedej bože sejfy.

Ano, uznávám, že hra se Hitmanovi podobá více než zřejmě, ale i přesto jsem si jí užíval. Bavilo mě plnit mise, bavilo mě procházet příběhem. Navíc mi na mém zánovním (osmiletém) notebooku všechno šlapalo úplně v pohodě a i grafika byla (na můj vkus) pěkná. Co vám tedy budu povídat, já si hru na úkor světovým recenzím užil a zahrál si jí s výslovnou chutí. S takovou chutí, až mi bylo líto, že je na stealth akci poměrně krátká. Na druhou stranu...asi můžeme být rádi, že je za těchto okolností na světě. Ostudu žánru ale jistě nedělá.

Pro: Zábavná stealth akce se správně špionským příběhem, který Vás provede kulisami druhé světové války, přes mafiány, drogové kartely a motorkářské gangy až ke KGB a CIA.

Proti: Někdo by ale mohl konstatovat, že Alekhine´s Gun je béčkový Hitman. A víte co? Je, ale bavil mě, tak co...

+15

Lovecraft's Untold Stories

malarkeymalarkey
  • PC 40
Dlouho se mi nestalo, abych něco nedohrál. Většinou jsem se překonal, s úctou ke hře, a hru přes její omezený hrací čas přeci jen dohrál. Zde to ale prostě nešlo. Přitom už název hry nabízí pěkný herní zážitek…

Když jsem v časopisu Score viděl plnou hru s názvem začínajícím příjmením otce hororu, nemohl jsem se víc natěšit. Rogue-like prvky, hororový nádech, hutná atmosféra, pěkná 16ti bitová grafika. To všechno hra na první pohled nabízela. Navíc recenze různě po světě spíše pěkné, než průměrné. Zde pro změnu jedno jediné hodnocení, pro změnu podprůměrné a v rámci jednoho hodnocení dost neříkající. Nenechal jsem se odradit, hru nainstaloval a spustil.

Ihned z kraje hry jsem zjistil, že hra se skládá ze čtyř různých příběhů, které si postupně otevíráte. Nejdříve detektiv, pak profesor, zlodějka a nakonec ghoul. Jako detektiv jsem okamžitě pochopil, že hra mě provází klasickými lovecraftovými světy. Tajuplný viktoriánský dům, hřbitov, zapomenuté přístavní městečko…Navíc při každé smrti se mapa měnila a tak jste tu mohli neustále objevovat něco nového. První momenty ale byly jasné – pěkná 16ti bitová grafika a rozporuplná hratelnost. Hra totiž s kamerou z vrchu poměrně jednoznačně určuje, že Vaše jediná deviza bude nekonečná střelba z upilované brokovnice, úhyby nekonečnému proudu zrůd a sbírání lékárniček, které jediné Vás udrží při životě. Příběh mi tu přijde jaksi naroubován a úplně zbytečný. A to i přesto, že hra tu podporuje atmosféru popisem a dialogy jsou spíše jaksi navíc.

Procházel jsem mapami a postupně zjišťoval, že tato hra není takovou tou intuitivní klasikou, kde ovládání je poměrně jednoduchou, ale zábavnou formou. Naopak. To, co tady nasbíráte – jak peníze, tak informace – následně v nějakém mezi prostoru směňujete za zboží, které Vám nejenom výrazně pomáhá, ale zároveň hru neuvěřitelně usnadňuje. A věřte, že přijít na to, jak si pomoci, chvíli potrvá. Přitom je to úplně zbytečná mezi vsuvka, která nejenom, že nebaví, ale navíc je nepřehledná a zatraceně zbytečná. I když…zbytečná…já jsem třeba jakýsi obchůdek se zbožím ignoroval a ve třetí mapě jsem měl už sakra co se sebou dělat, abych to pod náporem šmejdů nejen z vesmíru vůbec ustál.

Hratelnost hry je ve výsledku závislá především na nekonečném kosení nepřátel. Sem tam něco objevíte, co Vám třeba bude mít tendenci vysvětlovat příběh, ale v kontextu s děním ve hře je Vám to úplně putna. Je mi jasné, že plno stříleček nepotřebuje příběh k tomu, aby bavila, ale tady se ta 16ti bitová grafika, která by za jiných okolností v nějaké stylové adventuře povedla, neskutečně opakuje. Opakuje i když dohrajete příběh za detektiva a pustíte si jej za profesora. Ten sice vytasí pulsní zbraň, kosí nepřátele kadencí motorového křečka startujícím svojí šichtu v jediné zábavě v kleci – v kolu, ale co Vám je to platné, když se opakují mapy a sem tam tvůrci přidají něco nového, jako je třeba poušť nebo deštný prales, ale do konceptu se Vám to jaksi již nehodí. Zhodnotil bych to asi tak, že na to, co hra všechno obsahuje, je opravdu až zbytečně dlouhá.

Ale je možné, že ze mě mluví jen zaujatost. Po několika hodinách hraní a dohraných dvou kampaních jsem nicméně usoudil, že tady to postrádá smysl. U hry se nebavím, příběh mě nebaví ani číst, zvuky jsou zbytečné. Jediná pěkná je tu opravdu grafika, jak kdybyste se vrátili do 90. let, ale to je ve výsledku všechno. Tady jsem déle prostě vydržet nedokázal. A to i přesto, že hra se opírá o námět tak tajuplný, jak jen horor může být.
+11

Night in the Woods

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 80
Musím říct, že tyto moderní kombinace plošinovky s adventurou se mi pozdávají. Před lety mě oslnil Oxenfree a dnes to pro změnu zvládl Night in the Woods. Co je nicméně na této hře tak zajímavé?

Úvod hry začal jasně. Zhostíte se role kočičky Mae, která se vrací po nezdařilém pokusu na vysoké škole zpátky domů, do amerického zapadákova. Setkává se s rodiči, s kamarády, se kterými prožila dětství. No a i když animace a americké maloměsto vypadá poměrně dětsky, okamžitě zjistíte, že zdání jednoznačně klame. Dětské tu není zhola nic. Naopak, Night in the Woods totiž nabízí příběh zvířátek, majících lidskou podobu jako ve Farmě zvířat, které se v americkém maloměstě zasekli a převládá u nich strach, zmar a deprese. To všechno hlavně z toho, že se zasekli v zemi nikoho, v oblasti, která nikoho nezajímá, v prostředí, kde se nic neděje a setkání s přáteli je stále stejně...stejné. No a Mae, které se v duši zlomily všechny naděje, které ve svůj život měla, se do tohoto prostředí vrací a melancholicky se po letech s kamarády, kteří se nijak výrazně neposunuli, setkává. Navíc, když se poprvé sejdou v tamní hospodě, tak cestou domů na cestě potkají utrženou ruku, což s nimi hne, a tak se vlastně rozjíždí příběh této hry.

Zajímavé na této hře je především to, že skrývá celou řadu originálních nápadů. Když pominu pěkné grafické zpracování, tak se musím přiznat, že městečko docela pěkně žije. Postavičky se v něm pohybují, dá se s nimi celkem pravidelně povídat. Navíc se tu děj odehrává den po dni, takže s Mae standardně chodíte spát, sem tam si zahrajete plošinovku v nějakých jejích nočních můrách, a zároveň víte, že každý další den bude jiný. A to i přesto, že se odehrává ve stejném městě, na stejných místech. To ale výčet nápadů nekončí, tou největší devizou jsou určitě minihry, kterých není pomálu a příjemně tak přidávají na hratelnosti.

Minihry, bych řekl, jsou dokonce zásadním prvkem hratelnosti této adventury. Mae je jednak baskytaristka, její parta je i kapelou, a tak pravidelně chodíte na zkoušky, kde si brnkáte rytmy po vzoru Guitar Hero (mimochodem hra disponuje nápaditým a zábavným soundtrackem). Mae také vlastní počítač a v něm si máte možnost pro změnu zahrát další hříčku. A takových hříček je tu překvapivě víc.

Ke hře neodmyslitelně patří i dialogy. Jelikož celá hra simuluje život Mae, představuje emoce její, jejich přátel a rodičů, včetně existenciálních diskuzí, tak chci podotknout, že na tom všem mají vliv právě samotné dialogy. Tahle slangová angličtina tady je zatraceně děsná. Jak kdyby ty dialogy psal nějakej bláznivej Texasan, kteří jsou obecně považováni za obyvatele státu s nejhorší a nejnespisovnější angličtinou v USA vůbec. Na druhou stranu ale právě to dodává na podkreslení emocí a i když jsem s tím měl problém, ve výsledku jsem to vlastně ocenil. Mae mi totiž díky tomu dokázala přirůst k srdci.

Night in the Woods je tedy přesně tou adventurou, která pracuje s emocemi každého z hráčů a po cirka 8-10 hodinách hraní Vám bude až smutno, že je konec. Na ten život v americkém maloměstě si totiž rádi zvyknete a docela rádi se k němu vracíte. Co naplat, ale i takové hry jako je tato, musí jednou skončit. Mae je zbloudilá duše, nedospělý teenager, který se vzteká na celý svět a Vy jste hráč, který se jí rozhodnete pomoci.

Komplet tříhodinový soundtrack ke hře, který se překvapivě dá celý poslouchat, složený hlavním vývojářem této hry - Alecem Holowkou.

Pro: Pěkný živý svět amerického maloměsta, do kterého se vrátí zbloudilá duše Mae. Zajímavá paralela lidských problémů ve zvířecích postavách. Navíc nad městečkem se rozpíná nevyřčená minulost. Slibný začátek, že?

Proti: Největším problémem jsem měl se slangovou angličtinou, s dialogy, se kterými byl boj se poprat. Závěr také mohl být nápaditější.

+22

Battlefield V

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 70
Každý v minulosti měl nějaké sparring partnery na hraní her. Jeden z těch mých byl zrovna bratranec, kterého jsem dlouhou dobu neviděl a když jsme se na Nový rok sešli, slíbili jsme si, že jak na nový, tak po celý a v následujících dnech si domluvili hraní. To víte, rodina, děti, práce...a pak Vám rok uteče, ani nevíte jak. Herní model celodenního (nutno dodat - několikadenního) hraní padl na Battlefield V s tím, že dáme jak singl, lokální multi, tak regulérní multi. Po mnoha a mnoha hodinách hraní v rámci několika prohraných dní a po mnohém počtu vypitých piv včetně i sudových piv, které jsme si nakoupili, abychom si hraní notně okořenili, jsem došel k přesvědčení, že se podívám i na názory ostatních. Ostatně Battlefield je legendární série, nepředpokládal jsem, že v povědomí hráčů by hra byla hodnocená průměrně. Ale ejhle...56 procent zde na Databázi her? Tomu jsem sakra nechtěl uvěřit.

Předem bych chtěl všem, kteří budou tento komentář číst, říct, že Battlefield V je cokoliv, co si pod samotným názvem představíte (nebo jste zažili již v minulosti) ale v případě tohoto dílu se jedná především o zábavný herní simulátor války. Nečekejte historické přesnosti, nejsou tu. Vůbec. Na druhou stranu Vás ale hra překvapí hratelností, a tou především. Je to, jako kdybyste čekali nový film Rolanda Emmericha nebo Michaela Baye. Režiséři by tomu udělali masivní letákovou reklamní kampaň, Vás by okamžitě přesvědčili, že jejich nejnovější film bude dozajista tím nejlepším, co udělali, ale po shlédnutí jste nakonec stejně jako pokaždé dospěli názoru, že zábava je to jediné, čím film disponuje. Nelogičnosti ať jdou stranou. No a stejný problém je i zde.

Navíc jsme hru začali hrát něco málo přes dva roky po premiéře, takže i dneska musím konstatovat, že bugů bylo docela dost pomálu. Nejhorší momenty jsou asi když se před Vámi zřítí letadlo. Čekáte výbuch jak hovado, protože jinak tady bouchá úplně všechno, a ono vlastně při dopadu na zem jenom tak spadne na zem a...nic. To jen tak na okraj, tak teď už také k samotné hře.

Single player je super záležitost. Jednak na něj nejsem u Battlefieldu zvyklý, protože tato série byla vždycky o tom připojit se na server, kde je minimálně 60 lidí a snažit se přežít, jelikož i když jsou mapy velké, pořád si Vás může kdokoliv najít a kulku Vám během pěti sekund na světě vpálit mezi oči, ani nemrknete. Nicméně tady jsem byl okamžitě mile překvapen. Prolog a Epilog moc komentovat nehodlám. Jsou to takové úvody a závěry, které chtějí přidat na epičnosti a docela jím to funguje. Vprostřed hra pak disponuje čtyřmi kampaněmi. V první hrajete za anglického vojáka v Africe, trošku hloupého vojáka, ale taková už mladická nerozvážnost holt je. Druhá kampaň se pak odehrává v Norsku, kde se převtělíte do mladičké Solveig, se kterou by nebylo marné si ani něco začít, navíc je to agentka jak se patří, a vlastně to ani neví. Do třetice pak další překvapení v podobě Francie podzimu roku 1944, kde se zhostíte role jednoho ze senegalských vojáků bojujících za nově nabytou vlast - Francii. Poslední kampaň Vás pak přivede do role německého velitele tanku Tiger, který svým zoufalstvím v hlavě začíná přemýšlet nad tím, kam to jeho vlast s existencí sobě vlastní až dotáhla. Ano, ve všech čtyřech případech je to hodně poplatné dnešní době. Nějak si nevybavuju (kromě No One Lives Forever), že bych hrál za ženskou hrdinku, jako zde bylo za Solveig. Navíc si ani nepamatuji, že bych v druhé světové válce zažil nějakého černošského hrdinu, jako zde byl Deme. Dobře, osobně mi to v posledních letech, především ve filmovém průmyslu, přijde zatraceně úsměvné, až k vzteku, jak do filmů násilně rvou feminismus a černochy, ale tady jsem si ke všem vytvořil takový vztah, že i když jsem s každou kampaní vydržel cirka hodinu a půl, chtělo se mi na konci doslova brečet. Členité mapy, nádherná grafika a model, ve kterém můžete zničit prakticky cokoliv, ve mně vyvolávalo neuvěřitelný herní zážitek, který jsem z druhé světové války dlouho neměl. Ano, co Vám budu povídat, single player se mi v případě této hry opravdu zamlouval, a to i přesto, že historicky přesné tu není skoro nic. Řekl bych, že ani ten příběh. Je to celé kryptofašistické (fanoušci Červeného trpaslíku jistě pochopí) až běda, ale na mě to prostě fungovalo. Navíc, co Vám budu povídat, Solveig byla super šťáva.

Druhá verze hry - a především ta verze hry pro kterou je hra samotná určená - tedy multiplayer, přišel okamžitě záhy po dohrání singlu. Neváhali jsme. Spustili lokální multiplayer a rozjeli hraní ve třech. Zábavné, asi 20-25ti minutové hry nás v týmu docela zabavily. Opět jsem se setkal s tím, že členitost map se mi zde pozdává. Navíc jsem byl nadšený i z grafického kabátku, ale to bude asi tím, že sám si na svém počítači zahraju maximálně nějaké indie tituly (kecám, dohrál jsem na něm i Kingdom Come v rozlišení 640x480 a navíc ve vokně :-D). Když jsme se ale nabažili lokálního multiplayeru, přišla řeč na klasickej multiplayer...a tam už to všechno odkazovalo na to, co dělá Battlefield Battlefieldem, ale i přesto to bylo trošku jiné.

Mapy se střídaly jak jídlo na stříbrném podnose během královské honorace. Navíc musím říct, že právě ony mapy byly místy neskutečně velké, nápadité, originální. Doslova si s nimi vyhráli a sympatické bylo i to, že tvůrci nezapomněli ani na Wake Island. Onen Wake Island, kterého jsme se tak nahráli v teď už prehistorickém Battlefield 1942. Překvapilo mě, jak tu tvůrci kašlou na jakoukoliv historickou přesnost, střílíte si tady s čímkoliv, jezdíte tu s kdečím. Je vlastně úplně jedno jestli jste oblečen jako Němec, Angličan nebo Japonec. Střílíte prostě s tím, s čím se Vám střílí nejlíp a hotovo, žádná věda. Vše se ale váže k zábavě a ta je tu také více než solidní. Sice se občas stane, že Vás někdo sejme tak, že jste přesvědčen, že bez cheatů tohle nemohl dát nebo že se občas zřítí letadlo (ano opakuji to z komentáře výše, protože tuhle vlastnost je dobré připomínat hře neustále) před Vámi a vy v návalu předešlých nekonečných výbuchů čekáte smrt a ono se vlastně nestane nic. Vůbec nic. Ale co si budeme, v tu chvíli už jsem byl těžce nad věcí a přijal, že je to tady o čisté a nekonfliktní zábavě. A ta tu naštěstí dokáže zafungovat poměrně obstojně, když už nic jiného. Ostatně jako v jakémkoliv jiném díle ze série. Jen se tu navíc nesmí bádat, hloubat a přemýšlet nad samotnou myšlenkou hry...a prostě začít a skončit u zábavy.

Musím konstatovat, že ač jsem zahrál snad skoro všechny tituly ze série Battlefieldů kromě Battlefield 1, tak ani tento titul nestojí nikde v koutě v povzdálí, ale hrdě se může tyčit v popředí toho nejlepšího, co dnešní multiplayer nabízí. Je to zábava, je to odpočinek, je to série bojů, kde se na jedné mapě objeví extrémní množství hráčů, což, řekl bych, hraničí i s rekordním počtem na úkor jakékoliv multiplayerové akce. Jelikož ale máme rok 2021 a takový zrovna můj oblíbený Battlefield 2142 je již dávno za zenitem, tak musím konstatovat, že se jedná o solidní záležitost, která je přesně jako vzorovej letní blockbuster v kině - musíte se na něj správně nažhavit (třeba zrovna se žlázou jako je zde Solveig) a pak Vás bude bavit i ta nelogičnost.

A jeden hudební skvost na závěr.

Pro: Pokračování tradice série Battlefield, která nezklamala - akcí, efekty, hudbou, zvuky, atmosférou, velkými mapami,

Proti: ale kterou musíte přijmout jako jeden velký herní blockbuster. Navíc tady ta druhá světová je asi největší herní fikcí, kterou jsem kdy viděl. Ve všech ohledech.

+11 +13 −2

Abducted: 10 Minutes!!!

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 50
Doporučení od kamaráda M.a.t.t.a, splnění jednoho z bodu Herní výzvy pro rok 2021 a skutečnost, že tato pidi adventura je vytvořena v engínu AGS, ve mně vyvolalo pocit, že bych touto hrou mohl spláchnout víc much jednou ranou. Nic ale není tak jednoduché jak se zdá a ne každá adventura z AGS prostředí je tak krásná, jako ty nejlepší, které jsem v té době hrál.

Abducted: 10 Minutes!!! je pidi kousek. Doslova. Jste policajtem a Vaší náplní práce v tu chvíli je vysedávání u televize, cpaní se koblihami a pozorování zpráv. Jenže náhle se ve zprávách objeví v přímém přenosu přenos únosců z jednoho čínžáku, který je cíleně směřován přímo Vám. Únosci totiž drží v zajetí Vaší dceru, vypráví Vám srdceryvný příběh, jak jste nějakýho Abdulaha (odkaz na Mohamedány věcný a stále zábavný) dostali do vězení a on první, co po propuštění udělal je, že si schrastil kumpána, vloupal se Vám do bytu, unesl dceru, svázal jí a přes televizi Vám poslal ultimátum, že ji do deseti minut zabije.

V tu chvíli začíná ta správná sranda a ten správně neúnosný desetiminutový odpočet…

Hra začíná před domem, ve kterém se nachází únosci. Čas se okamžitě odečítá a nezastaví ho jediné tlačítko na klávesnici, které by mělo moc zapauzovat děj. V tu chvíli jsem vběhnul do baráku a hned dostal kulkou do těla. Po druhé jsem si to rozmyslel a byl opatrnější. Graficky je to na AGC design dost jednoduché. Postupem času jsem ale objevil pár zajímavých nápadů, se kterými jsem se dříve nesetkal. To, že je odpočet sám o sobě výzvou a nebývá úplně standardem, jsem přijal hned, ale chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že nepřítel mě v určitém úhlu může vidět a v určitém úhlu za zdí ne. Když máte klasickou adventuru ve 2D pohledu, najít ten správnej úhel je docela řehole. Jako nápad se pořád ale počítá.

Vrcholem všeho bylo, když jsem se nedokázal dostat z místnosti do místnosti. V tu chvíli se rozjelo asi největší úskalí této hry, kde jsem formou pixelhuntingu musel hledat správný pixel, na který kliknout, abych se dostal alespoň do místnosti, kam zrovna potřebuju. Věřte mi…pixelhunting, když Vám na odpočtu svítí 00:59 není úplně k popukání.

Pořád ale musím brát to, že se jedná o freeware titul. Je to jednohubka, hlavně teda v momentě, když přijdete jak na ní. Opakování je sice matka moudrosti, ale tady je spíš k vzteku. Pokud ale máte rádi adventury, jste odkojeni stařičkými a AGC engine Vám něco říká, možná bych se tuto hru nezdráhal jí zkusit. Je to adventurní jednohubka. K vzteku, ale pořád jednohubka. Navíc za ty nápady to docela stojí ji alespoň vyzkoušet.

Pro: Kraťounké (desetiminutové), když teda víte, co dělat, kupodivu i s obsahem hudby a zvuků, logické úvahy v pohodě. Hra Vám to ale zadarmo rozhodně nedá.

Proti: Nutné dělat přesně to, co je třeba. Těch deset minut musíte mít perfektně rozvrhnuté. Pixelhunting k posrání. Grafika nic moc. Stále dokola, k vzteku.

+12

Superbrothers: Sword & Sworcery EP

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 50
Ne každý indie titul může být dobrý, některé, i když oceněné bůhví čím, můžou být průměrné...až špatné. Ale dokud je nevyzkoušíte, tak si budete říkat, že na první dojem působí epicky. Zdání ale může klamat. Zdání v případě Superbrothers: Sword & Sworcery EP opravdu klame.

Hra na první pohled vypadá parádně. Plakát? Super. Nápad? Klasicky heroický, tudíž zajímavý. Příběh? Jasně, lokální epično zajištěno. Zpracování? Libivý 16ti bit dnešní doby. Hudba? Nepodceněná. K projektu přibrali skladatele, tak co se mohlo posrat? No...tak...třeba...hratelnost?

Na hře, jak tu již bylo řečeno, je šíleně znát, že je primárně pro tablety. Nevím, proč autoři vymejšleli, konvertovali a pak podobný titul převedli do počítačového světa. Je to podle mě naprosto zbytečné a slávu jim to určitě nepřinese. Po zapnutí jsem totiž okamžitě pochopil, že tady mi bude k hraní stačit myš. Okamžitě jsem se oddal námětu, docela mě bavila hudba a její perfektní funkčnost s grafickým rozhraním. Grafické zpracování bylo mimochodem opravdu krásné. Jenže jak jsem klikal a luštil logické hádanky, tak jsem se hned od začátku začal nudit...a nudil jsem se čím dál tím víc a víc. A nezastavil to ani herní pokrok, který jsem v průběhu hry činil.

Hra naštěstí není dlouhá a tak jí do asi 4 hodin máte dohranou. Kdybych si ale neužíval grafický kabát a soundtrack, se kterým hra pracuje opravdu mimořádně, tak hru zřejmě ani nedohraju. Nebudu mít důvod. To ovládání na myši bylo jednoznačně na pěst. V podstatě jenom zmáčknete levé tlačítko a pak už jenom hýbete kurzorem. Sem tam zmáčknete double click, sem tam někam kurzor nasměřujete...a to je vlastně všechno. Jo, indie titul může mít nápad, ale když má hratelnost na bodu mrazu, nezachrání ho ani jinak parádní soundtrack.

Odkaz na soundtrack zde.

Pro: Grafický kabátek a hudební podklad vytváří krásnou heroickou atmosféru této indie jednohubky,

Proti: která ale brutálně ztrácí na hratelnosti. Zahrajte si tuto hru raději na tabletu z postele a myš si šetřete na něco duchaplnějšího.

+7

Sundered

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 65
Sundered - hra, jejíž zábavnost by se v rámci geometrických funkcí dala na čtverečkovaném papíře označit naprosto precizní sinusoidou. Od prvotního mega nadšení, k absolutnímu hernímu zoufalství. Proč?

Především proto, že hra hned na začátku nadhodila hodně slušnou laťku. Postavička bojovnice Eshe prodírající se vichřicí, rozjezd příběhu, který byl vlastně spíš navíc a pěkná kreslená grafika (kombinace sci-fi, fantasy a čehosi z Lovecrafta), která především ze začátku vysloveně baví. Jedná se totiž o klasickou hopsačku. Z těch klasických nejklasičtější. V prvních hodinách ale jednoznačně vyhrává, protože nabízí objevování světa, postupné vylepšování, získávání nových funkcí, boje s malými, ale i velkými bossy. Vrcholem všeho pak momenty, kdy potkáte opravdu nechutného borce, který je obří a tak se kamera vzdálí, vy se několikanásobně zmenšíte a bojujete. Na výsledné ovládání to vliv nemá a navíc to působí až epickým dojmem. První hodiny hry tak jednoznačně vládly a já se od hry nedokázal odtrhnout. Pak ale přišel ten pomyslný náraz a pád do herní temnoty.

Dostával jsem se totiž do zbylých dvou světů a najednou jsem začal narážet na to, kam jít, co dělat, jak se kam dostat. Některé momenty byly až těžkého zásekového charakteru. Navíc při každé Vaší smrti jste se zrodili na tamním hřbitově a kromě ikonických míst se cestičky měnily a tak jste pořád objevovali něco nového. Už to ale nebylo o objevování. Množství protivníků se totiž neúnosně stupňovalo a já už se přistihl při tom, že mapou jenom nudně a otráveně probíhám a za mnou se žene asi dalších tisíc (ne-li bilion) protivníků, které když začnete kosit, tak se budou kupit další a další..až do zemdlení. Skoro bych řekl, že to nedává smysl. I ty náhodně vytvářené mapy začnou docela otravovat. Celé to původní nadšení z objevování a bojů se jednoznačně přejí a jediné, co k radosti zbyde je setkání s bossy, kteří hratelnost místy alespoň trochu oživí. Navíc, ač jsem tvrdil, že kreslená grafika prvotně působí pěkným dojmem, tak u třetího světa je nepřehledná až běda. Jak kdyby někdo něco načal, měl super nápad, ale aby nabral na herní době, tak přidal nesmyslné funkce a celou hru tím vlastně sejmul.

Sundred je na plošinovku pořád víceméně solidní kousek. To prvotní nadšení bylo opravdu k nezaplacení. Pokud ale po pár hodinách překonáte otrávenost z uměle natahované herní doby, tak jakýkoliv zničený boss bude vykoupený radostí a nadšením. A i s tím se pořád dá více než pracovat. Sundered tedy na úkor negativům za zkoušku určitě stojí. Jen se obrňte trpělivostí. Bude se hodit.

Pro: Zábavné objevování jednotlivých místností, postupné (doslovné) získávání dalších funkcí postavy, zajímavý XP strom na vylepšování postavy, pěkné grafické zpracování.

Proti: Po pár hodinách hraní neskutečně otravné nekonečné respawnování nepřátel, nepřehlednost některých světů, pobíhání po světech začne dost otravovat, až to zvrátí celkový dojem o hře.

+11

A Short Hike

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 80
Jasně, v názvu A Short Hike je to slovo "short" a tak si tu kde kdo může myslet, že tahle hra bude příjemnou, leč rychlou a nenásilnou jednohubkou. Co by ale hráč neřekl, tak fakt, že se u této hry dá třeba taky pěkných pár hodin vykysnout...A Short Hike...říkali.

Hned v úvodních momentech hry mě zaujala grafika. Odkazuje na 16ti bitový záchvěv, poslední dobou velice populární. Navíc k němu ale přidává takovej grafickej šum, kterej hraničí až s oldschoolem osmdesátých let, takže první vteřiny jsem si musel trošku zvykat. Úvod ptačí tety ptačímu mláděti, za kterého hrajete, mě ale jednoznačně usměrnil, a pak už jsem začal objevovat kamerou z vrchu okolní svět. Mimochodem neskutečně příjemný okolní svět. S cílem nasbírat korunky, nakoupit si výdrž v podobě peříček a dostat se na vrchol kopce (což je samotný cíl), který je sice blíž, než se zdá, ale dostat se k němu Vám chvíli může trvat.

Chvíli může trvat především proto, že Vás okolní svět chytí a nebude chtít pustit. Jakmile si totiž ptáče trošku vytrénujete, můžete se dočkat poměrně pěkných leteckých momentů, které baví snad nekonečně dlouhou dobu. A kdyby přeci jen bavit přestaly, jsou tu pořád mezi hry které tuto hříčku pěkně obmění - a to jak rybaření, hledání tajného ostrova, tak závodění s ptačí kámoškou, kopání různých pokladů, hledání tajných míst s truhličkami a v neposlední řadě i varianta plážového volejbalu.

Na to, jak malý obsah A Short Hike má, je až solidně objemná. Do onoho světa mluvících zvířat jsem se dostal s okamžitou láskou a během pár hodin se mi z něj hrozně těžce odcházelo. Neskutečně pozitivní záležitost, navíc nápaditá a s dobrým soundtrackem. Takové mám nejradši. A přitom vůbec nevadí, že graficky jsou z doby pravěké historie.

Odkaz na kompletní soundtrack čítající hodinovou sérii příjemně pozitivních skladeb, u kterých se dá docela příjemně relaxovat.

Navíc jsem v diskuzi zaregistroval, že někdo po výlezu na kopec a samotném vzlétnutí do krajiny čekal na konec, který se nedostavil. Zkuste si dojít zpátky do domu, kde teta u ohně peče buřty...:-)

Pro: Na tak jednoduchý nápad má hra poměrně solidní záběr, který řeší jak neomezeným objevováním parku, tak i mezihrami, které baví.

Proti: Negativem by mohla být délka, ale ta je u podobných her standardem. Jinak vlastně ani není nač si pořádně stěžovat.

+15

Stick It to The Man!

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 75
Chtěl jsem zkusit něco neotřelého, na první pohled zajímavého a tak jsem prubnul plošinovku Stick It to The Man! Jaké pro mě bylo milé zjištění, když jsem zjistil, že se jedná o tak nápaditý kousek, že hrát ho byla čirá radost.

Stick It to The Man! na první pohled působí jako klasická plošinovka. Jen s tím rozdílem, že se zrodíte v zábavně barvitém prostředí graficky podobném jak ze světa Grim Fandango. Přitom i s podobně laděným humorem, který v sobě skrývá celou řadu popkulturních vsuvek a nejvíce Vám to ukáže v misi s názvem Přelet nad kukaččím hnízdem. Nápady a grafikou je tato hra určitě hrou, která stojí za to vyzkoušet. A stojí za to vyzkoušet i vzhledem k nápadu, který je jeho hlavní devizou...

Začínáte totiž jako Ray, námezdní dělník, který s partou staví nějakej dům a vlivem nepozornosti mu něčí kladivo spadne na hlavu. Nasrán odcházíte domů a cestou domů na Vás, pro změnu, spadne jakýsi mimozemský náklad. Uvede Vás do stavu bez vědomí a když se proberete, zjistíte, že Vám z hlavy trčí nějaká ruka. Kterou, ještě k tomu, nikdo ani nevidí, jen Vy. Navíc budete umět číst myšlenky lidí, a co více, budete je pomocí této ruky tahat z myslí lidí a předávat je do myslí jiných. To proto, abyste mohli prostoupit příběhem, Rayovými sny a nebo čirou psychadelií, u které neustále bádá zdali se jedná o sen nebo realitu. Ostatně ani hráč to nedokáže přesně určit. Nicméně právě to předávání myšlenek je to, co činí hru tak zábavnou. Navíc této plošinovce přidává k dobru i jistý nádech adventurna.

Stick It to the Man! je zábavným kouskem. Nečekal jsem to, ale nakonec jsem se do hraní této hry pokaždé vysloveně těšil. Tvůrcům se povedlo vytvořit nápaditou a originální plošinovku, že by byla hrozná škoda, kdybyste jí alespoň nevyzkoušeli.

Úvodní skladba hry.

Pro: Originalitou živa je hra a tato z originality vysloveně těží. Nápadité, naivní grafické zpracování. Zábavná mezi videa. Hra ani chvíli nenudí, což podporuje i kvalitní hudební doprovod a adventurní prvky.

Proti: Těžko říct, co hledat proti. Hra těží především z nápadu předávání myšlenek mezi postavami a o tom to vlastně celé je. Sice se jedná o kombinaci plošinovky a adventury, ale z plošinovky si opravdu vzala jen to nejnutnější.

+11

Tyranny

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 70
Nevíte co se sebou, máte dovolenou, navíc se blíží Vánoce a Vy poznenáhlu očekáváte Den D, tak co jiného udělat, než do sebe narvat trochu toho RPG systému, kterej všichni, co jsme odkojení na Baldurs Gate, máme tak rádi, že?

Volba padla na Tyranny. Říkal jsem si, příjemná změna. Obsah nabádal k příběhu, který se točí kolem samých zlých lidí, ale obrazově to vypadalo jako cokoliv, co musíte mít rádi, pokud jste před mnoha a mnoha lety objevili plnou hru ve Score v podobě Albion....a ta Vám, jednoznačně, změnila život.

No neváhal jsem, co Vám budu povídat. Po nainstalování jsem ihned zrodil postavu. Hra na mě takticky zkoušela ženskou roli, navíc s fousama až pod prsa. Navíc v plném černošském provedení. To mi trošku rozhodilo sandál a říkal jsem si, že takhle si úplně svobodnou volbu nepředstavuji. Většinou jsem totiž zvyklý na bílého árijce, střiženého do čistých rysů, s božským důvtipem a hlavně schopnostmi dostat se z nejhorších sraček, do kterých mě hra dostane. Nakonec jsem zvolil, abych byl genderově vyvážený a poplatný době, snědého barda, se steampunkovým knírem pěkně po ramena a čepcem, ze kterého by i Jules Vernů měl radost. No...a a začal hrát.

Hra ale hned nezačala. Ze začátku se totiž objevilo dobývání. A k tomu mapa, kde jsem, nevědomky, dobýval zemi a navíc textové rozhraní, které mi vyprávělo příběh dvou frakcí, které dobývaly jménem božstva nejvyššího. Teda toho, co se samozval v této hře. Trošku jsem to nakombinoval, ať je sranda. Něco dobyla jedna frakce tady, něco dobyla druhá frakce tam. Výsledek z toho byl krásnej kočkopes, kterej nedával logiku...ale v tu chvíli jsem nastoupil coby hráč a do nelogického světa nastoupil s tím, že mi začíná hra. Originální prolog...jen co je pravda.

No a ze začátku, co Vám budu povídat, to nebyl žádný med. Kolem sebe samej hajzl. Navíc ani já sám jsem nebyl žádnej dobrák. Moc se mi to nelíbilo, musel jsem se místy přemáhat. Říkal jsem si, to se musí zlomit, to se musí zlomit. Jenže, co se má zlomit? Příběh? Tak ten určitě, jinak ho pošlu do háje. Mapa se mi ale líbila. Ta byla hezky udělaná. Navíc mise ať už vedlejší nebo hlavní, dávaly docela logiku. Horší už to bylo s angličtinou .Tyranny je totiž hra neskutečně ukecaná a i já si kolikrát říkal, že jsem tu zažil slovíčka, které jsem v životě neslyšel. Ukecaná je totiž v tom duchu, že nesděluje jen to, co postavy říkají, ona i popisuje. A popisuje poměrně důkladně. Hráči podobných her to sice znají, překladatelé ale mají co dělat, aby se nezhroutili a po překladu budou jednoznačně tvrdit, že toto je jejich dosavadně největším projektem, velkým dílem, kterým překonali sami sebe. Tyranny je prostě objemná, textově...neskutečně. Musíte s tím tedy také tak nakládat.

Během hraní jsem se do světa Tyranny docela dostával. Trvalo to, ale někdy v půlce jsem si uvědomil, že si s těmi frakcemi docela hraji. Jedna mě nenávidí, druhá mi jde na ruku. Uvědomil jsem si, že hra mi nabízí obrovské množství možností. Můžu si s nimi chvílemi dělat vysloveně co chci. Přitom stačí jenom správně zvolit diskuzi a celé se to pak odvine tak, jak chci. Pokud jsem jooo úchylák na podobné RPG hry, znovuhratelnost je více než pravděpodobná. Já jsem ale zvolil jednu cestu a té se držel až do konce. Světe div se, vyšlo mi to.

Když se ale vrátím k samotné hře, tak musím říct, že příběhově je to zajímavý kousek. Jednak maká na tom, aby Vám vysvětlila celý svět, ve kterém se odehrává. Těch informací je opravdu hodně a je to jako kdybyste četli knížku, která si vytvořila svůj vlastní svět a je jen na Vás, jak jej přijmete. Výhodou je jednoznačně mapa, která mě, coby kartografa amatéra, těší v každé hře nebo knize a pak především grafické zpracování, které na malých a sem tam středně velkých mapách odvíjí příběh, který v rámci velikosti stačí k tomu, abyste se dobře bavili...

Tak dobře, že jsem hru po dvou dnech hraní u třetího dne zapnul dopoledne, abych v pozdním večeru mohl děkovat všem herním bohům, že jsem se dočkal titulek a s havraníma očima vyčerpán odešel do postele s tím, že jsem od podobných RPG kousků zase na pár týdnů vyléčen.

Tyranny je zajímavý kousek. Jednoznačně je pro hráče, kteří mají podobné RPG hry rádi. Dostanou totiž přesně to, co si představují. Navíc v pěkném grafickém kabátku, s příběhem, který na sobě pracuje, aby Vás oslnil a s postavami, které se Vám ze začátku nezdají, abyste s nimi postupně času pěkně manipulovali. A to docela za tu námahu stojí ne?

Pro: Podobných RPG her tu za těch dvacet (třicet?) let pár bylo, ale nikdy jste nehráli za zlého...nebo?

Proti: Pokud uznáte, že všude jste byli většinou dobráci a zlou postavu jste si postupně vybudovali, tak tady bude negativum přesně to, že si na tu zlou náturu musíte chvíli zvykat. Když se ale budete hodně snažit, nakonec třeba i dobře dopadnete. A nebo ne...

+21

The Lion's Song: Episode 1 - Silence

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 70
Vlastně se nejedná o klasickou 2D adventuru, spíše se jedná o vizuální román s vizuálem 2D adventur devadesátých let. Nu což, i to mohou mít mazlíčkové rádi.

The Lion's Song je projekt rakouských vývojářů a první epizodu s názvem Silence uvolnili zdarma pro hráče, aby je nalákali na další, již placené, díly. Co Vám budu povídat, neodolal jsem ani já. Hru jsem tedy spustil a začal pozorovat, jak se začíná odvíjet příběh v originálních sépiových barvách. Příběh hudební skladatelky a houslistky Wilmy, o které všichni mluví, že je neuvěřitelně nadaná. Navíc její zaměstnavatel po ní chce složit nějaké skladby pro svůj budoucí koncert, který je za dva týdny. No a jelikož jí to moc nejde od ruky, pošle jí někam do Alp, kde to tamní démoni a samota z ní vymámí. Nebo i pěkný odkaz na Česko v podobě Leoše, který objevil možnosti telefonování a náhodou se dovolá zrovna Wilmě.

Moc pěkná a nápaditá jednohubka. Sice nad hrou příliš přemýšlet nemusíte, ale výběr možností Vám do budoucna určí průběh dalších epizod. Je totiž pravda, že během hodiny hraní jsem toho ve hře opravdu moc neudělal, ale zaujala mě svým nápaditým zpracováním natolik, že si rád zahraju i další epizody.

Pro: Jednoduchá, nápaditá, originálně sépiově zbarvená, atmosferická jednohubka s letmým odkazem na Česko, kterých si vždy vážím.

Proti: Počítejte s tím, že se jedná o opravdový úvod do hry, takže jediné, co hra první epizodou nabídne je nápad a nalákání na další epizody.

+11

Silence

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 90
Daedalic Entertainment jsou regulérní adventurní borci! V době, kdy se o mně, výjimečně vzhledem k jistým okolnostem, vánoční atmosféra ani neotírá, přišli s neotřelým příběhem a zavedli mě do pohádkového světa, ze kterého jsem za žádných okolností nechtěl odejít!

Silence pokračuje v portfoliu vývojářů coby volné pokračování adventury The Whispered World. A tam, kde jsem se se šišlavým klaunem Sadwickem navztekal, se jednoduše poučili a udělali všechno líp. VŠECHNO!

Dlouho se mi totiž nestalo, aby mě adventura takto pohltila. Ano, vlastně stalo, naposled u State of Mind od stejných tvůrců, což jenom dokazuje, jak si v rámci adventurního žánru stojí. Silence totiž příběhem spolu s Noahem a Renie utíká ze smutného, válkou zdrásaného světa, do světa snového, pohádkového, byť výrazně melancholického...což mi v kontrastu s mojí povahou jednoznačně sedí. Odkazů na původní hru tu pár je, ale hrát se to dá i bez nich. Tvůrci navíc potvrdili to, že ve studiu nabízí jedny z nejgeniálnějších grafiků a tak tu ze snového světa opět udělali pastvu pro oči. Tak nádherně a pohádkově nasnímanou hru jsem zatraceně dlouho neviděl. A musím se přiznat, že sice nemám počítač, který by mým očím dopřál grafické hody, ale tady ta kombinace kresleného pozadí a 3D postaviček rozhodně padla na úrodnou půdu. Navíc...a to jsem starším adventurám od Daedelicu sem tam vyčítal, zamakali i na animaci postav a tak tu konečně jsou postavy, které si od prvního pohledu zamilujete. Smutného Noaha (potažmo Sadwicka), jeho neuvěřitelně roztomilou sestru Renie, ale i jejich parťáka Spota, který nejednou svým zploštěním, ale i nafouknutím této sourozenecké dvojce pomůže v příběhovém postupu. O vedlejších postavách ani nemluvě. Všichni tu mají své opodstatnění, všichni se hráči zaryjí pod kůži.

A to ani nemluvím o originálních mechanikách, se kterými v této hře tvůrci přišli. Úplně vynechali inventář, což je nezvyk a veškerou interakci vložili do jednoho kurzoru, který najetím na konkrétní věc nabídne konkrétní činnost. Je to určité usnadnění, uznávám. Nicméně posouvání kurzoru pro určitý pohyb s daným předmětem je opět dalším bodem, který jsem v adventurách příliš nezažil a musím říct, že má něco do sebe.

Záměrně tu nic o příběhu neříkám, myslím si, že by byla obrovská škoda Vás všech, kteří se na hru chystáte, abyste o něm cokoliv věděli. Síla totiž tkví v nevědomosti a stejně tak je to i se závěrem, který je stejně silný, jako u předchozího The Whispered World. Byť uznávám, mohl by být víc doslovný. I tak se ale jedná o krásný adventurní zážitek, který je na té pomyslné hranici s herním interaktivním filmem...ale pořád zůstává adventurou. Děkuji za tento zážitek. Vrátil mi do mé duše kouzlo pohádkových Vánoc, které jsem tak potřeboval.

Odkaz na překrásný soundtrack ze hry, který je inspirovaný původní hrou, ale přesto přináší něco nového, co stojí za to si poslechnout.

Pro: Melancholický, neotřelý námět, krásně nasnímané postavy, ještě krásněji nasnímané prostředí, překrásná hudba...mám pokračovat?

Proti: Pro někoho může být mínus absence inventáře, posun směrem k Telltale hrám, ale u mě to tak nebylo. Jediné minimální mínus vidím v poměrně rychlém závěru.

+11

The Legend of Janosik

malarkeymalarkey
Dohráno
  • iOS 70
Kdyby nebylo Herní výzvy zde na databázi, tak bych se k Jánošíkovi ani nikdy nedostal. Přitom na to, že je hra zadarmo, se jedná o velice pěkně vytvořenou plošinovku, navíc ze slovenských luhů a hájů.

The Legend of Janosik je plošinovka ideální do autobusu nebo do vlaku. Neustále se v ní opakuje motiv chrabrého Jury Jánošíka, který přebíhá z lokace do lokace a vše červené (vyskakující bodáky, bodavá kola, oheň atd.) musí přeskákat tak, aby se dostal do cíle. Během cesty sem tam někoho střelí nebo bodne mečem, posbírá nějaké mincičky a na konci je předá chudým plebejcům, kteří je potřebují více, než Jura.

Autoři vše navíc situovali do poměrně libivého minimalistického prostředí, které se mně osobně moc líbí. Horší to bylo s procházením jednotlivých levelů, které občas byly dost na nervy. Ale i to k plošinovce tradičně patří a můžu říct, že se jedná o jednu z těch těžších, kde je kladen důraz na setiny vteřiny a přesnou sérii výskoků a pohybů podstatných k tomu, abyste došli k cíli. Navíc tvůrci se do hry pokusili zahrnout i příběh s pěknými grafickými obrázky a tak Vás každá další úroveň překvapí něčím novým.

The Legend of Janosik na to, že je zadarmo, je zatraceně dobrá v zabíjení času, když někde sedíte a čekáte, až Vás prostředek hromadné dopravy vyhodí tam, kde potřebujete.

Pro: Graficky minimalistická, ale přesto pěkná plošinovka s Jurou Jánošíkem v hlavní roli, pěknou dobovou hudbou a dokonce i s náznakem příběhu, který neznalé seznámí s Jánošíkem

Proti: Jelikož je hra zadarmo, tak není ani moc co vytknout. Možná občasná obtížnost a potřeba hbitých prstů na dotykové obrazovce telefonu :-)

+10

Pathway

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 65
Pokud máte rádi Indyho, herní tahové souboje a zároveň se rádi nostalgicky vracíte do pixel artového období herních devadesátek, tak pak je Pathway přesně volba pro Vás.

Přesně tyto tři body ve mně vyvolávaly pocit, že někdo mi asi vidí do myšlenek, protože Pathway je přesně ten nápad, který, jakmile zjistíte, že někdo vyvinul, musíte mít okamžitě doma. Pak už je jenom otázka, kdy se k němu v návalu všech těch ostatních her dostanete. A já se k němu dostal právě teď.

Pathway má obrovskou sílu v nostalgické atmosféře dobrodružství, kterého jste se zúčastnili, když jste poprvé viděli celou trilogii Indiana Jonese. Na jedné z pěti kampaní vždy začínáte tak, že si vyberete určité postavy do týmu. Můžete vybrat tři a během hraní zachráníte kopu dalších, kteří se k Vám rádi přidají. Byť nechat si můžete jednoho, takže ve ve výsledku jste výprava o čtyřech hrdinech. No a s těmito hrdiny, kopou nábojů, desítek litrů benzínu a nářadím, které Vám svede zachránit život (a jejichž množství si neustále musíte hlídat) se vydáváte vstříc dunám a pouštím, abyste vždy splnili nějaký úkol. A to například záchrana kamaráda ze spárů německého Wehrmachtu, přes zastavení německých mystiků v čele s celou válečnou rotou před otevřením Pandořiny skřínky jednoho ne úplně přátelského Faraona, po seznámení s tamními Berbery, ale i kmeny, kteří vládnou armádou nemrtvých, jež při svých výpravách potkat jen tak nechcete. No a tato výprava se koná na náhodně vygenerované mapě, kde cestujete z lokace do lokace a pokaždé se něco stane. Buď potkáte karavanu obchodníků, partičku vojáků a nebo budete svědky nějakých mnohdy ne úplně hezkých událostí. Když pak potkáte vojáky, kultisty nebo nemrtvé, tak se hra přepne do taktického módu a rozjíždí se tahový souboj. Jeho obtížnost je samozřejmě odvislá od toho, jak moc naXPené postavy máte. Takže i RPG vývoj postav tu je patrný.

Za mě osobně můžu říct, že Pathway je super hra. Sice je silně monotématická, protože s každou mapou se vše v podstatě opakuje a dokonce jsem zažil, že i akce v lokacích se dost opakovaly. Ale to je dané tím, že lokací je opravdu hodně a obsahem je hra pořád spíše indie titulem, takže nemůžete předpokládat kdovíjak obšírný obsah. Jako indie titul s nápadem ale funguje skvěle a já si tento návrat do dětských let užil s chutí.

Pro: Skvělá kombinace tahovky s výpravou po vzoru Indiana Jonese vstříc dunám za štěstím, slávou a bohatstvím,

Proti: ve kterém se vše ale v průběhu hraní neustále opakuje, že jediné, co Vám zbyde je vlastně jen nápad. A toho se musíte držet.

+9

Wheels of Aurelia

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 45
Via Aurelia, coby stará římská cesta směřující do Francie, Wheels of Aurelia, coby dnešní způsob, jak představit kus Itálie "masám" v podobě indie herních titulů. Povedlo se to? Těžko říct...

Wheels of Aurelia je jednoznačně zajímavý titul. Zároveň se jedná jednoznačně o hru, kterou dohraje úplně každý. Podle mě i ten, který nic dělat nebude a bude jenom pozorovat jak ubíhá hezky nasnímané barevné prostředí. Námět hry totiž tkví v tom, že hrajete za řidičku automobilu, která ujíždí se svojí kamarádkou na slavné cestě Aurelia z Itálie 70. let do Francie 70. let za novým životem. Cestou potkává různé lidi, setkává se s různými situacemi a Vy je vlastně můžete ovlivňovat jenom formou diskuze...a občas i tím, jak rychle po silnici pojedete. Toť vše.

Na první moment jsem si říkal, že tohle je vlastně fajn herní relax. Pěkná krajina, hezky nasnímaná, správně barevná, v rádiu hraje fajnová stylová italská hudba, co víc chtít? Snad jenom dialogy, které budou dávat smysl. Dialogy, které nebudou nuceně naroubované. Dialogy, které budou tvořit nějaký ucelený dialog a ne směs úplně zbytečných situací, které nejenom, že hráčovi nic neřeknou, ale hlavně ho VŮŮŮBEC nezajímají. A to je docela problém, když je to jediný herní koncept hry.

Wheels of Aurelia má dobrý nápad, pěkné zpracování, ale bejt strůjce celého projektu, tak bych scénáristu vytahal za koule do průvanu a řekl mu, že mi svojí prací zkurvil celou hru.

Pro: Pěkně nasnímaná krajina, jízda kačenou, dobrá dobová italská hudba, atmosféra...

Proti: ...i přesto dobrou hru neudělá, když je to v rozmezí půl hodiny tak zatracená nuda, že i ta půl hodina je tak dlouhá, jak půl hodina může být.

+9 +10 −1

Trine 2: Goblin Menace

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 80
Jelikož mi původní hra nabídla pokračování v podobě gobliní hrozby a navíc jsem dostal i možnost pokračovat s rozjetými vlastnostmi, které jsem si v původní hře vydobyl, tak jsem vlastně ani neváhal. Jelikož mě totiž původní hra dost bavila, tak jsem se z té závěrečné žrací hostiny odhodlal a během mžiku se vrhl do dalšího dobrodružství, které přeci jen bylo mnohem přímočařejší, než původní druhý díl.

Přímočařejší především v tom, že goblini udeří a Vaším úkolem je je sejmout. Jedno jak. Prostě je uzemnit, aby dali v zemí pohádek na pár měsíců pokoj a všichni zde mohli opět žít v poklidu a radosti z krásných životních událostí. Hra tak přidává šest úrovní, kde se rozšiřuje maximálně to, že získávám další vlastnosti, ke kterým jsem se v předchozí hře nedostal. Bonusem jsou ale některé mise, které jsou natolik originální, až jsem měl co dělat, abych jimi vůbec prošel.

V tomto DLC například zažijete asi nejhnusnější úroveň a to projít trávicím traktem nějaké pouštní příšery, né nepodobné té z legendární Duny. Navíc i obtížnost je, dle mého úsudku, o stupeň vyšší. Chvílemi jsem opravdu měl co dělat, abych se probojoval dál a musel jsem nejen kombinovat, ale mít i kousek toho pomyslného štěstíčka.

Goblin Menace je ale bezesporu podařené DLC. Prodlužuje hratelnost hry o pár hodin, opět skvěle baví některými herními scénkami. Navíc laskavým humorem spolu s hudebním doprovodem přidává na atmosféře, která je pro sérii Trine v pravdě jedinečná. Za mě tedy opět obdobné hodnocení, jako u původní hry. Tudíž spokojenost.

Pro: Tak nějak by mělo DLC vypadat. Nové, neokoukané prostředí, noví, neotřelí bossové...a vše ostatní při starém, tedy v pořádku.

Proti: Tak jako druhý díl - hudební doprovod je lehce sterilní a příběh je v tomto DLC sice jasnější, ale za to jednodušší a přímočařejší.

+16

Trine 2

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 80
Dal jsem tomu od prvního dílu trošku čas. Zahrál si různé hry, včetně různorodých plošinovek a když už nadešel pocit, že bych se k sérii Trine měl vrátit, tak jsem nainstaloval dvojku. Jedná se pořád o tak skvělou plošinkovku?

Jedná! Jednoznačně! Opět se tu totiž ujímáte role tří hrdinů - rytíře, čaroděje a lupičky, se kterými procházíte neuvěřitelně nádherně nasnímanými úrovněmi, na které je radost koukat. Jediná vysloveně slabina tohoto dílu je podle mě příběh, který je vyprávěn tak zvláštní formou, že je Vám vlastně docela jedno. Popravdě vlastně ani nevíte kam a za čím jdete. Prostě si Vás Dříšťál vytáhne z Vašeho všedního dne a vypraví Vás na pouť - neznámo kam, neznámo kudy. Nevím co si o tom myslet, ale na příběhu se tady zapracovat fakt dalo!

Je tedy pravda, že za druhou polovinou hry příběh trošičku nabírá spád a hráč se konečně dozví, kam jde a proč tam jde. I když úplně čisté to taky není. Tvůrci si tu zatraceně věřili s tím, že mě herní mechaniky donutí hrát, i když mi je příběh vlastně jedno. Věřili si natolik, že se jim to vlastně vyplatilo.

Na této plošinovce se mi totiž líbí to, že úrovněmi můžete procházet, jak se Vám zlíbí. Můžete je projít s jednou postavou, ale můžete si pohrát i se třemi. Navíc si je v průběhu hraní vylepšujete sbíráním minciček a i to vylepšení Vám může uškodit, ale i výrazně pomoci. V každé úrovni prakticky jinak, takže mám za to, že každý z hráčů hru dohraje naprosto rozdílně. Ta variabilita je na plošinovkuaž neuvěřitelná.

Jako je tomu standardem, tak i zde jsem se dočkal překrásného soundtracku. Musím se ale přiznat, že i u prvního dílu ta hudba vytvořila větší wow efekt. Měl jsem nutkání si pouštět během hraní poslední album od Nightwish, které také není úplně topové, ale po pár posleších jsem uznal, že je na dnešní poměry pořád natolik dobré, že ho budu mít rád. Nakonec jsem to uznal i s hudbou v Trine 2 a vrátil se opět k ní. Finové to se mnou prostě umí.

Trine 2 potvrdilo, že se jedná o nejlepší plošinovkovou sérii současnosti. Navíc se mi opět potvrdilo, že Finové na pohádkovou atmosféru a epickou melodickou tóninu mají prostě krev. Plus přidali i na délce a tak jsem se tu mohl bavit o něco déle, než u prvního dílu. Za mě tedy dobrý. Adekvátní druhý díl. Trošku jiný, ale přesto dobrý.

Pro: Po sérii různě zkoušených a dohraných arkád a plošinovek současnosti jsem se opět vrátil k Trine a opět si potvrdil, že není lepší arkády.

Proti: Na rozdíl od prvního dílu tu ale hudba je mírně slabší, příběh horší a délka delší, což je vlastně plus...ale hodilo se mi to do věty :-)

+12

AER Memories of Old

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 70
Není nad to jednou za čas zaexperimentovat a zkusit něco, co byste třeba za normálních okolností vůbec nezkusili. Výsledek dobře odvedených pár hodin hraní pak padlo na záležitost AER Memories of Old, která mě překvapila víc, než bych vůbec kdy tušil. Tedy dost!

Koncept hry je neskutečně pohádkovej a silně pozitivní. Ač zachraňujete svět, tak to děláte neotřelou a neagresivní formou. Jestli totiž hra něco má, tak absenci násilí, čímž mě mile překvapila. Navíc i postava Auk je takový pačlověk šmrcnutý s ptákem, který když se přepne do módu letu, tak se přetransformuje na letícího barevného ptáka s křídly širší než rozvor kol Toyoty Tacomy. A v tu chvíli vlastně začíná ten správný úsek hry. V momentě, kdy letíte nad vznášející se krajinou a postupně objevujete ostrůvek po ostrůvku, je to všechno tak příjemně milé, že nemáte důvod z tohoto světa vůbec odcházet.

Hra ale není jenom o konceptu nadpozemsky krásného letu nad neméně krásnými ostrůvky země levitujícími kdesi v mracích. Dostanete se i do různých jeskyní a komplexů chrámů, kde musíte získávat klíče a pootevírat dveře skákáním po jednotlivých prostorových úrovních, což mi připomnělo skákačky typu Croc, které jsem hrával, když mi bylo snad ani ne náct.

Příběh hry je takový nemastný, neslaný. Prodíráte se sérií dialogů, které se snaží být hodně abstraktní a navíc ještě k tomu takové magicky afektované, že Vás to prostě přestane bavit číst hned v prvních minutách. Pořád tu ale máte samotný let, u kterého jsem si přišel, jako káňata, poštolky nebo jestřábi, kteří mi každý podzim korzují před autem, když se snažím z práce dovalit domů, abych si na chvíli dáchnul od životní rutiny.

AER Memories of Old je příjemný kousek. Není dlouhý, má pár příjemných nápadů a navíc v ní nezažijete zbla zlého, i přesto, že proti zlu bojujete. I grafika je taková kostičkově hravá, barevná, zábavná, že prostě neexistuje důvod, proč byste se na hru museli zlobit. Já si ji těch pár hodin užil a rozhodně je nevnímám jako ztrátu času.

Pro: Zábavný mix leteckého simulátoru ptáka nad nádhernými ostrůvky levitujícími v mracích a 3D logickou skákačkou s osobitou a pozitivní atmosférou

Proti: a nezáživným dějem, což podporuje i poměrná herní krátkost cirka 5ti hodin hraní.

+9

Shooting Stars!

malarkeymalarkey
  • PC 60
Této hře předcházela doslova heorická epopej o tom, kterak jsem si chtěl pustit hru, až jsem si nainstaloval úplně nový operační systém, abych zjistil, že nový operační systém mi svévolně (jistě, jak jinak) nainstaloval ovladače na grafickou kartu, kterou nemám a já následně, vlivem bitky dvou grafických ovladačů v jednom PC, nespustil žádnou z her, kterou jsem v PC měl. Včetně graficky naprosto jednoznačně jednoduché Shooting Stars! Vypravil jsem se tomu tedy na kloub a jal se pustit do řešení problému, protože když už nic jiného, tak Shooting Stars! na osm let starém notebooku spustit líp než s bílou obrazovkou prostě musím. Shooting Stars! byste totiž pustili i na obstarožním Pentiu se 70ti megaherzi výkonu a, musím říct, že, a to se domnívám, byste se nedočkali jediného hryzu, popřípadě zpomalení nebo, nedejbože seknutí s přídomkem "hra mi běží s menším množstvím obrazů za sekundu, než je pracovních dní v týdnu".

Mise tedy byla jasná. Spustit hru. A musím říct, že jelikož jsem si do PC nainstaloval operační systém silnější, než je materiál trenek vlajících pod standardou Pražského hradu, měl jsem co dělat, abych při jakémkoliv kliku nevzýval kult Prastarých a nemodlil se k věčnému arci vévodovi Cthulhu, kterého jsem si pár dnů předtím užíval na stejném počítači a hlavně, který nabízel vyšší grafické hody, než je tomu právě u Shooting Stars!

Z ikony hry na mě ale civěl fousatej borec s kočičkou držící jako kulomet, v čemž jsem cítil paralelu, jelikož sám bych se nyní svedl zaměnit za Talibánce, kdybych se podíval do zrcadla a navíc mám rád kočky. Cítil jsem v tom nejenom znamení, ale i poselství momentů budoucích. Minimálně jsem cítil to, že mé budoucí já se dočká a za tohoto fousatého borce si zahraje...a co víc, že s tou střílející kočkou nějaké ty, konzumní společností přijímané nestvůry, s radostí pokosí.

Vše se stalo skutečností, když jsem sáhodlouhým klikáním na ikonky (Ovládací panely, odinstalovat aplikace atd.) a modlením se k Panence Marii Bezbolestné, což v praxi znamenalo bezcílným a vzteklým mlácením do zdi, která se, jak jsem se původně domníval, brzo nelogicky zbarvila do modra, načež jsem zjistil, že realita byla ta, že se mi do modra zbarvila ruka, dočkal odinstalování grafických artefaktů z PC.

Po restartu a opětovném tantrickém přemýšlení nad životem brouka jsem se dočkal nirvány. Hříčka Shooting Stars! byla spuštěna a já s neskrývaným potěšením kosil jednoho protivníka za druhým. Tvůrci to vymysleli dobře. Vzpomněl jsem si na krásná léta devadesátá, kde jste si v arkádách a la Tyrian stříleli do čeho se Vám zlíbilo a ono to vlastně bavilo pořád dokola. A to i přesto, že se dění neustále opakovalo. Zde je to stejné. Navíc s bossy, které nápadně připomínají Chucka Norrise, Scarlett Johansson, Justina Biebera, Rihannu, Daft Punk, Arnolda a další hvězdy americké pop a pod kultůry.

Za mě dobrý, příjemný relax. V devadesátých letech, by se jednalo o jednoznačně povedenou, byť prostředím poměrně prostší arkádu. Dnes mohu říct, že se jedná o jednoduchou indie záležitost, u které vypnete, zmáčknete trvale levé tlačítko myši, které občas prokládáte zmáčknutím pravého tlačítka myši a zběsile hýbete myší ze strany na stranu, aby Vás náhodou někdo nesejmul. Po tom stresu jsem to potřeboval jak prase drbání a musím říct, že to nakonec zatraceně bodlo.

Pro: Jednoduchá arkáda, která v pixel artovém provedení a v synth-wave hudební atmošce nabízí pokosení pár nepřátel konzumní americké společnosti,

Proti: která je ale jednoznačná, přímočará a víc toho vlastně nenabízí. Nicméně mnohdy právě v jednoduchosti je krása, že.

+8

Stygian: Reign of the Old Ones

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 70
Ph'nglui mglw'nafh Cthulhu R'lyeh wgah'nagl fhtagn!

Každá z herních variací na svět H. P. Lovecrafta a odkazující na nejstarší božstvo na planetě Zemi - Prastaří v čele s arci-mágem Cthulhu, si zaslouží absolutní pozornost. Ne nadarmo se totiž tomuto zakřiknutému Američanovi říká praotec moderního hororu. A kdo měl s tímto kultem již něco do činění, jistě mi dá zapravdu, že na pojem Cthulhu se prostě nezapomíná!

Zajímavé je, že Stygian: Reign of the Old Ones přímo odkazuje na tento svět. A musím se přiznat, že po dnes již patnáctiletém Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth, se jedná o, pro mě, druhý přímý herní odkaz na tento svět, který jsem měl tu čest hrát. Nepočítám knihy nebo filmové adaptace. Tam jsem sice také poměrně pozadu, ale pořád dál, než v tom světě herním. Přitom celý kult nepokrytě nabízí, něco, na co nechcete zapomenout - mystickou atmosféru Nové Anglie. No a stejně tak s tím můžete počítat i v případě této hry!

Stygian se na první pohled tváří jako tahové RPG, ne nepodobné například Gorky 17. Nabízí originální příběh, neotřelé, leč anglicky vesměs náročné, popisné a detailní dialogy, nádhernou ručně kreslenou grafiku a především atmosféru! Atmosféru, která je pro samotný kult tak typická. A ač je hra plná neskutečných bugů, které jsou dány i vlivem skutečnosti, že hra získávala podporu formou crowfundingové kampaně, tak musím říct, že natolik (atmosférou) hrůzostrašnou hru jsem zatraceně dlouho nehrál. Nejen, že odkazuje na posvátnou knihu Necronomicon, ona si vypůjčuje i surrealismus ze světa H. P. Gigera nebo Zdzisława Beksińskiho a přidává na lidských hrůzách, které mohou vzniknout a existovat jen v našich nejčernějších snech plných až hmatatelného strachu.

Na hře je úžasné to, že hned od jejího počátku Vám nabízí několik možností, jak hru hrát tím, že Vám nabídne celou sérii povolání. Já osobně jsem si zvolil ponurého detektiva s cylindrem a nekalou minulostí se závislostí na chlastu. Ano, Stygian je hra, ve které vyvíjíte nejen své vlastnosti, potažmo schopnosti, jako v klasických RPG hrách, Vy zde rozvíjíte i své neduhy a negativní stránky osobnosti. Ty pak v průběhu herního příběhu získávají nějaký ucelený řád a ač Vám mnohdy pomůžou, můžou i značně uškodit.

Stejně tak, jako Call of Cthulhu mám ale i zde jeden zásadní problém. Čím více se dostáváte do příběhu a čím více Vás pohlcuje atmosféra, tím víc se ztrácíte spolu s vývojáři ve snových realitách neuvěřitelného s čímž příběh trošku přestává mít drive. Je to hrozná škoda a nejsem úplně schopný určit, zdali je to problém Lovecrafta obecně nebo tvůrců, kteří chtějí z hry mít něco více, než jen atmosferický horor z přístavního městečka plného divných, nevkusných a prapodivných postav. Ke konci jsem se nejenom ztrácel v příběhu, který se vůbec nikam neposouval, já byl i poměrně dost otrávený zbytečnými úkoly, které hru v celém kontextu spíš otravují, než aby hráče bavily.

Co naplat, podobných odkazů na žánr tu máme jako šafránu, a tak je třeba mít radost a těšit se i z toho mála, co herní průmysl může nabídnout. Stygian i přesto nabízí skvělý zážitek na poli tahových RPG. No a pokud máte rádi jak tento (ne úplně snadný) žánr, ale i kult kolem Cthulhu, tak si myslím, že jednoznačně trefíte do černého, když jej budete chtít okusit. Věřím, že i přes některé neduhy si v něm najdete jisté zalíbení, které si budete chtít zopakovat víckrát, byť třeba tentokrát s naprosto odlišnou postavou. Můžete si totiž být jisti, že i s ní to pak bude opět úplně jiná hra. Tak variabilní totiž Stygian umí být a i to je jeho, na úkor negativům, nespornou devízou!

Pro: Pokud máte rádi tahové RPG a navíc Vás oslnil kult Cthulhu, je pro Vás Stygian jasnou volbou. Lepší atmosferický horor jen tak nenaleznete.

Proti: Jen je škoda, že tvůrci ještě trochu nedoladili herní mechanismy, které jsou poměrně dost zabugované. Navíc jakmile se dostáváte ke konci příběhu, příběh samotný začne silně zatápět a nudit.

+14

Mafia: Definitive Edition

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 80
To je tak, když po hodně dlouhé době jdete ke kámošovi, cestou se stavíte v hospodě pro pár čepovaných PETek a při příchodu k němu domluveně zapnete Mafia: Definitive Edition s tím, že ji po sérii hodin dohrajete rozbouraní, ale šťastní, že se jednalo o opravdu velký a intenzivní zážitek. Samozřejmě s obrovským důrazem na nostalgii, s čímž jsme ostatně i počítali.

Když jsem zjistil, že něco takového, jako je remake k původní Mafii vzniká, byl jsem jak na ostří nože. To, že ho mají na starosti jak Češi, tak Amíci, mě už trošku uklidnilo. To, že v tom ale nemá prsty Dan Vávra ve mně vyvolávalo jisté emoce, které hraničily se schizofrenií. Radovat se z návratu legendy nebo být v depresi z toho, že na legendu někdo šáhne a udělá si ji znova...po svém. Volil jsem variantu absolutního šílenství a během exkluzivního hraní jsem se nezřízeně smál a brečel. Nicméně níže bych rád popsal pár konkrétních důvodů, proč tomu tak...

To, že se jedná o herní zážitek, o tom netřeba dlouze polemizovat. Mafia byla geniální příběhem a ten si tento remake naprosto adekvátně přebral. V něm něco oproti originálu přibral, něco ale také ubral. Skvělé dialogy tu na jednu stranu působí tak, že každá z postav Vám každou z vět řekne něco, co prostě dává smysl. Není to žádné tlachání a u Sáry a Franka toho je kupodivu víc, než bylo v původní hře. Paulie a Tommy tu ale pro změnu vypadají jak vagabundi a dokud na sebe nenahodí pěkný sako, nevěřili byste jim, že umí víc jak do pěti počítat. Příběhem to ale přímé srovnání s původní hrou začíná a končí. Vše ostatní si totiž Hangar 13 vytvořil po svém, včetně všech misí a hlavně světa, jako takového...

Lost Heaven je ale opět nádherný. Je nádherný jinak, než to bylo v originále, ale v porovnání s dnešními hrami je prostě skvostný. Měl jsem neustálou chuť pořád otáčet kamerou a koukat jak na západy slunce, tak jak kapky deště dopadají na asfalt. Mise také mají svojí kostru jasnou, i když je v nich pár vychytávek a věcí, které jsou navíc a jsou super. Třeba to, že během výkupného můžete vstoupit do krámů, stejně tak, jako i diskuze s obyčejnými lidmi jsou takové živější. U původní Mafie to bylo možná až moc ploché a kladlo to moc důraz na hlavní a hlavně vedlejší postavy příběhu. Největší problém ale u města jako takového vidím to, že hra mě vůbec nevybízí k tomu, abych měl chuť prozkoumat město. To, co bylo devizou původní hry, tady vlastně absolutně chybí. Navíc je i město podle mě výrazně menší, než u původní hry. Tam, kde jsem autem jel bůhví kolik minut, jsem v této hře vyřídil za dvě minuty čistého času. Nepamatuju si, že bych z Holbrooku do Little Italy dojel za tak krátkou chvíli, jako je tomu zde. Ty dlouhé jízdy na původní Mafii byly právě to zábavné. Dostalo Vám to to město pod kůži. Tady to jaksi chybí. Chybí vedlejší mise, chybí jakýkoliv prostor k tomu si jen tak vzít auto od koktavýho Ralpha a někam vyrazit. Tahle definitivní edice je prostě taková přímočařejší, možná víc, než bych vůbec chtěl.

Navíc i chybí jakýkoliv soundtrack. V rádiu se spíš kecá, než že se hraje. To dokonce, musím říct, vnímám asi jako nejzásadnější problém celé hry. Soundtrack je totiž na původní Mafii tak geniální, že si ho i dnes pustím. Je to zároveň asi jediná hudba, kterou jsem kdy poslouchal z období 30. let 20. století a musím říct, že si pobrukuju tóny některých skladeb i dnes. Tady ale žalostně chybí a když už nějaká hudba zní, je to spíš jenom jako vhodný doplněk k době. Uvědomil jsem si, že k těm dlouhým jízdám městem mezi misemi ta hudba zatraceně patřila a jednoznačně vytvářela absolutní a jedinečnou atmosféru hry, která tady jaksi chybí.

Dalším výrazným bodem jsou mise. To, že přesouvačky jsou v rozmezí dvou až tří minut jsem zmiňoval již výše. Pro hráče původní hry je to poměrně šok, ale jelikož Vám v rádiu spíš kecají (byť poměrně aktuálně, když třeba zrovna vyvedete nějakej průser a novináři se to dozví dřív než policie nebo když místní basketbalovej klub vyhraje zápas), tak tam ta výraznější hudba prostě chybí. Samotné mise jsou fajn, ale jsou fajn především proto, že víte, co se v nich bude dít dál. Jinak, jak tu již několikrát bylo zmíněno, vše je hlavně o střílení. A to u původní Mafie taky bylo trošku jinak, že? Mise jsou krásně nasnímané, nenajde se moment, který by nudil (přeci jen druhá mise Mafie jako taxikářský šoférek byla trošku vopruz, co si budeme), děj se perfektně odvíjí, každá mise dává smysl, ale nakonec zjistíte, že je to všechno pořád dokola. Když jsem tenkrát hrál Mafii, měl jsem pocit, že každá mise je absolutní, jedinečný zážitek. Tady to mám taky, ale s takovou trošku kverulantskou pachutí stereotypu.

Když tento remake porovnám s dnešní dobou, tak musím říct, že kombinace vizuální stránky a příběhu vytváří jedinečný herní zážitek. Navíc pro hráče, který původní hru nezná, to musí být něco totálně nepopsatelného. Sice je hra tedy lineární víc, než je dnes zvykem, ale zase Vás totálně vtáhne do děje a Vy prostě musíte hrát, dokud se nedobéřete konce. Já, jakožto divák a hráč původního kousku, mám mnoho důvodů, proč říct ale. Těch mnoho důvodů ale pořád stačí k tomu, aby si tato hra vysloužila úctyhodných 80 procentuélních stupňů. Někdo by mohl říci hodně, někdo by klidně řekl i málo, já musím říct, že to je přesně tak, jak bych si představoval hodnotit hru, která je remakem titulu, který mi navždy zůstane v srdci. A jelikož remaky ve filmovém průmyslu poměrně nesnáším, musím říct, že to je z mé stránky věci docela slušné hodnocení a já tímto za něj autorům děkuji. Po těch letech jsem si to užil...opravdu užil. A to se počítá!

Pro: Nostalgický návrat k nejlepším létům našeho života, jen s novou grafikou, pár příběhových dovětků a momentek, které jsou lepší,

Proti: ale i horší, než v originále. Navíc ten soundtrack! Ten je prachsprostě nevyužit!

+27

Draw Slasher

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 70
Po delším hereckém vypětí jsem si říkal, že by neuškodilo vyzkoušet si zase nějakou hříčku přírody, nějaký indie titul, který nabídne nápad a poměrně krátkou dobu hratelnosti. To všechno mi nakonec vyšlo v případě tohoto kousku s názvem Draw Slasher.

Parta z Polska přišla věru se zajímavým a zábavným nápadem. Dostanete se v něm do role mladého samuraje a ten se, na základě letmého příběhu podkresleného zábavnými viditelně béčkovými videi, prodírá zástupem nepřátel, aby zachránil své dojo.

Prodírání to ale není lecjaké. V arkádovitém prostředí z bočního 2D pohledu procházíte úrovněmi a sekáte Vaší katanou takřka do zemdlení. Sekání ale probíhá tahem myší a tak je potřeba pinzetou pořádně pročistit spojnice, pokud máte (nedej bože) kuličkovou myš nebo vyndat všechny vlasy a chlupy z laseru, pokud máte dnes už standardní optickou myš. Bez toho se totiž v případě této hry neobejdete...a musím se přiznat, že chvílemi mi hra přinášela řádně napjaté momenty s tepem vyšším, než je tep nasraného řidiče kamionu.

Ve výsledku jsem se ale na pěkné tři hodiny pobavil. Postup byl originální a neustále nápaditý. Bossové byli mnohdy řádně nepříjemní, ale hlavně pokaždé jiní. A do toho zábavně barevné prostředí japonského venkova a pár hlášek z videí, které pobaví. Já si myslím, že Draw Slasher se na indie titul prostě docela povedl.

Pro: Originální a nápaditá jednohubka, která Vás naučí ovládat seky myší stejně hladce jako malířovi tahy štětcem,

Proti: na které není nic vysloveně negativního. Krátká, příběhově béčková, v podstatě jednoduchá a odpočinková.

+6

Disciples III: Renaissance

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 55
Znáte ten starej komunistickej vtip, jak si chcete udělat bramboračku, ale nemáte brambory, a tak se vydáte po schodech do nižších pater k sousedce, mezitím pořád přemýšlet nad tou bramboračkou, a když dojdete k sousedce, tak jí zaboucháte na dveře a bez skrupulí a jakého vysvětlování ji vynadáte, že žádnou bramboračku dělat vlastně ani nechcete, a otráveně odcházíte zpět do svého bytu o několik pater výš? Tak přesně takhle jsem se cítil, když jsem hrál Disciples III: Renaissance.

Disciples pro mě není neznámá značka. Předchozí díly jsem hrál, ale musím se přiznat, že na HoMaM nebo, nedej bože, King´s Bounty, zkrátka nikdy neměla. Ne jinak to bude i u tohoto dílu. Dlouho jsem totiž přemýšlel nad nějakou tahovkou, navíc jsem ještě více přemýšlel nad třetí verzí HoMaM v HD provedení. No a nakonec volba padla nelogicky na Disciples s tím, že to určitě tak špatné nebude. No...může, respektive je.

To je totiž tak. Renesance je sice vznešený podtext hry, ale do žánru vůbec nic renesančního nepřináší. Prachsprostě si přebírá myšlenku hlavního hrdiny na koni, krokovacího pohybu po kolech na relativně pěkné fantasy mapě a tahových akcí od jiných, a vše udělali hůř, nebo, dejme tomu, průměrně.

Příběh je třeba něco, co ještě jakž takž jde, i když nic geniálního a jedinečného také nečekejte. Je z toho ale cítit silná inspirace Warcraftem nebo koneckonců i Starcraftem. Tam jsem se totiž nejvýrazněji setkal s tím, že první kampaň hrajete za dobráky a ve druhé kampani se vše otočí a vy hrajete proti těm dobrým. Nevím, na této myšlence jsem nikdy nic dobrého nenašel. I proto jsem třeba vždycky měl radši Armies of Exigo než Warcraft 3. Vím, kacířská myšlenka, ale příběhově, ale i herně mi to prostě sedělo více. Navíc tady tvůrci šetřili nejenom s příběhovými videi, ale i s textem. V rámci jedné mise je textu, že by se to vešlo na jednu stránku A4 a možná by ještě něco zbylo. Přitom počítejte s tím, že misí je 19, takže tipuji, že napsat příběh jim zase takovou práci nedalo.

Teď už ale k těm vysloveně slabším stránkám hry. Během hraní jsem totiž zjistil, že hlavní hrady jsou mi úplně k ničemu. To, co je nedílnou součástí zrovna HoMaMu, je tady naprostá zbytečnost. Vy se prakticky v misi nastartujete a pak jen dobýváte a nemáte se důvod kamkoliv vracet, tedy v tom lepším případě. V tom horším hledáte alchymisty, abyste si nakoupili nějaké suroviny, které zlepší postavu, což také trošku popírá i samu sebe, protože já si za celou dobu hraní například vystačil právě jen s tím alchymistou. Proč jsem dobýval ostatní hrady mi navíc zůstalo naprostou záhadou, protože jsem v nich nikdy nic nepostavil...a vlastně ani neměl důvod. Navíc u tahových soubojů, které jsem pro svojí nezáživnost přestal hrát po několika misích a přeskakoval je, jsem se sem tam dostal do situace, kdy jsem měl dva léčitele a nepřítel proti mně měl také dva léčitele a hra se ve zrychlené provedení ne a ne dokončit. Schválně jsem to nechal, ale po půl hodině a asi několika tisících tazích jsem hru musel vypnout a zrestartovat. Kluci ze studia zřejmě na kostkách vynechali hráčovu náhodu a tak jeli čistě statisticky na body. Zajímavé. Navíc, měl jsem co dělat, abych pochopil, k čemu jsou runy. Podle mě k ničemu. Nacházel jsem je, jenom abych je prodával. No a když už jsme u prodeje? Nejodfláklejší je nejenom inventář, ale i otevřená okna v momentě nákupu a prodeje u nějakého šarlatána nebo překupníka. To, co v jiných hrách usnadňuje dvojklik, si tady musíte přehazovat z okýnka do okýnka. A když těch předmětů máte třeba padesát, věřte, že to zatraceně otráví.

Nevím, jestli vůbec třeba zmiňovat i to, že hra je zabugovaná až běda. Několikrát se mi sekla, několikrát mi spadla, třeba i v momentě, kdy jsem konečně vyhrával v nerovném boji. Věřte mi, že dobře mi místy nebylo.

O hudební stránce také asi netřeba sáhodlouze básnit. Hudba by byla, ale je tak nevýrazná, až ani nevíte, že by tam byla. Nevýraznost ale je ostatně i vlastnost, která jednoznačně popisuje samotnou hru. Měl jsem co dělat, abych ji dohrál. Béčko tahových strategií, když není nouze, pobaví, ale za jiných okolností příště rád vynechám.

Pro: Špatný klon HoMaM s jakž takž kloudným příběhem, hezkými mapami, ucházejícím levelováním

Proti: ale neskutečně odfláklým inventářem, obchodováním, hudbou, celkovým zpracováním a s bugy, které úsměv na rtu rozhodně nevyvolají.

+10

Under Leaves

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 70
Po sérii náročnějšího hraní jsem si odskočil k hidden object hrám, abych se trošku odreagoval a připomněl, že hry nemusí nutně být akční a násilné, ale také meditativní a příjemné na oko. Under Leaves je toho vzorným příkladem, navíc z českých luhů a hájů...

Žánr hidden object je pro mě, v podstatě, velká neznámá. Hrál jsem, tuším, jednu hru před mnoha lety a dál se k tomu nevracel. Under Leaves jsem tedy volil především podle plakátu a skutečnosti, že se jedná o českou hru. No a musím říct, že vůbec nelituji.

Jedná se o takovou tu absolutně odpočinkovou záležitost. Asi jako když jste si před lety potřebovali v práci dáchnout a tak jste si na Windows 95 zahráli Solitaire. Dnes už Solitaire v nových Windowsech jen tak nenaleznete, ale zase se dostanete k takovým hrám, jakým je právě Under Leaves.

Ten nabízí přesně to, co si pod samotným žánrem dovedete představit. Hledání objektů v, sem tam statickém a sem tam dynamickém, pozadím. Co hru ale vyvyšuje od průměru, tak především grafika, která je na jednu stranu jednoduchá, ale neuvěřitelně vlídná a samotným prostředím zvířátek a přírody opravdu krásná. Když nad tím přemýšlím, tak vlídnost je nejspíš vlastnost, která se ke hře jednoznačně hodí.

Nedokážu říct, zdali je v rámci žánru Under Leaves něčím lepší od ostatních her. Pár jsem jich viděl, ale hrál opravdové minimum. Nicméně musím říct, že nabízí krásné přírodní a zvířecí motivy, kterým si mě dokázala získat.

Pro: Nádherné přírodní a zvířecí motivy, neskutečná vlídnost prostředí a zvířátek

Proti: Hidden object hra bez cokoliv jiného

+10

Rememoried

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 60
Poměrně plodný den, započatý ranní snídaní v podobě pečené sekané s houskou a hořčicí, pokračoval příjemnou vyjížďkou do přírody, která je v dnešním koronavirovém období povolená za cílem nálezu hub. Zvolili jsme vyjížďku až směr Česká Lípa, kde jsme zaparkovali povoz a vypravili se na výpravu poměrně plochým lesem, který věštil samé krásné momenty s houbami. Prašivky hned na kraji lesa tomu byly důkazem. Výsledek, co Vám budu povídat, byl více než ucházející, nicméně aby vše bylo dobře zakončeno, nakoupili jsme v místním pivovaru Lipák dvě petky kvalitního pivního moku, a já se jej jal po příjezdu domů okamžitě nachladit. Po obecných pracech kolem domu jsem se rozhodl, že načnu jednu z petek a zapnu hru, která na mě čekala na harddisku s názvem Rememoried a zásadní českou stopou.

Rememoried začal a já pochopil, že toto nebude standardním herním zážitkem. Pan autor se totiž rozhodl zvěčnit snovou realitu každého z nás, který to s pivem přežene a padne do absolutních mrákot s nejistotou barevného zvěčnění světa a hlavně s otázkou, zdali bude daný příběh dokončen, nebo zdali mě nevzbudí siréna mobilního telefonu v podobě budíku, který dělá všechno dobře, ale přesto jej nenávidím.

Rememoried je zvláštní logickou hříčkou, která Vás provádí snovým procesem každého z nás, respektive v případě této hry, procesem pana tvůrce, Vladimíra Kudělky. V celkovém součtu 20ti úrovní se proskákáte různými útvary, kolečky, čtverečky, obdelníky, trojúhelníky, kvádry a krychlemi, abyste docílili výsledného cíle. No a aby Vám nebylo smutno, tak někde v dáli Vám kdosi vypráví pár lumpenkavárenských názorů o tom, jaké to je žít život ve snu. Musíte tedy počítat s tím, že tady to o příběhu není. Rememoried je totální filozofický sen, který se plní a Vy jej v rozmezí několika hodin prožíváte.

Jelikož jsem se ale rozhodl po každém splněném levelu napít piva a propít se do výsledného cíle, měl jsem na sklonku hry co dělat, abych se vůbec proskákal tam, kam potřebuji. Ve 3D světě je to sice poměrně jednoduché, ale když Vás ke konci začne zlobit grafická karta s tím, že se Vám hra začne lehce sekat, vše je v tu chvíli daleko těžší a náročnější. Nehledě na to, že v krvi Vám v tu chvíli koluje minimálně dvě promile čistého alkoholu. Nicméně, co si budeme...u podobné hříčky bych grafickou náročnost čekal marně, leč ke konci hry jsem byl zajímavě oslněn.

V celkovém kontextu hry, pravda, byly jisté momenty, které vypadaly opravdu zvláštně. Asi tak, jako kdybych se vznášel někde ve vesmíru a prožíval svůj nejlepší trip v životě. Pan autor si s hrou neuvěřitelně vyhrál a i když je v podstatě o samotném nápadu, má skryté momenty, které dokáží zaujmout. Hlavně ty, kde se snoubí zvláštní snový svět a klasická hudba klasiků znalých napříč celým kontinentem. Rememoried je tak abstraktním zážitkem plným filozofických otázek, odpovědí a momentů, které určitě stojí za zamyšlení. Hlavně je ale hrou, ve které si tvůrce vyhrál s představivostí nás všech a je úplně jedno jestli u ní pijete pár pivních moků nebo jste naprosto střízliví. Oslnit Vás dokáže tak, jako tak!

Pro: Zajímavý nápad, prostředí, myšlenky, autor si s tím vším neuvěřitelně vyhrál, včetně občasné kombinace s klasickou hudbou. To zároveň nabízí ty nejlepší momenty z hry

Proti: V podstatě se ale jedná o 3D hopsačku, ač s abstraktním námětem, absolutní absence příběhu a jakékoliv snahy hru chtít dohrát, naštěstí je ale kratší, než byste tušili.

+9

Alpha Protocol

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 65
Měl jsem chvíli pocit, že už jsem v těch indie titulech zahrabaný až po uši. Chtělo to nějaký tříáčkovej titul a pořádně zavařit PC. Dlouho se mi totiž nestalo, aby se mi nějaký titul pod grafickým náporem, prachsprostě vypnul. A jelikož je sebetryzna pojem, který mi je s mým současným strojem, poměrně vlastní, volba padla na Alpha Protocol. To, že nad hrou je taková zvláštní osobitá aura vytvořená průměrnými recenzemi, jsem v tu chvíli prostě ignoroval. Chtěl jsem akci a tak jsem nainstaloval akci.

Navíc jsem si to zde s tím přehříváním fakt užil. Nejlepší moment byl když jsem po několikáté konečně sejmul Konstantina Brayka - mimochodem podle mě nejtěžší boss z celé hry - a počítač se mi ve videu následujícím, samozřejmě před uložením, vypnul...moment před spaním k nezaplacení, to mi věřte, hodinu jsem nemohl usnout :-)

Na první pohled musím upozornit na to, že jsem Alpha Protocol nainstaloval za cílem pořádné akce, nad kterou netřeba hluboce přemýšlet. Stealth prvky totiž nejsou úplně to, co ve hrách vyhledávám. Mám totiž pocit, že jsem si je před mnoha lety odbyl ve dvou dílech legendární akce Project IGI, a tak když nemusím, tak se prostě neplížím. Spíš to, dle možností, v podstatě vykosím a stealth prvek vnímám jako určitý bonus, který můžu, ale nemusím řešit. Navíc v této hře je možné oboje, tak proč se stresovat, že?

Alpha Protocol mi svým vzezřením hrozně připomínal Hitmana. Jenže zatímco Hitman ve své sérii má mise, na které v životě nezapomenete, Alpha Protocol má momenty, které brutálně připomínají scénáristické přehmaty těch nejlepších béčkových titulů, které jste coby sametové dítko vídali v televizi v devadesátých letech. Musím říct, že některé momenty byly fakt k nezaplacení. Alpha Protocol je totiž příběhově béčko jak vyšité, nicméně zábavné béčko jak vyšité, kde hlavní hrdina by mohl být klidně Jean Claude Van Damme a Vy byste ho prostě milovali. Příběhově je to totiž totální maglajz. Jste Alpha Protocol. Původně jste sice byl obyčejný agent, ale jelikož se proti Vám vaše organizace postavila zády, jste na té straně, kde se to zrovna hodí. Jednou pomůžete taiwanské mafii, po druhé ruské, po třetí Vás zachraňuje nějaká divná německá organizace SIE s kozatou Němkyní v hlavní roli a to vše se točí kolem firmy Halbech, která obchoduje se zbraněmi a bombami a celé to má takový nádech správné pokleslé absurdity. Momenty, kde mě mučí elektrickými šoky a po skončení videa vyskočím z křesla jak skřítek z krabičky a začnu to v okolí kosit, mě doslova pobavil. Stejně tak i fakt, že hlavní hrdina se nezalekne ničeho a nikoho, a nemá problém to pořádně pokosit třeba uprostřed historických rozvalin v Římě. Archeolog na úrovni...opravdu.

Devizou hry jsou letmé RPG prvky, které ze hry dělají zajímavý zážitek. Nečekejte hluboký RPG rozklad hlavního hrdiny, jako spíše postupné vylepšování vlastností, které se Vám můžou hodit. Každou misí získáváte zkušenosti. Získáváte je jak bojem, tak i pokecem s kámoši nebo protivníky. Ten je mimochodem hodně zajímavý a řekl bych, že v rámci podobných her veskrze inovativní. Pokec totiž probíhá tak, že nevolíte konkrétní věty, ale pocity, na jejichž výběr máte ještě nějaké časové omezení. Ve výsledku nevíte, na koho bude co platit, ale to je na tom výběru pocitů právě TO zábavné. No a abych dokončil myšlenku, tak zkušenosti kromě výše zmíněného získáváte i hackováním. Jednou otevíráte zámky, podruhé se snažíte spojit čísla ke konkrétním konektorům, které jsou navzájem propojené a propletené takovými kabely a nakonec bádáte v relativně velké tabulce plné čísel a s časovým omezením hledáte sérii čísel, která jediná je v celé té změti čísel statická, neměnící se. Chvílemi brutálně frustrující, ale v celém kontextu hry příjemně inovativní. No a tyto herní momenty postupem času způsobí, že se dostáváte na stále vyšší úroveň, až z Vás bude borec, který na jednu kulku z kulometu kadence Mata Hari nejen, že trefíte protivníka na 100 metrů, Vy ho klidně i na dobro sejmete. Po prvotních misích, kde z metru netrefíte hráče příjemná změna. To mi věřte.

Hra má ale jeden malý zádrhel. Z herního hlediska nenabízí nic, co by stálo za zapamatování. Sice se s hlavním borcem dostanete do takových míst, jako jsou Saudská Arábie, Řím, Moskva nebo Tchaj-pej, výsledek je vlastně ten, že všechny ty místa jsou poměrně sterilní a v rámci jednoho daného prostředí jednoznačně splývají. Nezbývá tedy, než si užívat především příběhový mariáš. I když, pravda, musím se přiznat, že snajperská mise na číhané byla poměrně originální. V té ostatní směsce ale rychle zapadne...

Alpha Protocol je především zábavná záležitost. RPG systém, kterým se chlubí, bych bral s jistou rezervou, ale v kontextu s příběhem je to pořád hra, která na cirka deset hodin příjemně pobaví a vlastně Vás ve výsledku ani neurazí. Navíc svobodou volby u jednotlivých diskuzí způsobuje, že má tendenci být repetitivní záležitostí. Věřím tomu, že kdybych si ji příště zahrál s tím, že už nebudu ten dobrák, ale arogantní sviňák, hra rázem bude mít úplně jiný rozměr. Pokud máte rádi jednoduché, nelogické, ale zábavné akčňáky devadesátých let s kupou drsných keců, tak je Alpha Protocol Vaší volbou. Uvidíte, nezklame Vás.

Pro: Zábavný, béčkový příběh, momenty, u kterých jsem se od srdce zasmál, zábavná možnost volby v diskuzích, jednoduchý rpg systém, který postupem času zjednodušší hru

Proti: ...může hru zjednodušit opravdu výrazně. Navíc hudba je nijaká, mise poměrně repetitivní, sterilní, až na pár vyjímek.

+17

Memoria

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 80
Jak asi může dopadnout hra, u které jste byli nadšeni již u prvního dílu, ale herní praktikové tvrdili, že se od prvního dílu naučila průměrné základní mechaniky a ty dohnala k dokonalosti? No samozřejmě...adventurní zážitek, jak se patří!

Osobně musím říct, že pro mě byl super zážitek už i první díl s názvem Chains of Satinav. Nabídl nádherný fantasy příběh, překrásné lokace, dobré zpracování a neméně krásné vyvrcholení. Bylo ihned jasné, že druhý díl musí následovat v cuku letu, protože jinak si dokážu představit, že by německé matadory dříve nebo později někdo spráskal bičem k nepoznání.

Memoria totiž pokračuje přesně tam, kde první díl skončil (je třeba tedy, pro větší zážitek, dohrát nejdříve první díl). A nutno dodat, že pokračuje přesně v tom duchu, ve který jsem doufal. Ač tedy nabízí spíše slabší soundtrack, tak příběh je o notnou dávku emocí epičtější. Navíc opět si troufám tvrdit, že za hrou stojí vizuální mágové, kteří přesně ví, jak nakreslit nádherné fantasy kulisy ještě nádhernějšího fantasy světa s geniálním odkazem na bavorské lesy, hluboké kokořínské prolákliny a skalnatá údolí a středověkou atmosférou jak vystřiženou z měst a městeček Střední Evropy. Memoria je toho všeho prostě plná.

Co se týče herních mechanik, tak zde tvůrci o něco málo podpořili myšlenku čarování a tak je tu kouzel o chlup více, než bylo v prvním díle. Všechno ale dává smysl a tak si nemyslím, že by tu byl nějaký vysloveně moment, který by si koledoval o samotný zásek. Lesní bludiště a protivné mezihry naleznete všude, a tak s nimi musíte počítat i tady, co si budem...

Musím se ale přiznat, že po dohrání této adventury se mi svět Černého oka pozdává. Parta ze studia Daedelic mu dodala potemnělou atmosféru a to mě vysloveně baví. Navíc zapracovali i na postavách, které už nejsou tak protivné, jako tomu bylo v prvním díle. Naopak. Zahrajete si tu totiž opět za ptáčníka Gerona, ze kterého se konečně stal junák ryzího srdce a jako protivítr tu je příběh princezny Sadjy starý 500 let, který je nesmírně zajímavý a navíc...Sadja je na poměry kreslených adventur hrdinka na svém místě. To, že se dva různorodé příběhy na konci spojí Vám pak snad nemusím ani dodávat.

Daedelic tak opět potvrdil adventurního krále a nadobro si mě získal sérií, která mi hrdě zůstane v srdci stejně intenzivně jako jsou série Gabriel Knight, Broken Sword a jím podobní. Pokud dohrajete oba díly, jistě mi dáte za pravdu.

Pro: Vysloveně epická záležitost, scénář na absolutní úrovni, zkombinování dvou světů, sympatické postavy, pěkný dabing, opět nádherně namalováno.

Proti: Na rozdíl od prvního dílu slabší soundtrack

+17

Clash Royale

malarkeymalarkey
  • iOS 60
To jsem si tak chtěl splnit jednu z letošních výzev a náhodně si vybral hru Clash Royale, kterou nainstaloval do mobilu a doufal, že si s ní užiju a nebude problém ji dohrát. To jsem se ale sakra mýlil. Clash Royale jsem totiž nedohrál...a to jsem se snažil seč mi síly stačily.

Clash Royale je na první pohled myšlenkou jednoduchá hra. Vládnete jedním hradem, dvěma věžemi a proti Vám stojí nepřítel s takřka stejným arsenálem zdiva. Rozdíl je v kartách, které si v průběhu hry volíte, a které se Vám během hry ještě náhodně míchají. Kartami totiž přivoláváte bojovníky popřípadě podporujete defenzívu. Jakmile tedy naloudujete první hru, sranda může začít a nutno dodat, že během pár her zjistíte, že tady to nevyhrajete náhodným nadhazováním karet, ale hbitým uvažováním, přemýšlením a taktizováním vhozených karet do pléna. Důvod je jednoduchý, protivník proti Vám dělá totéž a pokud nebudete přemýšlet, tak jste jednoznačně nahraní. Pak už se jenom modlit, aby protivníkovi z celého světa někdo zavolal a on musel hru přerušit...to se ale, žel bohu, stávalo minimálně. Drtil mě celej svět od Číny počínaje přes arabáše konče. A já měl co dělat, abych s každou prohranou hrou nevzal telefon a nehodil ho proti zdi. Ona totiž každá vyhraná hra přičítá body a každá prohraná hra odečítá body. No a s přibývajícími body vy získáváte vyšší levely a postupujete do dalších arén, až vlastně do poslední, kde se oddělí zrno od plév, kde se z chlapců stanou muži. Prostě kde roznesete na kopytech toho posledního a celá hra bude Vaše. Tam já ale nedošel a nikdy nedojdu. Po hodinách hraní jsem ztratil trpělivost a možná i chuť neustále vymejšlet a taktizovat, vztekat se a...vztekat se.

Clash Royale je určitě hodně návyková hra. Hrál jsem jí u televize, v posteli, na záchodě, v práci, v práci na záchodě, při cestě do práce, při cestě z práce, na nákup, z nákupu, kamkoliv odněkud, někam, při dělání...čehokoliv. Měl jsem co dělat, abych vnímal okolí a nesrazilo mě nějaký auto vedle silnice. Nejhorší je, když hrajete nějakou hru a arabáši se Vám v diskuzi smějí...ti to dělají hodně rádi. O to lepší je pocit, když je sejmete. Je to pocit k nezaplacení a hraničí až s orgasmem.

Pokud nevíte co s časem tak si Clash Royale zahrajte. Já do mobilu nenahrál žádnou hru snad déle jak šest let (vlastně na Pokémony jsem úplně zapomněl...:-)). A musím teda říct...kéž bych to neudělal. :-) Tolik vzteku vůči celému světu jsem v sobě nenašel hodně dlouhou dobu, nehledě na kilowatt hodiny, které na budíku u baráku rostly závratným tempem, protože mobil potřeboval šťávu. Po odinstalování musím říct, že jsem v sobě opět probudil pokoru a je mi tak nějak...líp. Naštěstí jsem ten, co do her neinvestuje peníze...samozřejmě vše je pak těžší. Kdybych investoval, naštvanej bych byl asi ještě víc, i když výher by bylo také víc. No, co naplat. Clash Royale je klasickou multiplayerovou mobilní hrou s dobrým nápadem, pěkným zpracováním a vším tím kolem, co podobné mobilní hry nabízí. Nic nového pod sluncem, ale svoje fanoušky jistě najde.

Pro: Nápaditá tower-defense strategie, zábavné boje, mírná závislost

Proti: Repetitivní - což vlastně ani nevím, jestli je v tomto případě negativum, probudí ve Vás pocity, které probudit nechcete...:-)

+8 +9 −1
Zobrazit další komentáře

malarkey naposledy…

Ohodnotil Feudal Alloy Feudal Alloy na 60 % (19 dní).

Napsal komentář k Feudal Alloy (13 dní).

Diskutoval u hry RollerCoaster Tycoon 3: Wild! (34 dní).