Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

< >

Under Leaves

  • PC 70
Po sérii náročnějšího hraní jsem si odskočil k hidden object hrám, abych se trošku odreagoval a připomněl, že hry nemusí nutně být akční a násilné, ale také meditativní a příjemné na oko. Under Leaves je toho vzorným příkladem, navíc z českých luhů a hájů...

Žánr hidden object je pro mě, v podstatě, velká neznámá. Hrál jsem, tuším, jednu hru před mnoha lety a dál se k tomu nevracel. Under Leaves jsem tedy volil především podle plakátu a skutečnosti, že se jedná o českou hru. No a musím říct, že vůbec nelituji.

Jedná se o takovou tu absolutně odpočinkovou záležitost. Asi jako když jste si před lety potřebovali v práci dáchnout a tak jste si na Windows 95 zahráli Solitaire. Dnes už Solitaire v nových Windowsech jen tak nenaleznete, ale zase se dostanete k takovým hrám, jakým je právě Under Leaves.

Ten nabízí přesně to, co si pod samotným žánrem dovedete představit. Hledání objektů v, sem tam statickém a sem tam dynamickém, pozadím. Co hru ale vyvyšuje od průměru, tak především grafika, která je na jednu stranu jednoduchá, ale neuvěřitelně vlídná a samotným prostředím zvířátek a přírody opravdu krásná. Když nad tím přemýšlím, tak vlídnost je nejspíš vlastnost, která se ke hře jednoznačně hodí.

Nedokážu říct, zdali je v rámci žánru Under Leaves něčím lepší od ostatních her. Pár jsem jich viděl, ale hrál opravdové minimum. Nicméně musím říct, že nabízí krásné přírodní a zvířecí motivy, kterým si mě dokázala získat.

Pro: Nádherné přírodní a zvířecí motivy, neskutečná vlídnost prostředí a zvířátek

Proti: Hidden object hra bez cokoliv jiného

+8

Rememoried

  • PC 60
Poměrně plodný den, započatý ranní snídaní v podobě pečené sekané s houskou a hořčicí, pokračoval příjemnou vyjížďkou do přírody, která je v dnešním koronavirovém období povolená za cílem nálezu hub. Zvolili jsme vyjížďku až směr Česká Lípa, kde jsme zaparkovali povoz a vypravili se na výpravu poměrně plochým lesem, který věštil samé krásné momenty s houbami. Prašivky hned na kraji lesa tomu byly důkazem. Výsledek, co Vám budu povídat, byl více než ucházející, nicméně aby vše bylo dobře zakončeno, nakoupili jsme v místním pivovaru Lipák dvě petky kvalitního pivního moku, a já se jej jal po příjezdu domů okamžitě nachladit. Po obecných pracech kolem domu jsem se rozhodl, že načnu jednu z petek a zapnu hru, která na mě čekala na harddisku s názvem Rememoried a zásadní českou stopou.

Rememoried začal a já pochopil, že toto nebude standardním herním zážitkem. Pan autor se totiž rozhodl zvěčnit snovou realitu každého z nás, který to s pivem přežene a padne do absolutních mrákot s nejistotou barevného zvěčnění světa a hlavně s otázkou, zdali bude daný příběh dokončen, nebo zdali mě nevzbudí siréna mobilního telefonu v podobě budíku, který dělá všechno dobře, ale přesto jej nenávidím.

Rememoried je zvláštní logickou hříčkou, která Vás provádí snovým procesem každého z nás, respektive v případě této hry, procesem pana tvůrce, Vladimíra Kudělky. V celkovém součtu 20ti úrovní se proskákáte různými útvary, kolečky, čtverečky, obdelníky, trojúhelníky, kvádry a krychlemi, abyste docílili výsledného cíle. No a aby Vám nebylo smutno, tak někde v dáli Vám kdosi vypráví pár lumpenkavárenských názorů o tom, jaké to je žít život ve snu. Musíte tedy počítat s tím, že tady to o příběhu není. Rememoried je totální filozofický sen, který se plní a Vy jej v rozmezí několika hodin prožíváte.

Jelikož jsem se ale rozhodl po každém splněném levelu napít piva a propít se do výsledného cíle, měl jsem na sklonku hry co dělat, abych se vůbec proskákal tam, kam potřebuji. Ve 3D světě je to sice poměrně jednoduché, ale když Vás ke konci začne zlobit grafická karta s tím, že se Vám hra začne lehce sekat, vše je v tu chvíli daleko těžší a náročnější. Nehledě na to, že v krvi Vám v tu chvíli koluje minimálně dvě promile čistého alkoholu. Nicméně, co si budeme...u podobné hříčky bych grafickou náročnost čekal marně, leč ke konci hry jsem byl zajímavě oslněn.

V celkovém kontextu hry, pravda, byly jisté momenty, které vypadaly opravdu zvláštně. Asi tak, jako kdybych se vznášel někde ve vesmíru a prožíval svůj nejlepší trip v životě. Pan autor si s hrou neuvěřitelně vyhrál a i když je v podstatě o samotném nápadu, má skryté momenty, které dokáží zaujmout. Hlavně ty, kde se snoubí zvláštní snový svět a klasická hudba klasiků znalých napříč celým kontinentem. Rememoried je tak abstraktním zážitkem plným filozofických otázek, odpovědí a momentů, které určitě stojí za zamyšlení. Hlavně je ale hrou, ve které si tvůrce vyhrál s představivostí nás všech a je úplně jedno jestli u ní pijete pár pivních moků nebo jste naprosto střízliví. Oslnit Vás dokáže tak, jako tak!

Pro: Zajímavý nápad, prostředí, myšlenky, autor si s tím vším neuvěřitelně vyhrál, včetně občasné kombinace s klasickou hudbou. To zároveň nabízí ty nejlepší momenty z hry

Proti: V podstatě se ale jedná o 3D hopsačku, ač s abstraktním námětem, absolutní absence příběhu a jakékoliv snahy hru chtít dohrát, naštěstí je ale kratší, než byste tušili.

+9

Alpha Protocol

  • PC 65
Měl jsem chvíli pocit, že už jsem v těch indie titulech zahrabaný až po uši. Chtělo to nějaký tříáčkovej titul a pořádně zavařit PC. Dlouho se mi totiž nestalo, aby se mi nějaký titul pod grafickým náporem, prachsprostě vypnul. A jelikož je sebetryzna pojem, který mi je s mým současným strojem, poměrně vlastní, volba padla na Alpha Protocol. To, že nad hrou je taková zvláštní osobitá aura vytvořená průměrnými recenzemi, jsem v tu chvíli prostě ignoroval. Chtěl jsem akci a tak jsem nainstaloval akci.

Navíc jsem si to zde s tím přehříváním fakt užil. Nejlepší moment byl když jsem po několikáté konečně sejmul Konstantina Brayka - mimochodem podle mě nejtěžší boss z celé hry - a počítač se mi ve videu následujícím, samozřejmě před uložením, vypnul...moment před spaním k nezaplacení, to mi věřte, hodinu jsem nemohl usnout :-)

Na první pohled musím upozornit na to, že jsem Alpha Protocol nainstaloval za cílem pořádné akce, nad kterou netřeba hluboce přemýšlet. Stealth prvky totiž nejsou úplně to, co ve hrách vyhledávám. Mám totiž pocit, že jsem si je před mnoha lety odbyl ve dvou dílech legendární akce Project IGI, a tak když nemusím, tak se prostě neplížím. Spíš to, dle možností, v podstatě vykosím a stealth prvek vnímám jako určitý bonus, který můžu, ale nemusím řešit. Navíc v této hře je možné oboje, tak proč se stresovat, že?

Alpha Protocol mi svým vzezřením hrozně připomínal Hitmana. Jenže zatímco Hitman ve své sérii má mise, na které v životě nezapomenete, Alpha Protocol má momenty, které brutálně připomínají scénáristické přehmaty těch nejlepších béčkových titulů, které jste coby sametové dítko vídali v televizi v devadesátých letech. Musím říct, že některé momenty byly fakt k nezaplacení. Alpha Protocol je totiž příběhově béčko jak vyšité, nicméně zábavné béčko jak vyšité, kde hlavní hrdina by mohl být klidně Jean Claude Van Damme a Vy byste ho prostě milovali. Příběhově je to totiž totální maglajz. Jste Alpha Protocol. Původně jste sice byl obyčejný agent, ale jelikož se proti Vám vaše organizace postavila zády, jste na té straně, kde se to zrovna hodí. Jednou pomůžete taiwanské mafii, po druhé ruské, po třetí Vás zachraňuje nějaká divná německá organizace SIE s kozatou Němkyní v hlavní roli a to vše se točí kolem firmy Halbech, která obchoduje se zbraněmi a bombami a celé to má takový nádech správné pokleslé absurdity. Momenty, kde mě mučí elektrickými šoky a po skončení videa vyskočím z křesla jak skřítek z krabičky a začnu to v okolí kosit, mě doslova pobavil. Stejně tak i fakt, že hlavní hrdina se nezalekne ničeho a nikoho, a nemá problém to pořádně pokosit třeba uprostřed historických rozvalin v Římě. Archeolog na úrovni...opravdu.

Devizou hry jsou letmé RPG prvky, které ze hry dělají zajímavý zážitek. Nečekejte hluboký RPG rozklad hlavního hrdiny, jako spíše postupné vylepšování vlastností, které se Vám můžou hodit. Každou misí získáváte zkušenosti. Získáváte je jak bojem, tak i pokecem s kámoši nebo protivníky. Ten je mimochodem hodně zajímavý a řekl bych, že v rámci podobných her veskrze inovativní. Pokec totiž probíhá tak, že nevolíte konkrétní věty, ale pocity, na jejichž výběr máte ještě nějaké časové omezení. Ve výsledku nevíte, na koho bude co platit, ale to je na tom výběru pocitů právě TO zábavné. No a abych dokončil myšlenku, tak zkušenosti kromě výše zmíněného získáváte i hackováním. Jednou otevíráte zámky, podruhé se snažíte spojit čísla ke konkrétním konektorům, které jsou navzájem propojené a propletené takovými kabely a nakonec bádáte v relativně velké tabulce plné čísel a s časovým omezením hledáte sérii čísel, která jediná je v celé té změti čísel statická, neměnící se. Chvílemi brutálně frustrující, ale v celém kontextu hry příjemně inovativní. No a tyto herní momenty postupem času způsobí, že se dostáváte na stále vyšší úroveň, až z Vás bude borec, který na jednu kulku z kulometu kadence Mata Hari nejen, že trefíte protivníka na 100 metrů, Vy ho klidně i na dobro sejmete. Po prvotních misích, kde z metru netrefíte hráče příjemná změna. To mi věřte.

Hra má ale jeden malý zádrhel. Z herního hlediska nenabízí nic, co by stálo za zapamatování. Sice se s hlavním borcem dostanete do takových míst, jako jsou Saudská Arábie, Řím, Moskva nebo Tchaj-pej, výsledek je vlastně ten, že všechny ty místa jsou poměrně sterilní a v rámci jednoho daného prostředí jednoznačně splývají. Nezbývá tedy, než si užívat především příběhový mariáš. I když, pravda, musím se přiznat, že snajperská mise na číhané byla poměrně originální. V té ostatní směsce ale rychle zapadne...

Alpha Protocol je především zábavná záležitost. RPG systém, kterým se chlubí, bych bral s jistou rezervou, ale v kontextu s příběhem je to pořád hra, která na cirka deset hodin příjemně pobaví a vlastně Vás ve výsledku ani neurazí. Navíc svobodou volby u jednotlivých diskuzí způsobuje, že má tendenci být repetitivní záležitostí. Věřím tomu, že kdybych si ji příště zahrál s tím, že už nebudu ten dobrák, ale arogantní sviňák, hra rázem bude mít úplně jiný rozměr. Pokud máte rádi jednoduché, nelogické, ale zábavné akčňáky devadesátých let s kupou drsných keců, tak je Alpha Protocol Vaší volbou. Uvidíte, nezklame Vás.

Pro: Zábavný, béčkový příběh, momenty, u kterých jsem se od srdce zasmál, zábavná možnost volby v diskuzích, jednoduchý rpg systém, který postupem času zjednodušší hru

Proti: ...může hru zjednodušit opravdu výrazně. Navíc hudba je nijaká, mise poměrně repetitivní, sterilní, až na pár vyjímek.

+16

Memoria

  • PC 80
Jak asi může dopadnout hra, u které jste byli nadšeni již u prvního dílu, ale herní praktikové tvrdili, že se od prvního dílu naučila průměrné základní mechaniky a ty dohnala k dokonalosti? No samozřejmě...adventurní zážitek, jak se patří!

Osobně musím říct, že pro mě byl super zážitek už i první díl s názvem Chains of Satinav. Nabídl nádherný fantasy příběh, překrásné lokace, dobré zpracování a neméně krásné vyvrcholení. Bylo ihned jasné, že druhý díl musí následovat v cuku letu, protože jinak si dokážu představit, že by německé matadory dříve nebo později někdo spráskal bičem k nepoznání.

Memoria totiž pokračuje přesně tam, kde první díl skončil (je třeba tedy, pro větší zážitek, dohrát nejdříve první díl). A nutno dodat, že pokračuje přesně v tom duchu, ve který jsem doufal. Ač tedy nabízí spíše slabší soundtrack, tak příběh je o notnou dávku emocí epičtější. Navíc opět si troufám tvrdit, že za hrou stojí vizuální mágové, kteří přesně ví, jak nakreslit nádherné fantasy kulisy ještě nádhernějšího fantasy světa s geniálním odkazem na bavorské lesy, hluboké kokořínské prolákliny a skalnatá údolí a středověkou atmosférou jak vystřiženou z měst a městeček Střední Evropy. Memoria je toho všeho prostě plná.

Co se týče herních mechanik, tak zde tvůrci o něco málo podpořili myšlenku čarování a tak je tu kouzel o chlup více, než bylo v prvním díle. Všechno ale dává smysl a tak si nemyslím, že by tu byl nějaký vysloveně moment, který by si koledoval o samotný zásek. Lesní bludiště a protivné mezihry naleznete všude, a tak s nimi musíte počítat i tady, co si budem...

Musím se ale přiznat, že po dohrání této adventury se mi svět Černého oka pozdává. Parta ze studia Daedelic mu dodala potemnělou atmosféru a to mě vysloveně baví. Navíc zapracovali i na postavách, které už nejsou tak protivné, jako tomu bylo v prvním díle. Naopak. Zahrajete si tu totiž opět za ptáčníka Gerona, ze kterého se konečně stal junák ryzího srdce a jako protivítr tu je příběh princezny Sadjy starý 500 let, který je nesmírně zajímavý a navíc...Sadja je na poměry kreslených adventur hrdinka na svém místě. To, že se dva různorodé příběhy na konci spojí Vám pak snad nemusím ani dodávat.

Daedelic tak opět potvrdil adventurního krále a nadobro si mě získal sérií, která mi hrdě zůstane v srdci stejně intenzivně jako jsou série Gabriel Knight, Broken Sword a jím podobní. Pokud dohrajete oba díly, jistě mi dáte za pravdu.

Pro: Vysloveně epická záležitost, scénář na absolutní úrovni, zkombinování dvou světů, sympatické postavy, pěkný dabing, opět nádherně namalováno.

Proti: Na rozdíl od prvního dílu slabší soundtrack

+18

Clash Royale

  • iOS 60
To jsem si tak chtěl splnit jednu z letošních výzev a náhodně si vybral hru Clash Royale, kterou nainstaloval do mobilu a doufal, že si s ní užiju a nebude problém ji dohrát. To jsem se ale sakra mýlil. Clash Royale jsem totiž nedohrál...a to jsem se snažil seč mi síly stačily.

Clash Royale je na první pohled myšlenkou jednoduchá hra. Vládnete jedním hradem, dvěma věžemi a proti Vám stojí nepřítel s takřka stejným arsenálem zdiva. Rozdíl je v kartách, které si v průběhu hry volíte, a které se Vám během hry ještě náhodně míchají. Kartami totiž přivoláváte bojovníky popřípadě podporujete defenzívu. Jakmile tedy naloudujete první hru, sranda může začít a nutno dodat, že během pár her zjistíte, že tady to nevyhrajete náhodným nadhazováním karet, ale hbitým uvažováním, přemýšlením a taktizováním vhozených karet do pléna. Důvod je jednoduchý, protivník proti Vám dělá totéž a pokud nebudete přemýšlet, tak jste jednoznačně nahraní. Pak už se jenom modlit, aby protivníkovi z celého světa někdo zavolal a on musel hru přerušit...to se ale, žel bohu, stávalo minimálně. Drtil mě celej svět od Číny počínaje přes arabáše konče. A já měl co dělat, abych s každou prohranou hrou nevzal telefon a nehodil ho proti zdi. Ona totiž každá vyhraná hra přičítá body a každá prohraná hra odečítá body. No a s přibývajícími body vy získáváte vyšší levely a postupujete do dalších arén, až vlastně do poslední, kde se oddělí zrno od plév, kde se z chlapců stanou muži. Prostě kde roznesete na kopytech toho posledního a celá hra bude Vaše. Tam já ale nedošel a nikdy nedojdu. Po hodinách hraní jsem ztratil trpělivost a možná i chuť neustále vymejšlet a taktizovat, vztekat se a...vztekat se.

Clash Royale je určitě hodně návyková hra. Hrál jsem jí u televize, v posteli, na záchodě, v práci, v práci na záchodě, při cestě do práce, při cestě z práce, na nákup, z nákupu, kamkoliv odněkud, někam, při dělání...čehokoliv. Měl jsem co dělat, abych vnímal okolí a nesrazilo mě nějaký auto vedle silnice. Nejhorší je, když hrajete nějakou hru a arabáši se Vám v diskuzi smějí...ti to dělají hodně rádi. O to lepší je pocit, když je sejmete. Je to pocit k nezaplacení a hraničí až s orgasmem.

Pokud nevíte co s časem tak si Clash Royale zahrajte. Já do mobilu nenahrál žádnou hru snad déle jak šest let (vlastně na Pokémony jsem úplně zapomněl...:-)). A musím teda říct...kéž bych to neudělal. :-) Tolik vzteku vůči celému světu jsem v sobě nenašel hodně dlouhou dobu, nehledě na kilowatt hodiny, které na budíku u baráku rostly závratným tempem, protože mobil potřeboval šťávu. Po odinstalování musím říct, že jsem v sobě opět probudil pokoru a je mi tak nějak...líp. Naštěstí jsem ten, co do her neinvestuje peníze...samozřejmě vše je pak těžší. Kdybych investoval, naštvanej bych byl asi ještě víc, i když výher by bylo také víc. No, co naplat. Clash Royale je klasickou multiplayerovou mobilní hrou s dobrým nápadem, pěkným zpracováním a vším tím kolem, co podobné mobilní hry nabízí. Nic nového pod sluncem, ale svoje fanoušky jistě najde.

Pro: Nápaditá tower-defense strategie, zábavné boje, mírná závislost

Proti: Repetitivní - což vlastně ani nevím, jestli je v tomto případě negativum, probudí ve Vás pocity, které probudit nechcete...:-)

+7 +8 −1

The Dark Eye: Chains of Satinav

  • PC 80
Když jsem, během další z řady nekončících karantény, o hru náhodou zakopl ve Steam knihovně, okamžitě mě zaujal její název The Dark Eye: Chains of Satinav. Hlavně tedy ten pojem The Dark Eye. Že prý se jedná o německou odpověď na legendární Dungeons & Dragons. Dobře, kouknul jsem tedy, co všechno Němci z tohoto světa vypustili do světa počítačových her a co jsem neviděl - Stíny nad Rivou. Nevím, jak Vy, ale já na ně díky Gamestaru dodnes vzpomínám. Volba tedy byla jasná - pojď do mě Satinave.

Výhodou pro hru v mém případě bylo určitě to, že se jedná o adventuru, navíc o fantasy adventuru a ještě k tomu od, dnes pro mě už v podstatě legendárních, Daedalic Entertainment, kteří adventurám v posledních letech navrátili duši. Neváhal jsem ani minutu, vstoupil jsem do světa Temného oka a jal se oddávat fantasy příběhu. Ten je jednoznačně krásný, řekl bych, že až epický. Může za to především nesmírně krásně nakreslené pozadí hry. Co obrázek, to absolutní umění, které hře dodává jedinečnou atmosféru. To se tvůrcům prostě nedá upřít. Stejně tak na tom je i soundtrack. Jemný, ale přesto nezapomenutelný. Titulní píseň ve mně evokuje přesně to, co si pod pojmem epická fantasy můžete, byť jen, představit.

Horší je to s našimi dvěmi hlavními postavami. Nakreslené jsou tak, jako kdyby zrovna vyskočili někde z pomocné školy a rozhodli se zachránit svět. Nevím, jestli jsem se někdy setkal s tak vydařenou adventurou a s tak ušmudlanými hlavními hrdiny. Připomenou Vám všechny ty pitomce, co jste za život potkali a budete mít co dělat, abyste se přes to přenesli. Pokud se to ale podaří, hra se Vám za to odvděčí překrásným příběhem. A to za to, věřte nevěřte, rozhodně stojí.

Co se týče samotného hraní a samotných adventurních prvků, tak ty jsou z těch, řekl bych, složitějších. Pár věcí nedává smysl, leč minihry jsou zrovna z těch lehčích. Nejnáročnější mi to přišlo v tom vílím světě. Musíte si chvíli zvykat na jiný svět, na jiný způsob jednání, chování, fungování věcí. Na druhou stranu hra samotné hraní usnadňuje už jenom tím, že v průběhu hry nechá aktivních jenom pár obrazovek, takže nakonec se k cestě stejně dopracujete. Když už ne logicky, tak určitě metodou pokus-omyl. Originální nicméně je, že po celou dobu hry máte aktivní dvě kouzla - rozbít předmět a opravit předmět. I to s postupem ve hře párkrát řádně zamíchá kartami.

Už jsem od Daedelicu pár adventur vyzkoušel, řekl bych ale, že tahle je, co se týče fantasy světů, jednoznačně ta nejpropracovanější. Ve studiu mají zřejmě regulérní umělce, protože si se samotným světem neskutečně vyhráli. I příběh a soundtrack je z těch, na které budu moc rád vzpomínat. Když překlenete vizualizaci hlavních hrdinů, užijete si bezesporu kvalitní ryzí fantasy, kterých, řekl bych, není nikdy dost. Musím říct, že ač jsem nenašel jedinou narážku na Stíny nad Rivou, zase jsem si tento svět opravdu užil. Určitě to nebude moje poslední zastávka u Temného oka!

Odkaz na soundtrack.

Pro: Epický fantasy příběh, nádherný soundtrack, pěkně nadabované postavy, překrásně nakreslené obrazovky, více ryzí fantasy, než středověké fantasy

Proti: Vizualizace hlavních hrdinů, občasné chování víly Amálky,

+15

The Flame in the Flood

  • PC 70
Máte v sobě kus trampské krve? Je Vaše náboženství bushcraft? Nosíte oblečení české značky Bushman a je Vašim nejlepším přítelem kapesní nožík velikostí Vaší pracky, kterým byste bez mrknutí oka dokázali rozdrápat kůži medvěda hnědého? Tak přesně pro Vás je hra The Flame in the Flood určena. Tedy ale jen v případě, že máte počítač, umíte ho ovládat a nejste ten typ zálesáka, který se v lese ukrývá převážně, když prší nebo se krajinou prohání hurikán Kathrína. Protože za těchto okolností běžný hráč hraje.

The Flame in the Flood je totiž simulace přežití v nehostinné krajině, která se na první pohled tváří jako čistá a nehostinná Kanada, aby Vás hra postupem času uvedla v realitu a nabídla Vám pár zatopených měst, rozmlácených mostů a utopených aut. Takže předpokládejme, že hra se odehrává v nějakém zvláštním světě těsně po katastrofě. Z příběhu Vám toho totiž nic moc neřekne. A vlastně to ani není potřeba. Váš oddaný pes Vás probudí z mrákot někde...kdesi. A Váš jediný úkol je nasednout na raft a vydat se vstříc řece kamsi. Příběhově asi netřeba řešit něco jiného. Hra je totiž hlavně o nápadu a použitých technikách.

A jedna z použitých technik této hry je především, poslední dobou nesmírně populární, crafting. Pojem, který mě dosud nijak neuchvátil, ale chápu, že stavbyvedoucí a jiní samostavitelé, si v něm našli určité zalíbení. Ne nadarmo je Minecraft tak populární, že...Nicméně v momentě, kdy hra začíná, začíná i Váš pokus přežít. Musíte se stravovat, šatit, abyste přečkali zimu, pít, jíst, spát a hlavně...dobrat se konce. Jenže, co je vlastně ten konec? Divočina totiž není jenom všehovšudy nehostinná příroda popřípadě rozbouřená řeka, ale i divočinstvo jako jsou červíky v žaludku nebo vlčí smečka šedesát metrů vzdušnou čarou od Vás. A ani jedna z těchto věcí není úplně hitparáda, když je potkáte. Vše ale řešíte právě pomocí craftingu. Dostáváte se na různá místa u rozbouřené řeky, jako jsou lesy, louky, bažiny, poničené vesnice, města, nemocnice nebo přístaviště. Zde hledáte, lovíte, učíte se novým věcem, vzděláváte se. Zde ale přichází i samotný kámen úrazu hry. Pokud je herní crafting Váš denní chleba, nebudete mít problém, jinak chvíli potrvá, než se s herními procesy seznámíte.

Osobně se přiznám, že já jsem zrovna ten typ hráče, který se s tím pral. Každopádně náhodně zkonstruovaná krajina, geniálně zvolený soundtrack vytvořený speciálně pro hru americkým trampem/hudebníkem známým jako Chuck Ragan, ale i nesmělý pocit postupovat dál a žít s přesvědčením, že cesta je cíl, je důvodem, proč jsem hru hrál až do zemdlení. A nutno dodat, že jsem si jí užil. The Flame in the Flood je jednoznačně zajímavým zážitkem. Je hrou, která Vám udělá radost pokaždé, když přijdete na nějaký nový fígl. Navíc dotváří nápaditou atmosféru boje o přežití a to vše v duchu výrazného minimalismu, který pro několik hodin hraní k radosti jednoznačně stačí.

Odkaz na soundtrack. Ten mi totiž v paměti zůstane rozhodně déle, jak samotná hra.

Pro: Po dlouhé době hra s dobrým nápadem a skvělým soundtrackem, který nebudete chtít přestat poslouchat...

Proti: ...nicméně prakticky bez příběhu a se stereotypem, který se i přes crafting za chvíli projeví. Hra ale včas dokáže skončit.

+17

Orwell

  • PC 80
Mám upřímnou radost, když vidím, jak v dnešní době počítačových her vzniká celá řada indie titulů. A nevnímám to jen kvůli tomu, že takové tituly můžete hrát i na kdejaké herce, jako spíš proto, že plno malých vývojářů dokáží vytvořit něco opravdu originálního, až jedinečného. A přesně v podobném znění je i hra Orwell. Hra odkazující se na legendární novelu 1984 o jednom autokratickém režimu s údajně lidskou tváří, ale sledující jeho občany krok za krokem. Proč? No protože nikdo ve státě přece nechce nechat bujet podvratný živel, který by jej mohl, nedej bože, rozvrátit.

Orwell je v případě této hry internetová síť existující v jednom takovém nenápadném, ale politicky silně zangažovaném státě. No a v tomto státě to trošku nevychytali a dočkali se, bohužel, série bombových útoků proti režimu. A v tu chvíli přicházíte Vy, coby hacker, který má pár vodítek a cílem je na tamním internetu pátrat po osobních údajích, které na něm uživatelé nechávají...a těch je, věřte nevěřte, více než požehnaně.

Nejdřív jsem si říkal, co na tom může být tak zábavného, ale opak je pravdou. Zábavné je to opravdu hodně. Sice se bez angličtiny neobejdete, protože Vaším úkolem bude číst (internetové články, e-maily různých osob, lustrovat jejich notebooky, mobily, atd.), abyste se dopátrali nějakého vodítka. Jenže hra má obrovský dar vtáhnout do děje a tak jsem četl s chutí a u každé postavy si dělal jedinečný obrázek, který se průběhem času měnil a vyvíjel.

Nejenom námětem je hra živa. Říkal jsem si, jak stačí málo, aby se něco podobného mohlo dít i u nás. A věřím, že se i děje, i když potají. Už dávno jsem si totiž uvědomil, že internet není tak skryté místo, jak se tváří. Jen doufám, že se to nikdy nezvrhne do něčeho, co by i vzdáleně připomínalo podobný svět jako právě v oné novele 1984. Od toho máme takové hry jako je třeba i tato, abychom si uvědomili, jakou moc v internetu můžeme mít a jak snadno můžeme kdekoho zdevastovat jenom tím, že zveřejníme, co na internetu dělá. Orwell je skvělý zážitek, není kdoví jak dlouhý, ani kdoví jak náročný. Pořád je ale originální natolik, že vás na ploše dvou obrazovek, kde v jedné se kupí informace o hledaných lidech a v druhé prohledáváte internet, donutí přemýšlet nad světem současnosti. A ruku na srdce, která hra toto v minulosti svedla?

Pro: Excelentní nápad, minimalismus, překvapivě pohodová obtížnost, stísněná atmosféra

Proti: Nutnost znalosti angličtiny, překvapivá lineárnost

+21

Beat Cop

  • PC 80
Nějak mám pocit, že se rozmohl nový druh 2D adventur s pixelartovým podkladem, dobrým příběhem a časem, který ubíhá vysloveně realisticky, tedy den po dni. Nejdříve jsem se seznámil se statickým Papers, Please, kde si hrajete na pohraničníka, který kontroluje pasy vstupujícím do komunistické země a teď je to Beat Cop - myšlenkou podobný, ale hraním naopak poměrně dynamický a odehrávající se v prostoru jedné celé ulice v centru New Yorku, navíc v 80. letech a s humorem legendární Policejní akademie. Že to je sen? ANO! Je!

Jack Kelly je smolař. Také je to ale hlavní hrdina této hry, tudíž se mu blízká na lepší časy. Vykopli ho totiž od detektivů, degradovali na obyčejného pochůzkáře a dali mu tak najevo, že do politického světa se úplně nemíchá. Jenže ve správnou chvíli nastupuje hráč a rozjíždí se příběh jak z pera poctivé osmdesátkové detektivky se vším všudy. Nějakej ten smutnej příběh z ulice vytvářející emoce, kopa cynické srandy, hudba jak z pera současné synthwave vlny...no prostě atmosféra lahodící všem, kterým podobná témata něco říkají. Navíc, pokud si někdo myslí, že se toho na jedné ulici moc neděje, šeredně se mýlí.

Na jedné New Yorské ulici toho je totiž víc než dost. Prádelna, kde se pere všechno, co se vyprat dá, italská mafie, místní pouliční gang, židovský obchodník, lékárník s pochybnou historií, sex shop, bar, klasická americká restaurace, nějaký ty oděvy nebo obchod s elektronikou, aby Vám to pomohlo v ději a kopa špatně zaparkovaných aut, které čekají na to, až je pokutujete. A to jak za špatné parkování, tak za ojetá kola, popřípadě za rozbitá světla. Hra se totiž odehrává v 21 dnech. Navíc je časově omezená a tak je na Vás, kolik toho za jednu šichtu stihnete. Ale nebojte se, Beat Cop není žádný Maupiti Island, který by Vás svojí obtížností natolik sejmul, že byste měl trenky natažené až na hlavě. Beat Cop Vás navádí, nenápadně, ale účinně, s přesností hollywoodského bijáku jako je například Smrtonosná zbraň. Jen s tím rozdílem, že jste na všechno sami a parťáka se tu spíš nedočkáte. Tedy vlastně, pravda, jen v případě, když si nedokážete udělat dobré vztahy jak s policí, mafií tak s místním gangem. Jinak tu kámoš umí být každý a věřte mi, že se k ním do obchodů den co den budete kolikrát i rádi vracet. Jestli něco hra totiž umí, tak vytvořit emoce ke všem vedlejším postavám ve hře.

Beat Cop je super indie kousek. Jede v duchu pixel artových adventur odkazující na slavnou éru adventur 90. let a navíc přináší i špetku té invence, která tkví v realističnosti. Na první pohled můžete mít pocit, že si s časem a dny neporadíte, ale opak je pravdou. A když se vše podaří, tak i Vy nakonec budete moci říct, že jste se dokázal stát pánem ulice, kde Vás každý uznává a sem tam Vám dá i oběd zadarmo. No a to za těch jedenáct hodin života u této hry rozhodně stojí, no ne?

Pro: Výborný adventurní simulátor 21 dnů života policajta na jedné newyorkské ulici se vším všudy, co si pod tímto pojmem dovedete představit. Navíc s dobrým příběhem, vtipem, skvělými dialogy a postavami, které na konci hry budete nerad opouštět.

Proti: Jelikož se jedná o simulátor tak i v něm tkví trochu toho stereotypu. Ostatně stejně jako v životě. Takže kromě příběhu tu máte i celou řadu rutiny, která chvíli baví, chvíli ne, ale v celkovém kontextu jí tu není tolik, aby Vám zkazila samotný průběh hry

+14

Papers, Please

  • PC 70
Nabízí se zmínit, že Papers, Please je hra pro všechny ty mladé a nadějné komunisty, kteří nezažili období teroru a myslí si, že v sociální kultuře s komunistickým základem je budoucnost. Není. Originální textová adventura s grafickými prvky 2D adventur devadesátých let Vás o tom má šanci přesvědčit. A pokud ne, tak shořte navždy zatraceni za řekou Styx, protože jestli tato adventura něco umí, tak vyvolat strach a respekt z doby, ve které jsem se naštěstí jen narodil.

Rád bych tvůrcům této hry sklonil pomyslné pukrle, kdyby ji neměl na svědomí jeden jediný člověk – Lucas Pope. To si náhle zaslouží nejen respekt dvojitý, ale rovnou trojitý. Přišel s něčím, pro mě, originálním, jedinečným a ještě mi do herní místnosti (kterou odborně nazývám kočičárna, protože v ní přeci jen víc žijí kočky, než já hraju hry) přinesl depresi z let minulých. Originalita přichází především v myšlence. Váš příběh začíná v zemi, kterou nelze pořádně ani vyslovit, ale vládne jí podvratný komunistický živel. Vy, coby státní zaměstnanec, jste vyslán na hraniční přechod, kde máte kontrolovat pasy nově příchozím. Příběhová linie se odehrává v 31 dnech a každý den si na Vás národní velmoc nachystá nějakou tu specialitku, aby Vám tu kontrolu notně ztížila. No a čím více pasů správně zkontrolujete, tak podle toho bude vypadat Vaše výplata, kterou musíte poplatit plyn do kotle, abyste se měli u čeho ohřát a nějaké to jídlo, abyste neumřeli hladem. Pokud peníze nevyděláte tak, jak máte, dokážete si sami představit, co se v dalších dnech pravděpodobně bude dít.

A teď si vezměte, že hraniční přechod není úplně nejklidnější místo pro život. Naopak. Čekají Vás tu série teroristických útoků, úplatky, smutné lidské příběhy, ale i setkání s hyenami, kteří se na smutku druhých živí. A v neposlední řadě nesmíme zapomenout ani na tajnou organizaci, která chce komunisty svrhnout a doufá, že jim s tím tak nějak, jako správný nestranný straník, pomůžete.

To vše, prosím pěkně, v 31 dnech, během kterých se můžete setkat s 20ti různými konci. Od těch hodně smutných, přes ty méně smutné, až po těch pár nadějných. Podle mě nápad, jako stehno. Navíc, pokud se sejdete dva a otevřete si flašku kyanidu, můžete si docela obstojně užít společné nekonečné hraní mimo příběh. Ale to asi jenom v případě, že jste masochista a nebo chcete tamní zemi co nejdříve zachránit/zničit.

Papers, Please je jedinečná adventura v průzoru jednoho okna, ve kterém se toho může dít více, než si dovedete představit. Výbuchy, střelba, emoce nad lidskými příběhy…to všechno hra nabízí. A pokud máte pocit, že je té deprese docela hodně, tak vězte, že i na srandu dojde. Jakmile totiž dorazí týpek ze země Kobrastán a bude Vás přemlouvat o vpuštění do země, tak věřím, že i běžný necita se zamyslí a třeba mu zrovna bude mít chuť udělat dobrý den. I to se Vám totiž v budoucnu bude moci vrátit. Ostatně, stejně jako v životě.

Pro: Jedinečný simulátor hraničního přechodu do komunistické země, jehož dobře napsané příběhy některých postav ve Vás dokáží vyvolat návaly emocí.

Proti: Nicméně velice minimalistické, chvílemi dost stereotypní a občas musím říct, že těch příkazů shora bylo fakt hodně…

+19

Memories of a Vagabond

  • PC 65
Kdybych náhodou nezapnul Steam, kterej zrovna jel nějakou letákovou kampaň na téma "Zahraj si zapadlé hry z tvého seznamu", tak bych se k Memories of a Vagabond ani nedostal. Na kdyby se ale v tomto případě nehraje a já jsem teď tady a píšu na tuto hříčku herní přírody komentář...a musím uznat, že ty čtyři hodiny s hrou stály docela za to.

Jediné, co jsem o hře věděl je, že je vytvořena v RPG Makeru a odkazuje na hry jako je Final Fantasy. Osobně jsem ale přes Final Fantasy nikdy nezakopl, tak osobně musím říct, že jsem se cítil stejně, jako když jsem přes Gameboy emulátor před mnoha a mnoha lety hrál Pokémon Yellow/Blue/Red. Jen s tím rozdílem, že tuto hru jsem nehrál týdny až měsíce, ale pouhé čtyři hodiny. A navíc tu ani nejde o levelování jako o příběh samotný, což je ve hře rozhodně ku prospěchu.

Memories of a Vagabond je příběh hrdiny, který se v prvních momentech prochází krásnou oldschool pixel artovou grafikou po nějaké zahradě rozkoše s princeznou, aby ji požádal o ruku. Pár vteřin na to už je ale princezna ve spárech démona, který Vás zabije a Vy se objevíte na scestí před řekou Styx. Buď umřít a nebo najít amulet času, obrátit čas a zachránit sebe i princeznu. Mapa je milá, levelování je svižné, příběhově je to doslova fajn. Nějak se nedá ve hře úplně ztratit, což jsem u podobných her měl docela časté. Nejhorší pak bylo chodit z bodu A do bodu B, kór když bod B je vzdálen třeba 15ti minutami nezáživné chůze, což třeba v Pokemonovi bylo běžné a tipuji, že Final Fantasy na tom nebyl jinak. Zde je vše malé tak akorát, takže se ani nestihnete ztratit a už jste takřka na konci.

Memories of a Vagabond je tak malá jednohubka, že během jednoho pátečního propršeného večera mi udělala vysloveně radost. Má silný odkaz na RPG starých škol, navíc s hezky milou grafikou a na to já docela slyším. Navíc jsem si s ní opravdu prošel za páteční večer a byl to, po dlouhé době, doslova fajn relax.

Pro: Milé, se silným odkazem na stará RPGčka, příběhově hezké, hudebně lahodné,

Proti: ale kraťounké. I když v případě této hry naprosto postačující.

+9

Dead Synchronicity: Tomorrow Comes Today

  • PC 65
Nevtipně smýšlejících adventur je jako šafránu. Navíc u Dead Synchronicity: Tomorrow Comes Today jsem zavzpomínal na takové kousky jako jsou Dark Seed nebo I Have No Mouth, and I Must Cream. Takže, co Vám budu povídat, hezky mi nebylo.

Dlouho jsem se nesetkal s tak surrealistickým herním zážitkem, jako v případě této adventury. Je tedy pravda, že tři bratři Olivánové ze Španělska jeli v hodně výrazném režimu stand by. Všechno jim šlo ale víceméně na ruku. Nejdřív povedená crowfundingová kampaň, pak podpora ze strany adventurních borců z Německa – Daedalic Entertainment. Ale výsledek je, ač zajímavý, tak rozporuplný.

Námět je super. Postapokalyptických adventur je sakra málo a když máte hlavního hrdinu s amnézií, který se zničehonic objeví v peřinách postele nějakého přívěsu uprostřed zatuchlé skládky, kde ve vzduchu je navíc cejtit smrad a Slunce ani nevidíte, máte dobrý základ pro to, aby Vás příběh vtáhnul do děje a nepustil. Problém jsem ale měl především s animací. Pozadí jsou jednoznačně solidní. Surrealisticky morbidní, avantgardní, ale málokdy dokáží zajít až za hranici nechutnosti, aby tu morbidnost povznesly na vysloveně zapamatovatelnou úroveň. Pořád ale tvoří solidní atmosféru a dokáží místy zaujmout. To animace postav už je horší a chvílemi jsem měl pocit, že je srovnatelné s českými freeware adventurami, se kterými se tak před snad už patnácti lety roztrhl poměrně pytel. Brutálnost si nicméně následně vynahrazuje až samotný příběh. Ten Vás totiž donutí být součástí momentů, ze kterých Vám hezky nebude. A není to jenom o dialozích, je to i o samotných videích. Když už ale cítíte určitou snahu o absolutní vážnost, hra to zase sestřelí zbytečně rádoby akčními video sekvencemi s divnou hudbou navrch, které Vám do podobného příběhu prostě vůbec nesedí.

Navíc je velká škoda, že se příběhově hra nikam nevyvine a skončí v momentě, kdy konečně začne něco vysvětlovat. V jeden moment si připadáte jak u něčeho absolutně jedinečného, u něčeho tak jedinečného, jako když jste poprvé viděli například film Interstellar. Tvůrci se tu totiž chopili myšlenky překroucení časového horizontu událostí. Blbý je, že to v ten podstatnej moment típnou a tím veškerá sranda končí…počkejte si prosím na druhý díl. Navíc otázka, jestli se ho vůbec někdy dočkáme. Podle diskuzí na internetu to totiž vypadá bledě.

Dead Synchronicity: Tomorrow Comes Today je určitě originalitou v žánru. Potřebovala by ale pokračování, aby dávala větší smysl. Takhle je to zajímavá ponurost, která za zkoušku určitě stojí, ale počítejte s tím, že animace a videosekvence nejsou přesně ty, kvůli kterým byste si hru užívali. Já si hru užíval hlavně pro malovaná herní pozadí, která jak kdyby vypadla z myslí Zdzislawa Beksinkého a Gigera. A která adventura toto může nabídnout, že?

Pro: námět, malovaná pozadí, závěrečný song v titulcích, herní surrealismus (obrazově, dialogově, příběhově)

Proti: příběh bez konce, animace postav, céčkové akční videosekvence, krátkost (cirka 5 hodin hraní)

+10

Renegade Ops

  • PC 60
Máte chuť na nějakej totální relax? Prostě vypnout, odpočinout si, zběsile držet levé tlačítko myši a hýbat kurzorem sem a tam, hlavně ať toho vykosíte co nejvíc? Tak přesně pro Vás je určen Renegade Ops. Je totiž přesně v takovém duchu.

Přiznám se, že jsem netušil, jak velká arkáda Renegade Ops bude. Prostě jsem si ve Steam knihovně zvolil hru a tu jsem se jal instalovat. Výsledek je ale, že jsem si herně totálně odpočinul. To ale nutně neznamená, že jsem se kdovíjak bavil. Renegade Ops je totiž totální odreagovačka. Nabízí absolutní céčkovej příběh, který podkresluje statickými komiksovými scénami, které mají zřejmě za úkol dát najevo, jak hustej jste, když jste vykosili asi dva tisíce nepřátel, zatímco jste si druhou rukou otvírali PET lahev plnou "mocného" Zlaťáku za třicet korun dvoulitr.

Z izometrického pohledu totiž dostanete na starost koráb - já jsem si v tomto případě pokaždé volil Gordona z Half Life. Nějak jsem nemohl jinak. Vlastně ani nevím, co tam dělal, ale prostě tam byl, takže volba byla jasná. No a hlavní příběh Vás v jedné z devíti misí vždycky někde shodil a Vaším úkolem bylo se prokosit tuctem nepřátel k výslednému cíli, který by nenápadně posunul příběh dál. Jasný, ale proč to hrát dál?

Vlastně ani nemáte důvod hru hrát dál, kromě relaxu samotného, který je velký bonus, ale v rámci hratelnosti nepřidá na kvalitě ani procento ve výsledném hodnocení. To, z čeho hra těží, je kooperativní multiplayer, který je fajn, je znovu hratelný, ale v rámci odpočinku je úplně totožný, jako single player, který je smutný akorát v tom, že ho hrajete sami.

Renegade Ops je tak kouskem, který možná není ani zapamatování hodný, ale v rámci toho, co jsem už hrál, je rozhodně kouskem, u kterého jsem se odreagoval. Máte těžký pracovní den? Přijdete domů zdrchaní až běda? Zapněte Renegade Ops. Zapomenete na starosti všedních dní, protože Vám nepřátelé budou padat pod kulku a vy budete s radostí střílet dál s kadencí mafiána, který nezapomíná.

Pro: Jednoduchá hratelnost, odpočinková záležitost, graficky milé.

Proti: Stále se opakující, jednotvárné, hudebně nezáživné, příběhově jako když by si do scénáře usral Dolph Lundgren a Vy jste to nepoznali.

+10

Skyhill

  • PC 60
Opět jsem se setkal s tím, že jak v recenzích, tak i zde negativně hodnocené tituly, stojí za to vyzkoušet, protože se můžete dočkat nečekaně milého překvapení a kvalitního zabavení na pár hodin. Stejně tak je to totiž u tohoto titulu s praktickým názvem Skyhill.

S praktickým říkám proto, že příběh je vcelku prozaický. Jste týpek na vrcholu mrakodrapu hotelu Skyhill a jelikož se nacházíte ve 100. patře v momentě útoku zrůd a zombíků na věžák, tak Vaším úkolem je dostat se do přízemí a z mrakodrapu pláchnout. Příběhově jednoduché a herně jsem si přišel jak u dávno vydaných Neighbours from Hell. Dnešní hráči by hru možná přirovnali k This War of Mine. Jen s tím rozdílem, že Skyhill není tolik promakaný. Na rozdíl od výše zmíněných titulů. To ale neznamená, že je nutně špatný.

Začínáte ve VIP patře, slovem klasika - stovka je Vaše číslovka. Tam máte nějaký ten ponk, na kterém si vyrábíte jídlo nebo součástky na rozbitý výtah. Slovem dnešního hráče - ve vrchním patře craftujete, ve spodních patrech bojujete o přežití. Pak už je Váš úkol totiž jednoduchý. Jakmile si vyrobíte (vycraftíte), co potřebujete, cesta je Vaše a je jen na Vás, jak moc si ji uvolníte. Hrou tedy postupujete požárním schodištěm vedle výtahu s tím, že se můžete podívat do levé místnosti a do pravé místnosti. V každé je buď zrůda, nějaké ty věcičky na craftění nebo taky nic. No a když je v nějakém patře automat na sušenku a vy zrovna najdete nějakou tu kačku, tak i v tu chvíli máte vyhráno.

Takhle si tedy sestupujete dolů až do přízemí a to prosím pěkně na jeden zátah. Ukládat hru nelze, ale po každé Vaší smrti se Vám otevře něco nového. Hra má tedy za úkol získat si svoji znovuhratelnost, která ji tak nějak jde, i nejde. Možností je málo a tak to v podstatě stihnete během pár hodin vyzkoušet a jakmile se dostanete do cíle, můžete se sami rozhodnout, jakou cestou se vydáte. A jelikož se pokaždé mapa měnila, musím říct, že žádný z těch sestupů nebyl stejný.

Nápad jednoznačný, příběhově prázdné (a to i přesto, že hra má snahu formou našlých pásek nebo poznámek tvořit příběh), ale na pár hodin určitě bez problémů zábavné. Ze série podobných 2D her určitě kousek, který se za nic stydět nemusí. Já se docela zabavil.

Pro: Nápad, pokaždé nová mapa, různá vylepšení v průběhu hraní

Proti: Když se dostanete na úroveň 10. patra a nějaká zrůda Vás sejme, nemáte v tu chvíli chuť ani žít...graficky na úrovni freeware titulu

+11

Satellite Reign

  • PC 55
Někdo v recenzích neustále připomíná legendární Syndicate, mně osobně ale Satellite Reign přišel spíš jako cyberpunkový klon Jagged Alliance. Navíc poměrně průměrný.

Satellite Reign měl před vydáním za sebou úspěšnou crowdfundingovou kampaň, což potvrzovalo, že lidi podobné taktické strategie prostě a jednoduše chtějí. Osobně můžu říct, že když takové hry fungují, tak se na ně nezapomíná, viz. Commandos, Desperados nebo už výše zmíněné Jagged Alliance. U Satellite Reign je to ale trošku složitější. Tady totiž plno věcí vůbec nefunguje. A to je sakra škoda.

Začal bych začátkem, jak jinak. Hra Vás vtáhne do děje a Vy vlastně vůbec netušíte, která bije. Jenom, že jste nějaký odboj proti současné vládě a ten se jí snaží svrhnout. V jednoduchosti je krása, ale tady je ten příběh úplně k ničemu. Hra nenabízí žádné kloudné úvodní vysvětlení, navíc v průběhu hry se v podstatě vůbec nic neděje. Vaším hlavním úkolem je projít čtyřmi obrovskými mapami a plnit mise, které různorodosti rozhodně nepobraly. Pokaždé je to naprosto stejné. Dostanete se do oblasti, aktivujete si všechny rodící se věže, vyberete bankomaty, vyloupíte banku, což je ještě všechno pořád v řádu objevování tamní mapy. Následně ale nastoupí úmorná rutina - vloupání do různých skladů, kasáren a kradení všeho, co se dá v boji dál použít. No a toto jsem ze začátku praktikoval s jednou ze čtyř postav, které máte na výběr, což vlastně dlouhou dobu stačilo. Skoro jsem si říkal, k čemu tam ostatní jsou, a to i přesto, že každá má jiné vlastnosti. Hacker byl ale nejúčinnější. S tlumičem kosil jednoho nepřítele za druhým a hlavně si odemknul všechno, co potřeboval. Jak ale přituhovalo a hra začala obrovsky nudit, začal jsem to kosit ve čtyřech a v podstatě nad hrou vůbec nepřemýšlel. Jestli hra něco nemá, tak je to řád. Dělat si můžete co chcete. Jinde to může být nespornou výhodou, zde je to neskutečně na obtíž.

Navíc během hraní se Vaše postavy vylepšují. Stejně tak i zkoumáte, co jste nakradli a tím se také vylepšujete. Tahle forma expení je ale spíš otravná, než zábavná. Ze začátku ty možnosti zkoumáte, pár jich je, vypadají zajímavě, ale postupem času Vám je úplně jedno, do čeho nově nabyté body vložíte. Dál totiž zástupy nepřátel se svojí partou kosíte...a to tak nějak stačí.

Dlouhou dobu jsem vůbec nevěděl, co je cíl hry. Co jinde je znázorněné nádherně nasnímanou mapou, tady v podstatě neexistuje. Prostě jsem tupě vykrádal jeden barák za druhým a vůbec nevěděl, kam to všechno smiřuje. Je tedy pravda, že jeden z hlavních důvodů, proč hru hraju, je nádherné cyberpunkové prostředí. I toho se ale v poslední - čtvrté - mapě přejíte. Je to pořád stejné, neměnné, a navíc často se opakující. Nespornou výhodou hry je ale její žánr a to je důvod, proč jsem hru pár desítek hodin hrál...abych se dostal do kýženého cíle.

I ten cíl vlastně docela stojí za to. To, co Vám hra nedá v průběhu hry - tedy příběh - Vám ukrojí měrou vrchovatou závěrem. Tam jsem teda zíral. Chladná hra, chladné prostředí. Asi to k sobě patří. Pro Satellite Reign ale u mě navždy bude znít označení nepovedené hry, která má ale něco málo dobrého a je jen na každém hráči, zdali mu stojí za to ji dohrát nebo ne.

Pro: Námět cyberpunkového prostředí v kombinaci s taktickou strategií je super...

Proti: ...jenže je také suprově nedotažený a tak postrádá příběh, variabilitu a mnohdy i zábavnost.

+12

Manual Samuel

  • PC 55
Spíš než adventura je Manual Samuel arkáda, ještě k tomu hodně pitomá arkáda. A to především, pokud hru hrajete na PC tak, jako já a Vaše jediné ovládání je pomocí klávesnice.

Hned ze začátku Vás překvapí milý sarkasmus, vtip, navíc kresleně střelená grafika, která baví a příběh, kde se zhostíte role Samuela, který na začátku zemře a Vaším úkolem je dostat jej z pekla, čímž Vám pomáhá většina písmen na klávesnici. Každé z tlačítek totiž něco znamená. A zde začíná a vlastně i končí kámen úrazu.

Manual Samuel je totiž arkáda v tom smyslu, že každé tlačítko, které zmáčknete, vyvolá něco, co Samuelovi pomůže...nebo ho zabije. Takže při hraní musíte neustále mrkat, také se musíte neustále nadechovat a vydechovat. Navíc jakýkoliv pohyb musíte ovládat jak jednou klávesou pro levou nohu, tak druhou klávesou pro pravou nohu. To všechno navíc v rámci příběhu a dění kolem něj, což není úplně pohodlné...vlastně je to docela na h*vno. Nejhorší je to pak v momentě miniher, kde třeba řídíte auto a já se Vám přiznám, že jsem měl co dělat, abych to auto vůbec rozjel. Mačkáte jedno tlačítko za druhým a po chvíli to začíná být docela zoufalství. Navíc, když nemrkáte a nechodíte tak, jak se má (levá, pravá), tak se Vám Samuel neustále láme v pase nebo ztrácí viditelnost a nejhorší je, když se složí úplně, dát ho znovu na nohy totiž stojí další magii s klávesnicí.

To ale není nic proti tomu, co přišlo na konci hry. Zde jsem s tlačítkovou magií začal být poměrně zoufalý. Navíc jsem zjistil, že se tu plno dalších hráčů zaseklo, protože se to na klávesnici prostě nedalo. Plno z nich, co to hrálo na ovladači třeba takový problém neměli. Na konci totiž přichází vyvrcholení příběhu, kde musíte různá tlačítka naráz kombinovat a pokud jich kombinujete víc jak čtyři, začíná jít vysloveně do tuhého.

Hru jsem ale nakonec dohrál, ale v těch slabých třech hodinách jsem myslel, že notebook vezmu a prohodím ho oknem. Dobrý nápad těžce sejmulo ovládání hry, které je na pomezí šílenství a hysterie. Naštěstí ale hru opravdu nehrajete déle jak tři hodiny, takže pro ten pocit, že jsem jí nakonec dohrál...na rozdíl od jiných...je vlastně docela fajn. Můžu si v duchu říct, že jsem to nevzdal, a to se počítá. Teda v podstatě jenom u mě...ale to nevadí :-) Hře to stejně moc nepomohlo a vlastně nevím, jestli bych Vám ji vůbec dokázal doporučit...v rámci nějaké výzvy, při které chcete někoho naštvat, snad možná ano. Jinak spíš ne.

Pro: Nápad, dabing, grafické zpracování, vtip, sarkasmus

Proti: Nejhorší ovládání, které jsem snad kdy zažil, závěr hry pro prstokladové mágy na klávesnici

+13

Valhalla Hills

  • PC 50
Je to zvláštní, ale tvůrci mají za sebou poměrně solidní strategie a navíc jsou mezi nimi tací, kteří i pamatují zrod původních Settlersů, na které má Valhalla Hills snahu navazovat. A i přesto se jedná o vysloveně průměrnou, až nezáživnou hru. Tak kde se stala u pánů z NDR chyba?

Co Vám budu nalhávat, měl jsem strašnou chuť na nějakou tu budovatelskou strategii. Jedna z možností se tak nabízela právě Valhalla Hills. Námět vysloveně lákal, takže proč jej nezkusit? Hru jsem nainstaloval, zapnul a kochal se prvními momenty z hraní. Technicky vzato to tu vypadá jako u starých dobrých Settlersů, jen s novějším grafickým hávem. Nic víc, nic míň. Pro uspokojení choutek v tu chvíli absolutně dostačující. Pozoroval jsem milou a vtipnou grafiku, sem tam nějaké ty grafické efekty, jak si malí vikingové staví obydlí, jak se střídá pod Unreal enginem den a noc. No, ze začátku to působilo opravdu dobře. Absenci příběhu jsem neřešil, i u druhého dílu Settlersů byl příběh poměrně triviální. Tedy dostat se z bodu A do bodu B. Zde je to totiž obdobné. Každou mapu se prokousáváte skrz ostrůvek, kde máte za cíl se dostat do portálu a pokročit na další ostrov. Tudíž začínáte u prvního portálu, kde Vás hra vyvrhne doslova z nebes spolu s pár surovinami a Vy budujete. Kolem Vás nějaký ten les, zvířena a sem tam nějaký nepřítel, kterého budete muset odklidit, abyste portál aktivovali a vstoupili do něj. Toť vše.

Bohužel, a teď začíná kámen úrazu, mapu za mapou se neaktivují s pravidlem nové budovy a nové funkce, ty přichází postupně a pomaleji, než byste chtěli. Navíc map je poměrně dost a tak neustále stavíte a stavíte a jakmile udělat jednu stavitelskou chybu, můžete vše opakovat. Vše tu působí, že se musí povést na první dobrou, jinak Vám dojdou suroviny - jídlo, voda, kameny, dřevo - cokoliv. A vy budete budete namydlení a budete moci opakovat.

A teď si představte, že se vše neustále opakuje. Do zemdlení. Dokud nevystoupáte na pomyslný vítězný schůdek, tedy v tomto případě do Valhally.

U starých dobrých Settlersů těch map bylo o mnoho méně, také v nich byla cítit jistá tajuplnost, navíc postavit jakýkoliv domeček nabízelo určité poselství, tady tak nějak stavíte a stavíte a vůbec nic Vám to nepřináší. Valhalla Hills má dobrý nápad, ale šílené herní mechanismy, které prostě nebaví, ať dělám, co dělám. Navíc nastavit jenom vzdálenost kamery od malých vikingů bylo na elaborát. Návrat do mladých let se tedy nekoná a vzpomínky na Settlers, a obzvlášť dvojku, budou tudíž opět nepřekonány. Pravděpodobně navždy. Škoda.

Pro: milá grafika, vtipné prostředí, prvotní radost z návratu do mladých let, odkaz původních Settlersů

Proti: šílené ovládání kamery, nezábavné mechanismy, málo možností vývoje, nuda až na dřeň

+12

DiRT 3

  • PC 65
Karanténa na krku, zahrada ve výstavbě, kde jinde po zahradničení odpočívat, než u aut, u kterých nemusíte dvakrát přemýšlet. Nebo vlastně ani není třeba. V DiRT 3 jsem se totiž setkal poprvé s tím, že Vám hra nabídne jednu z obtížností, která za Vás v podstatě akceleruje a brzdí a Vy pod neustálým náporem a stlačeným tlačítkem šipky vpřed zahýbáte doleva nebo doprava, což je věru fascinující. Mám pocit, že jsem se s tím nikdy nesetkal. Spíše jsem se setkal s tím, že jste s přehledem všechny předjeli, ale počítač si řekl, že by to mohla být nuda a tak nacheatoval některá auta řízená počítačem, která se na Vás začala zničehonic drápat a Vy jste měli co dělat, abyste nenajeli do nějakýho betonovýho sloupu a nesrovnali auto se zemí.

No, to jen tak na úvod.

DiRT 3 je, když už nic jiného, absolutní arkáda. Colin McRae by asi koukal, co z herního světa pojmenovaného podle něj, dokázali tvůrci udělat. To, co ze začátku začínalo jako vzorový závodní trenažér po vzoru Richard Burns Rally se proměnilo v cosi, co kombinuje právě Richard Burns Rally s Flat Outy. Dává to logiku? Vlastně ani nevím.

Příběh vlastně neexistuje, k čemu také. S příběhem u závodních her se snad vždycky chlubila snad jenom série Need For Speed...a to ještě navíc v posledních, moderních tuning hrách. Jo a ještě bych vlastně zapomněl na MegaRace 2, ale to bych odbíhal do hluboké minulosti. Nicméně Vás tu Vašim závodním životem provází, kdo jiný, než Ken Block. Závodník, který proslavil energy drink z Irska - Monster, a který je v současnosti nejvíc vidět, coby snad největší race influencer na světě. Svými hustými kecy Vás hecuje k tomu, abyste byli nejlepší na světě a k tomu hra přistupuje tak, že jednou jezdíte auty ze šedesátých let a na příště to vystřídáte pickupy nebo buginami. Závody nedávají moc smysl a popravdě ani moc nebaví. Možná dokáží bavit, když máte volant a pedály, ale to jsme zase trošku někde jinde. Jediný záchvěv radosti je, že z každého závodu získáváte body a ty Vám pak otvírají další...polepy na auto...a vlastně sem tam i auta. Aby se neřeklo. Mimochodem, může mi někdo vysvětlit, proč ve volbách není třeba Škoda Fabia S2000 nebo R5? Osobně to nechápu. O starých ani nemluvě...

Závody tak mnoho radosti nepobrali, ve hře je ale přeci jen ještě arkáda, která těží z Blockova slavného seriálu Gymkhana. Takže si tu vyblbnete, zadriftujete, zaskákáte, rozstřílíte pár krabic a to je vlastně ten nejzásadnější bod, kde bych DiRT 3 přeci jen rád vysloveně pochválil. Ve hře je pár podobných map, kde máte za úkol v neomezeném čase najezdit určité množství kilometrů, sestřelit pár krabic a europalet, udělat pár přeletů nad kukaččím hnízdem nebo sjet gumy na hliník...no a v tu chvíli hra vysloveně baví. Jezdil jsem do zblbnutí třeba hodinu a vůbec mi to nepřišlo. Prostě jsem si na mapě blbnul a nádherně si u toho odpočinul. Když Vám ráno přivezou na zahradu 20 tun hlíny a Vy ji celý den rozhrabujete do roviny, tak jediné, co večer opravdu chcete je jezdit do nekonečna podobné závody a u toho pít pivo z nějakého místního pivovaru, kde jste si přes okénko dopoledne nakoupili pár PETek, abyste podpořili místní minipivovary v rámci hnutí #zachranpivo.

DiRT 3 má pár dobrých důvodů, proč si jej zahrát. Ne jinak je to třeba i u multiplayeru, kde jsem se s vlajkami docela vybláznil a říkám si, že to bude asi jediný důvod, proč tuto hru ihned po dohrání nesmažu. Jinak se jedná o naprosto rutinní závody, kterých tu byl bezpočet, a které jsou v tomto případě navíc na hranici s realitou a arkádou. Jestli bych si měl zvolit, rozhodně si vyberu arkádu.

P.S. DiRT 3 by za jiných okolností měl poměrně slušný soundtrack, kdyby dostal trošku prostoru. Jelikož ale v menu jste jen nezbytně dlouhou dobu, tak se k němu většina ani nedostane. Pár pecek si ale určitě pozornost zaslouží, minimálně ty od Chase and Status, 65daysofstatic, Leftfield, UNKLE nebo We Are Scientist.

Pro: Jednoznačně arkádní část hry - zábava, některé lokace jsou nádherné na oko (Monte Carlo, Finsko, Norsko), střídání ročních období, zvuky

Proti: Jednoznačně závodní část hry - nuda, soundtrack dostal malý prostor, některé lokace se do nekonečna zbytečně opakují, méně je někdy více

+16

Kingdom Come: Deliverance

  • PC 95
Občas se dějí malé zázraky v našich malých světech. Třeba já osobně považuji za malý zázrak fakt, že jsem si na svém osmiletém notebooku (který navíc není ani herní) dokázal zahrát hru, o které jsem mnoho let snil. Především v době vývoje, kdy jsem sledoval každou novinku a vlog tvůrců, tak bědoval i v průběhu dvou let od vydání, že abych si hru vůbec mohl zahrát, musel bych si pořídit nějaké to nové železo...na což samozřejmě nebyl čas. Pak ale přišel Epic s nabídkou kvalitního se...tedy v podobě Kingdom Come zadarmo a já si řekl...nu, proč ne. Za zkoušku nic nedám. A tak si hru "koupil", celou noc instaloval a ráno ji zapnul s tím, že uvidíme, co se stane...

...a ono se stalo hodně. Naskočila úvodní obrazovka, naskočilo intro, rozjely se první minuty hraní a já si hru začal užívat s tím, že tohle prostě nějak dám. To, jak jsem hru v podobě takřka sto hodin hraní hrál Vám snad ani nebudu vysvětlovat. Občasné přehřátí a vypnutí notebooku v momentě, kdy se blížilo automatickému uložení po nějaké srdceryvné bitvě bylo to menší, co se v průběhu hraní dělo. Nicméně v úctě k tvůrcům a hlavně české historii jsem pokračoval dál...až do samotného konce.

Kingdom Come je jednoduše řečeno - herní nářez. Stoprocentní hodnocení nedávám jen kvůli pár detailům, o kterých budu mluvit až na konci. Spíš bych tu chtěl pochválit všechno, co mě na té hře tak bavilo. Bavilo mě prostředí v okolí Sázavy. Sledoval jsem jak se vine nejen samotná Sázava, ale i potůčky směřující všechny k ní, kopečky, lesy, polnosti, stráně, údolí...ten svět je naprosto geniální. Po pracovní osmihodinové klasice máte chuť přijít domů, narazit lahváč, zapnout hru a chodit sázavskou krajinou do zblnutí. Když je zima nebo karanténa (jako třeba zrovna dnes a posledních několik dní), tak je to perfektní alternativa k realitě, která taktéž stojí za návštěvu. Až to všechno opadne, určitě do Samopší, Ledečka a Ratají vyrazím. A musím se přiznat, že už se speciálně těším na moment, až přijedu do Ratají a budu chodit městečkem a říkat si, kde byl řezník, kde stála hospoda, kde radnice a kde jsem měl pokoj s postelí...:-) Projížděl jsem pár videí na internetu a musím říct, že z oné preciznosti k reáliím si tu tvůrci dali extra záležet!

Tak to bychom měli k samotnému prostředí, které je prostě pecka. Dále se pojďme podívat na příběh. Příběh je totiž přesně to, co Dan Vávra se svou partou lidí umí. Stejně tak, jako Viktor Bocan si umí vyhrát s prostředím, ve kterém, i když máte koně, nebo můžete zrychlovat cestu, prostě stejně chcete chodit. Na Operaci Flashpoint jsem Viktore totiž rozhodně nezapomněl! Tam jsem to měl úplně stejně. Nicméně co se týče příběhu, musím říct, že oceňuji snahu předat celému světu pár mocenských informací z období 14. století v oblasti Českých zemích. Myslím si, že naše středověká historie je celosvětově ještě dost neprobádaná a jestli se někdy někde odehrávaly nějaké hry o trůny, tak to pak muselo být zrovna u nás! Kde jinde taky, že? :-) Na příběhu ale neoceňuji jenom ty historické přesnosti, líbí se mi i ta příběhová linka Jindřicha. Nemá žádný výraznější vliv na historii, ale od začátku do konce mě prostě a jednoduše baví. A nebaví mě jenom procházet tím příběhem, já si vysloveně vytvářím vztah i se samotnými postavami ve hře. A co víc, hra Vás díky tomu nutí i do vedlejších misí. Ale co nutí...nutit ani nemusí...vy je chcete hrát sami. Chcete si vytvářet s jednotlivými postavami vztah, chcete se s nimi kamarádit, chcete s nimi být za dobře. Jestli někdo někdy řekl, že Kingdom Come je simulátor středověkého života, tak to řekl jednoznačně dobře.

No a když už jsme u těch hlavních a vedlejších misí. Jasně, dobývání hradů a mydlení kumánů je to podstatné, co se ve hře děje. Na co ale nikdy nezapomenu je chvíle, kdy jsem se v jednu v noci dostal do světa faráře Bohuty, se kterým proběhla největší herní pitka, kterou jsem kdy zažil. Smál jsem se během hry, smál jsem se před spaním, smál jsem se i další dny. Nejvíc jsem se vlastně smál, když jsem kolegům v práci vyprávěl, čeho jsem byl svědkem a rozesmál jsem tím půl jídelního stolu v jídelně. Faráře Bohutu vymyslel nějaký génius, protože cokoliv se tam s ním stane, to se u mě automaticky zařadilo do legendárních herních momentů, kterých jsem byl svědkem! A podle mě naprosto oprávněně. Taková kalba opravdu nastane párkrát za život, všichni o tom určitě něco víme.

Co Vám budu povídat, bál jsem se, že se tady budu vykecávat, ale jinak to ani u podobné hry nejde. A to jsem ještě nepřistoupil k herním mechanismům. Už jednou jsem tu totiž zmínil slovní spojení simulátor středověkého života, což je víceméně přesný. Líbí se mi, jak se hlavní postava Jindry neustále vylepšuje při čemkoliv, co dělá. Chodíte? Získáváte body do vitality. Běháte nebo skákáte? Vitalita zákonitě roste. Vykrádáte? Lepšíte se ve vylamování zámků. Bojujete často? Lovíte srnčí? Trháte bylinky? Vaříte lektvary? Obchodujete? Objevujete okolí? Čtete často? To vše vylepšuje Vaše vlastnosti. Navíc i v podobě miniher u vaření lektvarů a vylamování zámků. Ze začátku s nimi bojujete, ke konci hry je to ale sranda zmáknutá dvěma prsty...a ještě navíc malíčky.

TAK...a teď trošku také k těm negativům. Největší problém jsem měl třeba s tím, že ač je hra absolutní simulátor, ve kterém se navíc střídá i den a noc, tak některá ingame videa na to úplně neberou ohled. Jasně..je to v celkovém kontextu hry vysloveně prkotina, ale pokud o hře mluvíte před ostatními, jako když byste to všechno vykonával sám..a vězte, že když jsem vyprávěl, jak jsem smilnil s ovcemi nebo vykradl kata, abych od něj za jeho peníze následovně odkoupil prsten...tak se notná část jídelního stolu točila směrem ke mně, jestli náhodou nejsem blázen a neutekl z nedalekého blázince. Také třeba jízda s koněm při útěku z přepadení skrz křoví bylo trošku nad moje nervy. Některým křovím se projít dalo, některým ne, kůň se pak zasekl tak, že byste z něj nejradši okamžitě slezli, dali mu pětník a vzkázali, že až se vymotá, ať si uctivě dojde domů sám. No a navíc obrovské zklamání je příběhová linka v klášteře v Sázavě. Tam jsem měl tendenci udělat to co nejlépe, ale nakonec jsem na to neměl nervy a udělal to nejrychlejším možným postupem. Nebudu nabádat, každý na to jistě přijde sám.

Nakonec tedy mohu říct, že jsem po dobu desítek hodin byl fascinován herním světem, který zde byl vytvořen. To čekání se rozhodně vyplatilo a jsem rád, že se po těch letech popasovali s úspěchem. Já si na hru dva roky počkal, mezitím vymazali plno bugů a navíc na stroji, u kterého by mě v životě nenapadlo, že ji budu hrát. A co víc, že jí dohraji. Tak a teď k těm samotným parametrům:

Intel Pentium B980, 2,4 GHz, 6GB RAM vnitřní paměti, NVIDIA GeForce GT 630M

Já nevím jak Vy, ale já to říkám furt. Hra se nemá hrát pro krásu z grafiky, ale pro krásu z hratelnosti. A tady to Kingdom Come vyhrálo na celé čáře. Plus samozřejmě ty jednotlivé detaily tomu dodávají patřičný lesk, co Vám budu vykládat. Nikdy totiž nezapomenu na moment, kdy čtyři roky po vydání Mafie v Americe vydali Godfathera a všichni o něm mluvili jako o profláklé hře, která sere na detaily, na rozdíl od Mafie. No...a Kingdom Come to má stejně, podle mě se horko těžko bude hledat nástupce žánru. Holt není občas od věci být v něčem první, že? A být v něčem první víc jak jednou? Kdo z Vás to má?

P. S. Zapomněl jsem úplně zmínit, že hra disponuje krásným soundtrackem. Nevím, jak je to možné, ale při psaní komentáře mi to vypadlo. Uvědomil jsem si to v momentě, kdy jsem druhý den na zahradě rozhrabával 20 tun zeminy a k tomu mě napadlo si pustit pár těch hospodských odrhovaček s Bohutou :-)

Pro: Není nad to, když celý svět vidí kus malé české historie v perfektním herním hávu a navíc se kochá nádhernou českou krajinou, která je jak vymalovaná od Aflonse Muchy. Ryzí český středověk se všemi herními mechanismy, které si dovedete představit.

Proti: Jízda s koněm je občas za trest, některá ingame videa jsou ztraceny v mezičasí, závěr hry se možná až moc táhne...

+26

Zeno Clash

  • PC 65
Nějak jsem si říkal, proč tu zdejší komentující hru Zeno Clash hodnotí jako indie titul. Jakmile jsem ji totiž spustil, neříkal jsem si, že by zrovna musela být označovaná coby indie hra, jako spíš regulérní 3D akce. To jsem ale ještě netušil, jak minimalistická bude svým obsahem, a to jak krátkostí, tak i lokacemi. Je to prostě taková jednohubka, která na pár hodin zabaví, má nápady a myslím si, že bavit i kupodivu docela dokáže.

Hlavní devízou samotné hry jsou její souboje. Ač se jedná o 3D akci a střílet můžete z kuší a nějakých pra-pistolí, tak pořád ty souboje jsou to nejzábavnější, co hra nabízí. Díky nim jsem si vystačil s pěstmi a kopanci a prostupoval hrou víceméně se zalíbením. Dlouho jsem totiž neviděl tak šikovný bojový systém. Nerutinní, nestereotypní, nápaditý, každý boj originální. Mělo to něco do sebe a hra na těch pár hodin tu radost a úsměv na rtech vyvolat rozhodně dokázala. A to se takto vypisuji i přesto, že když jsem hru poprvé spustil, tak jsem jí po dvaceti minutách zase vypnul proto, že na ty souboje jsem neměl vůbec nervy. Jakmile v nich ale naleznete systematiku, nechcete přestat.

Pokud bychom v dalším odstavci mluvili o příběhu, tak Vám můžu říct, že debilnější příběh jsem snad ještě nezažil. Celé se to odehrává v nějaké kombinaci prapůvodního světa a fantasy úletu, ve kterém se nachází pra-divno-lidi, pseudo-zvířata a nějaká všelijaká havěť, mezi kterou se řadí i havěť ze všech největší – Váš úhlavní nepřítel, kterého jednoduše pojmenovali Father-Mother a v překladu Matkotec. Ten vládne všemu a všem, národy utlačuje a Vy jste od toho, abyste jeho vládu sejmuli do zatracena a nastolili nový řád. Nikdy jsem snad nezažil horší pojmenování nepřítele, ale tak budiž.

Zeno Clash tak je zajímavou 3D akční jednohubkou. Kratší akci jsem opravdu hodně dlouho nehrál, ale na úkor hry to bohatě stačí. Po příběhové stránce je hra spíš k smíchu, a tak nezbývá, než hrát náhodné mapy, kde se řežete hlava nehlava a postupujete napříč protivníky dál a dál, až do úplného zemdlení. V tu chvíli je Zeno Clash hodně zábavná jednohubka, která za vyzkoušení rozhodně stojí.

Pro: Pěstní souboje na vrcholné 3D úrovni...

Proti: jenže s příběhem, který vytvořil mongol na pomocné škole

+16 +17 −1

The Whispered World

  • PC 65
Daedelic Enterteinment jsou u mě prostě borci. Přišli s adventurami v době, kdy každej povídal, že tvořit adventury už nedává moc smysl. Prej umírající žánr…pche…kdyby ti malověrní věděli, jak to s adventurami bude vypadat za patnáct let, tak by asi nestačili zírat. Já nevím, kam dřív hrábnout, ale abych si splnil další rest, pustil jsem se do další z řady fantasy adventur, které tito borci z Německa mají ve svém portfoliu – do The Whispered World.

Popravdě jsem se do hry pustil a záměrně se moc nezajímal o příběh. U adventur to dělám často. Čekám, co předvede úvodní intro a pak se prostě a jednoduše nechám unášet. U The Whispered World jsem měl ale trošku problém. Jedná se sice o fantasy adventuru ze středověkého prostředí, ale příběh je vyprávěn, jak pro děti základní školy. Navíc nevím, jestli je hra pro děti nebo pro dospělé. Obtížností bych o dětech pochyboval, příběhem, ale ani ne. Dokonce i dabing, ač je zmáký skvěle, je na hranici snesitelnosti. Všichni tu mluví, jak kdyby byli po defragmentaci mozku. To pak i způsobovalo, že jsem měl tendenci některé rozhovory přeskakovat, protože mě prostě nebavily. A nejhůř na tom je právě klaun Sadwick, kterej navíc ještě šišlá a dokáže během hraní hráče akorát tak srát. Navíc, i když tvůrci vymysleli nápaditý příběh, což se jim nedá upřít snad nikdy, nezvládli úplně texty a tak je to místy fakt docela nuda. Navíc chybí i vtip, který by se do podobně laděného příběhu jinak náramně hodil. Možná, že ten vtip je právě ta mluva, což by se jako varianta dalo chápat, ale já to teda nepochopil.

Na druhou stranu se jim ale nedá upřít krásná kreslená grafika. Hlavně herní pozadí jsou naprosto úžasná. Hrál jsem rozšířenou verzi a tak jsem pak i viděl video, jak se taková pozadí vytváří a u noční oblohy jsem nechápal, kolik odstínů tvůrci použijí a jak precizní práce to vystínování například u jednoho pozadí je. Neskutečná práce a zaslouží si obdiv.

Když ale hru porovnám s ostatními adventurami, a že teď za poslední roky mám z čeho porovnávat, tak musím říct, že The Whispered World je z celého toho seznamu spíše průměrnější. Nejlepší na ní ale je závěr, který mě docela dostal. Můžete hrát co chcete, můžete hrát i jednu hru tisíc hodin v kuse, ale když Vás šokuje samotným závěrem, myslím si, že to zapomenout chtít rozhodně nebudete. A to je přesně případ této hry. Kvůli tomu závěru se vydrží počkat. A to je vlastně i důvod, proč mám adventury tak rád. Škoda některých ostatních motivů, kde jsem nebyl úplně spokojen, ale co na plat. Ne vždycky se dá všemu a všem zavděčit.

Pro: krásné kreslené pozadí dotváří fantasy atmosféru samotné hře, originální závěr příběhu

Proti: dabing, šišlání Sadwicka bylo na pěst mezi voči, adventura, která nemá konkrétní věkovou skupinu

+17

Hero of the Kingdom

  • PC 65
Překvapilo mě, že tu takovou maličkou, nezávislou hru, má nahráno a okomentováno tolik lidí. Pak jsem si ale přečetl, že takovej hype zažila v době, kdy se řešila jedna z herních výzev a právě Hero of the Kindgom bylo docela vděčným tématem hlavně kvůli slovenskému zázemí dvou bratrů, kteří na hře pracovali. Zaujal mě název, zaujal mě obsah, zaujal mě plakát, tak proč to nevyzkoušet taky, že?

Hero of the Kingdom je hra, která rozhodně překvapí. Příběh se odehrává v naprosto klasickém fantasy světě plným bojovníků, čarodějů a příšer, které jsou ve vzduchu, ve vodě, ale i na zemi. No a v tomto mladém světě jste mladý jura, který hlídá rodnou chatrč, kterou Vám do základů nějací zlořádi vypálí. No a jelikož Vám unesou i otce, tudíž to jediné, co Vám z rodiny zbylo, je tedy na Vás, abyste vše vrátili do rovnováhy, zaplatili jim za spálenou kuču a zachránila tatíka, který si přece příšernou smrt rozhodně nezaslouží. No a v tu ránu začíná hra, kde dochází k zásadnímu překvapení…a to je vlastně hra samotná.

Nejedná se totiž o strategii v pravém slova smyslu. Je to něco jako strategie, něco jako interaktivní film a něco ve stylu hidden object hry. Nedočkáte se v podstatě žádné animace, žádného dabingu, ale naopak hezky nakresleného prostředí z pohledu klasické strategie a rozjíždíte zběsilou klikací hru, kde klikáte, vyděláváte, pracujete, plníte úkoly a zároveň si otevíráte mapu světa s cílem navštívit poslední scénu příběhu. Vše bez jediné animace. Líbil se mi ten námět. Není na něm nic složitého a i když je příběh poměrně dost jednoduchý, tak je neskutečně chytlavý. Není na něm nic jedinečného, ale ten stručný proces vyprávění příběhu mě hodně bavil. Na to, že vlastně jenom klikáte bez nějaké časové souvislosti, to kupodivu docela dobře šlape.

Hra navíc není kdoví jak dlouhá, což je pro ní určitě ku prospěchu. Zběsilé kliky, až doublekliky, se po chvíli omrzí. Záseky ale prakticky neexistují a tak se jednoduchý příběh souvisle překlopí až do zdárného konce. Řekl bych, že se jedná o chytlavou jednohubka ze světa hidden object her, která je originální, nápaditá, jednoduchá a to je asi tak všechno.

Pro: originální hidden object koncept, jednoduchý, ale výstižně vyprávěný hrdinný příběh z klasického fantasy prostředí

Proti: absence animací, dabingu, hra je spíš dobrým nápadem, než samotným konceptem

+15

State of Mind

  • PC 80
Po dlouhé době jsem se setkal s atypickou adventurou, která mě učarovala samotným příběhem a já s ním víceméně poklidu, ale poměrně intenzivně, proplouval až do samotného konce. Musím se přiznat, že tak intenzivní zážitek jsem od hry zase dlouho nedostal. A přitom hru mají na starosti adventuristi – veteráni – Daedelic Entertainment. Jen ale s tím rozdílem, že kreslenou grafiku zaměnili za futuristický vizuál a fantasy námět obměnili za moderní sci-fi, které má myšlenku, ta má hloubku a celé je to zaobelené neopakovatelnou atmosférou a vyprávěním, které Vás prostě nutí hrát dál do zdárného konce, který ale není kdovíjak krátký. Naopak. Na adventuru obsahově až překvapivě hutný a jak jsem řekl, tématicky dost zajímavý.

Nechci tu úplně popisovat jádro příběhu, abych zbytečně nezaspoileroval. U hry podobného typu by to totiž byla obrovská škoda. Navíc zajímavé je, že ač se v průběhu hry můžete vyjadřovat jakkoliv, stejně Vás pak zavede na obdobný závěr. Jediné, co Vás tedy bude omezovat, budou Vaše myšlenkové pochody a skutečnost, jak byste se v dané situaci zřejmě zachovali Vy. Říkám zřejmě, protože hra nabízí čtyři možné závěry a dle achievementů na Steamu jsem byl překvapený, že jsem zrovna zvolil ten nejméně pravděpodobný. Ale víte co? Bylo mi po něm smutno, jak kdybych uzavřel kapitolu něčeho, co mě opravdu zasáhlo…

State of Mind je příběhově hodně silná, navíc autoři, Němci, si s moderním Berlínem opravdu vyhráli, a tak jsem chvíli měl pocit, jak kdybych hrál nějakou novou verzi Deus Ex. Líbilo se mi, že ač záběry na postavy působí kostičkovitě, tak v kontextu s celým tím prostředím vytváří opravdu úctyhodný dojem. Chvílemi jsem měl až pocit, jak kdybych nehrál hru, ale pozoroval krásu, která se kolikrát nedá ani nakreslit. Autoři do svého futuristického světa opravdu předali něco, co umí malíř s osudovým obrazem, skladatel s osudovou melodií nebo filmař s osudným filmem jeho kariéry.

Hra má ale i nějakou tu slabinu, protože i dokonalost se bez nich neobejde. Jde hlavně o to, že se jedná o 3D adventuru, takže něco na způsob (když to zjednodušším) Tomb Raidera, akorát s tím rozdílem, že neskáčete ze stromu na strom, ale chodíte právě oním futuristickým světem a procházíte příběhem, u kterého kolikrát nevíte, zdali je interaktivní adventurou nebo prostě adventurou. Chvíli jsme se pohlcen děním úplně zapomněl…jediný moment, který mi to kazil bylo, když mě postava přestala poslouchat a ztrácela se někde mezi osou x, y a z. Navíc o kombinaci různých předmětů to úplně není oproti klasické adventuře, takže je to hodně často o tom, že chodíte sem a tam, povídáte si a tím rozvíjíte příběh, což se opět přibližuje zase k té interakci jako takové.

Navíc tu jsou i jednoduché, ale sem tam i zábavné minihry, což samotnou hru taktéž ozvláštní. A o hudbě ani nemluvě…klasická, ale přesně úderná do toho světa plného smutku, kterého se my snad nedožijeme.

Závěrem tedy musím konstatovat, že pokud máte rádi adventury a navíc Vás baví sci-fi příběhy, tak je State of Mind přesně pro Vás. Tvůrci ví, jak dělat adventury a i když se pustili do trošku jiného druhu, mě teda rozhodně nezklamali. Naopak, vytvořili ve mně plno hlodavých myšlenek, což vnímám jako potvrzení kvalitního sci-fi námětu.

Pro: skvělý námět, úžasná futuristická atmosféra, grafika originální, extravagantní, na hranici jedinečného obrazového herního zážitku, skvělý hudební melancholický podkres, čtyři druhy závěrů

Proti: Mnohdy lehké, ale víceméně stravitelné minihry, občasný problém s ovládáním postav, lehce sterilní průběh hry

+20

Kathy Rain

  • PC 75
Super oldschool adventura, o které přesně můžeme říct, že je jako ze staré školy. Ve stejném duchu, jako když dříve vydávala adventury Sierra. Pěkná, kreslená grafika doplňuje nápaditý a správně mysteriózní námět. Navíc obtížnost není kdoví jaká a tak to docela příjemně ubíhá. Sympatický je i hudební podkres a dialogy spolu s povedeným dabingem. Délka hraní je sice poměrně krátká, ale děj příjemně a souvisle teče skrz kurzor myši. Nicméně je pravda, že prostředí městečka není kdoví jak obšírné. Navíc jsem si říkal, že nevím, jestli obsah této adventury není srovnatelný s kdejakou adventurou, které před lety vznikaly a tvůrci je vydávali zdarma ke stažení. Pro ten pocit navrácení do starých let to ale rozhodně stojí. Sice je pravda, že závěr mě příběhově úplně nepřesvědčil a skoro to vypadá, jak kdyby šetřili vysvětlováním, ale pořád ten pocit, kdy se myšlenkami a atmosférou hry vracíte do doby, kdy Vám bylo super dobře a netrápila Vás žádná povinnost, je prakticky k nezaplacení. Adventura s absolutním odkazem na herní vydavatelství Sierra se vším všudy.

Pro: hudební podkres, příběh, kreslená grafika, atmosféra, díky které jsem se vrátil do mladých let

Proti: námět vyzní do prázdna, poměrně krátké, ne úplně složité

+16

1954 Alcatraz

  • PC 60
Adventury mám rád a tak rád zkouším i ty, které třeba nemají ani kdoví jaké hodnocení. Co já vím, třeba to má nějaký důvod a třeba také ne. Zde si zrovna myslím, že hodnocení je výrazně kritické. 1954 Alcatraz si tak negativní hodnocení nezaslouží. Na druhou stranu konečně vím, co je to vysloveně průměrná adventura. Jestli je totiž někde promarněný potenciál s příběhem, pak je to zrovna zde. Pevnost Alcatraz je sama o sobě pojmem, který musí táhnout snad každého, kdo má chuť se do zajímavého adventurního příběhu pustit. Problém ale je, že i když tu hrajete za dvě postavy, příběh nijak zvlášť negraduje. Navíc má hra obrovský problém s tím, že na její stáří má pozadí krásně kreslené, ale postavy v něm pohybující jsou plně v 3D provedení…a ještě ne moc hezkém. Naopak, poměrně odfláklém. Tomu, se přiznám, úplně nerozumím. Přitom právě vlastnosti těch postav v tom příběhu příjemně fungují. Je ale škoda, když postava má udělat určitý pohyb, aby něco zvedla a ten pohyb neudělá. Vypadá to nedodělaně a to je to, co dělá hrou tak průměrnou. Navíc i postup hry a sběr určitých předmětů je mnohdy zvláštní. Chvílemi mi přišlo, jak kdybych v inventáři měl tisíc papírů, šanonů, příkazů a rozkazů a každý na něco jiného. Působí to také dost jednotvárně a vysloveně nezáživně. Nemyslím si ale, že by si tato adventura měla vysloužit cirka těch 40 procent, podle mě je ideálně na šedesát. Neoslní, ale fanoušek adventur nemá problém ji dohrát. Na svojí délku je adekvátní a nakonec i ten závěr víceméně potěší.

Pro: Dobré téma pro adventuru, hraní za dvě postavy, krásně malované pozadí

Proti: Zvukový minimalismus, na rok výroby 3D animace jak z pomocné školy

+16