Dohrál jsem svou nejstarší RPG hru! A skoro poctivě! Vlastně ne, poctivě by to bylo s tužkou a papírem a já přitom využíval jak automatické mapy tak cluebook, co to jen šlo. Myslím ale, že je to cesta, jak si užít takovou hru ještě relativně normálně.
Se hrou mám pochopitelně celoživotní vztah. Je ale vtipné, že jsem ji na začátku své herní kariéry považoval za větší pravěk, než dneska. Odkojen na 3D akčních hrách od ID software a 3D Realms jsem se k Eye of the Beholder dostal poprvé až když jsem se dostal poprvé na internet někdy začátkem tisicíletí. Myslím, že úplně první věc, kterou jsem na internetu udělal, že jsem na Seznamu vyhledal slovo "hovno", ale hned ta druhá věc byla, že jsem navštívil celou řadu abandonware stránek a tam byl všude Eye of the Beholder a já ho začal stahovat.
A já si říkal wow, nějaká doomovka a přitom takhle stará, a vypadá docela dobře. No, zkoušel jsem to jako malý capart mockrát a mám pocit, že jsem se snad jednou dokonce dostal do levelu 2. Ale tohle pro mě tehdy fakt nebylo a možná jsem si ani nedokázal představit, že někdy bude.
Možná mi i tahle hra (spolu s Dungeon Master) vytvořila nějaký odpor ke krokovacím dungeonům. Jiné staré jsem ani nezkoušel. Proto jsem tak zhltnul Might and Magic 6 a dál, protože mě strašně vadil krokovací pohyb a tam nebyl. Částečně se to podařilo napravit Branám Skeldalu, ale to byla výjimka, kterou jsem dal kvůli českému původu. Pořádně se to povedlo až mnohem později Might and Magic X. Až tahle hra mě přiměla se vrátit zpět a zkusit to krušné retro. Nejdříve jsem chtěl dát bezpečně Stonekeep, ale špatně zodpovězená otázka v Idnes kvízu týkající se EotB mě přiměla, že bych měl dokončit tenhle rest dřív.
A já ho dokončil a dokonce se i docela těším na zbytek trilogie. Při hraní hry jsem si sice připadal jak největší nerd, neustále šustící nějakými papíry a zkoumající každý záhyb, ale zároveň mě to fakt bavilo. Bavilo mě, jak jsou jednotlivé levely propletené, ale přitom je to krásně přímočaré a čisté. Příjemně mě překvapilo, že je tam i nějaký text, že jsou tam nějaké NPC postavy. Já jsem to upřímně ani nečekal.
Bohužel u starých her obvykle vůbec neoceňuji fakt, že hra sama o sobě nestačí. Bez manuálu a cluebooku má hráč naprosté minimum informací o čemkoliv. Až tyhle doplňovké texty ze hry dělají komplexnější a hlubší záležitost, která mě motivovala k průzkumu, prožitku, postupu a systematičnosti. Bez nich bych měl tendenci hrou procházet náhodně a myslím, že bych to brzy vzdal, stejně jako tehdy na začátku století.
Ambivalentně se stavím k nutnosti sbírat všechny šípy a šutry pořád dokola. Mně se to asi nějak zvráceně líbí, ta realističnost a hardocorovost, ale zároveň je asi trošku nedobré, když tyto činnosti zabírají podstatnou část celé hry.
Líbila se mi hudba, bohužel je jí tu celkem asi sedm minut jen v intru a při výběru postav. Pustil jsem si všechnu hudbu z prvních třech dílů do smyčky a pouštěl si to normálně pořád. Celá trilogie má asi 40 minut hudby. Myslím, že už to mám docela přeposlouchané, ale ještě v pohodě. A v prvním dílu zůstává hudba asi nejlepší, přestože další díl dělal můj milovaný Klepacki.
Grafika mi přijde vyloženě pěkná, i když to zní asi absurdně.
Co vůbec nechápu, je ta tvorba družiny. Já teda nevím, jestli to není nějaký upgrade, ale dneska je možné si ty postavy nabombit při tvorbě postav na absurdní maxima všeho. To mě nebaví. Přijde mi divné toho nevyužít, přijde mi blbé toho využít. Mám špatný pocit, ať udělám cokoliv.
Levelování v rámci AD&D pro mě bylo vždy neuspokojivé, ale pomalu a jistě, po řadě her, se na ten systém začínám snad, trochu, adaptovat. Možná právě díky tomu, jak je to tady tak čisté a bez informací a musel jsem vše studovat z papíru, tak jsem to možná konečně trochu pochopil. Přesto mám asi radši jiné systémy.
Jsem rád, že jsem konečně dozrál k tomu hrát tyhle dungeony, něco co můj nejlepší kamarád ze základky zvládal v pohodě už tehdy (asi proto taky dodnes píše do Pevnosti), mně to trvalo trochu déle.
Se hrou mám pochopitelně celoživotní vztah. Je ale vtipné, že jsem ji na začátku své herní kariéry považoval za větší pravěk, než dneska. Odkojen na 3D akčních hrách od ID software a 3D Realms jsem se k Eye of the Beholder dostal poprvé až když jsem se dostal poprvé na internet někdy začátkem tisicíletí. Myslím, že úplně první věc, kterou jsem na internetu udělal, že jsem na Seznamu vyhledal slovo "hovno", ale hned ta druhá věc byla, že jsem navštívil celou řadu abandonware stránek a tam byl všude Eye of the Beholder a já ho začal stahovat.
A já si říkal wow, nějaká doomovka a přitom takhle stará, a vypadá docela dobře. No, zkoušel jsem to jako malý capart mockrát a mám pocit, že jsem se snad jednou dokonce dostal do levelu 2. Ale tohle pro mě tehdy fakt nebylo a možná jsem si ani nedokázal představit, že někdy bude.
Možná mi i tahle hra (spolu s Dungeon Master) vytvořila nějaký odpor ke krokovacím dungeonům. Jiné staré jsem ani nezkoušel. Proto jsem tak zhltnul Might and Magic 6 a dál, protože mě strašně vadil krokovací pohyb a tam nebyl. Částečně se to podařilo napravit Branám Skeldalu, ale to byla výjimka, kterou jsem dal kvůli českému původu. Pořádně se to povedlo až mnohem později Might and Magic X. Až tahle hra mě přiměla se vrátit zpět a zkusit to krušné retro. Nejdříve jsem chtěl dát bezpečně Stonekeep, ale špatně zodpovězená otázka v Idnes kvízu týkající se EotB mě přiměla, že bych měl dokončit tenhle rest dřív.
A já ho dokončil a dokonce se i docela těším na zbytek trilogie. Při hraní hry jsem si sice připadal jak největší nerd, neustále šustící nějakými papíry a zkoumající každý záhyb, ale zároveň mě to fakt bavilo. Bavilo mě, jak jsou jednotlivé levely propletené, ale přitom je to krásně přímočaré a čisté. Příjemně mě překvapilo, že je tam i nějaký text, že jsou tam nějaké NPC postavy. Já jsem to upřímně ani nečekal.
Bohužel u starých her obvykle vůbec neoceňuji fakt, že hra sama o sobě nestačí. Bez manuálu a cluebooku má hráč naprosté minimum informací o čemkoliv. Až tyhle doplňovké texty ze hry dělají komplexnější a hlubší záležitost, která mě motivovala k průzkumu, prožitku, postupu a systematičnosti. Bez nich bych měl tendenci hrou procházet náhodně a myslím, že bych to brzy vzdal, stejně jako tehdy na začátku století.
Ambivalentně se stavím k nutnosti sbírat všechny šípy a šutry pořád dokola. Mně se to asi nějak zvráceně líbí, ta realističnost a hardocorovost, ale zároveň je asi trošku nedobré, když tyto činnosti zabírají podstatnou část celé hry.
Líbila se mi hudba, bohužel je jí tu celkem asi sedm minut jen v intru a při výběru postav. Pustil jsem si všechnu hudbu z prvních třech dílů do smyčky a pouštěl si to normálně pořád. Celá trilogie má asi 40 minut hudby. Myslím, že už to mám docela přeposlouchané, ale ještě v pohodě. A v prvním dílu zůstává hudba asi nejlepší, přestože další díl dělal můj milovaný Klepacki.
Grafika mi přijde vyloženě pěkná, i když to zní asi absurdně.
Co vůbec nechápu, je ta tvorba družiny. Já teda nevím, jestli to není nějaký upgrade, ale dneska je možné si ty postavy nabombit při tvorbě postav na absurdní maxima všeho. To mě nebaví. Přijde mi divné toho nevyužít, přijde mi blbé toho využít. Mám špatný pocit, ať udělám cokoliv.
Levelování v rámci AD&D pro mě bylo vždy neuspokojivé, ale pomalu a jistě, po řadě her, se na ten systém začínám snad, trochu, adaptovat. Možná právě díky tomu, jak je to tady tak čisté a bez informací a musel jsem vše studovat z papíru, tak jsem to možná konečně trochu pochopil. Přesto mám asi radši jiné systémy.
Jsem rád, že jsem konečně dozrál k tomu hrát tyhle dungeony, něco co můj nejlepší kamarád ze základky zvládal v pohodě už tehdy (asi proto taky dodnes píše do Pevnosti), mně to trvalo trochu déle.
