Herní výzva zde na webu a hra zadarmo na Epicu mě dostaly až k samotné hře s názvem Sifu. Jinak bych se asi ani neměl šanci k podobnému zážitku dostat. A byla by to obrovská škoda. Sifu je totiž pojem z kantonštiny, který znamená mocného mistra. A také je to hra od francouzského studia, která svojí atmosférou připomíná nejlepší kung-fu akčňáky let dnes už minulých. V kombinaci v ucelený zážitek si ale můžete být jisti, že zde čas nepromarníte, když tuto indie hříčku okusíte. Naopak.

Sifu je hodně originální kousek. A to i přesto, že se ve svém jádru jedná o naprosto klasickou rubačku z rubaček nejklasičtější. V mnoha ohledech jsem se tu cítil jako ve filmu. Střihově a kamerově trošku jako v Kill Bill. Houževnatostí a zběsilostí jako v Ong-Bak. No a prostředím jak v čemkoliv s Brucem Leem, který pro ránu nikdy nešel daleko. Příběhově ale nečekejte žádnou parádu. Prostě jste kluk, kterému povraždili rodinu a tak se tradičně vydal na cestu pomsty formou fackující ruky, která přináší bolest. A především smrt.

Ano, příběhově to opravdu není žádné veledílo. Video sekvence byste tu spočítali na stopkách končících pod čtyři minut. Ta originalita zde pramení ale v něčem jiném. Vlivem magických schopností, které asi nemá ani smysl popisovat, protože je to úplně jedno, tu na Vaší cestě vykoupení Vaší rodiny pracujete s jednou proměnou – a to, že když umřete, tak se znovu narodíte, akorát o rok starší. Ta podstata je trošku složitější, ale popisovat to nemá smysl, kór, když to tady odborněji v komentářích popsali již jiní. Každopádně s každým dalším rokem získáváte na síle, ale přicházíte o určité schopnosti. V každém věku je ten boj tedy trošku jiný. A ano, ten boj, to je to, co je na této hře to nejoriginálnější a zasluhuje si absolutorium.

Už v úvodu hry, kdy jsem se zhostil tutorialu, abych se hlavní postavu naučil ovládat v boji, jsem hodně rychle pochopil, že tady to bude o trpělivosti. Hráč totiž využívá vytříbenou kung-fu techniku boje a obrany, která pracuje s přesným používáním vhodných tlačítek na klávesnici. A když mluvím o přesnosti, tak tu mluvím o PŘESNOSTI, kdy každá o setinu vteřiny pozdě zmáčknutá klávesa způsobí bolest, popřípadě smrt, a tudíž posun v životě o jeden rychlý rok života dál. Ta bojová technika je ale vlastně to, co je na této hře fascinující. Učí to trpělivosti, což je podstata boje samotného. Učí to pokoře nemačkat zběsile všechno naráz. A hlavně to tu dle různých obtížnostní může způsobit nejedno nervové zhroucení, které si může přivodit každý, koho hra Sifu trošku pohltí. A to pohlcení je hrozně jednoduché.

Hra se totiž odehrává v pěti různých misí. Ty nejsou dlouhé a jsou zakončené vždy nějakým ultra high master bossem. Cesta k nim se klene cestou trnitou plnou rozličných nepřátel, které kosíte a tím kupíte na hromádku, která nebere konce. Jelikož se ale průběžně učíte stále nových technik a máte možnost mise opakovat, bude Vás to nutit být lepší, rychlejší, preciznější a bude Vás to i po několikerých opakování stále bavit. Finále pak je jasné, ale to ve výsledku není důležité. Důležitá je ta cesta a ta ve hře Sifu baví i na několikeré opakování.

Sifu tak je opravdu povedenou hříčkou. Vizuálně vlastně minimalistická, ale přesto atmosférická a velice pohledná na hráčovo oko. Zároveň učící trpělivosti, preciznosti, pečlivosti v soubojovém systému více, než v kdejaké jiné hře. A je vlastně úplně jedno, že tu herní mechanismy jsou na úkor příběhu. Při hraní se budete bavit a rádi si mise budete opakovat, protože opakování není jen matka moudrosti, ale i lepší učitel. A to je přesně to, co říká východní filozofie. Jen to v tomto případě řekla počítačová hra a řekla to více než pohledně.

Když jsem, dnes bratru už, před šesti lety sáhnul po prvním díle Oxenfree, tak jsem ještě netušil, jak moc mě ta hra svojí kvalitou na dlouhé měsíce vysloveně uzemní. Nečekal jsem, že indie záležitost může mít takovou sílu, aby mě dokázala nadobro pohltit příběhem, atmosférou, ale i monumentálními momenty, kterých je plná. Jakmile tedy vyšel druhý díl, okamžitě jsem o něm věděl. Jen jsem si dával na čas, asi i vzhledem k ne úplně pozitivním hodnocením, a čekal na moment, kdy na ní přijde řada. No a ta řada nadešla… Jak to tak u druhých dílů bývá, kdy se obecně bavíme o všem hezčím, větším, epičtějším, tak i druhý díl takový náběh má. Minimálně co se velikosti týče. Ten rozdíl ale není nikterak markantní a vše ostatní tvůrci víceméně naštěstí ponechali. Takže druhý díl opět pohromadě drží perfektní atmosféra, monumentální momenty, u kterých máte sto chutí křičet „wow“ a nechat se euforicky kolébat, ale bohužel i výrazně slabší příběh. Ten je vlastně kámen úrazu celého druhého dílu.

Zatímco první díl byl stylovka jako blázen, o které se tenkrát bavili i v Hollywoodu, tak druhý díl je v mnoha ohledech velký galimatyáš. Zhostíte se role hlavní postavy Riley, která se vrací do svého rodného městečka Camena, které se nachází v podobných vodách, ve kterých se odehrával i první díl. No a ihned po jejím příjezdu začne docházet ke zvláštním nevysvětlitelným jevům, které mají s to dočinění s elektromagnetickými jevy v okolí. Jenže dialogy vytržené z kontextu, momenty, které jsou spíše hodně nahodilé, než nápadité, mají evidentně za cíl přidat na monumentálnosti, ale spíše přidali na nelogičnosti. A to je hrozná škoda.

Takže tu máte hru, která má skvělou atmosféru, postavy, ke kterým si vztah tak nějak vytvoříte, protože procházejí momenty, které vypadají hodně dobře a temně, ale děje se to v součinnosti s nesmysli, které podle mě v prvním díle úplně nebyly. Nebo dnes po šesti letech z toho takový pocit mám. Rozhodně ne takové, u kterých bych si musel klepat na čelo a říkat si, že se tady všechno děje tak jaksi náhodou, mimochodem a ve výsledku úplně zbytečně.

Druhý díl Oxenfree určitě není špatná hra. Otázka, jak moc velký vliv na ní má moje historicky hysterické nadšení z prvního dílu. Hratelnost je totiž opět prakticky totožná a opět se tu setkáváme spíše s interaktivním filmem, než s adventurou šmrncnutou s plošinovkou. V podstatě akorát chodíte z bodu A do bodu B, v mezičase zapínáte rádio a ladíte vlny popř. vysílačku a hlavně odpovídáte na dialogy, kde výsledek má více různých konců, což Vám hra na konci sečte.

Skoro se tedy až nabízí k této hře dodat, že se jedná o klasický druhý díl klasicky povedeného prvního dílu, který tehdy kdekoho mile překvapil. Druhý díl už ale nemá moc čím překvapit.

Po delší pařbě jsem skočil pro změnu po nějakém meditativním zážitku. Po něčem, co ještě tolik ozkoušené nemám, ale zároveň se může honosit titulem příběhové hry – tedy po interaktivním filmu.

South of the Circle začíná v minulosti, v 60. letech minulého století, v době, kdy Studená válka nebylo jen sprosté slovo, ale reálná hrozba pro celý svět. Příběh se točí kolem dvou postav, které s nějakým vrtulákem ztroskotají kdesi uprostřed nehostinného antarktického prostředí. Jeden je zraněný víc, druhý míň a tak se ten druhý vypraví do fujavice s cílem vyhledat pomoc.

Jenže vyhledá spíš melancholické vzpomínky a prázdnou sovětskou základnu. S výsledkem, že v tom prvním ohledu příběh neuvěřitelně stagnuje a nudí a v té druhé části naopak burcuje a přidává na napětí. Jen ten nepoměr je tak markantní, že je těžké se pro hru nadchnout.

Pokud je totiž příběh vyprávěn formou vzpomínek do minulosti, jedná se o těžkou melancholickou nudu. Pravda, hra ukáže svůj koncept reakce na dialogy, který nepracuje s větami, ale s emocemi zobrazenými formou obrázků nebo barec. Takový koncept mi přijde veskrze hodně zajímavý a ve spojitosti s povedeným hudebním doprovodem i notně atmosférický.

Kromě atmosféry tu ale tvůrci ještě zvládli dabing, který je jedním slovem exkluzivní. Britská angličtina tu nabývá takových rozměrů, že poslouchat každou větu z pohledu titulních postav, je vysloveně blaho. Bohužel blaho to přestává být, když se opět vrátíte do vzpomínek. V tu chvíli totiž zamrznete i Vy a čekáte, až se děj opět vrátí do reálného času – tedy do výše zmíněného nehostinného zasněženého světa, který pokládá mnoho otázek a vy očekáváte, že dorazí i odpovědi.

Odpovědi nakonec i dorazí, ale stejně tak, jak je obecně zparchantělý scénář, tak je nepodařený i ten závěr. Pak tedy nezbývá nic jiného, než tvůrcům poděkovat alespoň za hudební doprovod, atmosféru, minimalistický, ale líbivý design a především dabing, protože to hlavní – příběh – tu scénárista úplně nezvládl. Škoda. Na interaktivní film bohužel škoda více než markantní.

„Audentes fortuna iuvat!“

Obrovská očekávání. Jakmile Dan Vávra zveřejnil, že dělají na druhém díle KáCéDéčka, tak jsem měl obrovská očekávání. To nešlo jinak. Máte rádi Česko, jeho středověkou historii a zároveň jste hráč, který si volný čas užije u povedené hry? Tak to nemůžete ani zdaleka očekávat nic jiného. Warhorse Studio na tom celá ta léta od vydání jedničky dělali. Nikde nikdo nic neprokecnul, Dan občas u Mr. Kubelíka něco lehce naznačil. Ale jakmile se to začalo zhmotňovat, život už od té doby nebyl tak jako dřív. Tedy do doby, dokud jsem hru nespustil a více jak dva měsíce se ve svých volných časech nezačal ztrácet ve světě Trosek, Trosecka a následně i Kutné Hory a okolí.

Krása! Jedním slovem krása. Nádhera. Fantazie. Podpoření technik z prvního dílu krát dva. Vše je větší, epičtější, velkolepější. K základním premisám bojového systému a mini her, kde jsem výraznějších změn úplně nezaznamenal, jsem ale pochopil, že tady je všechno velkolepější. Tak, jak se na druhý díl obecně sluší a patří. Takže jakmile jsem spustil příběh a vstoupil do Trosecka, tak jsem okamžitě poznával některá místa. Rybniční soustavu, Trosky, okolí. Pokud to tu dobře znáte, budete vědět, kde jste. Jakmile ale vstoupíte do slavných Trosek, oněmíte.

Muselo dát obrovskou práci to tu vytvořit. Neuvěřitelnou. Trosky, ale pak následně i Kutná Hora a všechny ostatní vesnice a okolí. Vyšperkované do detailu. Můžete vlézt kamkoliv. Trosky žijí. Vypadají opravdu jak ve vrcholu své slávy. Simulátor středověkého života, doslova. Takhle nějak si představuji, že tu doba v 15. století musel vypadat. Vrcholný středověk se vším všudy. Neuvěřitelná reklama České republice, její historii, dnešnímu prostředí. Jen škoda, že ne každý tuto reklamu umí využít, ale to je zase téma někam jinam. Jiní to zase zvládají více než dobře. Třeba tvrz Malešov, město Kutná Hora, hrad Trosky…

Příběh. Kapitola sama pro sebe. Tak povedený příběh jsem ve hře asi ještě nezažil. A není to náhoda, že je pod ním opět podepsaný Dan Vávra. Už u Mafie Vás námět totálně vtáhnul a nepustil. No a dodnes se o něm jedna generace umí v hospodě u piva bavit do zblbnutí. KCD je na tom vlastně úplně stejně. Už první díl měl skvělý příběh, ale až ve druhém díle to nabírá na obrátkách. Hlavně díky tomu dění, co se v Českém království v té době dělo. Škoda o tom vědět něco víc. Budete pak několikrát velice zajímavě překvapeni. Z hlavních postav, vedlejších postav, ze vztahu, který si k ním vytvoříte i skrz vedlejší quest, které je zde radost hrát. A co víc, hra Vás klidně i dovzdělá. Ne nadarmo získala od prestižní BAFTA komise ocenění coby 7. nejvlivnější počítačová hra vůbec. Mám pocit, že po vydání KCD2 si široký herní svět zamiloval český středověk. Syrový, krutý, ale mnohdy notně zromantizovaný. Tak, že se z něj musí zákonitě za pár let stát absolutní klasika.

Detaily. Obsah hry. Délka hry. Hudební podkres. Neuvěřitelně precizní, do mrtě dotažené. Hra aspiruje na nejdelší herní scénář vůbec. Pokud to klapne, bude to pecka. Těch dialogů tady. Živoucí vesnice, město, občas na Vás někdo promluví nebo si tu povídají NPCčka mezi sebou. Prostě to tu žije. Sem tam někoho vybílíte, ukradnete knihu, například. Přečtete si ji. Pobavíte se, dovzděláte se. Co víc od hry chtít. Přijde mi to jako nová dimenze herního světa. K tomu je tu celá řada easter eggů. Od těch typicky českých (Zdena pod kořenem, Jirka Kára, Svarta, atd.), přes popkulturní a obecné, které ocení i nečech. No, nemám slov.

Od vydání této hry sleduju na internetu celosvětové diskuze a jsem nadšený z toho, jaký úspěch hra má. Že se start obešel bez větších bugů, že i polský CD projekt, který si se svým Cyberpunkem užil svoje, tu náležitě ocenil funkčnost samotné hry. To, že kolem hry panují tak vřelé nálady, atmosféra, i napříč vývojáři. Je to krása. Škoda těch, kteří na všem hledají to negativní, ale i bez takových lidí by se herní svět neobešel…a neposunul. A ano, i bez bugů se neobejdete, a ani já jsem se neobešel, ale byly spíš pro pobavení, než abych se ve hře musel nutně vztekat. Kingdom Come: Deliverance 2 je prostě a jednoduše klenot. Klenot českého herního průmyslu. Hra s přesahem, ze které Česká republika může jen a jen těžit. Tedy pokud se toho správně ujme. No a už i já se těším, až se do těch oblastí podívám, projdu si je, zavzpomínám na ty dva měsíce čisté radosti, kdy jsem po uspání syna spustil středověký svět, u kterého jsem si morálně odpočinul. Když jsem začal v historických pramenech studovat tvrz na Nebákově, na Suchdolu. To, jakou práci vůbec muselo dát digitálně dohromady ty tvrze, o tom ani nemluvě. No, fantazie. Doslova. S takovými pocity u počítačové hry jsem se za 35 let života nesetkal. Je vidět, že Vás v životě i po mnoha a mnoha zkušenostech pořád má co překvapovat. Je radost zažívat takové momenty, je radost toho být součástí. Už se to opakovat nebude, ale určitě zase přijde něco jiného. A já už se moc těším, až opět budu u toho.

„Mňááááu!“ - „Vrrrrrr, HAF!“ 

Né, nebojte, to jsem se nezbláznil, to jsem se jenom pustil do druhého dílu série Cat Quest, která mě v loňském roce vcelku mile pobavila a krátila mi volné chvíle s noťasem třeba ve vlaku popř. někde, kdekoliv, na cestě. A ne jinak na tom byla i dvojka.

Cat Quest II je vlastně totožná záležitost v porovnání s jedničkou. Jen s pár nuancemi, které jsou asi tak výrazné, jako když vedle sebe postavíte jednovaječná dvojčata. Na první pohled byste nepoznali rozdíl. Během hraní Vás to ale lehounce vycvičí. Tak třeba příběh. Zatímco první díl byl o kočičím království, tak tady už jsou království dvě – kočičí a psí. No a vy jakožto hlavní postava kočičího krále se spolu se psím parťákem, který je shodou okolností král psí říše, spojíte, protože Vám dvojníci zabrali pozice a Vy jste zůstali odkopnuti, sami, bez ničeho, odkázáni jeden na druhého. Sympatické je, že druhá postava je také hratelná, takže hru můžete hrát klidně i v kooperaci.

V momentě prvotního zděšení a pádu na domnělé dno se rozjíždí milý příběh, na kterém asi není nic vysloveně zásadního, ale místy umí být veskrze velice vtipný. Hlavně tedy různými hrátkami s angličtinou, ale i samotnými dialogy. No a to všechno se odehrává v hezky nakresleném světě, po kterém se budete velice rádi procházet a plnit jednotlivé úkoly ať už hlavní nebo vedlejší. V tu chvíli se hra v žádném případě neodlišuje od prvního dílu. Úkolů je mnoho a začnou se docela rychle opakovat. Hra to ale není složitá a tak si to tu formou odpočinku poměrně rádi sem tam zopakujete. A to buď boje na mapě, v dungeonu nebo odrážení vln popř. útoky bossů, kteří se opakují opravdu více, než by bylo záhodno.

Pořád je ale třeba brát v potaz, že Cat Quest je RPG hříčka spíš odpočinková, než hledající nějaké složitější poselství. A jako odpočinková záležitost funguje dobře. Logicky tedy čím víc ji budete hrát, tím více se budete vylepšovat, sbírat zásadní předměty, obleky popř. vylepšovat kouzla a tudíž bude další průchod hrou jednoduší. A co víc, pokud máte rádi delší odpočinkové záležitosti, tak tady o délku hry nebude nouze. Hra je to totiž poměrně obsáhlá, byť opakující se, a dlouhá. Nicméně každá další reference na dnešní popkulturu nebo nějaká slovní hříčka vnímavého hráče s chutí pobaví. A pokud jste kočičí nebo psí kámoš, tak prostě není o čem. Cat Quest je série, která se u Vás v herním světě určitě neztratí. Tedy za předpokladu, kdy tušíte, co od ní dostanete.

Cyberpunk. Všichni, co jsme tady, ten pojem dozajista známe. Jenže kromě prakticky dvou záležitostí jako jsou Deus Ex a Cyberpunk 2077, Vás na druhou dobrou nenapadne, co jiného by v tomto žánru mohlo vládnout. A ejhle, máte tu Technobabylon. Adventuru pro všechny příznivce klasického 2D klikání v dnes velice oblíbeném pixel artovém střihu.

Četl jsem, že Technobabylon má zajímavou minulost. Původně vyšla jako freeware titul rozdělený na tři díly, tedy do klasické trilogie. Jenže Wadjet Eye Games, kteří jsou profíci na 2D pixel art adventury současnosti, pochopili, že tahle hra si zaslouží větší pozornost. A tak ji dali do kupy, troškou poladili a vydali tak, jak ji dnes můžete znát. Za mě osobně super, protože nebýt tohoto, nikdy bych se o ní nedozvěděl a jako freeware titul bych asi hodně bádal, než bych se k ní vůbec dostal.

Přitom by to ale byla hrozná škoda. Což zřejmě pocítili i u Wadjet Eye.

Ti totiž svým očkem šmátralkem přišli na příběh, který si pozornost komunity zaslouží. Technobabylon má totiž super příběh. Příběh, který překračuje příběhy jiných adventur a řadí se díky tomu na pomyslný žebříček těchto her za posledních třeba deset let. A že jsem jich za tu dobu už pár zahrál. Ten příběh nicméně svojí kvalitou překračuje i kvality herních mechanismů, takže musíte přijmout fakt, že Vás těší především to, jak se hra odvíjí na úkor toho, co v ní děláte.

Ono toho totiž po herní stránce není zase tak moc. Jasný, jsou tu klasický kombinace předmětů, pak je tu zajímavý, ale dost nezáživný vstup do virtuální reality - do tranceu, což bych za normálních okolností jakožto fanoušek hudebního žánru ocenil, ale v případě této hry to je spíš k neprospěchu a k přičinění počáteční závislosti. Pak je tu pár miniher, ale nic extra zásadního, no a to je vlastně vše.

I tak je Technobabylon super zážitek. Jeden z těch nejpřednějších, se kterými jsem se za poslední léta v rámci žánru setkal. Sice do adventury nepřidala nic nového, ale zato zase odvyprávěla perfektní příběh. A na to já hodně slyším.

Tady asi někdo musel strašně hulit nebo minimálně požívat neomezené množství houbiček. Sludge Life je totiž docela slušná herní šílenost. Herní šílenost ale poměrně zábavná.

Představte si 3D adventuru, ve které je z podstaty věcí možné cokoliv. To přesně je Sludge Life. Námět, kde se v roli sprejera ocitnete někde uprostřed moře na plošině, kde je Vašim úkolem se nejen z ní dostat, ale předtím, než se z ní dostanete to tu mocně na konkrétních místech (které je třeba ponejprvá naleznout) posprejovat sty různými grafity. A aby toho nebylo málo, prostředí, ve kterém se hra odehrává, vypadá, jak kdyby ho nakreslil někdo, kdo těsně předtím vypil flašku francovky, popřípadě ji pil celou tu dobu, co prostředí kreslil. Zajímavé ale je, že prvotní šok ze hry po čase uzrává a postupem času zjišťujete, jak nesmírně detailní toto prostředí ve výsledku je. A to i přesto, že na první pohled hra působí neuvěřitelně amatérsky. Nakreslena je opravdu tak, jak když Řezník nakreslil první Život není krásný. Zdání ale klame…

Ke svému zjevu hra přidává i poměrně obstojný obsah. Nejenom, že je tu cílem sprejovat, vy se dostanete i k řadě minihrám, k dohledávání různých slimáků, míst, kde si můžete vykouřit cigáro a u toho všeho potkáváte nepřeberné množství postav, které se tu vždycky mihnou, ale svými hláškami Vám rozjasní minimálně úsměv na rtech.

Dám příklad. Třeba tu procházíte šatnami, kde narazíte na černocha ve vypasovaných trenkách, který pronese: „It´s okey,you can stare.“ Nebo tu narazíte u bazénu na kuchaře, který griluje nějaký klobásky, proti němu stojí čokl a kuchař Vás při vyzvání k rozhovoru uzemní hláškou “That dog keeps eyeballing me.”

Jo, jsou tu fakt dobrý momenty a je hodně zábavné to tady procházet a objevovat. Obrazově jsem si prostředí pak i dokonce během hraní zalíbil. A to i přesto, že po vizuální stránce je to tady hodně úsporné a opět to působí nesmírně amatérsky. Ale jak to u této hry je, opět zdání klame. Když na Vás promluví kočka, tak věřím, že nebudete daleko od momentu, že něco vyprsknete na obrazovku. Pokud tedy v tu chvíli budete mít co.

Ano, Sludge Life je opravdu naprostá šílenost. Dlouho se mi nestalo, abych hrál něco, co se vůbec nebere vážně a navíc to má skvělou hratelnost. Stačí si jenom zvyknout na parkurové skoky, které tu mnohdy provádíte, na rogalo, které sem tam při vyšplhání na nejvyšší stupeň místní budovy při skoku otevřete a na fakt, že hra má tři konce. A nebojím se říct, že budete mít chuť zjistit, jak to vypadá, když ten konec skončí jinak, než jak jste v danou chvíli dopadli. Tím vším Sludge Life je. Popravdě by mě nenapadlo, že to o této hře řeknu, ale musím říct, že na to, co jsem na první pohled čekal, jsem se u ní až nebývale pobavil.

Na rovinu hlásím, že hru Cook, Serve, Delicious! 3?! bych bez letošní výzvy a faktu, že se mi skrývá na účtu Epicu, který ji před nějakou dobou nabízel zadarmo, vůbec neinstaloval. Nebyl by důvod. Ale letošní Herní výzva opět vytvořila velice pěkná témata a jedno z nich je zahrát si hru, ve které uvaříte kafe, čaj nebo pracujete v bistru, což v případě této hry splňovalo všechno. Takže nač čekat, že?

Hru jsem spustil a s neznalostí předchozích dílů mě, docela pobavil příběh. Asi aby tvůrci odlišili předchozí díly od trojky, rozhodli se děj vsadit do postapokalyptického světa roků blízko budoucích, kde se svět jakž takž opět vrátil do klasických kolejí (ten rozdíl byste mnohdy horko těžko poznali), do kterých mimo jiné patří i fakt, že lidé mají zase hlad a tak si opět začnou kupovat jídlo a žrát jak nepříčetní. No a jelikož hlavnímu kuchařovi této hry (což jste vlastně vy) nějací fundamentalisté odpálili jeho luxusní restauraci, dva roboti vlastnící bistro se ho ujali a rozhodli ho zaměstnat ve svém bistru na kolečkách a učinit z něj nejlepšího šéfkuchaře napříč státy v Americe.

Ano, je to hodně blbé.

Pak ale přichází samotný herní mechanismus. Hra čítá něco přes 300 jízd napříč státy, hraní si tedy užijete do sytosti. Před jízdou si připravíte menu čítající nějaké to jídlo, sladké, slané, pití různého ražení. A pak hra může začít. Při cestě máte různé zastávky, připravujete jídla, kombinujete ingredience, na zastávkách je vydáváte, vaříte i extra. Celé je to založené na mačkání různých kláves, kde v rychlosti je síla. Rychlost a kvalita. vydávání pak určuje spokojenost zákazníka a spokojený zákazník Vám přidává body. Za ty si pak můžete nakupovat nová jídla do svého meníčka a vylepšovat i svůj povoz o různé pičovinky, který jsou vlastně k hovnu, ale budou se Vám líbit. Zajímavé je, že hra se dá hrát na časovou obtížnost nebo úplně na pohodu bez jakéhokoliv časového omezení. Takže můžete, ale i nemusíte být ve stresu. Každopádně když ve stresu budete, tak můžete získat i vyšší ocenění, více bodů a tak se snadněji dostanete k novějším, na výrobu ale mnohdy náročnějším jídlům. Tech je ve hře více jak dvě stě, takže vařit se dá mnohdy do aleluja.

Hru jsem hrál po chvílích napříč Vánocemi, nevyužil jsem lokální co-op, i když s někým by hra nejspíš byla daleko zábavnější, ale musím říct, že finále i tak už byl docela nářez. Ve hře ale vydržíte klidně i více jak 40 hodin hraní, abyste se dostali do cíle, což bych u hry podobného ražení ani za mák nečekal. Znova bych si ji ale určitě nepustil a už vůbec nevím, jestli bych jí dokázal doporučit na další hraní. Je to taková blbinka do vlaku nebo na nějaké delší cesty. Ale kdo by kdy řekl, že u blbinky zkejsnete tak dlouho, že?

Každý rok si na vánoční svátky volím nějakou výpravnou hru, u které se pár drahných chvil zapotím, momenty s ní si dozajista užiju a při finálním dohrávání si začnu uvědomovat, že už je po Vánocích a blíží se zase klasický průběh nadcházejícího roku. Letos tato volba padla na strategickou hru Shadow Tactics. A dnes, po dohrání, s jistotou můžu říct, že to byla volba dobrá.

Jsem hrozně rád za to, že neustále existují vývojáři, kteří vytváří hry, co udržují žánr taktických strategií, který před léty započali Commandos. S Commandos jsem si užil nejednu horkou chvíli při ukládání a loudování, že doteď mi občas znovu načítání problikává v mysli při vzpomenutí na léta dávno minulá. A zde to tedy, musím říct, nebylo jiné. Nicméně s nadcházejícími roky jsem se (někdy častěji, někdy méně častěji) setkával s hrami podobnými, kdy jsem si je ve většině případů velice užil a zároveň pokaždé zavzpomínal právě na Commandos, kteří žánr etablovali…a hlavně žádná z her už nikdy nebyla tak těžká, jako právě tato. Což je vlastně dobře. Znova bych tu obtížnost zažít už nedokázal. Byť i zde bych mohl, když bych se rozhodl hrát na tu nejtěžší obtížnost, což je fakt. Ale fakt, který jsem upřímně zažít nechtěl. Chtěl jsem se hlavně bavit…a odpočinout si.

Shadow Tactics každopádně jede úplně v podobném duchu jako všechny předchozí hry podobného ražení. Nic zásadního nevymejšlí. Jen přináší nové, dosud neokoukané, prostředí feudálního Japonska, kde se zhostíme role pěti naprostých archetypů žánru, kteří se k Vám postupně přidávají v průběhu hraní hry, které dohromady čítá 13 mnohdy velice vydařených, a sem tam i zapamatovatelných, misí.

První postavou je Hayato. Klasický zabiják, jehož největší výhoda je, že umí na dálku házet shuriken. Jinak je to naprosto klasický standardně osvalený hrdina, který by ve filmovém příběhu hrál hlavní roli a občas by pronesl něco i trošku vtipného. Druhou postavou je pak Mugen, který zastupuje horu masa, která toho dokáže hodně najednou, ale zato velice pomalu. Třetí postavou je Yuki, nejmladší a nejnaivnější postava, která proklouzne všude a zároveň se vzhlédne ve všech ostatních hrdinech. Čtvrtou postavou je Aiko (která si vysloužila i samostatný datadisk). Tajemná Mata Hari, která se dokáže převléknout a splynout s nepřítelem. A poslední postavou je Takuma. Zkušený harcovník, kterému je snad sto let, ale svojí klidnou muškou na pušce střelí nepřítele do hlavy klidně i na sto japonských metrů.

Všichni tito hrdinové jsou absolutní součástí hry. Každý Vám pomůže v něčem, každý je součástí příběhu, každého z nich Vás bude bavit využívat v určitých situacích. Jen škoda, že na úkor velice pěkně zpracovanému prostředí, je příběh až nebývale obyčejný a nezajímavý. Vypráví vlastně příběh, kde současného šóguna začne ohrožovat tajuplný válečník, ze kterého se časem vyklube rodinné drama. Musím říct, že tak, jak jsem si oblíbil postavy, jsem se ale občas ztrácel v samotném příběhu, který s ničím vysloveně zajímavým nepřišel, a tak nezbývalo, než si užívat především úkoly v jednotlivých misích. Předchozí hry jako Commandos nebo Desperados příběh dokázali, řekl bych, vyprávět lépe.

Je to ale ve výsledku to nejmenší, co na této hře je. Pořád se jedná o povedenou taktickou záležitost z německého herního studia Mimimi, které hezkých dvanáct let fungovalo, pár dalších her podobného ražení představilo, než své brány v roce 2023 finálně uzavřelo. Škoda. Shadow Tactics je ale určitě hrou, na kterou budu i po letech vzpomínat a jsem rád, že byla součástí mých Vánoc roku 2024.

Dohrání trilogie Banner Sagy od prvního setkání s úvodním dílem mi trvalo přes devět let. Nechce se mi tomu ani uvěřit, nicméně opět se tu zrodil důkaz, že na to dobré se vyplatí počkat. A to trilogie The Banner Saga bezesporu je.

Na této sérii jsem byl vždycky fascinován tím nápadem, konceptem, jak je hra vystavěna. Krásně namalovaná pozadí, do toho mnohdy epická rozhodnutí, která některým hlavním hrdinům nejenom rozčísne účes na ksichtě, ale mnohdy jim i rozkopne díru na téměř jistý hrob. No a do toho všeho neuvěřitelné množství hlavních hrdinů, se kterými se setkáte na bitevním poli v prostředí tahových soubojů. Jo, ten námět tu tvůrci měli vymyšlený skvěle. To klobouk dolů.

Třetí díl této série ale troskotá na něčem úplně jiném. Dokazuje totiž, že celá ta trilogie měla být jedna ucelená hra. Není na něm totiž vůbec nic nového. A ano, pravda, na dvojce také nebylo. Takže tak, jak začíná jednička, tak i končí trojka. Stejná hra, pokračování děje a snaha o epické rozuzlení. Ale opravdu tomu tak je? Těžko říct. Možná ano, možné ne. Záleží, jak se hrou probíjíte. Rozhodně je to ale tak, jak si zasloužíte.

Osobně jsem s třetím dílem této série měl ale přeci jen trochu problém. A ne, nezastírám to, z určité části jsem si ho udělal sám. Především proto, že jsem mezi druhým a třetím dílem měl velkou přestávku, takže jsem na hlavní hrdiny stihnul zapomenout. To se to pak těžce připomíná a ještě hůře se to pak do finále rozehrává.

Proto, a budu se opakovat, si myslím, že tato hra měla zůstat jednou hrou a pak bychom mohli mluvit o opravdovým zážitku hodným do zápisu herní historie, protože jako celek nevím, jestli existuje hra, která by pro hráče měla horší, radikálnější nebo explicitně více nervy drásající rozhodnutí pro chod dalšího děje, než je tomu zde. A možná i právě proto jsem tuto sérii vždy tak miloval a zůstane mi navždy v srdci.

Kdyby The Banner Saga byla napsána knižně, zasloužila by si srovnání s těmi nejlepšími. Takhle je z ní v podstatě indie tahová strategie, která je pro určitou sortu lidí, kteří na ní narazí. Pokud ale budete mít štěstí a tahové souboje Vám nebudou cizí, rozhodně neprohloupíte. Ve skrytu duše se totiž skrývá o herní drahokam. Drahokam, který si budete chtít pustit od začátku, uceleně, se všemi hrdiny, připomenout si jejich slávu i pád. Zavzpomínat na ty neuvěřitelné bitvy, kde se z chlapců stávali muži a kde se z čarodějnic vyklubaly dobrodějky. Tak to totiž je. Tak to fantasy světy mnohdy nabízí. Nečekané momenty ve světě, který je tak fantastický, jak si hráč a fanoušek žánru může jen vysnít. A přesně to The Banner Saga plní do puntíku.

"Make VHS great again!" 

Patří série Poldy do českého zlatého fondu počítačových her? Ostatně jak samotná hra samolibě uvádí? Pokud jste si s ní užili již od samotného počátku, tak určitě ano. Pokud ne, tak vlastně také klidně ano. Proč? Vysvětlím dále.

Na sedmý díl Poldy jsem se dlouho chystal. Tak dlouho, že když jsem ho finálně pustil a u toho se podíval na datum vydání, tak jsem se zhrozil. Dva roky? Nu, dobrá. Co se dá dělat. Crowfundingová kampaň tu ale měla smysl. Sakra smysl. Jedná se totiž o jednoznačně nejpovedenější českou adventuru posledních několika let. A ano, můžeme brát v potaz i fakt, že jich na rozdíl od 90. let zase tak moc nevycházelo, takže se těžce hledá konkurence.

Nicméně Polda 7 konkurenci úplně nepotřebuje. Polda 7 totiž na poli adventur úplně na pohodu obstojí. Když začnu od konce, tak nakreslená je poctivě s odkazem na neméně vydařený šestý díl. Pak tu samozřejmě nelze nezmínit dabing. Tam je štěstí, že se vrátil Luděk Sobota a další herci. Je to totiž jeden z těch největších důvodů, proč si tuto hru pustit. Letitým hráčům šlape na nostalgickou strunu a novým hráčům může minimálně udělat radost, že po jak obrazové, tak zvukové stránce se tu jedná o naprosto adekvátní záležitost.

No a pak tu máme samotný příběh, kde, co si budeme nalhávat, nemůžeme čekat zázraky. A já je ani nečekal. Ty nejlepší adventury oboru jako je Monkey Island, Grim Fandango nebo Sam a Max jsou také založené na absurditách. Na šílenostech, na popkulturních odkazech. Na tom, že než abyste se dostali dál, musíte trošku klikat. A je vlastně jedno, že ne vždy to úplně dává smysl. Byť tvůrci se zde na rozdíl od předchozích dílů opravdu snažili, aby kombinace předmětů dávaly alespoň nějaký smysl.

Nicméně právě příběh je to, co mě nesmírně bavilo. Sice je to šílenost na entou, ale šílenost prostě a jednoduše zábavná. Navíc i na poměry předchozích Poldů poměrně dlouhá. Na rok 2022 krásně využívá tehdejší politické terče, které v českém rybníku časem zlidověly, baví se s nimi a přidává i celou řadu nejen dobových, ale i letitých popkulturních odkazů. Na možnost hrát za dvě postavy nebo další sérii mini her tu vlastně nenabízí nic nového. Ale co naplat...já jako hráč série Poldy to ani nepotřebuji. Od začátku do konce se tu bavím, tak co bych potřeboval víc, že?

Polda 7 je jednoznačně povedená záležitost. Řádně absurdní, pro někoho třeba prostinká, až trapná, ale z mého úhlu pohledu naopak hodně vtipná a zábavná. Navíc s takovým dabingem, že už dnes můžeme říct, že Luděk Sobota bude navždy jak Koudelka, tak Pankrác. A pokud se u tohoto vážený čtenáři shodneme, tak pak si znovu musím položit onu otázku. Opravdu tu nelze nemluvit o českém zlatém fondu počítačových her? Já mám v tomto třeba jednoznačně jasno.

Adventurní série Call of Cthulhu z devadesátých let už mě letos jednou poctila svojí návštěvou. Jenže zatímco v případě Shadow of the Comet se jednalo o ryzí převedení Lovecraftovy povídky do adventurní podoby, v rámci Prisonser of Ice mi spíš přijde, že se autoři hlavně v úvodu inspirovali Carpenterovou Věcí.

Duch prastarých je zde nicméně přítomný. To se hře upřít opravdu nedá. Jen je to jak kdybyste četli povídku s inspirací Lovecraftovského světa, kterých je teda celá řada a i ne zrovna menší množství přeložené do češtiny. Je to sice fajn, přečtete si to s chutí, ale znova se k tomu vracet už nehodláte. Proč taky. K autorovým původním námětům se spíš vrátíte s chutí. Asi i proto, že byl nejenom první, kdo s takovými nápady přišel, ale navíc byl i strůjce všeho temného, co kult Cthulhu nabízí.

Abych ale jenom nekritizoval, tak Prisoner of Ice je na svá léta velice hezky nakreslená adventura. To každopádně. Jen ty pohybující se 3D postavičky se do toho prostředí úplně nehodí. Každopádně beru, že doba byla taková, že se zkoušelo všelicos a tak i ty 3D postavičky jsou vlastně určitým pokrokem adventurního žánru dané doby. Nelíbilo se mi to ale ani tehdy a nelíbí se mi to ani dnes.

Hra navíc není ani kdoví jak dlouhá, což ji je ve výsledku spíš ku prospěchu. Horší je to ale s jejím průběhem, kde jestli existuje horší hra v pixel huntingu, než je tato, tak mi ji předložte. Rád se na ní podívám. Nebýt návodu, mnohdy bych se nad ní neuvěřitelně vyvztekal. Nevím, co museli dělat hráči v 90. letech. Nedivil bych se, kdyby do Infogrames chodila v té době celá řada pobuřujících dopisů z celého světa, že jestli se jakože neposrali...:-)

Takže co tu ve výsledku máme? Pravda, poměrně hezky nakreslenou adventuru, která vlastně úplně s Voláním Cthulhu nemá nic společného. Je poměrně krátká, má nehezké postavičky, a vlastně jste i docela rádi, když se přiblížíte konci. Žádná ikona žánru to není, ale, pravda, zavzpomínat nostalgicky na 90. leta ve výsledku není nikdy na škodu. Takže jo, žánrový průměr, ale přežít se to dá.

Dlouho se mi nestalo, aby na mě adventura dýchla krásnou fantasy atmosférou tak, jak v případě Plot of the Druid. Jak to ale tak bývá, tak i v případě této hry je navíc jeden malý, ale zásadní háček. Není totiž hotová.

Nikdy jsem se nesetkal s tím, aby adventura byla nehotová, tak se vydala a průběžně se na ní dále pracovalo. A vlastně mi to nedošlo ani, když jsem hru na Steamu kupoval. Prostě by mě to ani za mák nenapadlo. Pak jsem se ale pořádně začetl a zjistil, že hra má za sebou hotový prozatím Prolog a první kapitolu. Nu, což, říkal jsem si, že za zkoušku stejně nic nedám a hru spustil.

Prvně na mě dýchlo velice pěkně vymalované prostředí a hlavní hrdina. Stejně tak hrdina je trošku vychcávka, lempl, ale budete ho mít rádi. Po chvíli hraní prologu, který se reálně odehrává v jedné místnosti jsem si ale začal užívat i atmosféru, která je hodně pohádková a do toho upřímně baví. Je to takový Harry Potter vibe střihnutý s lemplovitostí hlavního hrdiny, kterého bych v rámci Harryho připodobnil k Nevillu Longbottomovi, což je vlastně dobrý. Nelze ho totiž nemít nerad.

Po odehrání prologu se dostanete hlouběji do čarodějnické školy, učíte se kouzla, mícháte lektvary. Postupně se do toho dostáváte a musím říct, že autor si se hrou opravdu vyhrál a přichystal k ní plno skvělých nápadů. Je hrozná škoda, že je prakticky stále na začátku. Tyhle adventurní příběhy, které se neberou úplně vážně, ale v podstatě jsou neskutečně sympatické po všech stránkách, mám rád a řekl bych, že jich v posledních letech je žalostně málo.

Když jsem ale ohledával na internetu diskuze, jak to s pokračováním vypadá, upadl jsem trošku do letargie. Nepřijde mi, že by se kolem toho totiž nějak výraznějc něco dělo. Je tedy otázka, jestli hru autor jednou dopíše celou. Pokud ale bude pracovat tak, jako doposud, čekání na finále bude nekonečné. Alespoň, že je hra v češtině, čímž zde uživateli Fencerovi děkuji. Povedla se! Snad bude ještě co překládat...

Jedna z prvních mých letošních dohraných her byl první díl této série. Proč si tedy na sklonku roku nezahrát její druhý díl a nezamyslet se nad tím, jaká je škoda, že bude pravděpodobně i ten poslední?

The Uncertain je série, která vypráví o tom, kterak roboti přebrali vládu nad lidským osudem a všechno lidské se snaží vymýtit z povrchu zemského. První díl byl o robotovi, který si uvědomil základní robotí zákony Isaaca Asimova a došlo mu, že to, co se děje, je špatně. Druhý díl je pak z pohledu posledních přeživších, kteří dělají vše proto, aby se ráno probudili.

Ano, ta premisa není vůbec špatná. Navíc ruští tvůrci si dali tu práci a stvořili veskrze velice hezký moderní svět, který je ale ke smůle všech přeživších ne přelidněn, ale přerobotizován různými humanoidy.

Druhý díl ale troskotá opět na stejných problémech jako díl první. Je krátký, je strohý a končí přesně tam, kde nechcete, aby končil. Přitom právě na konci se dva díly do sebe spojí a tak by si to třetí - minimálně závěrečný - díl zasloužilo více než sůl na čerstvě umíchaný bramborový salát.

The Uncertaint: Light At The End je totiž ve skrze velice povedené záležitost. 3D adventura jak víno. ¨Sice s minimem akce, ale za to zase s maximálním stealth napětí. Navíc plná celé řady dobrých nápadů v podobě třeba samotných miniher nebo jednotlivých hříček. Osobně jsem se bavil u každé zvlášť a při každém posunu v příběhu jsem tušil konec, který nakonec i po poměrně krátké době nastal.

Délkou tu hra opravdu neoslní. Dala by se přirovnat k epizodickému hraní adventur od Telltale. Jenže kdyby na to vývojáři měli čas, mohli vytvořit velice pěkný náhled na svět, kde to lidstvo prohrálo a roboti zvítězili na celé čáře. Takhle to pravděpodobně skončí někde na půli a pokud se dočkáme závěrečného dílu, bude to spíš zázrak. I tak ale byla radost za pár nižších eur tuto sérii zkusit. V rámci žánru je to určitě to lepší, co na scéně zažijete.

Tu dobu, kdy Svatý Kotar byl na pomezí povídání si o něm a vybírání peněz na Kickstarteru si moc dobře pamatuju. Působilo to na mě, jako že se v Chorvatsku rodí epicky temná adventura s příběhem mysteriózním, jak drony nad americkými státy. Povedlo se ale hře moje očekávání splnit?

Nemyslím si. Po nějaké době jsem se ke hře nakonec dostal a aby toho nebylo málo, pár ne úplně pozitivních názorů jsem si také přečetl. Do hraní jsem tedy šel s pocitem, že uvidíme a při nejhorším si užiju jednotlivé detaily, které adventury mnohdy také nabízí, když je nouze nejvyšší. Nakonec ale i to bylo těžké dohledat. Saint Kotar je totiž adventura veskrze hodně průměrná. A jediné, co na ní je zajímavé (a to vlastně zůstalo od uvedení existence hry) je její námět. Ten je super. Jen to zpracování všeho kolem notně pokulhává.

Hra Vás hned v úvodu vpraví do života dvou postav, které si pro mě nepochopitelně sem tam překlikáváte, ale přitom by to asi vůbec nemuselo být potřeba. Hlavní postavou pro mě stejně byl především Benedek a Nikolay jen karikatura navíc. No a tihle dva začínají svou životní epopej v nějakém úplně unylém, šedivém, nehezkém a prastarém a ošuntělém domě. Jak nápadité. Neví pořádně jak se tam dostali, oscilují mezi psychedelickými stavy bytí, kdy reálně nevíte, jestli jsou normální nebo se už stihli zbláznit. Podstatné ale je, že první postava, na kterou narazíte je policajt, který má půlku lebky odstřelenou z nějaký minulosti a normálně vesele si dál ve vesničce pracuje jak kdyby ho to vůbec v ničem neovlivňovalo. Ano, už od začátku je hra vysloveně divná.

Přitom námět prastarého kultu žijícího po staletí v obci má standardně dobrý nádech Lovecraftových povídek. Jenže na nich to zde bohužel nestojí, ale spíš padá. Kamkoliv zavítáte, všude cejtíte smutek, zášť, depresi a zmar. Hra je nakreslená poměrně průměrně zřejmě nějakým týpkem, který buď neměl dostatek barev na paletě, když ta pozadí kreslil nebo se nedokázal dostat z pozice od černé po tmavě zelenou…a dál. Prostě se hra nejenom těžce hraje, ale i se na ní blbě kouká.

Historicky si pamatuju pár adventur, které byly až surrealistické, ale tam Vás to prostředí alespoň šokovalo. Tady Vás vlastně ani nic moc nešokuje. Námět na to má, ale jak kdyby tvůrci neměli peníze na víc nakreslených pozadí nebo neměli na to, aby hráče, když už nic jiného, tak alespoň pořádně šokovali. Všechny ty nejodpornější věci se dějí jakože tak nějak v pozadí, za dveřmi, kdesi, aby byl hráč, až na pár vyjímek, nejspíš ušetřen. A to už vůbec nemluvě o hudbě, která kdyby tam nebyla a jen by skučel vítr, tak to asi bude lepší.

Když nad tím přemýšlím, tak musím říct, že Saint Kotar mě spíš hodně zklamal, než aby mě něčím potěšil. Doufal jsem v nějakého duchovního nástupce Posla smrti. O variacích na Gabriel Knight nebo Broken Sword nemůže být ani řeč. To jsou veskrze veselé hry. Ale ten Posel smrti k tomu má hodně blízko. Nicméně i on je mi důkazem, že hra může být nakreslena minimálně tak, že některé pozadí ve hře nezapomenete ani do Vaší smrti. Tady se mi naopak všechno slilo do jednoho a když na hru co nejdříve zapomenu, vůbec to nebude na škodu.

A to už vůbec nemluvě o dvou (ono jich je reálně víc, tuším snad tři nebo čtyři) koncích, které se ve hře zlomí už v polovině hry, kde v nenápadné lži/pravdě pak rozjedete takový kolovrátek událostí, že kdybych ty souvislosti znal, tak neváhám a jednám úplně jinak. Takže i závěrem mě hra ve výsledku spíš otrávila, než-li potěšila.

The Curse of Monkey Island, v pořadí již třetí díl z legendární série Opičího ostrova, který ve své době trhal hodnotící bránice všech hráčů a bavil celou společnost. No, co Vám budu povídat, odstup jsem si dal, ale těšil jsem se také mimořádně.

Odstup jsem si dal, nutno podotknout, ani ne půl roční. Ale zase se tu konečně setkávám jen a pouze s původní hrou. Žádný remake, ani rework. Prostě proto, že to vůbec není potřeba. To, co v rámci remaku dávalo u prvních dvou dílů smysl, třetí díl se bez toho prostě obejde. Na svůj rok totiž vypadá vysloveně dobře. Řekl bych, že i líp, než kdejaké dnešní adventury. Tak jak je pěkná, je i stejně zábavná.

Příběh pokračuje tam, kde u druhého dílu skončil. Guybrush Threepwood se nachází kdesi v Karibiku v autodromovém autíčku a rozmýšlí nad životem. Kdeže náhle se objeví v konfliktu mezi jeho úhlavním nepřítelem pirátem LeChuckem a jeho životní láskou Elaine. Guybrush to tradičně všechno vyřeší, byť u toho tisíc dalších věcí pohnojí a požádá Elaine o ruku, čímž ji na prst nasadí prsten, který je ale zakletý a ta se v sekundě promění ve zlatou sochu. Ve zlatou sochu uprostřed Karibiku v době, kdy jste na každém rohu potkali piráty. No, co dodat, třetí díl série Monkey Island nemohla začít lépe.

Adventuření je to opravdu povedené. Mnohdy logické, ale i sem tam i dost nelogické. Takže klasika. Celkově ale vtipné a sem tam i s momenty, kdy si s chutí připomenete předchozí dva díly. A to hlavně, a především, když se na scéně objeví staré známé postavy. Třeba klasik – obchodník Stan – který tentokrát zamění rakve za pojišťovnictví, což je v jeho případě vlastně úplně jedno, protože zase dopadne jak sedláci u Chlumce.

Během hraní hry jsem se s chutí pobavil. Opět tu jsou momenty, které adventuru jako takovou letmo povyšují. Třeba, když se tu v rámci šesti kapitol setkáte s jednou, kde budete muset ústně bojovat s obávanými piráty. Tedy nic, co by předchozí díly už nenabídly. Lokalit je také hodně, ale ne zase tolik, abyste se z toho museli hroutit. No, prostě a jednoduše, třetí díl Monkey Island se vysloveně povedl. Na svá léta podle mě nebylo nic vysloveně lepšího a když si uvědomím, že se tu bavíme o roku, kdy teprve v Česku vycházely pro nás legendy jako Horké Léto nebo Polda, tak musím říct, že celá série Monkey Island je na výsluní daného žánru naprosto oprávněně…a už teď se moc těším na další díl. Snad bude opět vrcholem žánru.

V rámci adventurního světa se občas potkám s horšími, ale i lepšími adventurami. Málo kdy se ale setkám s takovou adventurou, která bortí žánr a přináší naprosto nevídaný nápad.

Takový pocit jsem ale měl při hraní Four Last Thing. Hříčka, o které se nedá mluvit jinak, než o hříčce. Má po hříchu malý obsah, ale i ten stačí k tomu, abyste si ho náramně užili. Tvůrce totiž zhmotnil a rozpohyboval obrazy renezančních malířů 16. století do jakési takési ucelené podoby, aby to alespoň trochu dávalo smysl.

A smysl to k mému pobavení docela i dává. Po vzoru Monty Pythonu a létajícího cirkusu, podle kterého si vzal kromě humoru i snad celý vizuál, tu rozjíždí příběh hlavní postavy, která se ve zhmotněných obrazech probere a chce jít se pokat ke Sv. Petrovi na stolec, protože spáchal hřích. Sv. Petr ho ale pošle do háje, že těch hříchů má pomálu a ať si stoupne do řady.

V tu chvíli je Váš cíl způsobit sedm smrtelných hříchů. Jakkoliv. Za pomoci důvtipu, který je ve hře více než potřeba a při poslechu středověce/renesanční hudby, která si sice v určitých smyčkách neustále opakuje, ale Vás bude do zbláznění při hraní této hry stejně tak i bavit. Navíc v prostředí obrazově velice pěkném a hlavně neuvěřitelně vtipném. No, co Vám budu povídat, pobavil jsem se. Co víc od takového nápadu chtít.

Snad jen, aby autorův příští projekt byl ještě objemnější a hlavně s příběhem, který bude dávat větší smysl. Nebo alespoň bude podobně vtipný. Pokud to tak bude, budu opět více než spokojen.

I žánr, jako je 2D adventura, občas může nabídnout něco netradičního, neobvyklého. Prostě něco, na co jen tak nezapomenete z nějakého většinou jasně daného důvodu. A ty důvodů můžou být rovnou různé. Třeba v případě Harvester Games jsem pochopil, že jde především o atmosféru, příběh a způsob, jak je hra nakreslena. Tedy tři body, které mě v případě prvního herního zážitku od tohoto studia s názvem Lorelai přikovali do křesla a já si ji tak mohl jednoznačně užít.

Pravda, takové pocity z 2D adventury věru nemám každý den. Ale Lorelai má něco do sebe, co se těžko rozklíčovává. Něco poněkud nestálého, nepříjemného, co čeká, že se vydrápe na povrch a vy tomu coby hráč musíte, chtě nechtě, pomoci. První z bodů, který jsem totiž výše zvěčnil, je určitě příběh. Příběh Lorelai je velice temný a smutný. Žije v bídě. V rodině, kde ji táta v minulosti umřel, máma si našla alkáče, ten prochlastává všecky peníze, mlátí mámu a do toho tu neustále plaká miminko - její nevlastní sestra, kterou se snaží srdceryvně ochránit. No a v tomto prostředí se ocitáte vy – hráč – který se snaží Lorelai pomoci, leč její boj o záchranu života nebude vůbec jednoduchý. Spíše naopak.

Bude hodně složitý, éterický a v mnoha ohledech se budete v ději ztrácet, abyste se v něm zase tak nějak, možná, nacházeli. To je asi i jediný kámen úrazu příběhu. Autor umí napsat napínavý příběh, umí z běžného smutného děje vymáčknout něco tajuplného, něco nadpozemského, co se celým dějem vane jako smrad. Jen to neumí úplně adekvátně ukončit. Asi jako když koukáte na díl Akt X, celý ten děj je zahalen atmosférickou mlhou, aby Vás závěr zklamal tím, že Vám naznačí, ale nic konkrétního neřekne. V případě Lorelai je třeba se na i toto připravit.

Jinak ale super. Atmosféra vostrá jak žiletky, dialogy perfektně napsány, dabing na úrovni profesionálů a do toho originálně nakreslené 2D prostředí, ve kterém sem tam něco posbíráte, sem tam něco nakombinujete, ale ve skrytu duše toho nejenom, že moc není, ale ještě to ani tak obtížné není. O to více se máte šanci vžít do děje, který je z podstaty věci hodně silný.

Lorelai je tak určitě jedna z nejzajímavějších adventur, kterou jsem v posledních letech hrál. Počítejte s tím, že Vám u ní dobře nebude, ale po dohrání na ní zapomenout taktéž nedokážete. Má něco, co z ní činí samotářský ostrůvek uprostřed oceánu. A jak jsem pochopil, podobné jsou i další hry od studia. Takže už se těším, až se s dalšími někdy v budoucnu setkám. Věřím, že to bude zážitkově podobné.

Prý, že je 2D adventura mrtvý žánr – říkali. Že prej už vyprchala inspirace – říkali. Že už není nikdo, kdo by je chtěl vydávat, protože na nich nelze vydělat – tolik toho říkali. A podívejte se, píše se rok 2024 a mně přijde, že poslední léta s příchodem nostalgických nejen pixelartových žánrovek se roztrhl doslova pytel. Ne vždy to samozřejmě stojí za povšimnutí, ale tak to nebylo ani v legendárních 90. letech. Jenže když už na nějakou takovou oldschool adventuru narazíte, a ona Vám to vrátí se vším všudy, vězte, že už ji z paměti nikdy nevydrápete. A přesně takový případ je i Paradigm – adventura s nejhnusnějším hlavním hrdinou, který kdy byl nakreslen.

A ne, nebudu se hlavnímu hrdinovi Paradigmovi omlouvat, nechci být ani kdovíjak hnusný, jen je to prostě fakt. Paradigm je sice jakás takás verze humanoida, k tomu ještě s takovým slizce úlisným východoevropským přízvukem a na hlavě má nádor velikosti zralého melounu, který ho vlastně jinak fyzicky neovlivňuje. Krom toho, že ho nikdo z toho důvodu nechce a tak si žije sám…ve svém světě samoty, kdesi v dystopické Východní Evropě, která v mnoha ohledech naráží na Poláky a zde sní svůj sen rockové hvězdy. Vzhlíží se totiž v tom, že složí legendární rockové album a spasí okolí kvalitou. Jenže netuší, že se na něj chystá úplně jiná záchrana – záchrana celého světa jako taková. Tedy něco, co nepředpokládal ani v nejmenším.

Australský vývojář Jacob Janerka podle mě musí mít nějaké polské předky, s těmi středo a východoevropskými motivy se totiž neskutečně vyřádil, to by vývojář neznalý reálií nikdy nezvládnul byť jen pochytit. Také má ale brutální smysl pro humor, což oceníte hned v prvních momentech hraní. K tomu je hra velice hezky nakreslená. Vtipně, ale zároveň je vidět, že tvůrci dala kus práce. A ano, můžeme se bavit, že námět je stokrát ošlehnutá písnička, ale v případě Jacoba s tak peprnými dialogy, že se budete nahlas smát a jednoznačně se bavit, což je milé překvapení.

Navíc pro milovníky Červeného trpaslíka je tu mnoho odkazů, kterých si nelze nevšimnout, takže pokud jste fanoušci, zde neprohloupíte. A pokud fanoušci nejste, tak alespoň zažijete postavy jako lenochoda, který neustále bleje sladkosti nebo glam rockového mopslíka, který ukradl slávu Kiss.

Za tu dobu hraní adventur jsem se párkrát setkal s milým překvapením. Sice bych to sepsal na prstech jedné, maximálně dvou rukou, ale už teď vím, že Paradigm se mezi ně zařadí. Délka sice není kdoví jak převratná, ale to nevadí. Hra toho má v sobě tolik, že hráče bude bavit po celou dobu, a to se počítá. Spolu se skvělým parodizujícím soundtrackem, hezky nakresleným obsahem a dobře napsanými dialogy se jednoznačně jedná o jednu z nejlepších adventur, které jsem za poslední rok hrál. Kéž by takových zážitků za rok bylo více.

Plošinovka, která kombinuje dětské postavy, ale až nápadně podezřele vizuálně připomíná světy Tima Burtona? Okamžitě jsem si pokládal otázku - je to dětská hra nebo to není dětská hra? No a musel jsem tomu přijít na kloub, co Vám budu povídat.

A ano, obě odpovědi jsou správné. Tandem je, ale i není dětská hra. Záleží z jakého úhlu pohledu na to koukáte. Třeba při úvodním videu, který Vám nastíní příběh, se budete cítit tak infantilně, jak jen to půjde. Přitom se děj odehrává v Londýně, takovém lehce steampunkovém Londýně. No a v něm se pohřešuje malý hošík – Thomas, kterého se ale Vy, coby malá holčička Emma, rozhodnete najít. Bez skrupulí se vydáváte do temnotou prosáklých londýnských ulic a jakmile narazíte na Thomasova plyšového medvídka Fentona, který překvapivě mluví a rozhodne se Vám pomoci, hra může začít.

V tu ránu hře přicházíte na kloub. Zjišťujete, že se vlastně nejedná úplně o čistokrevnou plošinovku, ale o kombinaci dvou her. Postupujte jednotlivými úrovněmi, kde za cíl je vždy získat drahokam, který Vás posune do další úrovně. A postupujete tak, že si vzájemně vypomáháte dvěma postavami, kde jedna na svět nahlíží dvourozměrně a druhá trojrozměrně. Hrou stínů, které pak můžete aktivně využívat, je pak na Vás, jak si poradíte s cestou medvídka Fentona, který se vždy k onomu inkriminovanému diamantu musí dostat, abyste se mohli posunout dál.

Takže se tu vlastně bavíme o logické plošinovce. S hezkou atmosférou, pěkným prostředím, které opravdu mnohdy připomíná právě Burtonovy kompozice, ale i s příběhem, který se Vám nastínil hned na začátku a nic dalšího nenabídl. Takže tu poměrně záhy začíná stereotyp, nuda a stále dokola opakující se postupy za cílem získání diamantu.

Nic objemnějšího ve hře nečekejte. Tandem: A Tale of Shadows je sympatický počin, ale spíše působí jako logický (i když na první pohled hezky vzhlížející) rychlík, než jako plnohodnotný titul, na který budete s chutí vzpomínat. V rámci ale chvilkových čtvrthodinových odpočinkových bloků se můžete dostat do cíle, což ve výsledku není vůbec špatný vyplňovák času. Ba naopak.

Na strategiích a speciálně těch budovatelských jsem doslova odkojený. Ne zřídka kdy jsem si jako mlaďák nachystal na večerní hraní s bratrancem hru, kde něco budujete, protože víte, že si něco budete stavět celý večer a celý večer až noc Vás to bude bavit až do momentu, kdy jeden z Vás odpadne do snových sfér. Ne vždycky ale bylo pravidlem, že se budovatelská hra povedla. Někdy jste se k ní i s chutí vraceli, někdy jste ji ale zkusili, prožili a usoudili, že mezi ty top ji zařadit prostě nedokážete. Podobně je na tom třeba právě tento kousek a já se níže pokusím vysvětlit proč.

První momenty hraní budovatelských her jsou vždycky hodně opatrné, protože se musíte naučit ty mechanismy, kterými hra disponuje…a každá budovatelská strategie je v tom svá. Tady jsem byl nicméně očarován už v úvodu a mohla za to překrásná hudba Johna Williamse, která na mě udeřila hned v prvních vteřinách. V těch nadcházejících pak udeřili i herci z nové filmové trilogie a tam jsem naopak zpozorněl. Ta nová filmová trilogie už totiž není a nikdy nebude to, co pro mě byl původní film od Spielberga. Herce má ale fajn, tak proč ne.

Pokaždé jsem si na hraní této hry vyhradil ideálně celý večer. Tady nemá smysl něco načínat a po chvílích končit a přerušovat to. To je pak stejně otravné jak přerušovaný sex a o ten také nikdo nestojí. Jakmile jsem tedy započal hraní, překvapila mě mile grafika hry. Ta je na budovatelskou strategii velice pěkná. Respektive hra vypadá velice hezky. Horší už je to ale s tím, když Vám dojde, co po Vás hra chce.

Hra totiž po Vás nechce vybudovat Jurský park podle Vašich představ. Ona ho chce vybudovat podle svých představ. Takže Vám dává úkoly, vy neustále stavíte poměrně nehezké betonové stavby, kterých tu ještě navíc není kdo ví kolik a u toho posíláte různé týmy po celém světě, aby objevily fosilie pravěkých monster, ze kterých byste mohli vypreparovat DNA a zrodit tak nového dinosaura nebo si vyvíjíte to, co si v parku budujete. A to jak komerční sféru, kde stavíte restaurace, krámky s hadry nebo plišáky, popřípadě různé vyhlídky, kde návštěvníky ideálně dobře podojíte, tak i rangerskou sféru, která má za cíl ochraňovat návštěvníky. A to už vůbec nemluvě o různých tragédiích, které nejvyšší na Váš park občas sešle.

Návštěvník je navíc pojem, který tu nemá vůbec žádnou váhu. Ano, po parku Vám chodí, ale jsou to neživé postavy, které ožijí jen v momentě, kdy Vám mezi ně vběhne nějaký ideálně masožravý dinosaurus.

Hra má ale určitě vysloveně filmové momenty, které jsou naopak docela hezké. V parku si totiž budujete ochranku, rangery, kteří brázdí okolí ve svém džípu nebo helikoptéře. Těm můžete nejen rozkazovat, co mají dělat, ale dokonce ty činnosti i sami provádět. Jezdit s nimi, střílet na dinosaury uspávací šipky, přepravovat je, krmit je, fotit je pro měsíčník Times…v těchto momentech hra baví, ale ztrácí na dynamičnosti budovatelské strategie, protože se z ní rázem stává simulátor Jurského parku a ne budovatelská strategie.

Skoro to vypadá, jak kdyby toho tvůrci chtěli do hry dát co nejvíc, aby to co nejvíce připomínalo právě onu filmovou trilogii. Tu to připomíná už ale jen tím, že se Vám každou chvíli na obrazovce zjevují herci z filmů včetně Jeffa Goldbluma a něco naprosto zbytečného Vám tam kecají. A nejhorší jsou ti fiktivní, kteří Vás úkolují. Těm bych místy prokop i prdel.

Celkově vzato má tato hra ale hezké herní momenty, které pobaví, ale na její úkor málo technikálií, které by mi připomínaly typickou budovatelskou strategii, kde mezi nejlepší je jednoznačně třeba zařadit takové Rollercoaster Tycoon nebo Zoo Tycoon. Je to prostě trošku něco jiného, něco, co Vás více navádí k tomu, co chce samotný děj, než to, co byste si přáli Vy. Pokud to přijmete, nebudete nijak závratně pospíchat a budete se kochat u samotných dinosaurů, tak věřím, že můžete být spokojeni. Já už si ale tuto hru po nižších desítkách hodin hraní s chutí raději odpustím a zkusím něco dalšího…

Backbone nebo chcete-li Tails Noir. Dva názvy, jedna hra. První pohled? Úchvatný! Realita? Trošku rozporuplná.

Obecně mám pixel artové hry hrozně rád. A když jde o adventuru, jsem o to šťastnější. Splynutí pěkné stylové grafiky a vyprávěného příběhu je pro mě totiž to, co na hrách vysloveně s radostí vyhledávám. No a jedna z těch her, která tentokrát dostala příležitost, je hrou, ve které je mnoho věcí jinak, různě, neobvykle, ale i přesto stojí za vyzkouení.

Hlavním hrdinou je mýval a soukromý detektiv Howard Lotor. Ano, zvířecí hlavní hrdina, jehož příběh začíná v dystopickém prostředí Vancouveru, na kterém byste kromě zvířecích postav nenašli příliš rozdílu oproti typické atmosféře 50. – 70. let zámořského velkoměsta. Jenže je tu ten dystopický motiv a ten na první dobrou nepoznáte. Ten je skryt povrchním očím běžného diváka a začne se projevovat až postupem času, jak budete příběhem postupovat.

Příběh začíná ale poměrně jednoduše, byť má obrovský nádech přesně typických noir detektivek. Prostě k Vám do kanceláře přijde nějaká panička/lasička, která si říká Odette, a které se ztratil manžel. Ha! Začátek jak ze šestákového románu.

V tu chvíli začíná samotná hra, která není nijak složitá. Z boku a la pro mě legendární Oxenfree, se rozjíždí příběh, který je převážně o diskuzích s postavami a procházením jednotlivých částí města. Žádné složité kombinace jednotlivých věcí, ke kterým se nějak dostanete, žádný inventář, nic. Prostě prolejzáte město a postupujete podle toho, co si s kým kde řeknete. Docela to dává i logiku a hlavně to hraní nijak závratně nekomplikuje. Co je na hře v tu chvíli krásné, tak úchvatná grafika. Ta se tvůrcům hodně povedla. Ta temná městská atmosféra byla naprosto boží a je jednou z největších devíz hry.

Tady už ale veškeré pozitiva končí. Respektive to zásadní jsem už vypsal. Po chvíli hraní, kdy jste v grafickém úžasu, zjišťujete, že příběh je notně slabší. Jednak Vás moc netáhne k dalšímu hraní a druhak se v něm začnou dít různé divnosti, které vyvrcholí ve třetím aktu z pěti, který úplně absolutně mění celkové vyznění samotné hry. Pro někoho šok pozitivní, pro mnohé řekl bych spíš ale negativní, byť závěrem to tvůrci vlastně odstřelili tuplovaně. Záměrně teda nebudu říkat, jestli je to ve výsledku dobře nebo špatně :-)

Hra toho také nic moc víc nenabízí. Žádné minihry, jen nekonečné dialogy, které mnohdy nudí víc, než by bylo záhodno. Jediný trošku různorodý moment je, když se rozjede jedna z pár stealth scén, kdy musíte prošmejdit scénou bez povšimnutí. Toť vše. Takže ve výsledku ano, v rámci Kickstarteru můžu říct, že se opravdu mohlo jednat o zajímavý projekt, který krásně vypadá, ale obsah už tak krásný a vydařený není. Byť si v těch příběhových výkrutech může zalíbení najít každý, kdo má trošku vztah k Weird sci-fi/fantasy. U mě to ale spíš časem vstoupí do zapomnění, než hodné k zapamatování.

Zářijový Retro klub mi docela kápnul na notu. Sice tu teď nebudu kosit celej balík těch beat´em´up variant na jedno a to samé, ale náhodně jsem si zvolil Captain Commando a musím říct, že jsem nezvolil vůbec špatně.

Hra je poměrně krátká. Pokud ji hrajete na počítači, kde si můžete vrátit čas a nebo předem naházet coiny, aby, když umřete jste si to mohli s radostí obnovit, dá se to po pár pokusech docela v poklidu zmáknout.

Na výběr máte čtyři hrdiny, kteří si klestí cestu přes devět hezky vykreslených pixel artových částí. Některé jsou delší, některé kratší, ale pokaždé jsou zakončeny nějakým ultra bossem, který Vám to zadarmo nedá. Pořád je to ale o tom si vyzkoušet ovládání, trošku zaimprovizovat, zjistit, který z hrdinů ovládá jaké speciální funkce a vesele se do rubačky pustit.

Proč ale toto všechno píšu. Normálně by totiž podobný komentář ani nemělo smysl psát. Neříkám tím nic objevného. Každopádně na notu mi tento Retro klub kápnul především proto, že jako dítě jsem se s těmito Capcom arkádovými automaty setkal. A dokonce mám pocit, že i Captain Commando bylo jedno z těch, které se v té herně vehementně hrálo.

Když jsem totiž byl malý, jezdívali jsme hodně do Chorvatska..a stále na jedno místo. Moje návštěva Chorvatska tak v dětství často byla spojena s hernou, která stála takticky přímo u pláže, kde u jednoho z těch automatů většinou stojím a čumím na to, jak místní Chorvati do automatů sází kuny a neustále si dokazují, jak se dostanou dál, než ten hráč předešlý. A ano, lhal bych, když bych tvrdil, že jsem žádné kuny do automatu nehodil. Hodil, ale táta hodně rozmýšlel, kolik těch kun mi tam hodí, než mě s tím poslal do hajzlu.

Já žádný automatový frajer nikdy nebyl, ani jsem nic zásadního v arkádových automatech nedokázal. Většinou jsem u těch automatů často po druhé hře skončil s pocitem, že bych u něj dokázal prostát celý den. Jenže táta správně usoudil, že tu nejsem od toho, abych celé dny čuměl do automatů, tak mě vždycky vytáhl k vodě, já si pět minut zazoufal a pak na to na chvíli zapomněl. Teda do doby, než mě opět přilákaly zvuky, které ty automaty taky měly vytříbené a některé mě dodnes straší v myšlenkách.

Ach ty arkádové automaty. Kdo zažil, tak chápe, co to znamená, když se na něm objeví Continue? Kdo ne, ten ať si váží toho, že v dětství nezažil jedno z traumat, co Vám devadesátá léta mohla poměrně snadno vytvořit.

Do životních útrap Sherlocka Holmese v podání ukrajinského studia Frogwares jsem se poměrně hezky vpravil s dílem Crimes and Punishments. No a od té doby jsem vlastně žádný další díl nevynechal, přičemž Chapter One je u mě již třetí v řadě. Takže jsem si určil volnější týden a do tohoto dílu se okamžitě pustil.

Volnější týden jsem si v případě tohoto dílu nachystat musel, protože jsem četl, že Chapter One nejen, že odkazuje na Sherlockovy začátky, ale především tu otevírá mnoho věcí do té doby v sérii nevídaných, které herní dobu notně prodlužují až k řádu desítek hodin. Třeba nejzásadnější je fakt, že tu tvůrci vytvořili svébytný fiktivní středomořský ostrov, kde to nejen žije, ale kde se můžete i naprosto volně pohybovat a dělat si doslova to, co chcete. Nebo to, co Vám vlastně tvůrci dovolí. A málo toho úplně není.  

Na to, jak to zní, to tu má ale celou řadu těch ne úplně oblíbených ALE. Základní kostra hlavního příběhu je jasná. Sherlock se vrací na místa, kde prožil dětství, a kde se za jistých okolností doslova rozloučil s matkou. Jenže to rozloučení má jaksi v mlze a od té doby mu v hlavě straší kámoš Jon, který Vás vlastně otravuje celou hru, a který ze Sherlocka dělá trošku magora. Ne, že by magor nebyl, co si budeme. Ale takhle explicitně to přeci jen vypadá trošku blbě a kdyby Sherlocka zavřeli do prvního hospicu, který by v seznamu viděli, asi by se nikdo nemohl divit.

Každopádně příběh – hlavní kostra je dobrá, vlastně hodně dobrá. Hlavně závěr tu tvůrci napsali naprosto fantasticky. Reálně čítá pár případů v rámci hlavního vyšetřování, ale ty případy baví. Především jejich vývoj. Horší je to ale s průběhem. Hra totiž okamžitě otevírá mapu celého ostrova. Není úplně velký, ale je dostatečně velký na to, abyste se v tom vyšetřování ztratili. Hra totiž celý ten průběh vyšetřování nechává na Vás. Dám příklad. Na scéně se objeví mrtvola. Začnete vyšetřovačku. Během ní zjistíte třeba jistou spojitost s někým. Je ale na Vás si zjistit o dané osobě víc. Takže musíte objevit radnici nebo policejní stanici. Dojít si tam, hrabat se ve spisech, hledat spojitosti a doufat, že narazíte na to, co potřebujete. Nebo si třeba Sherlock na něco vzpomene. Musíte si ten úkol vzpomínky vyvolat na konkrétním místě a pak chodit po okolí a hledat bubliny, které Sherlockovi ty vzpomínky aktivují. A to vůbec nemluvě o hledání čehokoliv a jeho pátrání v ulicích. Hra Vám to zadarmo nedá. Ovládání je velice neintuitivní a dostal jsem se k němu jakž takž až hodně za polovinou hry.

A to vůbec nemluvě o vedlejších úkolech. Tedy když se například objevíte na policejní stanici a představíte se, tak policajti Vám nabídnou spolupráci a sem tam i nějakou tu prácičku. Třeba vystřílet nějaký doupě nebo něco vyšetřit. Tady ale hrozí, že Vám to hra vysloveně zprotiví, protože vlastně jakmile si nastavíte vyšetřování daného případu, na mapě Vám nic neoznačí, nic nenapoví…musíte prostě pátrat. Vyptávat se, měnit si oblečení, dostat se mezi různé kasty, vyzvídat…a tak dále.

No, ta volnost je tu sice hrozně fajn. Ostrov vypadá mimochodem velice hezky. Hrozně hezky se po něm prochází. Navíc se tu mění den a noc, i když to logiku moc nemá a vlastně se na ostrově nic nezmění. Například, je tma, noc a po městě Vám všichni chodí jak kdyby se nechumelilo. Pokud se ale v příběhu seknete, což se reálně stane, hra Vás tím nesmírně otráví. Ne jednou jsem koukal do návodu, abych zjistil, co dělat dál. Přitom by stačilo, kdyby tvůrci na mapě ukazovali kam mám jít a kde mám pátrat, jak to má již tradičně celá ta léta GTA. Podle mě by to nebylo od věci, když po vzoru této slovutné značky otevřeli tak obšírný prostor a ještě si s ním dali takovou práci.

Reálně to pak způsobí, že vlastně vůbec nemám chuť se do těch vedlejších případů pouštět. A jít do přestřelek? To už je úplná otrava, protože ty nejsou vůbec klasické, ale vysloveně arkádové. Jak dostat soupeře? Sestřelíte mu třeba z kapsy balíček se střelným prachem. On se zakucká a vy ho můžete mocným kopem zpacifikovat. Popřípadě na něj něco shodíte a tak dále a opět dochází k mocnému tentokrát úderu pod bradu. Ale klasická přestřelka? Bez šance.

Přijde mi, že i přes všechna ta pozitiva a negativa na této hře Frogwares opravdu fantasticky zamakali. Má nejvíce obsahu, co jsem se zatím setkal, ale na jeho úkor se tu střídá herní euforie s herní otravou. Přitom je to hrozná škoda. Vytvořili svébytnou hru se slavným vyšetřovatelem a volným pohybem na mapě, která je krásně zpracovaná, ale jak jsem řekl již výše, těžce neintuitivní. Přitom stačilo málo a mohlo se jednat o top zážitek. Takhle ten zážitek je fajn, ale nedokážu se zbavit dojmu, že když jsem dorazil v předchozích dílech na uzavřenou scénu, kde se rozjíždí případ, tak mě to ve výsledku bavilo víc. Prostě jsem měl omezený prostor pro to, abych něco vyřešil a nemusel se lopotit od ulice k ulice s pocitem, že vlastně nevím, co mám dělat. Prostě s velkým prostorem a mnohými možnostmi vznikla velká zodpovědnost, kterou ale tvůrci zmákli tak nějak napůl.

Po seznámení s Opičím ostrovem a finálním dohrání prvního dílu ve speciální verzi jsem zhodnotil, že si po právu zaslouží ocenění jedné z nejvtipnějších adventur, které spatřili světlo světa. Pravda, nemůžu to srovnávat s českým ekvivalentem adventur let 90., které mi v dětství formovaly žánr. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem k Monkey Island i tenkrát načichl, byť nikdy nedohrál, jsem nakonec moc rád, že jsem si ji mohl nakonec do syta užít. A teď už vím, že ne jinak je to i u druhého dílu.  

Druhý díl si s tím moc neláme hlavu. Hlavní antigonista, byť dopadl, jak dopadl, je opět ústředním nepřítelem Guybrushe Threepwooda. Vlastně je v podtitulku této hry – LeChuckova pomsta. Takže je naprosto zřejmé, co se zde bude dít. Obecně vzato. Neobecně se tu dějí takové šílenosti, že se hráč nebude stíhat divit. Ano, hra nedává příliš logiku. Bez návodu bych si ani neštrejchnul. Ale celkově jsem se u adventury bavil tak, jak dlouho ne.  

Jedná se totiž o zábavu čistou a bez příměsi. Tím byli LucasArts ikoničtí a musím říct, že to opět zvládli opravdu bravurně. Speciální edici opět vyšperkovali naprosto fantastickým způsobem. Například jsem hrozně rád přepínal a kochal se původní hrou, která vypadá taktéž nesmírně hezky. Pořád se ale nemůžu zbavit dojmu, že ten nový grafický náhled se může rovnat klidně i nejlepším adventurám dneška. Tedy nejen, že hra slavila úspěchy před třiceti lety, ona to s chutí zvládne i dnes. Je tedy až s podivem, že LucasArts nakonec dopadli tak, jak dopadli.  

Podstatný kámen úrazu této hry je ale fakt, že abyste postoupili dál, děláte tu mnohdy naprosté šílenosti. Hra moc nedává smysl, ale zase se u ní upřímně opravdu zasmějete, což pravidlem úplně nebývá. Dabing je parádní, karibská atmosféra fantastická, a kdyby tu nebylo pár naprosto zbytečně zmatečných momentů, bylo by to na čistou stovku. Pro některé natahovanosti, které tu taktéž v komentářích byly zmíněny, to ale úplně nelze.  

Pořád se ale jedná o ikonu žánru. Ve všech ohledech. Jak tenkrát, tak i dnes. LucasArts s odkazem na originál vytvořili naprosto fantasticky funkční hru, která ve všech ohledech zábavy splňuje vše do puntíku. A já už můžu přemýšlet nad tím, kdy si udělám čas na další díl. Tentokrát ten, díky kterému jsem se k Monkey Island vlastně dostal. Takže pro mě ten nejnostalgičtější.

Tak tohle bylo v rámci letošního klubu jedna z větších výzev. Sega Bass Fishing, na první dobrou nenápadná arkádní záležitost o rybaření. Ve skutečnosti hodně složitá záležitost, kde jakékoliv rybářské znalosti jdou absolutně k plusu. Pro ostatní, rybaření neznalé, vysloveně peklo.

První minuty hraní byly na úrovní Arcade Game. Říkal jsem si, že budu postupovat podle toho, co mi hra nabídne. No a hra mi nabídla hru ve stylu, jak kdybych přišel k automatu, strčil dvacku a chytal ryby. Jenže výhoda počítačové verze je ta, že když nestihnete pochytat ryby určitých vah, hra Vám nabídne možnost formou jednoduchého pokračování a tak jednoduše kliknete a hrajete dál...moje dětské já v tom hned našlo tu podstatu, že když bych vhodil dvacku do automatu, můžu také hrát dál. Takové totiž tenkrát automaty byly a věřte, že jsem viděl hodně z těch, kteří do automatů nasypali tehdejší sto až tisíci koruny jenom proto, aby danou hru s úspěchem a pocitem jedinečnosti před všemi přihlížejícími dohráli.

Jenže tady veškerá ta sranda končí. Po dohrání Arcade Game jsem přistoupil na Original Game a tam začalo absolutní peklo. Turnaj, který prověří každého z Vás, kteří se do hry pustíte. V tu ránu se totiž rozjíždí hodně reálné rybaření. Vše dává smysl. Co chcete zvolit za návnadu? Třpytku, červa, lesklá, dvojitý háček? Rozhodněte se dobře, ale především se podívejte na hodinky, kolik je hodin a především do nebe, jestli je teplo, zima, vlhko, sucho, deštivo, slunečno nebo chytáte v hloubkách nebo snad na mělčinách? Ano, všechno má vliv. A hra dělala všechno pro to, abych se řádně vyvztekal...jinak to totiž ani nazvat nelze.

Cíl Retro klubu nicméně bylo dohrát na prvním místě alespoň jeden turnaj. Což jsem si vzal i velice osobně s tím, že když nic jiného, tohle prostě zvládnout musím. No a tak jsem chytal a chytal. střídal místa, kterých moc není a přemýšlel, jak na ty ryby nejlíp z pozice rybáře zapůsobit. A víte co? Nepřišel jsem na to. Jednu hru, která je vždy rozdělena v rámci dne na tři části odehrávající se v různých časech, jsem třeba nechytil jedinou rybu. Po druhé jsem chytil dvanáct čudel a drbal si hlavu, proč mi po návnadě jdou jen ty nejmenší z nejmenších. Sem tam se ale povedla chytit i nějaká větší. Minimálně na návnadu, horší už to bylo s tím dostat ji na člun.

Rybaření je vlastně kapitola sama pro sebe. Ano, asi by bylo úplně nejlepší mít nějaký naviják, kterej strčíte do USB a lovíte. Já si ale musel vystačit se šipkami. A víte co? Postupem času jsem ty šipky docela začal ovládat. I když jsem se divil, že jsem nepromačkal potisk na klávesnici. Dokázal jsem ten prut totiž vykroutit tak, že se mi ty obří rozměry sem tam povedlo i chytit. Nejdříve občas, postupně častěji a nakonec jsem došel i do fáze, kdy se mi alespoň jedna pořádná během té hry ulovit podařila. Až na pár těch výjímek, kdy jsem čtyři hodiny herního času seděl na člunu, posílal naviják do všemožných končin a nepotkal jediného pulce.

Pak to ale přišlo. Po několika hodinách přišla herní nirvána. Podařilo se mi první kolo, druhé kolo...říkal jsem si, v tom třetím to prostě musím dát. Najeté to mám hoooodně dobře. No a tak se začalo stmívat, počasí bylo tak jako příjemně teplo, já tam poslal zelenou třpytku a najednou to lítalo, jeden obr, druhý obr, třetí čudla...čtvrtá čudla...už jsem tušil, že to dopadne dobře. Jenže nakonec jsem udělal v rámci jednoho turnaje 86,1 libry....první místo na mě čekalo a pocit, že jsem to v rámci tohoto Retro klubu dokázal. Děkuji, ale tím to končí. Pár rybářských her jsem za svůj život už zažil, ale tahle je jednoznačně ze všech nejvíc arkádová. Zároveň se nemůžu zbavit dojmu, že rybaření je tu tak nahodilé, že snaha udeřit i v turnaji druhém mě ihned po slavnostním ceremoniálu přešla. Poprvé dobré, ale jak říká klasik, dobrého pomálu. :-)

„Mňáááááu!“.  

Ne, nebojte. V této hře se sice mňouká, ale také se tu normálně lidsky mluví. Vlastně to tu působí úplně normálně lidsky, jen s tím rozdílem, že místo lidí tu máte v hlavních rolích kočky všemožných i nemožných odrůd. Pro kočkofily povinnost.  

Cat Quest je dle názvu kočičí RPG. Jednoduché kočíčí RPG, které lépe, než na počítači, vyzní spíše na mobilech popřípadě tabletech. Tam teda, jak jsem pochopil, bylo prvotně i určeno. Jedná se totiž o poměrně jednoduché, stereotypní, ale na první dobrou velice hezké RPG. Příběh, jádro hry, je poměrně jednoduchý, ale rychle chytne. Dostanete se do role hlavního hrdiny, který po vzoru japonských samurajů, nemluví. Jenže mu unesou sestru a tak začne jednat.  

V tu chvíli se objevuje velice hezká mapa, po které cestujete. Není úplně malá, ale ani úplně velká. Hledáte na ni vedlejší questy, opakovaně kosíte různé dungeony, abyste řádně zalevelovali. Pravda, že všechno se vesměs otravně dost opakuje. No a sem tam se dostanete k příběhu z hlavní kampaně, který Vás posune dál, k cíli záchrany sestry a souboji se zlotřilým kocourem Drakothem, který ji unesl.

Levelování je klasického charakteru. Bojujete, plníte questy, získáváte lepší oblečení, učíte se různé magické útoky. K mému překvapení to levelování docela i šlapalo. Takže se v průběhu hraní učíte pořád něčemu novému, ale k tomu děláte vesměs stále to samé. Třeba hlavní příběhová linka je tu poměrně strohá a bez levelování se k ní bohužel nedostanete.

No, pokud bych měl jet vlakem, metrem, autobusem a na zahnání nudy si tuto hru na mobilu pustit, nebudu váhat. Má jednoduchý koncept, který na tyto chvíle bohatě postačí k tomu, abyste se nenudili a zároveň Vám cesta z práce, popřípadě do práce, utekla. To je, řekl bych, i smysl mobilních her. Na počítač je to ale přeci jen krapet málo. Pravda. Nicméně pokud si chcete odpočinout, moc nepřemýšlet, hezky si odfrknout, hra toto taktéž splní měrou vrchovatou.

Už řadu let sním o tom někde vyhrabat zašlou 486ku, dát ji do vůně, vyčistit jakékoliv smítko prachu ze všech karet včetně pevného disku a horního větráku, nakoupit kuličkovou myš, klasickou klávesnici, vyladit všechno do stavu absolutní funkčnosti, nainstalovat MS-Dos, popřípadě Windows 3.11 (jen pro fajnšmekry) a na disketu natlačit nějakou hru, abych mohl onanovat nad nostalgií a užívat si to, čím jsem před dvaceti lety absolutně žil. Kdybych tohle všechno měl, tak pak by mi k dokonalosti už chyběla jen ta hra, kterou bych si na tom počítači zahrál. Jenže aktuálně nemám ani stolní 486ku, ani kuličkovou myš a už vůbec nemám prostor, kam bych tyhle excesy dospělosti s pocitem, že návrat do nostalgie mi něčemu pomůže, vůbec mohl vyskládat. Jediné, co vím, že teď jednoznačně mám, je hra, kterou bych na tom počítači pustil jako první - byla by to Shadow of the Comet.

Jenže za ty léta už vím, že nostalgie je strašná kurva. Když bych už totiž všechno do kupy dal, vyvoněl do absolutna a hru se vší vážností s pocitem totálního uspokojení spustil, vydrželo by mi to uspokojení na tom počítači asi prvních půl hodiny, čímž křivka uspokojenosti by rapidně klesala až k bodu mrazu každou další vteřinou. Do doby, než bych vztekem komp na tvrdo nevypnul (ano vím, dělat se to nemá) s tím, že takhle pomalej počítač jsem před 25 lety určitě neměl. Jenže tady je ten kámen úrazu. Zároveň jsem totiž přesvědčenej, že tak dobrou adventuru jsem si měl užít právě na tom počítači před dvěma dekádami, než dneska na kompu tisíckrát rychlejším s DosBoxem, který dnes splní všechny Vaše sny (ano, ani to tenkrát nebyla zdaleka jistota, jako je tomu dnes). Jo, nostalgie je prostě strašná kurva. Na tom novém počítači to totiž už prostě není ono a tak se tu stále točím ve smyčce s pocitem, že tohle prokletí minulosti prostě nerozřeším ani když by mi na operačním stole Prastaří trhaly nehty u rukou.

Každopádně zpátky ke hře. Komentář jsem se snažil napsat trošku jinak, než jak napsal Londo Mollari, protože ten ho napsal naprosto dokonale. Vlastně musím říct, že není co vytknout. Na svá léta se totiž jedná o adventuru, která vypadá i na dnešní poměry pořád vysloveně hodně hezky. A co víc, překvapuje mě, že tvůrcům prošly tváře některých postav. Rázem si tu totiž můžete potykat s půlkou filmové branže své doby. Jean Marais, Vincent Price, Jack Nicholson je jen smítko toho, co jsem na první dobrou poznal a co se tu v hlavních rolích objeví. Pochybuju, že na ty tváře tvůrci tenkrát žádali o povolení, co si budeme. Devadesátý léta na tohle byla hodně taková špinavá.

Jenže dobře, vraťme se zpátky ke hře. Musím říct, že jsem hodně rád, že takhle povedená hra odkazuje na jeden z příběhů H. P. Lovecrafta. Zároveň můžu říct, že je to i rázem jedna z nejlepších her z tohoto světa, co jsem dosud hrál. Přitom ale i jedna z nejtěžších adventur, se kterými jsem se setkal. Ne nejtěžší, na Maupiti Island asi nikdy nic mít nebude. A ano, přiznávám, už nemám ty nervy na to, abych podobné hry hrál bez návodu, takže jsem si s návodem často pomáhal. Ony to tyhle staré adventury totiž obecně nedávají moc zadarmo. Když už jsou těžké, tak jsou kurva těžké a tady je to teda vzorový příklad té devadesátkové těžkosti. Tenkrát jste neměli možnost jak si poradit, internet neexistoval, jediné, co fungovalo, že to ve škole hrálo pět kluků naráz a na hajzlech jste si místo kuliček radili, kdo se kam v tu chvíli dostal. Ale proč se trápit dneska? Když je čas tak drahocené zboží? Přitom na rovinu můžu říct - bludiště je peklo, motanice v lese je peklo. A to ovládání? To je taky peklo. Měl jsem to s myší, ale řekl bych, že původní ovládání jen klávesnicí tu dává smysl.

Ale co naplat - táhne Vás příběh. Ten je totiž výborný. Má atmosféru, dialogy mají hlavu a patu, dabing na svojí dobu je excelentní, rozhovory, záběry na postavy "herce" mají emoce. Ano, tohle hrát před 25 lety, tak na to asi nikdy nezapomenu. Dneska je to příjemný návrat do dob minulých na stroji a emulátory doby dnešní. Nicméně návrat je to hezký a kdyby takových za život bylo víc, vůbec bych se nezlobil.

Karibská oblast, 30. léta minulého století, v hlavní roli černoch se šamanským bílým průhem přes oči a jménem Voodoo Detective. Že je to vtip? Ale kdeže, opravdu se jmenujete Mr. Voodoo Detective. To není vtip. Naopak. Musím říct, že se jedná o veskrze velice povedenou adventuru.

Tak příjemné adventurní hraní jsem totiž dlouho nezažil, musím neskonale přiznat. Prostředí jak vystřižené z partesu nějakého noir thrilleru z prosluněného ostrova, kde vládnoucí garnitura ještě nikoho neurážela za to, že to tam vedou trošku sociálním směrem. Tedy tak, jak se na karibské státy historicky sluší a patří. Nakreslené ale jako poslední kreslení (ne 3D) Poldové, i když Tulareanus tu v diskuzi tvrdí opak a hru graficky přirovnává spíše k Broken Swordu, což já tam popravdě úplně nevidím. Trošku hravě, trošku vtipně, hodně barevně, s vtipem, grácií sobě vlastní a hlavně s příběhem, který hráče baví prozkoumávat dál. A to i přesto, že se mnohdy úplně nebere vážně. Příběh je totiž příjemně odpočinkový, ale zároveň pořád nabitý námětem, který dokáže udržet nejen v napětí, ale i s bezprostředním pocitem chtít vědět víc.

Kromě klasických adventurních mechanismů nicméně i zde tvůrci přispěchali s něčím svým, osobitým. A tou je tajuplná voodoo kniha, která ukrývá různé recepty na lektvary, které Vám v průběhu hraní nejednou krát pomůžou. Úkolem je pak už jen sehnat patřičný materiál pro uklohnutí lektvaru, což bude jeden ze zásadních znaků této adventury.

Ve výsledku jsem byl ale velice spokojený. Sice délka je tu asi největší kámen úrazu, ale pořád je to další z her, která dokazuje, že adventura není mrtvý žánr nebo naopak žánr pár studií, popř. nemusí být součástí aktuálně hojně oblíbeného pixel artového hnutí. Tohle je prostě čistý adventurní kousek z dnešní doby. Aktuální, ale zároveň s detektivním příběhem, příjemnou hudbou a dialogy, které Vás na pár hodin s chutí pobaví.

Už je to pár měsíců, co mě potěšila nějaká ta adventura. No a jelikož jich aktuálně v seznamu mám jak smetí na podlaze, volil jsem účelově něco, co by mi po sérii delších her trošku ulevilo, ale zato by nabídlo příběh se vším všudy.

Nakonec to ale skončilo někde na půli cesty. Délkou mi Chronicle of Innsmouth opravdu ulevila, ale co se týče vyprávění ikonické novely H. P. Lovecrafta, tvůrci se s tím moc nemazali a vhodili mě do dění prakticky v cuku letu jedna dvě. Žádný velký okecávačky.

Začínáme na vlakovém nádraží. Grafika poměrně úsporná, ovládání jako u adventur od Lucasarts raných 90. letech. Tedy příkazy v dolní liště, kterými postupně prostupujete ve hře. Jenže zde už je jeden zásadní kámen úrazu. Některé ty příkazy jsou ve hře spíš na oko, reálně jsem měl pocit, že jsem z většiny potřeboval asi tři. Zbytek byl tak nějak navíc. No, ale co si budem, u podobných adventur toto býval často problém. To na grafiku jsem si poměrně rychle zvykl. Nakonec nebyla tak špatná, jak se tvářila. Horší to bylo s mezi scénami, které vypadaly o poznání hůř a bylo znát, že na hře dělala především parta adventurních nadšenců, než top profíků z oboru.

Co se ale hře nedá za žádných okolností vytknout, tak je to skvělý dabing. Na něm zapracovali naprosto úctyhodně. Vlastně v rámci všech těch adventurních deviz nejlíp. Určitě i líp, jak s dialogy nebo s průběhem příběhu. Ten Vás totiž, jak jsem uvedl už výše, vhodí do dění tak nějak náhle a se vším počítají tak nějak jako samozřejmě. Žádná velká logika, žádný zásadní vysvětlování. Já třeba být hlavní hrdina tohoto příběhu, tak v prvním možném momentě vezmu kramle a zdrhnu kamkoliv jakýmkoliv směrem. Prostě pryč od místa, kde Innsmouth vůbec někdo zná nebo nedej bože v tom městě i žije.

Atmosféru to má na svojí délku ale adekvátní. Humor je spíše suššího charakteru. Průběh je ale plynulý, poměrně i logický, a tak se za pár kratších hodin dostanete k cíli s pocitem, že tady to ztráta času úplně nebyla. Hezká variace na Lovecraftův příběh. Ne nejlepší, ale špatná také rozhodně ne.

S letošním Retro klubem jsem se u čtvrtého dílu dostal do RPG světa, o kterém jsem neměl ani potuchy. A aby toho nebylo málo, musím říct, že jsem si to ve výsledku docela i s chutí užil.  

Xanadu Next, co jsem pochopil, je hra, která je součástí světa Dragon Slayer, pod kterou se skrývá nepřeberné množství titulů, kde teda v případě titulu tohoto hra vyšla oficiálně na Nokii. Osobně musím říct, že vůbec nevím, jak bych takový titul na tehdejším N Gage mobilu hrál, ale na druhou stranu, jejich konverze do PC prostředí dopadla prakticky na výbornou a já si hru se vším všudy užil.  

Ve své podstatě, když nebudu znát celou tu historii kolem toho světa a kolem vývoje všech těch her, která sahá do minulého století, a kterou tedy ostatně ani neznám, tak bych řekl, že se jedná o naprosto klasické RPG s naprosto klasickými RPG motivy, které mi na rok výroby naprosto přesně sedí. Takže tu máte hlavního hrdinu, rytého reka. Ten se objeví ve městečku, které je prokleté a potřebuje Vaši pomoct. V tu ránu se rozjíždí klasický kolorit objevování nových oblastí kolem městečka, levelování, získávání, popř. kupování nových předmětů. Sem tam nějaké brutální boje, sem tam nějaký ten boss, který vyzkouší vaše nervy. A to vše v konceptu více méně důvěrně známým. Jen s tím rozdílem, že hra má už z podstaty věci japonský nádech. Pracuje s japonskými historickými motivy, vizuálně vypadá tak trošku japonsky. Ale pořád ne natolik, aby se výrazně odlišovala od her podobného ražení.  

Prostě pohodička, která milovníky žánru jednoznačně nezklame. Pak už je to jenom o tom, jak moc si na ty specifické herní mechaniky zvyknete. Jak moc si zvyknete třeba na to, že než objevíte teleport, dost se naťapáte. Nebo že kapacita lektvarů je deset a přes ně nejede vlak. Nebo, že je vlastně nezbytné vylepšovat postavu ne jen podle toho, jak chcete, ale jak Vám dovoluje oblečení, které si kupujete. Nebo, že se tu neustále respawnovují nepřátelé a tak Vás tu nejednou krát dokáží perfektně otrávit. Vše se navíc odehrává v jednom jediném městečku, ze kterého pak dál děláte výpady do různých okolních částí, které sice nejsou daleko, ale mnohdy to průběh hry dost zbytečně prodlouží.  

Jinak ale levelování je poměrně zábavné. Ze začátku je hra hodně kecací. Možná tak moc, že Vám vlastně příběh bude dost jedno. A tak to je. Jedno mi vlastně byl i v průběhu celé hry. Nijak zvlášť jsem ho neprožíval. Prostě jsem postupoval dějem a čekal, kde na mě vypadne zase nějakej jinej sráč, který má nálepku Boss, a který Vám nedá spát, dokud ho neudoláte. Poslední souboj byl třeba docela peklo. I když pořád platí fakt, že čím víc se boj bude opakovat, tím rychleji najdete mechaniky, jak každého udolat. Chce to jen čas.  

Nakonec jsem se u hry zasekl více, než jsem čekal. Plus mínus něco přes dvacet hodin, a to jsem se s tím úplně nemazal. Naopak jsem to sekal co to šlo, abych se dostal co nejrychleji nejdál. I tak to ale byl příjemný zážitek, setkání s něčím novým, do té doby neznámým. Něco, kvůli čemu stálo za to být opět součástí Retro klubu a i když se do tohoto světa pravděpodobně již nevrátím, jsem rád, že jsem se o něčem takovém dozvěděl. Bavilo mě to, a to je podle mě to jediné, opravdu podstatné.

Pokud máte chuť na adventuru, Mutazione s chutí zkuste. Sice se tu v rámci žánru a prvních záběrů tváří, že se jedná o typický vzorek žánru, ale opak je pravdou. Po chvílích zjistíte, že tu je plno věcí jinak. Otázka, jak moc to přispívá, popřípadě nepřispívá, samotné hratelnosti.  

Začínáte na bárce směřující na ostrov plný mutantů. Před nějakou dobou tu totiž tamní oblast zasáhl meteorit na jehož následky tu pár lidí zmutovalo do roztodivných podob. A s nimi se změnila i fauna. Kai, mladá patnáctiletá holčina, směřuje na tento ostrov. Má totiž jasný cíl. Navštívit na smrt nemocného dědečka, který sem coby přírodovědec před desítkami let odcestoval a našel tu svůj nový domov. Kai a s ní i Vy, coby hráč, sem jedete zjistit proč…a tak nějak se podvědomě s dědečkem i rozloučit.  

Vizuálně hra vypadá velice pěkně. Prostředí je zajímavě načrtnuté. Hezké a milé. Po přistání se seznamujete s tamními obyvateli a celé si to stále drží takový punc pohody, což je vlastně devíza celé hry – pohoda. Zároveň ale zjistíte, že tu nepracujete s klasickým inventářem a point and click motivem. Celé je to tu totiž o sbírání semínek, vytváření zahrádek, povídání si s „lidmi“. Poznávání vztahů mezi nimi, zjišťování, co tady v té komunitě je vlastně špatně…a tady je trošku kámen úrazu.   Ano, nečetl jsem popisek na Steamu, kdybych četl, asi bych se zarazil. Tam to totiž hned v první větě pojmenovali jako „mutant soap opera“. A to sedí jako prdel na hrnec! Ve skutečnosti si tu sice procházíte hezky namalované oblasti, posloucháte miloučkou nenásilnou, ale nevýraznou hudbu, sbíráte semínka, sázíte je do zahrádek, zpíváte kytičkám písničky, aby rostly a ve finále, a to je gró celé hry, kocháte se jak rostou. Jenže v rámci pohodovosti je to jediná akce, kterou hra nabízí. Tedy spolu s dialogy. Ty, pravda, vytvoří detailní vztah k jednotlivým postavám, což je určitě fajn, ale na druhou stranu se neubráníte dojmu, že tady jste se stali součástí nějaké vizuální telenovely.  

A s tím jsem trošku bojoval, co Vám budu povídat. Mutazione je tak hezky působící hra, která ale na pohodovosti zapracovala více, než je zdrávo. Skoro to totiž vypadá, jak kdyby si Dáni ze studia Die Gute Fabrik šlehli dávku dánského hygge a vydali hru totálně na pohodu. Hlavně nikoho nestresovat. To by totiž v zemi s nejšťastnějšími lidmi na Zemi nemuselo dobře dopadnout. Kór, když jste pod antidepresivy, kde jsou v žebříčku jejich pojídání na krásném druhém místě, že ano.

Agent Nelson Tethers. V prvním díle své hry Puzzle Agent mě uvedl do světa, který se tváří jako adventura, ale zároveň jste tu prostupovali příběhem (mimochodem příběhem absurdním jak z pera bratrů Coenů) formou různých hádanek a puzzlů, čímž se hra jako taková zajímavě ozvláštnila. Jinak řečeno druhá podobná v té chvíli nebyla. Dnes už to je ale jinak. Je druhý díl. Který je naprosto…ale úplně naprosto…TOTOŽNÝ. Nečekaně. Možná v lecčems o chlup horší. Ale za to o nejtenčí chlup v uchu podomního indického prodavače ovoce.  

Stejně tak, jako se Nelson Tethers vrátil do městečka Scoggins, jsem se i já po poměrně krátké době vrátil k pokračování jeho příběhu. Prostě mě zajímaly ty nezodpovězené otázky kolem té továrny na výrobu mazacích gum. K mému překvapení tu ale továrna nyní hraje prakticky minoritní roli. A to i přesto, že se tu stejně procházíte po důvěrně známých místech z prvního dílu. Ve skutečnosti tady není nic moc navíc. No, popravdě jste tu ve stejném městečku, kde potkáváte stejné lidi, a kde záhy zjistíte, že se vše dokonale odhalilo už na začátku. Nic víc. Nic míň.  

Pravda ale, že to vlastně nevadí. Pokud Vás bavilo luštit ty hádanky, ani zde o ně nebudete ušetřeni. A zde je ten hlavní důvod, proč si tuto hru pouštět. Jiný důvod to vlastně ani nemá. Vrátit se zpátky do dění toho příběhu prvního dílu? Myslíte, že to má smysl? Zde ani ne. Tvůrci totiž trošku zešíleli. Jednak tu nic moc nového neřekli a jednak ke konci ad absurdum přehnali, co mohli. Skoro to vypadá, jak kdyby tvůrci dvojku vydali jen proto, že se jim do jedničky něco nevyšlo. To se jim zde sice povedlo, ale bylo toho málo. Zatraceně málo. A ten závěr byl teda úlet. Těžkej úlet scénáristy, který neví, jak zakončit už dost tak absurdní vyšetřovačku a tak tam hodí vesmír. Ano, vesmír.  

Pořád je to ale vzorová odpočinkovka, kde vlastně ani zázrak nečekáte. Chcete si odfouknout, vyluštit pár těch fíglů, které do Vás hustili už na základce formou Klokánka. A tento účel hra splňuje vlastně perfektně, tak proč se sem nevrátit, že?

Hrozně rád zkouším náhodné hry. V době, kdy mi Epic týden co týden nabízí sérii her zadarmo, jsou možnosti prakticky nepřeberné a dostanete se tak kolikrát ke kouskům, kde by Vás ani nenapadlo, jak moc Vás dokážou zabavit. No a v případě této hry se chuť si ji zahrát znásobila v momentě, kdy jsem jí spustil a já (z pohledu první osoby), coby malý prďola, zakopl míč na zahradu sousedovi, který zrovna dělal něco, co by rozhodně mělo ujít pozornosti malému rošťákovi. Leč se tak nestalo.

V tu ránu se rodí dobrodružství pro mladého hrdinu prakticky epického formátu. Jednak chcete zjistit, proč je Váš soused tak rozčilený, navztekaný a proč někoho zavřel do sklepa. Ten sklep je rázem Váš cíl. Dostat se tam. Zjistit, kde je zakopané jádro pudla celé té situace. Doufajíc, e tam snad není zakopané nic jiného. Jenže v momentě, kdy Vás soused zmerčí, jde po Vás. A jde po Vás vehementně.  

Hra se točí kolem tří aktů. Tří případů, kde podstata je pokaždé stejná. Dostat se do sklepa a zjisti, oč tu v nově nabité situaci, vlastně jde. První akt je ale ze všech nejlepší. Minimálně nejrealističtější. Graficky je hra totiž poměrně barvitá, rádoby realistická. To se s druhým a třetím aktem začne měnit výrazně k horšímu. Už i u prvního aktu je ale zatraceně znát, že se tu tvůrci na jakékoliv herní mechanismy absolutně vykašlali.  

Hráče totiž nechají volně pobíhat po baráku. S něčím můžete pohybovat, s něčím ne. Hra Vás nenavede, nic Vám neřekne, takže se tu točíte kolem a kolem a jediná cesta je metoda pokus omyl. Tedy pokud po Vás zrovna nejde soused, který si pokoj rozhodně nedá. V tu ránu je metoda pokus omyl nahrazena za metodu pokus o útěk. Navíc tu rozlícený soused nemá ani klasickou cestičku, kudy by pravidelně chodil. Jeho pohyb je čistě nahodilý, ale výsledek je o to více stresující. A to zrovna ne v dobrém slova smyslu. Na rovinu říkám, že bez návodu bych to tady nedohrál. Mám pocit, že hry podobného ražení se vyvíjely a vydávaly v devadesátých letech, v době, kdy toho plno nebylo vyvinutého a všichni byli rádi, když vůbec viděli první 3D grafiku. Dneska už na to ale nikdo nemůže mít trpělivost. Ani nevím, jestli tu trpělivost vůbec někdo chce mít.  

Námět by byl dobrý. Když ale chcete podobnou hru zkusit, měla by Vás přesvědčit hratelností. Zábavností. Donutit Vás chtít objevovat nové mechanismy, nová zákoutí prostředí, nové dosud neprobádané postupy. Tady se na to tvůrci totálně vykašlali. Prostě Vás vhodili do role a hráči bojuj. Je to nedokonalé, neúplné a bohužel i těžce nezábavné. Dohrát toto bez návodu je tryzna a ještě větší tryzna je, když se přes první akt dostanete do druhého a třetího, který navíc přichází o alespoň jakýs takýs nádech realističnosti. Pak už to do kytek prostě jde úplně. Ve výsledku se jedná o spíš nedobrou hru, u které ale stačilo málo a mohlo být všechno jinak.

Popisek hry upozorňuje na to, že Out of Line je silně inspirována tituly jako jsou LIMBO nebo Inside. Je tomu ale skutečně tak? Opravdu je možné v těchto, v podstatě, vrcholech žánru, ještě hledat inspiraci a doufat, že s tím sklidím nějaký úspěch?

Hrál jsem oba tituly a musím říct, že oba naprosto dokonale pracují s atmosférou. Ale Out of Line? No...tak nějak na půl. Řekl bych. Z kraje hry totiž okamžitě pochopíte, co je záměr hry. Jen ale také pochopíte, že toho zase tak moc nenabídne. Proč?

Hned v úvodu hry se zhostíte postavy, která si říká San. Hošík, který se zničehonic objeví na scéně a běží v klasickém plošinovkovém prostředí zleva doprava. Proč? To ví jen bůh. Jako divák a hráč vlvastně nevíte nic. Prostě se jen kocháte prostředím. To je hezké, malebné, zajímavé...ale víte co? Chybí mu atmosféra těch nejlepších plošinovek posledních deseti let. Graficky je hra milá, ale to je asi tak vše. No a když začne jít do tuhého, objeví se, jakože z nebes nějaká robotická ruka a začne Vás ohrožovat. Takže aha? Jsme ve fabrice? Chceme uniknout? Možná! Přiznám se, že nevím, ani nevím, jak bych to vlastně nepoznal.

V průběhu hry, která na Vás nepromluví ani slovo, nicméně potkáváte pár zajímavých tváří. Třeba postavičky Vám podobné, kde některé i pomůžou. Pak třeba i dospělé nebo stařešiny, které tu jsou taktéž od toho, aby pomáhali. Jenže, co si budeme povídat, největší pomocník je Váš oštěp. Největší a vlastně jediná deviza této hry.

Na oštěpu to totiž celé stojí a padá. Oštěp Vám pomáhá překročit logické hádanky. Pomáhá dělat dodatečnou plošinu, ale pomáhá i zastavit mechanismy, které jsou ve většině funkční jen a pouze proto, že se někde otáčí ozubená kolečka. Ano, někde. Smysl to moc nedává. Nicméně když do nich vhodíte oštěp, mechanismus zastavíte tak, jak potřebujete.

To je ale celá podstata této plošinovky. Ano, je zajímavá, je miloučká, ale také je hodně nedodělaná a nelogická. Naštěstí ale není kdoví jak dlouhá, takže ji můžete po pár hodinách s chutí zabalit a zhodnotit, že v tomto žánru díru do světa neudělá. Neurazí Vás, ale zároveň Vás utvrdí v tom, že udělat parádní plošinovku je, přeci jen, dnes už tak trošku umění.

Letošní rok jsem si dal předsevzetí, že zkusím držet krok s Retro Klubem a nevzdám to u první hry, která mě z jakéhokoliv popudu začne srát. To jsem ale neměl tušení, že k tomu zlomovému momentu dojde hned u třetí hry letošního roku, kterou si kluci pro klub nachystali.  

Název Wild Guns mě tak bude strašit nejen v posteli, ale i ve tmě, při nákupu potravin…no prostě kdekoliv, kde se budu cítit nesvůj. Budu brečet, nebo se potit nebo prostě budu někde nějak hrozně nasranej stát. Teď už pokaždé budu vzpomínat na hru Wild Guns. Hru, která v rámci Nintenda byla v devadesátých letech zřejmě opravdu považována za klasiku. Ale kde na ní dneska hledat nervy? Kór, když máte doma čerstvě miminko, moc nespíte, jste věčně nevrlí a hledáte každou dvaceti minutovku jak v hokeji, abyste v ní při rozehrání puku na buly stihli co nejvíce a zároveň to dávalo smysl.  

Tady to totiž moc nejde. Jen teda štěstí, že Reloaded verzi nemusíte vypínat, pokud nevypnete počítač, ale padnete jen do úsporného režimu. To hodně pomáhá, ale pravda, pořád je to málo. Při zapnutí hra naštěstí ale nabídne hezký pixel art a podstatu hry, kde si v úvodu vyberete jednoho ze čtyř pistolníků a závislost tak může začít. Mimojiné.

Původní jsou frajer Clint a ranařka Annie. Noví pak jezevčík Bullet a kyborg Doris. Všichni mají speciální vlastnosti a je jen na Vás, kdo Vám nejvíce sedí. Mně to ve výsledku nejlíp stejně šlo za klasiky – tedy za Clinta a pak Annie. Jezevčík Bullet byl k hovnu a kyboržka (můžeme tak říkat ženskému pohlaví od kyborga?) Doris děsně pomalá v útoku. Byť účinná.

No a v tu chvíli začíná přestřelka, která je podstatou hry. Nacházíte se na víceméně neměnné ploše (až na pár výjimek jako je třeba ujíždějící vlak). No a na této ploše se pohybujete, uhýbáte kulkám a snažíte se sestřelit co nejvíce nepřátel. Ten tlak nepřátel je pak pokaždé zakončen nějakým bossem, který ale úplně pokaždý stojí za hovno. No a ve většině případů pak po dvou fázích (dvou různých pozadí) zakončen finálním bossem, který prověří Vaše pohyby a prstoklad na klávesnici. Tedy v případě, že hru hrajete na klávesnici.  

Sympatické na hře je, že si ji můžete s někým zahrát v kooperaci. Já neměl tu možnost, ale věřím, že to může být docela fajn zábava pro zabití pár volných chvil s partou kámošů u jednoho počítače.

Nesympatické na hře pak je, že je její hraní neuvěřitelně k posrání. Hra totiž z podstaty hry neukládá každý postup hráče po vystřílení jedné obrazovky. Ona si počká, až když vystřílíte celou tu oblast – těch je pět a finální šmejd. No, na rovinu říkám, že mi nadobro odešla do věčných lovišť trpělivost s podobnými hrami a bez cheatů bych to nedal. Tak snad mě tady za to nesejmete :-)

S herním Sherlockem Holmesem jsem se dostal do křížku až s dílem Crimes and Punishments. Tedy i nejvíce hodnocenou a sledovanou hrou Frogwares zde na Databázi her. No a musím říct, že setkání to bylo veskrze velice příjemné. Vlastně mám i pocit, že jsem se do té doby nesetkal se hrou, která by vyšetřování zmizelých nebo vražd pojala tak sofistikovaně, jak v případě právě této série. A to, že tu jste v roli slovutného Sherlocka Holmese je vlastně jen velké plus. Dal jsem si tedy na čas a v jeden příznivý moment se pustil do dalšího dílu této série s příznačným názvem Devil´s Daughter – tedy ďáblova dcera.  

No a výsledek je opět víceméně uspokojivý. Ukrajinští tvůrci tu dva roky po sobě představili hru, která se konceptem neliší právě od Crimes and Punishments, což je vlastně ve výsledku dobře. To, čím mě do této série vpravili a čím mě tak bavili, tu vlastně jen rozšířili o pět dalších dílčích příběhů. Celkově zabalených do jednoho celistvého, jehož hlavní postavou a tématem je „dcera“ Sherlocka Holmese. Pěkně nakombinované vyšetřovačky tu ale trošičku chřadnou nad prostředím, ve kterém se odehrávají. Jediné výrazné a i zábavné prostředí mi přišlo na zahradní slavnosti, kde byl případ pro Sherlocka správně absurdní a ještě jste si tu navíc na pohodu zahráli pétanque.  

Celkově musím říct, že se mi tu ale opět zalíbil fakt, že v průběhu vyšetřování netušíte, s jakou minihrou se tu tvůrci na Vás vytasí. Jak to tak bývá, pravda, některé jsou zábavnější, některé méně. Zajímavé je, že s některými se za celou hru setkáte jen jednou. Třeba právě s výše zmíněným petanquem (což je škoda), nebo s rozklíčování písma psacího stroje (což je také škoda, protože tohle jsou přesně ty minihry, co k tomuto hernímu Sherlockovi sedí a zároveň Vás těší, když je rozluštíte). Zábava miniher ale začíná naštěstí do průměru kulminovat až ke konci, kde se obtížnost hádanek u posledního mysteriózního/záhrobního případu neúměrně zvyšovala v porovnání s celkovou hrou a i z toho důvodu mě to mírně otravovalo. A to asi i vzhledem k prostředí, které když se netočilo kolem interiérů, tak se točilo kolem londýnských uliček, které, byť prázdnotou nezejí, jsou trošku šedivějšího charakteru, než by si možná zasloužily. Zase tu ale na druhou stranu je poměrně dost akce. Více, než by kdekdo tušil. A s tím i spojená interakce Vás, coby hráče. Nemusím říkat, že pro jistou herní dynamiku je toto jednoznačně k plusu.  

Graficky se taktéž jedná opět o velice povedenou záležitost. K postavám si prohlubujete vztah (i když Dr. Watson nebo pes Toby jsou tu využiti méně, než by si zasloužili) a i když to tu příběhově působí jako dílčí epizoda ke grandióznímu finále rozdělená na jednotlivé pátračky, tak to nějak tvůrcům ve výsledku s radostí odpustíte. Hra se totiž pořád drží skvělých herních mechanik, které nespadnou do rutiny a průměru. Dokáží bavit po dobu cirka 10 hodin a příhodně nalákají na pokračování. Je to, jako kdybyste si v televizi pustili jednu z epizod Sherlocka v hlavní roli s Jeremy Brettem (pro mladší varianta s Benedictem Cumberbatchem) a po skončení věděli, že chcete další. Čistě a jednoduše proto, že Vás vyšetřující praktiky daného Sherlocka Holmese prostě a jednoznačně baví. Tak, a takto je to vlastně i s touto hrou. I já se už teď těším, až se s ním pustím do dalších klidně i řádně absurdních a neuvěřitelných případů, kterých má Sherlock v portfolii stále více, než dost.

Mám podobné adventurní záležitosti z bočního pohledu docela rád. Ne jednou jsem zjistil, že může dojít k vysloveně překrásným herním zážitkům, mezi které dominuje výborný atmosferický Oxenfree. Takže vždy když se dostanu k dalším podobným kouskům, většinou je s chutí zkouším a doufám, že si je opět užiju tak, jako jejich předchůdce.  

Na The Silent Age jsem tak slintal od momentu, kdy jsem se o něm dozvěděl. Vědomě minimalistické prostředí, nápad s cestováním v čase….no, proč ne. Atmosféru to může mít hutnou, totalitní. Co si budeme povídat. Jenže hned v úvodu pochopíte herní nedostatky, bez kterých se tato hra bohužel neobešla. A abych nechodil kolem horké kaše, tak nejzásadnějším nedostatekem je příběh. Klouže děsně po povrchu. Začíná nemluvnými scénami, které Vám dávají najevo, že jste úplně obyčejný člověk v časovém soukolí jedné nadnárodní společnosti, kde v současnosti přebýváte jako uklizeč…ale vlastně jako nemáte ani tendence být cokoliv víc. Pak ale zničehonic dojde k povýšení, které není logicky nijak zásadně vysvětleno a v nové místnosti, od které dostanete klíče, objevíte postavu, která umírá. Jenže ještě než umře Vám do pracek vrazí stroj času a řekne, ať se vrátíte v čase a zastavíte jeho počínání, aby neumřel. Premisu bychom tedy měli. Vpravdě inteligentní dvakrát opravdu není.  

V tu chvíli postupuje poměrně logické adventuření, které se odehrává buď v současnosti nebo v budoucnosti. Rozdíl poznáte záhy. Zatímco současnost je vlastně chladná, nudná, nezáživná a prázdná schránka 60. let (což nejde na vrub době, ale hernímu prostředí, ve kterém se odehrává), tak budoucnost je postapokalyptická, chladná a prázdná schránka doby, která si to ale pro změnu zaslouží. A jediné, co jí v tu chvíli nemůžete vytknout, je atmosféra.  

Nejzajímavější na hře je ale možnost jednotlivě mezi dvěma světy přepínat v rámci místností a prostředí. Moc to sice nedává logiku a tak to v praxi vypadá například tak, že v budoucnosti získáte špagát, abyste ho záhy ve stejné místnosti v současnosti mohli použít a pokročit tak v příběhu, ale zase je zajímavé přepínat mezi dvěma dobami v rámci jednoho prostředí a sledovat ty rozdíly.   Věřím, že na tabletech hra má úplně jiný náboj. V rámci klasického stolního počítače a porovnání s jinými hrami podobného žánru, mi ale přijde, že The Silent Age toho nabízí žalostně málo. Ano, je minimalistický, s čímž počítáte, ale kromě stejně tak minimalistického příběhu tu je plno momentů dáno spíš na efekt, než aby to mělo nějaký obstojnější koncept. Co naplat, že adventurní úkony, které provádíte, dávají logiku, když to, jak k nim dospějete, logiku úplně nedává. The Silent Age mi tak ve výsledku vychází jako jednohubka se sem tam zajímavou atmosférou, ale s mechanikami, které rychle upadnou v zapomnění. Naštěstí to v rámcí délky a obsahu hry nemá dlouhého trvání. Naopak.

Občas, a nebývá to úplně pravidlem, se snažím zabřednout do hry, která by mě na první dobrou vůbec nenapadla, že bych měl důvod si ji zahrát. Jenže v dnešní době toho mám v účtu na Epicu tak strašně moc, co mi dali zadarmo, že mě to občas láká. Si tak jako nahodile roztočit kolotočem herního štěstí a zkusit něco, o čem jsem do té doby neměl ani ponětí. No a volba tak posledně padla na hru, která mě na první dobrou vůbec nezaujala. A nezaujala mě hlavně proto, že často a rád koukám na plakáty ke hrám a ten mě přes svojí barevnost a manga motiv nechal totálně chladným. No, ale o to víc jsem byl právě zvědavý, co mi taková hra může nabídnout. A nakonec to k mému překvapení bylo více, než bych byl vůbec tušil.  

V poměrně hezky nakresleném prostředí se před Vámi zrodí postava Jun. Ta žije ve světě, na planetě Zemi, která ale našla svůj protipól. Planetu Emrys, která je také obývaná jistým obyvatelstvem, a která je shodou okolností propojená portálem, který jak kdyby z prdele vypad Hvězdný bráně. No a na naší planetě dochází k nějaké loterii, kde výherce má možnost na den do portálu vstoupit, podívat se na planetu Emrys a poznat něco nového…nepoznaného. Průser ale přichází v momentě, kdy se Jun nestihne vrátit. Každý portál je totiž otevřen po určitou dobu. A tak se zrodí nesouvislá partička, co se rozhodne Jun pomoci.  

Na docela malém, až omezeném prostředí městečka, tak poznáváte zajímavé mimozemšťany, fajne zrůdičky a celkově postavičky, které ale ve výsledku řeší úplně stejné problémy, jako teenageři u nás. Jen s tím rozdílem, že zde na městečko útočí jiné zrůdičky a Vy, coby Jun, máte moc těmto útokům vzdorovat. Takže z malovaného 2D prostředí z pohledu zvrchu se tak dostáváte do akčního modu, který je ale postaven na logických základech. Nacházíte se totiž na čtvercích, kde na každém se nachází různě barevná runa. Ty můžete libovolně pobíháním po mapě přehazovat a jakmile nakombinujete vedle sebe tři runy stejné barvy, vytvoříte útok, popřípadě obranu vůči oponentovi.  

No, vězte, že na čtyři hodiny tu hra vytvořila poměrně obstojnou zábavu. Jednoduchý, až dětsky (nebo chcete-li teenegersky) vnímaný příběh s herní mechanikou, která mi v mnoha ohledech připomínala Costume Quest v součinnosti s akčními logickými sekvencemi, které spolu docela obstojně fungují. Výsledek je, že dění se vlastně v pěti různých prostředích zakončených bossem neustále opakují. Pravda ale, že v rámci délky mě to vlastně vůbec neuráželo. Ve výsledku jsem se tak dočkal příjemné jednohubky s hezkým prostředím a překvapivě minimálním manga motivem, čehož jsem se v kombinaci s plakátem bál nejvíce.