Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

Paradigm

  • PC 80
Prý, že je 2D adventura mrtvý žánr – říkali. Že prej už vyprchala inspirace – říkali. Že už není nikdo, kdo by je chtěl vydávat, protože na nich nelze vydělat – tolik toho říkali. A podívejte se, píše se rok 2024 a mně přijde, že poslední léta s příchodem nostalgických nejen pixelartových žánrovek se roztrhl doslova pytel. Ne vždy to samozřejmě stojí za povšimnutí, ale tak to nebylo ani v legendárních 90. letech. Jenže když už na nějakou takovou oldschool adventuru narazíte, a ona Vám to vrátí se vším všudy, vězte, že už ji z paměti nikdy nevydrápete. A přesně takový případ je i Paradigm – adventura s nejhnusnějším hlavním hrdinou, který kdy byl nakreslen.

A ne, nebudu se hlavnímu hrdinovi Paradigmovi omlouvat, nechci být ani kdovíjak hnusný, jen je to prostě fakt. Paradigm je sice jakás takás verze humanoida, k tomu ještě s takovým slizce úlisným východoevropským přízvukem a na hlavě má nádor velikosti zralého melounu, který ho vlastně jinak fyzicky neovlivňuje. Krom toho, že ho nikdo z toho důvodu nechce a tak si žije sám…ve svém světě samoty, kdesi v dystopické Východní Evropě, která v mnoha ohledech naráží na Poláky a zde sní svůj sen rockové hvězdy. Vzhlíží se totiž v tom, že složí legendární rockové album a spasí okolí kvalitou. Jenže netuší, že se na něj chystá úplně jiná záchrana – záchrana celého světa jako taková. Tedy něco, co nepředpokládal ani v nejmenším.

Australský vývojář Jacob Janerka podle mě musí mít nějaké polské předky, s těmi středo a východoevropskými motivy se totiž neskutečně vyřádil, to by vývojář neznalý reálií nikdy nezvládnul byť jen pochytit. Také má ale brutální smysl pro humor, což oceníte hned v prvních momentech hraní. K tomu je hra velice hezky nakreslená. Vtipně, ale zároveň je vidět, že tvůrci dala kus práce. A ano, můžeme se bavit, že námět je stokrát ošlehnutá písnička, ale v případě Jacoba s tak peprnými dialogy, že se budete nahlas smát a jednoznačně se bavit, což je milé překvapení.

Navíc pro milovníky Červeného trpaslíka je tu mnoho odkazů, kterých si nelze nevšimnout, takže pokud jste fanoušci, zde neprohloupíte. A pokud fanoušci nejste, tak alespoň zažijete postavy jako lenochoda, který neustále bleje sladkosti nebo glam rockového mopslíka, který ukradl slávu Kiss.

Za tu dobu hraní adventur jsem se párkrát setkal s milým překvapením. Sice bych to sepsal na prstech jedné, maximálně dvou rukou, ale už teď vím, že Paradigm se mezi ně zařadí. Délka sice není kdoví jak převratná, ale to nevadí. Hra toho má v sobě tolik, že hráče bude bavit po celou dobu, a to se počítá. Spolu se skvělým parodizujícím soundtrackem, hezky nakresleným obsahem a dobře napsanými dialogy se jednoznačně jedná o jednu z nejlepších adventur, které jsem za poslední rok hrál. Kéž by takových zážitků za rok bylo více.
+17

Tandem: A Tale of Shadows

  • PC 60
Plošinovka, která kombinuje dětské postavy, ale až nápadně podezřele vizuálně připomíná světy Tima Burtona? Okamžitě jsem si pokládal otázku - je to dětská hra nebo to není dětská hra? No a musel jsem tomu přijít na kloub, co Vám budu povídat.

A ano, obě odpovědi jsou správné. Tandem je, ale i není dětská hra. Záleží z jakého úhlu pohledu na to koukáte. Třeba při úvodním videu, který Vám nastíní příběh, se budete cítit tak infantilně, jak jen to půjde. Přitom se děj odehrává v Londýně, takovém lehce steampunkovém Londýně. No a v něm se pohřešuje malý hošík – Thomas, kterého se ale Vy, coby malá holčička Emma, rozhodnete najít. Bez skrupulí se vydáváte do temnotou prosáklých londýnských ulic a jakmile narazíte na Thomasova plyšového medvídka Fentona, který překvapivě mluví a rozhodne se Vám pomoci, hra může začít.

V tu ránu hře přicházíte na kloub. Zjišťujete, že se vlastně nejedná úplně o čistokrevnou plošinovku, ale o kombinaci dvou her. Postupujte jednotlivými úrovněmi, kde za cíl je vždy získat drahokam, který Vás posune do další úrovně. A postupujete tak, že si vzájemně vypomáháte dvěma postavami, kde jedna na svět nahlíží dvourozměrně a druhá trojrozměrně. Hrou stínů, které pak můžete aktivně využívat, je pak na Vás, jak si poradíte s cestou medvídka Fentona, který se vždy k onomu inkriminovanému diamantu musí dostat, abyste se mohli posunout dál.

Takže se tu vlastně bavíme o logické plošinovce. S hezkou atmosférou, pěkným prostředím, které opravdu mnohdy připomíná právě Burtonovy kompozice, ale i s příběhem, který se Vám nastínil hned na začátku a nic dalšího nenabídl. Takže tu poměrně záhy začíná stereotyp, nuda a stále dokola opakující se postupy za cílem získání diamantu.

Nic objemnějšího ve hře nečekejte. Tandem: A Tale of Shadows je sympatický počin, ale spíše působí jako logický (i když na první pohled hezky vzhlížející) rychlík, než jako plnohodnotný titul, na který budete s chutí vzpomínat. V rámci ale chvilkových čtvrthodinových odpočinkových bloků se můžete dostat do cíle, což ve výsledku není vůbec špatný vyplňovák času. Ba naopak.
+10

Jurassic World Evolution

  • PC 70
Na strategiích a speciálně těch budovatelských jsem doslova odkojený. Ne zřídka kdy jsem si jako mlaďák nachystal na večerní hraní s bratrancem hru, kde něco budujete, protože víte, že si něco budete stavět celý večer a celý večer až noc Vás to bude bavit až do momentu, kdy jeden z Vás odpadne do snových sfér. Ne vždycky ale bylo pravidlem, že se budovatelská hra povedla. Někdy jste se k ní i s chutí vraceli, někdy jste ji ale zkusili, prožili a usoudili, že mezi ty top ji zařadit prostě nedokážete. Podobně je na tom třeba právě tento kousek a já se níže pokusím vysvětlit proč.

První momenty hraní budovatelských her jsou vždycky hodně opatrné, protože se musíte naučit ty mechanismy, kterými hra disponuje…a každá budovatelská strategie je v tom svá. Tady jsem byl nicméně očarován už v úvodu a mohla za to překrásná hudba Johna Williamse, která na mě udeřila hned v prvních vteřinách. V těch nadcházejících pak udeřili i herci z nové filmové trilogie a tam jsem naopak zpozorněl. Ta nová filmová trilogie už totiž není a nikdy nebude to, co pro mě byl původní film od Spielberga. Herce má ale fajn, tak proč ne.

Pokaždé jsem si na hraní této hry vyhradil ideálně celý večer. Tady nemá smysl něco načínat a po chvílích končit a přerušovat to. To je pak stejně otravné jak přerušovaný sex a o ten také nikdo nestojí. Jakmile jsem tedy započal hraní, překvapila mě mile grafika hry. Ta je na budovatelskou strategii velice pěkná. Respektive hra vypadá velice hezky. Horší už je to ale s tím, když Vám dojde, co po Vás hra chce.

Hra totiž po Vás nechce vybudovat Jurský park podle Vašich představ. Ona ho chce vybudovat podle svých představ. Takže Vám dává úkoly, vy neustále stavíte poměrně nehezké betonové stavby, kterých tu ještě navíc není kdo ví kolik a u toho posíláte různé týmy po celém světě, aby objevily fosilie pravěkých monster, ze kterých byste mohli vypreparovat DNA a zrodit tak nového dinosaura nebo si vyvíjíte to, co si v parku budujete. A to jak komerční sféru, kde stavíte restaurace, krámky s hadry nebo plišáky, popřípadě různé vyhlídky, kde návštěvníky ideálně dobře podojíte, tak i rangerskou sféru, která má za cíl ochraňovat návštěvníky. A to už vůbec nemluvě o různých tragédiích, které nejvyšší na Váš park občas sešle.

Návštěvník je navíc pojem, který tu nemá vůbec žádnou váhu. Ano, po parku Vám chodí, ale jsou to neživé postavy, které ožijí jen v momentě, kdy Vám mezi ně vběhne nějaký ideálně masožravý dinosaurus.

Hra má ale určitě vysloveně filmové momenty, které jsou naopak docela hezké. V parku si totiž budujete ochranku, rangery, kteří brázdí okolí ve svém džípu nebo helikoptéře. Těm můžete nejen rozkazovat, co mají dělat, ale dokonce ty činnosti i sami provádět. Jezdit s nimi, střílet na dinosaury uspávací šipky, přepravovat je, krmit je, fotit je pro měsíčník Times…v těchto momentech hra baví, ale ztrácí na dynamičnosti budovatelské strategie, protože se z ní rázem stává simulátor Jurského parku a ne budovatelská strategie.

Skoro to vypadá, jak kdyby toho tvůrci chtěli do hry dát co nejvíc, aby to co nejvíce připomínalo právě onu filmovou trilogii. Tu to připomíná už ale jen tím, že se Vám každou chvíli na obrazovce zjevují herci z filmů včetně Jeffa Goldbluma a něco naprosto zbytečného Vám tam kecají. A nejhorší jsou ti fiktivní, kteří Vás úkolují. Těm bych místy prokop i prdel.

Celkově vzato má tato hra ale hezké herní momenty, které pobaví, ale na její úkor málo technikálií, které by mi připomínaly typickou budovatelskou strategii, kde mezi nejlepší je jednoznačně třeba zařadit takové Rollercoaster Tycoon nebo Zoo Tycoon. Je to prostě trošku něco jiného, něco, co Vás více navádí k tomu, co chce samotný děj, než to, co byste si přáli Vy. Pokud to přijmete, nebudete nijak závratně pospíchat a budete se kochat u samotných dinosaurů, tak věřím, že můžete být spokojeni. Já už si ale tuto hru po nižších desítkách hodin hraní s chutí raději odpustím a zkusím něco dalšího…
+14

Tails Noir

  • PC 65
Backbone nebo chcete-li Tails Noir. Dva názvy, jedna hra. První pohled? Úchvatný! Realita? Trošku rozporuplná.

Obecně mám pixel artové hry hrozně rád. A když jde o adventuru, jsem o to šťastnější. Splynutí pěkné stylové grafiky a vyprávěného příběhu je pro mě totiž to, co na hrách vysloveně s radostí vyhledávám. No a jedna z těch her, která tentokrát dostala příležitost, je hrou, ve které je mnoho věcí jinak, různě, neobvykle, ale i přesto stojí za vyzkouení.

Hlavním hrdinou je mýval a soukromý detektiv Howard Lotor. Ano, zvířecí hlavní hrdina, jehož příběh začíná v dystopickém prostředí Vancouveru, na kterém byste kromě zvířecích postav nenašli příliš rozdílu oproti typické atmosféře 50. – 70. let zámořského velkoměsta. Jenže je tu ten dystopický motiv a ten na první dobrou nepoznáte. Ten je skryt povrchním očím běžného diváka a začne se projevovat až postupem času, jak budete příběhem postupovat.

Příběh začíná ale poměrně jednoduše, byť má obrovský nádech přesně typických noir detektivek. Prostě k Vám do kanceláře přijde nějaká panička/lasička, která si říká Odette, a které se ztratil manžel. Ha! Začátek jak ze šestákového románu.

V tu chvíli začíná samotná hra, která není nijak složitá. Z boku a la pro mě legendární Oxenfree, se rozjíždí příběh, který je převážně o diskuzích s postavami a procházením jednotlivých částí města. Žádné složité kombinace jednotlivých věcí, ke kterým se nějak dostanete, žádný inventář, nic. Prostě prolejzáte město a postupujete podle toho, co si s kým kde řeknete. Docela to dává i logiku a hlavně to hraní nijak závratně nekomplikuje. Co je na hře v tu chvíli krásné, tak úchvatná grafika. Ta se tvůrcům hodně povedla. Ta temná městská atmosféra byla naprosto boží a je jednou z největších devíz hry.

Tady už ale veškeré pozitiva končí. Respektive to zásadní jsem už vypsal. Po chvíli hraní, kdy jste v grafickém úžasu, zjišťujete, že příběh je notně slabší. Jednak Vás moc netáhne k dalšímu hraní a druhak se v něm začnou dít různé divnosti, které vyvrcholí ve třetím aktu z pěti, který úplně absolutně mění celkové vyznění samotné hry. Pro někoho šok pozitivní, pro mnohé řekl bych spíš ale negativní, byť závěrem to tvůrci vlastně odstřelili tuplovaně. Záměrně teda nebudu říkat, jestli je to ve výsledku dobře nebo špatně :-)

Hra toho také nic moc víc nenabízí. Žádné minihry, jen nekonečné dialogy, které mnohdy nudí víc, než by bylo záhodno. Jediný trošku různorodý moment je, když se rozjede jedna z pár stealth scén, kdy musíte prošmejdit scénou bez povšimnutí. Toť vše. Takže ve výsledku ano, v rámci Kickstarteru můžu říct, že se opravdu mohlo jednat o zajímavý projekt, který krásně vypadá, ale obsah už tak krásný a vydařený není. Byť si v těch příběhových výkrutech může zalíbení najít každý, kdo má trošku vztah k Weird sci-fi/fantasy. U mě to ale spíš časem vstoupí do zapomnění, než hodné k zapamatování.
+14

Captain Commando

  • PC 85
Zářijový Retro klub mi docela kápnul na notu. Sice tu teď nebudu kosit celej balík těch beat´em´up variant na jedno a to samé, ale náhodně jsem si zvolil Captain Commando a musím říct, že jsem nezvolil vůbec špatně.

Hra je poměrně krátká. Pokud ji hrajete na počítači, kde si můžete vrátit čas a nebo předem naházet coiny, aby, když umřete jste si to mohli s radostí obnovit, dá se to po pár pokusech docela v poklidu zmáknout.

Na výběr máte čtyři hrdiny, kteří si klestí cestu přes devět hezky vykreslených pixel artových částí. Některé jsou delší, některé kratší, ale pokaždé jsou zakončeny nějakým ultra bossem, který Vám to zadarmo nedá. Pořád je to ale o tom si vyzkoušet ovládání, trošku zaimprovizovat, zjistit, který z hrdinů ovládá jaké speciální funkce a vesele se do rubačky pustit.

Proč ale toto všechno píšu. Normálně by totiž podobný komentář ani nemělo smysl psát. Neříkám tím nic objevného. Každopádně na notu mi tento Retro klub kápnul především proto, že jako dítě jsem se s těmito Capcom arkádovými automaty setkal. A dokonce mám pocit, že i Captain Commando bylo jedno z těch, které se v té herně vehementně hrálo.

Když jsem totiž byl malý, jezdívali jsme hodně do Chorvatska..a stále na jedno místo. Moje návštěva Chorvatska tak v dětství často byla spojena s hernou, která stála takticky přímo u pláže, kde u jednoho z těch automatů většinou stojím a čumím na to, jak místní Chorvati do automatů sází kuny a neustále si dokazují, jak se dostanou dál, než ten hráč předešlý. A ano, lhal bych, když bych tvrdil, že jsem žádné kuny do automatu nehodil. Hodil, ale táta hodně rozmýšlel, kolik těch kun mi tam hodí, než mě s tím poslal do hajzlu.

Já žádný automatový frajer nikdy nebyl, ani jsem nic zásadního v arkádových automatech nedokázal. Většinou jsem u těch automatů často po druhé hře skončil s pocitem, že bych u něj dokázal prostát celý den. Jenže táta správně usoudil, že tu nejsem od toho, abych celé dny čuměl do automatů, tak mě vždycky vytáhl k vodě, já si pět minut zazoufal a pak na to na chvíli zapomněl. Teda do doby, než mě opět přilákaly zvuky, které ty automaty taky měly vytříbené a některé mě dodnes straší v myšlenkách.

Ach ty arkádové automaty. Kdo zažil, tak chápe, co to znamená, když se na něm objeví Continue? Kdo ne, ten ať si váží toho, že v dětství nezažil jedno z traumat, co Vám devadesátá léta mohla poměrně snadno vytvořit.
+8

Sherlock Holmes Chapter One

  • PC 75
Do životních útrap Sherlocka Holmese v podání ukrajinského studia Frogwares jsem se poměrně hezky vpravil s dílem Crimes and Punishments. No a od té doby jsem vlastně žádný další díl nevynechal, přičemž Chapter One je u mě již třetí v řadě. Takže jsem si určil volnější týden a do tohoto dílu se okamžitě pustil.

Volnější týden jsem si v případě tohoto dílu nachystat musel, protože jsem četl, že Chapter One nejen, že odkazuje na Sherlockovy začátky, ale především tu otevírá mnoho věcí do té doby v sérii nevídaných, které herní dobu notně prodlužují až k řádu desítek hodin. Třeba nejzásadnější je fakt, že tu tvůrci vytvořili svébytný fiktivní středomořský ostrov, kde to nejen žije, ale kde se můžete i naprosto volně pohybovat a dělat si doslova to, co chcete. Nebo to, co Vám vlastně tvůrci dovolí. A málo toho úplně není.  

Na to, jak to zní, to tu má ale celou řadu těch ne úplně oblíbených ALE. Základní kostra hlavního příběhu je jasná. Sherlock se vrací na místa, kde prožil dětství, a kde se za jistých okolností doslova rozloučil s matkou. Jenže to rozloučení má jaksi v mlze a od té doby mu v hlavě straší kámoš Jon, který Vás vlastně otravuje celou hru, a který ze Sherlocka dělá trošku magora. Ne, že by magor nebyl, co si budeme. Ale takhle explicitně to přeci jen vypadá trošku blbě a kdyby Sherlocka zavřeli do prvního hospicu, který by v seznamu viděli, asi by se nikdo nemohl divit.

Každopádně příběh – hlavní kostra je dobrá, vlastně hodně dobrá. Hlavně závěr tu tvůrci napsali naprosto fantasticky. Reálně čítá pár případů v rámci hlavního vyšetřování, ale ty případy baví. Především jejich vývoj. Horší je to ale s průběhem. Hra totiž okamžitě otevírá mapu celého ostrova. Není úplně velký, ale je dostatečně velký na to, abyste se v tom vyšetřování ztratili. Hra totiž celý ten průběh vyšetřování nechává na Vás. Dám příklad. Na scéně se objeví mrtvola. Začnete vyšetřovačku. Během ní zjistíte třeba jistou spojitost s někým. Je ale na Vás si zjistit o dané osobě víc. Takže musíte objevit radnici nebo policejní stanici. Dojít si tam, hrabat se ve spisech, hledat spojitosti a doufat, že narazíte na to, co potřebujete. Nebo si třeba Sherlock na něco vzpomene. Musíte si ten úkol vzpomínky vyvolat na konkrétním místě a pak chodit po okolí a hledat bubliny, které Sherlockovi ty vzpomínky aktivují. A to vůbec nemluvě o hledání čehokoliv a jeho pátrání v ulicích. Hra Vám to zadarmo nedá. Ovládání je velice neintuitivní a dostal jsem se k němu jakž takž až hodně za polovinou hry.

A to vůbec nemluvě o vedlejších úkolech. Tedy když se například objevíte na policejní stanici a představíte se, tak policajti Vám nabídnou spolupráci a sem tam i nějakou tu prácičku. Třeba vystřílet nějaký doupě nebo něco vyšetřit. Tady ale hrozí, že Vám to hra vysloveně zprotiví, protože vlastně jakmile si nastavíte vyšetřování daného případu, na mapě Vám nic neoznačí, nic nenapoví…musíte prostě pátrat. Vyptávat se, měnit si oblečení, dostat se mezi různé kasty, vyzvídat…a tak dále.

No, ta volnost je tu sice hrozně fajn. Ostrov vypadá mimochodem velice hezky. Hrozně hezky se po něm prochází. Navíc se tu mění den a noc, i když to logiku moc nemá a vlastně se na ostrově nic nezmění. Například, je tma, noc a po městě Vám všichni chodí jak kdyby se nechumelilo. Pokud se ale v příběhu seknete, což se reálně stane, hra Vás tím nesmírně otráví. Ne jednou jsem koukal do návodu, abych zjistil, co dělat dál. Přitom by stačilo, kdyby tvůrci na mapě ukazovali kam mám jít a kde mám pátrat, jak to má již tradičně celá ta léta GTA. Podle mě by to nebylo od věci, když po vzoru této slovutné značky otevřeli tak obšírný prostor a ještě si s ním dali takovou práci.

Reálně to pak způsobí, že vlastně vůbec nemám chuť se do těch vedlejších případů pouštět. A jít do přestřelek? To už je úplná otrava, protože ty nejsou vůbec klasické, ale vysloveně arkádové. Jak dostat soupeře? Sestřelíte mu třeba z kapsy balíček se střelným prachem. On se zakucká a vy ho můžete mocným kopem zpacifikovat. Popřípadě na něj něco shodíte a tak dále a opět dochází k mocnému tentokrát úderu pod bradu. Ale klasická přestřelka? Bez šance.

Přijde mi, že i přes všechna ta pozitiva a negativa na této hře Frogwares opravdu fantasticky zamakali. Má nejvíce obsahu, co jsem se zatím setkal, ale na jeho úkor se tu střídá herní euforie s herní otravou. Přitom je to hrozná škoda. Vytvořili svébytnou hru se slavným vyšetřovatelem a volným pohybem na mapě, která je krásně zpracovaná, ale jak jsem řekl již výše, těžce neintuitivní. Přitom stačilo málo a mohlo se jednat o top zážitek. Takhle ten zážitek je fajn, ale nedokážu se zbavit dojmu, že když jsem dorazil v předchozích dílech na uzavřenou scénu, kde se rozjíždí případ, tak mě to ve výsledku bavilo víc. Prostě jsem měl omezený prostor pro to, abych něco vyřešil a nemusel se lopotit od ulice k ulice s pocitem, že vlastně nevím, co mám dělat. Prostě s velkým prostorem a mnohými možnostmi vznikla velká zodpovědnost, kterou ale tvůrci zmákli tak nějak napůl.
+16

Monkey Island 2 Special Edition: LeChuck’s Revenge

  • PC 85
Po seznámení s Opičím ostrovem a finálním dohrání prvního dílu ve speciální verzi jsem zhodnotil, že si po právu zaslouží ocenění jedné z nejvtipnějších adventur, které spatřili světlo světa. Pravda, nemůžu to srovnávat s českým ekvivalentem adventur let 90., které mi v dětství formovaly žánr. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem k Monkey Island i tenkrát načichl, byť nikdy nedohrál, jsem nakonec moc rád, že jsem si ji mohl nakonec do syta užít. A teď už vím, že ne jinak je to i u druhého dílu.  

Druhý díl si s tím moc neláme hlavu. Hlavní antigonista, byť dopadl, jak dopadl, je opět ústředním nepřítelem Guybrushe Threepwooda. Vlastně je v podtitulku této hry – LeChuckova pomsta. Takže je naprosto zřejmé, co se zde bude dít. Obecně vzato. Neobecně se tu dějí takové šílenosti, že se hráč nebude stíhat divit. Ano, hra nedává příliš logiku. Bez návodu bych si ani neštrejchnul. Ale celkově jsem se u adventury bavil tak, jak dlouho ne.  

Jedná se totiž o zábavu čistou a bez příměsi. Tím byli LucasArts ikoničtí a musím říct, že to opět zvládli opravdu bravurně. Speciální edici opět vyšperkovali naprosto fantastickým způsobem. Například jsem hrozně rád přepínal a kochal se původní hrou, která vypadá taktéž nesmírně hezky. Pořád se ale nemůžu zbavit dojmu, že ten nový grafický náhled se může rovnat klidně i nejlepším adventurám dneška. Tedy nejen, že hra slavila úspěchy před třiceti lety, ona to s chutí zvládne i dnes. Je tedy až s podivem, že LucasArts nakonec dopadli tak, jak dopadli.  

Podstatný kámen úrazu této hry je ale fakt, že abyste postoupili dál, děláte tu mnohdy naprosté šílenosti. Hra moc nedává smysl, ale zase se u ní upřímně opravdu zasmějete, což pravidlem úplně nebývá. Dabing je parádní, karibská atmosféra fantastická, a kdyby tu nebylo pár naprosto zbytečně zmatečných momentů, bylo by to na čistou stovku. Pro některé natahovanosti, které tu taktéž v komentářích byly zmíněny, to ale úplně nelze.  

Pořád se ale jedná o ikonu žánru. Ve všech ohledech. Jak tenkrát, tak i dnes. LucasArts s odkazem na originál vytvořili naprosto fantasticky funkční hru, která ve všech ohledech zábavy splňuje vše do puntíku. A já už můžu přemýšlet nad tím, kdy si udělám čas na další díl. Tentokrát ten, díky kterému jsem se k Monkey Island vlastně dostal. Takže pro mě ten nejnostalgičtější.
+17

Sega Bass Fishing

  • PC 60
Tak tohle bylo v rámci letošního klubu jedna z větších výzev. Sega Bass Fishing, na první dobrou nenápadná arkádní záležitost o rybaření. Ve skutečnosti hodně složitá záležitost, kde jakékoliv rybářské znalosti jdou absolutně k plusu. Pro ostatní, rybaření neznalé, vysloveně peklo.

První minuty hraní byly na úrovní Arcade Game. Říkal jsem si, že budu postupovat podle toho, co mi hra nabídne. No a hra mi nabídla hru ve stylu, jak kdybych přišel k automatu, strčil dvacku a chytal ryby. Jenže výhoda počítačové verze je ta, že když nestihnete pochytat ryby určitých vah, hra Vám nabídne možnost formou jednoduchého pokračování a tak jednoduše kliknete a hrajete dál...moje dětské já v tom hned našlo tu podstatu, že když bych vhodil dvacku do automatu, můžu také hrát dál. Takové totiž tenkrát automaty byly a věřte, že jsem viděl hodně z těch, kteří do automatů nasypali tehdejší sto až tisíci koruny jenom proto, aby danou hru s úspěchem a pocitem jedinečnosti před všemi přihlížejícími dohráli.

Jenže tady veškerá ta sranda končí. Po dohrání Arcade Game jsem přistoupil na Original Game a tam začalo absolutní peklo. Turnaj, který prověří každého z Vás, kteří se do hry pustíte. V tu ránu se totiž rozjíždí hodně reálné rybaření. Vše dává smysl. Co chcete zvolit za návnadu? Třpytku, červa, lesklá, dvojitý háček? Rozhodněte se dobře, ale především se podívejte na hodinky, kolik je hodin a především do nebe, jestli je teplo, zima, vlhko, sucho, deštivo, slunečno nebo chytáte v hloubkách nebo snad na mělčinách? Ano, všechno má vliv. A hra dělala všechno pro to, abych se řádně vyvztekal...jinak to totiž ani nazvat nelze.

Cíl Retro klubu nicméně bylo dohrát na prvním místě alespoň jeden turnaj. Což jsem si vzal i velice osobně s tím, že když nic jiného, tohle prostě zvládnout musím. No a tak jsem chytal a chytal. střídal místa, kterých moc není a přemýšlel, jak na ty ryby nejlíp z pozice rybáře zapůsobit. A víte co? Nepřišel jsem na to. Jednu hru, která je vždy rozdělena v rámci dne na tři části odehrávající se v různých časech, jsem třeba nechytil jedinou rybu. Po druhé jsem chytil dvanáct čudel a drbal si hlavu, proč mi po návnadě jdou jen ty nejmenší z nejmenších. Sem tam se ale povedla chytit i nějaká větší. Minimálně na návnadu, horší už to bylo s tím dostat ji na člun.

Rybaření je vlastně kapitola sama pro sebe. Ano, asi by bylo úplně nejlepší mít nějaký naviják, kterej strčíte do USB a lovíte. Já si ale musel vystačit se šipkami. A víte co? Postupem času jsem ty šipky docela začal ovládat. I když jsem se divil, že jsem nepromačkal potisk na klávesnici. Dokázal jsem ten prut totiž vykroutit tak, že se mi ty obří rozměry sem tam povedlo i chytit. Nejdříve občas, postupně častěji a nakonec jsem došel i do fáze, kdy se mi alespoň jedna pořádná během té hry ulovit podařila. Až na pár těch výjímek, kdy jsem čtyři hodiny herního času seděl na člunu, posílal naviják do všemožných končin a nepotkal jediného pulce.

Pak to ale přišlo. Po několika hodinách přišla herní nirvána. Podařilo se mi první kolo, druhé kolo...říkal jsem si, v tom třetím to prostě musím dát. Najeté to mám hoooodně dobře. No a tak se začalo stmívat, počasí bylo tak jako příjemně teplo, já tam poslal zelenou třpytku a najednou to lítalo, jeden obr, druhý obr, třetí čudla...čtvrtá čudla...už jsem tušil, že to dopadne dobře. Jenže nakonec jsem udělal v rámci jednoho turnaje 86,1 libry....první místo na mě čekalo a pocit, že jsem to v rámci tohoto Retro klubu dokázal. Děkuji, ale tím to končí. Pár rybářských her jsem za svůj život už zažil, ale tahle je jednoznačně ze všech nejvíc arkádová. Zároveň se nemůžu zbavit dojmu, že rybaření je tu tak nahodilé, že snaha udeřit i v turnaji druhém mě ihned po slavnostním ceremoniálu přešla. Poprvé dobré, ale jak říká klasik, dobrého pomálu. :-)
+14

Cat Quest

  • PC 65
„Mňáááááu!“.  

Ne, nebojte. V této hře se sice mňouká, ale také se tu normálně lidsky mluví. Vlastně to tu působí úplně normálně lidsky, jen s tím rozdílem, že místo lidí tu máte v hlavních rolích kočky všemožných i nemožných odrůd. Pro kočkofily povinnost.  

Cat Quest je dle názvu kočičí RPG. Jednoduché kočíčí RPG, které lépe, než na počítači, vyzní spíše na mobilech popřípadě tabletech. Tam teda, jak jsem pochopil, bylo prvotně i určeno. Jedná se totiž o poměrně jednoduché, stereotypní, ale na první dobrou velice hezké RPG. Příběh, jádro hry, je poměrně jednoduchý, ale rychle chytne. Dostanete se do role hlavního hrdiny, který po vzoru japonských samurajů, nemluví. Jenže mu unesou sestru a tak začne jednat.  

V tu chvíli se objevuje velice hezká mapa, po které cestujete. Není úplně malá, ale ani úplně velká. Hledáte na ni vedlejší questy, opakovaně kosíte různé dungeony, abyste řádně zalevelovali. Pravda, že všechno se vesměs otravně dost opakuje. No a sem tam se dostanete k příběhu z hlavní kampaně, který Vás posune dál, k cíli záchrany sestry a souboji se zlotřilým kocourem Drakothem, který ji unesl.

Levelování je klasického charakteru. Bojujete, plníte questy, získáváte lepší oblečení, učíte se různé magické útoky. K mému překvapení to levelování docela i šlapalo. Takže se v průběhu hraní učíte pořád něčemu novému, ale k tomu děláte vesměs stále to samé. Třeba hlavní příběhová linka je tu poměrně strohá a bez levelování se k ní bohužel nedostanete.

No, pokud bych měl jet vlakem, metrem, autobusem a na zahnání nudy si tuto hru na mobilu pustit, nebudu váhat. Má jednoduchý koncept, který na tyto chvíle bohatě postačí k tomu, abyste se nenudili a zároveň Vám cesta z práce, popřípadě do práce, utekla. To je, řekl bych, i smysl mobilních her. Na počítač je to ale přeci jen krapet málo. Pravda. Nicméně pokud si chcete odpočinout, moc nepřemýšlet, hezky si odfrknout, hra toto taktéž splní měrou vrchovatou.
+14

Shadow of the Comet

  • PC 80
Už řadu let sním o tom někde vyhrabat zašlou 486ku, dát ji do vůně, vyčistit jakékoliv smítko prachu ze všech karet včetně pevného disku a horního větráku, nakoupit kuličkovou myš, klasickou klávesnici, vyladit všechno do stavu absolutní funkčnosti, nainstalovat MS-Dos, popřípadě Windows 3.11 (jen pro fajnšmekry) a na disketu natlačit nějakou hru, abych mohl onanovat nad nostalgií a užívat si to, čím jsem před dvaceti lety absolutně žil. Kdybych tohle všechno měl, tak pak by mi k dokonalosti už chyběla jen ta hra, kterou bych si na tom počítači zahrál. Jenže aktuálně nemám ani stolní 486ku, ani kuličkovou myš a už vůbec nemám prostor, kam bych tyhle excesy dospělosti s pocitem, že návrat do nostalgie mi něčemu pomůže, vůbec mohl vyskládat. Jediné, co vím, že teď jednoznačně mám, je hra, kterou bych na tom počítači pustil jako první - byla by to Shadow of the Comet.

Jenže za ty léta už vím, že nostalgie je strašná kurva. Když bych už totiž všechno do kupy dal, vyvoněl do absolutna a hru se vší vážností s pocitem totálního uspokojení spustil, vydrželo by mi to uspokojení na tom počítači asi prvních půl hodiny, čímž křivka uspokojenosti by rapidně klesala až k bodu mrazu každou další vteřinou. Do doby, než bych vztekem komp na tvrdo nevypnul (ano vím, dělat se to nemá) s tím, že takhle pomalej počítač jsem před 25 lety určitě neměl. Jenže tady je ten kámen úrazu. Zároveň jsem totiž přesvědčenej, že tak dobrou adventuru jsem si měl užít právě na tom počítači před dvěma dekádami, než dneska na kompu tisíckrát rychlejším s DosBoxem, který dnes splní všechny Vaše sny (ano, ani to tenkrát nebyla zdaleka jistota, jako je tomu dnes). Jo, nostalgie je prostě strašná kurva. Na tom novém počítači to totiž už prostě není ono a tak se tu stále točím ve smyčce s pocitem, že tohle prokletí minulosti prostě nerozřeším ani když by mi na operačním stole Prastaří trhaly nehty u rukou.

Každopádně zpátky ke hře. Komentář jsem se snažil napsat trošku jinak, než jak napsal Londo Mollari, protože ten ho napsal naprosto dokonale. Vlastně musím říct, že není co vytknout. Na svá léta se totiž jedná o adventuru, která vypadá i na dnešní poměry pořád vysloveně hodně hezky. A co víc, překvapuje mě, že tvůrcům prošly tváře některých postav. Rázem si tu totiž můžete potykat s půlkou filmové branže své doby. Jean Marais, Vincent Price, Jack Nicholson je jen smítko toho, co jsem na první dobrou poznal a co se tu v hlavních rolích objeví. Pochybuju, že na ty tváře tvůrci tenkrát žádali o povolení, co si budeme. Devadesátý léta na tohle byla hodně taková špinavá.

Jenže dobře, vraťme se zpátky ke hře. Musím říct, že jsem hodně rád, že takhle povedená hra odkazuje na jeden z příběhů H. P. Lovecrafta. Zároveň můžu říct, že je to i rázem jedna z nejlepších her z tohoto světa, co jsem dosud hrál. Přitom ale i jedna z nejtěžších adventur, se kterými jsem se setkal. Ne nejtěžší, na Maupiti Island asi nikdy nic mít nebude. A ano, přiznávám, už nemám ty nervy na to, abych podobné hry hrál bez návodu, takže jsem si s návodem často pomáhal. Ony to tyhle staré adventury totiž obecně nedávají moc zadarmo. Když už jsou těžké, tak jsou kurva těžké a tady je to teda vzorový příklad té devadesátkové těžkosti. Tenkrát jste neměli možnost jak si poradit, internet neexistoval, jediné, co fungovalo, že to ve škole hrálo pět kluků naráz a na hajzlech jste si místo kuliček radili, kdo se kam v tu chvíli dostal. Ale proč se trápit dneska? Když je čas tak drahocené zboží? Přitom na rovinu můžu říct - bludiště je peklo, motanice v lese je peklo. A to ovládání? To je taky peklo. Měl jsem to s myší, ale řekl bych, že původní ovládání jen klávesnicí tu dává smysl.

Ale co naplat - táhne Vás příběh. Ten je totiž výborný. Má atmosféru, dialogy mají hlavu a patu, dabing na svojí dobu je excelentní, rozhovory, záběry na postavy "herce" mají emoce. Ano, tohle hrát před 25 lety, tak na to asi nikdy nezapomenu. Dneska je to příjemný návrat do dob minulých na stroji a emulátory doby dnešní. Nicméně návrat je to hezký a kdyby takových za život bylo víc, vůbec bych se nezlobil.
+26

Voodoo Detective

  • PC 75
Karibská oblast, 30. léta minulého století, v hlavní roli černoch se šamanským bílým průhem přes oči a jménem Voodoo Detective. Že je to vtip? Ale kdeže, opravdu se jmenujete Mr. Voodoo Detective. To není vtip. Naopak. Musím říct, že se jedná o veskrze velice povedenou adventuru.

Tak příjemné adventurní hraní jsem totiž dlouho nezažil, musím neskonale přiznat. Prostředí jak vystřižené z partesu nějakého noir thrilleru z prosluněného ostrova, kde vládnoucí garnitura ještě nikoho neurážela za to, že to tam vedou trošku sociálním směrem. Tedy tak, jak se na karibské státy historicky sluší a patří. Nakreslené ale jako poslední kreslení (ne 3D) Poldové, i když Tulareanus tu v diskuzi tvrdí opak a hru graficky přirovnává spíše k Broken Swordu, což já tam popravdě úplně nevidím. Trošku hravě, trošku vtipně, hodně barevně, s vtipem, grácií sobě vlastní a hlavně s příběhem, který hráče baví prozkoumávat dál. A to i přesto, že se mnohdy úplně nebere vážně. Příběh je totiž příjemně odpočinkový, ale zároveň pořád nabitý námětem, který dokáže udržet nejen v napětí, ale i s bezprostředním pocitem chtít vědět víc.

Kromě klasických adventurních mechanismů nicméně i zde tvůrci přispěchali s něčím svým, osobitým. A tou je tajuplná voodoo kniha, která ukrývá různé recepty na lektvary, které Vám v průběhu hraní nejednou krát pomůžou. Úkolem je pak už jen sehnat patřičný materiál pro uklohnutí lektvaru, což bude jeden ze zásadních znaků této adventury.

Ve výsledku jsem byl ale velice spokojený. Sice délka je tu asi největší kámen úrazu, ale pořád je to další z her, která dokazuje, že adventura není mrtvý žánr nebo naopak žánr pár studií, popř. nemusí být součástí aktuálně hojně oblíbeného pixel artového hnutí. Tohle je prostě čistý adventurní kousek z dnešní doby. Aktuální, ale zároveň s detektivním příběhem, příjemnou hudbou a dialogy, které Vás na pár hodin s chutí pobaví.

Pro: Povedený příběh, čtivé dialogy, vydařený dabing, příjemná karibská atmosféra, zvraty, logický průchod...prostě vydařená žánrovka.

Proti: Jen s tím problémem, že je poměrně krátká na to, aby se Vám zakořenila v paměti. Přitom vše ostatní v rámci žánru bez problémů splňuje.

+13

Chronicle of Innsmouth

  • PC 75
Už je to pár měsíců, co mě potěšila nějaká ta adventura. No a jelikož jich aktuálně v seznamu mám jak smetí na podlaze, volil jsem účelově něco, co by mi po sérii delších her trošku ulevilo, ale zato by nabídlo příběh se vším všudy.

Nakonec to ale skončilo někde na půli cesty. Délkou mi Chronicle of Innsmouth opravdu ulevila, ale co se týče vyprávění ikonické novely H. P. Lovecrafta, tvůrci se s tím moc nemazali a vhodili mě do dění prakticky v cuku letu jedna dvě. Žádný velký okecávačky.

Začínáme na vlakovém nádraží. Grafika poměrně úsporná, ovládání jako u adventur od Lucasarts raných 90. letech. Tedy příkazy v dolní liště, kterými postupně prostupujete ve hře. Jenže zde už je jeden zásadní kámen úrazu. Některé ty příkazy jsou ve hře spíš na oko, reálně jsem měl pocit, že jsem z většiny potřeboval asi tři. Zbytek byl tak nějak navíc. No, ale co si budem, u podobných adventur toto býval často problém. To na grafiku jsem si poměrně rychle zvykl. Nakonec nebyla tak špatná, jak se tvářila. Horší to bylo s mezi scénami, které vypadaly o poznání hůř a bylo znát, že na hře dělala především parta adventurních nadšenců, než top profíků z oboru.

Co se ale hře nedá za žádných okolností vytknout, tak je to skvělý dabing. Na něm zapracovali naprosto úctyhodně. Vlastně v rámci všech těch adventurních deviz nejlíp. Určitě i líp, jak s dialogy nebo s průběhem příběhu. Ten Vás totiž, jak jsem uvedl už výše, vhodí do dění tak nějak náhle a se vším počítají tak nějak jako samozřejmě. Žádná velká logika, žádný zásadní vysvětlování. Já třeba být hlavní hrdina tohoto příběhu, tak v prvním možném momentě vezmu kramle a zdrhnu kamkoliv jakýmkoliv směrem. Prostě pryč od místa, kde Innsmouth vůbec někdo zná nebo nedej bože v tom městě i žije.

Atmosféru to má na svojí délku ale adekvátní. Humor je spíše suššího charakteru. Průběh je ale plynulý, poměrně i logický, a tak se za pár kratších hodin dostanete k cíli s pocitem, že tady to ztráta času úplně nebyla. Hezká variace na Lovecraftův příběh. Ne nejlepší, ale špatná také rozhodně ne.
+15

Xanadu Next

  • PC 75
S letošním Retro klubem jsem se u čtvrtého dílu dostal do RPG světa, o kterém jsem neměl ani potuchy. A aby toho nebylo málo, musím říct, že jsem si to ve výsledku docela i s chutí užil.  

Xanadu Next, co jsem pochopil, je hra, která je součástí světa Dragon Slayer, pod kterou se skrývá nepřeberné množství titulů, kde teda v případě titulu tohoto hra vyšla oficiálně na Nokii. Osobně musím říct, že vůbec nevím, jak bych takový titul na tehdejším N Gage mobilu hrál, ale na druhou stranu, jejich konverze do PC prostředí dopadla prakticky na výbornou a já si hru se vším všudy užil.  

Ve své podstatě, když nebudu znát celou tu historii kolem toho světa a kolem vývoje všech těch her, která sahá do minulého století, a kterou tedy ostatně ani neznám, tak bych řekl, že se jedná o naprosto klasické RPG s naprosto klasickými RPG motivy, které mi na rok výroby naprosto přesně sedí. Takže tu máte hlavního hrdinu, rytého reka. Ten se objeví ve městečku, které je prokleté a potřebuje Vaši pomoct. V tu ránu se rozjíždí klasický kolorit objevování nových oblastí kolem městečka, levelování, získávání, popř. kupování nových předmětů. Sem tam nějaké brutální boje, sem tam nějaký ten boss, který vyzkouší vaše nervy. A to vše v konceptu více méně důvěrně známým. Jen s tím rozdílem, že hra má už z podstaty věci japonský nádech. Pracuje s japonskými historickými motivy, vizuálně vypadá tak trošku japonsky. Ale pořád ne natolik, aby se výrazně odlišovala od her podobného ražení.  

Prostě pohodička, která milovníky žánru jednoznačně nezklame. Pak už je to jenom o tom, jak moc si na ty specifické herní mechaniky zvyknete. Jak moc si zvyknete třeba na to, že než objevíte teleport, dost se naťapáte. Nebo že kapacita lektvarů je deset a přes ně nejede vlak. Nebo, že je vlastně nezbytné vylepšovat postavu ne jen podle toho, jak chcete, ale jak Vám dovoluje oblečení, které si kupujete. Nebo, že se tu neustále respawnovují nepřátelé a tak Vás tu nejednou krát dokáží perfektně otrávit. Vše se navíc odehrává v jednom jediném městečku, ze kterého pak dál děláte výpady do různých okolních částí, které sice nejsou daleko, ale mnohdy to průběh hry dost zbytečně prodlouží.  

Jinak ale levelování je poměrně zábavné. Ze začátku je hra hodně kecací. Možná tak moc, že Vám vlastně příběh bude dost jedno. A tak to je. Jedno mi vlastně byl i v průběhu celé hry. Nijak zvlášť jsem ho neprožíval. Prostě jsem postupoval dějem a čekal, kde na mě vypadne zase nějakej jinej sráč, který má nálepku Boss, a který Vám nedá spát, dokud ho neudoláte. Poslední souboj byl třeba docela peklo. I když pořád platí fakt, že čím víc se boj bude opakovat, tím rychleji najdete mechaniky, jak každého udolat. Chce to jen čas.  

Nakonec jsem se u hry zasekl více, než jsem čekal. Plus mínus něco přes dvacet hodin, a to jsem se s tím úplně nemazal. Naopak jsem to sekal co to šlo, abych se dostal co nejrychleji nejdál. I tak to ale byl příjemný zážitek, setkání s něčím novým, do té doby neznámým. Něco, kvůli čemu stálo za to být opět součástí Retro klubu a i když se do tohoto světa pravděpodobně již nevrátím, jsem rád, že jsem se o něčem takovém dozvěděl. Bavilo mě to, a to je podle mě to jediné, opravdu podstatné.
+14

Mutazione

  • PC 60
Pokud máte chuť na adventuru, Mutazione s chutí zkuste. Sice se tu v rámci žánru a prvních záběrů tváří, že se jedná o typický vzorek žánru, ale opak je pravdou. Po chvílích zjistíte, že tu je plno věcí jinak. Otázka, jak moc to přispívá, popřípadě nepřispívá, samotné hratelnosti.  

Začínáte na bárce směřující na ostrov plný mutantů. Před nějakou dobou tu totiž tamní oblast zasáhl meteorit na jehož následky tu pár lidí zmutovalo do roztodivných podob. A s nimi se změnila i fauna. Kai, mladá patnáctiletá holčina, směřuje na tento ostrov. Má totiž jasný cíl. Navštívit na smrt nemocného dědečka, který sem coby přírodovědec před desítkami let odcestoval a našel tu svůj nový domov. Kai a s ní i Vy, coby hráč, sem jedete zjistit proč…a tak nějak se podvědomě s dědečkem i rozloučit.  

Vizuálně hra vypadá velice pěkně. Prostředí je zajímavě načrtnuté. Hezké a milé. Po přistání se seznamujete s tamními obyvateli a celé si to stále drží takový punc pohody, což je vlastně devíza celé hry – pohoda. Zároveň ale zjistíte, že tu nepracujete s klasickým inventářem a point and click motivem. Celé je to tu totiž o sbírání semínek, vytváření zahrádek, povídání si s „lidmi“. Poznávání vztahů mezi nimi, zjišťování, co tady v té komunitě je vlastně špatně…a tady je trošku kámen úrazu.   Ano, nečetl jsem popisek na Steamu, kdybych četl, asi bych se zarazil. Tam to totiž hned v první větě pojmenovali jako „mutant soap opera“. A to sedí jako prdel na hrnec! Ve skutečnosti si tu sice procházíte hezky namalované oblasti, posloucháte miloučkou nenásilnou, ale nevýraznou hudbu, sbíráte semínka, sázíte je do zahrádek, zpíváte kytičkám písničky, aby rostly a ve finále, a to je gró celé hry, kocháte se jak rostou. Jenže v rámci pohodovosti je to jediná akce, kterou hra nabízí. Tedy spolu s dialogy. Ty, pravda, vytvoří detailní vztah k jednotlivým postavám, což je určitě fajn, ale na druhou stranu se neubráníte dojmu, že tady jste se stali součástí nějaké vizuální telenovely.  

A s tím jsem trošku bojoval, co Vám budu povídat. Mutazione je tak hezky působící hra, která ale na pohodovosti zapracovala více, než je zdrávo. Skoro to totiž vypadá, jak kdyby si Dáni ze studia Die Gute Fabrik šlehli dávku dánského hygge a vydali hru totálně na pohodu. Hlavně nikoho nestresovat. To by totiž v zemi s nejšťastnějšími lidmi na Zemi nemuselo dobře dopadnout. Kór, když jste pod antidepresivy, kde jsou v žebříčku jejich pojídání na krásném druhém místě, že ano.
+13

Puzzle Agent 2

  • PC 65
Agent Nelson Tethers. V prvním díle své hry Puzzle Agent mě uvedl do světa, který se tváří jako adventura, ale zároveň jste tu prostupovali příběhem (mimochodem příběhem absurdním jak z pera bratrů Coenů) formou různých hádanek a puzzlů, čímž se hra jako taková zajímavě ozvláštnila. Jinak řečeno druhá podobná v té chvíli nebyla. Dnes už to je ale jinak. Je druhý díl. Který je naprosto…ale úplně naprosto…TOTOŽNÝ. Nečekaně. Možná v lecčems o chlup horší. Ale za to o nejtenčí chlup v uchu podomního indického prodavače ovoce.  

Stejně tak, jako se Nelson Tethers vrátil do městečka Scoggins, jsem se i já po poměrně krátké době vrátil k pokračování jeho příběhu. Prostě mě zajímaly ty nezodpovězené otázky kolem té továrny na výrobu mazacích gum. K mému překvapení tu ale továrna nyní hraje prakticky minoritní roli. A to i přesto, že se tu stejně procházíte po důvěrně známých místech z prvního dílu. Ve skutečnosti tady není nic moc navíc. No, popravdě jste tu ve stejném městečku, kde potkáváte stejné lidi, a kde záhy zjistíte, že se vše dokonale odhalilo už na začátku. Nic víc. Nic míň.  

Pravda ale, že to vlastně nevadí. Pokud Vás bavilo luštit ty hádanky, ani zde o ně nebudete ušetřeni. A zde je ten hlavní důvod, proč si tuto hru pouštět. Jiný důvod to vlastně ani nemá. Vrátit se zpátky do dění toho příběhu prvního dílu? Myslíte, že to má smysl? Zde ani ne. Tvůrci totiž trošku zešíleli. Jednak tu nic moc nového neřekli a jednak ke konci ad absurdum přehnali, co mohli. Skoro to vypadá, jak kdyby tvůrci dvojku vydali jen proto, že se jim do jedničky něco nevyšlo. To se jim zde sice povedlo, ale bylo toho málo. Zatraceně málo. A ten závěr byl teda úlet. Těžkej úlet scénáristy, který neví, jak zakončit už dost tak absurdní vyšetřovačku a tak tam hodí vesmír. Ano, vesmír.  

Pořád je to ale vzorová odpočinkovka, kde vlastně ani zázrak nečekáte. Chcete si odfouknout, vyluštit pár těch fíglů, které do Vás hustili už na základce formou Klokánka. A tento účel hra splňuje vlastně perfektně, tak proč se sem nevrátit, že?
+14

Hello Neighbor

  • PC 45
Hrozně rád zkouším náhodné hry. V době, kdy mi Epic týden co týden nabízí sérii her zadarmo, jsou možnosti prakticky nepřeberné a dostanete se tak kolikrát ke kouskům, kde by Vás ani nenapadlo, jak moc Vás dokážou zabavit. No a v případě této hry se chuť si ji zahrát znásobila v momentě, kdy jsem jí spustil a já (z pohledu první osoby), coby malý prďola, zakopl míč na zahradu sousedovi, který zrovna dělal něco, co by rozhodně mělo ujít pozornosti malému rošťákovi. Leč se tak nestalo.

V tu ránu se rodí dobrodružství pro mladého hrdinu prakticky epického formátu. Jednak chcete zjistit, proč je Váš soused tak rozčilený, navztekaný a proč někoho zavřel do sklepa. Ten sklep je rázem Váš cíl. Dostat se tam. Zjistit, kde je zakopané jádro pudla celé té situace. Doufajíc, e tam snad není zakopané nic jiného. Jenže v momentě, kdy Vás soused zmerčí, jde po Vás. A jde po Vás vehementně.  

Hra se točí kolem tří aktů. Tří případů, kde podstata je pokaždé stejná. Dostat se do sklepa a zjisti, oč tu v nově nabité situaci, vlastně jde. První akt je ale ze všech nejlepší. Minimálně nejrealističtější. Graficky je hra totiž poměrně barvitá, rádoby realistická. To se s druhým a třetím aktem začne měnit výrazně k horšímu. Už i u prvního aktu je ale zatraceně znát, že se tu tvůrci na jakékoliv herní mechanismy absolutně vykašlali.  

Hráče totiž nechají volně pobíhat po baráku. S něčím můžete pohybovat, s něčím ne. Hra Vás nenavede, nic Vám neřekne, takže se tu točíte kolem a kolem a jediná cesta je metoda pokus omyl. Tedy pokud po Vás zrovna nejde soused, který si pokoj rozhodně nedá. V tu ránu je metoda pokus omyl nahrazena za metodu pokus o útěk. Navíc tu rozlícený soused nemá ani klasickou cestičku, kudy by pravidelně chodil. Jeho pohyb je čistě nahodilý, ale výsledek je o to více stresující. A to zrovna ne v dobrém slova smyslu. Na rovinu říkám, že bez návodu bych to tady nedohrál. Mám pocit, že hry podobného ražení se vyvíjely a vydávaly v devadesátých letech, v době, kdy toho plno nebylo vyvinutého a všichni byli rádi, když vůbec viděli první 3D grafiku. Dneska už na to ale nikdo nemůže mít trpělivost. Ani nevím, jestli tu trpělivost vůbec někdo chce mít.  

Námět by byl dobrý. Když ale chcete podobnou hru zkusit, měla by Vás přesvědčit hratelností. Zábavností. Donutit Vás chtít objevovat nové mechanismy, nová zákoutí prostředí, nové dosud neprobádané postupy. Tady se na to tvůrci totálně vykašlali. Prostě Vás vhodili do role a hráči bojuj. Je to nedokonalé, neúplné a bohužel i těžce nezábavné. Dohrát toto bez návodu je tryzna a ještě větší tryzna je, když se přes první akt dostanete do druhého a třetího, který navíc přichází o alespoň jakýs takýs nádech realističnosti. Pak už to do kytek prostě jde úplně. Ve výsledku se jedná o spíš nedobrou hru, u které ale stačilo málo a mohlo být všechno jinak.
+7

Out of Line

  • PC 65
Popisek hry upozorňuje na to, že Out of Line je silně inspirována tituly jako jsou LIMBO nebo Inside. Je tomu ale skutečně tak? Opravdu je možné v těchto, v podstatě, vrcholech žánru, ještě hledat inspiraci a doufat, že s tím sklidím nějaký úspěch?

Hrál jsem oba tituly a musím říct, že oba naprosto dokonale pracují s atmosférou. Ale Out of Line? No...tak nějak na půl. Řekl bych. Z kraje hry totiž okamžitě pochopíte, co je záměr hry. Jen ale také pochopíte, že toho zase tak moc nenabídne. Proč?

Hned v úvodu hry se zhostíte postavy, která si říká San. Hošík, který se zničehonic objeví na scéně a běží v klasickém plošinovkovém prostředí zleva doprava. Proč? To ví jen bůh. Jako divák a hráč vlvastně nevíte nic. Prostě se jen kocháte prostředím. To je hezké, malebné, zajímavé...ale víte co? Chybí mu atmosféra těch nejlepších plošinovek posledních deseti let. Graficky je hra milá, ale to je asi tak vše. No a když začne jít do tuhého, objeví se, jakože z nebes nějaká robotická ruka a začne Vás ohrožovat. Takže aha? Jsme ve fabrice? Chceme uniknout? Možná! Přiznám se, že nevím, ani nevím, jak bych to vlastně nepoznal.

V průběhu hry, která na Vás nepromluví ani slovo, nicméně potkáváte pár zajímavých tváří. Třeba postavičky Vám podobné, kde některé i pomůžou. Pak třeba i dospělé nebo stařešiny, které tu jsou taktéž od toho, aby pomáhali. Jenže, co si budeme povídat, největší pomocník je Váš oštěp. Největší a vlastně jediná deviza této hry.

Na oštěpu to totiž celé stojí a padá. Oštěp Vám pomáhá překročit logické hádanky. Pomáhá dělat dodatečnou plošinu, ale pomáhá i zastavit mechanismy, které jsou ve většině funkční jen a pouze proto, že se někde otáčí ozubená kolečka. Ano, někde. Smysl to moc nedává. Nicméně když do nich vhodíte oštěp, mechanismus zastavíte tak, jak potřebujete.

To je ale celá podstata této plošinovky. Ano, je zajímavá, je miloučká, ale také je hodně nedodělaná a nelogická. Naštěstí ale není kdoví jak dlouhá, takže ji můžete po pár hodinách s chutí zabalit a zhodnotit, že v tomto žánru díru do světa neudělá. Neurazí Vás, ale zároveň Vás utvrdí v tom, že udělat parádní plošinovku je, přeci jen, dnes už tak trošku umění.
+12

Wild Guns: Reloaded

  • PC 70
Letošní rok jsem si dal předsevzetí, že zkusím držet krok s Retro Klubem a nevzdám to u první hry, která mě z jakéhokoliv popudu začne srát. To jsem ale neměl tušení, že k tomu zlomovému momentu dojde hned u třetí hry letošního roku, kterou si kluci pro klub nachystali.  

Název Wild Guns mě tak bude strašit nejen v posteli, ale i ve tmě, při nákupu potravin…no prostě kdekoliv, kde se budu cítit nesvůj. Budu brečet, nebo se potit nebo prostě budu někde nějak hrozně nasranej stát. Teď už pokaždé budu vzpomínat na hru Wild Guns. Hru, která v rámci Nintenda byla v devadesátých letech zřejmě opravdu považována za klasiku. Ale kde na ní dneska hledat nervy? Kór, když máte doma čerstvě miminko, moc nespíte, jste věčně nevrlí a hledáte každou dvaceti minutovku jak v hokeji, abyste v ní při rozehrání puku na buly stihli co nejvíce a zároveň to dávalo smysl.  

Tady to totiž moc nejde. Jen teda štěstí, že Reloaded verzi nemusíte vypínat, pokud nevypnete počítač, ale padnete jen do úsporného režimu. To hodně pomáhá, ale pravda, pořád je to málo. Při zapnutí hra naštěstí ale nabídne hezký pixel art a podstatu hry, kde si v úvodu vyberete jednoho ze čtyř pistolníků a závislost tak může začít. Mimojiné.

Původní jsou frajer Clint a ranařka Annie. Noví pak jezevčík Bullet a kyborg Doris. Všichni mají speciální vlastnosti a je jen na Vás, kdo Vám nejvíce sedí. Mně to ve výsledku nejlíp stejně šlo za klasiky – tedy za Clinta a pak Annie. Jezevčík Bullet byl k hovnu a kyboržka (můžeme tak říkat ženskému pohlaví od kyborga?) Doris děsně pomalá v útoku. Byť účinná.

No a v tu chvíli začíná přestřelka, která je podstatou hry. Nacházíte se na víceméně neměnné ploše (až na pár výjimek jako je třeba ujíždějící vlak). No a na této ploše se pohybujete, uhýbáte kulkám a snažíte se sestřelit co nejvíce nepřátel. Ten tlak nepřátel je pak pokaždé zakončen nějakým bossem, který ale úplně pokaždý stojí za hovno. No a ve většině případů pak po dvou fázích (dvou různých pozadí) zakončen finálním bossem, který prověří Vaše pohyby a prstoklad na klávesnici. Tedy v případě, že hru hrajete na klávesnici.  

Sympatické na hře je, že si ji můžete s někým zahrát v kooperaci. Já neměl tu možnost, ale věřím, že to může být docela fajn zábava pro zabití pár volných chvil s partou kámošů u jednoho počítače.

Nesympatické na hře pak je, že je její hraní neuvěřitelně k posrání. Hra totiž z podstaty hry neukládá každý postup hráče po vystřílení jedné obrazovky. Ona si počká, až když vystřílíte celou tu oblast – těch je pět a finální šmejd. No, na rovinu říkám, že mi nadobro odešla do věčných lovišť trpělivost s podobnými hrami a bez cheatů bych to nedal. Tak snad mě tady za to nesejmete :-)
+12

Sherlock Holmes: The Devil's Daughter

  • PC 75
S herním Sherlockem Holmesem jsem se dostal do křížku až s dílem Crimes and Punishments. Tedy i nejvíce hodnocenou a sledovanou hrou Frogwares zde na Databázi her. No a musím říct, že setkání to bylo veskrze velice příjemné. Vlastně mám i pocit, že jsem se do té doby nesetkal se hrou, která by vyšetřování zmizelých nebo vražd pojala tak sofistikovaně, jak v případě právě této série. A to, že tu jste v roli slovutného Sherlocka Holmese je vlastně jen velké plus. Dal jsem si tedy na čas a v jeden příznivý moment se pustil do dalšího dílu této série s příznačným názvem Devil´s Daughter – tedy ďáblova dcera.  

No a výsledek je opět víceméně uspokojivý. Ukrajinští tvůrci tu dva roky po sobě představili hru, která se konceptem neliší právě od Crimes and Punishments, což je vlastně ve výsledku dobře. To, čím mě do této série vpravili a čím mě tak bavili, tu vlastně jen rozšířili o pět dalších dílčích příběhů. Celkově zabalených do jednoho celistvého, jehož hlavní postavou a tématem je „dcera“ Sherlocka Holmese. Pěkně nakombinované vyšetřovačky tu ale trošičku chřadnou nad prostředím, ve kterém se odehrávají. Jediné výrazné a i zábavné prostředí mi přišlo na zahradní slavnosti, kde byl případ pro Sherlocka správně absurdní a ještě jste si tu navíc na pohodu zahráli pétanque.  

Celkově musím říct, že se mi tu ale opět zalíbil fakt, že v průběhu vyšetřování netušíte, s jakou minihrou se tu tvůrci na Vás vytasí. Jak to tak bývá, pravda, některé jsou zábavnější, některé méně. Zajímavé je, že s některými se za celou hru setkáte jen jednou. Třeba právě s výše zmíněným petanquem (což je škoda), nebo s rozklíčování písma psacího stroje (což je také škoda, protože tohle jsou přesně ty minihry, co k tomuto hernímu Sherlockovi sedí a zároveň Vás těší, když je rozluštíte). Zábava miniher ale začíná naštěstí do průměru kulminovat až ke konci, kde se obtížnost hádanek u posledního mysteriózního/záhrobního případu neúměrně zvyšovala v porovnání s celkovou hrou a i z toho důvodu mě to mírně otravovalo. A to asi i vzhledem k prostředí, které když se netočilo kolem interiérů, tak se točilo kolem londýnských uliček, které, byť prázdnotou nezejí, jsou trošku šedivějšího charakteru, než by si možná zasloužily. Zase tu ale na druhou stranu je poměrně dost akce. Více, než by kdekdo tušil. A s tím i spojená interakce Vás, coby hráče. Nemusím říkat, že pro jistou herní dynamiku je toto jednoznačně k plusu.  

Graficky se taktéž jedná opět o velice povedenou záležitost. K postavám si prohlubujete vztah (i když Dr. Watson nebo pes Toby jsou tu využiti méně, než by si zasloužili) a i když to tu příběhově působí jako dílčí epizoda ke grandióznímu finále rozdělená na jednotlivé pátračky, tak to nějak tvůrcům ve výsledku s radostí odpustíte. Hra se totiž pořád drží skvělých herních mechanik, které nespadnou do rutiny a průměru. Dokáží bavit po dobu cirka 10 hodin a příhodně nalákají na pokračování. Je to, jako kdybyste si v televizi pustili jednu z epizod Sherlocka v hlavní roli s Jeremy Brettem (pro mladší varianta s Benedictem Cumberbatchem) a po skončení věděli, že chcete další. Čistě a jednoduše proto, že Vás vyšetřující praktiky daného Sherlocka Holmese prostě a jednoznačně baví. Tak, a takto je to vlastně i s touto hrou. I já se už teď těším, až se s ním pustím do dalších klidně i řádně absurdních a neuvěřitelných případů, kterých má Sherlock v portfolii stále více, než dost.

Pro: Po Crimes and Punishments vlastně žádný rozdíl, ale po chvíli Vám dojde, že Vám to vůbec nevadí. Naopak se vracíte do toho prostředí, které Vás tak bavilo.

Proti: Jediné, co je na hře trošku slabší, tak je prostředí jednotlivých případů, které není tolik zapamatovatelné, jako u předchozího dílu. I finále to s minihrami trošku přehnalo.

+16

The Silent Age

  • PC 65
Mám podobné adventurní záležitosti z bočního pohledu docela rád. Ne jednou jsem zjistil, že může dojít k vysloveně překrásným herním zážitkům, mezi které dominuje výborný atmosferický Oxenfree. Takže vždy když se dostanu k dalším podobným kouskům, většinou je s chutí zkouším a doufám, že si je opět užiju tak, jako jejich předchůdce.  

Na The Silent Age jsem tak slintal od momentu, kdy jsem se o něm dozvěděl. Vědomě minimalistické prostředí, nápad s cestováním v čase….no, proč ne. Atmosféru to může mít hutnou, totalitní. Co si budeme povídat. Jenže hned v úvodu pochopíte herní nedostatky, bez kterých se tato hra bohužel neobešla. A abych nechodil kolem horké kaše, tak nejzásadnějším nedostatekem je příběh. Klouže děsně po povrchu. Začíná nemluvnými scénami, které Vám dávají najevo, že jste úplně obyčejný člověk v časovém soukolí jedné nadnárodní společnosti, kde v současnosti přebýváte jako uklizeč…ale vlastně jako nemáte ani tendence být cokoliv víc. Pak ale zničehonic dojde k povýšení, které není logicky nijak zásadně vysvětleno a v nové místnosti, od které dostanete klíče, objevíte postavu, která umírá. Jenže ještě než umře Vám do pracek vrazí stroj času a řekne, ať se vrátíte v čase a zastavíte jeho počínání, aby neumřel. Premisu bychom tedy měli. Vpravdě inteligentní dvakrát opravdu není.  

V tu chvíli postupuje poměrně logické adventuření, které se odehrává buď v současnosti nebo v budoucnosti. Rozdíl poznáte záhy. Zatímco současnost je vlastně chladná, nudná, nezáživná a prázdná schránka 60. let (což nejde na vrub době, ale hernímu prostředí, ve kterém se odehrává), tak budoucnost je postapokalyptická, chladná a prázdná schránka doby, která si to ale pro změnu zaslouží. A jediné, co jí v tu chvíli nemůžete vytknout, je atmosféra.  

Nejzajímavější na hře je ale možnost jednotlivě mezi dvěma světy přepínat v rámci místností a prostředí. Moc to sice nedává logiku a tak to v praxi vypadá například tak, že v budoucnosti získáte špagát, abyste ho záhy ve stejné místnosti v současnosti mohli použít a pokročit tak v příběhu, ale zase je zajímavé přepínat mezi dvěma dobami v rámci jednoho prostředí a sledovat ty rozdíly.   Věřím, že na tabletech hra má úplně jiný náboj. V rámci klasického stolního počítače a porovnání s jinými hrami podobného žánru, mi ale přijde, že The Silent Age toho nabízí žalostně málo. Ano, je minimalistický, s čímž počítáte, ale kromě stejně tak minimalistického příběhu tu je plno momentů dáno spíš na efekt, než aby to mělo nějaký obstojnější koncept. Co naplat, že adventurní úkony, které provádíte, dávají logiku, když to, jak k nim dospějete, logiku úplně nedává. The Silent Age mi tak ve výsledku vychází jako jednohubka se sem tam zajímavou atmosférou, ale s mechanikami, které rychle upadnou v zapomnění. Naštěstí to v rámcí délky a obsahu hry nemá dlouhého trvání. Naopak.

Pro: 2D adventura z boku s nápaditým konceptem přepínání mezi přítomností (60. léty) a postapokalyptickou budoucností s místy dobrou atmosférou a poměrně logickým postupem.

Proti: který je ale založen na nelogických základech, malým obsahem a pocitem, že tady někdo udělal kus práce a na druhý kus práce se vykašlal.

+12

The World Next Door

  • PC 60
Občas, a nebývá to úplně pravidlem, se snažím zabřednout do hry, která by mě na první dobrou vůbec nenapadla, že bych měl důvod si ji zahrát. Jenže v dnešní době toho mám v účtu na Epicu tak strašně moc, co mi dali zadarmo, že mě to občas láká. Si tak jako nahodile roztočit kolotočem herního štěstí a zkusit něco, o čem jsem do té doby neměl ani ponětí. No a volba tak posledně padla na hru, která mě na první dobrou vůbec nezaujala. A nezaujala mě hlavně proto, že často a rád koukám na plakáty ke hrám a ten mě přes svojí barevnost a manga motiv nechal totálně chladným. No, ale o to víc jsem byl právě zvědavý, co mi taková hra může nabídnout. A nakonec to k mému překvapení bylo více, než bych byl vůbec tušil.  

V poměrně hezky nakresleném prostředí se před Vámi zrodí postava Jun. Ta žije ve světě, na planetě Zemi, která ale našla svůj protipól. Planetu Emrys, která je také obývaná jistým obyvatelstvem, a která je shodou okolností propojená portálem, který jak kdyby z prdele vypad Hvězdný bráně. No a na naší planetě dochází k nějaké loterii, kde výherce má možnost na den do portálu vstoupit, podívat se na planetu Emrys a poznat něco nového…nepoznaného. Průser ale přichází v momentě, kdy se Jun nestihne vrátit. Každý portál je totiž otevřen po určitou dobu. A tak se zrodí nesouvislá partička, co se rozhodne Jun pomoci.  

Na docela malém, až omezeném prostředí městečka, tak poznáváte zajímavé mimozemšťany, fajne zrůdičky a celkově postavičky, které ale ve výsledku řeší úplně stejné problémy, jako teenageři u nás. Jen s tím rozdílem, že zde na městečko útočí jiné zrůdičky a Vy, coby Jun, máte moc těmto útokům vzdorovat. Takže z malovaného 2D prostředí z pohledu zvrchu se tak dostáváte do akčního modu, který je ale postaven na logických základech. Nacházíte se totiž na čtvercích, kde na každém se nachází různě barevná runa. Ty můžete libovolně pobíháním po mapě přehazovat a jakmile nakombinujete vedle sebe tři runy stejné barvy, vytvoříte útok, popřípadě obranu vůči oponentovi.  

No, vězte, že na čtyři hodiny tu hra vytvořila poměrně obstojnou zábavu. Jednoduchý, až dětsky (nebo chcete-li teenegersky) vnímaný příběh s herní mechanikou, která mi v mnoha ohledech připomínala Costume Quest v součinnosti s akčními logickými sekvencemi, které spolu docela obstojně fungují. Výsledek je, že dění se vlastně v pěti různých prostředích zakončených bossem neustále opakují. Pravda ale, že v rámci délky mě to vlastně vůbec neuráželo. Ve výsledku jsem se tak dočkal příjemné jednohubky s hezkým prostředím a překvapivě minimálním manga motivem, čehož jsem se v kombinaci s plakátem bál nejvíce.

Pro: Logicky akční hříčka s hezky nakresleným prostředí a milým příběhem,

Proti: která má ale poměrně strohý, přímočarý obsah, co ale po pár hodinách v poklidu skončí.

+11