Upíři jsou taková zvláštní mýtická literární postava. Obecně mě uchvacuje to gotické prostředí, ve kterém se zjevují. Zároveň mi ale strašně vadí, co z ní současní spisovatelé udělali. Jak ji vlastně posunuli do toho laciného young adult světa, které je podle mě spíš k smíchu. Pokaždé, kdy se tedy k nějakému příběhu s upíry dostanu, jsem velice opatrný. Očekávám totiž cokoliv a bojím se nejhoršího.

U Vampyra jsem tedy šel do toho rizika. Přiznávám. Teď už ale vím, že jsem se nemusel ničeho bát. Autoři to totiž pojali dobře. Vytvořili svět ponurého Londýna začátku 20. století, v jehož ulicích vládne španělská chřipka. No a do tohoto ne úplně pěkného světa se vracíte vy – Jonathan Reid. Doktor, který se po dlouhé době vrátí do svého rodného Londýna. Jenže ne jako člověk, ale jako upír. Čerstvý upír, který to v prologu o sobě ještě neví a postupně času se s tím sžívá.

Atmosféra hry je skvělá. Temná, typicky gotická. Prostředí je adekvátní své velikosti. Nic extra velkého, ale v rámci vyprávění příběhu je to naprosto postačující. Hned v úvodu se Vás ujme ředitel nemocnice, který z Vás udělá doktora pracujícího zásadně na nočních směnách. Takže v prvních chvílích nepoznáváte jen lidi v okolí, dokonce budete mít tendenci léčit i nemocné. Tedy pokud se nerozhodnete je vysát, což je vlastně také varianta.

K příběhu toho moc říkat nebudu. Snad jen dodám, že se rozhodnete zjistit, odkud pochází jádro moru, který děsí Londýn. A vězte, že s tím bude mít co do činění upírská enkláva, která v Londýně aktuálně žije. Příběh tedy za mě OK. Zajímavá je ale podle mě i ta forma, jak se vlastně hra hraje.

Ujmete se postavy doktora Reida, chodíte Londýnem, poznáváte okolí, které je sice děsivě poloprázdné, ale pár zajímavých postav se tu přeci jen zjeví. S nimi si povídáte, poznáváte jejich život a čím víc o nich víte, tím víc energie z nich můžete vysát. No, anebo taky nemusíte, ale odserou to krysičky, kterých je všude docela dost. Problém tím nicméně vyřešíte taky. Postup ve hře je tedy čistě na Vás. Je na Vás, jak velký upír budete. Jestli tu vykosíte půlku obyvatelstva nebo se budete krotit.

K zásadním rozhodnutím dochází i v průběhu vyprávění samotné hry. Rozhodnutí jsou na Vás, konce jsou pak následně čtyři různé. Během bojů pak postupně získáváte zkušenosti a ty během spánku následně proměňujete ve vylepšení postavy. Bohužel s každým dalším spánkem se respawnuje celý Londýn o všechny ty nepřátelé, které jste vykosili. Takže z tohoto úhlu pohledu to může být místy mírně otravné.

Poznávání prostředí je ale vesměs hodně fajn. V úkrytech máte i ponk, kde si můžete vyrobit nějaké lektvary nebo si vylepšovat zbraně. Nosná stránka hry je ale především vyprávění příběhu, objevování nových míst, nahlížení k různým dopisům, které Vám mnohdy otevřou tragický osud souseda, popřípadě i rozšíří i vyprávění okolních postav.

Vampyr je tak, podle mě, hodně fajn věc. Je na ní sice hrozně znát, že autoři chtěli udělat velkolepější svět, protože jsou tu i náznaky vedlejších misí, ale nakonec to ve výsledku je čistá lineární záležitost. Asi se v rámci budgetu více nezvládlo. Takže postupujete příběhem, kosíte jednotlivé bossy a blížíte se vytouženému finále, které se taktéž povedlo. Takže není o čem. Pokud chcete nějakou lineární záležitost s fajn atmosférou, Vampyr je jasná volba. Podle mě neprohloupíte

Surrealismus – specifický to umělecký žánr. V minulosti vládnul především na plátně. Postupem času si ho ale osvojil slavný Švýcar Giger, aby ho povýšil na biomechanický. No a aby toho nebylo v dnešní pokroucené době málo, žánr se opět posunul, vyvinul a tentokrát vládne u počítačových her. Děsí, ale zároveň uchvacuje. A to vše v prostředí herního žánru nejklasičtějšího – plošinovky. Navíc zde v rámci druhého dílu série Little Nightmares, který mi v některých ohledech přijde lepší, než díl první.

Do hry jsem byl zatažen především z důvodu letošní Herní výzvy. Little Nightmares je sice hra atmosférou a prostředím naprosto úchvatná, ale hrát ji je zároveň tak trošku i tryzna. Jestli totiž něco této hře nechybí, tak je to děs, hrůza a strach ze všeho, co Vás děsilo, když jste byl maličké dítko.

Zde se tedy pro změnu zhostíte role malého chlapce Mona. Ten má na hlavě papírový pytel. Asi aby ho to okolí tak vehementně neděsilo. Stačí, že dostatečně děsí nás. Nicméně ten hned z kraje příběhu nepříběhu objeví hrdinku z prvního dílu – Six, kterou zachrání ze spár jakéhosi lovce. Říkám příběh nepříběh, protože dostat se do jádra děje je zde opravdu velice složité a chvíli trvá, než pochopíte souvislosti. Většinu času jsem jen sledoval ten surreálně neskutečně zlý svět a postupoval jím dál. Skrz nové lokace – bažiny, nemocnici, školu. Všechny místa, ve kterých u dětí může bujet strach. Podpořený postavami, jejichž pohyb Vám ve stínohře nebude dělat dobře a budete doufat, že jakýkoliv Váš pohyb v onom prostředí nepřijde vniveč a vy ho nebudete muset opakovat.

Jedná se totiž o klasickou plošinovku z pohledu z boku, nicméně v trojrozměrném prostředí, takže se občas stane, že budete muset něco, co nejde přeskočit, obejít a celkově budete s tím třetím rozměrem muset umět pracovat. Některé útěky od nepřítele jsou totiž na setinu vteřiny a pokud to nestihnete, lokace se bude opakovat a Váš strach se bude stupňovat.

Není moc, co by se hře v rámci žánru dalo vytknout. Její délka je tak akorát. Prostředí je opravdu neskutečně temné, ponuré a depresivní. Není na něm vlastně ždibíček světlého místa. A pokud se náznak objeví, okamžitě ho hra zadupe do země. Zároveň je to ale zážitek. Zážitek, se kterým se každý den nesetkáte. Pravda, ne, že byste ho museli úplně vyhledávat. Pokud se tak ale stane, věřím, že pak na něj nikdy nezapomenete, protože hra dělá všechno proto, aby se Vám vštípila do dlouhodobé paměti a tam děsila v nočních můrách kdykoliv, kdy ji to, byť jen, napadne.

Jeden z bodů letošní Herní výzvy bylo zahrát si hru, která je v TOPce žebříčků v rámci daného žánru. No, neváhal jsem, zvolil jsem žánr adventura a překvapilo mě, že se tu skrývá celá řada her, které nemám odehrané, natož byť jen vyzkoušené. Třeba mimo jiné i tento ryze originální kus s názvem Return of the Obra Dinn.

O této hře jsem za ty léta už párkrát slyšel. Hlavně jsem o ní četl v době, kdy jsem hrál Papers, Please – autorovu prvotinu, která mě naprosto uhranula nápadem a originalitou natolik, že jsem si každou další minutu s ní doslova užíval. Takže volba z mé strany byla jasná. Podívat se na zoubek druhé hře Lucase Popa, která se pro změnu příběhově vrací do minulosti, do začátku 19. století. Do doby, kdy být námořníkem nebylo jen povolání, ale i stav mysli.

Přitom jedním ze dvou bodů, v nichž hra jednoznačně vládne, je příběh. Ten je zde naprosto velkolepý, napsaný takřka geniálně, ale dost těžce se dá na první dobrou definovat. Je třeba se k němu řádně prokousat a hra to zadarmo určitě nedá.

Tím druhým jsou herní mechaniky. Ty jsou totiž všelijaké, jen ne běžné. Rázem tedy z hry dělají nový, do té doby prakticky neexistující žánr – deduktivní logickou adventuru, kde se coby pojišťovák snažíte přijít na to, co se na lodi vlastně stalo, že se dokázala po mnoha letech vrátit do přístavu – v poškozeném stavu a bez jediné živé duše.

K tomu všemu vám právě ve velice originálním černobílém prostředí poslouží speciální hodinky. Když narazíte na nějakou stopu nebo kostru, dokážou vám ukázat poslední vteřiny života daného námořníka a vaším úkolem je pouhou dedukcí přijít na to, jak zemřel, za jakých okolností a kdo to vlastně byl. A ano, ze začátku to působí všelijak. Především asi proto, že vlastně moc nevíte, jak si představit, kam se bude vývoj hry ubírat. Ale vězte, že se do toho poměrně záhy dostanete.

V onom veskrze originálním a krásně načrtnutém prostředí, které pracuje s černou, bílou a jejich odstíny, tu spolu s perfektním hudebním podkresem luštíte různá úmrtí stejně nápaditě, jako si užíváte jednotlivé střípky příběhu, který vám hra dávkuje postupně, ale velice detailně. Ba co víc, hra vás nutí nad vyšetřováním neustále přemýšlet. Každý zjištěný fakt a potvrzení pravdy vás absolutně nadchne, ale zároveň vytvoří další neprobádané otázky kolem posádky.

Nezbývá tedy nic jiného než přemýšlet, kochat se krásou a zároveň si užívat originalitu hry, protože pokud tohle nevytvořil génius, tak už nevím, kdo by se tak měl nazývat. Return of the Obra Dinn je totiž tak velký herní zážitek, že podobných za život dnes už příliš nepotkáte. A to jak svým vzezřením, tak i emocemi, které hra při samotném luštění vyvolává.

Dostal jsem tedy přesně to, co jsem od hry očekával. Zážitek. Zážitek z povedeného a originálního příběhu, který si bere pár hororových prvků a s radostí čerpá i z H. P. Lovecrafta. K tomu ale silně odkazuje i na danou historickou éru a celé to předkládá originálně a věcně.

Nemyslím si, že se v dohledné době zjeví druhá podobná hra. Naopak si myslím, že Return of the Obra Dinn bude navždy originální a jedinečná právě tím, že druhá podobná ani nepřijde. A není se čemu divit. Zde se totiž v mysli samotného autora probudilo tolik skvělých nápadů, které se dočkaly fantastického zpracování, že zopakovat něco podobného by dnes už bylo jen čisté plagiátorství. A o to podle mě nikdo úplně nestojí.

Po sérii kratších her jsem si říkal, že bych zase mohl provětrat stroj a zkusit něco pořádného. No a do oka mi padl nyní již deset let starý díl Far Cry, který se překvapivě odehrává ve střední době kamenné kdesi v oblasti dnešního Slovenska.

Myšlenka zajímavá, to se tvůrcům musí jednoznačně nechat. Pustit se do dílu ze série Far Cry, která má zkušenosti spíš s modifikovanou přítomností, popřípadě budoucností a vrátit se s ní v čase do vzdálené minulosti, je podle mě riziko, které bych od podobných tvůrců vlastně ani moc nečekal. Výsledek je ale fajn. Není to pecka, ale v rámci té série je to určitě kousek, který by zapadnout neměl. Ba naopak. Můžeme sice polemizovat, jak moc se to drží tehdejší reality a jak moc je to vlastně fantasy, ale ve výsledku to samotné herní sérii rozhodně žádnou ostudu nedělá.

Osobně jsem měl pocit, jak kdybych hrál hru ze světa Barbara Conana. Ještě víc mi to ale připomínalo film 10 000 př. n. l. od Rolanda Emmericha. A to, ač je to zvláštní, se vším pozitivním i negativním, co samotný film obnáší. Až tak je hra filmu podobná. Takže největší devíza hry je především to, že dobře vypadá. Stejně tak se jí nedá upřít ani systém levelování, poměrně jednoduchého craftování a plnění hlavních, vedlejších misí a dílčích úkolů napříč celou mapou. To tvůrci mají exkluzivně vymakaný v rámci série a musím říct, že z tohoto úhlu pohledu mě hra bavila takřka na sto procent.

Horší už je to s tím, jak neuvěřitelně hra vypadá a jak ještě víc neuvěřitelně se některé věci dějí. Ano, hra situuje svět do prostředí mezolitu, ale reálně si s ním dělá, co chce, jen aby zatraktivnila prostředí. Mapa je pak sice solidně veliká, místy opravdu s úchvatnými výhledy, ale ve výsledku tak členitá a nakombinovaná, že realitě se nepřibližuje ani špičkou ledovce. Do toho se tu na oné mapě zjevuje celá řada dobových zvířat (od vlků počínaje, přes šavlozubé tygry s mamuty konče), což vypadá hodně hezky a díky tomu je mapa i dost živá. Kámen úrazu ale přichází, když Vám hra umožní je ochočit, což je blbost na entou, ale zase je to jedna z funkcí hry, která má podporovat hratelnost.

Samotné téma je příběh. Kdejaký palentolog asi tiše pláče v koutě, ale realita je taková, že se stanete vůdcem jednoho kmene a provádíte územní boje s jinými kmeny. Nic složitého. Jen každý dobrý příběh je odvislý od jednotlivostí a dílčích questech. A tady to, mírně řečeno, kulhá jak zdraví devadesátileté důchodkyně s hepatitidou třetího stupně. Sice tu tvůrci aplikovali nějaký šamanismus, podpořilo to nějakými vztahy mezi pračlověkem, ale ve výsledku mise nemají nápad, nemají důvtip, vtipné jsou jen sporadicky a ano, poměrně záhy zjistíte, že toto Far Cry kvůli příběhu rozhodně hrát nebudete. Nevím, jestli je to nějaká namlsanost misemi z Kingdom Come, ale tady jsem bezcílně bloudil a bylo mi úplně jedno, že v jeden moment jsem se opil kdesi se svými kolegy a ráno se probral z mrákot. Už teď totiž vím, že vyprávět herní příběh ve hře je umění a tady to prostě moc nezvládli.

Co ale nezvládli příběhem, to nabrali hratelností. Pořád tu je na poměrně malém prostoru smrsknuto obrovské množství prostředí od hor, přes zimu, po deštný prales a jezera. Do toho v každé části mapy jsou různá zvířata, a tak to tu žije opravdu velkolepě. To je i největší deviza samotné hry. Tak veliká, že i z toho důvodu jsem hru hrál, a nakonec po příběhové stránce i dohrál. Splňuje kvality Far Cry - zábavného, dobře vypadajícího béčka, které se tváří jako tři áčkový titul, ale realita je, že zde jde čistě o čistou, prapůvodní, monotónní zábavu.

Po delší době jsem se opět setkal se žánrovkou, která mistrně překračuje hranice kvality, a to snad na všech myslitelných frontách. Pojďte tedy vstoupit do života jedné rumunské cirkusové komunity. Zažijete toho víc, než byste na první dobrou vůbec tušili.

V poměrně ponurém a psychologicky notně náročném příběhu se zhostíte role Olivera Millse. Klauna, který největší a nejkrásnější léta s cirkusovou komunitou bohužel už zažil. Pomyslnou radost ze života mu v jeden neplánovaný moment zatípnul oheň, ve kterém zůstalo všechno, co do té doby měl tak rád a jeho přesunulo do psychiatrické léčebny, kde se dlouhých deset let léčil. Jenže co dělat, když nevíte, co je realita, co fikce a na práh vašich dveří zaklepe bratr majitele cirkusu s tím, že Vás pozve na rodinný venkov, kde by za Vašeho přispění dal dohromady přeživší a obnovil cirkusové blaho? No samozřejmě, že jeho nabídku přijmete a okamžitě do aristokratické vily uprostřed samoty vstoupíte.

Jenže po příjezdu a postupném setkání s přeživšími zjistíte, že tady zdaleka něco neštimuje. Ponuré prostředí historické vily, kde to vypadá, jak kdybyste vstoupili do domu Addamsovy rodiny nebo někam ke Střihorukému Edwardovi, Vám tu bude předkládat jednu nástrahu za druhou. V pixel artu krásně nasnímané 2D prostředí izometrické adventury Vám tu ve spojitosti s temnotou a okolním deštěm zaručí mnoho horkých chvil, které si spolu s dobře napsaným příběhem budete doslova užívat. Opravdu, atmosféra jak víno.

Hra obecně není kdoví jak dlouhá a řešení hádanek tu je poměrně logického charakteru, takže asi není ani moc důvod, abyste se někde zasekli. Není to tu ale jenom o spojování předmětů, popřípadě používání předmětů na okolní předměty. Občas si tu budete muset i zabojovat o svůj vlastní život, protože se na scéně zjeví i nemrtví a ti ve spojitosti s okolní tmou zaručí, že i vy coby hráč budete zažívat pár horkých chvil u obrazovky.

Osobně jsem byl ale během hraní dost nadšen. Ano, je pravda, že finále je trošku sandboxového charakteru a akce si tu ke konci užijete více, než samotného adventuření, ale atmosféra, námět, dialogy a pixelartové zpracování je tu na tolik vysoké úrovni, že by byla obrovská škoda tuto hru nezkusit. A to především, pokud daný žánr máte vysloveně rádi. Za mě osobně se jedná o veliké překvapení, kde o to větší je překvapení, že tu komentář předkládám jako první.

Dlouho se mi u adventur nestalo, že bych se setkal s kouskem, který je tak hezky napsán. Hezky, úderně a s pointou. Bývá to u podobných her skoro až zázrak, když se s něčím takovým potkáte. A Anna´s quest takový malý adventurní zázrak skutečně je.

No, co víc napsat, než to, co tu v komentáři naprosto absolutně vypsal už uživatel Pluto. Tak snad nezbývá, než přidat jen pár pocitů a dojmů, protože tato hra si to jednoznačně zaslouží. Především proto, že na první dobrou bych do ní takové kvality vůbec nepřisuzoval. Podíváte se na obal hry, na její popisek, a tak nějak tušíte, že tady to bude spíš záležitost pro mladší hráče. Jenže světe div se, všechno je trošku jinak.

Příběh je nejsilnější stránkou hry. Vypráví příběh holčičky, která chce pomoct dědečkovi od těžké nemoci, a tak se vypráví do světa pro lék. Jenže na cestě ji uvězní zlá čarodějnice Winfrieda, a tak se rázem z cesty pro lék stává záchrana celého království. Děj rázem dostává nový nebývalý rozměr. Hezky namalované prostředí se postupně mění z moderního na tradiční středověké. A i když je původní autor Australan, Daedelic si s ním ve spolupráci do toho herního světa přidali takovou tu typickou středověkou architekturu a celou řadu odkazů nejen na pohádky bratří Grimmů, ale i na jejich ostatní hry. Rázem se tedy ze hry stává poměrně komplexní zážitek, který koncem jednoznačně vrcholí a přidává i jedno hodně zásadní lidské poselství, čímž si mě osobně hra získala nejvíc.

A to i přesto, že jsem dlouho rozmýšlel, pro koho je hra vlastně určena. Jenže celou tu dobu, co jsem jí hrál, jsem narážel na takové ty nepatrné lidské mikro krutosti, kde jsem se neustále podivoval nad tím, že tady to bude vážnější více, než to na první pohled vypadá. A ejhle, tvůrci to dodali i s poselstvím. A k tomu jim pomohlo nejen to všechno výše zmíněné, ale i povedený dabing, krásně namalované prostředí, pár povedených miniher a vlastně poměrně logické úkoly, které vždy můžou být kámen úrazu jakékoliv adventury. Nicméně naštěstí ne v tomto případě.

Anna´s quest je tedy překvapivě velice povedená záležitost, jejíž největší devíza je především to, že mě překvapila. Určitě jedna z těch výraznějších, pod kterými je Daedelic Enterteinment podepsaný. A to jsem si myslel, že to nejlepší jsem od nich už hrál. Nakonec ale ejhle, život stále skýtá neustálá překvapení a zaplať pánbůh za ně.

Dark goth adventura? No jasně, proč ne. Vítejte u The Blind Prophet. Adventury, kde hrajete za apoštola Bartoloměje, co se vydal na Zemi, aby zde zabránil rozšiřujícího se vlivu tamních démonů.

Originální kousek. To se mu upřít jednoznačně nedá. S výrazně temnou a vážnou atmosférou, kterou ale nečekaně často protíná solidní černý humor. Apoštol Bartoloměj totiž vede docela zajímavé dialogy a ne jednou se nad nimi pobavíte. A to navíc v prostředí, které je načrtnuté v moderním hávu. A co víc, moderní háv nemá jen design jednotlivých pozadí, ale i samotné město Rotbork, ve kterém se příběh odehrává.

Temná žumpa neřesti, smutku a zoufalství. Trošku takový jako když si pustíte běloruský post-punk od Molchat Dorma. Jen víc do techna. což vlastně také umí splnit. Počítejte tedy, že Vám bude teskně, ale tesknost to bude stylová. Především proto, že hra se odvíjí ve statickém prostředí. Hlavní postava se nepohybuje, mezi herní videa se odvíjejí formou komiksu, sem tam narazíte na zajímavé mini hry a soundtrack Vám bude znít v uších ještě chvíli potom, co hru alespoň na chvíli vypnete.

Tento kousek je prostě jednoduše vzato poměrně neotřelý zážitek. Délka na podobnou hru je adekvátní. Příběh vlastně poměrně zajímavý a dočká se neméně zdařilého vyvrcholení. Je jen třeba se připravit na podobně nasáklou atmosféru, protože pokud se nenaladíte, po zapnutí už se do hry jen tak nedostanete. Je to osobitá záležitost, neotřelá a určitě druhou podobnou hru neobjevíte. I proto si ale jednoznačně zaslouží pozornost. The Blind Prophet působí jako takový svěží úkaz na adventurní scéně. Takže každému, kdo má tento žánr rád, nezbývá, než hru s chutí doporučit...a uvidíte.

Willy Morgan and the Curse of Bone Town je typická 2D adventura, která, kdyby letos v Herní výzvě nebylo zahrát si hru ze studia pocházejícího ze Středomoří, asi bych se k ní jen tak nedostal.

Na první dobrou totiž působí jako jedna z mnoha. A navíc s mladým hlavním hrdinou Willym. Takže to vypadá, že je určená spíš pro dětské hráče než pro dospělé. Zdání ale mírně klame. Ano, hru můžou hrát i děti, popř. mladí, ale dětská úplně není. Spíš je to takové rodinné dobrodružství, které v rámci žánru naprosto v pohodě zvládne i dospělý hráč.

Willy Morgan má takový složitý život. Je synem archeologů. Táta se mu ztratil kdesi ve městečku Bone Town (taková zvláštní kombinace německého hrázděného městečka kdesi v Karibiku) v průběhu zdejších vykopávek a máma mu odjela na expedici kamsi do Brazílie. No a jelikož mu přišel dopis od zmizelého táty, rozhodne se do Bone Town vrátit a přijít jeho ztracení na kloub.

Na hře je pozitivní určitě velice hezky nakreslené prostředí. Líbilo se mi moc, byť nedávalo úplně smysl. Celé to má navíc takovou fajnově nadlehčenou atmosféru, kterou Vám hra dozajista připomene například sérii Monkey Island. Jen tu chybí výraznější hudební motiv, větší důraz na vtip, zapamatování hodné momenty a výraznější postavy, ke kterým byste se rádi vraceli. Průběh hry také není úplně logický (což by asi u podobně laděné adventury úplně nevadilo), jen tu z toho důvodu často vládne metoda pokus omyl.

Po herní stránce tedy tato hra vypadá poměrně fajn, ale v dnešní době, kdy každé studio, které přijde s novou 2D adventurou, nabízí i něco navíc (minihry, zajímavé nápady, atd.), Vám tato hra nenabídne vůbec nic. K tomu je i poměrně krátká. Finále je ale docela fajn vyvrcholení příběhu. Jednoduché, ale přesně potvrzující, že tohle je prostě to typické rodinné dobrodružství převedené do adventurního žánru. Tato hra určitě není ztráta času, ale ocení ji především ten, kdo má hodně rád adventury. Jinak moc nedává smysl ji hrát.

Chcete si zkusit nějakou intuitivní 3D adventuru v pěkném prostředí? S logickou, přirozenou a naprosto fantastickou atmosférou a zároveň trošku tajuplným nádechem? Tak přesně Firewatch je ta správná volba, která snad nemůže nikoho zklamat.

Ano, zní to až zázračně, ale přesně takhle na mě hra během hraní působila. Takže jinými slovy – byl jsem nadšen. Absolutně. Vývojáři z Telltale Games evidentně ví, jak vytvořit logický svět, příběh, který bude mít hlavu, patu a hlavně atmosféru, která Vás vtáhne a nepustí, dokud hru nedohrajete.

A tady začíná kámen úrazu. Firewatch na mě totiž působilo víc jak jednohubka než jako regulérní hra. Kdybych to přirovnal k filmové branži, tak to tady působí jako takový solidní krátkometrážní film s perfektním průběhem, ale nejistým koncem.

Propo…příběh. Zhostíte se tu role Henryho. Hned v úvodu Vám hra ukáže, že Henry to v životě neměl úplně jednoduché, a tak aby utekl od okolního světa, vzal kšeft od jednoho amerického národního parku starat se o odlehlou krajinu, kde široko daleko nikde nic. Jen nekonečně překrásná krajina na způsob Yellowstonu. Jenže, ejhle…po nějaké chvíli se tu začnou dít lehce zvláštní věci a vy se tedy rozhodnete vydat záhadě na kloub a jediný, kdo Vám v tom bude pomáhat bude kolegyně Delilah na vysílačce.

Vyšetřovačka tedy může započít a vy začnete objevovat okolí. Krásně nasnímané, ale bohužel poněkud prázdné okolí. U toho konáte naprosto běžné věci a celkově tu žijete život takového novodobého poustevníka po dobu několika desítek dnů, kde vývoj děje Vás nutí hrát dál a dál, až zjistíte, že za jeden delší herní večer máte dohráno.

Firewatch tak u mě zůstane zakořeněno jako herní jednohubka. Jako ale hodně povedená herní jednohubka. Moc Vám toho sice neumožní, ale to všechno, co dělat můžete tu dává smysl. Nakonec ale stejně zjistíte, že nejzajímavější je objevovat okolí. No a když už budete mít pocit, že jste viděli všechno, přijde konec. Ten je sice trošku víc běžný, než byste čekali, ale pořád je poměrně fajn. Ostatně jako celá hra, kterou s radostí doporučím každému, který má rád atmosféru, příběh a pěkně realisticky ztvárněné herní prostředí. Neprohloupí.

Hráč adventur by si řekl, že se jedná o další z řady adventur od němečtích Daedelic Enterteinment, což už může za ta léta působit notně rutinně, protože by se kvalitou nemusela od ostatních moc odlišovat. Jenže ještě žádná neměla tak výraznou ekologickou agitku, čímž si rázem zasloužila pozornost.

Když nezačnu příběhem, ale herními mechanikami, tak hra zde nevyčnívá ničím obzvlášť zvláštním. Nakreslená je opět na kvality studia velice povedeně. Hádanky jsou poměrně logické, minihry náročnější, ale dají se přeskočit. Hudebně, dialogově a dabingově přesně tak akorát, jako když si představíte jakoukoliv jinou hru od Daedelic Enterteinment. Nic výrazného, ale rozhodně Vás to neurazí. Po herní stránce tedy opravdu nic, co by Vás vysloveně mělo překvapit. Tím překvapením by nicméně měl být ale příběh…


…a příběh vlastně poměrně překvapivý je. Hraje hodně na realistickou strunu, ale v podstatě je to klasický eco thriller poplatný dnešní době. Hrajete tu za dvě postavy. Za Benta Svenssona, norského vědce, který přišel na způsob, jak snadno z přírody vytáhnout zdroj energie. No a za Fay, která je z budoucnosti a má za úkol s týmem se vrátit do minulosti, aby zastavila to, co následně způsobilo globální přírodní katastrofu. A ne, nemá smysl říkat víc. Byla by to škoda, protože se hra příběhově vyvíjí docela zajímavou cestou a musím říct, že mě její vývoj vysloveně bavil. Příběhově je tedy napsána dobře.

Hra trošku trpí tím, že Daedelic Enterteinment vydalo už poměrně slušné množství adventur a tak je s čím srovnávat. Největším negativem hry, což je zároveň ale i jeho nosnou linkou, je fakt, že je příliš realistická. Realistické adventury v realistických kulisách jsou vždycky hůř zkousnutelné, než když hrajete nějaký fantasy, historický nebo dobrodružný příběh, kde ty kulisy jsou VŽDYCKY o ramena tahitské dívky atraktivnější než taková ropná plošina uprostřed ničeho.

Každopádně mně se to líbilo. Dostal jsem v rámci žánru přesně to, co jsem očekával, čímž mi Daedelic potvrdili, že i v roce 2010 byli na svém místě a žánr adventury udržovali při životě nejlépe, jak dokázali.

Mám radost, že se jednou za čas objeví nějaká strategie ve stylu legendárních Commandos. Jen u Partisans 1941 jsem si dlouhou dobu kladl otázku, jestli se nejedná o pouhopouhý klon Commandos. A navíc i dostatečně zabugovaný klon. V době vydání jsem totiž neslýchal pozitivní recenze. Dal jsem tomu tedy čas a nyní po dohrání mohu konstatovat, že to ztráta času není, ale největší zážitek také ne. Dalo by se to jednoduše shrnout jako prostě další typická hra z Ruska. Se vším všudy.

Pamatuji si, že před lety vždycky, když se zjevilo logo ruské distribuční společnosti 1C Game Studios, okamžitě jsem zbystřil a čekal cokoliv. Originální nápad, ale často dost tristní zpracování. Tady se toto logo sice nezjevilo. Distribuci tu provádí německý Daedalic Entertainment. Nicméně důvěra právě v ně mě donutila sečkat, vydržet pár let a pak hru zkusit. A ano, ve své podstatě jsem si hru docela užil. Jen je třeba se připravit na skutečnost, že není zdaleka tak detailní, jako před lety Commandos, kteří výrazně lépe pracovali nejenom s prostředím, ale i se samotnými postavami.

Zde je příběh poměrně povrchní a vlastně je úplně jedno, jakým směrem se ubírá. Kromě různých popisků a novinových článků tu vůbec nenavazuje na nic konkrétního z historie druhé světové války. Prostě Vás vhodí do příběhu partyzána, který se jen tak tak zachrání, aby kdesi v lesích založil malou partyzánskou skupinku přeživších, kteří mají sto chutí dráždit Němce a občas je pozlobit tím, že jim někde něco zapálí, popřípadě rozmlátí.

Hra pak postupuje na dvou frontách. První fronta jsou jednotlivé mise, kterých je cirka patnáct, ale žádná z nich není natolik výrazná, abyste si měli důvod ji zapamatovat na delší dobu. Druhá fronta je pak v prostředí partyzánského tábora, který Vás nutí v mezičase získávat různými způsoby jídlo, ale i suroviny na stavbu dalších přístřešků. Tato část, jak mi ze začátku přišla nápaditá, postupem času postrádala jakéhokoliv smyslu. Vše potřebné poměrně rychle vybudujete a pak už je úplně jedno, co v tom táboře děláte. Celý ten herní mechanismus se tedy poměrně záhy přesune k jednotlivým misím.

No a ty, jak jsem již říkal, nejsou kdoví jak nápadité. Ze začátku možná jo, ale jak se mapy zvětšují, úkoly se zesložiťují a postavy se zlepšují, protože i ony prochází určitou formou vylepšení, celé to chytne takový glanc průměrnosti a stále opakujícímu se vybíjení, popřípadě vystřílení, prostředí. Bavilo mě to vlastně jen proto, že jsem měl tendenci to od Němců mapu po mapě dokonale vyčistit. I ta ale ze mě časem vyprchala. Hlavně v momentě, kdy se začaly objevovat bugy včetně finální mise, která mi přišla zabugovaná ze všech nejvíc.

Partisans 1941 tak určitě není nejlepší strategií podobného typu. Zároveň to ale není ani úplný průser. K postavám si vztah úplně nevytvoříte (a to i přesto, že hra se občas vedlejšími příběhy snaží), děj Vás vlastně neposouvá do žádného závratného cíle (vyvrcholení děje neexistuje a skončí vlastně ze vteřiny na vteřinu prakticky bez jakéhokoliv příběhového uzavření děje) a tak zbývá hratelnost, která mě různými momenty udržovala v napětí, ale být hra ještě o pár hodin delší, asi bych šel s hodnocením ještě o stupeň dolů. Takže jak říkám, ztráta času to není, ale Commandos zůstalo jednoznačně nepřekonáno.

Okusil jsem další německou adventuru. Tentokrát ze studia King Art, které údajně tak hezky zmršilo českého Posla smrti. Co jsem tedy čekal? Především jsem se těšil na staromilskou detektivní adventuru, což teda The Raven po přečtení obsahu nabízí. A musím říct, že i přesně to jsem nakonec dostal.

Kecal bych ale, když bych tvrdil, že se studiem žádné zkušenosti nemám. Zrovna nedávno jsem si od nich zahrál jejich debut The Book Of Unwritten Tales a byl potěšen naprostou adventurní poctivostí a k tomu vysloveně pěkným fantasy příběhem k tomu. Očekával jsem tedy podobné kvality a na pár detailů jsem je prakticky i dostal.

The Raven je příběhem legendárního lupiče, který v 50. a 60. letech minulého století cílí na různé starověké sbírky. Jenže je stále nedopaden. Hned v úvodu se tak ujímáte role švýcarského konstábla Jakoba Antona Zellnera, který cestuje Orient expresem směr Cairo. Ne proto, že by si vyrazil na výlet napříč kontinenty, nýbrž a jelikož kvůli ochraně druhého oka Sfingy – legendárního artefaktu, na který má právě Raven políčeno.   Sympatická postava, vysloveně fajnově omezené prostředí vlaku, amosféra jak z detektivky Agathy Christie. Skoro se tedy nabízí zmínit, kde je problém. Jenže ten přichází v momentě, kdy zjistíte, že hra je rozdělena na tři části a v každé postupně vystřídáte několik postav a i nálada hry se změní. Děj se tedy začne notně komplikovat, znepřehledňovat a ve výsledku už zdaleka není tak zábavný, jak byl na začátku.

Každopádně po herní stránce je prostředí ve všech případech velice pěkně nasnímané. Do toho hodně slušný dabing a i samotný postup v ději není nikterak náročný. Naopak poměrně intuitivní, logický a spolu s minihrami po celou dobu zábavný. Zajímavostí je, že hudbu zde připravil živý orchestr, takže je znát, že tvůrci si s hrou opravdu dali záležet.

Je teda hrozná škoda, že příběh se začal záhy komplikovat, zašmodrchávat a celkově mi ke konci Jakob Anton Zellner opravdu chyběl. Finále je ale velkolepé, jak se na podobně detektivní záležitost sluší a patří. The Raven je tak bezesporu slušný adventurní kousek, který by bylo škoda vynechat pokud jste milovníci klasických adventur.

Čtyři roky od prvního dílu Darkside Detectiva vydalo irské studio jeho pokračování, které, a možná se budete divit, vůbec nic nemění a je vlastně v mnoha ohledech úplně totožné oproti prvnímu dílu. Na jednu stranu dobře, na druhou stranu si doplňte sami, co od hry očekávat, pokud jste první díl hráli.

U prvního dílu jsem si před cirka rokem a půl vcelku příjemně odpočinul. Pěkná pixelartová grafika, zábavné vyšetřovačky, trošku toho paranormálna a k tomu absurdna, kopa vtipů, často hodně popkulturních. No, kluci a holky ze Spooky Doorway si s detektivem McQueenem docela obstojně vyhráli. Leč příběh skončil v momentě, kdy se ztratil detektivův parťák – Dooley. Takže jsme všichni mohli jen tušit, že pakliže herní bůh dá, dojde k pokračování. A to se stalo.

Pokračování se nese přesně v tom odpočinkovém duchu prvního dílu. Šest případů. Tři bonusové. Hned zkraje vyřešíte problém ztraceného parťáka a pak se rozjíždí sérka těžce ulítlých případů, kde hlavní slovo má zábava a vtip. Jen, řekl bych, je tady toho absurdna už krapet více, než je zdrávo. Každopádně místní dům s pečovatelskou službou byl super. Tam jsem se hodně bavil nad tím nepokojem, co tam důchodci spolu s duchy rozjeli.

Následně navštívíte karneval, amatérský wrestlingový ring, tradičně jeden haunted house, pak Vás naopak navštíví duchové Vánoc nebo si zavzpomínáte na nejslavnější film Miloše Formana. Celé to od začátku spěje do čím dál tím většího absurdna a některé popkulturní odkazy jsou čím dál tím náročnější na identifikaci. V pohodě, beru to. Mini hry bavily, hudba je miloučká, celé je to silně odpočinkové, ulítlé, ale nejsem si jist, jestli bych potřetí chtěl hrát to samé. Podle mě to tu překročilo práh absurdity, kde se reálně děje naprosto cokoliv a je otázka, kam až tvůrci jsou schopni zajít.

Zkušenosti už nějaké s francouzským studiem Don´t Nod mám, a tak jsem si říkal, že když od nich zkusím nějakou další hru, tak vlastně neprohloupím. No, ale nejsem si jist, jestli jsem u jejich debutu s názvem Remember Me byl uspokojen. Hra je veskrze hodně zajímavá, ale má plno svých ale.

Jestli hra něčím zaujme, tak určitě příběhem a prostředím. Prostředí cyberpunkové Paříže vypadá nádherně a drželo mě v napětí po celou dobu hraní. Jen škoda, že mnohdy se děj odehrává v hnusných uličkách a velkolepých náhledů a výhledu na okolí Paříže je spíš pár, a v určitých momentech. Co se týče příběhu, tam už je to ale jiné kafe. Za léta jsem pochopil, že převést jakkoliv cyberpunk z papíru do hry nebo filmu není žádný med. Tady jsem se překvapivě rychle dostal do toho, co se v Paříži budoucnosti stalo, jak to nyní funguje a že to tady je vlastně založené na odporu proti vládnoucí garnituře. Zaujalo mě to a udrželo až do konce.

Co už bylo horší, tak herní mechaniky. Hra vlastně vůbec neví, co chce být. Vizuální román nebo akční adventura? Jsou tady jisté vývojové prvky, kde získáváte zkušenosti, zlepšujete si vlastnosti boje a celé je to na můj vkus vlastně dost zbytečné. Pak tu jsou jednotlivé kapitoly, respektive mise, kterých je celkem 8 + prolog. Každá je pak zakončená nějakým boss fightem.

Hra hráče ani nenechá kloudně hrát. Každou chvíli se stávalo, že se hra zpomalila, rozjela nějaké video, záběry. Všechno je poměrně dost zdlouhavé a dynamika dostává na prdel. Když už se do hry, jó, dostanete, tlak a tep nabere formu, tak se hra zase zastaví. No a tenhle jev není náhodný, naopak naprosto záměrný a neustále se opakující. A otravující. Pak vlastně i samotný boj není žádná sláva. Vzhledem k tomu, že na konci na Vás vždycky čeká nějaký mega týpek, výsledek je takovej, že hra v akci působí neskutečně arkádově.

Je vidět, že hra si chtěla vydobýt na své výsluní svojí vlastní cestu. Výsledek ale je, že vlastně nevíte, co hrajete, respektive na co koukáte. Příběh si udrží napětí až do konce, ale u herních mechanik máte co dělat, abyste u hry zůstali. Jako debut zajímavého francouzského studia mě úplně nepřesvědčil, ale musím říct, že teď už je to jedno. Další projekty studia to bez potíží zvládly.

Dlouho jsem přemýšlel, jak v letošní výzvě pojmout hru, kde je zapotřebí spoluhráč, aby splnila jeden z deseti bodů. Možností je mnoho, ale zase by bylo fajn, kdyby to dávalo trošku smysl. A Escape Academy mi smysl dávala.

Na rovinu musím říct, že bez výzvy by mě asi ani nenapadlo si tuhle hru pustit. Jedná se o logickou hru, kde už podle názvu unikáte z místností, které si hra pro Vás připraví. Těch je 15 a sám nebo ve dvojici máte za úkol se protkat různými nástrahami a logickými hádankami za cílem útěku. A ano, ve dvou se to hraje opravdu parádně.

Hra graficky působí lehce naivním dojmem. Křiklavě barevné 3D prostředí ale vůbec nevadí. Některé místnosti mě vysloveně bavily. Měl jsem opravdu pocit, jak kdybych hrál nějakou únikovku. Jen jsem nikam nemusel jít. Vše v prostředí pohodlí domova.

Sympatické je, že hra Vás nijak neomezuje. Můžete hrát sám, ale klidně i s parťákem. Místnosti jsou koncipované vysloveně různorodě. Jednou je to jeskyně, podruhé historická knihovna. Některé jsou i záměrně absurdní a úsměvné, ale pokaždé nabídnou něco nového. Dokonce se ve hře skrývá i jakýsi příběh, ale když ho vyignorujete, ve výsledku se vůbec nic nestane.

Stejně víte, že jediný a hlavní účel hry je hráče pobavit, a to plní naprosto bez potíží. Jako oddechovka, u které se ale hráč občas i docela slušně zapotí, se jedná o hodně milou hru, kterou jsem si s chutí užil.

Vytvořit solidní cyber punk je kumšt. Své o tom ví i ty nejpovolanější z oboru, když vytvářeli dosud největší hru v rámci tohoto žánru. Jak se s tím ale popralo malé studio, i když vlastně ze stejné země? Řekl bych, že víceméně se ctí.

Nobody Wants to Die je typická 3D adventura z netypicky moderního světa. Více, než na luštění úkolů a postupu v ději klade důraz na příběh, což není vůbec na škodu. Příběh je totiž asi to nejzásadnější, co tato hra nabízí. Nicméně i s ním to není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Na první pohled totiž zjistíte, že se jedná o klasický neo-noir. Hlavní postava – James Karry – je typicky Chandlerovský vyšetřovatel staré školy. Notor a člověk, který nejde pro sarkasmus a upřímnost daleko. Jenže zrovna jemu spadne do ruky vyšetřování série vražd vlivných osob, což je doslova něco pro něj.

Jenže vyšetřování není tak jednoduché, jak se zdá. Hra vysvětluje, co se v budoucnosti změnilo a docela trvá, než se do toho hráč dostane. Dochází tu k různým rozštěpům mysli, převádění do nových lidských schránek, kupčení s tím a tak dále. Vlastně na začátku jste moudřejší více, než na konci. Autoři se toho totiž vůbec nebáli a z klasické vyšetřovačky nakonec udělali vysloveně filozofickou záležitost. Otázka ale je, jestli je to dobře.

Přesto se hra honosí různými, poměrně zajímavými herními mechanikami. Například si můžete na místě zločinu odkrývat, co se na místě událo vzhledem k nalezeným důkazům. Také tu dochází k jisté minihře, kde se párkrát za hru stane, že si nastřádáte důkazy a pak je mezi sebou propojujete a hledáte souvislosti za cílem zajištění pokroku ve vyšetřování. To vše v naprosto úchvatném neony prosvíceném moderním New Yorku, který vypadá, jak z filmů jako jsou Blade Runner nebo Pátý element. Když nic jiného, tak tu atmosféru jsem si opravdu užíval.

Během hraní se pak nestává, že byste se někde nějak zásadně zasekli. Sice se tu bavíme o 3D adventuře, ale skoro bych to až považoval za vizuální román. Hezky se to odvíjí, pořád se něco děje a délka je tak akorát, aby Vás to udrželo v napětí. Vaše rozhodnutí má navíc na finále vliv, takže se dočkáte i různých závěrů. Takže suma sumárum? Zklamaný jsem nebyl, jen v tom příběhu jsem se ke konci dost ztrácel. A finále asi nebylo úplně podle představy. Každopádně pro specifický žánr a onu atmosféru si tato hra pozornost jednoznačně i tak zaslouží.

Za ta léta jsme si už zvykli na to, že Mafia je především herní značka. Řekl bych, že na to si zvyknout musel i původní strůjce této značky – Dan Vávra. Takže, když se po devíti letech objevilo vydání vysloveně nového dílu s přízviskem Domovina a příběhem vracejícím se v čase před události první Mafie, všichni okamžitě zpozorněli.

Hangar 13, studio, za kterým se za ta léta skrývá i celá řada českých vývojářů, se po remaku jedničky vrátilo do mafiánského světa s novým příběhem. Musím uznat, že přesunout děj do světa Sicílie na počátku 20. století byl vysloveně dobrý nápad. Prostředí kolem Etny totiž nejenom, že hezky vypadá, ono se to i hodně pěkně hraje. Jen je tu jeden zásadní problém. A to fakt, že hra jde čistě za linearitou příběhu a moc neumožňuje, a vlastně Vám ani nedává důvod, si prostředí prohlídnout tak jaksi sami na vlastní pěst.

Děj se odehrává v průběhu patnácti kapitol. Můžeme polemizovat nad tím, jak moc atraktivní ten námět je. Já osobně můžu říct, že jsem v něm viděl celou řadu takových těch klasických příběhových přesmyček od lásky počínaje přes zradu konče, že mě vlastně ničím zásadním nepřekvapil. Čím mě ale překvapil, tak bylo finále. Jak hra spěje ke konci, dochází i k epickému vyvrcholení, které jsem si opravdu hodně užil. Navíc hra hezky prolíná herní momenty s video sekvencemi, a tak jsem chvílemi měl reálný pocit, že koukám spíš na dobře odvedený biják než na hru. Až takhle dobře to v některých pasážích vypadá.

Atmosféra hry je doslova skvělá, dokonává ji i solidní soundtrack. Hrál jsem ji s českým dabingem, který je perfektní, ale můžete si ji pustit i v sicilštině. Akce tu pak je dvojí – buď tradiční přestřelky (které se mnohdy dají odehrát i na tichého zabijáka) nebo boje s bossy muž proti muži s nožem v ruce. Oboje v podstatě zábavné. A stejně tak i jízda na koni nebo v dobových vozech. To prostředí je opravdu krásné a k té jízdě vysloveně nabádá. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že je vesměs hodně prázdné, což je teda zatracená škoda.

Po dohrání hry pak hra nabízí ještě volnou jízdu, kterou jsem s chutí zkusil. Zjistil ale, že nic moc zásadního k ději navíc nenabízí. A jelikož je herní prostředí opravdu hodně prázdné, byť to v něm docela obstojně žije, po chvíli Vás i to omrzí. Mafia: Domovina je tak zábavná hra, ale řekl bych, že za ty peníze, se jedná o poměrně málo muziku. Pokud ale víte, do čeho jdete a že si zahrajete čistě lineární záležitost, budete spokojeni.

Se hrami od Amanita Design jsem se už párkrát setkal. Dalo se tedy předpokládat, že hra, která je světově proslavila, nebude zklamáním. A ano, opravdu není. Machinarium je etalon toho, co tvůrci z tohoto studia umí a budoucí předzvěst toho, co dál ještě dokáží a dokázali nabídnout.

Prostě a jednoduše pecka. Co také jiného o Machinariu říct? Neotřelá indie adventura, kde se zhostíte role malého robůtka. Ten se zjeví kdesi na skládce jako nepotřebný odpad a zjistí, že křemíkové nebe je stále ještě daleko. Takže Vaše první úkoly jsou dát se dohromady. V krásně namalovaném prostředí s nádherně načrtnutým hudebním doprovodem, které dohromady dávají opravdu originální atmosféru. Až jsem chvíli měl pocit, že autor vizuálu se inspiroval kdesi v hloubi duše Gigera, především v té pozitivnější sféře, jestli se to tak dá nazývat, protože některé ty motivy mi přijdou velice podobné.

Hra následně postupuje v ději, kde budete zachraňovat co se dá. Budete se různě kroutit různými prostředími a do toho plnit celou řadu mini her, kde některé byly těžší a některé jednodušší. Obecně ale vytvářely značnou část hrací doby celé hry. Nebylo jich totiž málo a občas se hráč opravdu intenzivně zasekl.

Machinarium ale zjevení opravdu je. Pamatuji si, když se o něm mluvilo jako o novince. Když se mluvilo o studiu Amanita Design. To, co od té doby dokázali, to si zaslouží absolutní respekt. A světový úspěch Machinaria jim to všechno umožnil. Tak tedy gratuluji a děkuji za tuto veskrze velice milou a zábavnou hru.

Jestli jsou ve hrách němečtí vývojáři na něco mistři, tak v převádění pohádkových fantasy do herní podoby. Kdyby totiž The Book of Unwritten Tales byla náhodná záležitost, tak mě to možná překvapí, ale ona už je to několikerá taková zkušenost, takže to nemůže být náhoda.

The Book of Unwritten Tales je totiž naprosto vzorová fantasy adventura se vším všudy. Hezká přesně tak, jak si u fantasy adventury představujete a v podstatě vzhledově naprosto v pohodě hratelná i sedmnáct let po vydání (původní hra je z roku 2009). I když, co je v posledních sedmnácti letech u adventur za věk, že? Skoro žádný. To herní prostředí se vzhledově lámalo úplně v jiné době, a navíc návrat k jednoduchosti a malebnosti je speciálně u dnešních adventur více než běžný. Takže ano. Když to zkrátím, byl jsem zde naprosto spokojen.

Ve hře si postupně zahrajete za tři (v podstatě čtyři) postavy. Elfka Ivo, gńom Wilbur a dobrodruh Nate + takovej divnej blekotající bubák. Všichni tři (čtyři) jsou naprosto rozdílní a ke všem se dostane dobrodružství vlastně čirou náhodou. Čarodějnice totiž prahne po moci a tu by ji mohl zajistit mocný artefakt. Trpasličí archeolog MacGuffin ví, kde je, a tak je unesen. Ještě předtím, než ho ale odvezou na mocnou horu, na které stojí hrad, kde ho uvězní, na sebe upozorní u elfky a gnóma, kterému předá prsten s tím, že ho musí předat mocnému arcimágovi na hradě, který bude vědět, co dál dělat. Jenže už dostat se k němu bude velké dobrodružství. A ano, může to působit na první pohled všelijak, ale příběh a jeho průběh je opravdu hodně fajn.

Líbilo se mi, jak hra nebyla kdoví jak náročná. Plnění jednotlivých úkolů bylo vlastně poměrně intuitivní a dávalo logiku. Sem tam se objevila nějaká minihra, která na obtížnosti notně přidávala. Pokud jste se ale přes ní dostali, příběhově jste dál postupovali opět poměrně pohodlně, což se mi líbilo. Žádné velké záseky. Většinou se hra aktuálně odvíjí na ploše několika obrazovek. S mezerníkem si můžete vždy prohlídnout aktivní místa a jakmile něco uděláte, aktivita zmizí, takže to Vám hraní dost usnadní a ušetří to neustálé opakování stejných dialogů.

Herně tedy není co vytknout. Navíc hra i hezky vypadá. Jak Němci kolem sebe mají plno malebných městeček a vesniček, ze kterých historicky čerpali například i bratři Grimmové, tak se tu setkáte s hezkým fantasy středověkým prostředím s hrázděnými domy, vtipnými dialogy, které často naráží i na ikonické filmové, ale i herní série a příjemnou hudbu, která se do podobně laděné hry naprosto hodí.

Takže celkově vzato, The Book of Unwritten Tales je naprosto klasická fantasy adventura takového toho klasičtějšího, až pohádkovějšího, ražení. Nebál bych se jí přirovnat třeba ke slavné sérii Deponia. Když bude příležitost, moc rád se pustím i do dalších dílů. Pokud máte adventury a fantasy rádi, byla by škoda tento kousek vynechat.

Když se Rustler, nebo chcete-li Grand Theft Horse, objevilo ve čtvrteční večerní nabídce her zdarma na Epicu, po dlouhé době jsem na této platformě moc neváhal a hru hned nainstaloval. Doufal jsem v nostalgický návrat ke starému GéTéÁčku a to – musím říct – jsem absolutně dostal.

Ano, Rustler je opravdu to, co si pod tím představíte. Starý dobrý GTA, ale ze středověku. Nic víc, nic míň. Přímo to na něj odkazuje, vůbec ničím se netají. Tím středověkým prostorem si ale utahuje úplně ze všeho a ze všech. A dělá to neskutečně dobře.

Hra nic moc objevného nevymýšlí. Prostě Vám vhodí do hry týpka, co se jmenuje Guy. Ten se probudí po kocovině z prokalený noci kdesi na zahradě, kde majitel domu na něj řve, že mu v noci dal krávu na střechu a ať ji okamžitě sundá. No a když si v mezičase všimnete nakalenýho týpka, který se drží zuby nehty roztočené lopatky místního mlýna, hned Vám dojde, že tady ten humor prostě nekorektní bude. A ano, opravdu nekorektní je. Nekorektní a v mnoha ohledech hodně zábavný. A to především v dialozích, které jsou největší devizou hry.

Říkám největší devízou, protože příběh se s hraním opravdu nemaže. V podstatě Vám vhodí ještě pod ruku kámoše, který si říká Buddy a s ním kujete pikle s tím, že se chcete zúčastnit rytířského turnaje a ten vyhrát. Cesta je ale dlouhá a lemovaná řadou mrtvých postav, kterými se musíte proklestit, když jednotlivé mise budete plnit.

A propo, jednotlivé mise. Tady je asi největší kámen úrazu hry. Jednotlivé mise se totiž neustále opakují. Nápady by byly, což o to. I ve výše zmíněných dialozích se sem tam od srdce zasmějete. Ale to vykonání většinou vždycky končí u toho, že někoho bohapustě sejmete a tím misi s úspěchem ukončíte. Zvyknout se na to ale dá. Stačí jen přijmout, že od hry nesmíte čekat zázrak, jen řádné odpočinutí. Což absolutně splňuje.

Mise jsou totiž krátké, mapa velikostí vlastně akorát, a tak se tu kocháte pěkným zpracováním, ale i nápady, které nemají chybu. Třeba rádiu v podobě barda, který tu po facce z vaší strany vymrskne třeba beatbox. Nebo je libo honičky s místní stráží na koních? Není problém, když už jich na Vás bude hodně, stačí koně přesprejovat a je zase klid.

Jo, takové nápady hra Rustler nabízí. To a plus k tomu velkou dávku nostalgie navrch. Protože kdyby nebylo toho středověkého prostředí, bylo by to, jak kdybyste hráli GTA 2. A to jak herně, tak i vizuálně. No a jelikož to byl evidentně i tvůrčí záměr, nelze jinak než tuto hru doporučit. Opravdu krásně jsem si u ní odpočinul. A zavzpomínal. A nevadilo mi to. Ba naopak.

Jakmile někde vidím žánr 2D adventura, hned jsem na pozoru a říkám si, že každý herní zážitek z podobné hry je zážitek, který je třeba zažít. Vždyť ještě před nedávnem to byl žánr takřka vymřelý, ale vzhledem k indie scéně zažívá už mnoho let obrovské obrození. Takové, že v něm vychází i hry, které jsou spíš abstraktní zážitek než regulérní hra.

Něco podobného totiž nabízí kousek s názvem The Many Pieces of Mr. Coo. Hra, která se dá dohrát za půl hodiny když víte co dělat, ale můžete u ní zkejsnout klidně i na několik hodin. Hra, která mi v některých momentech hrozně připomínala i starý Neverhood. Hra, která je opravdu víc zážitkem, než regulérní hrou.

Dostáváte se totiž do role pana Coo, který je animovanou postavičkou v nějakém surrealisticky snovém světě, ze kterého se chce dostat. Jenže tamní příšery ho rozřežou na tři části a vy ho musíte nejdříve dát dohromady. Po vizuální stránce jsem měl pocit, jak kdybych sledoval nějakou starou kreslenou grotesku ze studia Looney Tunes. Nějaký takový styl a la Pták Uličník nebo ty kreslené vsuvky, kterými vždycky začínaly filmy o Růžovém panterovi. Něco jako když si pustíte jednu epizodu z těchto zábavných kreslených hříček. Prostě a jednoduše se bavíte milou, lehce strašidelnou, ale zároveň i příjemně vtipnou animací a do toho mimo jiné sem tam na něco kliknete a místy i docela bádáte, aby Vám to klaplo. To všechno v atmosféře příjemně podkreslené jazzovými motivy.

Ve výsledku se sice jedná o jednohubku, ale dá se u ní docela zaseknout. Navíc tu máte více cest, jak se dostat k cíli. Takže ano, absolutní indie záležitost, ale svým obsahem velice nápaditá, zábavná a vtipná. Určitě to nebyla ztráta času, ale jak jsem řekl výše. Více než herní zážitek se tu spíše jedná o takovou surrealistickou hříčku a tak je třeba k tomu také přistupovat.

Na české scéně se v druhé polovině roku 2024 zjevila tajuplná adventura od studia Shader Mess, které čítá dva tvůrce, a kteří se vůbec netají tím, že při vývoji použili umělou inteligenci. Vzhledem k tomu, že se jedná o mysteriózní příběh s odkazem na příběh legendárního kata Mydláře, musím říct, že jsem se na hru i tak dost těšil.

V úvodních momentech mě ale popravdě hra moc nepřesvědčila. Příběh Viktora Duranda, programátora, který se probere z mrákot doma v, kupodivu, své posteli po propařené noci na mě působil značně béčkovým dojmem. Jedná se o adventuru z pohledu první osoby, takže na nepohyblivém prostředí vy reagujete akorát na aktivní body (buď informativním kurzorem nebo v rámci použití předmětu na předmět popřípadě sebráním předmětu) a komunikujete tu s postavami, které se na scéně různě zjevují a zase mizí. Navíc nakreslené je to všechno jaksi moderně a navíc se tu kromě typických pohledů na Prahu (Pražský hrad, Karlův most) objevují naprosto fiktivní ulice a stejně tak i okolí Prahy. No, na první pohled jsem opravdu měl pocit, že tady nedojdu konce, leč, musím přiznat, jsem si na to po chvíli zvyknul a začal se postupem času těšit z každých dalších minut.

Příběh se totiž poměrně hezky rozjede a stane se z něj taková klasická mystická záležitost, kterou bych kvalitou přirovnal třeba k seriálu Labyrint od Jirky Stracha v hlavní roli s Jirkou Langmajerem. Leč jsou ulice a prostředí kolem Mnichovic fiktivní, v textu se pracuje s reálným příběhem kata Mydláře, bere si z něj to zajímavé a nabaluje na to příběh jednoho mýtického kultu. Za mě vlastně super. Jen je třeba se do toho trošku dostat a ten příběh přijmout. Vše samozřejmě za předpokladu, že podobné fiktivní příběhy máte rádi. Ano, třeba fanoušci Dana Browna by zde mohli zaplesat radostí.

Postupem času jsem se do hry tedy opravdu zažral. V pěti kapitolách si projdete jak již zmíněné fiktivní ulice Prahy, tak i okolí Prahy, kde po mapě autem vyrazíte třeba do oblasti kolem Mnichovic. Musím říct, že použití našich turistických map mě pobavilo, protože jelikož to prostředí znám, hned mi na nich něco nesedělo :) Stejně tak se mi líbilo i ve hře aktivní využití umělé inteligence, která se zde nazývá ARNEAS. Jednak s ní komunikujete prostřednictvím počítače u Vás doma a druhak s ní komunikujete mimo jiné i mobilním telefonem v inventáři, který je mnohdy nápomocný i na jiné věci.

To, že tvůrci použili umělou inteligenci k vytvoření této hry, bych řekl (ale třeba se pletu), bylo z mého úhlu pohledu patrné nejvíce v dialozích, které na mě občas působily dost uměle. Také pozadí hry mi přišlo přesně v té grafice, se kterou umělá inteligence pracuje. Nicméně musím uznat, že postupem času jsem si na něj zvykl. Dodalo celé hře patřičně hutnou atmosféru, která ke konci hry vysloveně burcovala. Nakonec tedy překvapivě spokojenost. Přiznám se, že bych to po první půl hodině s hrou vůbec neřekl. Ale nakonec jsem rád, že tu někdo připomněl příběh kata Mydláře a jeho rodiny a zapracoval do hry mystický nádech Prahy a jejího přilehlého okolí. Myslím si, že tady ten potenciál do budoucích her je pořád obrovský.

Za těch posledních pár let jsem zjistil, že nostalgie je kurva nevděčná. Je fajn, když si zavzpomínáte na to, jaké hry jste hráli před dvaceti lety a jak jste si to strašně užili, ale není fajn, když se k podobným věcem vracíte. Kazíte si o těch hrách nejen ten dojem, ale ničíte si i tu nostalgii, která Vám v hlavě někde tam vzadu leží a prakticky Vám dělá dobře pokaždé, kdy si na ty hezké herní momenty zavzpomínáte.

Když se tedy v letošní Herní výzvě zjevil úkol zahrát si hru vydanou (mimojiné i) v roce vašeho narození, tušil jsem, že tady půjde do tuhýho. Žánr byl jasný – adventura. Teď už jenom zvolit vhodnou hru. Ideálně tu, o které jsem v dětství četl, ale nikdy si ji nezahrál. Tedy až doposud, kdy se mi konečně jeden z mnoholetých dloužků splnil. Jestli je to dobře, nebo to dobře není, bychom mohli polemizovat od nevidím do nevidím. Výsledek je, že jsem se do adventurního Indyho od Lucasarts konečně pustil.

Hned v úvodu mě přivítalo klasické SCUMM prostředí. Díky tomu tedy graficky moc hezky nakreslená hra, která ale vládne tisícem a jedním zbytečným příkazem, kde jsem nikdy nepochopil, proč to někdo tak naprogramoval, když je to obecně úplně k hovnu. Naštěstí adventuristé postupem času přišli na to, že stačí příkazy použít, mluvit, podívat se a na zbytek sere pes, jak by řekl klasik. I tady si s tím totiž ve výsledku, až na pár výjimek, vystačíte.

Co mě také utvrdilo v hraní této hry, je fakt, že dneska se podobné adventury bez návodu už prakticky nedají dohrát. Nejenom, že na to nemáte trpělivost a rostoucím stářím logicky ani čas, vy na to nemáte ani náladu. To, že hra disponuje velice hezkým, výpravným příběhem, ve Vás evokuje přesvědčení, že si jej chcete především užít, a ne tu nahodile proklikávat příkazy, neustále bádat a doufat, že Vás tu zrovna nezasekl nějaký posraný pixel hunting – což, co si budeme nalhávat, ve většině případů přesně on udělal – a tady tedy nevyjímaje.

Další devizou této hry je nicméně i skutečnost, že k výslednému cíli dojdete různými cestami, což podle mě v té době nebylo úplně pravidlem. Stejně tak se tu objeví i minihra sestřelování letadel. Nicméně to, že jsou tady momenty, kdy tu třeba po hradě neustále kličkujete chodbami jak v bludišti, snažíc se zorientovat, to hře prostě také neodpářete. Některé momenty musely v těch raných devadesátých letech být opravdu dost frustrující.

Ano, tento Indy má plno vrtošivých důvodů, proč si ho dnes vůbec nepouštět. 37 let od vydání přeci jenom adventurní žánr musel udělat nějaký vývoj a tady jste pořád prakticky na počátku žánru. Každopádně sympatické je, že už v té době tu tvůrci (a mezi nimi i legendární Ron Gilbert) dokázali udělat funkční hru v krásném prostředí, se zábavnými dialogy a s příběhem, který i když filmově znáte a moc se od něj neodlišuje, máte chuť si i tak zahrát. A to pro fanouška žánru není málo. Otázka spíš je, jestli i nefanouškovi něco přidá a osobně si myslím, že dnes už ne. S návodem byla ale zábava tu pár hodin kličkovat mezi nácky, setkat se s Hitlerem nebo letět ve vzducholodi a přemýšlet nad tím, jak to někdo naprogramoval v době, kdy vy jste nebyli ještě ani na světě. Vzhledem k tomu, že všichni stárneme a každý z nás si ten věk uvědomuje, je to vlastně poznatek více než zásadní.

Za ta léta jsem už vyzkoušel celou řad indie adventur. Ten žánr mám moc rád, a ještě radši mám, když mě dokáže překvapit něco, od čeho bych to vůbec nečekal. V případě The Protagonish mě ale nic nepřekvapilo, spíš naopak.

Původní pocity o hře byly ještě na obrázcích, na textu k ní. Středověk, vtipná, krátká, s milou grafikou, dabingem. No jo, proč ne. Jen jsem teda nečekal, že se do toho ještě zadá pocit – zbytečná. Zbytečná totiž tato hra opravdu je.

Zbytečná a krátká. Extrémně. V prostředí asi pěti pozadí se odehrává příběh jakéhosi hrdiny, který vyrazí dveře a po vzoru Supermana vtrhne nějaký holce do krámku. Něco shání – hlavně teda mluví o questu – a zase letí dál. Jeho život ovlivňujete tím, že jste vedlejší postava a bavíte se s ním. Bavit se s ním ale moc nedá, protože je to magor a ty dialogy moc nedávají smysl. K postavám, ke kterým se dostane, jsou čtyři a hra může končit čímkoliv. Kdykoliv.

Po půl hodině a série opakování zjistíte, že ve hře toho víc není a nemá vůbec smysl se s ní dál zabývat. Kromě hezké grafiky a dabingu tu totiž není nic, co by stálo za zájem.

Máte rádi středověk (i když ano, tady se bavíme reálně o raném novověku), a to jak ve hrách, tak v příbězích? Nebo já tu otázku položím ještě jinak. Máte rádi, když hra má silný příběh? Že ano? Já jen, že Pentiment je hra, která přesně tyhle dva zásadní předpoklady splňuje. A splňuje je natolik, že jsem se jí po sáhodlouhém uvažování rozhodl dát stoprocentní hodnocení. Myslíte, že si ji zaslouží? Já myslím, že ano a je jen na Vás, abyste ji také vyzkoušeli a zamysleli se nad tím, jestli jste někdy něco podobného hráli. Pokud Vám jsou první dva aspekty blízké, jsem přesvědčen, že budete mít k absolutnímu hodnocení nesmírně blízko.

O hře Pentiment jsem slyšel už pár let nazpět. Věděl jsem zhruba oč jde, ačkoliv o příběhu jsem záměrně nechtěl vědět nic. Překvapilo mě ale, že studio, které standardně dělá tři áčkové tituly vymrsklo indie adventuru s výraznou kreslenou grafikou, která záměrně připomíná dobové fresky. S příběhem, který nevypráví příběh jednotlivce, ale epický příběh fiktivního městečka Tassing v jižním Bavorsku, v alpském podhůří, se všemi těmi aspekty, které ke středověku (ranému novověku) náleží.

Příběh je, řekl bych, to nejpřednější, co hra nabízí. Byla by obrovská škoda o něm vědět něco dopředu kromě toho, co se přečtete zde v popisku hry. Ničemu ale neublíží, když řeknu, že kvalitou si nezadá s těmi nejlepšími z oboru. Takže za mě určitě s takovými příběhy, jako je Jménem růže od Umberta Eca nebo Pilíře země od Kena Folletta. No, takže počítejte s totální velkolepostí, kterou ale podtrhuje i prostředí, ve kterém se hra odehrává. Odehrává se totiž na pár desítkách pozadí, které se záměrně opakují v rámci městečka Tassing a jeho přilehlého okolí spolu s klášterem. Jenže hlavní devizou hry je vyprávět příběh, a tak ho vypráví nejlépe, jak umí.

Pentiment totiž není úplně klasická adventura, kde sbíráte předměty, kombinujete je a pak je zase někde jinde použijete. Jejím hlavním herním aspektem jsou dialogy. Občas to bývá fráze, ale ona opravdu vypráví příběh. Když jste k příběhu důslední a posloucháte jej, tak moc dobře víte, co chcete dál udělat, a díky tomu hra prakticky nemá hluchou chvilku. Osobně musím říct, že jsem si městečko neustále procházel a užíval jsem si každý rozhovor s kýmkoliv. Čím pomaleji, tím lépe. Kromě příběhu tu totiž získáváte i vztah, vztah k jednotlivým postavám ve hře. A co si budeme povídat, to není vůbec málo.

Občas hra přijde s nějakou mini hrou, s nějakým dramatickým momentem. S nějakým hráčovým rozhodnutím, které může absolutně ovlivnit děj. A vězte, že to rozhodnutí není jednoduché. Nikdy. Většinou je to horší a méně horší varianta a vy ještě pár minut poté přemýšlíte, jestli jste vůbec udělali dobře. Prostě proto, protože vlastně nevíte. Nevíte, co v té době bylo běžnější v porovnání s dneškem. Nevíte nic, víte jenom to, že chcete vědět víc, a tak hrajete…

…a hrajete, dokud hru nedohrajete. Na takový titul hrací doba do dvaceti hodin je hodně slušná. A musím říct, že na konci mi bylo smutno. Extrémně smutno z toho, že to tu skončilo. Že se do Tassingu už poprvé nikdy nevrátím. Ale ten zážitek tu byl tak extrémní, že mi zůstane zakořeněný v hlavě napořád. Nejen ten zážitek, ale i ty postavy v něm. Pentiment je prostě úkaz. Snová záležitost, jeden z nejlepších herních příběhů, a zaručeně nejlépe odvyprávěný příběh, které jsem ve hře kdy zažil.

P. S. Čestná zmínka o Praze mi udělala radost. :-)

Když 1428: Shadows over Silesia vyšla, tak musím říct, že jsem si její hraní opravdu s chutí užil. Těžila z čerstvého herního nadšení z českého středověku po vydání Kingdom Come a troufám si tvrdit, že měla docela úspěch. Jsem tedy nesmírně rád, že i ona dostála svého rozšíření – i když já bych se vůbec nebál říct, že se jedná o samostatný díl – a ten se se vší parádou povedl par excellence. Zaráží mě teda jen jedna věc. Že jsem s dnešním komentářem teprve druhý uživatel, který to zde hodnotí a komentuje. Není to škoda?

Autor původní hry zjevně dostal nápad, u kterého by byla obrovská škoda, kdyby ho již v existujících mechanikách nezvěčnil. A tak známou postavu z původní hry Hynka postavil do role vyšetřovatele s tajemným úkolem, který započne na začátku 15. století. Tedy před události hlavní hry. No a aby to něčím ozvláštnil, Hynka uvedl do děje těsně před vypuknutím rytířského turnaje na hradě Pernštejn, kterého se, chtě nechtě, musí zúčastnit.

Na to, na jak malém prostoru tu autor rozehrává šachovou partii, se tu děje až moc zajímavých událostí, u kterých s chutí vydržíte tak 6-8 hodin hrací doby, což je na můj vkus více, než bych od podobného rozšíření čekal a nesmírně jsem si to užil. Pokud si tedy pamatujete a hráli jste původní hru, jistě víte, že Hynek není žádnej nenápadnej mnich, ale naopak prostopášník, který nejde daleko k čemukoliv, co by mu v budoucnu nepřidělalo vrásky na hlavě. Je to prostě rytíř na svém místě se všemi pozitivními, ale i negativními vlastnostmi. Člověk z masa a kostí, kde mu uvěříte cokoliv. Prostředí Pernštejna je také opět pěkné, barevné, hravé. K tomu tu autor přidal pár miniher a dojde i k hraní kostek, které Kingdom Come celosvětově tak proslavily.

Za mě osobně se jedná o super zážitek, který by byla obrovská škoda vynechat, pokud jste základní hru hráli. Příběhově na základní hru nemá vliv tím, že předchází době, ale hezky popisuje dobu, ve které se odehrává. Navíc, pokud jste hráli nové Kingdom Come, tak asi budete překvapeni i tím, kolik známých postav se tu zjeví. Navíc autor psal scénář ještě předtím, než vyšlo, takže dost odhadl, které postavy z té doby stojí za zájem. I dabing je opět tradičně super, a i když se tu někdo vyjadřuje dost moderně, podle mě mu to bez problémů odpustíte.

Celkově se jedná o parádní rozšíření nebo samostatný příběh (jak chcete) z prostředí hry Shadows over Silesia. Musím říct, že když by došlo k nějakému pokračování, s chutí se do něj opět pustím. Zároveň mám pocit, že tak nějak prošlo bez povšimnutí, protože bych u podobné hry čekal daleko více hodnotících, většího nadšení a diskuze, která mi zde přijde tak nějak kusá. A to je strašná škoda. Nezbývá tedy nic jiného, než doporučit. Určitě to tu za Váš čas stojí!

České hry si vždycky rád zahraju. A to za jakýchkoliv okolností a podmínek. Když jsem tedy viděl Panelák v akci na Steamu, neváhal jsem s tím, že jakmile nadejde moment, rád jej vyzkouším.

No a moment nadešel. Jednou v týdnu jsem hlídal, nakrmil a uspal miminko, otevřel pivo a když jsem při zapnutí hry četl, že hru si více užijete s headsetem, zhodnotil jsem, že já si ji víc užiju po čtvrtým pivu a za tmy, což jsem také zpraktikoval. Párkrát jsem se totiž během hraní takřka posral. A to, řekl bych, je vlastně vlastnost, která je pozitivní, pokud počítáte s tím, že hrajete horor. Jen je třeba se na ní důkladně připravit.

Já s tím teda počítal a vlastně hned úvodní momenty mi daly za pravdu. Tady se s namluvenými dialogy šetřilo. Vy, coby hráč, se náhle zjevíte u nějakého paneláku uprostřed lesa a mlhy s tím, že z nejvyššího patra na Vás křičí nějaký člověk a volá o pomoc. V tu chvíli se rozeběhnete k paneláku a první úkol, který na Vás čeká je dostat se dovnitř. Jenže dveře jsou zamčené a otvírání je na klasický elektronický zámek.

Nečekejte nějakou výraznou hrací délku. Za jeden večer jsem hru dohrál. Ale to i za pomocí návodu, do kterého jsem párkrát pro klid duše nahlédl. Ono, ještě že doma máme plíny, protože bez nich bych si asi párkrát docela bez skrupulí nadělal do trenek. Atmosféra hry je jednoduchá, ale výborná. Funguje. Hra je celkově poměrně intuitivní a na malém prostoru jednoho paneláku a pár bytů, které navštívíte, docela dělá divy. Jako, nečekal bych to, ale byly momenty, kdy jsem se fakt vopotil až jsem musel rozsvítit světlo v obýváku a otevřít okno, abych se nadejchal čerstvého vzduchu.

Za mě dobrý. Na práci jednoho člověka solidní záležitost. Jednohubka, která splní očekávání všech, a navíc si u ní hezky zavzpomínáte na léta dnes už docela i minulá. Ne třeba čekat něco víc. Víc ve hře není, ale to málo vytvoří docela intenzivní zážitek, na který si, věřím, sem tam docela rádi vzpomenete.

Tak…a mám za sebou poslední příběh v Kingdom Come 2. Poslední setkání se hrou, které je poprvé. Poslední DLC, které vyšlo a už je konec. Nezbývá, než čekat na něco dalšího a těšit se. Stálo to za to? Co byste řekli?

Když toto DLC vyšlo, nevím proč, slýchával jsem, že to je takový epilog se hrou a měl jsem určité očekávání, kam se ten příběh bude odvíjet. Epilog to sice je, jen příběhově to na hlavní děj celé hry vliv moc nemá. Prostě počítejte s novou větší vedlejší misí, která se nejenom odehrává v nové lokaci klášteru v Sedleci, ale navíc přichází s nějakými novými herními mechanikami, kde se na pár hodin (cirka 8) stanete středověkým Sherlockem Holmesem a budete vyšetřovat odkud, že se bere ten potenciální mor.

Tady to vlastně o vývoji postavy vůbec není. Čistě a jednoduše se dostanete do uzavřené lokace, která je opět moc hezky ztvárněná. Do průseru tu spadnete jedna dvě a tak pak už nezbývá nic jiného, než zapojit mozkové buňky a vydat se vstříc vyšetřovačce. Ta je v mnohých ohledech intuitivní a poměrně předvídatelná, ale také jsou tu momenty, kdy se nad celým tím dějem budete muset zamyslet a na něco si přijít tak nějak sami. Vůbec vlastně nemluvě o tom, že tu tvůrci opět výborně pracují s novými vedlejšími postavami, které Vás hned na první dobrou zaujmou. Především Albík.

Takže celkově vzato, zase tak trošku jinak odvyprávěný příběh a důkaz, že KCD by fungovalo i jako 3D adventura založená nejenom na dialozích, ale i na tom něco někde najít. Osobně jsem byl opět velice spokojený a jsem rád, že jsem si rok 2025 užil právě po boku jedné z nejlepších her, které jsem kdy hrál. A teď vstříc dalším zážitkům.

Zatímco první DLC byl takový letmý závan návratu do Trosecka a Kutnohorska, tak druhé je regulérní rozšíření, které Vám klidně 20-25 hodin herní doby dá. To na DLC není vůbec zlé, co myslíte?

Hlavním námětem tohoto rozšíření je návrat k pramenům. Dostanete se k rozpadlé kovárně kousek od slavné ponuré hospody Díra (kterou dnes v Kutné Hoře také můžete navštívit – a já musím říct, že jsem to v létě také s chutí provedl :-)) na kraji města, která zažila největší slávu v době, kdy v ní shodou okolností dělal Váš otec. Takže nejenom, že dostanete šanci naleznout klid pro Vaši duši a zrekonstruovat tak polorozpadlou rozvalinu, Vy navíc budete mít šanci zjistit i něco o svém otci. A dokázat něco, o co se před mnoha a mnoha lety sám pokoušel.

Za sebe musím říct, že se jedná o krásné, nechci říct uzavření, celé hry, ale uklidnění určitě jo. Po hlavním ději se Vám naskytne příležitost naleznout domov. Obnovit ho, dát mu lesk a vrátit se k tomu, z čeho jste vzešel – ke kovařině. Takže se tu otevírají nepřeberné možnosti, jak kovárnu opravovat a vyvíjet. Všechny našetřené prachy, které jste za tu herní dobu vyzískali, nasypete do baráku, což je jako v reálu. Ten Vám to ale vrátí tím, jak živo v něm bude, což je krásné. Abyste ji ale mohli obnovovat, musíte se nejdříve dostat do kutnohorského kovářského cechu a stát se jeho členem. Pak, když se Vám to povede, musíte plnit pro kováře různé úkoly za cech, čímž budete získávat body, věhlas a tím se Vám bude otevírat další přístup k rozšířením kovárny.

Tyto mise mě ze začátku hodně bavily. Byly vlastně klasického rázu. Občas si někde zahrát jménem cechu kostky, občas někde někomu přispět na dobrodiní, sem tam někde nějakej nepřátelskej tábor vykosit jenom proto, že někde nějakému cechmistrovi přepadli kupce, který mu vezl drahý materiál nebo si zastřílet z luku v nějaké soutěži, popřípadě něco pro někoho vykovat. Vše, ve jménu cechu, abyste získali na věhlasu. A do tohoto dění se odvíjí příběh. Ten je osobního rázu a ustálí se v momentě, kdy zjistíte, že Váš táta se před lety pokoušel opravit tamní orloj, leč osud nechtěl, aby to dokončil.

Do toho hra nabídla i pár vedlejších misí, kde asi to nejzajímavější se odvíjí v lázních kousek od Vašeho domova, ve kterých jste i v hlavní hře párkrát vypomáhali – a byl to pro mě taktéž jeden z nejzábavnějších zážitků.

Celkově jsem z DLC měl super pocit. Finále, pravda, bylo už trošku repetitivní v rámci získávání věhlasu. Ale jinak jsou tu opět dobře vymyšlené úkoly, perfektní dialogy a pak je tu finále, které je prakticky naprosto velkolepé a musím říct, že jsem si ho mimořádně užil. Takhle má vypadat DLC. Rozšířený zážitek ze hry, do které jsem se s naprostou chutí vrátil.

V případě této hry se na mě usmálo štěstí a vyhrál jsem ji na portále somhrac.sk. No a jelikož rád zkouším nové zážitky, s chutí jsem se do ní pustil. Byť jsem, přiznám se, vůbec nevěděl, co čekat.

Hned po zapnutí na mě udeřilo video, které pracuje s hraným záběrem a animací. Vypadalo to zvláštně a na rovinu říkám, že ani po tom intru jsem si nevěděl se sebou rady. Očekával jsem vlastně naprosto cokoliv, ale hlavně originální zážitek. Nakonec jsem byl ale velice mile překvapený. Dostal jsem víc, než bych vůbec tušil.

Ano, říkáte si, že jsem hře dal sedmdesát procent, ale ve druhém odstavci jsem vlastně jasně určil, jaké emoce jsem během hraní této hry měl. Ona má totiž celou řadu deviz, ale i věcí, které není vůbec od věci probrat zde v komentáři. Především je třeba říct, že se jedná o hororovou akční adventuru, kde oba žánry se prolínají více než vhodně. Zároveň má ale příběh, který je hodně abstraktní a je třeba ho nejen přijmout, ale především se nad ním neustále zamýšlet. Na první dobrou vám nic neřekne. A co víc, on vám nic moc neřekne ani na druhou dobrou. Jednoduše řečeno, budete mít co dělat, abyste se v tom vyznali, protože na to, jak jednoduchý základ děje je, je poměrně dost obtížný jeho vývoj.

Výhodou hry je, že vypadá velice originálně. Na grafické zpracování se dá docela rychle zvyknout. Prostředí je vlastně hodně fajn. Kámen úrazu jsou postavy, kde podobné jsem ještě v žádné jiné hře neviděl. Na obličej je naroubovaná jakási fotografie obličeje, která ale hodně dobře podporuje atmosféru hry a emoce s nimi spojené. Vlastně mě překvapilo, jak moc to na mě má vliv v rámci atmosféry, která je opravdu hodně hororová. Připomínal jsem si během hraní ty nejstrašidelnější hry, které jsem kdy hrál. Na rovinu můžu říct, že byly momenty, kdy jsem měl fakt co dělat, abych se neposral. A to se mi, věru, hodně dlouho nestalo.

Co se týče děje, tak se jedná o příběh dvou kamarádů, kteří se rozhodnou vyrazit na výpravu po Apalačské stezce, aby našli nějaké mýtické místo. Skoro to vypadá, že se potřebují jen vyvětrat, vysvětlit si pár věcí, a to mýtické místo je pro ně vhodná záminka. Jenže po chvíli se to celé zesere. Nejdřív je v lese něco vyděsí, pak se rozdělí a vy skoro máte pocit, jak kdybyste se tu po dvaceti letech setkali s čarodějnicí z Blairwichského lesa. A to nechcete, nebo vlastně chcete. Záleží, co od hraní této hry očekáváte.

Do toho procházíte různými především venkovními, ale místy i interiérovými lokacemi. Sem tam něco vyluštíte, něco si počtete a po celou tu délku hry přemýšlíte, co se to vlastně kolem Vás děje. A ano, musel jsem si ke konci a po skončení hry pár názorů přečíst. Tady jsem opravdu mnoho věcí, dvojsmyslů a trojsmyslů nepochopil. A nejsem si jist, že jsem to úplně pochopil i po přečtení toho všeho kolem. Každopádně ale můžu říct, že jsem si to užil. V rámci žánru chuťovka a v rámci hororové atmosféry jedna z těch nejsilnějších her posledních několika let. Děkuji za možnost si podobnou hru zahrát.

Dobrodružná detektivka odehrávající se v hlubokém středověku kdesi v klášteře na úpatí hor. Že to až podezřele připomíná Jméno růže? Však ano, tvůrci se od ní vědomě inspirovali.

Pravda, že dnes se s vážnými příběhy v adventurách setkávám čím dál častěji. Nicméně kolem roku 2008 to nebylo úplně zvykem. Takže je zajímavé, že se někdo do něčeho podobného vůbec pustil. Navíc v době, kdy stačilo málo a kombinace 2D a 3D grafiky mohla pro adventuru být takřka smrtelná. Tady se to ale naštěstí neděje. The Abbey je povedená detektivní adventura, která Vás hned v intru uvede před brány kláštera, kam máte namířeno za účelem vyšetření vraždy.

Hlavní postavou je tedy Leonardo de Toledo. Slavný vyšetřovatel, který sem přijíždí se svým pomocníkem, mlaďákem Brunem. Hra tak hned na začátku nastíní příběh, ale ukáže i vlastně všechno prostředí, ve kterém se hra odehrává. Klášter, konírnu, lékárnu, kuchyni, kovárnu, zahrady a hřbitov. Prostě izolovaný klášter se vším všudy včetně vraha, který chodí někde mezi mnichy. V prostředí, které je značně ponuré, ale střídá poměrně zajímavě vykreslená 2D pozadí s 3D postavami, což tu překvapivě nijak vysloveně neuráží. Největší bod k přijmutí je asi to, že celé to prostředí je značně pochmurné. Jakmile atmosféru hry přijmete, budete jednotlivými kapitolami (dohromady jsou čtyři) s chutí proplouvat.

Vyšetřovačka je poměrně klasického rázu a v rámci adventurního žánru zde nedochází k žádnému překvapení. Dabing na pohodu, dialogy čtivé, hudba adekvátní prostředí, i když lehce nijak zásadně výrazná. Sem tam Vám Bruno pomůže, ale není to nic, na co byste se mohli spoléhat v průběhu celé hry. Nicméně ona ani obtížnost není kdoví jak závratná, takže se to do deseti hodin dá poměrně pohodově strávit. Zajímavý je ten průběh děje, který několikrát překvapí a ve finále nelze nebýt nespokojen.

The Abbey je tak na svoji dobu docela povedená adventura. Dnes na ní trošku zahlodal čas – vzhledem k té kostrbaté kombinaci 2D a 3D prostředí, což reálně způsobuje, že občas tu postavy nechodí úplně úhledně a plynule. Největší devízou hry je ale příběh, a ten, i když je hodně a hodně inspirovaný Umbertem Ecem, pořád stojí za to si užít. Kolik podobných adventur v dnešním adventurním poli potkáte, že?

Jako milovník adventur jsem se před lety vrátil k Opičímu ostrovu, abych ho komplet dohrál se vším všudy. A dnes se s celou sérií loučím u hry Return to Monkey Island. Je mi z toho trošku smutno, ale pravda, jak něco v životě skončí, věřím, že něco jiného zase započne.

Teď ale k návratu na Opičí ostrov. Kde jsou ty časy, kdy jsem na staré 486 objevoval první díly a kochal se hezky kreslenou grafikou a angličtinou, které jsem vůbec nerozuměl. Dnes už dávno pryč a já jsem hrozně rád, že Ron Gilbert se po letech k této legendární sérii vrátil.

Ono ale těžké ty jednotlivé díly soudit. Každý byl poplatný době a stejně tak na tom byla i čtyřka. Nicméně jsem rád, že jsou pryč doby, kdy se teoretizovalo, že adventura je takřka mrtvý žánr, protože dnes je to naštěstí úplně jinak. Dnešní tvůrci totiž přišli na to, že nemá smysl nic vymýšlet. Prostě se jen vrátit k tomu, proč tento žánr byl tak oblíbený – tedy vytvořit silný příběh a vložit ho do pěkného prostředí. No a stejně tak to pojali i u Return to Monkey Island. A i díky tomu jsem si hru mohl náležitě užít a v rámci kvality zavzpomínat na ty nejlepší hry ze série.

Líbí se mi, že se zde opět udržel onen ikonický pirátský humor. Kromě něj tu ale na Vás dýchne i extrémní množství nostalgie. Už ten příběh, kdy vlastně Guybrush vypráví svůj příběh svému synovi a celé je to vlastně založené na tom, že děj se tu odehrává z pozice vyprávění, vybízí k tomu, že nejenom život hráče, ale i život Guybrushe nabral takových životních otáček, jaké jemu, ale i Vám, náleží. I proto hra přidala na pohodovosti a na oplátku Vám tu navíc připomene většinu postav, které jste si v průběhu hraní série oblíbili a rádi se k ním vraceli. Třeba takový Stan, co si budeme.

Vizuálně je hra velice pěkná. Vracíte se mimo jiné na místa, která dobře znáte. Na grafice je znát, že je modernější, ale i tak lahodící oku. Známá místa jsem si užíval (třeba Scumm Bar) a neznámá místa mě zaujala. Mile mě překvapila i délka, která je adekvátní. Příběhově rozdělená do pěti kapitol, kde ta čtvrtá je překvapivě výrazně delší, než všechny ostatní. Hudba je opět skvostná a potvrzuje, že vždy byla jedním z hlavních pilířů celé série. Vlastně stejně tak, jako dabing, kde mi přišlo, že ti hlavní dabéři se tu také objevili. Ano, co dodat. Takhle má vypadat návrat k jedné legendární série.

I legendární adventurní série můžou mít momenty, kdy se trošku unaví a zeslábnou. A ano, Escape from Monkey Island je přesně ten příklad, u kterého na rovinu říkám, že když bych Opičí ostrov neměl v letošní výzvě, vůbec bych se do ní nepouštěl.

Tahle hra to se mnou neměla jednoduché. Setkal jsem se s ní vlastně v demu už tenkrát před mnoha lety. A už tenkrát před mnoha lety se mi ta 3D grafika strašně nelíbila. Zvyklý na klasickou ručně kreslenou 2D grafiku jsem nějak měl problém přijmout, že by se adventury měly ubírat tímto směrem, a tak jsem jí obratem zapřel a dlouho o ní nechtěl ani vědět. A to i přesto, že přesně v té době, kdy tato hra vyšla, se mluvilo o tom, že adventura jednou pravděpodobně bude mrtvý žánr.

Naštěstí se tak ale nestalo. Během hraní této hry jsem ale tu dobu těžce proklínal. Nechci a ani si nedovolím říct, že by Escape from Monkey Island nebyla dobrá hra. Jen má natolik rozporuplné ovládání a mnohdy i grafiku, že je těžké na ní nebýt naštvaný. Přitom vše ostatní se absolutně povedlo. No, ještě aby ne, když za ní stojí tak legendární studio, jako je LucasArts.

Jen teda nechápu, koho napadlo, že se hra nebude ovládat myší. To ovládání, to je prostě totální peklo. Snažil jsem si ho nastavit podle sebe a stejně jsem to nevymyslel. Po celou délku herní doby jsem si to pletl, motal se v prostředí jak bába na tržišti a modlil se ke každému dalšímu posunu, abych dospěl do finále. Přitom hudba fantastická, dialogy mega vtipné, dabing tradičně povedený. A když se do toho prostředí zakoukáte, tak některá pozadí a momenty jsou krásně malebné. Nicméně v kontextu s 3D postavami Vás to vždycky vrátí do reality stejně tak, jako když skončí dialog a vy se budete muset hnout z místa.

Z tohoto úhlu pohledu je hra absolutně rozporuplná. Vlastně nevím, jestli jsem se setkal s jinou adventurou, která měla tak extrémně zparchantělé ovládání. Přitom příběhově je to tady vlastně tradičně top a bavilo mě to od začátku do konce. Pokud tedy překonáte prvotní nechutenství, budete spokojeni. Hlavně tedy za předpokladu, že jste fanoušci série. Jinak v dnešní době asi nemá ani smysl takovou hru pouštět.

Může být pro českého a slovenského hráče něco atraktivnějšího, než když se na scéně objeví hra, která mapuje příběh československých legionářů, kteří utíkají před smrtí přes celé Rusko vstříc světlým zítřkům během nově vznikající, dlouho očekávané a těžce vykoupené republice? Podle mě ne.

Když jsem o tomto nápadu slyšel, měl jsem z toho upřímnou radost. Těšil jsem se z originálního námětu, který tu ještě nebyl. Navíc s významným historickým přesahem, který mě vždycky těší. Po zjištění, o jaký žánr půjde, a že se vlastně bude jednat o management vlaku v kombinaci s variací na Commandos, mi už nezbylo nic jiného, než doufat, aby se to nově vybudovanému studiu povedlo. A ono ejhle, povedlo.

Ještě předtím, než jsem samotnou hru spustil, abych se přesvědčil o jejich kvalitách, mě těšilo, že ve světovém kontextu je i mírně kontroverzní. Především tím, že ji chtěli zakázat v Rusku, což mě osobně velice těšilo a věřím, že to těšilo i tvůrce. Co víc Vám přidá na zájmu a případné popularitě, než když aktuálně jedna z nejméně oblíbených zemí chce zakázat hru pro její údajnou historickou nepřesnost. Navíc země, která má snahu neustále překrucovat dějiny nejen svoje, ale i všech ostatních. Takovou reklamu si nemohli vysnít snad ani v Ashborne Games a přidávala hře dalších pár příjemných plusů k dobru.

No, nicméně, teď k samotné hře, kde z podstaty věci vlastně ani není co vytknout. Je to totiž přesně tak, jak si to představíte, když se řekne, že se budete starat o správu vlaku, lidí v něm a zároveň plnit mise po vzoru Commandos s tím, že když Vám někdo umře, tak prostě skončí – třeba jako v legendární Original War. Osobně se musím přiznat, že se správou vlaku jsem pár hodin laboroval, než jsem si na ni zvykl. Naopak mě ale těšil příběh, který se hezky odvíjel a občas mi hraní ozvláštnil nějakou tou misí.

A ano, mise samotné vypadají hezky, atraktivně a jediný kámen úrazu je možná jen ten, že samotné mise, jejich prostředí a úkoly v něm letmo po nějaké době působí, že se trošku opakují. Přeci jenom, herní doba je poměrně dlouhá. Osobně jsem ve hře strávil přes třicet hodin. Pravda ale naopak také je, že je těžké něco ozvláštnit, když neustále putujete ponurou rozvrácenou krajinou, kde jediné, co se za okny mění, jsou stupně venkovní teploty nebo barva tamní armády.

Hlad, nemoci, chlad, deprese, nedostatek paliva, léčiv, jídla. To všechno, co si představíte, že by Vás mohlo potkat ve vlaku putujícím napříč Sibiří, se tady stane a Vás to nenechá chladným. Budete muset jednat, vybírat mezi horší a ještě horší variantou a doufat, že Vás to nepoznamená na příštích několik herních hodin. Což se, věřte nebo ne, stane. Do toho se odvíjí příběh legionářů, kteří se mi přiblížili více, než co jsem o nich obecně věděl. A ano, o to víc mě těší jakou vlnu emocí tento příběh celosvětově vyvolal, protože ano, tady se opravdu můžeme bavit o tom, že dva různé národy na věc můžou nahlížet dvěma naprosto rozdílnými pohledy a jednoznačně si za nimi stát. Není to poprvé, ani naposled. Každopádně je jednoznačně jasné, ke které straně se přikloníte. Pak už je jen na Vás, jestli se budete chtít dozvědět víc a já věřím, že během hraní této hry budete chtít znát víc, protože ať se to Rusku líbí nebo ne, právě tento příběh je nedílnou součástí novodobé historie naší země, za kterou je třeba si stát a bránit ji.

Ashborne Games to udělali dobře. Povedlo se jim zkombinovat dva strategické prvky do jednoho. V obou případech atraktivně, nápaditě, s dobrým dabingem, dialogy, ale i rozhodovacími momenty, které mnohdy utkví v paměti. Tak to mám rád, tak to má být.

Po prohraných dnech a nocích jsem si od KáCéDéčka potřeboval dát na chvíli ofuk. A to i přesto, že v době, kdy já finišoval, se na scéně objevilo první DLC. Dal jsem tomu čas – čtyři měsíce – abych ho pak za krásné dva týdny vymrsknul a mezitím si ještě samým nadšením koupil lístek na plánovaný KCD Live v Malešově.

A ano, návrat do středověkého světa na Kutnohorsko to byl vyvedený. Řádně odpočinkový. DLC se netají tím, že jeho hlavní doménou je příběh malíře, který se náhle objeví uvázaný o strom pod Troskami, kde když byste přišli o minutu později, by mohl být sežraný zdejší hladovou vlčí smečkou. Postupem času zjišťujete, co je to za člověka, přimkne k Vám, i když je zvláštní a jeho úkoly plníte vysloveně s radostí, čemuž teda dopřával i vyvedený dabing. Nebo já jsem to tak určitě měl.

V tomto DLC není nic objevného. Prostě jenom jedna hlavní vedlejší postava, která Vás samým nadšením úkoluje a je ráda, že jí pomáháte. Jeho životní příběh je poměrně temný a pomalým postupem se Vám jej daří odkrývat. Hra Vás zavede na obě mapy, dává Vám za úkol klasický úkoly, kde jednou musíte něco uvařit, podruhé něco vyčistit, ale to vyprávění toho příběhu je tak zajímavé a dokáže krásně vpravit do děje, že nějaký hlubší neposun hry hře s radostí odpustíte.

Prostě jste se vrátili do středověkého světa, kde Vám bylo a je dobře a otevře se Vám tu nový děj, který Vás upozorní na pár dalších zajímavých míst. Za mě – proč ne. Osobně jsem si to užil. Na cirka osmi hodinách, což je na vedlejší příběh řekl bych docela dlouhá hrací doba, jsem si hezky odpočinul. A zároveň i trošku podezíral tvůrce, že k DLC přidali i pár dalších vedlejšáků, které jsem v původní hře neměl. Třeba pár úkolů u cikánů nad Věžákem.

Po dohrání této hry jsem si před psaním tohoto komentáře musel přečíst recenzi Andreje ve Score. Abych se správně naladil. Neuvěříte totiž, co všechno tenkrát někdo mohl otisknout. Nedej bože do počtu výtisků, který dnes nemají snad ani časopis Květy. Jooo, doba fakt pokročila. V mnoha ohledech. A tady mi to zase dalo pomyslnou facku života.

Pořád totiž vzpomínám jak bylo. Říkám si totiž, že před 20-30 lety ty hry totiž byly někde jinde. Mám neustále chuť zrekvírovat někde na smeťáku nějakej stroj, vyladit ho do absolutní podoby a pak si nějakou oldschool hru zahrát. Jenže pak si přeci jen něco pustím na novém stroji přes Dos Box a srazím se s realitou tak důkladně, že mě tyhle roupy okamžitě opustí.

Ano, Under a Killing Moon si ve své době vysloužila cenovku 9/10 a já musím říct, že tenkrát jednoznačně oprávněně. Minimálně i pro pár těch revolučních věcí, co přinesla. Ale dnes? Dnes je ta hra spíš úlet. Zábavná, ale úlet.

Na rovinu přiznávám, že jsem nevěděl do čeho jdu. Myslel jsem si, že půjde o futuristickou adventuru Chandlerovského vzezření a nakonec jsem dostal hru, v jejímž prostředí se opravdu pohybujete jak v Doomovi a video prvky jsou natočené opravdovými herci. Ano, na tehdejší dobu asi opravdu pokrok, který jsem osobně zažil až u Command and Conquer. A ano, v rámci subžánru je toto asi opravdu nejzajímavější počin. Leč mám pocit, že tvůrci adventur moc dobře věděli, proč hry v podobném duchu dál nevytvářet. Je to nejen nehezké, ale také poměrně kostrbaté. Musíte na to s pokorou přistoupit a doufat, že Vás to nenasere. A i když Vás to přeci jen občas nasere, což se zákonitě u tak staré hry stát prostě musí, musíte doufat, že to ovládne alespoň příběhem. A to se vlastně povedlo na jedničku.

Hlavní hrdina - Tex Murphy - detektiv klasik jak kdyby vypadl z nějakýho americkýho noiru 40. let 20. století s příchutí Bruce Willise devadesátých let. Hláškuje o stopéro. Sarkasmus z něj chčije na hektolitry, sem tam si neodpustí i nějakou nechuťárnu. No a jelikož je detektiv, tak konečně i s prací, která teda ze začátku vypadá, jak kdyby si ji musel vytáhnout z nejhlubšího dna prdele, aby se nakonec dostal i do Vesmíru.

Nakonec ale musím říct, že mě to s ním bavilo. Je to taková adventurní speciálka. Nic pro dnešní hráče, kteří v jednoduchosti hledají sílu. Tady si Vás to nahodí na koště a zametá to s vámi jak Kryťák při smejčení pavučin v Červeném trpaslíkovi. Prostě nic pro ořezávátka. Ale zážitek to byl. A ano, na starém kompu by to byl zážitek možná ještě větší. Takový, že byste s chutí třeba i někoho přerazili, kdyby se Vám to po nějaký době neuložení seklo. Což se při Dos Boxu nemůže stát, že? Tam stačí, když vstoupíte do špatných dveří, kde Vás nějakej magor okamžitě zastřelí a vy si uvědomíte, že u starých her vlastně náhlá smrt byl prvek poměrně běžný. A až pak si uvědomíte, že nemáte hodinu uloženo. Co myslíte, zopakovali byste si to?

Zahrát si všechny solidní pixel-artové adventury je překvapivě náročnější, než bych tušil. Když jsem si totiž začal myslet, že už jsem toho dohrál dost, objevila se mi na počítači Blackwell série, která už leccos pamatuje (datum vzniku se datuje už k roku 2006) a přitom není vůbec špatná.

Původně tento první díl vznikl jako freeware. Ale zjevně autor pocítil nutkání v příběhu pokračovat dál a tak se jal na vlnu komerce a další díly už zpoplatnil. Vlastně nakonec i s tímto dílem. Takže budiž. Není každý takový estét jako Grundislav Games, který nejslavnější adventurní freeware sérii celou vyslal do světa zadarmo. A přitom nabízí obří kvalitu.

The Blackwell Legacy ale není vůbec špatná. Hlavní postava Rosangela Blackwell je poměrně sympatická holčina, která po smrti své tety zdědí jednu ne úplně pěknou, ale také ne úplně marnou, schopnost. A to - mluvit s mrtvými lidmi a k tomu mít jednoho duchovního zprostředkovatele, který se jmenuje Joey, je mega otravný a co čert nechtěl, nedokáže se ho najednou zbavit.

První díl je popravdě klasický první díl. Otevírací. Asi bych pochopil, kdyby zůstal freeware. Moc toho neobsahuje, spíše uvádí do onoho příběhu. Vůbec bych se ho nebál nazvat prologem. Za pár hodin ho máte hotový a vlastně se ani moc nezapotíte. Nakreslených prostředí je poskrovnu, kombinací předmětů ještě méně. A než se nadějete, je konec. Jen s tím pocitem, že tu skončilo něco nedokončeného a vy tak máte chuť pokračovat dál. Za což můžete děkovat hezkému vizuálu, povedenému dabingu a především příběhu, který má na to být velkolepý. Tak snad v něm co nejdříve pokročím.