Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
30 let / ČR - kraj Středočeský

Komentáře

< >

DiRT 3

  • PC 65
Karanténa na krku, zahrada ve výstavbě, kde jinde po zahradničení odpočívat, než u aut, u kterých nemusíte dvakrát přemýšlet. Nebo vlastně ani není třeba. V DiRT 3 jsem se totiž setkal poprvé s tím, že Vám hra nabídne jednu z obtížností, která za Vás v podstatě akceleruje a brzdí a Vy pod neustálým náporem a stlačeným tlačítkem šipky vpřed zahýbáte doleva nebo doprava, což je věru fascinující. Mám pocit, že jsem se s tím nikdy nesetkal. Spíše jsem se setkal s tím, že jste s přehledem všechny předjeli, ale počítač si řekl, že by to mohla být nuda a tak nacheatoval některá auta řízená počítačem, která se na Vás začala zničehonic drápat a Vy jste měli co dělat, abyste nenajeli do nějakýho betonovýho sloupu a nesrovnali auto se zemí.

No, to jen tak na úvod.

DiRT 3 je, když už nic jiného, absolutní arkáda. Colin McRae by asi koukal, co z herního světa pojmenovaného podle něj, dokázali tvůrci udělat. To, co ze začátku začínalo jako vzorový závodní trenažér po vzoru Richard Burns Rally se proměnilo v cosi, co kombinuje právě Richard Burns Rally s Flat Outy. Dává to logiku? Vlastně ani nevím.

Příběh vlastně neexistuje, k čemu také. S příběhem u závodních her se snad vždycky chlubila snad jenom série Need For Speed...a to ještě navíc v posledních, moderních tuning hrách. Jo a ještě bych vlastně zapomněl na MegaRace 2, ale to bych odbíhal do hluboké minulosti. Nicméně Vás tu Vašim závodním životem provází, kdo jiný, než Ken Block. Závodník, který proslavil energy drink z Irska - Monster, a který je v současnosti nejvíc vidět, coby snad největší race influencer na světě. Svými hustými kecy Vás hecuje k tomu, abyste byli nejlepší na světě a k tomu hra přistupuje tak, že jednou jezdíte auty ze šedesátých let a na příště to vystřídáte pickupy nebo buginami. Závody nedávají moc smysl a popravdě ani moc nebaví. Možná dokáží bavit, když máte volant a pedály, ale to jsme zase trošku někde jinde. Jediný záchvěv radosti je, že z každého závodu získáváte body a ty Vám pak otvírají další...polepy na auto...a vlastně sem tam i auta. Aby se neřeklo. Mimochodem, může mi někdo vysvětlit, proč ve volbách není třeba Škoda Fabia S2000 nebo R5? Osobně to nechápu. O starých ani nemluvě...

Závody tak mnoho radosti nepobrali, ve hře je ale přeci jen ještě arkáda, která těží z Blockova slavného seriálu Gymkhana. Takže si tu vyblbnete, zadriftujete, zaskákáte, rozstřílíte pár krabic a to je vlastně ten nejzásadnější bod, kde bych DiRT 3 přeci jen rád vysloveně pochválil. Ve hře je pár podobných map, kde máte za úkol v neomezeném čase najezdit určité množství kilometrů, sestřelit pár krabic a europalet, udělat pár přeletů nad kukaččím hnízdem nebo sjet gumy na hliník...no a v tu chvíli hra vysloveně baví. Jezdil jsem do zblbnutí třeba hodinu a vůbec mi to nepřišlo. Prostě jsem si na mapě blbnul a nádherně si u toho odpočinul. Když Vám ráno přivezou na zahradu 20 tun hlíny a Vy ji celý den rozhrabujete do roviny, tak jediné, co večer opravdu chcete je jezdit do nekonečna podobné závody a u toho pít pivo z nějakého místního pivovaru, kde jste si přes okénko dopoledne nakoupili pár PETek, abyste podpořili místní minipivovary v rámci hnutí #zachranpivo.

DiRT 3 má pár dobrých důvodů, proč si jej zahrát. Ne jinak je to třeba i u multiplayeru, kde jsem se s vlajkami docela vybláznil a říkám si, že to bude asi jediný důvod, proč tuto hru ihned po dohrání nesmažu. Jinak se jedná o naprosto rutinní závody, kterých tu byl bezpočet, a které jsou v tomto případě navíc na hranici s realitou a arkádou. Jestli bych si měl zvolit, rozhodně si vyberu arkádu.

P.S. DiRT 3 by za jiných okolností měl poměrně slušný soundtrack, kdyby dostal trošku prostoru. Jelikož ale v menu jste jen nezbytně dlouhou dobu, tak se k němu většina ani nedostane. Pár pecek si ale určitě pozornost zaslouží, minimálně ty od Chase and Status, 65daysofstatic, Leftfield, UNKLE nebo We Are Scientist.

Pro: Jednoznačně arkádní část hry - zábava, některé lokace jsou nádherné na oko (Monte Carlo, Finsko, Norsko), střídání ročních období, zvuky

Proti: Jednoznačně závodní část hry - nuda, soundtrack dostal malý prostor, některé lokace se do nekonečna zbytečně opakují, méně je někdy více

+13

Kingdom Come: Deliverance

  • PC 95
Občas se dějí malé zázraky v našich malých světech. Třeba já osobně považuji za malý zázrak fakt, že jsem si na svém osmiletém notebooku (který navíc není ani herní) dokázal zahrát hru, o které jsem mnoho let snil. Především v době vývoje, kdy jsem sledoval každou novinku a vlog tvůrců, tak bědoval i v průběhu dvou let od vydání, že abych si hru vůbec mohl zahrát, musel bych si pořídit nějaké to nové železo...na což samozřejmě nebyl čas. Pak ale přišel Epic s nabídkou kvalitního se...tedy v podobě Kingdom Come zadarmo a já si řekl...nu, proč ne. Za zkoušku nic nedám. A tak si hru "koupil", celou noc instaloval a ráno ji zapnul s tím, že uvidíme, co se stane...

...a ono se stalo hodně. Naskočila úvodní obrazovka, naskočilo intro, rozjely se první minuty hraní a já si hru začal užívat s tím, že tohle prostě nějak dám. To, jak jsem hru v podobě takřka sto hodin hraní hrál Vám snad ani nebudu vysvětlovat. Občasné přehřátí a vypnutí notebooku v momentě, kdy se blížilo automatickému uložení po nějaké srdceryvné bitvě bylo to menší, co se v průběhu hraní dělo. Nicméně v úctě k tvůrcům a hlavně české historii jsem pokračoval dál...až do samotného konce.

Kingdom Come je jednoduše řečeno - herní nářez. Stoprocentní hodnocení nedávám jen kvůli pár detailům, o kterých budu mluvit až na konci. Spíš bych tu chtěl pochválit všechno, co mě na té hře tak bavilo. Bavilo mě prostředí v okolí Sázavy. Sledoval jsem jak se vine nejen samotná Sázava, ale i potůčky směřující všechny k ní, kopečky, lesy, polnosti, stráně, údolí...ten svět je naprosto geniální. Po pracovní osmihodinové klasice máte chuť přijít domů, narazit lahváč, zapnout hru a chodit sázavskou krajinou do zblnutí. Když je zima nebo karanténa (jako třeba zrovna dnes a posledních několik dní), tak je to perfektní alternativa k realitě, která taktéž stojí za návštěvu. Až to všechno opadne, určitě do Samopší, Ledečka a Ratají vyrazím. A musím se přiznat, že už se speciálně těším na moment, až přijedu do Ratají a budu chodit městečkem a říkat si, kde byl řezník, kde stála hospoda, kde radnice a kde jsem měl pokoj s postelí...:-) Projížděl jsem pár videí na internetu a musím říct, že z oné preciznosti k reáliím si tu tvůrci dali extra záležet!

Tak to bychom měli k samotnému prostředí, které je prostě pecka. Dále se pojďme podívat na příběh. Příběh je totiž přesně to, co Dan Vávra se svou partou lidí umí. Stejně tak, jako Viktor Bocan si umí vyhrát s prostředím, ve kterém, i když máte koně, nebo můžete zrychlovat cestu, prostě stejně chcete chodit. Na Operaci Flashpoint jsem Viktore totiž rozhodně nezapomněl! Tam jsem to měl úplně stejně. Nicméně co se týče příběhu, musím říct, že oceňuji snahu předat celému světu pár mocenských informací z období 14. století v oblasti Českých zemích. Myslím si, že naše středověká historie je celosvětově ještě dost neprobádaná a jestli se někdy někde odehrávaly nějaké hry o trůny, tak to pak muselo být zrovna u nás! Kde jinde taky, že? :-) Na příběhu ale neoceňuji jenom ty historické přesnosti, líbí se mi i ta příběhová linka Jindřicha. Nemá žádný výraznější vliv na historii, ale od začátku do konce mě prostě a jednoduše baví. A nebaví mě jenom procházet tím příběhem, já si vysloveně vytvářím vztah i se samotnými postavami ve hře. A co víc, hra Vás díky tomu nutí i do vedlejších misí. Ale co nutí...nutit ani nemusí...vy je chcete hrát sami. Chcete si vytvářet s jednotlivými postavami vztah, chcete se s nimi kamarádit, chcete s nimi být za dobře. Jestli někdo někdy řekl, že Kingdom Come je simulátor středověkého života, tak to řekl jednoznačně dobře.

No a když už jsme u těch hlavních a vedlejších misí. Jasně, dobývání hradů a mydlení kumánů je to podstatné, co se ve hře děje. Na co ale nikdy nezapomenu je chvíle, kdy jsem se v jednu v noci dostal do světa faráře Bohuty, se kterým proběhla největší herní pitka, kterou jsem kdy zažil. Smál jsem se během hry, smál jsem se před spaním, smál jsem se i další dny. Nejvíc jsem se vlastně smál, když jsem kolegům v práci vyprávěl, čeho jsem byl svědkem a rozesmál jsem tím půl jídelního stolu v jídelně. Faráře Bohutu vymyslel nějaký génius, protože cokoliv se tam s ním stane, to se u mě automaticky zařadilo do legendárních herních momentů, kterých jsem byl svědkem! A podle mě naprosto oprávněně. Taková kalba opravdu nastane párkrát za život, všichni o tom určitě něco víme.

Co Vám budu povídat, bál jsem se, že se tady budu vykecávat, ale jinak to ani u podobné hry nejde. A to jsem ještě nepřistoupil k herním mechanismům. Už jednou jsem tu totiž zmínil slovní spojení simulátor středověkého života, což je víceméně přesný. Líbí se mi, jak se hlavní postava Jindry neustále vylepšuje při čemkoliv, co dělá. Chodíte? Získáváte body do vitality. Běháte nebo skákáte? Vitalita zákonitě roste. Vykrádáte? Lepšíte se ve vylamování zámků. Bojujete často? Lovíte srnčí? Trháte bylinky? Vaříte lektvary? Obchodujete? Objevujete okolí? Čtete často? To vše vylepšuje Vaše vlastnosti. Navíc i v podobě miniher u vaření lektvarů a vylamování zámků. Ze začátku s nimi bojujete, ke konci hry je to ale sranda zmáknutá dvěma prsty...a ještě navíc malíčky.

TAK...a teď trošku také k těm negativům. Největší problém jsem měl třeba s tím, že ač je hra absolutní simulátor, ve kterém se navíc střídá i den a noc, tak některá ingame videa na to úplně neberou ohled. Jasně..je to v celkovém kontextu hry vysloveně prkotina, ale pokud o hře mluvíte před ostatními, jako když byste to všechno vykonával sám..a vězte, že když jsem vyprávěl, jak jsem smilnil s ovcemi nebo vykradl kata, abych od něj za jeho peníze následovně odkoupil prsten...tak se notná část jídelního stolu točila směrem ke mně, jestli náhodou nejsem blázen a neutekl z nedalekého blázince. Také třeba jízda s koněm při útěku z přepadení skrz křoví bylo trošku nad moje nervy. Některým křovím se projít dalo, některým ne, kůň se pak zasekl tak, že byste z něj nejradši okamžitě slezli, dali mu pětník a vzkázali, že až se vymotá, ať si uctivě dojde domů sám. No a navíc obrovské zklamání je příběhová linka v klášteře v Sázavě. Tam jsem měl tendenci udělat to co nejlépe, ale nakonec jsem na to neměl nervy a udělal to nejrychlejším možným postupem. Nebudu nabádat, každý na to jistě přijde sám.

Nakonec tedy mohu říct, že jsem po dobu desítek hodin byl fascinován herním světem, který zde byl vytvořen. To čekání se rozhodně vyplatilo a jsem rád, že se po těch letech popasovali s úspěchem. Já si na hru dva roky počkal, mezitím vymazali plno bugů a navíc na stroji, u kterého by mě v životě nenapadlo, že ji budu hrát. A co víc, že jí dohraji. Tak a teď k těm samotným parametrům:

Intel Pentium B980, 2,4 GHz, 6GB RAM vnitřní paměti, NVIDIA GeForce GT 630M

Já nevím jak Vy, ale já to říkám furt. Hra se nemá hrát pro krásu z grafiky, ale pro krásu z hratelnosti. A tady to Kingdom Come vyhrálo na celé čáře. Plus samozřejmě ty jednotlivé detaily tomu dodávají patřičný lesk, co Vám budu vykládat. Nikdy totiž nezapomenu na moment, kdy čtyři roky po vydání Mafie v Americe vydali Godfathera a všichni o něm mluvili jako o profláklé hře, která sere na detaily, na rozdíl od Mafie. No...a Kingdom Come to má stejně, podle mě se horko těžko bude hledat nástupce žánru. Holt není občas od věci být v něčem první, že? A být v něčem první víc jak jednou? Kdo z Vás to má?

P. S. Zapomněl jsem úplně zmínit, že hra disponuje krásným soundtrackem. Nevím, jak je to možné, ale při psaní komentáře mi to vypadlo. Uvědomil jsem si to v momentě, kdy jsem druhý den na zahradě rozhrabával 20 tun zeminy a k tomu mě napadlo si pustit pár těch hospodských odrhovaček s Bohutou :-)

Pro: Není nad to, když celý svět vidí kus malé české historie v perfektním herním hávu a navíc se kochá nádhernou českou krajinou, která je jak vymalovaná od Aflonse Muchy. Ryzí český středověk se všemi herními mechanismy, které si dovedete představit.

Proti: Jízda s koněm je občas za trest, některá ingame videa jsou ztraceny v mezičasí, závěr hry se možná až moc táhne...

+22

Zeno Clash

  • PC 65
Nějak jsem si říkal, proč tu zdejší komentující hru Zeno Clash hodnotí jako indie titul. Jakmile jsem ji totiž spustil, neříkal jsem si, že by zrovna musela být označovaná coby indie hra, jako spíš regulérní 3D akce. To jsem ale ještě netušil, jak minimalistická bude svým obsahem, a to jak krátkostí, tak i lokacemi. Je to prostě taková jednohubka, která na pár hodin zabaví, má nápady a myslím si, že bavit i kupodivu docela dokáže.

Hlavní devízou samotné hry jsou její souboje. Ač se jedná o 3D akci a střílet můžete z kuší a nějakých pra-pistolí, tak pořád ty souboje jsou to nejzábavnější, co hra nabízí. Díky nim jsem si vystačil s pěstmi a kopanci a prostupoval hrou víceméně se zalíbením. Dlouho jsem totiž neviděl tak šikovný bojový systém. Nerutinní, nestereotypní, nápaditý, každý boj originální. Mělo to něco do sebe a hra na těch pár hodin tu radost a úsměv na rtech vyvolat rozhodně dokázala. A to se takto vypisuji i přesto, že když jsem hru poprvé spustil, tak jsem jí po dvaceti minutách zase vypnul proto, že na ty souboje jsem neměl vůbec nervy. Jakmile v nich ale naleznete systematiku, nechcete přestat.

Pokud bychom v dalším odstavci mluvili o příběhu, tak Vám můžu říct, že debilnější příběh jsem snad ještě nezažil. Celé se to odehrává v nějaké kombinaci prapůvodního světa a fantasy úletu, ve kterém se nachází pra-divno-lidi, pseudo-zvířata a nějaká všelijaká havěť, mezi kterou se řadí i havěť ze všech největší – Váš úhlavní nepřítel, kterého jednoduše pojmenovali Father-Mother a v překladu Matkotec. Ten vládne všemu a všem, národy utlačuje a Vy jste od toho, abyste jeho vládu sejmuli do zatracena a nastolili nový řád. Nikdy jsem snad nezažil horší pojmenování nepřítele, ale tak budiž.

Zeno Clash tak je zajímavou 3D akční jednohubkou. Kratší akci jsem opravdu hodně dlouho nehrál, ale na úkor hry to bohatě stačí. Po příběhové stránce je hra spíš k smíchu, a tak nezbývá, než hrát náhodné mapy, kde se řežete hlava nehlava a postupujete napříč protivníky dál a dál, až do úplného zemdlení. V tu chvíli je Zeno Clash hodně zábavná jednohubka, která za vyzkoušení rozhodně stojí.

Pro: Pěstní souboje na vrcholné 3D úrovni...

Proti: jenže s příběhem, který vytvořil mongol na pomocné škole

+16 +17 −1

The Whispered World

  • PC 65
Daedelic Enterteinment jsou u mě prostě borci. Přišli s adventurami v době, kdy každej povídal, že tvořit adventury už nedává moc smysl. Prej umírající žánr…pche…kdyby ti malověrní věděli, jak to s adventurami bude vypadat za patnáct let, tak by asi nestačili zírat. Já nevím, kam dřív hrábnout, ale abych si splnil další rest, pustil jsem se do další z řady fantasy adventur, které tito borci z Německa mají ve svém portfoliu – do The Whispered World.

Popravdě jsem se do hry pustil a záměrně se moc nezajímal o příběh. U adventur to dělám často. Čekám, co předvede úvodní intro a pak se prostě a jednoduše nechám unášet. U The Whispered World jsem měl ale trošku problém. Jedná se sice o fantasy adventuru ze středověkého prostředí, ale příběh je vyprávěn, jak pro děti základní školy. Navíc nevím, jestli je hra pro děti nebo pro dospělé. Obtížností bych o dětech pochyboval, příběhem, ale ani ne. Dokonce i dabing, ač je zmáký skvěle, je na hranici snesitelnosti. Všichni tu mluví, jak kdyby byli po defragmentaci mozku. To pak i způsobovalo, že jsem měl tendenci některé rozhovory přeskakovat, protože mě prostě nebavily. A nejhůř na tom je právě klaun Sadwick, kterej navíc ještě šišlá a dokáže během hraní hráče akorát tak srát. Navíc, i když tvůrci vymysleli nápaditý příběh, což se jim nedá upřít snad nikdy, nezvládli úplně texty a tak je to místy fakt docela nuda. Navíc chybí i vtip, který by se do podobně laděného příběhu jinak náramně hodil. Možná, že ten vtip je právě ta mluva, což by se jako varianta dalo chápat, ale já to teda nepochopil.

Na druhou stranu se jim ale nedá upřít krásná kreslená grafika. Hlavně herní pozadí jsou naprosto úžasná. Hrál jsem rozšířenou verzi a tak jsem pak i viděl video, jak se taková pozadí vytváří a u noční oblohy jsem nechápal, kolik odstínů tvůrci použijí a jak precizní práce to vystínování například u jednoho pozadí je. Neskutečná práce a zaslouží si obdiv.

Když ale hru porovnám s ostatními adventurami, a že teď za poslední roky mám z čeho porovnávat, tak musím říct, že The Whispered World je z celého toho seznamu spíše průměrnější. Nejlepší na ní ale je závěr, který mě docela dostal. Můžete hrát co chcete, můžete hrát i jednu hru tisíc hodin v kuse, ale když Vás šokuje samotným závěrem, myslím si, že to zapomenout chtít rozhodně nebudete. A to je přesně případ této hry. Kvůli tomu závěru se vydrží počkat. A to je vlastně i důvod, proč mám adventury tak rád. Škoda některých ostatních motivů, kde jsem nebyl úplně spokojen, ale co na plat. Ne vždycky se dá všemu a všem zavděčit.

Pro: krásné kreslené pozadí dotváří fantasy atmosféru samotné hře, originální závěr příběhu

Proti: dabing, šišlání Sadwicka bylo na pěst mezi voči, adventura, která nemá konkrétní věkovou skupinu

+17

Hero of the Kingdom

  • PC 65
Překvapilo mě, že tu takovou maličkou, nezávislou hru, má nahráno a okomentováno tolik lidí. Pak jsem si ale přečetl, že takovej hype zažila v době, kdy se řešila jedna z herních výzev a právě Hero of the Kindgom bylo docela vděčným tématem hlavně kvůli slovenskému zázemí dvou bratrů, kteří na hře pracovali. Zaujal mě název, zaujal mě obsah, zaujal mě plakát, tak proč to nevyzkoušet taky, že?

Hero of the Kingdom je hra, která rozhodně překvapí. Příběh se odehrává v naprosto klasickém fantasy světě plným bojovníků, čarodějů a příšer, které jsou ve vzduchu, ve vodě, ale i na zemi. No a v tomto mladém světě jste mladý jura, který hlídá rodnou chatrč, kterou Vám do základů nějací zlořádi vypálí. No a jelikož Vám unesou i otce, tudíž to jediné, co Vám z rodiny zbylo, je tedy na Vás, abyste vše vrátili do rovnováhy, zaplatili jim za spálenou kuču a zachránila tatíka, který si přece příšernou smrt rozhodně nezaslouží. No a v tu ránu začíná hra, kde dochází k zásadnímu překvapení…a to je vlastně hra samotná.

Nejedná se totiž o strategii v pravém slova smyslu. Je to něco jako strategie, něco jako interaktivní film a něco ve stylu hidden object hry. Nedočkáte se v podstatě žádné animace, žádného dabingu, ale naopak hezky nakresleného prostředí z pohledu klasické strategie a rozjíždíte zběsilou klikací hru, kde klikáte, vyděláváte, pracujete, plníte úkoly a zároveň si otevíráte mapu světa s cílem navštívit poslední scénu příběhu. Vše bez jediné animace. Líbil se mi ten námět. Není na něm nic složitého a i když je příběh poměrně dost jednoduchý, tak je neskutečně chytlavý. Není na něm nic jedinečného, ale ten stručný proces vyprávění příběhu mě hodně bavil. Na to, že vlastně jenom klikáte bez nějaké časové souvislosti, to kupodivu docela dobře šlape.

Hra navíc není kdoví jak dlouhá, což je pro ní určitě ku prospěchu. Zběsilé kliky, až doublekliky, se po chvíli omrzí. Záseky ale prakticky neexistují a tak se jednoduchý příběh souvisle překlopí až do zdárného konce. Řekl bych, že se jedná o chytlavou jednohubka ze světa hidden object her, která je originální, nápaditá, jednoduchá a to je asi tak všechno.

Pro: originální hidden object koncept, jednoduchý, ale výstižně vyprávěný hrdinný příběh z klasického fantasy prostředí

Proti: absence animací, dabingu, hra je spíš dobrým nápadem, než samotným konceptem

+14

State of Mind

  • PC 80
Po dlouhé době jsem se setkal s atypickou adventurou, která mě učarovala samotným příběhem a já s ním víceméně poklidu, ale poměrně intenzivně, proplouval až do samotného konce. Musím se přiznat, že tak intenzivní zážitek jsem od hry zase dlouho nedostal. A přitom hru mají na starosti adventuristi – veteráni – Daedelic Entertainment. Jen ale s tím rozdílem, že kreslenou grafiku zaměnili za futuristický vizuál a fantasy námět obměnili za moderní sci-fi, které má myšlenku, ta má hloubku a celé je to zaobelené neopakovatelnou atmosférou a vyprávěním, které Vás prostě nutí hrát dál do zdárného konce, který ale není kdovíjak krátký. Naopak. Na adventuru obsahově až překvapivě hutný a jak jsem řekl, tématicky dost zajímavý.

Nechci tu úplně popisovat jádro příběhu, abych zbytečně nezaspoileroval. U hry podobného typu by to totiž byla obrovská škoda. Navíc zajímavé je, že ač se v průběhu hry můžete vyjadřovat jakkoliv, stejně Vás pak zavede na obdobný závěr. Jediné, co Vás tedy bude omezovat, budou Vaše myšlenkové pochody a skutečnost, jak byste se v dané situaci zřejmě zachovali Vy. Říkám zřejmě, protože hra nabízí čtyři možné závěry a dle achievementů na Steamu jsem byl překvapený, že jsem zrovna zvolil ten nejméně pravděpodobný. Ale víte co? Bylo mi po něm smutno, jak kdybych uzavřel kapitolu něčeho, co mě opravdu zasáhlo…

State of Mind je příběhově hodně silná, navíc autoři, Němci, si s moderním Berlínem opravdu vyhráli, a tak jsem chvíli měl pocit, jak kdybych hrál nějakou novou verzi Deus Ex. Líbilo se mi, že ač záběry na postavy působí kostičkovitě, tak v kontextu s celým tím prostředím vytváří opravdu úctyhodný dojem. Chvílemi jsem měl až pocit, jak kdybych nehrál hru, ale pozoroval krásu, která se kolikrát nedá ani nakreslit. Autoři do svého futuristického světa opravdu předali něco, co umí malíř s osudovým obrazem, skladatel s osudovou melodií nebo filmař s osudným filmem jeho kariéry.

Hra má ale i nějakou tu slabinu, protože i dokonalost se bez nich neobejde. Jde hlavně o to, že se jedná o 3D adventuru, takže něco na způsob (když to zjednodušším) Tomb Raidera, akorát s tím rozdílem, že neskáčete ze stromu na strom, ale chodíte právě oním futuristickým světem a procházíte příběhem, u kterého kolikrát nevíte, zdali je interaktivní adventurou nebo prostě adventurou. Chvíli jsme se pohlcen děním úplně zapomněl…jediný moment, který mi to kazil bylo, když mě postava přestala poslouchat a ztrácela se někde mezi osou x, y a z. Navíc o kombinaci různých předmětů to úplně není oproti klasické adventuře, takže je to hodně často o tom, že chodíte sem a tam, povídáte si a tím rozvíjíte příběh, což se opět přibližuje zase k té interakci jako takové.

Navíc tu jsou i jednoduché, ale sem tam i zábavné minihry, což samotnou hru taktéž ozvláštní. A o hudbě ani nemluvě…klasická, ale přesně úderná do toho světa plného smutku, kterého se my snad nedožijeme.

Závěrem tedy musím konstatovat, že pokud máte rádi adventury a navíc Vás baví sci-fi příběhy, tak je State of Mind přesně pro Vás. Tvůrci ví, jak dělat adventury a i když se pustili do trošku jiného druhu, mě teda rozhodně nezklamali. Naopak, vytvořili ve mně plno hlodavých myšlenek, což vnímám jako potvrzení kvalitního sci-fi námětu.

Pro: skvělý námět, úžasná futuristická atmosféra, grafika originální, extravagantní, na hranici jedinečného obrazového herního zážitku, skvělý hudební melancholický podkres, čtyři druhy závěrů

Proti: Mnohdy lehké, ale víceméně stravitelné minihry, občasný problém s ovládáním postav, lehce sterilní průběh hry

+19

Kathy Rain

  • PC 75
Super oldschool adventura, o které přesně můžeme říct, že je jako ze staré školy. Ve stejném duchu, jako když dříve vydávala adventury Sierra. Pěkná, kreslená grafika doplňuje nápaditý a správně mysteriózní námět. Navíc obtížnost není kdoví jaká a tak to docela příjemně ubíhá. Sympatický je i hudební podkres a dialogy spolu s povedeným dabingem. Délka hraní je sice poměrně krátká, ale děj příjemně a souvisle teče skrz kurzor myši. Nicméně je pravda, že prostředí městečka není kdoví jak obšírné. Navíc jsem si říkal, že nevím, jestli obsah této adventury není srovnatelný s kdejakou adventurou, které před lety vznikaly a tvůrci je vydávali zdarma ke stažení. Pro ten pocit navrácení do starých let to ale rozhodně stojí. Sice je pravda, že závěr mě příběhově úplně nepřesvědčil a skoro to vypadá, jak kdyby šetřili vysvětlováním, ale pořád ten pocit, kdy se myšlenkami a atmosférou hry vracíte do doby, kdy Vám bylo super dobře a netrápila Vás žádná povinnost, je prakticky k nezaplacení. Adventura s absolutním odkazem na herní vydavatelství Sierra se vším všudy.

Pro: hudební podkres, příběh, kreslená grafika, atmosféra, díky které jsem se vrátil do mladých let

Proti: námět vyzní do prázdna, poměrně krátké, ne úplně složité

+16

1954 Alcatraz

  • PC 60
Adventury mám rád a tak rád zkouším i ty, které třeba nemají ani kdoví jaké hodnocení. Co já vím, třeba to má nějaký důvod a třeba také ne. Zde si zrovna myslím, že hodnocení je výrazně kritické. 1954 Alcatraz si tak negativní hodnocení nezaslouží. Na druhou stranu konečně vím, co je to vysloveně průměrná adventura. Jestli je totiž někde promarněný potenciál s příběhem, pak je to zrovna zde. Pevnost Alcatraz je sama o sobě pojmem, který musí táhnout snad každého, kdo má chuť se do zajímavého adventurního příběhu pustit. Problém ale je, že i když tu hrajete za dvě postavy, příběh nijak zvlášť negraduje. Navíc má hra obrovský problém s tím, že na její stáří má pozadí krásně kreslené, ale postavy v něm pohybující jsou plně v 3D provedení…a ještě ne moc hezkém. Naopak, poměrně odfláklém. Tomu, se přiznám, úplně nerozumím. Přitom právě vlastnosti těch postav v tom příběhu příjemně fungují. Je ale škoda, když postava má udělat určitý pohyb, aby něco zvedla a ten pohyb neudělá. Vypadá to nedodělaně a to je to, co dělá hrou tak průměrnou. Navíc i postup hry a sběr určitých předmětů je mnohdy zvláštní. Chvílemi mi přišlo, jak kdybych v inventáři měl tisíc papírů, šanonů, příkazů a rozkazů a každý na něco jiného. Působí to také dost jednotvárně a vysloveně nezáživně. Nemyslím si ale, že by si tato adventura měla vysloužit cirka těch 40 procent, podle mě je ideálně na šedesát. Neoslní, ale fanoušek adventur nemá problém ji dohrát. Na svojí délku je adekvátní a nakonec i ten závěr víceméně potěší.

Pro: Dobré téma pro adventuru, hraní za dvě postavy, krásně malované pozadí

Proti: Zvukový minimalismus, na rok výroby 3D animace jak z pomocné školy

+15

Trine

  • PC 75
Nápaditá 2D arkáda, u které se vůbec nedivím, že pochází z Finska. Nedivím z toho důvodu, že když prožíváte polární noc, tak nic jiného, než sedět za počítačem se moc nedá. A jelikož jsou Finové koumáci, tak nejenom, že jsou skvělí muzikanti, také jsou výborní designéři her. Trine je opravdu top arkáda, kterou na trhu v dnešní době můžete potkat. Chytlavý fantasy příběh, originální přepínání mezi třemi postavami (zlodějka, kouzelník a rytíř) a nepřeberné množství možností, jak se dostat z bodu A do bodu B, protože každá z postav je, standardně, specifická v něčem jiném. Procházení úrovní mě hodně bavilo, prostředí mi přišlo skvěle vymyšlené, příběh je jednoduchý, ale funkční a navíc si tu vyhráli se soundtrackem, který je správně epický. Jediné mínus je možná délka, která není z těch nejdelších, ale věřím, že dalším dílem ten koncept výrazně vyšperkovali.

Pro: Top plošinovka s pěkným, funkčním fantasy prostředím, kterému dopomáhá skvělý hudební podtext, perfektní dabing a zřejmý fantasy příběh

Proti: Překvapivě rychle dohraná

+16

APE OUT

  • PC 80
Hodně nápaditá a hodně jednoduchá, nechci úplně říct, že jednohubka. Myšlenka je ale jednoznačná. Jste opice, utečete z klece a chcete se dostat pryč, do divočiny. A děláte pro to všechno. Z pohledu z vrchu a la stařičký první díl GTA chodíte po různě barevné oblasti, která je v podstatě absolutně minimalistická a v cirka 16ti barvách, jako počítače před třiceti lety, vidíte ono prostředí, které můžete rozmlátit, včetně lidí a včetně vlastně všeho, co se v tom prostředí nachází. A jediný úkol je jednoduše přežít a projít oblastmi dál. Zvuky super, atmosféra parádní, vše je poměrně akční, jednoduché, ale účinné a zábavné. Dokázal jsem u hry zkejsnout na pár hodin a to i přesto, že na ní nic víc není. Žádná hlubší myšlenka. Nic, u čeho byste si mohli říkat, že kromě efektivnosti má hra kdovíjakou hloubku. Naopak. V jednoduchosti je krása a APE OUT je vzorným příkladem. Tvůrci můžou mít radost z toho, že jsem si mnohdy samotnými nervy vydrápal vlasy z hlavy. A co víc, že jsem měl po neúspěchu chuť pokračovat dál, dokud se nezadaří. Taková správná, úderná arkáda.

Pro: efektivní, jednoduchá, akční, zábavná, zvukově adekvátní

Proti: jednotvárná, s občasnou chutí rozbít klávesnici o stěnu a jít se klouzat na houpačky

+11

Bad North

  • PC 60
U hry jako je Bad North je pojem real-time strategie poměrně povýšenecké. Ano, můžeme mluvit o strategii, ale každá z misí, respektive obrana každého z ostrůvku se koná v oblasti jedné obrazovky, jejíž nespornou výhodou je alespoň to, že si ji můžete otáčet. Je ale tak jednoduchý nápad hodný k tomu, abyste si s hrou vyhráli a pokud možno i dohráli?

Osobně musím říct, že zábava to je. Osobně jsem úchylný na mapy a tak postupné postupování světem a bránění ostrov za ostrovem, mě vesměs bavilo. Ano, můžeme mluvit o repetitivnosti, což je patrné už samotným námětem, ale nevím proč, nějak jsem pořád měl chuť pokračovat dál. A to i přesto, že jsem věděl, co mě příště zase bude čekat.

Bad North je jistá forma odreagovávačky, kde se sice občas zapotíte, ale zase to nebude zas takové pocení, že byste za večer museli na dvakrát vyměnit trencle, popřípadě kaťata. V jednoduchosti je krása a stejně tak hodnotím i tuto hru. Jednohubka jako řemen, obrazově poměrně hezká, barevná, milá...co víc chtít na pár volných minut, u kterých nechcete zbytečně otevírat časopis nebo noviny, neboť máte nespornou chuť si alespoň na pět minut zaklikat a mít pocit, že jste nepromarnili čas. Přesně tak to totiž u této hry je. Párkrát zaklikáte, párkrát si rozpomenete, následně mapou prostoupíte a máte konec...ani nevíte jak.
+10

Last Day of June

  • PC 70
Pokud bych měl tuto hru vystihnout jedním slovem, tak jednoznačně bude převládat pojem - melancholická. Aneb hra vyprávějící jeden smutný příběh, kde se v hlavní roli objevíte Vy s možností změnit minulost. Jde to ale vůbec? Nehraje si jen osud s Vámi?

Italští vývojáři přichystali s touto hrou originální námět, který není kdovíjak dlouhý, ale to vlastně vůbec ničemu nevadí. Vše se odehrává na ploše jedné italské vnitrozemské vesničky, kde se snažíte pozměnit osud pár lidí, aby se výsledek překlopil k obrazu všech a hlavně ke štěstí všech. Ve hře se nemluví, jen mumlá, vše je ale poměrně jasné. Navíc se mi těžce ke hře vyjadřuje, coby k adventuře, protože místy jsem si tu přišel jak v nějaké 3D hopsačce. Ale to jen v momentech, kdy jsem sbíral nějaké ty žetony, nebo co to vůbec bylo.

Originálně melancholický a posmutnělý námět je ale vykoupen neuvěřitelně pomalým postupem v příběhu. Hra Vám nic neusnadňuje. Většinu času se u stále se opakujících videí spíš načekáte, než abyste se kochali oním příběhem. Naštěstí je ale součástí hry neméně originální a zvláštní grafika, která působí, jak kdyby někdo zvěčnil čerstvě namalovaný obraz. Když už Vás budou ty nekonečná videa otravovat, budete se mít alespoň čím kochat.

Ve výsledku jsem hru hodnotil solidními 70ti procenty, což na takový nápad není zlé. Hru jsem nakonec vnímal jako takovou nápaditou jednohubku a tak jsem k ní také přistupoval. Není toho v ní moc, ale na druhou stranu je ta myšlenka dost intenzivní. Za mě tedy rozhodně palec nahoru. Originalitě se meze nekladou a Last Day of June je toho vzorovým příkladem.

Pro: Zvláštně a nápaditě rozmazané grafické zpracování každou chvílí vypadající, jak obraz, nápaditý námět, melancholický průběh, hudební podkres.

Proti: Zbytečně zdlouhavé, pomalé, zbytečné sbírání žetonů (zřejmě dobrý akorát pro achievement na Steamu)

+10

Little Inferno

  • PC 70
Máte rádi oheň? Tíhnete k pyrománii? Máte rádi, když hoří svíčka a Vy nutně musíte strkat prsty do rozteklého vosku a u toho skučet, protože Vás to pálí? Tak přesně pro Vás je Little Inferno. Hra pro ty, kteří si rádi hrají s ohněm, ale zároveň jistota, že nezapálí barák. Ledaže by teda nehráli tuto hru tak úpěnlivě, že by jim shořel například procesor nebo grafická karta. I když, to u hry tohoto typu zřejmě nehrozí.

Podstatou hry je krb, ve kterém pálíte, co Vám pod ruku přijde. Pálíte a postupně zjišťujete, co jde k sobě a co spolu hoří líp. Navíc za to pálení získáváte zlaťáky a za zlaťáky si kupujete další věci a hračky, které opět pálíte. Zábavná logická hříčka, která dokonce místy poměrně okatě odkazuje například na World of Goo. Navíc má snahu mít jakýsi příběh, aby to přeci nebylo jen o tom pálení a tak postupujete a dostáváte se k jádru věci skrz dopisy, které po přečtení také spálíte.

Pokud tedy máte neutuchající chuť něco pálit a pokud možno, tak i spálit, tak je Little Inferno přesně pro Vás. Já si s ním pár krátkých hodin pěkně pohrál.

Pro: Zábavný logický rychlík pálení věcí s dobrým nápadem a neméně zábavným zpracováním

Proti: Nic víc od toho nečekejte

+15

INSIDE

  • PC 80
Neřekl bych, že by kvalitou INSIDE bylo odlišné od autorské prvotiny - Limbo. Naopak se drží v obdobném duchu kvalitní plošinovky, která silným způsobem lpí na atmosféře a tou zároveň vybízí k nezapomenutelnému zážitku. Vždyť, která jiná plošinovka dokáže bez mluvení nabídnout zajímavý námět, ve kterém se zrodíte coby kluk, po kterém v určitě nespecifikované dystopii jdou a Vaším jediným úkolem je utíkat. Jsou tedy momenty, kdy hra plynule ubíhá, vy neustále držíte šipku doprava nebo doleva a vše tak nějak uvěřitelně běží a Vy pozadí hry pozorujete jako nějaký interaktivní film. Je teda pravda, že místy jsem se zasekl, ale nikdy to nebylo na dobu nezbytně dlouhou k tomu, abych ve hře nemohl pokračovat dál. Výsledek je sice poměrně krátký, ale pro vytvoření atmosféry a zamyšlením nad závěrem jednoznačně dostačující. Já byl prostě spokojen. Dokonce i ten otevřený závěr mi stačil k radosti. Dystopie jako víno a prostředí, které pokud někde na zeměkouli existuje, nebudeme o něm ani vědět, protože takové experimenty se prostě neříkají. Proto si musíme vystačit s hříčkou INSIDE, která z běžného žánru udělala neobvyklý zážitek.

Pro: Dystopická atmosféra budována krásně zkonstruovaným prostředím

Proti: Pro někoho možná krátké a hodně na rychlo utnutý závěr, pro mě nicméně dostačující

+16

Age of Wonders III

  • PC 60
Počítám s tím, že strategie umí být zábava na dlouhou dobu, proto když nějakou volím, hodně zvažuji, do které se pustit. No a letošní vánoční svátky vyhrála Age of Wonders III. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem se dočkal strategického pozlátka. Tak naleštěného, jako jsem dlouho neviděl.

Na první pohled vypadá Age of Wonders III moc hezky. Spolu s tahovými souboji jsem si okamžitě připomněl nejhezčí léta s HoMaM 3. Hezká grafika, zábavný fantasy svět...ale. Pořád jsem všude poslouchal kopu pochvalných recenzí a neměl důvod pochybovat o tom, že hra takového názvu by mohla zklamat. Jenže ke zklamání k mému překvapení opravdu došlo.

Rozjel jsem kampaň, ze začátku se samozřejmě bavil. Po pár hodinách jsem ale zjistil, že mě příběh vůbec nezajímá. Nenabízí jediný moment, u kterého bych měl potřebu hrát hru dál. Nu, řekl jsem si, dobrá, příběh můžu vynechat, hlavně, když budou fungovat herní mechanismy. Ty totiž ze začátku opravdu fungovaly. Hra mi dala do područí hrdinu, u něj jsem ihned zaregistroval levelování. To jsem ale ve druhé polovině kampaně už ledabyle naklikával a víte co? Nestalo se vůbec nic. Stejně tak to ale bylo i se vším ostatním. U tahových soubojů jsem si každý tah vysloveně užíval. Bádal jsem a dumal stejně tak, jako když hrajete šachy a máte před sebou šachovnici. Tahové souboje jsou pro mě prostě taková nenápadná úchylka. Jenže po chvíli jsem zaregistroval i to, že hra se dá klidně i bez těch tahových soubojů hrát. I když vypadají hezky, po chvíli to už trošku otráví, což bych si u Kings Bounty nebo HoMaM opravdu nikdy neřekl. Stejně je to tak i se stavbou a rozšiřováním měst. Ze začátku jsem si doslova rochnil v tom, jak mi každé z měst roste. Jak se na mapě rozšiřuje a jak hezky detailně to všechno vypadá. Po několika mapách se ale proces neustále opakoval a mně tak nějak také začalo být jedno, jestli to město nechám splynout s mým královstvím nebo ho zplundruji. No, a to jsem ještě nezačal ani mluvit o diplomacii. Ze začátku máte pocit nepřeberných možností a postupně už je Vám to prostě jedno.

A o tom je vlastně celá hra. Pokud chcete zažít hru, která těží z těch nejlepších konceptů dobré fantasy strategie, ale přitom ani jeden neumí pořádně využít, tak je to právě Age of Wonders III. Tak aspoň, že ta hudba se povedla, i když tam těch motivů také není bůhví kolik, že...

Pro: Fantasy prostředí, variabilita hrdinů, nepřátel, dobrá výpravná hudba, graficky překrásné, mnohdy i detailní...

Proti: ...ale po několika hodinách zjistíte, že bez toho všeho, co hra prezentuje a nabízí, se stejně obejdete.

+12

City of Brass

  • PC 55
Jako kdybych se vrátil do doby, kdy jsem z diskety nainstaloval Heretica nebo Hexena a kochal se tenkrát něčím totálně nepoznaným. Hra, která nemá zbla příběhu a její jediný smysl je procházet úrovněmi, které se odehrávají v prostředí jak z Pohádek tisíc a jedné noci. To prostředí, ač graficky rozhodně neoslní, je to jediné, co je na hře tak zábavné a zajímavé. Jinak je to ale čistokrevná rubačka, kterou se například před lety Painkiller docela proslavil. Nějak si ale nejsem jistej, jestli to dneska ještě stačí. Tenkrát mi to k radosti sice stálo, ale tenkrát mi bylo o dvacet let méně.

Pro: Pokud chcete nepřemýšlet a zablbnout si u čisté rubačky, tak směle do toho. Prostředí je poměrně neotřelé.

Proti: Nenašel jsem jediný důvod, proč bych u City of Brass měl zůstat delší dobu, než-li nezbytně nutnou.

+9

Conarium

  • PC 70
3D adventura zrovna není žánr, který bych vysloveně vyhledával. Sem tam se ale najde nějaká, která vzbudí můj zájem a dostanu se s ní až do zdárného konce. Jedna taková je právě Conarium, kde mě zaujalo hned několik faktorů.

Předem jsem byl překvapen, jak dobře graficky hra vypadá. Turečtí autoři si s atmosférou vysloveně pohráli a vše upravili ke cti příběhům H. P. Lovecrafta, na základě jehož novely se Conarium odehrává. A těch odkazů je tam neskutečně požehnaně, hlavně tedy na Necronomicon. Ale i na další hororové autory, což potvrzuje to, že autoři jsou opravdoví fanoušci starého dobrého hororu. Navíc jsem opravdu poctivě okukoval všecko, co se dalo, a tak mě některé fotky na ledové stanici přišli poměrně úsměvné. Skoro to totiž vypadalo, jak kdyby do hry tvůrci vložili nějaké fotky z rodinných alb...Turka prostě poznáte na tisíc honů :-))

Nu dobrá, tak o námětu jsme si toho řekli už dost, ale co hratelnost? Tam je to stejné, jako u každé 3D adventury, kterou jsem kdy zapnul. Teda ze subjektivního pohledu. S jistotou můžete počítat s tajuplností a napětím. To, že jsem ale u hry zůstal, můžou autoři děkovat právě Lovecraftovi. Před lety jsem totiž zažil podobný pocit s hrou Call of Cthulhu. Počáteční nadšení vystřídalo prostředí, jak z duševních stavů Gigera. Depresivní, ponuré, avantgardní. Jistě zajímavé, ale jak z jiného světa. Trošku to ten realistický základ pošlapalo a když bych měl Conarium srovnat, tak pocitově bych to vnímal naprosto totožně právě s touto hrou. Herně je to vlastně i stejný styl.

Conarium je ale pořád kousek, který rozhodně stojí za pozornost. Má sice pár úletů, ale která 3D adventura (podle mě) nemá. Sem tam zbytečně složité puzzle, sem tam zbytečná scéna, kterou by si autoři klidně mohli odpustit, navíc miliarda informací kolem a nic vysloveně k hlavní kostře příběhu. Chtěl bych prostě víc informací, ale Lovecraft mi toho víc bohužel už neřekne a tak si musím vystačit alespoň s nenápadnou hrou, která toho v sobě nabízí víc, než by kdejakého hráče napadlo.

Pro: Další zpracovaná novela H. P. Lovecrafta je vždycky k užitku. Navíc skvělé grafika, atmosféra, scénář, hudba, tajuplnost prostředí...

Proti: Stejně tak to, čím náměty H. P. Lovecrafta trpí. Chtěl bych toho celkově vědět víc...sakra víc :-)

+13

Everything

  • PC 40
Tak tohle jsem v herním průmyslu ještě nezažil. Graficky na úrovni grafiky z dob TNT Riva 2, myšlenkově ale hlubší, než Mariánský příkop. Začínáte jako buňka, pokračujete přes krávu a pak se vtělujete do všehosi, co je živé, ale i neživé. Takže jsem postupoval a přes kámen se dostal ke stromu a tak dále, až to začalo mít úplně absurdní náhled. Chápu, že z filozofického hlediska to má svoje nepatrné kouzlo. Hrou provází myšlenky pro mě neznámého filozofa Alana Wattse a musím se přiznat, že jsem neměl jedinej důvod, abych se nad nimi zamýšlel. Leč bych vlastně mohl. Tedy v případě, když bych hru vnímal jako prostředek pro východní filozofii a nedopejkal si v troubě bůček, který mi tu nirvánu připraví dřív, než výsledek této hry. Úlet, nad kterým jsem celou dobu hraní, jenom kroutil hlavou. Myšlenku má, ale na počítačovou hru podle mě nehratelné.

Pro: Hra obsahující nejvíce filozofických myšlenek na pixel čtvereční.

Proti: Až moc duševno, až moc filozofično...ale málo čehosi, čemu se říká hratelnost.

+9 +10 −1

Quest For Infamy

  • PC 85
Quest for Glory zřejmě ovlivnil celou řadu hráčů po celém světě, protože v loňském roce jsem si zahrál výborné Heroine´s Quest a letos jsem si užil neméně skvělý Quest for Infamy. A to prosím v roce 2019, tedy 26 let od vydání prvního dílu. Je tudíž opravdu fascinující, jak herní mechanismy tehdejší doby stále ovlivňují tvůrce počítačových her. A co více, že určitá generace má tendenci se k ním neustále vracet. :-) A nutno podotknout, že kdyby bylo podobných her více, vrátím se k ním stejně!!

Quest for Infamy byl pro mě herní zážitek na výbornou. Vrátil jsem se v čase, užil si fantastický příběh, kochal se kreslenou grafikou...co víc si v roce 2019 přát, že? Dnešní mládež těžko pochopí, ale jednou to určitě budou vnímat stejně. I když za ně bude mluvit Bioshock, Gears of War a řada jiných grafických úchyláren, kterým Quest for Infamy dává valé. Při nástupu příběhu jsem sice vůbec nevěděl, co se děje. Hra mi představila ochmelku "hrdinu", kterej se vyspí i s odpadkovým košem, který brouzdá světem a náhle se zasekne v městečku Volksville. Ten úvod, mimochodem, jak kdyby z oka prvního dílu Quest for Glory vypadl! No a v průběhu několika hodin herního času se vlastně neděje vůbec nic. Až jsem měl dojem, že tahle hra příběhu moc nepobrala. Postupem času se ale příběh odseparuje a počáteční objevování nekonečně obřího světa (na podobnou hru) se promění v cílené bloudění scenériemi, což je určitě dobře, protože delší zkoumání světa bych asi už nezvlád. Navíc musím uznat, že tato hra není ze série těch snadnějších. Uznávám, že občas jsem do návodů zabrousit prostě musel, protože jinak bych nekonečně bloudil a to je pravě to, co jsem úplně nechtěl.

Hra Vás nenásilně uvrtá do tří možností. Buď se dostanete do zlodějské gidly, k čarodějům a nebo z Vás bude válečník. Já jsem, vlastně i shodou náhod, zabrousil ke zlodějům a nutno podotknout, že v rámci získávání zkušeností jsem na tom neviděl doslova nic odlišného. Snad jen s tím rozdílem, že jsem neuměl kouzlit. Nicméně zkušenosti na páčení zámků nebo lezení po zdech můžete získávat i tak tím, že si je prostě naklikáte. Přiznám se, že mi tato volba vůbec nevadila. Trošku jsem si pár hodin zabojoval na hřbitově a byl ze mě geroj obřích rozměrů. Nu, což. Dává to logiku. Rozhodně větší, než když bych to na hřbitově narubal a pak bych po cestě potkával stejně lepší stvůry, protože je jejich síla odvislá od mého levelování. Větší důraz jsem pak mohl klást na příběh, který překrásně burcoval...

A burcoval vlastně i díky tomu, že si autoři dali nesmírnou práci s množství míst, které můžete navštívit. Navíc vše v plném dabingu, což je na poměry podobné hry absolutní nadprůměr. Quest for Infamy je tak skvělým oldschool zážitkem, který zajisté ocení každý, kdo pamatuje na staré rpg adventury Quest for Glory. Odkaz je zřejmý a tak nelze jinak, než doporučit! Přiznám se ale, že by mě velice zajímal názor dnešního hráče. Přeci jen je to jiný druh hry, než je dnes tvořen. Tvůrci vše vložili do příběhu, do kresleného pozadí....ne nadarmo se říká, že není nad ruční práci, že? :-)

Pro: Příběh, solidní množství lokalit, tři varianty hraní (zloděj, čaroděj, válečník), hudba, atmosféra...není nad herní hrdinské eposy.

Proti: Některé bugy, které jsem z nadšení ve hře radši přešel, a o kterých jsem v komentáři, ze samého nadšení, radši ani nemluvil :-)

+10

FEZ

  • PC 70
Často to bývá, že v jednoduchosti je krása. Proto v tomto případě počítejte se 16ti bitovou grafikou, se zvuky jak od speakeru v 386ce a s cílem, který Vám nabídne v minulosti snad jenom arkáda jménem Secret Sam nebo Commander Kenn, u kterého jsem seděl jako dítě desítky hodin a skákal a skákal, dokud se do výsledného posledního levelu - největšího hradu na ostrově - prostě nevyskákal. A FEZ je v podobném duchu. Zde skáčete a sbíráte, nebo-li sbíráte a skáčete. Sbíráte kostičky, popřípadě klíče a dostáváte se dál. Navíc tu máte trojrozměrné prostředí a tak si ho dvěma tlačítky proklikáváte, abyste jej z každého úhlu viděl trošku jinak a díky tomu jste se dokázal dostat dál. Jedná se tedy o, ve své podstatě, jednoduchou hříčku, arkádu, která čerpá z jednoduchosti, ve které je krása. Samozřejmě ale musíte počítat s tím, že každou další minutou, potenciálně i hodinou, roste samotná obtížnost hry a tak už to není o tom skočit si a ulevit si. Následuje totiž skotačení ve stylu, skočím a skáču další minutu v jednom kuse, abych se doskákal na výsledný vrchol. A pokud jednou zabloudím, jsem v čudu a musím vše opakovat znova. No a tak opakuji a opakuji, k tomu piji a piji, protože kdybych nepil, tak asi zbloudím a nikdy se k původnímu místu nenavrátím. Ano, v dětských letech jsem sice nepil, ale zato jsem měl trpělivost. A ta se hledá ztuha. Nicméně FEZ si ji zaslouží. Výsledkem je super zážitek, který rozpomene staré arkády a přidá i něco nového. Nepoznaného. A to za pokus rozhodně stojí.

Pro: Rozpomenutí se na dětská léta

Proti: Rozpomenutí se na to, co je to mít trpělivost

+15

Transistor

  • PC 65
Poměrně solidní arkáda, která silně těží ze samotného cyber punkového prostředí, které je, nutno podotknout, doslova výtečné. Tomu samozřejmě výrazně přihrává i příběh, který je ze začátku velice nevýrazný, aby se postupem času příjemně rozvětvil a začal vyprávět jeden smutný akt jednoho neméně smutného páru, který dopadl tragicky a vy tu jste teď od toho, abyste se mstili. Fakta jsou tedy jasná a tak se vydáte do světa moderního Shanghaje, nebo v lepším případě do města budoucnosti, kde neonový nápis svítí na každém kroku a Vy máte co dělat, abyste se v rámci RPG soubojů nalevelovali tak, abyste dokázali postupovat v soubojích. Zkušenosti tu totiž máte od toho, abyste je vhodně dostali tam, kam potřebujete. Souboje se totiž zpřísňují a celé to hodinu co hodinu získává daleko náročnější háv. Není to tedy o tom zvolit staminu, výdrž nebo útok, popř. obranu. Vy musíte ve velkém přemýšlet, kam svoje schopnosti posunete a to je kámen úrazu celé hry. Transistor se musí pochopit a dokud se nepochopí, tak se nedohraje, protože se pak bez zkušeností dokážete zaseknout i na nesmyslu. Kvůli příběhu to ale pochopíte a nakonec budete spokojeni. Transistor není jednoduchým kouskem, ale po zakousnutí dostanete odměnu v podobě vizuální parády. A to za to docela stojí.

Pro: Vizuál, atmosféra, příběh

Proti: Dost složitý RPG systém

+7

Costume Quest: Grubbins on Ice

  • PC 60
V podstatě jsem pokračoval v zajetém režimu v rámci původní hry. Tvůrci tu přidali novou mapu alternativního světa, pár nových převleků, nějaká ta nová vychytávka v rámci samotného boje. A to je asi tak nějak vše. DLC na dvě hodiny. Pokud se Vám ale původní hra zamlouvala, budete si ji užívat v úplně stejném duchu. Takže buď si ji pustíte během nadcházejícího svátku - neboli během dušiček - nebo v lepším případě během keltského svátku Samhaim...a nebo to, ve standardním případě, stihnete všechno (původní hra + DLC) za jeden večer. Což vlastně nereálné není, ale chce to trošku disciplínu...
+6

Costume Quest

  • PC 70
Hra možná působí, že je určená pro děti, ale já jsem se u ní ve svých třiceti letech docela pobavil. A to jsem dlouho tápal a dumal, co bych si konečně mohl zahrát. No a tuto hru jsem sice náhodou, ale zcela takticky, spustil v den Halloweenu a tak jsem měl o kvalitní atmosféru zaděláno. A to i přesto, že v hlavní roli jsou děti a celé je to takové dětsky naivní. Mně to ale vůbec nevadilo. RPG systém jednoduchý, ale zábavný. Příběh snadný, ale chytlavý. No a i když je repetitivnost soubojů v podstatě zjevná hned od začátku, tak mi to ve výsledku vůbec nevadilo. Mělo to v sobě takový čmuk jednoduché zábavnosti, že to všechno ve spojení v jednu hru docela dobře fungovalo. Na pár hodin docela slušná odreagovávačka.

Pro: Když hru hrajete v den Halloweenu a chvíli po tom, co si vydlabete svoji první dýni, tak to po atmosferické stránce docela slušně kope.

Proti: Vše se tu opakuje do absolutna, ale pořád to díky své jednoduchosti krásně zabaví.

+11

Axiom Verge

  • PC 70
Při hrání této plošinovky jsem se vrátil o dvacet let nazpět do doby kdy jsem do nekonečna mastil plošinovky od Apogee v čele s Agentem Samem ze hry Secret Agent. Neustále jsem umíral, neustále se rodil a neustále se vracel na stejné místo, abych se postupně dostal dál a otevřel si další části mapy. Jenže, nevím proč, na rozdíl od dětství, už dneska nemám tolik trpělivost, abych dvacetkrát za sebou opakoval to samé a dokázal hru nevypnout vztekem. Přitom po příběhové stránce se tu cosi děje, ale v rámci hratelnosti to nemá žádný vliv. Zbraně se také mění, i když nijak výrazně. To se častěji dostanete k navýšení síly současných zbraní nebo zdraví. Hra má podle mě jasný cíl, vrátit nostalgii do srdcí těch, kteří na ní už pozapomněli. A to podle mě, včetně dobré synthwave muziky, zvládla docela dobře.

Pro: Návrat nostalgie, hratelnost, hudba, zvuky

Proti: Příběh, repetitivnost

+11

Stories Untold

  • PC 70
I když u této hry strávíte pár hodin, jedná se v podstatě o takovou nápaditou jednohubku, která začíná jako textová adventura, končí jako textová adventura, ale v rámci čtyř kapitol si zkusíte i průzkum po arktické stanici za sněhové bouři nebo rozšifrování morseovky. Přiznám se, že v rámci série nápadů, které tato hra nabízí, jsem byl opravdu velice překvapený.

Záměrně nebudu nic říkat o příběhu. Ten sám o sobě je mysteriozní až běda a díky němu jsem si hru opravdu hodně užíval. Nicméně začínáte coby klasická textová adventura, byť trošku atmosférická. Osobně mě překvapilo, jak moc takto statická hra je graficky náročná. Přitom není moc důvod. Na druhou stranu, atmosféra je tak výrazná, že veškerý výkon základní desky šel asi do ní. Po první kapitole se přesunete za doktorský stůl, kde testujete a zkoumáte a v podstatě se oprostíte od textu. Ve třetí kapitole se pak přesunete na ledovou základnu, kde na základě signálů z frekvencí luštíte a zjišťujete, co se ve vašem okolí děje. Snad nikdy jsem ve hře nepoužil morseovku, tak dneska můžu být chytrý, že mě počítačová hra dokonce i něco naučila.

Závěrečná kapitola je pak kombinací všeho a tak rozhodně doporučuji hru dohrát až do konce. Pěkně pouzavře tajemný příběh a hlavně si užijete parádní atmosféru, která ve hrách nemá obdoby. Stories Untold je prazvláštní jednohubka, ale na druhou stranu je to kousek, na který jen tak nezapomenu. Zajímavější „textovou“ adventuru jsem si jakožto setkání s tímto žánrem vybrat ani nemohl.

Pro: hutná atmosféra, námět, kopa nápadů, povinnost naučit se morseovku

Proti: vysoké HW nároky?, příběh je na můj vkus dost nejednoznačný

+14

World of Goo

  • PC 85
U World of Goo jsem měl úplně stejné pocity, jako když jsem tenkrát stavěl mosty v Bridge Builder. Mastil jsem misi po misi a nedokázal jsem se od hraní odtrhnout. Občas jsem se teda vyvztekal, měl chuť vzít myš a třísknout s ní o stěnu, když se nějaká ta kulička překlopila někam do hajzlu, kam jsem nechtěl, ale jinak jsem si tuto hru opravdu parádně užil. A není to jenom o skvělém nápadu, který se mi tak zalíbil. Hezké je i zpracování, efekty, vrcholem je pro mě snad 2D svět, který mě i nesmírně bavil, a hlavně musím říct, že klobouk dolů i nad hudbou. Koho by kdy napadlo, že taková logická, v podstatě, jednohubka bude mít tak kvalitní hudební podklad. Jo…World of Goo je dobrý kousek. V rámci logických rozhodně to nejlepší, co jsem za poslední dobu hrál a nebo s čím jsem se tak strašně navztekal.

Pro: Vizuální zpracování, hudební doprovod, vtipné, neopakující se, nápadité

Proti: Relativně krátké

+17

Thimbleweed Park

  • PC 85
Jako fanoušek klasických adventur musím říct, jakou radost mi dělá, že se dnes mnoho vývojářů vrací do období největší adventuří slávy a ještě na ní odkazují. Pamatuji si totiž období, kdy jsem ve Score pročítal, že adventur je jak šafránu, a že se schyluje k zániku tohoto jednoho žánru. No a dnes? Nevím, kam dřív skočit. Přitom to není žánr, který chce ukazovat nejlepší a nejvyvinutější grafický element. Naopak. Odkazuje na to, co bylo a dělá to nejlépe, jak jen svede. Když si uvědomím, že na Thimbleweed Park dělal i legendární Ron Gilbert, tak prakticky není o čem. Thimbleweed Park je prostě hra, kterou každý správný adventurista jednoznačně musí projít.

Nadšení přichází hned ze začátku. Oldschool atmosféra nejen dobou, ale i kresleným prostředím. Mě to prostě učarovalo. K tomu jsem si užíval příběh, který je nosnou opěrou každé kvalitní adventury, a postupně se snažil dopátrat pravdy v městečku, kde, doslova, chcíp pes.

Zároveň mě ale překvapila celá řada novot a originalit, které v adventuře jen tak nepotkáte. A že jich není málo. Hrajete tu totiž za více postav, které se Vám postupně otevírají. Ty se k Vám dostanou postupně a nebo skrz nějaký flashback příběh, kterým si také musíte projít. Geniální je i myšlenka použití mobilního telefonu coby rádce na lince. Když jsem si nevěděl rady, tak telefon byl takřka vždycky po ruce. Nestane se tedy, že byste se někde nutně zasekli a nevěděli, co a jak dál. No a jelikož tu máte pět postav, za které nakonec hrajete, každá má ve svém inventáři notýsek, kde má zapsané úkoly, které chce splnit...každá má tedy svůj směr s tím, že na konci se vše spojí do jednoho. Nápadu a příběhu snad nelze ani nic vytknout. Navíc tu neustále naráží na minulost, takže pokud už jste pár adventur zahráli a máte nejradši ty od LucasArts, tak si toho jistě všimnete.

Thimbleweed Park je vysloveně vydařená adventura plná neotřelých nápadů, která se s kreslenou grafikou devadesátých let hraje prakticky sama. Nejdůležitější je u adventur vždycky příběh a to, jak je prostředí nakreslené. A tady jsem si oboje užil naprosto do sytosti. Tak, jako dlouho ne.

Pro: Příběh, přehlednost, atmosféra, kreslené prostředí, hudba, dabing, humor

Proti: Hráč nováček možná nepochopí, proč podobnou hru hrát. Humor je někdy specifický, grafika notně pixelová, ale což, o tom to právě je!

+26

Tacoma

  • PC 50
Respektuji to, že autoři chtěli vytvořit nějaký jakýs takýs simulátor opuštěné vesmírné lodi, kde Vás hra v podstatě hned ze začátku vyplivne a tak nějak ani nevysvětluje, proč tam jste. Spíše se postupnými krůčky snažíte prokousat příběhem nepříběhem, kterým Vám na jednu stranu velice přirozeně, ale na stranu druhou neskutečně nudně, provází hologramy postav posádky lodi a vy postupně zjišťujete, co se na lodi stalo. Hra naštěstí není nikterak dlouhá, aby se nedala dohrát. Zaujalo mě to jenom pro to prostředí, které docela vytvořilo i atmosféru. Jinak, kdyby to bylo delší, asi bych to vzdal.

Pro: Atmosféra opuštěné lodi, řada zajímavých nápadů, naštěstí krátkost hry

Proti: Nezáživné, absolutně jsem neměl důvod pokračovat v příběhu dál

+11

Loot Hunter

  • PC 50
Loot Hunter je vlastně taková jednohubka, u které ani nejde říct, že by mě vysloveně urážela. Kupodivu mě totiž i na pár hodin zabavila. Přitom se nejedná o nic jiného, než o jednoduchý simulátor korzára, kde máte mapu, máte nějaký základní systém nákupu a prodeje zboží, máte nějaké ty národnosti včetně pirátů a pak máte lodní souboje, které se hrají pomocí takových puzzlů, kde spojujete více jak tři stejných kostiček, no a čím víc jich spojíte, tím větší akci vykonáte. Nic světoborného, ale v rámci nějakého relaxu mě to na chvíli i zabavilo.

Pro: Milé prostředí, hudba, achievementy zabaví na nějakou chviličku.

Proti: Tak na hře není v podstatě nic unikátního, ale strašně mě štvalo, jak se neustále zasekávala o ostrovy :-)

+8

Oxenfree

  • PC 85
Nějak moc nemám slov. Dlouho se mi totiž nestalo, abych si u adventury oblíbil snad každou z postav. Oxenfree ale není adventura v pravém slova smyslu. Je to takový mix adventury a plošinovky převeden do velice originálního a hezky nakresleného světa, potažmo ostrova, který dříve kypěl životem, ale dnes se jedná o vyžilou vojenskou základnu se stejně vyžilým městečkem.

Nicméně, čím mě Oxenfree ještě potěšil, kromě vytvořeného vztahu k hlavním postavám, tak samotným námětem. Ten je opravdu ze světa těch nejlepších, co současné filmy mohou nabídnout. Vůbec se nedivím, že podobný námět mají v plánu v Hollywoodu zfilmovat. Podíval bych se na něj totiž s radostí. Příběhem jsem opravdu měl pocit, jak kdybych koukal na nějaký epický thriller ne nepodobný Ztraceným. I to nadšení jsem cítil podobné.

Přitom kostra příběhu je v podstatě jednoduchá. Parta kamarádů vyráží na ostrov, aby trošku zapařili a zakempovali. Tento ostrov ale není lecjaký, jedná se o bývalou vojenskou základnu s městečkem, kde dnes nikdo z nějakého neznámého důvodu nežije. Prostě takové město duchů a na kopci vojenská radarová základna. Hlavní postava s kamarádem ale omylem rádiovým signálem otevřou bránu do jiného světa a postupně odkrývají, co se na ostrově dříve dělo a proč v něm je dnes tak pusto. No a jelikož má v sobě hra kopu mystičnosti, tak onou branou do jiného světa se pravděpodobně rozumí branou do země mrtvých. Spolu s velice pěknou animací to samo o sobě vytváří dokonalou atmosféru.

Ona ostatně i diskuze mezi postavami ve hře je super. Hra v podstatě nemá žádný zásek, probíhá jako takový interaktivní film, který ovlivňujete tím, co říkáte a jak se chováte, čímž se opět vracím k tomu začátku. Díky tomu jsem si hru tak užil a díky ní jsem si oblíbil snad každou z postav. Oxenfree sice není na kdovíjak dlouho, ale za pět hodin hraní ve Vás zanechá šrámy, na které si v budoucnu rádi vzpomenete.

Pro: Atmosféra, hudba, inovativní přístup k adventuře, možnost více konců, dialogovy system

Proti: Příběh toho o sobě zase tolik neřekne. Reakce na dialog mnohdy dost rychlá.

+16

S.T.A.L.K.E.R.: Call of Pripyat

  • PC 80
S.T.A.L.K.E.R. je pro mě pojem. Film, hra, příběh, Černobyl, Pripjať. Všechno mě přitahuje jak mucholapka mouchy. I proto jsem si říkal, že po Shadow of Chernobyl prostě musím vyzkoušet další díly. Třeba zrovna ty tak zabugované nebudou. A ejhle, můj tichý sen se opravdu vyplnil. Call of Pripyat takový opravdu není. Ba naopak.
Call of Pripyat nabízí přesně ten příběh, co bych si představoval. Ten se totiž odvíjí v rámci prostředí, ve kterém se zrovna nacházím. Není ani dlouhý, ani krátký. Prostě tak akorát, že člověka v ten daný moment konec rozhodně nerozlítí. No a zpracování je taktéž více méně vydařené. Líbí se mi především to, že ne všecko je tak daleko, jak na první pohled vypadá. Také se mi líbí, že nepřímou formou mě hra donutila hrát i vedlejší mise, což je úspěch. Většinou je hraju tak do půlky hry a pak mě omrzí, že se orientuji především na příběh. Tady to tak prostě není. Každá postava tu žije a přežívá, tak jak to v černobylské oblasti jde. No a to je zrovna bod, který není úplně nezanedbatelný u počítačových her.
Hra jako taková je precizní i v tom, že umí střídat den a noc. V rámci toho střídá i vyšší pravděpodobnost potkání nestvůr. Vlastně i z toho důvodu jsem přes noc radši spal. Žrádla jsem měl jak nasráno :)
Také se mi ale líbil i samotný arzenál zbraní včetně inventáře, který byl jednoduchý a stručný a tak to má být.
Na svojí délku, která není nejdelší, musím říct, že jsem se nenudil ani jednou. Neopakovala se ani jedna mise, vše bylo originální a jedinečné. Přesně takové, jak jsem si to představoval, když jsem šel hrát první díl, tedy Shadows of Chernobyl.
+17

A Game of Thrones: Genesis

  • PC 40
Strategie na první pohled nápaditá a hezká, na druhý pohled stále se opakující a neuvěřitelně nudná. Nic víc netřeba dodávat.