A jdeme zpátky do minulosti. O Stonekeepu jsem se dověděl díky legendární a možná nejlepší recenzi mistra Andreje Anastasova, díky které jsem se uvzal, že tuhle hru prostě musím mít. Dungeony byly žánrem, na kterém jsem vyrůstal, všechny ty Beholdery, Dungeon Mastery, Might and Magicy tvořily mé dětství a Stonekeep byl v roce 95 jejich vrcholem a zároveň na dlouhá léta labutí písní. Hru jsem poprvé dohrál někde v roce 2002 (pamatuju si že v době, kdy šel do kin první Pán prstenů) a byla to přesně taková pecka, jak psal Andrej. Několikrát jsem se k ní vrátil a naposledy ji dohrál asi před rokem.
Stonekeep je dungeon jak řemen. Základem je pochopitelně klasické čtverečkové prostředí plné tajných chodeb, spínačů, pastí, nepřátel a drahocenných nálezů. Všechny zdržující věci byly osekány, takže zbraně a brnění si věšíte přímo na sebe v zrcadle, mapa se automaticky zakresluje a můžete si psát poznámky, nechybí deník s popisem předmětů. Trošku nešťastný je inventář ve formě nekonečného svitku. Než v něm něco najdete, zešedivíte.
Naopak povedený je bojový systém, kde postava prostě útočí kam kliknete a můžete využívat slabin protivníků (např. odeskávat chapadla). Stejně tak se povedlo kouzlení, kdy si na magické hole s určitou kapacitou připravujete kouzla, přičemž postupně získáváte různé meta runy, prodlužující účinek, trvání či plošnost, takže z obyčejného léčení uděláte kompletní uzdravení party a z normálního fireballu ohnivé inferno.
Příběh je klasický - máte hrdinu a musíte zabít neskutečné zlo. Co ho ovšem povyšuje jsou dvě věci - NPC a leveldesign.
NPC fungují jak ve skutečném životě - přichází a zase odchází, aniž byste to nějak ovlivnili, nedají se ovládat, jen šatit a živit :) a hlavně jsou do jednoho skvělé. Trojice rozdílných trpaslíků, infantilní víla, zbabělý goblin, tajemný elf a nebo praštěný čaroděj, všichni mi přirostli k srdci a jejich příchody a odchody byly logicky napsané a vymyšlené. Například trpaslík Farli - zachráním ho z vězení, ale když dorazím do říše trpaslíků, Farli je pro neuposlechnutí rozkazu označen za bezectného a odejde. Když získá zpět čest, připojí se zpátky.
Povedené jsou i levely, i když to nejlepší Vás čeká zhruba uprostřed hry. Po procházení klasických kobek narazíte třeba na obřího (a přátelského) draka, patro plné trpaslíků s přísně hlídanými pokoji a vílí patro, kde se ze hry stává čistá advenutura plná kombinací a úkolů. K vílímu patru se vztahuje i jeden neskutečný úkol se skládáním kytek a naprosto odrovnávající songy víláků. To se musí vidět a zažít. Ke konci už je to bohužel "jen" klasická rubačka završená poněkud antiklimatickou likvidací záporáka. Ale celkově se tvůrcům na tu dobu a žánr povedlo vytvořit neskutečně živý svět, umocněný tehdy působivou grafikou.
A jsem u jádra pudla a důvodu proč jen 90%. Grafika byla ve své době skvostná - plně digitální se změnami prostředí a živými herci. Bohužel také s pevným rozlišením, které prostě na větším monitoru vypadá dnes neskutečně hnusně. A to mám CRT, nechci vidět, jak by to vypadalo na LCDčku. A je to škoda, protože se tím ztrácí část atmosféry, ale to je problém všech digi a 3Dfx her z půlky 90. let.
Ale i přesto je Stonekeep legendární dungeon, který stál za zahrání a pro mě hra roku 1995.
Stonekeep je dungeon jak řemen. Základem je pochopitelně klasické čtverečkové prostředí plné tajných chodeb, spínačů, pastí, nepřátel a drahocenných nálezů. Všechny zdržující věci byly osekány, takže zbraně a brnění si věšíte přímo na sebe v zrcadle, mapa se automaticky zakresluje a můžete si psát poznámky, nechybí deník s popisem předmětů. Trošku nešťastný je inventář ve formě nekonečného svitku. Než v něm něco najdete, zešedivíte.
Naopak povedený je bojový systém, kde postava prostě útočí kam kliknete a můžete využívat slabin protivníků (např. odeskávat chapadla). Stejně tak se povedlo kouzlení, kdy si na magické hole s určitou kapacitou připravujete kouzla, přičemž postupně získáváte různé meta runy, prodlužující účinek, trvání či plošnost, takže z obyčejného léčení uděláte kompletní uzdravení party a z normálního fireballu ohnivé inferno.
Příběh je klasický - máte hrdinu a musíte zabít neskutečné zlo. Co ho ovšem povyšuje jsou dvě věci - NPC a leveldesign.
NPC fungují jak ve skutečném životě - přichází a zase odchází, aniž byste to nějak ovlivnili, nedají se ovládat, jen šatit a živit :) a hlavně jsou do jednoho skvělé. Trojice rozdílných trpaslíků, infantilní víla, zbabělý goblin, tajemný elf a nebo praštěný čaroděj, všichni mi přirostli k srdci a jejich příchody a odchody byly logicky napsané a vymyšlené. Například trpaslík Farli - zachráním ho z vězení, ale když dorazím do říše trpaslíků, Farli je pro neuposlechnutí rozkazu označen za bezectného a odejde. Když získá zpět čest, připojí se zpátky.
Povedené jsou i levely, i když to nejlepší Vás čeká zhruba uprostřed hry. Po procházení klasických kobek narazíte třeba na obřího (a přátelského) draka, patro plné trpaslíků s přísně hlídanými pokoji a vílí patro, kde se ze hry stává čistá advenutura plná kombinací a úkolů. K vílímu patru se vztahuje i jeden neskutečný úkol se skládáním kytek a naprosto odrovnávající songy víláků. To se musí vidět a zažít. Ke konci už je to bohužel "jen" klasická rubačka završená poněkud antiklimatickou likvidací záporáka. Ale celkově se tvůrcům na tu dobu a žánr povedlo vytvořit neskutečně živý svět, umocněný tehdy působivou grafikou.
A jsem u jádra pudla a důvodu proč jen 90%. Grafika byla ve své době skvostná - plně digitální se změnami prostředí a živými herci. Bohužel také s pevným rozlišením, které prostě na větším monitoru vypadá dnes neskutečně hnusně. A to mám CRT, nechci vidět, jak by to vypadalo na LCDčku. A je to škoda, protože se tím ztrácí část atmosféry, ale to je problém všech digi a 3Dfx her z půlky 90. let.
Ale i přesto je Stonekeep legendární dungeon, který stál za zahrání a pro mě hra roku 1995.
Jack Keane 2: The Fire Within
Pro: Hratelnost, odladění, NPC, leveldesing, dungeon jak řemen
Proti: Dnes už ošklivá grafika