Randalovo velmi pozdní odpoledne. První, druhé? Třetí, čtvrté? Těžko říct. Těchto časových smyček a paradoxů už tu bylo tolik. Normálně bych řekl, že to je něco, co snad nikdy nemůže zklamat. Ale přeci jen, nevěřili byste, může. Stačí, aby to vůbec nedávalo smysl a pak je o nezáživný herní zážitek zaděláno.

Ne každá adventura, kterou spustím, je povedená. Jasně, logicky to tak musí být. Každá světlá výjimka má svojí temný protějšek s takovou jistotou, jako že každá mince má svůj rub i líc. Randal´s Monday si tak po delší době opět vytáhlo svého černého Petra a já můžu konstatovat – ano, existují případy, kde časová smyčka svůj smysl nemá. Třeba právě zde.

Jste Randal. Hlavní postava tohoto příběhu. No a právě Randal zřejmě rád dělá randál a tak se svými kámoši paří od pěti do nevidim den co den a úplně sere na život. Flákači nejhrubšího zrna. Jenže jednou se jeden z jeho kámošů opije do němoty, ztratí zásnubní prsten, Randal ho najde a aby měl na pivko, střelí ho v zastavárně. Jenže ejhle, prsten byl zakletý. Druhý den se Randal probudí, zjistí, že je opět pondělí a že se jeho kámoš zabil. V tu chvíli se v něm probudí červíček sebezpytování a trošku ho to všechno kolem zamrzí. Jenže jak to napravit? No a v tu chvíli nastupuje hráč a rozjíždí sérii neuvěřitelných scén a momentů k výslednému cíli a zničení prokletí. Jenže problém je, že děj je neuvěřitelný, šílený, bláznivý, absurdní a směřuje takovým směrem, že spíš sere, než aby alespoň pobavil.

Přitom se jedná o absolutně klasickou adventuru ve všech ohledech. Problém ale začíná hned z kraje děje. To, co chvílemi připomíná filmy Kevina Smithe, se rázem změní a začne dost nudit. Inventář je mnohdy nekonečný, kombinace sem tam dost nelogické. Dialogy nekonečné. To, co chvílemi vypadá, že by mohlo bavit, začne po chvíli dost nudit. Méně je někdy více a i když je dabing povedený, vlastně Vás ty kecy kolem vůbec nebaví. Respektive, asi by i bavily, kdyby věděly, kdy přestat. Což neví.

Abych ale jenom nehanil. Už jsem řekl, že dabing je povedený. Stejně tak je na tom i vizuální stránka hry, která je taktéž poměrně uspokojující. Má takový ten moderní rukopis dnešních adventur. Stejně tak i hudba je víceméně na pohodu, i když pravda, spíš nevýrazná. Takže ano, i v takové průměrné adventuře, jako je tato, můžete nalézt něco co hráčovo oko neurazí. Když nic jiného.

Každopádně je to jako když Kevin Smith natočil třetí díl Clerks. Nemastné, neslané a vlastně už ani ne moc vtipné. Utopilo se to v nápadech tvůrce, který zapomněl, že má bavit ostatní, aby pobavil především sebe.

Herní výzva zde na webu a hra zadarmo na Epicu mě dostaly až k samotné hře s názvem Sifu. Jinak bych se asi ani neměl šanci k podobnému zážitku dostat. A byla by to obrovská škoda. Sifu je totiž pojem z kantonštiny, který znamená mocného mistra. A také je to hra od francouzského studia, která svojí atmosférou připomíná nejlepší kung-fu akčňáky let dnes už minulých. V kombinaci v ucelený zážitek si ale můžete být jisti, že zde čas nepromarníte, když tuto indie hříčku okusíte. Naopak.

Sifu je hodně originální kousek. A to i přesto, že se ve svém jádru jedná o naprosto klasickou rubačku z rubaček nejklasičtější. V mnoha ohledech jsem se tu cítil jako ve filmu. Střihově a kamerově trošku jako v Kill Bill. Houževnatostí a zběsilostí jako v Ong-Bak. No a prostředím jak v čemkoliv s Brucem Leem, který pro ránu nikdy nešel daleko. Příběhově ale nečekejte žádnou parádu. Prostě jste kluk, kterému povraždili rodinu a tak se tradičně vydal na cestu pomsty formou fackující ruky, která přináší bolest. A především smrt.

Ano, příběhově to opravdu není žádné veledílo. Video sekvence byste tu spočítali na stopkách končících pod čtyři minut. Ta originalita zde pramení ale v něčem jiném. Vlivem magických schopností, které asi nemá ani smysl popisovat, protože je to úplně jedno, tu na Vaší cestě vykoupení Vaší rodiny pracujete s jednou proměnou – a to, že když umřete, tak se znovu narodíte, akorát o rok starší. Ta podstata je trošku složitější, ale popisovat to nemá smysl, kór, když to tady odborněji v komentářích popsali již jiní. Každopádně s každým dalším rokem získáváte na síle, ale přicházíte o určité schopnosti. V každém věku je ten boj tedy trošku jiný. A ano, ten boj, to je to, co je na této hře to nejoriginálnější a zasluhuje si absolutorium.

Už v úvodu hry, kdy jsem se zhostil tutorialu, abych se hlavní postavu naučil ovládat v boji, jsem hodně rychle pochopil, že tady to bude o trpělivosti. Hráč totiž využívá vytříbenou kung-fu techniku boje a obrany, která pracuje s přesným používáním vhodných tlačítek na klávesnici. A když mluvím o přesnosti, tak tu mluvím o PŘESNOSTI, kdy každá o setinu vteřiny pozdě zmáčknutá klávesa způsobí bolest, popřípadě smrt, a tudíž posun v životě o jeden rychlý rok života dál. Ta bojová technika je ale vlastně to, co je na této hře fascinující. Učí to trpělivosti, což je podstata boje samotného. Učí to pokoře nemačkat zběsile všechno naráz. A hlavně to tu dle různých obtížnostní může způsobit nejedno nervové zhroucení, které si může přivodit každý, koho hra Sifu trošku pohltí. A to pohlcení je hrozně jednoduché.

Hra se totiž odehrává v pěti různých misí. Ty nejsou dlouhé a jsou zakončené vždy nějakým ultra high master bossem. Cesta k nim se klene cestou trnitou plnou rozličných nepřátel, které kosíte a tím kupíte na hromádku, která nebere konce. Jelikož se ale průběžně učíte stále nových technik a máte možnost mise opakovat, bude Vás to nutit být lepší, rychlejší, preciznější a bude Vás to i po několikerých opakování stále bavit. Finále pak je jasné, ale to ve výsledku není důležité. Důležitá je ta cesta a ta ve hře Sifu baví i na několikeré opakování.

Sifu tak je opravdu povedenou hříčkou. Vizuálně vlastně minimalistická, ale přesto atmosférická a velice pohledná na hráčovo oko. Zároveň učící trpělivosti, preciznosti, pečlivosti v soubojovém systému více, než v kdejaké jiné hře. A je vlastně úplně jedno, že tu herní mechanismy jsou na úkor příběhu. Při hraní se budete bavit a rádi si mise budete opakovat, protože opakování není jen matka moudrosti, ale i lepší učitel. A to je přesně to, co říká východní filozofie. Jen to v tomto případě řekla počítačová hra a řekla to více než pohledně.

Když jsem, dnes bratru už, před šesti lety sáhnul po prvním díle Oxenfree, tak jsem ještě netušil, jak moc mě ta hra svojí kvalitou na dlouhé měsíce vysloveně uzemní. Nečekal jsem, že indie záležitost může mít takovou sílu, aby mě dokázala nadobro pohltit příběhem, atmosférou, ale i monumentálními momenty, kterých je plná. Jakmile tedy vyšel druhý díl, okamžitě jsem o něm věděl. Jen jsem si dával na čas, asi i vzhledem k ne úplně pozitivním hodnocením, a čekal na moment, kdy na ní přijde řada. No a ta řada nadešla… Jak to tak u druhých dílů bývá, kdy se obecně bavíme o všem hezčím, větším, epičtějším, tak i druhý díl takový náběh má. Minimálně co se velikosti týče. Ten rozdíl ale není nikterak markantní a vše ostatní tvůrci víceméně naštěstí ponechali. Takže druhý díl opět pohromadě drží perfektní atmosféra, monumentální momenty, u kterých máte sto chutí křičet „wow“ a nechat se euforicky kolébat, ale bohužel i výrazně slabší příběh. Ten je vlastně kámen úrazu celého druhého dílu.

Zatímco první díl byl stylovka jako blázen, o které se tenkrát bavili i v Hollywoodu, tak druhý díl je v mnoha ohledech velký galimatyáš. Zhostíte se role hlavní postavy Riley, která se vrací do svého rodného městečka Camena, které se nachází v podobných vodách, ve kterých se odehrával i první díl. No a ihned po jejím příjezdu začne docházet ke zvláštním nevysvětlitelným jevům, které mají s to dočinění s elektromagnetickými jevy v okolí. Jenže dialogy vytržené z kontextu, momenty, které jsou spíše hodně nahodilé, než nápadité, mají evidentně za cíl přidat na monumentálnosti, ale spíše přidali na nelogičnosti. A to je hrozná škoda.

Takže tu máte hru, která má skvělou atmosféru, postavy, ke kterým si vztah tak nějak vytvoříte, protože procházejí momenty, které vypadají hodně dobře a temně, ale děje se to v součinnosti s nesmysli, které podle mě v prvním díle úplně nebyly. Nebo dnes po šesti letech z toho takový pocit mám. Rozhodně ne takové, u kterých bych si musel klepat na čelo a říkat si, že se tady všechno děje tak jaksi náhodou, mimochodem a ve výsledku úplně zbytečně.

Druhý díl Oxenfree určitě není špatná hra. Otázka, jak moc velký vliv na ní má moje historicky hysterické nadšení z prvního dílu. Hratelnost je totiž opět prakticky totožná a opět se tu setkáváme spíše s interaktivním filmem, než s adventurou šmrncnutou s plošinovkou. V podstatě akorát chodíte z bodu A do bodu B, v mezičase zapínáte rádio a ladíte vlny popř. vysílačku a hlavně odpovídáte na dialogy, kde výsledek má více různých konců, což Vám hra na konci sečte.

Skoro se tedy až nabízí k této hře dodat, že se jedná o klasický druhý díl klasicky povedeného prvního dílu, který tehdy kdekoho mile překvapil. Druhý díl už ale nemá moc čím překvapit.

Po delší pařbě jsem skočil pro změnu po nějakém meditativním zážitku. Po něčem, co ještě tolik ozkoušené nemám, ale zároveň se může honosit titulem příběhové hry – tedy po interaktivním filmu.

South of the Circle začíná v minulosti, v 60. letech minulého století, v době, kdy Studená válka nebylo jen sprosté slovo, ale reálná hrozba pro celý svět. Příběh se točí kolem dvou postav, které s nějakým vrtulákem ztroskotají kdesi uprostřed nehostinného antarktického prostředí. Jeden je zraněný víc, druhý míň a tak se ten druhý vypraví do fujavice s cílem vyhledat pomoc.

Jenže vyhledá spíš melancholické vzpomínky a prázdnou sovětskou základnu. S výsledkem, že v tom prvním ohledu příběh neuvěřitelně stagnuje a nudí a v té druhé části naopak burcuje a přidává na napětí. Jen ten nepoměr je tak markantní, že je těžké se pro hru nadchnout.

Pokud je totiž příběh vyprávěn formou vzpomínek do minulosti, jedná se o těžkou melancholickou nudu. Pravda, hra ukáže svůj koncept reakce na dialogy, který nepracuje s větami, ale s emocemi zobrazenými formou obrázků nebo barec. Takový koncept mi přijde veskrze hodně zajímavý a ve spojitosti s povedeným hudebním doprovodem i notně atmosférický.

Kromě atmosféry tu ale tvůrci ještě zvládli dabing, který je jedním slovem exkluzivní. Britská angličtina tu nabývá takových rozměrů, že poslouchat každou větu z pohledu titulních postav, je vysloveně blaho. Bohužel blaho to přestává být, když se opět vrátíte do vzpomínek. V tu chvíli totiž zamrznete i Vy a čekáte, až se děj opět vrátí do reálného času – tedy do výše zmíněného nehostinného zasněženého světa, který pokládá mnoho otázek a vy očekáváte, že dorazí i odpovědi.

Odpovědi nakonec i dorazí, ale stejně tak, jak je obecně zparchantělý scénář, tak je nepodařený i ten závěr. Pak tedy nezbývá nic jiného, než tvůrcům poděkovat alespoň za hudební doprovod, atmosféru, minimalistický, ale líbivý design a především dabing, protože to hlavní – příběh – tu scénárista úplně nezvládl. Škoda. Na interaktivní film bohužel škoda více než markantní.

„Audentes fortuna iuvat!“

Obrovská očekávání. Jakmile Dan Vávra zveřejnil, že dělají na druhém díle KáCéDéčka, tak jsem měl obrovská očekávání. To nešlo jinak. Máte rádi Česko, jeho středověkou historii a zároveň jste hráč, který si volný čas užije u povedené hry? Tak to nemůžete ani zdaleka očekávat nic jiného. Warhorse Studio na tom celá ta léta od vydání jedničky dělali. Nikde nikdo nic neprokecnul, Dan občas u Mr. Kubelíka něco lehce naznačil. Ale jakmile se to začalo zhmotňovat, život už od té doby nebyl tak jako dřív. Tedy do doby, dokud jsem hru nespustil a více jak dva měsíce se ve svých volných časech nezačal ztrácet ve světě Trosek, Trosecka a následně i Kutné Hory a okolí.

Krása! Jedním slovem krása. Nádhera. Fantazie. Podpoření technik z prvního dílu krát dva. Vše je větší, epičtější, velkolepější. K základním premisám bojového systému a mini her, kde jsem výraznějších změn úplně nezaznamenal, jsem ale pochopil, že tady je všechno velkolepější. Tak, jak se na druhý díl obecně sluší a patří. Takže jakmile jsem spustil příběh a vstoupil do Trosecka, tak jsem okamžitě poznával některá místa. Rybniční soustavu, Trosky, okolí. Pokud to tu dobře znáte, budete vědět, kde jste. Jakmile ale vstoupíte do slavných Trosek, oněmíte.

Muselo dát obrovskou práci to tu vytvořit. Neuvěřitelnou. Trosky, ale pak následně i Kutná Hora a všechny ostatní vesnice a okolí. Vyšperkované do detailu. Můžete vlézt kamkoliv. Trosky žijí. Vypadají opravdu jak ve vrcholu své slávy. Simulátor středověkého života, doslova. Takhle nějak si představuji, že tu doba v 15. století musel vypadat. Vrcholný středověk se vším všudy. Neuvěřitelná reklama České republice, její historii, dnešnímu prostředí. Jen škoda, že ne každý tuto reklamu umí využít, ale to je zase téma někam jinam. Jiní to zase zvládají více než dobře. Třeba tvrz Malešov, město Kutná Hora, hrad Trosky…

Příběh. Kapitola sama pro sebe. Tak povedený příběh jsem ve hře asi ještě nezažil. A není to náhoda, že je pod ním opět podepsaný Dan Vávra. Už u Mafie Vás námět totálně vtáhnul a nepustil. No a dodnes se o něm jedna generace umí v hospodě u piva bavit do zblbnutí. KCD je na tom vlastně úplně stejně. Už první díl měl skvělý příběh, ale až ve druhém díle to nabírá na obrátkách. Hlavně díky tomu dění, co se v Českém království v té době dělo. Škoda o tom vědět něco víc. Budete pak několikrát velice zajímavě překvapeni. Z hlavních postav, vedlejších postav, ze vztahu, který si k ním vytvoříte i skrz vedlejší quest, které je zde radost hrát. A co víc, hra Vás klidně i dovzdělá. Ne nadarmo získala od prestižní BAFTA komise ocenění coby 7. nejvlivnější počítačová hra vůbec. Mám pocit, že po vydání KCD2 si široký herní svět zamiloval český středověk. Syrový, krutý, ale mnohdy notně zromantizovaný. Tak, že se z něj musí zákonitě za pár let stát absolutní klasika.

Detaily. Obsah hry. Délka hry. Hudební podkres. Neuvěřitelně precizní, do mrtě dotažené. Hra aspiruje na nejdelší herní scénář vůbec. Pokud to klapne, bude to pecka. Těch dialogů tady. Živoucí vesnice, město, občas na Vás někdo promluví nebo si tu povídají NPCčka mezi sebou. Prostě to tu žije. Sem tam někoho vybílíte, ukradnete knihu, například. Přečtete si ji. Pobavíte se, dovzděláte se. Co víc od hry chtít. Přijde mi to jako nová dimenze herního světa. K tomu je tu celá řada easter eggů. Od těch typicky českých (Zdena pod kořenem, Jirka Kára, Svarta, atd.), přes popkulturní a obecné, které ocení i nečech. No, nemám slov.

Od vydání této hry sleduju na internetu celosvětové diskuze a jsem nadšený z toho, jaký úspěch hra má. Že se start obešel bez větších bugů, že i polský CD projekt, který si se svým Cyberpunkem užil svoje, tu náležitě ocenil funkčnost samotné hry. To, že kolem hry panují tak vřelé nálady, atmosféra, i napříč vývojáři. Je to krása. Škoda těch, kteří na všem hledají to negativní, ale i bez takových lidí by se herní svět neobešel…a neposunul. A ano, i bez bugů se neobejdete, a ani já jsem se neobešel, ale byly spíš pro pobavení, než abych se ve hře musel nutně vztekat. Kingdom Come: Deliverance 2 je prostě a jednoduše klenot. Klenot českého herního průmyslu. Hra s přesahem, ze které Česká republika může jen a jen těžit. Tedy pokud se toho správně ujme. No a už i já se těším, až se do těch oblastí podívám, projdu si je, zavzpomínám na ty dva měsíce čisté radosti, kdy jsem po uspání syna spustil středověký svět, u kterého jsem si morálně odpočinul. Když jsem začal v historických pramenech studovat tvrz na Nebákově, na Suchdolu. To, jakou práci vůbec muselo dát digitálně dohromady ty tvrze, o tom ani nemluvě. No, fantazie. Doslova. S takovými pocity u počítačové hry jsem se za 35 let života nesetkal. Je vidět, že Vás v životě i po mnoha a mnoha zkušenostech pořád má co překvapovat. Je radost zažívat takové momenty, je radost toho být součástí. Už se to opakovat nebude, ale určitě zase přijde něco jiného. A já už se moc těším, až opět budu u toho.

„Mňááááu!“ - „Vrrrrrr, HAF!“ 

Né, nebojte, to jsem se nezbláznil, to jsem se jenom pustil do druhého dílu série Cat Quest, která mě v loňském roce vcelku mile pobavila a krátila mi volné chvíle s noťasem třeba ve vlaku popř. někde, kdekoliv, na cestě. A ne jinak na tom byla i dvojka.

Cat Quest II je vlastně totožná záležitost v porovnání s jedničkou. Jen s pár nuancemi, které jsou asi tak výrazné, jako když vedle sebe postavíte jednovaječná dvojčata. Na první pohled byste nepoznali rozdíl. Během hraní Vás to ale lehounce vycvičí. Tak třeba příběh. Zatímco první díl byl o kočičím království, tak tady už jsou království dvě – kočičí a psí. No a vy jakožto hlavní postava kočičího krále se spolu se psím parťákem, který je shodou okolností král psí říše, spojíte, protože Vám dvojníci zabrali pozice a Vy jste zůstali odkopnuti, sami, bez ničeho, odkázáni jeden na druhého. Sympatické je, že druhá postava je také hratelná, takže hru můžete hrát klidně i v kooperaci.

V momentě prvotního zděšení a pádu na domnělé dno se rozjíždí milý příběh, na kterém asi není nic vysloveně zásadního, ale místy umí být veskrze velice vtipný. Hlavně tedy různými hrátkami s angličtinou, ale i samotnými dialogy. No a to všechno se odehrává v hezky nakresleném světě, po kterém se budete velice rádi procházet a plnit jednotlivé úkoly ať už hlavní nebo vedlejší. V tu chvíli se hra v žádném případě neodlišuje od prvního dílu. Úkolů je mnoho a začnou se docela rychle opakovat. Hra to ale není složitá a tak si to tu formou odpočinku poměrně rádi sem tam zopakujete. A to buď boje na mapě, v dungeonu nebo odrážení vln popř. útoky bossů, kteří se opakují opravdu více, než by bylo záhodno.

Pořád je ale třeba brát v potaz, že Cat Quest je RPG hříčka spíš odpočinková, než hledající nějaké složitější poselství. A jako odpočinková záležitost funguje dobře. Logicky tedy čím víc ji budete hrát, tím více se budete vylepšovat, sbírat zásadní předměty, obleky popř. vylepšovat kouzla a tudíž bude další průchod hrou jednoduší. A co víc, pokud máte rádi delší odpočinkové záležitosti, tak tady o délku hry nebude nouze. Hra je to totiž poměrně obsáhlá, byť opakující se, a dlouhá. Nicméně každá další reference na dnešní popkulturu nebo nějaká slovní hříčka vnímavého hráče s chutí pobaví. A pokud jste kočičí nebo psí kámoš, tak prostě není o čem. Cat Quest je série, která se u Vás v herním světě určitě neztratí. Tedy za předpokladu, kdy tušíte, co od ní dostanete.

Cyberpunk. Všichni, co jsme tady, ten pojem dozajista známe. Jenže kromě prakticky dvou záležitostí jako jsou Deus Ex a Cyberpunk 2077, Vás na druhou dobrou nenapadne, co jiného by v tomto žánru mohlo vládnout. A ejhle, máte tu Technobabylon. Adventuru pro všechny příznivce klasického 2D klikání v dnes velice oblíbeném pixel artovém střihu.

Četl jsem, že Technobabylon má zajímavou minulost. Původně vyšla jako freeware titul rozdělený na tři díly, tedy do klasické trilogie. Jenže Wadjet Eye Games, kteří jsou profíci na 2D pixel art adventury současnosti, pochopili, že tahle hra si zaslouží větší pozornost. A tak ji dali do kupy, troškou poladili a vydali tak, jak ji dnes můžete znát. Za mě osobně super, protože nebýt tohoto, nikdy bych se o ní nedozvěděl a jako freeware titul bych asi hodně bádal, než bych se k ní vůbec dostal.

Přitom by to ale byla hrozná škoda. Což zřejmě pocítili i u Wadjet Eye.

Ti totiž svým očkem šmátralkem přišli na příběh, který si pozornost komunity zaslouží. Technobabylon má totiž super příběh. Příběh, který překračuje příběhy jiných adventur a řadí se díky tomu na pomyslný žebříček těchto her za posledních třeba deset let. A že jsem jich za tu dobu už pár zahrál. Ten příběh nicméně svojí kvalitou překračuje i kvality herních mechanismů, takže musíte přijmout fakt, že Vás těší především to, jak se hra odvíjí na úkor toho, co v ní děláte.

Ono toho totiž po herní stránce není zase tak moc. Jasný, jsou tu klasický kombinace předmětů, pak je tu zajímavý, ale dost nezáživný vstup do virtuální reality - do tranceu, což bych za normálních okolností jakožto fanoušek hudebního žánru ocenil, ale v případě této hry to je spíš k neprospěchu a k přičinění počáteční závislosti. Pak je tu pár miniher, ale nic extra zásadního, no a to je vlastně vše.

I tak je Technobabylon super zážitek. Jeden z těch nejpřednějších, se kterými jsem se za poslední léta v rámci žánru setkal. Sice do adventury nepřidala nic nového, ale zato zase odvyprávěla perfektní příběh. A na to já hodně slyším.

Tady asi někdo musel strašně hulit nebo minimálně požívat neomezené množství houbiček. Sludge Life je totiž docela slušná herní šílenost. Herní šílenost ale poměrně zábavná.

Představte si 3D adventuru, ve které je z podstaty věcí možné cokoliv. To přesně je Sludge Life. Námět, kde se v roli sprejera ocitnete někde uprostřed moře na plošině, kde je Vašim úkolem se nejen z ní dostat, ale předtím, než se z ní dostanete to tu mocně na konkrétních místech (které je třeba ponejprvá naleznout) posprejovat sty různými grafity. A aby toho nebylo málo, prostředí, ve kterém se hra odehrává, vypadá, jak kdyby ho nakreslil někdo, kdo těsně předtím vypil flašku francovky, popřípadě ji pil celou tu dobu, co prostředí kreslil. Zajímavé ale je, že prvotní šok ze hry po čase uzrává a postupem času zjišťujete, jak nesmírně detailní toto prostředí ve výsledku je. A to i přesto, že na první pohled hra působí neuvěřitelně amatérsky. Nakreslena je opravdu tak, jak když Řezník nakreslil první Život není krásný. Zdání ale klame…

Ke svému zjevu hra přidává i poměrně obstojný obsah. Nejenom, že je tu cílem sprejovat, vy se dostanete i k řadě minihrám, k dohledávání různých slimáků, míst, kde si můžete vykouřit cigáro a u toho všeho potkáváte nepřeberné množství postav, které se tu vždycky mihnou, ale svými hláškami Vám rozjasní minimálně úsměv na rtech.

Dám příklad. Třeba tu procházíte šatnami, kde narazíte na černocha ve vypasovaných trenkách, který pronese: „It´s okey,you can stare.“ Nebo tu narazíte u bazénu na kuchaře, který griluje nějaký klobásky, proti němu stojí čokl a kuchař Vás při vyzvání k rozhovoru uzemní hláškou “That dog keeps eyeballing me.”

Jo, jsou tu fakt dobrý momenty a je hodně zábavné to tady procházet a objevovat. Obrazově jsem si prostředí pak i dokonce během hraní zalíbil. A to i přesto, že po vizuální stránce je to tady hodně úsporné a opět to působí nesmírně amatérsky. Ale jak to u této hry je, opět zdání klame. Když na Vás promluví kočka, tak věřím, že nebudete daleko od momentu, že něco vyprsknete na obrazovku. Pokud tedy v tu chvíli budete mít co.

Ano, Sludge Life je opravdu naprostá šílenost. Dlouho se mi nestalo, abych hrál něco, co se vůbec nebere vážně a navíc to má skvělou hratelnost. Stačí si jenom zvyknout na parkurové skoky, které tu mnohdy provádíte, na rogalo, které sem tam při vyšplhání na nejvyšší stupeň místní budovy při skoku otevřete a na fakt, že hra má tři konce. A nebojím se říct, že budete mít chuť zjistit, jak to vypadá, když ten konec skončí jinak, než jak jste v danou chvíli dopadli. Tím vším Sludge Life je. Popravdě by mě nenapadlo, že to o této hře řeknu, ale musím říct, že na to, co jsem na první pohled čekal, jsem se u ní až nebývale pobavil.

Na rovinu hlásím, že hru Cook, Serve, Delicious! 3?! bych bez letošní výzvy a faktu, že se mi skrývá na účtu Epicu, který ji před nějakou dobou nabízel zadarmo, vůbec neinstaloval. Nebyl by důvod. Ale letošní Herní výzva opět vytvořila velice pěkná témata a jedno z nich je zahrát si hru, ve které uvaříte kafe, čaj nebo pracujete v bistru, což v případě této hry splňovalo všechno. Takže nač čekat, že?

Hru jsem spustil a s neznalostí předchozích dílů mě, docela pobavil příběh. Asi aby tvůrci odlišili předchozí díly od trojky, rozhodli se děj vsadit do postapokalyptického světa roků blízko budoucích, kde se svět jakž takž opět vrátil do klasických kolejí (ten rozdíl byste mnohdy horko těžko poznali), do kterých mimo jiné patří i fakt, že lidé mají zase hlad a tak si opět začnou kupovat jídlo a žrát jak nepříčetní. No a jelikož hlavnímu kuchařovi této hry (což jste vlastně vy) nějací fundamentalisté odpálili jeho luxusní restauraci, dva roboti vlastnící bistro se ho ujali a rozhodli ho zaměstnat ve svém bistru na kolečkách a učinit z něj nejlepšího šéfkuchaře napříč státy v Americe.

Ano, je to hodně blbé.

Pak ale přichází samotný herní mechanismus. Hra čítá něco přes 300 jízd napříč státy, hraní si tedy užijete do sytosti. Před jízdou si připravíte menu čítající nějaké to jídlo, sladké, slané, pití různého ražení. A pak hra může začít. Při cestě máte různé zastávky, připravujete jídla, kombinujete ingredience, na zastávkách je vydáváte, vaříte i extra. Celé je to založené na mačkání různých kláves, kde v rychlosti je síla. Rychlost a kvalita. vydávání pak určuje spokojenost zákazníka a spokojený zákazník Vám přidává body. Za ty si pak můžete nakupovat nová jídla do svého meníčka a vylepšovat i svůj povoz o různé pičovinky, který jsou vlastně k hovnu, ale budou se Vám líbit. Zajímavé je, že hra se dá hrát na časovou obtížnost nebo úplně na pohodu bez jakéhokoliv časového omezení. Takže můžete, ale i nemusíte být ve stresu. Každopádně když ve stresu budete, tak můžete získat i vyšší ocenění, více bodů a tak se snadněji dostanete k novějším, na výrobu ale mnohdy náročnějším jídlům. Tech je ve hře více jak dvě stě, takže vařit se dá mnohdy do aleluja.

Hru jsem hrál po chvílích napříč Vánocemi, nevyužil jsem lokální co-op, i když s někým by hra nejspíš byla daleko zábavnější, ale musím říct, že finále i tak už byl docela nářez. Ve hře ale vydržíte klidně i více jak 40 hodin hraní, abyste se dostali do cíle, což bych u hry podobného ražení ani za mák nečekal. Znova bych si ji ale určitě nepustil a už vůbec nevím, jestli bych jí dokázal doporučit na další hraní. Je to taková blbinka do vlaku nebo na nějaké delší cesty. Ale kdo by kdy řekl, že u blbinky zkejsnete tak dlouho, že?

Každý rok si na vánoční svátky volím nějakou výpravnou hru, u které se pár drahných chvil zapotím, momenty s ní si dozajista užiju a při finálním dohrávání si začnu uvědomovat, že už je po Vánocích a blíží se zase klasický průběh nadcházejícího roku. Letos tato volba padla na strategickou hru Shadow Tactics. A dnes, po dohrání, s jistotou můžu říct, že to byla volba dobrá.

Jsem hrozně rád za to, že neustále existují vývojáři, kteří vytváří hry, co udržují žánr taktických strategií, který před léty započali Commandos. S Commandos jsem si užil nejednu horkou chvíli při ukládání a loudování, že doteď mi občas znovu načítání problikává v mysli při vzpomenutí na léta dávno minulá. A zde to tedy, musím říct, nebylo jiné. Nicméně s nadcházejícími roky jsem se (někdy častěji, někdy méně častěji) setkával s hrami podobnými, kdy jsem si je ve většině případů velice užil a zároveň pokaždé zavzpomínal právě na Commandos, kteří žánr etablovali…a hlavně žádná z her už nikdy nebyla tak těžká, jako právě tato. Což je vlastně dobře. Znova bych tu obtížnost zažít už nedokázal. Byť i zde bych mohl, když bych se rozhodl hrát na tu nejtěžší obtížnost, což je fakt. Ale fakt, který jsem upřímně zažít nechtěl. Chtěl jsem se hlavně bavit…a odpočinout si.

Shadow Tactics každopádně jede úplně v podobném duchu jako všechny předchozí hry podobného ražení. Nic zásadního nevymejšlí. Jen přináší nové, dosud neokoukané, prostředí feudálního Japonska, kde se zhostíme role pěti naprostých archetypů žánru, kteří se k Vám postupně přidávají v průběhu hraní hry, které dohromady čítá 13 mnohdy velice vydařených, a sem tam i zapamatovatelných, misí.

První postavou je Hayato. Klasický zabiják, jehož největší výhoda je, že umí na dálku házet shuriken. Jinak je to naprosto klasický standardně osvalený hrdina, který by ve filmovém příběhu hrál hlavní roli a občas by pronesl něco i trošku vtipného. Druhou postavou je pak Mugen, který zastupuje horu masa, která toho dokáže hodně najednou, ale zato velice pomalu. Třetí postavou je Yuki, nejmladší a nejnaivnější postava, která proklouzne všude a zároveň se vzhlédne ve všech ostatních hrdinech. Čtvrtou postavou je Aiko (která si vysloužila i samostatný datadisk). Tajemná Mata Hari, která se dokáže převléknout a splynout s nepřítelem. A poslední postavou je Takuma. Zkušený harcovník, kterému je snad sto let, ale svojí klidnou muškou na pušce střelí nepřítele do hlavy klidně i na sto japonských metrů.

Všichni tito hrdinové jsou absolutní součástí hry. Každý Vám pomůže v něčem, každý je součástí příběhu, každého z nich Vás bude bavit využívat v určitých situacích. Jen škoda, že na úkor velice pěkně zpracovanému prostředí, je příběh až nebývale obyčejný a nezajímavý. Vypráví vlastně příběh, kde současného šóguna začne ohrožovat tajuplný válečník, ze kterého se časem vyklube rodinné drama. Musím říct, že tak, jak jsem si oblíbil postavy, jsem se ale občas ztrácel v samotném příběhu, který s ničím vysloveně zajímavým nepřišel, a tak nezbývalo, než si užívat především úkoly v jednotlivých misích. Předchozí hry jako Commandos nebo Desperados příběh dokázali, řekl bych, vyprávět lépe.

Je to ale ve výsledku to nejmenší, co na této hře je. Pořád se jedná o povedenou taktickou záležitost z německého herního studia Mimimi, které hezkých dvanáct let fungovalo, pár dalších her podobného ražení představilo, než své brány v roce 2023 finálně uzavřelo. Škoda. Shadow Tactics je ale určitě hrou, na kterou budu i po letech vzpomínat a jsem rád, že byla součástí mých Vánoc roku 2024.

Dohrání trilogie Banner Sagy od prvního setkání s úvodním dílem mi trvalo přes devět let. Nechce se mi tomu ani uvěřit, nicméně opět se tu zrodil důkaz, že na to dobré se vyplatí počkat. A to trilogie The Banner Saga bezesporu je.

Na této sérii jsem byl vždycky fascinován tím nápadem, konceptem, jak je hra vystavěna. Krásně namalovaná pozadí, do toho mnohdy epická rozhodnutí, která některým hlavním hrdinům nejenom rozčísne účes na ksichtě, ale mnohdy jim i rozkopne díru na téměř jistý hrob. No a do toho všeho neuvěřitelné množství hlavních hrdinů, se kterými se setkáte na bitevním poli v prostředí tahových soubojů. Jo, ten námět tu tvůrci měli vymyšlený skvěle. To klobouk dolů.

Třetí díl této série ale troskotá na něčem úplně jiném. Dokazuje totiž, že celá ta trilogie měla být jedna ucelená hra. Není na něm totiž vůbec nic nového. A ano, pravda, na dvojce také nebylo. Takže tak, jak začíná jednička, tak i končí trojka. Stejná hra, pokračování děje a snaha o epické rozuzlení. Ale opravdu tomu tak je? Těžko říct. Možná ano, možné ne. Záleží, jak se hrou probíjíte. Rozhodně je to ale tak, jak si zasloužíte.

Osobně jsem s třetím dílem této série měl ale přeci jen trochu problém. A ne, nezastírám to, z určité části jsem si ho udělal sám. Především proto, že jsem mezi druhým a třetím dílem měl velkou přestávku, takže jsem na hlavní hrdiny stihnul zapomenout. To se to pak těžce připomíná a ještě hůře se to pak do finále rozehrává.

Proto, a budu se opakovat, si myslím, že tato hra měla zůstat jednou hrou a pak bychom mohli mluvit o opravdovým zážitku hodným do zápisu herní historie, protože jako celek nevím, jestli existuje hra, která by pro hráče měla horší, radikálnější nebo explicitně více nervy drásající rozhodnutí pro chod dalšího děje, než je tomu zde. A možná i právě proto jsem tuto sérii vždy tak miloval a zůstane mi navždy v srdci.

Kdyby The Banner Saga byla napsána knižně, zasloužila by si srovnání s těmi nejlepšími. Takhle je z ní v podstatě indie tahová strategie, která je pro určitou sortu lidí, kteří na ní narazí. Pokud ale budete mít štěstí a tahové souboje Vám nebudou cizí, rozhodně neprohloupíte. Ve skrytu duše se totiž skrývá o herní drahokam. Drahokam, který si budete chtít pustit od začátku, uceleně, se všemi hrdiny, připomenout si jejich slávu i pád. Zavzpomínat na ty neuvěřitelné bitvy, kde se z chlapců stávali muži a kde se z čarodějnic vyklubaly dobrodějky. Tak to totiž je. Tak to fantasy světy mnohdy nabízí. Nečekané momenty ve světě, který je tak fantastický, jak si hráč a fanoušek žánru může jen vysnít. A přesně to The Banner Saga plní do puntíku.

"Make VHS great again!" 

Patří série Poldy do českého zlatého fondu počítačových her? Ostatně jak samotná hra samolibě uvádí? Pokud jste si s ní užili již od samotného počátku, tak určitě ano. Pokud ne, tak vlastně také klidně ano. Proč? Vysvětlím dále.

Na sedmý díl Poldy jsem se dlouho chystal. Tak dlouho, že když jsem ho finálně pustil a u toho se podíval na datum vydání, tak jsem se zhrozil. Dva roky? Nu, dobrá. Co se dá dělat. Crowfundingová kampaň tu ale měla smysl. Sakra smysl. Jedná se totiž o jednoznačně nejpovedenější českou adventuru posledních několika let. A ano, můžeme brát v potaz i fakt, že jich na rozdíl od 90. let zase tak moc nevycházelo, takže se těžce hledá konkurence.

Nicméně Polda 7 konkurenci úplně nepotřebuje. Polda 7 totiž na poli adventur úplně na pohodu obstojí. Když začnu od konce, tak nakreslená je poctivě s odkazem na neméně vydařený šestý díl. Pak tu samozřejmě nelze nezmínit dabing. Tam je štěstí, že se vrátil Luděk Sobota a další herci. Je to totiž jeden z těch největších důvodů, proč si tuto hru pustit. Letitým hráčům šlape na nostalgickou strunu a novým hráčům může minimálně udělat radost, že po jak obrazové, tak zvukové stránce se tu jedná o naprosto adekvátní záležitost.

No a pak tu máme samotný příběh, kde, co si budeme nalhávat, nemůžeme čekat zázraky. A já je ani nečekal. Ty nejlepší adventury oboru jako je Monkey Island, Grim Fandango nebo Sam a Max jsou také založené na absurditách. Na šílenostech, na popkulturních odkazech. Na tom, že než abyste se dostali dál, musíte trošku klikat. A je vlastně jedno, že ne vždy to úplně dává smysl. Byť tvůrci se zde na rozdíl od předchozích dílů opravdu snažili, aby kombinace předmětů dávaly alespoň nějaký smysl.

Nicméně právě příběh je to, co mě nesmírně bavilo. Sice je to šílenost na entou, ale šílenost prostě a jednoduše zábavná. Navíc i na poměry předchozích Poldů poměrně dlouhá. Na rok 2022 krásně využívá tehdejší politické terče, které v českém rybníku časem zlidověly, baví se s nimi a přidává i celou řadu nejen dobových, ale i letitých popkulturních odkazů. Na možnost hrát za dvě postavy nebo další sérii mini her tu vlastně nenabízí nic nového. Ale co naplat...já jako hráč série Poldy to ani nepotřebuji. Od začátku do konce se tu bavím, tak co bych potřeboval víc, že?

Polda 7 je jednoznačně povedená záležitost. Řádně absurdní, pro někoho třeba prostinká, až trapná, ale z mého úhlu pohledu naopak hodně vtipná a zábavná. Navíc s takovým dabingem, že už dnes můžeme říct, že Luděk Sobota bude navždy jak Koudelka, tak Pankrác. A pokud se u tohoto vážený čtenáři shodneme, tak pak si znovu musím položit onu otázku. Opravdu tu nelze nemluvit o českém zlatém fondu počítačových her? Já mám v tomto třeba jednoznačně jasno.

Adventurní série Call of Cthulhu z devadesátých let už mě letos jednou poctila svojí návštěvou. Jenže zatímco v případě Shadow of the Comet se jednalo o ryzí převedení Lovecraftovy povídky do adventurní podoby, v rámci Prisonser of Ice mi spíš přijde, že se autoři hlavně v úvodu inspirovali Carpenterovou Věcí.

Duch prastarých je zde nicméně přítomný. To se hře upřít opravdu nedá. Jen je to jak kdybyste četli povídku s inspirací Lovecraftovského světa, kterých je teda celá řada a i ne zrovna menší množství přeložené do češtiny. Je to sice fajn, přečtete si to s chutí, ale znova se k tomu vracet už nehodláte. Proč taky. K autorovým původním námětům se spíš vrátíte s chutí. Asi i proto, že byl nejenom první, kdo s takovými nápady přišel, ale navíc byl i strůjce všeho temného, co kult Cthulhu nabízí.

Abych ale jenom nekritizoval, tak Prisoner of Ice je na svá léta velice hezky nakreslená adventura. To každopádně. Jen ty pohybující se 3D postavičky se do toho prostředí úplně nehodí. Každopádně beru, že doba byla taková, že se zkoušelo všelicos a tak i ty 3D postavičky jsou vlastně určitým pokrokem adventurního žánru dané doby. Nelíbilo se mi to ale ani tehdy a nelíbí se mi to ani dnes.

Hra navíc není ani kdoví jak dlouhá, což ji je ve výsledku spíš ku prospěchu. Horší je to ale s jejím průběhem, kde jestli existuje horší hra v pixel huntingu, než je tato, tak mi ji předložte. Rád se na ní podívám. Nebýt návodu, mnohdy bych se nad ní neuvěřitelně vyvztekal. Nevím, co museli dělat hráči v 90. letech. Nedivil bych se, kdyby do Infogrames chodila v té době celá řada pobuřujících dopisů z celého světa, že jestli se jakože neposrali...:-)

Takže co tu ve výsledku máme? Pravda, poměrně hezky nakreslenou adventuru, která vlastně úplně s Voláním Cthulhu nemá nic společného. Je poměrně krátká, má nehezké postavičky, a vlastně jste i docela rádi, když se přiblížíte konci. Žádná ikona žánru to není, ale, pravda, zavzpomínat nostalgicky na 90. leta ve výsledku není nikdy na škodu. Takže jo, žánrový průměr, ale přežít se to dá.

Dlouho se mi nestalo, aby na mě adventura dýchla krásnou fantasy atmosférou tak, jak v případě Plot of the Druid. Jak to ale tak bývá, tak i v případě této hry je navíc jeden malý, ale zásadní háček. Není totiž hotová.

Nikdy jsem se nesetkal s tím, aby adventura byla nehotová, tak se vydala a průběžně se na ní dále pracovalo. A vlastně mi to nedošlo ani, když jsem hru na Steamu kupoval. Prostě by mě to ani za mák nenapadlo. Pak jsem se ale pořádně začetl a zjistil, že hra má za sebou hotový prozatím Prolog a první kapitolu. Nu, což, říkal jsem si, že za zkoušku stejně nic nedám a hru spustil.

Prvně na mě dýchlo velice pěkně vymalované prostředí a hlavní hrdina. Stejně tak hrdina je trošku vychcávka, lempl, ale budete ho mít rádi. Po chvíli hraní prologu, který se reálně odehrává v jedné místnosti jsem si ale začal užívat i atmosféru, která je hodně pohádková a do toho upřímně baví. Je to takový Harry Potter vibe střihnutý s lemplovitostí hlavního hrdiny, kterého bych v rámci Harryho připodobnil k Nevillu Longbottomovi, což je vlastně dobrý. Nelze ho totiž nemít nerad.

Po odehrání prologu se dostanete hlouběji do čarodějnické školy, učíte se kouzla, mícháte lektvary. Postupně se do toho dostáváte a musím říct, že autor si se hrou opravdu vyhrál a přichystal k ní plno skvělých nápadů. Je hrozná škoda, že je prakticky stále na začátku. Tyhle adventurní příběhy, které se neberou úplně vážně, ale v podstatě jsou neskutečně sympatické po všech stránkách, mám rád a řekl bych, že jich v posledních letech je žalostně málo.

Když jsem ale ohledával na internetu diskuze, jak to s pokračováním vypadá, upadl jsem trošku do letargie. Nepřijde mi, že by se kolem toho totiž nějak výraznějc něco dělo. Je tedy otázka, jestli hru autor jednou dopíše celou. Pokud ale bude pracovat tak, jako doposud, čekání na finále bude nekonečné. Alespoň, že je hra v češtině, čímž zde uživateli Fencerovi děkuji. Povedla se! Snad bude ještě co překládat...

Jedna z prvních mých letošních dohraných her byl první díl této série. Proč si tedy na sklonku roku nezahrát její druhý díl a nezamyslet se nad tím, jaká je škoda, že bude pravděpodobně i ten poslední?

The Uncertain je série, která vypráví o tom, kterak roboti přebrali vládu nad lidským osudem a všechno lidské se snaží vymýtit z povrchu zemského. První díl byl o robotovi, který si uvědomil základní robotí zákony Isaaca Asimova a došlo mu, že to, co se děje, je špatně. Druhý díl je pak z pohledu posledních přeživších, kteří dělají vše proto, aby se ráno probudili.

Ano, ta premisa není vůbec špatná. Navíc ruští tvůrci si dali tu práci a stvořili veskrze velice hezký moderní svět, který je ale ke smůle všech přeživších ne přelidněn, ale přerobotizován různými humanoidy.

Druhý díl ale troskotá opět na stejných problémech jako díl první. Je krátký, je strohý a končí přesně tam, kde nechcete, aby končil. Přitom právě na konci se dva díly do sebe spojí a tak by si to třetí - minimálně závěrečný - díl zasloužilo více než sůl na čerstvě umíchaný bramborový salát.

The Uncertaint: Light At The End je totiž ve skrze velice povedené záležitost. 3D adventura jak víno. ¨Sice s minimem akce, ale za to zase s maximálním stealth napětí. Navíc plná celé řady dobrých nápadů v podobě třeba samotných miniher nebo jednotlivých hříček. Osobně jsem se bavil u každé zvlášť a při každém posunu v příběhu jsem tušil konec, který nakonec i po poměrně krátké době nastal.

Délkou tu hra opravdu neoslní. Dala by se přirovnat k epizodickému hraní adventur od Telltale. Jenže kdyby na to vývojáři měli čas, mohli vytvořit velice pěkný náhled na svět, kde to lidstvo prohrálo a roboti zvítězili na celé čáře. Takhle to pravděpodobně skončí někde na půli a pokud se dočkáme závěrečného dílu, bude to spíš zázrak. I tak ale byla radost za pár nižších eur tuto sérii zkusit. V rámci žánru je to určitě to lepší, co na scéně zažijete.

Tu dobu, kdy Svatý Kotar byl na pomezí povídání si o něm a vybírání peněz na Kickstarteru si moc dobře pamatuju. Působilo to na mě, jako že se v Chorvatsku rodí epicky temná adventura s příběhem mysteriózním, jak drony nad americkými státy. Povedlo se ale hře moje očekávání splnit?

Nemyslím si. Po nějaké době jsem se ke hře nakonec dostal a aby toho nebylo málo, pár ne úplně pozitivních názorů jsem si také přečetl. Do hraní jsem tedy šel s pocitem, že uvidíme a při nejhorším si užiju jednotlivé detaily, které adventury mnohdy také nabízí, když je nouze nejvyšší. Nakonec ale i to bylo těžké dohledat. Saint Kotar je totiž adventura veskrze hodně průměrná. A jediné, co na ní je zajímavé (a to vlastně zůstalo od uvedení existence hry) je její námět. Ten je super. Jen to zpracování všeho kolem notně pokulhává.

Hra Vás hned v úvodu vpraví do života dvou postav, které si pro mě nepochopitelně sem tam překlikáváte, ale přitom by to asi vůbec nemuselo být potřeba. Hlavní postavou pro mě stejně byl především Benedek a Nikolay jen karikatura navíc. No a tihle dva začínají svou životní epopej v nějakém úplně unylém, šedivém, nehezkém a prastarém a ošuntělém domě. Jak nápadité. Neví pořádně jak se tam dostali, oscilují mezi psychedelickými stavy bytí, kdy reálně nevíte, jestli jsou normální nebo se už stihli zbláznit. Podstatné ale je, že první postava, na kterou narazíte je policajt, který má půlku lebky odstřelenou z nějaký minulosti a normálně vesele si dál ve vesničce pracuje jak kdyby ho to vůbec v ničem neovlivňovalo. Ano, už od začátku je hra vysloveně divná.

Přitom námět prastarého kultu žijícího po staletí v obci má standardně dobrý nádech Lovecraftových povídek. Jenže na nich to zde bohužel nestojí, ale spíš padá. Kamkoliv zavítáte, všude cejtíte smutek, zášť, depresi a zmar. Hra je nakreslená poměrně průměrně zřejmě nějakým týpkem, který buď neměl dostatek barev na paletě, když ta pozadí kreslil nebo se nedokázal dostat z pozice od černé po tmavě zelenou…a dál. Prostě se hra nejenom těžce hraje, ale i se na ní blbě kouká.

Historicky si pamatuju pár adventur, které byly až surrealistické, ale tam Vás to prostředí alespoň šokovalo. Tady Vás vlastně ani nic moc nešokuje. Námět na to má, ale jak kdyby tvůrci neměli peníze na víc nakreslených pozadí nebo neměli na to, aby hráče, když už nic jiného, tak alespoň pořádně šokovali. Všechny ty nejodpornější věci se dějí jakože tak nějak v pozadí, za dveřmi, kdesi, aby byl hráč, až na pár vyjímek, nejspíš ušetřen. A to už vůbec nemluvě o hudbě, která kdyby tam nebyla a jen by skučel vítr, tak to asi bude lepší.

Když nad tím přemýšlím, tak musím říct, že Saint Kotar mě spíš hodně zklamal, než aby mě něčím potěšil. Doufal jsem v nějakého duchovního nástupce Posla smrti. O variacích na Gabriel Knight nebo Broken Sword nemůže být ani řeč. To jsou veskrze veselé hry. Ale ten Posel smrti k tomu má hodně blízko. Nicméně i on je mi důkazem, že hra může být nakreslena minimálně tak, že některé pozadí ve hře nezapomenete ani do Vaší smrti. Tady se mi naopak všechno slilo do jednoho a když na hru co nejdříve zapomenu, vůbec to nebude na škodu.

A to už vůbec nemluvě o dvou (ono jich je reálně víc, tuším snad tři nebo čtyři) koncích, které se ve hře zlomí už v polovině hry, kde v nenápadné lži/pravdě pak rozjedete takový kolovrátek událostí, že kdybych ty souvislosti znal, tak neváhám a jednám úplně jinak. Takže i závěrem mě hra ve výsledku spíš otrávila, než-li potěšila.

The Curse of Monkey Island, v pořadí již třetí díl z legendární série Opičího ostrova, který ve své době trhal hodnotící bránice všech hráčů a bavil celou společnost. No, co Vám budu povídat, odstup jsem si dal, ale těšil jsem se také mimořádně.

Odstup jsem si dal, nutno podotknout, ani ne půl roční. Ale zase se tu konečně setkávám jen a pouze s původní hrou. Žádný remake, ani rework. Prostě proto, že to vůbec není potřeba. To, co v rámci remaku dávalo u prvních dvou dílů smysl, třetí díl se bez toho prostě obejde. Na svůj rok totiž vypadá vysloveně dobře. Řekl bych, že i líp, než kdejaké dnešní adventury. Tak jak je pěkná, je i stejně zábavná.

Příběh pokračuje tam, kde u druhého dílu skončil. Guybrush Threepwood se nachází kdesi v Karibiku v autodromovém autíčku a rozmýšlí nad životem. Kdeže náhle se objeví v konfliktu mezi jeho úhlavním nepřítelem pirátem LeChuckem a jeho životní láskou Elaine. Guybrush to tradičně všechno vyřeší, byť u toho tisíc dalších věcí pohnojí a požádá Elaine o ruku, čímž ji na prst nasadí prsten, který je ale zakletý a ta se v sekundě promění ve zlatou sochu. Ve zlatou sochu uprostřed Karibiku v době, kdy jste na každém rohu potkali piráty. No, co dodat, třetí díl série Monkey Island nemohla začít lépe.

Adventuření je to opravdu povedené. Mnohdy logické, ale i sem tam i dost nelogické. Takže klasika. Celkově ale vtipné a sem tam i s momenty, kdy si s chutí připomenete předchozí dva díly. A to hlavně, a především, když se na scéně objeví staré známé postavy. Třeba klasik – obchodník Stan – který tentokrát zamění rakve za pojišťovnictví, což je v jeho případě vlastně úplně jedno, protože zase dopadne jak sedláci u Chlumce.

Během hraní hry jsem se s chutí pobavil. Opět tu jsou momenty, které adventuru jako takovou letmo povyšují. Třeba, když se tu v rámci šesti kapitol setkáte s jednou, kde budete muset ústně bojovat s obávanými piráty. Tedy nic, co by předchozí díly už nenabídly. Lokalit je také hodně, ale ne zase tolik, abyste se z toho museli hroutit. No, prostě a jednoduše, třetí díl Monkey Island se vysloveně povedl. Na svá léta podle mě nebylo nic vysloveně lepšího a když si uvědomím, že se tu bavíme o roku, kdy teprve v Česku vycházely pro nás legendy jako Horké Léto nebo Polda, tak musím říct, že celá série Monkey Island je na výsluní daného žánru naprosto oprávněně…a už teď se moc těším na další díl. Snad bude opět vrcholem žánru.

V rámci adventurního světa se občas potkám s horšími, ale i lepšími adventurami. Málo kdy se ale setkám s takovou adventurou, která bortí žánr a přináší naprosto nevídaný nápad.

Takový pocit jsem ale měl při hraní Four Last Thing. Hříčka, o které se nedá mluvit jinak, než o hříčce. Má po hříchu malý obsah, ale i ten stačí k tomu, abyste si ho náramně užili. Tvůrce totiž zhmotnil a rozpohyboval obrazy renezančních malířů 16. století do jakési takési ucelené podoby, aby to alespoň trochu dávalo smysl.

A smysl to k mému pobavení docela i dává. Po vzoru Monty Pythonu a létajícího cirkusu, podle kterého si vzal kromě humoru i snad celý vizuál, tu rozjíždí příběh hlavní postavy, která se ve zhmotněných obrazech probere a chce jít se pokat ke Sv. Petrovi na stolec, protože spáchal hřích. Sv. Petr ho ale pošle do háje, že těch hříchů má pomálu a ať si stoupne do řady.

V tu chvíli je Váš cíl způsobit sedm smrtelných hříchů. Jakkoliv. Za pomoci důvtipu, který je ve hře více než potřeba a při poslechu středověce/renesanční hudby, která si sice v určitých smyčkách neustále opakuje, ale Vás bude do zbláznění při hraní této hry stejně tak i bavit. Navíc v prostředí obrazově velice pěkném a hlavně neuvěřitelně vtipném. No, co Vám budu povídat, pobavil jsem se. Co víc od takového nápadu chtít.

Snad jen, aby autorův příští projekt byl ještě objemnější a hlavně s příběhem, který bude dávat větší smysl. Nebo alespoň bude podobně vtipný. Pokud to tak bude, budu opět více než spokojen.

I žánr, jako je 2D adventura, občas může nabídnout něco netradičního, neobvyklého. Prostě něco, na co jen tak nezapomenete z nějakého většinou jasně daného důvodu. A ty důvodů můžou být rovnou různé. Třeba v případě Harvester Games jsem pochopil, že jde především o atmosféru, příběh a způsob, jak je hra nakreslena. Tedy tři body, které mě v případě prvního herního zážitku od tohoto studia s názvem Lorelai přikovali do křesla a já si ji tak mohl jednoznačně užít.

Pravda, takové pocity z 2D adventury věru nemám každý den. Ale Lorelai má něco do sebe, co se těžko rozklíčovává. Něco poněkud nestálého, nepříjemného, co čeká, že se vydrápe na povrch a vy tomu coby hráč musíte, chtě nechtě, pomoci. První z bodů, který jsem totiž výše zvěčnil, je určitě příběh. Příběh Lorelai je velice temný a smutný. Žije v bídě. V rodině, kde ji táta v minulosti umřel, máma si našla alkáče, ten prochlastává všecky peníze, mlátí mámu a do toho tu neustále plaká miminko - její nevlastní sestra, kterou se snaží srdceryvně ochránit. No a v tomto prostředí se ocitáte vy – hráč – který se snaží Lorelai pomoci, leč její boj o záchranu života nebude vůbec jednoduchý. Spíše naopak.

Bude hodně složitý, éterický a v mnoha ohledech se budete v ději ztrácet, abyste se v něm zase tak nějak, možná, nacházeli. To je asi i jediný kámen úrazu příběhu. Autor umí napsat napínavý příběh, umí z běžného smutného děje vymáčknout něco tajuplného, něco nadpozemského, co se celým dějem vane jako smrad. Jen to neumí úplně adekvátně ukončit. Asi jako když koukáte na díl Akt X, celý ten děj je zahalen atmosférickou mlhou, aby Vás závěr zklamal tím, že Vám naznačí, ale nic konkrétního neřekne. V případě Lorelai je třeba se na i toto připravit.

Jinak ale super. Atmosféra vostrá jak žiletky, dialogy perfektně napsány, dabing na úrovni profesionálů a do toho originálně nakreslené 2D prostředí, ve kterém sem tam něco posbíráte, sem tam něco nakombinujete, ale ve skrytu duše toho nejenom, že moc není, ale ještě to ani tak obtížné není. O to více se máte šanci vžít do děje, který je z podstaty věci hodně silný.

Lorelai je tak určitě jedna z nejzajímavějších adventur, kterou jsem v posledních letech hrál. Počítejte s tím, že Vám u ní dobře nebude, ale po dohrání na ní zapomenout taktéž nedokážete. Má něco, co z ní činí samotářský ostrůvek uprostřed oceánu. A jak jsem pochopil, podobné jsou i další hry od studia. Takže už se těším, až se s dalšími někdy v budoucnu setkám. Věřím, že to bude zážitkově podobné.

Prý, že je 2D adventura mrtvý žánr – říkali. Že prej už vyprchala inspirace – říkali. Že už není nikdo, kdo by je chtěl vydávat, protože na nich nelze vydělat – tolik toho říkali. A podívejte se, píše se rok 2024 a mně přijde, že poslední léta s příchodem nostalgických nejen pixelartových žánrovek se roztrhl doslova pytel. Ne vždy to samozřejmě stojí za povšimnutí, ale tak to nebylo ani v legendárních 90. letech. Jenže když už na nějakou takovou oldschool adventuru narazíte, a ona Vám to vrátí se vším všudy, vězte, že už ji z paměti nikdy nevydrápete. A přesně takový případ je i Paradigm – adventura s nejhnusnějším hlavním hrdinou, který kdy byl nakreslen.

A ne, nebudu se hlavnímu hrdinovi Paradigmovi omlouvat, nechci být ani kdovíjak hnusný, jen je to prostě fakt. Paradigm je sice jakás takás verze humanoida, k tomu ještě s takovým slizce úlisným východoevropským přízvukem a na hlavě má nádor velikosti zralého melounu, který ho vlastně jinak fyzicky neovlivňuje. Krom toho, že ho nikdo z toho důvodu nechce a tak si žije sám…ve svém světě samoty, kdesi v dystopické Východní Evropě, která v mnoha ohledech naráží na Poláky a zde sní svůj sen rockové hvězdy. Vzhlíží se totiž v tom, že složí legendární rockové album a spasí okolí kvalitou. Jenže netuší, že se na něj chystá úplně jiná záchrana – záchrana celého světa jako taková. Tedy něco, co nepředpokládal ani v nejmenším.

Australský vývojář Jacob Janerka podle mě musí mít nějaké polské předky, s těmi středo a východoevropskými motivy se totiž neskutečně vyřádil, to by vývojář neznalý reálií nikdy nezvládnul byť jen pochytit. Také má ale brutální smysl pro humor, což oceníte hned v prvních momentech hraní. K tomu je hra velice hezky nakreslená. Vtipně, ale zároveň je vidět, že tvůrci dala kus práce. A ano, můžeme se bavit, že námět je stokrát ošlehnutá písnička, ale v případě Jacoba s tak peprnými dialogy, že se budete nahlas smát a jednoznačně se bavit, což je milé překvapení.

Navíc pro milovníky Červeného trpaslíka je tu mnoho odkazů, kterých si nelze nevšimnout, takže pokud jste fanoušci, zde neprohloupíte. A pokud fanoušci nejste, tak alespoň zažijete postavy jako lenochoda, který neustále bleje sladkosti nebo glam rockového mopslíka, který ukradl slávu Kiss.

Za tu dobu hraní adventur jsem se párkrát setkal s milým překvapením. Sice bych to sepsal na prstech jedné, maximálně dvou rukou, ale už teď vím, že Paradigm se mezi ně zařadí. Délka sice není kdoví jak převratná, ale to nevadí. Hra toho má v sobě tolik, že hráče bude bavit po celou dobu, a to se počítá. Spolu se skvělým parodizujícím soundtrackem, hezky nakresleným obsahem a dobře napsanými dialogy se jednoznačně jedná o jednu z nejlepších adventur, které jsem za poslední rok hrál. Kéž by takových zážitků za rok bylo více.