Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Stonekeep

82
62 hodnocení Platformy
Žánr:
RPG > nezařazeno *
Forma:
placená hra
Rozsah:
samostatná hra
Multiplayer:
ne
Datum vydání:
08.11.1995 PC
Vývojáři:
Interplay Productions
Za dávných časů se na monumentální lidskou pevnost Stonekeep přihnaly temné síly v čele s mocným čarodějem Khull-Khumem, který zabil téměř vše živé a uvrhnul hrad do nekonečného stínu. Jediný, kdo pomocí teleportu tragédii přežil, byl Drake - chlapec, kterému byl Stonekeep doposud domovem. O deset let později se již dospělý Drake vrací zpět do trosek pevnosti, aby obnovil její zašlou krásu a velkolepost. A hra může začít.

Stonekeep je klasický dungeon, v němž je pohyb řešen takzvaným "čtverečkovým" systémem (otáčení je možné pouze po 90° a posun hráče je do jisté míry skokový). Ve hře lze ovládat jen svou postavu. Spojenci, kteří jsou ve vaší partě, tedy bojují samostatně. Váš hrdina má tři základní vlastnosti - zdraví, sílu a hbitost, jejichž úroveň s přibývajícími zkušenostmi stoupá. Kromě těchto vlastností je možno vylepšovat tréninkem různé schopnosti, a to především z oblasti ovládání magie a zbraní. Orientace v rozlehlých dungeonech je ulehčena možností vpisování vlastních poznámek do herní mapy.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 90
Vynikající, skoro až legendární dungeon. Stonekeep není hra pro másla. Nováčci, navyklí na vodění za ručičku v moderních "RPG", budou dost možná šokováni. Zkušenější naopak uneseni pocitem, že hra nechá skutečně je samotné na něco přijít a že jim to neservíruje na stříbrném podnose až pod nos. Čekají na vás tuhé souboje a ještě tužší puzzle. Pokud nebudete mít permanentně oči na stopkách a obracet si v hlavě každé slovo každého rozhovoru, připravte se na hodiny strávené nad hledáním skulinky, kterak se probít dál. A tak to má být, neboť Stonekeep generuje tak hutný pocit dobrodruha kobkaře, že i Dungeon Master se může jít zahrabat. Je nemilosrdný, přesto nadmíru spravedlivý.

Stonekeep navíc není jen tak obyčejným dungeonem, k žánru přistupuje neuvěřitelně inovativně a poskytuje hromadu přidané hodnoty navíc. Audiovizuální zpracování ve své době přivádělo lebky hráčů k explozím. Pamatuju si, jak jsem žasnul nad recenzí ve SCORE a nevěřícně dumal nad tím, zda nesním, zda to není jen nějaký nejapný vtip a jestli ne, tak jak je hergot možné, aby nějaká hra vypadala takhle fotorealisticky.:-) No a když jsem se dostal ke hře dnes, "wow" efekt se už sice nekonal, přesto jsem jen žasnul nad elegancí triků a nehorázných efektů z nich plynoucích.

Fantastický je pocit vtažení přímo do hry. Souboje se kupříkladu nekonají prostým kliknutím na ikonku meče/luku/..., jak bylo do té doby zvykem. Ve Stonekeepu je skutečně nutné mířit myší, vybírat si cíle a dokonce i slabá místa na nich. V pokročilejší interakci s prostředím si vývojáři vůbec libovali. Zřejmě už nikdy nezapomenu na prolézání stok zamořených přerostlými hady, kdy jsem se nervózně rozhlížel, a po kolena ve vodě prohledával myší dno kolem sebe.

O výjimečných vlastnostech Stonekeepu by se dalo referovat ještě dlouho. Štavnatý příběh a hlavně zajímaví kumpáni do party, kteří často neopomenou to či ono (či sebe navzájem) okomentovat. Zajímavý systém magie, kdy sbíráte do deníku různé runy (jejich popis si už ale interaktivně musíte z(a)jistit sami!;) a tyto ládujete do magických hůlek. Inteligentní, uzemňující humor. V jednom z levelů jsem kupříkladu přešel nášlapnou past, vrhající z otvorů ve zdi šipky. Standard, řekl jsem si. To jsem ovšem o dva kroky dál nemohl čirou náhodou narazit na tajný spínač, který onu děrovanou zeď otevřel. V komůrce za ní byl ustrašený goblin s kuší. Po prvním zásahu kuši upustil, pokálel se a s brekotem se schoulil do klubíčka. I nemilosrdně jsem jeho mrzkou existenci ukončil a za chvíli si to již pochodoval dál s čerstvě nabytou zbraní a lejnem v kapse (které se mi v deníku okomentovalo slovy: "Proč jsem tuhle věc ksakru z té země bral?").

Je tu bohužel i pár neduhů, kvůli kterým Stonekeep na absolutní hodnocení dosáhnout nemůže. Těch několik fatálních bugů se dá přežít, patch 1.2 nejhoší z nich odstraňuje. Podstatně víc mi vadila třeba neschopnost potvor procházet dveřmi, což jinak výborné souboje lehce degraduje. Výměna kouzel mohla být řešena elegantněji. Pokud si chcete zakouzlit léčení a nemáte jej připravené v hůlce, musíte si dát hůlku do ruky, otevřít deník, nalistovat stranu s patřičnou runou, runu vybrat, nakliknout ji do slotu v hůlce, zavřít deník, aktivovat myší hůlku, otevřít okno s partou a teprve pak kouzlo použít. Vcelku opruz. Pokud bych byl škarohlíd, tak bych si rýpnul i do relativně nízké variability prostředí. Toho jsou čtyři (jeskyně, katakomby, doly, palác stínů) a maximálně se lacině obměňují různými barevnými kombinacemi (stoky = hnědé jeskyně, ledová říše = modré jeskyně, říše víl = zelené jeskyně).

Pro: unikátní audiovizuální zpracování, atmosféra, příběh, postavy a dialogy, humor, souboje, runy, deník, obtížnost, puzzle

Proti: nízká variabilita prostředí, bugy, těžkopádná manipulace s runami, nepřátelé nemohou procházet dveřmi

+38
  • PC 80
Příběh začíná slušně vypadajícím, mizerně zahraným a málo sdělujícím intrem. Podrobnější úvod do děje nabízí rozsáhlejší novela přiložená ke hře. Autor se v ní rozepsal na 150 stranách, ve stylu podobnému Kravému pohraničí od Vladimíra Šlechty. Stonekeep se odehrává ve světě postiženém dávnou magickou katastrofou. Uplynuly stovky let a lidé se z ní pořád ještě zvedají. Některé rasy byly zcela vyhlazeny, jiné sraženy do barbarství. Nyní je ohrožena dokonce i tahle bídná existence.

Ve své době byl Stonekeep porovnáván s druhým Dungeon Masterem, ovšem grafikou, prací s partou i hratelností připomíná neméně proslavený první Lands of Lore. Hlavní hrdina je pevně dán. Nevybírají se povolání, schopnosti ani jméno. Postava leveluje automaticky a statistiky se zlepšují používáním. Hra tedy umožňuje vycvičit univerzála schopného obstát před každou překážkou. Takhle to funguje na papíře, ale realita je trochu jiná. V boji nezáleží na dosažené úrovní, ale na vybavení a podpůrných kouzlech. S magickým štítem a vhodnou zbraní je snadné udolat i zdánlivě nepřemožitelného protivníka. Bez nich je smrt klidně otázkou několika sekund. Soubojový systém umožňuje vybírat styl úderu i místo dopadu, ale protože bitvy probíhají v reálném čase, zbývá pro taktiku jen málo místa. Bitvy se pravidelně zvrhávají v hektické a bezhlavé klikání na postavičky nepřátel. Existuje několik postupů, díky nimž se přece jenom dá taktizovat, ovšem spíše jde o zneužití mechanik hry, než o záměr vývojářů. I tak jsem je rád používal, protože Stonekeep je docela těžká hra.

Obtížnost nestojí jen soubojích. Často jsem hledal skryté tlačítka či tajné místnosti, případně používal klíčový předmět na vhodném místě. Drtivá většina překážek nevyžaduje logické přemýšlení a některé pasáže jsou vyloženě adventurní, kdy mě NPC posílaly hledat zašantročené věci, abych od nich výměnou získal informace či klíče. Došlo to tak daleko, že jsem spoustu problémů vyřešil a ani o tom nevěděl. Když jsem se pak v bezvýchodné situaci obrátil na návod - stalo se to asi třikrát, tak jsem vždy zjistil, že jsem všechno udělal správně, stačí jen dál bloudit. Tohle je specialita především pozdějších levelů, které jsou založené na neustálých přesunech a ohmatávání stěn. Bohužel ve hře nejsou úkroky a na rozdíl od jiných krokovacích dungeonů Stonekeep na každém čtverečku poctivě zastavil, takže možnost rychlého pohybu je omezená. Každý pochod je zdlouhavý a prohledávání úmorné. Trochu pomáhá automapa s možností poznámek a neocenitelný mapující orb.

Stonekeep proslul svou nádhernou grafikou. Zaujme jí i dnes a ne nutně pozitivně. Musel jsem si na ní chvíli zvykat, protože příchodem vysokého rozlišení a kvalitních monitorů hodně utrpěla. Postupem času už mi hnusná nepřišla a nakonec jsem si jí oblíbil. Zamrzela mě malá variace prostředí. Neustále se opakují tři vzory, jen občas střídající barevnou paletu a většinou ani to ne. Země víl byla vyložené zklamání a ten proslavený chrám, do kterého jsem se tak složitě probíjel, by taky nemusel vypadat jako obyčejná štola. Plusem jsou porůznu roztroušené animace a drobné filmečky. Ve zvucích hra naopak doopravdy exceluje. Náhlé ruchy a zvuk kroků vytvářejí tajemnou, téměř mystickou atmosféru. Postavy jsou nadabované a na hráče mluví různá NPC. Občas bych snad byl i rád kdyby to nedělala, protože speciálně na vílách se bezútěšná realita podzemí tvrdě podepsala a ony na oplátku na mojí příčetnosti. V zásadě jsou ovšem setkání s přátelskými NPC silnou stránkou hry.

Systém magie mi moc nesedl. Kouzlení probíhá pomocí mačkání run na magických tyčích. Ty mají určitou kapacitu a po jejím vypotřebování se musí znovu nabít v řídce rozmístěných kruzích. To znamená další a další přesuny, nebo rozhodování, jestli kouzlit v boji a zabít nepřítele rychleji, nebo ho udolat zbraněmi a po boji se vyléčit. Spánek ve hře neexistuje a byl by zbytečný, protože postavy neregenerují. Postupem času jsem našel víc holí a vyřešil dilema jejich střídáním.

Ovládání je trochu neohrabané, ale zvládnutelné. Potěšil mě nekonečný inventář a žádný limit nosnosti. Nějakou dobu jsem pečlivě sbíral vybojované meče s tím, že je jednou prodám (k tomu nikdy nedošlo), nebo jako náhradu, kdyby se mi primární zbraně rozbily (k tomu taky ne). Hledání v inventáři je zdlouhavé, takže v zájmu zachování zdravého rozumu doporučuji nepotřebné věci zahazovat. Protože je k postupu nutné používat různé předměty a není úplně jasné které, je naopak bezpečnější pobrat všechno. Nervy mi povolily někde v tunelech za Ledovým královstím, ale i tak jsem do cíle dotáhl spoustu balastu.

Stonekeep nabízí unikátní zážitek, odlišný od ostatních dungeonů. Občas udělal prapodivné rozhodnutí, občas vyloženě narazil do zdi, ale v zásadě vytyčil správný směr. Je věčná škoda, že v něm dlouho nikdo nepokračoval. Jestli Vás bavil první díl Lands of Lore, tak zapomeňte na druhý díl a zkuste Stonekeep. A jestli jste ho nehráli, tak ho zkuste taky.

Pro: atmosféra, přátelská NPC, zvuk, interkativita, živelné skládání party, systém orbů, prostředí hradu

Proti: zdlouhavá práce s inventářem, stereotypní prostředí, minimum logických hádanek, systém magie

+30
  • PC 90
A jdeme zpátky do minulosti. O Stonekeepu jsem se dověděl díky legendární a možná nejlepší recenzi mistra Andreje Anastasova, díky které jsem se uvzal, že tuhle hru prostě musím mít. Dungeony byly žánrem, na kterém jsem vyrůstal, všechny ty Beholdery, Dungeon Mastery, Might and Magicy tvořily mé dětství a Stonekeep byl v roce 95 jejich vrcholem a zároveň na dlouhá léta labutí písní. Hru jsem poprvé dohrál někde v roce 2002 (pamatuju si že v době, kdy šel do kin první Pán prstenů) a byla to přesně taková pecka, jak psal Andrej. Několikrát jsem se k ní vrátil a naposledy ji dohrál asi před rokem.

Stonekeep je dungeon jak řemen. Základem je pochopitelně klasické čtverečkové prostředí plné tajných chodeb, spínačů, pastí, nepřátel a drahocenných nálezů. Všechny zdržující věci byly osekány, takže zbraně a brnění si věšíte přímo na sebe v zrcadle, mapa se automaticky zakresluje a můžete si psát poznámky, nechybí deník s popisem předmětů. Trošku nešťastný je inventář ve formě nekonečného svitku. Než v něm něco najdete, zešedivíte.

Naopak povedený je bojový systém, kde postava prostě útočí kam kliknete a můžete využívat slabin protivníků (např. odeskávat chapadla). Stejně tak se povedlo kouzlení, kdy si na magické hole s určitou kapacitou připravujete kouzla, přičemž postupně získáváte různé meta runy, prodlužující účinek, trvání či plošnost, takže z obyčejného léčení uděláte kompletní uzdravení party a z normálního fireballu ohnivé inferno.

Příběh je klasický - máte hrdinu a musíte zabít neskutečné zlo. Co ho ovšem povyšuje jsou dvě věci - NPC a leveldesign.

NPC fungují jak ve skutečném životě - přichází a zase odchází, aniž byste to nějak ovlivnili, nedají se ovládat, jen šatit a živit :) a hlavně jsou do jednoho skvělé. Trojice rozdílných trpaslíků, infantilní víla, zbabělý goblin, tajemný elf a nebo praštěný čaroděj, všichni mi přirostli k srdci a jejich příchody a odchody byly logicky napsané a vymyšlené. Například trpaslík Farli - zachráním ho z vězení, ale když dorazím do říše trpaslíků, Farli je pro neuposlechnutí rozkazu označen za bezectného a odejde. Když získá zpět čest, připojí se zpátky.

Povedené jsou i levely, i když to nejlepší Vás čeká zhruba uprostřed hry. Po procházení klasických kobek narazíte třeba na obřího (a přátelského) draka, patro plné trpaslíků s přísně hlídanými pokoji a vílí patro, kde se ze hry stává čistá advenutura plná kombinací a úkolů. K vílímu patru se vztahuje i jeden neskutečný úkol se skládáním kytek a naprosto odrovnávající songy víláků. To se musí vidět a zažít. Ke konci už je to bohužel "jen" klasická rubačka završená poněkud antiklimatickou likvidací záporáka. Ale celkově se tvůrcům na tu dobu a žánr povedlo vytvořit neskutečně živý svět, umocněný tehdy působivou grafikou.

A jsem u jádra pudla a důvodu proč jen 90%. Grafika byla ve své době skvostná - plně digitální se změnami prostředí a živými herci. Bohužel také s pevným rozlišením, které prostě na větším monitoru vypadá dnes neskutečně hnusně. A to mám CRT, nechci vidět, jak by to vypadalo na LCDčku. A je to škoda, protože se tím ztrácí část atmosféry, ale to je problém všech digi a 3Dfx her z půlky 90. let.

Ale i přesto je Stonekeep legendární dungeon, který stál za zahrání a pro mě hra roku 1995.

Pro: Hratelnost, odladění, NPC, leveldesing, dungeon jak řemen

Proti: Dnes už ošklivá grafika

+29
  • PC 80
Jeden z posledních komerčně úspěšných krokovacích dungeonů. Ve stejném roce sice vyšly i další, například legendární pokračování Dungeon Master či do egyptsté mytologie zasazený Ravenloft, ale to byla už pouze labutí piseň výborně hratelnému žánru. Stonekeep si vzal z žánru to nejlepší, zkombinoval to, a pak hráči předhodil trvanlivé putování v útrobách stejnojmené pevnosti.

Po mirně nepovedeném intru následuje probuzení v chladné místnosti prvního levelu, který slouží k naučení základního ovládání a seznámení se s interfacem. Po absolování prvních kroků je jasné, že toto nebude lehká hra. Především díky mohutné přesile poskoků Khull-Kuma, neviditelným stěnám či celkové rozsáhlosti hry, kdy si projdete na víc jak desítku úrovní. Ty jsou různě odlišeny, projdete jak stoky plné vodních nestvůr číhajících z pod hladiny, tak i doly trpaslíků, království víl nebo ledové jeskyně. Rozmanitosti se nešetří ani na interakci s prostředím. Hledání klíčů, spínačů či magických run si užijete dosyta, stejně tak i spolubojovníků, které je nutno najamout pro pokračování do hlubších pater. Ti ale nejsou jen pasivní pomocníci ve zbrani, často něco okomentují či se od vás pro jiné povinnosti odpojí. Hratelnost je tu nastavena na laťku nejvyšší, a tak není problém strávit se Stonekeepem řádku hodin, než přijdete na to, jak se vymotat z dané úrovně.

Samotný průzkum ještě zpestřují zajímavé úkoly či potkávání některých postav. Jak jsem zmínil, obtížnost je relativně vysoká, i když hned zpočátku lze nalézt dýku, se kterou je možna se proklestit někam do poloviny hry bez větších starostí. Hru jsem nedokončil kvůli neschopnosti zbavit se ledové královny, ale celou dobu jsem se dobře bavil a těšil se na další patra Stonekeepu.

Pro: hratelnost, atmosféra, spolubojovníci, délka, dungeon jak má být

Proti: inventář

+26
  • PC 85
Velmi dobré klasické RPG, vlastně dungeon, s originálně pojatým systémem magie, zajímavými NPC i příběhem.

Velkým přínosem byl (pro mě určitě) i perfektní dabing postav - pěvecká čísla víl si nezadají se scénkami z Monty Python.

Jediná vada na kráse jsou nepříjemné chyby ve hře (doporučuji používat více savů a ukládat často), které mohou poměrně často zabránit v jejím dokončení.

Pro: Humor, NPC, dabing, příběh, prostředí

Proti: Chyby

+7 +9 −2